10 A 22/2016 - 42

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobkyně I.H., bytem X, zastoupené Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, sídlem v Praze 4, Budějovická 7, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 4. 12. 2015, čj. 58075-3/2015-900000- 304.2, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 16. 2. 2016 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2015, čj. 58075-3/2015-900000-304.2, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu pro Jihočeský kraj, se sídlem České Budějovice, Kasárenská 6/1473 ze dne 16. 9. 2015, čj. 37542-7/2015-520000-12, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 42a odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), kterého se dopustila tím, že porušila právní povinnost uvedenou v § 21e odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), když jako řidička vozidla tovární značky RENAULT MEGANE SCENIC, registrační značky ..., užila v systému časového zpoplatnění dne 26. 1. 2015 v 11.40 hod. zpoplatněnou pozemní komunikaci D03 na 71 km ve směru na Prahu, aniž by byl uhrazen časový poplatek a přilepen prováděcím předpisem určený díl kupónu prokazující úhradu časového poplatku (dále jen „kupón“) v odpovídající hodnotě celou plochou na viditelném místě ve vozidle tak, jak je uvedeno v ustanovení § 2 vyhlášky č. 435/2012 Sb., o užívání pozemních komunikací zpoplatněných časovým poplatkem, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně nesouhlasí, že by se výše uvedeného protiprávního jednání dopustila, když namítá, že obvinění se zakládá na skutkovém stavu, který nemá oporu ve spise. Žalobkyně předně rozporuje, že by naplnila skutkovou podstatu přestupku, který je jí kladen za vinu. Namítá, že časový poplatek uhradila a určený díl kupónu celou plochou přilepila na viditelném místě vozidla. Žalobkyně nerozporuje skutečnost, že kupón nebyl přilepen na předním čelním skle vozidla, jak vyplývá z provedeného dokazování před správními orgány. Namítá však, že jí umístění kupónu předním skle vozidla nevyhovuje, když příliš odvádí její pozornost od řízení, pročež zvolila umístění kupónu na zadním skle vozidla z bezpečnostních důvodů. Žalobkyně se dovolává též fotodokumentace, která je součástí protokolu o důvodném podezření z porušení právních předpisů (dále jen „protokol“) a dokládá absenci kupónu na předním skle vozidla. Žalobkyně tvrdí, že § 21e odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích pouze ukládá povinnost přilepit kupón na viditelném místě ve vozidle, nikoli na předním čelním skle vozidla. Žalobkyně se domnívá, že zadní sklo tento znak naplňuje. Žalobkyně dodává, že zasahující policisté z absence kupónu na předním skle vozidla bez dalšího dovodili, že žalobkyně časový poplatek neuhradila a přes podnět žalobkyně odmítli ověřit vylepení kupónu na zadním skle vozidla. Žalobkyně k tomu dodává, že správní orgán se ztotožnil s nesprávně zjištěným skutkovým stavem, který nevyhovuje zásadě materiální pravdy stanovené v § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), když při prováděné kontrole byly opomenuty jiné viditelné části vozidla, ačkoli žalobkyně upozorňovala na umístění kupónu na zadním skle vozidla. Žalobkyně dále tvrdí, že jedinými důkazními prostředky provedenými ke zjištění skutkového stavu v řízení byly fotografie dokumentující přední část vozidla a na podporu svých tvrzení navrhuje provést důkaz svědeckou výpovědí svého spolujezdce. Žalobkyně konstatuje, že v řízení byl k důkazu proveden jen protokol sepsaný policisty zasahujícími na místě, který považuje za úřední záznam sloužící správnímu orgánu pouze za podklad k posouzení, jaké důkazy bude třeba v řízení za účelem zjištění skutkového stavu provést, nikoli za důkazní prostředek ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu. Žalobkyně současně odmítá, že by do protokolu uvedla, že si dálniční známku zapomněla koupit a že je pojištěna proti pokutám. V této souvislosti žalobkyně také zpochybňuje věrohodnost protokolu s tím, že jej sepsal v přímé řeči zasahující policista, pročež je výpověď žalobkyně pouze reprodukovaná a tedy nepřípustná. Svůj podpis protokolu žalobkyně vysvětluje tím, že odepřením podpisu by jí vznikla povinnost složit kauci. Žalobkyně se ve vztahu k posuzovanému případu také odvolává na Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, čj. 7 Tdo 1116/2012-42. Žalobkyně dále zpochybňuje naplnění dalšího znaku skutkové podstaty přestupku, tedy užití vozidla v systému časového zpoplatnění, neboť fotografiemi je zdokumentováno pouze vozidlo stojící v odstavném pruhu, tudíž nelze dle žalobkyně dovodit skutečnost, že vozidlo předmětnou komunikaci užilo. Žalobkyně též tvrdí, že vozidlo bylo ve skutečnosti až do okamžiku zastavení v odstavném pruhu řízeno jejím spolujezdcem. Žalobkyně udává, že na místo řidiče usedla až po odstavení vozidla, pročež svým jednáním vůbec nenaplnila znak skutkové podstaty přestupku, který je jí kladen za vinu. Žalobkyně shrnuje, že v řízení nebylo prokázáno, že předmětné vozidlo řídila na pozemní komunikaci zařazené v systému časového zpoplatnění skutečně žalobkyně, a to bez viditelně umístěného příslušného dílu dálničního kuponu, dovolává se zásady in dubio pro reo a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, čj. 2 As 217/2015-47. Žalobkyně nesouhlasí s rozhodnutím bez jednání a navrhuje doplnění dokazování. Závěrem žalobkyně navrhuje rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Současně po žalovaném požaduje náhradu nákladů řízení. Žalovaný navrhuje projednávanou žalobu zamítnout. Žalovaný shledává námitku žalobkyně, že obvinění nemá oporu ve spise, nedůvodnou. Na podporu svého tvrzení uvádí, že kontrolu dodržování povinností dle zákona o pozemních komunikacích v tomto případě neprováděli příslušníci Policie České republiky, ale příslušníci Celní správy, kteří též za přítomnosti žalobkyně sepsali se žalobkyní bez námitek podepsaný protokol o důvodném podezření z porušení právních předpisů čj. 7018-2/2015-520000-63 ze dne 26. 1. 2015. Fotografie, které jsou součástí protokolu, pak dle žalovaného potvrzují skutečnost, že vozidlo stojí na místě odpovídajícím charakteru pozemní komunikace v systému časového zpoplatnění, a to aniž by mělo na předním skle vylepen kupón. Provedenou fotodokumentaci tedy shledává v souladu s údaji uvedenými v protokolu. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně v průběhu přestupkového řízení uvedená zjištění věcně nerozporovala a opatřené důkazní prostředky nevzbudily důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, nebylo dle žalovaného přikročeno k jejich doplnění a správní orgány rozhodly ve věci. Tvrzení žalobkyně, která v žalobě odmítá, že by se vyjádřila, jak je uvedeno v protokolu a která případné odmítnutí podpisu spojuje s povinností složit kauci dle § 43a zákona o pozemních komunikacích, shledává žalovaný za účelovými. Tvrzení žalobkyně, že kupón zakoupila a umístila jej na zadním skle vozidla, považuje žalovaný za nová a překvapivá, nehledě na skutečnost, že žalobkyně svá tvrzení nepodložila žádným důkazním prostředkem, např. fotografií. Žalovaný rovněž odkazuje na rozsudek ze dne 4. 12. 2013, čj. 1 As 83/2013, kterým se Nejvyšší správní soud vymezil vůči překvapivé a pozdní obraně. Žalovaný dále upozorňuje, že povinnost vylepit příslušnou část kupónu na předním skle vozidla samostatně upravuje § 21e odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích a v rozhodné době také prováděcí přepis (§ 2 odst. 4 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 435/2012 Sb., o užívání pozemních komunikací zpoplatněných časovým poplatkem, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „vyhláška“), který za viditelné místo ve vozidle výslovně označuje vnitřní pravý dolní okraj čelního skla. Námitku žalobkyně ve vztahu k možnosti vylepit kupón též na zadním skle vozidla tak považuje žalovaný za bezpředmětnou. Ryze účelovou shledává žalovaný též námitku žalované, že policisté přes její upozornění o nalepení kupónu na zadním skle vozidla tuto skutečnost ignorovali. Nesprávné vylepení kupónu by totiž samo o sobě zakládalo samostatnou skutkovou podstatu přestupku dle §42a odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích a zasahující celníci by dle žalovaného neměli rozumný důvod nezaznamenat takovou skutečnost do protokolu, v němž je předtištěna i tato varianta kontrolního zjištění. Z výše uvedeného žalovaný dovozuje, že jedinou verzí skutkového děje je ta, která je uvedena v protokolu a že žalobkyní předestřená verze je pouze účelová. Žalovanému také není zřejmé, na základě jakých skutečností žalobkyně dovozuje, že předmětný Protokol má pouze povahu úředního záznamu a jako takový má být dle § 51 správního řádu nepřípustný coby důkazní prostředek. K námitkám žalobkyně, že nebyly provedeny důkazy k prokázání jízdy vozidla řízeného žalobkyní po zpoplatněné komunikaci a že z fotodokumentace je nelze dovodit, cituje žalovaný text protokolu, z něhož vyplývá, že z důvodu kontroly muselo být vozidlo na přesně vymezeném úseku zpoplatněné pozemní komunikace zastaveno a tedy předtím jelo. Pro úplnost žalovaný uvádí, že skutková podstata přestupku, který je žalobkyni kladen za vinu, je založena na užití komunikace, lhostejno zda jízdou či jiným způsobem. Fotodokumentace pak dle žalovaného dokazuje, že místo zastavení vozidla odpovídá charakteru dálnice. Námitku žalobkyně, že vozidlo po zpoplatněné komunikaci řídil spolujezdec, s nímž si žalobkyně před provedením kontroly měla vyměnit místo, považuje žalovaný za účelovou, a to zejména vzhledem ke skutečnosti, že kontrolu provádějící celníci zastavili vozidlo řízené řidičkou (žalobkyní), jejíž totožnost byla prokázána občanským průkazem, jak je uvedeno v protokolu podepsaném žalobkyní. Bylo-li vozidlo za účelem kontroly zastaveno, je dle žalovaného vyloučen popis skutkového děje tak, jak jej v žalobě uvedla žalobkyně. Závěrem žalovaný uvádí, že je přesvědčen o zjištění skutkového stavu v rozsahu dostatečném pro vydání meritorního rozhodnutí o vině žalobkyně, a to i s ohledem na související judikaturu Nejvyššího správního soudu a zásady trestního řízení aplikované v rámci správního trestání. V souhrnu považuje žalovaný námitky žalobkyně za účelové, nedůvěryhodné a nezpůsobilé věrohodně zpochybnit zjištěný skutkový stav. Podáním ze dne 2. 9. 2016 učinila žalobkyně návrh na doplnění dokazování v zájmu zjištění, zda řízení v obou stupních bylo prováděno k tomu oprávněnými úředními osobami. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Z protokolu o důvodném podezření z porušení právních předpisů ze dne 26. 1. 2015, čj. 7018-2/2015-520000-63 vyplývá, že se žalobkyně dne 26. 1. 2015 dopustila přestupku dle § 42a odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, když porušila právní povinnost uvedenou v § 21e odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, neboť jako řidička vozidla tovární značky RENAULT MEGANE SCENIC, registrační značky ... užila v systému časového zpoplatnění dne 26. 1. 2015 v 11. 40 hod. na 71 km zpoplatněnou pozemní komunikaci D03 ve směru na Prahu bez uhrazení časového poplatku a nalepení určeného dílu kupónu prokazujícím úhradu časového poplatku na viditelném místě tak, jak je uvedeno v § 2 vyhlášky č. 435/2012 Sb., o užívání pozemních komunikací zpoplatněných časovým poplatkem. Úřední záznam o oprávněných úředních osobách je datován dne 19. 5. 2015. Celní úřad pro Jihočeský kraj, jakožto věcně a místně příslušný orgán, projednal důvodné podezření ze spáchání přestupku, uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku dle § 42a odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích a vydal dne 5. 6.2015 příkaz, kterým žalobkyni uložil sankci pokuty ve výši 1.500,-Kč. Plnou mocí ze dne 15. 6. 2015 zmocnila žalobkyně ke svému zastupování ve věci v plném rozsahu ve všech stupních, včetně řízení před správním soudem a doručování písemností, Ing. M. J. Dne 19. 6. 2015 obdržel správní orgán prostřednictvím veřejné datové sítě e-mail, prostřednictvím něhož podal zmocněnec žalobkyně proti nařízenému příkazu odpor. Z protokolu o ústním projednání o přestupku žalobkyně konaného dne 6. 8. 2015 vyplývá, že správní orgán v rámci tohoto jednání provedl důkaz listinou a rozhodl o ukončení shromažďování podkladů rozhodnutí ve smyslu § 50 správního řádu. Žalobkyně ani její zástupce se na jednání bez řádné omluvy nedostavili. Usnesením ze dne 10. 8. 2015 byl zástupce žalobkyně obeslán výzvou k seznámení se s podklady rozhodnutí prostřednictvím datové zprávy, která byla dodána do datové schránky příjemce dne 10. 8. 2015, dne 20. 8. 2015 byla zpráva označena za doručenou fikcí. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 16. 9. 2015, čj. 37542-7/2015- 520000-12 byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle dle § 42a odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, když porušila právní povinnost uvedenou v § 21e odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, neboť jako řidička vozidla tovární značky RENAULT MEGANE SCENIC, registrační značky ... užila v systému časového zpoplatnění dne 26. 1. 2015 v 11. 40 hod. zpoplatněnou pozemní komunikaci D03, na 71. km ve směru na Prahu, bez uhrazení časového poplatku a nalepení určeného dílu kupónu prokazujícího úhradu časového poplatku na viditelném místě tak, jak je uvedeno v § 2 vyhlášky č. 435/2012 Sb., o užívání pozemních komunikací zpoplatněných časovým poplatkem. Správní orgán posoudil zavinění žalobkyně dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích jako zavinění nedbalostní ve formě vědomé nedbalosti. Správní orgán k tomuto konstatoval, že žalobkyně jako držitelka oprávnění k řízení motorových vozidel je plně odpovědná za dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích, přičemž dle protokolu žalobkyně při kontrole celníkům sdělila, že si dálniční známku zapomněla koupit a že pokutu na místě neuhradila z důvodu pojištění řešení pokut, které si smluvně sjednala přes internet. Výše uvedené sdělení žalobkyně potvrdila vlastnoručním podpisem, z čehož správní orgán dovodil, že žalobkyně byla srozuměna s povinností úhrady časového poplatku, ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že právem chráněný zájem neporuší nebo neohrozí. Správní orgán dále připomněl, že úhrada časového poplatku před užitím zpoplatněné pozemní komunikace je povinností obecně známou širokému okruhu osob a je zcela na vůli řidiče, zda takovou komunikaci použije či nikoli. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo dodáno do datové schránky zástupce žalobkyně dne 16. 9. 2015, dne 18. 9. 2015 bylo toto rozhodnutí přihlášením oprávněné osoby doručeno. Dne 5. 10. 2015 obdržel správní orgán prvního stupně blanketní odvolání žalobkyně proti meritornímu rozhodnutí ve věci, které neobsahovalo podrobnou identifikaci rozhodnutí napadeného odvoláním (datum vyhotovení a číslo jednací). Zástupci žalobkyně podal žalovaný dne 18. 11. 2015 informaci o oprávněných úředních osobách. Usnesením prvostupňového správního orgánu ze dne 9. 10. 2015 byla žalobkyně vyzvána k doplnění blanketního odvolání. Výzva byla zástupci žalobkyně zaslána prostřednictvím datové zprávy výše uvedeného dne a doručena dne 16. 10. 2015. Na výzvu správního orgánu nebylo ze strany zástupce žalobkyně ve stanovené lhůtě reagováno. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 4. 12. 2015 čj. 58075-3/2015-900000-304.2 bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 42a odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, kterého se dopustila tím, že porušila právní povinnost uvedenou v § 21e odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, když dne 26. 1. 2015 jako řidička vozidla užila v systému časového zpoplatnění zpoplatněnou pozemní komunikaci D03 na 71. km ve směru na Prahu, a to bez uhrazení časového poplatku a nalepení určeného dílu kupónu na viditelném místě ve vozidle v souladu s § 2 vyhlášky č. 435/2012 Sb., o užívání pozemních komunikací zpoplatněných časovým poplatkem. Odvoláním napadené rozhodnutí bylo žalovaným shledáno právně bezvadným. Žalovaný konstatoval, že nashromážděné a provedené důkazy beze vší pochybnosti osvědčují dostatečné zjištění skutkového stavu pro vyslovení viny žalobkyně, přičemž skutková zjištění žalobkyně v průběhu řízení nezpochybnila, nepředestřela jinou verzi skutkového děje ani nenavrhla provedení nových důkazů. Ve způsobu obhajoby a provádění úkonů ze strany zástupce žalobkyně spatřuje žalovaný spíše, než řádnou obhajobu, snahu o prodloužení doby projednávání přestupku. Napadené rozhodnutí bylo dodáno do datové schránky zástupce žalobkyně dne 4. 12. 2015, doručeno bylo dne 9. 12. 2015, kdy také nabylo právní moci. Jelikož nebyly splněny předpoklady podle § 51 správního řádu soudního, soud nařídil jednání na 7. září 2016. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně pod body 2-9 žaloby namítá, že obvinění z přestupku se zakládá na skutkovém stavu, který nemá oporu ve spise, když odmítá, že by se tvrzeného protiprávního jednání dopustila. Žalobkyně předně rozporuje naplnění skutkové podstaty přestupku, když tvrdí, že v rozporu s napadeným rozhodnutím časový poplatek uhradila a určený díl kupónu prokazující úhradu časového poplatku přilepila celou plochou na viditelném místě ve vozidle, a to na zadní sklo vozidla. Žalobkyně nijak nerozporuje nepřilepení kupónu na přední sklo vozidla, které dokládá také fotodokumentace, jež je součástí protokolu. Žalobkyně uvádí, že jí přilepení kupónu na přední sklo nevyhovuje, neboť příliš odvádí její pozornost od řízení a na zadní sklo jej umístila z důvodu bezpečnosti. Žalobkyně považuje vylepení kupónu na přední sklo za fakultativní a namítá, že viditelným místem ve vozidle je též zadní sklo vozidla. V této souvislosti žalobkyně tvrdí, že zasahující policisté z absence kupónu na předním skle vozidla bez dalšího dovodili, že žalobkyně časový poplatek neuhradila a přes podnět žalobkyně odmítli ověřit vylepení kupónu na zadním skle vozidla. S jejich závěry se pak dle žalobkyně správní orgány ztotožnily. Takto zjištěný skutkový stav považuje žalobkyně za nevyhovující zásadě materiální pravdy dle § 3 správního řádu a na prokázání svých tvrzení navrhuje provést důkaz svědeckou výpovědí svého spolujezdce. Dle § 21e odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, řidič vozidla v systému časového zpoplatnění je povinen uhradit časový poplatek a přilepit prováděcím předpisem určený díl kupónu prokazující úhradu časového poplatku celou plochou na viditelném místě ve vozidle. Dle § 42a odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že užije vozidlo v systému časového zpoplatnění, aniž by byl uhrazen časový poplatek. Dle § 42a odst. 2 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že nepřilepí prováděcím předpisem určený díl kupónu prokazujícího úhradu časového poplatku v odpovídající hodnotě celou plochou na viditelném místě ve vozidle. Dle § 2 odst. 4 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 435/2012 Sb., o užívání pozemních komunikací zpoplatněných časovým poplatkem (dále jen „vyhláška“), první díl kupónu musí být nalepen přímo na vnitřní straně čirého skla předního okna motorového vozidla nebo prvního motorového vozidla v jízdní soupravě na pravém dolním okraji tak, aby výhled řidiče z vozidla byl co nejméně omezen a kupón byl dobře viditelný z vnější strany vozidla. Soud konstatuje, že z protokolu o důvodném podezření z porušení právních předpisů vyplývá, že dne 26. 1. 2015 v 11. 40 hod. zastavila hlídka příslušníků Celní správy České republiky na zpoplatněné pozemní komunikaci D03 na 71. km ve směru na Prahu vozidlo tovární značky RENAULT MEGANE SCENIC, registrační značky ... řízené žalobkyní, což bylo osvědčeno předloženým občanským průkazem. Na předním skle vozidla nebyl umístěn kupón prokazující uhrazení časového poplatku. Při kontrole nebyl předložen kupón prokazující úhradu časového poplatku. Žalobkyně do protokolu uvedla, že pokutu na místě neuhradila z důvodu pojištění řešení pokut, sjednaném přes internet na resenipokut.cz. Žalobkyně do protokolu dále uvedla, že si dálniční známku zapomněla koupit. Protokol byl sepsán příslušníkem celní správy, nicméně žalobkyně se do protokolu vyjádřila, že s jeho obsahem byla seznámena, což bez námitek stvrdila svým podpisem a ani později v rámci přestupkového řízení žalobkyně toto kontrolní zjištění věcně nerozporovala. Jak vyplývá z protokolu o ústním projednání o přestupku žalobkyně konaného dne 6. 8. 2015, kde mohla žalobkyně také uvést tvrzení na svou obranu, žalobkyně ani její zástupce se bez řádné omluvy nedostavili. Součástí protokolu jsou také 3 fotografie, které zachycují typ a registrační značku kontrolovaného vozidla, skutečnost, že na předním skle vozidla není vylepen kupón a dále skutečnost, že vozidlo stojí v odstavném pruhu pozemní komunikace. Fotodokumentace je dle názoru soudu zcela v souladu se skutečnostmi uvedenými v protokolu. Pokud žalovaná namítá, že příslušníci Celní správy ČR ignorovali její tvrzení o umístění kupónu na zadním skle vozidla, pak nelze než konstatovat, že takový postup celníků by byl nelogický vzhledem k tomu, že neumístění kupónu v souladu s výše citovanou vyhláškou, která ukládá povinnost nalepit kupón na vnitřní straně skla předního okna, by samo o sobě zakládalo skutkovou podstatu přestupku dle § 42a odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích. Jak totiž vyplývá z dikce uvedeného prováděcí předpisu, nestačí pouhé nalepení určené části kupónu na viditelném místě vozidla, jak tvrdí žalobkyně, ale je povinností nalepit jej v souladu s citovanou vyhláškou. Žalobkyně na podporu svých tvrzení nepředložila žádné důkazy, navíc se při kontrole neprokázala ani kontrolním kupónem, který by prokazoval zakoupení dálniční známky. Žalobkyně též bez námitek podepsala protokol, v němž jsou uvedeny výše citované skutečnosti. Skutkový stav tak, jak byl zjištěn, žalobkyně během správního řízení nerozporovala a tvrzení, že obvinění se zakládá na skutkovém stavu, který nemá oporu v zákoně, poprvé uvedla až v žalobě a je v přímém rozporu s tím, co žalobkyně uvedla při kontrole a s tím, co následně stvrdila svým podpisem v protokolu. Konstatování žalobkyně, že jedinými důkazními prostředky, které byly za účelem zjištění skutkového stavu v řízení provedeny, byly fotografie pořízené policisty, je zavádějící již proto, že kontrolním orgánem nebyli policisté, ale příslušníci Celní správy ČR. Ti také se žalobkyní sepsali protokol, který žalobkyně podepsala. S námitkou žalobkyně, že tento protokol má povahu úředního záznamu a nelze jej užít jako důkazní prostředek ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu, se soud nemůže ztotožnit. Tento právní názor žalobkyně pravděpodobně vychází z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115, jehož užití v tomto případě je nepřiléhavé. Soudu není zřejmé, z jakého důvodu se žalobkyně domnívá, že protokol má povahu úředního záznamu. Toto právní hodnocení žalobkyně soud nesdílí. Zákonodárce pečlivě rozlišuje mezi úředním záznamem a protokolem, stejně tak i soud. Pořízený protokol obsahuje všechny náležitosti stanovené § 18 správního řádu, obdobně tak i náležitosti stanovené § 55 trestního řádu a může být v souzené věci bezesporu použit jako důkazní prostředek. Uvedený protokol je dalším důkazním prostředkem, obsahuje vyjádření žalobkyně, které je souladné s fotodokumentací Ze shora uvedených důvodů považuje soud tuto námitku žalobkyně za nedůvodnou. Námitku žalobkyně, že protokol byl sepsán zasahujícím policistou a zaznamenává pouze reprodukovanou výpověď žalobkyně, soud neshledává důvodnou, neboť jej žalobkyně podepsala dobrovolně a bez námitek a svým podpisem stvrdila, že je seznámena s jeho obsahem. Stejně tak nelze akceptovat námitku žalobkyně, že tak učinila pouze z toho důvodu, aby nemusela složit kauci. Tato je dle § 43a odst. 1 zákona o pozemních komunikacích vyžadována pouze v případech, kdy je u řidiče podezřelého ze spáchání daného přestupku důvodné podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení. Stejně tak mohla žalobkyně do Protokolu uvést, že jej podepisuje pouze proto, aby nemusela složit kauci, což neučinila. Jelikož žalobkyně v rámci přestupkového řízení kontrolní zjištění nikterak věcně nerozporovala a vzhledem k tomu, že posouzením důkazních prostředků nashromážděných v rámci kontroly nevznikly prvostupňovému správnímu orgánu žádné důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, nepřistoupily správní orgány k doplnění spisového materiálu o další důkazy a rozhodly ve věci. Soudu nezbývá na základě shora uvedeného než konstatovat, že provedené dokazování během správního řízení bylo dostatečné a že o zjištěných skutečnostech nevznikly ve správním řízení jakékoliv pochybnosti. Soud má tedy skutkový stav z výše uvedených důvodů za dostatečně prokázaný a námitku žalobkyně o nesprávnosti zjištění skutkového stavu považuje za nedůvodnou. Žalobkyně v žalobě navrhla provést při jednání důkaz svědeckou výpovědí, když uvedla, že totožnost svědka lze seznat ze spisu. Soud ze správního spisu totožnost svědka neseznal, neboť v protokolu o důvodném podezření z porušení právních předpisů není osoba svědka identifikována, z přiložené fotodokumentace nelze tuto osobu ztotožnit a ani jinde ve spise nejsou zaznamenány identifikační údaje svědka. Soud taktéž považuje ze shora uvedených důvodů skutkový stav za dostatečně prokázaný a návrh na doplnění dokazování zamítl. Spis obsahuje údaje o tom, kdo jsou oprávněnými úředními osobami. Protože žalobní bod vztahující se k úředním osobám byl uplatněn po lhůtě vymezené v § 71 odst. 2 s.ř.s. a soud se jím proto nezabýval. Nebylo zapotřebí řízení doplňovat vnitřními předpisy správních orgánů obou stupňů. Argumentace žalobkyně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, čj. 7 Tdo 1116/2012-42, je ve vztahu k posuzovanému případu nepřiléhavá. Právní názor Nejvyššího soudu se týkal výpovědi svědků, kterými byli policisté zasahující na místě činu a kteří rovněž potvrzovali, že poškozený za pachatele svého napadení označoval obviněnou, kdy nepoužitelnost úředního záznamu o vysvětlení dle § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu nebylo možné obejít tím, že policisté byli v postavení svědků vyslechnuti k tomu, jak se k věci před nimi poškozený při jejich šetření na místě vyjadřoval. V posuzované věci skutkový stav ani v základních konturách neodpovídá skutkovému stavu posuzovanému v citovaném rozhodnutí. Žalobkyně dále rozporuje, že by naplnila další znak skutkové podstaty přestupku, který je jí kladen za vinu, a sice že by vozidlo vůbec užila v systému časového zpoplatnění. Svá tvrzení opírá o skutečnost, že na fotografiích je zachyceno vozidlo stojící v odstavném pruhu, což dle názoru žalobkyně neprokazuje, že by vozidlo po zpoplatněném úseku komunikace také jelo, resp. že by jej řídila žalobkyně. Tvrzení žalobkyně, že vozidlo řídil její spolujezdec, který v odstavném pruhu zastavil z důvodu defektu pneumatiky a že ona usedla na místo řidiče až na tomto místě, shledává soud nevěrohodnou. V protokolu je výslovně uvedeno: „Dne 26. 1. 2015 zastavila hlídka…“ Z dikce protokolu logickou dedukcí vyplývá, že hlídka zastavila jedoucí vozidlo, nikoli, že by přijela ke stojícímu vozidlu, jak uvádí žalobkyně. V protokolu je také prostřednictvím občanského průkazu jednoznačně identifikována osoba řidiče vozidla, kterým je žalobkyně. Soud znovu připomíná, že žalobkyně tento protokol bez námitek k jeho obsahu podepsala a skutečnosti v něm uvedené v průběhu správního řízení nerozporovala. Z výše uvedeného soud dovozuje, že je vyloučen popis skutkového stavu tak, jak jej popsala žalobkyně. S tvrzením žalobkyně, že stojí-li vozidlo v odstavném pruhu vedle komunikace, nelze z toho dovodit, že takové vozidlo komunikaci také užilo, se soud nemůže ztotožnit. Dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích jsou součástmi dálnice, silnice a místní komunikace všechny konstrukční vrstvy vozovek a krajnic, odpočívky, stavby a technická a jiná zařízení určená k provádění kontrolní činnosti při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, přidružené a přídatné pruhy, včetně zastávkových pruhů linkové osobní dopravy. Z dikce zákona je bezesporu zřejmé, že odstavný pruh je součástí komunikace. Dle § 42a odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že užije vozidlo v systému časového zpoplatnění, aniž by byl uhrazen časový poplatek. Skutková podstata přestupku je tedy založena na užití pozemní komunikace, bez ohledu na to, zda vozidlo užije tuto komunikaci pro stání či jízdu. Ze spisu a zjištěného skutkového stavu ve vztahu k platné právní úpravě tak vyplývá, že správní orgány se při rozhodování o spáchání přestupku v této věci nedopustily spekulace, jak tvrdí žalobkyně, a že postupovaly s respektem k zásadám trestního řízení. Poznamenává se, že vozidlo muselo komunikaci užít již jen proto, aby se dopravilo na místo pořízení fotodokumentace. Z ničeho neplyne a není ani tvrzeno, že tam snad mělo být dopraveno jinak, což by ostatně odporovalo obsahu žalobkyní potvrzenému protokolu. Závěrem žalobkyně poukazuje na skutečnost, že domněnka či spekulace správního orgánu nemůže být nikdy legitimizována mlčením obviněného a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, čj. 2 As 217/2015-47, resp. žalobkyně se snaží svůj případ podřadit pod II. právní větu citovaného rozhodnutí. Tato argumentace je vztahu k posuzované věci nepřiléhavá, neboť dopadá na ty případy, kdy správní orgány v rámci přestupkového řízení neprovedou dostatečně úplné dokazování rozhodných skutečností. Obviněnému z přestupku, který byl v řízení před správními orgány pasivní, pak postačí v řízení před soudem poukázat na jiné možné varianty skutkového děje. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně z fondu judikatury účelově vybírá takové právní názory, které vytržené z kontextu podporují její tvrzení, neboť opomenula I. právní větu téhož rozhodnutí, která dle názoru soudu přiléhavě dopadá na posuzovanou věc: „Jestliže již v samotném přestupkovém řízení správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí (§ 3 správního řádu z roku 2004) vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku, nemůže pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení, ledaže by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů.“ V této věci však soud shledal provedené dokazování dostačujícím pro náležité objasnění skutkového stavu a námitku žalobkyně za nedůvodnou. Je tedy více než zřejmé, že v případech, jako je tento, kdy v přestupkovém řízení správní orgány provedou dostatečně úplné dokazování, pasivnímu stěžovateli pro úspěch ve věci nestačí, aby důkazy na svoji obranu označil až v řízení před soudem, když odvolání i předchozí obrana jsou pouze blanketní. Taková obrana není přípustná ani v řízení před Nejvyšším správním soudem, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. června 2016, čj. 10 As 44/2016-35, „ve správním řízení pasivnímu stěžovateli proto nemůže postačovat k tomu, aby byl v řízení před Nejvyšším správním soudem úspěšný, poukáže-li na jinou variantu skutkového děje (navíc variantu, která byla provedeným dokazováním vyvrácena)“. (K tomu též Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 4. prosince 2013 čj. 1As 83/2013-60: „Je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení.“) Námitka žalobkyně z důvodů výše uvedených nebyla shledána důvodnou. K rozšíření žalobních bodů podáním z 2. 9. 2016 došlo po uplynutí lhůty podle § 71 odst. 2 s.ř.s., a proto soud žalobní bod o oprávněných úředních osobách neprojednával. Důvody v tomto podání uplatněné nezakládají podmínky pro zrušení rozhodnutí z úřední povinnosti. Takovým důvodem je například nepřezkoumatelnost rozhodnutí, avšak takovou vadou napadené rozhodnutí stiženo není. Soud se pro uplynutí lhůty pro rozšiřování žalobních bodů nezabýval ani dalšími námitkami přesahujícími rámec včas uplatněných žalobních bodů. Soud shrnuje, že správní orgány postupovaly v souladu s platnou právní úpravou a s respektem k zásadám trestního řízení, aby provedeným dokazováním dostatečně objasnily skutkový stav pro vydání meritorního rozhodnutí, když se řádně vypořádaly s pasivitou i blanketním odvoláním žalobkyně. Soud na základě shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně se výše uvedeného protiprávního jednání dopustila, když obvinění se zakládá na skutkovém stavu, který má oporu ve spise, pročež shledal žalobu nedůvodnou a v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ji zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.

Poučení