56 A 5/2016 - 31

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobce Ing. P. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2016, č. j. KUJCK 40578/2016/ODSH/Ol, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Včasnou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2016, č. j. KUJCK 40578/2016/ODSH/Ol (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí prvostupňového správního orgánu Magistrátu města České Budějovice ze dne 4. 2. 2016, zn. Spr. př. 4615/15 Lo, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jako „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že jako řidič motorového vozidla dne 21. 6. 2015 v obci České Budějovice u křižovatky s ulicí Jubilejní, po silnici č. I/03, v ulici Pražská třída, ve směru jízdy od obce Borek ke křižovatce s ulicí Hosínskou, řídil v 9:03 hod. motorové vozidlo, osobní automobil tovární značky Škoda, r. z. X, rychlostí 61 km/h v úseku, ve kterém je stanovena nejvyšší povolená rychlost 50 km/h. Nejvyšší povolenou rychlost žalobce překročil o 11 km/h, a tedy jako řidič motorového vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h. Za toto jednání byla žalobci uložena podle § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu pokuta ve výši 1.500 Kč a dále povinnost uhradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. Žalobce v žalobě namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož mu nebyla na jeho žádost poskytnuta informace o oprávněných úředních osobách podle § 15 odst. 4 správního řádu. Žalobce v podaném odvolání výslovně požádal o poučení o oprávněných úředních osobách. Vzhledem k tomu, že žalovaný tak neučinil, má žalobce za to, že napadené rozhodnutí je nezákonné. K tomu žalobce dodává, že vyčkával s doplněním důvodů svého odvolání, než bude s totožností oprávněné úřední osoby seznámen, neboť se obával, aby případně podjatá úřední osoba jeho podání nezamlčela či „neztratila“. Vzhledem k tomu, že žalobce legitimně vyčkával na poučení o oprávněných úředních osobách, byl podle svého názoru zkrácen na svém právu vyjádřit své stanovisko v řízení, neboť žalovaný již vydal napadené rozhodnutí, zatímco žalobce chtěl před svým vyjádřením k věci nejprve zvážit podání námitky podjatosti. Žalobce v tomto postupu žalovaného shledává podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Žalobce dále namítá, že správní orgány nevyvrátily jeho námitky vznesené v průběhu ústního jednání. Žalobce uvedl, že při jednání před prvostupňovým správním orgánem namítl, že měření rychlosti jeho vozidla proběhlo v rozporu s návodem k použití rychloměru, neboť měřicí vozidlo nebylo správně ustaveno rovnoběžně s vozovkou, což je v rozporu s návodem k použití rychloměru a na měření měly vliv další negativní jevy (počasí, poškození rychloměru apod.). K tomu žalobce navrhl provést výslech policistů, kteří měřili rychlost žalobcova vozidla. Žalobce má za to, že správní orgány nedostatečně prokázaly, že vozidlo žalobce se nacházelo v radarovém svazku. Tyto námitky žalobce nebyly podle jeho názoru správním orgánem vypořádány, resp. vyvráceny. Správní orgány vyloučily reflexi, ale tu žalobce nenamítal, a proto tento argument nemůže být užit k vyvrácení námitek žalobce. Z těchto důvodů má žalobce za to, že byla porušena zásada materiální pravdy. Užití záznamu z rychloměru jako jediného důkazu považuje žalobce za neslučitelné s § 51 odst. 1 správního řádu, neboť měření neproběhlo v souladu s návodem k použití rychloměru, protože ověření rychloměru je platné pouze při dodržení předepsaného postupu měření. Tato skutečnost plyne z ověřovacího listu rychloměru. Podle žalobce jde o nepřípustný důkaz. Žalobce je přesvědčen, že vadným postupem měření byla změřena jeho vozidlu vyšší než skutečná rychlost. Žalobce s odkazem na § 11 odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s bodem 2.2.1 přílohy vyhlášky Ministerstva obchodu a průmyslu č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu, spolu s § 7 odst. 2 písm. e) vyhlášky Ministerstva obchodu a průmyslu č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření, dovozuje, že porušení návodu k obsluze rychloměru bylo natolik závažné, že při něm zaniklo ověření rychloměru, neboť rychloměr nemohl změřit rychlost žalobcova vozidla dostatečně přesně. K nutnosti řádného průběhu měření žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 - 56, podle něhož je pro vyjasnění otázky, zda bylo měřeno v souladu s návodem k použití rychloměru, nutno vyslechnout policisty, kteří měření prováděli, případně provést další důkazy tak, aby bylo postaveno najisto, zda měření proběhlo správně. Žalobce k tomu dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 As 187/20174 – 60, a na rozsudek téhož soudu ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013 - 37. Žalobce uzavírá, že k dokazování provedenému nepřípustným důkazním prostředkem nelze přihlížet. Žalobce považuje za nesprávné, že správní orgán odmítl provést výslech policistů pro jeho nadbytečnost, jelikož v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, může být provedení navrhovaného důkazu pro nadbytečnost odmítnuto pouze tehdy, je-li skutečnost, která má být dokazována bez důvodných pochybností postavena najisto. Žalobce dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016, č. j. 7 As 27/2016 - 31, podle kterého lze odmítat návrhy na dokazování pouze výjimečně tam, kde je jinak zcela nepochybně zjištěn skutkový stav věci. Žalobce dále odkázal i na rozsudek téhož soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 37/2009 - 40, podle něhož lze vyloučit návrhy na dokazování pouze tehdy, kdy navrhované důkazy zcela zjevně nemohou zjištěný skutkový stav jakkoliv ovlivnit. Žalobce je toho názoru, že jedině výslech policistů mohl prokázat, zda při měření bylo postupováno v souladu s návodem k obsluze. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. K námitce nesdělení informace o oprávněných úředních osobách žalovaný uvedl, že došlo na jeho straně k opomenutí, když požadovanou informaci žalobci nezaslal, nicméně tato vada neměla podle žalovaného žádného vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný odmítá hypotetické úvahy žalobce o možné podjatosti oprávněných úředních osob a o jejich negativním vlivu na průběh řízení. Žalovaný uvádí též to, že nemá pochyb o správnosti průběhu měření rychlosti vozidla žalobce. Žalovaný uvedl, že návod k obsluze užitého rychloměru nevyžaduje rovnoběžné ustavení vozidla s vozovkou, ale používá pojmy jako „přímý úsek měření“ nebo „souběžně s vozovkou“ a nikoli „rovnoběžně“. Pořízený snímek z rychloměru odpovídá nastavení radarové hlavy a může na pohled vzbuzovat dojem, že měřicí vozidlo není souběžně s komunikací, ač tomu tak je. Při výběru místa měření je nutné dbát na to, aby v okolí nebyly odrazové plochy, kterými jsou například stojící velká vozidla, stavební překážky, vysoké stromy atd., přičemž z fotografie je patrné, že takové překážky se v místě měření rychlosti žalobcova vozidla nenalézají. K argumentaci žalobce ohledně radarového svazku žalovaný uvedl, že radarový svazek sice není ve fotografii vyznačen, nicméně kdyby se při měření vyskytly uvedené negativní jevy mající vliv na přesnost měření projevující se vícenásobným měřením téhož vozidla, bylo by to obsluze zřejmé ze snímku, na kterém by byla zachycena pouze část vozidla, nebo by byl snímek bez vozidla, případně by bylo měření vynecháno. Žalovaný dále k samotnému rychloměru uvádí, že rychloměr byl řádně ověřen a v průběhu měření nevyvstaly žádné pochybnosti o jeho bezvadných metrologických vlastnostech. Žalobce podle názoru žalovaného pouze obecně namítá řadu skutečností, aniž by je jakkoliv specifikoval. Co se týče odkazovaných rozsudků, žalovaný je toho názoru, že uváděné závěry jsou vytrhávány z kontextu a jsou nepřiléhavé. Žalovaný je přesvědčen, že podklady ve správním spise jsou zcela dostatečné k objasnění skutkového stavu věci. Ze správního spisu krajský soud zjistil následující podstatné skutečnosti: Podle záznamu o přestupku dne 21. 6. 2015 v 9:03:49 hod. proběhlo měření vozidla žalobce. Naměřená rychlost činila 64 km/h. Rychlost měřicího vozidla byla 0 km/h. Měřicí vozidlo stálo v ulici Pražská třída u domu č. 161/205. Maximální vzdálenost měření byla nastavena na 30 m. Na snímku z okamžiku měření je zobrazeno brzdící vozidlo žalobce, v detailu je zachycena část brzdového světla a registrační značka vozidla. Ve směru jízdy vozidla jsou dva jízdní pruhy, vozidlo žalobce jede v levém jízdním pruhu. Na snímku není zachyceno žádné jiné vozidlo, pouze prázdná ulice, domy. Obdobné skutečnosti plynou i z úředního záznamu, podle něhož bylo vozidlo žalobce následně zastaveno na zastávce MHD U Chromých, a taktéž z ručně psaného oznámení přestupku. Podle oznámení přestupku se žalobce k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nevyjádřil. Dne 1. 7. 2015 vydal prvostupňový správní orgán příkaz k uložení sankce za přestupek, kterým uznal žalobce vinným shora popsaným jednáním. Za toto jednání žalobci uložil peněžitou sankci ve výši 1.500 Kč. Proti tomuto příkazu podal žalobce odpor a doložil plnou moc pro zmocněnce Ing. J. Dne 7. 12. 2015 proběhlo ve věci ústní jednání, na které se dostavil obecný zmocněnec žalobce Ing. J., který za obviněného uvedl, že obviněný si není vědom, že by v uvedený den v daném místě překročil nejvyšší povolenou rychlost. Naměřená rychlost není správná, neboť výběr místa měření byl v rozporu s návodem k použití rychloměru. V čem mělo nesprávné měření spočívat, krom špatného postavení měřicího vozidla, obecný zmocněnec odmítl uvést s tím, že se na to chce zeptat policistů, kteří provedli měření žalobcova vozidla. Dne 4. 2. 2016 vydal prvostupňový správní orgán rozhodnutí, kterým shledal žalobce vinným shora uvedeným jednáním. Prvostupňový správní orgán v odůvodnění popsal jednání žalobce, zjištěný skutkový stav založený zejména na výstupu z měřicího zařízení. K argumentaci obecného zmocněnce žalobce správní orgán uvedl, že tuto argumentaci shledává nedůvodnou, neboť výstup měření nenasvědčuje tomu, že by měření bylo ovlivněnou jakoukoli chybou. Výslech policistů k umístění vozidla správní orgán odmítl jako nadbytečný, neboť místo měření je přesně uvedeno v záznamu o přestupku a v kontextu tohoto záznamu, jakož i výstupu z rychloměru, nic nenasvědčuje tomu, že by měření neproběhlo řádným způsobem. Použitý rychloměr je jeden z nejmodernějších modelů, které policie používá. Dne 3. 3. 2016 podal žalobce prostřednictví obecného zmocněnce proti uvedenému rozhodnutí blanketní odvolání, ve kterém mj. požádal o sdělení oprávněné úřední osoby, která bude ve věci rozhodovat tak, aby mohl případně namítnout její podjatost. V odvolání je dále uvedeno, že bude v zákonné lhůtě doplněno. Usnesením ze dne 4. 3. 2016 byl žalobce prvostupňovým správním orgánem marně vyzván, aby podané odvolání doplnil. Dne 31. 5. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, v jehož odůvodnění shrnul skutkový stav s tím, že s námitkami žalobce vznesenými v průběhu ústního jednání se prvostupňový správní orgán řádně vypořádal. Podle tiskového výstupu silničního rychloměru (záznam o přestupku) byl průběh měření bez vad a místo měření rovněž nevykazuje žádné vady. Ve správním spise je dále mj. založen v rozhodné době platný ověřovací list rychloměru a osvědčení policisty opravňující jej k ovládání měřiče rychlosti použitého typu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Námitku neposkytnutí informace o oprávněných úředních osobách v odvolacím řízení shledal krajský soud nedůvodnou. Tato námitka svým obsahem směřuje do žalobcova práva na spravedlivý proces. Ze správního spisu a vyjádření žalovaného je zřejmé, že žalobce požádal o sdělení oprávněné úřední osoby ve smyslu § 15 odst. 4 správního řádu a této žádosti žalobce nebylo vyhověno, resp. žalovaný žalobci požadovanou informaci opomněl sdělit. Žalobce v opomenutí žalovaného shledává podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, jehož důsledkem je nezákonnost napadeného rozhodnutí. S tímto názorem se krajský soud neztotožňuje, byť považuje za nesporné, že žalovaný v tomto směru skutečně pochybil. Žalobce argumentuje tím, že s doplněním svého odvolání vyčkával, než mu budou sděleny oprávněné úřední osoby, neboť se obával, že tyto osoby by mohly být podjaté a jeho podání by mohly zapřít nebo ztratit. Tuto hypotetickou konstrukci považuje krajský soud za zcela účelovou, což umocňuje i skutečnost, že žalobce byl k odstranění vad podaného odvolání vyzván prvostupňovým správním orgánem, kterému by své podání obsahující doplnění odvolání rovněž adresoval, nikoliv tedy žalovanému. Krajský soud je přesvědčen, že pochybení žalovaného, který opomněl žalobci sdělit jména oprávněných úředních osob, nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Uplatněnou žalobní námitku hodnotí krajský soud jako zjevně účelově uplatněnou, neboť žalobce trvá na formálním dodržení § 15 odst. 4 správního řádu, aniž by však v žalobě samotné specifikoval jakékoliv skutečné a konkrétní dotčení na jeho právech tím, že toto ustanovení bylo v odvolacím řízení porušeno. Uvedená námitka by mohla mít relevanci pouze v případě, že by žalobce v žalobě samotné namítal i podjatost oprávněných úředních osob, jejichž jména se dozvěděl až v okamžiku, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí. Bez uvedené argumentace je vznesená námitka skutečně pouze hypotetická, pokud ji žalobce nespojil s konkrétním důvodem, který by mohl představovat skutečnou podjatost oprávněných úředních osob. Uvedené porušení § 15 odst. 4 správního řádu jako takové nemá žádný dopad do žalobcových veřejných subjektivních práv. Krajský soud se rovněž neztotožňuje s názorem žalobce, že mu nesprávným postupem žalovaného bylo upřeno právo vyjádřit své stanovisko v odvolacím řízení. Krajský soud je přesvědčen, že žalobce měl a mohl své stanovisko vyjádřit zejména v podaném odvolání, což však bez relevantního důvodu neučinil. Nečinnost žalobce, případně liknavost žalobcova obecného zmocněnce, nemůže být přičítána k tíži správních orgánů. Projeví-li přestupce vůli, aby byl v řízení o přestupku zastoupen obecným zmocněncem, je pouze na něm, koho si za svého zmocněnce zvolí. Měl by si však zvolit takovou osobu, která bude účinně hájit jeho práva. Neučiní-li taková osoba tak, musí sám žalobce snášet negativní důsledky své volby. Žalobcem zvolený obecný zmocněnec musí podle názoru krajského soudu vzhledem ke své praxi při zastupování přestupců vědět, jakým způsobem má být koncipováno odvolání proti rozhodnutí správního orgánu, stejně jako musí vědět, jaké jsou důsledky strategie spojené s podáním blanketního odvolání. Krajský soud poukazuje na skutečnost, že obecný zmocněnec Ing. Jaroš zastupující žalobce v průběhu správního řízení vystupuje často jako obecný zmocněnec v řadě řízení o správních deliktech na úseku dopravy. Tato skutečnost je krajskému soudu známa mj. z jeho vlastní činnosti, např. z věcí vedených pod sp. zn. 56 A 7/2016, 56 A 6/2016, 54 A 7/2016, 10 A 50/2016, 10 A 48/2016, 10 A 23/2016, 10 A 22/2016, 10 A 225/2015, 10 A 93/2014, 10 A 90/2014 a 10 A 26/2014. Vzhledem k tomu je krajský soud toho názoru, že žalobcův obecný zmocněnec je osobou znalou průběhu řízení o přestupku, neboť je zřejmé, že po delší dobu opakovaně vystupuje jako obecný zmocněnec přestupců, a to nejen v rámci obvodu zdejšího soudu, ale i v jiných krajích (viz níže), přičemž jeho procesní postup může být vnímán jako součást obstrukční a účelové strategie. Nečinnost obecného zmocněnce žalobce po vydání prvostupňového rozhodnutí, proti němuž podal žalobce prostřednictvím svého zmocněnce pouze blanketní odvolání, ve kterém uvedl, že bude doplněno, což však ani přes výzvu prvostupňového správního orgánu neučinil, je zarážející, nikoli však ojedinělá. S obdobným postupem tohoto obecného zmocněnce se setkal např. Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 2. 3. 2016, č. j. 52 A 42/2015 - 71, v němž k témuž obecnému zástupci uvedl, že „žalobce si nestřežil svá práva dostatečně sám, přestože byl v řízení zastoupen zmocněncem Ing. M. J., který, jak je soudu známo z jeho rozhodovací praxe, přestupce v daných věcech obvykle často zastupuje, takže měl si být vědom důsledků podání blanketního odvolání. Ostatně podávání blanketního odvolání je součástí obstrukční a účelové strategie v případech zastupovaných tímto zmocněncem a celou řadou dalších zmocněnců, v případech, kdy následně žalobce nikoliv náhodou zastupuje Mgr. Topol, tj. jako v tomto případě.“ Nelze souhlasit s tím, že by napadené rozhodnutí bylo tzv. překvapivým rozhodnutím. Žalobcův odkaz na civilní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, shledal krajský soud nepřiléhavým. Tento rozsudek charakterizoval překvapivé rozhodnutí jako rozhodnutí, jehož vydání „nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně.“ Napadené rozhodnutí však takovým rozhodnutím není. Překvapivost rozhodnutí je nutno vztahovat zejména ke zjištěnému skutkovému stavu, provedenému dokazování, právní úpravě a ustálené judikatuře a praxi, nikoliv k situaci, že žalobce údajně čekal na sdělení o oprávněných úředních osobách po podání blanketního odvolání a namísto toho obdržel napadené rozhodnutí. To, že žalobce byl napadeným rozhodnutím překvapen, nikoli však jeho obsahem, ale tím, že toto rozhodnutí bylo vydáno, neznamená, že se jedná o překvapivé rozhodnutí ve smyslu uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Žalobce, resp. jeho obecný zmocněnec nepochybně znal ze své bohaté praxe při zastupování účastníků správního řízení právní úpravu projednání přestupku a musel počítat s tím, že žalovaný bude ve věci postupovat tak, aby dodržel prekluzivní lhůtu stanovenou k projednání přestupku. Obecný zmocněnec znal nepochybně délku této lhůty a muselo mu být zřejmé, že je v zájmu žalobce co nejdříve žalovanému vyjasnit obsah odvolacích námitek. Jestliže tak ani k výzvě prvostupňového správního orgánu neučinil, nemohl být překvapen vydaným rozhodnutím. Jak již bylo uvedeno, poté kdy žalobci bylo doručeno napadené rozhodnutí, mohl v žalobě následně namítat, že vydané rozhodnutí je stiženo závažnou vadou způsobující jeho nezákonnost, jelikož ve věci rozhodovala vyloučená osoba. Toto však žalobce neučinil. Proto má krajský soud za to, že žalobcem tvrzená nemožnost uplatnit námitku podjatosti, neměla žádný dopad do jeho procesních práv. Jak již bylo uvedeno, žalovaný pochybil, pokud k žádosti žalobci jména oprávněných úředních osob nesdělil. Nejednalo se ovšem o vadu, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud poukazuje na právní názor odborné veřejnosti, že „podstatným porušením ustanovení o řízení, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, tedy zásadně nebudou situace, kdy by výrok rozhodnutí byl stejný, i kdyby k příslušné vadě řízení nedošlo. Při posuzování těchto vad by měl soud zvláště mít na paměti, že procesní právo nemůže být překážkou prosazování práva hmotného, ale naopak má umožňovat jeho spravedlivou realizaci. O vzájemném vztahu hmotného a procesního práva platí, že jde o dva samostatné subsystémy, které mají rovnocenné postavení a mezi nimiž existují četné funkční vazby. Hmotné právo by se v řadě případů bez práva procesního neprosadilo, a procesní právo bez práva materiálního by naopak postrádalo smysl (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 Afs 38/2006).“ (Šebek, Petr. § 76 [Rozhodování bez nařízení jednání]. In: Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P.: Soudní řád správní, 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016.). V posuzované věci je nade vší pochybnost, že i pokud by žalobce byl seznámen s oprávněnými úředními osobami, byl by výrok rozhodnutí žalovaného stejný. Tvrzení žalobce o tom, že vyčkával s doplněním odvolání či se svým vyjádřením než mu bude známa totožnost oprávněné úřední osoby, považuje krajský soud za účelové. Námitku nevypořádání námitek obecného zmocněnce v řízení před prvostupňovým správním orgánem shledal krajský soud taktéž nedůvodnou. Žalobce uvádí, že správní orgány nevyvrátily jeho námitky týkající se průběhu měření rychlosti jeho vozidla, které vznesl v průběhu správního řízení. Tuto námitku, stejně jako její dílčí části, krajský soud posoudil jako námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, případně jako námitku neprovedení žalobcem navrženého důkazu. Žalobce je podle podané žaloby toho názoru, že do skutkového stavu prezentovaného správními orgány vnesl důvodné pochybnosti o průběhu měření. Tyto pochybnosti žalobce chtěl odstranit výslechem policistů, kteří měřili rychlost jeho vozidla. Krajský soud má za to, že žalobce do zjištěného skutkového stavu žádné důvodné pochybnosti nevnesl, neboť v kontextu žalobcových tvrzení a obsahu správního spisu je zřejmé, že skutkový stav byl zjištěn v zákonem požadovaném rozsahu bez důvodných pochybností. Žalobce poukazuje na řadu údajných pochybení policistů, nicméně tato tvrzená pochybení jsou pouze abstraktní a nekonkrétní. Žalobce svou obranu staví na pouhém zpochybňování závěrů správních orgánů bez jakékoliv hlubší argumentace. Žalobce uvádí, že ve správním řízení namítal výběr místa měření v rozporu s návodem k obsluze rychloměru. Jak plyne z protokolu o jednání, obecný zmocněnec žalobce tuto skutečnost při jednání uvedl, nicméně již ani na výslovný dotaz správního orgánu nesdělil, v čem tvrzenou nesprávnost spatřuje a sdělil pouze to, že „vlivem negativních jevů a špatného postavení policejního vozidla při pravém okraji vozovky došlo během měření ke zkreslení jeho změřené rychlosti“. Další skutečnosti obecný zmocněnec odmítl uvést s tím, že se na ně chce zeptat samotných policistů, od jejichž pochybení se má následně odvíjet nezákonnost výstupu z měření rychlosti vozidla jako takového, a tedy i nesprávné zjištění skutkového stavu. Žalobce, resp. osoba obviněná ze spáchání přestupku, může v průběhu správního řízení uvádět tvrzení na svoji obhajobu a navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení. Obecný zmocněnec žalobce tohoto práva využil zcela nedostatečným způsobem, neboť neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, kterými by rozporoval dokazovaný skutkový stav. Za této situace je krajský soud přesvědčen, že zcela vágní námitky obecného zmocněnce nebyly schopny vnést do skutkového stavu plynoucího z provedeného dokazování důvodné pochybnosti. Vzhledem k podobě vznesených námitek správní orgány ani nemohly konkrétním způsobem vyvrátit žalobcem uváděné skutečnosti, neboť nebylo zřejmé, v čem konkrétně žalobce spatřuje nesprávnost měření rychlosti žalobcova vozidla. Je zřejmé, že prvostupňový správní orgán prověřil postup měření, když zkoumal, zda mohlo dojít k rušivé reflexi, která by ovlivnila průběh měření, a dospěl k závěru, že měření proběhlo správně. Z fotografie měřeného vozidla plyne, že byla měřena rychlost vozidla jako takového a v jeho záběru se nenachází žádné objekty, které by mohly zmařit řádný průběh měření. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl žádné konkrétní negativní vlivy, které mohly mít vliv na průběh měření, a to jak v průběhu řízení před prvostupňovým správním orgánem, tak v rámci podaného odvolání, nemohly se správní orgány dalšími vlivy na měření rychlosti žalobcova vozidla zabývat. Žalobce v žalobě rozsáhle argumentuje nezákonností záznamu rychloměru, neboť rychlost žalobcova vozidla měla být měřena v rozporu s návodem k použití. Tuto nesprávnost žalobce shledává v možných negativních vlivech jako je nevhodné počasí v okamžiku měření nebo poškození rychloměru a dále v nevhodném postavení měřicího vozidla, které podle žalobce nebylo ustanoveno rovnoběžně s vozovkou tak, jak stanovuje návod k obsluze rychloměru. Na tyto skutečnosti žalobce navazuje námitkou, že prvostupňový správní orgán neprovedl žalobcem navržený výslech policistů, kteří rychlost žalobcova vozidla měřili, aby byly odstraněny pochybnosti o průběhu měření. Žalobce podle názoru krajského soudu zcela opomíjí, že jím tvrzené vady měření jsou dílem zcela hypotetické (počasí, poškození rychloměru), dílem zcela nepodložené (špatné ustavení měřicího vozidla). Tvrzené skutečnosti musí žalobce nejen tvrdit, ale i doložit. Krajský soud je toho názoru, že správní orgány ve své podstatě neměly co vyvracet, neboť obecný zmocněnec žalobce žádným konkrétním způsobem nerozporoval průběh měření žalobcova vozidla, a tedy ani porušení návodu k použití rychloměru v průběhu samotného měření. Z uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že správní orgány námitky žalobce vypořádaly dostatečně. Co se týče nyní namítaných vad při zjišťování skutkového stavu, stejně jako neprovedení důkazu výslechem policistů, kteří měřili rychlost žalobcova vozidla, tyto námitky shledal krajský soud nedůvodnými. Správní orgány při zjištění skutkového stavu vycházely z listin založených ve správním spise, a to zejména ze záznamu o přestupku, ve kterém je zachyceno samotné měření rychlosti, z úředního záznamu a z oznámení o přestupku, ke kterému se žalobce nevyjádřil. Tyto důkazy podle krajského soudu spolu tvoří ucelený logický celek, na jehož základě je zřejmé, že žalobci byla předmětného dne na uvedeném místě naměřena rychlost 64 km/h (resp. 61 km/h při odečtení odchylky měření ve prospěch žalobce), přičemž nejvyšší dovolená rychlost je v tomto místě 50 km/h. Z těchto podkladů ani náznakem nevyplývá, že by průběh měření byl nestandardní nebo dokonce nesprávný. Žalobce uvádí, že policisté nesprávně ustavili měřicí vozidlo, toto své tvrzení však žádným způsobem nedokládá a ani neuvádí, v čem tvrzené nesprávné ustavení vozidla mělo spočívat. Uvádí pouze obecně to, že měřicí vozidlo nebylo rovnoběžně s vozovkou. Z fotografie z okamžiku měření je podle názoru krajského soudu zcela zřejmé, že měřicí vozidlo bylo v souběžné pozici s krajem pozemní komunikace, vozovky. Na fotografii jsou zachyceny dva jízdní pruhy v jednom směru a je zřejmé, že měřicí vozidlo stojí na kraji pravého jízdního pruhu a vozidlo žalobce se pohybuje v levém souběžném jízdním pruhu. Krajskému soudu je z jeho činnosti znám princip měření užitého rychloměru. Krajský soud na tomto místě odkazuje na vlastní rozsudek ze dne 27. 8. 2015, č. j. 10 A 77/2015 - 30. V této obdobné věci byla vozidlu přestupce totožným rychloměrem naměřena rychlost překračující nejvyšší povolenou rychlost. Přestupce, obdobně jako žalobce v nyní souzené věci, namítal nesprávnost měření. Měřené vozidlo se v okamžiku měření mělo vyhýbat výmolu ve vozovce, a tudíž nebylo postavení měřeného vozidla a měřicího vozidla v rovnoběžném postavení tak, jak údajně vyžaduje návod k obsluze rychloměru. Krajský soud v této věci mj. uvedl, že „vyhotovení fotozáznamu rychloměrem je vázáno na správnost v průběhu celého měření. Pokud by totiž rychlost projíždějícího vozidla nebyla správně naměřena, došlo by automaticky k anulování celého měření, což se v daném případě nestalo a vozidlo žalobce bylo rychloměrem zachyceno a byl vyhotoven fotozáznam.“ Uvedený rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2016, č. j. 6 As 229/2015 - 43, který úvahu zdejšího soudu aproboval a rozvedl tak, že „argumentace stěžovatele je vyvrácena obsahem návodu výrobce radaru, z něhož vyplývá – jak již bylo výše uvedeno - že při měření musí být skutečně dodržovány podmínky měření stanovené výrobcem, jejich dodržování je zabezpečeno kontrolními mechanismy radarového měřiče. Pokud tomu tak není, nedojde vůbec k měření… Nadto lze odkázat i na argumentaci žalovaného ve vyjádření ke kasační stížnosti, podle níž není pravdivá ani argumentace stěžovatele, že podle návodu k obsluze daného radarového zařízení je vyžadováno, aby měření probíhalo pouze v době, kdy jsou vozidla v rovnoběžné pozici, technika měření pak vylučuje, aby okolnost, že se vozidlo vyhýbalo výtluku na silnici, měla vliv na jeho správnost.“ Krajský soud má za to, že výše uvedené skutečnosti známé mu z jeho vlastní činnosti lze vztáhnout i na posuzovanou věc. V nyní posuzované věci bylo měřeno stejným modelem rychloměru a žalobce shodně argumentuje povinností rovnoběžného postavení měřicího a měřeného vozidla a z toho plynoucí nesprávností měření rychlosti jeho vozidla, k čemuž žalovaný oponuje, že taková nutnost postavení obou vozidel z návodu k obsluze rychloměru neplyne a měření proběhlo řádným způsobem. Krajský soud v postavení měřicího vozidla neshledává žalobcem tvrzených vad, neboť z dostupných podkladů nevyplývá, že by vozidlo nebylo ustaveno rovnoběžně s vozovkou a navíc postačuje, aby měřicí zařízení bylo souběžně s vozovkou, jak uvádí žalovaný ve vyjádření k žalobě, ve kterém cituje z návodu k obsluze rychloměru. Za zásadní skutečnost pak krajský soud považuje to, že v případě, že by měření rychlosti bylo stiženo jakoukoli vadou a neproběhlo by v souladu s návodem k obsluze rychloměru, výsledek měření by nebyl zaznamenán. Přitom nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce k postavení vozidla více neuvádí, pouze abstraktním a vágním způsobem konstatuje, že vozidlo bylo ustaveno nevhodně. Takové tvrzení však nemůže vnést do zjištěného skutkového stavu žádné pochybnosti a nemůže ani odůvodnit požadavek žalobce na další dokazování, které by zjevně vedlo pouze k prodloužení délky správního řízení, aniž by se dalo důvodně očekávat jakékoli obohacení důkazního řízení. Krajský soud proto uzavřel, že správní orgány zjistily v tomto směru skutkový stav bez důvodných pochybností. Obdobné závěry krajský soud činí i ve vztahu k tvrzeným případným negativním vlivům, jako je nevhodné počasí při měření rychlosti žalobcova vozidla nebo poškození rychloměru. Žalobce by sám měl vědět, jaké bylo počasí. Vzhledem k tomu, že žalobce žádným konkrétním způsobem nespecifikoval, v čem spatřuje možné ovlivnění měření rychlosti svého vozidla počasím, a ze snímku z měření nejsou takové skutečnosti patrné, shledal krajský soud tuto argumentaci žalobce jako neopodstatněnou. Stejný závěr krajský soud učinil i o možném poškození rychloměru, neboť je zřejmé, že měření rychlosti proběhlo zcela obvyklým způsobem bez zjevných vad, které by se v případě poškození rychloměru s největší pravděpodobností vyskytly, neboť se jeví jako nepravděpodobné, že by při poškození hardwaru či softwaru rychloměru, byl rychloměr schopen fungovat bez jakékoliv známky poruchy. Žalobce dále uvedl, že mu není zřejmé, jakým způsobem dospěly správní orgány k závěru, že vozidlo žalobce se v průběhu měření nacházelo v radarovém svazku. Krajský soud považuje tuto skutečnost za zcela zřejmou, neboť plyne ze samotného výsledku měření rychlosti žalobcova vozidla, z pořízeného snímku z okamžiku měření a funkce měřicího zařízení jako takového. Jak vyplývá z výše uvedeného, krajský soud neshledal pochybení v postupu prvostupňového správního orgánu, který pro nadbytečnost neprovedl výslech policistů. Tímto důkazem chtěl žalobce odstranit pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, nicméně podle názoru krajského soudu tvrzení žalobce nevnesla do zjištěného skutkového stavu jakékoli důvodné pochybnosti, stejně jako tato tvrzení nevznesla jakékoli pochybnosti o správném postupu řádně vyškoleného policisty provádějícího měření rychlosti žalobcova vozidla. Krajský soud je toho názoru, že prvostupňový správní orgán postupoval v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení, a také v souladu se zásadou materiální pravdy, když odmítl žalobcův návrh na doplnění dokazování pro nadbytečnost. Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Z toho důvodu považuje krajský soud žalobcem odkazovanou judikaturu za nepřiléhavou, neboť v posuzované věci není takových okolností, které by ospravedlnily žalobcovy požadavky na další dokazování. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.