10 A 23/2016 - 40

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce V.R., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 19. 10. 2015, čj. KUJCK 79993/2015/ODSH/OI, takto:

Výrok

I) Žaloba se zamítá. II) Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 9. 2. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2015, čj. KUJCK 79993/2015/ODSH/OI, včetně souvisejícího rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, čj. 4304/2015-Ja, ze dne 31. 8. 2015, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1v návaznosti na porušení povinnosti stanovené v ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť dne 12. 6. 2015 v době kolem 23: 55 hod. v Českých Budějovicích, ulice Dobrovodská, řídil motorové vozidlo TZ BMW, RZ X, přestože nebyl držitelem platných řidičských oprávnění, tudíž řídil vozidlo v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu. Za tento přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 39.000,- Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců a úhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000,-Kč. (2) Žalobce předně namítá, že odůvodnění rozhodnutí prvého stupně trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro zmatečnost, resp. nesrozumitelnost a na podporu svého tvrzení podává níže uvedené námitky. (3) Žalobce nejprve rozporuje tu část, kde se prvostupňový správní orgán zabýval výměrou sankce. Žalobce spatřuje tvrzenou nepřezkoumatelnost ve skutečnosti, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je mu uložena pokuta ve výši 39.000,-Kč a zákaz činnosti v podobě zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, tj. na samé horní hranici zákonné sazby, ačkoli v odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že bylo rozhodnuto o uložení sankce zákazu činnosti v dolní hranici zákonné sazby. (4) Žalobce dále tvrdí, že mu žalovaný uložil zákaz řízení všech motorových vozidel, ačkoli přestupek mohl spáchat pouze řízením jednoho vozidla spadajícího do jedné ze skupin motorových vozidel. Žalobce se dovolává ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) a tvrdí, že pachateli přestupku, za který se ukládá zákaz řízení motorových vozidel, lze uložit pouze zákaz řízení té skupiny vozidel, do které patřilo motorové vozidlo, jehož řízením byl přestupek spáchán. Žalobce odmítá extenzivní výklad uvedeného ustanovení a poukazuje na skutečnost, že pokud se chtěl správní orgán od gramatického výkladu ustanovení odchýlit, měl to přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Proto je rozhodnutí dle názoru žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. (5) Žalobce též zpochybňuje úvahy prvostupňového správního orgánu o polehčujících a přitěžujících okolnostech, které považuje za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, nedostatek důvodů a nelogičnost, neboť nejsou dle názoru žalobce vyjádřeny přezkoumatelným způsobem. Žalobce napadá také skutečnost, že správní orgán při výměře sankce nesprávně přihlížel k tomu, že za posuzovaný přestupek zákon umožňuje uložit vysokou sankci, což je okolnost, kterou nemůže obviněný z přestupku nijak ovlivnit, neboť vyplývá ze zákona a nelze ji pachateli klást k tíži. Žalobce napadá použití slovního spojení „které však“, jež dle názoru žalobce implikuje tvrzení rozporné s tvrzením v předchozí větě, což však neodpovídá skutečnosti, protože posuzované věty v rozporu nejsou. (6) Žalobce rozporuje hodnocení způsobu spáchání přestupku správním orgánem prvního stupně, zejména úvahy o hrubém porušení platných právních předpisů žalovaným, které žalobce považuje za nepřezkoumatelné, neboť z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí nevyplývá, proč správní orgán považuje projednávaný přestupek za hrubé porušení platných právních předpisů a zda jej případně hodnotil jako okolnost polehčující či přitěžující. (7) Žalobce též vytýká skutečnost, že prvostupňový správní orgán jej hodnotil jako neřidiče, tj. osobu bez potřebné odborné způsobilosti, jejíž jednání může být nepředvídatelné a tudíž i nebezpečné a není mu jasné, zda toto hodnocení bylo v jeho prospěch či neprospěch. Žalobce k tomu podotýká, že správní orgán měl jako polehčující okolnost při ukládání sankce zohlednit, že žalobce již v minulosti řidičské oprávnění získal a nelze jej tedy stavět na roveň osobám, které takové oprávnění nikdy nedržely. V tomto kontextu shledává žalobce nedostatečně zjištěný skutkový stav způsobující nezákonnost vydaného rozhodnutí. (8) Žalobce uvádí na svou obranu, že o rozhodnutí, kterým mu měl být uložen zákaz řízení a jež mu bylo doručeno fikcí, vůbec nevěděl, což žalovaný nerozporoval ani nezohlednil jako polehčující okolnost při výměře sankcí. (9) Dle žalobce není dále zřejmé, zda prvostupňový správní orgán hodnotil ve prospěch či v neprospěch žalobce jemu opakovaně uložený zákaz řízení vozidel, zda k tomu vůbec nepřihlížel, či zda přihlížel jen k těm zákazům řízení, které dosud nebyly zahlazeny. Žalobce v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, čj. 8As 82/2010-55, kde je stanovena povinnost správního orgánu při rozhodování o výši sankce za přestupek využít s přihlédnutím k pachateli dříve uloženým trestům analogicky institut trestního práva zahlazení odsouzení. Žalobce ve vztahu k výše uvedenému připomíná zákaz dvojího přičítání, jehož se mohl správní orgán dopustit, pokud při stanovení výměry sankce přihlížel k zákazu řízení uloženému žalobci od 8. 4. do 8. 10. 2015. Žalobce ještě dodává, že dříve uložené zákazy činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel byly uloženy za jiné protiprávní jednání a že se žalobce nikdy nedopustil jejich nerespektování, což měl žalovaný hodnotit dle názoru žalobce jako polehčující okolnost. (10) Žalobce ve vztahu k napadenému rozhodnutí namítá absenci přezkoumatelného odůvodnění výměry sankce a poukazuje na to, že nebyl zohledněn způsob páchání přestupku, jeho závažnost, následky, pohnutky a osobnost pachatele. (11) Žalobce má za to, že v rámci rozhodnutí prvostupňového správního orgánu nebyla uspokojivě vypořádána otázka zavinění žalobce ve vztahu k předmětnému přestupku, a to ani ve výroku rozhodnutí. Z toho důvodu žalobce považuje toto rozhodnutí za nezákonné pro rozpor s § 3 správního řádu, a to i s ohledem na možnou pochybnost, zda žalobce spáchal tvrzený přestupek zaviněně, neboť tvrdí, že mu rozhodnutí o uložení zákazu řízení nebylo vůbec doručeno. Ani skutečnost, že žalovaný se zaviněním zabýval, nemohla dle názoru žalobce nedostatek rozhodnutí prvního stupně konvalidovat. Žalobce si je vědom, že ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí platila jiná úprava náležitostí výroku, žalovaný však měl dle názoru žalobce respektovat účinné znění zákona a výrok rozhodnutí změnit a uvést do souladu s novelou zákona. Žalobce považuje uvedení formy zavinění za zcela zásadní, neboť zákonodárce tento požadavek akcentoval novelou zákona a také s ohledem na skutečnost, že nelze vyloučit úpravu bodového systému do podoby, kdy se nebude přihlížet k přestupkům spáchaným z nedbalosti a žalobci bude v důsledku tohoto postupu znemožněno nedbalostní zavinění prokázat. (12) Žalobce rovněž namítá, že v rozporu s § 77 zákona o přestupcích nebyl ve výrokové části rozhodnutí uveden výrok o započtení doby do doby zákazu činnosti dle § 14 odst. 2 zákona o přestupcích, ačkoli mu byl v den spáchání souzeného přestupku zadržen řidičský průkaz. Žalobce má dále za to, že ve výroku rozhodnutí musí být také uvedeno, v důsledku jaké právní skutečnosti měl žalobce pozbýt řidičského oprávnění. (13) Žalobce dále namítá, že ve výroku rozhodnutí absentuje uvedení, v důsledku jaké právní skutečnosti měl žalobce pozbýt řidičského oprávnění a dovozuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí z jeho nesrozumitelnosti a neurčitosti pro absenci sankce v podobě stanoveného počtu bodů v registru řidičů ve výroku napadeného rozhodnutí, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, čj. 6 As 114/2014-55. (14) Žalobce ke všem shora uvedeným námitkám opětovně dodává, že aprobováním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je rozhodnutí žalovaného nezákonné pro rozpor s § 89 odst. 2 správního řádu. (15) Žalobce nesouhlasí s rozhodnutím bez jednání. (16) Žalobce závěrem shrnuje, že napadené rozhodnutí je nesrozumitelné, kdy nesrozumitelnost způsobuje jeho nepřezkoumatelnost a navrhuje jeho zrušení, a to včetně souvisejícího rozhodnutí prvního stupně. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného (17) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. (18) Vyjádřil souhlas s tvrzením žalobce, že správní orgán uvedl, že uložil sankci v dolní hranici zákonné sazby, přičemž sankce byly uloženy nad polovinou sazby (pokuta) a na samé horní hranici zákonem stanoveného rozpětí (zákaz řízení). Žalovaný k tomu dodává, že toto pochybení bylo zhojeno rozhodnutím žalovaného, neboť tento nonsens prvoinstančního orgánu odstranil. (19) Ve vztahu k uloženým sankcím je žalovaný toho názoru, že žalobce nelze považovat za osobu dosud bezúhonnou, a to jak s ohledem na způsob porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích, tak i s ohledem na předchozí porušování těchto pravidel, když mu byl v průběhu let 2006-2015 uložen správními orgány i soudem zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel celkem třikrát v úhrnné době 54 měsíců (od roku 2012 v úhrnné době 42 měsíců, tj. 3,5 roku). Žalovaný dodává, že žalobce se tak v uplynulých třech letech (posuzováno ke dni spáchání přestupku) dopustil jednoho přestupku a jednoho trestného činu, za něž mu byl uložen zákaz činnosti. Žalovaný se domnívá, že výše uvedené sankce reflektuje osobu žalobce a že zásadní vadou rozhodnutí by bylo uložení sankce mimo zákonem stanovený rámec či ve zjevně nepřiměřené výši, k čemž nedošlo, a výše uložené sankce má oporu ve spise. (20) K uložení sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel žalovaný uvádí, že mu nepřísluší přezkoumávat úmysly zákonodárce, nicméně žalovaný usuzuje, že kdyby měl zákonodárce v úmyslu, aby byl zákaz činnosti ukládán pouze pro ty skupiny řidičského oprávnění, jimiž byl přestupek spáchán, jistě by tak učinil, a pokud nikoli, nelze § 125 odst. 6 zákona o silničním provozu vykládat jinak. Žalovaný je obeznámen s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která připouští uložení sankce zákazu činnosti toliko na některou skupinu řidičského oprávnění, avšak pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Žalobce však řídil motorové vozidlo, přestože již nebyl držitelem řidičského oprávnění vůbec. V souzeném případě bylo zcela na místě bez ohledu na kategorii řízeného vozidla uložit zákaz činnosti v plném rozsahu, tzn. všech motorových vozidel, neboť předchozí uložená sankce se zcela minula účinkem. Námitky vztahující se k formulacím orgánu prvého stupně nemá žalovaný potřebu komentovat a nechává je na posouzení soudu. (21) K námitce polehčující okolnosti spočívající ve skutečnosti, že rozhodnutí, kterým měl být žalobci uložen zákaz řízení, mu bylo doručeno fikcí a je pravděpodobné, že o něm žalobce nevěděl, žalovaný uvádí, že tuto námitku nelze považovat za důvodnou, neboť žalobce, coby držitel řidičského oprávnění znalý předpisů o silničním provozu, nemohl nevědět, že proti němu bylo v minulosti vedeno řízení, v němž se v případě uznání viny uloží sankce zákazu činnosti, což se také stalo. Tuto námitku žalobce považuje žalovaný za absurdní. (22) Pokud jde o zavinění, žalovaný poukazuje na své rozhodnutí o odvolání v souzené věci, kde již deklaroval svůj postoj k této otázce v tom smyslu, že k naplnění subjektivní stránky souzeného přestupku postačí jakákoli forma zavinění, resp. k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, a to i z nedbalosti nevědomé. Žalobci muselo být jako v té době držiteli řidičského oprávnění znalého předpisů o provozu na pozemních komunikacích známo, že bylo proti němu vedeno řízení, v němž mu v případě prokázání viny hrozí sankce zákazu činnosti od šesti měsíců do jednoho roku (§ 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o silničním provozu), a to bez ohledu na způsob oznámení rozhodnutí. Žalovaný k tomu poznamenává, že zásad spravedlivého procesu se nemůže dovolávat ten účastník řízení před orgány veřejné moci, který řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal. Pokud bylo prokázáno, že žalobce rozhodného dne řídil motorové vozidlo, aniž byl držitelem řidičského oprávnění, bezesporu tím naplnil skutkovou podstatu projednávaného přestupku (§ 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu). S ohledem na shora uvedené se žalovaný domnívá, že nelze dospět k jinému závěru o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty projednávaného přestupku, jelikož za daného stavu lze u žalobce presumovat zavinění minimálně ve formě nedbalostní. (23) Ve vztahu k otázce zavinění žalovaný ještě dodává, že jeho úvahy o míře a formě zavinění v rozhodnutí o odvolání naopak mohly nedostatek rozhodnutí správního orgánu prvého stupně konvalidovat, neboť prvoinstanční a odvolací řízení tvoří jeden správní celek. (24) Žalovaný odmítá tvrzení žalobce o nevymezení formy zavinění přestupku v rozhodnutí o odvolání, ačkoli to právní norma účinná ke dni vydání rozhodnutí stanovuje. K tomu žalovaný dodává, že rozhodnutí o odvolání se ve svých obsahových náležitostech odlišuje od rozhodnutí prvoinstančního orgánu a pro výrok rozhodnutí o odvolání postačuje vymezení předmětu řízení. (25) Námitku možné budoucí změny v úpravě bodového systému do podoby, kdy nebude přihlíženo k nedbalostním přestupkům a žalobce bude neuvedením formy zavinění u přestupku připraven o možnost prokázat nedbalostní zavinění při absenci takového údaje ve výroku, žalovaný považuje za zcela hypotetickou, neboť příloha zákona o silničním provozu, stanovující počet bodů za stanovený přehled jednání spočívajících v porušení vybraných povinností, se nezabývá způsobem, jakým k jednání došlo, přičemž předjímat úmysl zákonodárce shledává žalovaný poněkud imaginárním. (26) K zadržení řidičského průkazu žalovaný poznamenává, že se fakticky jednalo o zabavení (odebrání) řidičského průkazu osobě, jíž vznikla povinnost jej odevzdat, přestože tak neučinila. (27) K výroku prvoinstančního rozhodnutí žalovaný dodává, že toto obsahuje vyslovení druhu i výše uložené sankce. Námitky směřující k záznamu bodů v evidenci řidičů shledává žalovaný mimo rámec řízení, neboť se jedná o rozdílné správní úkony, když v řízení o přestupcích se nerozhoduje o záznamu bodů, pouze o naplnění skutkové podstaty projednávaného přestupku. Záznam bodů v evidenci řidičů provádí na základě pravomocných rozhodnutí příslušný orgán evidence řidičů. III. Obsah správních spisů (28) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: (29) Dle oznámení o přestupku a úředního záznamu ze dne 13. 6. 2015, čj. KRPC-85657- 4/PŘ-2015-020112 bylo dne 12. 6. 2015 v 23: 50 hod. v Českých Budějovicích na ul. Dobrovodská zastaveno hlídkou Policie ČR OHS České Budějovice vozidlo BMW šedé barvy, RZ: X, které jelo ve směru od ul. Ledenická směrem na obec Dobrá Voda. V osobě řidiče vozidla byl identifikován žalobce. Následnou lustrací bylo zjištěno, že žalobce má vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel pro všechny skupiny od 8. 4. 2015 do 8. 10. 2015, a tudíž řídil motorové vozidlo v rozporu § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu. Po konzultaci s DS OOP Suché Vrbné bylo dále zjištěno, že tento zákaz řízení motorových vozidel byl vysloven rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice, čj. MAU/10471/2015, jež nabylo právní moci dne 8. 4. 2015 a dne 13. 4. 2015 byla žalobci odeslána výzva k odevzdání řidičského průkazu, jež byla doručena fikcí dne 27. 4. 2015. Žalobce k tomu uvedl, že o vyslovení zákazu řízení neví, neboť si žádnou poštu ohledně tohoto nepřebral. Na místě bylo rozhodnuto o zadržení řidičského průkazu, žalobci bylo vystaveno potvrzení o zadržení řidičského průkazu, které odmítl podepsat, poté mu byla zakázána další jízda a vozidlo bylo zajištěno proti odcizení a pohybu. (30) Prvoinstanční správní orgán na základě postoupených spisových materiálů zahájil proti žalobci řízení a předvolal jej k ústnímu jednání na den 15. 7. 2015. Téhož dne obdržel správní orgán plnou moc ze dne 30. 6. 2015, kterou zmocnil žalobce ke svému zastupování ve věci v plném rozsahu ve všech stupních, včetně řízení před správním soudem a doručování písemností Ing. M.J.. Ze spisu vyplývá, že zmocněnec následně telefonicky kontaktoval správní orgán za účelem stanovení nového termínu ústního jednání, který byl určen na den 20. 7. 2015 v 11 hod. Na uvedené jednání se dostavil zmocněnec žalobce a do protokolu uvedl, že po seznámení se s listinnými důkazy nežádá jejich doplnění, k věci samotné se po konzultaci se žalobcem vyjadřovat nebude a dále se písemně vyjádří do dne 7. 8. 2015. (31) Dne 24. 7. 2015 byla zástupci žalobce doručena datová zpráva, kterou byl vyrozuměn o tom, že dne 3. 8. 2015 v 10 hod. bude provedena svědecká výpověď zasahujícího policisty nadstrážmistra K. Zmocněnec se bez omluvy nedostavil, aby následně požádal o vyhotovení kopie spisového materiálu, čemuž bylo dne 10. 8. 2015 vyhověno a zároveň byl zmocněnec řádně vyrozuměn o právu vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí, čehož nevyužil. (32) Dne 31. 8. 2015 vydal prvostupňový správní orgán rozhodnutí čj. 4304/2015-Ja, kterým uznal žalobce vinným ze shora uvedeného přestupku. Za tento přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 39.000,-Kč Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců a úhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000,-Kč. (33) Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce e-mailem bez zaručeného elektronického podpisu dne 21. 9. 2015 blanketní odvolání, které doplnil elektronicky podepsanou verzí téhož dne. (34) Usnesením prvostupňového správního orgánu ze dne 25. 9. 2015 byl žalobce vyzván k doplnění blanketního odvolání. Výzva byla zástupci žalobce zaslána prostřednictvím datové zprávy výše uvedeného dne a doručena dne 2. 10. 2015. Na výzvu správního orgánu nebylo ze strany zástupce žalobce ve stanovené lhůtě reagováno. (35) Dne 12. 10. 2016 vydal žalovaný coby odvolací orgán napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. Žalovaný neshledal v postupu prvoinstančního orgánu procesní ani věcná pochybení, neboť tento provedl dostatečně úplné dokazování za účelem zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, následně vyvodil adekvátní závěry a žalobci poskytl možnost uplatnit jeho procesní práva. IV. Právní názor soudu (36) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). (37) Žalobce nesouhlasil s rozhodnutím soudu ve věci bez jednání. Z tohoto důvodu proběhlo dne 5. 10. 2016 ve věci. (38) Žaloba není důvodná. (39) Žalobce nejprve namítl, že odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního orgánu trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro zmatečnost, resp. nesrozumitelnost. Na podporu tohoto tvrzení žalobce uvádí několik dílčích námitek, které soud hodnotí jako neopodstatněné. (40) Soud sice přisvědčuje žalobci, že prvostupňové rozhodnutí vykazuje nesprávné označení zákonných sazeb, neboť byl uložen trest na samé horní hranici zákonné sazby, ačkoli v odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že bylo rozhodnuto o uložení sankce v dolní hranici zákonné sazby. Tato skutečnost nezakládá pochybnosti o srozumitelnosti či přezkoumatelnosti rozhodnutí, neboť se jedná o procesní pochybení, které nemá za následek nezákonnost rozhodnutí. Vada byla navíc zhojena rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 10. 2015, čj. KUJCK 79993/2015/ODSH/OI, kde je toto procesní pochybení napraveno. (41) S tvrzením žalobce, že pachateli přestupku, za který se ukládá zákaz řízení motorových vozidel, lze uložit pouze zákaz řízení té skupiny vozidel, do níž patří motorové vozidlo, jehož řízením byl přestupek spáchán, se soud nemůže ztotožnit. K tomu soud dodává, že činnost, jíž se ukládaný zákaz týká, byla v souladu se zákonem v rozhodnutí o přestupku přesně a jednoznačně specifikována (§ 14 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Zákaz činnosti se musí vztahovat k činnosti, s níž spáchání přestupku bezprostředně souvisí, zpravidla se jedná o zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu. Judikatura Nejvyššího správního soudu sice připouští uložení zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel spadajícího pouze do určité kategorie (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, čj. 9 As 7/2009-77), nicméně pouze v případech hodných zvláštního zřetele. V souzeném případě je uložená sankce adekvátní, neboť ze spisu vyplývá, že žalobci byl ukládán zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel opakovaně. V průběhu tří let předcházejících dni spáchání přestupku se žalobce dopustil jednoho přestupku a jednoho trestného činu, za něž mu byl uložen zákaz činnosti v úhrnné době 42 měsíců. Povaha uložené sankce tak plně zohledňuje závažnost projednávaného přestupku i osobu žalobce, který v době spáchání přestupku řídil motorové vozidlo, aniž by byl de facto držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel. Uložená sankce proto reflektuje zákonný rámec, byla uložena v souladu s gramatickým výkladem příslušného ustanovení, její výše byla odůvodněna a nelze ji považovat za nepřiměřenou. Správní orgán se neodchýlil od zjevného (gramatického) výkladu § 14 odst. 1 zákona o přestupcích, uložil sankci jednoznačně a srozumitelně a vzhledem k pasivitě žalobce, kdy nebyly předloženy argumenty hodné zvláštního zřetele, nebylo zapotřebí dalšího komentáře. Soud neshledal v postupu správních orgánů v žádném směru extenzivní výklad žalobcem poukazovaného ustanovení, žádné pochybnosti navíc správním orgánům nevznikly a z toho důvodu zde nebyl prostor pro uplatnění zásady „pro dubio mitius“. Žalovaný správní orgán plně respektoval zásady odvolacího řízení a postupoval zcela v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu. Jak vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, žalovaný přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy. Vzhledem k absenci jakýchkoli odvolacích námitek nebylo v možnostech žalovaného přezkoumat jiným způsobem správnost napadeného rozhodnutí. Žalobce, přestože zcela rezignoval na uplatnění odvolacích námitek, vytkl v žalobě žalovanému postup, který je v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu. Soud tuto vadu neshledal. (42) Žalobcovo zpochybnění úvah prvoinstančního správního orgánu o polehčujících a přitěžujících okolnostech považuje soud za nedůvodné. Tyto sice nejsou v odůvodnění rozhodnutí vyjádřeny explicitně, nicméně jejich povaha i hodnocení správním orgánem z textu jednoznačně vyplývají. Okolnost, že prvoinstanční správní orgán v textu odůvodnění rozhodnutí zmiňuje výměru sankce ve vztahu k vyšší společenské nebezpečnosti, ještě nezakládá podezření, že by ji tímto kladl žalobci k tíži. (43) Za nedůvodné považuje soud také úvahy žalobce o povaze souvětí, resp. o poměru věty hlavní a vedlejší uvozené slovním spojením „který však“, neboť je shledává spekulativními, neboť výše uvedené slovní spojení nemusí nutně indikovat rozpor, ale též gradaci informací uvedených v závislé větě vedlejší. Není-li žalobci zřejmé, co správní orgán rozuměl „meritorním jednáním“, lze odkázat na Slovník cizích slov, kdy význam slova „meritorní“ znamená „podstatný, věcný“. Úvaha správního orgánu není nepřezkoumatelná. (44) Stejně tak nemůže obstát ani námitka žalobce, že z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí nevyplývá, proč správní orgán považuje projednávaný přestupek za hrubé porušení platných právních předpisů a zda ho případně hodnotil jako okolnost polehčující či přitěžující. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, hodnocení prvostupňového orgánu vychází z doloženého skutkového stavu tak, jak byl v řízení na základě shromážděných důkazních prostředků prokázán. Správní orgán se užitím adjektiva „hrubé“ ve spojení „hrubé porušení platných právních předpisů“ pokusil poměrně stručně leč jednoznačně zachytit míru porušení právních předpisů, a to zejména s ohledem na zjištěný skutkový stav (řízení vozidla osobou, která není držitelem řidičského oprávnění). Není přitom rozhodující, že namísto tohoto spojení správní orgán explicitně nehodnotil spíše zavinění (ať již úmysl či nedbalost). (45) Žalobce dále rozporuje skutečnost, že jej prvoinstanční správní orgán hodnotil jako neřidiče, tj. osobu bez potřebné odborné způsobilosti a namítá nedostatečně zjištění skutkový stav. K tomu soud uvádí, že hodnocení správního orgánu je zcela v souladu s platnou právní úpravou, dle § 3 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu „řídit motorové vozidlo může pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel“; dle § 125 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním „fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích provozu řídí motorové vozidlo a v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) není držitelem příslušného řidičského oprávnění“. Zákonodárce v tomto případě zvlášť neupravuje postup orgánů vůči osobě, která řidičský průkaz měla, ale pozbyla jej. Platí sice, že zákonodárce tyto osoby rozlišuje např. v rámci institutu zabránění v jízdě (§ 118 odst. 1 písm. g) a h) zákona o silničním provozu), nicméně nečiní tak v rámci úpravy přestupků dle zákona o silničním provozu. Jelikož žalobci bylo doručeno rozhodnutí o uložení zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, byť fikcí, a pozbyl tímto na stanovenou dobu řidičské oprávnění, je postup prvostupňového správního orgánu zcela na místě, neboť žalobce ve stanovenou dobu fakticky nebyl držitelem řidičského oprávnění, byť řidičský průkaz neodevzdal. Námitku žalobce, že správní orgán měl tuto skutečnost zohlednit jako polehčující okolnost při ukládání sankce, soud hodnotí jako nedůvodnou. Pokud by se prvoinstanční správní orgán touto otázkou vůbec zabýval, měl by skutečnost, že žalobce již v minulosti řidičské oprávnění získal a jako takový byl znalý předpisů o silničním provozu, které dostatečně nerespektoval (řízení vozidla bez řidičského oprávnění), považovat spíše za okolnost přitěžující, což vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí žalovaný, který rovněž hodnotil formu zavinění žalobce minimálně jako nedbalostní. (46) Soud nemůže akceptovat ani obranu žalobce, že rozhodnutí, kterým mu měl být uložen zákaz řízení, mu bylo doručeno fikcí, tedy o něm pravděpodobně vůbec nevěděl. Soud k tomu odkazuje na ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“): „Jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.“ Adresát písemnosti uložené doručujícím orgánem postupem podle § 23 správního řádu je povinen vyzvednout si ji nejpozději ve lhůtě deseti dnů bezprostředně následujících po dni, v němž byla poprvé připravena k vyzvednutí. Marným uplynutím této lhůty je nedoručená písemnost považována za doručenou. K tomu též judikatura Nejvyššího správního soudu „Doručení písemnosti fikcí podle § 24 odst. 1 správního řádu z roku 2004 nastane tehdy, pokud byly naplněny všechny předpoklady pro řádné uložení doručované písemnosti a marně uplynula úložní lhůta. Běh úložní lhůty je přitom nezávislý na vůli odesílatele i adresáta doručované písemnosti a fikce doručení, která konstruuje stav od reality odlišný, je spjata výlučně s nečinností adresáta písemnosti v úložní lhůtě, nikoliv s úkonem, ať již správního orgánu, či adresáta písemnosti“. Institut náhradního doručení nezakládá beztrestnost ani není polehčující okolností, a to obzvláště za situace, kdy žalobce nežádal o určení neplatnosti doručení (§ 24 odst. 2 správního řádu). (47) Žalobce dále uvádí, že není zřejmé, zda jemu opakovaně uložený zákaz řízení prvostupňový orgán hodnotil v jeho prospěch či neprospěch, zda k němu vůbec nepřihlížel či zda přihlížel jen k těm zákazům řízení, které dosud nebyly zahlazeny a namítá zákaz dvojího přičítání ve vztahu k zákazu řízení uloženému ode dne 8. 4. do dne 8. 10. 2015. Žalobce v této souvislosti správně leč nepřiléhavě poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, resp. na rozhodnutí ze dne 28. 2. 2011, čj. 2 As 82/2010-55, které deklaruje, že správní orgán je při rozhodování o výši sankce (ve smyslu § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) za přestupek povinen hodnotit, zda není při přihlédnutí k pachateli dříve uloženým trestům možné využít analogicky institut trestního práva zahlazení odsouzení. Soud naopak poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 3. 5. 2013, čj. 60 A 1/2013-49: „Správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení k osobě žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích)“. Jak vyplývá z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, správní orgán spáchání přestupků nehodnotil jako přitěžující okolnost ve smyslu recidivy, pouze k předchozím zákazům činnosti přihlédl při hodnocení osoby žalobce (v jeho neprospěch). Soud také nevidí relevantní důvod, proč by měl žalovaný hodnotit jako polehčující okolnost, že žalobce dříve uložené zákazy činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel respektoval, neboť podrobení se uložené sankci bylo zákonnou povinností žalobce. Soud proto hodnotí námitku žalobce jako nedůvodnou. (48) Stejně soud posuzuje námitku zákazu dvojího přičítání. Zásada zákazu dvojího přičítání má zabránit tomu, aby se jedna a tatáž skutečnost určité kvality, hodnotila a přičítala pachateli dvakrát - jednou jako znak skutkové podstaty a podruhé ještě jednou jako okolnost polehčující, nebo přitěžující (§ 39 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 08. 2012, čj. 4 Ads 114/2011 – 105: „Zásadu zákazu dvojího přičítání nelze aplikovat na skutkové podstaty správních deliktů, u nichž pojmově nelze rozlišovat určitou minimální (základní, typovou) intenzitu, nezbytnou pro naplnění zákonných znaků dané skutkové podstaty, a zbývající (vyšší, kvalifikovanou) intenzitu, kterou by bylo možno zohlednit jako okolnost přitěžující či polehčující při určení konkrétní výše pokuty.“ K dvojímu přičítání téhož tedy nemohlo v souzeném případě dojít, jak lze dovodit z formulace skutkové podstaty projednávaného přestupku i z odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, tudíž soud považuje tuto námitku za nedůvodnou. (49) Žalobce dále rozporuje samotnou výměru sankce v rozhodnutí prvostupňového orgánu, resp. namítá absenci přezkoumatelného odůvodnění výměry sankce, neboť nebyl zohledněn způsob spáchání přestupku, jeho závažnost, následky, pohnutky a osobnost pachatele. K tomu se již dříve vyjádřil Nejvyšší správní soud: „Institut správního uvážení … vyžaduje, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo jasně patrno, k jakému účastníku řízení a k porušení kterého ustanovení zákona se jednotlivé odůvodnění vztahuje, a aby všechna v demonstrativním výčtu uvedená kritéria pro uložení sankce konkrétnímu účastníku řízení byla výslovně zmíněna a dostatečně odůvodněna. Dále musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, která další, v demonstrativním výčtu výslovně neuvedená kritéria, byla vzata v úvahu“ (Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 5 A 154/2002-51). Ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích pak vymezuje obecná kritéria pro ukládání sankcí: „Při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení“. Soud výše uvedenou námitku odmítá, neboť při hodnocení její důvodnosti shledal, že odůvodnění výměry sankce je sice strohé, nicméně splňuje zákonné požadavky, protože výše uložené sankce je zdůvodněna způsobem, který nepřipouští pochybnosti o tom, že odpovídá konkrétním okolnostem souzeného případu. Prvostupňový správní orgán výši a druh sankce stanovil s ohledem na způsob porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích i způsob spáchání přestupku, zabýval se rovněž hodnocením osoby žalobce ve vztahu k porušování pravidel silničního provozu na pozemních komunikacích a uloženou sankci lze tedy považovat za adekvátní, zvláště když dříve uložené sankce nevedly k nápravě pachatele. (50) Žalobce současně tvrdil, že v rámci prvoinstančního rozhodnutí nebyla uspokojivě řešena otázka zavinění žalobce ve vztahu k projednávanému přestupku, resp. že prvoinstanční správní orgán pouze v rámci odůvodnění výměry sankce zohlednil míru zavinění, aniž by současně specifikoval jeho formu. Soud shledal, že prvoinstanční správní orgán provedl dostatečně úplné dokazování, o zjištěných skutečnostech nevznikly ve správním řízení jakékoliv pochybnosti, ačkoli v rozhodnutí podrobně a explicitně neuvedl zjištěné skutečnosti do souvislosti s platnou právní úpravou. Přesto nelze než konstatovat, že bylo konformně právním způsobem prokázáno, že žalobce řídil uvedeného dne motorové vozidlo, aniž byl držitelem řidičského oprávnění a bezesporu tím naplnil skutkovou podstatu projednávaného přestupku. Vzhledem ke shora uvedenému nemohl prvostupňový správní orgán dospět k jinému závěru, než že žalobce naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty projednávaného přestupku minimálně ve formě nedbalostní, ačkoli tento poznatek explicitně nevyjádřil v textu rozhodnutí. Žalovaný, jak soud uvedl pod bodem 45) rozsudku, již v rozhodnutí o odvolání precizně a vyčerpávajícím způsobem zodpověděl otázku zavinění žalobce, neboť platnou právní úpravu správně aplikoval na zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že u žalobce lze presumovat zavinění přestupku uvedeného v § 125c odst. 1 písm. e) bod zákona o silničním provozu minimálně ve formě nedbalostní. Odvolací orgán tak svým rozhodnutím konvalidoval případné nedostatky rozhodnutí prvostupňového orgánu, k čemuž soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu: „Úkolem odvolacího, resp. rozkladového orgánu je zejména reagovat na odvolací, resp. rozkladové námitky (§ 89 odst. 2 věta druhá správního řádu z roku 2004). Z hlediska ekonomie řízení není vyloučeno, aby odvolací orgán argumentaci správního orgánu prvního stupně pouze doplnil. Při soudním přezkumu odvolacího rozhodnutí je třeba vzít v úvahu, že ve správním řízení tvoří rozhodnutí obou stupňů jeden celek. Mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, proto mohou zaplnit argumenty obsažené již v rozhodnutí prvního stupně“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013 – 25). Ze shora uvedených důvodů musí soud námitku žalobce odmítnout jako neopodstatněnou. (51) K námitce nevymezení formy zavinění přestupku soud uvádí, že právní úprava platná ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí neukládala správnímu orgánu povinnost vymezit ve výroku formu zavinění (znění účinné do 30. 9. 2015) a výrok rozhodnutí tudíž obsahuje všechny zákonné náležitosti. Odvolací správní orgán následně správně posoudil soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy účinnými v době vydání tohoto rozhodnutí. Námitku soud shledává ze shora uvedených důvodů nedůvodnou a musí ji odmítnout stejně jako dílčí námitku žalobce, že při neuvedení formy zavinění bude žalobce znevýhodněn v případě budoucí změny úpravy bodového systému, který by hypoteticky mohl přihlížet pouze k přestupkům spáchaným úmyslně. (52) Nadto soud podotýká, že podáním blanketního odvolání, které žalobce na výzvu nedoplnil, resp. pasivitou v řízení před správními orgány, se žalobce připravil o možnost účinně se bránit v odvolacím řízení. V této souvislosti zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 As 291/2014, kde Nejvyšší správní soud konstatoval: „Základním smyslem a účelem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. S ohledem na to, že správní soudnictví tady není pro to, aby suplovalo řízení před správním orgánem, a s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení, nelze v řízení před správními soudy posuzovat důvodnost námitky týkající se nesprávnosti skutkových zjištění, která byla zcela účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem.“ (53) Soud se neztotožňuje s právním názorem žalobce, že ve výrokové části rozhodnutí měl být uveden výrok o započtení doby do doby zákazu činnosti dle § 14 odst. 2 zákona o přestupcích. Dle § 94a odst. 1 zákona o silničním provozu: „Držitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, kterým bylo uloženo v trestním řízení přiměřené omezení spočívající ve zdržení se řízení motorových vozidel nebo kterým bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněném zastavení trestního stíhání, v průběhu jehož zkušební doby se držitel řidičského oprávnění zavázal zdržet se řízení motorových vozidel“. Dle odst. 2 téhož ustanovení: „Řidičský průkaz je povinen odevzdat držitel řidičského průkazu příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí podle odstavce 1“. Zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel byl žalobci vysloven rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice, čj. MAU/10471/2015, jež nabylo právní moci dne 8. 4. 2015, dne 13. 4. 2015 byla žalobci odeslána výzva k odevzdání řidičského průkazu, jež byla doručena fikcí dne 27. 4. 2015. Žalobce proto pozbyl řidičské oprávnění již dne 8. 4. 2015, kdy rozhodnutí nabylo právní moci (doručeno fikcí) a do pěti pracovních dnů od tohoto dne byl povinen odevzdat řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, což neučinil. Do doby zákazu činnosti se dle § 14 odst. 2 zákona o přestupcích započítává pouze doba, „po kterou pachatel na základě opatření správního orgánu učiněného v souvislosti s projednávaným přestupkem nesměl již tuto činnost vykonávat“. Zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel však byl žalobci uložen již dříve, na základě rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, čj. MAU/10471/2015, které nabylo právní moci dne 8. 4. 2015. Žalobce uvedený zákaz činnosti vykonával nikoli až na základě opatření správního orgánu učiněného v souvislosti s projednávaným přestupkem, ale již na základě rozhodnutí vydaného dříve v nesouvisejícím správním řízení. Z tohoto důvodu prvoinstanční orgán nebyl povinen ve výrokové části rozhodnutí uvést výrok o započtení doby do doby zákazu činnosti, neboť takový postup nepřichází v úvahu. Na základě shora uvedeného soud shledává žalobcovu námitku nedůvodnou. (54) K námitce žalobce, že z výroku rozhodnutí není zřejmé, na základě jaké právní skutečnosti měl žalobce pozbýt řidičské oprávnění, soud uvádí, že výrok rozhodnutí plně vyhovuje zákonným požadavkům, je v něm uveden mimo jiné popis skutku, s označením místa a času spáchání. Žalobce pozbyl řidičské oprávnění již na základě dříve vydaného rozhodnutí v nesouvisejícím správním řízení a není zde žádný zákonný důvod, aby právní skutečnost, na základě které byl žalobci zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel dříve uložen, byla také součástí výroku napadeného rozhodnutí. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je uvedeno, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci a jakým správním úřadem bylo vydáno. Soud proto hodnotí tuto námitku žalobce jako nedůvodnou. (55) Žalobce dále napadá rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, neboť považuje výrok napadeného rozhodnutí za nesrozumitelný pro neurčitost, kterou spatřuje ve skutečnosti, že výrok neobsahuje uložení sankce v podobě záznamu stanoveného počtu bodů. Žalobce k povaze bodového záznamu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 26. 10. 2015, čj. 6 As 114/2016 – 69. Tento rozsudek odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, čj. 6 As 114/2014 – 55, ve kterém se rozšířený senát vyjádřil k povaze záznamu bodů jako „trestu“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tuto judikaturu nepovažuje soud za přiléhavou. Uváděná judikatura nerozšiřuje výčet sankcí uvedených v § 11 odst. 1 zákona o přestupcích. V souladu se zásadou nulla poena sine lege nemohou správní orgány a ani soudy rozšiřovat výčet sankcí uváděných v příslušných zákonech. Sankční povaha bodového záznamu v kontextu žalobcem uváděných judikátů neznamená, že by bodový záznam byl trestem jako takovým a napadené rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné, resp. nesrozumitelné pro neurčitost. (56) Námitku neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, resp. jeho nezákonnost pro rozpor s § 77 zákona o přestupcích považuje soud za nedůvodnou. (57) K opakované námitce žalobce, že aprobováním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je rozhodnutí žalovaného nezákonné pro rozpor s § 89 odst. 2 správního řádu, soud uvádí, že neshledal důvody pro vyslovení nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný se jako odvolací správní orgán řádně vypořádal s rozhodnutím prvostupňového správního orgánu, když jej zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Soud k postupu odvolacího správního orgánu připomíná, že odvolací správní orgán zjistí nejprve, zda napadené rozhodnutí a správní řízení před správním orgánem prvního stupně předcházející jeho vydání jsou v souladu s právními předpisy. V tomto ohledu se uplatňuje princip omezené apelace, kdy rozsah přezkumu správnosti napadeného rozhodnutí je omezen výlučně jen na rozsah námitek uvedených v odvolání. Soud k tomu podotýká, že žalobcem podané odvolání bylo pouze blanketní a žalobce je v určené lhůtě nedoplnil. Napadené rozhodnutí soud neshledal ze shora uvedených důvodů nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost a námitku žalobce považuje za nedůvodnou. (58) Nad rámec žaloby právní zástupce žalobce při jednání před krajským soudem tvrdil, že existuje zásadní vada napadeného rozhodnutí, a to, že nebylo konkrétně uvedeno místo spáchání skutku. Dobrovodská ulice je dlouhá několik set metrů a nebylo přesně specifikováno, kde došlo k protiprávnímu jednání, Připustil, že se jedná o námitku uplatněnou opožděně, ale vzhledem k závažnosti této vady podle právního zástupce žalobce k ní soud musí přihlédnout ex officio. (59) Soud se v této souvislosti ztotožnil s výhradou žalovaného, že se touto námitkou vzhledem k opožděnému uplatnění zabývat nemůže. Navíc zpochybnění správné specifikace místa spáchání přestupku není pro věc právně relevantní. V dané věci jízda bez řidičského oprávnění představuje přestupek trvající, kterého se žalobce dopouštěl po celou dobu jízdy na jakémkoliv místě v Dobrovodské ulici. Žalobce byl po celou dobu přestupkového řízení, stejně jako jeho zástupce, pasivní, žádnou takovou námitku ani při zjištění přestupku ani jeho projednávání nevznesl. Specifikace místa, tak jak je uvedena v rozhodnutí, proto postačuje. Výrok rozhodnutí není nesrozumitelný ani nepřezkoumatelný. V. Závěr, náklady řízení (60) Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba nebyla důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. (61) O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.

Poučení