10 A 225/2015 - 30

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce T. Z., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 27. 10. 2015, čj. KUJCK 78583/2015/ODSH, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 30. 12. 2015 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2015, č. j. KUJCK 78583/2015/ODSH (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Soběslav ze dne 21. 4. 2015, č. j. MS/26037/2014/OOSM- OP-242/Dur, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustí ten, kdo překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více nebo mimo obec o 30 km/h a více. Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 26. 11. 2014 v čase 08:20 hodin jel jako řidič osobního vozidla tovární značky Audi S8, RZ X po silnici I/03 v katastru obce Horusice, GPS délka 014°39’27.294’’E, šířka 49°09’53.124’’N, ve směru jízdy od Českých Budějovic na Tábor, v rozporu s ustanovením § 4 písm. b) a § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu nejel mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/h. Silničním radarovým rychloměrem RAMER 10 C mu byla v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost do 90 km/h, naměřena rychlost 132 km/h, po odečtu možné odchylky 3% byla určena výsledná rychlost vozidla nejméně 128 km/h. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 4.000 Kč v souladu s ustanovením § 125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalobou podanou v zákonné lhůtě, ve které namítá jeho nezákonnost a navrhuje napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí prvého stupně, zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Své výhrady žalobce formuloval do následujících žalobních námitek. Žalobce namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, a to neprůkaznost výstupu z rychloměru, neboť při měření rychlosti žalobcova vozidla hlídkou Policie České republiky nebylo postupováno dle návodu k obsluze měřicího přístroje. Nesoulad provedeného měření s návodem k obsluze spočíval v nevhodném místě měření, jelikož z uvedených GPS souřadnic vyplývá, že k měření došlo v zatáčce, kde návod k obsluze rychloměru měření vylučuje. Ačkoli žalovaný uvedl tvrzení o existenci výjimky, při které zákaz měření v zatáčce neplatí, nepodložil jej žádnými důkazy ani odkazem na konkrétní část v návodu k obsluze, která by prokazovala jeho pravdivost. Naproti tomu žalobce podložil své tvrzení citací části návodu k obsluze konkretizující nepřípustné zakřivení vozovky a zákaz měření na jejím vnějším okraji, v předmětné ukázce ani jinde v návodu žalobce nenalezl zmíněnou podmínku pro statické měření. Žalobce proto navrhuje provést jako důkaz při jednání předložení návodu k obsluze v listinné podobě. Žalobce rozporuje věrohodnost výpovědí svědků, kteří uvedli, že si na dané měření nevzpomínají, přesto však tvrdí, že podmínky pro měření byly zcela jistě dodrženy. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84: „Nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí zpravidla spočívající v nedostatku jeho důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Může to však způsobit i nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v jeho nesrozumitelnosti.“, kterým se pokusil upozornit na nedostačující vypořádání se odvolacího orgánu s odvolacími důvody a nepřesvědčivá tvrzení žalovaného, v čemž spatřuje důvody pro zrušení rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Dalším žalobním bodem je pochybnost žalobce o platnosti ověření použitého rychloměru. To žalobce dovozuje ze skutečnosti, že v souladu s § 40a odst. 1 zákona o silničním provozu, nepochybně došlo v časovém rozmezí od 20. 2. 2014 (datum ověření předmětného měřícího zařízení) do 26. 11. 2014 (datum měření) ke změně pneumatik automobilu nejprve na letní pláště a následně opět na zimní pláště, čímž však došlo k rozkalibrování měřícího zařízení. Důvod rozkalibrování žalobce shledává v jiném obvodu kol, který je směrodatný pro měřidlo fungující na principu zjištění vlastní rychlosti dle otáček kol za jednotku času a obvodu kola. Ačkoli žalovaný namítá, že měření proběhlo v době, kdy vozidlo disponovalo zimními plášti, které mělo i v době ověření, žalobce upozorňuje, že pouhá výměna pneumatik je zásahem do podstatných částí rychloměru způsobujícím rozkalibrování měřícího zařízení. Žalobce odkazuje na § 7 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 262/2000 Sb., která zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření a ve zmíněném ustanovení přímo uvádí, že dojde-li v době od ověření k úpravě nebo změně měřidla, která je způsobilá ovlivnit metrologické vlastnosti, zaniká tak platnost ověření. Žalobce má za to, že skutkový stav nepochybně vyžaduje zásadní doplnění, které je nutné provést při jednání, zároveň požaduje, aby soud zrušil rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Žalobce závěrem namítá výši uložené sankce, která nebyla správním orgánem řádně odůvodněna, když byla stanovena v horní polovině zákonné sazby. Správní orgán neaplikoval institut zahlazení odsouzení a přihlédl k přestupkům starším jednoho roku, ačkoli je jeho povinností zohledňovat pouze přestupky spáchané v uplynulých dvanácti měsících. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2011, č. j. 8 As 82/2010-55, jehož závěry nebyly vzaty správním orgánem v potaz, když, navzdory své povinnosti, správní orgán nepoužil institutu zahlazení odsouzení, který lze z trestního práva analogicky využít. Žalobce dále odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2013, č. j. 60 A 1/2013-49: „Institut zahlazení odsouzení dle trestního zákoníku z roku 2009, resp. zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jako by nebyl odsouzen, je nutno analogicky aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení [§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích], neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním.“ Žalobce nepopírá spáchání obdobných přestupků v minulosti, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto, sankce byly splněny a po dobu jednoho roku po výkonu poslední sankce z roku 2009 vedl žalobce řádný život. Správní orgán však hodnotil takové skutečnosti jako okolnosti přitěžující, ačkoli k nim měl naopak přihlédnout jako k okolnostem polehčujícím, jelikož dokládají, že se žalobce v uplynulém jednom roce nedopustil přestupku. Žalobce dále uvedl, že jeho jednáním nedošlo k přímému ohrožení ostatních účastníků silničního provozu, ke vzniku škody, ani ke způsobení žádných negativních následků, proto neexistovaly žádné přitěžující okolnosti. Právě na základě výše uvedených skutečností měl správní orgán uložit pokutu na samé spodní hranici zákonné sazby. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul žalobní body a uvedl následující. Žalovaný považuje skutkový stav za dostatečně zjištěný a v napadeném rozhodnutí je dostatečně a uceleně shrnut. Veškeré shromážděné důkazy (výslechy policistů, záznam o přestupku s fotografií předmětného vozidla s vyznačenými údaji o aktuální rychlosti, čase a poloze vozidla, ověřovací list měřiče rychlosti, záznam o přestupku z místa projednávání přestupku) ve svém souhrnu prokazovaly stíhané jednání bez důvodných pochybností, nebyly mezi nimi rozpory ani nesrovnalosti, proto je toho názoru, že výslechy zasahujících policistů nebyly stěžejní pro dokazování v daném případě. Námitku žalobce, že měření probíhalo v zatáčce, žalovaný považuje za zcela irelevantní, jelikož měření proběhlo za jízdy, kdy i měřící vozidlo bylo v pohybu. Pro podporu řádného měření žalovaný odkazuje na pořízenou fotografii, která je součástí správního spisu a nevyvolává žádné spekulace ohledně zakřivení vozovky. Žalobce mylně podkládal svá tvrzení odkazem na návod k obsluze zařízení PolCam, avšak užité měřící zařízení byl rychloměr RAMER 10 C. Na základě návodu k obsluze k rychloměru RAMER 10 R311 063X CZ je nastavení parametrů pro měření z místa shodné jako pro měření za jízdy, zařízení RAMER 10 C provede automaticky korekci dle své vlastní rychlosti a vyhodnotí pak skutečnou rychlost měřeného vozidla. Měřidlo RAMER 10 C je schopné měřit rychlost jak vozidlům v protisměru, tak i předjíždějícím vozidlům, pak však musí být dodrženy podmínky konstantní rychlosti měřícího vozidla a neměnit prudce směr jízdy. Pokud by měřící vozidlo nedodrželo požadovaný způsob jízdy, bylo by měření ihned vyhodnoceno přístrojem jako nesprávné a záznam o přestupku by nebyl uložen. K námitce žalobce týkající se měření v zatáčce se žalovaný nemohl ve svém rozhodnutí vypořádat, neboť žalobce takovou skutečnost v odvolání neuvedl. Skutečnost, že k měření došlo v zatáčce, nevyplývá však ani ze spisové dokumentace, nýbrž ani při zadání příslušných souřadnic do internetového vyhledávače GOOGLEMAPS nebylo potvrzeno, že k měření došlo v zatáčce, potvrzuje to i fotografie z radarového snímku. Žalovaný se dále vyjádřil k námitce žalobce ohledně ověření měřícího zařízení, žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že by výměnou pneumatik došlo k rozkalibrování měřícího zařízení, ta proběhla v období od ověření měřícího zařízení dne 20. 2. 2014 a dnem 26. 11. 2014, jako dne údajného spáchání přestupku, celkem dvakrát. Žalovaný však tzv. přezutí na zimní pláště považuje za klamnou námitku ze strany žalobce a dodává, že výměna kol na měřícím zařízení nemůže mít vliv na přesnost měření rychloměru, protože obvod kola je stále stejný, jak u zimních pneumatik, tak letních. Žalovaný upozornil na pravidelně prováděné provozní kontroly, které jsou nezbytnou součástí používání měřícího zařízení vždy před zahájením měření za jízdy a při podezření na poruchu. Před každým zahájením měření se konkrétně u zařízení RAMER 10 C provádí RADAR PŘES TACHO. Žalobce zpochybňuje ve svém odvolání správnost užití měřidla PolCam, ovšem tato námitka je zcela lichá, protože přestupce byl změřen zařízením RAMER 10 C, z toho důvodu žalovaný vyhodnotil tuto námitku jako bezpředmětnou a více se s ní nezaobíral. S ohledem na shora zmiňované dle žalovaného skutkový stav byl dostatečně zjištěn, a v odůvodnění žalobou napadeném rozhodnutí se žalovaný vypořádal se všemi námitkami žalobce. Žalovaný na závěr uvedl, že ve výši sankce uložené prvoinstančním orgánem byl zohledněn jednak způsob porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích, ale i osoba žalobce ve vztahu k porušování těchto pravidel. Žalovaný tedy vycházel při ukládání sankce nejen z cílů obecných, kterým je v nejobecnější rovině ochrana společnosti před ohrožujícím jednáním, ale i cílů individuálních, které odráží osobu pachatele. Účelem sankce je represe a preventivní působení, právě výše a druh sankce je projevem vyváženosti obou prvků, ačkoli prvek prevence je vždy prvkem zásadním. Za objekt práva je v tomto případě považován zájem společnosti na zajištění bezpečnosti ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích, aby nedocházelo k ohrožování života, zdraví a majetku nebo alespoň, aby bylo toto riziko sníženo na minimum, což zajišťují právě rychlostní limity na pozemních komunikacích. Rychlostní limity jsou nastaveny právě v takové míře proto, aby nedocházelo k ohrožování života, zdraví a majetku nebo alespoň, aby bylo takové riziko minimalizováno. Byla-li žalobci po odečtu povolené odchylky naměřena rychlost 128 km/h na úseku s nejvyšší povolenou rychlostí 90 km/h, nese takové jednání riziko nezvládnutí řízení při nenadálé události. Nejvyšší povolená rychlost je vždy určena s ohledem na stavebně technický stav vozovky, její kategorii a třídu, mimo jiné se jedná o komunikaci s křižovatkami, kde často dochází k nehodám někdy i s fatálními následky, z těchto důvodů o nebezpečnosti takového jednání nemůže být pochyb. Žalovaný je přesvědčen, že správní orgán dostatečně zdůvodnil okolnosti, které zvážil při určení druhu a výše sankce. Předpoklady, které zákon stanoví pro správní uvážení k určení výše a druhu sankce, byly splněny a nedošlo k jakémukoli pochybení, což má oporu i ve spise. Pokuta uložená mírně nad polovinou zákonného rozpětí zohlednila osobu pachatele a závažnost následků protiprávního jednání, přičemž plní i funkci nápravnou, výchovnou a preventivní. Při jejím vyměření správní orgán přihlédl k tomu, že se žalobce dopustil přestupků na pozemních komunikacích již v letech 2010 a 2011, a to v recidivě speciální i obecné. Žalovaný je přesvědčen, že uložená sankce byla bezpochyby odůvodněná, přiměřená a zcela v souladu s § 12 zákona č. 200/1990, o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o přestupcích“) který upravuje aspekty pro určení druhu sankce a její výměry. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Dle oznámení přestupku a úředního záznamu ze dne 26. 11. 2014, č. j. KRPC-167240-2/PŘ-2014-020007 byla tohoto dne v 08:20 hod na silnici I/03 ve směru od obce České Budějovice k obci Tábor, k. ú. Horusice okres Tábor naměřena vozidlu žalobce tovární značky AUDI S8, stříbrné barvy, RZ: X, rychlost 128 km/h (132 km/h před odečtením odchylky měření). Ve vozidle byl v době zastavení kromě řidiče jeden spolujezdec (M.D.). Lustrací bylo zjištěno, že žalobce v uplynulých 12-ti měsících nespáchal obdobný přestupek dle zákona o silničním provozu. Dále byla žalobci provedena orientační dechová zkouška s negativním výsledkem. Žalobce předložil ke kontrole občanský průkaz č. X, řidičský průkaz č. X pro skupiny A, B, C, D, E vydaný Magistrátem města České Budějovice a ORV vozidla. Žalobci byl po zastavení vozidla přestupek vysvětlen, žalobce s vyřešením přestupku na místě v blokovém řízení nesouhlasil, následně bylo sepsáno oznámení přestupku, s kterým byl žalobce seznámen, ovšem odmítl jej podepsat a též vyjádřit se k němu. Na základě jednání žalobce nabyl policista podezření, že by se žalobce mohl vyhýbat správnímu řízení, a proto požadoval od něho kauci v celkové částce 5.000 Kč oproti potvrzení. V oznámení o přestupku se uvádí, že je žalobce podezřelý ze spáchání přestupku podle § 125 c) odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu pro porušení ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Součástí záznamu o přestupku je fotografie, z níž je patrné, o jaké vozidlo se jedná, po přiblížení je zřejmá i registrační značka vozidla. Na fotografii je dále uvedena naměřená rychlost vozidla (132 km/h), rychlost měřícího vozidla (86 km/h), čas a datum změření (26. 11. 2014 v 08:20:20 hodin), GPS souřadnice (délka 014°39’27.294’’E, šířka 49°09’53.124’’N) a dosah radaru (60 m). Dále je ve spise založeno potvrzení o převzetí kauce ze dne 26. 11. 2014, doklad o proškolení nstržm. V.H. k používání měřiče rychlosti RAMER 10 ze dne 6. 4. 2012, ověřovací list č. 27/14 silničního radarového rychloměru RAMER 10 C ze dne 20. 2. 2014. Dnem 4. 2. 2015 je datováno oznámení o zahájení přestupkového řízení a sdělení obvinění z přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, k nařízenému ústnímu jednání byl žalobce předvolán na den 2. 3. 2015, v oznámení byl žalobce poučen o svých právech a o důsledcích nedostavení se k ústnímu jednání bez předchozí náležité omluvy nebo bez závažného důvodu. Následně bylo ústní jednání přeloženo na den 23. 3. 2015 z důvodu ozdravného pobytu zástupce žalobce, dne 19. 3. 2015 zástupce žalobce opět žádal o posunutí termínu nařízeného ústního jednání kvůli kolizi s jednáním v jiné věci. Ústní jednání bylo nakonec nařízeno na den 21. 4. 2015, v rámci kterého byli vyslechnuti svědci podpraporčík V. H. a podpraporčík J. C. K jednání se dostavil zástupce žalobce Ing. M. J., ten náležitě omluvil nepřítomnost žalobce a dodal, že žalobce netrvá na své účasti při správním řízení. Dne 21. 4. 2015 bylo vydáno Městským úřadem Soběslav rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1, písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Rozhodnutím I. stupně byla žalobci uložena pokuta ve výši 4.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v částce 1.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí bylo dne 19. 5. 2015 doručeno blanketní odvolání bez zaručeného elektronického podpisu, doplněného dne 25. 5. 2015. Ačkoli bylo odvolání podáno v zákonné lhůtě, trpělo nedostatky ve smyslu § 37 odst. 2 správního řádu, nebylo v něm uvedeno, v jakém rozsahu žalobce rozhodnutí napadá, v čem spatřuje rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí. Správní orgán I. stupně proto vyzval žalobce k odstranění nedostatků odvolání, pro které určil lhůtu pět dnů ode dne doručení usnesení ze dne 1. 6. 2015. Žalobce navzdory řádné výzvě ve stanovené lhůtě do 10. 6. 2015 odvolání nedoplnil. Dne 29. 7. 2015 bylo teprve doručeno doplnění odvolání a postoupeno odvolacímu orgánu dne 3. 8. 2015. Dne 27. 10. 2015 vydal žalovaný, jako odvolací orgán, napadené rozhodnutí č. j. KUJCK 78583/2015/ODSH, kterým odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce byl správními orgány shledán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, podle jehož znění se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší povolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 20 km/h a více nebo mimo obec o 30 km/h a více. Námitku nedostatečného zjištění skutkového stavu, a to neprůkaznost výstupu z rychloměru, shledává soud nedůvodnou. Podle žalobce bylo nedostatečné zjištění skutkového stavu, spočívající v neuspokojivém vypořádání žalovaného se všemi důkazy. Námitku žalobce týkající se zákazu měření v zatáčce soud shledal za zcela nedůvodnou, jelikož z uvedených GPS souřadnic není průkazné, že by měření proběhlo v zatáčce, což bylo ověřeno soudem prostřednictvím internetového portálu www.mapy.cz, z něhož je zřejmé, že se jedná o přímý úsek. Ke stejnému závěru dospěl i žalovaný, který si ověřoval zakřivení vozovky přes internetový portál GOOGLEMAPS, což doložil i obrázkem z uvedeného portálu, jenž je součástí správního spisu. Z fotografie měřeného vozidla není patrné její pořízení na zakřiveném úseku vozovky. Na základě shora uvedených skutečností soud neshledal důvod provést jako důkaz konkrétní citaci z návodu k obsluze přístroje RAMER 10 C, který by osvědčoval zákaz měření v zatáčce, jak požadoval žalobce, jelikož z dostupných podkladů nemá soud pochybnosti o měření na přímém úseku. Žalobcem namítaná nevěrohodnost svědků je soudem shledána jako účelová, soud má z provedených důkazů i z výslechu policistů za to, že byly dodrženy veškeré podmínky měření a skutkový stav byl náležitě zjištěn. Předložené důkazy nejsou ve vzájemném rozporu, rovněž nejsou mezi jednotlivými důkazy nesrovnalosti. Svědci potvrdili, že podmínky měření byly dodrženy. Soud dospěl k závěru, že se žalovaný dostatečně vypořádal s odvolacími námitkami. Žalobce neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by rozumně zpochybňovaly skutkový stav zjištěný správními orgány a omezuje se na pouhé spekulace a domněnky. Tvrzení žalobce relevantním způsobem nerozporují závěry správního orgánu a jeho odborné hodnocení ohledně kalibrace. Žalobce musí rozhodné skutečnosti nejen tvrdit, ale i doložit, což však v souzeném případě neučinil. Pochybnosti o ověření použitého rychloměru shledává soud nedůvodnými. Žalobce namítá ztrátu platnosti ověření měřícího zařízení odkazem na § 7 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 262/2000 Sb., který uvádí, že ztrátu platnosti pozbude měřidlo tehdy, jsou-li provedeny takové změny či úpravy měřidla, které jsou způsobilé přivodit změny metrologických vlastností. Žalobce své tvrzení odůvodňuje výměnou pneumatik na měřícím vozidle, přičemž dodává, že k zásahu do měřidla došlo celkem dvakrát, jelikož muselo od ověření do změření žalobce dojít k tzv. přezutí na letní pláště a následně k přezutí opět na zimní pláště. Soud považuje námitku rozkalibrování měřícího zařízení za nepodloženou, vychází z informací zjištěných z návodu k obsluze k měřidlu RAMER 10, který uvádí: „Pokud došlo u zařízení RAMER 10 C v době mezi ověřením ke změně pneumatik, nebo výměně kol, je nezbytné provést kontrolu přesnosti měření Radar přes tacho. Tato kontrola je doporučena před každým měřením za jízdy. V případě větší chyby než ± 3 km/h do rychlosti 100 km/h nebo 3 ± % km/h při rychlosti nad 100 km/h je nezbytné nové nastavení konstanty v rámci ověření na metrologickém pracovišti, které provedlo původní ověření.“ Soud poznamenává, že se provádí kontrola radaru přes tacho vždy před každým zahájením měření a při každém podezření na poruchu, přičemž neexistují žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že před zahájením předmětného měření za jízdy, kdy je provozní kontrola nezbytná, by nebyla policejní hlídkou provedena. V předmětném návodu k obsluze je výslovně stanoveno, že: „…změna tlaku vzduchu kol, změna hmotnosti vozidla, výměna kol apod. mohou být příčinou zmenšení přesnosti měření rychlosti,“ z toho důvodu jsou prováděny pravidelné kontroly, které odhalí velikost odchylky měření, pokud je překročen tolerovaný limit, je nezbytné nové nastavení konstanty v rámci ověření na metrologickém pracovišti, které provedlo původní ověření. Výměna pneumatik pouze může způsobit rozkalibrování rychloměru, nelze to však užít bezpodmínečně. Soud považuje tvrzení žalobce o neprovedení kontroly radar přes tacho za pouhé spekulace, které nejsou podloženy žádnými konkrétními důkazy osvědčujícími jeho domněnku. Soud má proto za prokázané, že provozní kontrola provedena byla. Z uvedených důvodů se soud námitkami směřujícími k popírání ověření měřidla RADAR 10 C více nezabýval. Navržené dokazování spočívající ve čtení označených stránek návodu k obsluze měřícího zařízení považuje soud za nadbytečné, neboť ze zjištěného skutkového stavu nemohou do souzené věci přinést nic nového či zjištěný skutkový stav jakkoli zpochybnit. Námitku nepřezkoumatelnosti uložené sankce zákazu řízení všech motorových vozidel považuje soud za nedůvodnou, jestliže výše pokuty byla náležitě odůvodněna. Dle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne k závažnosti přestupku, zejména způsobu spáchání, následkům, okolnostem spáchání, míře zavinění, pohnutkám a k osobě pachatele. Soud odkazuje na totéž rozhodnutí, které bylo uvedeno v žalobě, ovšem doplněné o žalobcem patrně účelově vynechanou pasáž, předmětným rozhodnutím je rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, ze dne 3. 5. 2013, č. j. 60 A 1/2013-49: „Institut zahlazení odsouzení dle trestního zákoníku z roku 2009, resp. zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jako by nebyl odsouzen, je nutno analogicky aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním. Správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).“. Soud se neztotožňuje s argumentací žalobce, že správní orgán nerespektoval institut zahlazení odsouzení. Správní orgán při svém rozhodování o druhu a výši sankce vzal v úvahu: „…, že podle výpisu z evidenční karty řidiče byl již 5x postižen za dopravní přestupky v letech 2008 až 2011, mimo jiné také za překročení povolené rychlosti mimo obec, v blokovém řízení v rozmezí sankcí 200 Kč až 2.000 Kč.“Avšak zmíněné, v minulosti spáchané, přestupky žalobce správní orgán využil pouze k vyvození závěrů o osobě žalobce v kontextu výchovného působení v minulosti uložených sankcí. Z tohoto důvodu považuje soud dílčí námitky žalobce směřující k jeho předchozím proviněním za nedůvodné. Z odůvodnění výměry trestu plyne, že správní orgán aplikoval institut zahlazení, když zmínil, že v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců žalobce nespáchal obdobný přestupek. Správní orgán nespatřoval v minulosti žalobce přitěžující okolnost, jen ji konstatoval jako ukazatel pro hodnocení osoby žalobce a upozornil na sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích. Soud v tomto konstatování nespatřuje žalobcem namítanou nedostatečnou odůvodněnost výměry trestu. K výměře trestu došel správní orgán podloženou úvahou v souladu s § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, kterou opřel zejména o osobu žalobce. Je zřejmé, že správní orgán přihlédl k sankcím, které byly žalobci v minulosti uloženy, přičemž jejich výše žalobce neodradila od dalšího protiprávního jednání. Soud má za to, že správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení a uloženou výši trestu přiměřeně zdůvodnil. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť neshledal námitky žalobce za opodstatněné. Žalovanému, který byl v řízení úspěšný, nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, neboť v souvislosti s tímto řízením mu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho obvyklé činnosti.

Poučení