10 A 48/2016 - 59

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce V.P., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 19. 1. 2016, č. j. KUJCK 12001/2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 29. 3. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2016, čj. KUJCK 12001/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Tábor ze dne 24. 6. 2015, čj. P 355/2015-Kal, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na komunikacích“), kterého se dopustil tím, že jako řidič motorového vozidla dne 15. 2. 2015 byl kontrolován hlídkou Policie ČR mimo obec na dálnici D3 v km 70, k. ú. Chotoviny, okr. Tábor, přičemž mu byla silničním rychloměrem PolCam PC 2006 naměřena rychlost 160 km/h v úseku, kde je zvláštním předpisem stanovena nejvyšší povolená rychlost 130 km/h. Ve smyslu § 125c odst. 5 uvedeného zákona se žalobce dopustil stejného skutku dvakrát v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců, když poprvé se tohoto přestupku dopustil dne 4. 11. 2014. Tímto jednáním žalobce porušil povinnost stanovenou § 4 písm. b) a § 18 odst. 3 uvedeného zákona. Za tento přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 4 000 Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř měsíců a úhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč. Žalobce namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, a to neprůkaznost výstupu z rychloměru, neboť při měření rychlosti žalobcova vozidla hlídkou Policie České republiky nebylo postupováno dle návodu k obsluze měřicího přístroje. Měření rychlosti je zdokumentováno dvěma fotografiemi a videozáznamem. Tyto záznamy nezachycují počátek měření tak, jak udává návod k obsluze měřicího přístroje. Videozáznam začíná po 21 metrech měření rychlosti žalobcova vozidla. Obdobně tak první fotografie je až z 21. metru měření rychlosti žalobcova vozidla. Nelze proto vyloučit přiblížení měřícího vozidla k vozidlu žalobce a chybné změření rychlosti žalobcova vozidla. Žalobce uvádí, že v pořízeném videozáznamu chybí některé snímky z průběhu měření a tak není zřejmé, zda nedošlo k přiblížení obou vozidel i během měření zaznamenaném ve videozáznamu. Žalobce dále namítá pochybnosti o ověření použitého rychloměru. Jedna z předních pneumatik měřícího vozidla byla výrazně podhuštěna, což mělo za následek zkreslení naměřené rychlosti. Správný tlak v pneumatikách je vzhledem k mechanismu měření rychlosti esenciálním předpokladem správného měření. Při jakékoli změně pneumatik měřícího vozidla, včetně tlaku v těchto pneumatikách, může dojít k zániku platnosti ověření měřícího zařízení. Žalobce poukazuje na nutnost kalibrace měřícího zařízení např. v případě výměny pneumatik měřícího vozidla. Žalobce nemá za prokázané, že měřící zařízení bylo řádně kalibrováno, neboť od ověření měřícího zařízení musely být na měřícím vozidle měněny pneumatiky z letních na zimní atd. Žalobce k uvedenému odkázal na str. 4 až 6 návodu k obsluze rychloměru popisující princip měření rychlosti rychloměrem. V kontextu principu fungování měřícího přístroje žalobce nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že v případě neprovedení kontroly přesnosti měření rychloměru při výměně, opotřebování či podhuštění pneumatiky je maximální možný rozdíl v přesnosti měření 0,5 km/h ve prospěch řidiče, neboť „dojde-li ke změně tlaku vzduchu v kolech, dojde ke zmenšení jejich obvodu, což bude mít za následek, že za kratší vzdálenost se kolo měřícího vozidla vícekrát otočí, což rychloměr vyhodnotí jako ujetí větší vzdálenosti, a tedy jako vyšší než skutečnou rychlost.“. Návod k obsluze výslovně uvádí, že změna tlaku vzduchu kol, změna hmotnosti vozidla, výměna kol apod. bude příčinou zmenšení přesnosti měření rychlosti, proto také technický stav vozidla musí být pravidelně kontrolován. Příslušnou stranu návodu k obsluze rychloměru navrhuje žalobce provést jako důkaz. K prokázání ověření použitého rychloměru žalobce navrhl prvostupňovému správnímu orgánu, aby provedl jako důkaz návod k obsluze rychloměru, informace o výměně kol na měřícím vozidle a aby požádal Český metrologický institut o odborné vyjádření, zda změna tlaku v pneumatikách měřícího vozidla ovlivňuje měření rychloměrem. Vzhledem k tomu, že prvostupňový správní orgán toto dokazování s odkazem na vlastní znalosti odmítl, má žalobce za to, že tyto důkazy správní orgány opomněly ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, čj. 2 As 30/2007 – 58. V souvislosti s pochybností o ověření použitého rychloměru žalobce namítá porušení práva na spravedlivý proces. Prvostupňový správní orgán při posouzení skutečnosti, zda byl rychloměr řádně ověřen, vycházel z návodu k obsluze měřícího zařízení, který nebyl součástí správního spisu a dále z vlastních letitých profesních zkušeností a znalosti měřícího zařízení, aniž by bylo žalobci umožněno se s těmito podklady seznámit a vyjádřit se k nim ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“). Žalobce je toho názoru, že znalosti správního orgánu o měřícím zařízení nejsou běžnými znalostmi, se kterými se lze u správních orgánů setkat a proto nemohl tyto znalosti u prvostupňového správního orgánu rozumně předpokládat. Žalobce dále rozporuje způsob vypořádání jeho pochybnosti o ověření použitého rychloměru (podhuštění přední pneumatiky měřícího vozidla), když jeho tvrzení bylo správními orgány odmítnuto jako účelové. Žalobce v okamžiku měření nebyl seznámen s principem měření rychlosti, a proto nepovažoval za důležité nechat podhuštění přední pneumatiky zdokumentovat. Žalobce opětovně namítá porušení práva na spravedlivý proces, protože mu nebylo sděleno přesné obvinění včetně hrozící sankce. Žalobce nebyl seznámen se skutečností, že za projednávaný přestupek mu hrozí sankce uložení zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel. Žalobce k tomuto odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2013, č. j. 5 As 73/2002 – 34. Žalobce rovněž namítá obsahové nedostatky rozhodnutí o přestupku, a to neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí, neboť bodový postih je sankcí a výše a druh sankce musí být uveden ve výroku rozhodnutí o přestupku. K sankčnímu charakteru záznamu bodů v registru řidičů žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2015, č. j. 6 As 114/2016 – 69. Žalobce má za to, že nebyla naplněna materiální stránka předmětného přestupku, přičemž správní orgány se naplněním materiální stránky vůbec nezabývaly. K materiální stránce žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45. Uložené sankce považuje žalobce za nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalobci byl nezákonně uložen zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu, neboť pachateli přestupku může být dle § 14 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, uložen zákaz jen té činnosti, které se přestupkem dopustil nebo pokud v souvislostech s touto činností spáchal přestupek. Žalobce řídil motorové vozidlo skupiny B, z toho důvodu mu měl být uložen zákaz řízení spočívající v zákazu řízení motorových vozidel skupiny B, nikoli všech motorových vozidel. V odůvodnění výše peněžité sankce správní orgán uvedl pouze výčet skutečností, ke kterým přihlížel, neuvedl však jejich hodnocení. Pokud správní orgán hodnotil v neprospěch žalobce to, že v posledních 12 měsících opakovaně překročil nejvyšší povolenou rychlost, porušil tím zásadu zákazu dvojího přičítání. Pokud správní orgán hodnotil v neprospěch žalobce, že žalobce vlastní řidičské oprávnění od roku 1990 a dopustil se zatím 13 přestupů proti bezpečnosti a plynulosti dopravy, porušil tím trestněprávní institut zahlazení odsouzení, neboť pouze poslední přestupek z roku 2014 nebyl zahlazen (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, čj. 8 As 82/2010 – 55). Pokud správní orgán hodnotil v neprospěch nespolupráci žalobce a nedostavení se na ústní jednání, je uložená sankce nezákonná, neboť tímto žalobce pouze využil svých zákonných práv. Sama výměra pokuty ve výši 4.000 Kč při zákonném rozpětí 2.500 Kč – 5.000 Kč je neodůvodněná, protože správní orgán nepřiblížil své úvahy o adekvátnosti uložené sankce. Obdobně tak u zákazu činnosti, kde zákonné rozpětí činí 1 – 6 měsíců a žalobci byl uložen zákaz činnosti v délce 4 měsíců. Správní orgány dále pochybily při zkoumání zavinění, neboť závěr, že zavinění bylo prokázáno s konstatováním, že k odpovědnosti za přestupek postačuje zavinění z nedbalosti, je nepřezkoumatelné. Vzhledem k tomu, že žalovaný rozhodnutí prvostupňového orgánu aproboval, je napadené rozhodnutí nezákonné pro rozpor s § 89 odst. 2 s. ř. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul žalobní body a uvedl následující. Měření rychlosti vozidla žalobce proběhlo v souladu s návodem k použití měřicího přístroje. Videozáznam měření zachycuje 79 m dráhy, což považuje žalobce za podstatné. Měřící přístroj byl řádně ověřen a v okamžiku silniční kontroly žalovaný nesdělil, že by si všiml podhuštěné pneumatiky měřícího vozu. Případné podhuštění pneumatiky by znamenalo nepřesnost měření maximálně 0,5 km/h ve prospěch žalobce. Žalovaný je toho názoru, že znalosti oprávněné úřední osoby nejsou podkladem rozhodnutí, se kterým je správní orgán povinen seznámit osobu podezřelou ze spáchání přestupku. Žalovanému je z jeho vlastní úřední činnosti známo, že oprávněná úřední osoba prvoinstančního správního orgánu byla od roku 1991 do roku 2005 v přímém výkonu u dopravní policie a disponuje tak znalostmi týkajících se detailů použitého měřícího zařízení. S námitkou nesdělení obvinění žalovaný nesouhlasí. Žalobci bylo sděleno, co je mu kladeno za vinu, přičemž ve správním spise je uvedeno, že bylo opakovaně konstatováno, že jednání, které je žalobci kladeno za vinu, se dopustil opakovaně. Žalobce postupem času získal několik řidičských oprávnění a musí znát příslušné právní předpisy, ze kterých mj. plynou i sankce za porušení zákonem stanovených povinností. Žalovaný má za to, že bodový postih řidiče není trestem. Z toho důvodu nemohl být bodový postih uveden ve výroku rozhodnutí o přestupku. Žalobcem uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu považuje žalovaný za nepřiléhavý k projednávané věci, neboť nijak nepojednává o tom, že by výrok rozhodnutí v řízení o přestupku musel obsahovat údaj o tom, že s odsouzením je spojen bodový postih řidiče motorového vozidla dle zvláštního předpisu. Žalovaný odmítá tvrzení žalobce o nenaplnění materiální stránky předmětného přestupku, stejně jako žalobcovy námitky do způsobu vypořádání se se zaviněním. Žalobce svým jednáním naplnil formální i materiální stránku předmětného přestupku. K námitce neuvedení formy zavinění ve výroku rozhodnutí žalovaný poukazuje na § 70 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění do 30. 9. 2015, dle kterého není vyslovení formy zavinění obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí v řízení o přestupku. K zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu žalovaný uvádí, že zákon o provozu na komunikacích rozlišuje pouze řízení motorových vozidel jako takových, nikoliv dle jednotlivých skupin řidičského oprávnění. Z tohoto důvodu byl vysloven zákaz řízení všech motorových vozidel. K námitce nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti uložené sankce žalovaný uvádí, že při její výměře byla zohledněna závažnost jednání žalobce, zhoršená ovladatelnost vozidla v jeho vysoké rychlosti, počet přestupků v dopravě, které žalovaný od roku 1999 spáchal a dále polehčující okolnosti spočívající v neohrožení ostatních účastníků provozu na pozemní komunikaci. Žalovaný odmítá analogickou aplikaci institutu trestního práva zahlazení, jelikož zákon o provozu na pozemních komunikacích obsahuje vlastní speciální úpravu tohoto institutu v rámci výmazu bodů v registru řidičů. Uloženou sankci považuje žalovaný za řádně odůvodněnou. Před jednáním ve věci bylo dne 19. 8. 2016 soudu doručeno další vyjádření k žalobě, v němž žalobce uvedl nové žalobní body, a to námitku nedostatečného zjištění skutkového stavu, jelikož si nevzpomíná, že by se stejného přestupku dopustil v předcházejících 12 měsících tak, jak je mu kladeno za vinu. K tomuto žalobce navrhl důkaz příslušným správním spisem. Dále žalobce nově namítl, že popis skutku v souzené věci neobsahuje významnou skutkovou okolnost, a to zda žalobce řídil motorové vozidlo ve směru na Tábor nebo na Benešov. Žalobce uvedl, že jel v rozhodnou dobu oběma směry a skutek tak není nezaměnitelně vymezen. Žalobce dále rozšířil již uplatněné námitky a doplnil, že videozáznam z průběhu měření je pravděpodobně nesprávně oříznut a nelze ho proto použít jako důkaz. K tomu bylo soudu dne 23. 8. 2016 doručeno odborné vyjádření autorizovaného metrologického střediska ve skutkové podobné věci se závěrem, že při chybějícím snímku ze zahájení měření nelze výsledek použít pro správní řízení a s ním související rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2016, č. j. 75 A 19/2014 - 97, který rozhodnutí správních orgánů pro tuto vadu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobce vyjádřil názor, že vzhledem k povaze přestupkového řízení jako řízení o trestním obvinění je nutno i nově uplatněné námitky zohlednit, a to za účelem naplnění práva na spravedlivý proces a s ohledem na spravedlnost jako takovou. Dle názoru žalobce je v tomto případě možno zjemnit tvrdost zákonné úpravy, protože žalobce nikoli vlastní nedbalostí či nedůsledností nebyl objektivně schopen upozornit na některé vady správního řízení v rámci lhůty pro podání žaloby. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Dle oznámení přestupku a úředního záznamu ze dne 15. 2. 2016, č. j. KRPC-24161- 1/PŘ-2015-020040 byla tohoto dne v 14:02 hod na dálnici D3 v 70 km ve směru na České Budějovice naměřena vozidlu žalobce rychlost 160 km/h (165 km/h bez odchylky měření). Žalobce jel ve vozidle sám. Lustrací bylo zjištěno, že žalobce spáchal stejný přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích v uplynulých 12 měsících opakovaně a proto nelze přestupek projednat v blokovém řízení. Ve správním spise je založen CD-ROM se záznamem měření. Záznam začíná po 0,2 s od začátku měření a po ujetí 21 m. Naměřená rychlost činí 165 km/h. Dále jsou založeny dva snímky z měření, první po 1,5 s měření a ujetí 76 m, druhý po 2,1 s měření a ujetí 100 m s uvedenou změřenou rychlostí 165 km/h. Dne 14. 4. 2015 proběhlo ústní jednání před prvostupňovým orgánem. Dle protokolu o jednání se žalobce ani jeho zástupce bez náležité omluvy nedostavili. O jednání byl žalobce vyrozuměn sdělením obvinění a předvoláním k ústnímu jednání doručeného dne 25. 3. 2015. V rámci tohoto předvolání byl žalobce řádně poučen, mj. i o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Dne 13. 4. 2015 v 22:55 hod. obdržel správní orgán e-mailové podání zmocněnce žalobce, které obsahovalo plnou moc a vyjádření žalobce, že po zastavení hlídkou Policie České republiky si všiml silného podhuštění přední pneumatiky měřícího vozidla, čímž byla zkreslena měřená rychlost. Rovněž poukázal na skutečnost, že na měřícím voze mělo dojít k výměně pneumatik a rychloměr vozidla měl být opětovně ověřen. K tomuto zmocněnec navrhl provést jako důkaz návod k obsluze měřícího zařízení, obstarání vyjádření Českého metrologického institutu a dále zjištění, zda měřící zařízení bylo po výměně pneumatik měřícího vozidla ověřeno. Dne 24. 6. 2015 vydal prvostupňový správní orgán rozhodnutí č. j. P 355/2015-Kal, kterým uznal žalobce vinným z výše uvedených přestupků. K námitkám zmocněnce prvostupňový správní orgán uvedl, že vycházel z vlastních letitých profesních zkušeností a znalostí při práci s uvedeným měřícím zařízením, z informací podaných při školení od distributora měřícího zařízení a návodu k obsluze měřícího zařízení. Námitku podhuštění pneumatiky správní orgán neshledal důvodnou, neboť při podhuštění pneumatiky nebo výměně pneumatiky je maximální možný rozdíl v přesnosti měření 0,5 km/h ve prospěch obviněného řidiče. V případě výměny pneumatik je pak popsán postup zjištění přesnosti měření, tolerance měření a okamžik nutnosti nového ověření. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce e-mailem bez zaručeného elektronického podpisu dne 20. 7. 2015 blanketní odvolání, které doplnil elektronicky podepsanou verzí dne 27. 7. 2015. Dne 19. 1. 2016 vydal žalovaný, jako odvolací orgán, napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. Žalovaný se ztotožnil s vypořádáním námitek žalobce, které vznesl prostřednictvím svého zmocněnce. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci při jednání. Při jednání ve věci dne 24. 8. 2016 žalobce odkázal na jeho doplnění žaloby, které bylo soudu doručeno. Žalobce dále při jednání nově namítl, že vozidlo mohlo být přetížené, respektive nemusela být splněna podmínka ověření použitého rychloměru, když mohlo vlivem celkové váhy tří policistů v měřícím vozidle dojít k navýšení váhy vozidla o více jak 250 kg nad váhu vozidla při provádění ověření. K tomuto žalobce navrhl provést výslech policistů, kteří by se mimo jiné vyjádřili i k případných chybám měření. Soud při jednání mimo jiné přečetl žalobcem předložené odborné vyjádření AMS K22 ze dne 3. 6. 2016 pro Krajský soud v Ústí nad Labem, a to v kontextu předloženého rozsudku uvedeného soudu ze dne 18. 7. 2016, č. j. 75 A 19/2014 - 97, který řešil skutkově podobnou věc. Dále byl proveden důkaz přečtením žalobcem předložených částí návodu k užití rychloměru. Žalobce navrhl doplnit dokazování o nové vyjádření metrologické organizace ke způsobu provedeného měření v souzené věci. Žaloba není důvodná. Soud poukazuje na skutečnost, že žalobce byl po celou dobu správního řízení prakticky nečinný, i když měl dostatek příležitostí, aby v řízení před prvostupňový správním orgánem uvedl své námitky, stejně tak v odvolacím řízení. Na tento přístup k obraně přestupce bylo již soudní judikaturou reagováno, např. Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 30. 10. 2015, č. j. 51 A 7/2014 - 36, uvedl, že „liknavost žalobcova zmocněnce po vydání prvostupňového rozhodnutí, v němž dospěl správní orgán k závěru, že žalobce přestupek spáchal, je (…) zarážející, neboť mu muselo být jasné, že existují důkazy prokazující jeho vinu“. Soud v souladu s § 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s. konstatuje, že nově předložené žalobní body jsou uplatněny opožděně, neboť byly uplatněny po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Vzhledem k vázanosti soudu zákonem nelze v souzené věci postupovat tak, jak žalobce navrhuje. Žalobce uvedl, že není objektivně jeho vinou, že nebyl schopen upozornit na některé vady napadeného rozhodnutí. S tímto názorem žalobce soud nesouhlasí, neboť žalobce byl již při podání žaloby zastoupen advokátem, u něhož se předpokládá určitý stupeň odbornosti tak, aby mohl v souladu se zákonem účinně hájit zájmy svého klienta. Skutečnost, že při jednání se žalobcův právní zástupce nechal zastoupit jiným advokátem, který soudu sdělil po seznámení se s věcí nové námitky, nelze hodnotit tak, že žalobce či dokonce jeho právní zástupce nebyli objektivně schopni vznesené námitky sami včas uplatnit. K nově uplatněným žalobním bodům soud nad rámec věci dodává, že jejich případné připuštění nemůže nic změnit na tom, že žalobce porušil právní předpis stanovující nejvyšší povolenou rychlost na pozemních komunikacích, nejedná se o nespravedlivé rozhodnutí a není tedy důvod napadené rozhodnutí rušit. I žalobce je povinen nejvyšší povolenou rychlost respektovat. Opakované překročení nejvyšší povolené rychlosti žalobcem je doloženo výpisem z evidence přestupků a není tedy rozumný důvod si pro prokázání opakovaného jednání žalobce žádat správní spis; soudní přezkum správních rozhodnutí je ovládán dispoziční zásadou, soud vady za žalovaného nevyhledává a neměl tedy ani povinnost si tento správní spis opatřit. K námitce přetížení měřícího vozidla soud dodává, že měřené vozidlo je konstruováno pro více jak dvoučlennou hlídku a vzhledem k tomu, že žalobce žádným způsobem své úvahy o možném přetížení žádným konkrétním způsobem relevantně nerozvedl, nemá soud v tomto směru žádné důvodné pochybnosti o správnosti měření. Vzhledem k tomu, že soud tuto námitky odmítl jako opožděnou, byl žalobcův návrh o doplnění dokazování v tomto směru zamítnut. Co se týče nezaměnitelnosti skutku, soud se ztotožňuje s argumentem žalovaného, že vzhledem k časovému údaji měření není tento skutek zaměnitelný tak, jak žalobce uvedl. Právním hodnocením Krajského soudu v Ústí nad Labem ve skutkově podobné věci není soud vázán a ani se s tímto hodnocením neztotožňuje. Vzhledem k okolnostem provedeného měření, viz níže, má soud za to, že v souzené věci by bylo možné závěry žalobce považovat za přepjatý právní formalismus, neboť ze shromážděných podkladů v jejich vzájemné souvislosti nemá soud o skutkovém stavu důvodných pochyb. Návrh žalobce, aby byli vyslechnuti zasahující policisté soud, jako nadbytečný zamítl, neboť skutkový stav byl v souzené věci dostatečně zjištěn. K průběhu měření se policisté, respektive jeden z policistů, vyjádřil v zaslaném vyjádření. Soud má za to, že případný výslech policistů by do věci nevnesl žádné nové skutečnosti. Žalobce po dobu celého správního řízení zjištěný skutkový stav nerozporoval a ani v žalobě samotné neuvedl takové skutečnosti, které by zjištěný skutkový stav rozumně zpochybnily a odůvodnily tak nutnost výslechů samotných policistů. Námitku nedostatečného zjištění skutkového stavu, a to neprůkaznost výstupu z rychloměru shledává soud nedůvodnou. Žalobce navrhl provedení videozáznamu měření jako důkaz. Obsah videozáznamu z měření je soudu znám, protože je popsán ve správním spise. Žalobce uvedl, že v tomto videozáznamu chybí některé snímky z průběhu měření. Soud proto provedl videozáznam jako důkaz a shlédl ho. Obsah videozáznamu koresponduje se správním spisem a tvrzením žalobce. Vzhledem k délce měření (2,1 s) a jeho plynulosti považuje soud přehrání záznamu snímek po snímku za nadbytečné, neboť i z prostého zhlédnutí záznamu je zřejmé, že se jedná o plynulý záznam, ze kterého není zřejmé, že by se měřící vozidlo mělo měřenému vozidlu přibližovat. Videozáznam průběhu měření začíná v čase 0,2 s měření a 21 m ujeté vzdálenosti. Vzhledem k tomu, že ve správním spise byl jako první snímek měření uložen jiný snímek (F982175, 1,4 s měření, 76 m ujetá vzdálenost), soud požádal Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Odbor služby dopravní policie, Dálniční oddělení, Táborská 206, Chotoviny (dále také „PČR“) o poskytnutí záznamu či snímku měření s nulovými hodnotami. PČR soudu sdělila, že měření proběhlo řádně a pravidelně kalibrovaným silničním rychloměrem za použití funkce tzv. měření AUTO2 s automatickým ukončením měření. Průběh tohoto měření je automatizovaný a nelze jej hlídkou nijak ovlivnit. Kompletní výstup z tohoto měření byl vypálen na CD-ROM a poskytnut správnímu orgánu. Spolu s tímto vyjádření byl zaslán první zachycený snímek s hodnotami ujeté vzdálenosti 21 m, časem 0,2 s (snímek F982145). Tento snímek se shoduje se snímkem předloženým žalobcem v žalobě. PČR dále uvedla, že měření proběhlo řádně a pravidelně kalibrovaným silničním rychloměrem. Toto vyjádření PČR soud provedl při jednání jako důkaz jeho čtením. Soud přisvědčuje žalobci, že videozáznam měření není kompletní, respektive neobsahuje snímek s nulovými hodnotami času měření a ujeté vzdálenosti. Tato skutečnost však není dle názoru soudu schopna sama o sobě vyvolat důvodné pochybnosti o průběhu měření. Vzhledem k naměřené rychlosti a době, po kterou měření probíhalo, má soud za to, že manipulace s měřením ze strany hlídky Policie CŘ není možná. Dle videozáznamu měření je mezi vozidly udržována na pohled konstantní vzdálenost a není zřejmé přiblížení měřícího vozidla k měřenému vozidlu. Soud považuje za nepravděpodobné, aby při výsledku měření 160 km/h bylo měřící vozidlo Policie ČR schopné se k měřenému vozidlu prvních 0,2 s chybějícího záznamu přiblížit takovým způsobem, aby bylo možné rozumně uvažovat o manipulaci s měřenou rychlostí. Soud pro úplnost poukazuje na skutečnost, že žalobce nenamítá, že by na videozáznamu mělo být zaznamenáno přiblížení obou vozidel, k jejich přiblížení mělo údajně dojít mimo tento záznam či v rámci údajně chybějících snímků v průběhu záznamu. Dílčí námitku žalobce o chybějících snímcích videozáznamu v jeho průběhu považuje soud z důvodu plynulosti tohoto záznamu při běžném přehrávání za absurdní, neboť vzhledem k době měření (2,1s) nelze vynechat tolik snímků videozáznamu měření, aby toto vynechání nebylo patrné a na chybějících snímcích mohlo být zaznamenáno přiblížení vozidla. Pochybnosti o ověření použitého rychloměru shledává soud nedůvodnými. Žalobce poukazuje na podhuštění přední pneumatiky měřeného vozidla. Vzhledem k tomu, že žalobce toto své tvrzení nepodložil, nemá soud za prokázané, že by měřené vozidlo mělo pneumatiky podhuštěné. Žalobce tuto svoji námitku sdělil i prvostupňovému správnímu orgánu, který se s ní vypořádal. Má-li žalobce za to, že úsudek prvostupňového správního orgánu je mylný, měl tuto skutečnost namítat v odvolacím řízení. Z listin založených ve správním spise a z vyjádření Policie ČR, které bylo zasláno soudu, vyplývá, že měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze měřícího zařízení, tzn., že i stav vozidla odpovídal požadavkům, které jsou na něj ze strany výrobce rychloměru kladeny. Vzhledem k tomu, že se jedná o vozidlo pravidelně používané k měření rychlosti a k rychloměru je vydán platný ověřovací list, přičemž dle zaslaného vyjádření Policie ČR je rychloměr pravidelně kalibrován, nemá soud v kontextu žalobcem tvrzených skutečností za prokázané, že toto vozidlo by nevyhovovalo nárokům na něj kladeným. Soud nemá rozumný důvod pochybovat ani o tom, že výměna pneumatik na měřícím vozidle neprobíhá v souladu s návodem k obsluze rychloměru. Žalobce neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by rozumně zpochybňovaly skutkový stav zjištěný správními orgány a omezuje se na do jisté míry spekulativní a akademické rozbory. Tvrzení žalobce relevantním způsobem nerozporují závěry správního orgánu a jeho odborné hodnocení ohledně kalibrace rychloměru (k odbornosti správního orgánu viz níže). Žalobce svá tvrzení, aniž by je jakýmkoli způsobem doložil, rozvíjí a staví tak na nich svoji celou argumentaci. Žalobce musí rozhodné skutečnosti nejen tvrdit, ale i doložit, což však v souzeném případě nečiní. Nadto soud konstatuje, že žalobce uvádí podhuštění pouze jedné přední pneumatiky měřícího vozidla. Vzhledem k tomu, že generátor impulsů je napojen na převodovku vozidla a ostatní pneumatiky byly dle názoru žalobce řádně nahuštěny, má soud za to, že případné drobné zmenšení obvodu jedné z pneumatik nebylo způsobilé ovlivnit přesnost měření. Tento svůj názor soud opírá o obecně známou funkci diferenciálu, který mj. umožňuje rozdílné otáčky kol hnací nápravy vozidla. Skutečnost, že jedno hnací kolo by kvůli podhuštění otáčelo jinak než kolo druhé, nemá dle soudu na generátor impulsů připojení k převodovce vozidla takový vliv, který by mohl rozumným způsobem zpochybnit průběh samotného měření. Nad rámec souzené věci soud poznamenává, že žalobce k samotnému rozpoznání podhuštěné pneumatiky měřícího vozidla více neuvádí a soudu není zřejmé, jak moc měla být pneumatika podhuštěna. Podhuštění pneumatiky může být pro běžného řidiče pouhým okem obtížně rozpoznatelné. Např. i nerovný povrch, na kterém vozidlo stojí, může vyvolat zdání podhuštěné pneumatiky. Z vyjádření žalobce není soud přesvědčen o tom, že by žalobce mohl skutečně kvalifikovaně posoudit, zda pneumatika měřícího vozidla byla podhuštěna, ledaže by toto podhuštění bylo velmi vysoké a zcela zjevné na první pohled. Soud je toho názoru, že pokud by bylo jedno z předních kol měřícího vozidla vysoce podhuštěno, mělo by to závažný dopad na bezpečnost jízdy tohoto vozidla. Jeví se jako málo pravděpodobné, že by policejní hlídka vysoké podhuštění kola svého vozidla nezaznamenala či ignorovala, neboť takové podhuštění kola by mělo za následek jednak pokles vozidla v jeho příslušné části a dále i znatelný vliv na jízdní vlastnosti vozidla. Provádění měření ve vysoké rychlosti s vysoce podhuštěnou pneumatikou považuje soud za nepravděpodobné. Žalobcovy námitky do ověření rychloměru spočívají pouze na tom, že kola vozidla nemusela být v souladu s návodem k obsluze, nicméně tyto tvrzení nejsou jakkoli doloženy. Z uvedených důvodů se soud námitkami směřujícími k užitému rychloměru a měřícímu vozidlu více nezabýval. Navržené dokazování spočívající ve čtení označených stránek návodu k obsluze měřícího zařízení považuje soud za nadbytečné, neboť za zjištěného skutkového stavu nemohou do souzené věci přinést nic nového či zjištěný skutkový stav jakkoli zpochybnit. Námitku opomenutých důkazů shledává soud nedůvodnou. Správní orgán se s navrženými důkazy vypořádal v rámci svého posouzení ověření užitého rychloměru, přičemž jednotlivé důkazní návrhy, vyjma metrologického vyjádření, nejsou explicitně uvedeny. Z textu odůvodnění je však zcela zřejmé, že správní orgán se zabýval tím, co by mělo být těmito důkazy prokázáno. Dokazování návodem k obsluze nebylo provedeno, přičemž správní orgán výslovně neuvedl, proč k tomuto nepřistoupil, nicméně z odůvodnění je zřejmé, že s návodem k obsluze správní orgán pracoval, což vyplývá i z protokolu o jednání. Správní orgán navržené důkazy pojal jako celek ve vztahu ke skutečnostem, které jimi měly být prokázány, přičemž jejich vypořádání provedl ve věcné rovině, když rozporoval žalobcova tvrzení. Z tohoto důvodu soud nepovažuje žalobcem navržené důkazy za opomenuté ve smyslu odkazované judikatury a odmítá přepjatě formální pohled žalobce na postup správního orgánu. Žalobce uvádí, že vzhledem k naměřené rychlosti právní kvalifikace jeho jednání je nutné zjistit rychlost jeho vozidla co nejpřesněji, neboť výše překročení nejvyšší povolené rychlosti má v jeho případě zásadní vliv na uloženou sankci. Správní orgány se zabývaly rychlostí žalobcova vozidla po odečtení odchylky měření, které v jeho případě činila 5 km/h (165 km/h bez odchylky vs. 160 km/h s odchylkou). Soud má z povahy věci za to, že tato odchylka, která je stanovena v souladu s příslušnými právními předpisy a zahrnuje jak limity rychloměru, tak drobné změny měřícího vozidla, např. namítané změny tlaku v pneumatikách, jejich opotřebení atd. Vzhledem k účelu této odchylku má soud za to, že tato odchylka poskytuje dostatek prostoru pro eliminaci veškerých negativních vlivů na průběh měření, přičemž soudu nepřísluší hodnotit hodnotu této odchylky. K naměřené rychlosti se žalobce v okamžiku, kdy byl policejní hlídkou bezprostředně po měření rychlosti zastaven, nevyjádřil a vědom si svých práv odmítl oznámení o přestupku podepsat. Řidič vozidla je povinen mít přehled o rychlosti, kterou jím řízené vozidlo jede. Pokud by naměřená rychlost neodpovídala skutečnosti, nedokáže si soud představit, že by tato rychlost nebyla žalobcem na místě rozporována. Námitku porušení práva na spravedlivý proces spočívající na skutečnosti, že správní orgány vycházely z podkladů, které nebyly součástí správního spisu, a to z návodu k obsluze rychloměru a zkušenosti oprávněné úřední osoby prvostupňového správního orgánu, a žalobci tak nebylo umožněno se s nimi před vydáním rozhodnutí seznámit, považuje soud za nedůvodnou. Soud poukazuje na skutečnost, že dle protokolu o ústním jednání se žalobce a ani jeho zmocněnec nedostavili a nevyužili tak možnost vyjádřit se k podkladům řízení. Znalosti správního orgánu by byly při jednání prezentovány či by vyplynuly při provádění jednotlivých důkazů. Návod k obsluze rychloměru není součástí správního spisu. Z odůvodnění rozhodnutí prvostupňového správního orgánu plyne, že návod k obsluze nebyl proveden jako důkaz a ani nesloužil k zjištění skutkového stavu souzené věci a informace z něj čerpané se nevztahují k tomu, zda byl či nebyl spáchán projednávaný přestupek. Správní orgán použil návod k obsluze, aby víceméně osvětlil problematiku kalibrace měřicího přístroje v kontextu vlastních znalostí, když žalovaný obecně namítal podhuštění pneumatiky měřícího vozidla. Z uvedeného důvodu nemá nezaložení návodu k obsluze měřícího zařízení ve správním spise žádný vliv na zákonnost rozhodnutí. Návod k obsluze byl dle protokolu o jednání výslovně užit k hodnocení videozáznamu a fotodokumentaci průběhu měření. Je tedy zřejmé, že správní orgán měl tento návod k dispozici. Tuto skutečnost by žalobce zjistil, kdyby se na nařízení jednání dostavil. Žalobce uvádí, že „nemohl rozumně předpokládat, že správnímu orgánu jsou z úřední činnosti známy skutečnosti týkající se technických detailů použitého rychloměru (…) oprávněná osoba měla tyto znalosti získat při školení od pracovníka výrobce (…) rychloměru, což nelze u úředníka správních orgánů považovat za standardní“. Obecné předpoklady žalobce nejsou v souzené věci právně významné. Skutečnost, že oprávněná úřední osoba disponuje vysoce odbornými znalosti týkající se měřící techniky, která je užívaná Policií ČR k měření rychlosti vozidel je nutno hodnotit kladně a není na místě ji použít jako argument proti postupu správního orgánu. Dle § 56 s. ř. ustanoví správní orgán znalce, jestliže rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a jestliže odborné posouzení skutečností nelze opatřit od jiného správního orgánu. V souzené věci správní orgán, respektive oprávněná úřední osoba, disponuje potřebnými odbornými znalostmi, což potvrzuje i žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, tak i žalobce v podané žalobě. Dle § 68 odst. 3 s. ř. se v odůvodnění rozhodnutí uvedou důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům k rozhodnutí. Dle § 50 odst. 1 s. ř. mohou být podklady pro vydání rozhodnutí zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Správní orgán využil vlastních odborných znalostí a zkušeností při práci s uvedeným měřicím zařízením, přičemž odkázal na relevantní části návodu k obsluze rychloměru. Soud má za to, že v tomto případě se nejednalo o skutečnosti známé prvostupňovému správnímu orgánu z jeho úřední činnosti ve smyslu uvedených ustanovení s. ř., ale o znalosti přímo související s výkonem státní správy. Skutečnostmi známými správnímu orgánu z jeho činnosti by byly zejména skutečnosti z jiných řízení, které se po skutkové či právní stránce podobají dané věci či s ní jinak souvisí. Námitku nesprávného vypořádání se s pochybnostmi žalobce o ověření použitého rychloměru shledává soud nedůvodnou. Prvostupňový správní orgán vypořádal žalobcovu námitku po věcné stránce, když na základě vlastních odborných znalostí a odkazy na návod k obsluze popsal dopad možného podhuštění pneumatiky na naměřenou rychlost. Vzhledem k tomu, že prvostupňový správní orgán se i přesto, že považoval námitku žalobce za účelovou, touto námitkou zabýval, má soud za to, že prvostupňový správní orgán nepochybil. Skutečnost, že žalobce věcně nesouhlasí se závěry žalovaného, s touto námitkou nesprávného vypořádání se právně nesouvisí. Námitku nesdělení přesného obvinění shledává soud nedůvodnou. Soud se neztotožňuje s právním názorem žalobce, že nesdělení postihu ve sdělení obvinění z přestupku je závažnou procesní vadou. Procesní předpisy nestanovují hrozící sankci za podstatnou náležitost sdělení obvinění o přestupku. Soud odkazuje na právní větu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, čj. 5 A 73/2002 – 34, na který žalobce odkázal, „I. Vymezení skutku, pro který je řízení podle správního řádu zahájeno, musí být konkrétní, stejně tak jako musí být z oznámení o zahájení řízení podle § 18 odst. 3 správního řádu zřejmé, co bude jeho předmětem a o čem bude v řízení rozhodováno; v sankčním řízení je potom vhodné uvést, jaký postih za dané jednání hrozí. Takovou specifikaci nelze považovat za předčasné konstatování odpovědnosti, která je teprve v řízení zkoumána.“. V právní větě tohoto rozsudku je uvedení postihu předloženo jako pouhé doporučení správním orgánům. Soud se přiklání ke znění této právní věty na místo žalobcem citované části rozhodnutí, neboť žalobcem citovaná část tohoto rozsudku je vytržena z celkového kontextu věci, zatímco právní věta uceleně shrnuje v rozsudku vyjádřený právní názor. Soud poukazuje na úpravu náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání, která nestanovuje sdělení hrozící sankce za náležitost usnesení o zahájení trestního stíhání. Soud proto za užití analogie uzavírá, že správní orgány nejsou ze zákona povinny hrozící sankci ve sdělení obvinění z přestupku uvádět. Žalobci bylo sděleno, jaké jednání je mu kladeno za vinu a ze spáchání jakého přestupku je podezřelý. Hrozící sankci si mohl žalobce sám z příslušného právního předpisu zjistit, neboť k tomu měl všechny potřebné informace včetně vlastního vědomí, že v minulosti byl již za totožný přestupek postižen. Znalost právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích se u řidičů předpokládá. Žalobce uvádí, že sankce zákazu činnosti nevyplývá ze silničního zákona a proto nemusí být tento postih obviněnému z přestupku znám. Má-li žalobce na mysli platný a účinný zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je tento postih uveden v § 125c odst. 6 bod 1. uvedeného zákona. Žalobce tvrdí, že pokud by byl informován o možnosti uložení zákazu činnosti, zvolil by si jako zástupce advokáta a ne obecného zmocněnce. Vzhledem k jednání, které je žalobci kladeno za vinu by soud předpokládal, že zvolil-li si žalobce zmocněnce, měla by jím být osoba, která bude dbát jeho práv a zájmů a nezůstane po dobu správního řízení prakticky nečinná. Žalobce měl možnost zvolit si jako svého zástupce advokáta kdykoli během správního řízení. Skutečnost, že tomu tak neučinil, nelze klást k tíži správního orgánu. Pokud by žalobce či zmocněnec projevili zájem se seznámit s podklady správního řízení v jakékoli jeho fázi, mohl žalobce svůj postoj přehodnotit a namísto obecného zmocněnce si ke svému zastoupení zvolit advokáta, stejně jako tak mohl učinit, seznámil-li by se se zněním příslušného zákona, pokud jeho znění neznal. Neznalost zákona neomlouvá. Námitku neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí a jeho nezákonnost pro rozpor s § 77 zákona o přestupcích považuje soud za nedůvodnou. Žalobce k povaze bodového záznamu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 26. 10. 2015, čj. 6 As 114/2016 – 69. Tento rozsudek odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, čj. 6 As 114/2014 – 55, ve kterém se rozšířený senát vyjádřil k povaze záznamu bodů jako „trestu“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tuto judikaturu nepovažuje soud za přiléhavou na souzenou věc, neboť se vztahuje k otázce retroaktivity právních norem a trestání jednání podle normy, která byla v době jeho průběhu nejpříznivější. Uváděná judikatura nerozšiřuje výčet sankcí uvedených v § 11 odst. 1 zákona o přestupcích. V souladu se zásadou nulla poena sine lege nemohou správní orgány a ani soudy rozšiřovat výčet sankcí uváděných v příslušných zákonech. Sankční povaha bodového záznamu v kontextu uváděných předpisů neznamená, že by bodový záznam byl trestem jako takovým. Námitku neodůvodnění materiální stránky přestupku považuje soud za nedůvodnou. Soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012, č. j. 9 As 34/2012-28, dle kterého „zpravidla není nutno, aby se správní orgány otázkou naplnění materiální stránky daného správního deliktu explicitně zabývaly i v odůvodnění svých rozhodnutí. V zásadě totiž platí, že v případě správních deliktů je jejich materiální stránka dána již samotným naplněním skutkové podstaty deliktu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45, nebo rozsudek ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Afs 14/2011 - 62). Až ve chvíli, kdy se jedná o případ, v němž je sporné, zda konkrétní společenská nebezpečnost dosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti, je nezbytné, aby se správní orgán zabýval materiální stránkou správního deliktu i v odůvodnění svého rozhodnutí. Obecně je přitom nutno vycházet z premisy, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň společenské nebezpečnosti zpravidla vyšší než nepatrný (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96). Lze tak shrnout, že v případě, kdy určitým jednáním budou sice naplněny formální znaky skutkové podstaty daného správního deliktu, ale současně budou existovat natolik významné okolnosti, které budou vylučovat, aby daným jednáním byl porušen či ohrožen právem chráněný zájem, nedojde k naplnění materiálního znaku daného správního deliktu. Takové jednání poté nemůže být označeno za správní delikt a tudíž ani nemůže dojít k uložení sankce za jeho spáchání.“ Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45 s tím, že je nutno se zabývat tím, zda konkrétní okolnosti případu nesnížily obecnou závažnost jednání, jež naplnilo formální znaky přestupku, pod úroveň odůvodňující trestní postih, avšak žádné takovéto okolnosti neuvedl. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku mj. uvedl, že „lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“ V souzené věci byly naplněny formální znaky daného přestupku, žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost o 30 km/h. Zákon o provozu na pozemních komunikacích v rámci přestupků spočívajících v překročení nejvyšší povolené rychlosti mimo město obsahuje celkem 3 skutkové podstaty, a to překročení rychlosti o méně jak 30 km/h, o 30 km/h a více a o 50 km/h a více. Žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly snížit společenskou nebezpečnost žalobcova jednání a proto má soud za to, že materiální stránka předmětného přestupku byla v souzeném případě jednoznačně naplněna. Vzhledem k zákonné úpravě jednotlivých skutkových podstat přestupků spočívajících v překročení nejvyšší povolené rychlosti a absence okolností snižujících společenskou nebezpečnost žalobcova jednání, nebyly správní orgány povinny se naplněním materiální stránky předmětného přestupku výslovně zabývat. Nastavení rychlostních limitů má své opodstatnění proto, aby nedocházelo při běžném provozu k ohrožování života, zdraví a majetku. Materiální stránka přestupku byla v posuzovaném případě naplněna tím, že žalobce svou rychlou jízdou ohrozil bezpečnost provozu na pozemní komunikaci. Námitku nezákonnosti uložené sankce zákazu řízení všech motorových vozidel považuje soud za nedůvodnou. Dle § 14 odst. 1 zákona o přestupcích se ve stanovených případech uloží zákaz činnosti, spáchal-li pachatel přestupek touto činností nebo v souvislosti s ní. Žalobce se dopustil přestupku dle § 125 odst. 1 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích tak, že řídil motorové vozidlo a překročil nejvyšší povolenou rychlost mimo obec o 30 km/h. Činnost, při které se přestupku dopustil, bylo řízení motorového vozidla. Zákon jednotlivé kategorie vozidel nerozlišuje a pro všechna motorová vozidla platí stejná pravidla silničního provozu. Není proto podstatné jakým vozidlem, které kategorie, se přestupce předmětného přestupku dopustil. Správní orgán při uložení zákazu činnosti řízení motorových vozidel všeho druhu nepochybil. Námitku nedostatečného zjištění zavinění žalovaného považuje soud za nedůvodnou. Byť se správní orgán omezil na pouhé konstatování právní úpravy, že k odpovědnosti za přestupek postačuje zavinění z nedbalosti a více se k zaviněním nezabýval, má soud za to, že toto konstatování je dostatečné. Řízení motorového vozidla je volní činností a žalobce byl jako řidič bezpečně zjištěn. S přihlédnutím k naměřené rychlosti žalobce musel vědět, že překračuje nejvyšší povolenou rychlost a muselo být mu zcela zřejmé, že tak může ohrozit zákonem chráněné zájmy, zejména život, zdraví a majetek účastníků dopravního provozu. Vzhledem k tomu, že žalobce po celou dobu správního řízení se správními orgány nespolupracoval, správním orgánům nezbylo prakticky nic jiného než konstatovat, že ať už byla forma zavinění žalobce jakákoli, jednalo se z povahy věci o zaviněné jednání žalobce. Napadené rozhodnutí není z uvedených důvodů nezákonné, jak žalobce uvádí. Námitku nepřezkoumatelnosti uložené sankce shledává soud nedůvodnou. Dle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne k závažnosti přestupku, zejména způsobu spáchání, následkům, okolnostem spáchání, míře zavinění, pohnutkám a k osobě pachatele. Soud odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, ze dne 3. 5. 2013, čj. 60 A 1/2013 – 49: „Institut zahlazení odsouzení dle trestního zákoníku z roku 2009, resp. zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jako by nebyl odsouzen, je nutno analogicky aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním. Správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).“. Soud se neztotožňuje s argumentací žalobce, že by úvahy správního orgánu vedené tímto směrem nerespektovaly institut zahlazení odsouzení. Správní orgán uvedl, že žalobce je řidičem, „který i přes uložené sankce se opakovaně dopouští přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a (…) uložené sankce zcela nesplnily svůj účel na řádné chování účastníka provozu na pozemních komunikacích“. Je tedy zřejmé, že uvedení předchozích přestupků řidiče sloužilo pouze k vyvození závěrů o osobě žalobce v kontextu výchovného působení v minulosti uložených sankcí. Z tohoto důvodu považuje soud dílčí námitky žalobce směřující k jeho předchozím proviněním za nedůvodné. Z jazykového výkladu odůvodnění výměry trestu plyne, že procesní strategie žalobce nebyla hodnocena jako přitěžující okolnost, nýbrž se jedná o určité konstatování způsobu jednání žalobce a jeho zmocněnce. Soud v tomto konstatování nenaznal žalobcem spatřovanou nezákonnost výměry trestu. K výměře trestu došel správní orgán odůvodněnou úvahou v souladu s § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, kterou opřel zejména o osobu žalobce. Je zřejmé, že správní orgán přihlédl k výši sankcí, které byly žalobci v minulosti uloženy, přičemž jejich výše žalobce neodradila od dalšího protiprávního jednání. Soud má za to, že správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení a uloženou výši trestu přiměřeně zdůvodnil. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť neshledal námitky žalobce za opodstatněné. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízením před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.

Poučení