51 A 7/2014 - 36

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce: D. P., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem AK v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2014, č.j.: 25308/DS/2014/Kj, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím dne 24. 2. 2014, č.j.: 25308/DS/2014/Kj, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Kostelec nad Orlicí (dále též „správní orgán“) ze dne 27. 11. 2013, č. j. ODOŽÚ 4337/2013-25531/2013-zt-200, a toto potvrdil. Uvedeným prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měl dopustit tím, že dne 3. 9. 2013 kolem 13:55 hod., na pozemní komunikaci I. třídy č. 11, u pneuservisu u domu č. p. 183 v obci Doudleby nad Orlicí, ve směru jízdy od obce Vamberk na obec Kostelec nad Orlicí, překročil jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Volkswagen Touareg, registrační značky …, nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci 50 km/hod., když mu byla hlídkou Policie ČR pomocí silničního rychloměru Ramer 7CCD naměřena rychlost jízdy 82 km/hod. Po uplatnění možné odchylky měřícího zařízení ve výši + 3 km/hod., tedy podle správního orgánu překročil nejvyšší povolenou rychlost nejméně o 29 km/hod. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu, kterou odůvodnil následujícím způsobem. I. Obsah žaloby Žalobce předně žalovanému vytýkal, že rezignoval na povinnost řádného zjištění skutkového stavu věci danou mu ust. § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“). Správní orgány totiž podle něho vycházely při svém rozhodování toliko z fotografie z měřícího zařízení, kterou považovaly za tzv. „privilegovaný důkaz“. S takovým závěrem se žalobce ale neztotožňuje, když mezi údaji o měření, které jsou součástí téže listiny, chybí specifikace místa měření, označení obsluhy zařízení a úhel měření je zjevně rozdílný, než dle návodu k obsluze přípustných 22°. Přestože musely být správním orgánům tyto nedostatky z vlastní úřední činnosti známy, nijak se je nepokusily odstranit dalším dokazováním a za účelem zjištění, zda mají vliv na výslednou hodnotu naměřené veličiny rychlosti. Pojem „privilegovaný důkaz“ je soudní judikaturou konstantě vykládán jako takový důkaz, který zcela jednoznačně svědčí o konkrétním závěru a který je provedením jiného dokazování nezpochybnitelný. V projednávané věci tomu tak nebylo. Lze tedy učinit závěr, že správními orgány prezentovaný skutkový stav je v rozporu se spisy, resp. v těchto nemá oporu (a to ani za předpokladu zásadního doplnění dokazování). Tím je dán podle žalobce důvod pro zrušení rozhodnutí dle ust. § 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“). Žalobce popíral, že by dne 3. 9. 2013 ve 13:55:09 hodin řídil vozidlo rychlostí 79 km/h. Namítal, že měření nebylo provedeno v souladu s Návodem k obsluze měřícího zařízení Ramer 7CCD, které bylo k měření rychlosti užito, a jehož výstup byl užit jako jediný důkaz, o který správní orgány opřely své rozhodnutí. Toto tvrzení dokládal odborným posudkem, který za účelem podání žaloby nechal vyhotovit. Podle něj bylo měřeno vozidlo obviněného, měřící zařízení v době měření fungovalo správně, avšak obsluha měřícího zařízení postupovala v rozporu s návodem k obsluze a změřená rychlost tedy neodpovídala reálné rychlosti pohybu měřeného vozidla. V předloženém posudku je tento závěr odůvodněn výpočtem úhlu měření, ze kterého je zřejmé, že fotografie vozidla byla pořízena z úhlu 14,5°, tedy že vozidlo bylo měřeno z úhlu (úhel odklonu radarového svazku od osy měřeného vozidla) 17,5°, byť návod k obsluze umožňuje toleranci toliko jednoho stupně oproti předepsanému odklonu 22°. Při měření tedy nebyly podle žalobce dodrženy podmínky stanovené Návodem k obsluze, a proto uvedený důkaz nelze mít za privilegovaný a výslednou naměřenou hodnotu rychlosti nelze ztotožnit se skutečnou rychlostí vozidla žalobce. Žalobce pokračoval, že dle zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, smí být k měření rychlosti užito pouze takové zařízení, které je k tomu kalibrováno, a to za současného dodržení postupu stanoveného Návodu k obsluze pro konkrétní typ zařízení. Dále Český metrologický institut vydává metodické pokyny k obsluze měřících zařízení a jiných technických prostředků, užívaných při výkonu dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu. Dle Metodiky k usměrnění některých správních činností Obecních úřadů obcí s rozšířenou působností a krajských úřadů, vydané Ministerstvem dopravy, odborem provozu silničních vozidel, je potřeba, aby se správní orgány řídily vpředu zmíněnou metodikou Českého metrologického institutu, která v sobě subsumuje též nutnost postupu v souladu s Návodem k obsluze. K nepřípustnosti důkazu vzniklého při měření v rozporu s Návodem k obsluze se žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 29/2011, v němž se mimo jiné uvádí: „Nejvyšší správní soud považuje vyjasnění otázky, zda při měření žalobcova vozidla postupovali zasahující policisté v souladu s Návodem k obsluze měřicího přístroje PolCam PC2006 za důležité pro zákonnost rozhodnutí o spáchání předmětného přestupku. V ověřovacím listu č. 253/09 uvedeného přístroje je totiž uveden závěr, že rychloměr lze používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze. Také z tohoto důvodu považuje za nutné doplnění důkazního řízení minimálně o výslech zasahujících policistů, případně i o další důkazy, jejichž provedení by se v dalším řízení před správními orgány ukázalo vhodným a potřebným pro řádné a úplné zjištění skutkového stavu věci.“ Žalobce dále namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když přestupek byl v rozporu s ust. § 74 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“), projednán v jeho nepřítomnosti, aniž by pro tento postup byly splněny zákonné podmínky. Tím žalovaný, resp. správní orgán prvého stupně, porušil právo žalobce na spravedlivý proces, a to tím, že žalobce zvlášť nepředvolal k ústnímu jednání. Předvolal k němu toliko zmocněnce žalobce. Nebyly tak naplněny podmínky pro projednání přestupku v nepřítomnosti žalobce dle ust. § 74 odst. 1, věta první, přestupkového zákona, podle něhož „v nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu“. A žalobce pokračoval, že si je vědom ust. § 34 odst. 2 správního řádu, podle něhož se písemnosti doručují pouze zástupci, avšak přestupkový zákon je speciální úpravou a správní řád se v řízení o přestupku aplikuje subsidiárně. Přestupkový zákon hovoří výslovně o obviněném a nikoli o účastníkovi řízení obecně. Dále citace ze žaloby: „Jak bylo výše uvedeno, tak dle ust. § 74 odst. 1 přestupkového zákona vyplývá možnost správního orgánu vést ústní jednání v jeho nepřítomnosti jen tehdy, byl-li sám řádně předvolán. Takový výklad je logický, neboť právě na ústním jednání může obviněný učinit tzv. účastnickou výpověď, která je svou povahou osobním úkonem, kde výpověď obviněného nelze nahradit výpovědí jiné osoby (např. zástupce). Nelze akceptovat tezi, že projednání věci, spadající pod pojem trestního obvinění, tedy jednání, z kterého přímo vyplývají zásahy do práv obviněného, lze vést v nepřítomnosti např. jen z důvodu, že jeho zástupce jej např. zapomene o ústním jednání informovat. Oporu pro takový závěr lze per analogiam legis dovodit z nutnosti předvolat obžalovaného v trestní věci k hlavnímu líčení nejen prostřednictvím advokáta, ale též oznámením obžalovanému (ust. § 64 odst. 1 trestního řádu), což je vyjádřením základního práva obviněného v trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, kdy byl přestupek projednán v jeho nepřítomnosti, aniž by byly splněny podmínky § 74 zákona o přestupcích, došlo by k porušení jeho základního práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny (viz dále nález ÚS a rozhodnutí žalovaného v jiné věci). Žalobce se tak opírá též o jiné rozhodnutí samotného žalovaného, které je známo právnímu zástupci žalobce, a kdy účastník tamního řízení dal svolení k jeho využití v rámci žalované věci. V daném případě samotný žalovaný – Krajský úřad Královéhradeckého kraje dne 4.4.2014, pod č.j. 2371/DS/2014/Kj zrušil rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, kdy v rámci právního hodnocení odvolacího správního orgánu zrušil rozhodnutí z důvodu, že tamní odvolatel nebyl k ústnímu jednání náležitě předvolán: (cit) „Odvolatel byl v předvolání poučen, že má právo uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svoji obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Dále byl informován, že proběhne výslech svědků, kdy má možnost se k jejich výpovědi vyjádřit. Odvolatel však nebyl k ústnímu jednání náležitě předvolán. Předvolání nebylo adresováno jemu, nýbrž do datové schránky zmocněnce. Z toho lze dovodit, že ústní jednání neproběhlo, případně nemělo proběhnout, a tím byl odvolatel zkrácen na svém právu. Pro podporu tohoto tvrzení poukazuje odvolací orgán na komentář k zákonu o přestupcích a dále na publikaci JUDr. Černého — Přestupkové řízení, kde se vyslovuje jednoznačně názor, že správní orgán musí mít doloženo, že byl obviněný z přestupku předvolán, požadavek přestupkového zákona je kogentní a nelze jej nahradit názorem, že zaslání předvolání zmocněnci nahrazuje předvolání správním orgánem. Odvolatel měl v řízení o přestupku, který je mu kladen za vinu, základní právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, tj. měl právo být přítomen ústnímu jednání o přestupku podle § 74 odst. 1 přestupkového zákona, ledaže by odmítl, ač byl řádně předvolán, se k jednání dostavit, nebo se nedostavil bez náležité omluvy či důležitého důvodu (v podrobnostech k výše uvedenému viz, nález ústavního soudu ze dne 11.03.2004, sp. zn. II.ÚS 788/02). Odvolatel však k ústnímu jednání řádně předvolán nebyl.“ V odkazovaném Nálezu Ústavního soudu tento mj. uvedl, že „je-li řízení o přestupku stěžovatele řízením o oprávněnosti trestního obvinění proti němu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, požívá stěžovatel i dalších minimálních práv (…) z tohoto důvodu také čl. 38 odst. 2 Listiny prohlašuje právo každého, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, za právo základní, požívající ústavněprávní ochrany. Práva garantovaná v čl. 38 odst. 2 Listiny se proto nutně musí vztahovat na řízení, v němž je rozhodováno o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy (…) Aplikovatelnost čl. 38 odst. 2 Listiny na řízení o přestupcích lze ostatně dovodit i z názvu hlavy páté Listiny (právo na soudní a jinou právní ochranu) i vzhledem k obecnému charakteru práv garantovaných v čl. 37 a 38 Listiny (viz též Pavlíček V. a kol: Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 2. díl. Práva a svobody, Linde Praha, a. s.: Praha 2002, str. 310). Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatel měl v řízení o přestupku, který mu byl kladen za vinu, základní právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, tj. měl právo být přítomen ústnímu jednání o přestupku podle § 74 zákona o přestupcích, ledaže by odmítl, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit, nebo se nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Ústavní soud se tedy nyní musí zabývat tím, zda byl stěžovatel k ústnímu jednání řádně předvolán. Pokud se ústní jednání konalo v jeho nepřítomnosti, aniž by byly splněny podmínky § 74 zákona o přestupcích, došlo by k porušení jeho základního práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny.“ Předvolání k ústnímu jednání na den 27. 11. 2013 bylo doručeno toliko zástupci žalobce. Žalobce se tímto postupem cítí poškozen, neboť pokud by byl předvolán též, ústního jednání by se účastnil a požadoval by též vyslýchat svědky – policisty, kteří prováděli měření. Postup správního orgánu prvého stupně, který žalovaný aproboval, spočívající v nepředvolání žalobce k ústnímu jednání jako obdobě hlavního líčení v trestní věci, je jednoznačnou vadou řízení.“ Žalobce uzavřel, že žalované rozhodnutí je z výše uvedených důvodů nezákonné, neboť žalovaný při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu nemajícího oporu v provedených důkazech a též proto, že žalobce nebyl předvolán k ústnímu jednání. Vzhledem k tomu navrhoval zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. II. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 15. 5. 2014. Shrnul v něm žalobní námitky a odkázal na odůvodnění žalovaného rozhodnutí s tím, že se v něm věcí podrobně zabýval. A pokračoval, že žalobce jako odvolatel neuvedl v odvolání jediný konkrétní důvod, jímž by prvoinstanční správní rozhodnutí napadl. Správní orgán zahájil řízení a nařídil ústní jednání v uvedené věci na den 4. 11. 2013, doručeno žalobci dne 16. 10. 2013. Dne 30. 10. 2013 zmocněnec odvolatele odeslal zprávu správnímu orgánu I. stupně, ve které požádal o změnu termínu jednání a doložil plnou moc k jednání. Správní orgán mu vyhověl a písemností ze dne 7. 11. 2013 nařídil jednání na den 27. 11. 2013. Předvolání bylo doručeno zmocněnci žalobce dne 14. 11. 2013. V den ústního jednání, dne 27. 11. 2013, v 08:50 hod., kontaktoval zmocněnec telefonicky správní orgán a omluvil se z účasti na ústním jednání z důvodu poškození svého vozidla při cestě ke správnímu orgánu (mělo dojít k prasknutí a vysklení zadního okna). Pracovník správního orgánu zmocněnci sdělil, že jeho omluvu nepřijímá, neboť jednání je nařízeno až na 14:00 hod., a případně je lze i posunout až na 17:00 hod, aby se zmocněnec mohl dopravit do místa konání ústního jednání veřejnou dopravou. K ústnímu jednání se zmocněnec nedostavil, ani včas nekontaktoval správní orgán, proto byl přestupek projednán, bylo provedeno dokazování a vydáno rozhodnutí. V rámci řízení bylo provedeno dokazování – předloženo a čteno: oznámení o přestupku ze dne 3. 9. 2013 č.j. KRPH-86173/Př-2013-050706, záznam o přestupku z měření rychlosti včetně fotodokumentace měřeného vozidla zn. Volkswagen Touareg, registrační značka …, ověřovací list rychloměru Ramer 7CCD č. 242/12 ze dne 1. 11. 2012, fotodokumentace z místa spáchání přestupku a z místa silniční kontroly. Předložené důkazy shledal správní orgán I. stupně jako zcela věrohodné. Ze shora uvedených důkazů bylo jednoznačně prokázáno, že se odvolatel dopustil uvedeného přestupku. Bylo prokázáno, že jel v obci rychlostí 79 km/hod, tedy překročil rychlost jízdy stanovenou v obci o 29 km/hod. Během celého řízení nepodal žalobce ani jeho zástupce jediný návrh na provedení dokazování. Stejně tak nebyl zpochybněn jediný důkaz a podobně. Odborný posudek, který žalobce přiložil k žalobě, žalovaný neměl v době, kdy rozhodoval o odvolání, k dispozici, neměl tedy možnost se s uváděnými zjištěními v něm seznámit, ani na ně reagovat. K žalobcem uvedenému rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2014 žalovaný poznamenal, že se jedná o rozhodnutí, které následovalo až po rozhodnutí, které je předmětem této věci, nejedná se o zcela totožný případ a byla v něm zohledněna judikatura správních soudů. Žalovaný uzavřel své vyjádření s tím, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě, posoudil všechny relevantní skutečnosti, včetně posouzení závažnosti jednání a důvodnosti uložené sankce. Odvoláním napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, odpovídající zjištěným, (a ničím nevyvráceným) skutečnostem, jakož i závažnosti projednávaného protiprávního jednání. Výše sankce odráží nutnost zásadní represí donutit přestupce respektovat zákonem stanovené povinnosti řidičů motorových vozidel v silničním provozu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout. III. Jednání krajského soudu Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního s.ř.s., a to bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný se k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřil. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O tom byl ve výzvě poučen. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům. IV. Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu Podle obsahu správního spisu byl žalobce dne 3. 9. 2013, kolem 13:55 hod., zastaven hlídkou Policie ČR v obci Doudleby nad Orlicí při řízení osobního motorového vozidla tovární značky Volkswagen Touareg, registrační značky … Policisté na místě sepsali oznámení o přestupku, který žalobce, jehož totožnost ověřili podle občanského a řidičského průkazu, odmítl bez udání důvodu podepsat a vyjádřit se k věci. O přestupku byla pořízena příslušná fotodokumentace. Na základě oznámení Policie ČR o spáchání přestupku doručil Městský úřad Kostelec nad Orlicí žalobci dne 16. 10. 2013 Sdělení obvinění z přestupku a zároveň jej předvolal k ústnímu projednání přestupku na den 4. 11. 2013. Dne 31. 10. 2013 byl prvoinstanční správní orgán informován o tom, že si obviněný (žalobce) zvolil k jednání zmocněnce pana M. J. …, přičemž ten zároveň požádal správní orgán o projednání přestupku v jiném termínu, a to z důvodu kolize s jiným úředním jednáním. Zároveň uvedl doručovací adresu …, a číslo telefonu, na kterém si, jak zmocněnec uvedl, bylo možno upřesnit jiný termín projednání přestupku. To se však prvoinstančnímu správnímu orgánu přes opakované pokusy nepodařilo (viz úřední záznam ze dne 1. 11. 2013 na č. l. 16 správního spisu). Další ústní jednání bylo nařízeno na den 27. 11. 2013 ve 14:00 hodin, a to cestou pošty. Zmocněnec žalobce převzal zásilku k jednání (podle doručenky) dne 14. 11. 2013. V den konání ústního jednání, tedy dne 27. 11. 2013, v 08:50 hod., kontaktoval zmocněnec telefonicky správní orgán a omlouval se z účasti na něm z důvodu poškození svého vozidla při cestě ke správnímu orgánu. Podle něho mělo dojít k prasknutí a vysklení zadního okna. Proto se prý vrátil do Prahy, kde musí zabezpečit jeho opravu. Pracovník správního orgánu zmocněnci sdělil, že jeho omluvu nepřijímá, neboť jednání je nařízeno až na 14:00 hod., a že je lze případně posunout až na 17:00 hod, aby se zmocněnec mohl dopravit do místa konání ústního jednání veřejnou dopravou. Na to zmocněnec žalobce sdělil, že pro něho je důležité zajistit opravu svého vozu a že se správnímu orgánu ještě ozve (viz úřední záznam na č. l. 18 prvoinstančního správního spisu). K tomu nelze nepoznamenat, že když již se někdo ujme role obecného zmocněnce, tak že by měl mít za prvořadé zájmy svého zmocnitele, nikoliv své. Zmocněnec žalobce se k nařízenému jednání nedostavil, ani správní orgán do té doby nekontaktoval, a proto ten projednal přestupek v jeho nepřítomnosti. Jednání bylo skončeno v 15:00 hodin (viz protokol z jednání na č. l. 19 správního spisu). V 15:39 hod. zaslal zmocněnec obviněného (žalobce) e-mailem správnímu orgánu podání, v němž uvedl, že vozidlo předal do opravy a že se již k jednání nedostaví z časových důvodů. Dodal, že vše písemně doloží. Že by tak učinil, není ze správního spisu zřejmé a nebylo by to ani relevantní, když od nahlášení údajného poškození vozidla, do doby konání jednání, měl zmocněnec žalobce dostatek času se k jednání dostavit náhradním způsobem. Navíc na něho byl správní orgán ochoten čekat a odsunout jednání až na 17. hodinu. Prvoinstanční správní orgán rozhodl ve věci dne 27. 11. 2013 (tedy v den konání ústního jednání o přestupku) pod č.j. ODOŽÚ 4337/2013-25531/2013-zt-200, a zmocněnec žalobce podal proti němu blanketní odvolání prostřednictvím e-mailu ze dne 23. 12. 2013. Zároveň správní orgán žádal o vyhotovení kompletní kopie spisové dokumentace a sdělení, kdy si ji může převzít, aby se nemusel zbytečně zdržovat. Výzvou ze dne 6. 1. 2014, č.j.: ODOŽU 4337/2013-228/2014-zt-200, vyzval správní orgán zmocněnce přestupce (žalobce) k odstranění vad podaného odvolání. V něm se mu zároveň dostalo náležitého poučení k odstranění nedostatků, včetně toho, že se může seznámit se spisovým materiálem u správního orgánu. Zmocněnec žalobce již ničeho nečinil a odvolání nedoplnil. Opět tedy přistoupil k věci velice laxním způsobem (zřejmě s ním spojoval nějaký zámysl), když s výjimkou ventilací svých problémů, s věcnou stránkou věci nesouvisejících, zůstal ve směru k ní a správnímu orgánu zcela nečinný. Žalovaný proto rozhodl o odvolání v intencích § 89 odst. 2 správního řádu. Na tomto místě nelze nezmínit, že obecný zmocněnec pan M. J.je nadepsanému krajskému soudu znám z úřední činnosti. Jako obecný zmocněnec totiž vystupoval i v jiných přestupkových věcech, nyní právě i v souběžně Krajským soudem v Hradci Králové přezkoumávané věci vedené pod sp. zn. 51A 10/2014. Rovněž v ní se zmocněnec M. J. nezúčastnil projednání přestupku s odůvodněním, že se mu rozbil automobil a podal blanketní odvolání, které přes výzvu správního orgánu zákonným způsobem neodůvodnil. Nepochybně s chybnou představou uplatnění námitek až v přezkumném soudním řízení. Správní orgány, rozhodující ve věci, tak neměly v průběhu přestupkového řízení žádnou povědomost o jeho nápadech, respektive jim ani nemohlo přijít na mysl, že by jimi měly zabývat, a to ve světle doloženého skutkového stavu věci. K uvedeným postupům (blanketním nedoplněným odvoláním), a jak na ně nahlížet a hodnotit je, se již opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud v celé řadě rozsudků. Např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015, č.j. 7 As 93/2015-36, je mimo jiné uvedeno: „Poukazoval-li stěžovatel na to, že před provedením dechové zkoušky kouřil, což mohlo ovlivnit správnost měření, Nejvyšší správní soud konstatuje, že toto tvrzení uvedl stěžovatel poprvé v žalobě. Jakkoliv ve správním soudnictví platí princip plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci. V takovém případě by byla totiž popřena koncepce správního soudnictví založená na přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. Základním smyslem a účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí je poskytnutí ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily. K tomu srov. konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, či ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43.“ Stejně tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č.j. 2 As 215/2014-43, je uvedeno, že: „S ohledem na shora uvedené konstatování, že správní soudnictví tady není proto, aby suplovalo řízení před správním orgánem, a rovněž s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení, nelze v řízení před správními soudy posoudit důvodnost námitky ohledně nepřesnosti GPS souřadnic, která byla účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem. Správní orgány důkaz videozáznamem provedly, řádně jej hodnotily samostatně i spolu s ostatními důkazy a dospěly k jednoznačnému závěru o tom, že stěžovatel předmětný přestupek spáchal. Domníval-li se stěžovatel, že správní orgán prvního stupně pochybil, nic mu nebránilo tato skutková zjištění rozporovat již v odvolacím řízení. Poněvadž však nyní namítaná skutečnost ohledně provedeného měření nebyla ve správním řízení žádným způsobem rozporována, a nevyvolávala tak pochybnosti, nebylo povinností správních orgánů se jí nijak zvlášť, tj. preventivně, zabývat ani v řízení v prvním stupni a s ohledem na rozsah přezkumu ani v řízení odvolacím. Smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. Vzhledem k pasivitě stěžovatele v průběhu celého správního řízení nelze jeho námitku ohledně souřadnic GPS v současné fázi řízení projednat, neboť nebyla v důsledku pasivity stěžovatele přezkoumávána v průběhu správního řízení“. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č.j. 7 As 83/2015- 56, se k uvedené problematice uvádí následující: „Jak Nejvyšší správní soud konstantně dovozuje z výše citovaného ust. § 77 odst. 2 s. ř. s., správní soudnictví není pokračováním správního řízení a určité skutečnosti je možné posuzovat nově až zde, a žalobce proto může uvádět také nové, ve správním řízení neuplatněné, důvody (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 - 62, č. Sb. NSS 1742/2009). Stále však platí, že v souladu s ust. § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Žalobce proto nemůže v žalobě uvádět nová skutková tvrzení, jejichž cílem je rozšířit či změnit skutkový stav, ze kterého napadené rozhodnutí vycházelo. Jak tedy shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 - 99, „soud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán […]. Není však cílem soudního přezkumu ve správním soudnictví nahrazovat činnost správního orgánu. […] nově prováděné dokazování tedy vždy musí směřovat výlučně k osvědčení skutkového stavu v době rozhodování správního orgánu; ke skutkovým novotám se zásadně nepřihlíží.“ V souladu s těmito závěry Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009 - 91 (Sb. NSS 1906/2009), vyslovil, že „je třeba v každém případě nalézat rozumnou rovnováhu, zohledňující jednak zásadu plné jurisdikce rozhodování správního soudu na straně jedné, a zamezující zjevným obstrukcím ze strany daňového subjektu na straně druhé, který si jejich existence v konkrétním případě mohl být dobře vědom, nicméně rozhodne se je uplatnit až v žalobním řízení z důvodu jakési procesní taktiky. Na provedení důkazů nově navržených v řízení před krajským soudem je proto třeba trvat tehdy, pokud (1.) soud přesvědčivě neodůvodní nadbytečnost jejich provedení (viz bod 42) a (2.) tyto důkazy nemohly být navrženy již v řízení odvolacím, a to kupř. proto, že odvolací rozhodnutí (resp. důvody, na nichž je založeno) bylo pro daňový subjekt objektivně překvapivé, anebo že toto řízení bylo zatíženo zásadními vadami (např. nebylo umožněno důkazní návrhy podat, finanční orgán je odmítl přijmout atp.).“ V rozsudcích ze dne 25. 1. 2012, č. j. 1 As 148/2011 - 52, či ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 Afs 103/2009 - 232 (č. 2033/2010 Sb.NSS), pak doplnil, že „[v] souladu s všeobecně uznávanou právní zásadou vigilantibus iura scripta sunt (zákony jsou psány pro bdělé) tak správní soudy zásadně nemohou napravovat procesní pasivitu účastníka řízení, který nebyl v průběhu správního řízení co do svých tvrzení a co do návrhů důkazů nijak aktivní, a skutková tvrzení uplatnil poprvé teprve v řízení před správními soudy.“ Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že ve věci se dne 30. 1. 2014 řádně konalo ústní jednání, na kterém bylo provedeno dokazování oznámením o přestupku, záznamem o přestupku (včetně fotografie) a ověřovacím listem silničního radarového rychloměru. V předvolání k ústnímu jednání byl stěžovatel poučen, že po ústním jednání mu bude umožněno vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. V průběhu správního řízení stěžovatel ničeho vůči skutkovým zjištěním nenamítl a proti prvostupňovému rozhodnutí podal pouze blanketní odvolání, které přes výzvu správního orgánu nijak nedoplnil. Odvolání jako řádný opravný prostředek je plně v dispozici toho, kdo jej podal. Je to odvolatel, který má vymezit, s jakým okruhem otázek se má odvolací orgán vypořádat v souladu s příslušnou právní úpravou; nikdo jiný proto jeho úlohu a pozici nemůže nahradit. Pro odvolání ve správním (přestupkovém řízení) platí, pokud jde o rozsah přezkumu, tzv. omezený revizní princip. Při uplatnění tohoto principu přezkoumává odvolací správní orgán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy v plném rozsahu. Správnost rozhodnutí však přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání nebo tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Řada skutkových otázek a v návaznosti i právních otázek, které je třeba řešit, totiž může být známa po přečtení odůvodnění prvostupňového rozhodnutí pouze odvolateli. Je-li podáno toliko blanketní odvolání, bez uplatnění jakýchkoli právních nebo skutkových námitek, je povinností správního orgánu přezkoumat v zásadě toliko soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 As 56/2007 – 71, publ. pod č. 1580/2008 Sb. NSS, popř. rozsudek ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43). V projednávané věci žalovaný dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že bylo spolehlivě zjištěno spáchání přestupku stěžovatelem. Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že správní orgány řádně zjistily skutkový stav tak, aby mohl být stěžovatel bez důvodných pochybností uznán vinným ze spáchání výše popsaného přestupku. Oznámení o přestupku, záznam o přestupku obsahující fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném měření a ověřovací list silničního radarového rychloměru je nutno považovat za plně postačující důkazy o spáchání přestupku, není-li v rámci přestupkového řízení žádný z těchto podkladů jakkoliv zpochybňován. Námitku nesprávnosti měření z důvodu vadného použití rychloměru či nemožnosti vyslovení závěru, že změřená rychlost odpovídá skutečné rychlosti, stejně jako důkazní návrh předmětným posudkem stěžovatel uplatnil až v řízení před krajským soudem, ačkoliv tak měl a mohl učinit již v řízení před správními orgány. Tvrzení stěžovatele, že si posudek opatřil až pro řízení o žalobě z důvodu vysokých nákladů a také proto, že až v té chvíli zjistil, že situace je skutečně vážná, Nejvyšší správní soud hodnotí jako zjevně účelové. Nejpozději po vydání prvostupňového rozhodnutí, v němž dospěl správní orgán k závěru, že stěžovatel přestupek spáchal, stěžovateli muselo být jasné, že existují důkazy prokazující jeho vinu. Za situace, kdy podal pouze blanketní odvolání, nemohl důvodně předpokládat, že nebude pravomocně uznán vinným z přestupku. Správní orgány řádně hodnotily provedené důkazy a dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel přestupek, ze kterého byl obviněn, spáchal. Domníval-li se stěžovatel, že správní orgán prvního stupně pochybil, nic mu nebránilo tato skutková zjištění rozporovat již v odvolacím řízení. Vzhledem k řádně provedenému dokazování ve správním řízení a zjevně účelové pasivitě stěžovatele v jeho celém průběhu nelze jeho námitku směřující do nesprávného skutkového zjištění (nesprávnosti měření rychlosti) projednat v řízení před správními soudy (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43). Provádění důkazu odborným vyjádřením ze dne 16. 6. 2014 tedy nebylo na místě jednak proto, že skutek byl dostatečně prokázán, jednak proto, že se jím stěžovatel snažil doložit novou skutečnost, kterou nepřípustně účelově uplatnil až v řízení o žalobě. Krajský soud proto nepochybil, pokud shledal, že důkaz tímto posudkem není potřeba provádět. Z téhož důvodu nebylo ani nezbytně nutné provádět dokazování vyjádřením výrobce předmětného měřícího zařízení. Provedení tohoto důkazu ovšem bylo v diskreci krajského soudu, jak je mu svěřena ust. § 52 odst. 1 s. ř. s. Lze souhlasit se stěžovatelem, že důkazní síla tohoto vyjádření může být oslabená, neboť výrobce zařízení má zájem na tom, aby bylo jeho zařízení považováno za bezchybně fungující. Na druhou stranu především v těch částech, v nichž pouze popisuje fungování zařízení, je nepochybně důkazním prostředkem relevantním. V každém případě je nutno zopakovat, že v nyní projednané věci bylo provedení tohoto důkazu nadbytečné. Ani kdyby bylo vyjádření výrobce měřícího zařízení shledáno jako zcela neprůkazné, nevěrohodné apod., nemohlo by to na věci nic změnit. Je totiž nutno zopakovat, že podklady shromážděné již správními orgány byly plně postačující pro shledání stěžovatele vinným ze spáchání přestupku.“ Potud tedy judikatura Nejvyššího správního soudu, z níž lze vyvodit jediný logický, racionální a zákonný závěr, a to, že obviněný sice nemá povinnost v průběhu přestupkového řízení na svoji obhajobu cokoliv uvádět, přistoupí-li však na tuto „strategii“, musí počítat s tím, že ho pro nestřežení svých práv mohou postihnout z rozhodnutí ve věci plynoucí nepříznivé důsledky, které by jinak mohly být v případě jeho konstruktivního přístupu k věci eliminovány. V dané věci proto vycházely správní orgány z podkladů, jež měly k dispozici (oznámení přestupku, úřední záznam o kontrole žalobce z důvodu nedodržení nejvyšší povolené rychlosti, ověřovací list použitého silničního radarového rychloměru RAMER 7CC, fotodokumentace zaznamenávající měřené vozidlo, jež žalobce řídil), a ty byly plně dostatečné k tomu (žalobce je nezpochybňoval), aby na jejich základě bylo možno učinit závěr, že žalobce spáchal za vinu mu kladený přestupek. Ze všech těchto podkladů vyplývá, že žadatel řídil příslušné vozidlo a že měření bylo provedeno způsobilým měřícím zařízením a příslušným policejním orgánem. Odhlédnout nebylo možno ani od toho, že žalobce při kontrole nebrojil proti provedenému měření a jeho výsledku. Ostatně i z odborného posudku předloženého žalobcem plyne, že byla měřena rychlost vozidla, které řídil a že měřící zařízení fungovalo správně. S ohledem na jednoznačně doložený skutkový stav věci (viz výše) a obsahy prvoinstančního správního rozhodnutí a žalovaného rozhodnutí (ty byly žalobci – jeho zmocněnci doručeny, jsou mu tudíž známy a netřeba jejich obsah proto znovu opakovat), proto dospěl krajský soud k závěru, že nebylo potřeba důkazní stav doplňovat odborným posudkem ze dne 17. 4. 2014, podaným P. Š., a připojeným k žalobě. Ostatně tímto odborným posudkem by měla být prokazovaná skutečnost, která byla vznesena až před krajským soudem v žalobě, nikoliv v průběhu přestupkového řízení (viz výše, šlo o skutkovou novotu), a jak již bylo uvedeno, šlo by navíc o důkaz nadbytečný, neboť skutkový stav věci byl za dané situace dostatečně zjištěn důkazy výše zmíněnými. Totéž ovšem platí i ohledně námitek týkajících se pochybností o správnosti měření a kompetenci obsluhy měřícího zařízení. V průběhu přestupkového řízení totiž nevznikla o těchto otázkách sebemenší pochybnost, když měření bylo provedeno standardním měřícím zařízením, a to policejním orgánem k tomu zákonem zmocněným. Žalobce přitom v průběhu přestupkového řízení nevznesl žádné námitky tohoto typu, a proto za stavu, kdy spáchání daného přestupku plynulo z důkazů, jež již byly součástí správního spisu, bylo by nadbytečné opatřovat ještě důkazy další a danou skutečnost dále a dále odůvodňovat nad rámec běžného stavu dalšími důkazy. Nebyl proto sebemenší důvod ani předvolávat k jednání jako svědky policisty, kteří se měření zúčastnili a zkoumat jejich předpoklady a postupy měření. Nic takového se v daném případě pro naprostou jednoznačnost nenabízelo. Prvoinstanční správní orgán se věcí podrobným způsobem zabýval, jak je zřejmé z jeho odůvodnění (viz rozhodnutí Městského úřadu Kostelec nad Orlicí ze dne 27. 11. 2013, č.j.: ODOŽÚ 4337/2013-25531/2013-zt-200), přičemž ke stejným závěrům dospěl i žalovaný. Krajský soud se s jejich závěry plně ztotožňuje, a proto na ně v dalším i plně odkazuje, neboť jinak by jen jinými slovy opakoval totéž. Správní orgány nerezignovaly na zjištění správného skutkového stavu a nevycházely jen z fotografie z měřícího zařízení, jak je zřejmé z výše uvedených podkladů rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že přestupkové jednání žalobce bylo dostatečně zdokumentováno a prokázáno. Oznámení o přestupku, fotodokumentace se záznamem měření vozidla a ověřovací list radarového rychloměru, byly za daného stavu dostatečné k objasnění skutkového stavu věci. Rozhodnutí obsahuje určení věci, kterou mělo dojít ke spáchání protiprávního jednání, z fotodokumentace lze seznat registrační značku vozidla, typ vozidla (VW Touager) a podobu žalobce. Žalobce námitky obsažené v žalobě neučinil předmětem odvolacího řízení, a teprve až v žalobě zpochybnil výsledky měření, přestože tak mohl učinit již ve správním řízení. Jeho postup neodpovídá smyslu a účelu plné jurisdikce a jeví se jako účelový a obstrukční. Byly-li podklady použité k prokázání žalobcovy viny postačující a o skutkovém stavu nevznikly v přestupkovém řízení žádné důvodné pochybnosti, bylo možné v soudním řízení vycházet pouze z takto zjištěného skutkového stavu. Rozhodnutí správních orgánů jsou přitom plně přezkoumatelná, neboť je z nich patrné, jaký skutkový stav vzaly za rozhodný, jak uvážily o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech. Liknavost zmocněnce po vydání prvostupňového rozhodnutí, v němž dospěl správní orgán k závěru, že žalobce přestupek spáchal, je přitom zarážející, neboť mu muselo být jasné, že existují důkazy prokazující jeho vinu. Za situace, kdy podal pouze blanketní odvolání, nemohl důvodně předpokládat, že nebude pravomocně uznán vinným z přestupku. Domníval-li se žalobce, že správní orgán prvního stupně pochybil, nic mu nebránilo skutková zjištění rozporovat již v odvolacím řízení. Vzhledem k řádně provedenému dokazování ve správním řízení (viz protokol o projednání přestupku ze dne 27. 11. 2013, č.l. 19 správního spisu) a zjevně účelové pasivitě žalobce (jeho zmocněnce), nelze proto jeho námitku směřující do nesprávného skutkového zjištění (nesprávné vyhodnocení důkazů, nesprávnosti při měření rychlosti) projednat v řízení před správním soudem (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43). Provádění důkazu výše zmíněným odborným posudkem nebylo na místě jednak proto, že skutek byl dostatečně prokázán, jednak proto, že se jím žalobce snažil doložit novou skutečnost, kterou nepřípustně účelově uplatnil až v řízení o žalobě. Krajský soud nemohl přisvědčit ani námitce, že bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, když nebyl přizván k projednání přestupku. Otázku zda má obviněný z přestupku právo být osobně přítomen projednání své přestupkové věci, a to vedle svého zástupce, či nikoliv, totiž řešil nadepsaný krajský soud již v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č.j. 51A 8/2013-46. Opíral se přitom i o nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II.ÚS 788/02, a konstatoval, že z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva třeba řízení o přestupku považovat za řízení, v němž se rozhoduje o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy, a proto že má obviněný z přestupku základní právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti podle § 74 přestupkového zákona, ledaže by odmítl, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit, nebo se nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Obiter dictum k této otázce krajský soud ještě dodal, že řadí-li se přestupky v kontextu výše uvedeného nálezu Ústavního soudu do oblasti trestní a zároveň se poukazuje na subsidiaritu trestních předpisů při jejich řešení, pak předpoklady projednání přestupku v nepřítomnosti žalobce lze poměřovat nejen Listinou základních práv a svobod a přestupkovým zákonem, ale též trestním řádem (zákon č. 141/1961 Sb., v platném znění), podle jehož § 202 odst. 2 lze hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného konat (obdoba ústního jednání o přestupku dle § 74 odst. 1 přestupkového zákona) – mimo jiné - jen tehdy, nejsou-li žádné pochybnosti o doručení obžaloby a jeho předvolání k hlavnímu líčení obviněnému, přičemž z ustanovení § 196 odst. 1 a 3 a § 198 odst. 1 trestního řádu plyne, že jak obžaloba, tak předvolání se doručuje jak obžalovanému, tak jeho obhájci. Třeba přitom ještě zdůraznit, že v uvedené věci měl obviněný z přestupku navíc výslovný zájem být osobně přítomen při projednávání přestupku, na rozdíl od nyní projednávané věci, v níž žalobce v podstatě pasívně očekával, že k jednání bude obeslán. Nejvyšší správní soud však měl tyto závěry Krajského soudu v Hradci Králové v rozsudku ze dne 24. 7. 2014, č.j. 4 As 120/2014-21, za nepatřičné (tudíž nezbývá, než mít za nedůvodnou i námitku o porušení § 74 odst. 1 přestupkového zákona), když uvedl následující: „Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především o posouzení otázky, zda v posuzované věci byly splněny podmínky § 74 odst. 1 zákona o přestupcích pro projednání věci bez přítomnosti žalobce. Nejvyšší správní soud při posouzení této otázky vycházel z níže uvedené ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, na kterou přiléhavě poukázal stěžovatel v kasační stížnosti, přičemž neshledal žádný důvod se od této judikatury odchýlit. V rozsudku ze dne 20. 10. 2011, č. j. 2 As 111/2011 – 56 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud vyslovil, „že podle ustanovení § 74 zákona o přestupcích koná o přestupku správní orgán v prvním stupni ústní jednání; v nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Ve shodě se žalovaným soud konstatuje, že z obsahu správního spisu není patrno, že by správní orgán I. stupně hodlal v průběhu ústního jednání provést výslech žalobce, tzn. obviněného, resp. že by tento výslech byl nezbytný pro správné a úplné zjištění skutkového stavu. Jak totiž plyne ze spisu, správní orgán měl k dispozici řadu důkazů, které spáchání přestupku žalobcem dostatečně prokazovaly. Ve shodě se stěžovatelem má rovněž Nejvyšší správní soud za to, že krajský soud dostatečně od sebe neodlišil potřebu výslechu účastníka od nutnosti konat ústní jednání před správním orgánem. V případě ústního jednání totiž skutečně není nezbytné, aby se ho obviněný fyzicky účastnil a zákonná úprava proto ani nepožaduje doručování předvolání přímo jemu za situace, kdy je řádně zastoupen. Krajský soud se mýlí, pokud dospěl k závěru, že práva zakotvená v ustanovení § 36 správního řádu jsou právy výlučně účastníka řízení samotného a nemůže je proto vykonat jeho zástupce. Jestliže totiž podle tohoto zákonného ustanovení platí, že účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko, mohou požadovat o poskytnutí informací a musí jim být před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, jedná se ve všech případech z povahy věci o práva, která mohou využít účastníci řízení jak sami, tak také prostřednictvím svých zástupců. Z citovaného ustanovení tak nelze dovodit, že se jedná o případ, kdy má obviněný v řízení něco vykonat osobně ve smyslu ustanovení § 34 odst. 2 správního řádu, a tedy že správní orgán nemůže komunikovat pouze s jeho zástupcem, nýbrž musí předvolání k ústnímu jednání doručit též obviněnému. Za podstatnou pak považuje zdejší soud především skutečnost, že v důsledku nedoručení předmětného předvolání přímo žalobci nemohla být porušena jeho práva na spravedlivé projednání věci, jelikož veškerá svoje procesní práva měl možnost uplatňovat osobně anebo prostřednictvím svého zástupce. Ze správního spisu plyne, že celkem ve třech případech byl žalobce předvolán k ústnímu jednání, vždy byl výslovně poučen o svých právech a měl tak dostatečnou možnost je uplatňovat. Jejich uplatňování zákonem předvídaným způsobem však přitom nutně zůstává toliko jeho právem, nikoliv povinností.“ V rozsudku ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 53/2013 – 37, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „v případě ústního jednání není pro uplatnění procesních práv účastníka řízení nezbytná jeho osobní účast. Povaha těchto práv nevyžaduje osobní úkon účastníka, ale účastník může tato práva uplatnit prostřednictvím svého zástupce, který může navrhovat důkazy, seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, klást svědkům otázky atd. Z úkonů zástupce pak vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (§ 34 odst. 1 správního řádu). Podmínka osobní účasti obviněného při jednání nevyplývá ani z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý obviněný právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Pokud je tedy obviněný zastoupen, zpravidla postačí, pokud se ústního jednání zúčastní pouze jeho zástupce. Osobní účast obviněného, který je zastoupen, by byla vyžadována pouze tehdy, vyvstala-li by potřeba jej vyslechnout z důvodu zjištění skutkového stavu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že správní orgán může požadovat osobní konání zastoupeného v řízení jen tehdy, je-li k tomu oprávněn na základě zákona. Správní orgán tedy může účastníka předvolat k výslechu pouze tehdy, pokud je jeho osobní účast nutná pro dosažení cíle řízení, tedy pro zjištění skutkového stavu (blíže viz např. rozsudek ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As 100/2008 – 61).“ Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem proto krajský soud žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. V. Náklady řízení Ve věci byl úspěšný žalovaný, a proto by měl nárok na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s.ř.s) proti žalobci, který úspěch ve věci neměl. Krajský soud však nezjistil, že by žalovanému nějaké náklady řízení v dané věci vznikly, a proto o nich rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení