Soudní rozhodnutí (různé) · Rozsudek

54 A 2/2016 - 31

Rozhodnuto 2016-09-21

Citované zákony (10)

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce M.S., bytemX, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 4. 3. 2016, čj. KUJCK 33250/2016/ODSH, takto:

Výrok

I) Žaloba se zamítá. II) Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 11. 5. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2016, čj. KUJCK 33250/2016/ODSH (dále jen „napadené rozhodnutí“), včetně souvisejícího rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, čj. Spr. přest. 7757/15/Bo, ze dne 3. 12. 2015, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil dne 4. 10. 2015 v době kolem 15. 40 hodin při řízení motorového vozidla po silnici č. l/3 v k. ú. obce Lhotice, ve směru jízdy od obce České Budějovice na obec Tábor, když v rozporu s § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 50 km/hod. a více, kdy mu byla naměřena a zadokumentována silničním radarovým rychloměrem Ramer AD9C rychlost 149 km/hod, resp. po odečtu možné odchylky (3%) stanovena výsledná rychlost 144 km/hod, a to v místě, kde je obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích povolena nejvyšší rychlost 90 km/hod. Tímto jednání žalobce porušil povinnost stanovenou § 4 písm. a) a b) a § 18 odst. 3 uvedeného zákona. Za tento přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 6.000 Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců a náhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. (2) Žalobce předně namítá nedostatečnou specifikaci místa spáchání přestupku v rozhodnutích správních orgánů s tím, že současně jsou specifikace místa spáchání přestupku ve správních rozhodnutích rozporná. Dle žalobce není z výroku prvostupňového správního orgánu seznatelné místo spáchání přestupku. Žalobce napadá formulaci výroku rozhodnutí, z něhož má vyplývat, že v místě spáchání přestupku bylo vozidlo kontrolováno, nikoli že tam byla měřena jeho rychlost. Žalobce z toho dovozuje, že vozidlo se nacházelo při policejní kontrole na jiném místě, než v době měření rychlosti, přičemž výrok rozhodnutí musí obsahovat právě uvedení místa protiprávního jednání. (3) Žalobce zpochybňuje specifikaci místa spáchání přestupku, kterou shledává nedostatečně určitou. K tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2010, čj. 4 As 28/2010-56 a ze dne 10. 12. 2014, čj. 9 As 80/2014- 37. Žalobce v této souvislosti také poukazuje na § 77 zákona o přestupcích a shledává z důvodu absence přesné specifikace místa spáchání přestupku výrok rozhodnutí nepřezkoumatelným pro jeho nesrozumitelnost. (4) Žalobce má za to, že výrok rozhodnutí nemá oporu v podkladech pro rozhodnutí, neboť z fotografie z rychloměru shledává, že byla pořízena na jiném místě, než je uvedeno ve výroku rozhodnutí. K tomuto závěru dospěl po přezkoumání souřadnic S-JTSK (dále jen „souřadnic“) uvedených v záznamu o přestupku, neboť ukazují na místo, které nelze ztotožnit s fotografií z měření. Po dohledání místa na základě souřadnic se toto liší od místa zachyceného na fotografii z měření způsobem oddělení jízdních směrů (dvojitá podélná čára souvislá na leteckém snímku proti podélné čáře souvislé doplněné čárou přerušovanou na fotografii). (5) Žalobce zpochybňuje výsledek měření, který považuje za neprůkazný z důvodu jeho pořízení v rozporu s návodem k obsluze. Z fotografie pořízené při měření žalobce dovozuje, že měření bylo provedeno v zatáčce, ačkoli místo spáchání přestupku dle souřadnic v zatáčce neleží. Tuto skutečnost považuje rozhodnou pro posouzení správnosti průběhu měření, resp. jeho zákonnosti. V tomto žalobce spatřuje porušení návodu k obsluze, neboť nebylo měřeno v přímém úseku komunikace. Z výše řečeného žalobce dovozuje, že se přestupek nemohl stát na místě uvedeném v policejním spise. (6) Žalobce namítá, že z důvodu vágnosti specifikace místa spáchání přestupku nelze seznat, kde ke spáchání přestupku došlo, což bránilo žalobci v přípravě obhajoby, resp. v možnosti v obhajobě prokázat, že místo měření se nenacházelo v přímém úseku komunikace. Žalobce je toho názoru, že tím bylo zasaženo do ústavního práva na obhajobu a odkazuje na čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). (7) Žalobce zastává názor, že správní řízení bylo stiženo vadou, neboť správní orgány přihlížely k důkazu získanému v rozporu s právními předpisy. Žalobce s odkazem na § 51 odst. 1 správního řádu tvrdí, že rychlost jízdy vozidla žalobce byla naměřena rychloměrem, který nebyl ověřen v souladu s § 3 zákona o metrologii, zpochybňuje správnost měření tohoto rychloměru s tím, že výstup měření nelze považovat za důkaz. Z ověřovacího listu, který je součástí spisu, žalobce dovozuje, že v mezidobí mezi ověřením rychloměru a provedením měření došlo minimálně dvakrát k výměně pneumatik na měřicím vozidle, což způsobilo rozkalibrování měřicího zařízení, neboť změnou obvodu kola měřicí zařízení poskytuje chybný údaj o rychlosti. Žalobce shrnuje, že při přezutí plášťů pneumatik je nutné provést novou kalibraci a ověření této kalibrace za účelem zajištění měření správné rychlosti. Z důvodu neprovedení této kalibrace nelze považovat naměřenou rychlost za správnou. (8) Výměnu pneumatik žalobce považuje za takovou úpravu měřidla, která může ovlivnit jeho metrologické vlastnosti a odkazuje na § 7 odst. 2 písm. b) vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu, č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření: „Platnost ověření stanoveného měřidla zaniká, jestliže byly provedeny změny nebo úpravy stanoveného měřidla, jež mohou ovlivnit jeho metrologické vlastnosti“. Ze shora uvedeného žalobce vyvozuje, že bylo měřeno rychloměrem, který nebyl ověřený. Takový důkaz nelze akceptovat a žalovaný měl zastavit správní řízení. Žalobce podotýká, že legalitu prováděného důkazu měly správní orgány přezkoumat z úřední povinnosti. (9) Závěrem žalobce shrnuje, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkové okolnosti přestupku, ve výroku neuvedl všechny povinné náležitosti, resp. řádně nespecifikoval místo spáchání přestupku a současně vydal rozhodnutí, které nebylo podložené legálně pořízeným důkazem. (10) Žalobce nesouhlasí s rozhodnutím bez jednání. (11) Žalobce navrhuje napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Současně po žalovaném požaduje náhradu nákladů řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného (12) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. (13) Žalovaný popírá nedostatečnou specifikaci místa spáchání přestupku, resp. rozpor v jeho určení ve výrocích prvostupňového správního orgánu a žalovaného. Argumentaci žalobce shledává vytrženou z kontextu a udává, že z výroků rozhodnutí obou správních orgánů lze jednoznačně určit místo spáchání přestupku, neboť uvedené údaje jsou dostatečně konkrétní. Naprosto přesné vymezení místa spáchání přestupku považuje žalobce za nemožné, vždy je vymezeno určitým úsekem komunikace. Sankcionované jednání v projednávané věci nelze zaměnit s jiným, k tomu žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, čj. 9 As 291/2014-39. (14) Žalovaný odmítá námitku, že z výroku prvoinstančního správního orgánu vyplývá, že vozidlo bylo v předmětném úseku kontrolováno, ne že mu byla měřena rychlost jízdy. Toto tvrzení je vytrženo z kontextu výroku rozhodnutí, kde se uvádí, že v daném úseku bylo kontrolováno měření rychlosti, přičemž její překročení bylo žalobci v daném úseku zadokumentováno rychloměrem. (15) Námitku žalobce, že se vozidlo nacházelo na odlišném místě, než v době jeho zaměření, shledává žalovaný irelevantní, neboť tato místa se v praktické činnosti nikdy přesně neshodují. Žalobcem uváděné rozsudky považuje žalovaný za nepřiléhavé vzhledem k projednávané věci. (16) K námitce souřadnic, resp. k tvrzení žalobce ohledně rozdílné podoby čar dělících jízdní pruhy žalovaný sděluje, že žádné souřadnice v záznamu o přestupku uvedeny nejsou, neboť jsou uvedeny pouze v úředním záznamu policisty ze dne 4. 10. 2015. Odlišnost ve vodorovném značení mezi záznamem o přestupku a leteckou fotografií je dána okamžikem zaměření vozidla žalobcem. Vodorovné dopravní značení bylo na záznamu o přestupku zachyceno v okamžiku vizuálního průniku v jednom směru vedoucí podélné čáry souvislé a podélné čáry přerušované. Místo měření rychlosti tedy není odlišné od toho, které je uvedeno ve výrocích rozhodnutí obou správních orgánů. (17) Žalovaný odmítá námitku neprůkaznosti měření z důvodu užití rychloměru v rozporu s návodem k obsluze, neboť ze záznamu o přestupku je jednoznačně zřejmé, že k měření v zatáčce nedošlo. Fotografie dodané žalobcem současně neodpovídají realitě v mapových podkladech. Definice zatáčky je v návodech k obsluze pouze informativního charakteru, minimální délku přímého úseku v návodech je třeba brát jako doporučenou hodnotu pro obsluhu rychloměru při volbě stanoviště. Radarový rychloměr neumožní měření, pokud měřené vozidlo v okamžiku měření akceleruje nebo brzdí. Obsluze se v takovém případě zobrazí informace o neuskutečněném měření. To platí i v případě, když akceleruje či brzdí měřící vozidlo. Stejná informace se objeví, když v průběhu měření dojde k prudké změně směru jízdy měřeného či měřicího vozidla, tj. v zatáčce. Žalovaný odmítá tvrzení, že měl nedostatečnou specifikací místa žalobci fakticky znemožnit obhajobu. (18) Žalovaný rozporuje námitku, že správní orgány přihlížely k důkazu získanému v rozporu s právními předpisy. Záznam o přestupku s překročením povolené rychlosti jízdy byl získán měřičem rychlosti, jakožto stanoveným měřidlem s platným ověřovacím listem. Obsluha měřiče rychlosti byla prokazatelně proškolena k jeho používání. Námitku vlivu výměny pneumatik na výsledek měření v mezidobí žalovaný vyvrací tvrzením, že při přezutí plášťů není třeba vždy provádět novou kalibraci a ověření této kalibrace, což platí i pro „ojeté“ nebo podhuštěné pneumatiky. V těchto případech se provádí před započetím měření kontrola testem RADARTACHO či RADAR PŘES TACHO, která prověří správnou činnost měřiče rychlosti a odhalila by případnou chybu měření. (19) Žalovaný závěrem podává výčet všech důkazních prostředků užitých jako podklady pro vydání druhostupňového rozhodnutí a shledává je dostatečnými k objasnění skutkového stavu věci. III. Obsah správních spisů (20) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: (21) Z úředního záznamu ze dne 4. 10. 2015, čj. KRPC-140863-2/PŘ-2015-020007 vyplývá, že tohoto dne v 15:40 hod. na silnici I/03 ve směru z Českých Budějovic na Tábor mezi obcemi Borek a Lhotice, v k. ú. obce Lhotice (GPS souřadnice S-JTSK: Y 751597.00, X 1158375.00) byla vozidlu Kia Sorento, barva šedá, RZ: ..., radarovým měřičem rychlosti RAMER AD9C naměřena rychlost 149 km/h (144 km/h po odečtení odchylky měření). V tomto úseku je maximální dovolená rychlost jízdy 90 km/h. Vozidlo bylo zastaveno v katastru obce Vitín. Od naměření rychlosti jízdy vozidla až do jeho zastavení byl s vozidlem udržen vizuální kontakt. Na základě předložených dokladů byl ztotožněn žalobce. Bloková pokuta nebyla uložena. Na místě bylo sepsáno oznámení o přestupku (čj. KRPC-140863- 1/PŘ-2015-020007), které žalobce podepsal a jako vysvětlení uvedl: „Chvátal jsem do práce“. Ve vozidle se nacházela spolujezdkyně, která byla ztotožněna a uvedena jako svědek. Uvedeným jednáním se měl řidič dopustit spáchání přestupku dle § 4 písm. b) a § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu a spáchat tak přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 téhož zákona. (22) Ve správním spise je mimo jiné založen ověřovací list silničního radarového rychloměru RAMER AD9C, č. 228/14 s platností do 3. 11. 2015, osvědčení k ovládání měřiče rychlosti č. 62/09 vystavené na jméno J.V. (č. průkazu 318728) a záznam přestupku s fotodokumentací, na níž je zachyceno vozidlo žalobce, přičemž záměrný kříž měřicího zařízení je při měření rychlosti umístěn na toto přijíždějící vozidlo. Záznam o přestupku obsahuje výstup z provedeného měření, zejména informace o rychlosti měřeného i měřicího vozidla, datum, čas a místo měření. (23) Prvoinstanční správní orgán na základě postoupených spisových materiálů zahájil proti žalobci řízení a předvolal jej k ústnímu jednání na den 2. 12. 2015. O jednání byl žalobce vyrozuměn sdělením obvinění a předvoláním k ústnímu jednání doručeným dne 9. 11. 2015. V rámci tohoto předvolání byl žalobce řádně poučen, mj. i o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Dle protokolu o jednání se žalobce ani jeho zástupce bez náležité omluvy nedostavili. Správní orgán seznámil žalobce v jeho nepřítomnosti čtením důkazů se spisovým materiálem. (24) Dne 2. 12. 2015 vydal prvostupňový správní orgán rozhodnutí čj. Spr. přest. 7757/15/Bo, kterým žalobce uznal vinným z výše uvedeného přestupku. Za tento přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 6.000 Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců a náhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000,-Kč. (25) Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím zmocněnce e-mailem bez zaručeného elektronického podpisu dne 18. 12. 2015 blanketní odvolání, které doplnil elektronicky podepsanou verzí dne 22. 12. 2015. (26) Usnesením prvostupňového správního orgánu ze dne 28. 12. 2015 byl žalobce vyzván k doplnění blanketního odvolání. Výzva byla zástupci žalobce doručena prostřednictvím datové zprávy dne 30. 12. 2015. Na výzvu správního orgánu nebylo ze strany zástupce žalobce ve stanovené lhůtě reagováno. (27) Dne 4. 3. 2016 vydal žalovaný coby odvolací správní orgán napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. Žalovaný neshledal v rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu rozpor s právními předpisy nebo jeho nesprávnost, ani žádná procesní pochybení při vedení řízení a dospěl k závěru, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn. IV. Právní názor soudu (28) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). (29) Žalobce nesouhlasil s rozhodnutím soudu ve věci bez jednání. Z tohoto důvodu proběhlo dne 21. 9. 2016 jednání ve věci. (30) Žaloba není důvodná. (31) Žalobce nejprve namítal, že v rozhodnutích obou správních orgánů není místo spáchání přestupku dostatečně specifikováno, resp. že jsou specifikace místa spáchání přestupku ve správních rozhodnutích rozporná. Na podporu těchto tvrzení žalobce podal několik dílčích námitek, které krajský soud hodnotí jako neopodstatněné. (32) Námitku žalobce, že z výroku rozhodnutí není zřejmé, kde mělo dojít k protiprávnímu jednání, když prvostupňový správní orgán netvrdí, že vozidlo bylo v daném úseku měřeno, ale že zde bylo kontrolováno, soud odmítá jako neopodstatněnou a cituje z výroku prvostupňového správního orgánu: „(…) přičemž zde bylo v katastru obce Lhotice Policií ČR kontrolováno dodržování rychlosti mimo obec, přičemž mu byla naměřena a zadokumentována rychlost silničním motorovým radarovým rychloměrem (…).“ Soud dospěl k závěru, že z výroku citovaného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že v daném úseku komunikace byla prováděna kontrola, při které byla vozidlu řízeném žalobcem na ve výroku přesně specifikovaném úseku silnice zaměřena a zdokumentována rychlost vyšší, než je v daném úseku povolená. Soud má za to, že žalobce záměrně na podporu svých tvrzení cituje v bodě 2) žaloby pouze část věty výroku, která po vytržení z kontextu dává opačný smysl. Takovou argumentaci soud považuje za účelovou a nemůže se s ní ztotožnit. Ve výroku je jednoznačně uvedeno místo spáchání přestupku, nikoli místo, kde byla provedena silniční kontrola. (33) Nelze též úspěšně namítat, že hlídka měřila vozidlo z protisměru a musela své vozidlo následně otočit do opačného směru, aby dostihla vozidlo žalobce a provedla silniční kontrolu. Tato námitka je ve vztahu k projednávané věci irelevantní, neboť nijak nesouvisí s napadeným výrokem rozhodnutí, kde je v souladu s platnou legislativou uvedeno místo spáchání přestupku, nikoli místo kontroly bez ohledu na to, že se vozidlo při policejní kontrole nacházelo na jiném místě než v době jeho změření. Nad rámec řečeného soud dodává, že postup policejní hlídky v projednávané věci je podrobně zaznamenán ve spise (počínaje oznámením o přestupku, úředním záznamem a záznamem o přestupku). Jedná se o standardní postup, žalobce jej během správního řízení nerozporoval a správní orgány ani soud jej neshledaly protiprávním. (34) S tvrzením žalobce, že správní orgány dostatečně určitě nespecifikovaly místo spáchání přestupku, se soud neztotožnil a námitku shledal nedůvodnou. Soud je obeznámen se zněním § 77 zákona o přestupcích i s rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, na něž odkázal žalobce. Tuto judikaturu však ve vztahu k projednávané věci považuje soud za nepřiléhavou, což vyplývá i z níže citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která dopadají na projednávanou věc. Krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, čj. 9 As 291/2014 -39, kde Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce nedostatečného určení místa spáchání přestupku ve výroku správního orgánu prvního stupně jako „na silnici I/15 v obci Chrámce“, jelikož toto vymezení místa spáchání přestupku shledal dostatečným, neboť společně s časem (13:45 hodin) a způsobem spáchání přestupku konkretizuje skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že „Na rozdíl od situace posuzované Nejvyšším správním soudem např. v rozsudcích ze dne 23. 10. 2010, č. j. 4 As 28/2010 – 56, ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 37, a ze dne 8. 1. 2015, č. j. 9 As 214/2014 – 48, je nutné brát v úvahu to, že v nyní posuzované věci se jedná o poměrně krátký úsek silnice I/15 v délce 250 až 260 metrů (jak stěžovatel i žalovaný shodně uvedli již v řízení před krajským soudem) procházející malou obcí (resp. osadou) Chrámce, ve které nejsou pojmenovány žádné ulice. Místo spáchání přestupku tedy bylo v nyní posuzované věci na rozdíl od případů posuzovaných ve výše uvedených rozsudcích vymezeno úzce - krátkým úsekem silnice. Zároveň nevznikly žádné pochybnosti o tom, že se jedná o úsek, ve kterém je nejvyšší dovolená rychlost jízdy 50 km/h,“ a dále vyslovil, že „zpravidla je možné místo spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí vymezit přesněji, než tomu bylo v nyní posuzované věci, a to např. uvedením čísla popisného budovy v blízkosti místa spáchání přestupku, popř. zmíněním blízkého dominantního objektu či za pomoci souřadnic GPS. Na druhou stranu nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku. V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným. V posuzované věci dospěl soud k závěru, že tomu tak bylo.“ (35) K tomu též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. července 2015, čj. 4 As 63/2015-52: „(…) vymezení místa spáchání přestupku je obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu a jeho nedostatečná specifikace ve výroku nemůže být nahrazena tím, že je místo spáchání přestupku zjistitelné z odůvodnění rozhodnutí, případně ze spisu správního orgánu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73). Zda je určení místa spáchání přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností každého jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě od kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány. Místo spáchání přestupku lze určit s větší či menší přesností, přičemž je třeba odmítnout úvahy o nutnosti specifikovat místo spáchání přestupku v každém případě s přesností na 1 m pomocí GPS souřadnic. V případě překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci bude podstatné, zda se (jako v případě věci posouzené v rozsudku č. j. 9 As 80/2014 – 37) jedná o velkou obec či město s komplikovanou dopravní situací (křížení více pozemních komunikací, množství dopravních značek stanovících místní úpravu nejvyšší povolené rychlosti apod.) a zda přesné určení místa je rozhodné pro posouzení toho, zda došlo ke spáchání přestupku (jako tomu bylo právě v případě posuzovaném v rozsudku č. j. 4 As 28/2010 – 56, kde bylo sporné, jestli žalobce byl měřen před nebo za značkou označující začátek a konec zastavěného území obce, případně v jaké vzdálenosti od této značky, nebo ve věci rozhodované rozsudkem č. j. 9 As 214/2014 – 48, kde byla v rámci výrokem vymezeného úseku pozemní komunikace dopravním značením měněna nejvyšší povolená rychlost). V případech, kdy přestupek byl spáchán v menší obci a žalobce nečiní sporným, že by absence určitějšího vymezení místa měření měla vliv na posouzení otázky překročení nejvyšší povolené rychlosti, pak požadavku zákona postačuje i širší vymezení místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí.“ (36) Zejména pak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, čj. 9 As 290/2014-53, kde Nejvyšší správní soud uvedl, že „městský úřad ve výroku vymezil místo spáchání přestupku číslem silnice a názvem blízké obce Panenský Týnec, bylo tedy zřejmé, že se jednalo o silnici první třídy mimo obec, kde je nejvyšší povolená rychlost 90 km/h, což také bylo ve výroku výslovně uvedeno. (…) Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že situace, kterou řešil v rozsudku ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010 – 56, byla zcela odlišná. Správní orgány totiž v této věci popsaly místo spáchání přestupku číslem silnice a označením ulice v obci, v řízení však nebylo najisto postaveno, kde přesně se nacházela značka signalizující konec obce, respektive jaká byla vzdálenost místa měření od konce obce. V takovém případě nemohlo být místo spáchání přestupku vymezeno dostatečně, neboť nebylo zřejmé, jaká byla v měřeném úseku nejvyšší povolená rychlost, případně v jaké vzdálenosti od konce obce bylo měření prováděno. V nynější věci je však jednoznačné, že v úseku měření byla nejvyšší povolená rychlost 90 km/h (stěžovatel to ostatně ani nerozporoval) a splněny byly i ostatní požadavky na vymezení místa spáchání přestupku, jak bylo uvedeno výše.“ (37) Z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v posuzované věci lze vymezení místa spáchání přestupku ve výrocích rozhodnutí správních orgánů považovat za dostačující. Správní orgány ve výrocích vymezily místo spáchání přestupku číslem silnice a uvedením katastrálního území obce, kde ke spáchání přestupku došlo. Jednalo se o silnici první třídy mimo obec, kde je nejvyšší povolená rychlost 90 km/h, což také bylo ve výroku výslovně uvedeno. Sankcionované jednání v projednávané věci není zaměnitelné s jiným jednáním. K tomu též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. července 2015, čj. 4 As 63/2015-52: „Zda je určení místa spáchání přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností každého jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě od kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány. Místo spáchání přestupku lze určit s větší či menší přesností, přičemž je třeba odmítnout úvahy o nutnosti specifikovat místo spáchání přestupku v každém případě s přesností na 1 m pomocí GPS souřadnic.“ V rozhodnutí, jímž se žalobce trestá za spáchaný přestupek, je postaveno najisto, za jaké konkrétní jednání je postižen, a to prostřednictvím dostatečné konkretizace údajů, které skutek charakterizují. Tím je vyloučena případná překážka litispendence, či dvojí postih pro týž skutek, překážka věci rozhodnuté a zajištěno řádné právo na obhajobu. (38) Soud současně odmítá námitku, že specifikace místa ve správních rozhodnutích jsou rozporná. Nelze po správních orgánech žádat či od nich očekávat, že formulace jejich výroků v projednávané věci bude naprosto totožná. Soud považuje za zásadní, že oba výroky jsou totožné po obsahové stránce a že v souladu s § 77 zákona o přestupcích obsahují popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, tj. sankcionované jednání není zaměnitelné s jiným jednáním. Výroky rozhodnutí obou správních orgánů shledal soud srozumitelnými a přezkoumatelnými. Uvedené výroky nejsou ve vzájemném rozporu a nevykazují žádné nesrovnalosti. (39) Stejně tak nemůže obstát ani námitka, že výrok rozhodnutí nemá oporu v podkladech pro rozhodnutí, neboť fotografie z rychloměru byla pořízena v odlišném místě, než které je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Žalobce uvádí, že k tomuto závěru dopěl po přezkoumání souřadnic, které jsou součástí záznamu o přestupku. (40) Soud předně konstatuje, že toto tvrzení je nepravdivé, neboť souřadnice S-JTS (dále jen „souřadnice“) v záznamu o přestupku uvedeny nejsou. Údaje o souřadnicích jsou uvedeny v úředním záznamu ze dne 4. 10. 2015, čj. KRPC-140863-2/PŘ-2015-020007. Soud po ověření uvedených údajů prostřednictvím internetového portálu www.mapy.cz dospěl k závěru, že podoba fotografie uvedené v záznamu o přestupku nevzbuzuje důvodné pochybnosti o místě měření, které s určitostí není odlišné od místa uvedeného ve výrocích obou správních orgánů. K tomu soud dodává, že přepočet v žalobcem užívané aplikaci nemusí být zcela přesný, přičemž charakter místa zachycený na fotografii nepochybně odpovídá reálné podobě tohoto místa. (41) Soud přisvědčuje žalobci, že jízdní směry jsou v místě spáchání přestupku rozděleny podélnou čárou souvislou, doplněnou čárou přerušovanou, odmítá však jeho tvrzení, že na fotografii z měření je pro oddělení jízdních směrů použita dvojitá čára souvislá. Soudu není zřejmé, na základě jakých skutečností žalobce k tomuto závěru dospěl. Soud shledal, že fotografie v záznamu o přestupku byla pořízena rychloměrem, který splňoval všechny zákonné požadavky, byl použit v souladu s manuálem k obsluze a záměrný kříž měřicího zařízení byl při měření rychlosti umístěn na přijíždějící vozidlo žalobce. Tomu odpovídá i struktura fotografie v záznamu o přestupku, kde z podoby zachycených čar nelze usoudit, že se jedná o dvojitou podélnou čáru souvislou. Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že vodorovné dopravní značení bylo zachyceno v momentě vizuálního průniku v jednom směru vedoucích čar souvislé a přerušované. Jedná se tedy o vizuální zkreslení, kdy odlišnost ve vodorovném dopravním značení mezi záznamem o přestupku a leteckou fotografií je dána okamžikem zaměření vozidla řízeného žalobcem. (42) S námitkou neprůkaznosti výsledku měření, který žalobce spatřuje v užití rychloměru v rozporu s návodem k obsluze, se soud neztotožnil. Z GPS souřadnic uvedených v úředním záznamu není průkazné, že by měření proběhlo v zatáčce, což bylo ověřeno soudem prostřednictvím internetového portálu www.mapy.cz, z něhož je zřejmé, že se jedná o přímý úsek silnice, přičemž ke stejnému závěru dospěl i žalovaný. Z fotografie měřeného vozidla není patrné její pořízení na zakřiveném úseku vozovky. Soudu není jasné, na základě jaké skutečnosti dospěl žalobce k opačnému názoru, pokud tvrdí, že místo spáchání přestupku splňuje dle fotografie definici zatáčky, jak je uvedena v návodu k obsluze rychloměru. Žalobce své tvrzení nijak neprokázal a z dostupných podkladů nemá soud pochybnosti o měření na přímém úseku. Co se týče podstaty žalobcovy argumentace, tu žalovaný přesvědčivě zpochybnil. Navíc ve vyjádření k obsahu žaloby vysvětlil, že „(…) definice (zatáčky) v návodech k obsluze je pouze informativního charakteru. Minimální délku přímého úseku v návodech k obsluze je třeba brát jako doporučenou hodnotu pro obsluhu rychloměru při volbě stanoviště. Radarový rychloměr totiž neumožní měření, pokud měřené vozidlo v okamžiku měření akceleruje nebo brzdí. Pokud se tak stane, vozidlo není zaměřeno a obsluze se v takovém případě zobrazí informace o neuskutečněném měření. To platí i v případě měření za jízdy, kdy se chyba zobrazí, i když akceleruje či brzdí měřící vozidlo. Stejná informace se objeví, i když v průběhu měření dojde k prudké změně směru jízdy měřeného nebo měřicího vozidla, (př. zatáčka). Soud proto uzavřel, že v daném případě, tj. v zatáčce, by nemohlo vůbec k měření dojít. Pokud byla rychlost vozidla stěžovatele rychloměrem zaznamenaná, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, čj. 3 As 82/2012 – 27). Nad rámec souzené věci soud dodává, že měřící zařízení se z logiky věci vždy musí nacházet mimo jízdní pruh a je nutné provádět měření z pozice poněkud šikmo směrem k vlastní dráze měřeného vozidla. Podstatná je skutečnost, aby byl zaměřovací terč měřícího zařízení zamířený na přední část vozidla a nikoliv na jeho bok. Úvahy žalobce o postupu v rozporu s návodem k obsluze jsou pouze spekulativní, naopak z fotodokumentace vyplývají zcela jiné závěry. (43) S ohledem na shora uvedené soud nemůže akceptovat námitku, že bylo vágní specifikací místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí zasaženo do ústavního práva žalobce na obhajobu. Soud se již shora vypořádal s námitkou nedostatečné specifikace místa spáchání přestupku a vyvrátil tvrzené pochybnosti o místě měření. Z tohoto důvodu odmítá výše uvedenou námitku jako nedůvodnou. (44) Krajský soud nepřisvědčil námitce nezákonnosti důkazu, který měl být získán v rozporu s právními předpisy. Žalobce své tvrzení odůvodňuje výměnou pneumatik na měřícím vozidle, k níž v mezidobí mezi ověřením rychloměru a provedením měření muselo dojít nejméně dvakrát, z čehož dovozuje ztrátu platnosti ověření měřícího zařízení. (45) Krajský soud dospěl s ohledem na § 51 odst. 1 správního řádu k závěru o správnosti provedeného měření a označil za klíčové, že důkaz o rychlosti byl pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen. Soud konstatuje, že důkaz nebyl pořízen v rozporu s § 3 zákona o metrologii, dle něhož musí být rychloměry pravidelně ověřovány. Podle § 3 odst. 3 písm. b) zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, je stanoveným měřidlem takové měřidlo, které je příslušnou vyhláškou stanoveno k povinnému ověřování s ohledem na jeho význam pro stanovení sankcí. Podle bodu 2.2.1 Přílohy vyhlášky č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu, podléhají silniční rychloměry, používané při kontrole dodržování pravidel silničního provozu, povinnému ověření s platností jednoho roku. Podle ověřovacího listu č. 228/14 s platností do 3. 11. 2015 byl silniční radarový rychloměr RAMER AD9C, kterým byl zjištěn přestupek žalobcem, ověřen jako stanovené měřidlo a bylo jej možné užívat k měření rychlosti. Ze spisu též vyplývá, že policista, který měření prováděl, měl k měření rychloměrem typu RAMER AD9C certifikát (osvědčení č. 62/09), který ho k výkonu této činnosti opravňoval. (46) K tomu soud poukazuje na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které, pokud byla rychlost vozidla řízeného žalobcem rychloměrem zaznamenána, musela být metoda měření v souladu s manuálem k obsluze (rozsudek ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 - 27, dále pak např. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 – 60). Krajský soud dále konstatuje, že za situace, kdy je z fotodokumentace založené ve správním spisu patrné, že záměrný kříž měřicího zařízení byl správně při měření rychlosti umístěn na přijíždějící vozidlo žalobce a přístroj jeho rychlost zaznamenal, lze pochybnosti o změření rychlosti vozidla řízeného žalobcem považovat pouze za účelové. K tomu soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015, čj. 4 As 63/2015-57: „Krajský soud opětovně zdůraznil, že pokud je důkaz o rychlosti pořízen měřícím zařízením (radarem), které splňuje všechny zákonné požadavky, a současně toto měřící zařízení bylo ověřeno, nelze mít o zákonnosti měření žádné pochybnosti. Radar, o jehož identitě není žádná pochybnost, byl použit po dobu platnosti provedeného ověření (jak stanoví § 11 odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii), přičemž ověřením stanoveného měřidla se potvrzuje, že stanovené měřidlo má požadované metrologické vlastnosti. Jednotnost a správnost pracovních měřidel zajišťuje v potřebném rozsahu jejich uživatel kalibrací, není-li pro dané měřidlo vhodnější jiný způsob či metoda (§ 11 odst. 5 zákona o metrologii). Žalobce, který zpochybňoval výsledek měření, si mohl jistě vyžádat ověření nebo kalibraci radaru a vydání osvědčení o výsledku (srov. k tomu § 11 odst. 4 zákona o metrologii). Žalobce nic takového neučinil, proto nemůže vytýkat správnímu orgánu, že měření rychlosti nebylo způsobilé být důkazem v tomto řízení. Ostatně i podle konstantní soudní judikatury je pro věc klíčové, že důkaz o rychlosti byl pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen (rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2011, č. j. 1 As 42/2011 - 115)“. Podobně též rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 4. 12. 2013, čj. 1 As 83/2013 – 60: „Z provedeného dokazování před správním orgánem žádné okolnosti o nesprávnosti provedeného měření zjištěny nebyly, k měření byl použit přístroj kalibrovaný (k měření použitý ve lhůtě stanovené k platnosti provedeného ověření). Potenciální nepřesnost měření je navíc zohledněna v odchylce +/- 3 km/h, která naměřenou rychlost ve prospěch řidiče redukuje. Po dobu trvání ověření přesnosti měření rychloměru je tedy chybnost měření objektivně vyloučena. V případě nesprávného nastavení přístroje by přístroj rychlost nezměřil. Rychloměr byl navíc obsluhován řádně proškoleným policistou. Nejvyšší správní soud proto souhlasí s tím, že správní orgány pomocí těchto důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž neměly žádné důvodné pochybnosti, a prokázaly, že se žalobce dopustil přestupku. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, mohly dospět k jedinému možnému logickému závěru, že stěžovatel řídil motorové vozidlo rychlostí vyšší, než byla povolená maximální rychlost na dané pozemní komunikaci“. (47) Námitku rozkalibrování měřícího zařízení z důvodu opakované výměny pneumatik na měřícím vozidle považuje soud za nepodloženou, přičemž vychází z informací zjištěných z návodu k obsluze k měřidlu. Soud se na základě takto získaných poznatků ztotožnil s argumentací žalovaného a dodává, že pokud došlo v době mezi ověřením ke změně pneumatik, nebo výměně kol, není třeba provádět novou kalibraci, resp. ověření kalibrace měřicího vozidla. Je pouze nezbytné provést kontrolu přesnosti měření RADAR PŘES TACHO nebo RADAR TACHO, dle typu rychloměru. Jak je uvedeno v návodu k obsluze: „Provozní kontroly jsou důležitou a nezbytnou součástí používání zařízení. Provádí se vždy před zahájením měření a při každém podezření na poruchu (mimo KONTROLA TACHA)… RADAR PŘES TACHO se provádí pouze u verze AD9C před zahájením měření za jízdy. KONTROLA TACHA se využívá hlavně při servisních úkonech, resp. slouží ke kontrole kalibrace TACHA. Vyžaduje definovanou dráhu, a proto ji obsluha využívá pouze orientačně při podezření na chybu. Případnou chybu však odhalí test RADAR PŘES TACHO“. Tato kontrola je tedy doporučena před každým měřením za jízdy a neexistují žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by před zahájením předmětného měření nebyla tato kontrola policejní hlídkou provedena. V případě výskytu jakékoliv chyby se objeví na obrazovce rychloměru chybové hlášení. (48) Soud konstatuje, že výměna pneumatik nepředstavuje takovou úpravu měřidla, která může ovlivnit jeho metrologické vlastnosti a nelze z ní usuzovat na rozkalibrování měřicího zařízení, které by zpochybnilo výsledek provedeného měření. Správní orgány neměly s ohledem na obsah spisu důvod k pochybnostem o legalitě provedeného důkazu, přičemž žalobce pasivním a liknavým přístupem ke správnímu řízení sám důkazy nijak nezpochybnil. Bylo by mimo jakýkoliv rozumný výklad zásady materiální pravdy, pokud by v řízení o přestupku měl správní orgán prokazovat negativní skutečnost, tj. že důkaz nebyl získán nelegálním způsobem (49) Žalobcovy námitky do rychloměru spočívají pouze ve zpochybnění jeho ověření z důvodu výměny pneumatik na měřicím vozidle, nicméně tato tvrzení nejsou jakkoli doložena. Tvrzení žalobce relevantním způsobem nerozporují závěry správních orgánů. Žalobce musí rozhodné skutečnosti nejen tvrdit, ale i doložit, což však v souzeném případě neučinil. Soud poukazuje také na skutečnost, že žalobce byl po celou dobu správního řízení prakticky nečinný, i když měl dostatek příležitostí, aby v řízení před prvostupňový správním orgánem uvedl své námitky, stejně tak v odvolacím řízení. „Liknavost žalobcova zmocněnce po vydání prvostupňového rozhodnutí, v němž dospěl správní orgán k závěru, že žalobce přestupek spáchal, je přitom zarážející, neboť mu muselo být jasné, že existují důkazy prokazující jeho vinu“ (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2015, čj. 51 A 7/2014 – 36). Pochybnosti o ověření použitého rychloměru shledává soud s ohledem na shora uvedené nedůvodnými. Nad rámec posuzované věci soud uvádí, že k naměřené rychlosti se žalobce v okamžiku, kdy byl policejní hlídkou bezprostředně po měření rychlosti zastaven, vyjádřil („Chvátal jsem do práce“) a vědom si svých práv oznámení o přestupku podepsal. Řidič vozidla je povinen mít přehled o rychlosti, kterou jím řízené vozidlo jede. Pokud by naměřená rychlost neodpovídala skutečnosti, nedokáže si soud představit, že by tato rychlost nebyla žalobcem na místě rozporována. Soud poukazuje také na skutečnost, že dle protokolu o ústním jednání se žalobce a ani jeho zmocněnec nedostavili a nevyužili tak možnost vyjádřit se k podkladům řízení. (50) Soud shrnuje, že žalovaný dostatečně zjistil skutkové okolnosti přestupku, ve výroku rozhodnutí uvedl všechny povinné náležitosti a vydané rozhodnutí je podloženo legálně získanými důkazy. (51) Při jednání před krajským soudem právní zástupce žalobce nově rozšířil žalobní argumentaci o tvrzení, že rozhodnutí bylo učiněno vedoucím oddělení Ing. J. K., který nebyl oprávněnou úřední osobou. Tato námitka byla vznesena po lhůtě stanovené v § 72 odst. 1 s.ř.s. ve vztahu k § 71 odst. 2 věta druhá téhož zákona a soudu nepřísluší námitky vznesené po uplynutí zákonem stanovené lhůty řešit. Nad rámec nutného soud doplňuje a zdůrazňuje, že žalobce i jeho zástupce byli po celou dobu správního řízení zcela procesně pasivní. Při tom o osobě vedoucího oddělení Ing. J.K. se žalobce i jeho zástupce nejpozději dozvěděli v den vydání rozhodnutí, kde je jeho jméno uvedeno. Přesto žalobce na tuto osobu nijak nereagoval, nevznese námitku podjatosti ani tak neargumentoval v odvolání. Soud neshledal zkrácení žalobce na jeho právech. V. Závěr, náklady řízení (52) Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. (53) O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.

Citovaná rozhodnutí (10)

Tento rozsudek je citován v (2)