10 A 28/2016 - 53

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce L.M., X, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 1. 2016, č. j. MV-113296-4/SO-2015 takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Včasnou žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 17. 2. 2016 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2016, č. j. MV-113296-4/SO-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. 6. 2015, č. j. OAM-22401-51/MC-2009, jímž bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), přičemž žalobci byla stanovena lhůta k vycestování z České republiky v délce 60 dnů. (2) Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jehož odůvodnění shledává v rozporu s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“). Napadené rozhodnutí je rovněž v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu, a to zejména s § 89 odst. 2 správního řádu. Ve smyslu těchto ustanovení žalovaná nezjistila skutkový stav v souladu se zásadou materiální pravdy. Vydaná správní rozhodnutí jsou dle žalobce rovněž v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců, přičemž při jejich vydání byly rovněž porušeny základní zásady činnosti dle § 2, 3 a 4 správního řádu. (3) Dále žalobce argumentuje nesprávnou aplikací § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Dle názoru žalobce tuto námitku žalovaná nedostatečně vypořádala. Z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nezákonné a nepřezkoumatelné, stejně jako prvostupňové rozhodnutí. (4) Žalobce poukazuje na interpretaci neurčitého právního pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 As 51/2009 - 68, který se dle žalobce primárně zabývá posouzením aplikace a interpretace neurčitého právního pojmu „veřejný pořádek“ správními orgány. Žalobce k tomuto blíže cituje část uvedeného rozhodnutí pojednávající o soudním přezkumu interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu. (5) Dle názoru žalobce je nutno „závažné narušení veřejného pořádku“ ve smyslu § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců vykládat tak, že se jedná o v současnosti probíhající narušení, což má plynout jak z jazykového výkladu tohoto ustanovení, tak ze systematického a teleologického výkladu; a contrario k úpravě správního vyhoštění, kde postačuje narušení veřejného pořádku v minulosti, obdobně tak při zamítnutí žádosti o trvalý pobyt, kde lze žádost zamítnout z důvodu možného budoucího narušení. Takovýto výklad je dle žalobce v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, zejména s usnesením rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151. (6) Žalobce dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011 - 146, ve kterém se Nejvyšší správní soud vyjádřil k intenzitě zásahu do práv osob zrušením povolení k trvalému pobytu. V kontextu tohoto rozsudku žalobce odkazuje na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (dále jen „směrnice 2004/38/ES“). Dle čl. 27 odst. 2 této směrnice musí být provedená opatření „v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby, které musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“. Samo odsouzení pro trestný čin neodůvodňuje přijetí takovýchto opatření. Žalobce dále uvádí, že výhrada veřejného pořádku představuje výjimku ze základní zásady volného pohybu osob a musí být vykládána velmi restriktivně. K tomuto žalobce odkazuje na rozsudky Soudního dvora Evropské unie, a to rozsudek ze dne 28. října 1975, Rutili, C-36/75, Recueil, rozsudek Bouchereau, 30/77 ze dne 27. 10. 1977, bod 33; rozsudek Calfa, C-348/96 ze dne 19. 1. 1999, rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Orfanopoulos a Oliveri, C-482/01 a C-493/01, Recueil; rozsudek Komise v. Španělsko C-503/03 ze dne 31. 1. 2006, bod 45 a rozsudek Komise v. Německo C-441/02 ze dne 27. 4. 2006. (7) V kontextu uvedených rozsudků Soudního dvora Evropské unie žalobce cituje z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 As 51/2009 - 68 a uvádí, že opakované porušení zákonů nemusí být porušením veřejného pořádku. Chování proti veřejnému pořádku musí představovat jeho trvající ohrožení, přičemž je nutné prokázat, v čem je spatřována existence skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení, kterým je dotčen základní zájem společnosti. Žalobce dále uvádí, že výhrada veřejného pořádku má být dle směrnice 2004/38/ES interpretována tak, že za narušení veřejného pořádku se považuje i protiprávní jednání, které přinejmenším jednoznačně překračuje intenzitu jednání popsaného v některé skutkové podstatě trestných činů uvedených v trestním zákoně. Naproti tomu právní úprava v zákoně o pobytu cizinců požaduje narušení veřejného pořádku závažným způsobem, tedy způsobem intenzivnějším než pouhé narušení veřejného pořádku dle směrnice 2004/38/ES; nemůže se tedy jednat o jakýkoli trestný čin, ale pouze o trestný čin mimořádné závažnosti. (8) S přihlédnutím k usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2001, č. j. 3 As 4/2010 - 151, je žalobce přesvědčen, že v současné době nenarušuje veřejný pořádek, přičemž trest za spáchaný čin si odpykal, činu litoval a nadále žije slušným životem a podílí se na péči o svého nezletilého syna. (9) Z uvedených důvodů je žalobce toho názoru, že ve vydaném rozhodnutí absentují relevantní důvody aktuálního závažného narušování veřejného pořádku žalobcem. Žalobce předmětnou trestnou činnost spáchal před více jak 12 lety a jakékoli vyvozování jeho chování do budoucna je čistě spekulativní. Takovýto postup je v rozporu se smyslem § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie. Žalobce byl z výkonu trestu propuštěn již 11. 6. 2014 a prokázal, že je splněn účel trestu, tj. jeho náležitá náprava. (10) Žalobce dále namítá nepřiměřený dopad rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života, protože má na území České republiky silné rodinné vazby, a to zejména na svého nezletilého syna, kterého vídá alespoň každé dva týdny. Správní orgány banalizují jeho vztah k synovi a pouze na základě toho, že žalobce byl ve výkonu trestu, usuzují, že žalobce nemá se svým synem dostatečně silné vazby. Žalobce si svůj trest řádně odpykal a nelze mu jeho minulost v souladu se zásadou ne bis in idem klást opakovaně k tíži. K tomuto žalobce odkazuje na prohlášení jeho bývalé manželky a svého nezletilého syna, které byly soudu zaslány spolu s žalobou. (11) Žalobce považuje za zřejmé, že napadeným rozhodnutím došlo rovněž k nepřípustnému zásahu do práv dítěte ve smyslu Úmluvy o právech dítěte a k zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. V případě vyhoštění žalobce by byl žalobcův nezletilý syn nucen opustit Českou republiku, chtěl-li by být nadále nablízku svému otci, čímž by byl porušen čl. 14 Listiny základních práv a svobod, neboť nezletilý syn, jako občan České republiky, by byl přinucen opustit svou vlast, aby mohl být se svým otcem. Žalobce rovněž poukazuje, že napadeným rozhodnutím je mu znemožněno realizovat jeho rodičovská práva v souladu s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2015, č. j. 11 P 103/2010 - 63. (12) Závěrem žalobce namítá, že nesouhlasí s konstatováním správních orgánů, že ukončení trvalého pobytu neznamená vyhoštění cizince. Správním orgánům musí být v této věci zřejmé, že jiný bezprostředně navazující pobyt nemůže žalobce získat. Žalobce v neposlední řadě poukazuje i na to, že při propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mu byla stanovena zkušební doba, po jejímž uplynutí se bude rozhodovat, zdali se žalobce osvědčil či nikoliv. Dojde-li k ukončení trvalého pobytu žalobce na území České republiky, nebude toto možné. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného (13) Žalovaná má za to, že v souzené věci jsou splněny zákonné podmínky pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu žalobce podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Správní orgány zjistily veškeré relevantní skutečnosti, které ve svém souhrnu vedou k tomuto závěru. (14) Žalovaná poukazuje na charakter trestné činnosti žalobce, který spolu s dalšími osobami na území několika státu páchal drogovou kriminalitu (heroin). I přesto, že takto žalobce činil před několika lety, vzhledem k charakteru a intenzitě žalobcovy trestné činnosti, je nutné k tomuto jeho jednání stále přihlížet. Od propuštění žalobce z výkonu trestu odnětí svobody neuplynula dostatečně dlouhá doba, respektive chování žalobce po propuštění nelze považovat za natolik volní, aby od jeho trestné činnosti mohlo být odhlédnuto, navíc dosud neuplynula zkušební doba, která mu byla stanovena při podmíněném propuštění. (15) Žalovaná má za to, že se dostatečně vypořádala s námitky směřující proti nepřiměřenosti zásahu do života žalobce. (16) K námitce nesrozumitelnosti ohledně ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců žalobkyně upřesňuje, že zákon ve znění do 31. 12. 2010 toto ustanovení neobsahoval, z tohoto důvodu je námitka žalobce nedůvodná. (17) Žalovaný dále poukazuje na to, že dosud nebylo rozhodováno o vyhoštění žalobce a ani mu nebyl vysloven dlouhodobý zákaz pobytu na území, stejně jako je žalobce stále rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Napadeným rozhodnutím byla žalobci pouze odepřena možnost požívat výhod plynoucích ze statusu cizince pobývajícího na území České republiky na základě nejvyššího možného pobytového oprávnění, a to povolení k trvalému pobytu. (18) Závěrem žalovaná uvádí, že napadené rozhodnutí považuje zcela v souladu s § 68 odst.

3. III. Obsah správních spisů (19) Dne 29. 9. 2009 zahájil prvostupňový správní orgán řízení ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. (20) Po zahájení správního řízení si prvostupňový správní orgán vyžádal rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2006, č. j. 35 T 4/2004 - 5317 a dále rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2006, č. j. 66/2006 - 5684. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl žalobce spolu s dalšími třemi osobami uznán vinným, že neoprávněně dovezl, vyvezl a jinému opatřil omamnou látku, čin spáchal ve větším rozsahu a spáchal takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působících ve více státech, čímž spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění (dále jen „trestní zákon“). Za toto jednání byl žalobci uložen podle § 187 odst. 4 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání deseti roků; podle § 39 odst. 3 trestního zákona byl žalobce pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Vrchní soud v Praze při nezměněném výroku o vině napadený rozsudek zrušil a vyslovil, že žalovaný se odsuzuje podle § 187 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, k čemuž se pro výkon trestu se zařazuje do věznice s ostrahou. (21) Dne 25. 5. 2010 byl proveden výslech bývalé manželky žalobce a zároveň matky jeho nezletilého syna, kterému byly v té době dle protokolu 3 roky a 11 měsíců. Manželka k věci uvedla, že žalobce viděl naposledy syna v roce a půl, na syna nepřispívá. Posílá mu k vánocům a k narozeninám přání a též mu píše dopisy. Syn je nemocný a častější cesty za otcem proto nejsou možné. (22) Dle rozsudku Okresního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 22 Nc 14/2010 - 29 byl nezletilý syn žalobce svěřen do péče matce, žalobci byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého 1.000 Kč měsíčně. Styk žalovaného se synem nebyl v rozhodnutí upraven. (23) Správní orgány následně opatřily rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2010, č. j. 23 C 33/2010 - 15, kterým bylo manželství žalobce s jeho tehdejší manželkou a matkou jeho nezl. syna rozvedeno. V odůvodnění tohoto rozsudku se uvádí, že žalobce v době, kdy byly synovi 3 měsíce, opustil Českou republiku a od té doby (4 roky) spolu bývalá manželka a žalobce nežijí ve společné domácnosti. (24) Dne 17. 5. 2013 byla opět vyslechnuta bývalá manželka žalobce ohledně péče o jejich nezletilého syna. Bývalá manželka žalobce uvedla, že syn jí byl svěřen do výhradní péče. Žalobce viděl syna naposledy, když mu byl 1 rok, tj. v roce 2007. Žalobce v té době pobýval pravděpodobně v Kosovu a cestoval. Se synem se setkal v Chorvatsku, od té doby ne. V roce 2012, začal žalobce přispívat na syna 1.000 Kč měsíčně, není to ale pravidelné. Do rozvodu v roce 2011 žádným způsobem na potřeby dítěte nepřispíval. Syn rodiče otce nezná. Žalobce se se synem viděl celkem třikrát v životě, nejprve byl v zahraničí, kam odjel, protože měl nastoupit do výkonu trestu, poté byl již ve výkonu trestu. Syna viděl ve třech měsících, pak v létě 2007 asi tři dny, stejně tak v zimě 2007. (25) V rámci vyjádření účastníka řízení po seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí dne 10. 6. 2013 žalobce uvedl, že nebyl označen za nebezpečného ve smyslu příslušného ustanovení zákona o pobytu cizinců. Dále uvedl, že v České republice žije dlouho a má zde domov. I přes klopýtnutí se snaží být dobrým občanem. Manželce na péči o syna přispívá, což je následně doloženo dodacím lístkem cenného psaní ze dne 27. 2. 2009 s uvedenou hodnotou 35.000 Kč. Manželce měl žalobce dále přenechat dva osobní automobily. Žalobce rovněž zmiňuje setkání se synem v zimě v roce 2007, které proběhlo ve Švýcarsku. S bývalou manželkou a synem si pravidelně telefonuje. Závěrem žalobce uvádí, že chce svého syna vychovávat. (26) Prvostupňový správní orgán následně dne 19. června 2013 zrušil povolení žalobce k trvalému pobytu na území České republiky. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání; žalovaná rozhodnutí prvostupňového orgánu zrušila a věc vrátila k novému projednání, neboť shledala procesní pochybení při zjišťování skutkového stavu. (27) Dne 11. 6. 2014 byl žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, ve kterém byl od 18. 10. 2008 (z toho vazba vydávací od 18. 10. 2008 do 13. 2. 2009), přičemž po propuštění se měl zdržovat na adrese Mánesova 400/72, České Budějovice. (28) Dle potvrzení ze dne 23. 6. 2014 měl žalobce povolen trvalý pobyt na území České republiky za účelem sloučení rodiny s občanem České republiky. (29) Dne 5. 11. 2014 obdrželo Ministerstvo vnitra české republiky oznámení změny bydliště žalobce, a to na Otakarovu 1879/21, České Budějovice. Tuto skutečnost žalobce doložil nájemní smlouvou na dobu určitou od 17. 6. 2014 do 16. 6. 2015. Dne 5. 11. 2014 si žalobce rovněž převzal nový průkaz o povolení pobytu. (30) Ministerstvo vnitra České republiky dne 1. 12. 2014 požádalo Policii České republiky o prověření místa pobytu žalobce na udané adrese a dále požádalo Okresní správu sociálního zabezpečení o poskytnutí informací o platbách pojistného na sociálním zabezpečení. Dle vyjádření Okresní správy sociálního zabezpečení byl žalobce veden od 18. 7. 2005 do 15. 9. 2006 jako zaměstnanec u společnosti STABO CR, s. r. o. Více evidován není; nejedná se ani o osobu samostatně výdělečně činnou. Dle vyjádření Policie České republiky byla dne 9. 12. 2014 byla provedena kontrola udaného místa bydliště; dům není z ulice viditelný, na poštovních schránkách nebyl žalobce uveden; zvonek neoznačen. Policejní hlídce se nepodařilo při této kontrole žalobce zastihnout. Dne 17. 12. 2014 provedla policie ve večerních hodinách další opětovně neúspěšnou kontrolu. Hlídka policie kontaktovala ubytovatele, dle něhož žalobce byl na dané adrese ubytován na pokoji spolu s dalšími osobami. Policejní hlídka se telefonicky spojila se žalobcem, který sdělil, že od 15. 12. 2014 do 22. 12. 2014 je u bratra v Německu. (31) Dne 7. 1. 2015 Ministerstvo vnitra České republiky opětovně vyslechlo bývalou manželku žalobce. Manželka vypověděla, že žalobce se se synem stýká jednou za 14 dní cca 2 hodiny v přítomnosti další osoby, jelikož se synem se vlastně neznají. Syn je rád, že má otce, povídají si o škole, rybách atd. Žalobce se k němu chová hezky, chtěl by ho vídat více. Výživné žalobce platí ve výši 1.500 Kč; má další 2 děti v Kosovu. Synovi kupuje dárky, ale vzhledem k frekvenci styku ho nevychovává. Žalobce měl se svojí bývalou manželkou bydlet v roce 2001 a 2002, a to poměrně krátkou dobu. Dále po propuštění žalobce z vazby v roce 2005 nebo 2006, zhruba do věku 2 měsíců syna. Poté žalobce odjel do zahraničí. Se synem se následně viděl v prosinci 2006, v létě 2007. Při výkonu trestu žalobce syna chtěl vídat. (32) Dne 4. 2. 2015 kontaktovalo Ministerstvo vnitra České republiky právního zástupce žalobce, neboť žalobci se nepodařilo doručit na udanou adresu předvolání k výslechu. Žalobce byl na dané adrese neznámý. Žalobce se následně se správním orgánem spojil telefonicky. (33) Žalobce při výslechu dne 16. 2. 2015 uvedl, že do České republiky přijel v roce 1997 se svojí tehdy nemocnou manželkou, která je toho času v Kosovu. Své trestné činnosti lituje, jednalo se o jeho jediné odsouzení. Žalobce popsal své problémy při shánění práce, jelikož bez průkazu o povolení pobytu ho nikdo nechtěl zaměstnat. Nyní, když průkaz již má, bude pracovat jako dělník na stavbě, bude-li dobré počasí. Od udělení trvalého pobytu v roce 2001 pracoval žalobce hlavně v Rakousku, v České republice žalobce pracoval u firmy SABO. Rovněž pracoval asi půl roku jako bezpečnostní pracovník v baru ASTORIA v Českých Budějovicích. S náklady na živobytí mu pomáhá bratr, který bydlí v Linci. V Českých Budějovicích měl žalobce vlastní pokoj s koupelnou a záchodem, pokoj s ním nikdo neužíval a proto není pravda, co pronajímatel řekl policejní hlídce při kontrole udaného místa pobytu. Žalobce dále uvedl, že má dluh vůči státu ve výši kolem 300.000 Kč jako náklady trestního řízení. Žalobce dále shodně s bývalou manželka popisuje jeho styk s nezletilým synem. Ke svému odjezdu do zahraničí v roce 2006 žalobce uvedl, že nechtěl nastoupit do výkonu trestu. Myslel, že „s advokátem soud vyhrajeme, nechtěl jsem do vězení, tak jsem odjel“. Na žalobci jsou dále ekonomicky závislé i jeho děti v Kosovu a jeho bývalá manželka, která je v Kosovu a je stále nemocná. (34) Žalobce ve svém vyjádření k podkladům rozhodnutí uvedl, že navrhuje obstarat stanovisko příslušného orgánu sociálně právní ochrany dítěte v souvislosti se zájmem nezletilého syna na ukončení pobytu žalobce. (35) Rozhodnutím ze dne 4. 6. 2015 bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu a uložena povinnost vycestovat ve lhůtě 60 dnů. Důvodem pro zrušení trvalého pobytu byla trestná činnost žalobce, za kterou byl v odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, a kterou správní orgán v rozhodnutí popsal. Správní orgán poukázal na to, že žalobce páchal trestnou činnost, i když měl na území ČR manželku a následně se vyhýbal nástupu do výkonu trestu. Správní orgán neshledal, že rozhodnutím bude nepřiměřeně zasaženo do jeho soukromého nebo rodinného života, k čemuž uvedl zejména závěry učiněné na základě výslechů žalobcovy bývalé manželky. Žalobce měl trvalý pobyt povolen od roku 2001 a již v roce 2002 páchal trestnou činnost, za kterou byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 11 let. Délku pobytu žalobce nelze dle názoru správního orgánu považovat za důvod, proč by vydané rozhodnutí bylo nepřiměřené. Přihlédnuto bylo rovněž k pracovní činnosti žalovaného, který byl po celou dobu pobytu zaměstnán zhruba rok a půl u společnosti SABO. Správní orgán dále uvedl, že zrušením trvalého pobytu žalobce mu neznemožňuje zajistit si jiné legální povolení tak, aby mohl na území ČR zůstat. Správní orgán uzavřel, žalobce sám dobrovolně přesídlil do České republiky a musel počítat s případnou represí, pokud nebude dodržovat zákony, včetně možnosti odebrání pobytového oprávnění. (36) Dne 11. 6. 2015 obdržel správní orgán blanketní odvolání proti uvedenému rozhodnutí, které bylo po výzvě doplněno. Žalobce poukázal na souvislosti ochrany veřejného pořádku v zákoně o pobytu cizinců s tím, že v případě zrušení povolení k trvalému pobytu je nutné, aby aktuální chování cizince narušovalo veřejný pořádek. Tato podmínka dle žalobce nebyla splněna, neboť trestné činnosti se dopustil již před 12 lety. Žalobce chce vést spořádaný život a chce se podílet na výživě a výchově svého nezletilého syna. Žalobce dále namítl, že má upraven styk se svým nezletilým synem, který mu bude realizací rozhodnutí znemožněn, obdobně tak má být rozhodováno o tom, zda se osvědčil v rámci podmíněného propuštění z výkonu trestu. Z těchto důvodů považoval žalobce vydané rozhodnutí za nezákonné. K tomuto žalobce přiložil rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích zte dne 26. 5. 2015, č. j. 11 P 103/2010 - 63, dle něhož je žalovaný oprávněn stýkat se s nezletilým synem každou lichou sobotu od 13:00 do 15:00 za přítomnosti matky. Okresní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že dle rozhovoru nezletilého syna s kolizní opatrovnicí se syn chce s otcem stýkat. (37) Dne 15. 1. 2016 žalovaná vyhotovila napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Vzhledem k rozsudkům v trestní věci žalobce měla žalovaná za to, že jsou splněny předpoklady pro rozhodnutí dle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce byl uznán vinným za závažný pokračující trestný čin. Okolnosti jednání žalobce, za které byl odsouzen, žalovaná popsala dle výše uvedených rozsudků trestních soudů. (38) Žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2012, č. j. 7 As 15/2012 - 33, dle něhož kvalifikace několika útoků jako opakovaného narušení veřejného pořádku je otázkou, která nepodléhá režimu trestního zákona. Z tohoto důvodu je v pořádku, bylo-li jednání žalobce posouzeno jako opakovaný útok proti veřejnému pořádku, byť dle trestního práva se jednalo o jeden pokračující trestný čin. S ohledem na intenzitu porušení veřejného zájmu žalovaná shledala, a že toto porušení je stále aktuální a ochrana veřejného pořádku je zde sledována do budoucna. Žalovaná dále poukázala i na skutečnost, že se žalobce výkonu trestu vyhýbal. (39) Žalovaná vyjádřila nesouhlas s tvrzením žalobce o jeho v současnosti řádném životě, neboť ani po 8 měsících od propuštění z výkonu trestu nezačal splácet dluh vůči státu. Vzhledem k tomu, že žalobce byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu, až do 11. 6. 2021 je na něho hleděno jako na potencionálního narušitele veřejného pořádku. (40) Co se týče podmínky přiměřenosti, tuto žalovaná shledala splněnou, čemuž nasvědčuje i jeho dvouletý pobyt v zahraničí po narození jeho syna. Žalovaná měla za to, že nebylo prokázáno, že by žalobce měl se synem vytvořeny pevné vazby, jejichž narušení by bylo nepřiměřeným zásahem do soukromého a osobního života žalobce, přičemž žalobce se sám vědomě svým jednáním připravil o možnost svého syna vychovávat. Vydané rozhodnutí dle žalované nebrání uplatňování rodičovských práv tak, jak byly opatrovnickým soudem vymezeny. (41) K nepřiměřenosti zásahu žalovaná poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 4. 205 sp. zn. I. ÚS 38/04 a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71. K přiměřenosti ve vztahu k dětem žalovaná dále uvedla, že nesouhlasí se závěry žalobce, neboť v takovém případě by existence potomků znemožňovala správním orgánům postup dle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná dále poukázala na to, že v době páchání trestné činnosti a pobytu žalobce na území České republiky žalobce zanechal v Kosovu 2 nezletilé děti a dobrovolně tak od nich žil odloučen. Žalovaná proto neviděla důvod, aby se jako nepřiměřeného zásahu do jeho života žalobce nyní dovolával rodinné vazby se svým dalším synem, o kterého po jeho narození zájem o péči neprojevoval a opustil společnou domácnost. (42) K námitce osvědčení ve zkušební době žalovaná uvedla, že vydané rozhodnutí nebrání žalobci vytvořit podmínky pro kladné osvědčení. Žalovaná dále uvedla, že námitky do porušení § 174a zákona o pobytu cizinců byly nedůvodné, neboť rozhodné znění zákona toto ustanovení neobsahovalo. (43) Závěrem žalovaná uvedla, že žalobce strávil 11 let z celkových 14 let trvalého pobytu na území České republiky v zahraničí nebo ve výkonu trestu. IV. Právní názor soudu (44) Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body. (45) Žaloba není důvodná. (46) Krajský soud prvně zkoumal námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Tato námitka je nedůvodná. Žalobce pouze obecně namítá neúplnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť toto dle jeho názoru obsahově nekoresponduje s § 68 odst. 3 správního řádu. Dle tohoto ustanovení se v odůvodnění uvedou důvody výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a informace o tom, jak byly vypořádány námitky, návrhy a vyjádření účastníků. Žalovaná v napadeném rozhodnutí nejprve shrnula skutkový stav, dosavadní průběh řízení a následně přistoupila k vypořádání odvolacích námitek žalobce. Z rozhodnutí je patrné jak žalovaná rozhodla, proč tak rozhodla a na jakém základě tak rozhodla. Krajskému soudu není zřejmé, z jakých důvodů se žalobce domnívá, že žalovaná postupovala v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu, neboť žalovaná přezkoumala prvostupňové rozhodnutí v rozsahu podaných odvolacích námitek, přičemž posoudila i jeho soulad s právními předpisy. Obdobně obecně žalobce koncipoval námitku porušení § 2 až 4 správního řádu, k čemuž ničeho bližšího neuvedl. Vzhledem k obecnosti těchto námitek, které dle názoru krajského soudu úzce souvisí se zbylými žalobními body, kterými jsou tyto obecné námitky rozvíjeny, se krajský soud těmito námitkami v takto obecných intencích více nezabýval. (47) Hlavní žalobcovy námitky směřují do výkladu pojmu „veřejný pořádek“, respektive „závažné narušení veřejného pořádku“ a dále do přiměřenosti dopadu rozhodnutí na soukromí a rodinný život žalobce. (48) Podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců správní orgán zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění, za podmínky, že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života. (49) Námitku nesprávné aplikace a interpretace § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců shledává soud nedůvodnou. (50) Krajský soud obecně souhlasí se žalobcem předpokládaným výkladem pojmu „veřejný pořádek“, stejně jako souhlasí s žalobcovým výkladem o nutnosti skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Výklad žalobce vychází z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, ze které krajský odkazuje zejména na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, publikovaném pod č. 2420/2011 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud v tomto usnesení konstatoval obsah čl. 27 směrnice 38/2004/ES, když uvedl, že za narušení veřejného pořádku lze považovat jednávání, „které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. I v takovém případě je však potřeba zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. (…) způsob a meze použití opatření z důvodu veřejného pořádku upravuje směrnice 2004/38/ES obecně zejm. ve svém čl.

27. Z odst. 2 daného ustanovení vyplývá, že taková opatření musí být provedena v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby, které musí představovat „skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“, přijetím opatření nelze zdůvodnit okolnostmi nesouvisejícími s dotyčnou osobou nebo generální prevencí. Směrnice přitom ještě upřesňuje, že předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření ještě neodůvodňuje“. V rámci žalobcem vznesené námitky je proto stěžejní, zda správní orgány správně posoudili jednávání žalobce jako narušující veřejný pořádek a zda správně posoudily jednání žalobce ve vztahu ke skutečnému, aktuálnímu a dostatečně závažnému ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. (51) Nejvyšší správní soud se k pojmu veřejný pořádek vyjádřil například ve svém rozhodnutí ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 2 As 78/2006 - 64, kde vyložil jednotlivé části tohoto složeného neurčitého právního pojmu. Uvedený výklad se týkal užití tohoto pojmu při zamítnutí žádosti o trvalý pobyt cizince. Krajský soud vědom si nutnosti interpretovat tento pojem přiměřeně okolnostem shledal, že užitá interpretace tohoto pojmu je v souzené věci použitelná. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku definoval veřejný pořádek jako “normativní systém, na němž je založeno fungování společnosti v daném místě a čase a jenž v sobě zahrnuje ty normy právní, politické, mravní, morální a v některých společnostech i náboženské, které jsou pro fungování dané společnosti nezbytné. Nadto je možno pod pojmem veřejného pořádku rozumět také faktický stav společnosti, vůči němuž je dodržování tohoto heterogenního normativního systému zacíleno. (…) V podmínkách současné České republiky coby demokratického právního státu se tak jedná o ty normy, které umožňují fungování společnosti v duchu principů vytýčených v úvodních ustanoveních Ústavy České republiky a její preambule, tedy zejména jako společnosti rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, společnosti založené na úctě k právům a svobodám člověka a občana, respektu k lidské důstojnosti a svobody a na úctě k lidským právům a zásadám otevřené občanské společnosti. Zároveň je pak pod pojmem veřejného pořádku v České republice možno chápat takový ideální stav společnosti, jenž odpovídá výše provedenému výčtu náležitostí“. (52) Žalobci byl trvalý pobyt zrušen v návaznosti na jeho trestnou činnost, které se dopustil na přelomu let 2002 a 2003, kdy žalobce opakovaně spolu s dalšími osobami zajistil v hlavním městě Kosova Prištině heroin a jeho transport do České republiky za účelem distribuce a dalšího převozu do Spolkové republiky Německo. Žalobce tento čin spáchal ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Tuto trestnou činnost žalobce s odkazem na pravomocné trestní rozsudky krajský soud hodnotí jako velmi závažnou trestnou činnost, jež směřuje proti celé řadě společností sledovaným zájmům, přičemž je při jejím hodnocení nutno z povahy věci přihlédnout i k dalším doprovodných jevů souvisejících s drogovou trestnou činností, které mají na společnost negativní dopad. Stupeň společenské škodlivosti jednání žalobce plyne mj. i z kvalifikace žalobcova jednání, který svým jednání naplnil znaky několika kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Z rozsudků trestních soudů nevyplývají žádné polehčující okolnosti, ke kterým by mohlo být při hodnocení žalobcova jednání v kontextu správního řízení, přihlédnuto. (53) Krajský soud k porušení veřejného zájmu jednáním žalobce zdůrazňuje, že se k objektu drogových deliktu vyjadřuje i odborná literatura. „Objektem drogových deliktů je zájem na ochraně společnosti a lidí před možným ohrožením vyplývajícím z neodborného a nekontrolovaného nakládání s určitými zákonem definovanými látkami a rovněž tak zájem na ochraně společnosti před ohrožením plynoucím ze zneužívání těchto látek a s tím související zájem na udržení zdravého sociálního prostředí společnosti uvnitř sebe samé. Do této definice objektu lze jistě zahrnout i zájem na ochraně společnosti před riziky plynoucími z organizovaného zločinu a jiné kriminality spojené s drogami, včetně ochrany před jednáními spojenými s generováním a následnou alokací nelegálně získaných finančních prostředků.“ (JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. Vyd.

2. Praha: Leges, 2010. Student (Leges). ISBN 978-80-87212-49-3. s. 702.) Pro úplnost krajský soud dodává, že uvedené se vztahuje ke stávající právní úpravě a žalobce se sice svého jednání dopustil za účinnosti předešlé právní úpravy, nicméně, jelikož předmět drogových deliktů nedoznal výraznějších změn, má soud za to, že tato skutečnost není pro posouzení věci podstatná. (54) Vzhledem k charakteru a rozsahu žalobcovy trestné činnosti má krajský soud za nezpochybnitelné, že trestná činnost žalobce závažným způsobem narušila veřejný pořádek a zákonem chráněné zájmy. Tento závěr krajský soud vyvozuje z objektu trestné činnosti, které se žalobce dopustil a především i z faktu, že jednání žalobce bylo úmyslné a trvající. (55) Nelze rovněž odhlédnout od faktu, že žalobce se vyhýbal nástupu výkonu trestu po dobu zhruba 2 let, čímž mařil naplnění účelu trestu jako takového, kterým je mimo jiné i ochrana společnosti a resocializace pachatele, tedy žalobce. Žalobce neuvedl žádný relevantní důvod, pro který by bylo možné na jeho vyhýbání se výkonu trestu nahlížet shovívavěji, neboť uvedl pouze to, že nechtěl do výkonu trestu nastoupit a doufal, že nastoupit nebude muset. (56) Prvostupňový správní orgán s odkazem na rozsudky trestních soudů jednání žalobce hodnotil jako jednání narušující veřejný pořádek. Žalovaná blíže rozvedla jednání žalobce a toto jednání posoudila jako rozporné s veřejným zájmem, respektive porušující veřejný pořádek. Správní orgány zjištěný skutkový stav plynoucí z trestních rozsudků aplikovaly na obecně přijímanou definici pojmu „veřejný pořádek“ a tuto aplikaci věcně odůvodnily. Krajský soud v tomto postupu správních orgánů neshledal překročení mezí správního uvážení nebo jiného pochybení. (57) Ohledně aktuálnosti ohrožení uvedených zájmů společnosti, je nutno konstatovat, že i tato podmínka je v souzené věci splněna. (58) Žalobce namítá, že správní orgány se zabývají trestnou činností spáchanou před více jak 12 lety. Žalobce získal povolení k trvalému pobytu na území České republiky dne 7. 9. 2001, následující rok začal vyvíjet trestnou činnost, od dubna 2003 do ledna 2005 byl žalobce ve vazbě, poté dle výpovědi bývalé manželky pobýval cca 2 měsíce v České republice, následně se žalobce vyhýbal nástupu výkonu trestu a po dobu od podzimu 2006 do října 2008 pobýval mimo území České republiky. Poté byl žalobce od 18. 10. 2008 do 11. 6. 2014 ve výkonu trestu, z čehož část doby tvoří vydávací vazba. Ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (4. 6. 2015) byl žalobce držitelem povolení k trvalému pobytu celkem 5018 dní, z čehož přibližně 4000 dní strávil žalobce ve vazbě, výkonu trestu či mimo území ČR vyhýbáním se nástupu výkonu trestu. Z tohoto důvodu je krajský soud přesvědčen, že dobu, která uplynula od trestné činnosti žalobce, nelze v souzené věci zohlednit takovým způsobem, jakého se žalobce dožaduje. Byť od této činnosti uplynula relativně dlouhá doba, žalobce po drtivou většinu doby platnosti jeho povolení k trvalému pobytu nežil spořádaný život, případně vzhledem k jeho omezení na osobní svobodě byl okolnostmi donucen chovat se v souladu se zákonem, což však nelze považovat za zcela dobrovolné jednání. (59) Krajský soud zastává názor že, pro souzenou věc není zcela podstatné, že trestní soudy hodnotily osobu žalobce převážně kladně (dříve netrestaný, spořádaný život po propuštění z vazby), včetně možnosti resocializace a nápravy žalobce, respektive z tohoto hodnocení osoby žalobce nelze při posuzování jeho „nebezpečnosti“ pro veřejný pořádek vycházet, neboť trestní soudy činí své posouzení obviněných za jiným účelem než správní orgány při posuzování splnění podmínek pro zrušení povolení k trvalému pobytu cizince. Soud poukazuje na skutečnost, že žalobce byl propuštěn pouze podmíněně a doba, po které se žalobce případně osvědčí, ještě neuplynula, stejně jako z povahy věci nebylo ještě rozhodnuto o zahlazení odsouzení. K tomuto soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012 – 34, ve kterém se Nejvyšší správní soud vyjádřil k povaze usnesení o zahlazení v kontextu úvah o možnosti narušení veřejného pořádku v souvislosti s předchozí trestnou činností cizince tak, že „usnesení o zahlazení prokazuje, že cizinec vedl po odsouzení řádný život, nedopustil se dalšího trestného činu ani přestupku, nejsou evidovány žádné stížnosti spoluobčanů na chování stěžovatele. Pakliže tedy správní orgán neprokázal opak, musí při svých úvahách o závažnosti narušení veřejného pořádku jednáním stěžovatele vycházet mimo jiné z toho, že po spáchání trestného činu vedl stěžovatel po celou dobu řádný život“. Soud dále poukazuje na účel institutu zahlazení: „účelem institutu zahlazení odsouzení je umožnit pachateli, aby po splnění určitých podmínek byly odstraněny nepříznivé důsledky jeho odsouzení, které přetrvávají i po výkonu trestu či ochranného opatření a které by mu mohly ztěžovat uplatnění v dalším životě. Protože stanovené podmínky pobízejí odsouzeného k tomu, aby vedl řádný život, má zahlazení odsouzení též určitý preventivní a výchovný charakter“ (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1224. ISBN 978-80-7400-428-5.). Uvedená situace v souzené věci nenastala a krajský soud v souladu s výše uvedeným nepovažuje pouhé hodnocení osoby žalobce trestním soudem za dostatečné pro účely konkrétního správního řízení, stejně jako nepovažuje za dostatečnou pouhou skutečnost, že žalobce byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu. To nevypovídá nic o jeho možném chování na svobodě a o naplnění resocializační funkce trestu. O naplnění této funkce trestu bude možno s určitou jistotou hovořit, osvědčí-li se žalobce prakticky a na jisto a pokud budou v budoucnu splněny podmínky pro zahlazení odsouzení. Doba, po které je možno rozhodnou o zahlazení odsouzení má mj. poskytnout dostatek času, aby odsouzený prokázal naplnění účelu trestu a svoje zařazení zpět do společnosti. (60) Krajský soud dále shodně se správními orgány poukazuje na skutečnost, že žalobce i po 8 měsících od propuštění z výkonu trestu nepracoval a nezačal splácet svůj dluh vůči státu, což nelze pokládat za řádné a spořádané vedení života, byť bylo žalobcovo pracovní uplatnění zpočátku ztíženo absencí potvrzení o trvalém pobytu. Krajský soud současně poukazuje na to, že ze správního spisu není rovněž na jisto postaveno, jakým způsobem je žalobce na území České republiky ubytován, neboť informace sdělené vlastníkem bytu a žalobcem jsou protichůdné. To však pro souzenou věc není zcela zásadní. (61) Námitku žalobce ohledně nepřiměřeného dopadu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života shledává soud nedůvodnou. Soudu je známa judikatura Nejvyššího správního soudu konkrétně i rozsudek sp. zn. 5 As 73/2011, kterým žalobce při přednesu žaloby při jednání před krajským soudem argumentoval. Z tohoto rozsudku však nelze bez dalšího hodnocení konkrétného případu vycházet, byť si je soud vědom, že je nutné rozlišovat odlišnosti postavení osoby, která o přiznání trvalého pobytu žádá a osoby, které je pobytové oprávnění rušeno. V souzeném případě se správní orgány i touto judikaturou řídily, zcela konkrétně a podrobně zhodnotily svůj závěr, že zrušení trvalého pobytu žalobci nepředstavuje nepřiměřený zásah, ani nemůže znamenat existenční ohrožení jeho, či jeho rodiny, především jak bylo i výše shrnuto pro dlouhodobé nevyužívání pobytového oprávnění i v souvislosti s opuštěním České republiky za účelem vyhýbání se nástupu trestu odnětí svobody, pobyt ve vazbě a v nápravném zařízení, kdy ani po podmíněném propuštění na svobody, žalobce nedokládal využití výhod spojených s trvalým pobytem. Jak správní orgány zjistily, nebylo žalobcem doloženo, že by se na území České republiky v jím uváděných bydlištích vůbec kdy zdržoval, ani jak si opatřoval prostředky na obživu. Doklady o tom, že má zaměstnání a bydlení žalobce předložil při ústním jednání soudu, ale jednalo se až o dobu od dubna 2016 (k době po vydání správního rozhodnutí již přihlížet nelze) nikoli za dobu od jeho podmíněného propuštění, což představuje období bezmála 2 let. Stranou nelze ponechat skutečnost, že žalobce nepřistoupil zodpovědně ani k plnění závazku vůči státu (300.000 Kč) a kromě tvrzených krátkých setkání se synem ve 14 denních intervalech nedokládal ani konkrétní přímý podál na jeho výchově. (62) Soud dále reaguje na dílčí námitku žalobce, že správní orgány neaplikovaly § 174a zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení bylo do zákona včleněno novelou s účinností od 1. 1. 2011, přičemž řízení bylo vedeno dle znění zákona do 31. 12. 2010. Z tohoto důvodu shledal krajský soud tuto dílčí námitku žalobce nedůvodnou, neboť v konkrétném řízení nebylo možno aplikovat později účinnou právní úpravu. (63) I přesto, že ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců nebylo účinné a správní orgány toto ustanovení v souzené věci neaplikovaly, poukazuje krajský soud v kontextu čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES na zásadu přiměřenosti a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2015, č. j. 9 Azs 137/2014 - 47, který dle své ustálené judikatury a judikatury Evropského soudu pro lidská práva ke čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech v cizineckých věcech uvádí, že v případě přezkumu rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu a zkoumání souladu zásahu do soukromého a rodinného života je nutno brát v potaz i následující faktory: „1) povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizince); (2) délka pobytu cizince v hostitelském státě; (3) doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (4) stěžovatelova rodinná situace (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru); (5) počet nezletilých dětí a jejich věk; (6) rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní a rodinný život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění); (7) rozsah a intenzita vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.); (8) imigrační historie dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti); a (9) věk a zdravotní stav dotčeného cizince“. (64) Z rozhodnutí správních orgánů je zřejmé, že se s uvedenými faktory vypořádaly. Povahu trestné činnosti žalobce a její dopad na společnost správní orgány posoudily v kontextu rozhodnutí trestních soudů. Dále správní orgány zhodnotily i dobu pobytu žalobce na území České republiky, přičemž přihlédly k jeho pobytu v zahraničí, k době vyhýbání se nástupu výkonu trestu a k době výkonu trestu odnětí svobody, jakož i k době, která uplynula od doby potrestání trestné činnosti žalobce. O rodinném životě žalobce bylo provedeno relativně rozsáhlé dokazování, žalobcova bývalá manželka byla opakovaně vyslýchána a uvedla řadu relevantních skutečností, které správní orgány následně zhodnotily, přičemž byly posouzeny i související rozsudky civilních soudů dotýkající se žalobcova rodinného života. Správní orgány dále hodnotily vztah žalobce k jeho nezletilému synovi, a zaměřily se zejména na to, jak žalobce o syna pečoval a jak se podílel na jeho výchově. S tímto úzce souvisí i rozsah žalobcových vazeb na hostitelský stát. K imigrační historii žalobce nebylo nic neuvedeno, z čehož krajský soud usuzuje, že žalobce má vztah vyjma domovského státu, kde má bývalou manželku a dvě děti, pouze k České republice, kde má rovněž bývalou manželku a syna a dále pouze zanedbatelný vztah ke státům, Rakousko, Německo, ve kterých žijí jeho bratři, které navštěvuje. Ohledně věku a zdravotního stavu žalobce, tyto faktory nebyly nijak hodnoceny, má krajský soud za to, že vzhledem k tomu, že žalobce se nachází v produktivním věku a neudává sám žádné zdravotní potíže, nebylo nutno se s těmito faktory zabývat, respektive tyto faktory nemohly žalobcově věci nijak přispět. (65) Žalobce namítá zejména nesprávné posouzení jeho rodinného života a jeho vztahu se svým nezletilým synem. Z tohoto důvodu se krajský soud při svém přezkumu zaměřil na tuto oblast a dalšími oblastmi se podrobněji nezabýval. (66) Z provedeného dokazování správními orgány lze vyvodit, že žalobce má na území České republiky vytvořenu relevantní vazbu pouze na svého nezletilého syna. S bývalou manželkou žalobce neudržuje užší kontakt, čemuž svědčí i skutečnost, že bývalá manželka žalobce žije s jiným partnerem a s žalobcem se nad rámec návštěv žalobce syna nestýká. K rozvodu jejich manželství došlo již v roce 2010, přičemž rozsudkem opatrovnického soudu byl nezletilý syn svěřen do péče matky. V roce 2015 opatrovnický soud schválil dohodu rodičů nezletilého, dle které je žalobce oprávněn stýkat se se synem každý lichý týden v sobotu od 13:00 do 15:00 za přítomnosti matky. (67) Byť žalobce deklaruje zájem o syna, jeho podíl na výchově a péči byl za celou dobu života syna nepatrný. Nedlouho po narození syna žalobce pobýval v zahraničí a neprojevoval o syna větší zájem, stejně jako žádným způsobem nepřispíval na jeho potřeby. Žalobce dle výpovědi bývalé manželky až v roce 2011 po rozvodu začal přispívat na péči o syna; v této době bylo synovi cca 5 let. Žalobce správním orgánům předložil fotokopii dodejky cenného psaní v udané hodnotě 35.000 Kč, které bývalá manželka žalobce převzala dne 27. 2. 2009. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o udanou hodnotu cenného psaní, není tak zřejmé, zda v cenném psaní byla jakákoli finanční hotovost. Z tohoto důvodu nelze o údajně poskytnutých prostředcích rodině žalobce nic usuzovat. Dle výpovědi žalobcovi manželky z roku 2014 se žalobce stýkal se synem v mezích stanovených opatrovnickým soudem 1x za 14 dní za přítomnosti další osoby. Takovýto způsob úpravy styku nenasvědčuje intenzivnímu vztahu mezi otcem a synem. Z obsahu správního spisu dále plyne, že syn má k žalobci kladný vztah, což uvádí jak bývalá manželka žalobce, tak opatrovnický soud na základě sdělení kolizní opatrovnice. (68) Ohledně zájmu žalobce o jeho nezletilého syna tak lze usuzovat pouze tak, jak je ve správním spise. Dle krajského soudu nelze dovodit, že mezi žalobcem a jeho synem vznikla silnější vazba. K tomuto závěru vede krajský soud četnost kontaktu žalobce s jeho synem ode dne narození syna a další jeho chování. Za zcela stěžejní skutečnost považuje krajský soud, že syn žalobce je svěřen do péče bývalé manželky žalobce a žalobce se s ním setkává pouze 1x za 14 dní po dobu 2 hodin za účasti bývalé manželky žalobce, či jiné osoby z jejího příbuzenstva. (69) Pro úplnost krajský soud rovněž poukazuje na skutečnost, že žalobce má ve své domovině další bývalou manželku a dvě děti. Tyto osoby jsou dle žalobce na něm ekonomicky závislé. Tyto skutečnosti spíše nasvědčují relativně intenzivnímu poutu žalobce s jeho domovinou. (70) Krajský soud je přesvědčen, že učiněné opatření je v souladu s žalobcem odkazovanou judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Krajský soud při svém přezkumu tuto judikaturu reflektoval, stejně jako Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře, ze které krajský soud v souzené věci vycházel. (71) Zrušení o povolení k trvalému pobytu cizince není trestem, stejně jako řízení o něm není řízením o protiprávním jednání cizince. Účel trestu a trestního řízení je odlišný od řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu a jeho zrušení, byť v obou případech je mimo jiné cílem ochrana společnosti. Účel trestu je mnohem širší, než zájem státu a společnosti na ochraně veřejného pořádku v souzené věci. Z tohoto důvodu považuje krajský soud názor žalobce, že mu je jeho protiprávní jednání v rozporu se zásadou ne bis in idem kladeno opakované k tíži za nesprávný. (72) V souzené věci má krajský soud za to, že učiněné opatření není nepřiměřené. Při posuzování přiměřenosti opatření je nutno poměřovat veřejný zájem a vliv opatření na soukromý a rodinný život žalobce. V případě žalobce nebylo prokázáno, že jeho vazby na území České republiky by byly takové intenzity, aby učiněné opatření představovalo nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobce. Z provedeného dokazování a podrobného rozboru, který provedly správní orgány, nelze mít pochybnosti o tom, že žalobce řádný soukromý a rodinný život, přestože tak tvrdí, nevedl. Žalobcův syn, který je středem žalobcovy argumentace, je v péči své matky a s žalobcem se pouze krátce vídá jednou za 14 dní v přítomnosti další osoby po dobu 2 hodin. Žádné další rodinné vazby žalobce na území České republiky nemá. Z výpovědí žalobcovy bývalé manželky nevyplynulo, že by byli spolu se synem na žalobci např. existenčně závislí, což by bylo nutné v souzené věci zohlednit. Naopak byl správním orgánům i soudu předestřen zřejmý opak. (73) K žalobě připojil žalobce prohlášení své bývalé manželky a svého nezletilého syna. Prohlášení bývalé manželky žalobce koresponduje s obsahem správního spisu. Žalobcova bývalá manželka zde uvedla, že v současné době žalobce má zájem o syna, alimenty platí pravidelně, není mezi nimi sporu. Žalobcův nezletilý syn uvedl, že se se žalobce vídá často a chtěl by se s ním vídat dál, má ho rád, povídají si spolu a žalobce ho každý den navštěvoval v nemocnici, když byl nemocný. Uvedené skutečnosti na souzené věci nemohou nic změnit, neboť nemohou samy o sobě převážit veřejný zájem, a to zejména s ohledem na faktickou úpravu péče o nezletilého syna, který je svěřen do péče matky. (74) Veřejný zájem je v souzené věci zřejmý a plyne z charakteru trestné činnosti žalobce tak, jak je uvedeno výše. Poměřováním veřejného zájmu a protichůdného zájmu žalobce došel soud k závěru, že uložené opatření je způsobilé naplnit sledovaný veřejný zájem, tento veřejný zájem je reálný a nemůže ho být dosaženo jiným způsobem. Vzhledem k okolnostem případu je učiněné opatření legitimní a převažuje nad možnou soukromou újmou žalobce. Výhody plynoucí z povolení trvalého pobytu lze odebrat pouze zrušením povolení k trvalému pobytu, není zde proto žádného k žalobcovým poměrům mírnějšího prostředku, jehož pomocí by bylo možné dosáhnout sledovaného cíle. Žalobce sice může učiněné opatření vnímat jako nepřiměřený zásah do jeho rodinného života, tvrzená nepřiměřenost však nebyla zjištěna ani prokázána. (75) Z uvedených důvodu soud uzavřel, že učiněné opatření, zrušení oprávnění k trvalému pobytu žalobce na území České republiky, není nepřiměřeným zásahem do práv žalobce. (76) Námitku nepřípustného zásahu do práv dítěte ve smyslu Úmluvy o právech dítěte a nezákonného zásahu do práv dle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, shledává soud nedůvodnou. (77) Krajský soud je přesvědčen, že učiněným opatřením nemohlo dojít k zásahu do práv nezletilého syna žalobce ve smyslu uvedených úmluv. Žalobce namítá porušení Úmluvy o právech dítěte pouze v obecné rovině, aniž by poukázal na konkrétní ustanovení této úmluvy, které by mělo být napadeným rozhodnutím porušeno. Učiněné opatření nebrání samo o sobě výkonu rodičovských práv žalobce v mezích stanovených opatrovnickým soudem. Pokud by Krajský soud přijal argumentaci žalobce, vedlo by to de facto k nemožnosti úpravy pobytu všech cizinců, kteří by na území České republiky měli potomka. Stejné důsledky by mělo i přijetí žalobcovy argumentace, že jeho nezletilý syn by byl v případě vyhoštění žalobce nucen proti své vůli opustit svoji vlast, pokud by chtěl s žalobcem pobývat. Vzhledem k tomu, že předmětem tohoto soudního řízení není přezkum rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, krajský soud se tímto názorem žalobce více nezabýval. (78) Co se týče námitky žalobce o znemožnění realizace jeho rodičovských práv, je tato námitka nedůvodná. Uloženým opatřením nebylo zasaženo do rodičovských práv žalobce jako takových, žalobce těchto práv nebyl zbaven. Je pouze na žalobci, jakým způsobem si v mezích zákona zajistí styk se svým synem. Krajský soud opětovně konstatuje, že přijetí argumentace žalobce by de facto vedlo k nemožnosti úpravy pobytu všech cizinců, kteří by na území České republiky měli potomka. (79) Obdobně obecně žalobce namítá porušení čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, když uvádí, že učiněným opatřením bylo zasaženo do jeho rodinného života. Krajský soud k tomuto zcela odkazuje na vypořádání námitky nepřiměřenosti uloženého opatření s tím, že v souzené věci došlo k zásahu do rodinného života žalobce, nicméně tento zásah byl přiměřený, potřebný, účelný a v souladu se zákonem. Z tohoto důvodu v souzené věci nedošlo k nepřípustnému zásahu do práva na rodinný život žalobce ve smyslu uvedeného ustanovení. Soud zde stejně jako žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, dle něhož by bylo zásahem do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu čl. 8 uvedené úmluvy, zpravidla dlouhodobý zákaz pobytu, který by svojí délkou dosáhl nepřiměřené intenzity. V souzené věci nebyl žalobci zakázán pobyt na území České republiky. Žalobci byl odebrán nejvyšší možný pobytový status, přičemž právní řád rozeznává i další možnosti pobytu cizinců na území České republiky, k čemuž však směřuje další námitka žalobce. (80) Žalobce nesouhlasí s tvrzením správních orgánů, že zrušení trvalého pobytu neznamená jeho vyhoštění, k čemuž obecně uvádí, že nemůže získat jiný bezprostředně navazující pobyt. Prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že zrušení trvalého pobytu žalobce nelze považovat za nepřiměřené, neboť žalobce si může zajistit pobytové povolení jiným způsobem, přičemž zrušení povolení k trvalému pobytu nemá stejné následky jako rozhodnutí o správním vyhoštění, ve kterém je jasně stanovena doba, po kterou cizinec nesmí do České republiky. S tímto názorem správního orgánu se lze ztotožnit pouze z části. Krajský soud k tomuto odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 - 40, dle něhož „mělo-li by platit, že zásah je přiměřený, pokud si cizinec může požádat o udělení nižšího pobytového statusu (bude-li mu vůbec udělen… ) pak by rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu bylo z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince nelogicky přiměřené vždy, neboť zákon o pobytu žádosti o nižší pobytový status nebrání. Jinak řečeno, tato část § 87l odst. 1 zákona o pobytu cizinců by se stala nadbytečnou. Zákonodárce vložením této části do § 87l odst. 1 zákona o pobytu cizinců naopak předpokládal, že zrušení povolení k pobytu může svými důsledky (např. existenčním ohrožením cizince a jeho rodiny) za určitých okolností samo o sobě představovat natolik intenzivní zásah do soukromého a rodinného života cizince, že půjde o nepřiměřený zásah ve smyslu § 87l odst. 1 písm. b) zákona vykládaného souladně s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. (…) Stěžovatel „si“ rozhodně sám svůj pobyt na území České republiky upravit nemůže, může o to jen požádat. To ale ještě neznamená, že mu bude tento nižší pobytový status udělen“. Z uvedených důvodů se krajský soud s názorem správních orgánů ne zcela ztotožňuje, nicméně vzhledem k dalším okolnostem souzené věci je zřejmé, že tato nesprávná argumentace nebyla nosným důvodem pro rozhodnutí správních orgánů. Z tohoto důvodu je krajský soud přesvědčen, že tento postoj správních orgánů neměl vliv na zákonnost rozhodnutí jako takového. (81) Závěrečnou námitku žalobce ohledně stanovené zkušební doby, po jejímž uplynutí se bude rozhodovat o osvědčení žalobce, shledává soud nedůvodnou. Žalobce blíže neuvádí, z jakého důvodu by mělo být učiněné opatření v rozporu s jeho podmíněným propuštěním z výkonu trestu. Krajskému soudu není znám důvod, pro který by učiněné opatření mělo narušit žalobcovo osvědčení se. Vzhledem k obecnosti této námitky se jí soud více nezabýval. V. Závěr, náklady řízení (82) Rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, bylo shledáno souladným se zákonem, žalovaný přezkoumatelným způsobem vypořádal veškeré důvody, vedoucí k závěru vysloveného v napadeném rozhodnutí. Soud tedy neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. (83) Současně soud v souladu s § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadoval.

Poučení