50 A 67/2017 - 40

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 10. 2017 č.j. MV-99563-4/SO-2017 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá

II. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) dne 18. 10. 2017 se žalobce domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 7. 2017 č.j. OAM-4325-67/PP-2016, kterým byla podle § 87e odst. 1 ve spojení s § 87d odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu podaná podle § 87b zákona o pobytu cizinců.

2. Žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterým žalovaná nesprávně vyhodnotila námitky žalobce uplatněné v odvolání a věcnými odvolacími námitkami se dostatečně nezabývala. Rozhodnutí žalované je nezákonné pro rozpor s § 89 odst. 2 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

3. Zjištěný skutkový stav je dle žalobce nedostatečný a skutkové závěry správních orgánů jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Správní orgány obou stupňů postupovaly v rozporu se zásadou materiální pravdy, když nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností.

4. Žalovaná nesprávně posoudila odvolací námitku žalobce týkající se nesprávného hodnocení prvostupňového správního orgánu, dle kterého žalobce nebydlí se svým synem, P.M., občanem Evropské unie. Tento závěr je nesprávný a nemůže vést k zamítnutí jeho žádosti podle § 87e odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Žalobce je rodinným příslušníkem občana EU, bez ohledu na to, zda s ním bydlí ve společné domácnosti. Zákonná dikce podmínku společného bydlení neuvádí, stanovuje pouze podmínku pobytu s občanem EU na území. Žalobce se navíc o syna pravidelně zajímá a soudním rozhodnutím je zajištěn pravidelný styk s nezletilým.

5. Stěžejní námitkou je nesprávná aplikace pojmu „nebezpečí z aktuálního ohrožení veřejného pořádku“. Žalobce se s výkladem správních orgánů v tomto směru neztotožnil, bylo poukázáno na tři roviny státní ochrany veřejného pořádku, a to na ochranu vycházející z chování cizince v minulosti, ochranu vycházející z pravděpodobného chování cizince v budoucnu a ochranu vycházející z aktuálního chování cizince. Jakýkoliv konflikt cizince s veřejným pořádkem, byť závažného rázu, neznamená nutně negativní postup vůči jeho osobě. Tento negativní postup je aplikován pouze v případě, kdy je závadné chování cizince vykázáno právě v souvislosti s časovým působením, které zákon v dané věci vyžaduje. Dle žalobce z výkladu ust. § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců vyplývá, že toto ustanovení bude uplatněno, pokud cizinec aktuálně narušuje veřejný pořádek, požadované nebezpečí tak musí být dáno v přítomnosti. V případě žalobce došlo k závažnému narušení veřejného pořádku v minulosti (trestná činnost proběhla zhruba kolem roku 2002 a 2003), následně byl žalobce odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 11 let, z výkonu trestu byl žalobce podmíněně propuštěn 11. 6. 2014. Žalobce vědom si závažnosti své trestné činnosti uvedl, že k této došlo cca před 12 lety a žalobce byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn již rok před vydáním napadeného rozhodnutí. Žalovaný však založil svůj postup nikoliv na hodnocení, jakým způsobem, či zda vůbec žalobce v současné době narušuje veřejný pořádek, ale na kombinaci hodnocení trestné činnosti, které se žalobce dopustil v roce 2002 – 2003, a hodnocení budoucího předpokladu chování žalobce.

6. Závěrem žalobce namítl zjevnou nepřiměřenost rozhodnutí správních orgánů z hlediska jejich dopadů do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgán prvního stupně se otázkou přiměřenosti svého rozhodnutí téměř nezabýval, z tohoto důvodu je jeho rozhodnutí nedostatečné a nepřezkoumatelné. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí námitkou nedostatečného vypořádání přiměřenosti dopadů daného správního rozhodnutí rovněž vypořádala nedostatečně a napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nezákonné.

7. Na základě všech uvedených důvodů navrhl žalobce napadené rozhodnutí pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost zrušit a věc žalované vrátit k dalšímu řízení.

8. Součástí žaloby byl také návrh na přiznání dokladného účinku ve smyslu § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Bylo poukázáno na nenahraditelnou újmu, která by žalobci v důsledku výkonu napadeného rozhodnutí mohla vzniknout. Žalobce má na území České republiky vytvořeno veškeré rodinné i sociální zázemí a jeho nucený návrat by bezpochyby pro něj znamenal nenahraditelnou újmu. V této souvislosti žalobce zmínil, že na území ČR žije jeho nezletilý syn s matkou, s níž má žalobce korektní vztah. Žalobce s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) namítl, že v rámci svého práva na spravedlivý proces je nutné mu umožnit pobyt na území ČR po dobu soudního řízení, kterého se chce účastnit.

9. O tomto návrhu bylo krajským soudem rozhodnuto usnesením ze dne 1. 11. 2017 č.j. 50 A 67/2017 – 25, kterým soud odkladný účinek žalobě nepřiznal. Bylo konstatováno, že podmínky pro přiznání odkladného účinku žalobě v projednávané věci splněny nebyly, žalobou napadené rozhodnutí neukládá žalobci žádné povinnosti, nebylo jím zrušeno žalobcovo povolení k pobytu, ani mu nebyla uložena povinnost opustit území ČR, nedošlo tedy k zásahu do jeho dosavadních práv a napadeným rozhodnutím žalobci nevznikla žádná újma.

10. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla projednávanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout. V řízení bylo prokázáno důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek a tedy je dán zákonný důvod pro zamítnutí žádosti žalobce o povolení k přechodnému pobytu. Napadené rozhodnutí splňuje požadavky na odůvodnění rozhodnutí stanovené v § 68 odst. 3 správního řádu.

11. Z úřední činnosti je krajskému soudu známo, že zdejší soud ve věci žalobce již rozhodoval, jednalo se o přezkum rozhodnutí žalované ze dne 15. 1. 2016, č.j. MV-113296-4/SO-2015, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. 6. 2015, č.j. OAM-22401-51/MC-2009, jímž bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž žalobci byla stanovena lhůta k vycestování z České republiky v délce 60 dnů. Krajský soud žalobu žalobce proti uvedenému rozhodnutí žalované zamítl. Bylo konstatováno, že s ohledem na charakter a rozsah žalobcovy trestné činnosti je nezpochybnitelné, že tato trestná činnost závažným způsobem narušila veřejný pořádek a zákonem chráněné zájmy. Zohledněna byla rovněž skutečnost, že žalobce se dlouhodobě vyhýbal nástupu do výkonu trestu, držitelem pobytového oprávnění (povolení k trvalému pobytu) byl celkem 5018 dní, z čehož přibližně 4000 dnů strávil ve vazbě, ve výkonu trestu nebo vyhýbáním se nástupu do jeho výkonu. Z tohoto důvodu nelze žalobcem namítanou dobu, která od spáchání jeho trestné činnosti uplynula, zohlednit dle představ žalobce. Žalobce po celou tuto dobu nežil spořádaným životem a jeho současné chování, které je v souladu se zákonem, je pouze důsledkem dlouhé zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu a nelze jej tudíž považovat za jednání dobrovolné. Shodně se správními orgány shledal krajský soud dopady žalovaného rozhodnutí do soukromého a rodinného života za přiměřené. V této souvislosti soud zmínil, že podíl žalobce na výchově syna byl po celou dobu nepatrný, přispívat na péči o syna žalobce začal až v jeho pěti letech, syn je svěřen do péče matky a žalobce jej vídá jednou za 14 dní. Vazby žalobce na území ČR nejsou takové intenzity, aby učiněné opatření představovalo nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobce. Soud rovněž zmínil žalobcovy dosud neplněné závazky vůči státu, a to 300 000 Kč, představující náklady trestního řízení, o jejichž úhradu žalobce neprojevil nejmenší zájem. Bylo shledáno, že vzhledem k okolnostem případu je učiněné opatření legitimní a převažuje nad možnou soukromou újmou žalobce.

12. Uvedené rozhodnutí krajského soudu bylo na základě kasační stížnosti žalobce přezkoumáno Nejvyšším správním soudem, který kasační stížnost žalobce rozhodnutím ze dne 14. 3. 2017 č.j. 5 Azs 274/2016 – 42 zamítl. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že dosavadní a současný život žalobce nedávají do budoucna dostatečné záruky pro to, aby žalobce na území České republiky vedl spořádaný život neohrožující důležité zájmy celé společnosti. Shodně se závěry krajského soudu, Nejvyšší správní soud shledal, že v důsledku zrušení povolení žalobce k trvalému pobytu nemůže dojít k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života.

13. Ústavní soud usnesením ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1528/17 následně odmítl ústavní stížnost žalobce, kterou se žalobce domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud konstatoval, že jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se s námitkami žalobce řádně a (s ohledem na jejich rozsah) i velmi podrobně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud se pak důkladně zabýval stěžovatelem namítanou nepřiměřeností zásahu do jeho soukromého a rodinného života, přičemž zohlednil kritéria stanovená judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy. Ústavní soud rovněž dodal, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu není srovnatelně přísným zásahem do rodinného a soukromého života žalobce jako vyhoštění na dobu neurčitou. Žalobce tedy může znovu usilovat o získání jiného pobytového oprávnění na území České republiky, byť nelze vyloučit, že může být příslušnými orgány přihlédnuto k jeho trestní historii. Rozhodnutím o zrušení povolení k trvalému pobytu navíc není žalobci odepřen výkon rodičovských práv.

14. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: Dne 23. 3. 2016 podal žalobce dle § 87b zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU na území ČR.

15. Prvostupňový správní orgán si na základě údajů z opisu z evidence Rejstříku trestů žalobce vyžádal rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2006, č. j. 35 T 4/2004 - 5317 a dále rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2006, č. j. 66/2006 - 5684. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl žalobce spolu s dalšími třemi osobami uznán vinným, že neoprávněně dovezl, vyvezl a jinému opatřil omamnou látku, čin spáchal ve větším rozsahu a spáchal takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, čímž spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění (dále jen „trestní zákon“). Za toto jednání byl žalobci uložen podle § 187 odst. 4 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání deseti roků; podle § 39 odst. 3 trestního zákona byl žalobce pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Vrchní soud v Praze při nezměněném výroku o vině napadený rozsudek zrušil a vyslovil, že žalobce se odsuzuje podle § 187 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, k čemuž se pro výkon trestu se zařazuje do věznice s ostrahou.

16. Z písemného sdělení paní M.M., bývalé manželky žalobce, ze dne 4. 5. 2016, vyplývá, že její manželství se žalobcem bylo ukončeno pravomocným soudním rozhodnutím ze dne 18. 10. 2010. S žalobcem se nijak nestýká, nevede s ním společnou domácnost, nemá s ním žádné společné majetkové vztahy a do budoucna považuje za vyloučenou jakoukoliv formu obnovy jejich společného soužití, či že by žalobci bylo z její strany poskytnuto ubytování či přístřeší. Žalobce se občas stýká s jejich společným nezl. synem P., v období roku 2016 prozatím osmkrát (pozn. soudu listina v tomto směru písemně opravena z počtu 6 na 8) v rozsahu 2 hodin, vždy za účasti matky coby zákonného zástupce nezletilého, v souladu s rozhodnutím opatrovnického soudu.

17. Součástí správního spisu jsou dále doklady, které žalobce předložil k opakované výzvě správního orgánu. Jedná se o Smlouvu o nájmu bytu ze dne 1. 6. 2016, v níž je žalobce uveden na straně nájemce jako jeho spolubydlící, předmětem nájmu je bytová jednotka na adrese N. X., Č. B. Smlouva byla mezi pronajímatelem a nájemcem s jeho spolubydlícím uzavřena na dobu určitou od 1. 6. 2016 do 30. 8. 2016. Žalobcem byla dále předložena obsahově totožná kopie uvedené smlouvy, v níž byl nájem sjednán od 1. 9. 2016 do 30. 8. 2017. Dále byla žalobcem předložena kopie Evropského průkazu zdravotního pojištění s platností do 31. 5. 2018.

18. Dne 11. 9. 2016 byla v místě výše uvedeného nájemního bytu žalobce realizována hlídkou Policie ČR pobytová kontrola, při níž byl žalobce na uvedené adrese spolu se svým spolubydlícím zastižen. Byla předložena Smlouva o nájmu předmětného bytu a žalobce k dotazu policie dále sdělil, že s nezletilým synem se stýká min. jedenkrát za 14 dní, výživné hradí pravidelně jedenkrát měsíčně ve výši 1 500 Kč.

19. Dne 12. 10. 2016 byl žalobce v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí a bylo mu uděleno právo se k nim vyjádřit. Dne 24. 10. 2016 žalobce navrhl doplnit dokazování svým výslechem a výslechem jeho bývalé manželky.

20. Ve správním spisu je dále založena kopie protokolu o výslechu žalobce ze dne 16. 2. 2015, který byl uskutečněn za účelem zjištění skutečného stavu věci vedeném ve správním řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V rámci výslechu žalobce uvedl, že do České republiky přijel v roce 1997 se svojí tehdy nemocnou manželkou, která je toho času v Kosovu. Své trestné činnosti lituje, jednalo se o jeho jediné odsouzení. Žalobce popsal své problémy při shánění práce, jelikož bez průkazu o povolení pobytu ho nikdo nechtěl zaměstnat. Nyní, když průkaz již má, bude pracovat jako dělník na stavbě, bude-li dobré počasí. Od udělení trvalého pobytu v roce 2001 pracoval žalobce hlavně v Rakousku, v České republice žalobce pracoval u firmy SABO. Rovněž pracoval asi půl roku jako bezpečnostní pracovník v baru ASTORIA v Českých Budějovicích. S náklady na živobytí mu pomáhá bratr, který bydlí v Linci. V Českých Budějovicích měl žalobce vlastní pokoj s koupelnou a záchodem, pokoj s ním nikdo neužíval a proto není pravda, co pronajímatel řekl policejní hlídce při kontrole udaného místa pobytu. Žalobce dále uvedl, že má dluh vůči státu ve výši kolem 300 000 Kč jako náklady trestního řízení. Žalobce dále shodně s bývalou manželka popisuje jeho styk s nezletilým synem. Ke svému odjezdu do zahraničí v roce 2006 žalobce uvedl, že nechtěl nastoupit do výkonu trestu. Myslel, že „s advokátem soud vyhrajeme, nechtěl jsem do vězení, tak jsem odjel“. Na žalobci jsou dále ekonomicky závislé i jeho děti v Kosovu a jeho bývalá manželka, která je v Kosovu a je stále nemocná.

21. Obsahem spisu je dále kopie protokolu o výslechu bývalé manželky žalobce (matky nezletilého syna žalobce), ke kterému došlo dne 7. 1. 2015 (pozn. protokol obsahuje chybné označení data jeho vyhotovení, když namísto 7. 1. 2015 je uvedeno datum 7. 1. 2014), který byl proveden jako důkaz za účelem zjištění skutečného stavu věci v řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 87l odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Z obsahu tohoto protokolu se podává, že žalobce se se synem stýká jednou za 14 dní cca 2 hodiny v přítomnosti další osoby, jelikož se synem se vlastně neznají. Syn je rád, že má otce, povídají si o škole, rybách atd. Žalobce se k němu chová hezky, chtěl by ho vídat více. Výživné žalobce platí ve výši 1 500 Kč; má další 2 děti v Kosovu. Synovi kupuje dárky, ale vzhledem k frekvenci styku ho nevychovává. Žalobce měl se svojí bývalou manželkou bydlet v roce 2001 a 2002, a to poměrně krátkou dobu. Dále po propuštění žalobce z vazby v roce 2005 nebo 2006, zhruba do věku 2 měsíců syna. Poté žalobce odjel do zahraničí. Se synem se následně viděl v prosinci 2006, v létě 2007. Při výkonu trestu žalobce syna chtěl vídat.

22. Součástí správního spisu je dále kopie rozhodnutí žalované ze dne 15. 1. 2016 č.j. MV-113296-4/SO-2015, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. 6. 2015 č.j. OAM-22401-51/MC-2009, kterým bylo žalobci podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zrušeno povolení k trvalému pobytu a žalobci byla stanovena lhůta k vycestování v délce 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

23. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 22. 11. 2016 č.j. OAM-4325-37/PP-2016 byla zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR jako rodinného příslušníka EU, který sám není občanem EU. Bylo konstatováno, že žalobce svou žádost vztáhnul k osobě svého nezletilého syna, P. (nar. X). V řízení bylo nepochybně zjištěno, že žalobce s nezletilým synem nepobýval ani společně nepobývá na území, žalobce krátce po narození syna vycestoval a cca 2 roky žil v zahraničí, neboť se vyhýbal výkonu trestu, dne 18. 10. 2008 do výkonu trestu nastoupil a byl propuštěn dne 11. 6. 2014. Po propuštění pracoval v Rakousku na stavbách a byl finančně podporován rodinou v Německu. Na nezletilého syna přispívá na základě rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích částkou 1 500 Kč měsíčně a je oprávněn se se synem stýkat jedenkrát za 14 dní v sobotu v době od 13.00 do 15.00 hodin vždy za přítomnosti matky. Takto vymezený styk nepovažuje správní orgán za společné pobývání s občanem EU na území a důsledkem tohoto stavu je naplnění důvodů pro zamítnutí žádosti ve smyslu § 87e odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, současně není naplněna ani podmínka § 15a odst. 1 písm. b) téhož zákona. Správní orgán dále vymezil pojem „veřejný pořádek“, resp. jeho závažné porušení , v této souvislosti bylo zmíněno usnesení rozšířeného senátu NSS č.j. 3 As 4/2010 – 151 a rozsudek tohoto soudu č.j. 9 As 71/2010 – 112. Správní orgán dospěl k závěru, že vzhledem k charakteru a závažnosti trestné činnosti žalobce a probíhající sedmileté zkušební lhůtě (uplynuvší dne 11. 6. 2021), trvá u žalobce důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. K přiměřenosti rozhodnutí a jeho dopadu na osobu žalobce ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců správní orgán uvedl, že rozhodnutí považuje za přiměřené, čemuž nasvědčuje dvouletý pobyt žalobce v zahraničí po narození jeho syna a jeho následný šestiletý pobyt ve výkonu trestu. Těchto osm let nelze považovat za řádnou konzumaci pobytového oprávnění žalobce a jeho integraci do českého prostředí. Správní orgán dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobce měl se synem vytvořeny pevné vazby, jejichž narušení by bylo nepřiměřeným zásahem do soukromého a osobního života žalobce, přičemž žalobce se sám vědomě svým jednáním připravil o možnost svého syna vychovávat. Vydané rozhodnutí nebrání uplatňování rodičovských práv tak, jak byly opatrovnickým soudem vymezeny.

24. Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem dne 1. 12. 2016 podáno odvolání, které bylo dne 13. 12. 2016 k výzvě správního orgánu doplněno.

25. Rozhodnutím žalované ze dne 9. 2. 2017 č.j. MV-8598-4/SO-2017 bylo podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušeno výše uvedené prvostupňové rozhodnutí a věc byla tomuto správnímu orgánu vrácena k novému projednání. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí konstatovala nesprávnost závěrů prvoinstančního orgánu, dle kterých žalobce s občanem Evropské unie (nezletilým synem P.) společně nepobývá na území. Žalovaný se ztotožnil s odvolacími námitkami žalobce, dle kterých zákon o pobytu cizinců nestanovuje podmínku společného soužití v domácnosti. Nepřezkoumatelným bylo dále shledáno konstatování prvostupňového orgánu, že „současně není splněna podmínka dle § 15a zákona o pobytu cizinců“.

26. K žádosti prvostupňového správního orgánu byly Okresní správou sociálního zabezpečení České Budějovice poskytnuty údaje z centrální evidence zaměstnanců. Z této evidence vyplývá, že žalobce byl veden od 18. 7. 2005 do 15. 9. 2006 jako zaměstnanec u společnosti STABO CR, s. r. o.; od 2. 3. 2015 do 31. 7. 2015 jako zaměstnance spol. GABO SM s. r. o. a od 18. 4. 2016 do 30. 11. 2016 jako zaměstnanec u p. Š.Š. Dále bylo dožádáním u Vězeňské služby ČR zjištěno, že tato za žalobcem eviduje dosud nesplacenou pohledávku ve výši 2 103 Kč. Ze sdělení Okresního soudu v Českých Budějovicích dále vyplývá, že po žalobci je exekučně vymáhána pohledávka, kdy exekuční titul byl vydán Krajským soudem v Plzni (sp. zn. 35 T 4/2004) v souvislosti s vedeným trestním řízením.

27. Žalobce dále dne 19. 6. 2017 adresoval žalované doklady – čestná prohlášení bývalé manželky žalobce a jejich nezletilého syna, a to v souvislosti s vedeným řízením o jeho žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu. Čestná prohlášení jsou datována k 9. 4. 2017, z jejich obsahu se podává, že žalobce udržuje s nezletilým synem pravidelný styk, vídají se již samostatně, syn se na jeho návštěvy těší, výživné je žalobcem hrazeno v částkách vyšších, než stanovil soud, žalobce dále přispívá na jeho pojištění a spoření.

28. Dne 11. 7. 2017 byl seznámen s podklady před vydáním rozhodnutím a bylo mu na základě § 36 odst. 3 správního řádu poskytnuto právo vyjádřit se k těmto podkladům.

29. Rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 24. 7. 2017 č.j. OAM-4325-67/PP-2016 byla žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítnuta podle § 87e odst. 1 ve spojení s § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť bylo shledáno, že je zde důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Správní orgán v odůvodnění rozhodnutí nejprve vymezil pojem „veřejný pořádek“, v této souvislosti bylo poukázáno na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Správní orgán dospěl k závěru, že vzhledem k charakteru a závažnosti trestné činnosti, které se žalobce v minulosti dopustil, a vzhledem k probíhající zkušební době (do r. 2021), trvá u žalobce nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Správní orgán se dále zabýval otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, shrnul veškeré skutkové okolnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že vazby žalobce na území ČR mají takovou intenzitu, aby učiněné opatření představovalo nepřiměřený zásah do jeho rodinného a soukromého života.

30. Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce odvoláním ze dne 25. 7. 2017 doplněným dne 7. 8. 2017, které bylo žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 6. 10. 2017 č.j. MV-99563-4/SO-2017 zamítnuto a odvoláním napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí neshledala odvolací námitky žalobce důvodnými, odvoláním napadené rozhodnutí nelze považovat za zmatečné, jeho obsahem není odkaz na ů 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, jak žalobce nesprávně uvádí. Odvolacím důvodem není ani žalobcem poukazované ust. § 87e odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, prvostupňový správní orgán žalobci v napadeném rozhodnutí nevytýká, že se synem nebydlí. V projednávané věci byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Správní orgán prvního stupně se nad rámec vyjádřil též k otázce přiměřenosti svého rozhodnutí, ač to nebylo jeho zákonnou povinností. Přestože se prvoinstanční orgán v rozhodnutí nevypořádal s vyjádřením žalobce k podkladům rozhodnutí, nemá tato skutečnost vliv na zákonnost či správnost rozhodnutí. K žalobcem navrhovanému důkazu stanoviskem Orgánu sociálně právní ochrany dětí žalovaná konstatovala, že žalobce blíže neuvedl, z jakého důvodu je provedení tohoto důkazu vyžadováno, ani co by jím mělo být prokázáno. Žalobce měl možnost toto stanovisko předložit sám. Navrhované důkazy nebyly pro zjištění skutkového stavu pro vydání rozhodnutí ve věci nezbytné. Žalovaná se dále blíže zabývala splněním podmínek stanovených § 87d odst. 1 písm. b) ve spojení s § 87e odst. 1 zákona o pobytu cizinců a dospěla, s ohledem na všechny okolnosti daného případu a s ohledem na judikaturu správních soudů, k závěru, že v daném případě byly tyto podmínky naplněny. Byla splněna aktuálnost a závažnost narušení veřejného pořádku ve smyslu výše zmiňovaných zákonných ustanovení. Přestože žalobce spáchal trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen, již v letech 2002 – 2003, jeho způsob jednání (vyhýbání se nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody, dlouhodobá zkušební doba) osvědčují závěr, že v případě žalobce existuje důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalovaná v této souvislosti dále zmínila, že žalobce páchal danou trestnou činnost za účelem vlastního finančního ohodnocení, ačkoliv věděl, že tímto jednáním porušuje zdejší právní předpisy. Žalobce není na území ČR dlouhodobě zaměstnán, s pobytem na tomto území mu vznikají náklady na bydlení, stravu a finančně přispívá na svého nezletilého syna. Vzhledem k tomu, že žalobce nedoložil, že by si na území ČR legálně opatřoval finanční prostředky, je zde, s ohledem na trestnou činnosti spáchanou za účelem opatření financí, reálná hrozba opatřování si finančních prostředků nelegální cestou stále aktuální.

31. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 s. ř. s.).

32. O věci bylo rozhodnuto při jednání, které proběhlo dne 11. 4. 2018. Právní zástupce žalobce setrval na závěrech učiněných v písemném vyhotovení žaloby, žalovaný se z ústního jednání omluvil.

33. Soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Tato námitka je nedůvodná. Žalobce pouze obecně namítá neúplnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť toto dle jeho názoru obsahově nekoresponduje s § 68 odst. 3 správního řádu. Dle tohoto ustanovení se v odůvodnění uvedou důvody výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a informace o tom, jak byly vypořádány námitky, návrhy a vyjádření účastníků. Žalovaná v napadeném rozhodnutí nejprve shrnula skutkový stav, dosavadní průběh řízení a následně přistoupila k vypořádání odvolacích námitek žalobce. Z rozhodnutí je patrné jak žalovaná rozhodla, proč tak rozhodla a na jakém základě tak rozhodla. Krajskému soudu není zřejmé, z jakých důvodů se žalobce domnívá, že žalovaná postupovala v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu, neboť žalovaná přezkoumala prvostupňové rozhodnutí v rozsahu podaných odvolacích námitek, přičemž posoudila i jeho soulad s právními předpisy.

34. K této žalobní námitce žalobce závěrem uvedl: „Vzhledem k výše uvedenému pak odvolací námitky proti prvostupňovému rozhodnutí přirozeně tvoří základ i pro námitky žalobní.“ 35. K této části žalobní námitky krajský soud konstatuje, že žalobce je povinen v žalobě vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit pouze s obecným odkazem na obsah odvolání bez souvislosti s konkrétními pochybeními správního orgánu. (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č.j. 8Afs 31/2013 – 45) Z tohoto důvodu se krajský soud tímto odkazem žalobce nezabýval.

36. Žalobou je dále ve zcela obecné rovině namítán nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a rozpor s tímto skutkovým stavem, a to v souvislosti s aplikací § 87e odst. 1 písm. c) a § 87e odst. 1 ve spojení s § 87d odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.

37. I tato námitka je rovněž formulována velmi obecně. Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ukládá žalobci povinnost uvést v žalobě konkrétní skutková tvrzení, individualizovaná ve vztahu k žalobci a k projednávané věci, a právní argumentaci, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu a nepostačí proto, vytýká-li žaloba obecně, že zákon byl porušen a obecně odkazuje k zákonným ustanovením, nebo vytýká-li vadnost řízení, aniž by zároveň poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č.j. 2 Azs 92/2005 - 57, publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005, č.j. 8 Azs 52/2005 - 56 1, a ze dne 22. 4. 2004, č.j. 6 Azs 22/2004 - 42 2).

38. Přes obecnost této žalobní námitky soud konstatuje, že na základě obsahu spisového materiálu dospěl k přesvědčení, že správní orgány v projednávané věci neporušily zásadu volného hodnocení důkazů. Provedené důkazy byly zhodnoceny samostatně i ve vzájemných souvislostech a závěry z dokazování přijaté byly taktéž náležitě popsány a odůvodněny. Z postupu správních orgánů nelze říci, že by neměly zájem na zjištění rozhodných skutečností co nejúplněji. V řízení bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, byly vyžádány písemnosti týkající se trestného činu žalobce, pro který byl odsouzen, jedná se o rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2006 č.j. 35 T 4/2004 – 5317 a potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2006 č.j. 11 To 66/2006 – 5684; dále byly opatřeny dokumenty týkající se nezl. syna žalobce, P., a písemnosti týkající se výdělečné činnosti žalobce na území ČR včetně seznamu zaměstnavatelů žalobce; opatřeny byly rovněž doklady týkající se žalobcova zázemí na území ČR, předložena byla v této souvislosti Smlouva o nájmu bytu ze dne 1. 6.2016 a ze dne 1. 9. 2016; v rámci ověření žalobcem tvrzených skutečností byly za součinnosti policie opakovaně prováděny pobytové kontroly žalobce, jejichž průběh je zaznamenán v písemnostech, které jsou rovněž obsahem správního spisu; správní orgán zajistil taktéž rozhodné důkazní prostředky, jež byly použity v řízení o zrušení trvalého pobytu žalobce, konkrétně se jedná o kopie protokolů o výslechu bývalé manželky žalobce a protokolu o výslechu žalobce. Prvostupňový orgán i žalovaný zcela konkrétně popsaly skutečnosti svědčící o tom, že zde existuje důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Dokazováním provedeným v prvostupňovém řízení správní orgán zjistil a popsal skutečnosti svědčící o tom, že dosavadní život žalobce nedává do budoucna dostatečné záruky proto, aby na území ČR žalobce vedl spořádaný život neohrožující důležité zájmy celé společnosti. Správní orgán zhodnotil také přiměřenost dopadů svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce V napadeném rozhodnutí je hodnocení provedených důkazů učiněno zákonným způsobem a je vyjádřeno v logické a přezkoumatelné úvaze žalovaného, který se současně řádným a úplným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami žalobce.

39. Další žalobní námitkou žalobce rozporuje postup žalované, která nesprávně posoudila odvolací námitku žalobce, že správní orgán nesprávně vyhodnotil věc tak, že žalobce nebydlí s občanem EU, synem P. Tento postup je nesprávný a nemůže vést k zamítnutí jeho žádosti podle § 87e odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, neboť zákon podmínku soužití ve společné domácnosti nezakládá.

40. Tato námitka nebyla krajským soudem shledána důvodnou. Z obsahu prvostupňového rozhodnutí ze dne 24. 7. 2017 nevyplývá, že by žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu byla zamítnuta z důvodu, že žalobce nebydlí se svým synem ve společné domácnosti. Jediným důvodem, pro který byla žádost žalobce zamítnuta, je naplnění dispozice § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

41. Soud poznamenává, že žalobcem zmiňovaná skutečnost týkající se sdílení společné domácnosti s občanem EU byla správním orgánem prvního stupně zmíněna v jeho prvním rozhodnutí ze dne 22. 11. 2016, které však bylo k odvolání žalobcem rozhodnutím žalované ze dne 9. 2. 2017 zrušeno. Žalovaná se v tomto rozhodnutí ztotožnila s odvolacími námitkami žalobce, dle kterých zákon pobytu cizinců nestanovuje podmínku společného soužití v domácnosti. Navazující rozhodnutí prvoinstančního orgánu ze dne 24. 7. 2017, které bylo žalobou napadeným rozhodnutím potvrzeno, však tyto úvahy již neobsahuje a jeho nosným důvodem je naplnění dikce ust. § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobní námitka proto není důvodná.

42. Soud se dále zabýval nosnou žalobní námitkou, kterou žalobce namítl nesprávný výklad a aplikaci „nebezpečí z aktuálního ohrožení veřejného pořádku“, které v případě žalobce dáno není. Žalobce v této souvislosti zdůraznil, že z výkladu § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že toto ustanovení bude uplatněno pouze tehdy, pokud cizinec narušuje veřejný pořádek aktuálně, požadované nebezpečí tak musí být dáno v přítomnosti. Žalobce se však trestné činnosti dopustil v letech 2002 – 2003, tedy před cca 12 lety, v současné době ovšem vede řádný život a podmínky § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců tak naplněny nejsou.

43. K aplikaci opatření z důvodu veřejného pořádku se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 26. 7. 2011 č.j. 3 As 4/2010 - 151 (pozn. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz), v němž uvedl: „[z]působ a meze použití opatření z důvodu veřejného pořádku upravuje směrnice 2004/38/ES obecně zejm. ve svém čl.

27. Z odst. 2 daného ustanovení vyplývá, že taková opatření musí být provedena v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby, které musí představovat „skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“, přijetí opatření nelze odůvodnit okolnostmi nesouvisejícími s dotyčnou osobou nebo generální prevencí. Směrnice přitom ještě upřesňuje, že předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření ještě neodůvodňuje. (…)

44. Soudní dvůr EU se při výkladu použití výhrady veřejného pořádku rovněž omezil spíše na konstatování obecnějších principů a mezí užití této výhrady členskými státy, aniž by hodnotil konkrétní okolnosti skutkového stavu jednotlivých případů, a konečné posouzení věci ponechal v kompetenci vnitrostátních soudů. Uvedl, že zatímco zásada volného pohybu osob by měla být vykládána extenzivně, u výhrady veřejného pořádku je naopak nutné použít výklad restriktivní (srov. bod 18 rozsudku ze dne 4. 12. 1974 ve věci V.D., 41/74, Recueil, s. 1337; bod 23 rozsudku ze dne 19. 1. 1999 ve věci C., 348/96, Recueil, s. I-11; bod 64 rozsudku ze dne 29. 4. 2004 ve věci Orfanopoulos a Oliveri, C-482/01, Recueil, s. I-5257; bod 45 rozsudku ze dne 10. 3. 2005 ve věci Komise proti Španělsku, C-503/03, Sb. rozh., s. I-1097; bod 23 rozsudku ze dne 10. 7. 2008 ve věci Jipa, C-33/07, Sb. rozh., s. I-5157).

45. Soudní dvůr stanovil obecný test použití výhrady veřejného pořádku, který „předpokládá kromě společenského nepořádku, který představují všechna porušení práva, existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.“; tedy, 1) nestačí pouhé porušení práva, ale 2) musí existovat skutečná a dostatečně závažná hrozba, 3) dotýkající se základního zájmu společnosti (srov. bod 35 rozsudku ze dne 27. 10. 1977 ve věci Bouchereau, 30/77, Recueil, s. 1999; bod 21 rozsudku ve věci Calfa; bod 66 rozsudku ve věci Orfanopoulos a Oliveri; bod 46 rozsudku ve věci Komise proti Španělsku; bod 43 rozsudku ze dne 7. 6. 2007 ve věci Komise proti Nizozemí, C-50/06, Sb. rozh., s. I-4383; bod 23 rozsudku ve věci Jipa). Tento závěr se ostatně nyní promítá i do znění čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES.

46. Soudní dvůr uznává, že různé státy mohou mít různé zájmy, jejichž sledování spadá pod pojem veřejného pořádku a pojem veřejného pořádku se může měnit i v čase (srov. bod 18 rozsudku ve věci Van Duyn; bod 26 rozsudku ze dne 28. 10. 1975 ve věci Rutili, 36/75, Recueil, s. 1219; bod 34 rozsudku ve věci Bouchereau); nicméně v kontextu Společenství je nutno chápat pojem veřejného pořádku tak, aby jeho působnost nemohla být stanovena jednostranně členským státem bez možnosti kontroly ze strany Společenství (srov. bod 27 rozsudku ve věci Rutili). Také se státy mohou dovolávat pouze svých vlastních důvodů veřejného pořádku, nikoli důvodů jiného členského státu (bod 25 rozsudku ve věci Jipa).“ 47. Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že: „Narušením veřejného pořádku podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (viz čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci.“ 48. Z čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, vyplývá, že narušením veřejného pořádku závažným způsobem je také spáchání trestného činu, dřívější odsouzení pro trestný čin však nemůže být samo o sobě jediným důvodem pro zamítnutí žádosti.

49. Při posuzování závažnosti jednání cizince a hrozby narušení veřejného pořádku je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem. Mezi takové skutečnosti patří nejen charakter a závažnost spáchané trestné činnosti, ale i další okolnosti, např. místo spáchání trestného činu, a zejména doba, která uplynula od jeho spáchání, chování stěžovatele po vykonání trestu odnětí svobody, délka jeho pobytu v České republice, ale i to, zda se po příchodu do České republiky dopustil další trestné či jinak protiprávní činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011 – 146).

50. V nyní projednávané věci bylo správními orgány zjištěno, že žalobce přicestoval do České republiky v roce 1997 se svou tehdy nemocnou bývalou manželkou, která je nyní v Kosovu. Dne 29. 12. 2000 uzavřel manželství s M. M., českou občankou. Povolení k trvalému pobytu mu bylo uděleno ode dne 7. 9. 2001. V letech 2002 a 2003 se dopustil trestné činnosti, při níž s dalšími osobami zajišťoval a převážel heroin z Kosova do České republiky, a to za účelem další distribuce a převozu do Spolkové republiky Německo. Od dubna 2003 do 25. 1. 2005 byl ve vazbě. Rozsudkem Krajského soud v Plzni ze dne 20. 2. 2006, č. j. 35 T 4/2004 – 5317, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2006, č. j. 66/2006 - 5684, byl žalobce spolu s dalšími třemi osobami uznán vinným, že neoprávněně dovezl, vyvezl, jinému opatřil omamnou látku, čin spáchal ve větším rozsahu a spáchal takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, čímž spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona. Za uvedené jednání byl žalobce odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. Dne ... se žalobci narodil syn P. M. Na podzim po narození syna žalobce opustil Českou republiku, neboť nechtěl nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody, do něhož nastoupil až dne 18. 10. 2008. Dne 29. 9. 2009 zahájil správní orgán I. stupně řízení ve věci zrušení trvalého pobytu žalobce podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2010, č. j. 23 C 33/2010 - 15, bylo manželství žalobce s M. M. rozvedeno. Dne 11. 6. 2014 byl žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž mu byla stanovena zkušební doba v trvání 7 let. Po osmi měsících od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody si žalobce nezajistil zaměstnání, žalobce ani dříve na území České republiky delší dobu nepracoval. Ze zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) České Budějovice ze dne 27. 3. 2017 pouze plyne, že žalobce byl od 18. 7. 2005 do 15. 9. 2006 veden v evidenci zaměstnavatelů u OSSZ České Budějovice u společnosti STABO CR, s.r.o, od 2. 3. 2015 do 31. 7. 2015 byl žalobce veden u společnosti GABO SM s. r. o. a od 18. 4. 2016 do 30. 11. 2016 byl žalobce veden u zaměstnavatele Š.Š.. Ve správním řízení bylo opakovanými kontrolami policie zjištěno, že žalobce se příležitostně zdržuje na adrese N. X. v Č.B., kde je na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 2016 ubytován coby spolubydlící nájemce, a to s platností do 30. 8. 2017. Ze sdělení obyvatel sousedního bytu bylo policií zjištěno, že žalobce se v bytě vyskytuje nepravidelně. Ve správním řízení bylo rovněž zjištěno, že žalobce má dlouhodobě závazky vůči státu, a to na nákladech trestního řízení ve výši cca 300.000 Kč a dále pohledávku ve výši 2.103 Kč představující náklady vynaložené státem za jeho pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce ani přes opakované upomínky na tyto pohledávky neuhradil ničeho.

51. Ze skutkového stavu tak, jak byl popsán shora, plyne, že žalobce v letech 2002 a 2003 spáchal zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, konkrétně se jednalo o opatření 2.929,1 g heroinu, který žalobce v organizované skupině spolu s dalšími po převozu z Kosova do ČR distribuoval a dále zajišťoval jeho převoz do Německa. Za tuto trestnou činnost žalobci hrozil trestní odnětí svobody od 10 do 15 let, přičemž žalobci byl uložen trest ve výši 11 let nepodmíněného výkonu trestu odnětí svobody (trest odnětí svobody v délce 10 let byl Vrchním soudem v Praze změněn a žalobci byl uložen trest odnětí svobody v délce 11 let). Bylo shledáno, že jeho jednání představuje vysoký stupeň nebezpečnosti, což také koresponduje se zákonnou hranicí vztahující se k trestu za předmětnou trestnou činnost, která svou výší odpovídá např. trestu za vraždu. Z výkonu trestu byl žalobce v roce 2014 podmíněně propuštěn a byla mu stanovena 7 letá zkušební doba. Od poslední spáchané trestné činnosti nespáchal žalobce další trestný čin, nicméně to nemůže být považováno za vedení řádného života, neboť po tuto dobu byl převážně ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, čímž byl de facto donucen vést řádný život. Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že se žalobce 2 roky úmyslně vyhýbal nástupu do výkonu trestu. Žalobce ani ke dni vydání napadeného rozhodnutí neuhradil pohledávku za státem ve výši 300 000 Kč, představující náklady trestního řízení a pohledávku ve výši cca 2 000 Kč, představující náklady vynaložené státem na jeho výkon trestu. Žalobce od doby vzniku těchto pohledávek neprojevil nejmenší snahu tyto uhradit, případně požádat o jejich úhradu prostřednictvím splátek.

52. Co se týká žalobcem namítané “časové působnosti důvodného nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek“, k tomu krajský soud uvádí, že toto „důvodné nebezpečí“ nemusí být nutně navázáno na samotný akt protiprávního jednání žalobce, který v projednávané věci nastal v minulosti, nýbrž se odvíjí od skutkových okolností daného případu ve svém celku.

53. Žalobce získal povolení k trvalému pobytu na území České republiky dne 7. 9. 2001, následující rok začal vyvíjet trestnou činnost, od dubna 2003 do ledna 2005 byl žalobce ve vazbě, poté dle výpovědi bývalé manželky pobýval cca 2 měsíce v České republice, následně se žalobce vyhýbal nástupu výkonu trestu a po dobu od podzimu 2006 do října 2008 pobýval mimo území České republiky. Poté byl žalobce od 18. 10. 2008 do 11. 6. 2014 ve výkonu trestu, z čehož část doby tvoří vydávací vazba. Ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (22. 11. 2016) pobýval žalobce na území ČR na základě pobytového oprávnění zhruba 5 500 dní, z čehož přibližně 4 000 dní strávil žalobce ve vazbě, výkonu trestu či mimo území ČR vyhýbáním se nástupu výkonu trestu. Z tohoto důvodu je krajský soud přesvědčen, že dobu, která uplynula od trestné činnosti žalobce, nelze v souzené věci zohlednit takovým způsobem, jakého se žalobce dožaduje. Byť od této činnosti uplynula relativně dlouhá doba, žalobce po drtivou většinu doby platnosti jeho povolení k trvalému pobytu nežil spořádaný život, případně vzhledem k jeho omezení na osobní svobodě byl okolnostmi donucen chovat se v souladu se zákonem, což však nelze považovat za zcela dobrovolné jednání.

54. Soud poukazuje na skutečnost, že žalobce byl propuštěn pouze podmíněně a doba, po které se žalobce případně osvědčí, ještě neuplynula, stejně jako z povahy věci nebylo ještě rozhodnuto o zahlazení odsouzení. K tomuto soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012 – 34, ve kterém se Nejvyšší správní soud vyjádřil k povaze usnesení o zahlazení v kontextu úvah o možnosti narušení veřejného pořádku v souvislosti s předchozí trestnou činností cizince tak, že „usnesení o zahlazení prokazuje, že cizinec vedl po odsouzení řádný život, nedopustil se dalšího trestného činu ani přestupku, nejsou evidovány žádné stížnosti spoluobčanů na chování stěžovatele. Pakliže tedy správní orgán neprokázal opak, musí při svých úvahách o závažnosti narušení veřejného pořádku jednáním stěžovatele vycházet mimo jiné z toho, že po spáchání trestného činu vedl stěžovatel po celou dobu řádný život“. Soud dále poukazuje na účel institutu zahlazení: „účelem institutu zahlazení odsouzení je umožnit pachateli, aby po splnění určitých podmínek byly odstraněny nepříznivé důsledky jeho odsouzení, které přetrvávají i po výkonu trestu či ochranného opatření a které by mu mohly ztěžovat uplatnění v dalším životě. Protože stanovené podmínky pobízejí odsouzeného k tomu, aby vedl řádný život, má zahlazení odsouzení též určitý preventivní a výchovný charakter“ (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1224. ISBN 978-80-7400-428-5.). Uvedená situace v souzené věci nenastala a krajský soud v souladu s výše uvedeným nepovažuje pouhou skutečnost, že žalobce byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu, za dostatečnou. To nevypovídá nic o jeho možném chování na svobodě a o naplnění resocializační funkce trestu. O naplnění této funkce trestu bude možno s určitou jistotou hovořit, osvědčí-li se žalobce prakticky a na jisto, a pokud budou v budoucnu splněny podmínky pro zahlazení odsouzení. Doba, po které je možno rozhodnout o zahlazení odsouzení má mj. poskytnout dostatek času, aby odsouzený prokázal naplnění účelu trestu a svoje zařazení zpět do společnosti.

55. Krajský soud dále poukazuje na skutečnost, že žalobce ani po 8 měsících od propuštění z výkonu trestu nepracoval a ke dni rozhodování žalované ani nezačal splácet svůj dluh vůči státu, což nelze pokládat za řádné a spořádané vedení života, byť bylo žalobcovo pracovní uplatnění zpočátku ztíženo absencí potvrzení o trvalém pobytu. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobce byl ve 3 případech veden jako zaměstnanec, jednalo se však pouze o několik měsíců trvající pracovní vztah, jehož obsah není soudu znám, stejně tak jako důvody, pro které žalobce není trvale zaměstnán. V řízení o zrušení trvalého pobytu žalobce v této souvislosti uvedl, že je finančně podporován svou rodinou, která žije v Německu, a pokud by tam sám našel práci, přestěhoval by se do Německa.

56. V nyní projednávané věci dospěl soud k závěru, že dosavadní a současný život žalobce nedávají do budoucna dostatečné záruky pro to, že žalobce povede na území České republiky spořádaný život neohrožující důležité zájmy celé společnosti.

57. Tento závěr krajského soudu je podpořen rovněž skutečností, že žalobci byl udělen výjezdní příkaz, který však nerespektoval a v této souvislosti s ním bylo dne 9. 6. 2017 zahájeno řízení o správním vyhoštění. Z uvedeného jednání žalobce je zřejmé, že setrvale nerespektuje zdejší právní řád a zájmy celé společnosti.

58. Závěrečnou žalobní námitkou žalobce brojí proti nepřiměřenosti správních rozhodnutí z hlediska jejich dopadu do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgán se otázkou přiměřenosti rozhodnutí v tomto ohledu nedostatečně zabýval a zatížil tak své rozhodnutí nepřezkoumatelností a nezákonností, stejně tak jako žalovaná, která takové rozhodnutí aprobovala.

59. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že žalovaná se s odvolací námitkou týkající se nepřiměřenosti dopadů prvoinstančního rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce vypořádala pouze stručně na straně 5 rozhodnutí, kde konstatovala, že správní orgán nebyl na základě zákona povinen se otázkou přiměřenosti dopadů svého rozhodnutí zabývat a ačkoliv tak učinil, nečiní to jeho rozhodnutí nezákonným.

60. Soud se s uvedeným závěrem žalované neztotožňuje a k otázce přezkumu přiměřenosti rozhodnutí o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu poukazuje na závěry Nejvyššího správního soudu učiněné v rozhodnutí ze dne 3. 6. 2016 č.j. 5 Azs 83/2015 – 31, v němž se uvádí: „Závěrem stěžovatel brojí proti tomu, že správní orgány neposoudily souladnost svých rozhodnutí s § 174a zákona o pobytu cizinců. V tomto ohledu je třeba korigovat názor krajského soudu, který uvedl, že posuzování přiměřenosti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení přechodného pobytu z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života žadatele má své místo pouze tehdy, jedná-li se o důvod zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Jak ovšem připomněl zdejší soud v rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015-30, “obecně se na hodnocení dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince pro případ neudělení povolení k pobytu nekladou tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení. (…) Byť obecně nejsou dopady rozhodnutí, jímž se neuděluje pobytové oprávnění, tak intenzivní, jako v případě správního vyhoštění či zrušení pobytového oprávnění, vždy je třeba přiměřenost těchto méně závažných následků zkoumat s ohledem na konkrétní dopady do sféry cizince a jeho rodiny.” Posouzení přiměřenosti z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života žadatele tedy má být prováděno i v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti povolení přechodného pobytu, byť méně přísně než v těch rozhodnutích, kde je výslovně požadováno. Krajský soud tedy nemá pravdu, že je vyloučeno, leda by šlo o důvod zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.“ 61. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že správní orgány jsou povinny zabývat se otázkou přiměřenosti svých rozhodnutí i v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti povolení přechodného pobytu, byť by tak měly činit méně přísně než v těch rozhodnutích, kde jim tuto povinnost ukládá přímo zákon.

62. Přestože se žalovaná v tomto směru odvolacími námitkami žalobce nezabývala, dospěl soud k závěru, že prvoinstanční orgán se otázkou přiměřenosti rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu zabýval natolik precizně a přesvědčivě, že správní rozhodnutí ve svém celku v tomto směru obstojí. Soud v této souvislosti připomíná, že na rozhodnutí správních orgánů je nutno hledět jako na jeden celek (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, rozsudek ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 - 80, či rozsudek ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 As 64/2007 – 98)

63. Správní orgán se otázkou přiměřenosti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání povolení přechodného pobytu zabýval na straně 7 až 10 rozhodnutí, kde nejprve obsáhle shrnul relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu a potažmo Soudního dvora Evropské unie a dále popsal skutkový stav projednávané věci, z něhož dovodil, že vztah žalobce se svým nezletilým synem není takové intenzity, aby přijaté opatření představovalo nepřiměřený zásah do jeho sourkomého a rodinného života. Správní orgán rovněž konstatoval, že žalobce nemá na území ČR žádný nemovitý majetek, dle svých tvrzení žije v bytě o velikosti cca 65 m spolu s dalším spolubydlícím, přičemž se zde zdržuje nepravidelně. Na svého syna přispívá částkou 1 500 Kč měsíčně, tato částka bezesporu nepostačuje na úhradu jeho potřeb a syn tudíž na žalobci není materiálně závislý. Se synem se stýká na základě rozhodnutí opatrovnického soudu jedenkrát za 14 dnů 2 hodiny za účasti jeho matky. Matka nezletilého syna vyloučila další společné soužití se žalobcem. Žalobci navíc byl dne 10. 4. 2017 udělen výjezdní příkaz na dobu 60 dnů, jehož platnost vypršela dne 8. 6. 2017. Žalobce tento výjezdní příkaz nerespektoval a v této souvislosti s ním bylo dne 9. 6. 2017 zahájeno řízení o správním vyhoštění.

64. Správní orgán pak dále přiléhavě poukázal na závěry zdejšího soudu učiněné v rozhodnutí ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 10 A 28/2016, kterým soud zamítl žalobcovu žalobu proti rozhodnutí o zrušení jeho trvalého pobytu.

65. Krajský soud v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že ke dni jeho rozhodování nenastaly skutečnosti, zakládající důvod, pro který by se soud v této věci měl odchýlit od závěrů učiněných ve výše uvedeném rozhodnutí ze dne 26. 10. 2016.

66. Faktory, k nimž by mělo být správními orgány v otázce posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí přihlíženo, byly zmíněny Nejvyšším správním soudem např. v rozhodnutí ze dne 5. 3. 2013, č.j. 8 As 118/2012 – 45, v němž tento soud uvedl: “V případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, Nejvyšší správní soud vychází především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se ke čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii “ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.“ 67. V průběhu správního řízení bylo objektivizováno, že žalobce je rozvedený a s bývalou manželkou již ani před rozvodem nevedl rodinný život, bývalá manželka jeho obnovení po propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody ve svém písemném podání ze dne 4. 5. 2016 razantně popřela. Když byly synovi tři měsíce, žalobce opustil Českou republiku, aby nemusel nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody. Poté ho pouze dvakrát krátce viděl. Na výchově syna se nepodílel, syn byl svěřen do péče matky. Přispívat na výživu syna začal až po rozvodu manželství částkou 1000 Kč, později po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody částkou 1500 Kč. Při pobytu ve vězení si se synem někdy volal, posílal mu dopisy, k narozeninám či svátku mu příležitostně posílal dárky. V průběhu realizace výkonu trestu odnětí svobody matka setkávání žalobce se synem nepřipustila. Od června 2014 se žalobce se synem stýká jednou za 14 dní za přítomnosti další osoby. Povídají si spolu o škole, o rybách, společné zážitky nemají. Bývalá manželka stěžovatele popsala jeho vztah se synem jako by mezi nimi byla nějaká hranice, k synovi se žalobce chová hezky. Z čestného prohlášení bývalé manželky žalobce ze dne 19. 6. 2017 se podává, že žalobce se již se synem vídá samostatně bez přítomnosti další osoby a finančně přispívá též na jeho spoření a pojištění. V řízení bylo dále zjištěno, že žalobce má další dvě děti, které žijí v Kosovu, a na jejichž výživu přispívá. Na území České republiky v době rozhodování žalované neměl žalobce žádný majetek a v této době zde ani nepracoval. Jediným jeho nemovitým majetkem je pozemek v Kosovu, který má ve spoluvlastnictví se svými bratry, kteří žijí v Německu. Žádné další sociální kontakty na území České republiky v řízení prokázány nebyly, žalobce žije ve společném bytě o rozměru cca 65 m s dalším spolubydlícím, v bytě se však žalobce zdržuje pouze příležitostně.

68. S ohledem na uvedené dospěl krajský soud k závěru, že zamítnutím žalobcovy žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu nemůže dojít k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce na území České republiky sice má syna, s nímž se, jak tvrdí, stýká co 14 dnů; další podíl na jeho výchově není doložen. Není tedy možné bez dalšího dovodit, že by s ním měl žalobce vytvořen hlubší vztah. Soudem uložené výživné ve výši 1 000 Kč (žalobce dobrovolně hradí 1 500 Kč), nemůže pokrýt veškeré synovy náklady a lze tudíž konstatovat, že syn není na žalobci existenčně či materiálně závislý. V této souvislosti nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že po narození syna žalobce pobýval delší dobu v zahraničí a neprojevoval o něj takový zájem, jaký by jako otec projevovat měl. Jinou rodinu stěžovatel v České republice nemá, je rozvedený a má dvě dospělé děti v Kosovu, které, jak sám uvedl, musí finančně podporovat spolu se svou bývalou nemocnou manželkou. Pouze ze skutečnosti, že syn žalobce má k němu kladný vztah, ještě nelze bez dalšího usuzovat na pevnost a hloubku daného rodinného vztahu. V této souvislosti soud poukazuje na skutečnosti sdělené žalobcem správním orgánům v řízení o zrušení jeho trvalého pobytu, kde uvedl, že část rodiny (bratry) má žalobce v Německu, a pokud se mu zde podaří sehnat práci, hodlá se tam přestěhovat. Ani toto tvrzení žalobce nepřispívá závěrům o hloubce a intenzitě žalobcova vztahu k nezl. synovi P. Žalobce si již v době páchání své trestné činnosti měl být vědom možných následků tohoto svého protiprávního počínání do budoucna. Rovněž to, že žalobce bez dalšího opustil svou bývalou manželku a své dvě děti, které žijí v Kosovu, a vydal se do České republiky, kde následně páchal zvlášť závažnou trestnou činnost, napovídá spíše jeho nezájmu o vlastní potomky.

69. Na území České republiky v době rozhodování správních orgánů žalobce neměl majetek a nepracoval zde. Nedá se proto hovořit o tom, že by na území České republiky měl vytvořené silné vazby, ať rodinné či sociální. Nelze pominout ani skutečnost, že po většinu doby, po kterou mu byl povolen trvalý pobyt na území České republiky, pobýval buď v zahraničí, anebo byl ve vazbě či ve vězení. K určitému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce samozřejmě může dojít, a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že na území České republiky žije syn žalobce, krajský soud ovšem neshledal nepoměr z hlediska míry narušení veřejného pořádku žalobcem a zásahem do žalobcova práva na soukromý a rodinný život.

70. Zmiňovaný nepoměr rovněž vyvažuje skutečnost, že žalobci byl dne 10. 4. 2017 udělen výjezdní příkaz na dobu 60 dnů, jehož platnost vypršela dne 8. 6. 2017. Žalobce tento výjezdní příkaz nerespektoval a v této souvislosti s ním bylo dne 9. 6. 2017 zahájeno řízení o správním vyhoštění. Z přístupu žalobce je zřejmé, že setrvale odmítá respektovat právní řád a vůli veřejných orgánů České republiky. Za tohoto stavu soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů v projednávané věci nepředstavují nepřiměřený zásah do žalobcova soukromého a rodinného života.

71. Prvostupňové správní rozhodnutí se s otázkou přiměřenosti svého rozhodnutí vypořádalo dostatečným a přezkoumatelným způsobem, správní orgán vycházel mimo jiné ze závěrů zdejšího soudu učiněných v rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí o zrušení jeho trvalého pobytu. Toto rozhodnutí bylo následně aprobováno Nejvyšším správním soudem (rozhodnutí ze dne 14. 3. 2017 č.j. 5 Azs 274/2016 – 42), kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalobce. Nezákonným ani nepřezkoumatelným nebylo shledáno ani žalované rozhodnutí, které závěry prvostupňového orgánu aprobovalo. Byť se žalovaná nijak blíže nezabývala otázkou přiměřenosti rozhodnutí, správní rozhodnutí vydaná v obou stupních řízení ve svém celku v této otázce obstojí.

72. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

73. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů nepřiznává.

Poučení