10 A 48/2011 - 38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudců JUDr. Milana Tripes a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce JIRKAL, s.r.o., se sídlem v Praze 6, Koulova 10/1596, zast. JUDr. Ondřejem Maderem, advokátem v Praze 7, Dukelských hrdinů 14, proti žalovanému Krajskému úřadu – Jihočeského kraje, České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 11.4.2011, čj. KUJCK 11531/2010 OZZL/2/Sou/O-33/11, za účasti Ing. J. N., takto:

Výrok

Rozhodnutí Krajského úřadu – Jihočeského kraje České Budějovice ze dne 11.4.2011, čj. KUJCK 11531/2010 OZZL/2/Sou/O-33/11 a rozhodnutí Městského úřadu Strakonice, odboru životního prostředí ze dne 17.1.2011, čj. MUST/002227/2011ŽP/Pře SZ MUST/052103/2010/4 se zrušují pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je povi n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7760,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Osobě na řízení zúčastněné se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 13.6.2011 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11.4.2011, čj. KUJCK 11531/2010 OZZL/2/Sou/O-33/11, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do rozhodnutí Městského úřadu Strakonice, odboru životního prostředí (dále též „městský úřad“), ze dne 17.1.2011, čj. MUST/002227/2011ŽP/Pře SZ MUST/052103/2010/4, kterým městský úřad nevyhověl ve výroku I. podle ustanovení § 85 odst. 2 stavebního zákona č. 50/1976 Sb. návrhům žalobce ze dne 20.4.1998 o povolení změny vodohospodářského díla – obnovy Sudoměřského mlýna na pravém břehu řeky Otavy, ř. km 40.100 v k.ú. Sudoměř u Čemeřic a ve výroku II. návrhům žalobce ze dne 20.4.1998 „o udělení oprávnění k nakládání s vodami pro provoz malé vodní elektrárny v rozsahu 3,6 m3/s, a to celoročně“, a „aby vodní oprávnění bylo změněno co do účelu nakládání s vodami, tj. z provozu mlýna na malou vodní elektrárnu a průtok 3,6 m3/s byl zachován, a to celoročně“ (dále též „prvoinstanční rozhodnutí“), a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Žalobce s napadeným rozhodnutím pro jeho nezákonnost a nesprávnost nesouhlasí. Je jím kráceno jeho právo na užívání povrchových vod, a to z důvodu nesprávného právního posouzení a zhodnocení skutečného i právního stavu v daném místě a čase. Dosavadní vodní právo žalobce v rozsahu 3,6 m3/s nezaniklo. Bylo vydáno o více než 100 let dříve než oprávnění Ing. N. v rozsahu 12,6 m3/s, ale správní orgán chrání zájmy Ing. N. prioritně a pomíjí fakt, že žalobce se nedomáhá ničeho jiného než změny účelu svého oprávnění, na základě kterého má právo čerpat výše uvedené množství vody. Nejde tak o žádné rozšíření jeho práv z hlediska rozsahu čerpání, ale pouze o změnu účelu a právního důvodu svého čerpání. Uvedený stav na příslušném říčním kilometru nebyl způsoben žalobcem, ale rozhodnutím státních orgánů, které přiznaly jinému účastníkovi řízení více práv, než bylo možné a než odpovídalo právnímu stavu, když dříve správní orgány tvrdily, že jeho oprávnění zaniklo. Žalobce je tak nyní krácen na svých právech v důsledku pragmatického postupu správních orgánů, které jen řeší to, co samy způsobily. Žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ze dne 4.4.2011 poukázal ve vztahu k žalobní námitce o vydání povolení Ing. N. v rozsahu 12.6 m3/s v době existence vodního oprávnění žalobce na některé závěry z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 7.8.1997, čj. 810/1025/98-Bab- 22/98, podle kterého je v případě povolování dalšího nakládání s vodami třeba respektovat povinnost minimálního zůstatkového průtoku přes jez a nakládání s vodami Ing. N. Dále krajský úřad odkázal na závěry rozsudku krajského soudu ze dne 29.6.2010, čj. 10A 8/2010- 39. Žalovaný uvedl, že s ohledem na závaznost uvedených právních názorů spolu s dalšími podklady rozhodnutí nemohl rozhodnout jinak. Žalovaný souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, a navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta. Žalobce rovněž mlčky souhlasil s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, neboť ve stanovené lhůtě od doručení výzvy s poučením o procesních právech a povinnostech (doručena dne 20.7.2011), jež uplynula dnem 3.8.2011, se k věci nevyjádřil, a soud tak má za to, že žalobce nemá proti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání námitek. Do řízení se jako osoba zúčastněná přihlásil přípisem ze dne 12.7.2011 Ing. J. N., aniž by se k věci jakkoliv vyjádřil. Ze spisové dokumentace byly soudem zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Podáním ze dne 11.11.1997 (doručeno dne 12.11.1997) požádal žalobce Okresní úřad Strakonice o vydání stavebního povolení k rekonstrukci „Jirkalovi MVE“ podle přiložené projektové dokumentace. Přípisem ze dne 28.1.1998, čj. ŽP/470/98-RF vyzval okresní úřad žalobce v souvislosti se žádostí o povolení změny vodohospodářského díla k podání žádosti o změnu nakládání s vodami, neboť původní vodní oprávnění k mlýnu Jirkal z roku 1907 bylo vydáno pouze za účelem pohonu mlýna. Okresní úřad Strakonice změnu vodohospodářského díla – obnovu malé vodní elektrárny a náhonu na pravém břehu řeky Otavy, ř. km 40.100 v k.ú. Sudoměř rozhodnutím ze dne 3.4.1998, čj. ŽP/1836/98-RF nepovolil. Ministerstvo životního prostředí jako příslušný odvolací orgán rozhodnutí okresního úřadu ze dne 3.4.1998 k odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 7.8.1998, čj. 810/1025/98-Bab-O 22/98 zrušilo a věc mu vrátilo k novému projednání, a to mj. z důvodu, že rozhodnutí je vnitřně rozporné, nejasné a nepřesvědčivé a že okresní úřad nadbytečně požadoval po žalobci podání žádosti o změnu povolení k nakládání s vodami, která se ovšem dle Ministerstva životního prostředí nejpozději v odvolání žalobce objevuje, když sám okresní úřad v přípise ze dne 22.12.1997 avizoval zahájení řízení o změně povolení k nakládání s vodami z moci úřední. V dalším období bylo o žádosti žalobce opakovaně rozhodováno jak na úrovni správních orgánů (Okresní úřad Strakonice, Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo zemědělství, Městský úřad Strakonice, Krajský úřad – Jihočeský kraj), tak ze strany správních soudů (Vrchní soud v Praze – rozsudek ze dne 28.3.2002, čj. 7 A 88/99-33; Krajský soud v Českých Budějovicích – rozsudek ze dne 17.12.2007, čj. 10Ca 131/2007-19, rozsudek ze dne 8.9.2009, čj. 10Ca 81/2009-34 a rozsudek ze dne 29.6.2010, čj. 10 A 8/2010-39). Bylo rovněž zejména v návaznosti na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.3.2002 postaveno najisto, že vodní oprávnění udělené k žádosti F. J. c.k. místodržitelstvím v království Českém dne 5.11.1907 č. 312408 nezaniklo, jak o tom byly v rozhodovací činnosti správních orgánů pochybnosti. Tímto povolením bylo F. J., majiteli mlýna č.p. 20 v Sudoměři povoleno k pohonu mlýna zřízení Francoisovy turbiny se spotřebou vody 3,6 m3/s. Výměrem ze dne 5.12.1907 č. 343.449 bylo následně povoleno užívat uvedené zařízení k pohonu mlýna v Sudoměři. Zároveň bylo v tomto rozhodnutí uvedeno, že k používání vodního díla k jiným účelům by bylo třeba, aby si majitel opatřil předem příslušné povolení. Rozhodnutím ze dne 17.1.2011, čj. MUST/002227/2011ŽP/Pře SZ MUST/052103/2010/4 městský úřad nevyhověl návrhům žalobce o povolení změny vodohospodářského díla – obnovy Sudoměřského mlýna, ani jeho návrhům na „udělení oprávnění k nakládání s vodami pro provoz malé vodní elektrárny v rozsahu 3,6 m3/s, a to celoročně“, a na změnu „co do účelu nakládání s vodami, tj. z provozu mlýna na malou vodní elektrárnu a zachování průtoku 3,6 m3/s, a to celoročně“. Rozhodnutí spočívá z větší části v rekapitulaci dosavadní rozhodovací činnosti správních orgánů a soudů v této věci. Zároveň městský úřad připouští oprávněnost žádosti žalobce o změnu povolení nakládání s vodami s ohledem na závěry, že původní vodní oprávnění z roku 1907 nezaniklo. O vydání nového povolení k nakládání s vodami podle městského úřadu za faktické situace na místě samém (existence povolení Ing. N., zůstatkový průtok přes jez) uvažovat nelze, byť městský úřad skutečný obsah žádosti žalobce identifikované Ministerstvem životního prostředí v jeho odvolání ze dne 20.4.1998 dovozuje pouze nepřímo z dalších listinných materiálů (předložená projektová dokumentace) a vyhodnocuje ji na základě toho jako nereálnou. Změna v užívání stavby, která je spojena se změnou stavby – vodohospodářského díla je spojena s nakládáním s povrchovými vodami a tato řízení nelze oddělit. Odvolání žalobce ze dne 10.2.2011 následně žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. V převažující části se rozhodnutí žalovaného zabývá chronologií projednávání žádostí žalobce a řadou citací z podání žalobce či z rozhodnutí správních nebo soudních orgánů. Připomíná se pravomocné povolení Ing. N. v množství 12,6 m3/s, které již nelze napadnout žádným opravným prostředkem, jakož i povinnost zajistit přepad vody přes jez (0,5 m3/s) a průtok rybím přechodem (0,5 m3/s). Předložená projektová dokumentace není v souladu s původním vodním oprávněním z roku 1907, které nezaniklo, ale které neopravňuje k provozu malé vodní elektrárny (dále jen „MVE“) k výrobě elektrické energie. Žalovaný odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil z důvodu respektu k faktickému a právnímu stavu v dané lokalitě, kdy by využívání povolení žalobcem bylo na úkor povolení Ing. N., zachování přepadu vody přes jez a průtoku rybím přechodem. Podle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí ten, kdo tvrdí, že jím byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení. Podle ustanovení § 72 odst. 1 s.ř.s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení. Žaloba tedy byla podána osobou oprávněnou (aktivně legitimovanou) a byla podána včas. Kromě splnění základních podmínek soudního řízení (zejména vyčerpání řádných opravných prostředků, včasnost žaloby apod.), které se ověřují vždy v prvé řadě, a to dříve než soud zahájí samotný (věcný) přezkum napadeného rozhodnutí, je třeba rovněž v souladu se stávající judikaturou, jakož i s ustanovením § 76 s.ř.s. ověřit, zda rozhodnutí netrpí vadami takového významu, jež by způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, a tedy i jeho zrušení, a to bez jednání. K tak zásadním vadám řízení soud přihlíží ex officio, ačkoli jinak v zásadě platí vázanost soudu mezemi žalobních bodů (srov. § 75 odst. 2 s.ř.s.). Krajský soud při přezkoumávání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaným, ale rovněž i městským úřadem došlo v rámci odvolacího řízení k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem do té míry, že porušení je třeba považovat za podstatné ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. a mohlo mít za následek i nezákonné rozhodnutí o věci samé. Vady řízení založené žalovaným a městským úřadem jsou takového charakteru, že činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným také pro nesrozumitelnost podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. Jednou z mezi stranami nesporných skutečností prokázaných v návaznosti na předchozí závěry soudních rozhodnutí v průběhu neúměrně dlouhého rozhodování správními orgány je potvrzení existence, resp. trvání povolení k nakládání s vodami pro provoz mlýna založené v roce 1907 k žádosti právního předchůdce žalobce pana F. J. v rozsahu 3,6 m3/s rozhodnutím c.k. místodržitelství č. 312408. Zánik oprávnění v uvedeném rozsahu v 50. letech minulého století byl ze strany správních orgánů dlouho považován za výchozí premisu, která byla zřejmě i příčinou povolení k nakládání s vodami pro Ing. N. v roce 1991 v rozsahu 12,6 m3/s, což by jinak bylo s ohledem na dnes tvrzené kapacitní možnosti dotčeného vodního toku vyloučeno. Vyvrácení tohoto od počátku chybného závěru o přerušení kontinuity vodního oprávnění z roku 1907 v průběhu rozhodování právě souzené věci však nezměnilo nic na přístupu správních orgánů, jež ve svém rozhodování neakceptovaly tuto významovou záměnu příčiny a následku, resp. priority ochrany udělených práv souvisejících s užíváním povrchových vod v předmětném úseku vodního toku (k souběhu žádostí více žadatelů o povolení k nakládání s povrchovými vodami srov. např. též výklad ústředního vodoprávního úřadu – Ministerstva zemědělství čj. 11845/2005-16300 ze dne 17.8.2005, www.eagri.cz). Jistě platí neustále (a začasté i nadmíru svědčící přehlednosti a srozumitelnosti přezkoumávaného rozhodnutí) správními orgány opakovaně citované závěry odvolacích či soudních orgánů o nezbytném respektu k faktickému a právnímu stavu v místě samém, jakož i namítaná nemožnost zásahu do povolení uděleného Ing. N., nicméně to nebyl žalobce, kdo uvedenou situaci způsobil či vyvolal, ale jedná se o důsledek nedostatečně pečlivého přístupu správních orgánů, které až v důsledku závazných závěrů presentovaných správními soudy potvrdily existenci povolení nakládání s vodami, jež dnes svědčí žalobci a jehož výkon dnes požívá stejné právní ochrany, jako povolení Ing. N.. Neumožní-li symbiózu využívání vodní síly vodohospodářské poměry v dané lokalitě či vzájemná dohoda žalobce a Ing. N., je třeba hledat řešení především ze strany vodoprávního úřadu, včetně využití mimořádných postupů či opatření, a to se všemi z toho vyplývajícími důsledky, včetně těch kompenzačních a restitučních, neboť na ochranu dříve uděleného povolení je nyní již zřejmě pozdě, když následné povolení Ing. N. bylo již pravomocně uděleno, a upřednostňování kteréhokoliv z udělených povolení by nenašlo oporu v platné právní úpravě. Je však rovněž třeba připomenout, že výše uvedené platí, pokud jde o povolení z roku 1907, pouze ve vztahu k pohonu mlýna a jakákoliv interpretace o jiném účelu povoleného nakládání s vodami ze strany žalobce je nepřípustná. Důvodem vydání vodního oprávnění v rozsahu 3,6 m3/s pro F. J. bylo nahrazení původních vodních kol turbínou s projektovanou kapacitou za účelem pohonu mlýna. To ostatně potvrzují i závěry kolaudačního rozhodnutí č. 343.449 ze dne 5.12.1907, v němž je výslovně uvedena instrukce o nezbytnosti opatření si úředního povolení v případě využívání vodní síly i k jiným účelům (v podobném duchu je učiněno i prohlášení F. J. v povolení č. 312408). Faktem zůstává, že žalobci dnes svědčí povolení k nakládání s vodami v rozsahu 3,6 m3/s, aniž by bylo jakkoliv jinak (vyjma účelu) omezeno - např. z časového hlediska. Soud proto v rozhodovací činnosti správních orgánů postrádá argumentaci pro zamítavé rozhodnutí o žádosti žalobce o změnu povolení k nakládání s vodami, pokud by jedinou změnou měla být změna účelu, když na rozsahu povoleného nakládání by se zřejmě nic neměnilo. Neustále rekapitulované vodní poměry a nedostatečná celoroční kapacita povrchových vod nejsou dostatečným argumentem pro zamítnutí takové žádosti, neboť neodpovídají na otázku, proč je změna účelu již uděleného a platného povolení k nakládání s vodami takovým zásahem do vodních poměrů ve vodohospodářsky napjaté lokalitě, že nemůže být žádosti vyhověno. Kdyby se totiž nyní žalobce rozhodl své povolení využívat, a to i celoročně, konal by zřejmě po právu, v souladu s platným povolením k nakládání s vodami, a to zcela jistě tak, že jeho jediným limitem by byla kapacita a dostatek povrchových vod ve vodním toku s ohledem na ustanovení § 11 odst. 2 vodního zákona, když např. garance sanačních průtoků přes jez nebyla uložena žalobci, ale bude naopak zřejmě povinností Ing. N., jak vyplývá z žalobou napadeného rozhodnutí i rozhodnutí orgánu prvního stupně. Za ideální situaci takový stav nepovažuje ani soud, ale bylo třeba demonstrovat nežádoucí, přesto možný scénář, jemuž je třeba jedině participací všech zúčastněných stran předejít. Nicméně znovu je třeba připomenout, že ke vzniku této situace nepřispěl žalobce (a zřejmě ani Ing. N.), a přesto by to měl být žalobce, kdo by nyní měl být za vzniklý stav penalizován. Soud v žádném případě nemůže předjímat rozhodování správního orgánu. Dospěje-li však správní orgán na základě zjištění stavu věci, o němž nebudou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro posouzení rozhodované věci (srov. § 3 správního řádu), k závěru, že změnu nakládání s vodami povolit nelze, pak bude třeba, aby své závěry v rozhodnutí také předestřel a tím je přezkoumatelným způsobem také odůvodnil, jak po něm ostatně požaduje i platná právní úprava (srov. § 68 odst. 3 správního řádu). Úvahy o rentabilitě eventuálního provozu MVE správnímu orgánu nepřísluší. Je věcí žalobce, zda zvážil ekonomickou návratnost svého záměru, nikoliv správního orgánu, jehož předmětem rozhodování mají být toliko otázky vodoprávní. Rozhodnutí je pro soud nesrozumitelné i v otázce předmětu řízení, resp. iniciačního podkladu řízení, tj. návrhu – žádosti žalobce. Řízení jako celek bylo v části stavebně-právní zahájeno k žádosti žalobce ze dne 11.11.1997. Část řízení týkající se povolení k nakládání s vodami byla vedena o žádosti „identifikované“ v odvolání žalobce ze dne 20.4.1998, jak uvádí prvoinstanční správní orgán, který přitom „vycházel“ z právního názoru Ministerstva životního prostředí v jeho rozhodnutí ze dne 7.8.1998 a ze dne 7.5.1999. Uvedené stanovisko aproboval i žalovaný správní orgán. Je s podivem, že správní řízení, o jehož předmětu by nemělo být pochyb, neboť ten by měl být vždy zcela jednoznačně určen, aby bylo zřejmé, o čem správní orgán vůbec rozhoduje, je postaveno pouze na hypotéze či představě o obsahu žádosti žalobce, aniž by se správní orgán v případě pochybností či nedostatků takového podání pokusil takové pochybnosti odstranil, ať již postupem podle tehdy platného správního řádu z roku 1967 (§ 19 odst. 3) či podle aktuálně platného ustanovení § 45 odst. 2 správního řádu. Je navíc nerozhodné, jestli žalobce uvedený postup správními orgány nerozporoval, popř. mlčky akceptoval, když základním atributem správního procesu je mj. rozhodování o právech a povinnostech jednotlivě určených osob, a to v určité věci, o níž musí být najisto postaveno, že je předmětem řízení (srov. § 9 správního řádu). Spokojit se s vlastním či převzatým výkladem podání žalobce bez jednoznačného ověření jeho skutečného obsahu v případě pochybností o něm či zjištění jeho vad je z hlediska dalšího postupu správního orgánu nedostatečné a takový přístup je třeba z rozhodovací praxe vyloučit. Správní orgán se nemá snažit pochopit či vysvětlovat podání nebo žádosti jednotlivých subjektů, ale v případě nejasností či jejich nedostatků je postupem předpokládaným platnou právní úpravou odstraňovat. Je věcí „klientů“ veřejné správy, aby správním orgánům srozumitelně a jasně sdělili, oč žádají a co po správním orgánu požadují. Poučovací povinnost v rámci výkonu veřejné správy (§ 74 odst. 2 správního řádu) není možné zaměňovat s advokátní výpomocí ze strany správních orgánů, což nemění nic na tom, že veřejná správa je především službou veřejnosti (§ 4 odst. 1 správního řádu). Závěrem soud obecně doporučuje zahrnovat do rozhodnutí méně odkazů a citací na předchozí rozhodnutí v této věci, neboť je to správní orgán, který je momentálně v případě probíhajícího správního řízení jediným odpovědným orgánem za výsledek tohoto řízení. Kombinace absence vlastní „přidané“ hodnoty a alibi v podobě závěrů, často vytržených z kontextu či jinak nesourodých, jiných správních orgánů a soudů rozhodujících v předchozích fázích v této věci nemůže činit rozhodnutí více přezkoumatelným. Naopak se někdy takové rozhodnutí stává méně přehledným a méně srozumitelným. Pozitivně textované ustanovení zvláštního právního předpisu musí z logiky věci implikovat i možnost vydání negativního výroku, jestliže obecný předpis, kterým je správní řád, zamítnutí či nevyhovění žádosti v rámci správního procesu neupravuje. Opačný výklad by totiž mohl ad absurdum znamenat skutečnou nemožnost zamítnout požadovaný záměr správním orgánem a naopak zřejmě jeho povinnost každé podané žádosti vyhovět. Proto soud považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné i ve výroku týkajícím se nakládání s vodami, neboť není zřejmé, podle jakého ustanovení vodoprávní úřad rozhodoval. Sanace uvedeného postupu odvolacím orgánem poukazem na tehdy obvyklou či běžnou praxi je nedostatečná a nemůže při soudním přezkumu obstát, resp. soudní přezkum je v takovém případě vůbec vyloučen. Soud se rovněž neztotožňuje s výkladem přechodných ustanovení správního řádu, pokud jde o procesní předpis, jímž by se měl správní orgán v dalším řízení řídit. Je již ustálenou judikatorní praxí, že v případě procesního předpisu, kterým je správní řád, je na místě v okamžiku zrušení rozhodnutí správního orgánu po právní moci soudem v rámci správního soudnictví již za účinnosti správního řádu z roku 2006 postupovat ve smyslu ustanovení § 179 odst. 1 a contrario správního řádu v dalším řízení podle tohoto procesního předpisu, byť bylo původní řízení zahájeno ještě za účinnosti správního řádu z roku 1967 (č. 71/1967 Sb.) – viz rozsudek nejvyššího správního soudu ze dne 18.10.2007, čj. 7 Ans 1/2007-100. Obdobné nepochybně platí, i pokud jde o vodní zákon a stavební zákon, neboť v opačném případě by jiný postup musela upravit příslušná přechodná ustanovení, jak to např. pregnantně učinila novela zákona o elektronických komunikacích č. 153/2010 Sb. v čl. II. bodu 10. Pro aplikaci zrušených právních předpisů v řízeních vyvolaných zrušujícím rozsudkem správního soudu není obecně v platné legislativě opora (vyjma jednotlivých výjimek – jako např. výše uvedená novela č. 153/2010 Sb.) a není tedy zřejmé, z čeho správní orgány jejich použití dovodily. Jedná se tak o situaci analogickou s rozhodováním v případě povolení obnovy řízení či v důsledku zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení podle správního řádu, kdy se v případě nového řízení aplikuje právní úprava aktuální, která platí v době nového rozhodování. Soud uzavřel, že vzhledem k výše uvedeným důvodům trpí správní řízení i rozhodnutí žalovaného vadami, pro něž je soud zrušil podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) a c) s.ř.s. bez jednání. Zároveň soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení v souladu s ustanovením § 78 odst. 4 s.ř.s. Uvedená pochybení ve smyslu ustanovení § 76 s.ř.s. soud shledal i v postupu správního orgánu prvního stupně, a proto stejným způsobem rozhodl i ve vztahu k němu, když využil možnosti dané mu v ustanovení § 78 odst. 3 s.ř.s. V dalším řízení tak bude úkolem žalovaného vyjasnit předmět řízení a obsah žádosti žalobce a podle správného právního předpisu o ní odpovídajícím způsobem rozhodnout. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 7760,-Kč (zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000,- Kč, odměna zástupce žalobce za 2 úkony po 2 100,-Kč, 2x režijní paušál po 300,- Kč a 960,- Kč DPH, které je zástupce žalobce plátcem, tj. celkem 7760,- Kč). Osobě na řízení zúčastněné se právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 5 s.ř.s. nepřiznává.

Poučení