63 A 19/2021 – 55

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Vodní elektrárna Tereza s.r.o., IČO 06683878 se sídlem Ladova 1814/31, Brno zastoupené advokátem JUDr. Janem Fuchsem sídlem Osadní 324/12a, Praha 7 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice za účasti: Povodí Vltavy, státní podnik, IČO 70889953 se sídlem Holečkova 3178/8, Praha 5 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2021, sp. zn. OZZL 119320/2019/jisou SS, č.j. KUJCK 90724/2021, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Včasnou správní žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 25. 10. 2021 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2021, č.j. KUJCK 90724/2021. Tímto rozhodnutím bylo, v pro projednávanou věc nikoli podstatné části, změněno rozhodnutí Městského úřadu Strakonice, odboru životního prostředí ze dne 23. 7. 2019, č.j. MUST/032233/2019/ŽP/Pře, které bylo ve zbytku potvrzeno. Tímto prvostupňovým rozhodnutím bylo vyhověno návrhům spol. JIRKAL s.r.o. na povolení stavebních úprav vodního díla a změny v užívání – obnovy Sudoměřského mlýna na pravém břehu řeky Otavy, říční km 40.100 v katastrálním území Sudoměř u Čejetic. Současně prvostupňové rozhodnutí vyhovělo návrhům uvedené společnosti na udělení změny původního vodního oprávnění co do účelu nakládání s vodami, tj. z provozu mlýna na malou vodní elektrárnu v rozsahu 3,6 m/s, a to celoročně.

II. Shrnutí žaloby

2. Žalobkyně v obsáhlé žalobě nejprve stručně shrnuje dosavadní průběh řízení a následně namítá (IV. A) nesprávné posouzení otázky zániku vodního díla.

3. Nemožnost povolení změny původního vodního oprávnění ze dne 5. 11. 1907 žalobkyně dovozuje na základě jí tvrzeného zániku tohoto původního vodního oprávnění. K tomuto zániku dle žaloby došlo v důsledku zániku samotného vodního díla ve smyslu § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 138/1973 Sb., platného od 12. 11. 1973 do 1. 1. 2002 a ve smyslu § 13 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb. Správní orgány v projednávané věci dle žalobkyně pochybily, když otázku zániku vodního oprávnění spol. JIRKAL s. r. o. posuzovaly izolovaně pouze z hlediska vládního nařízení č. 14/1959 Sb., resp. zákona č. 11/1955 Sb.

4. Se závěry správních orgánů stran pokračujícího vodního oprávnění spol. JIRKAL s. r. o. se žalobkyně neztotožnila i z hlediska faktického stavu vodního díla ve vlastnictví uvedené společnosti. Dle názoru žalobkyně byl tento stav ze strany žalovaného zjištěn nedostatečně, když nebylo provedeno faktické ohledání stavby. Závěry žalovaného o stávající existenci vodního díla malé vodní elektrárny, která je dána existencí veškerých součástí stavebního díla, náhonu a odtokového kanálu sloužícím k původnímu účelu nátoku a odtoku vody, považuje žalobkyně za nesprávné. Demontáží a likvidací původní technologie vodního díla – Francisovy turbíny a stavidlového mechanismu byl dle žalobkyně založen stav, kdy vodní dílo není schopno sloužit svému účelu (pohánět mlýn). Vlastník tedy po dobu dvaceti let od této demontáže deklaruje vůli a zájem zřídit nové vodní dílo – malou vodní elektrárnu, o čemž svědčí i nové stavidlové uzávěry, kterými vlastník fakticky oddělil své bývalé vodní dílo od vlastního toku řeky Otavy. Z tohoto důvodu bylo zapotřebí zabývat se tím, zda předmětná stavba svým konkrétním účelům dosud slouží či zda tuto schopnost již ztratila. Správní orgány se tak dle žalobkyně dostatečně nezabývaly otázkou schopnosti vodního díla splňovat svůj původní účel (pohon mlýna). Správní orgány se svými rozhodnutími snaží legitimizovat bývalé vodní dílo a staví jeho existenci na hypotéze, že jeho dílo je možné opravit či obnovit, ve skutečnosti se však dle žalobkyně jedná o postavení nového (jiného) vodního díla.

5. V otázce možného zániku vodního díla se správní orgány řádně a srozumitelně nevypořádaly s námitkami žalobkyně.

6. V další části žaloby žalobkyně namítá (IV.B) pominutí zásad iura quasita a vigilantibus iura. Žalobou napadeným rozhodnutím došlo k porušení zásady ochrany nabytých práv, když faktický provoz dvou vodních elektráren v bezprostřední blízkosti není možný. Rozhodnutí žalovaného tak prolamuje materiální právní moc rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice ze dne 31. 1. 1991, kterým bylo žalobkyni vydáno povolení k odběru povrchové vody.

7. Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí v projednávané věci charakterizuje stavby žalobkyně jako druhotné ve srovnání s oprávněním spol. JIRKAL s. r. o. K tomu žalobkyně cituje prvostupňové rozhodnutí v části, kde správní orgán konstatuje, že do budoucna vzhledem k hodnotám průtoků v daném místě řeky Otavy lze očekávat, že souběžná existence dvou vodních elektráren půjde k tíži žalobkyně. V případě vodní elektrárny spol. JIRKAL s. r. o. však nelze tvrdit, že její vodní povolení bude využíváno na úkor povolení vydaného předchůdci žalobkyně, když spol. JIRKAL s. r. o. není právo k využívání povrchové vody udělováno, nýbrž jí svědčí nepřetržitě min. od roku 1907.

8. K tomu žalobkyně poukázala na zásadu vigilantibus iura s tím, že spol. JIRKAL s. r. o. měla možnost být účastna řízení o vydání povolení žalobkyni, ta však v tomto směru byla pasivní. Z této pasivity spol. JIRKAL s. r. o. žalobkyně dovozuje zánik vodního oprávnění této společnosti. Poškození zájmů spol. JIRKAL s. r. o. tak nemůže jít k tíži žalobkyně, jak uvedl prvostupňový orgán ve svém rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k vypořádání námitky týkající se zásady vigilantibus iura považuje žalobkyně za nepřijatelné a nedostatečně odůvodněné. K tomu žalobkyně konkrétně cituje z odůvodnění žalovaného rozhodnutí, v němž se uvádí, že k uvedené zásadě se žalovaný vyjadřovat nebude, neboť povolení udělené žalobkyni není předmětem tohoto řízení a dále, že postupem správních orgánů nemůže žalobkyni vzniknout škoda, když správní orgány postupují v souladu se zákonem.

9. Žalobkyně dále s odkazem na závěry rozhodnutí krajského soudu ze dne 30. 9. 2013, č.j. 5 As 112/2011–38 uvedla, že k přijetí žádných kompenzačních opatření ze strany správních orgánů nedošlo. Správní orgány se taktéž nijak nezabývaly případnou proporcionalitou a omezením jednotlivých práv účastníků, v tomto směru řádně svá rozhodnutí nezdůvodnily a spokojily se s tím, že nastalá situace půjde k tíži žalobkyně. K této situaci však došlo v důsledku chybného postupu správních orgánů.

10. Žalobou je dála namítáno (IV.C) porušení povinnosti umožnit nahlédnutí do spisu a seznámit se s podklady rozhodnutí. Žalovaný nevyhověl žádosti žalobkyně ze dne 25. 3. 2020 o prodloužení lhůty pro nahlédnutí do spisu, kterou podala z důvodu celostátních epidemiologických opatření, která fakticky znemožňovala seznámení se s podklady rozhodnutí. Žalovaný k tomu uvedl, že správní spis byl doplněn pouze o závazné stanovisko ze dne 12. 3. 2020, které bylo účastníkům řízení zasláno. Doplnění spisu tímto způsobem nezakládá žalovanému povinnost opětovně účastníky seznámit s celým spisem. Žalovaný umožnil účastníkům seznámit se s obsahem správního spisu v úřední i jiné dny, kdy účastníci ovšem byli povinni si termín předem telefonicky domluvit.

11. Žalobkyně uvedla, že se telefonicky na žalovaného s žádostí o nahlédnutí do spisu obrátila, avšak bylo jí sděleno, že s ohledem na opatření související s nemocí Covid – 19 je tato možnost fakticky omezena a bylo jí doporučeno písemně požádat o prodloužení lhůty k nahlédnutí do spisu, což učinila, přesto jí vyhověno nebylo a na její žádost žalovaný žádným způsobem nereagoval.

12. Uvedený postup považuje žalobkyně za nezákonný, rozporný s judikaturou Ústavního soudu a za krajně neslušný. Postup žalovaného hodnotí žalobkyně jako trvale zaujatý vůči ní.

13. Napadené rozhodnutí je dle žalobkyně dále (IV.D) nepřezkoumatelné, a to v otázce nutnosti vybudování rybího přechodu. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z čeho žalovaný dovozuje, že vodní dílo spol. JIRKAL s. r. o. nepředstavuje bariéru pohybu ryb a není tak nutné vybudování rybího přechodu. Podklady, jež žalovaný uvádí jako oporu pro své závěry, se problematikou potřebnosti rybího přechodu nezabývají či se jí zabývají pouze marginálně.

14. Žalované rozhodnutí taktéž nijak (IV.E) nevypořádává námitky žalobkyně v otázce vzdání se vodního oprávnění ze strany právních předchůdkyň spol. JIRKAL s. r. o., k tomu žalobkyně uvádí, že souhlas poskytnutý předchůdci žalobkyně ze strany M.K. a H.K. fakticky znamená, že se vzdaly vodního práva ve prospěch žalobkyně. Ačkoli toto žalobkyně v průběhu správního řízení namítala, správní orgány se touto námitkou nijak nezabývaly.

15. Součástí žaloby byl též návrh na přiznání dokladného účinku této žalobě. Tomuto návrhu bylo krajským soudem vyhověno, a to rozhodnutím ze dne 6. 12. 2021, č.j. 63 A 19/2021–43.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

16. Žalovaný se ve vyjádření k žalobě podrobně zabýval každou z námitek vznesených žalobě, přičemž setrval na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí a žádnou z těchto námitek neshledal důvodnou.

17. Dle žalovaného k zániku oprávnění spol. JIRKAL s. r. o. k nakládání s vodami nedošlo. Stavební část vodního díla malé vodní elektrárny stále existuje a nátok i odtok vody jsou stále schopny plnit svou funkci a slouží k původnímu účelu. Demontovaná Francisova turbína jakož i stavidlový mechanismus představují technologickou část díla, nikoli vodní dílo samotné. Toto oprávnění pak nezaniklo ani v průběhu času, kdy dílo nebylo (ani být nemohlo) fakticky využíváno. Z uděleného oprávnění žalobkyni, které bylo označeno za nesprávné, tak tato fakticky těží a má z něj prospěch, a to až do kolaudace vodního díla spol. JIRKAL s. r. o. (stavba Sudoměřského mlýna). Žalobkyni tak dosud nevznikla žádná újma a tato otázka dle žalovaného nemůže být řešena tak, jak uvedl krajský sodu v rozhodnutí ze dne 31. 8. 2011, č.j. 10 A 48/2011 – 38. Otázka zániku oprávnění spol. JIRKAL s. r. o. již byla projednávána krajským i Nejvyšším správním soudem, opakované přezkoumání soudy již posouzených skutečností za situace, kdy nové skutečnosti známy nejsou, dle žalovaného není možné. O novém povolení spol. JIRKAL s. r. o. rozhodováno není, proto námitky stran nebezpečí vzniku újmy žalobkyni nejsou relevantní.

18. Žalovaný neshledal důvodnou ani námitku týkající se odepření práva nahlédnout do spisu žalobkyni. K tomu uvedl, že toto právo žalobkyně omezeno nebylo, žalovaný účastníkům umožnil nahlédnutí do spisu v úřední dny a též mimo ně po telefonické domluvě. Účastníky pak seznámil s jediným v odvolacím řízení doplněným důkazem, když jim tento zaslal, aby se tak vyhnul možnému šíření nákazy. Telefonický kontakt žalobkyně ohledně nahlédnutí do spisu žalovaný popřel.

19. Nepřezkoumatelným své rozhodnutí žalovaný neshledal ani ve vztahu k otázce rybího přechodu. Ačkoli žalovaným uváděné podklady v této souvislosti jednoznačně nezodpovídají otázku nutnosti rybího přechodu, žalovaný tuto otázku zhodnotil sám a v souladu s § 15 odst. 8 vodního zákona uzavřel, zda existují okolnosti relevantní pro vznik povinnosti umožnění překonání bariéry pohybu ryb. V daném případě žalovaný zjistil, že se jedná o změnu vodního díla, která bariéru pohybu ryb nezaložila.

20. S námitkou týkající se vzdání se oprávnění ze strany M.K. a H.K. se vypořádal prvostupňový orgán ve svém rozhodnutí, v odvolání tato námitka uplatněna žalobkyní nebyla. Žalovaný k této námitce ve vyjádření uvedl, že souhlas s výstavbou konkrétní stavby představuje toliko projev vůle v podobě souhlasu se stavbou, nikoli vzdání se vlastního oprávnění. Řízení o zrušení povolení je navíc řízením samostatným (§ 12 odst. 1 vodního zákona), zahajovaným z moci úřední, přičemž toto řízení skutečně bylo na základě podnětu předchůdce žalobkyně zahájeno, avšak povolení k nakládání s vodami spol. JIRKAL s. r. o. zrušeno nebylo (rozhodnutí ze dne 31. 7. 2009). Skutečnost, že došlo demolici budovy mlýna v roce 1990, nemá vliv na závěry o zániku stavby, neboť žalovaný vychází z projektové dokumentace o rozsahu stavebních změn.

21. S návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě žalovaný vyslovil souhlas.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). Ve věci rozhodl bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci řízení s takovým postupem vyjádřili souhlas.

23. Žaloba není důvodná. IV.A Námitka nesprávného posouzení otázky zániku vodního díla spol. JIRKAL s. r. o.

24. Žalovaný se k této otázce obsáhle vyjádřil na str. 4 – 7 napadeného rozhodnutí. Krajský soud nepovažuje za nutné závěry žalovaného obsáhle rekapitulovat, proto pouze ve stručnosti shrnuje, že žalovaný dospěl k závěru, že demontáží Francisovy turbíny a stavidlového mechanismu nedošlo k zániku vodního díla. K zániku by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by stavba trvale ztratila schopnost sloužit účelům předpokládaným v § 55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“) nebo kdy fakticky přestane být stavbou. K tomu však v daném případě nedošlo, neboť stavební část vodního díla malé elektrárny stále existuje, jakož i veškeré součásti stavebního díla. Nátok a odtok vody je stále schopen plnit svou funkci a stále slouží původnímu účelu.

25. Otázkou zániku vodního díla ve vlastnictví spol. JIRKAL s. r. o. se opakovaně zabývaly též správní soudy. Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 28. 3. 2002, č.j. 7 A 88/99–33 zavázal správní orgány k posouzení existence či neexistence vodního oprávnění uděleného F.J. v roce 1907. K charakteru tohoto oprávnění pak soud uvedl, že jediným účelem, pro který bylo možné toto vodní oprávnění užívat, byl pohon mlýna. Pokud by v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že vodní oprávnění z roku 1907 dosud trvá, pak jej je možné využít pouze pro pohon mlýna. Pro účely malé vodní elektrárny jej použít nelze a v této souvislosti je třeba požádat o změnu existujícího vodního oprávnění.

26. Krajský soud následně rozhodnutím ze dne 17. 12. 2007, č.j. 10 Ca 131/2007 – 19 zrušil rozhodnutí žalovaného, jímž žádosti spol. JIRKAL s. r. o. o změnu stavby a změnu vodního oprávnění nebylo vyhověno. Správní orgány dle krajského soudu vycházely z toho, že vodní oprávnění zaniklo, aniž by v tomto směru řádně zjistily skutkový stav věci.

27. Městský úřad Strakonice v rozhodnutí ze dne 12. 11. 2008, č.j. ŽP/5827/B–24/2008–EP dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že nedošlo ke zrušení závodu – mlýna ani podniku Jihočeské mlýny a pekárny n.p., tím nebyla splněna druhá podmínka zániku vodního oprávnění dle § 38 nařízení č. 14/1959. Vodní oprávnění tak okamžikem, kdy byl v objektu ukončen mlýnský provoz, nezaniklo. Městský úřad dále uvedl, že vzhledem k existenci nezpochybnitelného povolení k nakládání s vodami v rozsahu 12,6 m/s pro levobřežní malou vodní elektrárnu Ing. J.N., lze dalším žadatelům vydat povolení k nakládání s vodami pouze v rozsahu přebytku vody, který je k dispozici v závislosti na průtoku vody v toku. Jelikož je tento přebytek po řadu dnů v průběhu roku nižší než 3,6 m/s, nelze akceptovat požadavek spol. JIRKAL s. r. o., aby v tomto rozsahu mohla užívat vodu celoročně. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno žalovaným dne 1. 12. 2009 (č.j. KUJCK 24818/2009 OZZL/9). Žalovaný shodně uvedl, že oprávnění k nakládání spol. JIRKAL s. r. o. nezaniklo, neboť pro jeho zánik nebyly naplněny podmínky § 38 nařízení č. 14/1959 Sb. Rovněž bylo konstatováno, že o změnu původního povolení, pokud k zániku původního oprávnění nedošlo, žádat lze. Žádosti spol. JIRKAL s. r. o. o udělení oprávnění nakládání s vodami pro provoz malé vodní elektrárny v rozsahu 3,6 m/s celoročně vyhověno nebylo, neboť s ohledem na průtočnost řeky Otavy v daném místě lze počítat s provozem turbíny MVE JIRKAL s.r.o. otevřené na průtok 3,6 m/s počítat pouze po dobu cca 120 dnů v roce.

28. V dalším rozhodnutí ze dne 8. 9. 2009, č.j. 10 Ca 81/2009–34, jímž bylo zrušeno jiné rozhodnutí žalovaného, který potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Strakonice o zastavení vodoprávního řízení o povolení změny vodohospodářského díla, krajský soud konstatoval, že trvání vodního oprávnění bylo správními orgány obou stupňů posouzeno správně. Soud dále uvedl, že je zcela nepochybné, že vlastník mlýna J. byl oprávněn čerpat povrchovou vodu k pohonu mlýna ve stanoveném rozsahu. Toto jeho oprávnění předchází oprávnění Ing. N., který je vlastníkem malé vodní elektrárny na stejném jezu jako mlýn J.. To, že vodní oprávnění vlastníka mlýnu J. je starší než oprávnění Ing. N. neznamená, že právnímu nástupci držitele staršího vodního oprávnění lze vodní oprávnění změnit bez ohledu na skutečný a právní stav v dané lokalitě.

29. Krajský soud v dalším pro věc podstatném rozhodnutí ze dne 31. 8. 2011, č.j. 10 A 48/2011–38 znovu potvrdil trvání povolení k nakládání s vodami pro provoz mlýna uděleného předchůdci spol. JIRKAL s. r. o. v roce 1907. Krajský sodu rovněž naznačil, že původní nesprávná premisa, ze které vycházely správní orgány ve svých závěrech o zániku oprávnění k nakládání s vodami spol. JIRKAL s. r. o., byla zřejmě příčinou udělení vodního oprávnění Ing. N. (předchůdci žalobkyně). Udělením tohoto oprávnění nastala situace, kdy v dotčeném místě průtoku řeky Otavy mají vedle sebe fungovat dvě malé vodní elektrárny, přičemž z napadeného rozhodnutí nebylo dle krajského soudu zřejmé, z jakého důvodu by žadatelem požadované změně účelu uděleného a platného povolení k nakládání s vodami nemělo být vyhověno.

30. Závěry uvedeného rozhodnutí krajského soudu pak byly potvrzeny Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2013, č.j. 5 As 114/2011–88, který zamítl kasační stížnost spol. JIRKAL s. r. o. Rovněž kasační soud tímto rozhodnutím implicitně potvrdil trvání povolení k nakládání s vodami uděleného předchůdci spol. JIRKAL s. r. o.

31. Z uvedeného stručného shrnutí pro danou otázku nejpodstatnějších závěrů soudních rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že správní soudy opakovaně dospěly k závěru, že oprávnění k nakládání s vodami spol. JIRKAL s. r. o. nezaniklo a nadále trvá, byť se váže pouze k provozu mlýna a k jeho navázání na provoz malé vodní elektrárny je zapotřebí podat žádost o změnu účelu tohoto oprávnění. Tento závěr správní soudy učinily mimo jiné na základě ust. § 13 písm. b) vodního zákona, který měl být správními orgány, na rozdíl od zákona č. 138/1973 Sb., v dané věci aplikován, jak výslovně plyne ze závěrů správních soudů. Není tedy pravdou, že by právní úprava obsažená v § 13 písm. b) vodního zákona byla v rozhodnutích, jimiž bylo konstatováno, že k zániku oprávnění spol. JIRKAL s. r. o. nedošlo, opomenuta.

32. K tomu je třeba uvést, že žalobkyní namítané ust. § 13 písm. b) vodního zákona váže zánik povolení k nakládání s vodami na zánik vodního díla, přičemž neobsahuje zvláštní právní úpravu způsobu zániku vodního díla. Pokud tedy správní orgány v projednávané věci posuzovaly splnění podmínek zániku povolení k nakládání s vodami dle ust. § 38 odst. 1 nařízení č. 14/1959 Sb., které provádí zákon č. 138/1973 Sb., o vodním hospodářství, které obsahuje kromě jiných též podmínku zániku stavebního díla, pak je takové posouzení zcela validní s žalobou odkazovaným § 13 písm. b) vodního zákona. Správní orgány na základě řádně a dostatečně zjištěného skutkového stavu dospěly v předcházejícím řízení k závěru, že k zániku vodního díla ani ke zrušení závodu nedošlo (vodní oprávnění okamžikem, kdy byl v objektu ukončen mlýnský provoz nezaniklo – viz rozhodnutí Městského úřadu ve Strakonicích ze dne 12. 11. 2008, č.j. ŽP/5827/B–24/2008–EP), takový závěr odpovídá důvodům zániku povolení k nakládání s vodami dle ust. § 13 písm. b) vodního zákona, který měl být v dané věci správními orgány aplikován.

33. Pro projednávanou věc je podstatné, že na ust. § 13 písm. b) vodního zákona přímo reagují závěry prvostupňového (str. 9 a 10) i žalobou napadeného rozhodnutí (str. 5–7), které zánik vodního díla spojuje s okamžikem, kdy vodní dílo natrvalo ztratí schopnost sloužit účelům předpokládaným v ust. § 55 odst. 1 vodního zákona či kdy fakticky přestane být stavbou. Závěry správních orgánů v projednávané věci, dle nichž k zániku vodního díla nedošlo, když demontáží Francisovy turbíny vodní dílo natrvalo neztratilo svou schopnost využití, považuje krajský soud za správné. Stavební část původního vodního díla je po reinstalaci vodního pohonu schopna opětovného fungování, o čemž ostatně nepřímo svědčí i to, že dílčí úpravy tohoto vodního díla (instalace SemiKaplan turbíny) bez dalšího umožní navazující činnost malé vodní elektrárny. Proto nelze konstatovat, že by došlo k zániku tohoto vodního díla.

34. Uvedené závěry pak zcela nepochybně potvrzují též výstupy z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2021, č.j. 6 As 208/2019–66, které jsou plně aplikovatelné i na věc nyní projednávanou, přestože se týkají situace, kde bylo naopak demontováno technické zařízení malé vodní elektrárny. Nejvyšší správní soud k otázce zániku vodního díla (povolení k nakládání s vodami) v případě demontáže části technologického zařízení uvedl: „Nejvyšší správní soud dospěl ke stejnému závěru. I pokud odnětím části technologického zařízení došlo k okamžitému zneprovoznění malé vodní elektrárny, neznamená to, že toto vodní dílo zaniklo. Stavby tvořící malou vodní elektrárnu jsou nadále způsobilé k využívání energetického potenciálu vod. Pokud by vlastnice pozemků a staveb do objektu umístila jiné technologické zařízení, mohou stavby nadále sloužit tomuto účelu. Lze přisvědčit krajskému soudu i v tom, že pokud by odstranění technologického zařízení mělo znamenat zánik malé vodní elektrárny, pak by nebyla možná ani výměna této technologie bez toho, aby bylo nutné žádat nové povolení k nakládání s vodami. Takový přístup by odporoval účelu povolení k využití energetického potenciálu vod jako povolení dlouhodobého (§ 9 odst. 6 vodního zákona).“ 35. Krajský soud shrnuje, že k zániku povolení k nakládání s vodami spol. JIRKAL s. r. o. ve smyslu § 13 písm. b) vodního zákona nedošlo, neboť nedošlo k zániku vodního díla, jak na základě uvedeného zákonného ustanovení správně konstatovaly správní orgány obou stupňů (a před nimi opakovaně též správní soudy). Správní orgány se v této otázce dostatečným způsobem vypořádaly s námitkami žalobkyně, které byly vzneseny v průběhu správního řízení. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí přímo reaguje na žalobkyní v odvolání namítané opomenutí § 13 písm. b) vodního zákona, jak vyplývá z obsahu odůvodnění žalovaného rozhodnutí (str. 5). Skutkový stav považuje krajský soud za dostatečně zjištěný, pročež jeho další zjišťování doplněním dokazování v rámci odvolacího řízení lze hodnotit jako nadbytečné, jak ostatně plyne i z žalobou napadeného rozhodnutí. IV.B Námitka pominutí zásad iura quaesita a vigilantibus iura 36. Další žalobní námitkou je namítáno faktické narušení vlastních práv žalobkyně, která jí byla pravomocně přiznána v rozsahu platného a neměnného povolení k nakládání s vodami. V případě přiznání vodního práva spol. JIRKAL s. r. o. totiž dle žalobkyně dojde ke zrušení jejího vodního oprávnění, neboť průtok řeky dle jejího názoru neumožňuje provoz dvou malých vodních elektráren v bezprostřední blízkosti, což potvrdil i prvostupňový orgán ve svém rozhodnutí. Správní rozhodnutí v projednávané věci tak vodní dílo žalobkyně a její oprávnění považuje za druhotné ve srovnání s oprávněními spol. JIRKAL s. r. o. Dle názoru žalobkyně je pak v otázce možného poškození práv spol. JIRKAL s. r. o., které nemůže jít k tíži žalobkyně, vycházet ze zásady vigilantibus iura, když uvedená společnost nevyužila opravných prostředků v řízení, na základě kterého bylo žalobkyni vodní oprávnění uděleno. S pominutím uvedených zásad se správní orgány dle žalobkyně nijak nevypořádaly.

37. Krajský soud v prvé řadě uvádí, že předmětem tohoto řízení je povolení změny účelu původního vodního oprávnění, kdy existence vodního oprávnění spol. JIRKAL s. r. o. byla již v předchozích řízeních prokázána a konstatována. Faktická situace je taková, že vedle sebe stojí právo žalobkyně v podobě oprávnění k nakládání s vodami v množství průtoku 12,6 m/s, které bylo založeno pravomocným rozhodnutím vodoprávního úřadu z roku 1991, a právo spol. JIRKAL s. r. o. v podobě oprávnění k nakládání s vodami v množství průtoku 3,6 m/s, které vzniklo již v roce 1907 a nadále trvá až do současné doby.

38. Obě tato oprávnění jsou si postavena naroveň a nelze upřednostňovat jedno před druhým. Z tohoto důvodu musí být zajištěno jejich vzájemné fungování, aniž by provoz jedné vodní elektrárny omezoval provoz druhé vodní elektrárny. Obě tyto vodní elektrárny jsou vázány limity průtoku, a to jednak co do množství vody pro turbíny, které jednotlivé elektrárny mohou z říčního průtoku využít, kdy žalobkyni svědčí toto oprávnění v rozsahu 12,6 m/s a spol. JIRKAL s. r. o. v rozsahu 3,6 m/s a jednak limitem v podobě minimálního zůstatkového průtoku přes jezové těleso, který musí zůstat v každém případě zachován (0,6 m/s). Provoz obou malých vodních elektráren při zachování minimálního průtoku řeky přes jezové těleso tak je možný v případě, kdy bude průtočnost řeky v hodnotě 16,8 m/s.

39. Z obsahu Souhrnné technické zprávy jakož i z obsahu Manipulačního řádu pro MVE Sudoměřský mlýn (spol. JIRKAL s. r. o.) se podává, že průtočnost řeky v rozsahu 16,8 m/s je dána v rámci 120 dnů v roce, ve zbytku je průtočnost řeky Otavy nižší. Po dobu 120 dnů tak bude možné symbiotické fungování obou vodních elektráren najednou, v ostatních dnech, kdy průtočnost řeky nebude dosahovat požadovaného rozsahu pro tento symbiotický provoz, bude zapotřebí ponížit provoz obou těchto elektráren, a to v poměru, který odpovídá oprávnění obou elektráren k nakládání s vodami (tzn. 12,6 : 3,6) za současného zachování minimální průtočnosti jezu. Takový systém fungování představuje dle názoru krajského soudu jediné možné řešení nastalé situace, ve které mají obě elektrárny založené oprávnění k nakládání s vodami ve zmiňovaném rozsahu a obě tak jsou oprávněny fungovat najednou, aniž by provoz jedné byl upřednostňován před provozem druhé. Takto vymezený způsob realizace vodních oprávnění odpovídá dikci § 11 odst. 2 vodního zákona, dle kterého povolení k nakládání s vodami automaticky negarantuje rozsah nakládání s vodami určený povolením k tomuto nakládání. Takové řešení fungování elektráren ovšem není předmětem tohoto řízení a musí být vtěleno do manipulačních řádů vodních elektráren, které budou případný konflikt v případě poklesu průtoku pod hodnotu 16,8 m/s řešit (srov. již shora zmiňované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2021, č.j. 6 As 208/2019–66)

40. Předmětem tohoto řízení je toliko otázka správnosti rozhodnutí, kterým byla povolena změna účelu původního vodního oprávnění spol. JIRKAL s. r. o. Tato změna nijak do práv žalobkyně nabytých pravomocným povolením k nakládání s vodami nezasahuje, když oprávnění spol. JIRKAL s. r. o. nakládat s vodami v množství průtoku 3,6 m/s trvá, a to ať už ve vztahu k provozu původního mlýna či k provozu malé vodní elektrárny. Samotný provoz malé vodní elektrárny do práv žalobkyně nezasahuje a ta ani konkrétní zásah do svých práv neuvádí, když v této souvislosti zmiňuje pouze nedostatečnou kapacitu říčního průtoku.

41. Správními rozhodnutími konstatovaná současná existence obou oprávnění k nakládání s vodami neupřednostňuje žádné z těchto oprávnění a nestaví tedy ani oprávnění žalobkyně jako druhotné. Prvostupňovým orgánem konstatovanému možnému (pravděpodobnému) budoucímu poškození práv žalobkyně je zapotřebí předcházet právě výše uvedenými manipulačními plány, které vodoprávní úřad může vlastníkům vodního díla uložit ke zpracování v souladu s § 59 odst. 3 vodního zákona.

42. Žalobkyně na druhou stranu nemůže úspěšně tvrdit, že její vodní elektrárna může fungovat na úkor vodní elektrárny spol. JIRKAL s. r. o., když tato nevyužila opravný prostředek v případě jejího povolení k nakládání s vodami. Toto povolení žalobkyně totiž nemá žádný vliv na existující a trvající oprávnění spol. JIRKAL s .r. o. k nakládání s vodami v rozsahu 3,6 m/s. Žalobou uváděná zásada vigilantibus iura tak nemůže mít žalobkyní požadované účinky.

43. Žalobou napadené rozhodnutí se s uvedenými námitkami vypořádává na str. 10, přestože tak činí stručně, nezakládá to jeho nezákonnost. Pokud žalovaný v této části odůvodnění uvádí, že konstatování nezaniknuvšího oprávnění spol. JIRKAL s. r. o. k nakládání s vodami nemá vliv na práva nabytá žalobkyní, lze s takovým vypořádáním dané námitky souhlasit, neboť v podstatě odráží závěry učiněné krajským soudem shora. Pokud žalobkyně pod bodem IV. odvolání pouze dílčím způsobem zmiňuje zásadu vigilantibus iura, aniž by ji v kontextu napadeného rozhodnutí blíže rozvedla (jak učinila až v žalobě), nemůže touto žalobou úspěšně namítat její řádné nevypořádání, neboť kvalita odvolacích námitek do značné míry předurčuje kvalitu správního rozhodnutí. IV.C Námitka porušení povinnosti umožnit nahlédnutí do spisu a seznámit se s podklady rozhodnutí 44. Ani tuto námitku neshledal krajský soud důvodnou. Jak vyplývá ze správního spisu, žalovaný oznámením ze dne 16. 3. 2020 informoval všechny účastníky řízení o možnosti nahlédnutí do podkladů pro rozhodnutí. K tomuto jim určil lhůtu 10 dnů. Součástí oznámení byla i informace, že seznámení je možné každé pondělí a středu od 8:00 do 15:00 hodin. Dále žalovaný účastníky informoval o nutnosti telefonického sjednání případného termínu k nahlížení v souvislosti s tehdy platným krizovým opatření vlády České republiky. S ohledem na uvedené žalovaný společně s oznámením zaslal účastníkům řízení jakožto jediný nový podklad ve spisové dokumentaci závazné stanovisko ze dne 12. 3. 2020. Toto oznámení bylo právnímu zástupci žalobkyně dle doručenky založené ve spisu doručeno dne 16. 3. 2020. Právní zástupce žalobkyně dne 25. 3. 2020 (lhůta pro využití práva nahlédnutí do spisové dokumentace před vydáním rozhodnutí žalobkyni končila dne 26. 3. 2020) požádal o prodloužení lhůty pro studium podkladů rozhodnutí a o odložení rozhodnutí orgánu ve věci, a to do 10 dnů po skončení nouzového stavu na území České republiky. Obsahem spisu není záznam o žalobou uváděné telefonické komunikaci, v rámci které mělo být právnímu zástupci žalobkyně sděleno, že možnost nahlédnout do spisu je v souvislosti s nemocí Covid–19 fakticky omezena, a proto si zástupce žalobkyně má zaslat žádost o prodloužení lhůty k seznámení se s podklady rozhodnutí. Žalobkyně sama k tomuto svému tvrzení nedokládá ničeho, žalovaný ve svém vyjádření popřel, že by ke vzájemnému telefonickému kontaktu došlo.

45. Krajský soud k tomu uvádí, že žalobkyně měla po doručení uvedeného oznámení minimálně tři příležitosti, kdy mohla do spisu nahlédnout (za dodržení žalovaným vymezených úřední dnů se jednalo o termíny 18. 3., 23. 3. a 25. 3. 2020). Fakt, že žalobkyně tohoto práva nevyužila, nelze ani s ohledem na zpřísněná pravidla fungování státní správy ve vztahu k účastníkům řízení v době pandemie koronaviru (zde nutnost telefonického sjednání termínu k nahlížení), přičítat k tíži žalovaného. Tehdy účinné opatření vlády ČR žalobkyni neznemožňovalo sjednat si v rámci poskytnuté desetidenní lhůty možnost do spisu nahlédnout. Nelze taktéž přehlédnout, že žalovaný zaslal jediný nový podklad založený do spisu (závazné stanovisko ze dne 12. 3. 2020) účastníkům společně s oznámením ze dne 16. 3. 2020. Spis tedy neobsahoval nic, s čím by se žalobkyně nemohla před vydáním rozhodnutí seznámit. K tomu je navíc třeba doplnit, že právní zástupce žalobkyně byl s obsahem spisové dokumentace v projednávané věci prokazatelně seznámen (tehdy v pozici právního zástupce předchůdce žalobkyně Ing. N.), když do této dokumentace nahlédl Mgr. Z.S. (tehdy spolupracující advokát právního zástupce žalobkyně – spol. STRÁNSKÝ FUCHS KŘEČEK advokátní kancelář s.r.o.) dne 21. a 28. 3. 2018, který současně pořídil fotokopie dokumentů, o čemž svědčí úřední záznamy z uvedených dnů, jež jsou součástí spisové dokumentace. Právní zástupce žalobkyně pak následně podal vyjádření účastníka před vydáním prvostupňového rozhodnutí ve věci a dále též odvolání proti tomuto rozhodnutí, ze kterých je patrná jeho informovanost o konkrétním obsahu spisu.

46. Jakkoli žalovaný na písemnou žádost právního zástupce žalobkyně o „prodloužení lhůty pro studium podkladů rozhodnutí a poskytnutí vyjádření účastníka řízení, a tedy o odložení rozhodnutí orgánu ve věci, a to do 10 dnů po skončení nouzového stavu na území České republiky“ nereagoval, nebylo tímto jeho postupem zasaženo do práva žalobkyně seznámit se s podklady rozhodnutí a k těmto se vyjádřit. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní zástupce žalobkyně byl s obsahem spisové dokumentace seznámen, přičemž v rámci odvolacího řízení mu byl konkrétně doručen jediný podklad, který byl v tomto odvolacím řízení doplněn. Žalobkyně tak byla řádně seznámena s jediným novým důkazem, na základě kterého by skutkový stav v dané věci mohl doznat změn. (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č.j. 2 As 325/2016–46, bod 56 – 58)

47. Podstatné pro věc je, že přestože byl právní zástupce žalobkyně řádně poučen o možnosti seznámit se s obsahem podkladů rozhodnutí a vyjádřit se k nim, této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu nedojde k porušení práva zakotveného v § 36 odst. 3 správního řádu, pokud toto právo účastník řízení přes poučení nevyužije. Písemná žádost právního zástupce žalobkyně neobsahuje žádné objektivní skutečnosti jako např. onemocnění nemocí Covid – 19, které by zapříčiňovaly nemožnost se s obsahem spisové dokumentace po telefonickém objednání seznámit či nemožnost podat ve stanovené lhůtě vyjádření k podkladům rozhodnutí. Opatření přijatá vládou v rozhodné době neznemožňovala účastníkům řízení fakticky se s podklady rozhodnutí seznámit a vyjádřit se k nim, proto nebyl dán důvod k prodlužování lhůty pro seznámení se s podklady rozhodnutí (podání vyjádření k nim) do doby po ukončení nouzového stavu, a proto nelze danou námitku shledat důvodnou. IV.D Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí v otázce nutnosti vybudování rybího přechodu 48. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

49. Žalobkyně spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného v tom, že žalovaný bez bližšího zdůvodnění konstatoval, že malá vodní elektrárna spol. JIRKAL s. r. o. ani vtokové a odtokové koryto netvoří bariéru pohybu ryb. Z rozhodnutí dle žalobkyně není zřejmé, z čeho žalovaný dovozuje, že vodní dílo nepředstavuje bariéru pohybu ryb a nutnost vybudování rybího přechodu. Jím uváděné dokumenty, jež jsou součástí spisového materiálu, se problematikou rybího přechodu nezabývají či se jí zabývají zcela marginálně.

50. Krajský soud napadené rozhodnutí v otázce nutnosti vybudování rybího přechodu nepřezkoumatelným neshledal. Žalovaný se sice pod body b.2.1.) až b.2.7.) zabývá pojmem rybí přechod a dále popisuje obsah podkladů vztahujícími se k plánované obnově malé vodní elektrárny (studie RNDr. H., studie RNDr. Z. Vyjádření Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, závěry místního šetření Městského úřadu Strakonice), které se problematikou nutnosti vybudování rybího přechodu blíže nezabývají, avšak stěžejní posouzení klíčové otázky potřebnosti rybího přechodu lze nalézt pod bodem b.5.) napadeného rozhodnutí. V této části žalovaný uvádí, z jakých konkrétních důvodů není vybudování rybího přechodu v případě záměru obnovy malé vodní elektrárny spol. JIRKAL s. r. o. nutné.

51. Žalovaný v souladu se závazným právním názorem krajského soudu vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 9. 7. 2021, č.j. 61 A 18/2020 – 67 zodpověděl otázky plynoucí z dikce § 15 odst. 8 vodního zákona a podmiňující nutnost vybudování rybího přechodu, přičemž dospěl k závěru, že projednávaná změna vodního díla nezakládá bariéru pohybu ryb a vodních živočichů.

52. Žalovaný pod bodem b.5.) Závěr kapitoly b) podrobně rozvádí, z jakého důvodu stavba malé vodní elektrárny ani vtokové a odtokové koryto netvoří překážku pro pohyb ryb, pročež není nutné budovat rybí přechod. K tomu žalovaný doplnil, že odtokový kanál malé vodní elektrárny není vodním tokem ve smyslu § 15 odst. 8 vodního zákona, proto se na něj povinnost k vybudování rybího přechodu ani nevztahuje.

53. Závěry napadeného rozhodnutí učiněné ve vztahu k nutnosti vybudování rybího přechodu považuje krajský soud z pohledu přezkoumatelnosti rozhodnutí za zcela dostatečné. Žalovaný s ohledem na charakter stavebních úprav stávajícího vodního díla racionálním způsobem zdůvodňuje, proč tyto změny nově nezaloží bariéru pro pohyb ryb či jiných vodních živočichů. Jakkoli je obsahem této části zdůvodnění podrobný odkaz na shora popsané podklady, které o nutnosti vybudování rybího přechodu nevypovídají ničeho, žalovaný v závěru kapitoly činí vlastní závěry, které nejsou založeny výhradně na uvedených podkladech, jak se snaží navodit žalobkyně. IV.E Námitka nevypořádání námitek žalobkyně v otázce vzdání se vodního oprávnění ze strany právních předchůdců žadatele 54. Dále žalobkyně poukazuje na postup správních orgánů, kterými dle jejího názoru nebyla posouzena otázka, zda se právní předchůdci spol. JIRKAL s. r. o. vzdali předmětného vodního oprávnění. K tomu žalobkyně blíže uvedla, že ke vzdání se tohoto oprávnění mělo dojít tím, že právní předchůdkyně spol. JIRKAL s. r. o. M.K. a H.K. daly v roce 1991 žalobkyni souhlas s výstavbou její malé vodní elektrárny. Dle názoru žalobkyně se fakticky mohlo jednat o vzdání se vodního práva ve prospěch žalobkyně.

55. Ani tuto námitku neshledal krajský soud důvodnou. Prvostupňové rozhodnutí se touto námitkou zabývá na str. 6, kde reaguje na její totožné znění obsažené ve vyjádření k podkladům před vydáním rozhodnutí. Prvostupňový orgán uvedl, že právo k nakládání s vodami lze získat pouze na základě zákona či na základě platných povolení příslušných vodoprávních úřadů, nikoli na základě soukromoprávního úkonu, jakým je např. vzdání se práva nakládat s vodami na základě smlouvy. Vodní právo právních předchůdkyň spol. JIRKAL s. r. o. souhlasem těchto právních předchůdkyň s přípojkou VN 22 kV s alternativou č. 3 malé vodní elektrárny žalobkyně nezaniklo. (důraz doplněn)

56. Z uvedeného je zřejmé, že není pravdou, že by se správní orgány danou námitkou nezabývaly, jak tvrdí žalobkyně. Prvostupňový orgán se touto námitkou řádně zabýval. Žalovaný se již touto námitkou nezabýval, neboť odvolání žalobkyně ze dne 13. 8. 2019 tuto námitku neobsahuje. Krajský soud k tomu doplňuje, že právní úprava vodního zákona v ust. § 12 uvádí případy, kdy oprávnění k nakládání s vodami zaniká ze zákona a dále případy, kdy k jeho zániku dochází na žádost oprávněného subjektu, ve všech těchto případech ovšem k tomuto zániku oprávnění dochází až pravomocným rozhodnutím vodoprávního úřadu. Vzdáním se oprávnění k nakládání s vodami (zde dle žalobkyně – souhlasem s přípojkou VN 22 kV s alternativou č. 3) toto oprávnění zaniknout nemůže. K zániku oprávnění k nakládání s vodami právních předchůdkyň spol. JIRKAL s. r. o. by z jejich podnětu mohlo dojít pouze tehdy, pokud by podaly žádost ve smyslu § 12 odst. 2 vodního zákona, k čemuž v projednávané věci nedošlo.

V. Závěr a náklady řízení

57. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

58. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

59. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou by jí uložil soud, ani ona nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu IV.A Námitka nesprávného posouzení otázky zániku vodního díla spol. JIRKAL s. r. o. IV.B Námitka pominutí zásad iura quaesita a vigilantibus iura IV.C Námitka porušení povinnosti umožnit nahlédnutí do spisu a seznámit se s podklady rozhodnutí IV.D Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí v otázce nutnosti vybudování rybího přechodu IV.E Námitka nevypořádání námitek žalobkyně v otázce vzdání se vodního oprávnění ze strany právních předchůdců žadatele V. Závěr a náklady řízení