10 A 58/2021 - 121

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Andrey Veselé v právní věci žalobce: Oživení, z. s., IČO 67365353 sídlem Muchova 232/13, 160 00 Praha 6 zastoupený advokátem Mgr. Pavlem Černohousem sídlem Lublaňská 398/18, 120 00 Praha 2 proti žalované: České dráhy, a.s., IČO 70994226 sídlem nábřeží L. Svobody 1222, 110 15 Praha 1 za účasti: 1) Masaryk Station Development, a.s., IČO 27185842 sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 zastoupená advokátem Mgr. Tomášem Pekárkem sídlem U Nikolajky 5, 150 00 Praha 5 2) Masaryk Station Investment, a.s., IČO 27164233 sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 3. 2021, č. j. 670/2021–O25 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Českých drah, a.s., ze dne 26. 3. 2021, č. j. 670/2021–O25, se ruší.

II. Městský soud v Praze podle § 16 odst. 6 zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, nařizuje žalované, aby ve lhůtě 15 dní od doručení rozsudku poskytla žalobci v úplném znění s výjimkou osobních údajů fyzických osob: – Smlouvu o implementaci projektu sjednanou dne 29. 8. 2006 mezi Masaryk Station Investment, a.s., IČO 27164233, České dráhy a.s., IČO 70994226 a Masaryk Station Development, a.s., IČO 27185842 – Smlouvu o budoucí kupní smlouvě sjednanou dne 29. 8. 2006 mezi České dráhy a.s., IČO 70994226 a Masaryk Station Development, a.s., IČO 27185842 – Smlouvu o zřízení předkupního práva sjednanou dne 29. 8. 2006 mezi České dráhy a.s., IČO 70994226 a Masaryk Station Development, a.s., IČO 27185842 – Nájemní smlouvu na stavby sjednanou dne 29. 8. 2006 mezi České dráhy a.s., IČO 70994226 a Masaryk Station Development, a.s., IČO 27185842 – Nájemní smlouvu na nebytové prostory sjednanou dne 29. 8. 2006 mezi České dráhy a.s., IČO 70994226 a Masaryk Station Development, a.s., IČO 27185842 včetně dodatku č. 1 sjednaného dne 19. 5. 2011 – Nájemní smlouvu na pozemky sjednanou dne 29. 8. 2006 mezi České dráhy a.s., IČO 70994226 a Masaryk Station Development, a.s., IČO 27185842 – Smlouvu o nájmu pozemků sjednanou dne 29. 8. 2006 mezi České dráhy a.s., IČO 70994226 a Masaryk Station Development, a.s., IČO 27185842

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 19.456 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce advokáta Mgr. Pavla Černohouse.

IV. Osobám zúčastněným na řízení 1) a 2) se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Předmět sporu

1. Žalobce žádal dne 27. 3. 2012 od žalované informace o tom, jaké všechny smlouvy či dodatky ke smlouvám uzavřela společnost České dráhy, a.s. se společnostmi Masaryk Station Investment, a.s., a Masaryk Station Development, a.s., kopie všech těchto smluv včetně případných smluvních dodatků a příloh a kopie stanoviska advokátní kanceláře RaH k materiálu „Řešení lokality Praha – Masarykovo nádraží – prováděcí smlouvy“ z roku 2006, včetně případných dodatků a příloh.

2. České dráhy, a.s., rozhodnutím ze dne 26. 3. 2021, č. j. 670/2021–O25 (dále jen „napadené rozhodnutí“) částečně odmítly žádost žalobce o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném a účinném znění (dále jen “InfZ”).

II. Napadené rozhodnutí

3. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve zrekapitulovala předchozí průběh správního řízení, především uvedla, že Úřad pro ochranu osobních údajů nezpochybňuje, že některé části smluv mohou být chráněny obchodním tajemstvím, je však povinností žalované, aby vydala řádně odůvodněné přezkoumatelné rozhodnutí.

4. K povaze informací obsažených ve smluvní dokumentaci žalovaná uvedla, že některé z nich mají povahu obchodního tajemství ve smyslu § 504 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění (dále jen “občanský zákoník”), přičemž tyto nelze dle § 9 odst. 2 InfZ poskytnout. Tento aspekt je dle žalované zásadní vzhledem k předchozím zkušenostem žalované s žalobcem, kdy žalobce veškeré získané informace bez ohledu na limity plynoucí z právního řádu zveřejňuje a používá je k medializaci své činnosti. Předmětné informace nejsou dle žalované obecně známé v obchodních kruzích, jejich zpřístupnění by mohlo narušit hospodářskou soutěž, mají konkurenční významnost a jejich zveřejnění může být bezpečnostním rizikem.

5. Žalovaná dále konstatovala, že její stanovisko nejde konkretizovat do takové míry, kdy by mohlo dojít k ohrožení utajovaných obchodních tajemství, tedy informace nelze konkretizovat tak, aby bylo možné dovodit jakékoliv konkrétní informace. Žalovaná dále zdůraznila, že za zvláště zneužitelné a způsobilé vzniku škody považuje informace o cenách, způsobu využití území a staveb, zatíženích a způsobu a nákladech jejich odstranění.

6. Žalovaná se dále podrobně vyjádřila k jednotlivým smlouvám a jejich ujednáním a zdůvodnila, proč jednotlivé informace považuje za obchodní tajemství.

7. K částečnému odmítnutí žádosti žalovaná uvedla, že znepřístupněny byly zásadně dva druhy informací: informace, které obsahují osobní údaje, o nichž má žalovaná za to, že nemají relevantní význam ve vztahu k vlastnímu obsahu smluv a podléhají režimu ochrany osobních údajů, a dále smluvní ujednání, o kterých mají smluvní strany za to, že ve svém souhrnu tvoří specifické a nedělitelné know–how rozvoje konkrétního území.

8. Smlouvy byly v souladu s aktuálním rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů opětovně přezkoumány z hlediska obchodního tajemství, přičemž smluvní strany u většiny smluv trvají na znepřístupnění informací. Zveřejněním znepřístupněných údajů by bylo možné ohrozit ekonomické zájmy žalované i v jiných záležitostech. Mohlo by dojít k narušení peněžních toků, což by mohlo mít vliv na mezinárodní rating žalované a na hodnotu jí emitovaných cenných papírů na kapitálových trzích. V případě zpřístupnění obchodního tajemství by také byla narušena důvěra obchodních partnerů. Znepřístupnění obchodních tajemství je proto na místě.

9. Žalovaná uvedla, že v daném případě se střetává právo na informace s právem podnikat a odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 10 Ca 144/2005, dle kterého je potřeba pečlivě zvážit, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před druhým.

10. Žalovaná poukázala na skutečnost, že případná škoda vzniklá zveřejněním obchodního tajemství by byla jen obtížně vymahatelná, neboť podnikání nemůže být hlavní činností žalobce.

11. K žádosti o poskytnutí stanoviska advokátní kanceláře RaH z roku 2006 žalovaná uvedla, že požadované stanovisko nemůže poskytnout, neboť ho s ohledem na uplynutí doby 15 let nemá k dispozici. Stanovisko bylo v gesci zaměstnanců žalované, kteří ho při ukončení pracovního poměru neodevzdali. Žalovaná vyvinula maximální možné úsilí vedoucí ke znovuzískání stanoviska, když kontaktovala předmětnou advokátní kancelář, která však stanovisko k dispozici rovněž nemá.

III. Žaloba

12. Žalobce v podané žalobě po stručné rekapitulaci průběhu správního řízení nejdříve uvedl, že nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje zejména v soustavném odmítání poskytnout informace s odkazem na obchodní tajemství podle § 9 odst. 1 InfZ. Žalobce se domnívá, že žalovaná dostatečným způsobem nevysvětlila, jak konkrétně informace objektivně naplňují stanovená kritéria obchodního tajemství podle § 504 občanského zákoníku. Komentáře žalované k jednotlivým článkům požadovaných smluv, které podle ní naplňují povahu obchodního tajemství, se nevypořádávají se všemi kumulativními znaky obchodního tajemství, nebo lze nad závěry žalované mít pochybnosti.

13. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí obecně konstatuje, že předmětné informace ve svém souhrnu tvoří specifické a nedělitelné know–how rozvoje území, jehož zveřejnění by mohlo ohrozit ekonomické zájmy žalované v jiných projektech či částečně zmařit projekt a způsobit škodu. Žalobce k tomu uvedl, že jeho účelem není mařit projekt. Žalobce je nevládní neziskovou organizací prosazující principy efektivního a transparentního fungování veřejné správy a důvodem pro podání žádosti byla kontrola hospodaření žalované s veřejnými prostředky a veřejným majetkem. Veřejný zájem na kontrole je v projednávaném případě zesílen tím, že rozvoj lokality Smíchovského nádraží doprovází zásadní pochybnosti o výhodnosti projektu pro žalovanou, když z investigativní reportáže vyplynulo, že od žalované byly odkoupeny pozemky v ceně o dvě třetiny nižší, než je tržní cena pozemků v dané lokalitě.

14. Žalobce poukázal na ustanovení § 9 odst. 2 InfZ, dle kterého se ochrana obchodního tajemství nevztahuje na informace o rozsahu a příjemci veřejných prostředků. Proto není minimálně možné odepřít informace o cenách v případě nájemních smluv a smluv o smlouvě budoucí kupní, stejně tak informace o financování projektu, zřízení zástavních práv či o smluvních pokutách. Žalovaná tuto skutečnost přitom soustavně opomíjí a v napadeném rozhodnutí se s ní nevypořádala.

15. K tvrzení žalované, že v konkrétním případě se střetává právo na informace s právem podnikat, žalobce uvádí, že žalovaná byla založena právním předpisem, je výlučně vlastněna státem, a jako taková není nositelem subjektivních práv a povinností. O to více je zesílen požadavek na kontrolu veřejné moci.

16. V probíhajícím správním řízení se žalovaná dopouštěla soustavného nezákonného postupu, když nepostupovala odvolání žalobce s celým správním spisem tak, aby nadřízený orgán mohl bez pochybností posoudit, zda jsou v daném případě dány důvody pro odmítnutí části žádosti. Žalobce se zároveň vyhradil proti postupu žalované, kdy žalobce vyzvala k zaplacení částky za nadměrné vyhledávání informací a žádost po zaplacení této částky následně zcela odmítla.

17. K žádosti o poskytnutí kopie stanoviska advokátní kanceláře RaH z roku 2006 žalobce uvedl, že toto stanovisko v době podání žádosti prokazatelně existovalo. Žalovaná uvedla, že stanovisko představuje dokument, který se vztahuje výlučně k vnitřním záležitostem žalované. Žalobce odkázal na judikaturu správních soudů, dle které pokud je požadována určitá informace, povinný subjekt ji okamžikem doručení žádosti nemá právo zničit. Jestliže žalovaná stanovisko zničila, zmařila tím účel řízení podle InfZ a má povinnost informaci obnovit a poskytnout, nebo žalobci poskytnout přiměřené zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

18. Závěrem žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 7 As 192/2017–35, dle kterého může žadatel o informace ve věcech svobodného přístupu k informacím podat žalobu přímo proti rozhodnutí povinného subjektu, kterým povinný subjekt po předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolacího orgánu požadovanou informaci znovu odmítl poskytnout.

IV. Vyjádření žalované k žalobě

19. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 22. 7. 2021 konstatovala, že v napadeném rozhodnutí zcela podrobným a vyčerpávajícím způsobem uvedla a odůvodnila kumulativní naplnění všech podmínek stanovených občanským zákoníkem pro obchodní tajemství, a to u každého ze znečitelněných ustanovení daných smluv. Žalovaná si přitom nedokáže představit konkrétnější specifikaci obchodního tajemství, aniž by došlo k jeho porušení.

20. Žalovaná konstatovala, že je primárně soukromou právnickou osobou, akciovou společností, která podniká a usiluje o zisk. Dále uvedla, že účelem InfZ je kontrola veřejnosti nad činností orgánů státní správy a samosprávy a polemizovala nad rovností podnikatelských subjektů, když povinné subjekty jsou na trhu značně znevýhodněny.

21. Žalovaná považuje tvrzení žalobce týkající se reportáže o rozvoji lokality Smíchovského nádraží za irelevantní a zavádějící, neboť se nevztahuje k požadovaným informacím. Dále zpochybnila danou reportáž, když cena pozemků byla v době prodeje určena znaleckým posudkem.

22. Žalovaná dále konstatuje, že žalobce nijak negarantuje další uchování předmětných informací. Předmětné smlouvy jsou jedinečným know–how s přesahem do dalších obchodních případů žalované, přičemž žalovaná s realizací smluv získává zkušenosti a tyto uplatňuje v jiných obchodních případech. Jejich zveřejnění by proto mohlo mít dopad a důsledky v obchodním vztahu žalované s jiným subjektem.

23. K námitce žalobce, že po něm bylo požadováno uhrazení nadměrného vyhledávání informací, žalovaná uvedla, že žalobce mohl na základě § 17 odst. 3 InfZ podat stížnost proti požadavku úhrady nákladů za poskytnutí informace, tohoto práva však nevyužil.

24. Ohledně stanoviska advokátní kanceláře RaH z roku 2006 žalovaná uvedla, že v případě, že by jí byla uložena povinnost stanovisko obnovit, nebude objektivně možné tuto povinnost splnit. Stanovisko bylo zpracováno na základě podkladů předložených v roce 2006 a totožné stanovisko zpracovat nelze. Žalovaná navíc není oprávněna přimět advokátní kancelář jako třetí osobu k činnosti.

25. Žalovaná se závěrem vyjádřila ke skutečnosti, že žalobce na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 7 As 192/2017–35, podal žalobu proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Dle žalované je takto žalobu možné podat pouze pokud povinný subjekt nerespektuje rozhodnutí nadřízeného orgánu. To není případem žalované, když ta poté, co její rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání, postupovala vždy v souladu s rozhodnutím nadřízeného orgánu.

V. Replika žalobce

26. Žalobce v replice ze dne 13. 8. 2021 uvedl, že nadále rozporuje tvrzení žalované o povaze obchodního tajemství u neposkytnutých informací, přičemž žalovaná ve svém vyjádření žádným způsobem nevyvrátila pochybnosti o povaze požadovaných informací jako obchodního tajemství. Žalovaná dále opomíjí tvrzení žalobce, že ochrana obchodního tajemství se nevztahuje na informace o rozsahu a příjemci veřejných prostředků.

27. Žalovaná si dle žalobce odmítá přiznat postavení povinného subjektu podle InfZ, přičemž o tomto již není pochyb jak v judikatuře správních soudů, tak v konkrétním případě, v rámci kterého se k povaze žalované již vyjádřil i Nejvyšší správní soud. Žalobce zopakoval, že žalovaná je právnickou osobou založenou zvláštním zákonem a výlučně vlastněnou státem, splňuje tak kritéria veřejné instituce podle posledních významných nálezů Ústavního soudu. Žalobce dále upozornil na skutečnost, že pojem veřejné prostředky ve smyslu § 9 odst. 2 InfZ je nutno vykládat v souladu se zákonem č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě. Podle tohoto ustanovení jsou veřejnými prostředky veřejné finance i majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě podle citovaného zákona. Povahu veřejných prostředků proto mají veškeré výdaje, cenné papíry, zástavní práva, nemovitosti a jiné majetkové hodnoty žalované.

28. Ke zmíněné reportáži žalobce uvedl, že tento žalobní bod nepovažuje za irelevantní, neboť na něm ilustruje důvody, proč by žalovaná a další právnické osoby měly poskytovat informace o nakládání s veřejným majetkem. Žalobce dále poukazuje na své postavení jako „hlídacího psa“ ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16.

29. Smyslem práva na informace je dle žalobce umožnit a usnadnit efektivní veřejnou kontrolu výkonu veřejné moci, což zahrnuje i kontrolu hospodaření s majetkovými hodnotami, jež jsou veřejnou mocí přímo nebo nepřímo ovládány. Tento smysl právní úpravy dle žalobce nebude naplněn tím, že bude omezován okruh povinných subjektů, nýbrž tím, že v pochybnostech bude tento okruh rozšířen. Žalovaná proto musí strpět určitý zásah do svých práv a povinností, který navíc sleduje legitimní účel.

30. K argumentaci žalované, že žalobce nevyužil možnosti podat stížnost dle § 17 odst. 3 InfZ žalobce uvedl, že tak učinil proto, aby zabránil dalším obstrukcím žalované v probíhajícím správním řízení.

31. K vyjádření žalované ke stanovisku advokátní kanceláře žalobce uvedl, že je bezpředmětné, zda požadovaným stanoviskem nedisponuje už ani advokátní kancelář. Žalovaná požadovanou informaci po doručení žádosti zničila, čímž zmařila účel řízení o žádosti a má povinnost informaci obnovit a poskytnout ji žalobci. Nemožnost poskytnutí informace přitom nemůže být přičítána k tíži žalobce.

32. Ohledně skutečnosti, že žalobce podal správní žalobu proti rozhodnutí orgánu prvního stupně, žalobce uvedl, že citovaný rozsudek lze aplikovat i na daný případ a že proti obstrukci žalované, spočívající ve svévolném vydávání nepřezkoumatelných rozhodnutí, nelze postupovat jinak než podáním žaloby proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Žalobce tak dle svého názoru postupuje v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. VI. Osoby zúčastněné na řízení a) Masaryk Station Development, a.s.

33. Osoba zúčastněná na řízení č. 1 ve vyjádření ze dne 31. 8. 2022 nejdříve zpochybnila žalobní legitimaci žalobce, neboť v daném případě nejsou splněny podmínky pro uplatnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 7 As 192/2017–35. Osoba zúčastněná na řízení č. 1 srovnala skutečnosti, ze kterých vychází citovaný rozsudek, a okolnosti daného případu, konkrétně uvedla, že přezkum napadeného rozhodnutí provedla nezávislá instituce, Úřad pro ochranu osobních údajů, o jejíž nestrannosti není pochyb. Úřad pro ochranu osobních údajů v závěrech žalované ani v jeho postupu neshledal nedostatky, a žalovaná následně po zrušení rozhodnutí žalované postupovala podle pokynů Úřadu pro ochranu osobních údajů. Osoba zúčastněná na řízení č. 1 proto uzavřela, že napadené rozhodnutí nemůže být předmětem soudního přezkumu.

34. Osoba zúčastněná na řízení č. 1 se dále vyjádřila k problematice obchodního tajemství. Uvedla, že žalobce přehlíží smysl a cíl výjimek z poskytování informací tak, jak jsou formulovány v § 7 až § 10 InfZ a rozvedeny v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1200/16. Myšlenkové schéma Ústavního soudu by mělo být aplikováno i v předmětné věci, neboť i v případě obchodního tajemství je třeba vážit dotčené zájmy prostřednictvím testu proporcionality. Skutečnost, že některou z dotčených osob lze kvalifikovat jako příjemce prostředků, nemůže být důvodem pro automatické poskytování požadovaných informací. Dle osoby zúčastněné na řízení č. 1 je při poměřování jednotlivých zájmů třeba zohlednit zájmy všech informacemi dotčených osob a u každé posoudit, zda jde či nejde o obchodní tajemství, a jaký by mohl být důsledek poskytnutí informace. Dále je třeba zohlednit, že svobodný přístup k informacím a případná veřejná kontrola je ultima ratio a žádá si rozumné zdůvodnění. Žalobce netvrdí dostatečně silný veřejný zájem, který by při poměřování dotčených zájmů mohl být protiváhou obchodního tajemství. Naopak, postup a argumentace žalobce svědčí o jeho zájmu prosazovat vlastní majetkový prospěch.

35. Osoba zúčastněná na řízení č. 1 závěrem uvedla, že je notorietou, že povahu obchodního tajemství mají informace o majetkových poměrech včetně zatížení majetku, a s nimi související informace o bonitě a možnostech financování podnikatele, stejně tak jako informace o budoucích podnikatelských záměrech. Takovou povahu přitom mají neposkytnuté informace. b) Masaryk Station Investment, a.s.

36. Osoba zúčastněná na řízení č. 2 ve vyjádření ze dne 23. 9. 2022 uvedla, že je přesvědčena, že dosavadní postup žalované byl správný, přičemž Úřad pro ochranu osobních údajů žalované nevytýkal věcnou nesprávnost jeho závěrů, nýbrž pouze jejich dílčí nesrozumitelnost či neúplnost zdůvodnění. Fakticky tak bylo potvrzeno, že neposkytnuté informace spadají pod § 9 InfZ, tedy že žalovanou byly tyto informace kvalifikovány správně a žalovaná situaci správně vyhodnotila, když pro nedostatek veřejného zájmu nedala právu na informace přednost.

37. Osoba zúčastněná na řízení č. 2 je dále přesvědčena, že rozdílnost pohledu Úřadu pro ochranu osobních údajů a žalované na komplexnost zdůvodnění rozhodnutí žalované neodůvodňuje použití rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 7 As 192/2017–35, neboť z postupu ve správním řízení není zjevná vzájemná součinnost obou institucí, která by mohla vést k pomyslnému zablokování práva žalobce.

38. Neposkytnuté informace dle osoby zúčastněné na řízení č. 2 umožňují určit míru jejího zatížení z finančního hlediska, její potenciál pro financování dalších projektů či zranitelnost z hospodářského hlediska, což může mít za důsledek zmaření jejího obchodního záměru. Předmětné informace mají penězi ocenitelnou hodnotu a dotýkají se elementárních momentů budoucího fungování osoby zúčastněné na řízení č. 2, a pro jejich konkurenční hodnotu jsou utajovány a nejsou v obchodních kruzích běžně dostupné. c) Další osoby zúčastněné na řízení 39. Městský soud vyzval i advokátní kancelář RaH (nyní AK HaK) a společnost Masaryk Station Retail, s. r. o. ke sdělení, zda uplatní práva osoby zúčastněné na řízení podle § 34 s. ř. s. Obě tyto osoby práva dle § 34 s. ř. s. nevyužily. d) Replika žalobce 40. Žalobce se v replice ze dne 22. 12. 2022 nejdříve vyjádřil k tvrzení, že žaloba není přípustná. Podle žalobce nemohou soudy nižších soudů opomíjet závěry soudů vyšších, přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu skutečnost, že soud bez vysvětlení pomine pro účastníka řízení příznivou judikaturu, významně oslabuje přesvědčivost a předvídatelnost rozhodnutí. Nejvyšší soud dále judikoval, že došlo–li v rozhodovací praxi k judikatornímu ustálení právního názoru, je nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento posun ve své praxi reflektovaly a případně jej pečlivou argumentací konfrontovaly. Žalobce je toho názoru, že z výše uvedeného je patrný značný význam judikatury, přičemž její nerespektování lze považovat za porušení práva na spravedlivý proces.

41. Žalobce se dále vyjádřil k problematice obchodního tajemství, kdy osoby zúčastněné na řízení, stejně jako žalovaná, dostatečně nevysvětlily, jak konkrétně tyto informace naplňují kritéria obchodního tajemství podle § 504 občanského zákoníku, tedy jakým způsobem jsou informace o pozemcích nebo plánované výstavbě aj. ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné. Žalobce s argumentací osoby zúčastněné na řízení č. 1 nesouhlasí, neboť není možné odepřít poskytnutí informací, které se týkají rozsahu používání veřejných prostředků. Veřejné prostředky ve smyslu § 9 odst. 2 InfZ se musejí vykládat konformně s § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě. Veřejnými prostředky se tak rozumí nejen veřejné finance, ale i majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písm. a) citovaného ustanovení zákona, tedy i žalované. Žalobce dále konstatoval, že povinný subjekt nemůže z vlastní libovůle zkoumat, z jakého důvodu žadatel informaci požaduje.

42. Závěrem se žalobce ohradil proti tvrzení osoby zúčastněné na řízení č. 1, že zájmem žalobce je prosazovat a chránit vlastní majetkový zájem a prospěch. Žalobce poukázal na skutečnost, že je nevládní neziskovou organizací, která přes 20 let prosazuje principy efektivního a transparentního fungování veřejné správy, přičemž výlučným důvodem pro podání žádosti o informace byla kontrola hospodaření žalované s veřejnými prostředky a veřejným majetkem.

VII. Dosavadní průběh řízení

43. Žádost žalobce již byla předmětem soudního přezkumu, kdy Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 As 145/2018–61, konstatoval, že tehdejší rozhodnutí žalované o částečném odmítnutí žádosti o poskytnutí informace je nepřezkoumatelné, neboť u každého konkrétního odepřeného dokumentu není zřejmé, „v jakých konkrétních skutečnostech žalovaná spatřuje naplnění všech znaků legální definice obchodního tajemství, respektive nevyjasnění, na jaký požadovaný dokument byl aplikován důvod pro neposkytnutí informace podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím“. Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda je žalovaná veřejnou institucí, přičemž odkázal na judikaturu Ústavního a Nejvyššího správního soudu, podle které je žalovaná povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 InfZ.

44. Následně došlo k vydání několika rozhodnutí žalované o částečném nebo úplném odmítnutí žádosti o informace (rozhodnutí ze dne 21. 4. 2020, 4. 9. 2020, 3. 11. 2020, 19. 11. 2020), která byla všechna zrušena Úřadem pro ochranu osobních údajů jako nadřízeným orgánem pro nepřezkoumatelnost nebo pro neúplnost spisového materiálu (rozhodnutí ze dne 8. 6. 2020, 13. 8. 2020, 8. 1. 2021). O odvolání proti rozhodnutí žalované o částečném odmítnutí žádosti o informace Úřad pro ochranu osobních údajů naposledy rozhodoval dne 11. 3. 2021. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná ve svých rozhodnutích nebyla doposud schopná náležitě a přezkoumatelně odůvodnit naplnění znaků obchodního tajemství, i přes upozornění Úřadem pro ochranu osobních údajů a Městským soudem v Praze v předchozích rozhodnutích ve věci nereflektovala ustanovení § 9 odst. 2 InfZ, a své rozhodnutí tak zatížila vadou nepřezkoumatelnosti. Z rozhodnutí pak jednoznačně nevyplývalo, že by povinným byly odmítnuty pouze ty informace, které splňují všechny definiční znaky obchodního tajemství. Žalobce dále brojil proti zničení stanoviska advokátní kanceláře, k čemuž Úřad pro ochranu osobních údajů konstatoval, že součástí spisového materiálu není záznam, ze kterého by bylo patrné, že požadovaná informace byla skartována, jak tvrdí žalovaná, nevylučuje však odpovědnost žalované za zničení stanoviska.

45. Žalovaná pak žalobci poskytla následující informace. Nejprve mu zaslala seznam smluv, které se váží k žádosti: smlouva o projektu ze dne 11. 11. 2004, smlouva o implementaci projektu ze dne 29. 8. 2006, Smlouva o budoucí kupní smlouvě ze dne 29. 8. 2006, smlouva o zřízení předkupního práva ze dne 29. 8. 2006, nájemní smlouva na stavby ze dne 29. 8. 2006, nájemní smlouvy na pozemky (dvě smlouvy) ze dne 29. 8. 2006, nájemní smlouva na nebytové prostory (dvě smlouvy) ze dne 22. 6. 2007, dohoda o 1. etapě revitalizace projektu Masarykova nádraží ze dne 17. 1. 2008.

46. Později žalobci dne 7. 8. 2020 poskytla kopie smluv: smlouva o implementaci projektu, smlouva o budoucí kupní smlouvě, smlouva o zřízení předkupního práva, nájemní smlouva na stavby, nájemní smlouvy na pozemky (dvě smlouvy), nájemní smlouva na nebytové prostory, dodatek č. 1 k nájemní smlouvě. Žalovaná uvedla, že smlouva o projektu nebyla žadateli poskytnuta z důvodu čl. 18.2 Smlouvy o implementaci, neboť nahradila smlouvu o projektu ze dne 11. 11. 2004. Nájemní smlouva na nebytové prostory (50 let) byla nahrazena Dodatkem č. 1 k nájemní smlouvě. Dohoda o 1. etapě revitalizace projektu Masarykova nádraží nebyla poskytnuta z důvodu, že nikdy nenabyla účinnosti.

47. Část poskytnutých smluv žalovaná nicméně začernila, tj. v tomto rozsahu informace neposkytla. Částečně tak učinila z důvodu, že tyto části obsahovaly osobní údaje osob – zde mezi žalobcem a žalovanou panuje shoda, že o osobní údaje fyzických osob žalobce nežádá (srov. bod II.1 žaloby). Ve zbytku odkazuje žalovaná na ochranu obchodního tajemství.

48. Žalovaná neposkytla ani požadované stanovisko advokátní kanceláře z roku 2006, neboť ho s ohledem na uplynutí doby patnácti let nemá k dispozici. Předmětné stanovisko bylo zpřístupněno několika dnes již bývalým zaměstnancům žalované, kteří s ním v rámci pracovní činnosti nakládali a následně při předávání agendy v důsledku ukončení pracovního poměru odboru měli odevzdat. K dnešnímu dni se stanovisko nepodařilo dohledat. I samotná advokátní kancelář tvrdí, že již stanovisko po uplynutí 10 let skartovala a nemá jej k dispozici.

VIII. Posouzení věci Městským soudem v Praze

49. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a jedná se o žalobu přípustnou, splňující všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal na základě skutkového i právního stavu v době vydání rozhodnutí správního orgánu a v mezích uplatněných žalobních bodů v souladu s § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném a účinném znění (dále jen “s. ř. s.”), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti.

50. Obě strany souhlasily s rozhodnutím bez nařízení jednání. Soud taktéž neshledal důvod pro nařízení jednání z důvodu dokazování. Žalobce ani žalovaná v přílohách ke svým podáním neodkazují na žádný podklad, který by nebyl součástí správního spisu. Zásadní podklady jsou totiž součástí správních spisů jak žalované, tak i tak Úřadu pro ochranu osobních údajů. Správním spisem se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

51. Osoby zúčastněné na řízení s rozhodnutím bez jednání vyjádřily nesouhlas. Obecně však platí, že vzhledem k právům, které jí svědčí dle § 34 odst. 3 s. ř. s., nemá osoba zúčastněná na řízení právo na nařízení soudního jednání, pokud všichni účastníci řízení souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez jednání a současně soud neshledá nutnost jednání nařizovat kvůli provádění dokazování (POSPÍŠIL, Petr. § 34 [Osoby zúčastněné na řízení]. In: BLAŽEK, Tomáš, JIRÁSEK, Jan, MOLEK, Pavel, POSPÍŠIL, Petr, SOCHOROVÁ, Vendula, ŠEBEK, Petr. Soudní řád správní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 40 A 3/2012). O věci proto soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání. Žalobní legitimace 52. Soud se v první řadě zabýval tím, zda je žalovaná ve věci pasivně legitimována, pokud žalovaným rozhodnutím rozhodla teprve jako správní orgán prvního stupně.

53. Žalovaná původně žádost žalobce ze dne 27. 3. 2012 odmítla. Žalobce se domáhal poskytnutí informací (příp. dalších postupů k ochraně svého práva na informace v souvislosti s předmětnou žádostí) postupně v několika soudních řízeních u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 148/2012, sp. zn. 10 A 18/2014, sp. zn. 9 A 272/2014, sp. zn. 9 A 230/2015 či u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 As 145/2018.

54. Po těchto řízeních žalovaná žádost částečně odmítla rozhodnutím ze dne 21. 4. 2020, k odvolání žalobce toto rozhodnutí zrušil Úřad pro ochranu osobních údajů dne 8. 6. 2020 pro nepřezkoumatelnost a věc žalované vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná žádost o informace znovu odmítla rozhodnutím ze dne 23. 6. 2020, k odvolání žalobce toto rozhodnutí zrušil Úřad pro ochranu osobních údajů dne 13. 8. 2020 pro nepřezkoumatelnost a věc žalované vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná rozhodnutími ze dne 31. 8. 2020 (v části neposkytnutí stanoviska advokátní kanceláře z roku 2006) a 4. 9. 2020 žádost znovu částečně odmítla (v bodech 1 a 2 a znovu i v bodu 3 žádosti), Úřad pro ochranu osobních údajů dne 21. 10. 2020 pro nepřezkoumatelnost poslední rozhodnutí zrušil a věc žalované vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná znovu částečně odmítla žádost rozhodnutími ze dne 19. 11. 2020, Úřad pro ochranu osobních údajů dne 8. 1. 2021 pro nepřezkoumatelnost toto rozhodnutí zrušil a věc žalované vrátil k dalšímu řízení, žalovaná znovu částečně odmítla žádost rozhodnutím ze dne 21. 1. 2021, Úřad pro ochranu osobních údajů dne 11. 3. 2021 pro nepřezkoumatelnost toto rozhodnutí zrušil a věc žalované vrátil k dalšímu řízení, žalovaná znovu částečně odmítla žádost rozhodnutím ze dne 26. 3. 2021.

55. Podle názoru městského soudu je zjevné, že v projednávané věci dochází od 21. 4. 2020 k nežádoucímu tzv. procesnímu ping–pongu mezi žalovanou a Úřadem pro ochranu osobních údajů, kdy žalovaná informace odmítá poskytnout (od 23. 6. 2020 s odkazem na ochranu obchodního tajemství dle § 9 odst. 1 InfZ) a Úřad pro ochranu osobních údajů toto odmítnutí ruší s odůvodněním, že pokud je odmítána žádost z tohoto důvodu, je nezbytné, aby žalovaná v odůvodnění uvedla úvahy svědčící ochraně obchodního tajemství požadovaných a odmítnutých informací.

56. Na místě je tedy třeba aplikovat závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 7 As 192/2017–35, tj. že žadatel o informace může ve věcech svobodného přístupu k informacím podat žalobu přímo proti rozhodnutí povinného subjektu, kterým povinný subjekt po předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolacího orgánu pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované znovu odmítl požadovanou informaci poskytnout. Žalobce je tedy aktivně procesně legitimován k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí a žalovaná je ve věci pasivně legitimována. Posouzení neposkytnutých částí smluv z hlediska § 9 InfZ a) obecná východiska 57. Žalobce primárně namítal, že žalovaná dostatečně nevysvětlila, jak neposkytnuté informace naplňují kritéria obchodního tajemství, přičemž se nevypořádala všemi kumulativními znaky obchodního tajemství, případně lze nad jejími závěry mít pochybnosti.

58. Podle § 9 odst. 1 InfZ platí, že pokud je požadovaná informace obchodním tajemstvím, povinný subjekt ji neposkytne. V poznámce pod čarou je uveden odkaz na § 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění. Pojmové znaky obchodního tajemství, dříve vyplývající právě z citovaného ustanovení, byly v době vydání napadeného rozhodnutí upraveny v § 504 občanského zákoníku.

59. Podle § 504 občanského zákoníku tvoří obchodní tajemství a) konkurenčně významné, b) určitelné, c) ocenitelné a d) v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí e) se závodem a f) jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení.

60. V příslušných obchodních kruzích je běžně nedostupná taková skutečnost, která není mezi subjekty, které ji mohou využít, obecně známá nebo právně přístupná, přičemž její znalost a možnost využití stále představuje reálnou, a nikoli zcela zanedbatelnou konkurenční výhodu. Skutečnost je určitelná, jestliže je popsatelná a objektivně samostatná /kritérium b)/. Ocenitelností skutečnosti se vyjadřuje zásada, že za informaci, jež je obchodním tajemstvím, se nemá pokládat skutečnost, která svému nositeli poskytuje natolik zanedbatelnou konkurenční výhodu, že její význam nelze vyjádřit v penězích. Skutečnost je ocenitelná jen tehdy, když má konkrétní hodnotu nejen z pohledu svého nositele, ale i z pohledu třetích osob, když tato objektivní hodnota se odvíjí právě od míry konkurenčního významu této skutečnosti /kritérium c)/. Běžnou nedostupností skutečnosti v příslušných obchodních kruzích se rozumí, že skutečnost není mezi subjekty, které ji mohou využít, obecně známá nebo právně přístupná /kritérium d)/. Postačí, když skutečnost je pro ostatní soutěžitele nebo potenciální soutěžitele natolik neznámá nebo právně nedostupná, že její znalost a možnost využití stále představuje reálnou, a nikoli zcela zanedbatelnou konkurenční výhodu. Obchodní tajemství souvisí se závodem /kritérium e)/, jestliže ten, kdo se domáhá ochrany obchodního tajemství, disponuje se souborem jmění, které vytváří obchodní závod ve smyslu § 502 a při jehož provozu je informace tvořící obchodní tajemství využívána nebo je alespoň potenciálně využitelná. Vůle podnikatele k utajení skutečnosti /kritérium f)/tvořící obchodní tajemství může být vyjádřena různým způsobem, např. v pracovních smlouvách se zaměstnanci, v závazkových vztazích (smlouvách) s třetími osobami, ve vnitřní organizační normě podniku ustavující režim nakládání s obchodním tajemstvím, ve faktickém utajování (např. tak, že nosič informace je uložen do trezoru) apod. (SVOBODA, Karel a Tomáš KINDL. § 504 Obchodní tajemství. In: ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1–654) [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023–3–1]. ASPI_ID KO89_a2012CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336–517X.).

61. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 9 As 180/2014–37, nepostačuje k odmítnutí poskytnutí informace pouhé konstatování, že se jedná o obchodní tajemství, aniž by byla existence obchodního tajemství právně posouzena, a takové odmítnutí musí v rozhodnutí povinného subjektu být ve smyslu příslušných zákonných ustanovení náležitě odůvodněno. Aplikace ochrany obchodního tajemství vůči konkrétním informacím tak vyžaduje, aby povinný subjekt v rozhodnutí o odmítnutí žádosti náležitě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, jaké informace obsažené v požadovaném dokumentu považuje za obchodní tajemství, a uplatňuje u nich ochranu dle § 9 odst. 1 InfZ. Jedině tak může správní rozhodnutí splnit požadavky kladené zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném a účinném znění (dále jen “správní řád”), na jeho přezkoumatelnost (§ 68 odst. 3 správního řádu). Povinný subjekt tak musí v odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu ke každé odepřené informaci objasnit, v čem spatřuje naplnění všech znaků legální definice obchodního tajemství (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 2 As 27/2007–87, ze dne 27. 3. 2008, č. j. 7 As 24/2007–106, a ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 As 155/2015–195).

62. Tento požadavek judikatury koresponduje s tím, že ten, kdo tvrdí, že došlo k zásahu do jeho práva na ochranu obchodního tajemství, musí tvrdit a prokázat veškeré pojmové znaky, že informace je obchodním tajemstvím. Tak je tomu i v případě znaku konkurenční významnosti dané skutečnosti. (SVOBODA, Karel a Tomáš KINDL. § 504 Obchodní tajemství. In: ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1–654) [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023–3–1]. ASPI_ID KO89_a2012CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336–517X.) K obdobným závěrům dospěla i judikatura Nejvyššího správního soudu (aktuálně viz bod 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 As 412/2021 – 42).

63. Z judikatury Nejvyššího správního soudu tak jasně vyplývá požadavek na to, aby povinný subjekt v rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace řádně odůvodnil, v čem spatřuje naplnění všech znaků legální definice obchodního tajemství obsažené v § 504 občanského zákoníku. Odůvodnění přitom nelze učinit paušálně pouhým odkazem na dané ustanovení zákona, případně doplněné o konstatování, že určité skutečnosti byly ve smlouvě označeny jako obchodní tajemství. Takové smluvní ujednání nemůže být chápáno jako skutečnost, která by sama o sobě umožnila odmítnout poskytnutí požadovaných informací, a vydané rozhodnutí, které nedostojí požadavkům na odůvodnění, bude nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (ROTHANZL, Lukáš. § 9 [Ochrana obchodního tajemství]. In: FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš, JIROVEC, Tomáš. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 466–467.).

64. Žalovaná v napadeném rozhodnutí důvody, pro které odmítnuté informace náleží pod obchodní tajemství, rozdělila do dvou částí. Nejprve obecně uvedla (vymezila), že ve všech smlouvách a jejich přílohách povahu obchodního tajemství mají tyto typizované informace. Šlo o „informace k projektové dokumentaci, včetně uspořádání území, podoby zástavby, využití území a využití staveb atd.; informace o cenách /kupních cenách, cenách nájmu atd., včetně mechanismu tvorby ceny a vstupních proměnných/; informace o způsobech financování a způsobu placení; informace o pozemcích a stavbách, jichž se dotýká předmět smlouvy; informace o plánované výstavbě“, „informace o plánovaných přestavbách“, „informace o termínech realizace projektů“, „informace o zátěžích v území, způsobu a možnostech jejich odstraňování, úhradě nákladů za odstraňování zátěží a postupu odstraňování“.

65. Žalovaná k těmto typům informací uvedla, že nejsou známé v obchodních kruzích, jejich zpřístupnění by mohlo ohrozit hospodářskou soutěž nebo by mohly být zneužity dalšími účastníky hospodářské soutěže. To platí i pro informace o financování a způsobu placení, neboť do určité míry vypovídají o finanční vázanosti společnosti v rámci projektů, o míře omezení disponibilních finančních prostředků apod. Mají konkurenční významnost, jsou zneužitelné pro blokování budoucí výstavby jak jinou výstavbou, tak užitím okolního území, snahou o vybudování konkurenčních staveb. Podrobná znalost staveb může být bezpečnostním rizikem. Informace jsou u žalované chráněny s ohledem na jejich citlivost – povinností mlčenlivosti uložené zaměstnancům žalované, dodavatelům a spolupracujícím osobám. Dokumentace je uložena v sejfech a místnostech s omezeným přístupem, mimo stanovené případy je nelze šířit dále. Opatření jsou i v rovině IT bezpečnosti.

66. Podle žalované vzhledem k tomu, že jde o obchodní tajemství, nelze tyto informace dále konkretizovat, aby bylo možné dovodit další konkrétní informace. Žalovaná chrání obchodní tajemství a tím práva svá, tak i partnerů. Speciálně, co se týče cen, způsobu využití území a staveb, zatíženích, způsobu a nákladech jejich odstraňování žalovaná uvedla, že je považuje za zvláště zneužitelné a způsobilé způsobit závažnou újmu. Ceny jsou stanoveny na základě vzorců, do nichž vstupuje několik proměnných veličin, byly určeny na základě složitých jednání a ústupků na úkor zisku. Žalovaná či související osoby se ucházejí o projekty, způsob stanovení cen by mohl ztížit jejich vyjednávající pozici, mohly by být využity k představě o obchodních limitech žalované a mohly by tak být nastaveny podmínky, které by za jiných okolností nebyly dosaženy.

67. Žalovaná dále uvedla, v čem u jednotlivých informací spatřuje u nich povahu obchodního tajemství; v odůvodnění je seřadila dle jednotlivých smluv a dle jejich částí.

68. Jednotlivé odmítnuté informace žalovaná nijak neoznačila, vždy za celý článek dané smlouvy jen obecně shrnula, v čem má spočívat podstata zde odmítnutých informací – např. „zejména definice a určení základních modulů cenových výpočtů“, „zejména konkurenčně významné informace“, „informace o zatížení, řešení smluvních vztahů“, „informace o způsobu placení, financování“, „mechanismy cenotvorby“, „informace o stavbách, pozemcích“. Tj. žalovaná v odůvodnění přiblížila, pod který typ chráněné informace v daném článku té které smlouvy náleží.

69. Odůvodnění naplnění jednotlivých kritérií obchodního tajemství je pak u všech takových informací velmi podobné, nebo dokonce stejné a vychází z obecného vymezení citovaného výše. Ke konkurenční výhodnosti takto žalovaná uvedla, že „konkurenční výhoda informace vyplývá z její povahy“, a že znalost neposkytnutých informací úzce souvisí s obchodní strategií budoucího využití staveb, okruhu budoucích nájemců, možných cen nájmů, možností závozu a zásobování, dopravní obslužností, konkurenceschopností společnosti, finančním zatížením společnosti a její možností zapojení do dalších projektů aj. K určitelnosti informace žalovaná vždy uvedla, že „kritérium je splněno z povahy věci, neboť je požadována informace obsažená ve smluvní dokumentaci“. K ocenitelnosti žalovaná především uváděla, že tato plyne z konkurenční výhodnosti informace, popř. že sama informace obsahuje údaj o cenotvorbě a způsobech financování. K nedostupnosti v obchodních kruzích žalovaná vždy uvedla, že „fakt, že informace není dostupná v obchodních kruzích, plyne z povahy věci. Pokud by byla informace běžně dostupnou, nebyla by předmětem žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím“. K souvislosti s obchodním závodem žalovaná vždy uvedla, že „informace se zjevně týká obchodního závodu/společnosti, neboť souvisí s jejím dalším budoucím vývojem a strategií, včetně strategie investiční“. K utajení informace žalovaná vždy uvedla, že informace jsou chráněny povinností mlčenlivosti uloženou zaměstnancům, dodavatelům a spolupracujícím osobám, a dalšími technicko – organizačními opatřeními.

70. Žalovaná tedy ke každé smlouvě uvedla důvody pro neposkytnutí informací a vypořádala se se všemi znaky obchodního tajemství. Omezila se přitom na obecné konstatování, odůvodnění je u jednotlivých článků smluv téměř totožné. To by mohlo odpovídat tomu, že žalovaná jako obchodní tajemství chrání stejné typy informací, a proto jejich odmítnutí odůvodňuje totožně. Na druhou stranu zde však chybí vazba odůvodnění žalovaného rozhodnutí na konkrétní části smluv a vykazuje znaky šablonovitého a naprosto formálního odůvodnění odmítnutí informací.

71. To, že žalovaná v takto nekonkrétním odůvodnění neosvětluje, proč by znalost té které informace měla např. přinést reálnou konkurenční výhodu, či proč se jedná v obchodních kruzích o běžné nedostupnou skutečnost, nicméně nemá podle soudu za následek nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí. Úvahy žalované jsou totiž srozumitelné a nabízejí prostor pro přezkoumání, zda odůvodnění žalované obstojí, tj. zda žalovaná vyložila, proč každá odmítnutá informace by měla požívat ochrany jako obchodní tajemství. Žalovaná a ani osoby zúčastněné na řízení, v procesních podáních k soudu však kumulativní naplnění kritérií definujících obchodní tajemství, nijak neprokazují.

72. Městský soud se seznámil s plným textem smluv, které jsou založeny ve správním spisu Úřadu pro ochranu osobních údajů. Dále postupoval dle § 16 odst. 6 InfZ, podle něhož „při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou–li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout ve lhůtě, která nesmí být delší než 15 dní ode dne doručení rozsudku povinnému subjektu.“ Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 26. 10. 2017, č. j. 5 As 236/2016 – 104 vyložil, že (tehdy účinné, pozn. městského soudu) „ustanovení § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 61/2006 Sb., do soudního řízení správního vybudovaného na principu kasačním zavedlo prvky principu apelačního (viz rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003 – 73, publ. též pod č. 1469/2008 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 28/2007 – 89 ve věci OSMPB, občanské sdružení, publ. též pod č. 1532/2008 Sb. NSS). Zatímco tedy § 78 odst. 3 s. ř. s. ponechává na úvaze soudu, zda spolu s rozhodnutím odvolacího správního orgánu zruší i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím žádný prostor pro úvahu soudu neposkytuje. Je–li splněna hypotéza § 16 odst. 4 věty druhé zákona o svobodném přístupu k informacím, je soud povinen rozhodnutí odvolacího správního orgánu i správního orgánu I. stupně zrušit a nařídit správnímu orgánu I. stupně poskytnout požadované informace. Tato povinnost soudu tedy vyplývá přímo ze zákona, což má ovšem rovněž za následek, že v tomto směru není vázán žalobním návrhem (petitem). Povinnost nařídit správnímu orgánu I. stupně poskytnout požadované informace má tedy soud i v případech, v nichž se toho žalobce výslovně nedomáhá.“ 73. Městský soud přitom z neanonymizovaných verzí smluv zjistil, že ani v jednom případě odmítnuté informace nebyly označeny jako obchodní tajemství – zde je nutno podotknout, že tuto podmínku v době uzavírání smluv už ustanovení § 9 odst. 1 InfZ nevyžadovalo (účinností zákona č. 61/2006 Sb. od 22. 3. 2006). To však může znamenat určitou liknavost v tom chránit informace jako obchodní tajemství (srov. odst. 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 As 412/2021 – 42).

74. Soud v první řadě zkoumal, zda každá odmítnutá informace svou povahou naplňuje pojmové znaky obchodního tajemství, aby tak požívala ochrany dle § 9 odst. 1 InfZ.

75. Při hodnocení soud vycházel z (pojmových) definičních znaků obchodního tajemství podle § 504 občanského zákoníku. Z obsahu žaloby a následných podání žalobce vyplývá, že ten činí sporným naplnění kritérií obchodního tajemství, tj. konkurenční významnost, běžnou nedostupnost a ocenitelnost odmítnutých informací. Sporné nejsou kritéria určitelnosti, utajení a souvislost s obchodním závodem. Žalobce přitom nepožaduje poskytnutí informací, jejichž předmětem byly osobní údaje fyzických osob.

76. Podle § 9 odst. 2 InfZ platí, že při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství.

77. Žalobce ve smyslu tohoto ustanovení rovněž namítl, že ochrana obchodního tajemství se nevztahuje na informace o rozsahu a příjemci veřejných prostředků. Dle žalobce je tak žalovaná povinna poskytnout informace o cenách, o financování projektu, zřízení zástavních práv nebo o smluvních pokutách.

78. Z komentáře k ustanovení InfZ vyplývá, že pojem veřejné prostředky je vykládán v souladu se zákonem č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), v platném a účinném znění, který v § 2 písm. g) stanovuje, že veřejnými prostředky se rozumí veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a) (ROTHANZL, Lukáš. § 9 [Ochrana obchodního tajemství]. In: FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš, JIROVEC, Tomáš. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 468.). Dále podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, č. j. 7 A 118/2002–37, „nelze z důvodu ochrany obchodního tajemství odepřít poskytnutí informace o ceně, která bude hrazena z veřejných rozpočtů. Používání veřejných prostředků přitom zahrnuje nejen přímé výdaje, ale i prominutí plateb, které by jinak byly příjmem těchto rozpočtů. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit veřejnou kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky. Jelikož samotná informace o ceně nevypovídá o způsobu hospodaření, je nutné společně s ní vždy poskytnout alespoň rámcovou informaci o předmětu plnění, za něž se cena poskytuje, a to v rozsahu nezbytném pro posouzení hospodárnosti využití veřejných prostředků.“ 79. Podle § 2 písm. a) zákona o finanční kontrole se orgánem veřejné správy rozumí organizační složka státu, která je účetní jednotkou podle zvláštního právního předpisu, státní příspěvková organizace, státní fond, územní samosprávný celek, městská část hlavního města Prahy, dobrovolný svazek obcí, příspěvková organizace územního samosprávného celku, městské části hlavního města Prahy nebo dobrovolného svazku obcí, státní organizace Správa železniční dopravní cesty a jiná právnická osoba zřízená k plnění úkolů veřejné správy zvláštním právním předpisem nebo právnická osoba zřízená na základě zvláštního právního předpisu, která hospodaří s veřejnými prostředky.

80. Otázka, zda je žalovaná veřejnou institucí, byla již několikrát otázkou soudního zkoumání. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, vytvořil pětistupňový test, podle kterého je společnost veřejnou institucí, pokud u ní převažují typické znaky pro veřejnou instituci. Těmito znaky jsou: a. způsob vzniku instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu); b. hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituce); c. subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci); d. existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci); e. veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce).

81. Žalovaná je zřízena zákonem č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železnic a jejím zakladatelem je stát (srov. § 3 odst. 1 cit. zákona). V rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 9 As 48/2011–129, a ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 As 145/2018–61, ve kterých žalovaná taktéž vystupovala jako strana sporu ve věci týkající se poskytování informací, Nejvyšší správní soud konstatoval, že žalovaná naplňuje znaky veřejné instituce. Lze také odkázat na nedávný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, č. j. 11 A 149/2021–68, ve kterém soud uzavřel, že společnost ČD – Informační Systémy, a.s., jejímž jediným akcionářem je žalovaná, je také veřejnou institucí.

82. Jestliže žalovaná, která má postavení veřejné instituce, jak vyplývá z výše uvedeného, nakládá s veřejnými prostředky (tj. s penězi, majetkovými právy i pozemky), pak tato činnost nemůže být ve smyslu výluky dle ust. § 9 odst. 2 InfZ nemůže být předmětem obchodního tajemství. Žalovaná proto na základě tohoto ustanovení nebyla oprávněna odmítnout poskytnutí údajů o jakýchkoli platbách poskytnutých z veřejných rozpočtů, ale ani i o nakládání s majetkem a právy, která jí náležejí. V souladu s výše citovanou judikaturou je žalovaná povinna poskytnout informaci o předmětu poskytovaného plnění i ceně, a to v rozsahu nezbytném pro posouzení hospodárnosti využití veřejných prostředků.

83. Soud se zároveň neztotožnil s názorem žalované, že se v daném případě střetává právo na informace s právem podnikat. S ohledem na postavení žalované jako veřejné instituce a smysl ustanovení § 9 odst. 2 InfZ, tedy zajištění dostatečné veřejné kontroly hospodaření s veřejnými prostředky, je zřejmé, že význam práva na informace a důležitost kontroly žalované mnohonásobně převažuje nad právem žalované svobodně podnikat. Odkaz osoby zúčastněné na řízení č. 1 na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1200/16, na nyní projednávanou věc nedopadá, neboť nález řeší problematiku zveřejňování platových poměrů zaměstnanců, u kterých je zásah do soukromého života fyzických osob zřejmý, a u kterých je vhodné zvážit užití testu proporcionality. V projednávané věci se však jedná o zveřejnění informací o cenách a nakládání s právy a majetkem obchodní společnosti, jejímž výlučným vlastníkem je stát, a test proporcionality tak není na místě. b) Posouzení jednotlivých informací 84. Městský soud na tomto místě předesílá, že při přezkumu oprávněnosti neposkytnutí konkrétních informací postupoval tak, že nejprve posoudil, zda jednotlivá odmítnutá informace splňuje kritéria obchodního tajemství. Vzhledem k povaze smluvních vztahů, jejichž předmětem je vždy určitý způsob nakládání s nemovitostmi ve vlastnictví žalované, jakožto veřejné instituce, rovněž hodnotil i to, zda se na informaci vztahuje výluka dle § 9 odst. 2 InfZ. Městský soud poté v závěru u každé smlouvy vyhodnotil, zda byly dány důvody k tomu, aby ji žalovaná poskytla v anonymizované podobě.

85. Z poskytnuté (anonymizované) verze smlouvy Smlouvě o implementaci projektu ze dne 29. 8. 2006 sjednané mezi Masaryk Station Investment, a.s., České dráhy a.s. a Masaryk Station Development, a.s. (Úvodní ustanovení písm. A) vyplývá, že žalovaná ve smluvních vztazích vystupuje jako vlastník pozemků a budov v lokalitě Masarykova nádraží v Praze, přičemž zamýšlí tuto lokalitu renovovat, modernizovat a rozvinout mj. v souladu s představami žalované o jejím budoucím podnikání, zásadami urbanistického rozvoje této oblasti a komerční uskutečnitelností a efektivitou takového rozvoje. Z úvodního ustanovení písm. B, C, D a E následně vyplývá i to, že žalovaná založila společný podnik Masaryk Station Development, a.s. se společností Masaryk Station Investment, a.s., jejímiž akcionáři je sdružení ING Real Estate Development CR, s.r.o., SUDOP GROUP a.s. a MORÁVKA CENTRUM, a.s. Tento postup žalovaná ve smlouvě odůvodňuje tím, že akcionáři mají zkušenosti s obdobnými projekty rozvoje území. Ze zaměření účelu této smlouvy tak vyplývá základní princip spolupráce žalované a Masaryk Station Development, a.s – hledání způsobů využití a budoucího nakládání s pozemky a budovami ve vlastnictví žalované. Právě nakládání s veřejnými prostředky, mezi které, jak již bylo výše vyloženo, náleží i nemovitosti, spadá pod výluku z ochrany obchodního tajemství dle § 9 odst. 2 InfZ. Na řadu odmítnutých informací, které se týkají okolností, za jakých má dojít k nakládání s veřejnými prostředky, se proto vztahuje tato výluka.

86. Smlouva v úvodních ustanoveních specifikuje obsah. Z jejího článku 18 „závěrečná ustanovení“ žalovaná neposkytla informace od položky 18.10 a dále. Z neanonymizované verze smlouvy vyplývá, že tato část obsahuje slovní označení článku 18.10 a seznam „informačních příloh“ a „příloh“. Tato část obsahuje toliko názvy dalších částí smlouvy, to obecně a bez jakýchkoliv konkrétních údajů. Samotné informační přílohy a přílohy nejsou součástí předložené neanonymizované smlouvy, avšak dle obsahové části neanonymizované smlouvy však má být jejich předmětem vymezení dotčeného území, nemovitostí a vzorových smluvních dokumentů (tj. nikoliv dokumentů sjednaných v konkrétní podobě). Má jít o označení pozemků, jejichž je žalovaná vlastníkem, což vyplývá z (poskytnutého) Úvodního ustanovení bod A. Celkově tedy v těchto částech smlouvy nebyly žalobci poskytnuty informace o pozemcích, kterých se smlouva týká.

87. Označení pozemků ve vlastnictví žalované v informačních přílohách je veřejně dostupnou informací (např. v dostupném katastru nemovitostí na www.cuzk.cz). Samotný a nekonkretizovaný vzor smluv v přílohách podle názoru soudu nepředstavuje konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích. V každém případě má být předmětem uvedených smluv nakládání s označenými nemovitostmi ve vlastnictví žalované. Právě o nakládání (používání) s nemovitostmi je žalovaná povinna poskytnout všechny informace dle výluky § 9 odst. 2 InfZ.

88. V definičním ustanovení článku 1.1 jsou anonymizovány údaje v částech „akcie“, „část projektu“, „faktické zatížení“, 3 definiční ustanovení, které následují po ustanoveních „financující banka“, „práva z duševního vlastnictví“, „prodávající akcionář“, „spřízněná osoba“, „Stanovy“, „Valná hromada“, „zástavní smlouva“. Z neanonymizované verze smlouvy vyplývá, že v této části nebyly poskytnuty obecné definiční údaje, které jsou podle názoru soudu na tomto místě bez konkrétní vypovídající hodnoty. Definují toliko pojmy, které jsou později používány v konkrétních ustanoveních. Tyto informace podle názoru soudu nepředstavují konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích.

89. Dále žalovaná odmítla poskytnout informace v článku 2.2 smlouvy, nadepsaném „Zástavní právo“. Mezi smluvními stranami jsou zde sjednány podmínky zřízení a uvolnění zástavy k zajištění přípravy Projektu prostřednictví podniku MSD (viz poskytnutý článek 2.1). Byť se jedná o speciální (tj. nikoliv obecně známou) úpravu postupu mezi smluvními stranami, podle názoru soudu i tak nepředstavuje konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích – žalované rozhodnutí k tomu nijak konkrétně neobjasňuje, jak by znalost této informace mohlo představovat konkurenční výhodu.

90. Dále je anonymizován článek 3.4 smlouvy, nadepsaný „Změny po odstranění Právních zatížení a Faktických zatížení“. Anonymizován je článek 3.5 smlouvy, nadepsaný „Postoupení Projektových smluv“. Dále je anonymizována část článku 3.6 smlouvy, nadepsaného „Zajištění provozování dráhy a drážní dopravy“. Ve všech případech se jedná se o ustanovení, která se týkají podmínek nakládání s nemovitostmi, které jsou specifikovány v přílohách ke smlouvě. Podle názoru soudu nepředstavují konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích. O nakládání s nemovitostmi, jejich právních a faktických zatížení a rovněž s tím souvisícejícím zajištěním provozování dopravy má veřejnost právo vědět právě proto, že s tímto majetkem nakládá žalovaná jako veřená instituce, a proto je žalovaná povinna tyto informace dle výluky § 9 odst. 2 InfZ poskytnout.

91. Anonymizována byla v článku 4 nadepsaném „Příprava projektu“ část článku 4.3 smlouvy písm. b). Dále je anonymizována část článku 4.4 smlouvy, nadepsaného „Součinnost“. Zde z již poskytnutých částí smlouvy vyplývá, že žalovaná je povinna odstranit právní a faktická zatížení. Anonymizovaná část stanoví pouze podmínky pro tento postup. Dále je anonymizována část článku 4.5 smlouvy a 4.6 smlouvy. Z již poskytnuté části smlouvy vyplývá, že MSD poskytne vypracování koncepční studie rozvoje Projektu (povaha MSD atp. je rovněž definována již v poskytnuté části Smlouvy). V anonymizovaných částech smlouvy je upraven další administrativní a technický postup po schválení koncepční studie. Dále je anonymizován článek 4.12 písm. a) a b) smlouvy, nadepsaný „Informace, zprávy“. Z již poskytnuté části c) tohoto ustanovení vyplývá, že MSD poskytne pravidelně finanční výkazy, v anonymizovaných částech a) a b) je pak upraven toliko rozsah výměny dalších informací a zpráv. Podle názoru soudu povaha těchto skutečností nepředstavuje konkurenční významnost – žalovaná ani netvrdí, v čem tkví běžná nedostupnost těchto informací v obchodních kruzích a také tyto informace jsou informacemi o způsobu nakládání s majetkem žalované do výluky dle § 9 odst. 2 InfZ.

92. Dále je anonymizován nadpis článku 5, část článku 5.1 smlouvy, nadepsaný „Rozpočet projektu a SPV“, článek 5.2 smlouvy, nadepsaný „Akcionáři a základní kapitál SPV“, článek 5.4 písm. f). Tyto články upravují v obecné míře postupy pro financování rozpočtu Části projektu a SPV – v této podobě smlouvy ještě neobsahuje žádné konkrétní údaje. Podstatu SPV a jeho stanov poté již upravují články 5.3 a 5.4, které žalobkyni v drtivé míře poskytnuty byly. Stanovy obchodní korporace zapsané do obchodního rejstříku se navíc zakládají do sbírky listin /§ 66 písm. a) zákona č. 304/2013 Sb. o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob a o evidenci svěřenských fondů/. Není tedy důvod anonymizovat náležitosti stanov obchodní korporace. Byť se jedná o speciální (tj. nikoliv obecně známou) úpravu, rámcovou představu o fungování projektu a SPV poskytují již poskytnuté části smlouvy. Anonymizované (navíc obecné) části smlouvy podle názoru soudu i tak nepředstavují konkurenčně významnou skutečnost a běžně nedostupnou v obchodních kruzích – žalované rozhodnutí k tomu opětovně nijak konkrétně neobjasňuje, jak by znalost této informace mohlo představovat konkurenční výhodu soutěžitelů.

93. Anonymizován je článek 5.5 smlouvy, nadepsaný „Práva ke Stávajícím nemovitostem“, část článku 5.6 smlouvy, nadepsaného „Práva k Územnímu rozhodnutí“. Dále je anonymizován článek 5.7 smlouvy, nadepsaný „Splacení části úvěru MSD“. Dle již poskytnutých částí jde o nakládání s právy, které se váží ke stávajícím nemovitostem a k právům k územnímu rozhodnutí. Ani ve vztahu k těmto informacím žalované rozhodnutí neuvádí konkrétně, jak jsou tato práva konkurenčně výhodná. Např. není takto zřejmé, jaká může plynout konkurenční výhoda ze znalosti podmínek splacení úvěrů ve smlouvě uvedené obecné podobě. Ve vztahu k ustanovení 5.5 a 5.6 rovněž žalovaná odmítla informace týkající se nakládání s nemovitostmi v jejím vlastnictví či týkající se souvisejících práv, přičemž úplata za toto nakládání je upravena v ustanovení 5.

7. Anonymizován je i článek 6.1 Smlouvy v článku „Akcionáři MSD“. V tomto ustanovení je sjednán poměr rozdělení akcií v MSD. Z odůvodnění žalované není konkrétně zřejmé, jak tato informace sama o sobě může být konkurenčně výhodná. I v tomto případě jde ve všech případech neposkytnutých informací o nakládání s veřejnými prostředky žalované (akcie v jejím držení), z důvodů, které byly již vyloženy výše k § 9 odst. 2 InfZ.

94. Dále je anonymizován článek 10.1 smlouvy, v článku 10 nadepsaném „Finanční náležitosti“. Ustanovení obsahuje informace, které se netýkají žalované. Z odůvodnění žalovaného rozhodnutí není konkrétně zřejmé, v jakém smyslu tyto informace představují konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích.

95. Anonymizován je také článek 16.3 smlouvy, nadepsaný „Odstoupení ČD“, článek 16.4 smlouvy, nadepsaný „Odstoupení MSI“. Z neanonymizovaných částí smlouvy vyplývá, že obsahem článku je ujednání o podmínkách společnosti Masaryk Station Investment, a.s., a žalované odstoupit od smlouvy. Z odůvodnění žalovaného rozhodnutí není konkrétně zřejmé, v jakém smyslu tyto informace představují konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích. Nadto podmínky odstoupení se ve svém důsledku vypovídají o způsobu nakládání s veřejnými prostředky ve vlastnictví žalované, proto i na tyto informace se vztahuje výluka dle § 9 odst. 2 InfZ a informaci nelze odmítnout.

96. Dále je anonymizována část článku 16.8 smlouvy, nadepsaného „Smluvní pokuty“. Obsahem článku je ujednání o výši smluvních pokut za jednotlivá porušení smluvních povinností. Z odůvodnění žalovaného rozhodnutí není konkrétně zřejmé, v jakém smyslu tyto informace představují konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích. Navíc byly opět odmítnuty informace o hospodaření s veřejnými prostředky, což odporuje výluce dle § 9 odst. 2 InfZ.

97. Městský soud shrnuje, že u všech odmítnutých informací ve Smlouvě o implementaci projektu ze dne 29. 8. 2006 žalovaná neprokázala naplnění všech znaků obchodního tajemství. Obecné a šablonovité odůvodnění naplnění těchto znaků neobstálo ve srovnání s obsahem konkrétních odmítnutých informací. Městský soud proto neshledal důvody, aby tato ustanovení požívala ochrany obchodního tajemství podle § 9 odst. 1 InfZ. U odmítnutých informací v ustanovení informačních příloh, příloh, 3.4, 3.5, 3.6, 5.6, 5.5, 5.7, 6.1, 16.3., 16.4., 16.8 se navíc uplatní výluka dle § 9 odst. 2 InfZ, neboť podstatou těchto ustanovení jsou okolnosti, za nichž má být nakládáno s veřejnými prostředky ve vlastnictví žalované. Městský soud proto uzavírá, že neshledal důvod, pro který by žalovaná byla oprávněna text této smlouvy odmítnout poskytnout. Žalovaná je proto povinna Smlouvu o implementaci projektu ze dne 29. 8. 2006 poskytnout v úplném znění, s výjimkou osobních údajů.

98. Ze Smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 29. 8. 2006 sjednané mezi České dráhy a.s. (budoucí prodávající) a Masaryk Station Development, a.s. (budoucí kupující) žalovaná neposkytla informaci v článku 1.

3. Z celého článku 1 i v neanonymizované podobě vyplývá, že se v něm sjednávají podmínky, za jakých bude sjednána kupní smlouva na pozemky a stavby ve vlastnictví žalované. V části 1.3 je stanovena podmínka stanovení kupní ceny, bez konkrétních údajů, pouze s postupem pro její výpočet. Samo o sobě toto ustanovení podle názoru soudu nepředstavuje konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích ale což je významnou skutečností, na tyto informace je nutno uplatnit výluku dle § 9 odst. 2 InfZ, neboť je zde stanoven postup pro výpočet kupní ceny, což představuje informaci o (případném) hospodaření s veřejnými prostředky.

99. Žalovaná dále neposkytla z článku 2 (2.1 – 2.4) informace označující pozemky a stavby, jejichž vlastníkem je budoucí prodávající (žalovaná) a označení listu vlastnictví. Jedná se o veřejně dostupné informace zjistitelné v katastru nemovitostí. Samo o sobě toto ustanovení podle názoru soudu nepředstavuje konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích nicméně, jelikož jde o označení nemovitostí, jichž se má týkat smlouva o budoucí kupní smlouvě, tj. jde o možný převod vlastnického práva, na tyto informace se opět vztahuje výluka dle § 9 odst. 2 InfZ a informace nelze odmítnout.

100. V článku 3 byla anonymizována část ustanovení 3.1 – jde o sjednání okamžiku doručení výzvy k uzavření budoucí kupní smlouvy. Samo o sobě toto ustanovení podle názoru soudu nepředstavuje konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích.

101. V anonymizovaném článku 4 „kupní cena“ bod 4.1 písm. a) a b), je stanoven mechanismus (vzorec) určení kupní ceny + definice jednotlivých složek kupní ceny. Ustanovení je bez konkrétních údajů, nicméně umožňuje rámcovou představu o výchozích složkách kupní ceny, samo o sobě však toto ustanovení podle názoru soudu nepředstavuje konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích. Informace o vzorci pro stanovení kupní ceny v podobě uvedené ve smlouvě podle soudu představuje informaci o (případném) finančním vnosu do hospodaření s veřejnými prostředky. Tuto informaci nelze odmítnout dle § 9 odst. 2 InfZ.

102. V anonymizovaném článku 5 „další závazky a prohlášení stran“ bod 5.3 se stanovuje další způsob nakládání s nemovitostmi, k čemuž žalovaná dává dopředu závazný souhlas. Jelikož jde o nakládání s veřejnými prostředky, na tuto informaci se podle názoru městského soudu v každém případě vztahuje výluka dle § 9 odst. 2 InfZ.

103. Žalobci nebyla poskytnuta příloha č. 1, 2 – zde již poskytnutá část informací uvádí, že se zde nachází kopie příslušného listu vlastnictví a zakreslení pozemků do mapy. Jedná se o veřejně dostupné informace zjistitelné v katastru nemovitostí. Nemůže se tedy jednat o konkurenčně významnou skutečnost a běžně nedostupnou v obchodních kruzích. Na uvedení pozemků dotčených smlouvou se pak podle názoru městského soudu vztahuje výluka dle § 9 odst. 2 InfZ, neboť jde o hospodaření s veřejnými prostředky. Příloha č. 3 pak obsahuje budoucí kupní smlouvu, bez vyplněných údajů (viz bod 1.2 Smlouvy). Samotný a nekonkretizovaný vzor kupní smlouvy podle názoru soudu nepředstavuje konkurenčně významnou skutečnost, navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích. Informace o kupní smlouvě ve spojení s nemovitostmi ve vlastnictví žalobkyně však představují informace o budoucím nakládání a hospodaření s veřejnými prostředky, na něž se vztahuje výluka dle § 9 odst. 2 InfZ.

104. Městský soud shrnuje, že u všech odmítnutých informací ve Smlouvě o budoucí kupní smlouvě ze dne 29. 8. 2006 žalovaná neprokázala naplnění všech znaků obchodního tajemství. Obecné odůvodnění naplnění těchto znaků neobstálo ve srovnání s obsahem konkrétních odmítnutých informací. Městský soud proto neshledal důvody, aby tato ustanovení požívala ochrany obchodního tajemství podle § 9 odst. 1 InfZ. U odmítnutých informací v ustanovení 1.3, 2.1–2.4, 4.1 písm. a) a b), 5, příloh 1, 2 a 3 se navíc uplatní výluka dle § 9 odst. 2 InfZ, neboť podstatou těchto ustanovení jsou okolnosti, za nichž má být nakládáno s veřejnými prostředky ve vlastnictví žalované. Městský soud proto uzavírá, že neshledal důvod, aby s výjimkou osobních údajů jednajících osob za smluvní strany, žalovaná u této smlouvy odmítla poskytnout informace. Žalovaná je proto povinna Smlouvu o budoucí kupní smlouvě ze dne 29. 8. 2006 poskytnout s výjimkou osobních údajů v úplném znění.

105. Z Nájemní smlouvy na stavby ze dne 29. 8. 2006 sjednané mezi České dráhy a.s. (pronajímatel) a Masaryk Station Development, a.s. (nájemce) žalovaná neposkytla informaci v článku 2 „vlastnictví staveb“. Zde jsou informace o vlastnictví staveb, ty jsou poté zakresleny v mapě, je zde identifikace příslušného listu vlastnictví. Přílohy 1, 2 a 3 obsahují identifikaci dotčených nemovitostí (staveb). Podle soudu i zde platí již uvedené – v první řadě se podle názoru soudu jedná o veřejně dostupné informace, tyto informace nepředstavují konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích – žalovaná to ani v napadeném rozhodnutí nijak konkrétně nevysvětlila. Jelikož jde o označení nemovitostí, jichž se má týkat nájemní smlouva, tj. jde o přenechání věci (veřejného prostředku) k užívání jiné osobě, na tyto informace se podle názoru městského soudu vztahuje výluka dle § 9 odst. 2 InfZ a informace nelze odmítnout.

106. V článku 3 „nájem“ ustanovení 3.2 upravuje standardní souhlas pronajímatele ke způsobu užívání staveb a tomu odpovídající oprávnění nájemce dle občanského zákoníku. Udělené oprávnění ze strany pronajímatele se projeví ve způsobu užívání nemovitostí nájemcem, zde z povahy věci není naplněn znak konkurenční významnosti a navíc se nejedná o informaci běžně nedostupnou v obchodních kruzích. I souhlas s budoucím nakládáním a s provozem nemovitostí lze podřadit pod hospodaření s veřejnými prostředky, odmítnutí této informace tedy nepožívá ochrany podle výluky dle § 9 odst. 2 InfZ.

107. Žalovaná neposkytla informace v článku 4 „nájemné“ v bodu 4.1 a 4.

2. Podle názoru se jedná o standardní ujednání, které z povahy věci nepředstavuje konkurenčně významnou skutečnost. Podle názoru soudu se dále jedná o informace o výnosu z pronájmu veřejného majetku a odmítnout tyto informace nelze na základě výluky dle § 9 odst. 2 InfZ. Veřejnost má nepochybně právo vědět výši nájemného, kterou žalovaná získá z pronájmu veřejných prostředků.

108. V článku 5 žalovaná neposkytla informace v části „další prohlášení a závazky stran“, body 5.2 a 5.

6. Jedná se o další způsoby užívání či nakládání a hrazení provozu pronajímaných nemovitostí. Na informace se vztahuje výluka dle § 9 odst. 2 InfZ, veřejnost má nepochybně právo vědět o právech užívání, provozních nákladech za pronajaté stavby a o způsobu jejich hrazení.

109. Z Nájemní smlouvy na pozemky ze dne 29. 8. 2006 (1– s širším vymezením předmětu nájmu) sjednané mezi České dráhy a.s. (pronajímatel) a Masaryk Station Development, a.s. (nájemce) žalovaná neposkytla informaci v článku 2 (definice předmětu nájmu). Zde jsou anonymizovány informace o vlastnictví pozemků, identifikace příslušného listu vlastnictví. Příloha 1 obsahuje identifikaci dotčených pozemků. V první řadě se podle názoru soudu jedná o veřejně dostupné informace, tyto informace nepředstavují konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích – žalovaná to ani v napadeném rozhodnutí nijak konkrétně nevysvětlila. Jelikož jde o označení nemovitostí, jichž se má týkat nájemní smlouva, tj. jde o přenechání věci (veřejného prostředku) k užívání jiné osobě, na tyto informace se podle názoru městského soudu vztahuje výluka dle § 9 odst. 2 InfZ a informace nelze odmítnout.

110. V článku 3 „nájem“ ustanovení 3.2, standardní souhlas pronajímatele ke způsobu užívání pozemků a tomu odpovídající oprávnění nájemce dle občanského zákoníku. Udělené oprávnění ze strany pronajímatele se projeví navenek ve způsobu užívání nemovitostí nájemcem, zde z povahy věci není naplněn znak konkurenční významnosti a navíc nejde o běžně nedostupnou skutečnost v obchodních kruzích. Souhlas s budoucím nakládáním s provozem nemovitostí lze podřadit pod hospodaření s veřejnými prostředky, odmítnutí této informace tedy nepožívá ochrany podle výluky dle § 9 odst. 2 InfZ.

111. Anonymizovaný článek 4 „nájemné“ obsahuje ujednání o výši nájemného v bodu 4.1 a) a b) a 4.2, ujednání o vzorci stanovení nájemného a jeho výši. Podle názoru se jedná o standardní ujednání, které z povahy věci nepředstavuje konkurenčně významnou skutečnost. Navíc se jedná o informace o výnosu z pronájmu veřejného majetku a odmítnout tyto informace nelze na základě výluky dle § 9 odst. 2 InfZ.

112. Anonymizovaný článek 5 „další prohlášení a závazky stran“, v bodu 5.2 obsahuje další způsoby užívání a nakládání s pronajímanými pozemky. Odmítnout tyto informace nelze na základě výluky dle § 9 odst. 2 InfZ, veřejnost má nepochybně právo vědět o případném dalším nakládání s pronajatými pozemky – veřejnými prostředky.

113. Z (druhé) Nájemní smlouvy na pozemky ze dne 29. 8. 2006 (2 – s užším vymezením předmětu nájmu) sjednané mezi České dráhy a.s. (pronajímatel) a Masaryk Station Development, a.s. (nájemce) žalovaná neposkytla informaci v článku 2 (definice předmětu nájmu), zde jsou informace o vlastnictví pozemků, identifikace příslušného LV. Příloha 1 obsahuje identifikaci dotčených pozemků. V první řadě se podle názoru soudu jedná o veřejně dostupné informace, z povahy věci podle soudu nepředstavují konkurenčně významnou skutečnost a běžně nedostupnou v obchodních kruzích – žalovaná to ani v napadeném rozhodnutí nijak konkrétně nezdůvodnila. Na tyto informace navíc dopadá výluka dle § 9 odst. 2 InfZ, neboť jde o hospodaření s veřejnými prostředky – o přenechání pozemků ve vlastnictví žalované k užívání další osobou.

114. V článku 3 „nájem“ ustanovení 3.2, upravuje standardní souhlas pronajímatele ke způsobu užívání staveb a tomu odpovídající oprávnění nájemce dle občanského zákoníku. Udělené oprávnění ze strany pronajímatele se projeví navenek ve způsobu užívání nemovitostí nájemcem, zde z povahy věci není naplněn znak konkurenční významnosti a navíc nejde o běžně nedostupnou skutečnost v obchodních kruzích. Souhlas s budoucím nakládáním s nemovitostí lze podřadit pod hospodaření s veřejnými prostředky, odmítnutí této informace tedy nepožívá ochrany podle výluky dle § 9 odst. 2 InfZ.

115. Anonymizovaný článek 4 „nájemné“ obsahuje ujednání o výši nájemného v bodu 4.1 a) a b), ujednání o vzorci stanovení výše nájemného. Podle názoru se jedná o standardní ujednání, které z povahy věci nepředstavuje konkurenčně významnou skutečnost. Navíc se jedná o informace o výnosu z pronájmu veřejného majetku a odmítnout tyto informace nelze na základě výluky dle § 9 odst. 2 InfZ.

116. Anonymizovaný článek 5 „další prohlášení a závazky stran“, v bodu 5.2 obsahuje další způsoby užívání a nakládání s pronajímanými pozemky. Odmítnout tyto informace nelze na základě výluky dle § 9 odst. 2 InfZ, veřejnost má nepochybně právo vědět o případném dalším nakládání s pronajatými pozemky – veřejnými prostředky.

117. Z Nájemní smlouvy na nebytové prostory ze dne 21. 6. 2007 sjednané mezi České dráhy a.s. (pronajímatel) a Masaryk Station Development, a.s. (nájemce) žalovaná neposkytla informaci v článku 2 „vlastnictví nebytových prostor“. Zde byly odmítnuty informace o vlastnictví nebytových prostor, ty jsou poté zakresleny v mapě, identifikace příslušného listu vlastnicví. Přílohy 1, 2 a 3 obsahují identifikaci dotčených nebytových prostor (seznam, mapa, list vlastnictví). V první řadě se podle názoru soudu jedná o veřejně dostupné informace odvozené od vlastnictví nemovitostí, v nichž se prostory nacházejí, z povahy věci podle soudu nepředstavují konkurenčně významnou skutečnost a běžně nedostupnou v obchodních kruzích – žalovaná to ani v napadeném rozhodnutí nijak konkrétně nevysvětlila. Na tyto informace navíc dopadá výluka dle § 9 odst. 2 InfZ, neboť jde o hospodaření s veřejnými prostředky, předmětem je přenechání veřejných prostředků – nebytových prostor ve vlastnictví žalované – k užívání jiné osobě.

118. V článku 3.2 „nájem“, smlouva upravuje standardní souhlas pronajímatele ke způsobu užívání nebytových prostor a tomu odpovídající oprávnění nájemce dle občanského zákoníku. Udělené oprávnění ze strany pronajímatele se navenek projeví ve způsobu užívání nemovitostí nájemcem, zde z povahy věci není naplněn znak konkurenční významnosti a navíc o běžně nedostupnou skutečnost v obchodních kruzích. Souhlas s budoucím nakládáním s nemovitostí (nebytovými prostory) lze podřadit pod hospodaření s veřejnými prostředky, odmítnutí této informace tedy nepožívá ochrany podle výluky dle § 9 odst. 2 InfZ.

119. Žalovaná odmítla informace v článku 4.1 a) a b) a 4.2 (výši nájemného). Jde o ujednání o vzorci stanovení nájemného a jeho výši. Jde o standardní ujednání, které z povahy věci nepředstavuje konkurenčně významnou skutečnost. Podle názoru soudu se také jedná o informace o výnosu z pronájmu veřejného majetku a odmítnout tyto informace nelze na základě výluky dle § 9 odst. 2 InfZ. Veřejnost má nepochybně právo vědět hodnotu nájemného, kterou žalovaná získá z pronájmu veřejných prostředků.

120. V článku 5.2 a 5.4, 5.7 a 5.8 žalovaná odmítla informace „další prohlášení a závazky Stran“. Jde o specifikaci dalších způsobů užívání, nakládání a hrazení provozu pronajímaných nemovitostí, jde tedy o nakládání s veřejnými prostředky ve vlastnictví žalované. Odmítnutí této informace tedy nepožívá ochrany podle výluky dle § 9 odst. 2 InfZ.

121. Z dodatku k této nájemní smlouvě ze dne 19. 5. 2011 žalovaná neposkytla v článku 2 „změny smlouvy“ bod 2.

1. Ten se týká bodu 5.8 smlouvy v původním znění a zahrnuje další způsoby užívání a nakládání a hrazení provozu pronajímaných nemovitostí. Jde tedy o nakládání s veřejnými prostředky ve vlastnictví žalované. Odmítnutí této informace tedy nepožívá ochrany podle výluky dle § 9 odst. 2 InfZ ze stejných důvodů, jako bylo vyloženo výše.

122. Městský soud shrnuje, že u uvedených odmítnutých informací v Nájemních smlouvách na pozemky (1) a (2) ze dne 29. 8. 2006, na stavby ze dne 29. 8. 2006, na nebytové prostory ze dne 21. 6. 2007 žalovaná neprokázala naplnění všech znaků obchodního tajemství. Obecné a nekonkrétní odůvodnění naplnění těchto znaků neobstálo ve srovnání s obsahem jednotlivých odmítnutých informací. Městský soud proto neshledal důvody, aby tato ustanovení požívala ochrany obchodního tajemství podle § 9 odst. 1 InfZ. U odmítnutých informací v úvodních ustanoveních a v přílohách, kde jsou identifikované předmětné nemovitosti, v ustanovení 3 (nájem), 4 (nájemné), a 5 (další prohlášení a závazky Stran) – k tomu viz výše u jednotlivých ustanovení – se navíc uplatní výluka dle § 9 odst. 2 InfZ, neboť podstatou těchto ustanovení jsou okolnosti, za nichž má být nakládáno s veřejnými prostředky ve vlastnictví žalované. Městský soud proto uzavírá, že neshledal důvod, aby žalovaná u Nájemních smluv na pozemky (1) a (2) ze dne 29. 8. 2006, Nájemní smlouvy na stavby ze dne 29. 8. 2006, a u Nájemní smlouvy na nebytové prostory ze dne 21. 6. 2007 odmítla poskytnout jejich celý text s výjimkou osobních údajů.

123. Ze Smlouvy o zřízení předkupního práva ze dne 29. 8. 2006 sjednané mezi České dráhy a.s. (povinná osoba) a Masaryk Station Development, a.s. (oprávněná osoba) nebyly žalobci poskytnuty informace z části úvodního ustanovení. To obsahuje prohlášení, které vychází z podstaty této samotné smlouvy a podle názoru soudu nepředstavuje konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích.

124. Žalovaná dále neposkytla informace v článku 2 „Vlastnictví stávající nemovitosti“, v části 2.2 „Povinná osoba je vlastníkem“, 2.3 „Povinná osoba je vlastníkem následujících staveb“, označení čísla listu vlastnictví. V těchto částech jsou informace o vlastnictví nemovitostí pozemků, staveb žalovanou, ty jsou poté zakresleny v mapě, identifikace příslušného listu vlastnictví. Přílohy 1, 2 obsahují identifikaci dotčených nemovitostí (staveb). V první řadě se podle názoru soudu jedná o veřejně dostupné informace, z povahy věci podle soudu nepředstavují konkurenčně významnou skutečnost a běžně nedostupnou v obchodních kruzích – žalovaná to ani v napadeném rozhodnutí nijak konkrétně nevysvětlila. Na tyto informace navíc dopadá výluka dle § 9 odst. 2 InfZ, neboť jde o zřízení předkupního práva k nemovitostem ve vlastnictví žalované, tj. ve svém důsledku o hospodaření s veřejnými prostředky.

125. V článku 3 „zřízení předkupního práva“ žalovaná odmítla informaci o způsobu výpočtu kupní ceny v článku 3.4 písm. a–c). Ustanovení je bez konkrétních údajů, nicméně umožňuje rámcovou představu o výchozích složkách kupní ceny, samo o sobě však toto ustanovení podle názoru soudu nepředstavuje konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích. Informace o vzorci pro stanovení kupní ceny v podobě uvedené ve smlouvě podle soudu představuje informaci o (případném) finančním vnosu do hospodaření s veřejnými prostředky. Tuto informaci nelze odmítnout dle § 9 odst. 2 InfZ.

126. V článku 4 „Další závazky a prohlášení Stran“ žalovaná odmítla informaci v bodu 4.

3. Jedná se o sjednání dalších způsobů nakládání s veřejným majetkem – k předmětným nemovitostem. Jde o nakládání s veřejnými prostředky ve vlastnictví žalované. Odmítnout tyto informace nelze na základě výluky dle § 9 odst. 2 InfZ, veřejnost má nepochybně právo vědět o případném dalším nakládání s nemovitostmi – veřejnými prostředky.

127. Odmítnutá příloha č. 3 tvoří vzor kupní smlouvy (viz čl. 3.2 anonymizované verze smlouvy) bez vyplněných údajů. Samotný a nekonkretizovaný vzor kupní smlouvy podle názoru soudu nepředstavuje konkurenčně významnou skutečnost a navíc běžně nedostupnou v obchodních kruzích. V každém případě vzor kupní smlouvy ve spojení s označenými nemovitostmi nakládání s nemovitostmi ve vlastnictví žalované představuje informaci o nakládání s veřejnými prostředky. Odmítnout tyto informace proto nelze podle § 9 odst. 2 InfZ.

128. Městský soud shrnuje, že u uvedených odmítnutých informací ve Smlouvě o předkupním právu ze dne 29. 8. 2006 žalovaná neprokázala naplnění všech znaků obchodního tajemství. Obecné a typizované odůvodnění naplnění těchto znaků neobstálo ve srovnání s obsahem konkrétních odmítnutých informací, se kterými se soud seznámil z neanonymizované verze smlouvy. Městský soud proto neshledal důvody, aby tato ustanovení požívala ochrany obchodního tajemství podle § 9 odst. 1 InfZ. U odmítnutých informací v ustanovení 2, 2.2, 2.3., 4.3, přílohy 1 a 2, 3 smlouvy se navíc uplatní výluka dle § 9 odst. 2 InfZ, neboť podstatou těchto ustanovení jsou okolnosti, za nichž má být nakládáno s veřejnými prostředky ve vlastnictví žalované. Městský soud proto uzavírá, že neshledal důvod, aby s výjimkou osobních údajů jednajících osob za smluvní strany, žalovaná u této smlouvy odmítla poskytnout informace. Žalovaná je proto povinna Smlouvu o předkupním právu ze dne 29. 8. 2006, s výjimkou osobních údajů, poskytnout v úplném znění. Nesprávný postup žalované spočívající v opakovaném nepostoupení správního spisu nadřízenému správnímu orgánu spolu s odvoláním 129. Žalobce dále namítal, že se žalovaná v probíhajícím správním řízení opakovaně dopouštěla soustavného nezákonného postupu, když odvolání žalobce nepostupovala Úřadu pro ochranu osobních údajů jako nadřízenému orgánu s celým správním spisem tak, aby mohl bez pochybností posoudit, zda jsou v daném případě dány důvody pro odmítnutí části žádosti.

130. Podle § 88 odst. 1 správního řádu platí, že neshledá–li správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, podmínky pro postup podle § 87, předá spis se svým stanoviskem odvolacímu správnímu orgánu do 30 dnů ode dne doručení odvolání. Jestliže byl odvoláním napaden jen některý výrok rozhodnutí podle § 82 odst. 3 a lze–li příslušnou část spisu oddělit, předá správní orgán pouze tu část spisu, která se týká otázky, o níž bylo rozhodnuto v napadeném výroku rozhodnutí. V případě nepřípustného nebo opožděného odvolání předá spis odvolacímu správnímu orgánu do 10 dnů; ve stanovisku se omezí na uvedení důvodů rozhodných pro posouzení opožděnosti nebo nepřípustnosti odvolání.

131. Podle § 17 odst. 1 správního řádu se v každé věci zakládá spis. Každý spis musí být označen spisovou značkou. Spis tvoří zejména podání, protokoly, záznamy, písemná vyhotovení rozhodnutí a další písemnosti, které se vztahují k dané věci. Přílohou, která je součástí spisu, jsou zejména důkazní prostředky, obrazové a zvukové záznamy a záznamy na elektronických médiích. Spis musí obsahovat soupis všech svých součástí, včetně příloh, s určením data, kdy byly do spisu vloženy.

132. Z výše uvedeného tak vyplývá povinnost správního orgánu postoupit nadřízenému správnímu orgánu kompletní spis, ledaže byl odvoláním napaden jen některý výrok rozhodnutí a lze–li příslušnou část spisu oddělit. V souvislosti s tím soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 6 A 143/2001–151, podle kterého je vážnou vadou řízení, pokud správní orgán sám o své vůli rozhodne, že odvolacímu orgánu předloží pouze část podkladů a že část odvolání vyčlení z podkladů pro rozhodnutí o odvolání s tvrzením, že se dané věci netýkají.

133. Ze správního spisu Úřadu pro ochranu osobních údajů vyplývá, že dne 29. 12. 2020 úřad vyzval žalovanou k předložení úplné spisové dokumentace nejpozději do dvou dnů od doručení výzvy. Dne 30. 12. 2020 žalovaná zaslala požadované dokumenty s anonymizovanými pasážemi, které dle sdělení žalované obsahují skutečnosti naplňující definici obchodního tajemství. Dne 1. 3. 2021 Úřad pro ochranu osobních údajů žalovanou opětovně vyzval k předložení spisové dokumentace, a to včetně částí, jejichž poskytnutí bylo odmítnuto s odkazem na obchodní tajemství. Dne 5. 3. 2021 žalovaná této žádosti vyhověla a předložila až k tomuto datu kompletní spisový materiál.

134. Soud sice přisvědčil názoru žalobce, že žalovaná nepostupovala správně, když nadřízenému správnímu orgánu nepostoupila kompletní správní spis spolu s odvoláním, je však nutné uzavřít, že žalovaná v závěru požadovanou spisovou dokumentaci poskytla a nadřízený správní orgán tak mohl rozhodnout. Pro posuzovanou věc je však tato otázka nerozhodná – žalovaným (nyní napadeným) rozhodnutím je rozhodnutí žalovaného, které touto vadou stiženo není. Vzhledem k výše uvedenému se soud s touto žalobní námitkou neztotožnil, postup žalované před Úřadem na ochranu osobních údajů nemůže mít vliv na výsledek rozhodnutí o této žalobě. Nesprávný postup žalované spočívající v odmítnutí žádosti o informace po zaplacení úhrady za nadměrné vyhledávání informací 135. Další výhrada žalobce proti postupu žalované spočívala v tom, že žalovaná žalobce vyzvala k zaplacení částky za nadměrné vyhledávání informací, přičemž podanou žádost následně zcela odmítla.

136. Podle § 17 odst. 3 InfZ platí, že v případě, že bude povinný subjekt za poskytnutí informace požadovat úhradu, písemně oznámí tuto skutečnost spolu s výší úhrady žadateli před poskytnutím informace. Z oznámení musí být zřejmé, na základě jakých skutečností a jakým způsobem byla výše úhrady povinným subjektem vyčíslena. Součástí oznámení musí být poučení o možnosti podat proti požadavku úhrady nákladů za poskytnutí informace stížnost podle § 16a odst. 1 písm. d), ze kterého je patrné, v jaké lhůtě lze stížnost podat, od kterého dne se tato lhůta počítá, který nadřízený orgán o ní rozhoduje a u kterého povinného subjektu se podává.

137. Ohledně této námitky soud konstatuje, že ze správního spisu nevyplývá, že by žalobce proti postupu podal stížnost tak, jak předpokládá zákon v § 17 odst. 3 InfZ. Nicméně pokud by o případné stížnosti bylo rozhodnuto, takové rozhodnutí není rozhodnutím podle § 65 s. ř. s. a nemůže tak být předmětem soudního přezkumu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 2 As 34/2008–90). Žalobce se však může domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném a účinném znění (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 9. 2010, Konf 115/2009–34). Zničení požadované informace 138. Poslední žalobní námitka směřovala proti postupu žalované, která žalobci neposkytla stanovisko advokátní kanceláře RaH z roku 2006 s odůvodněním, že stanovisko již nemá k dispozici. Žádný jiný důvod žalovaná pro neposkytnutí stanoviska v žalovaném rozhodnutí (a ani v pozdějších procesních podáních k soudu) neuvedla.

139. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014, „s ohledem na význam ústavně zaručeného práva na přístup k informacím je nutné k odmítnutí poskytnutí informací podle zákona o poskytnutí informací přistupovat velice opatrně, a to i ohledem na požadavek obsažený v čl. 4 odst. 4 Listiny, který stanovuje, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Pokud je tedy povinnému subjektu doručena žádost o poskytnutí informací podle zákona o poskytnutí informací, musí, v souladu se zásadou dobré správy podle § 4 odst. 1 správního řádu, primárně vyvinout úsilí, aby nalezl požadovanou informaci a poskytl ji žadateli. Povinný subjekt tedy musí nejprve zkoumat, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje, a to bez ohledu na to, jestli takovou povinnost má podle zákona o archivnictví a spisové službě či podle jakéhokoliv jiného právního předpisu. Pokud zjistí, že požadované informace má (i když je ze zákona shromažďovat nemusí), je povinen je žadateli poskytnout, nejedná–li se o výluky podle § 7 až 11 zákona o poskytnutí informací. Skutečnost, zda měl povinný subjekt zákonem stanovenou povinnost danými údaji disponovat (například podle zákona o archivnictví a spisové službě nebo podle správního řádu), je relevantní až v okamžiku, kdy povinný subjekt po šetření zjistí, že požadované informace skutečně nemá, jelikož byly vymazány nebo odstraněny. V takovém případě má totiž podle výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu povinnost je opět vytvořit.“ 140. Z judikatury správních soudů vyplývá, že za situace, kdy má povinný subjekt zákonem stanovenou povinnost určitými údaji disponovat, přičemž zjistí, že tyto informace nemá, neboť byly vymazány nebo odstraněny, má povinnost je opět vytvořit. Výjimkou z této zásady by mohla být pouze situace, kdy by se jednalo o informaci svým charakterem jedinečnou (neopakovatelnou), u níž nepřichází v úvahu možnost, že by byla opětovně vytvořena. V takovém případě nelze dovodit povinnost povinného subjektu požadovanou informaci znovu vytvořit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 5 As 24/2015– 36). Soud nad rámec uvedeného konstatuje, že InfZ skutečně nespecifikuje, jakým způsobem má povinný subjekt rekonstruovat již zaniklé informace, a výslovně tedy ani neuvádí, aby tak činil dotazem na třetí osobu, která je soukromoprávním subjektem. Nedisponuje–li povinný subjekt požadovanými informacemi, které má dle zákona mít (jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě), musí je opět vytvořit, resp. vyvinout dostatečné úsilí k tomu, aby je znovu získal. Pokud se přitom jedná o informace vzešlé ze spolupráce se třetím subjektem, jeví se jako jeden z nejjednodušších způsobů, jak tyto informace znovu získat, právě dotaz na tento třetí subjekt (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 As 417/2017–39). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaná není oprávněna přimět třetí osobu k určité činnosti.

141. Ve správním spisu je k tvrzení žalované, že požadovaná informace byla skartována, zpráva advokátní kanceláře, že danou informací z důvodu skartace nedisponuje. Také městský soud advokátní kancelář vyzval k předložení stanoviska „Řešení lokality Praha – Masarykovo nádraží – prováděcí smlouvy“ z roku 2006. Advokátní kancelář soudu dne 28. 2. 2023 sdělila, že stanovisko nemá, neboť bylo v souladu se zákonem skartováno po uplynutí zákonné doby. Potvrdila tedy informaci, kterou disponovala žalovaná a která je již součástí správního spisu.

142. Celkově lze tedy seznat, že žalovaná vyvinula úsilí k tomu, aby požadovanou informaci získala. Vzhledem k okolnostem, k dlouhé procesní historii věci, vzhledem k časovému odstupu od vytvoření předmětného stanoviska a jeho skartace nebo zničení jak na straně žalované, tak na straně advokátní kanceláře, lze podle názoru soudu uzavřít, že stanovisko není dostupné, není jej možné získat a opětovné vytvoření totožné informace není možné.

143. Soud v této situaci odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016, č. j. 9 As 257/2015–43, podle kterého není argumentace, že ke zničení požadované informace mělo dojít až po obdržení žádosti o poskytnutí informace, relevantní. I pokud by totiž došlo ke zničení požadované informace až po obdržení žádosti o její poskytnutí, nic to nemění na závěru, že informace neexistuje a její opětovné vytvoření není možné. Okamžik, kdy došlo ke zničení informace, by mohl být relevantní pro případné posouzení, zda nebyl spáchán správní delikt dle zákona o archivnictví, popř. zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, nikoliv však pro posouzení žádosti o informace dle informačního zákona za situace, kdy prokazatelně došlo ke zničení požadované informace a její opětovné vytvoření není objektivně možné.

144. S ohledem na výše uvedené proto soud uzavřel, že bylo prokázáno zničení požadované informace, přičemž se jedná o informaci svým charakterem jedinečnou, u níž vzhledem k povaze věci nepřichází v úvahu, že by byla v totožné podobě opětovně vytvořena. Za takové situace žalované již nelze nařídit poskytnutí požadované informace. Žalovaná může být odpovědná za spáchání přestupku dle zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví. Žalobce se případně taktéž může domáhat na státu /prostřednictvím ministerstva dopravy dle § 6 odst. 2 písm. b) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a § 3 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb./ odškodnění za nesprávný úřední postup žalované – tj. při vyřizování žádosti o informace dle zákona č. 106/1999 Sb. K přezkumu těchto otázek však správní soud není příslušný a ani nejsou předmětem tohoto řízení.

IX. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

145. Městský soud žalobu shledal důvodnou, neboť ve věci nejsou dány důvody pro odmítnutí žádosti žalobce o informace ze dne 27. 3. 2012. Žalobce se domáhal poskytnutí informací – mj. kopie smluv mezi žalovanou a společnostmi Masaryk Station Investment, a.s., a Masaryk Station Development, a.s. (konkrétně o Smlouvu o implementaci projektu sjednanou dne 29. 8. 2006, smlouvu o budoucí kupní smlouvě sjednanou dne 29. 8. 2006, smlouvu o zřízení předkupního práva sjednanou dne 29. 8. 2006, nájemní smlouvu na stavby sjednanou dne 29. 8. 2006, nájemní smlouvu na nebytové prostory sjednanou dne 29. 8. 2006, nájemní smlouvu na pozemky sjednanou dne 29. 8. 2006, smlouvu o nájmu pozemků sjednanou dne 29. 8. 2006), a žalovaná nezákonně odmítla tyto informace poskytnout. Neposkytnutí informací odůvodňované žalovanou tím, že se jedná o ochranu obchodního tajemství, žalovaná navzdory své povinnosti nedoložila a neprokázala. Soud po prozkoumání obsahu smluv dospěl k závěru, že u jednotlivých neposkytnutých informací nebyly splněny definiční znaky obchodního tajemství dle § 504 občanského zákoníku, aby bylo možno tyto informace podřadit k ochraně podle § 9 odst. 1 InfZ. Navíc řada neposkytnutých informací se týkala nakládání s veřejnými prostředky, u nichž nelze poskytnutí informací odmítnout dle § 9 odst. 2 InfZ. Judikatura správních soudů setrvale upozorňuje, že nelze z důvodu ochrany obchodního tajemství odepřít poskytnutí informace o ceně, která bude hrazena z veřejných rozpočtů. Používání veřejných prostředků, přitom zahrnuje nejen přímé výdaje, ale i prominutí plateb, které by jinak byly příjmem těchto rozpočtů. Dokonce i poskytnutí samotné informace o ceně, která bude hrazena z veřejných rozpočtů, nevypovídá o způsobu hospodaření, je nutné společně s ní vždy poskytnout informaci o předmětu plnění a to v rozsahu nezbytném pro posouzení hospodárnosti využití veřejných prostředků Smyslem tohoto ustanovení je umožnit veřejnou kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky. Protože České Dráhy, a.s. je veřejnou institucí, jakékoliv nakládání s jejím majetkem je věcí veřejnou, což se samozřejmě vztahuje i na hospodaření s jejími nemovitostmi, konkrétně na prodej, pronájem pozemků či staveb.

146. Městský soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a současně uložil informační příkaz podle § 16 odst. 6 InfZ, jímž žalované nařídil poskytnout požadované informace – smlouvy – v úplném znění. Jelikož mezi žalovanou a žalobcem panuje shoda na tom, že žalobce netrvá na poskytnutí osobních údajů podle § 8a InfZ, je žalovaná povinna poskytnout smlouvy v úplném znění s výjimkou osobních údajů fyzických osob. Procesní postup žalované (nepředložení úplného spisu, úhrada za vyhledání informací) podle městského soudu nemá vliv na zákonnost žalovaného rozhodnutí. Vzhledem ke zničení taktéž požadované informace – stanoviska advokátní kanceláře z roku 2006, proti jejímuž poskytnutí žalovaná nic nenamítala, avšak jejíž obnovení resp. poskytnutí nelze již nařídit, městskému soudu nezbývá, než žalobce odkázat na případné uplatnění náhrady škody dle zákona o odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci.

147. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu přísluší právo na náhradu nákladů v řízení. Náklady řízení představují jednak částku 3000 Kč za soudní poplatek zaplacený z podané žaloby a odměnu za zastoupení advokátem. Soud žalobci přiznal odměnu za čtyři úkony právní služby po 3 100 Kč dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., v platném znění, § 11 odst. 1 písm. a), d) citované vyhlášky (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, podání ze dne 13. 8. 2021, podání ze dne 22. 12. 2022) a čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 citované vyhlášky). K této částce pak byla připočtena daň z přidané hodnoty (2 856 Kč), kdy zástupce žalobce doložil, že je plátcem této daně. Celkem odměna za zastoupení představuje částku 19 456 Kč. K náhradě nákladů soud žalované stanovil přiměřenou lhůtu.

148. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.

149. Městský soud žádnou povinnost osobám zúčastněným na řízení neuložil. Městský soud v Praze poté neshledal u osob zúčastněných na řízení žádný zvláštního zřetele hodný důvod přiznat jim náhradu nákladů řízení. To, že v nynější právně složité věci standardním způsobem hájí svá dotčená práva, samo o sobě není zvláštního zřetele hodný důvod. Osobám zúčastněným na řízení tak městský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

I. Předmět sporu II. Napadené rozhodnutí III. Žaloba IV. Vyjádření žalované k žalobě V. Replika žalobce VI. Osoby zúčastněné na řízení a) Masaryk Station Development, a.s. b) Masaryk Station Investment, a.s. c) Další osoby zúčastněné na řízení d) Replika žalobce VII. Dosavadní průběh řízení VIII. Posouzení věci Městským soudem v Praze Žalobní legitimace Posouzení neposkytnutých částí smluv z hlediska § 9 InfZ a) obecná východiska b) Posouzení jednotlivých informací Nesprávný postup žalované spočívající v opakovaném nepostoupení správního spisu nadřízenému správnímu orgánu spolu s odvoláním Nesprávný postup žalované spočívající v odmítnutí žádosti o informace po zaplacení úhrady za nadměrné vyhledávání informací Zničení požadované informace IX. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení