10 A 89/2018 - 97

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: Czech Outdoor s.r.o., IČO: 24199427 sídlem Na strži 2097/63, Praha 4 zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem sídlem Malátova 633/12, Praha 5 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem Ministerstva dopravy (dále jen „žalovaný“), ve věci vydání výzev k odstranění reklamních zařízení umístěných na mostních konstrukcích vedoucích nad dálnicí D1.

2. Žalobce navrhl, aby soud rozsudkem určil, že výzvy žalovaného ze dne 20. 4. 2018, čj. 40/2018- 120-SSU/4, čj. 46/2018-120-SSU/4 a čj. 47/2018-120-SSU/4, jimiž byl žalobce vyzván k odstranění reklamních zařízení a. na mostní konstrukci č. D1-044, km 42,7; směr Praha, strana č. 1501250 b. na mostní konstrukci č. D1-044, km 42,7; směr Ostrava, strana č. 1501200 c. na mostní konstrukci č. D1-005, km 4,88; směr Praha, strana č. 1540050 d. na mostní konstrukci č. D1-005, km 4,88; směr Ostrava, strana č. 1540000 e. na mostní konstrukci č. D1-003, km 1,83; směr Praha, strana č. 1539950 f. na mostní konstrukci č. D1-003, km 1,83, směr Brno, strana č. 1539900, jsou nezákonným zásahem. Žalobce se rovněž domáhal, aby soud žalovanému přikázal, aby bez zbytečného odkladu výzvu čj. 40/2018-120-SSU/4 ze dne 20. 4. 2018, výzvu čj. 46/2018-120- SSU/4 ze dne 20. 4. 2018 a výzvu čj. 47/2018-120-SSU/4 ze dne 20. 4. 2018 zrušil a tím obnovil stav před nezákonným zásahem. Konečně se žalobce podanou žalobou domáhal, aby soud žalovanému přikázal, aby se zdržel nezákonného zásahu do práv žalobce spočívajícím ve vydávání dalších výzev k odstranění reklamních zařízení žalobce umístěných na mostech nad dálnicemi v ČR, po kterých vedou silnice nižších kategorií a nižších tříd, a v odstraňování reklamních zařízení žalobce (dle upřesnění v podání ze dne 9. 5. 2019).

II. Žaloba

3. Žalobce v podané žalobě uvedl, že žalovaný výzvami ze dne 20. 4. 2018, čj. 40/2018-120-SSU/4, čj. 46/2018-120-SSU/4 a čj. 47/2018-120-SSU/4 (dále též „Výzvy“) vyzval žalobce, aby jím provozovaná ve Výzvách označená reklamní zařízení „neprodleně odstranil, nejdéle však do 5 pracovních dnů po doručení výzvy. Po marném uplynutí této lhůty zajistí Ministerstvo dopravy jejich zakrytí (ve lhůtě 15 pracovních dnů) a následné odstranění a likvidaci na náklady společnosti Czech Outdoor, s.r.o.“ Uvedené Výzvy byly žalobci doručeny dne 25. 4. 2018.

4. Žalobce uvedl, že reagoval na Výzvy jednotlivými vyjádřeními ze dne 2. 5. 2018 (dále též „Vyjádření ze dne 2. 5. 2018“), v nichž Výzvy odmítl jako nezákonné, a to především z důvodu, že předmětná reklamní zařízení se nenacházejí na dálnici, silnici I. třídy nebo jejich silničním pomocném pozemku ani v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy, ale na mostech, které jsou součástí tělesa pozemních komunikací II. a III. tříd, které vedou nad dálnicí D1, a proto se na ně zákaz provozování reklamních zařízení nevztahuje. Z tohoto důvodu zároveň žalovaný není věcně příslušným silničním správním úřadem. Dále žalobce namítal podjatost žalovaného. Žalovaný však podle žalobce na Vyjádření ze dne 2. 5. 2018 k Výzvám nijak nereagoval. Žalobce doplnil, že dle jeho zkušeností žalovaný po vydání Výzev přistupuje k fyzickému zakrytí a odstranění reklamních zařízení ve vlastnictví žalovaného, ačkoliv jsou Výzvy k jejich odstranění nezákonné. Takový postup žalovaného hrozí podle žalobce i v tomto případě, neboť žalovaný následné odstranění reklamních zařízení avizuje již v samotných Výzvách. Žalobce namítal, že Výzvy byly učiněny v rozporu s relevantními ustanoveními zákona o pozemních komunikacích, dále poukazoval na absolutní věcnou nepříslušnost žalovaného k učinění Výzev, a konečně namítal nezákonnost Výzev z důvodu jejich vydání vyloučenými osobami. Žalobce s poukazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016, čj. 6 As 69/2016 - 39, publ. pod č. 3412/2016 Sb. NSS, doplnil, že Výzvami došlo k přímému zásahu zejména do práva podnikat a do práva vlastnit majetek a využívat jej. Žalobce v uvedeném spatřoval přímé zkrácení na svých právech v podobě (i.) vydání nezákonných Výzev, a následně hrozící v (ii.) realizaci těchto Výzev, tj. ve faktickém zakrytí a odstranění reklamních zařízení.

5. Žalobce pod prvním žalobním bodem konkrétně namítal nezákonnost Výzev pro rozpor se zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) s tím, že Výzvy směřují k odstranění reklamních zařízení, která se nenacházejí na dálnici, ale uprostřed mostní konstrukce, tj. v části mostu, který do ochranného silničního pásma dálnice nespadá. Žalovaný přitom podle žalobce není příslušným silničním správním orgánem podle § 40 odst. 2 písm. c) zákona o pozemních komunikacích ve věci reklamních zařízení umístěných ve středové části mostních konstrukcí.

6. Žalobce poukázal na to, že zákonem č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon o pozemních komunikacích a některé další zákony, bylo s účinností od 1. 9. 2012 („zákon č. 196/2012 Sb.“) v bodu 2 čl. II přechodného ustanovení stanoveno, že „reklamní zařízení, jehož zřízení a provozování na (i) dálnici, silnici I. třídy nebo (ii) jejich silničním pomocném pozemku nebo (iii) v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy (pozn. zvýraznil a očísloval žalobce) bylo silničním správním úřadem povoleno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, lze nadále provozovat za splnění podmínek uvedených v povolení do zániku tohoto povolení, nejdéle však 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“, tj. do 1. 9. 2017. Zákon č. 196/2012 Sb. dále podle žalobce v bodu 3 čl. II přechodných ustanovení stanovil, že „vlastník reklamního zařízení uvedeného v bodě 2, jestliže mu nebylo vydáno povolení podle zákona č. 13/1997 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je po ukončení doby, po kterou lze podle bodu 2 reklamní zařízení dále provozovat, povinen reklamní zařízení bez zbytečného odkladu, nejpozději do 5 pracovních dnů, odstranit. Neodstraní-li vlastník reklamní zařízení ve stanovené lhůtě, postupuje se podle § 25 odst. 10 a 11 nebo § 31 odst. 9 až 11 zákona č. 13/1997 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“.

7. Žalobce namítl, že žalovaný Výzvami žalobce vyzval k odstranění reklamních zařízení s odkazem na zákaz provozování reklamních zařízení, neboť označená reklamní zařízení označuje za reklamní zařízení nacházející se v silničním ochranném pásmu dálnice D1. Uvedená reklamní zařízení se však podle žalobce nenachází v silničním ochranném pásmu dálnice D1, ale jsou součástí těles pozemních komunikací II. a III. tříd vedoucích nad dálnicí. Předmětné Výzvy tak jsou tak podle žalobce nejen věcně nesprávné a nezákonné, ale byly též učiněny absolutně věcně nepříslušným správním orgánem, neboť žalovaný vykonává působnost silničního správního orgánu podle § 40 odst. 2 písm. c) zákona o pozemních komunikacích pouze ve věcech dálnic. Reklamní zařízení se dle žalobce nacházejí na pozemních komunikacích nižších kategorií, resp. na jejich konstrukčních součástech, v jejich středové části, která není součástí ochranného pásma dálnice. Z tohoto pokud vůbec měly být výzvy k jejich odstranění činěny, měly být učiněny příslušným obecním úřadem, který je v daném případě silničním správním orgánem podle § 40 odst. 4 písm. a) zákona.

8. Žalobce namítal, že reklamní zařízení se nenacházela ani na (i.) dálnici D1, ani na (ii.) jejím silničním pomocném pozemku, ani v (iii.) silničním ochranném pásmu dálnice.

9. K bodu ad (i.) žalobce konstatoval, že most nad dálnicí, po kterém vede jiná pozemní komunikace, není dálnicí ani součástí dálnice, ale je onou pozemní komunikací nad ní, resp. konstrukčním tělesem této komunikace, jak podle žalobce vyplývá z § 12 odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích.

10. K bodu ad (ii.) žalobce s odkazem na § 30 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích poukazoval na to, že most nemůže být silničním pomocným pozemkem spodní komunikace, která pod ním probíhá.

11. K bodu ad (iii.) žalobce s poukazem na vymezení silničního ochranného pásma v § 30 odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích namítl, že z použité formulace i z věcné logiky tohoto ustanovení vyplývá, že silničním ochranným pásmem není celá plocha příslušné dálnice a vzdušného prostoru nad ní, ale pouze prostor od osy přilehlého jízdního pásu dálnice směrem ven od daného jízdního pásu do okolní krajiny mimo souvisle zastavěné území obcí. Dle žalobce je tomu tak z celé řady důvodů: - dálnice je dálnicí sama o sobě, a nepotřebuje být zároveň sama ochranným pásmem; - ochranné pásmo může být podle výslovného ustanovení § 30 odst. 3 in fine zákona zřízeno s ohledem na stanovené podmínky pouze po jedné straně dálnice, silnice nebo místní komunikace I. a II. třídy; - pokud by byla silniční ochranná pásma vytyčena do obou stran od obou pásů dálnice, přirozeně by se překrývala, a takový výklad je absurdní; - pokud by zákonodárce zamýšlel definovat silniční ochranné pásmo nejen do stran ven od dálnice, ale přes celou dálnici, neformuloval by jej tak složitě s využíváním os jízdních pásů, ale využil by k definici silničního ochranného pásma a jeho rozsahu střed dálnice, případně okraje dálnice. Zákonodárce tak však podle žalobce neučinil a tuto skutečnost nelze překlenout nezákonným výkladem v neprospěch žalobce.

12. Žalobce doplnil, že jím vyžádané znalecké posudky, které navrhl k provedení k důkazu, potvrdily skutečnost, že se reklamní zařízení nacházejí mimo ochranné silniční pásmo dálnice D1.

13. Žalobce upozornil, že s uvedeným vymezením silničního ochranného pásma žalovaný již souhlasil. Vycházel přitom ze stanoviska Policie ČR, která v květnu 1998 k silničnímu ochrannému pásmu uvedla „pokud např. polovina dálnice D5 ve směru na Rozvadov je tvořena dvěma jízdními pruhy (a tyto pruhy v součtu tak tvoří jízdní pás), pak tato vzdálenost 100 m je měřena vpravo od osy podélně přerušované čáry oddělující tyto dva pruhy“, či z vyjádření odboru pozemních komunikací Ministerstva dopravy a spojů ze dne 5. 6. 1998, sp. zn. 22090/98-120, že v případě přídatných pruhů se vzdálenost 100m „měří od osy přilehlého jízdního pásu, přičemž přídatné pruhy jsou součástí (zvláštním jízdním pruhem) jízdního pásu a jeho šířka je dána součtem šíře jízdních a přídatných pruhů“. Podle žalobce i žalovaný za silniční ochranné pásmo považuje směr pouze od osy jízdního pásu vně pozemní komunikace. K vyjádření žalovaného se dle žalobce souhlasně vyjádřilo také Ředitelství služby dopravní policie Policejního Prezidia ČR ve vyjádření čj. PPR-198/RDP-98 ze dne 18. 9. 1998. Když následně v roce 2010 podalo Ministerstvo vnitra podnět k zahájení řízení o odstranění reklamních zařízení, konstatoval podle žalobce Odbor pozemních komunikací žalovaného ve vyjádření čj. 623/2010-120-STSP/2 ze dne 23. 9. 2010, že shora uvedené vyjádření žalovaného nepozbylo platnosti. Výklad vymezování silničních ochranných pásem podaný žalobcem je tedy podle jeho přesvědčení v souladu s dříve opakovaně prezentovanými názory žalovaného a jeho ustálenou správní praxí. Výzvy žalovaného jsou proto zmatečné, v rozporu s právními předpisy a v rozporu ustálenou správní praxí samotného žalovaného při výkladu vymezení silničního ochranného pásma dle § 30 zákona.

14. Pod druhým žalobním bodem pak žalobce namítal, že skutečnost, že žalovaný vydal Výzvy, ačkoliv ve vztahu k nim nebyl věcně příslušným silničním správním orgánem, potvrzuje jeho podjatost. Žalobce poukazoval na to, že vznášel námitku podjatosti žalovaného, resp. všech jeho zaměstnanců, kterou podrobně odůvodnil a prokázal množstvím politických prohlášení ministra dopravy Dana Ťoka, který učinil z odstraňování reklamních zařízení své hlavní politické a mediální předvolební téma, přestože se jednalo o správní řízení, které by mělo být vedeno nezávisle a nestranně žalovaným jako silničním správním úřadem. S ohledem na to, že výzva k odstranění reklamního zařízení podle § 31 odst. 9 zákona je úkonem podle části čtvrté zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), měl žalovaný podle žalobce postupovat podle § 14 odst. 3 správního řádu a předně bezodkladně se zabývat námitkou podjatosti, což však neučinil. Vydání Výzev bylo tedy podle žalobce učiněno v rozporu s § 14 správního řádu, když mělo být nejdříve rozhodnuto o řádně uplatněné námitce podjatosti.

III. Vyjádření žalovaného

15. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 20. 12. 2018 k námitkám vzneseným pod prvním žalobním bodem nečinil sporným, že mosty nad dálnicí, po nichž je vedena jiná pozemní komunikace anebo kupříkladu dráha, nejsou součástí dálnice, ani to, že se reklamní zařízení na mostech nenachází na silničním pomocném pozemku dálnice D1. Žalovaný trval na tom, že se reklamní zařízení nachází v silničním ochranném pásmu dálnice D1. Předmětná reklamní zařízení byla podle žalovaného povolena silničním správním úřadem jako reklamní zařízení v silničním ochranném pásmu podle § 31 zákona o pozemních komunikacích, jak dle žalovaného vyplývá z předloženého správního spisu.

16. Žalovaný konstatoval, že reklamních zařízení na mostech nad jinými pozemními komunikacemi se týká režim dvou pozemních komunikací (jsou-li splněny podmínky existence silničního ochranného pásma), a to režim zvláštního užívání pozemní komunikace na mostě podle § 25 odst. 6 písm. c) bod 1 zákona o pozemních komunikacích a režim silničního ochranného pásma pozemní komunikace vedoucí pod mostem. Zákaz dalšího provozování reklamních zařízení podle článku II zákona č. 196/2012 Sb. dopadá podle žalovaného na taková reklamní zařízení v případech, kdy je pod mostem vedena dálnice nebo silnice I. třídy. Žalovaný je pak podle § 40 odst. 2 písm. c) zákona o pozemních komunikacích podle svého přesvědčení příslušný k vydání výzvy k odstranění reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu dálnice D1 a výzvy k zakrytí, odstranění a likvidaci reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu dálnice D1.

17. Žalovaný nesouhlasil s žalobcem, že se silniční ochranné pásmo dálnice nenachází též nad dálnicí, k jejíž ochraně slouží. Žalobní argumentace vede podle žalovaného k nesprávnému závěru z jazykového hlediska a rovněž z hlediska účelu právní normy.

18. Žalovaný zdůraznil, že podle § 30 odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích se silničním ochranným pásmem pro účely tohoto zákona rozumí prostor ohraničený svislými plochami vedenými do výšky 50 m a ve vzdálenosti 100 m od osy přilehlého jízdního pásu dálnice anebo od osy větve její křižovatky s jinou pozemní komunikací; pokud by takto určené pásmo nezahrnovalo celou plochu odpočívky, tvoří hranici pásma hranice silničního pozemku. V § 30 odst. 2 ve spojení s § 30 odst. 4 věty poslední zákona o pozemních komunikacích jsou dle žalovaného určeny skutečnosti, od kterých se odvíjí určení šířky silničního ochranného pásma po každé straně dálnice. Za účelem řádné ochrany dálnic přitom není podle žalovaného možné použít formulaci typu „silniční ochranné pásmo je určeno od osy pozemní komunikace“, protože pozemní komunikace může být v jednotlivých úsecích např. podle počtu přídatných pruhů nebo šířky středního dělicího pásu různě široká. V úsecích, kde je jízdní pás širší by tak byla podle žalovaného poskytnuta nedůvodně slabší ochrana, protože vzdálenost od okrajů tělesa by se lišila. Námitka, dle níž „pokud by zákonodárce zamýšlel definovat silniční ochranné pásmo nejen do stran ven od dálnice, ale přes celou dálnici, neformuloval by jej tak složitě s využíváním os jízdních pásů, ale využil by k definici silničního ochranného pásma a jeho rozsahu střed dálnice, případně okraje dálnice“, je tedy dle žalovaného nepřípadná.

19. Žalovaný v tomto směru ke smyslu ochrany v podobě silničního ochranného pásma uvedl, že plochy, které jsou určeny parametrem šířky (100 m, resp. 250 m) a parametrem výšky (50 m) ohraničují prostor, který je silničním ochranným pásmem dálnice. Silniční ochranné pásmo je vymezeno těmito (vnějšími) plochami. Věta poslední v § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích pak podle žalovaného doplňuje, že uvedená šířka se posuzuje směrem od dálnice ven, tzn. šířka se tak pro vyloučení pochybností posuzuje kolmo k ose přilehlého jízdního pásu (příp. větvě křižovatky), i když to podle žalovaného dostatečně vyplývá z § 30 odst. 2 téhož zákona.

20. V zákoně o pozemních komunikacích pak není podle žalovaného určena další plocha, která by ohraničovala „jednotlivá ochranná pásma“ uprostřed jízdního pásu. Podle žalovaného tak nelze říct, že dálnice má jedno silniční ochranné pásmo ve směru staničení a další silniční ochranné pásmo proti směru staničení. Z tohoto důvodu považoval žalovaný za nepřípadnou i námitku žalobce „pokud by byla silniční ochranná pásma vytyčena do obou stran od obou pásů dálnice, přirozeně by se překrývala“, a souhlasil s absurditou takového výkladu. Silniční ochranné pásmo dálnice je dle žalovaného jedno, pouze jeho rozměry jsou určeny na každé straně dálnice.

21. Dále pak podle žalovaného platí, že účelem stanovení silničního ochranného pásma je zajištění ochrany dálnice před vnějšími vlivy, přičemž při přijetí žalobcova závěru by se silniční ochranné pásmo nacházelo pouze nad přibližně polovinou dálnice. Taková ochrana části dopravního prostoru by podle žalovaného zcela postrádala význam. Z účelu § 30 zákona o pozemních komunikacích lze podle žalovaného dovodit, že ochranu zajišťovanou v podobě silničního ochranného pásma a regulace činností v něm má dálnice v celém rozsahu.

22. Podle žalovaného se předmětná reklamní zařízení nacházela v silničním ochranném pásmu dálnice D1, neboť se v něm nachází i mosty, na nichž jsou předmětná reklamní zařízení umístěna.

23. S tímto právním přístupem je přitom dle žalovaného žalobce dobře seznámen, protože jako právní nástupce společnosti QUO, spol. s r.o. provozuje reklamní zařízení na základě žalovaným doloženého povolení k provozování reklamního zařízení podle § 31 zákona o pozemních komunikacích. Kromě toho bylo také právnímu předchůdci žalobce podle žalovaného vydáno stanovisko čj. 841/2006-120-STSP/2 ze dne 15. 11. 2006, v němž žalovaný platnost i tohoto povolení potvrdil.

24. Žalovaný odmítl tvrzení žalobce, že sám potvrdil právní názor žalobce ve stanovisku čj 22090/98-120 ze dne 5. 6. 1998. V předmětném stanovisku se žalovaný vyjádřil k tomu, jak, resp. odkud se měří vzdálenost plochy ohraničující silniční ochranné pásmo, a že se tato vzdálenost neurčuje od osy středního dělícího pásu nebo přilehlého jízdního pruhu, nýbrž od osy přilehlého jízdního pásu. Dle žalovaného nelze z uvedeného stanoviska nijak dovodit, že se most nad dálnicí nenachází v silničním ochranném pásmu. Stanovisko je nadto starší než pozdější povolení pro právního předchůdce, povolení Ministerstva dopravy a spojů České republiky čj. 25733/99-120 ze dne 3. 8. 1999, které jako správní akt, jímž se přiznává veřejné subjektivní právo, nebylo možné vydat z moci úřední, nýbrž na základě žádosti žadatele, právního předchůdce žalobce.

25. Nabízel-li žalobce na podporu svých tvrzení i tvrzené stanovisko žalovaného čj. 623/2010-120- STSP/2, toto stanovisko se dle žalovaného posouzení silničního ochranného pásma nikterak netýká, a nepotvrzuje se v něm, že „Vyjádření MDS nepozbylo platnosti“ a je pouhým dotazem Ministerstva dopravy na to, zda je jeho adresát provozovatelem konkrétních reklamních zařízení.

26. Žalovaný dále k bodu II a III závěrečného návrhu uvedl, že k takovému návrhu není soud ve správním soudnictví příslušný. Doplnil, že k reklamním zařízením v silničním ochranném pásmu na mostech nad silnicemi I. třídy není vůbec příslušný žalovaný, neboť příslušným správním orgánem je podle § 40 odst. 3 písm. d) zákona o pozemních komunikacích příslušný krajský úřad.

27. K námitce vznesené pod druhým žalobním bodem žalovaný uvedl, že žalobce zaslal žalovanému několik vyjádření, v nichž tvrdil kromě jiného nezákonnost postupu silničního správního úřadu, nicotnost některých výzev, absenci působnosti žalovaného, návrh na přerušení řízení, ačkoli žádné správní řízení neprobíhá, a protiústavnost právní úpravy odstraňování reklamních zařízení podle zákona o pozemních komunikacích. Dále žalobce upozorňoval na tvrzený závazek státu umožnit provozování reklamních zařízení s odkazem na soukromoprávní ujednání o nájmu pozemků mezi ním a Českou republikou – Ředitelstvím silnic a dálnic České republiky, se sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha 4 (dále jen „ŘSD ČR“) atd. Dne 17. 1. 2018 pak žalobce podle žalovaného uplatnil námitku systémové podjatosti všech úředních osob žalovaného. Podle žalovaného tak učinil zcela účelově, aby znemožnil další postup správního orgánu anebo jej přinejmenším zdržoval. Žalovaný zdůraznil, že o námitkách podjatosti k Výzvám a navazujícím úkonům podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích žalovaný rozhodl usneseními čj. 40/2018-120-SSU/9 ze dne 15. 6. 2018, čj. 46/2018-120-SSU/7 ze dne 11. 9. 2018 a čj. 47/2018-120-SSU/7 ze dne 11. 9. 2018. Proti těmto usnesením podal žalobce dne 1. 10. 2018 rozklad, o němž nebylo podle žalovaného dosud rozhodnuto.

28. Žalovaný poukázal na splnění dalších podmínek pro odstranění předmětných reklamních zařízení s tím, že byl oprávněn postupovat podle článku II bodu 3 zákona č. 196/2012 Sb.

29. Žalovaný konečně zpochybnil žalobcem předložené sdělení čj. 623/2010-120-STSP/2 ze dne 23. 9. 2010 s tím, že ve spisu a ve spisové službě Ministerstva dopravy se nachází správní spis čj. 623/2010-120-STSP, který obsahuje 2 písemnosti. Písemnost čj. 623/2010-120-STSP/1 je podle žalovaného dopis Ministerstva vnitra. Obsahuje podnět Ministerstva vnitra k odstranění nepovolených reklamních zařízení s textem „Ministerstvo vnitra zjistilo, že v ochranném pásmu dálnice D 5 vpravo jsou provozována reklamní zařízení, k jejichž provozování jsme nevydali předchozí souhlas. Tato reklamní zařízení jsou umístěna ve staničeních (km):…“ a výčet konkrétních reklamních zařízení. Písemnost čj. 623/2010-120-STSP/2 ze dne 24. 8. 2010 je pak podle žalovaného adresovaná právnímu předchůdci žalobce, společnosti News Outdoor Czech Republic, s.r.o., K Červenému dvoru 25a, 130 00 Praha 3, podnikající v minulosti též pod firmou SC2000H, s.r.o., která je právním nástupcem společnosti Quo spol. s r.o., a obsahuje tento text: „Ministerstvo dopravy, Odbor pozemních komunikací, (dále ‚MD, OPK‘), příslušné ve věcech dálnic a rychlostních silnic dle § 40, odst.2, písm.c), zákona č.13/1997 Sb., v současném znění, obdrželo dne 30.7.2009 podnět Ministerstva vnitra k ‚zahájení řízení o odstranění reklamních zařízení‘, (kopie viz příloha). V návaznosti na uvedené Vás MD, OPK žádá o sdělení, zda Vaše společnost provozuje některé ze zde uvedených reklamních zařízení v ochranném pásmu dálnice D 5. V kladném případě Vás MD, OPK žádá o zaslání kopie příslušného rozhodnutí“. Ve sdělení čj. 623/2010-120-STSP/2 ze dne 24. 8. 2010 není podle žalovaného uvedeno nic o právním názoru, nebo postoji Ministerstva dopravy k reklamním zařízením. Spisová služba dále obsahuje uvedené stanovisko v elektronické podobě a záznam o vypravení do datové schránky adresáta. Ze záznamu se spisem ve spisové službě není podle žalovaného zřejmé, že by ve spisu byla založena další písemnost anebo po 25. 8. 2010 bylo s písemností jakkoliv nakládáno a změněn její obsah. Totéž platí dle žalovaného o listinné podobě spisu, který jiné vyjádření než výše citované neobsahuje.

IV. Další podání účastníků řízení

30. Žalobce podáním ze dne 4. 3. 2019 navrhl, aby soud usnesením řízení přerušil a požádal Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) o rozhodnutí o předběžné otázce. Žalobce v předmětném podání namítal, že žalovaný se při přijímání zákona č. 196/2012 Sb. dopustil zásadního pochybení, když nesplnil svou informační povinnost vůči příslušným orgánům Evropské unie (tzv. notifikační proces).

31. Žalobce v předmětném podání s poukazem na směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (dále jen „Směrnice 2015“) a § 3 odst. 1 a 2 a § 7 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 22/1997 Sb.“) poukazoval na to, že zákon č. 196/2012 Sb. podléhal jako předpis zakazující používání výrobků notifikační povinnosti. Žalobce poukazoval na rozhodnutí SDEU ve věci C-194/94, CIA Security International SA v Signalson SA and Securitel SPRL, či rozhodnutí ve věci C-267 a 268/91, Keck and Mithouard. Měl za to, že z dikce přechodných ustanovení čl. II zákona č. 196/2012 Sb. i dalších ustanovení zákona je patrné, že se jedná o technický předpis zakazující používání výrobku ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb. Zákon č. 196/2012 Sb. přitom podle žalobce upravil nejen technické požadavky na reklamní zařízení a jejich umístění, ale také požadavky na evropskou službu elektronického mýta, včetně požadavků na systém elektronického mýta. Žalobce podotknul, že technický předpis je dokumentem pro hospodářské subjekty podporující konkurenceschopnost podniků. Platí při tom, že všechny členské státy musí být informovány o technických předpisech nebo připravovaných technických předpisech kterýmkoli členským státem. Každý technický předpis musí být podle žalobce notifikován. S ohledem na § 2 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 339/2002 Sb., o postupech při poskytování informací v oblasti technických předpisů, technických dokumentů a technických norem žalobce zdůraznil, že to byl právě žalovaný, který postupoval v rozporu s výše uvedenou zákonnou povinností. Žalovaný byl tedy podle žalobce v souladu s výše uvedeným povinen předat návrh zákona č. 196/2012 Sb. Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (dále též „Úřad“) za účelem jeho následné notifikace u Evropské komise. Pokud tak žalovaný neučinil, dopustil se podle žalobce porušení příslušných ustanovení zákona č. 22/1997 Sb.

32. Žalobce namítl, že jak vyplývá z rozhodovací činnosti SDEU (rozhodnutí ve věci C-443/98, Unilever Italia Sp), jakož i z rozhodovací praxe českých soudů, v případě nesplnění notifikační povinnosti vůči Evropské komisi se technický předpis stává neaplikovatelným a nevymahatelným vůči jednotlivcům. Žalobce byl přesvědčen, že přijetím zákona č. 196/2012 Sb. bez jeho notifikace došlo k porušení povinností vyplývajících ze Směrnice 2015. V daném případě se dle žalobce jedná o přímý vertikální účinek směrnice. Žalovaný totiž podle žalobce jedná jako státní orgán vůči žalobci a zasahuje do jeho práv v rozporu se Směrnicí 2015. V důsledku této skutečnosti je proto zákon č. 196/2012 Sb. vůči žalobci podle jeho přesvědčení neaplikovatelný.

33. Žalobce dále namítl, že zákon č. 196/2012 Sb. je také v rozporu s přímo aplikovatelným právem EU. Česká republika je dle žalobce povinna dodržovat pravidla volného pohybu služeb a zboží dle článku 56, resp. čl. 28 Smlouvy o fungování EU (dále jen „SFEU“) a podporovat vytváření prostředí příznivého pro rozvoj podnikání v rámci Evropské unii v souladu s čl. 173 odst. 1 SFEU. Omezení práva na svobodné podnikání žalobce a jiných provozovatelů venkovní reklamy umístěné podél dálnic a silnic I. třídy tak podle žalobce nepřispívá k zajištění příznivého prostředí pro rozvoj těchto podniků a odpovídajícího konkurenčního prostředí a rovněž zamezí přístupu zahraničních poskytovatelů těchto výrobků a služeb na tuzemský trh. Taková omezení jsou dle žalobce akceptovatelná, tj. legitimní pouze tehdy, pokud sledují veřejné zájmy zakotvené v právu EU a rozvinuté judikaturou SDEU. V tomto případě měla pravomoc posoudit skutečnost, zda došlo k porušení právních předpisů Evropské unie, Komise. K tomu ale dle žalobce nedošlo, jelikož žalovaný porušil povinnost předchozí notifikace zákona č. 196/2012 Sb. Žalovaný svým zásahem, resp. Česká republika přijetím zákona č. 196/2012 Sb. podle žalobce porušily článek 56, resp. čl. 28 SFEU. Omezení dané zákonem č. 196/2012 Sb. totiž představuje opatření, které je ekvivalentní a má za důsledek omezení obchodu mezi členskými státy EU v konkrétním segmentu. V této souvislosti žalobce poukázal na několik rozhodnutí SDEU s tím, že popsaná pravidla jsou rozvedena v další judikatuře SDEU, přičemž platí, že ve všech případech musí být ovšem prokázán skutečný veřejný zájem. Žalobce měl za to, že doložil, že v případě daného zásahu a zákona č. 196/2012 Sb. sice veřejný zájem na bezpečnost silničního provozu deklarován byl, ale důkazy popírají pro daný případ jeho skutečnou existenci.

34. Žalobce uzavřel, že posuzovaná věc se týká interpretace práva EU a porušení povinnosti předchozí notifikace zákona č. 196/2012 Sb. a soud by měl být povinen předběžnou otázku vznést. Navrhl, aby soud usnesením řízení přerušil a rozhodl o položení předběžné otázky SDEU následujícího znění: „1. Je nutné článek 1 bodu 1. písm. f) Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti vyložit tak, že existovala informační povinnost Ministerstva dopravy při přípravě zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony?

2. Pokud je odpověď na otázku č. 1 kladná, znamená to, že se Česká republika musí zdržet vymáhání citovaného zákona do doby, než proběhne notifikační procedura podle citované směrnice?

3. Je nutné článek 56, resp. čl. 28 Smlouvy o fungování Evropské unie vyložit tak, že se vztahuje i na omezení volného pohybu zboží a služeb, jako je omezení provozování venkovní reklamy podle zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony?

4. Pokud je odpověď na otázku č. 3 kladná, je nutné při výkladu takového omezení posoudit, zda deklarovaný veřejný zájem na přijetí citovaného zákona převažuje nad veřejným zájmem na volný pohyb zboží a služeb podle článku 56, resp. čl. 28 Smlouvy o fungování Evropské unie?

5. Představuje zákon č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony omezení volného pohybu zboží a služeb podle článku 56, resp. čl. 28 Smlouvy o fungování Evropské unie, které nesleduje legitimní cíl na ochranu bezpečnosti silničního provozu a je proto v rozporu s právem EU?“ 35. Žalovaný v podání ze dne 11. 4. 2019 nesouhlasil s tvrzením žalobce o porušení notifikační povinnosti zákona č. 196/2012 Sb. Žalovaný uvedl, že neměl v případě návrhu zákona č. 196/2012 Sb. notifikační povinnost ve smyslu § 7 zákona č. 22/1997 Sb., a směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. 6. 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti [dále jen „Směrnice 98/34/ES“; pozn. zrušena a nahrazena Směrnicí 2015]. Dle žalovaného je v zákoně č. 22/1997 Sb. i ve Směrnici 98/34/ES vymezení pojmu technický předpis úzce spjato s pojmem výrobek. Zákon č. 196/2012 Sb. tak nelze dle žalovaného považovat za technický předpis ve smyslu Směrnice 98/34/ES a zákona č. 22/1997 Sb. V zákoně o pozemních komunikacích nejsou dle žalovaného upraveny konkrétní typy nebo modely, atd. reklamních zařízení. Reklamní zařízení je totiž dle žalovaného v zákoně o pozemních komunikacích upraveno obecně jako jakékoliv zařízení pro písemnou, obrazovou, světelnou nebo jiným způsobem prováděnou reklamu nebo propagaci. V tomto ohledu tedy nelze dle žalovaného mluvit o výrobku, neboť reklamním zařízením by mohla být taktéž plachta s manuálně provedeným reklamním sdělením nebo nátěrem pozměněný návěs (vozidlo). Žalovaný v tomto směru odkázal na závěry vyslovené v rozsudku SDEU ze dne 15. 4. 2010, C-433/05 týkající se omezení používání vodních skútrů, které ale byly vnitrostátním předpisem vymezeny úzce. Žalovaný doplnil, že cílem právní úpravy obsažené v zákoně o pozemních komunikacích, a rovněž v jeho pozdější novele zákonem č. 196/2012 Sb., je regulovat reklamní a propagační činnost v blízkosti pozemních komunikací tak, aby nedocházelo k ohrožení bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Současně podle žalovaného platí, že konkrétní požadavky týkající se samotných reklamních zařízení již byly v zákoně o pozemních komunikacích obsaženy před vstupem České republiky do Evropské unie a při novele zákona o pozemních komunikacích nebyly přijaty další, nové. V § 31 zákona o pozemních komunikacích byly dle žalovaného před jeho první novelou v roce 2000 zakotveny zaměnitelnost s dopravní značkou nebo dopravním zařízením, možnost oslnění uživatelů pozemních komunikací a riziko ohrožení bezpečnostní silničního provozu, které sice nebylo v textu ustanovení explicitně uvedeno, ale z potřebného souhlasu dotčeného orgánu, kterým je Ministerstvo vnitra, resp. Policie České republiky, nelze dovodit nic jiného.

36. Žalovaný zdůraznil, že závěry vyslovené v rozsudku SDEU ze dne 30. 4. 1996 ve věci C-194/94, CIA Security International na zákon č. 196/2012 Sb. nedopadají, neboť ve věci Cia Security International bylo předmětem činnosti zúčastněných stran, jakož i dalších společností, které bylo možné podle belgického práva označit za bezpečnostní agentury, navržení, výroba, prodej a instalace bezpečnostních systémů (odst. 3 a 13 rozsudku). Napadený belgický předpis přitom podrobně nastavil podmínky pro uvádění bezpečnostních systémů a jejich součásti na trh (včetně jiného způsobu jejich poskytování zákazníkům za účelem využití), včetně schvalovacího procesu. Uvádění nového vybavení na trh podléhalo schválení příslušnou komisí, napadený předpis dále upravoval obsahové nároky na testování. Belgická právní úprava tak byla podle žalovaného v tomto posuzovaném případě zaměřená především na výrobky, které bezpečnostní agentury nabízely, než na jinou činnost bezpečnostní agentury. Jinak je tomu podle žalovaného v případě zákona č. 196/2012 Sb., když zákon o pozemních komunikacích ani zákon č. 196/2012 Sb. neupravuje prodej, distribuci, montáž reklamních panelů, LED obrazovek a podobně. Naopak upravuje činnost, kterou je reklama a propagace v blízkosti pozemních komunikací.

37. Žalovaný zopakoval, že omezení provozování reklamních zařízení na pozemních komunikacích (režim tzv. zvláštního užívání) a v silničních ochranných pásmech pozemních komunikací minimálním vymezením vlastností reklamních zařízení (např. zaměnitelnost s dopravním značením) a povinností vybavit pozemní komunikaci svodidly na náklad provozovatele reklamního zařízení nebo jinak zabránit možnému střetu vozidel s konstrukcí reklamního zařízení již zákon o pozemních komunikacích obsahoval před vstupem České republiky do Evropské unie a zákon č. 196/2012 Sb. tedy nestanovil nová kritéria či podmínky. Vyloučení jiné reklamy a jiné propagace v případě dálnic a silnic I. třídy, než je označení provozovny, zákonem č. 196/2012 Sb. se dle žalovaného vztahuje k činnosti, nikoliv k výrobkům. Nejedná se tak o kvalitativní požadavek reklamních zařízení, např. billboardů, plachet, LED panelů apod.

38. Z výše uvedeného dle žalovaného vyplývá, že zákon č. 196/2012 Sb. se týkal pouze reklamní a propagační činnosti, a nepřinesl nové technické požadavky na předměty používané jako reklamní zařízení za účelem dosažení jejich cíle (prostředky, jimiž je prováděna reklama či propagace), a proto žalovaný neměl povinnost notifikovat návrh zákona prostřednictvím Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví u Evropské komise.

39. Žalovaný dále v podání ze dne 11. 4. 2019 konstatoval, že z výše uvedených důvodů nepovažuje položení předběžné otázky SDEU za potřebné. K tvrzenému přijetí zákona č. 196/2012 Sb. bez legitimního cíle přitom žalovaný uvedl, že cíle a důvody přijetí zákona č. 196/2012 Sb. jsou uvedeny v důvodové zprávě k tomuto zákonu a byly předmětem důkladného zkoumání Ústavním soudem v jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/17.

40. Žalovaný konečně v předmětném podání poukázal na nepravdivost tvrzení žalobce uvedeného v odst. 20 podání žalobce ze dne 4. 3. 2019 s tím, že reklamní zařízení, která byla předmětem výzvy napadené v tomto soudním řízení, se nacházela na mostech nad dálnicí, tedy v jejím silničním ochranném pásmu. K tomu žalovaný stručně odkázal na právní úpravu v zákoně o pozemních komunikacích [zejména ustanovení § 12 odst. 1, § 30 odst. 2 písm. a) a § 30 odst. 4]. Doplnil, že skutečnost, že reklamní zařízení na mostě jiné pozemní komunikace vedoucí nad dálnicí je v silničním ochranném pásmu dálnice, potvrdil již i Nejvyšší správní soud rozsudkem čj. 4 As 302/2018 - 55 ze dne 21. 12. 2018. Kromě toho reklamní zařízení, která byla předmětem Výzev, žalobce provozoval na základě povolení k provozování reklamních zařízení v silničním ochranném pásmu. V tomto ohledu odkázal žalovaný na své předchozí vyjádření a předložený spis.

41. Žalobce v podání ze dne 17. 4. 2019 doplnil podání ze dne 4. 3. 2019 s tím, že Úřad vyjádřením ze dne 5. 4. 2019, čj. ÚNMZ/00895/5200/2019 k dotazu žalobce potvrdil, že zákon č. 196/2012 Sb. „[n]ebyl(a) notifikován(a) dle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015“. Žalovaný žádal, aby soud předmětné Vyjádření provedl k důkazu a jeho obsah zohlednil s tím, že má nepochybně zásadní dopad na posouzení zákonnosti zákona č. 196/2012 Sb.

42. V podání ze dne 9. 5. 2019 žalobce nesouhlasil se závěry vyslovenými žalovaným v jeho vyjádření ze dne 11. 4. 2019 s tím, že žalovaný ve svém vyjádření vytrhává z kontextu pouze určité části zákona č. 196/2012 Sb. s cílem přesvědčit soud, že zákon č. 196/2012 Sb. není technickým předpisem. Způsob výkladu podaný žalovaným je dle žalobce zcela účelový a nesprávný. Žalobce s poukazem na § 3 odst. 1 a § 7 odst. 1 a odst. 4 písm. a) zákona č. 22/1997 Sb. a čl. 1 bod 1. písm. f) Směrnice 2015 zdůraznil, že zákon č. 196/2012 Sb. všechny definiční požadavky zákona č. 22/1997 Sb. splňuje, když reguluje nejen technické požadavky na umísťování reklamních zařízení, ale i pravidla pro jejich provozování, zákaz poskytování reklamních služeb a celou řadu dalších technických požadavků na výrobky a služby. Žalobce v tomto směru konkrétně poukázal na úpravu (i.) evropské služby elektronického mýtného (čl. I body 7 a 8 zákona č. 196/2012 Sb.); (ii.) reklamních zařízení (čl. I body 9 až 18 zákona č. 196/2012 Sb.), zejména samotné definice reklamního zařízení jako specifického výrobku [§ 25 odst. 6 písm. c) bod 1 zákona o pozemních komunikacích], nových technických podmínek pro umísťování reklamních zařízení a jejich informační obsah [§ 25 odst. 7 písm. d)], nových technických a dalších podmínek pro povolování reklamních zařízení (§ 31 zákona o pozemních komunikacích) a dále též obecný zákaz provozování reklamních zařízení a poskytování reklamních služeb na nich v ochranných pásmech pozemních komunikací (čl. II body 2 a 3 zákona č. 196/2012 Sb.); (iii.) kontrolního vážení vozidel (čl. I body 20 až 27 zákona č. 196/2012 Sb.); (iv.) inteligentního dopravního systému (čl. I bod 28 zákona č. 196/2012 Sb.).

43. Žalobce proto trval na tom, že zákon č. 196/2012 Sb. je technickým předpisem, jak je definován v zákoně č. 22/1997 Sb. a ve Směrnici 2015, a to nejen ve vztahu k reklamním zařízením, ale v celém svém rozsahu, a podléhal proto notifikační povinnosti. V případě nesplnění notifikační povinnosti vůči Evropské komisi se přitom dle žalobce technický předpis stává neaplikovatelným a nevymahatelným vůči jednotlivcům, a to v důsledku přímého vertikálního účinku směrnice.

44. V podání ze dne 9. 5. 2019 pak žalobce reagoval na závěry předestřené žalovaným v jeho vyjádření k žalobě ze dne 20. 12. 2018. Shrnul, že na předmětná reklamní zařízení se zákaz provozování reklamních zařízení nevztahuje, neboť ta se nenacházejí v silničním ochranném pásmu. Výklad učiněný žalovaným je dle žalobce v rozporu s jeho vlastní ustálenou správní praxí, výkladem jiných správních orgánů, s přiloženými znaleckými posudky a především pak se samotným zákonem o pozemních komunikacích. Žalobce namítal, že po celou dobu postupuje v dobré víře výhradně podle metodických pokynů žalovaného a v souladu s jeho rozhodovací praxí. Podle žalobce ani nenastala žádná skutečnost, která by odůvodňovala změnu dosavadního výkladu vymezení silničního ochranného pásma. Postup žalovaného je nepředvídatelný, v rozporu se zásadou legitimního očekávání a narušuje právní jistotu žalobce, který doposud postupoval v souladu s jemu známou výkladovou praxí žalovaného (a jiných silničních správních orgánů). Žalobce dále konstatoval, že vymezení silničního ochranného pásma vyplývá z logiky zákona o pozemních komunikacích a odráží smysl a účel ochranných pásem. Vymezení silničního ochranného pásma, tak jak jej činí žalobce, má dle jeho přesvědčení oporu v řadě znaleckých posudků předložených soudu. Dle žalobce logické, že omezení umisťování reklamních zařízení v prostoru nad tělesem silniční komunikace může být mírnější, než jejich umisťování po stranách tělesa silniční komunikace v jeho ochranném pásmu, kde je větší potenciál na odpoutání pozornosti řidičů od pohledu dopředu po směru jízdy a větší riziko střetu reklamního zařízení s vozidlem. Pokud žalovaný nesouhlasí s obsahem právní regulace de lege lata, má dle žalobce jako ústřední orgán státní správy možnost kdykoliv iniciovat změnu právní úpravy legislativní cestou. Žalovaný ale není podle žalobce oprávněn vytvářet nové zákazy jen na základě extenzivní formy interpretace práva v rámci svého správního postupu. To platí tím spíše, pokud žalovaný nově postupuje v rozporu se svými dřívějšími výklady zakotvenými do svých metodik. Žalovaný je pak podle žalobce s ohledem na vymezení silničního ochranného pásma a na faktické umístění reklamních zařízení žalobce (která nebyla umístěna v silničním ochranném pásmu dálnice) věcně nepříslušným silničním správním úřadem k odstraňování reklamních zařízení na mostech přes dálnice, po kterých vedou pozemní komunikace nižších kategorií a tříd. Žalobce odmítl, že by využití jeho zákonných práv a podání zásahové žaloby bylo možné považovat za „úmyslné a vědomé brždění výkonu veřejné správy“.

45. Dle žalobce je mezi účastníky nesporným, že reklamní zařízení nebyla součástí ani dálnice, ani jejich pomocného pozemku. Nadále však žalobce trval na tom, že se nenacházela v silničním ochranném pásmu dálnice. S poukazem na § 30 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 a 4 zákona o pozemních komunikacích žalobce uvedl, že navzdory svému nynějšímu překvapivému výkladu vymezení silničního ochranného pásma, který žalobce vnímá jako nově účelově vytvořený pro tento typ sporů, žalovaný v minulosti konstantně zastával zcela odlišný výklad, jak dle žalobce vyplývá řada žalovaným vydaných metodik a dokumentů, z nichž jednoznačně vyplývá, že silniční ochranné pásmo není celá plocha příslušné dálnice a vzdušný prostor nad ní (jak nyní překvapivě tvrdí), ale pouze prostor od osy přilehlého jízdního pásu dálnice směrem ven od daného jízdního pásu do okolní krajiny mimo souvisle zastavěné území obcí (§ 30 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Pouze tento dřívější ustálený výklad žalovaného má přitom dle žalobce oporu ve výše citovaných ustanoveních zákona o pozemních komunikacích. Žalobce v této souvislosti v podání ze dne 9. 5. 2019 poukázal na Metodickou příručku Reklamní zařízení a zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, Ministerstva dopravy, Odboru pozemních komunikací, čj. 248/2015-120-STSP/1., zpracovanou podle právního stavu ke dni 12. 1. 2016 (dále jen „Metodická příručka“), v níž sám žalovaný několikrát vyobrazil silniční ochranné pásmo, a to výhradně od podélné střední osy komunikace (či přilehlého jízdního pásu) směrem ven do okolí. Stejným způsobem žalovaný podle žalobce vyobrazil silniční ochranné pásmo v dalším dokumentu nazvaném „Reklamní zařízení a silniční ochranné pásmo v praxi správních úřadů“. I v něm žalovaný několikrát vyobrazil (modrou barvou) silniční ochranné pásmo výhradně od osy komunikace (či přilehlého jízdního pásu) směrem ven do okolí. Totožně pak žalovaný vymezuje silniční ochranné pásmo dle žalobce v dokumentu „Stávající situace billboardů u silnic a případné návrhy opatření. Uvedené dokumenty, jejichž autorem je sám žalovaný, přitom dle žalobce jednoznačně prokazují dosavadní konstantní přístup žalovaného k vymezení silničního ochranného pásma. Dle žalobce je nepřijatelné, aby bez jakéhokoliv právního či jiného důvodu žalovaný nyní přistoupil ke zcela opačnému výkladu vymezení silničního ochranného pásma jen z důvodu potřeby zaujetí opačného přístupu v reakci na aktuálně vedený soudní spor se žalobcem. Takový postup orgánu veřejné moci je dle žalobce v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů, zejména se zásadou předvídatelnosti, právní jistoty a zákazu libovůle a nemá žádnou oporu v zákoně o pozemních komunikacích. Žalobce dále poukazoval na to, že stejným způsobem přistupují k vymezení silničního ochranného pásma i jemu podřízené silniční správní úřady, které žalovaný metodicky vede a které takto vymezují silniční ochranné pásmo právě v návaznosti na dosavadní výklad žalovaného. K tomu žalobce odkázal na „Grafické znázornění definice silničního ochranného pásma“ Městského úřadu Benešov, „Grafické znázornění definice silničního ochranného pásma“ Krajského úřadu Kraje Vysočina, Odboru dopravy a silničního hospodářství.

46. Žalobce posléze opětovně odkázal na další právní názory orgánů veřejné moci včetně právních názorů samotného žalovaného, a to stanovisko Policie ČR z roku 1998, vyjádření odboru pozemních komunikací a zdrojů žalovaného ze dne 5. 6. 1998, sp. zn. 22090/98-120, jakož i vyjádření žalovaného ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 623/2010-120-STSP/2. Žalobce přitom v podání ze dne 9. 5. 2019 důrazně odmítl tvrzení žalovaného, že by vyjádření mohlo být padělanou veřejnou listinou, a vysvětlil důvody, o které svůj závěr opíral. Žalobce opětovně poukázal rovněž na vyjádření Ředitelství služby dopravní policie Policejního Prezidia ČR ze dne 18. 9. 1998, čj. PPR- 198/RDP-98.

47. Žalobce konstatoval, že výše prezentovaná dosavadní výkladová praxe žalovaného (a dalších jemu podřízených silničních správních orgánů a jiných orgánů veřejné moci) je konzistentní a dlouhodobá a byla dlouhodobě veřejně prezentována a šířena, přičemž na rozdíl od žalovaným nyní zastávaného výkladu má oporu v předmětných ustanoveních zákona o pozemních komunikacích. Žalobce (ale i řada dalších soukromoprávních subjektů) po celou dobu postupuje v dobré víře dle této praxe žalovaného a dalších silničních správních úřadů. Proto je dle žalobce nezbytné, aby žalovaný tuto dosavadní praxi reflektoval.

48. Nad rámec uvedeného žalobce uvedl, že skutečnost spočívající v tom, že vymezený prostor na mostní konstrukci se nachází mezi silničními ochrannými pásmy, nikterak neznamená, že tento prostor nepodléhá jakékoliv regulaci, naopak platí, že umisťování reklamních zařízení na mostním objektu podléhá konkrétním podmínkám zvláštního užívání ve smyslu § 25 zákona o pozemních komunikacích v závislosti na charakteru konkrétní komunikace. Z pohledu efektivity právní regulace je přitom dle žalobce uvedený výklad logický, neboť regulace a omezení v ochranném pásmu jsou a mají být odlišná od toho, jaká regulace platí na mostní objekty nad tělesem dálnice či jiné silniční komunikace, popř. na prostor nad samotným tělesem dálnice, a to z důvodu mj. odlišného způsobu upoutání pozornosti řidičů. Podle žalobce platí, že objekty a případně i reklamní zařízení umístěná nad tělesem silniční komunikace, popř. na mostních objektech jiné silniční komunikace neodpoutají pozornost řidiče v takové míře.

49. Žalobce uzavřel, že zákon v této věci hovoří jasně, a není jej možné doplňovat v neprospěch žalobce. Takový přístup by dle žalobce představoval zakázanou extenzivní formu interpretace práva vyúsťující ve vytváření nových zákazů v prostoru veřejnoprávní formy regulace v neprospěch sankcionovaného účastníka řízení, tím spíše pak v případě, pokud svůj výklad žalovaný doposud podával jinak.

50. Žalobce dále pod rubrikou porušení zásady legitimního očekávání žalobce a jeho právní jistoty namítal, že v souladu s dosavadní praxí žalovaného, a tedy v dobré víře, že zařízení umístěná v prostoru nad dálnicí se nenacházejí v silničním ochranném pásmu, investoval řadu prostředků na instalaci předmětných zařízení na mostních konstrukcích, které nejsou součástí silničního ochranného pásma. Toto počínání žalobce by mělo být podle jeho přesvědčení chráněno. Pokud totiž nyní, aniž by pro takový obrat byl dán jakýkoliv legitimní důvod, žalovaný v reakci na soudní spor přistupuje ke zcela odlišnému výkladu pojmu „silniční ochranné pásmo“ (a to navzdory předmětným ustanovením zákona o pozemních komunikacích), představuje tento postup podle žalobce porušení zásady ochrany legitimního očekávání žalobce, ochrany jeho dobré víry a také porušení jednoho z významných znaků právního státu – právní jistoty. Tímto postupem dochází k narušení ochrany jednání, učiněného v důvěře v právo, a to nejen z hlediska textu právního předpisu, ale i z hlediska trvajícího výkladu takového předpisu. Žalobce v tomto směru odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/14 ze dne 16. 6. 2015, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 2822/07/07, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016, čj. 3 Afs 226/2015 - 51, a ze dne 27. 4. 2017, čj. 4 As 86/2016 - 38).

51. Žalobce konečně v podání ze dne 9. 5. 2019 poukazoval na to, že z jazykového, systematického, logického i teleologického výkladu zákona o pozemních komunikacích, stejně jako z výše uvedené dlouhodobé a konstantní praxe žalovaného a jiných silničních správních orgánů vyplývá, že silniční ochranné pásmo dálnice není celou plochou příslušné dálnice a vzdušný prostor nad ní, ale pouze prostor od osy přilehlého jízdního pásu dálnice směrem ven do okolní krajiny. Poukázal přitom na obecné vymezení pojmu ochranného pásma včetně jeho doktrinálního chápání s tím, že takový smysl ochranného pásma je reflektován také řadou žalobcem označených právních předpisů, které ochranné pásmo stanovují. Podle žalobce nelze mít pochyb o tom, že účelem silničního ochranného pásma dálnice je tedy vnější ochrana dálnice před nepříznivými vlivy. Vnější ochrana je přitom realizována tak, že počátek ochranného pásma dálnice je stanoven osou přilehlého jízdního pásu (anebo osou větve její křižovatky s jinou pozemní komunikací) a má za cíl pokrývat okolí dálnice, tedy působit směrem ven do okolí. V případě, že by zákonodárce zamýšlel silniční ochranné pásmo stanovit nejen ve směru ven od osy přilehlého jízdního pruhu dálnice, bezesporu by to v předmětném ustanovení zákona o pozemních komunikacích taktéž uvedl. Žalobce v tomto směru rozvedl, že těleso dálnice (případně silnice a místní komunikace), silniční pomocný pozemek a silniční ochranné pásmo souhrnně představují prostředky ochrany dané pozemní komunikace. Ze své podstaty na sebe tato pásma podle žalobce de facto navazují (byť se i překrývají). Účelem diverzifikace těchto „ochranných pásem“ je poskytnout adekvátní a nezbytnou ochranu pozemní komunikaci. Silniční ochranné pásmo je přitom podle žalobce svou povahou spíše doplňkovým stupněm ochrany, který má zajistit zejména určitý režim pro přechod pozemní komunikace s navazujícím okolím. Podle žalobce je proto logické, že zvolená forma ochrany (která není tak intenzivní jako v případě ochrany podle § 25 zákona o pozemních komunikacích) odpovídá povaze objektu, který má být chráněn. Podle žalobce se tedy jednotlivé prostředky ochrany pozemních komunikací na sebe ze své podstaty mají především vrstvit, a to dle jejich účelu. Vymezení silničního ochranného pásma dálnice proto musí být vykládáno tak, že je stanoveno ve směru ven do okolí od osy přilehlého jízdního pruhu dálnice a přirozeně tak navazuje na intenzivnější prostředky ochrany samotného tělesa dálnice, jehož užívání je přísně regulováno dle § 25 zákona o pozemních komunikacích.

52. Žalobce dále opětovně poukázal na § 30 odst. 3 věta poslední zákona o pozemních komunikacích, které dle žalobce nelze vykládat jinak, než že silniční ochranné pásmo může od osy přilehlého jízdního pruhu dálnice směřovat pouze jedním směrem, a to vně dálnici samotnou, což dle žalobce potvrzuje i sám žalovaný ve svém vyjádření ze dne 24. 9. 2018, když konstatuje, že z tohoto ustanovení vyplývá, že uvedená šířka se posuzuje směrem od dálnice ven.

53. Žalobce přitom poukázal na řadu znaleckých posudků k reklamním zařízením nacházejícím se na mostní konstrukci přilehlé komunikace, dle nichž reklamní zařízení umístěná na mostní konstrukci mezi osami přilehlých jízdních pásů se nachází mimo silniční ochranné pásmo dálnice.

54. Žalobce uzavřel, že předmětná reklamní zařízení se nenacházejí v silničním ochranném pásmu dálnice. Jsou součástí mostní konstrukce nad dálnicí, po které vede jiná pozemní komunikace. Tyto mosty jsou součástí této jiné pozemní komunikace a ve věcech umisťování a provozování reklamních zařízení na těchto mostech jsou příslušné silniční správní orgány dle povahy těchto komunikací. Výklad žalovaného je proto dle žalobce proti smyslu a účelu předmětných ustanovení zákona o pozemních komunikacích. Žalobce byl s ohledem na výše uvedené přesvědčen, že žalovaný je absolutně věcně nepříslušným silničním správním úřadem k odstraňování reklamních zařízení na mostech přes dálnice, po kterých vedou pozemní komunikace nižších kategorií a tříd. Jeho zásah, spočívající ve vydání Výzev, byl z toho důvodu podle žalobce nezákonným.

V. Jednání

55. Při jednání konaném dne 16. 5. 2019 setrvali účastníci na své argumentaci obsažené v písemných podáních. Žalobce ve svém přednesu stručně shrnul námitky uvedené v žalobě a dalších podání. Poukázal na to, že po vydání rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 21/17, všechna reklamní zařízení podél pozemních komunikacích odstranil. Zdůraznil, že v případě předmětných reklamních zařízení je však situace odlišná, neboť se nenacházejí na silničním pomocném pozemku ani v ochranném pásmu dálnice, ale jsou toliko součástí mostních konstrukcí na komunikacích 2. a 3. třídy. Byl nadále přesvědčen, že přechodná ustanovení zákona č. 196/2012 Sb. na daná reklamní zařízení nedopadají a že žalovaný neměl pravomoc a věcnou působnost k vydání Výzev. Rekapituloval rovněž námitky týkající se nedostatků v legislativním procesu přijímání zákona č. 196/2012 Sb., který nebyl notifikován, ačkoli je dominantně technickým předpisem. Poukázal rovněž na to, že technickým předpisem je i předpis upravující požadavky na služby. Zmínil přitom okolnosti týkající se notifikace pražských stavebních předpisů, jež mj. rovněž upravovaly omezení reklamních služeb. Žalobce konečně stručně shrnul rovněž námitky poukazující na konstantní správní praxi žalovaného a porušení principu ochrany legitimního očekávání. V závěrečném návrhu pak poukázal na rozdíly v důsledcích a vlivu reklamních zařízení umístěných kolem pozemních komunikacích a reklamních zařízení umístěných nad nimi. Žalovaný odkázal na svá písemná podání. Konstatoval, že při výkladu vymezení ochranného pásma dálnice zastávaném žalobcem by ochranné pásmo postrádalo důvodnosti. Poukázal na to, že ochranné pásmo je dle zákona o pozemních komunikacích vymezováno do výšky 50 metrů proto, aby bylo lze regulovat činnosti nad pozemní komunikací. Návrh zákona č. 196/2012 Sb. nebyl dle žalovaného notifikován, neboť nejde o technický předpis, když nestanoví konkrétní technické požadavky na výrobky a služby informační společnosti. Smyslem a účelem zákona nebylo dle žalovaného regulovat požadavky na reklamní zařízení, zákon žádné nové technické požadavky na reklamní zařízení nestanovil.

56. Soud při jednání provedl důkaz předloženými Výzvami a Vyjádřeními ze dne 2. 5. 2018, stanoviskem k vymezení silničního ochranného pásma Policie ČR z května 1998, vyjádřením Referátu dopravy a silničního hospodářství okresního úřadu v Tachově čj. RDSH/247/98/280 ze dne 28. 5. 1998, vyjádřením Odboru pozemních komunikací Ministerstva dopravy a spojů čj. 22090/98-120 ze dne 5. 6. 1998, vyjádření Ředitelství služby dopravní policie Policejního Prezidia ČR čj. PPR-198/RDP-98 ze dne 18. 9. 1998, Vyjádřením Odboru pozemních komunikací Ministerstva dopravy čj. 623/2010-120-STSP/2 ze dne 23. 9. 2010, Metodickou příručkou Reklamní zařízení a zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, Ministerstva dopravy, Odboru pozemních komunikací, č. j. 248/2015-120-STSP/1, metodickým podkladem „Ministerstvo dopravy, Odboru pozemních komunikací: Reklamní zařízení a silniční ochranné pásmo v praxi silničních správních úřadů“, povolením vydaným Ministerstvem dopravy a spojů ze dne 3. 8. 1999, čj. 25733/99-120 a písemností ze dne 15. 11. 2006, čj. 841/2006-120/STSP/2. Pokud jde o z nich plynoucí závěry, soud odkazuje na závěry vyslovené v části VI. tohoto rozsudku k jednotlivým okruhům námitek vznesených žalobce.

57. Současně soud při jednání usnesením zamítl návrh na provedení dokazování znaleckými posudky č. 1233/245/2017 ze dne 20. 10. 2017, č. 1234/246/2017 ze dne 20. 10. 2017, č. 1025/36/2017 ze dne 13. 6. 2017, č. 1021/32/2017 ze dne 12. 6. 2017 a č. 1022/33/2017 ze dne 12. 6. 2017 s tím, že posouzení, zda se konkrétní reklamní zařízení (se zřetelem k jejich nespornému faktickému umístění) nachází, nebo naopak nenachází v silničním ochranném pásmu dálnice, je posouzením právní otázky, které přísluší soudu. Návrhy důkazních prostředků předložených žalobcem v žalobě týkající se skutečností rozhodných pro posouzení návrhu na vydání předběžného opatření soud neprováděl, neboť o návrhu na vydání předběžného opatření již rozhodl usnesením ze dne 24. 7. 2018, čj. 10 A 89/2018 - 25. Důkaz žalobcem předloženým vyjádřením Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví čj. ÚNMZ/00895/5200/2019 ze dne 5. 4. 2019 pak soud samostatně neprováděl, neboť okolnost, že návrh zákona č. 196/2012 Sb. nebyl notifikován, nebyla mezi účastníky řízení spornou. Důkaz grafickým znázorněním definice silničního ochranného pásma Městského úřadu Benešov a Grafickým znázorněním definice silničního ochranného pásma in Aktuální otázky reklamních zařízení. Ing. J. M., Krajský úřad Kraje Vysočina, Odbor dopravy a silničního hospodářství soud neprováděl, neboť z nich vyplývající okolnosti nepovažoval za relevantní pro posouzení důvodnosti námitek poukazujících na ustálenou správní praxi žalovaného a porušení principu ochrany legitimního očekávání a právní jistoty. Žalobcem a žalovaným předloženými písemnostmi týkajícími se řízení pod sp. zn. 623/2010-120-STSP/2 pak soud neprováděl, neboť okolnosti, které jimi účastníci navrhovali prokazovat, nepovažoval za dále uvedených důvodů za rozhodné pro posouzení důvodnosti žalobních námitek.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

58. Městský soud v Praze posoudil z dále popsaných důvodů předmětnou žalobu jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného podle části třetí třetího dílu hlavy druhé s. ř. s. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené.

59. Žalobce podanou žalobu podřadil žalobnímu typu předvídanému v § 4 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 82 a násl. s. ř. s.

60. Podle § 82 s. ř. s. se může „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl přímo zaměřen proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, žalobou domáhat u soudu ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (k tomu více viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, čj. 2 Aps 1/2005 - 65, publ. pod č. 603/2005 Sb. NSS).

61. Správní soudy v minulosti opakovaně judikovaly, že přesná definice „zásahu“ možná není, protože pod tento pojem spadá velké množství často jen faktických (ústně či jinak vyjádřených) a neformálních činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Vždy jde o úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují. Bez ohledu na to, zda mají tyto úkony formální povahu či nikoliv, je jejich pojmovým znakem fakt, že jsou způsobilé atakovat právní sféru fyzické či právnické osoby tím, že je povinna na základě takového úkonu něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět.

62. První otázkou, kterou si musí soud v případě zásahové žaloby položit, tedy je, zda jednání žalovaného vůbec může z povahy věci představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s.

63. Nejvyšší správní soud v tomto směru ustáleně judikuje, že výzva k odstranění reklamního zařízení podle zákona o pozemních komunikacích je úkonem podle části čtvrté správního řádu a není proti ní přípustný řádný opravný prostředek. Zároveň jde o faktický zásah, resp. pokyn správního orgánu ve smyslu § 82 s. ř. s., proti kterému lze poskytnout ochranu v řízení podle § 82 a násl. s. ř. s.

64. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný, tehdy s označením Ministerstvo dopravy a spojů České republiky, na základě žádosti právního předchůdce žalobce, společnosti Quo, spol. s r. o. vydal dne 3. 8. 1999 pod čj. 25733/99-120 rozhodnutí, kterým jmenovanému žadateli povolil „činnost v ochranném pásmu dálnic (rychlostních silnic), která spočívá v umístění reklamních zařízení žadatele na mosty nad dálnicemi (rychlostními silnicemi) dle seznamu uvedeného v příloze, která je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí za následujících podmínek:“, které v pěti bodech stanovil. Provozování reklamních zařízení uvedených v bodě 2 tohoto rozsudku v silničním ochranném pásu dálnice D1 bylo povoleno právě výše uvedeným rozhodnutím. Soud nad rámec uvedeného doplňuje, že právní nástupnictví žalobce je zřejmé z přílohy žádosti žalobce o povolení žalovaného ke zvláštnímu užívání dálnic ze dne 6. 10. 1999, čj. 27642/99-120 a bylo v minulosti aprobováno v rozhodovací praxi tohoto soudu (srov. např. rozsudek ze dne 14. 9. 2018, čj. 3 A 3/2018 - 161).

65. Z podkladů předložených žalovaným soud dále zjistil, že sdělením ze dne 15. 11. 2006, čj. 841/2006-120-STSP/2 žalovaný potvrzuje právnímu předchůdci žalobce společnosti News Outdoor Czech Republic s.r.o., že rozhodnutí o povolení zvláštních užívání dálnic, mimo jiné dálnice D1, udělené mimo jiné dne 3. 8. 1999 pod čj. 25733/99-120, je i nadále v platnosti a platí po dobu platnosti nájemních smluv uzavřených s vlastníky, popřípadě správci příslušných komunikací, pozemků a mostních objektů, či do doby konkrétně uvedené v jednotlivých povoleních. Z důvodu vydání novely zákona o pozemních komunikacích nesouhlasí, aby byla stavebními úřady vydávána stavební povolení na dobu delší než 5 let.

66. Žalovaný ve věci reklamních zařízení uvedených pod bodem 2 tohoto rozsudku vydal tři Výzvy k jejich odstranění, v nichž s odkazem na § 25 odst. 6 písm. c) bod 1 zákona o pozemních komunikacích konstatuje, že provozování předmětných reklamních zařízení v silničním ochranném pásmu dálnice D1 bylo povoleno žalobci jako vlastníkovi reklamního zařízení shora uvedeným rozhodnutím Ministerstva dopravy a spojů České republiky ze dne 3. 8. 1999, čj. 25733/99-120. Žalovaný ve Výzvách uvedl, že podle čl. II bodu 2 a bodu 3 zákona č. 196/2012 Sb. lze reklamní zařízení, jehož zřízení a provozování na dálnici, silnici I. třídy nebo jejich silničním pomocném pozemku nebo v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy bylo silničním správním úřadem povoleno přede dnem nabytí účinnosti zákona (tj. 1. 9. 2012), nadále provozovat za splnění podmínek uvedených v povolení do zániku tohoto povolení, nejdéle však 5 let ode dne nabytí účinnosti zákona č. 196/2012 Sb. Jestliže vlastníku reklamního zařízení nebylo vydáno povolení podle zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném od 1. 9. 2012, je vlastník po ukončení doby, po kterou lze podle čl. II bod 2 zákona č. 196/2012 Sb. reklamní zařízení dále provozovat, povinen jej nejpozději do 5 pracovních dnů, odstranit a pokud je neodstraní, žalovaný bude postupovat podle § 25 odst. 10, odst. 11 či podle § 31 odst. 9 až 11 zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném od 1. 9. 2012. Žalovaný ve Výzvách konstatoval, že výzva podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích není správním rozhodnutím a nelze proti ní podat odvolání, či rozklad. Výzvy byly žalobci doručeny dne 25. 4. 2018. Žalobce se k Výzvám vyjádřil ve Vyjádřeních ze dne 2. 5. 2018, v nichž Výzvy odmítl jako nezákonné, a to především z důvodu, že předmětná reklamní zařízení se nenacházejí na dálnici, silnici I. třídy nebo jejich silničním pomocném pozemku ani v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy, ale na mostech, které jsou součástí tělesa pozemních komunikací II. a III. tříd, které vedou nad dálnicí D1, a proto se na ně zákaz provozování reklamních zařízení nevztahuje. Z tohoto důvodu zároveň žalovaný není věcně příslušným silničním správním úřadem. Dále žalobce namítal podjatost žalovaného.

67. Mezi účastníky nebylo v řízení sporu o faktickém umístění předmětných zařízení na mostních konstrukcích označených v podané žalobě dle bodu 2 tohoto rozsudku. Není mezi nimi sporu ani o tom, že se předmětná reklamní zařízení nenacházejí na dálnici D1 ani na jejím silničním pomocném pozemku. Sporným mezi nimi je však posouzení otázky, zda se reklamní zařízení se zřetelem k jejich nespornému faktickému umístění nacházejí nebo nenacházejí v silničním ochranném pásmu dálnice D1. Posouzení této otázky je přitom klíčové pro vypořádání námitek vznesených pod prvním žalobním bodem.

68. Městský soud v Praze vyšel při posouzení věci z následující právní úpravy.

69. Podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích platí, že součástmi dálnice, silnice a místní komunikace jsou mostní objekty (nadjezdy), po nichž je komunikace vedena, včetně chodníků, revizních zařízení, ochranných štítů a sítí na nich, strojní vybavení sklopných mostů, ledolamy, propustky, lávky pro chodce nebo cyklisty.

70. Podle § 25 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích silniční správní úřad vydá rozhodnutí o povolení zvláštního užívání právnické nebo fyzické osobě na základě písemné žádosti na dobu určitou a v rozhodnutí stanoví podmínky zvláštního užívání. Povolení ke zvláštnímu užívání nezbavuje uživatele povinnosti k náhradám za poškození nebo znečištění dálnice, silnice nebo místní komunikace. Podle odst. 6 písm. c) bodu 1 tohoto ustanovení zvláštním užíváním dálnice, silnice a místní komunikace je užití dálnice, silnice nebo místní komunikace a silničního pomocného pozemku pro zřizování a provozování zařízení pro písemnou, obrazovou, světelnou nebo jiným způsobem prováděnou reklamu nebo propagaci (dále jen „reklamní zařízení“).

71. Podle § 30 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích k ochraně dálnice, silnice a místní komunikace I. nebo II. třídy a provozu na nich mimo souvisle zastavěné území obcí slouží silniční ochranná pásma. Silniční ochranné pásmo pro nově budovanou nebo rekonstruovanou dálnici, silnici a místní komunikaci I. nebo II. třídy vzniká na základě rozhodnutí o umístění stavby nebo společného povolení, kterým se stavba umisťuje a povoluje.

72. Podle § 30 odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích se silničním ochranným pásmem rozumí „prostor ohraničený svislými plochami vedenými do výšky 50 m a ve vzdálenosti 100 m od osy přilehlého jízdního pásu dálnice anebo od osy větve její křižovatky s jinou pozemní komunikací; pokud by takto určené pásmo nezahrnovalo celou plochu odpočívky, tvoří hranici pásma hranice silničního pozemku“. Podle § 30 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích potom platí, že „hranice silničního ochranného pásma definovaná v § 30 odst. 2 písm. a) je pro případ povolování zřizování a provozování reklamních zařízení, které by byly viditelné uživateli dotčené pozemní komunikace, posunuta ze 100 metrů na 250 metrů“.

73. Podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích silniční správní úřad je povinen do 7 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o zřízení nebo existenci reklamního zařízení umístěného v rozporu s odstavcem 2, 3 nebo 5 v silničním ochranném pásmu bez povolení vydaného příslušným silničním správním úřadem podle odstavce 1, vyzvat vlastníka reklamního zařízení k jeho odstranění. Vlastník reklamního zařízení je povinen reklamní zařízení neprodleně, nejdéle do pěti pracovních dnů po doručení výzvy příslušného silničního správního úřadu, odstranit. Neučiní-li tak, silniční správní úřad zajistí do 15 pracovních dnů zakrytí reklamy a následně zajistí odstranění a likvidaci reklamního zařízení na náklady vlastníka tohoto zařízení. Odstranění reklamního zařízení a jeho likvidace bude provedeno bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem.

74. Podle § 40 odst. 2 písm. c) zákona o pozemních komunikacích Ministerstvo dopravy vykonává působnost silničního správního úřadu a speciálního stavebního úřadu podle tohoto zákona ve věcech dálnic.

75. Podle čl. II bodu 2 zákona č. 196/2012 Sb. reklamní zařízení, jehož zřízení a provozování na dálnici, silnici I. třídy nebo jejich silničním pomocném pozemku nebo v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy bylo silničním správním úřadem povoleno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, lze nadále provozovat za splnění podmínek uvedených v povolení do zániku tohoto povolení, nejdéle však 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle bodu 3 tohoto článku vlastník reklamního zařízení uvedeného v bodě 2, jestliže mu nebylo vydáno povolení podle zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je po ukončení doby, po kterou lze podle bodu 2 reklamní zařízení dále provozovat, povinen reklamní zařízení bez zbytečného odkladu, nejpozději do 5 pracovních dnů, odstranit. Neodstraní-li vlastník reklamní zařízení ve stanovené lhůtě, postupuje se podle § 25 odst. 10 a 11 nebo § 31 odst. 9 až 11 zákona o pozemních komunikacích, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. od 1. 9. 2012.

76. Žalobce poukazoval v rámci námitek vznesených pod prvním žalobním bodem na to, že z použité formulace i z věcné logiky ustanovení § 30 odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích vyplývá, že silničním ochranným pásmem není celá plocha příslušné dálnice a vzdušného prostoru nad ní, ale pouze prostor od osy přilehlého jízdního pásu dálnice směrem ven od daného jízdního pásu do okolní krajiny mimo souvisle zastavěné území obcí. Jím zastávaný názor přitom podle jeho přesvědčení podporují závěry jím vyžádaných znaleckých posudků, které navrhl k provedení k důkazu.

77. Žalobcem předestřenou právní otázkou se již v jiném sporu vedeném mezi týmiž účastníky ve skutkově a právně obdobné věci zabýval Nejvyšší správní soud, jenž v rozsudku ze dne 21. 12. 2018, čj. 4 As 302/2018 - 55, uzavřel, že pokud se dotčená reklamní zařízení nacházela na mostních konstrukcích vedoucích nad dálnicí, nacházela se v ochranném pásmu dálnice, a žalovaný byl proto příslušný k vydání výzvy k jejich odstranění.

78. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku konstatoval, že definici uvedenou v § 30 odst. 2 písm. a) a odst. 4 zákona o pozemních komunikacích „je nutné vykládat tím způsobem, že ochranné pásmo dálnice tvoří souvislý prostor do výšky 50 m ohraničený na každé straně dálnice svislou plochou ve vzdálenosti 100 (respektive 250) m od osy přilehlého jízdního pásu dálnice. Je třeba odmítnout konstrukci předestřenou stěžovatelem v žalobě, podle které by bylo ochranné pásmo ohraničeno osou přilehlého jízdního pásu dálnice, a nezahrnovalo by tedy prostor mezi osami jízdních pásů (a nad ním), včetně prostoru nad středovým dělícím pásem. Zákonná definice vymezuje pouze vnější ohraničení ochranného pásma, a to stanovenou vzdáleností od osy jízdního pásu. Pokud stěžovatel odkazuje na obecnou definici ochranného pásma, kterým má být podle odborné literatury „území vymezené v okolí určitého objektu s cílem chránit tento objekt před nepříznivými vlivy z okolí, nebo s cílem chránit okolí před nepříznivými vlivy, které mají původ v daném objektu,“ je třeba konstatovat, že ve vztahu k ochrannému pásmu dálnic zákon o pozemních komunikacích v § 30 odst. 4 ve vztahu k umisťování reklamních zařízení ochranné pásmo rozšiřuje. Citovaná definice ochranného pásma tedy nijak nepodporuje argumentaci stěžovatele, jelikož právě ochrana dálnice před reklamními zařízeními a jejich potenciálním negativním vlivem na řidiče, je smyslem vymezení širšího ochranného pásma dle § 30 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích. Bylo by zcela nelogické, aby reklamní zařízení umístěná ve vzdálenosti do 250 m od osy jízdního pásu podléhala povolení příslušného silničního úřadu, ale reklamní zařízení umístěná na mostní konstrukci (nebo i jiné konstrukci) nad dálnicí nikoliv. Pokud by také mělo být ochranné pásmo vymezeno způsobem, který popisuje stěžovatel, prostor nad polovinou vnějšího jízdního pásu by byl součástí ochranného pásma, zatímco prostor nad druhou polovinou tohoto jízdního pásu zcela nelogicky nikoliv. Výklad, podle kterého by ochranné pásmo dálnice nezahrnovalo prostor nad středním dělícím pásem dálnice a vnitřními polovinami jízdních pásů nebo střední část mostů vedoucích přes dálnice, ale krajní část těchto mostů ano, nelze nijak racionálně odůvodnit“.

79. Nejvyšší správní soud tedy na půdorysu skutkově a právně obdobné věci, týkající se jiných reklamních zařízení žalobce na mostních konstrukcích nad dálnicí D11, jednoznačně uzavřel, že žalobcem zastávaný právní názor ohledně vymezení prostoru ochranného pásma dálnice, podle něhož by bylo ochranné pásmo ohraničeno osou přilehlého jízdního pásu dálnice, a nezahrnovalo by tedy prostor mezi osami jízdních pásů (a nad ním), včetně prostoru nad středovým dělícím pásem, neobstojí.

80. Nejvyšší správní soud tak k mezi účastníky řízení sporné právní otázce jednoznačně uzavřel, že reklamní zařízení umístěná na mostních konstrukcích vedoucích nad dálnicí se nepochybně nacházela v ochranném pásmu dálnice ve smyslu § 30 zákona o pozemních komunikacích.

81. Ze závěrů vyslovených v předmětném rozhodnutí, od nichž soud neshledal důvodu se v nyní posuzovaném případě jakkoli odchylovat a na které na tomto místě pro větší stručnost v plném rozsahu odkazuje, přitom soud vyšel i v předmětné věci 82. Z uvedených důvodů soud proto nemohl přisvědčit jádru žalobních námitek, jimiž žalobce pod prvním žalobním bodem poukazoval na nezákonnost Výzev pro rozpor se zákonem o pozemních komunikacích s tím, že Výzvy směřují k odstranění reklamních zařízení, která se nenacházejí na dálnici, ale uprostřed mostní konstrukce, tj. v části mostu, který do ochranného silničního pásma dálnice nespadá.

83. Za této situace pak soud zprostředkovaně nemohl přisvědčit ani úzce souvisejícím námitkám poukazujícím na nedostatek pravomoci a věcné příslušnosti žalovaného k vydání Výzev. Se zřetelem k tomu, že se dotčená reklamní zařízení nacházela na mostních konstrukcích vedoucích nad dálnicí a nacházela se tedy v ochranném pásmu dálnice, žalovaný byl podle § 40 odst. 2 písm. c) zákona o pozemních komunikacích příslušný k vydání Výzev k jejich odstranění.

84. Z uvedených důvodů pak soud neprovedl při jednání důkaz prostřednictvím žalobcem navrhovaných znaleckých posudků, neboť posouzení, zda se konkrétní reklamní zařízení (se zřetelem k jejich nespornému faktickému umístění) nachází, nebo naopak nenachází v silničním ochranném pásmu dálnice, je posouzením právní otázky, které přísluší soudu. Již z podané žaloby a podání žalobce ze dne 9. 5. 2019 přitom vyplývalo, že předmětné znalecké posudky vycházely z chybného právního závěru zastávaného žalobcem, který v řízení před správními soudy z výše popsaných důvodů neobstál.

85. Poukazoval-li přitom žalobce v podané žalobě na to, že žalovaný dříve s žalobcem zastávaným výkladem silničního ochranného pásma souhlasil, nemohl mu soud přisvědčit. Soud při jednání provedl důkaz žalobcem předloženými stanovisky, která žalobce přiložil k podané žalobě a na která poukazoval rovněž ve svém podání ze dne 9. 5. 2019, přičemž neshledal, že by mohla vést k závěru o správnosti výkladu zastávaného žalobcem. Interpretace ochranného pásma dálnice zastávaná žalobcem vyplývá ze stanoviska Policejního prezidia ČR ze dne 18. 9. 1998, které však nemá ve vztahu k výkladu zákona o pozemních komunikacích žádnou závaznost, což je ostatně konstatováno i v tomto stanovisku. Ze stanoviska Policie ČR z května 1998 ani z vyjádření Ministerstva dopravy a spojů ze dne 5. 6. 1998, sp. zn. 22090/98-120, potom výklad ochranného pásma předestřený žalobcem nijak nevyplývá, a to ani ve spojení s žádostí o stanovisko Okresního úřadu Tachov, které se zabývá pouze způsobem měření vnější hranice ochranného pásma. Z uvedeného důvodu by nebyl pro potřeby posuzované věci relevantní ani závěr plynoucí ze stanoviska odboru pozemních komunikací žalovaného ve vyjádření čj. 623/2010-120-STSP/2 ze dne 23. 9. 2010, v němž žalovaný toliko potvrdil, že vyjádření Ministerstva dopravy a spojů ze dne 5. 6. 1998, sp. zn. 22090/98-120 nepozbylo platnosti. Soud se proto za této situace pro nadbytečnost nezabýval žalovaným předestřenou námitkou pozměněného obsahu uvedeného stanoviska ze dne 23. 9. 2010, neboť by její posouzení nebylo s to na shora uvedených závěrech ničeho změnit. Ke shodnému závěru o irelevanci obsahu předmětných stanovisek pro posouzení zákonnosti žalobcem tvrzeného zásahu ostatně dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 12. 2018, čj. 4 As 302/2018 - 55, na jehož odůvodnění soud na tomto místě v tomto rozsahu odkazuje.

86. Poukazoval-li pak žalobce ve svém podání ze dne 9. 5. 2019 na to, že žalovaný v minulosti konstantně zastával zcela odlišný výklad, jak dle žalobce vyplývá z žalobcem označených metodik a dokumentů vydaných žalovaným a dalšími orgány veřejné moci, z nichž dle žalobce plyne, že silniční ochranné pásmo není celá plocha příslušné dálnice a vzdušný prostor nad ní (jak nyní překvapivě tvrdí), ale pouze prostor od osy přilehlého jízdního pásu dálnice směrem ven od daného jízdního pásu do okolní krajiny mimo souvisle zastavěné území obcí, přičemž v tomto ohledu dovozoval, že změna výkladu žalovaným bez jakéhokoli důvodu pro takový postup orgánu veřejné moci odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů, zejména zásadě předvídatelnosti, právní jistoty a zákazu libovůle, a poukazoval na porušení principu legitimního očekávání, nemohl mu soud přisvědčit.

87. Soud v tomto ohledu především pro větší stručnost v plném rozsahu poukazuje na závěry vyslovené zdejším soudem v rozsudku ze dne 14. 9. 2018, čj. 3 A 3/2018 - 161, které obstály v kasačním soudním přezkumu u Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 As 302/2018, a na závěry vyslovené naposledy uvedeným soudem ve shora citovaném rozsudku čj. 4 As 302/2018 - 55, v nichž soudy zdůraznily, že pro posouzení věci je podstatné, že rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 8. 1999 byla předmětná reklamní zařízení povolena v ochranném pásmu dálnice, přičemž žalobce (resp. jeho právní předchůdce) od počátku věděl, že se jeho reklamní zařízení nacházejí v ochranném pásmu dálnice, podmínky v něm uvedené akceptoval a nijak proti nim nebrojil.

88. Žalobcem předložené metodiky a další podklady podle přesvědčení soudu nejsou způsobilé prokázat ustálenou správní praxi, dle níž by žalovaný v souladu s tvrzeními žalobce zastával opačný výklad vymezení ochranného pásma dálnice. Všechny uvedené podklady se dle stanoviska soudu věnují otázce vymezení ochranného pásma dálnice, pokud jde o jeho vnější ohraničení, a to stanovenou vzdáleností od osy jízdního pásu, se zřetelem k případným vlivům souvisle zastavěného území obce. Nijak z nich však nevyplývá, že by v nich žalovaný explicitně vyloučil vymezení ochranného pásma ve smyslu závěrů vyslovených Nejvyšším správním soudem ve shora citovaném rozsudku. Žalobce nadto ani nijak nedokládal, že by se ve svém jednání skutečně řídil závěry plynoucími z uvedených podkladů, že by o ně svůj postup opíral apod.

89. I pokud by tomu přitom snad tak bylo, žalobci nemohlo v tomto směru vzniknout legitimní očekávání, které by bylo způsobilým předmětem ochrany v tomto soudním řízení.

90. Jednak v souladu s výše uvedeným platí, že žalovaný shora označeným rozhodnutím povolil předmětná reklamní zařízení v ochranném pásmu dálnice, vycházel tedy při vydání tohoto rozhodnutí zřetelně z výkladu odpovídajícího jeho dalšímu postupu v souvislosti s vydáním Výzev. Jak bylo uvedeno výše, žalobce (resp. jeho právní předchůdce) tedy s ohledem na uvedené nemůže dovozovat své legitimní očekávání z jím označených metodických dokumentů za situace, kdy z jemu uděleného povolení jednoznačně plynulo, že se reklamní zařízení dle žalobcem tehdy nijak nezpochybňovaného názoru žalovaného nacházejí v ochranném pásmu dálnice.

91. Současně pak platí, že správní praxí zakládající legitimní očekávání se dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 6 Ads 88/2006 - 132, č. 1915/2009 Sb. NSS, rozumí „ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů“ Jak ovšem vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2010, čj. 6 Ads 88/2006 - 159, č. 2059/2010 Sb. NSS, „správní praxe opírající se o nezákonný výklad nemůže zpravidla založit legitimní očekávání u adresátů správy, že tak bude setrvale postupováno i do budoucna“. Zdejší soud přitom výše vysvětlil, že závěr, podle něhož by bylo ochranné pásmo ohraničeno osou přilehlého jízdního pásu dálnice, a nezahrnovalo by tedy prostor mezi osami jízdních pásů (a nad ním), včetně prostoru nad středovým dělícím pásem, není v souladu se zákonem o pozemních komunikacích a jako nezákonný neobstojí.

92. Soud tedy nemohl žalobci přisvědčit ani potud, pokud v podání ze dne 9. 5. 2019 poukazoval na porušení legitimního očekávání a právní jistoty v souvislosti s jím tvrzenou změnou výkladu relevantních ustanovení.

93. Soud pak nevešel ani na námitky, jimiž žalobce v podání ze dne 9. 5. 2019 poukazoval na nesoulad postupu žalovaného se smyslem a účelem zákona o pozemních komunikacích a na logický a teleologický výklad relevantních ustanovení. Žalobce v tomto ohledu toliko rozvedl své námitky, které již byly předmětem posouzení Nejvyšším správním soudem ve věci, v níž rozhodl shora citovaným rozsudkem a odmítl přitom rovněž uvedený okruh námitek jako nedůvodný s tím, že naopak platí, že výklad, podle kterého by ochranné pásmo dálnice nezahrnovalo prostor nad středním dělícím pásem dálnice a vnitřními polovinami jízdních pásů nebo střední část mostů vedoucích přes dálnice, ale krajní část těchto mostů ano, nelze nijak racionálně odůvodnit. Soud přitom neshledal důvodu se od takto vyslovených závěrů jakkoli odchylovat.

94. Soud uzavírá, že žalovaný jako silniční správní úřad v souladu se shora uvedeným ust. § 25 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích na základě předchozí žádosti právního předchůdce žalobce vydal dne 3. 8. 1999 shora zmiňované rozhodnutí podle právní úpravy účinné před 1. 9. 2012. Od tohoto data nabyl účinnosti zákon č. 196/2012 Sb., který v čl. II bodech 2 a 3 časově omezil dosud platný právní režim těch reklamních zařízení, jejichž zřízení a provozování na dálnici, silnici I. třídy nebo jejich silničním pomocném pozemku nebo v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy bylo silničním správním úřadem povoleno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Jelikož žalovaný vydal rozhodnutí dne 3. 8. 1999, kterým po předchozí žádosti povolil právnímu předchůdci žalobce umístit jeho reklamní zařízení v ochranném pásmu dálnic (rychlostních silnic) na mosty nad dálnicí D1 na místa specifikovaná v bodě 2 tohoto rozsudku, lze uzavřít, že tato právní úprava se vztahovala na režim uvedených žalobcových reklamních zařízení. Tato reklamní zařízení bylo možno nadále provozovat za splnění podmínek uvedených v povolení do zániku povolení, nejdéle však 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy do 31. 8. 2017. Žalobce tedy byl oprávněn provozovat svá reklamní zařízení v uvedených lokalitách do uvedeného zákonem vymezeného termínu. Jako vlastník reklamního zařízení uvedeného v čl. II bodu 2 zákona č. 196/2012 Sb., tím, že mu nebylo vydáno povolení podle zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti zákona č. 196/2012 Sb., byl po ukončení doby, po kterou lze podle přechodného ustanovení reklamní zařízení dále provozovat, povinen reklamní zařízení bez zbytečného odkladu, nejpozději do 5 pracovních dnů, odstranit. Pokud tak neučinil ve stanovené lhůtě, zákon žalovaného opravňoval k postupu podle § 25 odst. 10 a 11 nebo § 31 odst. 9 až 11 zákona o pozemních komunikacích ve znění zákona č. 196/2012 Sb. Zásah žalovaného vůči žalobci spočívající ve vydání shora označených Výzev k odstranění reklamních zařízení z předmětných míst specifikovaných shora tedy nemohl městský soud z uvedených důvodů považovat za nezákonný, neboť postup žalovaného se odvíjel zcela v mantinelech jeho povinností, které měl stanoveny v § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích.

95. Námitky vznesené pod prvním okruhem žalobních bodů proto soud se zřetelem k závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu neshledal důvodnými.

96. Přisvědčit pak soud nemohl ani námitkám vzneseným pod druhým žalobním bodem, kde žalobce poukazoval na nezákonnost Výzev z důvodu jejich vydání podjatými osobami, resp. na to, že žalovaný měl postupovat podle § 14 odst. 3 správního řádu a předně se bezodkladně zabývat žalobcem vznesenou námitkou podjatosti, což však neučinil. Vydání Výzev bylo podle žalobce učiněno v rozporu s § 14 správního řádu, když mělo být nejdříve rozhodnuto o řádně uplatněné námitce podjatosti.

97. Soud připomíná, že dle § 14 odst. 1 správního řádu každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Podle odst. 3 tohoto ustanovení úřední osoba, která se dozví o okolnostech nasvědčujících, že je vyloučena, je povinna o nich bezodkladně uvědomit svého představeného. Do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, a provede potřebné úkony, může tato osoba provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Podle odst. 6 tohoto ustanovení platí, že ustanovení předchozích odstavců se nepoužijí pro vedoucí ústředních správních úřadů.

98. S uvedeným okruhem námitek se přitom zdejší soud vypořádal ve shora odkazovaném rozsudku čj. 3 A 3/2018 - 161, vydaném ve skutkově a právně obdobné věci vedené mezi týmiž účastníky. Jeho závěry přitom byly potvrzeny shora opakovaně akcentovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 302/2018 - 55. Ze závěrů vyslovených v předmětných rozhodnutích, od nichž soud neshledal důvodu se v nyní posuzovaném případě jakkoli odchylovat a na které na tomto místě pro větší stručnost v plném rozsahu odkazuje, přitom soud vyšel i v předmětné věci.

99. Soud tedy v souladu se závěry vyslovenými v předmětných rozhodnutích k takto uplatněným žalobním námitkám konstatuje, že nutnost rozhodnout před vydáním rozhodnutí o věci samé o námitce podjatosti se vztahuje na situace, kdy je podjatost namítána ve správním řízení. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo, jelikož vydání výzev k odstranění reklamních zařízení ani případné odstranění není realizováno ve správním řízení. Zákon o pozemních komunikacích v této situaci stanoví v § 31 odst. 9 lhůty v řádu dnů, v nichž byl správní orgán povinen konat, tj. vydat výzvu k odstranění reklamního zařízení, zajistit jeho zakrytí a následně odstranění, a to bez ohledu na podanou námitku podjatosti. Sama skutečnost, že žalovaný o námitce podjatosti nerozhodl před vydáním Výzev, nevede k závěru o nezákonnosti postupu žalovaného.

100. Výzvy k odstranění reklamních zařízení by nicméně mohly za těchto okolností představovat nezákonný zásah v případě, pokud by o nepodjatosti oprávněných úředních osob existovaly důvodné pochybnosti. Takové pochybnosti však v posuzovaném případě z důvodů podrobně vyložených ve shora označených rozhodnutích Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu nevyvstaly. Soud s odkazem na závěry vyložené v uvedených rozhodnutích podotýká, že připuštěním žalobcova výkladu a aplikace daného ustanovení mohlo docházet k nežádoucímu zablokování výkonu státní správy, když by jakýkoliv účastník jakéhokoliv řízení vedeného jakýmkoliv ministerstvem mohl vznést námitku systémové podjatosti, a to s odkazem na veřejná prohlášení či volební programy jednotlivých ministrů stojících v čele těchto ministerstev. Z logiky věci je zřejmé, že každý ministr, jakožto politik, v rámci své funkce a s ohledem na členství v určité politické straně, sleduje určitý program skládající se z jednotlivých cílů. Ministr dopravy Dan Ťok si za cíl vytýčil právě odstranění reklamních zařízení podél dálnic a silnic a tato problematika byla legální a legitimní cestou upravena zákonem. K namítanému porušení § 14 odst. 3 správního řádu, odkazuje městský soud na ustanovení § 14 odst. 6 téhož zákona, podle kterého se ust. § 14 odst. 2, odst. 3 správního řádu v daném případě neužije. Absurdním důsledkem žalobcem předestřeného výkladu by dle soudu byla nemožnost provádět v dané věci jakékoli úkony, neboť v případě podjatosti všech pracovníků Ministerstva dopravy by nebylo možné věc delegovat jinému věcně příslušnému správnímu úřadu. Platí přitom, že závěry o systémové podjatosti vyplývající z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, čj. 1 As 89/2010 - 119, se vztahují především na případy, kdy správním orgánem je orgán samosprávného územního celku rozhodující ve vztahu k záležitosti, která se tohoto samosprávného celku dotýká. Ačkoliv se závěry o systémové podjatosti mohou vztahovat i na státní zaměstnance, v posuzovaném případě žalovaný pouze vykonával působnost svěřenou zákonem, která se zájmů žalovaného jako ministerstva nijak nedotýká. Na tom nic nemění ani prohlášení ministra dopravy, jelikož oprávnění žalobce provozovat dotčená reklamní zařízení zaniklo podle přechodných ustanovení zákona č. 196/2012 Sb., tj. na základě pravidla stanoveného za působení jiného ministra, a žalovaný při odstranění reklamních zařízení postupoval zákonem předpokládaným způsobem. Nad rámec politických vyjádření ministra dopravy přitom žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by pochybnosti o podjatosti oprávněných úředních osob vyvolaly. Pochybnosti o systémové podjatosti všech zaměstnanců žalovaného, tj. ani oprávněných úředních osob jednajících v posuzovaném případě, tedy podle soudu nevyvstaly.

101. Námitky vznesené pod druhým okruhem žalobních bodů proto soud neshledal důvodnými.

102. Žalobce dále v podání ze dne 4. 3. 2019 namítal, že žalovaný se při přijímání zákona č. 196/2012 Sb. dopustil zásadního pochybení, když nesplnil svou informační povinnost vůči příslušným orgánům Evropské unie (tzv. notifikační proces) dle Směrnice. Žalobce byl přesvědčen, že zákon č. 196/2012 Sb. je třeba v daném ohledu považovat za technický předpis, jenž nemůže být vůči němu orgány veřejné moci aplikován za situace, kdy ve vztahu k němu neproběhl notifikační proces předvídaný Směrnicí 2015.

103. Soud předesílá, že ač byly uvedené námitky uplatněny po uplynutí lhůty k podání žaloby, nelze je v případě řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem považovat za nepřípustné, neboť řízení o žalobě podle § 82 a násl. s. ř. s. není spojováno s koncentrační zásadou a žalobce proto může v průběhu řízení rozhojňovat námitky o nezákonnosti tvrzeného zásahu.

104. Soud vyšel při posouzení uvedeného okruhu námitek z následující právní úpravy.

105. Podle čl. 1 bodu 1 Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (dále jen „Směrnice 1998“), ve znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/48/ES ze dne 20. července 1998, kterou se mění směrnice 98/34/ES o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů, účinné v době legislativního procesu týkajícího se zákona č. 196/2012 Sb., se pro účely této směrnice rozumí „výrobkem“ každý průmyslově vyrobený výrobek a každý zemědělský produkt včetně produktů rybolovu.

106. Podle čl. 1 bodu 3 Směrnice 1998 se se pro účely této směrnice rozumí „technickou specifikací“ specifikace obsažená v dokumentu, který stanoví požadované charakteristiky výrobku jako jsou úrovně jakosti, ukazatele vlastností, bezpečnost nebo rozměry, včetně požadavků na výrobek, jako jsou obchodní název, terminologie, symboly, zkoušení a zkušební metody, balení, označování výrobků nebo jejich opatřování štítkem s jmenovitými údaji a postupy posuzování shody.

107. Podle čl. 1 bodu 4 Směrnice 1998 se „jiným požadavkem“ pro účely směrnice rozumí požadavek jiný než technická specifikace kladený na výrobek zejména z důvodu ochrany spotřebitelů nebo životního prostředí, který má vliv na jeho spotřební cyklus po jeho uvedení na trh, jako jsou podmínky použití, recyklace, opětovného používání nebo zneškodňování, pokud tyto podmínky mohou významně ovlivnit složení nebo charakter výrobku nebo jeho uvedení na trh.

108. Podle čl. 1 bodu 11 Směrnice 1998 se pak „technickým předpisem“ pro účely směrnice rozumí technické specifikace a jiné požadavky nebo předpisy pro služby včetně příslušných správních předpisů, jejichž dodržování je při uvedení na trh, při poskytování služby, při usazování poskytovatele služeb nebo při používání v členském státě nebo na jeho větší části závazné de iure nebo de facto, jakož i právní a správní předpisy členských států zakazující výrobu, dovoz, prodej nebo používání určitého výrobku nebo zakazující poskytování nebo využívání určité služby nebo usazování poskytovatele služeb s výjimkou předpisů stanovených v článku 10.

109. Obdobné definice předmětných pojmů pak obsahuje i čl. 1 odst. 1 písm. a), c), d) a f) Směrnice 2015, která Směrnici 1998 v tomto ohledu nahradila.

110. V ustanoveních čl. 8 a 9 Směrnice 1998 (resp. čl. 5 a 6 Směrnice 2015) je pak upraven notifikační proces návrhu technického předpisu Evropské komisi, jenž dle žalobce nebyl ze strany žalovaného v předmětném případě realizován.

111. Na národní úrovni je předmětná problematika upravena v zákoně č. 22/1997 Sb. Dle § 2 písm. a) tohoto zákona se pro účely tohoto zákona rozumí výrobkem jakákoliv věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k uvedení na trh jako nová nebo použitá.

112. Podle § 2 písm. h) zákona č. 22/1997 Sb. se technickými požadavky na výrobek rozumí - technická specifikace obsažená v právním předpisu, technickém dokumentu nebo technické normě, která stanoví požadované charakteristiky výrobku, jakými jsou úroveň jakosti, užitné vlastnosti, bezpečnost a rozměry, včetně požadavků na jeho název, pod kterým je prodáván, úpravu názvosloví, symbolů, zkoušení výrobku a zkušebních metod, požadavky na balení, označování výrobku nebo opatřování štítkem, postupy posuzování shody výrobku s právními předpisy nebo s technickými normami, výrobní metody a procesy mající vliv na charakteristiky výrobků, - jiné požadavky nezbytné z důvodů ochrany oprávněného zájmu nebo ochrany spotřebitele, které se týkají životního cyklu výrobku poté, co je uveden na trh, popřípadě do provozu, např. podmínky používání, recyklace, opětovného použití nebo zneškodnění výrobku, pokud takové podmínky mohou významně ovlivnit složení nebo povahu výrobku nebo jeho uvedení na trh, popřípadě do provozu.

113. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb. se technickým předpisem pro účely tohoto zákona rozumí právní předpis, obsahující technické požadavky na výrobky, popřípadě pravidla pro služby nebo upravující povinnosti při uvádění výrobku na trh, popřípadě do provozu, při jeho používání nebo při poskytování nebo zřizování služby nebo zakazující výrobu, dovoz, prodej či používání určitého výrobku nebo používání, poskytování nebo zřizování služby.

114. V ustanovení § 7 zákona je pak upraven notifikační proces.

115. V podrobnostech jsou pak některé otázky notifikačního procesu upraveny v nařízení vlády č. 339/2002 Sb., o postupech při poskytování informací v oblasti technických předpisů, technických dokumentů a technických norem, ve znění pozdějších předpisů.

116. Soud podotýká, že podstatou regulace problematiky notifikace technických předpisů dle Směrnice 1998 a Směrnice 2015 je uložení povinnosti členským státům, resp. jejich vnitrostátním orgánům, aby (až na směrnicemi předvídané výjimky) informovaly Evropskou komisi a ostatní členské státy o všech návrzích národních technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti před jejich přijetím do vnitrostátního práva. Smyslem a účelem institutu notifikace je přitom zabránit vytvoření nových překážek obchodu. Postup při poskytování informací, který směrnice zavádí, je v podstatě nástrojem poskytování informací, prevence a dialogu v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti, jehož cílem je předvídat a předcházet vzniku překážek obchodu.

117. SDEU v minulosti opakovaně zdůraznil, že cílem směrnice 98/34/ES je chránit preventivní kontrolou volný pohyb zboží, který je jedním ze základů Evropské unie, a že tato kontrola je užitečná, jelikož technické předpisy, na které se tato směrnice vztahuje, mohou vytvářet překážky obchodu se zbožím mezi členskými státy, přičemž tyto překážky mohou být připuštěny pouze tehdy, pokud jsou nezbytné pro splnění naléhavých požadavků sledujících cíl obecného zájmu (srov. např. rozsudek ve věci C-194/94, CIA Security International, bod 40, nebo rozsudek ve věci C-226/97, Lemmens, bod 32).

118. SDEU přitom judikuje, že vzhledem k tomu, že oznamovací povinnost podle směrnice představuje zásadní prostředek k uskutečnění této kontroly Evropské unie, její účinnost bude o to větší, bude-li tato směrnice vykládána v tom smyslu, že nedodržení oznamovací povinnosti představuje takovou podstatnou procesní vadu, že způsobuje nepoužitelnost dotčených technických předpisů, takže tyto nemohou být namítány vůči jednotlivcům (srov. např. rozsudek ve věci C-194/94, CIA Security International, body 44, 48 a 54, nebo rozsudek ve věci C-226/97, Lemmens, bod 33).

119. Z ustálené rozhodovací praxe SDEU vyplývá, že pojem „technický předpis“ zahrnuje tři kategorie, a sice zaprvé „technickou specifikaci“ ve smyslu čl. 1 bodu 3 Směrnice 1998, zadruhé „jiný požadavek“, jak je definován v čl. 1 bodu 4 Směrnice 1998, a zatřetí zákaz výroby, dovozu, prodeje nebo používání určitého výrobku obsažený v článku 1 bodě 11 Směrnice 1998 (srov. např. rozsudek ve věci C-267/03, Lindberg, bod 54, nebo rozsudek ve věci C-20/05, Schwibbert, bod 34).

120. Žalobci je třeba s ohledem na dříve uvedené přisvědčit potud, že pokud by byla dotčená ustanovení zákona č. 196/2012 Sb. ve své povaze technickým předpisem ve smyslu shora odkazovaného ustanovení čl. 1 bodu 11 Směrnice 1998, resp. čl. 1 odst. 1 písm. f) Směrnice 2015, a § 3 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., bylo by tato ustanovení tohoto právního předpisu v případě porušení povinnosti jeho notifikace vůči žalobci nevymahatelná. Za této situace by potom vydání Výzev skutečně mohlo, jak tvrdí žalobce, představovat nezákonný zásah, proti němuž by byly správní soudy nuceny žalobci poskytnout ochranu.

121. Jak bylo vyloženo výše, z ustálené rozhodovací praxe SDEU vyplývá, že pro závěr o tom, že se v konkrétním případě jedná o technický předpis, na který dopadá úprava předvídaná směrnicemi, musí být naplněny podmínky jedné ze tří kategorií. V konkrétním případě se tedy musí jednat o technickou specifikaci, jiný požadavek či ustanovení zakazující výrobu, dovoz, prodej nebo používání určitého výrobku.

122. Soud tedy předně zkoumal, zda se v případě omezení zřízení a provozování reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu dálnice plynoucího ze zákona č. 196/2012 Sb. nejedná o technickou specifikaci ve smyslu čl. 1 bodu 3 Směrnice 1998 (čl. 1 odst. 1 písm. c) Směrnice 2015 a § 2 písm. h) zákona č. 22/1997 Sb.).

123. Soud přitom uzavřel, že předmětné omezení plynoucí pro umisťování a provoz reklamních zařízení ze zákona č. 196/2012 Sb. technickou specifikací není, neboť nestanoví požadované charakteristiky výrobku, jako jsou úrovně jakosti, ukazatele vlastností, bezpečnost nebo rozměry, ani požadavky na výrobek, jako jsou obchodní název, terminologie, symboly, zkoušení a zkušební metody, balení, či označování výrobků.

124. Soud je přesvědčen, že pro případnou kvalifikaci předmětných vnitrostátních ustanovení jako technického předpisu z důvodu jejich příslušnosti ke kategorii technických specifikací nepostačuje, že je předmětným předpisem omezeno zřízení a provozování reklamních zařízení na dálnici, silnici I. třídy nebo jejich silničním pomocném pozemku či v jejich silničním ochranném pásmu.

125. Soud v tomto ohledu nepřehlédl, že SDEU ustáleně judikuje, že pojem technická specifikace předpokládá, že vnitrostátní opatření se vztahuje nezbytně na výrobek a jeho obal jako takové, a stanoví tudíž jednu z požadovaných charakteristik výrobku (viz v tomto smyslu rozsudky ve věci C-278/99, Van der Burg, bod 20, ve věci C-390/99, Canal Satelite Digital, bod 45, ve věci C-159/00, Sapod Audic, bod 30, či ve věci C-267/03, Lindberg, bod 54).

126. V posuzovaném případě však podle přesvědčení soudu nejde v žádném ohledu o pravidlo vztahující se k samotnému výrobku či jeho obalu, ale toliko o pravidlo, které omezuje použití výrobku, resp. omezuje použití zařízení sestávajícího se z několika dílčích výrobků. Uvedené pravidlo tedy samo o sobě podle soudu neomezuje výrobce stanovením charakteristiky výrobku, ale týká se čistě, akceptuje-li soud úvahu žalobce o tom, že jde v případě reklamního zařízení o výrobek podléhající regulaci směrnic, dílčího omezení použití takového výrobku v určitých lokalitách. Taková okolnost nevede podle ustálené rozhodovací praxe SDEU k podřazení předmětné regulace pojmu technická specifikace a zprostředkovaně tedy z tohoto důvodu nejsou naplněny znaky technického předpisu.

127. Zvýraznil-li tedy žalobce v rámci své argumentace v podání ze dne 4. 3. 2019, že předpoklad existence technického předpisu by mohl vyplývat z toho, že se předmětné pravidlo týká bezpečnosti výrobku (ač na jiných místech argumentoval tím, že jde v daném případě o jinou kategorii technického předpisu, a to pravidlo zakazující používání výrobku), nemohl mu soud z výše uvedených důvodů přisvědčit. Předmětné pravidlo vyplývající ze zákona č. 196/2012 Sb. nestanoví požadavek týkající se bezpečnosti ani jiné charakteristiky samotného výrobku či jeho obalu.

128. Soud dále přistoupil k posouzení, zda předmětné pravidlo nepředstavuje jiný požadavek ve smyslu čl. 1 bodu 4 Směrnice 1998 (čl. 1 odst. 1 písm. d) Směrnice 2015, resp. § 2 písm. h) zákona č. 22/1997 Sb.). Dospěl však k závěru, že tomu tak není, neboť toto pravidlo neovlivňuje významně složení nebo charakter výrobku nebo jeho uvedení na trh.

129. SDEU totiž v minulosti opakovaně judikoval, že aby mohl být takový požadavek, jako je požadavek plynoucí z pravidla implementovaného zákonem č. 196/2012 Sb., kvalifikován jako „jiný požadavek“ ve smyslu uvedených ustanovení směrnic, musí představovat „podmínku“ vztahující se v tomto případě na používání dotčeného výrobku, která může významně ovlivnit složení, povahu výrobku nebo jeho uvedení na trh (srov. rozsudek ve věci C-267/03, Lindberg, bod 72, či rozsudek ve věci C-361/10, Intercommunale Intermosane SCRL a Fédération de l'industrie et du gaz proti Belgickému státu).

130. Ani o takový případ se však v posuzovaném případě podle přesvědčení soudu nejedná. Předmětné pravidlo podle soudu nijak přímo neovlivňuje složení či povahu výrobku, ani jeho uvedení na trh. I pokud by tomu však do jisté míry bylo, muselo by se tak podle ustálené rozhodovací praxe SDEU, od níž soud neshledal důvodu se v posuzovaném případě jakkoli odchylovat, dít významným způsobem. O nenaplnění předpokladu významnosti pak nelze mít podle přesvědčení soudu na daném skutkovém půdorysu rozumné pochybnosti. Ani sám žalobce ostatně naplnění těchto podmínek, tj. podmínky významného ovlivnění složení či povahy výrobku nebo jeho uvedení na trh ve vztahu k předmětnému pravidlu netvrdil, natožpak aby jej jakkoli dokládal.

131. Žalobce předmětnou část své argumentace k naplnění předpokladu existence technického předpisu uvedené v podání ze dne 4. 3. 2019 soustředil na uvedení důvodů, pro které byl přesvědčen, že se v případě předmětného pravidla vyplývajícího ze zákona č. 196/2012 Sb. jedná o případ třetí kategorie technického předpisu, tj. konkrétně právní předpis zakazující používání určitého výrobku. Ani v tomto ohledu mu však soud nemohl přisvědčit.

132. Z rozhodovací praxe SDEU vyplývá, že kritériem pro rozlišení, zda konkrétní vnitrostátní opatření náleží do druhé (v daném případě jiné požadavky omezující používání výrobku, jež však musí významně ovlivnit složení, povahu výrobku nebo jeho uvedení na trh) či třetí (zákaz používání výrobků) kategorie, je dosah působnosti zákazu předmětného vnitrostátního opatření, přičemž v případě třetí kategorie se musí jednat o opatření, jež se neomezují na pouhé omezení používání tohoto výrobku a jež neumožňují žádné jiné používání dotčeného výrobku, s výjimkou čistě okrajového.

133. SDEU v tomto směru v rozsudku ve věci C-267/03, Lindberg (srov. body 74 – 77) judikoval, že „příslušnost vnitrostátního opatření, takového, jako je opatření dotčené v původním řízení, do jedné z těchto dvou kategorií technických předpisů závisí na dosahu zákazu stanoveného tímto opatřením. V tomto ohledu je významné, že zmíněná třetí kategorie technických předpisů, definovaná v či. 1 bodu 9 směrnice 83/189, neobsahuje, na rozdíl od druhé kategorie, kterou tvoří jiné požadavky ve smyslu bodu 3 téhož článku, podmínku, že dotčený zákaz musí být schopen významně ovlivnit složení, povahu výrobku nebo jeho uvedení na trh. Vzhledem k tomu, že tato třetí kategorie technických předpisů se vztahuje zejména na zákaz používání, musí se jednat o opatření, jejichž dosah jde jasně nad omezení určitých možných způsobů používání dotčeného výrobku, a tudíž se neomezují na pouhé omezení používání tohoto výrobku. Jak uvedl generální advokát v bodě 70 svého stanoviska, tato kategorie technických předpisů se vztahuje konkrétněji na vnitrostátní opatření, která neumožňují žádné jiné používání dotčeného výrobku, s výjimkou čistě okrajového, které je možno od dotčeného výrobku důvodně očekávat. Náleží předkládajícímu soudu přezkoumat, zda se jedná o takový případ, pokud jde o zákaz obsažený ve vnitrostátním ustanovení dotčeném v původním řízení“.

134. V daném případě přitom podle stanoviska soudu uvedené předpoklady plynoucí z rozhodovací praxe SDEU nejsou u předmětného vnitrostátního opatření stanoveného zákonem č. 196/2012 Sb. dány. Uvedené opatření totiž v žádném případě nezakazuje používání reklamních zařízení (popř. výrobků, z nichž se reklamní zařízení sestává) en bloc, ale toliko omezuje jejich použití v určitých lokalitách. Nejde tedy v žádném ohledu o případ, kdy by žalovaným nenotifikované pravidlo neumožňovalo žádné jiné používání dotčeného výrobku, s výjimkou čistě okrajového.

135. Soud pak nemohl vejít ani na argumentaci předestřenou žalobcem v jeho podání ze dne 9. 5. 2019, ve kterém žalobce spatřoval naplnění předpokladu technického předpisu (vedle toho, že zákon č. 196/2012 Sb. reguluje technické požadavky na umístění reklamních zařízení a pravidla pro jejich používání) rovněž v tom, že zákon č. 196/2012 Sb. upravuje zákaz poskytování reklamních služeb, resp. upravuje technické požadavky na služby.

136. Soud v tomto směru upozorňuje, že podle čl. 1 bodu 2 Směrnice 1998 (resp. podle čl. 1 odst. písm. b) nyní účinné Směrnice 2015) se „službou“ pro účely směrnice rozumí „jakákoli služba informační společnosti, tj. každá služba poskytovaná zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb“. Podle čl. 1 bodu 5 Směrnice 1998 (srov. čl. 1 odst. 1 písm. e) Směrnice 2015) pak platí, že „předpisem pro služby“ je třeba rozumět „požadavek obecného charakteru týkající se přístupu ke službám a jejich poskytování ve smyslu bodu 2, zejména ustanovení týkající se poskytovatele služeb, služeb samotných a příjemce služeb, s výjimkou předpisů, které se nezaměřují specificky na služby definované ve výše uvedeném bodu“.

137. Z uvedených ustanovení práva EU jednoznačně plyne, že požadavek notifikace se týká toliko takových předpisů, které upravují služby výhradně ve smyslu čl. 1 bodu 2 Směrnice 1998, resp. čl. 1 odst. 1 písm. b) Směrnice 2015, tj. toliko služby informační společnosti. Uvedený závěr byl opakovaně potvrzen rozhodovací praxí SDEU (srov. např. rozsudek SDEU ze dne 26. 9. 2018 ve věci C-137/17) a vyplývá rovněž z relevantních doktrinálních závěrů. O takový případ se však v posuzovaném případě, kdy přechodná ustanovení zákona č. 196/2012 Sb. fakticky omezují poskytování reklamních služeb v určitých přesně vymezených lokalitách, nade vší pochybnost nejedná.

138. Odpovídajícím způsobem je tak třeba při vědomí zásad plynoucích z principu nepřímého účinku směrnice vyložit i ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., kterým byla ustanovení směrnice transponována, v části, v níž za technický předpis toto ustanovení označuje rovněž předpis týkajících se služeb, aniž by specifikoval, že jde ve světle výše označených ustanovení práva EU toliko o služby spadající pod služby informační společnosti.

139. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že pokud by snad soud od nepřímého účinku směrnice ovlivňujícího výklad § 3 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb. odhlédl, nebylo by lze se zřetelem k přiměřenému použití závěrů vyslovených ve shora citovaném rozhodnutí ve věci Lindberg žalobci přisvědčit, že by normy obsažené v přechodných ustanovení obsažených v zákoně č. 196/2012 Sb. obsahovaly pravidla zakazující poskytování reklamních či jiných služeb ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb. I v tomto případě by se totiž muselo podle přesvědčení jednat o opatření, jehož dosah by zřetelně překračoval pouhé omezení určitých možných způsobů poskytování předmětných služeb. O takový případ se však v daném případě nejednalo, neboť zákonem č. 196/2012 Sb. bylo v tomto ohledu toliko fakticky omezeno poskytování reklamních služeb v určitých přesně vymezených lokalitách, které svým rozsahem neumožňují přijmout závěr o existenci opatření vybočujícího z omezení možných způsobů poskytování služeb.

140. Soud proto nemohl z výše uvedených důvodů žalobci přisvědčit ani v tom, že předmětná ustanovení zákona č. 196/2012 Sb. je třeba považovat za technický předpis z toho důvodu, že je jimi zakazováno poskytování reklamních služeb. Na uvedených závěrech přitom nemohou ničeho změnit ani žalobcem při jednání obecně tvrzené okolnosti týkající se notifikace návrhu pražských stavebních předpisů. Jakkoli tyto ve své části rovněž upravovaly otázku omezení reklamy, soud nepřehlédl, že návrh těchto předpisů obsahoval celou řadu jiných ustanovení, stran nichž bylo dovozováno, že se jedná o technický předpis. Z ničeho přitom nevyplývá, že by Evropská komise notifikaci návrhu těchto předpisů akceptovala jedině z důvodu, že návrh omezoval právě poskytování reklamních služeb. Ani okolnost spočívající v akceptaci notifikace pražských stavebních předpisů ze strany Komise pak sama o sobě nemůže vést k závěru, že v nich obsažená ustanovení týkající se reklamy notifikaci skutečně podléhala. Nijak pak není způsobilá vyústit v souladu s dříve uvedenými východisky akcentujícími omezení věcné působnosti norem týkajících se notifikace předpisů upravujících požadavky na služby v závěr o povinnosti notifikace přechodných ustanovení obsažených v zákoně č. 196/2012 Sb.

141. Soud s ohledem na shora uvedené uzavírá, že předmětná pravidla, aplikovaná žalovaným v nyní posuzované věci a vyústivší ve vydání Výzev, nepředstavují žádnou z judikaturou SDEU aprobovaných kategorií technického předpisu ve smyslu Směrnice 1998 či Směrnice 2015. Žalovaný proto podle přesvědčení soudu nepochybil, pokud předmětná ustanovení zákona č. 196/2012 Sb. nepodrobil notifikačnímu režimu dle směrnice. Z uvedených důvodů nelze přisvědčit žalobci v jeho závěru, že by uvedená ustanovení byla ve vztahu k žalobci neaplikovatelná.

142. Soud nad rámec uvedeného doplňuje, že na uvedených závěrech by nebyla s to ničeho změnit ani okolnost, že součástí regulace přijaté zákonem č. 196/2012 Sb. jsou případně jiná ustanovení, jež by do některé z kategorií technického předpisu v souladu s dříve uvedeným spadala. Taková případná ustanovení totiž nebyla ve vztahu k žalobci předmětnými Výzvami aplikována a žalobce se proto nemůže v tomto ohledu dovolávat nemožnosti jejich aplikace na jeho případ. Proto se soud dále nezabýval otázkou, zda žalobcem označená jiná ustanovení zákona č. 196/2012 Sb. pod pojem technického předpisu ve smyslu zákona č. 22/1997 Sb. a směrnic spadala. Tato ustanovení nebyla vůči žalobci v nyní posuzované věci nikterak aplikována a žalobce to ostatně ani netvrdil. Případné nedostatky v notifikačním procesu těchto jiných ustanovení se tedy podle přesvědčení soudu práv žalobce nemohly dotknout způsobem, který by vyžadoval poskytnutí soudní ochrany v tomto řízení.

143. Soud přitom podotýká, že pro závěr zastávaný žalobcem nesvědčí ani jím odkazované rozhodnutí SDEU ve věci C-267 a 268/91, Keck and Mithouard, v němž SDEU posuzoval otázku aplikace čl. 30 SES, odpovídající dnešnímu znění čl. 36 SFEU na právní předpisy členského státu stanovící obecný zákaz dalšího prodeje se ztrátou, aniž by v uvedeném rozhodnutí žalobcem indikovaným způsobem jakkoli extenzivně vykládal pojmy technický předpis či technické požadavky na výrobky.

144. Relevantním neshledal soud ani odkaz žalobce na závěry vyslovené v rozsudku SDEU ze dne 30. 4. 1996 ve věci C-194/94, CIA Security International. Přisvědčil v tomto ohledu žalovanému, že tyto závěry na zákon č. 196/2012 Sb. nedopadají, neboť ve věci Cia Security International napadený belgický předpis podrobně stanovil podmínky pro uvádění bezpečnostních systémů a jejich součásti na trh (včetně jiného způsobu jejich poskytování zákazníkům za účelem využití), včetně schvalovacího procesu a procesu testování. Předmětná ustanovení zákona č. 196/2012 Sb., která byla žalovaným v nyní posuzované věci aplikována, však takové povahy nejsou, když v souladu s výše uvedeným toliko omezují používání reklamních zařízení, resp. omezují poskytování služeb prostřednictvím takových reklamních zařízení v určitých zákonem specifikovaných lokalitách.

145. Soud z vyložených důvodů nepochyboval o tom, že předmětná ustanovení zákona č. 196/2012 Sb. nelze považovat za technický předpis ve smyslu Směrnice 1998 či Směrnice 2015. Nepovažoval proto ani za potřebné přerušit řízení o žalobě a předložit SDEU žalobcem navrženou (či jinou) předběžnou otázku. Soud dospěl k závěru, že otázka, zda předmětná ustanovení zákona č. 196/2012 Sb. jsou technickým předpisem ve smyslu směrnic, představuje acte clair, tedy věc, ve které je aplikace evropského práva natolik jasná, že nevyvolává důvodné pochybnosti o tom, jak má být vyřešena (srov. rozsudek SDEU ve věci C-283/81, Cilfit a ostatní, bod 16). Pouhý fakt, že jeden z účastníků sporu namítá spornost výkladu evropského práva, nutně neznamená, že soud členského státu předběžnou otázku musí položit (viz bod 9 citovaného rozsudku).

146. Soud konečně přistoupil k posouzení námitek, jimiž žalobce v podání ze dne 4. 3. 2019 namítal, že zákon č. 196/2012 Sb. je také v rozporu s přímo aplikovatelným právem EU, a to s pravidly volného pohybu služeb a zboží dle článku 56, resp. čl. 28 SFEU a čl. 173 SFEU. Taková omezení jsou dle žalobce akceptovatelná, tj. legitimní pouze tehdy, pokud sledují veřejné zájmy zakotvené v právu EU a rozvinuté judikaturou SDEU. Žalobce byl přesvědčen, že žalovaný svým zásahem, resp. Česká republika přijetím zákona č. 196/2012 Sb. porušily článek 56, resp. čl. 28 SFEU. V této souvislosti žalobce poukázal na několik rozhodnutí SDEU s tím, že popsaná pravidla jsou rozvedena v další judikatuře SDEU, přičemž platí, že ve všech případech musí být ovšem prokázán skutečný veřejný zájem. Žalobce měl za to, že doložil, že v případě daného zásahu a zákona č. 196/2012 Sb. sice veřejný zájem na bezpečnost silničního provozu deklarován byl, ale důkazy popírají pro daný případ jeho skutečnou existenci.

147. Soud nemohl předmětným žalobním námitkám přisvědčit.

148. Podstata tohoto okruhu žalobních námitek směřuje k tomu, že omezení plynoucí ze zákona č. 196/2012 Sb. představuje omezení pravidel volného pohybu zboží a služeb dle čl. 56 a čl. 28 SFEU, resp. opatření, které je ekvivalentní a má za důsledek omezení obchodu mezi členskými státy v daném segmentu, a to aniž by byl prokázán skutečný veřejný zájem na bezpečnosti silničního provozu.

149. Soud žalobci v obecné rovině přisvědčuje, že dané opatření může v teoretické rovině představovat omezení takové povahy, na kterou žalobce s odkazem na relevantní ustanovení SFEU a navazující rozhodovací praxi SDEU poukazuje. Soud v této souvislosti připomíná, že unijní právo umožňuje omezit volný pohyb zboží pouze z důvodů vymezených přímo ve SFEU, konkrétně v jejím článku 36, a z důvodu takzvaných kategorických požadavků, jak byly vymezeny v rozsudku SDEU ve věci Cassis de Dijon (rozsudek SDEU ve věci C-120/78, Rewe-Zentral AG proti Bundesmonopolverwaltung für Branntwein "Cassis de Dijon“).

150. Z žalobcem označených rozhodnutí SDEU, ale i celé řady navazujících rozhodnutí tohoto soudu plyne, že takovými přípustnými důvody omezení ve smyslu čl. 36 SFEU jsou i veřejný pořádek, veřejná bezpečnost a ochrana zdraví a života lidí a zvířat.

151. Soud zdůrazňuje, že Ústavní soud v recentním nálezu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 21/17, provedl vyčerpávající posouzení veřejného zájmu na tom, aby pozornost řidičů nebyla nadměrně rušena reklamními zařízeními. Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že „v souzené věci taková situace nastala v případě veřejného zájmu na zvýšení bezpečnosti silničního provozu a ochrany života a zdraví jeho účastníků, jež předpokládá a vyžaduje náležitou pozornost především řidičů. Tato pozornost je však ohrožována reklamními zařízeními, jejichž účelem je naopak (již z povahy věci) upoutávat pozornost, a to nejen řidičů, ale (vlastně) všech účastníků silničního provozu. Jako krajně nežádoucí skutečnost se projevuje především v podmínkách a nárocích na pozornost účastníků silničního provozu a v následcích dopravních nehod vyvolaných podmínkami provozu na dálnicích a silnicích I. třídy. Aby bylo možno dosáhnout sledovaného veřejného zájmu (účelu právní regulace), tedy zajištění či zvýšení bezpečnosti silničního provozu a ochrany života a zdraví jeho účastníků, bylo nutno zajistit odstranění reklamních zařízení již umístěných podél dotčených pozemních komunikací. Právní regulace, jež má v předmětném zákoně č. 196/2012 Sb. podobu zákazu umísťování reklamních zařízení podél dálnic a silnic I. třídy, a to pouze s několika výjimkami, se proto nutně dotkla zájmů vlastníků těchto reklamních zařízení, a to ať již byla umístěna na základě povolení vydaných na dobu neomezenou (zejména v 90. letech minulého století), nebo podle později platné právní úpravy na dobu pěti let a tomu odpovídajících smluv na umístění reklamního zařízení uzavíraných na dobu určitou v obvyklé délce pěti let. Výsledkem posouzení tohoto střetu bylo přijetí opatření, jež umožnilo realizovat sledovaný cíl, tj. zajištění či zvýšení bezpečnosti silničního provozu a ochrany života a zdraví jeho účastníků, a současně umožnit ochranu zájmů vlastníků dotčených reklamních zařízení v podobě stanovení maximální možné doby provozování těchto zařízení. Ostatně respekt k ochraně zájmů vlastníků reklamních zařízení se nepromítl do okamžitého řešení, ale do zákonodárcem akceptovaných změn, jež měly svůj původ v pozměňovacích návrzích Senátu, které Poslanecká sněmovna přijala; případná argumentace protiústavností v tomto rámci nezazněla“.

152. Ústavní soud se posléze detailně věnoval otázce proporcionality, přičemž posuzoval, zda dotčená úprava režimu zvláštního užívání reklamních zařízení podél dálnic a silnic I. třídy provedená zákonem č. 196/2012 Sb. splňuje naléhavou společenskou potřebu existence úpravy ochrany veřejného zájmu a dále zejména vztah přiměřenosti vůči sledovanému legitimnímu cíli. Zaměřil se na to, zda zákonodárce respektoval zásadu proporcionality a dosáhl spravedlivé rovnováhy mezi v kolizi stojícími dotčenými zájmy. V bodech 50 – 58 citovaného nálezu potom Ústavní soud podrobně popsal důvody, pro které byl přesvědčen, že uvedené legislativní opatření ve všech takto vymezených aspektech testu proporcionality obstojí.

153. Závěry vyslovené Ústavním soudem v označeném nálezu, na které na tomto místě pro větší stručnost v plném rozsahu odkazuje, podle přesvědčení soudu jednoznačně prokazují převahu zájmu na ochraně bezpečnosti silničního provozu a ochraně života a zdraví nad zásahem do práv vlastníků či provozovatelů reklamních zařízení či dalších osob, které jsou uvedeným legislativním opatřením přímo dotčeny. Podle přesvědčení soudu pak závěry vyslovené Ústavním soudem rovněž plně osvědčují převahu těchto veřejných zájmů nad zájmem na volném pohybu zboží, popř. služeb v souvislosti s reklamními zařízeními.

154. Poukazoval-li tedy žalobce v rámci uvedeného okruhu žalobních bodů na to, že ač byl veřejný zájem na bezpečnosti silničního provozu deklarován, takový skutečný veřejný zájem nebyl prokázán, nemohl mu soud z důvodů blíže popsaných Ústavním soudem, které je soud pro jejich závaznost povinen respektovat a jimiž je vázán, ani v tomto ohledu přisvědčit. Z uvedených důvodů pak soud ani v tomto ohledu nepovažoval za potřebné přerušit řízení a předložit SDEU k posouzení předběžnou otázku navrhovanou žalobcem, neboť nepochyboval o tom, že z důvodů popsaných Ústavním soudem převáží veřejný zájem na bezpečnosti silničního provozu a na ochraně života a zdraví osob nejen nad zájmy osob dotčených uvedeným legislativním opatřením, ale rovněž ve světle žalobcem odkazované judikatury SDEU nad zájmem na volném pohybu zboží či služeb dle SFEU.

155. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žalobní námitky důvodnými, proto žalobu podle § 87 odst. 3 s. ř. s. pro nedůvodnost zamítl.

156. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovanému pak žádné náklady v souvislosti s vedením předmětného řízení nevznikly.

Poučení