Ústavní soud · Rozhodnutí

III. ÚS 2822/07

Rozhodnuto 2009-03-19 · ECLI:CZ:US:2009:3.US.2822.2007

Právní věta

Ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v článku 1 odst. 1 Ústavy; povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo pak předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně (zde) konstantní správní praxe správních úřadů a výkladu práva podávaného správními soudy.

Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů, přitom není vyloučeno, avšak lze v něm spatřovat závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve světle konkrétní situace. Platí však, že změna dlouhodobé správní praxe nebo soudní judikatury, ale za nezměněného stavu právních předpisů, může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít svévolně.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 520/06 (a dalších) zdůraznil, že právě „soustavná praxe orgánů státní správy sociálního zabezpečení“ vytvořila oprávněná očekávání adresátů příslušných právních norem v oblasti nemocenského pojištění“ a „dotvořila“ české právo v jeho materiální podobě tak, že „v relevantní době nemohla být použita Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti místo úpravy zákonné“. Odmítl-li Nejvyšší správní soud „důvod změny praxe orgánů sociálního zabezpečení, spočívající v nesprávném výkladu novely Ústavy, účinné od 1. června 2002“, bylo na něm, aby (spolu krajskými soudy) „chránil oprávněná očekávání adresátů v trvající existenci jejich práv a povinností“, a to za právního stavu existujícího v nezměněné podobě až do 31. 12. 2003. Odpadl–li „jako nesprávný argument použitím čl. 10 Ústavy v novém znění“, nelze na změnu praxe správního orgánu nahlížet jinak, než na „libovůli a nikoliv legitimní a principiální změnu výkladu práva“. Pokud Nejvyšší správní soud změnu správní praxe takto „ex post de facto justifikoval“, dopustil se podle Ústavního soudu „libovůle mající rozměry protiústavní“.

I v dané věci je namístě závěr, již dříve Ústavním soudem vyslovený, že „francouzští státní příslušníci, kteří neměli v České republice trvalý pobyt a byli činní na jejím území pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, nebyli účastni na pojištění podle zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do 31. 12. 2003 [a to s odkazem na ustanovení § 5 písm. b) citovaného zákona]“.

Citované zákony (8)

Rubrum

Ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v článku 1 odst. 1 Ústavy; povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo pak předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně (zde) konstantní správní praxe správních úřadů a výkladu práva podávaného správními soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů, přitom není vyloučeno, avšak lze v něm spatřovat závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve světle konkrétní situace. Platí však, že změna dlouhodobé správní praxe nebo soudní judikatury, ale za nezměněného stavu právních předpisů, může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít svévolně. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 520/06 (a dalších) zdůraznil, že právě „soustavná praxe orgánů státní správy sociálního zabezpečení“ vytvořila oprávněná očekávání adresátů příslušných právních norem v oblasti nemocenského pojištění“ a „dotvořila“ české právo v jeho materiální podobě tak, že „v relevantní době nemohla být použita Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti místo úpravy zákonné“. Odmítl-li Nejvyšší správní soud „důvod změny praxe orgánů sociálního zabezpečení, spočívající v nesprávném výkladu novely Ústavy, účinné od 1. června 2002“, bylo na něm, aby (spolu krajskými soudy) „chránil oprávněná očekávání adresátů v trvající existenci jejich práv a povinností“, a to za právního stavu existujícího v nezměněné podobě až do 31. 12. 2003. Odpadl–li „jako nesprávný argument použitím čl. 10 Ústavy v novém znění“, nelze na změnu praxe správního orgánu nahlížet jinak, než na „libovůli a nikoliv legitimní a principiální změnu výkladu práva“. Pokud Nejvyšší správní soud změnu správní praxe takto „ex post de facto justifikoval“, dopustil se podle Ústavního soudu „libovůle mající rozměry protiústavní“. I v dané věci je namístě závěr, již dříve Ústavním soudem vyslovený, že „francouzští státní příslušníci, kteří neměli v České republice trvalý pobyt a byli činní na jejím území pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, nebyli účastni na pojištění podle zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do 31. 12. 2003 [a to s odkazem na ustanovení § 5 písm. b) citovaného zákona]“.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele SOCIÉTÉ AIR FRANCE, se sídlem 45 rue de Paris, 95747 Roissy CDG, Francouzská republika, zastoupeného E. B., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2007, č. j. 3 Ads 7/2007–73, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2006, č. j. 12 Cad 26/2005-38, takto:

Odůvodnění

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2007, č. j. 3 Ads 7/2007–73, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2006, č. j. 12 Cad 26/2005-38, se zrušují.

Poučení

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonem o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústavy“) a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Cad 26/2005 se podává následující. Rozhodnutím před správními soudy žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 11. 2004, č. j. 323-6003-4362-3.11.2005/Hů, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 10. 2005 - platebnímu výměru č. 822/2449/05, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, včetně penále, ve výši 580 904 Kč. Ku vzniku nedoplatku na pojistném došlo tím, že stěžovatel nezahrnul v rozporu s § 3 odst. 1 písm. c) bod 1, § 5 odst. 1 písm. a), b) a § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění platném do 31. 12. 2003 (dále jen „zákona č. 589/1992 Sb.“), do vyměřovacího základu pro odvod pojistného za měsíce červenec 2003 – prosinec 2003 příjmy zúčtované v souvislosti s výkonem zaměstnání občanů Francouzské republiky a to D. L. F. a L. F., kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a ve společnosti pracovali na základě pracovních smluv uzavřených dle francouzského práva. Podle žalované se na tyto osoby vztahuje Všeobecná úmluva o sociální potřebnosti ze dne 12. 10. 1948, uzavřená mezi Československem a Francií (zveřejněná pod č. 215/1949 Sb.), ve znění Dodatkové úmluvy č. 68/1970 Sb. (dále jen „Úmluva“), jež se v důsledku změny čl. 10 Ústavy (provedené ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) stala součástí českého právního řádu, a podle které francouzští státní občané, pokud vykonávají výdělečnou činnost na území České republiky, podléhají českým právním předpisům o sociálním zabezpečení (z hlediska této Úmluvy tedy nejsou považováni za „cizince s odlišnými právy a povinnostmi než mají čeští občané“). Žalovaná též uvedla, že právní situace těchto zaměstnanců byla nesporná do nabytí účinnosti novely čl. 10 Ústavy, jakož i od 1. 1. 2004, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců (dále jen „zákona č. 54/1956 Sb.); v období od 1. 6. 2002 do 31. 12. 2003 bylo (je) však nutno vzájemný vztah zákona č. 54/1956 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2003, a Úmluvy posuzovat „se zřetelem“ k čl. 10 Ústavy (ve znění od 1. 6. 2002) a tudíž nelze na tyto pracovněprávní vztahy (i když se řídí „francouzským právem“) aplikovat § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., neboť Úmluva je tomuto právnímu předpisu „nadřazena“. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2006, č. j. 12 Cad 26/2005-38, byla žaloba zamítnuta. Při svém rozhodování vycházel soud (jak v odůvodnění uvedl) především z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2006, č. j. 3 Ads 21/2005-71, když uvedl, že v případě Úmluvy jde o tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvu, kterou je Česká republika vázána; jejím předmětem však nejsou lidská práva a základní svobody a tudíž sama o sobě nemůže být považována za bezprostředně závaznou a mající přednost před zákonem, neboť tomu („před novelou Ústavy“) bránilo její věcné zaměření. Novela Ústavy sice rozšířila okruh mezinárodních smluv, jež jsou součástí vnitrostátního právního řádu i mimo rámec těch, které se týkají lidských práv a základních svobod, avšak navíc podmínila jejich vnitrostátní účinky souhlasem Parlamentu, k čemuž v případě Úmluvy nedošlo. Postavení Úmluvy jako pramene práva je proto podmíněno zákonným odkazem, tedy ji lze aplikovat přímo pouze tehdy, existuje-li zákon, který jí takový právní status přiznává. Tímto zákonem je zákon č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění, podle jehož § 1 mají ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. Pravidla obsažená v Úmluvě jsou (na tomto místě soud chybně uvádí že „nejsou“) proto aplikovatelná přímo a Úmluva je k zákonu č. 54/1956 Sb. v poměru předpisu speciálního k obecnému. Ve smyslu závěrů podávajících se z citovaného rozsudku dále uvedl, že věcná působnost § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. (ve znění do 31. 12. 2003) dopadá i na zaměstnance žalobce, avšak pro existenci Úmluvy, jež je na základě odkazu pojatého do zákona č. 100/1932 Sb. součástí právního řádu České republiky a tedy přímo aplikovatelná, se těchto zaměstnanců „vynětí z pojištění nedotkne“ . Uzavřel tudíž, že „francouzští státní občané, kteří vykonávali výdělečnou činnost na území České republiky, podléhali českým právním předpisům stejně jako čeští občané“, a tudíž „nemohli být z hlediska Úmluvy považováni za cizince s odlišnými právy a povinnostmi“; proto zde nelze uplatnit vynětí z nemocenského pojištění podle § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2003. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 8. 2007, č. j. 3 Ads 7/2007-73, jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že argumentace městského soudu je v souladu se závěry vyslovenými již v jeho rozsudku ze dne 30. 30. 2006, č. j. 4 Ads 9/2005-62 (publikovaného ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 941/2006), podle něhož byla Úmluva s ohledem na § 1 zákona č. 100/1932 Sb. do 1. 5. 2004 součástí českého právního řádu. Pokud jde o vztah Úmluvy k zákonu č. 54/1956 Sb. soud vyložil, že „jestliže zákon č. 54/1956 Sb. za určitých podmínek vyjímá z pojištění francouzské státní příslušníky a Úmluva jim přiznává stejné postavení v sociálním zabezpečení jako českým občanům“, je třeba Úmluvě přiznat aplikační přednost, neboť je k zákonu ve vztahu předpisu speciálního k obecnému. Nová právní úprava s účinností od 1. 1. 2004 podle něj směřovala ke sjednocení podmínek účasti na nemocenském pojištění jak ve státech Evropské unie tak i v těch, kde je rozhodujícím hlediskem místo výkonu činnosti, a nikoliv k řešení otázky, podle jakých právních předpisů se výkon této činnosti řídí. Nejednotnost výkladu příslušných právních norem v rozhodném období může být pak podnětem k využití pravomoci správního orgánu k prominutí penále za pozdní úhradu zákonných odvodů. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací soudů o „nadřazenosti“ Úmluvy nad zákonem, jež má vyplynout z textu zákona č. 100/1932 Sb., neboť i kdyby tato byla součástí českého právního řádu či „nadřazena zákonu“, nepodává se z ní pro napadená rozhodnutí „žádná opora“. Naopak dovozuje, že v období od 1. 6. 2002 do 1. 1. 2004 je „právní postavení zaměstnavatelů a zaměstnanců, kteří měli uzavřenou pracovněprávní smlouvu podle cizích právních předpisů, sporné a nejasné“; k tomu předně podotýká, že v posuzovaném případě francouzští zaměstnanci platili ve Francii do 1. 1. 2004 pojistné na sociální zabezpečení a žádný z nich nepobíral dávky sociálního zabezpečení dle právních předpisů České republiky. Změna čl. 10 Ústavy „nepřinesla sama o sobě žádnou novotu“ co do právního postavení těchto zaměstnanců, neboť i nadále platila úprava jejich vynětí z pojištění obsažená v zákoně č. 54/1956 Sb. (§ 5 písm. b) a ani změnou Ústavy nebyla Úmluva do českého právního řádu inkorporována, neboť nesplňuje jednu z podmínek stanovených v čl. 10 Ústavy, jíž je souhlas Parlamentu České republiky k její ratifikaci. Avšak ani za předpokladu, kdy by Úmluva byla součástí českého právního řádu, tato sama o sobě účast zaměstnanců zaměstnaných podle cizích právních předpisů (francouzských státních občanů zaměstnaných podle francouzského práva) na českém sociálním zabezpečení nezakládá, když pouze odkazuje na zákonodárství příslušného smluvního státu, z něhož však nelze účast na sociálním zabezpečení ve sporném období dovodit. Výklad provedený správními orgány tudíž označuje za „zjevně diskriminační“, protože by pak občané Francouzské republiky byli zvýhodněni oproti občanům českým, kteří měli v roce 2003 uzavřenu pracovní smlouvu podle cizího práva a byli tak vyňati z povinnosti účastnit se systému nemocenského a důchodového pojištění. Rozporný postup správních orgánů byl založen stanoviskem Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále jen „MPSV“) k provádění mezinárodních smluv při posuzování účasti na nemocenském pojištění ze dne 11. 2. 2003, podle něhož mají správní orgány „doměřit pojistné“ za rok 2003 všem zaměstnavatelům, kteří mají se svými zaměstnanci uzavřeny pracovní smlouvy podle cizího práva. MPSV se na podporu tohoto závěru odvolává na nařízení Rady EHS č. 1408/71 a ignoruje přitom skutečnost, že v roce 2003 nebyla ČR členem EU a proto nařízení nebylo pro ni závazné. Stěžovatelka poukázala též na to, že v právním posouzení věci není jednota ani mezi správními orgány ani mezi správními senáty krajských soudů, které v této věci postupují odlišně; za existence této nejednotnosti nemohla mít tudíž právní jistotu zda „nějakou“ povinnost má či nikoliv. Postup správních orgánů je podle ní tudíž „naprosto bezprecedentním využitím nejasného právního postavení zaměstnavatelů a zaměstnanců, kteří mají uzavřenou pracovní smlouvu podle cizího práva“; k předpisu nedoplatku na pojistném za rok 2003 bylo (navíc) přistoupeno až od roku 2004, kdy „bylo jisté, že žádný ze zaměstnanců nemůže čerpat výhody ze sociálního zabezpečení, za které je žádáno pojistné“. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku a též na svá vyjádření, podaná k ústavním stížnostem v obdobných věcech. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu však podle něj sám o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá a neodůvodňuje tvrzení o porušení základních práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti po nastíněném širším (zčásti historickém a zčásti teleologickém) kontextu, z něhož je (podle něj) nutno vycházet při aplikaci ustanovení mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení, a jež zohledňuje především „motivy internacionalizace práva sociálního zabezpečení“, setrvává na svém závěru, že věcná působnost § 5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění (vynětí z pojištění) se sice vztahovala na „cizí státní příslušníky nemající trvalý pobyt na území České republiky činné pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů“, avšak v případě „vztahů regulovaných koordinačními smlouvami o sociálním zabezpečení“ se jich vynětí z pojištění dotknout nemůže. Obecnou recepční normou pro všechny mezinárodní smlouvy o sociálním pojištění (existující i budoucí), která umožňovala jejich vnitrostátní aplikaci v plné šíři a (na základě vztahu speciality) i jejich přednostní aplikaci před zákonnou obecnou vnitrostátní úpravou, je podle Nejvyššího správního soudu právě zákon č. 100/1932 Sb., přičemž závěr, že tento zákon byl i v době od 1. 1. 1993 do 1. 6. 2002 „jediným recepčním mechanismem pro vnitrostátní použití mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení v jejich plném rozsahu“, respektuje i (implicite i explicite) dosavadní judikatura obecných soudů a nezpochybnil jej (pro období do 1. 6. 2002) ani Ústavní soud při posuzování problematiky „tzv. slovenských důchodů“. I když se ani přijetím tzv. euronovely Ústavy nestala Úmluva předmětem inkorporace ve smyslu čl. 10 Ústavy a nedošlo k jejímu „vtažení“ do právního řádu České republiky (Parlament nedal k její ratifikaci souhlas), patří Úmluva i po 1. 6. 2002 do skupiny smluv inkorporovaných do českého právního řádu „prostým zákonem“ – zde zákonem č. 100/1932 Sb. – tak, jako tomu bylo dosud. S poukazem na rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 941/2006 pak zdůrazňuje, že zákon č. 100/1932 Sb. ve věci Úmluvy nebyl v nyní posuzované věci ve vztahu k obdobným věcem aplikován ani ojediněle. Přijetí teze, že Nejvyšší správní soud nebyl při svém rozhodování oprávněn svým výkladem „zhojit“ postup ČSSZ, jež nesprávně odkázala na ustanovení čl. 10 Ústavy (ve znění od 1. 6. 2002), by pak značilo, že buď 1/mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení nebylo lze před 1. 6. 2002 aplikovat na základě zákonného odkazu podávajícího se ze zákona č. 100/1932 Sb., nebo 2/ „vázanost správní praxí“ mu znemožňuje „zaujmout právní výklad“ pokud by jím došlo k „nepředvídatelné změně správní praxe, která dotvořila právo v jeho materiální podobě“. Právě k otázce „legitimní změny praxe“ podotýká, že Nejvyšší správní soud se ve shodě s Ústavním soudem (a jím vystavěnými kriterii) sám v řadě případů vyslovil k vázanosti veřejné správy vlastní aplikační praxí, avšak vždy jen tam, kdy k postupu správních orgánů obecně závazné předpisy „mlčí“. Pro závěr, že posuzovaná věc toto kriterium nesplňuje, je nutno vzít v úvahu zejména přijetí tří významných mezinárodních smluv v oblasti sociálního zabezpečení v letech 2001 a 2001 (s Německem, Rakouskem a Lucemburskem) a s tím spojené kvalitativní a kvantitativní nároky na mezinárodní praxi, jež přispělo k „poznání správného výkladu práva“, a současně je nutno přihlédnout i k tomu, že stanovisko MPSV k aplikaci mezinárodních smluv po 1. 1. 2003, jakož i pokyn ministra (zde k postupu jemu podřízených subjektů) byly předem plátcům pojistného „veřejně známy“. Žalovaná ČSSZ navíc neopírala své rozhodnutí výlučně o změnu čl. 10 Ústavy (od 1. 6. 2002), neboť tento argument je v jejím rozhodnutí obsažen jen jako „jeden z řady důvodů obsáhle argumentovaných rozhodnutí“. Česká správa sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastnice, ve svém vyjádření uvedla, že za zásadní považuje to, že Úmluva byla „závazná“ pro „správní a jiné orgány“ – a to bez ohledu na změnu Ústavy provedenou ústavním zákonem č. 395/2001 Sb.; pro správní orgány bylo proto nezbytné respektovat Úmluvu „jak v období do 31. 5. 2002, tak i od 1. 6. 2002“ a vycházet z ní přednostně tam, kde vnitrostátní právní předpis stanoví jinak. Zpochybnění závěru o závaznosti a aplikovatelnosti Úmluvy by obecně znamenalo zpochybnění plnění, poskytnutých na základě mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení před 1. 6. 2002, a dávky na jejich základě poskytnuté by tak byly vyplaceny bez právního důvodu, tudíž neoprávněně. Pro správnou aplikaci Úmluvy je pak nutno plně respektovat dva základní principy na nichž je založena, a to princip jediného pojištění (čl. 3 odst.1 Úmluvy) a princip zákazu diskriminace ( čl. 1 odst. 1 Úmluvy), v jejich vzájemné souvislosti; jinými slovy „francouzský státní příslušník musí být v ČR pojištěn za stejných podmínek jako občan ČR“, nepřihlížeje přitom k jeho bydlišti. Bez ohledu na to, dle jakého práva byla uzavřena pracovní smlouva, musí mít tudíž francouzský pracovník z hlediska pojištění stejné postavení jako český, tzn. být pojištěn. K okolnostem, za kterých došlo ke „změně správní praxe“ počínaje 1. 1. 2003 uvádí, že s uzavřením významných mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení po r. 2000 a přípravou na členství v EU byly získány nové poznatky a zkušenosti v této oblasti. Na základě takto pozměněného náhledu na aplikační praxi přijala ČSSZ koncem roku 2002 stanovisko k otázce „aplikace zákona o nemocenském pojištění v souvislosti s mezinárodními smlouvami o sociálním zabezpečení“; toto stanovisko vydané za účelem usměrnění praxe správních orgánů bylo dáno na vědomí plátcům pojistného „předem“, a to za pomocí prostředků zcela obvyklých a přiměřených účelu (zveřejnění na internetových stránkách, za pomocí médií, z diskuzí se zaměstnavateli apod.); k jeho přijetí tak došlo „pro všechny subjekty předem“ s tím, že je tak „činěno do budoucna, pro všechny subjekty zcela rovnocenně“ a „zpětně nebylo pojistné v žádném případě požadováno“. Vedlejší účastnice proto dovozuje, že pokud by „nové zkušenosti a poznatky, jejich zhodnocení“ a závěr o nutnosti jejich zavedení do již neodpovídající praxe „nemohly být důvodem pro změnu právní praxe orgánů veřejné správy“, představovalo by to „nemožnost jakéhokoliv vývoje“; usuzuje tudíž, že uvedené okolnosti učinily její postup „legitimní a nepředstavovaly libovůli ve změně správní praxe“. V replice stěžovatelka setrvává na svých právních závěrech s tím, že její argumentace směřovala proti nepředvídatelné a účelové interpretaci rozhodných právních předpisů jak ČSSZ tak obecnými soudy, přičemž je přesvědčena, že prostřednictvím její právní věci „řeší NSS i problémy jiné, s věcí samou nesouvisející“. Podle stěžovatelky tak argumentace Nejvyššího správního soudu „neobsahuje nic, co by významným způsobem mohlo změnit předchozí nálezy vydané ústavním soudem v obdobných věcech“. Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Klíčové je, že posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, zcela identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezem ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 629/06, sp. zn. I. ÚS 605/06, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 520/06, ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 705/06, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. I. ÚS 2373/07, ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 629/06 a ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 619/06. Ve všech těchto věcech Ústavní soud ústavním stížnostem stěžovatelů vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stejně jako rozhodnutí městského soudu zrušil. To je významné potud, že se tyto závěry uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého. Nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí tedy trpí stejným ústavněprávním deficitem, který byl identifikován v obdobných věcech jiných účastníků, pročež na příslušná (výše označená) rozhodnutí Ústavního soudu, resp. jejich plná odůvodnění, zde postačí již jen odkázat. Je proto praktické jen připomenout vůdčí názory Ústavního soudu, vyjádřené jmenovitě v nálezu sp. zn. I. ÚS 520/06. Ústavní soud zde primárně zdůraznil, že ke „znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v článku 1 odst. 1 Ústavy; povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán“. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo pak předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně (zde) konstantní správní praxe správních úřadů a výkladu práva podávaného správními soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů, není vyloučeno, avšak lze v něm spatřovat „závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve světle konkrétní situace“. Platí však, že „změna dlouhodobé správní praxe nebo soudní judikatury, ale za nezměněného stavu právních předpisů, může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít svévolně“. Podle Ústavního soudu nevyhověly obecné soudy v posuzované věci zejména imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy, ze kterého vyplývá požadavek ústavně konformního výkladu podústavního práva; naopak Nejvyšší správní soud poté, co odmítl výklad žalované jako nesprávný, „legitimizoval zřejmý protiústavní exces v postupu správního úřadu zcela novou … nesprávnou interpretací českého ústavního pořádku“. Ústavní soud především konstatoval, že ani Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti, uzavřená mezi Československou republikou a Francouzskou republikou (v původním znění vyhlášená pod č. 215/1949 Sb.), ani Dodatková úmluva k Všeobecné úmluvě o sociální bezpečnosti uzavřená mezi Československem a Francií (vyhlášená pod č. 68/1970 Sb.) nebyla ratifikována se souhlasem Národního shromáždění ČSR, respektive Federálního shromáždění ČSSR. Ačkoliv oba soudy odmítly závěr žalovaného, že se Úmluva stala od 1. 6. 2002 součástí právního řádu České republiky právě s ohledem na znění čl. 10 Ústavy, i přesto postup správního orgánu legalizovaly „způsobem libovolným a zcela nepředvídatelným“, když přímou aplikovatelnost pravidel v Úmluvě obsažených dovodily za použití zákona č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění a vyslovily, že „v relevantní době“ byla Úmluva k zákonu č. 54/1956 Sb. v poměru právního předpisu speciálního k předpisu obecnému. Podle Ústavního soudu však za situace, kdy postup správního orgánu – právě s ohledem na výklad čl. 10 Ústavy provedený oběma soudy (zde zejména soudem městským, jež však při svém rozhodování vyšel z právního názoru vysloveného v obdobné věci Nejvyšším správním soudem) – ztratil svou oporu, nelze tento „zhojit legalistickou konstrukcí, která podepřela aplikovatelnost Úmluvy na základě 70 let starého zákona“ (pozn. přičemž z kontextu se jednoznačně podává, že je zde míněna jeho aplikace ve vztahu k Úmluvě), který nikdy nebyl „ve vztahu ke stěžovateli ani vůči jiným subjektům“ aplikován, ačkoliv by tak – ve smyslu zastávaného právního názoru – mohlo být činěno kdykoliv předtím. K tomu pouze pro doplnění Ústavní soud k nyní projednávané věci připomíná, že z rozhodnutí vedlejšího účastníka a též i z jeho vyjádření se jednoznačně podává, že jeho dosavadní praxe nevycházela z přímé aplikovatelnosti pravidel obsažených v Úmluvě na základě obecnými soudy odkazovaného zákona č. 100/1932 Sb., přičemž impulsem k její změně a přehodnocení výkladu ohledně okruhu osob podléhajících českým právním předpisům o sociálním zabezpečení ze strany správních úřadů – zde konkrétně francouzských státních příslušníků – se staly (jak sama vedlejší účastnice uvádí) až okolnosti mající základ v uzavření „významných“ mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení po r. 2000 a příprava na členství v EU, v rámci kterých měly být „získány nové poznatky a zkušenosti v této oblasti“. Ústavní soud v odkazovaném nálezu dále zdůraznil, že právě „soustavná praxe orgánů státní správy sociálního zabezpečení (kontinuálně existující do počátku roku 2004) vytvořila oprávněná očekávání adresátů příslušných právních norem v oblasti nemocenského pojištění“ a „dotvořila“ české právo v jeho materiální podobě tak, že v relevantní době nemohla být použita Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti místo úpravy zákonné. Odmítly-li obecné soudy „důvod změny praxe orgánů sociálního zabezpečení, spočívající v nesprávném výkladu novely Ústavy, účinné od 1. června 2002“, bylo - podle citovaného nálezu - na nich, aby „chránily oprávněná očekávání adresátů v trvající existenci jejich práv a povinností, za právního stavu existujícího v nezměněné podobě až do 31. 12. 2003“. Jestliže odpadl „jako nesprávný argument použitím čl. 10 Ústavy v novém znění“, nelze na změnu praxe správního orgánu nahlížet jinak, než na „libovůli a nikoliv legitimní a principiální změnu výkladu práva“. Pokud obecné soudy změnu správní praxe takto „ex post de facto justifikovaly“, dopustily se podle Ústavního soudu „libovůle mající rozměry protiústavní“. Ani v tomto případě nemá Ústavní soud žádného důvodu odklonit se od závěru vysloveného ve shora označených nálezech, podle něhož „francouzští státní příslušníci, kteří neměli v České republice trvalý pobyt a byli činní na jejím území pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, nebyli účastni na pojištění podle zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do 31. 12. 2003 [a to s odkazem na ustanovení § 5 písm. b) citovaného zákona]“. Stejně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 520/06 (jakož i v dalších shora označených věcech) i zde proto Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny, ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.