15 A 140/2019– 148

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. et Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: Moneta Auto, s.r.o., IČO: 60112743 sídlem Vyskočilova 1442/1b, Praha 4 zastoupená advokátem Mgr. Romanem Vojtou, LL.M. se sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha 1 proti žalované: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 19. 8. 2019, č. j. ČOI 105601/19/O100/1000/19/Hl/Št takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž k jejímu odvolání došlo ke změně rozhodnutí Inspektorátu Středočeského a hl. město Praha (dále jen „správní orgán I. stupně“ či „prvoinstanční orgán“) ze dne 14. 6. 2019, č. j. ČOI 78614/19/1000 (dále též „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“ nebo „prvoinstanční rozhodnutí“ či „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni uložena úhrnná pokuta ve výši 500 000 Kč za spáchání správního deliktu dle ustanovení § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“), kterého se žalobkyně měla dopustit porušením ustanovení § 6 odst. 1 citovaného zákona a za spáchání správního deliktu dle ustanovení § 20 odst. 2 písm. e) ZSÚ, kterého se měla dopustit porušením ustanovení § 9 odst. 1 citovaného zákona.

2. Dále byla podle § 66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) zastavena řízení zahájená podle § 46 odst. 1 správního řádu ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 1 písm. b) ZSÚ, kterých se žalobkyně v postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. b) tohoto zákona dopustila tím, že v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 ZSÚ smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 33616190, č. 33620422, č. 33621957, č. 33622255, č. 33623304, č. 33623954, č. 33623974 a č. 33624308 neobsahovaly informace stanovené v Příloze č. 3 odst. 1 písm. d) k ZSÚ, neboť odpadl jejich důvod.

3. Dále bylo podle § 66 odst. 2 správního řádu zastaveno řízení zahájené podle § 46 odst. 1 správního řádu ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 1 písm. b) ZSÚ, kterých se žalobkyně v postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. b) tohoto zákona dopustila tím, že v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 ZSÚ smlouva o spotřebitelském úvěru č. 33616190 neobsahovala informace stanovené v Příloze č. 3 odst. 1 písm. f), h), n) a o) k ZSÚ, neboť odpovědnost za správní delikt zanikla.

4. Dále bylo podle § 66 odst. 2 správního řádu zastaveno řízení zahájené podle § 46 odst. 1 správního řádu ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 2 písm. e) ZSÚ, kterých se žalobkyně v postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. b) tohoto zákona dopustila tím, že v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 ZSÚ před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 33616190 neposoudila s odbornou péčí schopnost spotřebitelky splácet spotřebitelský úvěr, neboť odpovědnost za správní delikt zanikla.

5. Dále bylo podle § 66 odst. 2 správního řádu zastaveno řízení zahájené podle § 46 odst. 1 správního řádu ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 1 písm. b) ZSÚ, kterých se žalobkyně v postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. b) tohoto zákona dopustila tím, že v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 ZSÚ smlouva o spotřebitelském úvěru č. 33616190 neobsahovala informaci stanovenou v Příloze č. 3 odst. 1 písm. n) k ZSÚ, neboť odpovědnost za správní delikt zanikla.

6. Dále byla podle § 66 odst. 2 správního řádu zastavena řízení zahájená podle § 46 odst. 1 správního řádu ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 2 písm. e) ZSÚ, kterých se žalobkyně v postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. b) tohoto zákona dopustila tím, že v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 ZSÚ před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru č. 33616190, č. 33616796, č. 33617285, č. 33617478 a č. 33618426 neposoudila s odbornou péčí schopnost spotřebitelů splácet spotřebitelský úvěr, neboť odpovědnost za správní delikty zanikla.

7. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni zároveň uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

8. Žalovaná změnila rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že výroky o těchto skutcích: „č. 33620422 uzavřená se spotřebitelem, V. N. dne 19. 06. 2014, č. 33621957 uzavřená se spotřebitelem M. S: dne 27. 07. 2014, č. uzavřená se spotřebitelkou M. S. dne 04. 08. 2014“, dále „smlouva ospotřebitelském úvěru č. 33620422, uzavřená se spotřebitelem, V. N. dne 19. 06.2014, obsahovala informaci o celkové částce splatné spotřebitelem ve výši 470.520,– Kč, přičemž správná celková částka splatná spotřebitelem je 475.520,– Kč, smlouva o spotřebitelském úvěru č. 33621957, uzavřená se spotřebitelem, M. S. dne 27. 07. 2014., obsahovala informaci o celkové částce splatné spotřebitelem ve výši 275.520,– Kč, přičemž správná celková částka splatná spotřebitelem je 280.520,– Kč, smlouva o spotřebitelském úvěru č. 33622255, uzavřená se spotřebitelkou M. S. dne 04. 08. 2014, obsahovala informaci o celkové částce splatné spotřebitelem ve výši 556.160,– Kč, přičemž správná celková výše splatná spotřebitelem je 571.160,– Kč“, dále „smlouva o spotřebitelském úvěru č. 33620422, uzavřená se spotřebitelem V. N. dne 19. 06. 2014, obsahovala informaci o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr ve výši 21,2 %, přičemž správná roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr je 22,2 %, smlouva o spotřebitelském úvěru č. 33621957, uzavřená se spotřebitelem M. S. dne 27. 07. 2014, obsahovala informaci o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr ve výši 14,3 %, přičemž správná roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr je 15,6 %, smlouva o spotřebitelském úvěru č. 33622255, uzavřená se spotřebitelkou M. S. dne 04. 08. 2014, obsahovala informaci o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr ve výši 26,0 %, přičemž správná roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr je 26,9 %“ a dále „č. 33620422, uzavřená se spotřebitele, V. N. dne 19. 06.2014, č. 33621957, uzavřená se spotřebitelem M. S. dne 27. 07. 2014, č. 33622255, uzavřená se spotřebitelkou M. S. dne 04. 08. 2014, č. 33620245 uzavřená se spotřebitelem L. K. dne 15. 06. 2014, č. 33621375 uzavřená se spotřebitelem V. M. dne 13. 07. 2014“ zrušila a řízení v této části zastavila.

9. Dále žalovaná rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnila ve výši uložené pokuty, kdy částku 500 000 Kč s ohledem na v části zastavené řízení snížila na částku 350 000 Kč. Ve zbytku pak rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila a odvolání jako nedůvodné zamítla.

II. Napadené rozhodnutí

10. Žalovaná v napadeném rozhodnutí shrnula průběh řízení před prvoinstančním orgánem a zrekapitulovala nosné důvody rozhodnutí správního orgánu I. stupně a odvolací námitky žalobkyně, s nimiž se pak postupně vypořádala. Jako důvodnou shledala odvolací námitku týkající se uplynutí prekluzivní lhůty. Byly tak naplněny důvody pro zrušení části rozhodnutí (viz bod 7 tohoto rozsudku) a zastavení řízení v těchto částech.

11. Žalobkyně byla se v souvislosti s pěti konkrétními smlouvami o spotřebitelském úvěru č. 33623304, č. 33623954, č. 33623974, č. 33624308 a č. 33642521 (pouze bod iii) uzavřenými v období od 3. 9. 2014 do 11. 11. 2015 shledána vinnou ze spáchání správních deliktů, kterých se dopustila tím, že porušila ZSÚ, a to tak, že: (i) smlouvy neobsahovaly informace dle Přílohy č. 3 k ZSÚ, a to a. informace dle písm. h) o právu obdržet kdykoliv bezplatně výpis z účtu v podobě tabulky umoření, je–li zahrnuto umoření jistiny spotřebitelského úvěru s pevně stanovenou dobou trvání; b. informaci dle písm. n) o právu na odstoupení od smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, lhůtě, během níž může být toto právo vykonáno a dalších podmínkách pro výkon tohoto práva včetně informace o povinnosti spotřebitele zaplatit čerpanou jistinu a příslušný úrok podle § 11 odst. 3 ZSÚ, jakož i o částce úroku splatné za den; a c. informaci dle písm. o) o právech vyplývajících z § 11 odst. 3 a 4 ZSÚ a podmínkách jejich uplatnění; (ii) smlouvy obsahovaly nesprávné informace o výši roční procentní sazbě nákladů (dále jen „RPSN“) a celkové částce splatné spotřebitelem; a (iii) žalobkyně s odbornou péčí neposoudila schopnost spotřebitelů splácet spotřebitelské úvěry, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitelů, a je–li to nezbytné, nahlédnutím do databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů.

12. K uložené sankci žalovaná odkázala na principy zákonnosti a individualizace trestu. Ztotožnila se s hodnocením správního orgánu I. stupně i s ohledem na závažnost vytýkaného pochybení. Správní orgán I. stupně přistoupil k uložení pokuty ve výši 500 000 Kč, vypořádal se se všemi okolnostmi rozhodnými pro výši ukládané sankce, přihlédl též ke skutečnosti, že uložený trest má plnit funkci generální prevence a aplikoval absorpční zásadu. S ohledem na skutečnost, že žalovaná částečně změnila prvoinstanční rozhodnutí, přistoupila v rámci odvolacího řízení rovněž ke snížení uložené pokuty, a to na částku 350 000 Kč. Uloženou pokutu pak neshledala jako nepřiměřenou, tím méně zcela zjevně nepřiměřenou.

III. Žaloba

13. Žalobkyně v podané žalobě předně zrekapitulovala průběh řízení před správními orgány a uvedla, že nesouhlasí s právními a skutkovými závěry žalované, neboť je považuje za nesprávné a nezákonné. Uplatnila námitky nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti napadeného rozhodnutí, vady výroků a odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, vady výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem, namítla nezákonnost zhodnocení procesu posuzování schopnosti splácet úvěr, nezákonnost zhodnocení informací o právu obdržet tabulku umoření, nezákonnost zhodnocení podmínek výkonu práva na odstoupení, nezákonnost a nepřezkoumatelnost zhodnocení důsledků odstoupení od smlouvy na koupi vozidla, nepřípustnost změny správní praxe a překvapivost rozhodnutí, absenci předpokladů pro správní trestání a vady řízení, závěrem pak brojila proti nezákonnosti a nepřiměřenosti uložené sankce. A) Nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí 14. Žalobkyně dále namítla nezákonnost napadeného rozhodnutí, a to z důvodu nezákonného postupu žalované v souvislosti s odvoláním žalobkyně proti rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 (vydanému v řízení SEČ 10/0315/17/27, sp. zn. 18611/15/O100). Ač žalobkyně podala odvolání v celém rozsahu, měla žalovaná posoudit podané odvolání podle svého obsahu. Žalovaná výše uvedené rozhodnutí na základě podaného odvolání přezkoumala v celém rozsahu, tedy i v části, kde správní orgán I. stupně řízení částečně zastavil. Žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 2. 2018, č. j. ČOI 145791/17/O100/1000/17/18/Hl/Št rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 (vydané v řízení SEČ 10/0315/17/27, sp. zn. 18611/15/O100) zrušila a věc vrátila správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. Žalovaná tak svým jednáním nezákonně přezkoumala rozhodnutí v celém rozsahu, byť žalobkyně do výroku o zastavení řízení odvolání nepodala, a zrušila jej i v části zastaveného řízení, tedy v neprospěch žalobkyně. Tímto postupem porušila zásadu zákazureformatio in peius.

15. Žalovaná současně ve svém rozhodnutí ze dne 16. 2. 2018, č. j. ČOI 145791/17/ O100/1000/17/18/Hl/Št správnímu orgánu I. stupně uložila, aby opětovně posoudil, zda jsou ve vztahu k RPSN a celkovým částkám splatným spotřebitelem v předmětných úvěrových smlouvách skutečně dány důvody pro zastavení řízení. Následně v prvoinstančním rozhodnutí správní orgán I. stupně uložil žalobkyni pokutu za pochybení při výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem i ve vztahu ke smlouvám o spotřebitelském úvěru (č. 33620422 ze dne 16. 6. 2014, č. 33621957 ze dne 27. 7. 2014, č. 33622255 ze dne 4. 8. 2014, č. 33623304 ze dne 3. 9. 2014, č. 33623954 ze dne 20. 9. 2014, č. 33623974 ze dne 21. 9. 2014 a č. 33624308 ze dne 29. 9. 2014) u kterých prve shledal (v rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 vydaném v řízení SEČ 10/0315/17/27, sp. zn. 18611/15/O100), že k žádnému pochybení nedošlo. Z hlediska žalované se jedná o účelový postup, který ve svém důsledku porušuje zásadu legality dle čl. 2 odst. 3 Ústavy, zásadu zákazu zneužití pravomoci správního orgánu podle ustanovení § 2 odst. 2 správního řádu, zásadu zákazu změny v neprospěch odvolatele, a a zároveň jde o postup, který je v rozporu s principem dvojinstančnosti správního řízení. K uvedenému odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 8 Afs 5/2008–191 a Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, č. j. 10 A 240/2010–71. Žalovaná byla vázána rozsahem odvolání, a nezákonně tak přezkoumala i část rozhodnutí, které nebylo ze strany žalobkyně napadeno a ani být napadeno nemohlo, neboť se nelze odvolat proti rozhodnutí směřujícímu ve prospěch odvolatele (žalobkyně). Rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 (vydané v řízení SEČ 10/0315/17/27, sp. zn. 18611/15/O100) v části zastavení řízení nabylo právní moci a nese s sebou důsledek pravomocného rozhodnutí. B) Vady výroků a odůvodnění prvostupňového rozhodnutí 16. Žalobkyně dále namítla, že napadený výrok i odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně vykazují vady, a činí tak uvedené rozhodnutí nesrozumitelným, nepřezkoumatelným a nezákonným. S odkazem na četnou judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 10 As 180/2014, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 5 A 48/2001, publ. pod č. 386/2004 Sb. NSS, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006–73, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 1994, sp. zn. 6 A 63/93, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 1993, sp. zn. 6 A 48/1992) vyzdvihla, že výroková část prvostupňového rozhodnutí (výrok I. bod 1. písm. a/, b/ a c/, výrok I. bod 2.) je nepřesná, nesrozumitelná, neurčitá. Ve výrocích absentuje řádná identifikaci jednání, kterého se žalobkyně měla dopustit a kterým měla naplnit znaky skutkové podstaty toho kterého správního deliktu. Správní orgány současně do výrokové části nesprávně zařadily i část odůvodnění, přičemž žalovaná tyto vytýkané vady neodstranila, čímž napadené rozhodnutí učinila rovněž nezákonným.

17. Dále namítla, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť z něj není seznatelné, na podkladě jakých konkrétních důkazů bylo rozhodnutí vydáno, resp. jakými podklady správní orgán I. stupně odůvodňuje své závěry. Žalovaná se nevypořádala se všemi odvolacími námitkami žalobkyně, zejména pak s námitkami uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty dle § 21 odst. 3 ZSÚ, zastavení řízení v důsledku pochybení správního orgánu I. stupně a postupu, kdy správní orgán I. stupně nebyl oprávněn s žalobkyní zahajovat a vést kontroly ani předmětná řízení. C) Vady výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem 18. Předně žalobkyně v tomto námitkovém okruhu uvedla, že ve vztahu ke všem smlouvám bylo správní řízení již dříve pravomocně zastaveno, a to rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000.

19. Mezi žalobkyní a žalovanou panuje rozdílný právní názor na to, jakým způsobem má být do celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN započítán tzv. poplatek za uzavření úvěrové smlouvy. Žalobkyně má za to, že v případě předmětných úvěrových smluv částka odpovídající poplatku za uzavření smlouvy do výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem i RPSN vstupuje pouze jednou, neboť příslušný klient tento poplatek taktéž pouze jednou platí. Na podporu svého tvrzení odkázala na pravomocná rozhodnutí v civilním sporu, a to na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2015, č. j. 11 C 807/2013–100 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 227/2015–133. Předmětem soudního přezkumu, ke kterému došlo v rámci řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 a následně Městským soudem v Praze, byla smlouva uzavřená dne 12. 12. 2011, č. 33581089.Žalobkyně má tedy za prokázané, že výpočet celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN, který historicky (do 30. 6. 2015) uplatňovala ve smlouvách o spotřebitelském úvěru, byl zcela správný, avšak žalovaná se s odvolací námitkou ohledně existence výše citovaných rozsudků nevypořádala.

20. Závěry prvoinstančního, jakož i napadeného rozhodnutí, že v případě smluv o úvěru uzavíraných žalobkyní s jejími klienty musí žalobkyně částku odpovídající poplatku zohlednit také jako „součást celkové částky splatné spotřebitelem, která musí být nad rámec souhrnné výše splátek úvěru o částku nákladů zvýšena“, žalobkyně považuje za věcně, logicky i matematicky nesprávné.

21. Konstatovala, že na počátku úvěrového vztahu k žádné platbě mezi klientem a žalobkyní nedochází. Pokud jde o předmětný poplatek za sjednání úvěrové smlouvy, může se v celkové částce splatné spotřebitelem projevit dvojím způsobem. První varianta: klient má na zaplacení poplatku dostatečné vlastní zdroje (hotovost). Pak je celkovou splatnou částkou součet jistiny, úroků a výše poplatku zaplaceného v hotovosti. Druhá varianta: klient nemá na zaplacení poplatku dostatečnou hotovost a žádá, aby mu ve vztahu k němu byl poskytnut úvěr (čímž v tomto rozsahu dojde jen k posunutí odpovídajícího výdaje klienta do budoucna). Celková splatná částka je pak fakticky shodná jako v první variantě, pouze se adekvátně změní (navýší) úroky placené spotřebitelem. Dohoda mezi žalobkyní a klientem obsažená ve smlouvách, které byly předmětem správního řízení (druhá varianta), proto spočívá v tom, že klientovi je umožněno předmětný poplatek splatit v pravidelných splátkách spolu se splátkami části úvěru určeného na financování vozidla, a platba předmětného poplatku je tedy toliko rozložena v čase. V posuzované věci proto nedochází k žádnému počátečnímu započtení poplatku, o kterém nesprávně hovoří správní orgány jak v prvoinstančním rozhodnutí, tak v napadeném rozhodnutí. Za popsané situace proto prokazatelně nedochází na počátku úvěrového vztahu k žádné platbě poplatku ve formě započtení a daný poplatek je splácen až v rámci příslušných splátek.

22. Výklad zastávaný žalovanou rovněž není ve prospěch spotřebitele. Celkovou částku splatnou spotřebitelem je třeba chápat jako celkový dluh, celkovou pohledávku. Pokud by ale celková částka splatná spotřebitelem obsahovala částku odpovídající předmětnému poplatku dvakrát, jak tvrdí žalovaná, znamenalo by to, že spotřebitel je podle smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen zaplatit vyšší částku, než na které se ve skutečnosti dohodl s žalobkyní. Žalobkyně by byla oprávněna vymáhat rozdíl mezi tím, co spotřebitel fakticky zaplatí, a celkovou částkou splatnou spotřebitelem uvedenou ve smlouvě.

23. K prokázání správnosti shora uvedeného postupu žalobkyně v průběhu správního řízení navrhla důkaz znaleckým posudkem doc. Ing. T. K., MBA, Ph.D. a doc. Ing. J. B., Dr. ze dne 7. 10. 2015 „Znalecký posudek ve věci ekonomického posouzení nákladů na spotřebitelské úvěry č. 12/2015 a č. 03/2015“, který přiložila k žalobě. Ze závěrů posudku je dle žalobkyně zřejmé, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť výpočet celkové částky splatné spotřebitelem ve smluvní dokumentaci mezi žalobkyní a jejími klienty byl proveden správně a v souladu se ZSÚ.

24. Rovněž podotkla, že výpočet RPSN byl proveden správně. Zákon o spotřebitelském úvěru definuje RPSN v § 3 písm. d) a RPSN se počítá podle vzorce uvedeného v Příloze č. 5 k tomuto zákonu. Z příslušných ustanovení vyplývá, že na pravé straně rovnice RPSN musí být obsaženy položky, které dlužník skutečně zaplatí v průběhu trvání spotřebitelského úvěru. Svojí podstatou tak pravá strana rovnice obsahuje stejné položky, které jsou obsaženy v celkové částce splatné spotřebitelem. V tomto smyslu tedy platí, že pokud určitá položka je obsažena v celkové částce splatné spotřebitelem, musí být ve stejné výši zohledněna rovněž na pravé straně rovnice RPSN. Pravá strana rovnice RPSN tedy musí co do vymezení jednotlivých finančních toků ze strany klienta přesně odpovídat položkám obsaženým v celkové částce splatné spotřebitelem a žádné nové platby, resp. finanční toky nad její rámec nevytváří.

25. Částka odpovídající poplatku za uzavření smlouvy vstupuje do celkové částky splatné spotřebitelem pouze jednou, když příslušný klient tento poplatek platí pouze jednou, a to v rámci pravidelných splátek úvěru. Za těchto skutkových okolností je závěr žalované o zohlednění na pravé straně dvakrát (tj. dvakrát jako finanční tok spotřebitele směrem k věřiteli) nesprávný a v rozporu se samotnou definicí RPSN.

26. Pokud se jedná o levou stranu rovnice pro výpočet RPSN, ta je v případě předmětných úvěrových smluv představována celkovou výší úvěru, tj. součtem částky odpovídající části kupní ceny automobilu hrazené prostřednictvím úvěru a částky odpovídající poplatku za uzavření smlouvy, ve vztahu k němuž je spotřebiteli poskytován úvěr. Tento postup přitom, jak uvedeno shora, judikatura obecných soudů považuje za správný.

27. Žalobkyně dále poukázala na to, že sama žalovaná, která na základě stejné metodiky v minulosti opakovaně přezkoumávala způsob výpočtu RPSN u žalobkyně v rámci kontroly provedené v roce 2013, k němu neměla výhrad, stejně jako v rámci kontrol u jiných subjektů na trhu. Žalobkyně tak v plném rozsahu odmítá tvrzení žalované, dle kterých je metodika žalobkyně týkající se výpočtu RPSN nesprávná. D) Nezákonnost zhodnocení procesu posuzování schopnosti splácet úvěr 28. V této žalobní námitce žalobkyně odmítla, že by neposoudila s odbornou péčí schopnost klientů splácet spotřebitelský úvěr. V předmětných případech učinila veškeré úkony spadající do posuzování schopnosti splácet ve fázích (sběr dat, posouzení schopnosti splácet a zpětná kontrola), které podrobně popsala v žalobě. Zejména ověřila, že doklady totožnosti klientů jsou platné, že klienti nejsou, a ani v minulosti nebyli v úpadku, není proti nim vedeno exekuční řízení a ověřila údaje o výši jejich příjmu. V procesu posuzování schopnosti splácet nebyly identifikovány žádné negativní skutečnosti. Upozornila, že při hodnocení je nutné vzít v potaz i konkrétní parametry daného úvěru, neboť požadavky na posuzování schopnosti splácet s odbornou péčí budou jiné v případě, kdy jistina úvěru bude v řádech stovek tisíc korun, a jiné v případě jistiny výrazně nižší. Proces posuzování schopnosti splácet je komplexní proces, který je nutno posuzovat jako celek, nikoliv z něj účelově vytrhávat pouze jeden či více jednotlivých úkonů, ty pak hodnotit izolovaně a na základě takového hodnocení činit závěry.

29. Dodala, že na projednávaný případ není aplikovatelný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, neboť v něm šlo o posuzování situace, kdy společnost neprovedla žádný aktivní úkon v rámci posouzení úvěruschopnosti žadatele. Žalobkyně však provedla celou řadu aktivních úkonů, a proto na její postup nelze nahlížet tak, že povinnostem dle § 9 odst. 1 ZSÚ nedostála. Proces posuzování schopnosti splácet prováděla i za účelem ochrany nikoliv pouze spotřebitele, ale i sebe sama, neboť řádné posouzení schopnosti klienta splácet bylo i v jejím zájmu. V projednávaném případě klienti dosáhli vysokého kreditního skóre, a nebylo tak nutné po nich požadovat předložení dalších dokumentů. Shrnula, že jednoznačně prokázala vynaložení veškerého možného požadovatelného úsilí, aby porušení právní povinnosti zabránila.

30. Na podporu své argumentace odkázala na znalecký posudek ze dne 8. 6. 2016 nazvaný „Znalecký posudek ve věci ekonomického posouzení odborné péče při posuzování schopnosti splácet spotřebitelský úvěr č. 5/2016“ a na rozsudek Nejvyššího správního soudu Švédska ze dne 15. 11. 2017, č. j. 5868–16, který došel k závěru, že Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru nestanoví, na kterých konkrétních informacích má poskytovatel úvěru založit posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, ani zda je povinen tyto informace ověřovat, případně jakým způsobem. E) Informace o právu obdržet tabulku umoření 31. Žalobkyně v tomto námitkovém okruhu důrazně odmítla závěr žalované o nedodržení svých zákonných povinností, které jsou na ni kladené v ZSÚ. Klienti žalobkyně měli údaje o platbách na spotřebitelský úvěr vyžadované pro tabulku umoření vždy k dispozici, a to již od počátku úvěrového vztahu. Žalovaná pouze formalisticky lpí na výslovném uvedení informací o právu obdržet tabulku umoření. Klienti žalobkyně již při podpisu úvěrové smlouvy dostávali splátkový kalendář, který obsahoval veškeré informace předepsané zákonem pro tabulku umoření a byl nedílnou součástí smlouvy. Převzetí splátkového kalendáře klienti stvrdili svým podpisem s tím, že každý klient měl přesný přehled o svém úvěru včetně dlužných splátek v elektronické aplikaci „e–Auto“, přičemž přístup do této aplikace byl zřízen zdarma. V této elektronické aplikaci „e–Auto“ se rovněž nacházela tabulka umoření. Žalobkyně má za to, že dostála všem zákonným požadavkům, které jsou na ni kladené v ZSÚ, a závěr žalované tak shledává nezákonným. Rovněž odmítla tvrzení žalované o tom, že by kdy své pochybení uznala; v reakci na výše uvedené pouze formálně uvedla požadavky žalované do souladu se svou smluvní dokumentací. F) Podmínky výkonu práva na odstoupení 32. Žalobkyně k uvedenému bodu namítla nezákonnost zhodnocení podmínek výkonu práva na odstoupení od úvěrové smlouvy. Odmítla, že by neposkytla ve smlouvě o úvěru informace o částce úroku splatného za den v případě odstoupení spotřebitele od úvěrové smlouvy, a dále že informace v úvěrových smlouvách o tom, že v případě, kdy spotřebitel odstoupí od úvěrové smlouvy ve lhůtě 14 dní ode dne jejího uzavření dle § 11 odst. 1 ZSÚ, nejsou správné. Svou informační povinnost dle § 6 odst. 1 ZSÚ ve spojení s Přílohou č. 3 odst. 1 písm. n) ZSÚ neporušila. Úvěrové smlouvy odpovídaly ustanovení Přílohy č. 3 odst. 1 písm. n) k ZSÚ. Podotkla, že jí nemůže být přičítáno k tíži, že ve smlouvách uvedla i další důsledky, které jsou s odstoupením od smlouvy pro spotřebitele spojeny. Klienti již při podpisu úvěrové smlouvy dostávali od žalobkyně splátkový kalendář, ze kterého si mohli sami dopočítat výši úroku splatného za den. Tato informace byla však relevantní jen pro případ, že se klient rozhodl dle § 11 odst. 3 ZSÚ odstoupit od úvěrové smlouvy ve 14denní lhůtě. Klienti žalobkyně tak neuvedením částky úroku splatného za den nebyli nikterak poškozeni a nebylo ani omezeno jejich právo odstoupit od úvěrové smlouvy.

33. K informaci o úhradě pojistného žalobkyně podotkla, že si klienti v úvěrové smlouvě mimo jiné sjednávali pojištění za škodu způsobenou provozem vozidla, havarijní pojištění či pojištění schopnosti splácet, kdy toto pojištění bylo separátní službou. Pojistná ochrana byla spotřebiteli poskytována již ode dne uzavření úvěrové smlouvy do dne jejího zániku, a to ze strany třetí osoby. Pojistné hrazené klienty tak nebylo platbou na spotřebitelský úvěr či úplatou za jeho poskytnutí, ale platbou na doplňkovou službu poskytovanou spotřebiteli vedle spotřebitelského úvěru. Pokud tedy spotřebitel využil svého práva odstoupit od úvěrové smlouvy ve 14denní lhůtě, pojistná smlouva ve smyslu § 11 odst. 4 ZSÚ zaniklaex nunc, avšak spotřebitel byl povinen věřiteli uhradit pojistné za dobu, kdy pojistná smlouva trvala. Žalobkyně je tak sankcionována za porušení § 11 odst. 3 ZSÚ, které se na pojištění a platby pojistného neuplatní.

34. K poplatku za sjednání smlouvy žalobkyně uvedla, že její klienti poplatek za sjednání smlouvy hradili v rámci měsíčních splátek. V případě odstoupení od smlouvy ve 14denní lhůtě tak žalobkyně nemohla svým klientům tento poplatek vracet, neboť jej klienti neuhradili. Pokud klienti poplatek při sjednávání smlouvy uhradili v hotovosti, byl tento poplatek zkonzumován v souvislosti s úkony se zpracováním úvěrové smlouvy a žalobkyně nebyla povinna daný poplatek vracet.

35. K úrokům předestřela, že vycházela z doporučení předkladatele ZSÚ, Ministerstva financí, které doporučilo, aby za okamžik čerpání úvěru byl považován okamžik uzavření úvěrové smlouvy. Žalobkyně byla v dobré víře a spoléhala na to, že její postup v souvislosti s výpočtem dlužného úroku při odstoupení od úvěrové smlouvy je v souladu se zákonnou úpravou a představami orgánů státní správy. G) Nezákonnost a nepřezkoumatelnost zhodnocení důsledků odstoupení od smlouvy na koupi vozidla 36. Žalobkyně v tomto námitkovém okruhu odmítla závěr žalované, že své klienty neinformovala ve smlouvě o spotřebitelském úvěru o tom, že zánik smlouvy o vázaném spotřebitelském úvěru nesmí být spojován s uplatněním jakýchkoliv sankcí ze strany věřitele nebo třetí osoby, a že žalobkyně uvedla nesprávnou informaci o sankcích spojených s předčasným ukončením smlouvy o úvěru. Napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvostupňové považuje za nezákonná a nepřezkoumatelná z důvodu nedostatečného odůvodnění a nevypořádání se se všemi odvolacími námitkami. Žalobkyně má za to, že úvěrové smlouvy odpovídaly ustanovení Přílohy č. 3 odst. 1 písm. o) k ZSÚ. Klienti byli informováni o tom, že odstoupením od smlouvy na nákup vozidla zaniká i smlouva o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tak své povinnosti dostála a informační povinnost dle Přílohy č. 3 k ZSÚ splnila. Nadto podotkla, že zánik úvěrové smlouvy nebyl spojen s uplatněním sankcí vůči spotřebiteli. H) Nepřípustnost změny správní praxe a překvapivosti rozhodnutí 37. K této námitce žalobkyně předestřela, že žalovaná již od roku 2011 věděla, jakým způsobem je ZSÚ ze strany žalobkyně aplikován, přičemž nikdy nedospěla k závěru, že by ze strany žalobkyně mělo docházet k porušení ZSÚ. V souvislosti s tím odkázala na průběh kontroly v roce 2013 ohledně podnětu jejího klienta Z. T. .Výsledkem této kontroly byl závěr žalované, že provedenou kontrolou nebyl zjištěn rozdíl u RPSN uvedené ve smlouvě a RPSN skutečné zjištěné výpočtem, přičemž nebylo zjištěno porušení právních povinností.Správní orgány nepřípustným způsobem a k tíži žalobkyně změnily svou dosavadní dlouhodobou správní praxi ohledně výkladu a aplikace ZSÚ. Správní orgány jsou však vázány vlastní správní praxí a jsou povinny zajistit, aby jejich činnost byla s touto praxí v souladu, nemohou svou praxi překvapivě změnit bez dalšího. K uvedenému odkázala žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 9 As 6/2014–41.

38. V souladu s odvolacími námitkami opětovně zdůraznila, že žalovaná nepřípustným (retroaktivním) způsobem a k tíži žalobkyně změnila svou dosavadní dlouhodobou správní praxi ohledně výkladu a aplikace ZSÚ, neboť dlouhodobě již od roku 2011 považovala způsob posuzování schopnosti splácet uplatňovaný ze strany žalobkyně za souladný se zákonem, což potvrzují i závěry dalších kontrol provedených u jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kteří uplatňovali obdobný způsob posuzování schopnosti splácet jako žalobkyně. Jednalo se např. o kontroly u společností BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod (dříve CETELEM ČR, a.s.), Home Credit a.s., Credium a.s. Pro žalobkyni je překvapivé, jestliže dříve aprobovaný způsob posuzování schopnosti splácet nyní žalovaná považuje za rozporný se zákonem a uložila za to žalobkyni peněžitou sankci.

39. Dále namítla, že ještě v době před účinností ZSÚ se Česká leasingová a finanční asociace obrátila na žalovanou a Českou národní banku za účelem diskuze nad způsobem výkladu a aplikací ZSÚ v praxi, avšak k takovéto diskuzi nedošlo. Žalobkyně se spoléhala na svůj zvolený způsob výpočtu RPSN aprobovaný žalovanou. Uvedla, že správní orgány jsou svou vlastní správní praxí vázány a jsou povinny zajistit, aby jejich činnost byla s touto praxí v souladu, k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 9 As 6/2014–41. Za svou činnost pak nese odpovědnost sama žalovaná a případné nedostatky nemohou jít k tíži žalobkyně. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5 As 52/2013.K rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 315/2017–94 podotkla, že závěry v něm uvedené nejsou konečné, neboť je ze strany Ústavního soudu podroben přezkumu na základě ústavní stížnosti podané žalobkyní.

40. Žalobkyně v souvislosti s odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu (nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 2822/07) namítla nezákonnost a neústavnost postupu žalované spočívající v překvapivosti a absenci důvodů pro změnu správní praxe. Rovněž spatřuje rozpor se zásadou ochrany dobré víry žalobkyně a předvídatelnosti správního rozhodování.Žalobkyně k uvedenému bodu namítla rozpor s§ 2 odst. 3 a 4 správního řádu.Je toho názoru, že správní orgány překvapivě, bez splnění podmínek a bez odůvodnění změnily správní praxi, aniž by ji informovaly a umožnily změnu odpovídajícím způsobem zohlednit ve smluvní dokumentaci. Takový postup je projevem libovůle, jež je v rozporu s principem právní jistoty, legitimním očekáváním a dobrou vírou žalobkyně.

41. Ke změně správní praxe sice lze při zachování určitých podmínek přistoupit, avšak pouze s účinností do budoucna. V daném případě však žalovaná novou správní praxi uplatňuje retroaktivně ve vztahu k historickým smlouvám uzavřeným v období, které předcházelo okamžiku, kdy se mohla žalobkyně o změně správní praxe poprvé dozvědět. Optikou nové (změněné) správní praxe není možné posuzovat právní jednání (úvěrové smlouvy) učiněná v době před touto změnou. Svou námitku zákazu retroaktivní změny správní praxe žalobkyně podpořila odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu a Vrchního soudu v Praze k otázce změny výkladové praxe. Žalovaná tak retroaktivní změnou správní praxe zasáhla do jejích základních práv, pročež je žalobou napadené rozhodnutí nezákonné. CH) Vady řízení 42. Žalobkyně namítla řadu procesních vad, které podle ní žalovaná v napadeném rozhodnutí neodstranila. V prvé řadě poukázala na aplikaci nesprávného procesního předpisu a nemožnost spojení řízení. Správní orgán I. stupně nesdělil, na základě jakých procesních norem spojené řízení vede, když spojované řízení vedené pod SEČ 10/0315/17/27 bylo zahájeno za účinnosti správního řádu, a to na rozdíl od řízení SEČ 10/0198/17/27 a SEČ 10/1233/18/27, která byla zahájena za účinnosti zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „PřesZ“). Žalobkyně se neztotožňuje s argumentací žalované, že absence odůvodnění postupu podle § 112 odst. 4 PřesZ v usnesení o spojení řízení nemohla způsobit újmu na jejích právech.

43. Řízení vedené pod SEČ 10/0198/17/27 zahájené oznámením ze dne 23. 11. 2017 a řízení vedené pod SEČ 10/1233/18/27 zahájené oznámením ze dne 16. 7. 2018 byla zahájena za účinnosti PřesZ, kdy se na tato řízení neuplatní ustanovení § 112 odst. 4 PřesZ. Žalovaná tedy ve vztahu k těmto dvěma řízením měla postupovat podle PřesZ, nikoliv podle správního řádu. Tato skutečnost však znemožňuje spojení do řízení jediného. Žalovaná pochybila, pokud ve správním řízení ve vztahu k oznámení ze dne 23. 11. 2017 a ze dne 16. 7. 2018 postupovala podle nesprávné procesní normy, tedy pokud do jednoho řízení spojila řízení, která byla vedena podle odlišných procesních norem.

44. Napadené rozhodnutí shledává žalobkyně překvapivým, neboť v průběhu správního řízení jí bylo vytýkáno nedostatečné ověřování příjmů spotřebitelů, avšak v napadeném rozhodnutí bylo shledáno pochybení spočívající v nedostatečném zkoumání a ověřování výdajů spotřebitelů. Tento postup žalobkyně považuje za jsoucí v rozporu se základními zásadami správního řízení, principem dvojinstančnosti řízení a právem na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení odkázala na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/2003 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 Afs 59/2005 – 83:„(z)de sluší zmínit např. nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03 (č. 27/2004 Sb. ÚS). Ústavní soud zde označil za projev libovůle a porušení práva na spravedlivý proces situaci, kdy je rozhodnutí "pro účastníka řízení s ohledem na dosavadní stav řízení, stav dokazování, existující procesní situaci a především uplatněné právní námitky překvapivé".“.

45. Žalobkyně rovněž podotkla, že žalovaná s ní vedle předmětných řízení v minulosti zahájila další správní řízení, a to správní řízení vedené Inspektorátem pro Královéhradecký a Pardubický kraj pod sp. zn. 62644/14/2700, jehož předmětem bylo posuzování správnosti výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem ve smlouvách o spotřebitelském úvěru uzavíraných žalobkyní a jejími klienty a v jehož rámci byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 4 000 000 Kč, dále správní řízení před správním orgánem I. stupně vedené pod č. j. 10/0373/15/45, jehož předmětem bylo posuzování souladu postupu žalobkyně při posuzování schopnosti svých klientů splácet spotřebitelský úvěr se ZSÚ, v jehož rámci byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 80 000 Kč, a dále správní řízení před správním orgánem I. stupně vedené pod č. j. 10/1522/15/45, jehož předmětem bylo posuzování správnosti výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem ve smlouvách o spotřebitelském úvěru uzavíraných žalobkyní a jejími klienty, posuzování souladu postupu žalobkyně při posuzování schopnosti svých klientů splácet spotřebitelský úvěr se ZSÚ a posuzování souladu obsahu smluv o spotřebitelském úvěru se ZSÚ, v jehož rámci byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 600 000 Kč. Všechna řízení se týkala smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených v období let 2011 až 2015.

46. Žalobkyně s procesním postupem žalované nesouhlasí a namítá, že pokud by se dopustila porušení ZSÚ ve vícero případech, měla být tato jednání posuzována ve vzájemném vícečinném souběhu. Pro všechny tvrzené správní delikty měla žalovaná zahájit jedno společné správní řízení, vydat jedno rozhodnutí a uložit podle absorpční zásady jednu správní sankci, tedy uložit úhrnný (souhrnný) trest. Odkázala přitom na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 3 A 107/2017–114. Podotkla, že jí byly uloženy za tatáž jednání pokuty v úhrnné výši cca 5 000 000 Kč, což považuje za naprosto nepřiměřené. K tomu též odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 1 Ca 26/2009. Žalovaná porušila principy správního trestání, když žalobkyni v minulosti uložila několik oddělených sankcí, nevedla společné řízení a neuložila jednu sankci podle principu absorpce.

47. Dále žalobkyně namítla zmatečnost řízení v otázce spojování řízení a místní příslušnosti. Podotkla, že jí nebylo usnesení o spojení řízení ze dne 25. 8. 2017 doručeno, což žalovaná ve svém rozhodnutí potvrdila. Dále byla řízení „opět“ spojena usnesením ze dne 25. 7. 2018. Usnesením ze dne 30. 4. 2014 č. j. 49449/14/O100/2700/14/Hl/Št ústřední ředitel žalované pověřil kontrolou žalobkyně Inspektorát Královehradecký a Pardubický s tím, že správní orgán I. stupně nebyl oprávněn s žalobkyní zahajovat a vést kontroly a následně vydat rozhodnutí ve věci.

48. Žalobkyně namítla, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána bez jakéhokoliv dokazování a aniž by bylo umožněno žalobkyni se k věci způsobem odpovídajícím její závažnosti vyjádřit, resp. navrhovat důkazy. Za nepřípustný označila postup, kdy po vydání příkazu žalovaná nevedlaklasické správní řízení se všemi jeho atributy, zejména neprovedla řádné dokazování.

49. Správní orgány rovněž opomenuly svou povinnostnařídit za účelem provedení dokazování ústní jednání. Tato povinnost je přitom bez dalšího dána již jen tím, že předmětné řízení bylo svým charakterem řízením sankčním ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v rámci něhož je bez dalšího nutné respektovat zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, což bez nařízení ústního jednání v zásadě nelze.

50. Ohledně této povinnosti žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 7. 2013 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 34/2013, podle kterého dokazování musí být primárně prováděno při ústním jednání,o jehož konání bude účastník sankčního řízení předem vyrozuměn ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu, aby mohl případně využít svého práva být jednání přítomen, a měl tak možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Obdobně se k nezbytnosti dokazování při ústním jednání vyjádřil i Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 29. 2. 2016, č. j. 30 A 14/2015–59.

51. Podle žalobkyně nemůže být na volné úvaze správního orgánu, zdali jí jakožto účastníku řízení umožní uplatnění procesních práv, tj. např. práva být přítomen dokazování. Žalovaná opomíjí, že povinnost vždy provádět dokazování za přítomnosti účastníka řízení vyplývá přímo z § 51 odst. 2 správního řádu. Pokud správní orgány prováděly dokazování mimo ústní jednání, bylo jejich povinností o tom dle § 51 odst. 2 správního řádu informovat žalobkyni a následně i sepsat protokol dle § 18 odst. 1 správního řádu. Postup správních orgánů v souvislosti s dokazováním byl v rozporu se základními principy správního řízení i správního trestání, neboť žalobkyni zejména znemožnily, aby se v rámci správního řízení k jednotlivým důkazům vyjádřila, resp. aby uplatnila své námitky, připomínky či doplnění.

52. Závěrem žalobkyně uvedla, že řízení bylo vedené v rozporu se zásadoune bis in idem. Přestože žalovaná v rámci státní kontroly v roce 2013 uzavřela, že v případě žalobkyně porušení ZSÚ nezjistila, došlo následně k vydání tří rozhodnutí, kterými byla žalobkyni uložena pokuta, jejichž úhrnná výše dosahovala 5 000 000 Kč. Pokuty přitom byly uloženy v zásadě za totožná jednání, kterých se žalobkyně měla dopustit ve vztahu k úvěrovým smlouvám uzavřeným v režimu ZSÚ, čímž byla porušena zásadane bis in idem. I) Absence předpokladů pro správní trestání 53. Žalobkyně v tomto žalobním bodě namítla nesplnění podmínek pro uložení správní sankce. Předně konstatovala, že došlo k zániku odpovědnosti za spáchané správní delikty v důsledku uplynutí prekluzivních lhůt. Podmínky pro zastavení řízení z důvodu uplynutí příslušných prekluzivních lhůt byly splněny i ve vztahu ke všem ostatním smlouvám o spotřebitelském úvěru zmiňovaným v prvoinstančním i napadeném rozhodnutí.

54. Zdůraznila především uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty dle § 21 odst. 3 ZSÚ a poznamenala, že podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. 7 Afs 14/2011–115 je nutné „(z)a okamžik, kdy se správní orgán po rozumu zákona "dozví" o porušení cenových předpisů, tak sluší pokládat již ten den, kdy sankcionující orgán soustředí ony poznatky, informace a důkazní prostředky, z nichž je možno na spáchání deliktu usoudit, lhostejno, zda proběhlo jejich posouzení se závěrem o tom, že delikt byl spáchán a kým. Proto tedy žalovaným již zmiňované analýzy, srovnávání a vyhodnocování atp. probíhají v prekluzivní lhůtě již běžící, a v téže lhůtě také musí doběhnout do pravomocného výsledku také řízení o uložení sankce.“ V tomto kontextu byla žalovaná informována o obsahu smluv, výpočtu RPSN a celkové částce splatné spotřebitelem dne 22. 5. 2013. Žalovaná si současně v rámci jedné z kontrol dodržování ZSÚ vyžádala doložení jmenného seznamu veškerých smluv uzavřených od 1. 9. 2011, kterými byl poskytován současně úvěr na zaplacení kupní ceny zboží i na zaplacení poplatku za uzavření smlouvy, včetně čísla smlouvy, data jejího uzavření, jakož i ceny zboží a výše poplatku, přičemž žalobkyně tento seznam žalované poskytla dne 14. 5. 2014. Správní orgán I. stupně žalobkyni dne 12. 2. 2015 zaslal oznámení o zahájení kontroly, kdy žalovaná již musela disponovat velmi detailními informacemi o předmětných úvěrových smlouvách. Nejpozději tento den tak měla žalovaná k dispozici všechny potřebné informace. K zahájení předmětných správních řízení došlo oznámením ze dne 17. 2. 2017 a ze dne 23. 11. 2017. Žalobkyně se neztotožňuje s argumentací žalované, že zánik odpovědnosti podle § 21 odst. 3 ZSÚ nelze počítat ode dne 22. 5. 2013, resp. 14. 5. 2014, nýbrž až dne 2. 3. 2015, kdy měly být předmětné smlouvy správnímu orgánu I. stupně doručeny. Rovněž poznamenala, že žalovaná podle § 9 odst. 4 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci (dále jen „zákon o ČOI“) ve znění účinném do 30. 6. 2017 měla časové omezení k zahájení řízení o uložení pokuty a k možnosti žalobkyni danou pokutu uložit. Uzavření všech předmětných pěti smluv o spotřebitelském úvěru, ve vztahu k nimž byla žalobkyně sankcionována, spadá do období, které zahájení příslušného správního řízení předcházelo o více než dva roky. Žalobkyně též nesdílí názor žalované, že ZSÚ je speciálním zákonem, který má přednost před použitím zákona o ČOI. Správní orgány tak překročily svou pravomoc podle zákona o ČOI, jakož i základní principy uvedené v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v posuzované věci došlo k uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty 55. Žalobkyně má též za to, že správní orgány měly od uložení pokuty za tvrzená porušení ZSÚ upustit, neboť byly splněny podmínky podle § 43 odst. 1 a 2 PřesZ.

56. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2007, č. j. 8 As 17/2007–135 dále konstatovala, že nedošlo k naplnění materiální stránky správního deliktu. Správní orgány nezhodnotily, zdali posuzované jednání vykazovalo takovou míru společenské nebezpečnosti, která by odůvodňovala závěr o spáchání správního deliktu. Údajné nedostatky v procesu posuzování úvěruschopnosti uplatňovaném žalobkyní a v obsahu jí uzavíraných smluv o spotřebitelském úvěru nevykazují téměř žádnou společenskou nebezpečnost. Na okraj podotkla, že ani jednotliví spotřebitelé se žádného pochybení v rámci soudních řízení či řízení před Finančním arbitrem nedomáhali.

57. Žalobkyně rovněžjednoznačně prokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. K vyloučení odpovědnosti citovala z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 28. 4. 2011, č. j. 7 As 12/2011 – 65 a ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005–57) týkající se zásady zákazu libovůle a vázanosti správních orgánů vlastní správní praxí, podle níž „za určitých okolností může dřívější sankcionování, anebo naopak nesankcionování jistých opakovaných postupů různých adresátů regulace může vést u konkrétního adresáta k legitimnímu očekávání, že regulátor ani v jeho případě nebude postupovat jinak, bude–li se držet takto „zavedené“ praxe. To samozřejmě jen za předpokladu, že adresát regulace nemá žádné racionální důvody k pochybnostem o tom, že tato praxe obecně i v jeho konkrétním případě odpovídá zákonným požadavkům. Fakt, že konkrétní adresát regulace ve své praxi postupoval výše uvedeným způsobem, tedy jistě může mít zcela zásadní vliv na závěr o tom, zda adresát regulace vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil.“ Z uvedených důvodů je vyloučenaodpovědnost žalobkyně podle § 21 odst. 1 ZSÚ apodle § 21 odst. 1 PřesZ.Též argumentovala zásadouin dubio pro libertateain dubio pro mitiusve vztahu k výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem.

58. Žalobkyně závěrem k tomuto žalobnímu bodu předestřela, že její postup při aplikaci ZSÚ, zejména co do výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem, byl vždy prováděn v dobré víře ve správnost jejího výkladu ZSÚ. Zmínila obsáhlou judikaturu Ústavního soudu a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2011, č. j. 2 Afs 20/2011–77, v němž soud dovodil, že„(z)a situace, kdy relevantní zákonná úprava umožňuje vícero argumentačně podložených výkladů směřujících k odlišným výsledkům, je proto zcela namístě přednostně používat ten způsob výkladu, který co nejvíce respektuje zásadu in dubio mitius, resp. in dubio pro libertate. Jak k tomu uvedl Ústavní soud, "nelze připustit, aby se vlivem interpretace zákona stalo předmětem zdanění něco, co zákon za předmět daně s žádoucí mírou určitosti nepředpokládá" (bod 30 nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 531/05, č. 24/2007 Sb. ÚS). Platí, že "[j]e–li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Tento princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku [...] Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu, vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem" (nález ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, č. 142/2007 Sb. ÚS).“. Konstatovala, že s odkazem na zásadyin dubio pro libertateain dubio pro mitiuske spáchání žádného správního deliktu z její strany nedošlo, a nejsou proto splněny podmínky pro uložení jakékoliv pokuty. J) Nezákonnost a nepřiměřenost uložené sankce 59. V tomto žalobním bodu žalobkyně namítla nezákonnost a nepřiměřenost uložené sankce. Předně uvedla, že pokuta je nezákonná a odůvodnění její výše je nepřezkoumatelné. Žalovaná uplatnila absorpční zásadu pouze ve vztahu k deliktům projednávaným v řízení sp. 5800/152/1000, v jehož rámci bylo vydáno rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019; správní delikty projednávané v rámci správního řízení vedeného Inspektorátem pro Královehradecký a Pardubický kraj pod sp. zn. 62644/14/2700 (pokuta ve výši 4 000 000 Kč) a správního řízení vedeného správním orgánem I. stupně pod č. j. 10/0373/15/45 (pokuta ve výši 80 000 Kč) žalovaná v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 12. 7. 2017 č. j. 6 As 116/2017–53) nezohlednila. Obdobnou vadou trpí i prvostupňové rozhodnutí, neboť správní orgán I. stupně v rámci uplatnění zásady absorpce zohlednil pouze pokutu ve výši 4 000 000 Kč .

60. Žalovaná rovněž nepřihlédla při určení výměry pokuty podle § 21 odst. 2 ZSÚ k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 4 Ads 123/2009–99 a ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 As 51/2007–68 a konstatovala, že žalovaná i správní orgán I. stupně se neřídily jednotlivými hledisky pro uložení pokuty, resp. zabývaly se jimi zcela nedostatečně.

61. Žalobkyně též namítla porušení zásady zákazu dvojího přičítání, neboť žalovaná ke skutečnosti, že žalobkyně svým klientům neposkytla informace dle Přílohy č. 3 odst. 1 písm. f), h), n) a o) k ZSÚ, přihlíží v rozporu s rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2006, č. j. 4 As 22/2005–68 a ze dne 22. 7. 2008, č. j. 4 As 22/2008–121 jako k přitěžující okolnosti. Žalovaná tak jednání, které tvoří znaky skutkové podstaty předmětného správního deliktu, nepřípustně posuzuje jako přitěžující okolnost v rámci ukládání správní sankce.

62. Závěrem žalobkyně namítla nepřiměřenost uložené sankce, jelikož nezohledňuje okolnosti spáchání správních deliktů. Zrekapitulovala nemožnost v případě vytýkaného jednání dovodit její odpovědnost za správní delikty a podotkla, že žalovaná a správní orgán I. stupně nedostatečně a nesprávně zohlednily zákonná kritéria výměry ukládané pokuty ve svých rozhodnutích a nezabývaly se okolnostmi svědčícími ve prospěch žalobkyně. Správní sankce je uložená nezákonným způsobem a ve zjevně nepřiměřené výši s tím, že absorpční zásadu při ukládání sankce správní orgány uplatnily nesprávně. Rovněž nezohlednily povahu věci ve světle zásadyultima ratiove vztahu k uložení správní sankce aprincipu subsidiarity trestní represe.

IV. Vyjádření žalované

63. Žalovaná navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Konstatovala, že žalobkyně v žalobě uplatnila námitky obdobné námitkám odvolacím a neuvedla žádné nové skutečnosti či argumenty, které by byly relevantní pro eventuální revizi napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu žalovaná odkázala na argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí, a to konkrétně ve vztahu k žalobní námitce stran nezákonnosti postupu v souvislosti s podaným odvoláním proti rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 (vydanému v SEČ 10/0315/17/27, sp. zn. 18611/15/0100) na stranu č. 22 a následující, k vadám výroku a odůvodnění prvostupňového rozhodnutí na stranu č. 20 a následující, k výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem na stranu č. 28 a následující, k posouzení schopnosti splácet na stranu č. 38 a následující, k informaci o právu obdržet tabulku umoření, podmínkám výkonu práva na odstoupení a důsledkům odstoupení od smlouvy na koupi vozidla na stranu č. 45 a následující, k nepřípustné změně správní praxe na stranu č. 51 a následující, k vadám řízení na stranu č. 54 a následující, k absenci předpokladů pro správní trestání na stranu č. 65 a následující a k nezákonnosti a nepřiměřenosti uložené sankce na stranu č. 64 a následující.

V. Ústní jednání před soudem

64. Při ústním jednání, které se konalo dne 25. 8. 2022, žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce předeslala, že setrvává na všech uplatněných žalobních námitkách. Akcentovala zejména porušení zásady zákazu reformace in peius, nedostatky výroku a odůvodnění napadeného, resp. prvoinstančního rozhodnutí a odmítla, že by při výpočtu RPSN a stanovení celkové částky splatné spotřebitelem nepostupovala v souladu s definicí obsaženou v ZSÚ. Zdůraznila, že neporušila své povinnosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů, neboť vycházela ze 40 různých údajů čerpaných z různých registrů, přičemž statistické ověření úvěruschopnosti považuje za efektivnější. Zopakovala též žalobní argumentaci týkající se neporušení informační povinnosti i procesního pochybení správního orgánu I. stupně, který spojil tři řízení zahájená podle odlišných norem, a porušil tak právo žalobkyně na spravedlivý proces. Ve vztahu k uložené pokutě poukázala na zásadu absorpce, kterou správní orgány nerespektovaly. Uvedla, že správní orgány neměly vůbec přistoupit k uložení sankce, jelikož v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty zanikla odpovědnost žalobkyně za stíhané delikty. Poukázala též na nepřiměřenost uložené sankce, neboť správní orgány vytýkají žalobkyni protiprávní jednání pouze v souvislosti s uzavřením pěti smluv. Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaná při jednání před soudem rovněž nezměnila své procesní stanovisko, přičemž odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na vyjádření k žalobě. Připomenula, že posouzením způsobu výpočtu RPSN i úvěruschopnosti se již správní soudy zabývaly (Městský soud v Praze ve věcech vedených pod sp. zn. 9 A 123/2019 a 3 A 107/2017 a Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 12. 2018 č. j. 7 As 315/2017–94).

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

65. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů uplatněných v zákonné dvouměsíční lhůtě, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí.

66. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující právní úpravy:

67. Podle § 3 písm. n) ZSÚse pro účely tohoto zákona rozumí tabulkou umoření tabulka obsahující dlužné platby, lhůty a podmínky vztahující se ke splacení těchto částek, rozčlenění každé splátky ukazující umořování jistiny, úrok vypočítaný na základě úrokové sazby a veškeré dodatečné náklady; pokud není úroková sazba pevně stanovena nebo je možné dodatečně náklady změnit, musí tabulka umoření obsahovat jasnou a stručnou informaci, že uvedené údaje platí pouze do změny úrokové sazby nebo dodatečných nákladů provedené v souladu se smlouvou, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr.

68. Podle § 6 odst. 1 ZSÚ, smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Je–li část smlouvy určena odkazem na obecné podmínky, musí připojit věřitel ke smlouvě jen takovou část obchodních podmínek, která se týká uzavírané smlouvy. Použitá velikost písma nesmí být menší než ve smlouvě. Jedno vyhotovení smlouvy musí obdržet spotřebitel v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat.

69. Podle § 9 odst. 1 ZSÚvěřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je–li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

70. Podle § 11 odst. 3 ZSÚ platilo, žedošlo–li k odstoupení podle odstavce 1, je spotřebitel povinen věřiteli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne odeslání odstoupení, zaplatit jistinu. V tomto případě je spotřebitel povinen zaplatit věřiteli úrok ve výši, na kterou by věřiteli vznikl nárok, pokud by k odstoupení od smlouvy nedošlo, a to za období ode dne, kdy byl spotřebitelský úvěr čerpán, do dne, kdy je jistina splacena. V případě odstoupení spotřebitele od této smlouvy nemá věřitel právo požadovat po spotřebiteli žádné další plnění, s výjimkou náhrady nevratných poplatků zaplacených věřitelem orgánům veřejné správy nebo jiným osobám pověřeným výkonem veřejné správy.

71. Podle § 11 odst. 4 ZSÚ platilo, žepokud věřitel nebo třetí osoba na základě smlouvy mezi třetí osobou a věřitelem poskytuje doplňkovou službu související se smlouvou, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, okamžikem odstoupení od této smlouvy zaniká i smlouva o doplňkové službě. Věřitel je povinen bez zbytečného odkladu informovat třetí osobu o tom, kdy k odstoupení od smlouvy došlo.

72. Podle § 14 odst. 3 ZSÚ platilo,jestliže spotřebitel odstoupil od smlouvy o koupi zboží nebo poskytnutí služby, kde cena zboží nebo služby je plně nebo částečně hrazena spotřebitelským úvěrem, zaniká též smlouva o vázaném spotřebitelském úvěru. O této skutečnosti je spotřebitel povinen věřitele informovat. Zánik smlouvy o vázaném spotřebitelském úvěru nesmí být spojován s uplatněním jakýchkoliv sankcí ze strany věřitele nebo třetí osoby. Jestliže byla smlouva o koupi zboží uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání 6) nebo při použití prostředků komunikace na dálku7) a spotřebitel zboží vrátil prodávajícímu, není spotřebitel povinen vrátit věřiteli poskytnuté peněžní prostředky dříve, než mu bude prodávajícím vrácena kupní cen.

73. Podle § 20 odst. 1 písm. b) ZSÚse věřitel nebo zprostředkovatel dopustí správního deliktu tím, že nesplní některou z povinností podle § 6 odst. 1.

74. Podle § 20 odst. 2 písm. e) ZSÚvěřitel se dopustí správního deliktu tím, že nesplní některou z povinností podle § 9 odst. 1.

75. Podle § 20 odst. 5 ZSÚse za správní delikt uloží pokuta do 20 000 000 Kč, jde–li o správní delikt podle odstavce 1, odstavce 2 písm. a), b), e), g), l) až s) nebo odstavce 3.

76. Podle § 21 odst. 1 ZSÚprávnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.

77. Podle § 21 odst. 3 ZSÚodpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.

78. V Příloze č. 3 ZSÚ je uvedeno vodst. 1 písm. h),žesmlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí vždy obsahovat informace o právu obdržet kdykoliv bezplatně výpis z účtu v podobě tabulky umoření, je–li zahrnuto umoření jistiny spotřebitelského úvěru s pevně stanovenou dobou trvání.

79. V Příloze č. 3 ZSÚ je uvedeno v odst. 1 písm. n),žesmlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí vždy obsahovat informaci o právu na odstoupení od smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, lhůtě, během níž může být toto právo vykonáno, a dalších podmínkách pro výkon tohoto práva, včetně informace o povinnosti spotřebitele zaplatit čerpanou jistinu a příslušný úrok podle § 11 odst. 3, jakož i o částce úroku splatné za den.

80. V Příloze č. 3 ZSÚ je uvedeno v odst. 1 písm. o), žesmlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí vždy obsahovat informaci o právech vyplývajících z § 14 odst. 3 a 4 a podmínkách jejich uplatnění.

81. Podle § 9 odst. 4 zákona o ČOI (ve znění účinném do 30. 6. 2017) platilo, žeřízení o uložení pokuty lze zahájit do jednoho roku ode dne, kdy se ředitel inspektorátu nebo inspektor o porušení povinnosti podle odstavců 1 až 2 dověděl, nejpozději však do 2 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Pokutu nelze uložit, uplynuly–li od porušení 3 roky.

82. Podle § 90 odst. 3 správního řádu platí, žeodvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem.

83. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

84. Předně soud uvádí, že vzhledem k rozsahu žaloby a množství argumentů, které se často v textu žaloby opakují a prolínají, přistoupil k vypořádání námitek v jejich podstatě vyvolávající spor, a to na základě principu, žepovinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument. Odpověď na základní námitky v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012–54; ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012–58; ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013–66).

85. Soud shledává vhodným dále upozornit na to, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, a proto zpravidla postačuje, jsou–li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–13), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, což připouští i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011–72, atd.). Jak v této souvislosti konstatoval Ústavní soud,„není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“(srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu z 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, neboť si je vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů, nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

86. Soud proto pro účely vypořádání žaloby rozčlenil jednotlivé námitky jednak podle žalobních tvrzení a jednak podle tematické souvislosti nebo logické návaznosti, která v zásadě kopíruje strukturu podané žaloby. Ad A) Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, nezákonnost postupu žalovaného při posuzování odvolání žalobce a porušení zásady zákazu reformace in peius 87. V rámci vypořádání tohoto žalobního bodu soud přistoupil nejprve k vypořádání námitky nepřezkoumatelnosti. Žalobkyně námitku nepřezkoumatelnosti učinila součástí celé řady žalobních námitek, a to zejména v souvislosti s tvrzeními, že správní orgány se řadou jejích argumentů a názorů vznesených v průběhu správního řízení nezabývaly nebo zabývaly zcela nedostatečně.

88. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se pak typicky jedná v případech, kdy správní orgány opřely rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Žádné takové pochybení soud ve správních rozhodnutích neshledal.

89. V případě prvoinstančního i napadeného rozhodnutí se správní orgány výše uvedené nesrozumitelnosti v podobě nedostatku základních náležitostí výroku, nerozlišení výroku (vyjma chyby v psaní v duplicitním označení výroku I. napadeného rozhodnutí) a odůvodnění, nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace nedopustily. Obě rozhodnutí jasně a přehledně obsahují všechny zákonem předepsané náležitosti a z obou je zřejmé, v jaké věci bylo rozhodováno a z jakých důvodů byla žalobkyni uložena pokuta. Ostatně sama žalobkyně jejich obsahu zjevně porozuměla, neboť s těmito závěry věcně polemizuje v žalobě. Nelze tudíž hovořit o tom, že by rozhodnutí správních orgánů byla nepřezkoumatelná.

90. Skutečnost, že žalobkyně se závěry správních orgánů nesouhlasí a má jiný názor na vypořádání jí předkládaných vysvětlení a návrhů důkazů, nepředstavuje důvod pro zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů z důvodu nesrozumitelnosti, resp. nepřezkoumatelnosti.

91. V posuzované věci správní orgány uvedly, z jakých důvodů považují postup žalobkyně před uzavřením konkrétní smlouvy o spotřebitelském úvěru za porušení zákona a v čem spatřovaly neodbornou péči o spotřebitele. V odůvodnění svých rozhodnutí správní orgány obou stupňů (zejména pak žalovaná) uvedly dostatečnou a vnitřně ucelenou argumentaci, jejímž prostřednictvím se snažily vyvrátit veškeré základní námitky žalobkyně zpochybňující jejich závěr o jí spáchaných správních deliktech. Okolnost, zda tyto úvahy jsou věcně správné, neboť je žalobkyně rovněž napadá z důvodu jejich údajné nedostatečnosti, nemůže být důvodem pro konstatování nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

92. K zásadě dvojinstančnosti řízení je zapotřebí dodat, že z mezinárodních závazků České republiky, z ústavního pořádku a ani ze základních zásad správního řízení nelze pro účastníky řízení dovodit právo na druhou instanci (II. ÚS 623/02, č. 149/2004 Sb. n. u. ÚS; Pl. ÚS 21/04, č. 240/2005 Sb. n. u. ÚS a NSS 2 As 47/2004, č. 1409/2007 Sb. NSS). Pokud však zákon v konkrétním případě právo podat odvolání zakotvuje, vytváří tím legitimní očekávání účastníků řízení, že je budou moci využít, a v takovém řízení je proto třeba zásadu dvojinstančnosti správního řízení respektovat (IV. ÚS 493/06, č. 79/2007 Sb. n. u. ÚS).

93. Soud dále poukazuje na to, že správní řízení, tedy jak řízení před správním orgánem I. stupně, tak řízení odvolací, tvoří jeden celek. Úkolem odvolacího orgánu je reagovat zejména na odvolací námitky (§ 89 odst. 2 věta druhá správního řádu), nicméně z hlediska procesní ekonomie řízení není vyloučeno, aby odvolací orgán argumentaci prvoinstančního správního orgánu doplnil a rozvinul (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013–25), stejně jako se to stalo i v přezkoumávané věci. Tímto postupem nebyl narušen ani princip dvojinstančnosti řízení, neboť žalovaná se vypořádávala se zákonností předmětu řízení, tj. uložením pokuty za poskytnutí neodborné péče, která spočívala v nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů a nedostatečné informační povinnosti shodně tak, jak bylo porušení těchto zákonných povinností zjištěno a kvalifikováno v rozhodnutí již v I. stupni řízení (s výjimkou té části, kde žalovaná přistoupila k částečnému zastavení řízení).

94. Soud tedy neshledal napadené ani prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelnými, ať už pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů.

95. Následně soud přistoupil k vypořádání námitky vytýkající žalované porušení zásady zákazu reformace in peius.

96. Soud obecně přisvědčuje žalobkyni v tom, že správní orgány jsou povinny posuzovat podání podle svého skutečného obsahu (srov. § 37 správního řádu). Ačkoliv žalobkyně podala odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 „v celém rozsahu, tj. v rozsahu všech jeho výroků“, ze samotného podání neplyne, že by napadala též výroky vztahující se k zastavenému řízení.

97. Odvolání může směřovat proti celé výrokové části rozhodnutí, jeho jednotlivému výroku anebo vedlejšímu ustanovení jednotlivého výroku. Nepřípustné je však odvolání směřující výlučně proti odůvodnění rozhodnutí. Jako nepřípustné by mělo být posouzeno i odvolání směřující proti rozhodnutí, kterým bylo zcela vyhověno žádosti účastníka řízení nebo které bylo vydáno v jeho prospěch.

98. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 8 Afs 5/2008–191:„(p)odle § 59 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, byl správní orgán povinen přezkoumat napadené rozhodnutí v celém rozsahu, podle § 82 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je vázán rozsahem odvolání.“ Soud dále odkazuje na tuto argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 As 56/2007–71, publ. pod č. 1580/2008 Sb. NSS: „(s)právní řád z roku 2004 zvýšil odpovědnost účastníka řízení za rozsah odvolacího přezkumu, neboť jeho dispozici svěřil, v jakém rozsahu a z jakých hledisek má být prvostupňové rozhodnutí přezkoumáváno (§ 82 odst. 2). Pozornost, kterou je odvolací orgán povinen nad rámec uplatněných odvolacích námitek věnovat základním zásadám správního řízení, je limitována skutečnostmi, které jsou ze spisu zjevné. Nelze proto vytýkat odvolacímu orgánu, že sám nezjistil, že v řízení před správním orgánem I. stupně nebyly účastníkovi řízení řádně doručovány písemnosti (včetně rozhodnutí), pokud na tuto skutečnost odvolatel ve včas podaném odvolání obsahujícím základní specifikaci a obsah tohoto rozhodnutí nijak neupozornil a ze spisu to jinak nebylo možno seznat.“.Dále je třeba zdůraznit závěr vyslovený v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007–62, č. 1742/09 Sb. NSS, podle něhož „(o)bdobně pak výše uvedené platí pro případy, kdy odvolací řízení proběhlo již podle z. č. 500/2004 Sb., správní řád, který kombinuje zásadu koncentrace řízení podle § 81 odst. 4 se zásadou omezeného odvolacího přezkumu zakotvenou v ustanovení § 89 odst.

2. Podle posledně uvedeného ustanovení přezkoumá odvolací orgán soulad s právními předpisy, přičemž správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje–li to veřejný zájem.“(podtržení doplněno).

99. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 Afs 169/2016–42, jehož závěry jsou aplikovatelné i na současnou právní úpravu, „(u)stanovení § 82 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jež správnímu orgánu znemožňuje v odvolacím řízení změnit uloženou sankci v neprospěch obviněného z přestupku, nebrání správnímu orgánu prvního stupně uložit přísnější sankci novým rozhodnutím, pokud bylo jeho původní rozhodnutí v odvolacím řízení jako celek zrušeno a správní orgán prvního stupně v novém řízení posoudil otázku viny i trestu v plném rozsahu.“.K tomuto závěru je však nutné dodat, že se jedná o zásadureformationis in peiusv rámci ukládané sankce a nikoliv v otázce posouzení viny.

100. K předmětné věci a problematice zastavení řízení ze strany správního orgánu I. stupně je vhodné též odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2011, č. j. 5 As 73/2010 – 7, v němž bylo konstatováno, že„Nejvyšší správní soud se na rozdíl od krajského soudu nedomnívá, že mezi jednotlivými důvody pro zastavení řízení nelze činit rozdílů. V případě zastavení řízení dle § 76 přestupkového zákona lze hovořit o dvou typech rozhodnutí. Existují případy, kdy zásah do materiálně právní sféry účastníka řízení prostřednictvím „procesního“ rozhodnutí o zastavení řízení může nastat, avšak je málo zřetelný, na rozdíl od případů, kdy je souvislost s meritem věci tak těsná, že procesní rozhodnutí představuje spíše rozhodnutí o hmotném právu. Jednotlivé typy rozhodnutí nelze samozřejmě zaměňovat, ale na druhou stranu nelze ani neodlišit od sebe rozhodnutí o hmotném právu samotném od rozhodnutí, kterým se do hmotného práva nezasahuje. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud výše, nikdo nemůže být postižen za tentýž skutek, pokud ohledně něho existuje pravomocné rozhodnutí. Rozhodnutí v § 76 uvedená pod písm. a), b), c) a j) dle názoru zdejšího soudu představují rozhodnutí ve věci samé. tj. rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o věci samé. Jakkoli ve výrocích těchto rozhodnutí není zpravidla explicitně vyjádřeno, zda došlo ke spáchání přestupku, popř. kdo jej spáchal, za jakých okolností k němu došlo a jakou sankci je třeba pachateli přestupku za jeho protiprávní jednání uložit (neboť ve výroku se uvádí toliko, že řízení se zastavuje), je třeba je za meritorní rozhodnutí považovat. V těchto případech je jejich výrok (byť implicitním) de facto výrokem o vině, přesněji řečeno výrokem, z něhož plyne, že se např. skutek vůbec nestal, nebo že jej nespáchal obviněný či vina obviněného nebyla v přestupkovém řízení shledána např. proto, že obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku, o němž se vedlo řízení, prokázáno. Z účelu a smyslu těchto důvodů zastavení řízení lze dovodit, že se jedná se o rozhodnutí ve věci samé. Lze tak usuzovat i z toho, že pouze tato rozhodnutí cit. pod písm. a), b), c) a j) se účastníkům oznamují a lze se proti nim odvolat. Z uvedeného pak vyplývá, že těmito rozhodnutími se zasahuje do hmotných práv účastníků řízení a tato rozhodnutí představují překážku věci pravomocně rozhodnuté.“.

101. Ústavní soud se k otázce aplikace zásadyreformationis in peiusvyjádřil v nálezu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 880/08, jehož závěry jsou aplikovatelné i na současnou problematiku, takto:„(p)ro oblast správního trestání nelze z ústavněprávních předpisů dovodit všeobecný zákaz změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele (zákaz reformationis in peius). Takový zákaz nelze odvodit ani z práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 6 odst. 1 Úmluvy, ani z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani z článku 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“.

102. V ustanovení § 90 odst. 3 správního řádu je zakotvena zásada zákazu reformationis in peius (zákaz změny k horšímu), která se uplatňuje v odvolacím řízení, a jedná se zároveň omezení odvolacího orgánu při postupu podle §90 odst. 1 písm. c) správního řádu.Prolomit tuto zásadu může odvolací orgán na základě odvolání jiného účastníka, jehož zájmy nejsou shodné se zájmy odvolatele. Taková situace může nastat v případě udělení oprávnění odvolateli k určité činnosti, s níž jiný účastník nesouhlasí, nebo v případech sporného řízení. V daném případě z povahy věci mohla podat odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI113628/17/1000 jedině žalobkyně. „Změnu rozhodnutí tak nelze především provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se, a v takových případech je třeba dávat přednost kasaci, tj. zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu k novému projednání. Tento požadavek souvisí s garancí práva takového odvolatele na spravedlivý proces. (…) Z povahy věci je zřejmé, že ke zvažování uplatnění zákazu změny k horšímu přistoupí odvolací správní orgán v situaci, kdy dospěje k závěru, že věc měla být v I. stupni posouzena přísněji, a potom zkoumá, zda mu ve změně daného rozhodnutí k horšímu nebrání zákonná překážka. Nicméně v takových případech bude nedostatečně přísné původní posouzení věci v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem, a tudíž se nakonec zákaz změny k horšímu neuplatní, resp. prolomí.“(srov. Průcha, PetrSprávní řád: Komentář.).

103. Speciální úpravu zákazu reformationis in peius pro přestupkové řízení upravuje § 98 odst. 2 PřesZ.Z komentované literatury plynou jisté výjimky, které do značné míry zásadu zákazu reformationis in peius prolomují. „Další a rozsáhlejší prostor pro prolomení zásady zákazu reformationis in peius jsou případy, kdy odvolací orgán shledá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem. Za situace, kdy odvolací správní orgán zjistí, že rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, je upřednostňována zásada legality nad zásadou zákazu reformationis in peius. Za jiný veřejný zájem, zde myšleno stojící vedle veřejného zájmu na legalitě rozhodnutí, lze bezesporu považovat i správnost napadeného rozhodnutí. Tedy zda správní orgán využil správního uvážení v mezích zákona vhodným, hospodárným, efektivním či citlivým způsobem. Tady se však odvolací správní orgán ocitá na samé hranici zákazu reformationis in peius a mohl by lehko sklouznout k jejímu naprostému popření. Odvolací orgán stejně jako orgán prvního stupně ovšem vždy hodnotí řadu partikulárních veřejných zájmů a snaží se je ve svém rozhodnutí maximálně harmonizovat. Bude tak vždy posuzovat, zda jeden či více partikulárních zájmů, vyrůstajících zejména ze zvláštních zákonů, ospravedlní či neospravedlní prolomení zákazu reformationis in peius z důvodu nesprávnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Veřejný zájem na správnosti rozhodnutí by měl stát v popředí zejména u řízení zahajovaných z moci úřední, zejména u řízení o správních deliktech, v nichž je správní orgán takřka výsostným strážcem správnosti rozhodnutí.“(srov.JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. § 90 [Rozhodnutí odvolacího správního orgánu]. In: JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, podtržení doplněno).

104. Žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 2. 2018, č. j. ČOI 145791/17/O100/1000/17/18/Hl/Št zrušila rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 a věc vrátila správnímu orgánu I. stupně k novému projednání, tj. k samotné změně rozhodnutí nepřistoupila. Žalovaná nesprávně odůvodnila svůj postup při přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí v plném rozsahu s odkazem na podané odvolání. V daném případě žalovaná pochybila, jestliže přistoupila k přezkumu na základě podaného odvolání. V této části žalobní námitky je nutno dát žalobkyni za pravdu, že se žalovaná neřídila obsahem samotného odvolání a současně smyslem institutu odvolání ve správním řízení. Nutno však zároveň podotknout, že veřejný zájem na správnosti rozhodnutí by měl stát v popředí zejména u řízení zahajovaných z moci úřední, tj. především v případě řízení týkajících se správních deliktů, v nichž je správní orgán takřka výsostným strážcem správnosti rozhodnutí a není zdede factonikdo jiný, kdo by hájil veřejný zájem.

105. Žalovaná odůvodnila svůj postup rovněž tím, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 v části odůvodnění zastaveného řízení, týkajícího se výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem, shledala zcela nepřezkoumatelným a nesrozumitelným. Rovněž argumentovala principem právní jistoty, zásadou předvídatelnosti a zásadou legitimního očekávání, kdy v obdobných věcech byla přijata neodůvodněně rozdílná řešení. Dospěla k závěru, že správní orgán I. stupně postupoval nesprávně a nezákonně. Svůj postup mimo jiné obhájila tím, že má možnost provádět přezkum i u pravomocných rozhodnutí podle § 94 a násl. správního řádu.

106. Co se týče této argumentace přezkumným řízením, je třeba konstatovat, že z obsahu a zaměření úpravy přezkumného řízení lze dovodit, že se ve své podstatě jedná o „náhradu“ za dřívější „přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení“. Přezkumné řízení je mimořádným opravným prostředkem směřujícím do změny či zrušení již pravomocného rozhodnutí správního orgánu.Žalobkyně sice může na podnět zahájit přezkumné řízení, avšak výsledek přezkumného řízení by měl být oddělen od řízení zahájeného na základě řádného opravného prostředku.K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2010, čj. 6 As 36/2009–162:„k odstranění věcných, procesních i hmotněprávních vad správních rozhodnutí slouží řádné opravné prostředky podávané proti nepravomocným rozhodnutím. Přezkumné řízení dle § 94 a násl. správního řádu z roku 2004 směřuje ke změně či zrušení již pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Kritériem přezkoumávání je pak pouze zákonnost přezkoumávaného správního rozhodnutí, nikoliv též věcná správnost nebo jiná hlediska. I v případě rozporu přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy však musí přezkoumávající orgán dbát na zachování proporcionality mezi právy účastníka nabytými v dobré víře a právní jistotou na straně jedné a požadavkem na zákonnost na straně druhé.“.Přezkumné řízení je správním řádem koncipováno a důsledně pojato jako opravný, resp. dozorčí prostředek, pro nějž je charakteristické, že řízení o něm je zahajováno výlučně z moci úřední, není v dispozici účastníka řízení a v tomto smyslu na ně není právní nárok, přičemž se zpravidla vztahuje k rozhodnutím pravomocným.

107. Žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 2. 2018, č. j. ČOI 145791/17/O100/1000/17/18/Hl/Št přistoupila ke zrušení rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 a vrátila věc správnímu orgánu I. stupně k novému projednání, neboť daném případě vady týkající se výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem dosahovaly takové míry, že zakládaly nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost samotného rozhodnutí v části týkající se zastaveného řízení. Žalovaná tedy nepochybila, pokud přezkoumala napadené rozhodnutí v celém rozsahu, avšak nikoliv z důvodu podaného odvolání a přezkumného řízení, ale z hlediska ochrany veřejného zájmu a souladu s právními předpisy. Soud proto uzavírá, že neshledal ze strany žalované pochybení v podobě nelegitimního prolomení zásadyreformationis in peius,jestliže žalovaná rozhodnutí ze dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000 zrušila a vrátila prvoinstančnímu orgánu k novému projednání. Ad B) Vady výroků a odůvodnění prvostupňového rozhodnutí 108. Je pravdou, že výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je potřeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006–73), stejně jako že rozhodnutí o přestupku musí obsahovat popis skutku s uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, a dále musí být skutek popsán tak, aby byly naplněny veškeré zákonné znaky uvedené skutkové podstaty. Optikou této premisy určitosti výroku a jeho smyslu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, posuzoval soud i výrok napadeného, potažmo prvoinstančního rozhodnutí v této věci.

109. Výrok správního orgánu I. stupně o uložení pokuty ve světle uvedených požadavků obstojí. Ve výroku je dostatečně konkretizováno jednání žalobkyně včetně dalších konkrétních údajů, jichž se skutek týkal – datum a číslo smlouvy, k němuž jednání směřovalo, a iniciály žadatele, přičemž skutek je právně kvalifikován jako jednání jsoucí v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 a 9 odst. 1 ZSÚ. Absence uvedení místa a času skutku nezpůsobuje zaměnitelnost se skutkem jiným, neboť v daném případě konkrétní popis jednání, označení smlouvy specifickým číslem a označení spotřebitele vylučuje, že by skutek mohl být zaměněn s jiným. Z uvedeného je naprosto zřejmé, za jaké konkrétní jednání byla žalobkyně postižena, přičemž rozhodnutí je i v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu namítanou v žalobě, protože je z něj zřejmý i předmět řízení. Systematický sled popisu skutku pak vylučuje, aby žalobkyně tomuto popisu neporozuměla. O tom, že žalobkyně obsahu výroků porozuměla, ostatně svědčí skutečnost, že s těmito závěry věcně polemizuje v žalobě.

110. Soud souhlasí se žalovanou, že vadou nesrozumitelnosti, resp. neurčitosti netrpí výrok napadeného rozhodnutí v části citující znění Přílohy č. 3 odst. 1 písm. h) ZSÚ, neboť žalobkyně nedostatek definovaný v tomto ustanovení odstranila, přičemž tato skutečnost byla zohledněna jako polehčující okolnost při úvaze o výměře sankce. Zejména je však zřejmé, že k porušení informační povinnosti ve smyslu zmíněného ustanovení mohlo dojít jen u smluv, u nichž je zahrnuto umoření jistiny spotřebitelského úvěru s pevně stanovenou dobou trvání. Rovněž citace znění Přílohy č. 3 odst. 1 písm. n) ZSÚ nečiní výrok napadeného rozhodnutí nesrozumitelným, neboť žalobkyně přehlíží, že žalovaná, resp. správní orgán I. stupně k citaci tohoto ustanovení konkrétně doplnil, že v případě žalobkyně smlouvy o spotřebitelském úvěru neobsahují informaci o částce úroku splatné za den. Výrok napadeného rozhodnutí je srozumitelný i v navazující části, kde je popsáno, jaké konkrétní informace byly v předmětných smlouvách uvedeny nesprávně, neboli je zřejmé, jaké informace předmětné smlouvy neobsahovaly vůbec a jaké informace byly uvedeny nesprávně. Soudu rovněž není zřejmé, proč by měla být nesrozumitelná část výroku I. bod 1. písm. b) a c) prvoinstančního rozhodnutí, jestliže je v § 6 odst. 1 ZSÚ výslovně upraven odkaz na Přílohu č. 3 ZSÚ. Žalovaný se touto odvolací námitkou podrobně zabýval (na straně 21 napadeného rozhodnutí) a soud na tuto jeho argumentaci pro stručnost odkazuje, neboť žalobkyně jen setrvala na svém přesvědčení o nesrozumitelnosti uvedené části výroku napadeného rozhodnutí, aniž by argumentaci žalovaného jakkoli vyvrátila. Soud také neshledal vadu výroku napadeného rozhodnutí v části, kde byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 2 písm. e) ZSÚ. Skutečnost, že správní orgány ve výroku nespecifikovaly, v jakém rozsahu či jakým konkrétním jednáním žalobkyně jednala v rozporu s § 9 odst. 1 ZSÚ, nezakládá nesrozumitelnost či neurčitost této části výroku. Povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako komplexní soubor úkonů, které by měl věřitel v každém jednotlivém případě učinit, aby mohl řádně vyhodnotit skutečnou schopnost spotřebitele dostát danému úvěrovému závazku. Z hlediska určitosti výroku a nezaměnitelnosti stíhaného skutku je postačující, pokud je porušení této povinnosti, resp. naplnění znaků dotčeného správního deliktu specifikováno uvedením jednotlivých (řádně a nezaměnitelně označených) spotřebitelských smluv, u kterých žalobkyně předmětnou povinnost zanedbala. Soudu není zřejmé, čím by měla předmětná povinnost upřesněná například tak, že žalobkyně měla zjišťovat skutečné výdaje žadatele či ověřovat existenci jeho majetku, přispět ke konkretizaci skutku ve smyslu jeho nezaměnitelnosti. Ostatně žalobkyně ani blíže neobjasnila, jak by absence rozsahu či konkretizace jednání v rozporu s § 9 odst. 1 ZSÚ mohla zpochybnit totožnost skutku, tj. jeho nezaměnitelnost s jiným skutkem. Soud rovněž nesdílí názor, že žalobkyní označené části výroku prvoinstančního rozhodnutí, jež byly následně aprobovány napadeným rozhodnutím, obsahují odůvodnění a nedávají odpověď na otázku„jak bylo rozhodnuto“. Takou vadu soud neshledal, neboť z prvoinstančního rozhodnutí, resp. napadeného rozhodnutí je jednoznačně zřejmé, jakých správních deliktů se žalobkyně dopustila (právní věta), v jakých konkrétních případech se tak stalo (u jakých smluv o úvěru) a jak k porušení zákonné povinnosti došlo (skutková věta). Naprosto zřejmé je také to, jaká sankce byla žalobkyni uložena. Napadené rozhodnutí, které tvoří s prvoinstančním rozhodnutím jeden celek, pak zřetelně odděluje výrokovou část od části odůvodnění.

111. Stran namítaných vad odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí soud připomíná, že soudní přezkum je ovládán zásadou subsidiarity, podle které není úlohou správních soudů, aby nahrazovaly prostředky ochrany veřejných subjektivních práv, které lze uplatnit uvnitř veřejné správy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2002 č.j. 2 Afs 98/2004–65). Řečeno jinak, s ohledem na minimalizaci zásahů soudů do správního řízení je účastník správního řízení povinen uplatnit své námitky zásadně v rámci řádných opravných prostředků. Žalobkyně však v této části námitek horlivě brojí proti argumentaci správního orgánu I. stupně, aniž by současně (konkrétně) uvedla, jak byly tyto tvrzené nedostatky odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí posouzeny žalovanou, tedy odvolacím správním orgánem, a proč považuje i odůvodnění napadeného rozhodnutí za vadné. Žalobkyně naopak nelogicky a zjevně jen účelově namítla údajnou nemožnost se k namítaným nedostatkům prvoinstančního řízení vyjádřit v odvolání, přestože jí evidentně nyní nedělalo potíže namítat tyto nedostatky v žalobě.

112. V obecné rovině lze shrnout, že z prvoinstančního i napadeného rozhodnutí je seznatelné, na základě jakých podkladů a jakých konkrétních důkazů bylo to které rozhodnutí vydáno. Žalovaná se rovněž vypořádala se všemi základními odvolacími námitkami žalobkyně včetně námitky uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty dle ustanovení § 21 odst. 3 ZSÚ (k této námitce viz ad I). Ad C) Vady výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem 113. Předně soud považuje za vhodné shrnout, že RPSN zahrnuje vedle sjednaného úroku též všechny poplatky a další platby, které je spotřebitel povinen poskytovateli úvěru platit.

114. K samotné problematice výpočtu RPSN a poplatku za uzavření úvěrové smlouvy se již vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 15/2017–94, v němž uvedl, že „ (t)o, co stěžovatel označuje za nepřípustné dvojí zahrnutí poplatku, však ve skutečnosti znamená, že má být do vzorce pro výpočet RPSN v rámci celkových nákladů spotřebitelského úvěru zahrnut jak tento poplatek, tak i úroky z úvěru, který byl na úhradu tohoto poplatku poskytnut. Protože nebyl v rámci nákladů spotřebitelského úvěru zohledněn poplatek samostatně, nebyla o jeho částku rovněž zvýšena celková částka splatná spotřebitelem. Správné zohlednění poplatku při následném stanovení RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem bylo posouzeno komplexně a krajský soud postupoval správně, jestliže i s ohledem na obsah dílčí žalobní námitky postupoval obdobně.Názor stěžovatele nezohledňuje, že poplatek za uzavření smlouvy je třeba považovat za samostatný náklad spotřebitelského úvěru i za situace, kdy není uhrazen jednorázově spotřebitelem v hotovosti, ale poskytnutým úvěrem. Podle stěžovatele se celková splatná částka oproti platbě poplatku v hotovosti nemění, pouze dochází k navýšení úroků placených spotřebitelem. Stěžovatel však ke splátce úvěru poskytnutého na úhradu poplatku přistupuje stejně jako ke splátce úvěru na pořízení věci. Pokud by byl jeho názor správný, ve výpočtu RPSN by se nijak neprojevil zcela odlišný účel, ke kterému byl každý z úvěrů poskytnut. Zde je vhodné zmínit účastníkům známé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, č. j. 21 Cdo 3481/2013, s právní větou: „RPSN je číslo, které má umožnit spotřebiteli lépe vyhodnotit výhodnost nebo nevýhodnost poskytovaného úvěru, udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru“. I bez hlubší analýzy spotřebitelského chování lze vycházet z toho, že při rozhodování spotřebitele o využití konkrétní úvěrové nabídky hraje roli celková výše poskytnutého spotřebitelského úvěru, úroková sazba, počet a výše splátek, jakož i nyní posuzované parametry. Nelze předpokládat, že by byl průměrný spotřebitel obeznámen s tím, jaký může sjednaný poplatek za uzavření smlouvy ovlivnit RPSN při výpočtu zvoleném stěžovatelem a byl schopen jej vyhodnotit tak, aby RPSN zůstala zachována její, jakkoli případně zpochybňovaná, vypovídací hodnota. Stěžovateli bylo oprávněně krajským soudem i žalovaným vytčeno, že nečiní rozdílu mezi úvěrem na úhradu kupní ceny a úvěrem na úhradu poplatku, tedy úvěrem na úhradu nákladů primárního spotřebitelského úvěru.“(podtržení doplněno).

115. Vhodné je též zmínit shodný závěr komentované literatury: „(v)elmi diskutovaná byla v nedávné době (zejména v souvislosti s úvěry na pořízení automobilu v autobazaru) otázka správného postupu při započítání vstupních poplatků při výpočtu RPSN, a to zejména v případě, kdy spotřebitel poplatek za uzavření smlouvy nehradil z vlastních prostředků, ale hradil je také prostřednictvím úvěru od věřitele, tedy došlo k navýšení jistiny. Zde je třeba si uvědomit, že při výpočtu RPSN je nutné zohlednit skutečně všechny náklady, které spotřebitel v souvislosti s čerpáním spotřebitelského úvěru musel vynaložit. V případě, že k získání úvěru je nutné zaplatit poplatek z vlastních zdrojů, žádná pochybnost o tom, že je nutné zohlednit při výpočtu RPSN takový poplatek v okamžiku, kdy jej musí spotřebitel zaplatit, není. Totéž však platí i v případě, kdy spotřebitel neplatí poplatek z vlastních zdrojů, ale prostřednictvím úvěru od věřitele. Věřitelé při výpočtu RPSN často správně navýšili jistinu o "úvěr na poplatek" a správně navýšili jednotlivé splátky také o splátku "úvěru na poplatek", "zapomněli" však k okamžiku čerpání zohlednit také platbu samotného poplatku. Vzhledem k tomu, že spotřebitel musel takový poplatek zaplatit hned v okamžiku čerpání úvěru, musí být v tom okamžiku poplatek také zohledněn na pravé straně. Spotřebitel v ten okamžik poplatek skutečně zaplatil, resp. k jeho zaplacení došlo započtením ze strany věřitele. Spotřebiteli totiž nebyl rozdíl mezi spotřebitelským úvěrem pro jeho potřeby a celkovou výší spotřebitelského úvěru poskytnut jiným způsobem (vyplacením peněz v hotovosti, převodem peněz na účet apod.). Právě z této skutečnosti, že spotřebitel žádné peníze nedostal, lze dovodit, že byly použity na zaplacení poplatku za uzavření smlouvy. Není pravdivý argument, že postačuje zohlednění poplatku v navýšení měsíčních splátek. Takovým způsobem je možné zohlednit pouze poplatky, které spotřebitel opravdu platí průběžně, a nikoliv na počátku. Kdyby se jednalo o průběžně placené poplatky, nebyl by žádný důvod pro navyšování jistiny (tedy celkové výše spotřebitelského úvěru) o úvěr na zaplacení poplatku a spotřebitel by takový poplatek skutečně platil až průběžně. Protože však bylo nutné poplatek zaplatit hned na počátku, přičemž spotřebitel nedisponoval dostatečnými prostředky k jeho zaplacení, muselo dojít k navýšení jistiny, ale je také nutné poplatek hned na počátku zohlednit jako náklad spotřebitelského úvěru.“(viz VACEK, Lukáš.Zákon o spotřebitelském úvěru: Komentář., podtržení doplněno).

116. K odkazu žalobkyně na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2015, č. j. 11 C 807/2013–100 a na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 227/2015–133, soud uvádí, že se v tomto směru ztotožňuje s následujícími závěry vyslovenými v rozsudku třetího senátu Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 3 A 107/2017–114: „(s)právní orgány ani soud, na jehož rozsudek žalobkyně upozorňuje, nehodnotily přípustnost poskytnutí úvěru na úhradu poplatku, či zahrnutí splátek tohoto úvěru do celkové splátky, ani možnost smluvních stran si takto sjednat plnění. Proto ani skutečnost, že civilní soud (následně i Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 227/2015 – 133) přiznaly žalobkyni právo na úhradu žalované částky z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, nemá za následek zánik trestnosti deliktního jednání, za které byla žalobkyně postižena. V nyní projednávané věci není předmětem posouzení otázka, jaké jsou konkrétní povinnosti jednotlivých spotřebitelů z konkrétních smluv o úvěru, ale je třeba vyhodnotit, zda žalobkyně postupovala správně při stanovení parametrů spotřebitelských úvěrů. Argumentace částmi odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 227/2015 – 133, nemůže být důvodná. Ani dílčí tvrzení v civilní věci, zda měl či neměl spotřebitel vedle celkové splatné částky vyčíslené věřitelem zaplatit ještě částku odpovídající poplatku, nemění nic na tom, že postup žalobkyně nevedl k poskytnutí relevantních informací spotřebitelům k vzájemné porovnatelnosti úvěrových produktů. Uvedené lze vztáhnout i na žalobkyní předložený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015, č. j. 28 Co 192/2015–391. Krajský soud v tomto rozsudku řešil platnost předmětné úvěrové smlouvy a na str. 6 dospěl k závěru, že pro posouzení platnosti smlouvy i z hlediska ochrany spotřebitele je podstatné, zda ve smlouvě je uveden údaj o výši RPSN, předpoklady pro výpočet a celková částka splatná spotřebitelem. Otázkami výpočtu RPSN se však blíže nezabýval.“.Aniv nyní posuzované věci není předmětem posouzení otázka, jaké jsou konkrétní povinnosti jednotlivých spotřebitelů plynoucích z konkrétních smluv o úvěru, ale je třeba vyhodnotit, zda žalobkyně postupovala správně při stanovení parametrů spotřebitelských úvěrů. Argumentace částmi odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 227/2015 – 133 tak nemůže být důvodná.

117. Závěrem tohoto bodu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 315/2017–94, podle něhož „(p)ro účely vypovídajícího vyjádření parametrů úvěru je tedy třeba odlišovat splatnost poplatku jako takového a splatnost splátek úvěru poskytnutého na úhradu tohoto poplatku. To stěžovatel důsledně nečiní. To je zřejmé z úvah, kterými žalovanému podsouvá nepřípustné dvojí zohlednění poplatku při výpočtu RPSN a následně podrobně rozvíjí, proč k dvojímu uhrazení poplatku nedochází a docházet nemá. Krajský soud ani žalovaný však nic takového po stěžovateli nepožadují. Měli však oprávněné výhrady k tomu, že splátky poplatku byly při stanovení parametrů zohledněny úplně stejně jako splátky úvěru na pořízení věci. Nebylo zohledněno, že šlo o splácení nákladů spotřebitelského úvěru. Tedy něčeho, k čemu byl spotřebitel na rozdíl od úvěru na pořízení věci jinak motivován. Zatímco z poskytnutého úvěru je hrazena cena pořizované věci, a proto si spotřebitel spotřebitelský úvěr bere, zmíněný poplatek představuje pro spotřebitele nezbytnost k tomu, aby byl úvěr poskytnut. Proto je třeba od celkové výše poskytnutého úvěru odlišovat celkové náklady úvěru pro spotřebitele [čl. 3 písm. h) směrnice 2008/48/ES, resp. § 3 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru]. Je rovněž nerozhodné, že příjemcem poplatku a současně poskytovatelem úvěru na jeho úhradu byl tentýž subjekt. To na právní podstatě vzájemných vztahů ani na podstatě poplatku za uzavření smlouvy nic nemění.“ Je tedy nezbytné odlišovat celkovou výši poskytnutého úvěru a jeho celkové náklady pro spotřebitele.

118. Na základě výše předestřených judikaturních závěrů je třeba konstatovat, že ochrana spotřebitele v oblasti právní úpravy spotřebitelského práva byla hlavním cílem zákonodárce. Pokud žalobkyně poskytla spotřebitelský úvěr na koupi vozidla, kdy úvěrem byl hrazen též poplatek za uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru vztahující se ke koupi vozidla, opomněla, že poplatek za uzavření smlouvy je též nákladem spotřebitelského úvěru pro spotřebitele a je nutné jej zohlednit i pokud je úhrada poplatku prováděna prostřednictvím samotného spotřebitelského úvěru.Z tohoto hlediska je pak pro samotného spotřebitele RPSN důležitým údajem při sjednávání závazku. Žalobkyně uváděla celkovou částku splatnou spotřebitelem nesprávně, neboť do ní nezahrnula výši poplatku za uzavření úvěrové smlouvy. Spotřebiteli byl poskytnut úvěr na zaplacení poplatku za uzavření úvěrové smlouvy, o který byla navýšena jistina, spotřebitel byl nucen si na poplatek půjčit, ten postupně splácel v pravidelných splátkách, přestože poplatek byl splatný na počátku úvěrového vztahu. Z předmětných smluv totiž neplyne, že by poplatek nebyl splatný na počátku, neboť žádné ujednání o postupné splatnosti poplatku není z těchto smluv patrno. V této souvislosti je třeba dodat, že spotřebitel prostředky poskytnuté mu žalobkyní formou úvěru na úhradu poplatku fyzicky nedostal a nemohl s nimi nikterak nakládat. I tato žalobkyní nerozporovaná skutečnost svědčí o tom, že poplatek byl splatný jednorázově při uzavření smlouvy, neboť žalobkyně si poplatek místo jeho vyplacení spotřebiteli ponechala a promítla jej do celkové výše poskytnutého úvěru.Soud proto shledal námitku žalobkyně nedůvodnou. Ad D) Nezákonnost zhodnocení procesu posuzování schopnosti splácet úvěr 119. Soud nepřisvědčil ani na argumentaci, kterou žalobkyně popírala závěr žalované, že neposoudila s odbornou péčí schopnost klientů splácet spotřebitelský úvěr. Soud k tomuto námitkovému okruhu nejprve uvádí, že obsah ZSÚ byl transpozicí směrnice č. 2008/48/ES (dále jen „směrnice“), přičemž předobrazem § 9 odst. 1 ZSÚ byl článek 8 uvedené směrnice, který uložil členským státům povinnost zajistit, aby „před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“.

120. Soud se neztotožňuje s názorem žalobkyně, že na projednávaný případ není aplikovatelný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015. Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku poukazuje na to, že výkladem článku 8 směrnice se zabýval Soudní dvůr Evropské unie (čtvrtý senát) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C–449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další. Jednalo se o rozhodnutí o předběžné otázce francouzského soudu, který se mimo jiné dotazoval, zda má být článek 8 směrnice vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby byla kontrola úvěruschopnosti spotřebitele provedena jen na základě informací uvedených spotřebitelem, aniž byly tyto informace ověřeny pomocí jiných údajů. Soudní dvůr v této souvislosti poznamenal, že směrnice neobsahuje taxativní výčet informací, na základě nichž má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Článek 8 ve spojení s bodem 26 směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů (viz bod 36 rozsudku). Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že„(p)oskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou–li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“ 121. Nejvyšší správní soud vycházel ze shora uvedených východisek a v bodě 26 rozsudku konstatoval, že„český zákon navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr „s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Výkladem pojmu „odborné péče“ se podrobně zabýval krajský soud a zdejší soud se s jeho interpretací zcela ztotožňuje. Odbornou péčí je třeba rozumět „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“ [viz § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Při výkladu sousloví „odborné péče“ lze čerpat, jak uvádí i krajský soud, z interpretace tohoto pojmu např. v kontextu dnes již neúčinného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Krajský soud správně dovodil, že postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, či ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, čj. 1 Afs 94/2009–56).“ .Rovněž uvedl, že„(p)osouzení úvěruschopnosti spotřebitele může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud budou tyto informace dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ, které představuje transpozici článku 8 odst. 1 směrnice do českého právního řádu, by tak mělo být vykládáno stejným způsobem, neboť sleduje stejný účel.“ Následně dodal, že „je třeba vykládat § 9 odst. 1 ZSÚ tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními.“ Závěrem podotkl, že „postup stěžovatelky, která posuzovala úvěruschopnost spotřebitele pouze na základě jejich ničím nedoložených prohlášení, byl v rozporu s požadavkem zjištění schopnosti spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí ve smyslu § 9 odst. 1 ZSÚ. Zdejší soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpisy z bankovního účtu žadatele a podobně.“ Přitom by dle Nejvyššího správního soudu „mělo jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru.“ (podtržení doplněno). Postup s odbornou péčí tak představuje vyšší úroveň odbornosti spočívající i v požadavku pečlivosti, kdy nelze pouze spoléhat na nepodložená sdělení obchodního partnera (spotřebitele), ale je třeba vyvinout i patřičné úsilí ke zjištění a ověření všech potřebných údajů a informací k právní jistotě obou stran úvěrového vztahu. V nejlepším zájmu spotřebitele tak nemusí vždy být poskytnutí úvěru, neboť cílem této úpravy bylo zabránit nadměrnému úvěrovému zatížení těch spotřebitelů, kteří nejsou schopni řádně a včas splácet své závazky. V takovém případě má přednost ochrana spotřebitele před potenciální tíživou situací nad zájmem žalobkyně sjednat úvěr se spotřebitelem, který svým závazkům nebude schopen dostát. Na žalobkyni je tedy kladen požadavek, aby před sjednáním úvěrové smlouvy ověřila u žadatele nejen stránku příjmovou, ale též stránku výdajovou.

122. K výše uvedenému lze rovněž odkázat na komentovanou literaturu, kdy„(s)myslem zakotvení povinnosti poskytovatelů (žalobkyně) spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 ZSÚ) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužení domácností (viz důvodová zpráva k ZSÚ). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace.“(viz Wachtlová, L.; Slanina, J.Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář.).

123. Ačkoliv ve shora citovaném rozsudku šlo o posuzování situace, kdy společnost v rámci posouzení úvěruschopnosti žadatele neprovedla žádný aktivní úkon (vyjma nahlédnutí do katastru nemovitostí), je shora vyslovený závěr aplikovatelný i na nyní posuzovanou věc .Soud ze správního spisu ověřil, že žalobkyně v pěti případech (úvěrová smlouva č. 33623304, č. 33623954, č. 33623974, č. 33624308 a č. 33642521) v intencích shora učiněných závěrů nedostatečně posoudila úvěruschopnost spotřebitelů, neboť neprokázala, potažmo nepředložila důkaz o tom, že prověřila výdaje spotřebitelů, přičemž vycházela především ze statistických údajů. Při sjednávání úvěru vycházela z údajů deklarovaných spotřebiteli, matričních listů, občanských a řidičských průkazů .Z uvedeného vyplývá, že se žalobkyně nezabývala konkrétními skutečnostmi vztahujícími se k jednotlivým spotřebitelům z hlediska výdajové stránky. Dlužno podotknout, že statistické ověření nemůže nahradit ověřování individualizovaných informací o spotřebiteli, může je toliko podpořit. Žalobkyně při ověřování výdajů vycházela pouze z tvrzení spotřebitelů a nepožadovala ani doložení dokladů o jejich majetkové situaci (např. daňová přiznání či výpisy z účtů spotřebitelů). V případě dvou manuálně posuzovaných žádostí (úvěrová smlouva č. 33623954 a č. 33642521) rovněž nepředložila žádný důkaz o tom, že by v těchto rizikově vyhodnocených žádostech požadovala po spotřebitelích předložení dalších dokladů prokazujících jejich majetkovou situaci, která by žalobkyni před uzavřením smlouvy o úvěru ozřejmila kredibilitu (úvěruschopnost) spotřebitele.Současně je třeba podotknout, že „(p)ři posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nehraje roli případné použité zajištění. Vždy je totiž třeba brát v potaz pouze ekonomickou možnost spotřebitele spotřebitelský úvěr řádně splatit sjednanými splátkami. Fakt, že v případě problémů se splácením má věřitel možnost se plně nebo částečně uspokojit ze zajištění, žádným způsobem nenahrazuje povinnost věřitele poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, když jej bude spotřebitel schopen splácet řádnými splátkami, nikoliv tím způsobem, že se věřitel uspokojí z použitého zajištění. Pro banky a spořitelní a úvěrní družstva tato skutečnost vyplývá mj. i z přílohy č. 3 odst. 6 k vyhlášce České národní banky č. 163/2014 Sb. o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, která výslovně uvádí, že "[p]ovinná osoba při řízení úvěrového rizika používá techniky a nástroje omezující toto riziko, včetně zajištění, s tím, že použití těchto technik a nástrojů nemůže nahradit vyhodnocení finanční a ekonomické situace protistrany, nemůže být při posuzování protistrany považováno za náhradní zdroj splácení expozice, ani zohledňováno v interním ratingu protistrany. Z posouzení podle odstavce 5 je patrné, že expozice bude řádně a včas splacena, aniž by došlo k uspokojení se ze zajištění." Požadavky na spotřebitele při posuzování jeho úvěruschopnosti tak nemohou být zmírněny nebo nahrazeny poskytnutím případného zajištění.“ (viz VACEK, Lukáš.Zákon o spotřebitelském úvěru: Komentář.).

124. Uvedené skutečnosti posoudil soud v souladu se shora citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, kdy „součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření, resp. požadavku na doložení, těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.) (…). Je však třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.“ 125. Na základě výše uvedených závěrů, se kterými se soud ztotožnil a neshledal důvod se od nich odchýlit, nelze přisvědčit ani této námitce, neboť žalobkyně nedostála povinnostem dle ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ, jestliže nedostatečně posoudila stránku výdajů spotřebitelů, vycházela pouze z jejich tvrzení a nepožadovala doložení jakýchkoliv dokladů prokazujících jejich majetkovou situaci. Skutečnost, že spotřebitelé své závazky řádně a včas spláceli, nemá na závěr o porušení povinnosti žalobkyně dle ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ žádný vliv. Ad E) Nezákonnost zhodnocení informací o právu obdržet tabulku umoření 126. Žalobkyně v tomto námitkovém okruhu odmítla závěr žalované, že neinformovala své klienty o možnosti kdykoliv bezplatně obdržet výpis z účtu v podobě tabulky umoření.

127. Soud před vypořádáním této námitky nejprve považuje za vhodné odkázat na komentovanou literaturu shrnující princip informační povinnosti úvěrujícího (žalobkyně) ve vztahu ke spotřebiteli: „(c)ílem je poskytnout spotřebiteli informaci o jednotlivých splátkách, jaká část jistiny už byla umořena, kolik zbývá zaplatit jak na úmoru jistiny, tak na úrocích. Přestože ustanovení písmene m) budí zdání, že tabulka umoření míří jen do budoucna od okamžiku jejího vyhotovení, tedy obsahuje jen "dlužné platby", a nikoliv i to, co už spotřebitelem bylo zaplaceno, pro přehlednost a z důvodu právní jistoty obou smluvních stran lze jen doporučit, ať je věřitelem spotřebiteli vždy předána kompletní tabulka umoření, tedy včetně již provedených splátek a jejich rozpadu na úmor jistiny a úrok, aby tabulka byla jako celek konzistentní a dávala smysl.“ (viz VACEK, Lukáš.Zákon o spotřebitelském úvěru: Komentář).

128. Zákonná povinnost žalobkyně informovat spotřebitele o právu obdržet kdykoliv bezplatně výpis z účtu v podobě tabulky umoření jednoznačně vyplývá z ustanovení § 6 odst. 1 ZSÚ ve spojení s Přílohou č. 3 odst. 1 písm. h) citovaného zákona. Jedná se o informaci v užším slova smyslu, jejímž cílem je poučit spotřebitele o jeho právech vyplývajících ze ZSÚ.

129. Je nabíledni, že pokud žalobkyně nesporně neinformovala své klienty o možnosti kdykoliv bezplatně obdržet výpis z účtu v podobě tabulky umoření, i když tabulku umoření měli spotřebitelé k dispozici nebo ji od žalobkyně obdrželi, nesplnila svou zákonnou informační povinnost stanovenou v ustanovení § 6 odst. 1 ZSÚ ve spojení s Přílohou č. 3 odst. 1 písm. h) k tomuto zákonu. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že „žalovaná pouze formalisticky lpí na výslovném uvedení informací o právu obdržet tabulku umoření“, neboť výslovné uvedení tohoto práva spotřebitele je jako povinnost kladena na žalobkyni zákonem. Smyslem úpravy ZSÚ bylo, aby se spotřebitel jako slabší smluvní strana o svém zákonném právu vůbec dozvěděl. Povinnost žalobkyně spotřebiteli poskytnout bezplatně výpis z účtu v podobě tabulky umoření je až sekundární povinností žalobkyně, která nemá vliv na porušení informační povinnosti jako povinnosti primární. Skutečnost, zda žalobkyně tento výpis bezplatně spotřebitelům poskytovala či nikoliv, je tak z hlediska porušení primární zákonné informační povinnosti irelevantní. Ad F) Podmínky výkonu práva na odstoupení Co se týká této námitky, a to absence informace o výši částky úroku splatného za den, soud předně odkazuje na komentovanou literaturu reflektující význam této zákonné informační povinnosti. „Aby spotřebitel i bez znalosti finanční matematiky mohl snadno dopočítat částku, kterou má věřiteli v závislosti na době splacení spotřebitelského úvěru v důsledku odstoupení od smlouvy zaplatit, musí smlouva o spotřebitelském úvěru obsahovat informaci o částce úroku splatné na den [srov. výklad k příloze č. 3 odst. 1 písm. n)]. Zde je třeba si uvědomit, že částka úroku splatná na den se nevypočítává jako podíl celkového zaplaceného úroku počtem dnů splácení, ale vypočítává se právě pro účely odstoupení od smlouvy na jejím počátku jako součin poskytnutého spotřebitelského úvěru a počáteční výpůjční úrokové sazby vydělený počtem dnů v roce.(…)Součástí této informace je také údaj o částce úroku splatné na den. Tento údaj má spotřebiteli umožnit fakticky realizovat své právo na odstoupení od smlouvy a zaplacení odpovídající částky věřiteli bez nutnosti jakékoliv další ingerence věřitele a detailní znalosti finanční matematiky. Spotřebiteli při vrácení peněžních prostředků věřiteli stačí, že vedle splacení jistiny zaplatí i úrok ve výši dané počtem dní od půjčení do vrácení peněz (což v případě bezhotovostního platebního styku znamená připsání peněžních prostředků na účet poskytovatele platebních služeb příjemce) vynásobeným právě částkou úroku připadající na den. Zákon nestanoví, jakým způsobem by se měla částka úroku na den vypočítávat. Ustanovení § 11 odst. 3 však výslovně uvádí, že spotřebitel je povinen zaplatit věřiteli úrok ve výši, na kterou by věřiteli vznikl nárok, pokud by k odstoupení nedošlo, a to za období ode dne, kdy byl spotřebitelský úvěr čerpán, do dne, kdy je jistina splacena. Částka úroku splatná na den by tak měla být vypočítávána aritmeticky jako součin výše jistiny a výpůjční úrokové sazby (vyjádřené jako roční) vydělený počtem dnů v roce (v závislosti na zvoleném způsobu úročení 360, 365 nebo 366 dní).“ (viz VACEK, Lukáš.Zákon o spotřebitelském úvěru: Komentář., podtržení doplněno).

130. Uvedení částky úroku splatného za měsíc, jak učinila žalobkyně, není možné povazovat za naplnění informační povinnosti, která je na ni kladena v ZSÚ. Je pravdou, že informaci ohledně částky úroku splatného za den využije pouze spotřebitel, který se rozhoduje, zda odstoupit od úvěrové smlouvy, avšak tato okolnost není důvodem k jejímu neposkytnutí. V tomto ohledu je třeba dát za pravdu žalované, že zákon nedává žalobkyni na výběr, zda uvede částku úroku splatného za den nebo za měsíc. Spotřebitel má mít možnost se před samotným odstoupením od smlouvy seznámit s výší částky, kterou bude nucen svému věřiteli (žalobkyni) vrátit. Dispozice splátkovým kalendářem, který byl nedílnou součástí úvěrové smlouvy, ani případná dispozice účtem v elektronické aplikaci „e–Auto“ rovněž nepostačí pro splnění zákonem stanovené informační povinnosti. Na tomto místě soud souhlasí se žalovanou, že spotřebitel musí mít možnost sám si snadno spočítat částku, kterou by měl věřiteli vrátit v případě, že se rozhodne od smlouvy o úvěru odstoupit. Z tohoto důvodu představuje částka úroku splatná za den pro spotřebitele základní informaci, s níž může bez nutnosti znalosti finanční matematiky jednoduše pracovat při výpočtu částky vracené věřiteli. Žalobkyně proto nedostála všem zákonným požadavkům, které jsou na ni kladené v ZSÚ.

131. Pokud jde o nesprávnou informaci, že spotřebitel je po odstoupení od smlouvy povinen žalobkyni nahradit pojistné, které žalobkyně jako věřitel odvedla pojistitelům a skutečnost, že žalobkyně nevrací zkonzumované platby spojené s náklady na uzavření úvěrové smlouvy, soud uvádí, že zákonná úprava obsažená v ustanovení § 11 odst. 3 ZSÚ stanovuje, že žalobkyně v případě odstoupení spotřebitele od úvěrové smlouvy nemá právo požadovat po spotřebiteli žádné další plnění s výjimkou náhrady nevratných poplatků zaplacených žalobkyní orgánům veřejné správy nebo jiným osobám pověřeným výkonem veřejné správy.

132. I zde soud považuje za vhodné zmínit závěr vyslovený v komentované literatuře vztahující se k poplatku za uzavření spotřebitelské smlouvy: „(v) případě, že spotřebitel využil svého práva na odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru v zákonem stanovené lhůtě a už došlo k čerpání spotřebitelského úvěru, je spotřebitel povinen bez zbytečného odkladu vrátit věřiteli poskytnuté finanční prostředky. Vedle vrácení samotné jistiny je spotřebitel dále povinen zaplatit věřiteli úroky za dobu, po kterou měl finanční prostředky k dispozici.(…)Vrácení jistiny navýšené o úroky za dobu, po kterou měl spotřebitel peněžní prostředky k dispozici, resp. do okamžiku, kdy je vrátil věřiteli, je jediným plněním, které může věřitel po spotřebiteli požadovat. Pokud se spotřebitel ve smlouvě o spotřebitelském úvěru zavázal zaplatit věřiteli jakékoliv další plnění (poplatek, náklad, odměnu aj.), nemá na něj věřitel v případě odstoupení spotřebitele od smlouvy o spotřebitelském úvěru nárok. Věřitel není oprávněn takové plnění po spotřebiteli požadovat, a pokud jej již spotřebitel věřiteli zaplatil dříve, než došlo k odstoupení od smlouvy, je věřitel povinen takové plnění spotřebiteli vrátit.“(viz VACEK, Lukáš.Zákon o spotřebitelském úvěru: Komentář., podtržení doplněno).

133. Pokud klienti poplatek při sjednávání úvěrové smlouvy uhradili v hotovosti a tento poplatek byl zkonzumován v souvislosti s úkony se zpracováním úvěrové smlouvy, byla žalobkyně i přesto povinna daný poplatek vrátit. Jedná se o absolutní zákaz, kdy v případě odstoupení od smlouvy nemůže žalobkyně po spotřebiteli požadovat jakékoliv další plnění, zároveň je však povinna spotřebiteli veškeré již uhrazené poplatky a platby, a to i ty, které byly spojeny s uzavřením smlouvy, vrátit (srov. WACHTOVÁ, Lucie a kol.,Zákon o spotřebitelském úvěru).Žalobkyně je po spotřebiteli oprávněna požadovat pouze jistinu, úrok a úhradu nevratných poplatků zaplacených žalobkyní orgánům veřejné moci nebo osobám pověřeným jejím výkonem, neboť výčet v ustanovení § 11 odst. 3 ZSÚ je taxativní.

134. V daném případě nastaly dvě možnosti, jak byl poplatek spotřebiteli hrazen. V prvním případě, kdy byl poplatek uhrazen spotřebitelem v hotovosti, byla žalobkyně povinna v případě odstoupení od smlouvy poplatek spotřebiteli vrátit. Ve druhém případě, kdy poplatek spotřebitel hradil úvěrem, byl poplatek zahrnut do jistiny, nicméně poplatek za uzavření spotřebitelské smlouvy je současně nákladem na spotřebitelský úvěr, a proto byla žalobkyně i v tomto případě povinna poplatek za uzavření smlouvy spotřebiteli vrátit.

135. K otázce hrazení pojistného soud konstatuje, že spotřebitel hradí pojistné v pravidelných měsíčních splátkách, avšak pojistné není v souladu se shora uvedeným jistotou ani úrokem, tudíž žalobkyně po spotřebiteli v případě jeho odstoupení od úvěrové smlouvy, v rámci které byla sjednáno např. pojištění za škodu způsobenou provozem vozidla, havarijní pojištění či pojištění schopnosti splácet, nemůže požadovat náhradu pojistného, které odvedla pojistitelům. Pojistné nelze subsumovat pod žádný z taxativně uvedených pojmů (jistina, úrok a úhrada nevratných poplatků zaplacených žalobkyní orgánům veřejné moci nebo osobám pověřeným jejím výkonem), na základě kterého by byla žalobkyně oprávněna od spotřebitele v případě jeho odstoupení od smlouvy tyto finanční prostředky požadovat.

136. Je třeba dodat, že žalobkyně si se spotřebiteli v úvěrových smlouvách ujednala, že smlouvy o havarijním pojištění a povinném ručení zanikají současně se zánikem úvěrové smlouvy a při kterémkoli předčasném ukončení úvěrové smlouvy, tedy odchylně od zákonné právní úpravy. Obecně však platí, že smlouva o doplňkové službě se neruší od počátku (ex tunc), ale k okamžiku odstoupení od smlouvy (ex nunc,ktomu srov.§ 11 odst. 4 ZSÚ) a to s výjimkou smluv týkajících se pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, kdy tyto smlouvy odstoupením od smlouvy úvěrové nezanikají vůbec. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně odchýlila od obecné právní úpravy, není v tomto důsledku spotřebitel povinen žalobkyni uhradit pojistné za dobu, kdy pojistná smlouva trvala. Pojistné není jistina, úrok ani úhrada nevratných poplatků zaplacených žalobkyní orgánům veřejné moci nebo osobám pověřeným jejím výkonem podle § 11 odst. 3 ZSÚ.

137. V případě odstoupení od smlouvy ze strany spotřebitele je pro účely zaplacení úroků z prodlení žalobkyni rozhodný den čerpání úvěru spotřebitelem (viz § 11 odst. 3 ZSÚ). Žalobkyně svou argumentaci ohledně uvedení data čerpání úvěru nejprve staví na tom, že nemůže vědět, kdy k čerpání úvěru dojde, a proto tento údaj nemůže do úvěrové smlouvy uvést. Současně však podotýká, že vycházela z doporučení Ministerstva financí s tím, že za okamžik čerpání je považován okamžik uzavření úvěrové smlouvy. Chybějící informace o datu čerpání však má pro spotřebitele nepříznivý dopad, pokud úvěr čerpal nikoliv v den podpisu úvěrové smlouvy, nýbrž později. Spotřebitel by tak na základě informací uvedených žalobkyní („Věřitel má právo požadovat úrok za období úvěrové smlouvy do zaplacení jistiny.“) došel k částce vyšší, než je povinen dle zákona žalobkyni uhradit.

138. Soud rovněž přisvědčuje argumentaci žalované, že za den, kdy je jistina splacena, je třeba považovat zpravidla den, kdy došlo k připsání odpovídající částky na účet poskytovatele platebních služeb žalobkyně v souladu s ustanovením § 109 odst. 1 zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku.

139. Soud i v tomto případě shledal námitku žalobkyně neopodstatněnou. Ad G) Nezákonnost a nepřezkoumatelnost zhodnocení důsledků odstoupení od smlouvy na koupi vozidla 140. Dále soud chronologicky přistoupil k vypořádání námitky žalobkyně brojící proti závěru o tom, že žalobkyně spotřebitele neinformovala podle ustanovení § 14 odst. 3 ZSÚ ve spojení s Přílohou č. 3 odst. 1 písm. o) k tomuto zákonu o tom, že zánik smlouvy o vázaném spotřebitelském úvěru nesmí být spojen s uplatněním jakýchkoliv sankcí.

141. Soud předně konstatuje, že z povahy věci jsou informace o důsledcích spojených s odstoupením spotřebitele od smlouvy na koupi vozidla nebo poskytnutí služby pro spotřebitele velmi důležité především v rámci procesu zvažování, zda od smlouvy o koupi zboží nebo poskytnutí služby spotřebitel odstoupit podle zákonných podmínek chce či nikoliv, a v případě, že ano, tak s jakými důsledky. I zde se jedná o povinnost žalobkyně vyplývající z ustanovení § 14 odst. 3 ZSÚ, kdy tyto informace musí ve smlouvě výslovně uvést. Žalobkyně nejenže tyto informace ve smlouvě neuvedla, ale spotřebitele nesprávně informovala o tom, že v rámci odstoupení od smlouvy se bude postupovat podle ustanovení o předčasném splacení spotřebitelského úvěru podle § 15 odst. 2 a 3 ZSÚ. Tato úprava je však v rozporu s § 14 odst. 3 ZSÚ, kdy k tomuto vyslovenému závěru lze odkázat na komentovanou literaturu: „(j)elikož smlouva o vázaném spotřebitelském úvěru nezaniká od počátku, nebude se v případě jejího zániku postupovat obdobně, jako se postupuje v případě odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 11 odst.

3. Bližším ustanovením bude spíše úprava předčasného splacení podle § 15 s tím rozdílem, že podle výslovného ustanovení § 14 odst. 3 věty 3 nesmí být zánik smlouvy o vázaném spotřebitelském úvěru spojován s uplatněním jakýchkoliv sankcí ze strany věřitele nebo třetí osoby. Sankcí je nutno rozumět jakékoliv plnění nebo ztrátu práva, které by věřitel či třetí osoba po spotřebiteli uplatňovala v důsledku zániku smlouvy o spotřebitelském úvěru. Vedle případně sjednané smluvní pokuty tak věřitel ani jiná osoba nemůžou po spotřebiteli požadovat ani úhradu nákladů, které jim v této souvislosti vznikly. Spotřebitel je tak povinen věřiteli doplatit pouze doposud nesplacenou část jistiny, která nemůže být žádným způsobem navyšována.“(viz VACEK, Lukáš.Zákon o spotřebitelském úvěru: Komentář., podtržení doplněno).Žalobkyně tak není oprávněna sankcionovat spotřebitele v souvislosti se zánikem smlouvy o vázaném spotřebitelském úvěru v důsledku odstoupení od smlouvy na nákup vozidla. Její povinností bylo spotřebitele informovat nejen o tom, že v případě odstoupení od kupní smlouvy zaniká i smlouva úvěrová, ale též o tom, že zánik smlouvy nesmí být spojen s uplatněním sankcí z její strany (věřitele) nebo třetí osoby a rovněž o tom, že spotřebitel vrací žalobkyni (věřiteli) poskytnuté peněžní prostředky až poté, kdy mu je kupní cena vrácena prodávajícím. Lpění na dodržování zákonných povinností v oblasti spotřebitelského práva, kde je spotřebitel v postavení slabší smluvní strany, je jeden ze stavebních pilířů tohoto právního odvětví. S ohledem na výše uvedený závěr soud nepřisvědčil ani této žalobní námitce. Ad H) Nepřípustnost změny správní praxe a překvapivost rozhodnutí 142. K pojmu ustálené správní praxe soud odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006–132, ze kterého vyplývá, že správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (případně i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Lze ji měnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi. Podobně na tuto problematiku nahlíží i Ústavní soud a rozvíjí ji i další judikatura Nejvyššího správního soudu, dle níž jsou správní orgány mimo jiné povinny dbát, aby při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Správní praxe by tak měla být ustálená, jednotná a opakovaně potvrzující určitý výklad a aplikaci právních předpisů.

143. Jak již bylo uvedeno v úvodu tohoto rozsudku, žalobkyně odkazuje na kontrolu provedenou v roce 2013, kdy jeden ze spotřebitelů, který s ní uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru, podal ke správnímu orgánu podnět, v něž poukazoval na to, že výše RPSN v jeho smlouvě byla ze strany žalobkyně vypočtena chybně. Správní orgán I. stupně provedl u žalobkyně ohledně dané smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru dne 4. 7. 2013 kontrolu a v přípise ze dne 4. 7. 2013 žalobkyni oznámil, že: „Porušení výše uvedeného zákona (zákona o spotřebitelském úvěru) nebylo zjištěno. Kontrola byla ukončena téhož dne bez opatření.“ Spotřebiteli pak v přípise ze dne 11. 7. 2013 sdělil, že: „Pracovníky České obchodní inspekce byl proveden výpočet RPSN dle údajů uvedených ve smlouvě o úvěru č. 33581089 uzavřené mezi Vámi a společností GE Money Auto, s. r. o. a provedenou kontrolou nebyl zjištěn rozdíl u RPSN uvedené ve smlouvě a skutečně zjištěné výpočtem. Zároveň byla provedena celková kontrola smlouvy o úvěru č. 33581089, přičemž nebylo zjištěno porušení právních povinností v dozorové pravomoci České obchodní inspekce.“. Žalobkyně namítla, že správní orgán při rozhodování v nyní projednávané věci tuto správní praxi překvapivě a bez oznámení změnil.

144. V této souvislosti je vhodné odkázat na závěr Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 315/2017–94, podle kterého „(p)ři úvaze, zda se již ustálila správní praxe ohledně posuzování okolností rozhodných v souzené věci, nejde o to, jaký konkrétní názor zaujal ten který správní orgán, ale o to, zda lze takový dílčí právní názor považovat za natolik obecný a určující pro výkon státní správy, že oprávněně ovlivnil očekávání adresátů stran posuzování konkrétních postupů či právních otázek. Je proto třeba klást zvýšený důraz na naplnění adjektiv dlouhodobosti, jednotnosti a ustálenosti posuzované činnosti. Jen tehdy lze o správní praxi hovořit jako o ustálené a jen tehdy je třeba trvat na splnění kvalifikovaných požadavků směrem k legitimnímu očekávání adresátů případné změny takové praxe.“ 145. Soud se neztotožňuje se žalobkyní, že výše popsaný případ založil ustálenou jednotnou správní praxi, která by zakládala legitimní očekávání ze strany žalobkyně. Žalobkyně totiž odkazuje jen na jednu provedenou kontrolu. Soud nezpochybňuje, že se jednalo o smlouvu obsahově shodnou se smlouvami posuzovanými v nyní projednávané věci a uvádí, že kontrolní orgán tehdy shledal způsob výpočtu RPSN provedený žalobkyní správným, což je však v rozporu se současným názorem ohledně správnosti výpočtu RPSN. Soud se tedy nemohl ztotožnit s žalobkyní, že předchozí sdělení správního orgánu ze dne 4. 7. 2013 v ní mohlo vyvolat legitimní očekávání, že se jedná o ustálenou praxi správního orgánu. V tomto případě zde není dána ustálenost, jednotnost, ani opakovanost, aby tento výklad mohl být považován za ustálený a nezměnitelný. Jednalo se o izolovaný výstup kontrolního orgánu, který vyjádřil svůj názor na danou problematiku ohledně jedné smlouvy, a proto je závěr učiněný správním orgánem nutné vnímat v širších souvislostech (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 3 A 107/2017–114). V opačném případě by závěr o ustálenosti praxe znemožňoval správnímu orgánu reflektovat dynamicky se vyvíjející situaci v oblasti protiprávní praxe ade factoby správnímu orgánu v budoucnu znemožnil postihovat jakákoliv protiprávní jednání.

146. Žalobkyně k uvedené námitce předložila obsáhlá tvrzení s odkazem na četnou judikaturu soudů o tom, co se ustálenou správní praxí rozumí, o překvapivosti rozhodnutí z hlediska změny správní praxe, o nepřípustnosti retroaktivity změny správní praxe a nepřípustnosti zásahu do dobré víry žalobkyně a porušení zásady legitimního očekávání. Všechna tato tvrzení vycházejí z premisy, že se v případě jednání poskytovatelů úvěru již určitá správní praxe vyvinula a ustálila. Takovou ustálenou praxi nejenže žalovaná nepotvrzuje, tato není patrná ani z jejích dalších dřívějších rozhodnutí, ale ani žalobkyně nepředložila přesvědčivý důkaz o tom, že by v určitých případech poskytovatelů šlo o stejný či obdobný případ v okolnostech posuzování úvěru, že by takové případy byly četnější a dlouhodobé, a co je podstatné, z hlediska souladu s právem způsobilé následování. Při úvaze, zda se již ustálila správní praxe ohledně posuzování okolností rozhodných v souzené věci, nejde o to, jaký konkrétní názor zaujal ten který správní orgán, ale o to, zda lze takový dílčí právní názor považovat za natolik obecný a určující pro výkon státní správy, že oprávněně ovlivnil očekávání adresátů stran posuzování konkrétních postupů či právních otázek. Jen z hlediska dlouhodobosti, jednotnosti a ustálenosti posuzované činnosti lze o správní praxi hovořit jako o ustálené a jen tehdy je třeba trvat na splnění kvalifikovaných požadavků směrem k legitimnímu očekávání adresátů případné změny takové praxe.

147. Skutečnost, že v jiných či obdobných případech správní orgán neshledal porušení právních předpisů, neznamenáa priorizměnu rozhodovací praxe, nýbrž svědčí o tom, že okolnosti individuálních případů jsou různé a jejich vyhodnocení může vést k odlišným závěrům. S ohledem na výše uvedené závěry není na danou věc přiléhavý ani odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 9 As 6/2014–41.

148. Vzhledem ke skutečnosti, že k namítanému ustálení správní praxe nedošlo, nemohlo dojít ani k její změně v neprospěch žalobkyně. Soud rovněž neshledal porušení zásady předvídatelnosti správního rozhodování zakotvené v ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu. Námitky týkající se změny správní praxe, nepřípustnosti její retroaktivity, překvapivosti rozhodnutí, porušení dobré víry a zásady předvídatelnosti správního rozhodování jsou proto nedůvodné. Ad CH) Vady řízení 149. K námitce ohledně spojení řízení soud dává žalobkyni částečně za pravdu, že usnesením ze dne 25. 8. 2017, č. j. ČOI 93736/17/1000 nebyla řádně vyrozuměna v souladu s § 140 odst. 4 ve spojení s § 76 odst. 3 správního řádu. Toto usnesení však vykazuje i jiné vady, nenavazuje na chronologickou posloupnost ve správním spisu a chybná je rovněž v něm uvedená datace vydání rozhodnutí. Správní orgán I. stupně dne 25. 7. 2018, č. j. ČOI 86210/18/1000 vydal v pořadí již druhé usnesení o spojení řízení, o kterém byla žalobkyně řádně vyrozuměna dne 26. 7. 2018. Tímto v pořadí již druhým usnesením byla spojena řízení vedená pod SEČ 10/0315/17/27 (sp. zn. 18611/15/O100), pod SEČ 10/0198/17/27 (sp. zn. 43721/16/1000) a pod SEČ 10/1233/18/27 (sp. zn. 13813/17/1000). Počínaje dnem právní moci tohoto druhého usnesení došlo ke spojení výše uvedených řízení a poté bylo vedeno již jedno společné řízení. Správnímu orgánu I. stupně lze vytknout uvedené pochybení v podobě nevyrozumění účastníků řízení o spojení řízení, tedy chybný procesní postup v případě usnesení ze dne 25. 8. 2017, č. j. ČOI 93736/17/1000, avšak tato vada nepředstavuje bez dalšího důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, případně rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rovněž nezpůsobuje zmatečnost či nezákonnost řízení.

150. K námitce místní nepříslušnosti soud konstatuje, že z obsahu usnesení žalované ze dne 30. 4. 2014, č. j. ČOI 49449/14/O100/2700/14/Hl/Št, kterým byla určena místní příslušnost Inspektorátu ČOI Královéhradeckého a Pardubického ve věci kontroly žalobkyně ohledně dodržování ZSÚ, plyne, že bylo vydáno pouze za účelem individuálně určené kontroly (zahájené dne 23. 1. 2014 a ukončené dne 27. 10. 2014). Soud k tomu dodává, že ani rozhodnutí případně místně nepříslušného správního orgánu I. stupně nemá bez dalšího za následek nezákonnost rozhodnutí. Nejvyšší správní soud to ve vztahu ke správnímu trestání konstatoval již v rozsudku ze dne 24. 6. 2008, č. j. 2 Afs 159/2006–138 s odůvodněním, že v takovém případě „je rozhodováno orgánem věcně příslušným a tedy odborně i jinak vybaveným k posouzení určité otázky. Jak správně uvádí ve svém rozsudku městský soud, takové pochybení nijak nezasáhne do veřejných subjektivních práv adresáta tohoto aktu, neboť pro jeho právní sféru není vůbec podstatné, zda bylo rozhodnutí vydáno místně příslušným orgánem či nikoli. Rozdělení věcně příslušných správních orgánů k rozhodování podle místní příslušnosti má totiž za cíl jediné, a to přiměřeně rozložit určitou agendu mezi více správních orgánů podle určitého územního klíče a zejména ‚zpřístupnit‘ správní orgán účastníkům příslušných správních řízení, tedy zajistit rychlost a hospodárnost řízení.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2017, č. j. 6 Afs 36/2017–25). Žalobkyně ostatně neuvedla žádnou konkrétní okolnost, z níž by bylo možno dovodit zkrácení jejích práv v důsledku rozhodování „místně nepříslušným“ správním orgánem (inspektorátem), a proto by ani takové případné pochybení, k němuž ovšem dle názoru soudu nedošlo, nepředstavovalo důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, případně též rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

151. Soud nepřisvědčil ani namítané zmatečnosti řízení. Správní řízení vedené pod SEČ 10/0315/17/27 bylo zahájeno dne 17. 2. 2017, tedy podle správního řádu, neboť v době zahájení řízení nebyl účinný PřesZ. Řízení vedená pod SEČ 10/0198/17/27 a SEČ 10/1233/18/27 byla zahájena již podle PřesZ (dne 24. 11. 2017 a dne 17. 7. 2018). Společné řízení bylo vedeno pod SEČ 10/0315/17/27, přičemž původní řízení vedené pod SEČ 10/0315/17/27 zahájené dne 17. 2. 2017 bylo s ohledem na ustanovení § 112 odst. 4 PřesZ dokončeno podle správního řádu. Je třeba dát za pravdu žalobkyni, že správní orgán I. stupně pochybil, jestliže tuto informaci žalobkyni nesdělil, současně však žalobkyni v důsledku tohoto opomenutí nebyla způsobena jakákoliv újma, která by zakládala zmatečnost prvostupňového, potažmo napadeného rozhodnutí.

152. Dále žalobkyně namítla nedodržení zásadyne bis in idem, neboť měla být několikrát postihnuta zatentýž skutek.Se zřetelem k tomu, že v obecné rovině není otázka použitelnosti zásady zákazu dvojího postihu v téže věci i v řízení o přestupcích (správních deliktech) mezi účastníky spornou, soud toliko stručně připomíná závěry vyslovené v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 106/2014 – 25, v němž Nejvyšší správní soud přehledně shrnul východiska týkající se posuzování překážky dvojího postihu za stejný skutek. Konstatoval, že„zásada ne bis in idem – tedy právo nebýt souzen nebo potrestán dvakrát za týž čin – je na ústavní úrovni zakotvena v čl. 40 odst. 5 Listiny. Povinnost ctít uvedenou zásadu dále plyne z mezinárodních závazků České republiky, zejména z čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, podle nějž „[n]ikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“. Ačkoliv uvedená ustanovení hovoří pouze o „trestním stíhání“ či „trestním řízení“, danou zásadu je třeba vztáhnout i na řízení o přestupcích a o správních deliktech, jak opakovaně potvrdil Nejvyšší správní soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. A 6/2003–44, č. 1038/2007 Sb. NSS, nebo ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011 163).“ 153. Nejvyšší správní soud dále v uvedeném rozsudku uvedl, že„článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě ani žádné jiné ustanovení Úmluvy nijak blíže nespecifikuje totožnost činu („idem“). Evropský soud pro lidská práva proto přistoupil ke sjednocení své vnitřně rozporné judikatury k dané otázce rozsudkem velkého senátu ze dne 10. 2. 2009, Zolotukhin proti Rusku, stížnost č. 14939/03, Reports 2009, v němž po shrnutí judikaturních linií odmítl přístup vycházející z právní kvalifikace deliktu s tím, že takový přístup je příliš restriktivní vůči právům jednotlivce. Podle Evropského soudu pro lidská práva tak čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý "trestný čin", pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném či v podstatných rysech totožném skutku (srov. zejména body 81 a 82 citovaného rozsudku).“ 154. Dále podotkl, že to,„jak je třeba ve světle rozsudku Zolotukhin proti Rusku přistupovat k výkladu zásady ne bis in idem, vymezil Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. 1 As 125/2011–163. Vycházel přitom z české trestněprávní doktríny, která tradičně při interpretaci uvedeného pojmu za podstatu skutku považuje právně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný právně významný následek. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je tedy následek významný z hlediska (trestního) práva a rozlišuje mezi skutkem de facto a skutkem de iure. Skutek de facto představuje skutkový děj, zahrnující skutkové okolnosti konkrétního případu „tak jak se stal“, bez ohledu na jejich trestněprávní relevanci. Skutkem de iure je naopak souhrn trestněprávně relevantních skutečností odlišitelný od jiného skutku de iure téhož pachatele. Při posuzování totožnosti skutku je pak určující skutek de iure. Nejvyšší správní soud se k tomuto trestněprávnímu pojetí jednoty skutku v citovaném rozsudku přiklonil, ačkoliv velký senát Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku Zolotukhin proti Rusku uvedl, že při posuzování zásady ne bis in idem odmítá přístup kladoucí důraz na právní kvalifikaci deliktu, Nejvyšší správní soud přesto za rozhodný komparátor pro stanovení prvku idem považuje skutek de iure“(pozn. podtržení doplněno). Nejvyšší správní soud doplnil, že„k obdobným závěrům …dospěl v rozsudku ze dne 10. 2. 2011, č. j. 9 As 67/2010 74, v němž se rovněž zabýval výkladem rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zolotukhin proti Rusku. Na jeho podkladě konstatoval, že stíhání jednoho a téhož skutku podle dvou skutkových podstat je přípustné tehdy, pokud se tyto od sebe navzájem liší v podstatných prvcích (okolnostech). Naopak tam, kde panuje alespoň částečná shoda v podstatných okolnostech skutku, půjde ve vztahu k aplikaci článku 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o uplatnění zásady ne bis in idem.“ 155. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavřel, že„z uvedených závěrů vyplývá, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin (včetně deliktu trestněprávní povahy), pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném či v podstatných rysech totožném skutku. Podstatou skutku je přitom právně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný právně významný následek. K tomu, aby bylo možné postihnout pachatele na základě totožného jednání za dva různé delikty, nestačí samotná existence dvou formálně odlišných skutkových podstat deliktu. Teprve odlišnost v právně významném následku jednání zakládá existenci dvou samostatných skutků, o nichž je možné vést samostatná řízení.“(pozn. podtržení doplněno).

156. Soud se s uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu zcela ztotožňuje a neshledává důvodu se od nich v nyní posuzované věci jakkoli odchylovat.

157. Žalobkyně uvedla, že jí byly za totožná jednání uloženy třemi rozhodnutími správní sankce, jejichž úhrnná výše dosahovala 5 000 000 Kč. Jakkoli se měla žalobkyně uvedených jednání dopustit v rámci své činnosti při uzavírání spotřebitelských smluv, všechny tyto skutky se podstatně odlišují v rozhodných okolnostech, a to v osobě spotřebitele. Žalobkyně tedy není trestána za totožná pochybení, resp. není viněna ze skutků, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto. V daném případě jsou řešeny správní delikty vztahující se ke smlouvám, ohledně kterých řízení dosud vedena nebyla.

158. Vycházeje z právě citovaných závěrů, nemohl soud žalobkyni přisvědčit v tom, že by byla v nyní posuzované věci nepřípustně opakovaně postihnuta za tentýž skutek. Skutek je vymezen časem, místem a způsobem spáchání. V tomto případě se správní delikty vztahují ke konkrétním smlouvám uzavřeným s konkrétními spotřebiteli. Jinými slovy, žalobkyně porušila právní povinnosti uložené jí ZSÚ vždy vůči rozdílným osobám – spotřebitelům, přičemž v každém dílčím případě se jedná o samostatný skutek, za který je žalobkyni možné postihnout.

159. Za této situace a ve světle závěrů vyslovených Nejvyšším správním soudem ve shora zmíněném rozsudku ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 106/2014 – 25 nebylo možné přisvědčit žalobkyni, že byla v nyní posuzované věci opakovaně postihnuta za tentýž skutek, tedy že byla porušena zásadane bis in idem. Správní orgány tedy svým postupem neporušily pravidla vyplývající z čl. 40 odst. 5 Listiny a z čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

160. K namítané absenci dokazování soud uvádí, že mezi účastníky není sporu o tom, že správní orgány v dané věci nenařídily ústní jednání a neprováděly žádné dokazování nad rámec kontrolních zjištění a vyjádření žalobkyně. Z obsahu odůvodnění prvoinstančního správního rozhodnutí je zřejmé, že důkazy, na základě nichž prvostupňový orgán vydal rozhodnutí o uložení pokuty, byly výhradně důkazy opatřené v průběhu kontroly.

161. V souzené věci již bylo řečeno, že správní orgány mohou ve správním řízení vycházet rovněž z kontrolních podkladů pořízených před zahájením řízení. Pro řadu správních řízení (ať už v oblasti daňové nebo právě v řízení o správních deliktech) je typické, že jejich případnému zahájení předchází kontrola ze strany k tomu příslušných správních orgánů. Právě podklady získané v rámci těchto kontrol tvoří podstatu důkazů, na základě nichž poté správní orgány rozhodují. Nelze tedy dovozovat, že by tyto důkazy opatřené před zahájením řízení nemohly být použity v následném správním řízení.

162. Žalobkyně dále poukazovala na povinnost správních orgánů provést důkazy při ústním jednání, jak předvídá § 51 odst. 2 správního řádu. Je toho názoru, že jestliže správní orgány prováděly dokazování mimo ústní jednání, měly o tom žalobkyni informovat a sepsat protokol.

163. Podle § 49 odst. 1 věty prvé správního řádu ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015–29, v němž uvedl, že na řízení o správním deliktu sice dopadá čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek. Z této judikatury dovodil, že správním orgánům projednávajícím obvinění ze správního deliktu neplyne jednoznačná povinnost nařídit vždy ústní jednání. V tomto směru uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015–46, že:„soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má–li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“Nejvyšší správní soud se v posledně citovaném rozsudku zabýval i otázkou, zda povinnost nařídit jednání v řízení o správním deliktu vyplývá z vnitrostátní právní úpravy, k čemuž uvedl, že„podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je–li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví–li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (…). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (…). V usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010–82, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem, od kterého se ale lze odchýlit v odůvodněných případech; v takovém případě správní orgán vyhotoví o provedení dokazování protokol podle § 18 správního řádu.“ 164. Z uvedeného vyplývá, že v případě, kdy je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné, musí se ústní jednání ve správním řízení o správním deliktu nařídit. Není–li tomu tak, ústní jednání nařízeno být nemusí. Neplatí tedy, že by v řízení o správním deliktu muselo být ústní jednání nařizováno vždy.

165. Soud konstatuje, že jsou–li všechny podklady potřebné pro posouzení věci v písemné podobě shromážděny v rámci kontroly, i když nebyly pouze jediným podkladem, není třeba nařizovat ústní jednání. V souzené věci byly všechny podklady dostatečné a byly žalobkyni známy (sdělení ze dne 25. 4. 2019, č. j. ČOI 56605/19/1000 a sdělení ze dne 31. 5. 2019, č. j. ČOI 72162/19/1000, ústní jednání ze dne 19. 1. 2018 v řízení vedeném pod sp. zn. 43721/16/1000 provedené za účelem objasnění postupu při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, výslech L. H. ze dne 11. 5. 2018, nahlížení do spisu ze dne 26. 11. 2018 a 14. 5. 2019) a žalobkyně měla možnost se k nim před vydáním rozhodnutí vyjádřit. Za této situace soud shledává odchylku od správního řádu v tom, že nařízení ústního jednání ve věci (vyjma ústního jednání provedeného ze dne 19. 1. 2018 v řízení vedeném pod sp. zn. 43721/16/1000 za účelem objasnění postupu při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele) nebylo potřebné a nutné. Spor byl veden spíše v rovině právní, tj. o tom, zda zjištěné skutečnosti naplňují či nenaplňují znaky skutkových podstat jednotlivých správních deliktů.

166. Soud považuje za vhodné v této věci upozornit na obdobný případ, na který reagoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 12. 2015, č. j. 2 As 187/2015–35, v němž se rovněž zabýval řízením o správním deliktu, jemuž předcházela kontrola ze strany příslušného správního orgánu. V případu posuzovaném ve zmíněném rozsudku byl dotčený subjekt seznámen s podklady pro rozhodnutí správního orgánu a byl též poučen o možnosti se k těmto podkladům vyjádřit; v mezidobí mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již nedošlo k doplnění správního spisu o další podklady rozhodnutí. I ve věci projednávané Nejvyšším správním soudem protokoly o kontrole správní orgán jako důkaz neprovedl, dotčený subjekt však s nimi byl seznámen již v průběhu kontroly s možností podat námitky, které prvostupňový orgán řádně vyřídil. Nejvyšší správní soud za popsané situace dospěl k závěru, že formální neprovedení protokolů o kontrole sice představuje procesní pochybení, nicméně tato procesní vada neznamená ztížení možnosti účinné obrany účastníka řízení a neměla a nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

167. Žalobkyně byl rovněž s protokolem o kontrole seznámena, a proto je závěr Nejvyššího správního soudu ve zmíněné věci plně aplikovatelný i na nyní projednávanou věc.

168. S ohledem na výše uvedené nelze žalobkyni přisvědčit, že neměla ve správním řízení možnost vyjádřit se k získaným podkladům a uplatnit své námitky, připomínky či doplnění. Nenařízení ústního jednání (vyjma ústního jednání provedeného ze dne 19. 1. 2018 v řízení vedeném pod sp. zn. 43721/16/1000 za účelem objasnění postupu při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele) a neprovedení důkazů mimo ústní jednání v tomto případě zcela odůvodňuje povaha kontrolních zjištění, vedení řízení a obrany žalobkyně, kdy další důkazy prováděny nebyly, neboť nebyly nezbytné. Žalobní námitka o neprovedení důkazů mimo ústní jednání tak nemůže být důvodná.

169. K námitce povinnosti vést společné řízení a následně uložit úhrnný trest soud konstatuje, že je na úvaze správního orgánu, zda v případě shodného předmětu řízení spojí řízení ke společnému projednání podle § 140 odst. 1 správního řádu či nikoliv. K uvedenému lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009 – 62 (bod 32), podle něhož „(z) výše uvedeného vyplývá, že nevedení společného řízení o přestupcích žalobce by nemuselo prima facie způsobovat vadu řízení dopadající na zákonnost rozhodnutí, pokud by z těchto navazujících rozhodnutí bylo patrné uplatnění zásad stanovených pro ukládání trestu za souběh přestupků. Je zřejmé, že pro důsledné použití ustanovení trestního zákona o souhrnném trestu (tedy současné zrušení výroku o trestu uloženém pachateli dřívějším rozhodnutím) chybí dostatečný právní základ, nicméně není důvodu, proč by se uvedené principy nemohly s řádným odůvodněním všech souvislostí a sousledností aplikovat, tedy proč by správní orgán neměl při ukládání následného trestu přihlížet k trestům uloženým dříve za sbíhající se přestupky.“ Nejvyšší správní soud rovněž dodal, že „(n)evede–li správní orgán v rozporu s § 57 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, společné řízení o více přestupcích téhož pachatele, není takový postup vadou řízení, je–li z odůvodnění následného rozhodnutí zřejmé, že ve věci byla aplikována zásada absorpční, zakotvená v § 12 odst. 2 citovaného zákona pro ukládání trestu za souběh přestupků.“. Společným řízením se zabýval Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 12. 4. 2018, č. j. 2 As 426/2017–62, z nějž vyplývá:„(j)estliže nedošlo ke spojení jednotlivých správních řízení o obdobných správních deliktech spáchaných v souběhu a týkajících se bezpečnosti jedné konkrétní potraviny (stejného druhu a výrobce) do společného řízení dle § 140 s. ř., ačkoli pro to existovala procesní možnost a jevilo se to jako vhodné z pohledu zásady procesní ekonomie, nejedná se o procesní pochybení. Trvá však povinnost správního orgánu aplikovat při ukládání pokuty absorpční zásadu a zohlednit pokuty dříve uložené sbíhajícími se s rozhodnutími, byť byla vydána jinými správními orgány (v rámci jejich vlastní územní působnosti).“Z pozdějšího rozhodnutí musí být tedy patrné zohlednění absorpční zásady (například odkazem na ni s popisem způsobu jejího zohlednění v dané věci),k této námitce blíže v bodě ad J).

170. Řízení vedené pod sp. zn. 62644/14/2700 navazovalo na kontrolu zahájenou dne 27. 1. 2014. Správní řízení bylo zahájeno dne 1. 7. 2015 s tím, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 31. 7. 2015, č. j. ČOI 72370/15/2700 a řízení bylo ukončeno vydáním rozhodnutí ze dne 14. 7. 2016, č. j. ČOI 125284/15/O100/2700/14/15/16/Hy/Št, kdy předmětem řízení bylo porušení § 5 odst. 1 a ust. § 6 odst. 1 ZSÚ a žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 4 000 000 Kč. Řízení vedené pod sp. zn. ČOI 126252/14/1000 navazovalo na kontrolu zahájenou dne 21. 11. 2014, správní řízení bylo zahájeno dne 3. 9. 2015 s tím, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 10. 2015 a řízení bylo ukončeno vydáním rozhodnutí ze dne 29. 9. 2016, č. j. ČOI 135391/15/O100/ 1000/15/16/So/Št, přičemž předmětem řízení bylo porušení § 9 odst. 1 ZSÚ a žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 80 000 Kč. Řízení vedené pod sp. zn. ČOI 5800/15/1000 navazovalo na kontrolu zahájenou dne 19. 1. 2015, správní řízení bylo zahájeno dne 1. 8. 2016 s tím, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 21. 11. 2016, č. j. 10/1522/15/45 a řízení bylo ukončeno vydáním rozhodnutí ze dne 21. 4. 2017, č. j. ČOI 2245/17/O100/1000/17/Hl/Št. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 3 A 107/2017–114 bylo rozhodnutí zrušeno. Žalovaná opětovně rozhodla dne 15. 7. 2019 a řízení bylo ukončeno vydáním rozhodnutí č. j. ČOI 91390/19/O100/1000/15/19/Hl/Št. Předmětem tohoto řízení bylo porušení § 5 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 9 odst. 1 ZSÚ a žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 600 000 Kč.

171. V nyní projednávané věci bylo spojeno více řízení. Řízení vedené pod sp. zn. 18611/15/O100 (SEČ 10/0315/17/27) navazuje na kontrolu zahájenou dne 16. 2. 2015, správní řízení bylo zahájeno dne 17. 2. 2017 s tím, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 28. 8. 2017, č. j. ČOI 113628/17/1000. Řízení vedené pod sp. zn. 43721/16/100 (SEČ 10/0198/17/27) navazuje na kontrolu zahájenou dne 13. 4. 2016.

172. Dlužno podotknout, že řízení vedené pod sp. zn. 62644/14/2700 vedl Inspektorát ČOI Královéhradecký a Pardubický, zatímco ostatní řízení byla vedena u jiného správního orgánu (Inspektorát ČOI Středočeský a Hlavní město Praha), a tedy již z důvodu místní nepříslušnosti správního orgánu zde nebyly splněny podmínky pro vedení společného řízení. Rovněž ze shora předestřeného vyplývá závěr, že již ukončená řízení byla zahájena dříve než řízení projednávaná v této věci s tím, že řízení vedená pod sp. zn. 62644/14/2700 a pod sp. zn. ČOI 126252/14/100 byla již pravomocně ukončena před zahájením řízení v nyní projednávané věci. Ohledně řízení vedeného pod č. j. 10/0373/15/45 Inspektorátem Středočeský a Hl. m. Praha, v němž byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 80 000 Kč, soud poznamenává, že zde stejná místní příslušnost dána byla. Jak bude rozvedeno níže, správní orgány se sbíhajícími delikty zabývaly v intencích zásady absorpce, a proto nevedení společného řízení není vadou, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

173. Soud dodává, že žalobkyně si do jisté míry ve své žalobní argumentaci odporuje, pokud na jedné straně tvrdí, že spojení řízení v této věci pod jednou spisovou značkou považuje za nešťastné s ohledem na rozdílnou právní úpravu, podle které se v řízení postupuje, zatímco na druhé straně tvrdí, že správní orgán měl vést jedno společné řízení týkající se všech skutků. Soud tedy nepřisvědčil ani této dílčí subnámitce.

174. K námitce, že napadené rozhodnutí je pro žalobkyni překvapivé, neboť žalovaný považoval za hlavní důvod porušení § 9 odst. 1 ZSÚ neprověřování výdajů spotřebitelů, zatímco správní orgán I. stupně považoval za zásadní údaj o existenci a výši příjmu, soud předně zdůrazňuje, že správní řízení tvoří v zásadě jeden celek, a není proto vyloučeno, aby odvolací správní orgán napravil, resp. upřesnil nosnou argumentaci při (zásadně) nezměněném skutkovém a právním stavu věci (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2010 č.j. 29 Ca 221/2008–48). Soud nicméně nesdílí názor žalobkyně, že žalovaný porušil princip dvojinstančnosti správního řízení, pokud jen vyzdvihl význam zjišťování skutečných výdajů spotřebitelů, a to za situace, kdy i správní orgán I. stupně neprověřování reálných výdajů žalobkyni vytkl.

175. Námitky soustředěné pod tímto žalobním bodem tedy soud rovněž neshledal důvodnými. Ad I) Absence předpokladů pro správní trestání 176. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že kategorie správních deliktů je kategorií trestního práva v širším slova smyslu. Správní orgán má tedy povinnost zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také to, zda dané jednání vykazuje stupeň společenské škodlivosti, tudíž materiální stránku správního deliktu. Žalovaná v napadeném rozhodnutí o naplnění materiálního znaku pojednala, odůvodnila závažnost porušení povinností žalobkyně právě v nastaveném procesu posuzování úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru a rovněž odůvodnila význam posuzování příjmových poměrů žadatele, a to i vzhledem k nedostatečně, jen obecně žalobkyní tvrzeným poznatkům o výdajích žadatelů. Dále též odůvodnila význam neposkytnutí informací dle písm. h), n) a o) uvedených v Příloze č. 3 odst. 1 k ZSÚ a nesprávné uvedení informací o výši RPSN a celkové částce splatné spotřebitelem.

177. K námitce poukazující na vyloučení odpovědnosti žalobkyně soud předesílá, že dle § 21 odst. 1 ZSÚ právnická osoba za delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Žalobkyně ohledně této okolnosti vylučující protiprávnost citovala z judikatury týkající se zákazu libovůle a vázanosti správních orgánů správní praxí, což je argumentace, která již byla soudem vypořádána v předchozích odstavcích tohoto rozsudku a navíc nejde o skutečnosti, které by naplňovaly subjektivní znak výjimky ze sankční odpovědnosti právnické osoby spočívající v úsilí o zabránění protiprávního jednání. Není ani zřejmé, o jaké úsilí ze strany žalobkyně se mělo jednat. Žalobkyně toliko obecně popsala a dokládala jí vytvořený systém prověřování žadatelů a jejich schopnosti splácet, nikterak však konkrétně neosvědčila úsilí vedoucí k tomu, aby tak „zbrkle“ a neuváženě nepřistoupila k vyhodnocení sebraných dat a téhož dne k předložení smlouvy o spotřebitelském úvěru k podpisu. Aktivita žalobkyně jakožto jeden ze základních předpokladů existence liberace v daném období tak z namítaných skutečností vůbec neplyne, a důvody pro vyloučení odpovědnosti žalobkyně za spáchané delikty proto nejsou naplněny. Soud konstatuje, že v daném případě je uplatnění správní sankce za spáchané delikty jediným vhodným a účinným nástrojem ochrany společenských hodnot.

178. Dále žalobkyně namítala zánik odpovědnosti s tím, že řízení o uložení pokuty lze zahájit do jednoho roku ode dne, kdy se správní orgán o porušení povinnosti dozvěděl, nejpozději však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo a pokutu nelze uložit, uplynuly–li od porušení tři roky.

179. Žalobkyně se v této souvislosti nesprávně dovolává porušení ustanovení § 9 odst. 4 zákona o ČOI. Na daný případ je totiž třeba aplikovat zvláštní právní úpravu stanovenou v zákoně o spotřebitelském úvěru, konkrétně v ustanovení § 21 odst. 3 ZSÚ. Dle tohoto ustanovení odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán nezahájil řízení do dvou let od doby, kdy se o něm dozvěděl, potažmo do pěti let od jeho spáchání. Jedná se o speciální právní úpravu k zákonu o ČOI, která má při její aplikaci před právní úpravou v tomto zákoně přednost. Nejde zde tedy o dvě konkurující si ustanovení na stejné úrovni (shodně též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 3 A 107/2017–114).

180. Jedná–li se o subjektivní prekluzivní lhůtu, je třeba nejprve určit, co lze rozumět dnem, kdy se správní orgán o správním deliktu dozvěděl. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2008, č. j. 9 As 42/2008–98 vyplývá, že zjištění porušení zákona jako okamžik počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt musí být založeno na objektivní skutečnosti, tj. např. na dni, kdy příslušný správní orgán rozhodl o zahájení správního řízení, či dni, kdy jiným dostatečným způsobem zachyceným ve správním spise vyjádřil své důvodné podezření, že došlo k porušení zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2013, č. j. 7 As 95/2011–108 či usnesení ze dne 18. 9. 2012, č. j. 7 Afs 14/2011–115).

181. Pro doplnění soud poukazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 315/2017–94 (bod 85), v němž soud uvedl následující:„(k)rajský soud uvážil relativně stručně o případné konkurenci obou lhůt a pozornost věnoval především tomu, kdy se správní orgán dozvěděl o možném porušení zákona a kdy počala plynout subjektivní lhůta k uložení sankce (strana 35 a 36 rozsudku). Ve výsledku však o věci rozhodl správně, pokud dospěl k závěru o aplikační přednosti příslušného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Jak § 21 odst. 3 zákona, tak § 9 odst. 4 zákona o ČOI svazují lhůty pro vedení řízení o uložení pokuty, resp. lhůty zániku odpovědnosti za správní delikt se specifikovaným porušení zákona, které tyto předpisy samy předpokládají. Zákon o České obchodní inspekci předpokládá porušení ostatních podmínek stanovených zvláštními právními předpisy pro činnosti uvedené v § 2 odst. 1 a 2 zákona o České obchodní inspekci, kam patří též oprávnění ČOI kontrolovat, zda jsou dodržovány povinnosti stanovené právním předpisem upravujícím sjednávání spotřebitelského úvěru (tímto předpisem je zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru pak spojuje § 21 odst. 4 s konkrétními skutkovými podstatami správních deliktů, jak je vymezuje v § 20. Právě s konkrétním zákonem předpokládaným porušením právních povinností je třeba spojovat úvahu, která právní úprava má aplikační přednost.“ 182. K námitce uplynutí zákonem stanovené subjektivní lhůty soud připomíná také závěr Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 18. 9. 2012, č. j. 7 Afs 14/2011–115, že „( s)právní orgán se "dozví" o porušení cenových předpisů (§ 17 odst. 4 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách) dnem, kdy soustředí onen okruh poznatků, informací a důkazních prostředků, z nichž lze na spáchání deliktu usoudit. Není rozhodující, zda v tento den již byl zpracován kontrolní protokol, ani zda tyto poznatky byly analyzovány a posouzeny se závěrem, že delikt byl spáchán a kým.“.K argumentaci žalobkyně ohledně nedodržení lhůty k zahájení řízení soud ve světle shora uvedených judikaturních východisek konstatuje, že správní orgán I. stupně se mohl ohledně spáchání správního deliktu dozvědět nejdříve v okamžiku, kdy mohl učinit zhodnocení smluv o spotřebitelském úvěru, tedy nejdříve, kdy měl k dispozici konkrétní žalobkyní uzavřené smlouvy. Subjektivní dvouletou lhůtu pro zánik odpovědnosti žalobkyně za správní delikty proto v žádném případě nelze počítat ode dne 22. 5. 2013, kdy byl prvoinstančnímu orgánu doručen podnět spotřebitele Z. T. týkající se smlouvy uzavřené dne 12. 12. 2011, č. 33581089, neboť správní orgány nemohou vycházet z toliko spekulativní domněnky, že všechny smlouvy uzavírané žalobkyní vykazují stejné vady a dochází v nich k porušování právních předpisů. K uzavření všech výše uvedených smluv, za které je žalobkyně postihována, došlo po 22. 5. 2013. Závěr žalobkyně o tom, že k zániku její odpovědnosti za správní delikty došlo v rámci uplynutí zákonem stanovené dvouleté subjektivní lhůty ke dni 22. 5. 2015, je absurdní, neboť by z logiky věci nemohla být za své protiprávní jednání v budoucnu postihována. Nepřípadná je též argumentace žalobkyně vztahující se k počátku běhu subjektivní lhůty k 14. 5. 2014, kdy byl ze strany žalobkyně prvoinstančnímu orgánu poskytnut seznam uzavřených smluv se spotřebiteli. Ani v tomto případě nelze přisvědčit, že zaslání seznamu smluv uzavřených žalobkyní byla skutečnost rozhodující pro počátek běhu subjektivní zákonné lhůty. Správní orgány z pouhého seznamu nemohou předjímat jejich konkrétní obsah a to, zda při uzavření té které smlouvy došlo k porušení zákonem stanovených právních norem a případnému naplnění skutkové podstaty správního deliktu.

183. Vzhledem ke skutečnosti, že se ustanovení § 9 odst. 4 zákona o ČOI v daném případě neaplikuje, nemohlo dojít ani ke zmeškání prekluzivní lhůty pro uložení pokuty do tří let od porušení (v kombinaci se lhůtami pro zahájení řízení v délce dvou, resp. pěti let by aplikace této věty byla zcela nelogická). Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně podala proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 315/2017–94 ústavní stížnost. Nelze přisvědčit ani tvrzení žalobkyně, že není dána její odpovědnost podle § 21 odst. 1 ZSÚ a podle § 21 odst. 1 PřesZ. Současně i s ohledem na vypořádání žalobních námitek v tomto rozsudku nelze považovat za relevantní argumentaci zásadouin dubio pro libertateain dubio pro mitius, neboť se nejedná o neurčité právní pojmy, které lze vykládat rozdílným způsobem (blíže k tomuto viz argumentace ad C). Řečeno jinými slovy, v posuzované věci nebyly dány žádné pochybnosti, které by odůvodňovaly vydání rozhodnutí ve prospěch žalobkyně.

184. Závěrem je třeba uvést, že smlouvy č. 33623304, 33623954, 33623974 a č. 33624308 byly správnímu orgánu I. stupně doručeny dne 2. 3. 2015. K tomuto datu se proto váže počátek běhu subjektivní lhůty, neboť správní orgán I. stupně se nejprve tohoto dne mohl s obsahem daných smluv seznámit. Správní řízení vztahující se k předmětným smlouvám bylo zahájeno dne 17. 2. 2017, tedy před uplynutím dvouleté lhůty. Pokud jde o smlouvu ze dne 11. 11. 2015, č. 33642521, která byla předložena prvoinstančnímu orgánu 4. 12. 2015, bylo správní řízení ve vztahu k této smlouvě zahájeno dne 24. 11. 2017, kdy bylo oznámení o zahájení řízení o přestupku ze dne 23. 11. 2017 doručeno žalobkyni.V daném případě tudíž nelze přisvědčit žalobní námitce, že řízení bylo zahájeno po uplynutí zákonem stanovené dvouleté subjektivní lhůtě. Ad J) Nezákonnost a nepřiměřenost uložené sankce 185. V rozsudku ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010– 97, publ. pod č. 2209/2011 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, „že ukládání trestu je založeno na dvou základních principech – principu zákonnosti trestu a individualizace trestu. Soud v rámci moderačního práva zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená.“ Je přitom nutno si uvědomit, že trest nemá toliko funkci represivní, ale je též nástrojem preventivní ochrany a musí do určité míry „bolet“, aby plnil svůj účel (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca 250/2003–48, publ. pod č. 560/2005 Sb. NSS).

186. K námitce nepřiměřenosti výše uložené sankce soud rovněž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 4 Ads 123/2009–99, podle něhož„(u)kládání pokut za správní delikty, tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z možných řešení, které zákon dovoluje (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání lze jen potud, překročil–li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, a nebo – v tomto směru došlo soudním řádem správním k rozšíření soudního přezkoumání – zda správní orgán volné uvážení nezneužil.“ Nejvyšší správní soud dále v rozhodnutí ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002–46 zdůraznil, že„(ú)kolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem“. Soud se proto námitkou nepřiměřenosti výše pokuty zabýval v intencích, zda správní úvaha o výši pokuty byla žalovanou, resp. správním orgánem I. stupně učiněna v zákonem stanovených mezích a zda nedošlo k jejímu zneužití.

187. Přiměřeností uložené pokuty se prvostupňový orgán zabýval na str. 49 a násl. svého rozhodnutí z hlediska způsobu jednání, následku, přičemž hodnotil též jednotlivé polehčující a přitěžující okolnosti a zabýval se represivní a preventivní úlohou ukládané sankce. Žalovaná v napadeném rozhodnutí zohlednila námitku zániku odpovědnosti žalobkyně za dílčí správní delikty. Z tohoto důvodu pokutu snížila na částku 350 000 Kč, kterou soud považuje za pokutu přiměřenou, uloženou při spodní hranici zákonné sazby (nutno připomenout, že maximální hranice sazby za nejpřísněji postižitelný delikt činila 20 000 000 Kč) s tím, že takto uložená sankce splňuje vzhledem k okolnostem případu svou preventivní a represivní úlohu. Odůvodnění rozhodnutí správních orgánů k výši pokuty ve svém celku obsahují skutkové i právní úvahy, zvažují jednotlivá zákonná hlediska. Pokutu soud shledal přiměřenou i vzhledem k tomu, že její výše byla žalovanou v odvolacím řízení snížena. Likvidační důsledky sankce u žalobkyně neshledal.

188. Soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku vytýkající žalované porušení zásady absorpce. Soud i zde odkazuje na rozsudek ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009 – 62 (bod 32), v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „(n)evede–li správní orgán v rozporu s § 57 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, společné řízení o více přestupcích téhož pachatele, není takový postup vadou řízení, je–li z odůvodnění následného rozhodnutí zřejmé, že ve věci byla aplikována zásada absorpční, zakotvená v § 12 odst. 2 citovaného zákona pro ukládání trestu za souběh přestupků.“(k námitce spojení řízení blíže v bodě ad CH). V témže rozsudku dále uvedl:„[j]e zřejmé, že pro trestání souběhu není bezpodmínečně nutné vedení společného řízení, ale naopak je zcela nezbytné použití absorpční zásady, tedy vzájemné posouzení veškerých souvisejících trestních sazeb. Z výše uvedeného vyplývá, že nevedení společného řízení o přestupcích žalobce by nemuselo prima facie způsobovat vadu řízení dopadající na zákonnost rozhodnutí, pokud by z těchto navazujících rozhodnutí bylo patrné uplatnění zásad stanovených pro ukládání trestu za souběh přestupků. Je zřejmé, že pro důsledné použití ustanovení trestního zákona o souhrnném trestu (tedy současné zrušení výroku o trestu uloženém pachateli dřívějším rozhodnutím) chybí dostatečný právní základ, nicméně není důvodu, proč by se uvedené principy nemohly s řádným odůvodněním všech souvislostí a sousledností aplikovat, tedy proč by správní orgán neměl při ukládání následného trestu přihlížet k trestům uloženým dříve za sbíhající se přestupky.“V rozsudku ze dne 12. 7. 2017, č. j. 6 As 116/2017–53 pak Nejvyšší správní soud uvedl, že„zohlednění absorpční zásady při ukládání sankce za sbíhající se správní delikty musí být z posuzovaného pozdějšího rozhodnutí patrné. Jako příhodný se jeví výslovný odkaz na tuto zásadu s popisem způsobu, jakým ji správní orgán při stanovení konkrétní sankce zohlednil.“.

189. Při zohlednění absorpční zásady musí správní orgán postupovat tak, že úhrn pokut uložený sbíhajícími se rozhodnutími by se měl v zásadě rovnat výši pokuty, která by za tytéž skutky byla uložena, kdyby byly projednány společně.

190. Po posouzení úvah, jimiž správní orgány obou stupňů zdůvodnily výměru sankce uložené žalobkyni za vytýkaná protiprávní jednání, dospěl soud k závěru, že v projednávané věci nedošlo ze strany žalované k vybočení ze zákonem stanovených mezí ani ke zneužití diskreční pravomoci. Správní orgány obou stupňů uplatnily při rozhodování absorpční zásadu (str. 60 a násl. napadeného rozhodnutí), přičemž podrobně a přesvědčivě vyložily, proč je namístě uložení pokuty v dané výši, která byla stanovena při dolní hranici zákonné sazby. V rámci své správní úvahy náležitě posoudily jednotlivá zákonem vymezená kritéria (§ 21 odst. 2 ZSÚ), resp. všechny žalobkyní zmiňované okolnosti, jak vyplývá z výše citované části napadeného rozhodnutí a při tomto hodnocení si počínaly logicky a racionálně; o překročení mezí správního uvážení či excesu při individualizaci trestu ze strany správních orgánů tudíž nelze hovořit. Žalovaná současně přiléhavě akcentovala význam represivní funkce sankce. Soud rovněž neshledal, že by žalovaná porušila zásadu dvojího přičítání. Není pravdou, že jako přitěžující okolnost hodnotila znak skutkové podstaty deliktu podle § 20 odst. 1 písm. b) ZSÚ spočívající v porušení informační povinnosti. Žalovaná v neprospěch žalobkyně přičetla četnost jak dílčích útoků na zájem chráněný zákonem, tedy to, že neposkytnutí informací se týkalo pěti smluv, tak i četnost chybějících či nesprávně uvedených informací v jednotlivých smlouvách. Nejvyšší správní soud ve své konstantní judikatuře vyložil, že zásadu zákazu dvojího přičítání je třeba chápat tak, že k okolnosti, která je zákonným znakem deliktu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující při ukládání sankce. Jednu a tutéž skutečnost, která je v posuzované věci dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého zákonného znaku skutkové podstaty konkrétního porušení právní povinnosti, nelze současně hodnotit jako okolnost obecně polehčující či obecně přitěžující (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2010 č.j. 4 Ads 66/2009–101 či ze dne 29. 10. 2009 č.j. 6 As 22/2009–84). Skutková podstata předmětného deliktu podle § 20 odst. 1 písm. b) ZSÚ je definována obecně bez navázání na určitý minimální rozsah nesplnění či porušení povinnosti, neboť neobsahuje žádnou základní a kvalifikovanou skutkovou podstatu, které by se odlišovaly co do intenzity nutné k jejich naplnění, přičemž při dosažení intenzity vyšší (kvalifikované) by zákon počítal s uložením vyšší pokuty než při dosažení toliko intenzity základní (typové). Na skutkovou podstatu tohoto typu proto nelze zásadu zákazu dvojího přičítání vůbec aplikovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012 č.j. 4 Ads 114/2011–105). V rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání není ani postup správních orgánů, které méně závažné delikty posuzovaly v intencích přitěžujících okolností. Tento postup souvisí s aplikací absorpční zásady, kdy přísnější trest pohlcuje mírnější a sbíhající se delikty jsou postiženy pouze trestem stanoveným pro nejtěžší z nich úhrnným trestem. Dominantním se tak stává nejzávažnější delikt, přičemž sankční ohodnocení ostatních deliktů se nesčítá, nicméně je lze chápat jako přitěžující okolnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005 č.j. 4 As 47/2004–87). Žalovaná tedy zákaz dvojího přičítání při rozhodování o uložení sankce neporušila.

191. V souzené věci nelze usuzovat ani na porušení zásady proporcionality a zásady subsidiarity trestní represe. Jednotlivé argumentační body uváděné v této souvislosti žalobkyní se týkají námitek vztahujících se k hodnocenému protiprávnímu postupu žalobkyně při posuzování schopnosti splácet úvěr a ke změně správní praxe, přičemž ve svém souhrnu jsou uplatňovány jako aspekty, pro něž dle mínění žalobkyně nemohlo dojít k porušení hmotného práva. Soud v tomto směru odkazuje na předchozí vypořádání jednotlivých námitek a na to, že bylo prokázáno zanedbání zásadní povinnosti mající vliv na účinnost práv a závazků ze smluv o spotřebitelském úvěru, a to v oblasti, v níž zájmy spotřebitele převažují a kde ochrana daná ustanoveními § 9 odst. 1 a § 6 odst. 1 ZSÚ působí navíc i v zájmu poskytovatelů úvěru.

192. Úhrn pokut uložených sbíhajícími se rozhodnutími by se tak rovnal částce 5 030 000 Kč (4 000 000 Kč + 80 000 Kč + 600 000 Kč + 350 000 Kč), pokud by bylo vedeno o všech správních deliktech jedno společné řízení. Soud nepovažuje stanovenou výši pokuty za nepřiměřenou, tím méně za zjevně nepřiměřenou, neboť odpovídá charakteru deliktního jednání a okolnostem jeho spáchání, přičemž ve vztahu k osobě žalobkyně, která je fungující společností s ručením omezeným, se zjevně nejedná o pokutu likvidační (tuto skutečnost ostatně žalobkyně ani netvrdila).

193. Soud neprovedl důkazy navržené žalobkyní, neboť je považuje za nadbytečné. Obsahem těchto důkazních návrhů nejsou skutečnosti, které by byly sporné či relevantní pro projednávanou věc. Nikterak sporný nebyl postup ČOI, inspektorátu Středočeského a Hl. města Prahy ve věci č.j. 10/1522/15/45, resp. ústředního inspektorátu ČOI ve věci č.j. ČOI 2245/17/O1001000/ 17/Hl/Št ani ČOI, inspektorátu Středočeského a Hl. města Prahy ve věci č.j. 10/0373/15/45, resp. ústředního inspektorátu ČOI ve věci č.j. ČOI 135391/15/O100/1000/15/16/So/Št. Rovněž nebylo sporu o tom, že ústřední inspektorát ČOI pověřil inspektorát ČOI Královéhradecký a Pardubický kontrolou žalobkyně a případným zahájením a vedením správního řízení s touto společností. Bez věcného významu je pak smlouva o spotřebitelském úvěru číslo 33581089 uzavřená s klientem Z. T., neboť tato smlouva nebyla předmětem posuzování správního orgánu v nyní projednávané věci.

194. V intencích závěrů vyjádřených v rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46 se soud zabýval i otázkou, zda nová právní úprava zakotvená v PřesZ jakož i v novém zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je pro žalobkyni příznivější, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

VII. Závěr a náklady řízení

195. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

196. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a procesně úspěšné žalované žádné důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení

I. Předmět řízení a vymezení sporu II. Napadené rozhodnutí III. Žaloba A) Nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí B) Vady výroků a odůvodnění prvostupňového rozhodnutí C) Vady výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem D) Nezákonnost zhodnocení procesu posuzování schopnosti splácet úvěr E) Informace o právu obdržet tabulku umoření F) Podmínky výkonu práva na odstoupení H) Nepřípustnost změny správní praxe a překvapivosti rozhodnutí CH) Vady řízení I) Absence předpokladů pro správní trestání J) Nezákonnost a nepřiměřenost uložené sankce IV. Vyjádření žalované V. Ústní jednání před soudem VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze Ad B) Vady výroků a odůvodnění prvostupňového rozhodnutí Ad C) Vady výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem Ad D) Nezákonnost zhodnocení procesu posuzování schopnosti splácet úvěr Ad E) Nezákonnost zhodnocení informací o právu obdržet tabulku umoření Ad F) Podmínky výkonu práva na odstoupení Ad H) Nepřípustnost změny správní praxe a překvapivost rozhodnutí Ad CH) Vady řízení Ad I) Absence předpokladů pro správní trestání Ad J) Nezákonnost a nepřiměřenost uložené sankce VII. Závěr a náklady řízení