Soudní rozhodnutí (různé) · Rozsudek

10 A 91/2015 - 22

Rozhodnuto 2016-01-28

Citované zákony (8)

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce J.K. bytem X, Praha, zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 21. 4. 2015, čj. KUJCK 29344/2014/ODSH/alst, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 18. 5. 2015 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2015, čj. KUJCK 29344/2014/ODSH/alst, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Strakonice v přestupkové věci a toto prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím Městského úřadu Strakonice, č.j. MUST/028960/2014/OD/koh ze dne 18. 9. 2014 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měl dopustit porušením ustanovení § 18 odst. 3 a § 4 písm. b) zákona o silničním provozu tím, že dne 13. 5. 2014 v čase 8:39 hodin řídil motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, RZ 2SD 7611 na pozemní komunikaci č. I/22, u obce Střelské Hoštice, ve směru jízdy na obec Katovice, když mu byla v místě, kde je obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích dovolená nejvyšší rychlost 90 km/hod, naměřena rychlost 154 km/hod. Po odečtení 3% možné odchylky měřícího přístroje byla určena výsledná rychlost vozidla nejméně 149,38 km/hod. V žalobě jsou obsaženy tři žalobní body. Prvním z nich je nepřesné vydefinování místa spáchání přestupku, kdy přesné místo nevyplývá ani z výpovědí svědků. Žalovaný namísto obce „Střelské Hoštice“ uvádí neexistující název „Střelské Hošice“. Další neupřesňující údaj uváděný žalovaným je „křižovatka na obec Dolní Poříčí“, neboť z pozemní komunikace I/22 vedou k obci Dolní Poříčí celkem tři komunikace, existují zde tři křižovatky a vzniká tak pochybnost o místě, kde byl přestupek spáchán. Další žalobní námitku spatřuje žalobce v nedostatečném prokázání jeho zavinění. Žalobce v odvolání uvádí popis skutkového děje tak, jak se měl odehrát. Žalobce vozidlo v době spáchání přestupku neřídil, převzal řízení až po spatření hlídky policie, když řidič opustil sedadlo řidiče. Toto tvrzení žalovaný nereflektoval a konstatoval pouze, že takový skutkový děj nepovažuje za proveditelný, navíc toto tvrzení bylo uvedeno pozdě v průběhu řízení a je účelové. Poslední třetí žalobní bod uvádí žalobce v tom smyslu, že odvolací správní orgán se nezabýval naplněním materiálního znaku přestupku, který byl žalobci kladen za vinu. Žalobce se domnívá, že ne každé porušení pravidel ve smyslu zákona o silničním provozu musí naplňovat znaky přestupku a je potřeba vždy skutek vnímat v širších souvislostech a brát v potaz všechny okolnosti, jež mohly povahu jednání ovlivnit. Zejména pak možnost, zda mohl být přestupkovým jednáním kdokoliv ohrožen. V posuzovaném případě má žalobce za to, že tato možnost kohokoliv ohrozit musela být velmi nízká, vzhledem k době, kdy ke spáchání předmětného skutku došlo. Mohlo dojít pouze k ohrožení řidiče vozidla, které překročilo rychlost. Žalobce je však toho názoru, že ohrožení vlastní osoby, kterému se rychlou jízdou vystavuje, nemůže být předmětem zájmu orgánů veřejné moci a za ohrožování vlastní osoby nemůže být jakkoliv perzekuován, pakliže ostatní účastníky silničního provozu riziku nevystavil. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, má oporu se spise, je srozumitelné a přezkoumatelné a dostatečně odůvodněné. K žalobním bodům se vyjádřil následujícím způsobem. Místo spáchání přestupku bylo spolehlivě zjištěno. Pokud bylo vozidlo změřeno na pozemní komunikaci č. I/22 bez ohledu na zmiňované křižovatky, což bezesporu bylo, vždy se nacházelo v úseku, pro který platí nejvyšší dovolená rychlost 90 km/hod. Tato pozemní komunikace od Strakonic až do Klatov nepřechází v dálnici, ani není v žádném úseku povolená vyšší rychlost. Všechny obce zmíněné v žalovaném i prvoinstančním rozhodnutí se nacházejí právě mezi městy Strakonice a Klatovy. Podle žalovaného je tak první žalobní námitka vzhledem k průběhu řízení a k právní kvalifikaci skutku irelevantní. Co se týče písařské chyby v názvu obce „Střelské Hoštice“, odkazuje žalovaný na napadené rozhodnutí a jeho úvodní část, obsahující popis skutku, kde se uvádí název obce zcela správně, není proto důvod považovat tuto obec za neexistující. K námitce neprokázání zavinění žalovaný odkazuje na stranu třetí a čtvrtou napadeného rozhodnutí, kde se podrobně otázkou zavinění žalobce zabýval. Současně poznamenává, že taktika žalobce ve spojení se stejným zmocněncem pro zastupování před soudem se až nápadně podobá žalobě podané pod sp. zn. 10 A 155/2014 u zdejšího krajského soudu. V tehdy řešeném případě žalobce shodně argumentoval tvrzením, že právě v době bezprostředně po změření vozidla usedl na místo řidiče, který přelezl do prostoru za zadními sedadly. I z tohoto důvodu posoudil žalovaný tuto námitku jako účelovou a nevěrohodnou a takto popsanou verzi skutkového děje v odvolání odmítl. K námitce prokázání materiálního znaku přestupku odkazuje žalovaný na napadené rozhodnutí, v němž se této otázce podrobně věnoval, konkrétně v závěru čtvrté strany a na straně páté. Podle žalovaného naplnil žalobce všechny znaky skutkové podstaty přestupku, z jehož spáchání byl uznán vinným. Formální znak spočíval v naplnění skutkové podstaty uvedené v platném právním předpise a materiální znak je zde vyjádřen společenskou nebezpečností daného přestupkového jednání, kdy řidič masivně překročil nejvyšší povolenou rychlost a na pozemní komunikaci I. třídy jel rychlostí vyšší, než jaká je povolená pro jízdu na dálnici. Nastavení rychlostních limitů má své opodstatnění právě proto, aby nedocházelo při běžném provozu a za předpokladu dodržování pravidle provozu na pozemních komunikacích k ohrožování života, zdraví a majetku, případně aby toto riziko bylo sníženo na přijatelné minimum. Žalobce v posuzovaném případě překročil nejvyšší dovolenou rychlost takovým způsobem, že svým jednáním ohrozil zdraví, majetek i životy osob, včetně svého vlastního. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Z oznámení policie o přestupku ze dne 24. 5. 2014 vyplývá, že žalobce dne 13. 5. 2014 v 8:39 hod. řídil na úseku silnice I/22 u obce Střelské Hoštice motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, RZ 2SD 7611, jehož rychlost byla naměřena ve výši 149 km/hod, po odečtu 3% odchylky. Vozidlo řídil žalobce, který byl identifikován na základě jím předložených dokladů potřebných pro řízení a provoz motorového vozidla a provedené lustrace v Centrální evidenci řidičů. Na místě nebylo možné provést blokové řízení a s řidičem bylo sepsáno oznámení o přestupku, které žalobce podepsal. Obsah oznámení o přestupku je opsán v úředním záznamu a uvádí se, že v počínání žalobce je shledáno porušení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu a žalobce je podezřelý ze spáchání přestupku podle § 125 c) odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu. K úřednímu záznamu je připojen záznam o přestupku pořízený dne 14. 5. 2014 z radarového zařízení, přičemž se naměřená rychlost vozidla uvádí 154 km/hod., konkretizace místa měření včetně data je 13. 5. 2014 u Střelských Hoštic 22. Je patrné, o jaké vozidlo se jedná a z fotografie je zřejmé, že se ve vozidle nachází jediná osoba. Dále je přiložena fotografická dokumentace dokladů předložených ke kontrole řidičem. Spis obsahuje také ověřovací list silničního laserového rychloměru a osvědčení policisty Tomáše Javůrka, č. služebního průkazu 271895 o absolvování základního školení operátora laserového měřiče rychlosti MicroDigiCam LTI. Evidenční karta řidiče J.K. obsahuje 4 záznamy o postihu přestupkovým orgánem. Dne 9. 6. 2014 je datováno oznámení o zahájení přestupkového řízení a sdělení obvinění z přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu, k nařízenému ústnímu jednání byl žalobce předvolán na den 5. 8. 2014. Žalobce byl v předvolání poučen o svých právech a o důsledcích nedostavení se k ústnímu jednání bez předchozí náležité omluvy nebo bez závažného důvodu. Žalobce se z ústního jednání omluvil pro závažné rodinné důvody dne 31. 7. 2014 a současně požádal o nařízení nového termínu ústního jednání ve věci. Z protokolu o ústním projednání přestupku ze dne 5. 8. 2014 vyplývá, že důvody omluvy žalobce žádným prokazatelným a ověřitelným způsobem nedoložil a správní orgán tak tuto omluvu nepovažuje za náležitou. Na závěr protokolu se podává, že žalobce bude předvolán k dalšímu ústnímu jednání, k němuž budou předvolaní policisté, kteří měřili rychlost a projednávali se žalobcem přestupek. Dne 12. 8. 2014 převzal žalobce předvolání k dalšímu ústnímu jednání nařízenému na datum 9. 9. 2014. Na stejné datum byli předvolaní i svědci prap. T.J. a pprap. V.Š.. Žalobce se z jednání omluvil dne 5. 9. 2014 opět z rodinných důvodů péče o závažně nemocného člena rodiny. Tyto důvody však opět nedoložil žádným prokazatelným a ověřitelným způsobem a správní orgán neuznal omluvu za náležitou. Žalobce zároveň žádal o nařízení nového termínu ústního jednání a navrhnul výslechy zasahujících policistů. Tyto byly provedeny dne 9. 9. 2014 při ústním jednání a součástí spisu je protokol o těchto výsleších. Zasahující policisty správní orgán vyslechl jako svědky. T.J. uvedl, že působil jako obsluha měřícího zařízení, specifikoval čas i místo měření, měřené vozidlo a uvedl, že to bylo předepsaným způsobem zastaveno při pravém okraji silnice a řidič byl vyzván pro předložení dokladů. Policista do protokolu uvedl, že řidič K. byl po celou dobu od změření po zastavení v jeho dohledu a jel ve vozidle sám. Výpovědi svědků byly konzistentní a odpovídaly spisovému materiálu. Výslechem svědků a obsahem spisu tak bylo jednoznačně prokázáno, že se žalobce dopustil spáchaného přestupku. Správní orgán I. stupně projednal přestupek v nepřítomnosti žalobce podle ustanovení § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění. Městský úřad Strakonice vydal dne 18. 9. 2014 rozhodnutí, jímž žalobce uznal vinným přestupkem podle § 125 c) odst. 1 písm. f), bod 2 zákona o silničním provozu, kterého se dopustil dne 13. 5. 2014 v 8:39 hod. jako řidič konkrétně specifikovaného vozidla, kdy po silnici č. I/22 u obce Střelské Hoštice, ve směru jízdy na Katovice v rozporu s ustanovením § 4 písm. b) zákona o silničním provozu, se neřídil pravidly provozu na pozemních komunikacích a v rozporu s § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu jako řidič motorového vozidla nejel mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/hod., protože mu silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI byla naměřena rychlost 149 km/hod., + -3 %. Tedy v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o 40 km/hod. a více, mimo obec o 50 km/hod. a více. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta 6.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 měsíců. Žalobci byla uložena povinnost nahradit náklady řízení. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že na základě provedených důkazů je prokázáno, že žalobce svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty konkrétního přestupku. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání, které na výzvu správního orgánu odůvodnil tím, že z rozhodnutí nelze určit, došlo-li k přestupkovému jednání na veřejně přístupném nebo soukromém pozemku. Místo přestupku není přesně konkretizováno. Rozhodnutí neplní požadavky na zápisy právních norem, kvalifikací a výrazů v rozhodnutí, což způsobuje neplatnost rozhodnutí. Střídavě a nesprávně se užívají zkratky pro zákon o silničním provozu, uvádí se, že za značením Sb. se vždy píše tečka a čárka. Nebyl prokázán rozpor se skutkovým dějem, tak jak ho uvádí žalobce, přičemž důkazní břemeno je na správním orgánu. V souzené věci vznikla pochybnost o skutkovém ději, neboť žalobce nebyl řidičem v okamžiku spáchání přestupku, byl nucen převzít řízení, protože odvracel vážnou hrozbu dopravní nehody, protože řidič po změření nedovolené rychlosti vlezl do prostoru za zadními sedadly. Další náležitostí, která nebyla dle žalobce odpovídajícím způsobem prokázána a argumentována, je naplnění materiálního znaku přestupku. Ten je definován v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o přestupcích. Rovněž je dovozován v judikatuře Nejvyššího správního soudu, konkrétně v rozhodnutí ze dne 14. 12. 2009 pod č.j. 5 As 104/2008-45. Správní orgán I. stupně tak měl prokázat, jak a v čem byla porušena nebo ohrožena bezpečnost (např. znalecky, vyšetřovacím pokusem, apod.). Všechny tyto uvedené chyby a nedostatky v naplnění právních požadavků na vydané rozhodnutí jsou podle žalobce natolik závažné, že činí prvoinstanční rozhodnutí neplatným. Odvolání bylo projednáno napadeným rozhodnutím, v jehož odůvodnění se uvádí, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a obsahuje všechny podstatné náležitosti. Řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, proběhlo bez vad a bylo náležitě prokázáno, že se žalobce dopustil skutku, z jehož spáchání byl uznán vinným. K námitce konkretizace místa spáchání přestupku žalovaný konstatuje, že pozemní komunikace č. I/22 je v celé její délce pozemní komunikací I. třídy, na níž je povolená maximální rychlost 90 km/hod v souladu s ustanovením § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu. Nadto svědek V.Š. místo měření specifikoval s naprostou přesností. O místu spáchání přestupku tak není pochyb. Námitku, že by vozidlo mohlo jet na soukromém pozemku, žalovaný odmítá. K námitkám nesouvisejícím se skutkovým dějem, ale vztahujícím se k pravidlům českého pravopisu žalovaný uvádí, že nemají vliv na skutkový děj a zákonnost rozhodnutí. K žalobcově námitce, že nebylo postaveno najisto spáchání přestupku osobou žalobce, který převzal řízení vozidla při naměřené rychlosti v zájmu odvracení škody, se uvádí, že osoba přestupce byla zjištěna dostatečným způsobem, což vyplývá i z výše uvedeného. Žalobce tuto skutkovou verzi příběhu uvedl až v odvolání, žalovaný uvedenou námitku považuje za účelovou. V běžném provozu nemá řidič k takovému počínání žádný rozumný důvod a nadto si takový úkon při rychlosti 149 km/hod nelze dost dobře technicky představit. Žalobce mohl využít svého práva vyjádřit se k přestupku již na místě kontroly a tuto námitku uplatnit do protokolu. Při kontrole se žalobce choval jako řidič, kontrole se podrobil, předložil potřebné doklady a prve uvedenou argumentaci uplatnil až v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Navíc je ze svědecké výpovědi policisty J. zřejmé, že řidič byl ve vozidle sám. K námitce naplnění materiálního znaku přestupku žalovaný uvádí, že jsou mu známy esenciální znaky přestupku založené ustanovením § 2 zákona o přestupcích, stejně tak jako rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 5 As 104/2008-45 ze dne 14. 12. 2009. V tomto rozhodnutí řešil Nejvyšší správní soud otázku, zda byl materiální znak přestupku naplněn při překročení nejvyšší dovolené rychlosti o pouhé 2 km/hod. Jmenovaný soud konstatoval, že u tohoto přestupku materiální aspekt naplněn nebyl. Ve věci žalobce však nastala situace zcela jiná, když žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost o více než 50 km/hod, kdy jel na silnici I. třídy rychlostí vyšší, než je povolená na dálnici. Žalobce tímto svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přestupku, z jehož spáchání byl uznán vinným, tedy formální znak spočívající v naplnění skutkové podstaty uvedené v platném právním předpise, i materiální znak, který vyjadřuje společenskou nebezpečnost. Žalobce svou rychlou jízdou ohrozil zdraví, majetek a životy osob, včetně svého vlastního. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Prvním z důvodů, v nichž žalobce spatřuje zásah do svých subjektivních práv, je nedostatečné zjištění přesného místa spáchání přestupku. Podle žalobce žalovaný při popisu místa uvádí údaje, které se neshodují s realitou, když namísto názvu obce „Střelské Hoštice“ použil název neexistující obce „Střelské Hošice“. Uvedené pochybení nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jedná-li se o písařskou chybu v odůvodnění rozhodnutí. Krajský soud tuto námitku proto považuje za zcela irelevantní. V prvním odstavci odůvodnění předmětného rozhodnutí je v popisu skutku uveden název obce Střelské Hoštice zcela správně, Rovněž na straně 3 napadeného rozhodnutí je čtyřikrát správně uvedeno místo spáchání přestupku „Střelské Hoštice“. Písařská chyba v názvu obce se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyskytuje pouze jednou. Odůvodnění rozhodnutí není závazně. Žalobce rovněž namítá vznik pochybnosti o místě, kde byl přestupek spáchán, což dle něj svědčí i o nedostatečné pozornosti, se kterou odvolací správní orgán přistoupil k žalobcovu odvolání. Krajský soud této námitce nemůže přisvědčit, protože ze svědeckých výpovědí i z důkazního materiálu obsaženého ve spise vyplývá místo spáchání přestupku s nezpochybnitelnou přesností a nemůže být o něm pochyb. Podle § 77 zákona o přestupcích musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný uznán vinným, obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce. Vymezení místa spáchání přestupku shledává krajský soud dostatečným, neboť společně s časem a způsobem spáchání přestupku je skutek konkretizován tak, že nemůže být zaměněn s jiným. Přesné místo změření vozidla žalobce je zřejmé i z fotografie pořízené měřícím laserovým rychloměrem, jež je součástí záznamu o přestupku. K vymezení místa spáchání dopravního přestupku se vyjádřil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, kde shledal jako dostačující vymezení místa „[…] na silnici I/15 v obci Chrámce […]“. Přitom uvedl, že „[…] je nutno připustit, že zpravidla je možné místo spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí vymezit přesněji, než tomu bylo v nyní posuzované věci, a to např. uvedením čísla popisného budovy v blízkosti místa spáchání přestupku, popř. zmíněním blízkého dominantního objektu či za pomoci souřadnic GPS. Na druhou stranu nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. […] V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným.“ Jak je seznatelné z kartografických zdrojů i ze správního spisu, pozemní komunikace č. I/22 je silnice vedoucí ze Strakonic do Klatov a obce Střelské Hoštice i Katovice se nacházejí mezi těmito městy. Komunikace č I/22 v žádném ze svých úseků nepřechází v dálnici nebo v silnici pro motorová vozidla. Maximální povolená rychlost, kterou se smí jet po pozemní komunikaci č. I/22 je 90 km/hod. Je tak zřejmé, že pokud vozidlo bylo změřeno na pozemní komunikaci č. I/22, což beze sporu bylo, vždy se nacházelo v úseku, pro který platí nejvyšší povolená rychlost 90 km/hod. To je pro posouzení toho, že se žalobce dopustil přestupku a jakého, rozhodné. Jestliže na silnici I/22 v úseku mezi obcemi Střelské Hoštice a Katovice je jediná povolená rychlost, 90 km/hod. a je prokázáno, že právě v tomto úseku byla rychlost žalobcem řízeného vozidla změřena, pak tu nejsou žádné pochybnosti o tom, kde se skutek zakládající daný přestupek stal. Místo spáchání přestupku je podklady shromážděnými ve spise jednoznačně prokázáno a nebylo zapotřebí řízení místním šetřením doplňovat. Vliv na tuto skutečnost nemá ani argument žalobce, že se na pozemní komunikaci č. I/22 mezi obcemi Střelské Hoštice a Katovice nacházejí celkem tři křižovatky na obec Dolní Poříčí, což by podle žalobce rovněž mohlo zapříčinit pochybnost o přesném určení místa spáchání přestupku. Nutno poznamenat, že odmítnutí důkazního návrhu v podobě provedení místního šetření neznamená zásah do práva žalobce na obhajobu, protože vzdor zásadě oficiality přestupkového řízení není povinností správního orgánu v souladu se zásadou hospodárnosti provádět veškeré navržené důkazy, ale pouze takové důkazy, které mohou přispět k objasnění věci. V souzené záležitosti však žádné pochybnosti o tom, ve kterém místě žalobce dopravní předpisy porušil, nejsou. Soud nemůže přisvědčit ani dalšímu žalobnímu bodu o neprokázání zavinění žalobce. Žalobce v podaném odvolání uvedl skutkový děj tak, jak se měl odehrát, tedy že řidič v okamžiku změření rychlosti vozidla opustil místo řidiče, přelezl na zadní sedadla a následně za ně do zavazadlového prostoru a žalobce za řidiče převzal řízení, aby odvrátil vážnou hrozbu dopravní nehody. Toto tvrzení vyvrací záznam z laserového rychloměřiče, záznam o oznámení o přestupku a výpověď policistů působících při silniční kontrole. Ze snímku pořízeného rychloměřičem je zjevné, že ve vozidle se nacházela pouze jedna osoba, a to na místě řidiče. Žalovaný v napadeném rozhodnutí se řádně vypořádal s odvolací námitkou vztahující se k žalobcově verzi skutkového děje, nesprávně však uvedl, že se touto námitkou nemůže v nalézacím řízení zabývat, jestliže byla uvedena až v odvolání. Žalovaný však podrobně zdůvodnil na straně 3 až 4, proč verzi skutkového děje považuje za účelovou, s tím, že pro takové chování nelze shledat důvod, když tento úkon není ani technicky možný. Tato verze mohla být navrhovatelem sdělena na místě zasahujícím policistům. Jestliže nebylo žalobcem uvedeno neprodleně při kontrole, že auto neřídil, změnu výpovědi je nutno posoudit jako účelovou. V přestupkovém řízení správní orgán rozhoduje o vině přestupce a ukládá za přestupek trest. Zkoumá se tak oprávněnost trestního obvinění v kontextu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Pro správní trestání platí obdobné principy jako pro trestání soudní a v řízení o přestupcích se analogicky uplatní principy stanovené trestním právem, pokud analogie není k újmě účastníka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, čj. 1 As 27/2008 - 67, publikován na www.nssoud.cz). Podle § 73 odst. 2 zákona o přestupcích má obviněný z přestupku právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Tato práva náležejí obviněnému po celou dobu řízení o přestupku a zákon o přestupcích výslovně neomezuje jejich uplatňování na určité stádium řízení. Takové omezení není možno dovodit ani z povahy věci. Je rovněž na obviněném, jakou strategii v průběhu přestupkového řízení zvolí na svou obhajobu. Nejvyšší správní soud shledal ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí NSS 1856/2009, že „Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu tedy na řízení o přestupku nedopadá;[…]U obviněného z přestupku však nelze hovořit o povinnosti poskytovat součinnost. Správní orgán rozhodující v řízení o přestupku je naopak povinen zjistit skutkový stav bez ohledu na to, jak se sám obviněný k řízení staví. To jistě znamená zabývat se jeho důkazními návrhy a rozhodovat o nich, pokud obviněný takové návrhy vznáší; zároveň to ale s sebou nese povinnost správního orgánu neupínat se jen k tvrzením obviněného, která nemusejí být pravdivá, a nezříci se vlastní důkazní aktivity v případě, že obviněný nemá vlastní návrhy na dokazování.“ Správní orgán rozhodující v řízení o přestupku je povinen zjistit skutkový stav bez ohledu na postoj žalobce k průběhu řízení a bez ohledu na jeho procesní taktiku. Pokud žalobce vznáší důkazní návrhy, je správní orgán povinen se jimi zabývat a rozhodovat o nich. Zásada vyšetřovací, která se v přestupkovém řízení uplatňuje, velí správnímu orgánu činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu. V posuzované věci je provedenými důkazy prokázáno, že osobou, která vozidlo v okamžiku změření řídila, byl žalobce. Jak plyne ze správního spisu i z napadeného rozhodnutí, osoba přestupce byla v dané věci dostatečně zjištěna a obeznámena s tím, jakého přestupku se dopustila. V souladu s tímto důkazem je záznam o oznámení přestupku, ze kterého plyne, že žalobci bylo vysvětleno, jakého přestupku se dopustil, žalobce k tomu žádné výhrady neměl a oznámení podepsal. Z důkazních prostředků lze zcela spolehlivě učinit skutkové zjištění, že žalobcovo tvrzení o tom, jak nahradil na místě řidiče skutečného pachatele přestupku, je nereálné. Svědek J. ve svědecké výpovědi uvedl, že vozidlo měl v dohledu od jeho změření až do zastavení, ve vozidle byl pouze řidič, žádný spolujezdec. Protože je tu dostatek důkazů, jež vyvracejí tvrzení žalobce o zastoupení řidiče, který své místo v rychlosti 149 km/hod. opustil, nebylo zapotřebí v zájmu vyvrácení žalobcova tvrzení zajistit jakýkoliv další důkazní prostředky. K poslední žalobní námitce spočívající v neprokázání materiálních znaků přestupku krajský soud konstatuje, že zákon o přestupcích ani jiný právní předpis nestanoví přesnou hranici pro rychlost jízdy motorovým vozidlem, jejíž překročení způsobí naplnění materiálního znaku přestupku. Správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv a mimo to také otázku, jestli došlo k naplnění jak formálního tak materiálního znaku přestupku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 7 As 18/2004 - 48, dostupný na www.nssoud.cz). Jelikož je v řízení o přestupku rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je zapotřebí zkoumat naplnění obecných znaků přestupku, tedy zda byla porušena právní povinnost stanovena zákonem, zda jde o jednání zaviněné odpovědnou osobou a zda došlo k naplnění předpokladů pro uložení sankce. Jednání, které je uvedeno ve skutkových podstatách přestupků, naplňuje materiální znak přestupku. Existují však okolnosti, které snižují nebezpečnost jednání pro právem chráněný zájem společnosti pod míru typickou pro dané případy přestupků. Jedná se o význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a pohnutka. Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě. Žalobce v posuzovaném případě překročil povolenou rychlost o 59 km/hod a naplnil tím všechny znaky skutkové podstaty přestupku, z jehož spáchání byl uznán vinným, tedy formální stránku, spočívající v zaviněném protiprávním jednání – překročení nejvyšší dovolené rychlosti o více než 50 km/hod mimo obec, a materiální stránku spatřovanou ve společenské nebezpečnosti. Materiální znak přestupku byl v posuzovaném případě naplněn tím, že žalobce svou rychlou jízdou ohrozil bezpečnost provozu na pozemní komunikaci, dále také ohrozil zdraví, majetek a životy osob, včetně svého vlastního. Pozemní komunikace jsou konstruovány na návrhové rychlosti, které jsou následně také rychlostmi povolenými, a to na základě kategorie a třídy konkrétní pozemní komunikace. Nastavení rychlostních limitů má své opodstatnění proto, aby nedocházelo při běžném provozu a za předpokladu dodržování pravidle provozu na pozemních komunikacích k ohrožování života, zdraví a majetku. Za konkrétních okolností a v určitém konkrétním případě nemusí překročení rychlosti vždy znamenat, že byla naplněna i materiální stránka přestupku proti bezpečnosti silničního provozu na pozemních komunikacích (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 104/2008 - 74 ze dne 14. 12. 2009, kdy se jednalo o překročení rychlosti o 2 km/hod., přitom k měření rychlosti došlo několik metrů na přehledném úseku před umístěním značky „konec obce“). Taková konstrukce může být aplikovaná pouze v případě, kdy existují významné okolnosti, které vylučují, aby jinak přestupkové jednání znamenalo porušení nebo ohrožení právem chráněného zájmu společnosti a tím pádem nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku. Takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek. V posuzovaném případě však došlo vzhledem k místu spáchání přestupku k situaci zcela odlišné, jestliže žalobce jel rychlostí 149 km/hod mimo obec, kde byla stanovena nejvyšší povolená rychlost 90 km/hod. Žalobce naplnil formální znak přestupku, tím že se dopustil jednání popsaného v ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu. Právě překročením nejvyšší povolené rychlosti o 59 km/hod v obci naplnil i materiální znak přestupku spočívající v ohrožení života, zdraví a majetku osob. Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že v průběhu přestupkového řízení byl přestupek žalobce jednoznačně prokázán, přičemž z prve uvedených důkazů vyplývá, že tou osobou, která se přestupku dopustila, byl právě žalobce. Zásada oficiality byla dodržena, správní orgány opatřily podklady, které přestupek žalobce prokazují a žalobcova tvrzení soustředěná v nedostatečném specifikování místa spáchání přestupku a výměně na místě řidiče, byly provedenými důkazy zcela vyloučeny. Místo přestupku je zcela jednoznačně prokázáno, přičemž je podstatné, že v daném úseku silnice první třídy platí jediná nejvýše povolená rychlost, 90 km/hod. Tvrzení žalobce o tom, jak mohl zaměnit řidiče, který v okamžiku měření rychlosti místo řidiče opustil, spolehlivě vyvracejí opatřené důkazy a nebylo zapotřebí žádného znaleckého dokazování. Soud proto uzavřel, že námitky žalobce nejsou důvodné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti. Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Citovaná rozhodnutí (4)

Tento rozsudek je citován v (1)