10 A 155/2014 - 29

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce M.B., bytem N. 15, R., zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem v Kolíně, Legerova 148, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 10. 9. 2014 čj. KUJCK 54122/2014/ODSH/alst, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 27. 10. 2014 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 10.9.2014 č.j. KUJCK 54122/2014/ODSH/alst, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu v Soběslavi v přestupkové věci a toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. V žalobě jsou obsaženy tři žalobní body. Prvním z nich je nedostatečnost zjištění stavu věci spočívající v opomenutých důkazech. Došlo k významnému zásahu do žalobcova práva na obhajobu, v příkrém rozporu se zásadou oficiality nebylo užito důkazních prostředků naléhavě potřebných ke zjištění skutkového stavu věci. Návrh na provedení místního šetření byl odmítnut, nebylo upřesněno místo spáchání přestupku či místo měření rychlosti. Napadené rozhodnutí je nahlíženo jako zmatečné pro nepochopení námitky odvolatele týkající se zápisu právních norem v prvostupňovém rozhodnutí. Žalobce nenapadal gramatické vady a je zřejmé, že pro nepochopení dané odvolací námitky mohlo dojít k nepochopení či dezinterpretaci ostatních bodů odvolání. Skutečnost, že námitky o gramatických vadách jsou uplatňovány opakovaně, není ničím podložena a jde o účelové tvrzení. Ve třetím žalobním bodu se vyjadřují pochybnosti o otázce prokázané viny žalobce. Ten v odvolání popsal skutkový děj, jak jej vnímal vlastními smysly. Ten byl žalovaným odmítnut, přestože nemá právo suplovat odborné znalosti úředních osob, znalců z oboru dopravy. Bylo rozhodováno na základě subjektivního názoru jednotlivce. Ostatní provedené důkazy nerozporují skutkový stav popsaný v odvolání. Není zřejmé, zda zasahující hlídka pronásledovala vozidlo, kdy k zastavení vozidla došlo zhruba po pěti kilometrech. Vina žalobce nebyla jednoznačně prokázána. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že stav věci byl zjištěn dostatečně a nezaměnitelně, což plyne ze záznamu o přestupku. Tam jsou uvedeny souřadnice místa, kde bylo měření provedeno. Ohledně měření bylo pořízeno odborné vyjádření. Z fotografie lze snadno určit směr pohybu vozidla a stanovit, zda rychlost vozidla byla zaznamenána v souladu s návodem k obsluze použitého měřícího zařízení. Údaje GPS jsou součástí zařízení radaru Ramer 10 C a nelze je změnit. Již z toho důvodu nebylo zapotřebí provádět místní šetření. K místu měření byli vyslechnuti policisté, kteří byli členy hlídky. V celém měřeném úseku mezi obcemi Dynín a Horusice není povolena jiná rychlost než 90 km/hod. Proto není rozhodné, v kterém místě byla rychlost měřena. Žalovaný argumentaci žalobce pochopil, ta však není v poměru k projednávané věci významná. Právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno, jsou nezaměnitelně identifikovány. Je nadbytečné prokazovat, že argumentace zmocněnce žalobce I.L. týkající se zápisu právních norem, byla používána opakovaně. To je dokládáno přílohami. Argumentace žalovaného nebyla použita účelově s cílem žalobce poškodit, ale bylo vycházeno ze skutečností o zmocněnci známých. Žalobce při silniční kontrole doložil svou totožnost a až do doby podání odvolání se k věci nevyjádřil. Žalovaný nezpochybňuje právo žalobce bránit se způsobem, jaký uzná za vhodný, avšak žalovaný bez ohledu na námitky týkající se vzdělání a odborných znalostí či skutečností, odmítá tvrzení uvedené v odvolání o tom, že v rychlosti kolem 150 km/hod. lze bezpečně převzít řízení motorového vozidla poté, kdy řidič opustí své místo. Na to postačuje pouhá racionální úvaha. Dále je nadmíru nepravděpodobné, aby účastník na pozemních komunikacích mohl poznat okamžik, kdy byla v civilním vozidle policie pořízena fotografie jím řízeného vozidla a aby reagoval tak, jak uvádí v odvolání. Proto tvrzení žalobce nebylo uvěřeno. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Z oznámení policie o přestupku ze dne 6. 10. 2013 vyplývá, že žalobce konkrétního dne v 17.53 hod. řídil na úseku silnice I/03 mezi obcemi Dynín a Horusice motorové vozidlo, jehož rychlost byla naměřena ve výši 151 km/hod. Řidič byl zastaven u autobazaru AutoMarket v katastru obce Veselí nad Lužnicí. Přestupek mu byl vysvětlen a sepsáno oznámení o přestupku. Řidič byl ve voze sám. Toto oznámení žalobce podepsal, dále jsou připojeny podpisy dvou policistů. Obsah oznámení je opsán v úředním záznamu a uvádí se, že v počínání žalobce je stanoveno porušení specifikovaných předpisů zákona o provozu na pozemních komunikacích a žalobce je podezřelý ze spáchání přestupku podle § 125 c) odst. 1 písm. f) bod 2 zákona. K úřednímu záznamu je připojen záznam o přestupku pořízený dne 6. 10. 2013 z radarového zařízení, přičemž uvádí se naměřená rychlost vozidla 151 km/hod., konkretizace místa měření uvedením severní šířky a východní délky, je patrné, o jaké vozidlo se jedná a z fotografie je zřejmé, že ve vozidle nachází se jediná osoba. Pod fotografií jsou vytištěny z radarového zařízení RAMER 10 jednotlivé údaje. Dále je doložen ověřovací list radarového zařízení a osvědčení policisty J.K. č. 2387/12 o absolvování přípravy pro užití silničních rychloměrů typů mimo jiné RAMER 10, kdy proškolení bylo ukončené zkouškou. Karta řidiče M.B. obsahuje 6 záznamů o postihu přestupkovým orgánem či trestním soudem. Dne 4. 11. 2013 je datováno oznámení o zahájení přestupkového řízení, k nařízenému ústnímu jednání žalobce doložil omluvu pro pracovní neschopnost. Pracovní neschopností se žalobce omluvil i při nařízení dalšího ústního jednání. Pracovní neschopností byla doložena omluva z dalšího jednání. V pořadí čtvrtou neschopenkou omluvil žalobce neúčast při čtvrtém nařízeném ústnímu jednání. Opakované omluvy městský úřad ověřil u praktického lékaře žalobce, přičemž lékař uvedl, že předpokládaná doba léčby se špatně stanovuje, nicméně léčba je ve finálním stádiu a předpokládá se žalobcovo uschopnění k 24. 2. 2014. Žalobce by měl být schopen k projednání přestupku se dostavit, ať již motorovým vozidlem či prostředkem hromadné dopravy. Nařízeného jednání dne 3. 3. 2014. se účastnil zástupce žalobce I.L.t, žalobce přítomen nebyl. Zmocněnec žalobce tvrdil, že žalobce takto vysokou rychlostí nejel, měření bylo provedeno vadně, čímž došlo ke zkreslení výsledku měření. Autorizované metrologické středisko dne 10. 4. 2014 podalo vyjádření k předloženému snímku č. 2166 ze silničního rychloměru RAMER 10. Uvádí se, že snímek nevykazuje žádné znaky, které by opravňovaly k pochybnostem o správnosti měření. To probíhalo za jízdy podle pravidel uvedených v návodu. Uzavírá se, že měření proběhlo v souladu s návodem a výsledek měření je platný. Ve zdůvodnění stanoviska je konkretizováno, jaké skutečnosti k prve uvedenému závěru vedou. Zasahující policisty správní orgán vyslechl jako svědky. J.K. uvedl, že působil jako obsluha zařízení, V.S. jako řidič vozidla. J.K. specifikoval čas i místo měření, měřené vozidlo a uvedl, že to bylo předepsaným způsobem zastaveno u AutoMarketu ve Veselí nad Lužnicí. Řidič byl ztotožněn podle předložených dokladů. Na místě bylo sepsáno oznámení o přestupku, kdy řidič se nevyjádřil a oznámení podepsal. Ke způsobu měření se shodně vyjádřil policista V.S. I ten uvedl, že řidičem byl podle předložených dokladů žalobce, přestupek s řidičem projednal policista J.K., svědek jej zajišťoval. Po změření žalobce svědek vozidlo otočil a vozidlo žalobce dojeli a předepsaným způsobem zastavili u autobazaru. Městský úřad v Soběslavi vydal dne 2. 5. 2014 rozhodnutí, jímž žalobce uznal vinným přestupkem podle § 125 c) odst. 1 písm. f), bod 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterého se dopustil dne 6.10.2013 v 17.53 hod. jako řidič konkrétně specifikovaného vozidla, kdy po silnici č. I/03 v katastru obce Horusice, ve směru jízdy od Českých Budějovic na Veselí nad Lužnicí v rozporu s ustanovením § 4 písm. b) zákona, se neřídil pravidly provozu na pozemních komunikacích a v rozporu s § 18 odst. 3 zákona jako řidič motorového vozidla nejel mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/hod., protože mu silničním radarovým rychloměrem RAMER 10 C byla naměřena rychlost 151 km/hod., + - 3 %. Tedy v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o 40 km/hod. a více, mimo obec o 50 km/hod. a více. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta 10.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců. Žalobci byla uložena povinnost nahradit náklady řízení. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že na základě provedených důkazů je prokázáno, že žalobce svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty konkrétního přestupku. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce blanketární odvolání, které na výzvu správního orgánu odůvodnil tím, že z rozhodnutí nelze určit, došlo-li k přestupkovému jednání na veřejně přístupném nebo soukromém pozemku. Místo přestupku není přesně konkretizováno. Rozhodnutí bere ohled na zápisy právních norem kvalifikací výrazů v rozhodnutí, což způsobuje neplatnost. Střídavě se užívají zkratky pro zákon o provozu na pozemních komunikacích, uvádí se, že za značením Sb. se vždy píše tečka a čárka. Nebyl prokázán rozpor se skutkovým dějem, tak jak ho uvádí žalobce, přičemž důkazní břemeno je na správním orgánu. V souzené věci vznikla rozumná pochybnost o skutkovém ději a odkazuje se na to, že žalobce nebyl řidičem, ale v okamžiku spáchání přestupku byl nucen převzít řízení, protože odvracel vážnou hrozbu dopravní nehody, protože řidič po změření nedovolené rychlosti vlezl do prostoru za zadními sedadly. Odvolání bylo projednáno napadeným rozhodnutím, v jehož odůvodnění se uvádí, že zmocněnec žalobce používá téměř vždy námitky nesouvisející se skutkovým dějem, ale ve vztahu k pravidlům českého pravopisu. O těchto námitkách se uvádí, že nemají vliv na skutkový děj a zákonnost rozhodnutí. K argumentaci o tom, že žalobce převzal řízení vozidla při naměřené rychlosti v zájmu odvracení škody, se uvádí, že jediná rozumná pochybnost, která může vzniknout, je ta, jak by žalobce v tak vysoké rychlosti za provozu mohl převzít řízení vozidla po řidiči, který měl údajně přelézt do prostoru za zadní sedadla. Při kontrole se však žalobce choval jako řidič, kontrole se podrobil a prve uvedenou argumentaci uplatnil až poté, co mu nebylo umožněno prodlužovat řízení opakovanými omluvami. Tato argumentace byla použita až ve fázi, kdy nebyl úspěšný s argumentací nefunkčnosti měřícího zařízení. Zjevně nereálnou verzi skutkového stavu nemusí vzdor práva žalobce na obhajobu správní orgán přijmout. Žalobce svou obhajobu postavil zejména na zpochybnění měření a současně tvrdil, že řídil spolujezdec a nikoli žalobce. O totožnosti osoby řidiče v době měření není žádná pochybnost. Rychlost vozidla byla změřena zařízením opatřeným platným certifikátem zabudovaným ve služebním vozidle policie. Záznam obsahuje všechny předepsané údaje. Místo měření je zřejmé z údajů GPS. Z fotografie jsou zřejmé údaje o vozidle a řidič. Skutkový děj je uveden v oznámení, s nímž byl žalobce seznámen a oznámení podepsal. Projednání přestupku se žalobcem potvrzují oba policisté, členové hlídky, kteří rychlost žalobcova vozidla změřili a žalobce kontrolovali. V kterémkoli místě na daném úseku je nejvyšší povolená rychlost 90 km/hod. Uzavírá se, že žalobce se daného přestupku dopustil. Žalovaný doložil osvědčení Mgr. A.S., který v odvolacím řízení působil jako oprávněná úřední osoba, o absolvování odborné přípravy pro užívání silničních rychloměrů konkrétních typů, mimo jiné též rychloměru RAMER. Dále bylo doloženo několik odvolání pořízených zmocněncem žalobce, který jej zastupoval ve správním řízení, ve kterých se poukazuje na nesprávné zápisy právních norem, kvalifikací a výrazů, shodně jako je tomu v projednávané věci. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Prvním z důvodů, v nichž žalobce spatřuje zásah do svých subjektivních práv, je nedostatečné zjištění stavu věci pro opomenuté důkazy. Opomenutým důkazem má být místní šetření v zájmu nepochybné identifikace místa spáchání přestupku. Úsudek správních orgánů obou stupňů, že takové šetření nebylo zapotřebí provádět, je zcela správný. Místo, ve kterém byl žalobce změřen a jakou rychlostí v tomto místě jel, prokazuje zcela jednoznačně fotodokumentace zachycená radarovým rychloměrem. V tomto snímku se mimo jiné udává severní šířka a východní délka, ve které se měřené vozidlo nacházelo. Je tudíž zcela jednoznačně označené místo, ve kterém bylo překročení rychlosti zjištěno, snímek z rychloměru dokládá, že vozidlo jelo rychlostí 151 km/hod., přitom je výtiskem příslušného mapového listu doloženo, že místem měření je silnice první třídy, úsek 3 (E 55), silnice se v tomto prostoru nachází ve volné krajině, tedy mimo obec. Obecně je známo, že dálnice ve směru z Prahy do Českých Budějovic a dále není dosud vybudována. Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že na daném úseku lze jet nejvýše povolenou rychlostí 90 km/hod., to je pro posouzení toho, že žalobce se dopustil přestupku a jakého rozhodné. Není pravdivé žalobní tvrzení o tom, že místo, kde se žalobce přestupku dopustil, není upřesněno použitím souřadnic GPS. Naopak z výroku prvostupňového rozhodnutí je zcela zjevné, že ten obsahuje zcela přesný přepis údajů podle GPS a tyto údaje jsou v souladu s tím, co uvádí se v záznamu z rychloměru. Záznam z rychloměru vyvrací žalobcovo tvrzení o tom, že měřené hodnoty jsou odlišné pro vzdálenost mezi místem měření a místem spáchání přestupku. Toto tvrzení ostatně vyvrací ve svém vyjádření autorizované metrologické středisko, které snímek ze silničního rychloměru zhodnotilo a uvádí se, že tento snímek nevykazuje žádné znaky, které by zakládaly pochybnosti o správnosti měření. Naopak se uzavírá, že měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze a výsledek měření je platný. Jestliže na silnici I/3 v úseku mezi obcemi Dynín a Horusice je jediná povolená rychlost, 90 km/hod., je prokázáno, že právě v tomto úseku byla rychlost žalobcem řízeného vozidla změřena, pak tu nejsou žádné pochybnosti o tom, kde se skutek zakládající daný přestupek stal. Místo spáchání přestupku je podklady shromážděnými ve spise jednoznačně prokázáno a nebylo zapotřebí řízení místním šetřením doplňovat. Nutno poznamenat, že odmítnutí tohoto důkazního návrhu neznamená zásah do práva žalobce na obhajobu, protože vzdor zásadě oficiality přestupkového řízení není povinností správního orgánu v souladu se zásadou hospodárnosti provádět veškeré navržené důkazy, ale pouze takové důkazy, které mohou přispět k objasnění věci. V souzené záležitosti však žádné pochybnosti o tom, ve kterém místě žalobce dopravní předpisy porušil, nejsou. Soud nemůže přisvědčit ani dalšímu žalobnímu bodu o zmatečnosti napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela zjevné, že odvolací námitky o tom, jak označovat právní normy, úřad pochopil zcela správně, tak jak byly míněny. Žalobce se v bodu II. domáhal neplatnosti rozhodnutí pro důvody specifikované v bodu 3 odvolání pro nesprávné a střídavé uvádění zkratek a způsobu označení zákona publikovaného ve Sbírce zákonů. Na tyto výhrady bylo reagováno na straně 2 napadeného rozhodnutí, a to tak, že tyto výhrady nemají vliv na skutkový děj a zákonnost rozhodnutí. Z toho je zjevné, že žalobci nebylo přisvědčeno v tom ohledu, že pro vady v bodu II. a III. odvolání nelze nahlížet napadené rozhodnutí jako neplatné. Odvolací námitka byla tudíž vyřízena, přičemž pro věc je podstatné, že prvostupňovém rozhodnutí je specifikována příslušnost správního orgánu, který věc rozhodoval, označují se procesní předpisy, podle nichž bylo postupováno a je zcela přesně a nezaměnitelně specifikováno ustanovení právní normy, které byl přestupek podřazen. Nelze proto dovodit, že žalovaný se danou námitkou nezabýval, jestliže dovodil, že pro tyto odvolací námitky není rozhodnutí nezákonné. Jak již bylo uvedeno, právní normy, podle kterých bylo rozhodováno, jsou v rozhodnutí správních orgánů obou stupňů označeny, jakým způsobem se s touto odvolací námitkou na straně 2 napadeného rozhodnutí žalovaný vypořádal, je zcela postačující, jestliže tu není žádných pochyb o tom, podle jakých norem bylo rozhodováno, a ty jsou v prvostupňovém rozhodnutí označeny. Je-li uvedeno, že daná norma nachází se v konkrétním zákoně označeném číselně i názvem a následně se používá označení názvem, pak v takovém označení nelze spatřovat jakoukoli vadu, natož vadu znamenající nezákonnost napadeného rozhodnutí. V bodu III, odstavec 1.2. žalobce uvádí, jak správně zapisovat označení pro Sbírku zákonů. Právě tomuto požadavku prvostupňové rozhodnutí zcela vyhovuje a shledal-li žalovaný, že způsob zápisu právních předpisů v souzené věci neznamená nezákonnost, pak daná odvolací námitka je vyřízena zcela správně a postačujícím způsobem. Ostatně jsou-li právní předpisy, podle kterých bylo rozhodováno, v rozhodnutí uvedené, tak rozhodnutí není v rozporu se zákonem. Úsudek o tom, že pro nepochopení této odvolací námitky může znamenat též nepochopení ostatních odvolacích námitek, oporu v napadeném rozhodnutí nemá. Žalobcem uplatněné odvolací námitky byly vypořádány, což je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela zjevné a rozhodnutí reaguje právě na výhrady v odvolání uvedené. Žalobce konkrétně nespecifikoval, kterou další odvolací námitku žalovaný dostatečně nepochopil a není na soudu, aby takto nekonkrétně specifikovanou vadu napadeného rozhodnutí soud za žalobce vyhledával. Soud může reagovat toliko obecně, kdy porovnáním odvolacích námitek a odůvodněním napadeného rozhodnutí lze dovodit, že na námitky bylo reagováno zcela srozumitelným způsobem. Žalovaný doložil čtyři odvolání podané zmocněncem žalobce ve správním řízení, ve kterých jsou uvedeny zcela shodné námitky tohoto druhu, kdy znění odvolacích námitek je doslovně shodné. Pro věc je však podstatné, že to, co uvádí se v odvolání pod bodem II. a III. nemá z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí žádný význam a právě takové zjištění žalovaný učinil. Proto se nejedná o žádné účelové vyjádření žalovaného, ani bagatelizaci odvolání z hlediska údajů o předpisech uvedených v rozhodnutí, důkazy rozhodnutí obsahuje a odvolací námitka byla projednána zcela správně, protože za situace, kdy prvostupňové rozhodnutí označení právní předpisů obsahuje, pak skutečně nelze pro důvody tvrzené v odvolání nahlížet napadené rozhodnutí jako nezákonné. Rovněž žalobní bod o pochybnostech o vině žalobce nemá opodstatnění. Tvrzení žalobce o tom, jak řidič v okamžiku změření rychlosti vozidla opustil místo řidiče a přelezl na zadní sedadla a následně za ně do zavazadlového prostoru, vyvrací záznam z radarového rychloměřiče, záznam o oznámení o přestupku a výpověď policistů působících při silniční kontrole. Ze snímku pořízeného rychloměřičem je zjevné, že ve vozidle se nacházela pouze jedna osoba, a to na místě řidiče. V souladu s tímto důkazem je záznam v oznámení přestupku, ze kterého plyne, že žalobce jako řidič byl obeznámen s tím, jakého přestupku se dopustil, uvádí se, že přestupek mu byl vysvětlen, žalobce k tomu žádné výhrady neměl a oznámení podepsal. Kdyby žalobce se zjištěným skutkovým dějem nesouhlasil, jistě by takovou skutečnost při pořizování oznámení uvedl. Kromě toho se měření uskutečnilo z rychloměru zabudovaného ve vozidle, které není označeno jako vozidlo policejní. I tato skutečnost vyvrací žalobní tvrzení o tom, že v okamžiku změření řidič v rychlosti 151 km/hod. místo řidiče opustil. Nemohl totiž vědět, že jej míjející vozidlo je opatřeno radarovým rychloměřičem. S žalobním tvrzením o způsobu vyřízení této odvolací námitky odkazem na zkušenosti řidiče a znalosti z oboru fyziky nelze souhlasit. Tato odvolací námitka není vyřízena výlučně s odkazem na takové znalosti, ale odkazuje se na důkazy a zjištění uvedená v předchozí pasáži odůvodnění rozhodnutí, mimo jiné připomíná se snaha zpochybnit výsledek měření rychloměrem, odkazuje se na oznámení o přestupku, vyjádření k měřícímu záznamu a dovozuje se, že nevzniká žádná rozumná pochybnost o tom, kdo skutečně změřené vozidlo řídil, zda to byl žalobce či spolujezdec. Skutečnost, že to byl žalobce, kdo vozidlo řídil, je dovozována nejen ze zkušenosti pověřeného úředníka k vyřízení věci, ale opírá se o prve uvedené důkazy, z nichž se dovozuje, že děj žalobcem tvrzený je vyloučen. V části odůvodnění, které navazuje, jsou pak hodnoceny důkazy ve formě svědeckých výpovědí a záznamu z rychlostního měřiče. Nejedná se tu proto o suplování znalostí úředních osob, jimiž mají být znalci z oboru dopravy, ale hodnocení všech důkazů opatřených v řízení, kterými se žalobcovo tvrzení o tom, že v rychlosti 151 km/hod. zastoupil řidiče, když ten své místo opustil a zalezl do zavazadlového prostoru, vyvracejí. Proto nebylo rozhodováno na základě dojmů či pocitů, ale byly zhodnoceny důkazy provedené v průběhu přestupkového řízení. Rozhodnutí není vystavěno pouze na řidičských zkušenostech příslušného úředníka, ale opírá se o prve vyjmenované důkazy, které zcela jednoznačně skutkový děj prokazují, je tu záznam z radarového rychloměřiče, oznámení o přestupku, ke kterému žalobce neměl žádné výhrady, svědecké výpovědi zasahujících policistů. Právě z těchto důkazních prostředků lze zcela spolehlivě učinit skutkové zjištění o tom, že žalobcovo tvrzení o tom, jak nahradil na místě řidiče skutečného pachatele přestupku, je nereálné. Rozhodnutí se neopírá o fiktivně opatřené důkazy, nevychází ze subjektivního názoru pověřené úřední osoby a nikterak nesupluje odborníky v různých oborech činnosti, přičemž v žalobě je zmiňován pouze znalec z oboru dopravy. Protože je tu dostatek důkazů, které tvrzení žalobce o zastoupení řidiče, který své místo v rychlosti 151 km/hod. opustil, nebylo zapotřebí v zájmu vyvrácení žalobcova tvrzení pořizovat důkazní prostředek ve formě znaleckého posudku z oboru dopravy. Právě ostatní provedené důkazy vyvracejí skutkový děj žalobcem tvrzený v odvolání. Z výpovědí svědků je pak patrné, že policejní hlídka míjela žalobce v protisměru a při zjištění, jakou rychlostí žalobce jede, policejní hlídka své vozidlo obrátila do směru jízdy žalobce, toho předjela a zastavila u autobazaru ve Veselí nad Lužnicí. Ostatně okolnost, že žalobcovo vozidlo bylo změřeno z vozidla jedoucího v protisměru, dokládá záznam pořízený rychloměrem. Z výslechu svědků, zasahujících policistů, je pak patrné, že žalobce byl zastaven právě tou hlídkou, která byla účastna měření. To je za svědeckých výpovědí jednoznačně seznatelné a tyto svědecké výpovědi se v napadeném rozhodnutí na straně 4 a 5 odůvodnění popisují. Vozidlo žalobce bylo tudíž zastavenou stejnou hlídkou, která prováděla měření. Hodnocení svědeckých výpovědí má oporu v tom, co svědkové uvedli do protokolu při podání svědecké výpovědi a úkolem správních orgánů v odůvodnění rozhodnutí není doslovně uvádět celou svědeckou výpověď. Je tudíž zcela bezpečně prokázáno, že žalobce byl změřen i zastaven stejnou policejní hlídkou. Žalovaný reagoval na odvolací námitku uvedenou v odvolání pod bodem IV. odst. 3, ve které se výslovně uvádí, že vozidlo v době naplnění skutkové podstaty přestupku neřídil, kdy byl osobou řidiče, který vozidlo řídil v okamžiku spáchání přestupku donucen převzít řízení. Tím odvracel vážnou hrozbu dopravní nehody, protože řidič ihned po změření nedovolené rychlosti přelezl do prostoru za zadními sedadly. Tomuto odvolacímu tvrzení nelze rozumět jinak, než že řidič právě při změření vysoké rychlosti místo řidiče opustil, zalezl do zavazadlového prostoru a řízení se v zájmu vážné hrozby dopravní nehody ujal žalobce. V průběhu předchozího řízení zmocněnec žalobce neuváděl, že by snad k výměně řidiče mělo dojít při snížení rychlosti vozidla či jeho opuštění a žádné takové tvrzení není uvedeno ani v odvolání. Provedenými důkazy je proto naopak prokázáno, že osobou, která vozidlo v okamžiku změření řídila, byl žalobce, což je uvedenými důkazy zcela jednoznačně prokázáno. Bez významu není ani skutečnost, že fotografií pořízenou radarovým rychloměrem je zcela bezpečně a jednoznačně prokázáno, že ve vozidle se nacházela pouze jediná osoba, řidič a i obličej této osoby je ve snímku natolik rozpoznatelný, že lze identifikovat řidiče. Není proto rozhodné, zda policejní hlídka mohla mít nad vozidlem žalobce neustálou dohledovou kontrolu. Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že v průběhu přestupkového řízení byl přestupek žalobce jednoznačně prokázán, přičemž z prve uvedených důkazů vyplývá, že tou osobou, která se přestupku dopustila, byl právě žalobce. Zásada oficiality byla dodržena, správní orgány opatřily podklady, které přestupek žalobce prokazují a žalobcova tvrzení soustředěná k závadnému rychloměru a výměně na místě řidiče, byly provedenými důkazy zcela vyloučeny. Místo přestupku je zcela jednoznačně prokázáno, přičemž je podstatné, že v daném úseku silnice první třídy platí jediná nejvýše povolená rychlost, 90 km/hod. Tvrzení žalobce o tom, jak mohl zaměnit řidiče, který v okamžiku měření rychlosti místo řidiče opustil, spolehlivě vyvracejí opatřené důkazy a nebylo zapotřebí žádného znaleckého dokazování. Soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí není pro důvody tvrzené v žalobě vadné. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti. Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení