10 A 134/2015 - 19

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce L. D., zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem v Kolíně, Legerova 148, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 2. 7. 2015, čj. KUJCK 50650/2015/ODSH, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 27. 7. 2015 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2015, čj. KUJCK 50650/2015/ODSH, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu v Táboře v přestupkové věci a toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutím Městského úřadu Tábor č.j. D1437/2014-Kal ze dne 6. 3. 2015 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) ) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů v novelizovaném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měl dopustit porušením ustanovení § 18 odst. 4 a § 4 písm. b) zákona o silničním provozu tím, že dne 6. 8. 2014 v době kolem 12:15 hodin řídil motorové vozidlo tovární značky BMW, RZ X na ulici III/13531, Strkovská v obci Planá nad Lužnicí, když mu byla v místě, kde je obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích povolena nejvyšší rychlost 50 km/hod, naměřena silničním radarovým rychloměrem AD9C rychlost 77 km/hod. Po odečtení možné odchylky měřícího přístroje byla určena výsledná rychlost vozidla nejméně 74 km/hod. V žalobě jsou obsaženy čtyři žalobní body. Prvním z nich je nestandardní doba projednání žalobcova odvolání. Žalobce uvádí, že s ohledem na lhůtu, ve které odvolací správní orgán rozhodl o zamítnutí odvolání, nebyla podanému odvolání věnována dostatečná pozornost a nebyly řádně zváženy a posouzeny veškeré odvolací důvody uvedené žalobcem. Žalobci je známo, že Krajský úřad Jihočeského kraje jako odvolací správní orgán rozhoduje mnohdy až v půlročních lhůtách od podání odvolání u případů nesoucích shodné či obdobné znaky. Žalobce je toho názoru, že odvolací správní orgán jednoznačně porušil ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 500/2000 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), podle kterého „Dotčené osoby mají při uplatňování svých procesních práv rovné postavení. Správní orgán postupuje vůči dotčeným osobám nestranně a vyžaduje od všech dotčených osob plnění jejich procesních povinností rovnou měrou.“ Žalobce se domnívá, že s ohledem na dobu, za kterou bylo jeho odvolání vyřízeno, je zde důvodné podezření, že oprávněná úřední osoba porušila ustanovení § 2 odst. 1 správního řádu, čl. 96 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), když odvolání žalobce zamítla nepřiměřeně rychle v porovnání s běžnou praxí odvolacího správního orgánu. Dalším žalobním bodem je nedostatečnost zjištění stavu věci spočívající v opomenutých důkazech. Žalobce konstatuje, že byl postupem správního orgánu zkrácen na svých právech takovým způsobem, majícím za následek nezákonnost rozhodnutí. Došlo k významnému zásahu do žalobcova práva na obhajobu, v příkrém rozporu se zásadou oficiality nebylo užito důkazních prostředků naléhavě potřebných ke zjištění skutkového stavu věci. Návrh na provedení místního šetření byl odmítnut, nebylo upřesněno místo spáchání přestupku Ve třetím žalobním bodu se vyjadřují pochybnosti o otázce prokázané viny žalobce. Odvolací správní orgán se vůbec nezabýval tvrzením žalobce, že v době spáchání přestupku žalobce vozidlo neřídil. Tuto možnost odvolací správní orgán nevyvrátil a nemůže si tak být jist vinou žalobce za spáchaný přestupek. Tím dochází k narušení dalších z práv žalobce jako účastníka řízení, když je aplikována presumpce viny. Poslední čtvrtý žalobní bod uvádí žalobce v tom smyslu, že v rámci celého řízení nebyly bezpečně prokázány materiální znaky daného jednání a nebylo konstatováno, koho svým jednáním ohrozil. Žalobce se neztotožňuje s názorem odvolacího správního orgánu, že materiální znaky přestupku odpovídají znakům formálním. V tomto kontextu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 5 As 104/2008-45 ze dne 14.12.2009. Pro posouzení materiálního znaku přestupku by muselo dojít k přesnému zajištění místa spáchání přestupku správním orgánem, což považuje žalobce za klíčové. Ulice, na níž měl být spáchán přestupek, prochází po dvou různých komunikacích a ve své části, na které je spáchání přestupku žalobcem pravděpodobnější, vede zcela mimo zastavěnou plochu. Dle žalobce tak vzniká pochybnost o ohrožení jakéhokoliv veřejného zájmu či konkrétních osob a naměřená rychlost v místě mimo zástavbu a na přehledném rovném úseku není zjevně nepřiměřenou. Žalobce také napadá tvrzení odvolacího správního orgánu, že se přestupek stal s ohledem na čas spáchání „v době dopravních špiček“ při zvýšeném pohybu chodců a vozidel. Tato skutečnost není ze strany odvolacího správního orgánu jakkoliv prokázána a jedná se pouze o domněnku nepodloženou fakty. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. K žalobním bodům se vyjádřil následujícím způsobem. Tvrzení žalobce, že odvolací správní orgán porušil ustanovení § 7 odst. 1 správního řádu a že oprávněná úřední osoba nejednala v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 správního řádu, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny, čímž měl být žalobce krácen na jeho základních právech a svobodách, žalovaný odmítá. Žalovaný věnoval odvolání žalobce takovou péči, jakou předpokládá platná zákonná úprava. Oprávněná úřední osoba vyřizuje postoupená odvolání v časové souslednosti dle data obdržení ve lhůtách podle ustanovení § 71 správního řádu. Ve věci byl posouzen kompletní spisový materiál a v rámci správního uvážení byly vypořádány všechny námitky žalobce. K dalšímu žalobnímu bodu žalovaný konstatuje, že žalobce rozhodně nebyl zkrácen na svém právu na obhajobu, když veškeré své návrhy mohl uplatnit v rámci celého řízení a zejména při nařízeném ústním jednání, ke kterému se však bez náležité omluvy nebo z důležitého důvodu nedostavil, ač byl řádně předvolán. Určitost místa spáchání přestupku formulovaná ve výroku rozhodnutí dle názoru odvolacího správního orgánu obstojí. Správní orgán I. stupně ve výroku identifikoval předmětnou obec, pozemní komunikaci i název ulice. Společně s uvedením času a způsobu spáchání přestupku je skutek ve výroku rozhodnutí konkretizován tak, že nemůže být zaměněn s jiným skutkem. Formulace skutkové věty o přestupku v rozhodnutí správního orgánu I. stupně je proto dostatečná a nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí. K otázce dostatečného zajištění osoby přestupce žalovaný poukazuje na fakt, že v době od změření rychlosti vozidla až po jeho zastavení policejní hlídka neztratila vozidlo z dohledu. Bezprostředně po zastavení byl v osobě řidiče ztotožněn právě žalobce a nikdo jiný se ve vozidle nenacházel, jak vyplývá i z provedeného dokazování při ústním projednání v nepřítomnosti žalobce. K námitce prokázání materiálních znaků daného jednání odkazuje žalovaný na ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v novelizovaném znění podle kterého jsou znaky přestupku stanoveny zákonem, přičemž přestupek je vymezen materiálním a formálním znakem, kdy oba musejí být naplněny současně. Žalobce naplnění formálního znaku nijak nezpochybňuje. Materiální znak pak představuje zaviněné protiprávní jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a zájmy uvedené v § 1 zákona o přestupcích. Žalobce se způsobem své jízdy dopustil jednání, které bylo správním orgánem kvalifikováno jako přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, kterého se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší povolenou rychlost pro jízdu v obci o 20 km/hod. a více. Žalobce v projednávané věci překročil nejvyšší povolenou rychlost pro jízdu v obci o 24 km/hod a naplnil tak formální (zaviněné protiprávní jednání – překročení rychlosti v obci) i materiální (ohrozil bezpečnost provozu na pozemní komunikaci rychlou jízdou) znaky přestupku. Prokázání materiálního aspektu přestupku je zřejmé z procesu dokazování jako podkladu odůvodnění rozhodnutí o přestupku. Žalovaný odmítá tvrzení žalobce, že mělo být prokázáno, jak a v čem byl porušen nebo ohrožen společenský zájem v podobě bezpečnosti provozu na pozemní komunikaci. V posuzované věci nezáviselo rozhodnutí na hodnocení skutečností, ke kterým by bylo potřeba odborných znalostí nad rámec znalostí nalézacího správního orgánu. Žalovaný dále nepovažuje za relevantní tvrzení žalobce, že dobu patnáct minut po poledni v pracovní den nelze považovat za dobu dopravních špiček. Tato domněnka v rovině obecného konstatování nemůže mít vyšší vypovídací hodnotu, než například znalost místních poměrů z vlastní činnosti správního orgánu, kterou lze bezpochyby aplikovat v rámci správního uvážení. Žalovaný uvedl, že stav věci byl na základě důkazních prostředků zjištěn dostatečně a nezaměnitelně, a bylo by zcela nadbytečné spisový materiál doplňovat o další důkazní prostředky. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Z úředního záznamu policie ze dne 6. 8. 2014 vyplývá, že žalobce téhož dne v čase kolem 12:15 hodin řídil v obci Planá nad Lužnicí, ulice Strkovská osobní motorové vozidlo tovární značky BMW, RZ X, které se pohybovalo ve směru jízdy od obce Košice směrem na obec Tábor. Vozidlu byla naměřena rychlost 77 km/hod, po odpočtu odchylky byla rychlost jízdy 74 km/hod v místech, kde je nejvyšší povolená rychlost do 50 km/hod. Z předložených dokladů byl v osobě řidiče identifikován žalobce. Lustrací řidiče bylo zjištěno, že se v období po sobě jdoucích 12-ti kalendářních měsíců dopustil dne 20. 2. 2014 stejného skutku. Řidič byl ve vozidle sám a vozidlo žalobce měla policejní hlídka po celou dobu od změření rychlosti až po jeho zastavení na dohled. Přestupek byl žalobci vysvětlen a bylo sepsáno oznámení o přestupku, do kterého řidič uvedl, že si není vědom žádného přestupku a do doby prokázání nebude přijímat jakékoliv perzekuce. V oznámení o přestupku se uvádí, že je žalobce podezřelý ze spáchání přestupku podle § 125 c) odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu pro porušení ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. K úřednímu záznamu je připojen záznam o přestupku pořízený dne 6. 8. 2014 z radarového zařízení, přičemž se uvádí naměřená rychlost vozidla 77 km/hod., a z fotografie je patrné, o jaké vozidlo se jedná. Dále je doložena evidenční karta řidiče L. D. obsahující celkem 4 záznamy řidiče o postihu přestupkovým orgánem a platný duplikát ověřovacího listu č. 214/13 silničního radarového rychloměru AD9C. Dne 24. 10. 2014 je datováno oznámení o zahájení přestupkového řízení a sdělení obvinění z přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, k nařízenému ústnímu jednání byl žalobce předvolán na den 18. 11. 2014. Žalobce byl v předvolání poučen o svých právech a o důsledcích nedostavení se k ústnímu jednání bez předchozí náležité omluvy nebo bez závažného důvodu. Žalobce se omluvil pracovní neschopností ze dne 18. 11. 2014 doručenou správnímu orgánu I. stupně dne 20. 11. 2014. Dne 8. 12. 2014 byl žalobce předvolán k dalšímu ústnímu jednání nařízenému na den 6. 1. 2015. Žalobce se k jednání nedostavil bez náležité a řádně doložené omluvy. Dne 14. 1. 2015 byla správnímu orgánu I. stupně doručena žádost žalobce o změnu místa předvolání z důvodu dlouhodobých zdravotních obtíží. Správní orgán I. stupně konal podle ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a projednal přestupek v nepřítomnosti žalobce. Žalobce byl poučen, že při ústním jednání bude oprávněn navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení a bude mít právo v řízení vyjádřit své stanovisko, bude mít právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svoji obhajobu nejpozději ke dni nařízeného ústního jednání dne 6. 1. 2015. Rovněž byla žalobci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Městský úřad v Táboře, Kancelář starosty – oddělení přestupků, vydal dne 6. 3. 2015 rozhodnutí, jímž žalobce uznal vinným z přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f), bod 3 zákona o silničním provozu, kterého se dopustil tím, že jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky BMW, RZ X dne 6. 8. 2014 v době kolem 12:15 hod. na silnici III. třídy č. 13531, ul. Strkovská v obci Planá nad Lužnicí, okr. Tábor překročil nejvyšší povolenou rychlost 50 km/h. Silničním radarovým rychloměrem byla žalobci naměřena rychlost 74 km/h, po odečtení možné odchylky měřícího zařízení 3 km/h. Dále bylo zjištěno z výpisu evidence řidičských průkazů a dle ověřené kopie pokutového bloku č. D 0914145, že se žalobce stejného skutku dopustil dne 20. 2. 2014 v 15.00 hod. jako řidič shora uvedeného vozidla v obci Planá nad Lužnicí, ul. Strkovská, kdy mu byla Policií ČR KřJčk DI Tábor uložena bloková pokuta 1.000,- Kč, čímž se stejného skutku dopustil dvakrát v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců. Žalobce výše popsaným jednáním porušil ustanovení § 4 písm. b) a § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, kdy v rozporu s § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu překročil dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 3.000,- Kč podle ustanovení § 125c odst. 4 e) zákona o silničním provozu a § 11 odst. 1 zákona o přestupcích a dále sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu podle ustanovení § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu, na dobu jednoho měsíce ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Žalobci byla uložena povinnost nahradit náklady řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání, které neobsahovalo zákonem požadované náležitosti podle dikce § 37 odst. 2 resp. § 82 správního řádu. Správní orgán I. stupně proto vyzval žalobce k odstranění nedostatků odvolání a určil k tomu lhůtu do 28. 4. 2015. Dne 29. 4. 2015 je datováno doplněné odvolání žalobce proti rozhodnutí, které bylo žalovanému doručeno dne 6. 5. 2015. Přílohou odvolání byla neověřená kopie plné moci k zastupování se substituční doložkou. Žalobce určil k zastupování své osoby AK Linhart o.s., IČ 02215063, se sídlem Kaplická 14, 140 00 Praha 4. Zmocnění k zastupování bylo přijato panem J. B., předsedou. Z plné moci však není zřejmá spojitost mezi AK Linhart o.s. a osobou J. B. Žalovaný tak vrátil spis správnímu orgánu I. stupně, aby provedl další opatření ve věci ve smyslu § 37 odst. 3 správního řádu. Správní orgán I. stupně určil žalobci lhůtu k napravení nedostatku, týkajícího se formy a náležitostí plné moci k zastupování do 10. 6. 2015. Dne 8. 6. 2015 zaslal žalobce správnímu orgánu I. stupně originál plné moci pro zastupování. Odvolání bylo projednáno napadeným rozhodnutím, vydaným dne 2. 7. 2015. K žalobcově námitce, kdy zásadně nesouhlasí s vysvětlením obvinění a celým procesním vedením řízení, se uvádí, že detailní sdělení a vysvětlení obvinění provedl již správní orgán I. stupně písemností ze dne 24. 10. 2014, ve které nařídil ústní projednání přestupku. Z důvodu doložené pracovní neschopnosti bylo ústní jednání znovu nařízeno na 6. 1. 2015, kdy i v této druhé písemnosti bylo detailní sdělení a vysvětlení obvinění správním orgánem I. stupně. Žalovaný dále odmítá žalobcovu námitku, že výroková část rozhodnutí nese seznatelné vady v nedostatečném zjištění osoby přestupce a v konkrétním místě spáchání přestupku. Žalovaný k tomu uvádí, že z dokazování provedeného při ústním projednání přestupku v nepřítomnosti obviněného vyplývá dostatečné zajištění osoby přestupce. Při kontrole bezprostředně po zastavení vozidla byl v osobě řidiče ztotožněn žalobce a nikdo další se ve vozidle nenacházel. Určitost místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku je třeba hodnotit individuálně s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem daného případu a vždy je třeba posoudit, nakolik formulace výroku umožní konkretizovat skutek z hlediska právní jistoty. V projednávané věci správní orgán I. stupně identifikoval jak obec, tak i pozemní komunikaci a konkrétní ulici a společně s uvedením času nemůže být skutek zaměněn s jiným. Podle znění § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) podléhají silnice III. třídy obecnému užívání a jsou tedy veřejným statkem podle ustanovení § 490 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého věc určená k obecnému užívání je veřejný statek. K námitce konkrétnosti a srozumitelnosti rozhodnutí žalovaný konstatuje, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně splňuje požadavky dané ustanoveními § 67 - § 69 správního řádu. K námitkám nesouvisejícím se skutkovým dějem, ale vztahujícím se k pravidlům českého pravopisu žalovaný uvádí, že nemají vliv na skutkový děj a zákonnost rozhodnutí. K žalobcově námitce, že nebylo postaveno najisto spáchání přestupku osobou žalobce, který převzal řízení vozidla při naměřené rychlosti v zájmu odvracení škody, se uvádí, že osoba přestupce byla zjištěna dostatečným způsobem, což vyplývá i z výše uvedeného. K námitce naplnění materiálního aspektu přestupku je uvedeno, že přestupkem je zaviněné protiprávní jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně o přestupcích. Přestupek je vymezen materiálním a formálním znakem, přičemž oba tyto znaky musí být naplněny současně. Žalobce se způsobem své jízdy dopustil jednání, které je zákonem o přestupcích kvalifikováno jako přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, kterého se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší povolenou rychlost pro jízdu v obci o 20 km/hod., a více. Žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o 24 km/hod, čímž naplnil jak formální tak materiální znak přestupku. Materiální aspekt přestupku spočíval v ohrožení zájmu společnosti na bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích rychlou jízdou. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Prvním z důvodů, v nichž žalobce spatřuje zásah do svých subjektivních práv, je nestandardní doba projednání odvolání, když se žalobce domnívá, že s ohledem na krátkou lhůtu, ve které žalovaný rozhodl o zamítnutí odvolání, nemohla být podanému odvolání věnována dostatečná pozornost a nebyly řádně zváženy a posouzeny veškeré uvedené odvolací důvody. Správní řád v ustanovení § 71 odst. 1 uvádí, že správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu, a navazuje tak na ustanovení § 6 odst. 1 správního řádu, podle kterého správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Vhledem k zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení musí být rozhodnutí vydáno ve lhůtách stanovených správním řádem, resp. zvláštními předpisy, nebo ve lhůtě přiměřené. Pro efektivní výkon veřejné správy zde existuje legitimní požadavek, aby orgány tuto veřejnou správu vykonávající postupovaly v souladu se zákony a ostatními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, aby chránily veřejný zájem a práva jednotlivců nabytá v dobré víře. V neposlední řadě pak má-li jít o výkon dostatečně efektivní pro zachování pravidla „dobré správy“, musí být výkon veřejné správy i dostatečně rychlý. Zásada rychlosti řízení tak nemá jen zákonný, ale i ústavní rozměr, neboť článek 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Pokud by správní orgán nepostupoval bez zbytečných průtahů a nedodržoval by tak zákonné lhůty, příp. lhůty přiměřené, vystavoval by se možnému opatření proti nečinnosti ze strany nadřízeného správního orgánu. Zbytečné průtahy v řízení by také mohly být považovány za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, kterým se ustanovení § 13 odst. 1 říká, že „Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě“. Žalovaný v posuzovaném případě posoudil soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, zabýval se všemi námitkami uvedenými žalobcem a postupoval tak v souladu se všemi zásadami, na kterých je založeno správní řízení. Včasným projednáním odvolání nebylo zasaženo do práv, kterých se žalobce dovolává. Dalším žalobním bodem, majícím za následek nezákonnost rozhodnutí, je nedostatečné zjištění stavu věci pro opomenuté důkazy. Opomenutým důkazem má být místní šetření v zájmu nepochybné identifikace místa spáchání přestupku, když v tomto případě ulice Strkovská vede v rámci obce Planá nad Lužnicí po dvou různých komunikacích. Žalobce považuje přesné zajištění místa za stěžejní pro následné prokazování materiálního znaku spáchaného přestupku. Úsudek správních orgánů obou stupňů, že takové šetření nebylo zapotřebí provádět, je zcela správný. Z veřejně dostupných kartografických zdrojů je zřejmé, že ulice, nesoucí název Strkovská, prochází skutečně po dvou různých komunikacích, obě komunikace se nacházejí v obci Planá nad Lužnicí a ulice Strkovská je po celé své délce součástí obce Planá nad Lužnicí. Podle ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu smí jet řidič v obci rychlostí nejvýše 50 km/hod, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km/hod. Obcí Planá nad Lužnicí dálnice ani silnice pro motorová vozidla neprochází a z výše uvedeného tak vyplývá, že po ulici Strkovská ve všech jejích částech lze jet nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/hod. Je tak zřejmé, že pokud vozidlo bylo změřeno na ulici nesoucí název Strkovská, což beze sporu bylo, vždy se nacházelo v úseku na území obce, pro který platí nejvyšší povolená rychlost 50 km/hod. To je pro posouzení toho, že se žalobce dopustil přestupku a jakého, rozhodné. Materiální znak přestupku byl tudíž zcela spolehlivě prokázán. Jestliže na ulici Strakovská, procházející obcí Planá nad Lužnicí, je jediná povolená rychlost 50 km/hod., pak je nade vší pochybnost prokázáno, že se daný přestupek stal a není rozhodné, v kterém úseku ulice Strkovská k přestupkovému jednání došlo. Místo spáchání přestupku je podklady shromážděnými ve spise prokázáno a nebylo zapotřebí řízení místním šetřením doplňovat. Nutno poznamenat, že odmítnutí tohoto důkazního návrhu neznamená zásah do práva žalobce na obhajobu, protože vzdor zásadě oficiality přestupkového řízení není povinností správního orgánu v souladu se zásadou hospodárnosti provádět veškeré navržené důkazy, ale pouze takové důkazy, které mohou přispět k objasnění věci. Soud nemůže přisvědčit ani dalšímu žalobnímu bodu o pochybnosti v otázce prokázané viny žalobce. Tvrzení žalobce o tom, že řidič v okamžiku změření rychlosti vozidla opustil místo řidiče a přelezl na zadní sedadla a následně za ně do zavazadlového prostoru, se jeví jako vysoce nepravděpodobné. Toto tvrzení navíc vyvrací úřední záznam o přestupku, kde se uvádí, že řidič seděl ve vozidle sám a vozidlo přestupce měla hlídka po celou dobu od změření až do jeho zastavení na dohled. Krajský soud považuje uplatněnou námitku převzetí vozidla za situace, kdy řidič přelezl do prostoru za zadními sedadly, za účelovou. V běžném provozu nemá řidič k takovému počínání žádný rozumný důvod a nadto si takový úkon nelze dost dobře technicky představit. Žalobce mohl využít svého práva vyjádřit se k přestupku již na místě kontroly a tuto námitku uplatnit do protokolu. Při kontrole se žalobce choval jako řidič, kontrole se podrobil a prve uvedenou argumentaci uplatnil až v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Proto lze každé pozdější takové absurdní tvrzení již z povahy svého obsahu považovat za účelové. Současně krajský soud poznamenává, že taktika žalobce zastoupeného stejným advokátem i zmocněncem pro zastupování v řízení před správními orgány je téměř identická s případem řešeným zdejším soudem ve věci žaloby pod sp. zn. 10 A 155/2014, kdy žalobce rovněž argumentoval shodným účelovým tvrzením, že převzal řízení poté, co si řidič přelezl do prostoru za zadní sedadla. Provedenými důkazy je prokázáno, že osobou, která vozidlo v okamžiku změření řídila, byl žalobce. Žalobcův argument, že se odvolací správní orgán nezabýval možností výměny řidičů v průběhu jízdy a tuto možnost ani nevyvrátil, čímž byla zkrácena žalobcova práva, nemůže krajský soud akceptovat. Jako nedůvodnou tak krajský soud hodnotil i námitku žalobce, že si žalovaný není jednoznačně jist vinou žalobce za spáchaný přestupek, čímž má dojít k narušení žalobcova práva v podobě porušení principu presumpce neviny. Jak plyne ze správního spisu i z napadeného rozhodnutí, osoba přestupce byla v dané věci dostatečně zjištěna a obeznámena s tím, jakého přestupku se dopustila. Přestupek byl řidiči vysvětlen. V souvislosti s tím žalobce jako řidič do oznámení přestupku uvedl, že si není vědom spáchání výše popsaného přestupku a do doby prokázání nemůže přijímat jakékoliv perzekuce. Je nutno poznamenat, že žalobce naplnil skutkovou podstatu stejného přestupkového jednání dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu v posledních 12-ti po sobě jdoucích kalendářních měsících dvakrát. Podle ustanovení § 125c odst. 4 písm. e) a § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu připadá za popsaný přestupek sankce uložení pokuty od 2.500 Kč do 5.000 Kč a zákaz činnosti od jednoho měsíce do šesti měsíců. Perzekuce v podobě zákazu činnosti v délce jednoho měsíce tak jistě není pro žalobce vítaná a jeho snaha bránit se proti této sankci všemi možnými způsoby a účelovými tvrzeními je patrná z celého průběhu řízení vedeného před správními orgány. K námitce naplnění resp. nenaplnění materiálního znaku přestupku krajský soud konstatuje, že jsou mu známy esenciální znaky přestupku a rovněž je mu známo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 104/2008-45 ze dne 14. 12. 2009, na které žalobce odkazuje. Toto rozhodnutí však není v posuzované věci přiléhavé, neboť se ve zmíněném rozhodnutí řešilo naplnění materiálního znaku přestupku při překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/hod. Nejvyšší správní soud zde konstatoval, že materiální znak přestupku naplněn nebyl, neboť překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/hod, tedy na samé hranici maximální dovolené rychlosti zajisté nečiní intenzivní porušení právních předpisů ani neohrožuje bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Ve věci žalobce však nastala situace jiná. Zákon o přestupcích ani jiný právní předpis nestanoví přesnou hranici pro rychlost jízdy motorovým vozidlem, jejíž překročení způsobí naplnění materiálního znaku přestupku. Správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv a mimo to také otázku, jestli došlo k naplnění jak formálního tak materiálního znaku přestupku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 7 As 18/2004 - 48, dostupný na www.nssoud.cz). Jelikož je v řízení o přestupku rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je zapotřebí zkoumat naplnění obecných znaků přestupku, tedy zda byla porušena právní povinnost stanovena zákonem, zda jde o jednání zaviněné odpovědnou osobou a zda došlo k naplnění předpokladů pro uložení sankce. Jednání, které je uvedeno ve skutkových podstatách přestupků, naplňuje materiální znak přestupku. Existují však okolnosti, které snižují nebezpečnost jednání pro právem chráněný zájem společnosti pod míru typickou pro dané případy přestupků. Jedná se o význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a pohnutka. Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě. Žalobce v posuzovaném případě překročil povolenou rychlost o 24 km/hod a naplnil tím všechny znaky skutkové podstaty přestupku, z jehož spáchání byl uznán vinným, tedy formální stránku, spočívající v naplnění skutkové podstaty uvedené v platném právním předpise a materiální stránku spatřovanou ve společenské nebezpečnosti. Materiální znak přestupku byl v posuzovaném případě naplněn tím, že žalobce svou rychlou jízdou ohrozil bezpečnost provozu na pozemní komunikaci. Žalobce se navíc stejného přestupkového jednání dopustil dvakrát v období po sobě jdoucích 12-ti kalendářních měsíců. Nastavení rychlostních limitů má své opodstatnění právě proto, aby nedocházelo při běžném provozu a za předpokladu dodržování pravidle provozu na pozemních komunikacích k ohrožování života, zdraví a majetku. Pokud tedy v posuzovaném případě žalobce naplnil formální znak přestupku, což sám nezpochybňuje, a dopustil se jednání popsaného v ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, pak právě překročením nejvyšší povolené rychlosti o 24 km/hod v obci naplnil i materiální znak přestupku spočívající v ohrožení života, zdraví a majetku osob. Žalovaný tak není povinen prokázat, jaký společenský zájem byl ohrožen nebo porušen, nebo zda došlo v posuzovaném případě ke konkrétnímu ohrožení konkrétní osoby. Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že v průběhu přestupkového řízení byl přestupek žalobce jednoznačně prokázán, přičemž z prve uvedených důkazů vyplývá, že osobou, která se přestupku dopustila, byl právě žalobce. Místo přestupku je zcela jednoznačně prokázáno, přičemž je podstatné, že v celém úseku ulice s názvem Strkovská, nacházející se v obci Planá nad Lužnicí, platí jediná nejvýše povolená rychlost, 50 km/hod. Tvrzení žalobce o tom, jak mohl zaměnit řidiče, který v okamžiku měření rychlosti místo řidiče opustil, spolehlivě vyvracejí opatřené důkazy a nebylo zapotřebí žádného znaleckého dokazování. Soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí není pro důvody tvrzené v žalobě vadné. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti. Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci neprojevili požadavek na takový procesní postup.

Poučení