54 A 6/2016 - 25

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Kolín, Legerova 148, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2016, č. j. KUJCK 91124/2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 29. 7. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2016, č. j. KUJCK 91124/2016, jímž bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změněno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 9619/15 Ha (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) v označení zákonného ustanovení ve výroku, kterým byla žalobci uložena pokuta podle § 125c odst. 5 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) ve výši 4 000 Kč [v prvostupňovém rozhodnutí byl uveden § 125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu] a v označení zákonného ustanovení ve výroku, kterým byl žalobci podle § 125c odst. 6 písm. c) bod 1 téhož zákona uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu čtyř měsíců (v prvostupňovém rozhodnutí byl uveden § 125c odst. 5 téhož zákona). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterých se dopustil z nedbalosti tím, že dne 6. 12. 2015 v době kolem 15:03 hodin řídil motorové vozidlo tovární značky BMW 530 XD, RZ X na ulici Pražská v Českých Budějovicích ve směru jízdy od ulice Okružní k ulici U Čertíka, když mu byla v místě, kde je obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích povolena nejvyšší rychlost 50 km/hod, naměřena silničním radarovým rychloměrem AD9C rychlost 73 km/hod. Po odečtení možné odchylky měřicího přístroje byla určena výsledná rychlost vozidla 70 km/hod. Dále bylo zjištěno, že vozidlo, které žalobce užil k jízdě, nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, resp. nemělo platné osvědčení o technické způsobilosti vydané stanicí technické kontroly. Žalobce svým jednáním porušil ustanovení o povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích podle § 4 písm. b) zákona o silničním provozu v souběhu s § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona a v souběhu s ustanovením o rychlosti podle § 18 odst. 4 téhož zákona. V žalobě jsou obsaženy dva žalobní body. V prvním z nich žalobce namítá, že žalovaný a správní orgán I. stupně nevyvrátili jeho tvrzení o tom, že v době spáchání přestupku neřídil předmětné vozidlo, což žalobce uváděl již ve správním řízení. Podle něj nebyla dostatečně prokázána jeho vina, neboť nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Touto možností se žalovaný nikterak nezabýval, čímž mělo dojít k neúměrnému zkrácení práv žalobce a k aplikaci presumpce viny. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítá, že v rámci celého řízení nebyly bezpečně prokázány materiální znaky daného jednání a nebylo konstatováno, koho svým jednáním ohrozil či že narušil veřejný zájem. Žalobce se neztotožňuje s názorem žalovaného, že materiální znaky přestupku odpovídají znakům formálním. V tomto kontextu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 104/2008 - 45 ze dne 14. 12. 2009, publ. pod č. 2011/2010 Sb. NSS (citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Žalobce namítá, že pro zhodnocení materiální stránky přestupku by muselo dojít k přesnému zjištění místa spáchání přestupku. Je totiž evidentní, že silnice, na níž mělo dojít ke spáchání přestupku, prochází rovnými a přehlednými úseky a pouze minimálně zasahuje do zastavěného území. Podle žalobce nemohlo dojít k ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. V souvislosti s posouzením materiálního znaku přestupku nebyla v rozhodnutí nikterak specifikována hustota provozu, aby bylo možné posoudit riskantnost jednání žalobce ve vztahu k ostatním účastníkům silničního provozu. I když žalobce po formální stránce přestupek spáchal, nebylo mu prokázáno, že by svým jednáním kohokoliv ohrozil, přičemž takovou skutečnost mohl správní orgán prokázat výpovědí zasahujících policistů. Materiální stránka přestupku tak podle žalobce nemohla být naplněna. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že v průběhu ústního jednání konaného dne 17. 2. 2016 v nepřítomnosti žalobce a jeho zmocněnce byli vyslechnuti jako svědci oba zasahující policisté, jejichž výpovědi se v podstatných okolnostech shodovaly. Žalovaný následně poukázal na tvrzení uvedená zmocněncem žalobce v rámci druhé omluvy z ústního jednání, které se mělo konat dne 27. 1. 2016, v němž zmocněnec uvedl, že vozidlo v době spáchání přestupku neřídil žalobce. Ten byl pouze spolujezdcem a po změření rychlosti vozidla došlo k jeho výměně s řidičem, který si přelezl do prostoru za zadní sedadla. Takovou argumentaci považuje žalovaný za účelovou, navíc ji žalobce použil až v rámci druhé omluvy a v době jednání s policisty bezprostředně po spáchání přestupku se choval jako řidič vozidla. Správní orgán I. stupně měl po ústním jednání spojeném s výslechem zasahujících policistů dne 17. 2. 2016 v úmyslu provést vyšetřovací pokus s předmětným vozidlem v úseku zaměření vozidla na ulici Pražská v Českých Budějovicích až do místa samotného zastavení vozidla policejní hlídkou. Na předvolání však zmocněnec žalobce reagoval dne 16. 2. 2016 již třetí omluvou z ústního jednání, proto se uvedený vyšetřovací pokus neuskutečnil. Žalovaný v kontextu s výše uvedeným nezpochybňuje právo žalobce bránit se způsobem, jaký uzná za vhodný, nicméně žalobci musí být zřejmé, že nereálné verze o skutkovém průběhu nemusí správní orgán přijmout. Žalovanému je známo, že přestupek je tvořen kombinací formálních a materiálních znaků, proto se žalovaný naplněním obou znaků přestupku, jímž byl žalobce uznán vinným, zabýval. Podle žalovaného byla materiální stránka přestupku naplněna, neboť chráněným zájmem je bezpečnost provozu na pozemních komunikacích v obci. Jednání žalobce nebylo bagatelní a nelze jej považovat za ohleduplné, ukázněné a neohrožující život, zdraví nebo majetek účastníků silničního provozu. Žalovaný se rovněž vyjádřil k namítané hustotě provozu v místě měření, přičemž odkázal na internetové stránky Ředitelství silnic a dálnic ČR. Podle výsledků sčítání dopravy z roku 2010 je v uvedeném místě průměrná intenzita kolem 18 160 vozidel za 24 hodin a jedná se tak o velmi hustý provoz v daném místě. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Z úředního záznamu Policie ČR ze dne 6. 12. 2015 vyplývá, že téhož dne prováděla hlídka ve složení pprap. Vožech a stržm. Fryš měření rychlosti vozidel radarem AD9C na ulici Pražská tř. v blízkosti autobusové zastávky MHD, a to vozidel jedoucích ve směru od ulice Okružní k ulici U Čertíka v úseku, kde je maximální povolená rychlost 50 km/hod. V čase kolem 15:03 byla v tomto místě změřena rychlost osobního motorového vozidla tovární značky BMW 530 XD, RZ X, ve výši 73 km/hod, po odpočtu odchylky byla rychlost jízdy 70 km/hod. Z předložených dokladů byl v osobě řidiče identifikován žalobce. Lustrací řidiče bylo zjištěno, že se v období po sobě jdoucích dvanácti kalendářních měsíců dopustil dne 8. 5. 2015 stejného skutku, a tudíž s ním nebylo možné přestupek vyřešit na místě v blokovém řízení. Současně bylo zjištěno, že technická kontrola vozidla byla platná do 22. 11. 2015. K úřednímu záznamu je připojen záznam o přestupku pořízený dne 6. 12. 2015 z radarového zařízení, přičemž se uvádí naměřená rychlost vozidla 73 km/hod, a z fotografie je patrné, o jaké vozidlo se jedná. Dále je doložena evidenční karta žalobce a platný duplikát ověřovacího listu č. 132/15 silničního radarového rychloměru AD9C. Z ručně psaného Oznámení přestupku ze dne 6. 12. 2015 je patrné, že žalobce byl ztotožněn podle občanského průkazu. Žalobce nevyužil možnosti k přestupku se vyjádřit. Dnem 8. 12. 2015 je datováno oznámení přestupku a dnem 15. 12. 2015 je datováno oznámení o zahájení řízení a sdělení obvinění z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu a podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. K nařízenému ústnímu jednání byl žalobce předvolán na den 6. 1. 2016. Žalobce byl v předvolání poučen o svých právech a o důsledcích nedostavení se k ústnímu jednání bez náležité omluvy nebo bez závažného důvodu. Dne 4. 1. 2016 obdržel správní orgán I. stupně datovou zprávu, jejíž součástí byla plná moc k zastupování pro AK Linhart, o. s. a omluva z ústního jednání, které se mělo uskutečnit dne 6. 1. 2016. Důvodem omluvy byla kolidující účast zmocněnce na jiném ústním jednání a plánovaný pobyt žalobce v zahraničí. Žalobce prostřednictvím svého zmocněnce rovněž žádal o provedení výslechu zasahujících policistů, neboť mělo dojít k použití měřicího přístroje v rozporu s pokyny výrobce. Správní orgán I. stupně tuto omluvu akceptoval. Dne 8. 1. 2016 byl žalobce předvolán k dalšímu ústnímu jednání nařízenému na den 27. 1. 2016 a současně byl vyzván k doložení pobytu v zahraničí a účasti zmocněnce na kolidujícím ústním jednání. Žalobce zaslal dne 26. 1. 2016 v pořadí druhou omluvu z ústního jednání a vyjádření zmocněnce. Důvodem omluvy zmocněnce bylo opět kolidující ústní jednání a závažné zdravotní obtíže žalobce. Ve vyjádření žalobce předestřel skutkový průběh výměny řidiče, který se měl po změření vozidla přesunout do prostoru za zadními sedadly a žalobce měl převzít řízení vozidla. Byly navrženy důkazy na doplnění dokazování, a to znalecký posudek, výslech zasahujících policistů, rekonstrukce skutkového děje a prokázání materiální stránky přestupku. Správní orgán I. stupně i po této omluvě pokračoval v řízení předvoláním žalobce k ústnímu jednání, jehož termín stanovil na 17. 2. 2016. Opětovně žádal po zmocněnci i žalobci doložení důvodů pro neúčast na ústním jednání. Součástí ústního jednání měl být výslech zasahujících policistů, dále byl žalobce upozorněn, že po výslechu svědků bude proveden vyšetřovací pokus za účasti správního orgánu a zasahujících policistů, zároveň pro zachování objektivity mělo být zajištěno vozidlo, kterým byl přestupek spáchán. Dne 16. 2. 2016 obdržel správní orgán I. stupně datovou zprávu, která obsahovala v pořadí třetí omluvu z ústního jednání a vyjádření zmocněnce. Důvodem nepřítomnosti zmocněnce byla opět účast na jiném ústním jednání a zároveň skutečnost, že předmětné vozidlo je toho času v servisu. Správní orgán I. stupně projednal přestupek dne 17. 2. 2016 v nepřítomnosti žalobce v souladu s § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Při ústním jednání byl proveden důkaz čtením spisu a výslechy zasahujících policistů. Policisté uvedli, že verze skutkového děje předestřená zmocněncem žalobce, tedy že mělo dojít k výměně řidičů poté, co byla naměřena rychlost předmětného vozidla, je nereálná vzhledem ke vzdálenosti, rychlosti a času zastavení vozidla. Vozidlo bylo zastaveno cca 20 sekund od zaměření jeho rychlosti, přičemž po celou dobu bylo v pohybu a v dohledu policistů. Ihned po zastavení vozidla přistoupili oba policisté k vozidlu, každý z jedné strany a do vozidla nahlédli. Na zadních sedadlech se nikdo nenacházel, na sedadle spolujezdce seděla žena a žalobce seděl na místě řidiče. Dne 22. 2. 2016 vyrozuměl správní orgán I. stupně žalobce o skončení dokazování. Žalobci byla dána možnost seznámit se spisovým materiálem. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 15. 3. 2016 pod zn. 9619/15 Ha. Tímto rozhodnutím byl žalobce shledán vinným z přestupku a byla mu uložena pokuta a sankce zákazu činnosti tak, jak je popsáno shora. Správní orgán v odůvodnění zhodnotil provedené důkazy podle zásady volného hodnocení důkazů a dospěl k závěru, že žalobce naplnil jak formální (zaviněné protiprávní jednání – překročení rychlosti), tak materiální (ohrozil zájem společnosti – bezpečnost provozu na pozemních komunikacích v obci rychlou jízdou) stránku přestupku překročením nejvyšší povolené rychlosti v obci. Stejně tak správní orgán shledal naplnění zákonných znaků přestupku užití k jízdě vozidla, které nesplňovalo technické podmínky. Dále správní orgán odůvodnil druh a výši ukládaných sankcí. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 4. 4. 2016 odvolání, které bylo blanketní a neobsahovalo zákonem požadované náležitosti. Správní orgán I. stupně vyzval žalobce usnesením ze dne 5. 4. 2016 k odstranění nedostatků odvolání a určil k tomu lhůtu 7 dnů od doručení výzvy. Odvolání doplněno nebylo. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 27. 6. 2016. Vzhledem k absenci odvolacích námitek, jež by se vztahovaly k postupu správního orgánu I. stupně, žalovaný konstatoval, že procesní postup prvostupňového správního orgánu považuje za správný. Žalovaný mimo jiné v napadeném rozhodnutí nepřistoupil na verzi o tom, že se žalobce po změření rychlosti vozidla vyměnil s řidičem, který se schoval do zavazadlového prostoru vozidla. Žalovaný se vyjádřil též k naplnění materiální stránky přestupku překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci. Žalovaný též v závěru odůvodnil, proč přistoupil ke změně v označení zákonných ustanovení, podle kterých byla ukládána sankce. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Prvním z důvodů, v nichž žalobce spatřuje zásah do svých veřejných subjektivních práv, je jeho pochybnost o dostatečném prokázání jeho viny, když správní orgán I. stupně údajně nikterak nevyvrátil jeho tvrzení o tom, že v okamžiku spáchání přestupku vozidlo neřídil. Tvrzení žalobce o tom, že řidič v okamžiku změření rychlosti vozidla opustil místo řidiče a přelezl na zadní sedadlo a následně do zavazadlového prostoru vozidla, se jeví jako vysoce nepravděpodobné a zřejmě účelové. V běžném provozu nemá řidič k takovému počínání žádný rozumný důvod a nadto si takový úkon nelze dost dobře technicky představit. Žalobce mohl využít svého práva vyjádřit se k přestupku již na místě kontroly a tuto námitku uplatnit do protokolu. Při kontrole se žalobce choval jako řidič vozidla, kontrole totožnosti i dechové zkoušce se podrobil a prve uvedenou argumentaci uplatnil až v rámci druhé omluvy z ústního jednání u správního orgánu I. stupně. Proto lze každé pozdější takové absurdní tvrzení již z povahy svého obsahu považovat za účelové. Současně krajský soud poznamenává, že taktika žalobce zastoupeného stejným advokátem i zmocněncem pro zastupování v řízení před správními orgány je téměř identická s případy řešenými zdejším soudem ve věci žalob vedených pod sp. zn. 10 A 134/2015 a pod sp. zn. 10 A 155/2014, kdy osoby přestupců rovněž argumentovaly shodným účelovým tvrzením, že převzaly řízení poté, co si řidič přelezl do prostoru za zadní sedadla vozidla. K posledně zmiňované věci se vztahuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 2 As 142/2015 – 51, který uvedené skutkové verzi taktéž nepřitakal. Je nutné též zdůraznit, že správní orgán I. stupně měl zájem tvrzení žalobce prověřit při vyšetřovacím pokusu s předmětným vozidlem. K tomuto úkonu byl žalobce řádně předvolán, přičemž on sám provedení vyšetřovacího pokusu zmařil svou již třetí omluvou z ústního jednání s tvrzením, že předmětné vozidlo je v servisu. Požadavek na zajištění předmětného vozidla při vyšetřovacím pokusu byl přitom zcela oprávněný, neboť žalobce ve svém vyjádření 26. 1. 2016 popsal, že při výměně řidičů byly zapnuté systémy ve vozidle (Belltronics RX 65, systém ACC a systém Lane Assist). Z toho důvodu bylo nezbytné, aby vyšetřovací pokus byl proveden právě s předmětným vozidlem při zapnutí popsaných systémů řízení. Krajský soud je toho názoru, že provedenými důkazy je prokázáno, že osobou, která vozidlo v okamžiku změření rychlosti řídila, byl žalobce. Žalobcův argument, že se odvolací správní orgán nezabýval možností výměny řidičů v průběhu jízdy a tuto možnost ani nevyvrátil, nemůže krajský soud akceptovat. Žalovaný se touto skutkovou verzí zabýval na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí. Jako nedůvodnou krajský soud hodnotil i námitku žalobce, že si žalovaný není jednoznačně jist vinou žalobce za spáchaný přestupek, čímž má dojít k narušení žalobcova práva v podobě porušení principu presumpce neviny. Jak plyne ze správního spisu i z napadeného rozhodnutí, osoba přestupce byla v dané věci zjištěna a byla obeznámena s tím, jakého přestupku se dopustila. Přestupek byl žalobci vysvětlen a žalobce v průběhu projednávání přestupku na místě žádným způsobem nepředestřel možnost skutkového průběhu tak, jak ji později v rámci správního řízení uváděl. Žalobce navíc projevil vůli projednat přestupek na místě v rámci blokového řízení, když mu byla zasahujícím policistou sdělena tato možnost. Žalobce s takovým postupem souhlasil a souhlasil i s přestupky, kterých se měl dopustit. Až následnou lustrací bylo zasahujícími policisty zjištěno, že přestupek nelze vyřešit na místě, neboť byl spáchán v období po sobě jdoucích dvanácti kalendářních měsíců dvakrát. Policista tedy vypsal oznámení o přestupku, které žalobci přečetl a ten jej podepsal. Krajský soud je přesvědčen, že jednáním shora popsaným dal žalobce jasným způsobem najevo, že se daných přestupků dopustil. Pokud by jeho později uplatněná verze o výměně řidiče byla věrohodná, jistě by se žalobce takto bránil ihned na místě a tuto verzi by uplatnil v Oznámení přestupku. Pochybnosti žalobce o prokázání jeho viny tak byly spolehlivě vyvráceny v rámci správního řízení důkazy obsaženými ve spise, kterými jsou oznámení přestupku, úřední záznam, záznam o přestupku a výpovědi zasahujících policistů. Z výpovědi obou policistů totiž shodně vyplynulo, že v době zastavení vozidla na místě řidiče seděl žalobce, vedle něj vpředu seděla žena a na zadních sedadlech nebyla žádná další osoba. Oba policisté uvedli, že výměna řidičů za jízdy byla podle nich nereálná. Oba policisté popsali, že doba od změření do zastavení vozidla činila cca 20 sekund a po celou dobu měli s vozidlem oční kontakt. Ani jeden ze zasahujících policistů nezmínil, že by po změření rychlosti pozoroval u vozidla jakoukoli nestandardní situaci (např. náhlou změnu rychlosti či směru jízdy, která by mohla souviset s tvrzenou výměnou řidičů). Policista se v řízení o přestupku zásadně považuje za nestranného svědka události. Jeho výpověď sice nelze hodnotit jako nezpochybnitelný důkaz, nicméně pro založení pochybnosti o pravdivosti jeho tvrzení by měly existovat konkrétní důvody. Pochybnosti o věrohodnosti výpovědi policisty vyvstanou zejména tehdy, neshoduje-li se jeho výpověď v podstatných okolnostech věci s jinými důkazy. Věrohodnost policistů jako svědků mohou dále snižovat důkazy svědčící o jejich zaujatosti přímo vůči osobě obviněného (v podrobnostech viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 - 27). V nyní posuzované věci lze výpovědi zasahujících policistů hodnotit jako konzistentní a bezrozporné, zasahující policisté rovněž vůči žalobci postupovali bez náznaků jakéhokoliv šikanózního jednání. Jelikož ani sám žalobce netvrdil žádné skutečnosti, které by mohly snižovat důkazní hodnotu jejich výpovědí, nemá ani krajský soud důvod pochybovat o jejich věrohodnosti. Krajský soud činí první závěr, a sice že provedené důkazy jednoznačným způsobem prokazují, že řidičem vozidla v okamžiku spáchání přestupků byl právě žalobce. Uplatněná námitka se tak soudu jeví jako účelová a nedůvodná. Krajský soud k tomu již jen na okraj dodává, že žalobce si sám v žalobě protiřečí, když v prvním žalobním bodě zpochybňuje zjištění, že v době měření řídil vozidlo, a přitom ve druhém žalobním bodě uvádí, že přestupek po formální stránce spáchal, tudíž konstatuje, že svým jednáním naplnil zákonné formální znaky přestupku. K námitce naplnění resp. nenaplnění materiálního znaku přestupku krajský soud konstatuje, že rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 104/2008 - 45 ze dne 14. 12. 2009, publ. pod č. 2011/2010 Sb. NSS, na který žalobce odkazuje, není v posuzované věci přiléhavý. Ve zmíněném rozsudku bylo řešeno naplnění materiálního znaku přestupku při překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/hod (po odečtení odchylky měřicího zařízení). Nejvyšší správní soud zde konstatoval, že materiální znak přestupku naplněn nebyl, neboť překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/hod, tedy na samé hranici maximální dovolené rychlosti, nezpůsobuje intenzivní porušení právních předpisů ani neohrožuje bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Ve věci žalobce však nastala situace jiná. Zákon o přestupcích ani jiný právní předpis nestanoví přesnou hranici pro rychlost jízdy motorovým vozidlem, jejíž překročení způsobí naplnění materiálního znaku přestupku. Správní orgány jsou povinny vždy zkoumat, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv a mimo to také otázku, jestli došlo k naplnění jak formálního, tak materiálního znaku přestupku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 7 As 18/2004 - 48). Jelikož je v řízení o přestupku rozhodováno o vině a trestu za porušení právní povinnosti, je zapotřebí zkoumat naplnění obecných znaků přestupku. Obecně lze souhlasit se správními orgány, že jednání, která jsou typizovaně uvedena ve skutkových podstatách přestupků, naplňují již ze své podstaty taktéž materiální znak přestupků. Existují však okolnosti, které snižují nebezpečnost jednání pro právem chráněný zájem společnosti pod míru typickou pro dané případy přestupků. V tomto ohledu je nutno hodnotit význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob provedení přestupku a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a pohnutku jeho jednání. Tyto okolnosti se posuzují v každém jednotlivém případě individuálně. Žalobce v posuzovaném případě překročil nejvyšší povolenou rychlost o 20 km/hod a naplnil tím všechny znaky skutkové podstaty přestupku, z jehož spáchání byl uznán vinným, tedy formální stránku spočívající v naplnění skutkové podstaty uvedené v platném právním předpise i materiální stránku spatřovanou ve společenské nebezpečnosti. Materiální znak přestupku byl v posuzovaném případě naplněn tím, že žalobce svou rychlou jízdou ohrozil bezpečnost provozu na pozemní komunikaci v obci. Žalobce se navíc stejného přestupkového jednání dopustil dvakrát v období po sobě jdoucích dvanácti kalendářních měsíců. Nastavení rychlostních limitů má své opodstatnění právě proto, aby nedocházelo při běžném provozu a za předpokladu dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích k ohrožování života, zdraví a majetku účastníků silničního provozu. Pokud tedy v posuzovaném případě žalobce naplnil formální znak přestupku, což sám v závěru žaloby nezpochybňuje, a dopustil se jednání popsaného v § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, pak právě překročením nejvyšší povolené rychlosti o 20 km/hod v obci naplnil i materiální znak přestupku spočívající v ohrožení života, zdraví a majetku osob. Žalovaný tak není povinen prokazovat, zda došlo v posuzovaném případě ke konkrétnímu ohrožení konkrétní osoby. Na naplnění materiální stránky přestupku nemůže mít vliv ani skutečnost, že úsek, v němž došlo k překročení rychlosti, je podle tvrzení žalobce přehledný a je mimo zastavěnou oblast. Jednalo se o místo v obci, kde byla ponechána zákonná úprava nejvyšší povolené rychlosti 50 km/hod. Překročení této rychlosti o 20 km/hod je natolik významným porušením právní povinnosti, že nelze ani uvažovat o tom, že by zde mohla být dána nějaká okolnost, která by snížila nebezpečnost jednání tak, aby bylo možno konstatovat, že jednání žalobce nebylo přestupkem. Uplatněnou námitku proto krajský soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že v průběhu správního řízení byl přestupek žalobce jednoznačně prokázán, přičemž z prve uvedených důkazů vyplývá, že osobou, která se přestupku dopustila, byl právě žalobce. Místo přestupku je zcela jednoznačně prokázáno, přičemž je podstatné, že v celém úseku daného měření rychlosti vozidel platí jediná nejvýše povolená rychlost, a to 50 km/hod. Tvrzení žalobce o výměně řidičů spolehlivě vyvracejí opatřené důkazy. Krajský soud na základě výše uvedeného uzavřel, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení