10 A 93/2015 - 88

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobců a) obce Přísečná, se sídlem Přísečná, Přísečná č. p. 25, b) Zambelli – technik, spol. s r. o., se sídlem Český Krumlov, Tovární 177, a c) J. K., všichni zastoupeni JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem Tábor, Příběnická 1908, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, za účasti osoby zúčastněné na řízení CARTHAMUS, a. s., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 775/8, zastoupené JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 745/24, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2015, č. j. 27/510/15 1244/ENV/15, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 31. 3. 2015, č. j. 27/510/15 1244/ENV/15, a rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 12. 11. 2014, č. j. KUJCK 66003/2014/OZZL, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 27 731 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce JUDr. Michala Bernarda, Ph.D.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 31. 3. 2015, č. j. 27/510/15 1244/ENV/15 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobců a tím potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví (dále jen „orgán ochrany ovzduší“) ze dne 12. 11. 2014, č. j. KUJCK 66003/2014/OZZL, kterým byl osobě zúčastněné na řízení (dále též „žadatel“) podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), povolen provoz stacionárního zdroje znečišťování ovzduší „CARTHAMUS, a. s. – Energoblok Domoradice“ (dále též „energoblok“) na dobu časově omezenou do 31. 12. 2016 za v povolení vymezených podmínek. V rozhodnutí byla ve výrokové části vymezena charakteristika povolovaného zdroje a podmínky jeho povolení. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobci namítají, že byli napadeným rozhodnutím zkráceni na svém vlastnickém právu a na právu na spravedlivý proces. Žalobce a) dále uvádí, že byl v důsledku napadeného rozhodnutí zkrácen v právu na samosprávu, a žalobce c) uvádí, že byl zkrácen též na právu na ochranu zdraví a na příznivé životní prostředí. Žalobci namítají rozpor napadeného rozhodnutí s § 2 odst. 4 správního řádu a s § 12 odst. 4 písm. f) zákona o ochraně ovzduší z důvodu absence zakotvení podmínky dopravy paliva v přezkoumávaných rozhodnutích. Podle žalobců není přijaté řešení v souladu s veřejným zájmem a neodpovídá okolnostem daného případu. Žalobci odkazují na § 12 odst. 4 písm. f) zákona o ochraně ovzduší, podle kterého rozhodnutí o povolení provozu stacionárního zdroje znečišťování ovzduší musí obsahovat podmínky provádění činností a provozu technologií souvisejících s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje, které mají vliv na úroveň znečištění. Doprava paliva a odvoz popelovin ze zdroje jsou podle žalobců jednoznačně činností související s provozem nebo zajištěním provozu zdroje znečišťování ovzduší. Podle žalobců má objem dopravovaného paliva do zdroje a objem odvážených popelovin ze zdroje jednoznačně vliv na úroveň znečištění ovzduší. Žalobci poukazují na předchozí postup žalovaného, který svým rozhodnutím ze dne 16. 7. 2014, č. j. 1126/510/14 21023/ENV/14, v rámci přezkumného řízení změnil podmínku č. 9 rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší ze dne 4. 6. 2013, č. j. KUJCK 30278/2013/OZZL, kterým byl povolen osobě zúčastněné na řízení provoz energobloku do 31. 12. 2014 s podmínkou, že musí být při dopravě paliva využívána výhradně železnice. Nyní vydané rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší ze dne 12. 11. 2014 dopravu paliva do zdroje v rozporu s § 12 odst. 4 písm. f) zákona o ochraně ovzduší neřeší. Žalobci poukazují též na jiná předchozí rozhodnutí žalovaného, v nichž konstatoval, že orgán ochrany ovzduší je podle § 12 odst. 4 písm. f) zákona o ochraně ovzduší kompetentní stanovit v povolení provozu stacionárního zdroje znečišťování podmínky dopravy paliva. Žalobci poukazují na argumentační obrat žalovaného, který nyní v napadeném rozhodnutí uvádí, že podmínka dopravy paliva do energobloku po železnici nemusí být uvedena v povolení provozu stacionárního zdroje, neboť již je stanovena v pravomocném stavebním povolení ze dne 3. 6. 2009. Podle žalovaného není nutné tuto podmínku znovu přebírat do povolení provozu stacionárního zdroje. Žalobci mají za to, že žalovaný porušil zásadu, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Dále podmínku č. 8 rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší považují žalobci za nedostatečnou, neboť odvoz popelovin ze zdroje řeší nejednoznačně pouhým odkazem na uzavřené kontejnery. Žalobci namítají porušení jejich procesních práv jako účastníků řízení podle § 27 a § 28 odst. 1 správního řádu. Žalobce b) namítá, že rozhodnutí ze dne 8. 10. 2014, č. j. KUJCK 59333/2014 OZZL, o tom, že není účastníkem řízení, nebylo doručeno přímo jemu, ale jeho zástupci - advokátovi, který jej však v řízení nezastupoval. Žalobci konstatují, že orgán ochrany ovzduší vydal ve vztahu k nim rozhodnutí o tom, že nejsou účastníky řízení a nadále s nimi jako s účastníky řízení nejednal. Žalobci tak neměli možnost nahlížet do spisu, ani se vyjádřit k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Po jejich vyloučení z řízení byly podklady pro rozhodnutí doplněny o nový provozní řád, o stanovisko České inspekce životního prostředí ze dne 8. 10. 2014 a o dokument nazvaný Posouzení zdroje znečišťování ovzduší ze dne 10. 10. 2014. Žalobci se stali účastníky řízení až na základě svého odvolání proti usnesením, kterými byli tohoto postavení zbaveni. Žalobci nesouhlasí s argumentací žalovaného a uvádí, že sice mohli podat odvolání proti rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší ve věci povolení provozu stacionárního zdroje, ovšem v prvostupňovém řízení jim bylo znemožněno činit úkony a uplatňovat svá procesní práva (nahlížení do spisu, vyjádření před vydáním rozhodnutí, doplnění námitek proti podané žádosti). Podle žalobců z hlediska zásady koncentrace správního řízení a z povahy věci nebylo možné tyto vady zhojit v průběhu odvolacího řízení. Žalobci doplnili, že samotné jejich vyloučení jako účastníků řízení považují za záměrný, účelový a šikanózní postup orgánu ochrany ovzduší, který již z předchozího řízení věděl, že žalobce b) byl uznán odvolacím orgánem za účastníka řízení ve věci povolení provozu energobloku do 31. 12. 2014. Rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší je podle žalobců nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a je v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. Tuto námitku vypořádal žalovaný s tím, že pokud v době vydání prvostupňového rozhodnutí byli žalobci vyloučeni z řízení, nebyl orgán ochrany ovzduší ani povinen vypořádat jejich námitky. Žalovaný považoval odůvodnění prvostupňového rozhodnutí za řádné. Podle žalobců je tento názor nezákonný a je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Žalobci též rozporují, že správní orgány neakceptovaly připomínku České inspekce životního prostředí (dále též „inspekce“) o tom, že by provoz energobloku měl být povolen pouze do 31. 12. 2015. Prosté odůvodnění tím, že pro tento postup neshledal správní orgán důvody, je podle žalobců nedostačující. Stanovená doba provozu do 31. 12. 2016 je podle žalobců v rozporu s § 12 odst. 7, větou první zákona o ochraně ovzduší. Podle žalobců nelze připustit, aby žalovaný doplňoval odůvodnění absentující v prvostupňovém rozhodnutí. Žalobci poukazují na to, že v době vydání prvostupňového rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutí a věc byla vrácena k dalšímu řízení ve věci povolení provozu stacionárního zdroje znečisťování ovzduší „Třídění, drcení a sušení dřevní štěpky Domoradice“. Provozovatelem tohoto zdroje je společnost KOMAXO BIOENERGO, s. r. o. I přes tuto skutečnost orgán ochrany ovzduší ve svém rozhodnutí uvedl, že provoz třídění, drcení a sušení dřevní štěpky je provozován jiným subjektem a podmínky provozu tohoto zdroje se týkají řízení o něm a že v tomto řízení podmínky druhého provozu stanovovat nelze. Podle žalobců je však toto tvrzení rozporné se zákonem, neboť nelze vydat povolení na provoz spalovací zdroje znečišťování ovzduší, aniž by byly stanoveny podmínky přímo související s jeho provozem, což je i příprava štěpky a její doprava. Podle žalobců nebylo možné povolit provoz energobloku, aniž by byly známy parametry přípravy štěpky a jejího dovozu. Tyto činnosti mají jednoznačně vliv na úroveň znečištění ovzduší. Žalobci opakovaně odkazují na § 12 odst. 4 písm. f) zákona o ochraně ovzduší. Žalobci namítají též porušení § 10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování vlivů“). Žalobci odkazují na stanovisko Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 13. 8. 2014, č. j. KUJCK 49375/2014/OZZL/Z/Žý, v němž je uvedeno, že změna způsobu dopravy paliva a jiné realizované změny provozu oproti původnímu záměru posuzovanému v procesu EIA jsou významnou změnou oproti tomuto povolenému záměru podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o posuzování vlivů. Žalobci namítají, že žádost osoby zúčastněné na řízení o vydání povolení provozu energobloku měla být podle § 10 odst. 4 zákona o posuzování vlivů zveřejněna. Žalovaný označil toto pochybení orgánu ochrany ovzduší za takové, které nemá vliv na zákonnost. To však podle žalobců není správný závěr. Postupem orgánu ochrany ovzduší bylo dotčené veřejnosti znemožněno adekvátně hájit svá práva a zájmy v řízení. Orgán ochrany ovzduší byl povinen brát v úvahu obsah stanoviska o posuzování vlivů. Bez stanoviska nelze vydat rozhodnutí v žádném řízení. Žalobci nesouhlasí s tím, jak žalovaný vypořádal jejich odvolací námitku, a sice že vyjádření ze dne 13. 8. 2014 řeší významné změny záměru, avšak že se jedná o změny, které nejsou předmětem vedeného řízení. Toto odůvodnění považují žalobci za nezákonné. Nedostatky ve zkušebním provozu podle vyjádření ze dne 13. 8. 2014 se týkají i předmětu tohoto řízení, např. technologie chlazení provozu zdroje (viz provozní řád, kapitoly 4 a 5). Žalobci k posuzování záměru v procesu EIA dále poukazují na závěr zjišťovacího řízení EIA ze dne 18. 3. 2015, č. j. KUJCK 21508/2015 OZZL. V něm je konstatováno, že záměr „Úpravy tepelného zdroje v Českém Krumlově – Domoradicích na spalování biomasy“ má významný negativní vliv na životní prostředí a veřejné zdraví, a proto bude posuzován podle zákon o posuzování vlivů. Ve zjišťovacím závěru je zmiňováno, že předložené oznámení je zcela odlišné od toho, které bylo projednáno ve zjišťovacím řízení se závěrem v roce 2009. Mimo jiné je změněna doprava paliva po vlečce na dopravu nákladními automobily. Jde prakticky o zcela jiný záměr. Žalobci jsou přesvědčeni, že orgán ochrany ovzduší zneužil institutu naléhavého veřejného zájmu, když uvedl, že je zde dán naléhavý veřejný zájem na výrobě a dodávce tepla a teplé vody obyvatelům Českého Krumlova. Podle žalobců zde značně převažuje zájem na ochraně životního prostředí a veřejného zdraví. Poměr těchto dvou zájmů měl být podle žalobců vyargumentován ve správních rozhodnutích. Podle žalobců je hlavním zájmem provozovatele a převažujícím obsahem vydaných povolení (kvantifikováno podle tržeb provozovatele) výroba dotované elektrické energie. K námitce obtěžujícího zápachu žalovaný konstatoval, že je nutné ověřit koncentrace škodlivin přímo na sušárně dřeva a navíc tuto sušárnu provozuje jiná osoba KOMAXO BIOENERGO, s. r. o. Žalovaný uvedl, že samotný provoz energobloku podle podané žádosti není zdrojem zápachu; není doloženo, že by se mělo jednat o pachové látky, jejichž původ souvisí se spalovacím procesem. Žalobci namítají, že uvedený závěr žalovaného nemá oporu ve spisovém materiálu. Žalovaný zcela opomíjí měření koncentrace pachových látek společností EMPLA ze dne 12. 3. 2014, které prokázalo velmi vysoké koncentrace na hranici provozního areálu, na haldě štěpky, u střechy nad sušárnou a na sušárně. Jedná se o měření objednané provozovatelem energobloku, a toto měření je součástí procesu EIA. Žalobci poukazují též na rozptylovou studii, v níž se konstatuje přípustná koncentrace fugitivních pachových látek, přičemž tato koncentrace byla v areálu provozovatele energobloku diametrálně vyšší. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že podmínky pro dopravu paliva do energobloku vyplývají z podmínky č. 23 a č. 25 stavebního povolení ze dne 3. 6. 2009, č. j. MUCK 13308/2009, a odpovídají závěru zjišťovacího řízení ze dne 18. 2. 2009, č. j. KUJCK 35374/2007 OZZL/23-Du, podle § 7 zákona o posuzování vlivů. Problematika odvozu popelovin je řešena v bodě č. 8 prvostupňového rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší. K námitce žalobců, že jim bylo upřeno postavení účastníků v řízení v prvním stupni, žalovaný konstatoval, že poté, co jim toto postavení bylo přiznáno, mohli podle § 28 odst. 2 správního řádu učinit zmeškané úkony, a to až do doby vydání napadeného rozhodnutí dne 31. 3. 2015. Žalovaný se dále stručně vyjádřil i k ostatním žalobním bodům a navrhl žalobu zamítnout pro její nedůvodnost. Žalobci v replice k vyjádření žalovaného reagovali na některá jeho vyjádření. Především poukázali na to, že jim byla upřena procesní práva vztahující se výhradně k řízení v prvním stupni a že porušení těchto práv nemohlo být zhojeno v odvolacím řízení. Žalobci doplnili, že orgán ochrany ovzduší v prvostupňovém rozhodnutí nevypořádal jejich námitky, které uplatnili předtím, než byli z řízení vyloučeni. Ke stanovení doby povolení provozu energobloku žalobci doplnili, že nebylo možné ignorovat požadavek inspekce na to, aby provoz byl povolen pouze na jeden rok, a bez jakéhokoliv odůvodnění povolit provoz na dva roky, protože to vyplývá ze žádosti žadatele. K problematice zápachu žalobci konstatovali, že emisní limity mohly být stanoveny v prvostupňovém rozhodnutí, i když konkrétní emisní limity nejsou stanoveny obecně závazným právním předpisem. Žalobci připomněli, že pachové látky jsou považovány za znečišťující látku podle § 2 písm. b) zákona o ochraně ovzduší. Dne 27. 10. 2016 podala osoba zúčastněná na řízení vyjádření k žalobě. K postavení žalobců jako účastníků řízení uvedla, že poté, co jim bylo přiznáno toto postavení, mohli podle § 28 odst. 2 správního řádu ve lhůtě patnácti dnů učinit zmeškané úkony. Kdyby tak postupovali, mohlo být ve věci vydáno nové rozhodnutí podle § 101 písm. a) správního řádu. Žalobci podle § 28 odst. 2 správního řádu nepostupovali a ve stanovené lhůtě žádné úkony, které zmeškali, neučinili. Osoba zúčastněná na řízení je přesvědčena, že rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší je přezkoumatelné, přičemž podotýká, že žalobci mohli své připomínky v řízení doplnit v rámci postupu doplnění zmeškaného úkonu podle § 28 odst. 2 správního řádu. Pak by se s těmito námitkami byl orgán ochrany ovzduší povinen zabývat a byl by povinen vypořádat je eventuálně v novém řízení. Osoba zúčastněná na řízení dále podotkla, že požadavek žalobců na stanovení podmínek pro přípravu štěpky je neopodstatněný, neboť tato technologie není součástí energobloku provozovaného osobou zúčastněnou na řízení. Tato činnost je v rámci samostatného zdroje provozována společností KOMAXO BIOENERGO, s. r. o. a je předmětem samostatného řízení o povolení provozu podle zákona o ochraně ovzduší. Osoba zúčastněná na řízení trvá na tom, že provoz linek třídičky, drtičky a sušičky štěpky třetí osobou a doprava paliva a odvoz popelovin z areálu Domoradice nejsou otázkami souvisejícími s provozem energobloku a nemusejí být pro ně upraveny podmínky v rozhodnutí o povolení provozu. Otázka dopravy paliva navíc byla již pravomocně vyřešena ve stavebním řízení. Pokud jde o namítaný zápach, tak osoba zúčastněná na řízení poukazuje na to, že ze žalobci předloženého akreditovaného měření společnosti ODOUR, s. r. o. vyplývá, že potenciálním zdrojem emisí zápachu je sušárna štěpky. Tu však neprovozuje osoba zúčastněná na řízení a není ani předmětem tohoto řízení. K námitce porušení § 10 zákona o posuzování vlivů osoba zúčastněná na řízení uvedla, že ten byl s účinností od 1. 4. 2015 zrušen a postupuje se nově podle § 9a až § 9e tohoto zákona. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Ve správním spise je založena žádost osoby zúčastněné na řízení o vydání povolení provozu stacionárního zdroje znečišťování ovzduší do 31. 12. 2016 podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší, podaná dne 18. 9. 2014. Ve spise je založen protokol o autorizovaném měření emisí a o akreditované zkoušce č. AM 921402 ze dne 26. 5. 2014. Měření bylo provedeno na objednávku osoby zúčastněné na řízení dne 30. 4. 2014 akreditovanou zkušební laboratoří AXIA CZ, s. r. o. Dále je ve spise založeno Posouzení znečišťování ovzduší – doplňující údaje a vyhodnocení provozu ze dne 10. 10. 2014 zpracované Ing. Z. K. a Ing. J. D. Podáním ze dne 1. 10. 2014 se do řízení jako účastník přihlásil žalobce b). Dne 8. 10. 2014 bylo orgánem ochrany ovzduší vydáno usnesení o tom, že žalobce b) není účastníkem řízení. Do tohoto usnesení podal žalobce b) odvolání. Dne 13. 10. 2014 bylo do spisu doloženo vyjádření České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu České Budějovice ze dne 8. 10. 2014, č. j. ČIŽP/42/OOO/0805616.003/14/CHJ, které bylo podáno podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně ovzduší. Ve vyjádření inspekce byly formulovány připomínky k žádosti, mimo jiné to, že se doporučuje povolení provozu vydat na dobu určitou do 31. 12. 2015. Dne 7. 11. 2013 byl do spisu doložen protokol o kontrolním zjištění ze dne 4. 11. 2013 o výsledku kontroly, kterou inspekce u osoby zúčastněné na řízení provedla ve dnech 2. a 3. 10. 2013 se závěrem, že v období, ve kterém bylo provedeno měření emisí, byly plněny emisní limity CO, NO x, SO2 a TZL. Podáním ze dne 16. 10. 2014 se do řízení přihlásil jako účastník řízení žalobce a) s tím, že současně podal k žádosti vyjádření a připomínky, podložené přílohami. Dne 3. 11. 2014 žalobce a) nahlédl do spisu a obdržel kopie vyžádaných dokumentů. Dne 4. 11. 2014 bylo orgánem ochrany ovzduší vydáno usnesení o tom, že žalobce a) není účastníkem řízení. Dne 6. 11. 2014 žalobce a) opakovaně nahlížel do spisu. Dne 21. 10. 2014 se do řízení přihlásili jako účastníci žalobce c) a jeho manželka s tím, že současně podali k žádosti vyjádření a připomínky, podpořené přílohami. Dne 23. 10. 2014 vydal orgán ochrany ovzduší usnesení o tom, že žalobce c) a jeho manželka nejsou účastníky řízení. Proti tomuto usnesení podali žalobce c) a jeho manželka odvolání. Výzvou ze dne 24. 10. 2014 vyzval orgán ochrany ovzduší žadatele k předložení nového návrhu provozního řádu, který zohlední vymezené připomínky. Dne 29. 10. 2014 byly předloženy dva výtisky přepracovaného provozního řádu. Konečná verze provozního řádu ve dvou výtiscích byla orgánu ochrany ovzduší předložena dne 12. 11. 2014. Dne 12. 11. 2014 pod č. j. KUJCK 66003/2014/OZZL vydal orgán ochrany ovzduší rozhodnutí, kterým podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší povolil provoz stacionárního zdroje znečišťování ovzduší „CARTHAMUS, a. s. – Energoblok Domoradice“ na dobu časově omezenou do 31. 12. 2016 za stanovených podmínek. V rozhodnutí je vymezena charakteristika povolovaného zdroje a podmínky jeho povolení. V rozhodnutí je formulováno devět podmínek. V odůvodnění rozhodnutí se orgán ochrany ovzduší vypořádal s připomínkami inspekce v jeho vyjádření, přičemž mimo jiné uvedl, že požadavek na povolení provozu energobloku pouze do 31. 12. 2015 nebyl inspekcí ničím podložen ani odůvodněn. Orgán ochrany ovzduší sám neshledal důvody pro zkrácení doby vydání povolení oproti době uvedené v žádosti. Orgán ochrany ovzduší v rozhodnutí shrnul procesní vývoj ohledně účastníků řízení, kterým vydal usnesení o tom, že účastníky řízení nejsou. Orgán ochrany ovzduší ocitoval závěry svého stanoviska k podanému odvolání proti usnesení o nepřiznaném účastenství. Orgán ochrany ovzduší konstatoval, že provozem energobloku je ovzduší nepochybně ovlivňováno, a proto jsou stanoveny podmínky tohoto provozu, které jsou pro provozovatele závazné a mají minimalizovat vliv zdroje. Ke stanoveným podmínkám orgán ochrany ovzduší uvedl, že emisní limity byly stanoveny v souladu s rozptylovou studií. Obsah provozního řádu byl upraven podle pokynů orgánu ochrany ovzduší a odsouhlasená verze je pro provozovatele závazná. Biomasa nesmí být chemicky kontaminována, aby při spalovacím procesu nedocházelo k čichovému vjemu. Spalovat lze pouze za optimálních podmínek a vždy za použití technologií ke snižování emisí. Provozovatel je povinen v areálu dodržovat postupy pro omezení prašnosti. Emise jsou vypouštěny 110 m vysokým komínem, přičemž rozptylová studie prokázala, že provozem energobloku nebudou imisní limity v posuzovaném území překračovány. Pokud jde o změny, které budou předmětem posouzení podle zákona o posuzování vlivů, tak orgán ochrany ovzduší uvedl, že se jedná o změny, které nejsou předmětem tohoto řízení, a rozhodnutí o povolení provozu energobloku tak může být vydáno. Přílohou tohoto rozhodnutí je provozní řád energobloku. Rozhodnutím ze dne 14. 11. 2014, č. j. 1784/510/14 77816/ENV/14, změnil žalovaný rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší o tom, že žalobce b) není účastníkem řízení tak, že je účastníkem řízení ve věci povolení provozu spalovacího zdroje energobloku do 31. 12. 2016. Toto rozhodnutí bylo žalobci b) doručeno dne 21. 11. 2014. Podáním ze dne 2. 12. 2014 vyzval žalobce b) orgán ochrany ovzduší, aby vydal oznámení o pozbytí právní moci rozhodnutí ze dne 12. 11. 2014. Sdělením ze dne 4. 12. 2014 informoval orgán ochrany ovzduší podle § 75 odst. 3 správního řádu veřejnou vyhláškou, že na rozhodnutí ze dne 12. 11. 2014, č. j. KUJCK 66003/2014/OZZL, byla chybně vyznačena právní moc. Rozhodnutí nenabylo právní moci z důvodu dodatečného přiznání postavení účastníka řízení žalobci b). Toto sdělení bylo adresně doručeno osobě zúčastněné na řízení a žalobci b). Rozhodnutím ze dne 2. 12. 2014, č. j. 1835/510/14 79532/ENV/14, zrušil žalovaný rozhodnutí o nepřiznání postavení účastníka řízení žalobci c) a jeho manželce a věc vrátil k novému projednání. Usnesením ze dne 18. 12. 2014, č. j. KUJCK 73453/2014/OZZL, rozhodl orgán ochrany ovzduší opakovaně o tom, že žalobce c) a jeho manželka nejsou účastníky ve věci povolení provozu spalovacího zdroje energobloku do 31. 12. 2016. Žalobce c) a jeho manželka si proti tomuto rozhodnutí podali opakovaně odvolání. Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2015, č. j. 64/510/15 2818/ENV/15, žalovaný změnil rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší o tom, že žalobce c) a jeho manželka nejsou účastníky řízení tak, že jsou účastníky řízení ve věci povolení provozu spalovacího zdroje energobloku do 31. 12. 2016. Toto rozhodnutí bylo žalobci c) oznámeno dne 23. 1. 2015. Rozhodnutím ze dne 5. 12. 2014, č. j. 1924/510/14 85336/ENV/14, zrušil žalovaný rozhodnutí o nepřiznání postavení účastníka řízení žalobci a) a věc vrátil k novému projednání. Usnesením ze dne 11. 12. 2014, č. j. KUJCK 71975/2014/OZZL, orgán ochrany ovzduší rozhodl o tom, že žalobce a) je účastníkem řízení ve věci povolení provozu spalovacího zdroje energobloku do 31. 12. 2016. Toto rozhodnutí bylo žalobci a) oznámeno dne 16. 12. 2014. Všichni tři žalobci podali proti prvostupňovému rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší ze dne 12. 11. 2014 odvolání, přičemž žalobce b) tak učinil dne 8. 12. 2014, žalobce a) dne 16. 12. 2014 a žalobce c) dne 16. 12. 2014. Rozhodnutím ze dne 23. 12. 2014, č. j. KUJCK 74179/2014/OZZL, orgán ochrany ovzduší k návrhu osoby zúčastěné na řízení vyloučil odkladný účinek podaných odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, protože to naléhavě vyžadoval veřejný zájem. Žalovaný řízení o odvolání usnesením ze dne 12. 1. 2015 přerušil do 28. 2. 2015 za účelem dosažení dohody mezi účastníky; tento postup skončil bezvýsledně. Dne 31. 3. 2015 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým prvostupňové rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobců zamítl. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že provoz energobloku byl již jednou dočasně povolen, a to rozhodnutím ze dne 4. 6. 2013, č. j. 30278/2013/OZZL, na dobu časově omezenou do 31. 12. 2014. Žalovaný zhodnotil, že vzhledem k tomu, že se jedná o opakované povolení, postačuje k jeho vydání odborný posudek č. OP-65-2012 ze dne 24. 11. 2012 a rozptylová studie z roku 2013. Žalovaný zdůraznil, že předmětem řízení není příprava paliva. Předmětem je pouze provoz energobloku bez dovozu a přípravy paliva. Pokud jde o účastenství žalobců, odkázal je žalovaný na postup podle § 28 odst. 2 správního řádu, v rámci kterého mohli v řízení učinit zmeškané úkony. Vzhledem k tomu, že žalobci nebyli v době vydání prvostupňového rozhodnutí považováni za účastníky řízení, nebylo nutné ve vydaném rozhodnutí vypořádávat jejich námitky a vyjádření. Žalovaný považoval za dostatečně odůvodněné, proč se orgán ochrany ovzduší odchýlil od doporučení inspekce a povolil provoz do 31. 12. 2016 a nikoliv do 31. 12. 2015, jak navrhovala inspekce. Pokud jde o podmínku odvozu popelovin ze zdroje, tak ta je upravena v podmínce č. 8 prvostupňového rozhodnutí. Pokud jde o dopravu paliva, tak tu považoval žalovaný za dostatečně upravenou v podmínce č. 23 stavebního povolení ze dne 3. 6. 2009, podle které má být palivo dopravováno výhradně po nově zprovozněné železniční vlečce. Proto žalovaný nepovažoval za nutné tuto podmínku přebírat znovu do prvostupňového rozhodnutí. Jakékoliv neoprávněné změny při provádění stavby či nedodržování podmínky o dopravě paliva má podle žalovaného kontrolovat příslušný kontrolní orgán. Pokud jde o vyjádření krajského úřadu ze dne 13. 8. 2014, které poukazuje na významné změny záměru, které vyžadují nové posouzení podle zákona o posuzování vlivů, pak tyto změny se podle žalovaného vůbec nedotýkají předmětu tohoto řízení. Pokud by následně na základě výsledku postupu podle zákona o posuzování vlivů došlo ke změně okolností, rozhodnutí o povolení provozu energobloku by bylo změněno z úřední povinnosti. Nezveřejnění žádosti podle § 10 odst. 4 zákona o posuzování vlivů bylo sice pochybením, ovšem to nemělo vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí. Relevantním podkladem pro toto řízení byl závěr zjišťovacího řízení ze dne 18. 2. 2009, jehož požadavkům je v přezkoumávaném rozhodnutí vyhověno. K námitce zápachu žalovaný uvedl, že samotný provoz energobloku není zdrojem zápachu. Žalobci dodaný protokol o měření se vztahuje především k sušárně dřeva, což je jiný zdroj znečišťování ovzduší. Pokud jde o požárně bezpečnostní riziko, takto se podle žalovaného netýká provozu energobloku. Požáry nevznikly v minulosti na energobloku, nýbrž na zdroji KOMAXO. Základní protipožární opatření jsou uvedena v provozním řádu. Samotný provozní řád zhodnotil žalovaný jako souladný s náležitostmi podle přílohy č. 12 k vyhlášce č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů. Ve spise je taktéž založeno rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov ze dne 3. 6. 2009, č. j. MUCK 13308/2009, kterým bylo vydáno stavební povolení pro stavbu „Úpravy tepelného zdroje v Českém Krumlově – Domoradicích na spalování biomasy“ na vymezených pozemcích. Ve spise je dále založen závěr zjišťovacího řízení ze dne 18. 2. 2009, č. j. KUJCK 35374/2007 OZZL 23-Du, jehož výsledkem bylo, že záměr „Rekonstrukce tepelného zdroje v Českém Krumlově – Domoradicích“ nebude posuzován podle zákona o posuzování vlivů za stanovených podmínek. K vlastnímu procesnímu postupu krajský soud uvádí, že dne 24. 6. 2015 uplatnila společnost KOMAXO, s. r. o. postavení osoby zúčastněné na řízení. Usnesením ze dne 15. 1. 2016, č. j. 10 A 93/2015 – 59, rozhodl krajský soud o tom, že tato společnost není osobou zúčastněnou na řízení. Proti uvedenému usnesení podala tato společnost kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 5 As 25/2016 – 30, tak, že kasační stížnost zamítl. Po vrácení spisového materiálu pokračoval krajský soud v řízení bez této osoby. Podáním ze dne 27. 10. 2016 osoba zúčastněná na řízení vznesla vůči krajskému soudu požadavek, aby podle § 34 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen („s. ř. s.“) vyrozuměl společnost KOMAXO BIOENERGO, s. r. o. o probíhajícím soudním řízení a aby ji vyzval ke sdělení, zda bude uplatňovat postavení osoby zúčastněné na řízení. To osoba zúčastněná dovozuje z toho, že pokud by v přezkoumávaných rozhodnutích měly být uloženy povinnosti podle § 12 odst. 4 písm. f) zákona o ochraně ovzduší ve vztahu k přípravě dřevní štěpky (provoz třídičky, drtičky a sušičky dřevní štěpky), pak se nejedná o činnost související s jejím provozem, nýbrž s provozem společnosti KOMAXO BIOENERGO, s. r. o., která provozuje samostatný stacionární zdroj znečišťování ovzduší. Krajský soud zhodnotil, že uvedená společnost KOMAXO BIOENERGO, s. r. o. není osobou, která by byla přímo dotčena na svých právech a povinnostech vydáním přezkoumávaných rozhodnutí, resp. jejich zrušením, proto k jejímu obeslání podle § 34 odst. 2 s. ř. s. nepřistoupil. Přezkoumávanými rozhodnutími jsou v souvislosti s povoleným provozem energobloku ukládány povinnosti výlučně osobě zúčastněné na řízení, přičemž z toho vyplývá požadavek, aby tato osoba plnění povinností k ochraně ovzduší proti znečišťování zajistila i ze strany svých dodavatelů. Osoba zúčastněná na řízení si musí nastavit obchodní vztahy se svými dodavateli tak, aby vyhověla podmínkám jí uloženým v přezkoumávaných rozhodnutích. Z přezkoumávaných rozhodnutí společnosti KOMAXO BIOENERGO, s. r. o. žádné přímé povinnosti nevyplývají. Pokud by za účelem plnění uložených veřejnoprávních povinností osobou zúčastněnou na řízení byla nějakým způsobem smluvně zavázána společnost KOMAXO BIONENERGO, s. r. o. jako dodavatel štěpky pro spalovnu biomasy, pak se bude jednat toliko o soukromoprávní povinnost. Existence přezkoumávaných správních rozhodnutí a jejich případné zrušení nemá proto žádný přímý dopad do veřejných subjektivních práv společnosti KOMAXO BIONENERGO, s. r. o. Tato společnost nesplňuje podmínky pro přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení, a proto ji krajský soud podle § 34 odst. 2 s. ř. s. neobesílal. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Žaloba je důvodná. Krajský soud se nejprve zabýval tím, zda žalobci nebyli zkráceni na svých právech jakožto účastníci řízení vedeného před orgánem ochrany ovzduší a žalovaným. Žalobci poukazovali na to, že jim nebylo přiznáno postavení účastníků řízení a nebylo jim umožněno činit procesní úkony ve věci. Žalobci tvrdí, že s nimi nebylo jednáno, že nemohli nahlížet do spisu, přitom spis byl doplněn o nové podklady, že se nemohli vyjádřit k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu a že orgán ochrany ovzduší nevypořádal připomínky, které byly uplatněny ještě předtím, než došlo k jejich vyloučení z řízení. V dané věci je rozhodné, že všichni žalobci se do řízení přihlásili jako účastníci řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu. Ve vztahu ke všem žalobcům rozhodl postupně orgán ochrany ovzduší tak, že je podle § 28 odst. 1 správního řádu z řízení vyloučil tím, že usnesením rozhodl o tom, že účastníky řízení nejsou. Následně orgán ochrany ovzduší postupoval podle § 28 odst. 1, věty poslední správního řádu dál v projednávání věci a dne 12. 11. 2014 vydal rozhodnutí ve věci. Proti usnesením, kterými byli žalobci vyloučeni jako účastníci z řízení, si podali odvolání. Žalovaný nakonec všem třem žalobcům postavení účastníka řízení přiznal. Žalobce b) byl jako účastník řízení uznán rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 11. 2014, kterým žalovaný změnil napadené usnesení ve věci neúčastenství tak, že žalobce b) je účastníkem řízení. Toto rozhodnutí žalovaného bylo žalobci b) doručeno dne 21. 11. 2014. Žalobce b) následně požádal, aby orgán ochrany ovzduší oznámil, že rozhodnutí ze dne 12. 11. 2014 nenabylo právní moci. Orgán ochrany ovzduší tak učinil veřejnou vyhláškou ze dne 4. 12. 2014. Žalobci a) a c) byli za účastníky řízení uznáni později. Žalobce a) byl uznán účastníkem řízení až usnesením orgánu ochrany ovzduší ze dne 11. 12. 2014 (poté, co předchozí usnesení o neúčastenství bylo žalovaným zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání). Žalobce c) byl uznán účastníkem řízení až rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 1. 2015 (poté, co první usnesení o neúčastenství bylo žalovaným zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání, vydal orgán ochrany ovzduší nové usnesení ze dne 18. 12. 2014, kterým žalobce opět účastníkem řízení neuznal; až k dalšímu odvolání žalovaný změnil druhé usnesení o neúčastenství žalobce tak, že je účastníkem řízení). Krajský soud předně žalovanému vytýká nejednotný postup v řešení podaných odvolání proti usnesením o tom, že žalobci nejsou účastníky řízení. Správný byl ten postup, kterým žalovaný usnesení změnil podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a sám rozhodl o tom, že osoba je účastníkem řízení. Postup podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, kterým žalovaný usnesení zrušil a věc vrátil k novému projednání z důvodu nepřezkoumatelnosti jeho závěrů, není správný. Žalovaný měl závěr o účastenství osob učinit sám, pokud k tomu měl dostatečné podklady. Jinými slovy řečeno, žalovaný měl nahradit chybějící úvahy orgánu ochrany ovzduší a přímo změnit usnesení tak, že žalobci účastníky řízení jsou. Podle § 28 odst. 2 správního řádu platí, že jestliže osoba, o níž bylo usnesením rozhodnuto, že není účastníkem, podala proti tomuto usnesení odvolání, jemuž bylo vyhověno, a mezitím zmeškala úkon, který by jako účastník mohla učinit, je oprávněna tento úkon učinit do 15 dnů od oznámení rozhodnutí o odvolání; ustanovení § 41 odst. 6 věty druhé platí obdobně. Žalobci byli do řízení vráceni jako účastníci řízení až v poté, co již bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí. Žalobci a) a c) byli do řízení jako účastníci vráceni dokonce až poté, co již bylo zahájeno řízení o odvolání, neboť žalobce b) podal odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí dne 8. 12. 2016. Následně žalobce a) a žalobce c) podali každý zvlášť odvolání dne 16. 12. 2016. Je otázkou, zda žalobce c) nepodal odvolání předčasně, neboť do řízení byl vrácen jako účastník až rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 1. 2015. Tato skutečnost by však nic neměnila na níže uvedených závěrech krajského soudu. Podle § 28 odst. 2 správního řádu platí, že účastník má právo v řízení učinit úkony, které mezitím v důsledku mylného rozhodnutí o neúčastenství zmeškal. Správní orgán je pak povinen o takový úkon doplnit řízení. Zmeškaným úkonem může být jakýkoliv procesní úkon včetně odvolání. Žalobci postupovali tak, že jako takový zmeškaný úkon učinili právě odvolání proti vydanému prvostupňovému rozhodnutí, v němž mimo jiné namítali i to, že nemohli uplatňovat práva v řízení v prvním stupni a že z toho důvodu má být prvostupňové rozhodnutí zrušeno a věc má být vrácena k novému projednání. Žalovaný této argumentaci nepřisvědčil s tím, že uvedl, že žalobci zkráceni na svých procesních právech nebyli, neboť byli oprávněni podle § 28 odst. 2 správního řádu učinit úkony v řízení a podat odvolání. Ve vyjádření k žalobě žalovaný konstatoval, že žalobci mohli zmeškané úkony doplnit i v rámci odvolacího řízení. S tímto závěrem krajský soud nemůže souhlasit. Především je třeba odmítnout tvrzení žalovaného, že zmeškané prvostupňové úkony (např. podle § 36 odst. 3 správního řádu) mohly být doplňovány v odvolacím řízení. To je pojmový nesmysl. Zmeškané úkony vážící se k té které fázi správního řízení mohou být doplněny pouze v této fázi. Osoba zúčastněná na řízení se domnívá, že žalobci měli doplnit podle § 28 odst. 2 ve spojení s § 41 odst. 6, věta druhá správního řádu zmeškané úkony v řízení před orgánem ochrany ovzduší, který by o ně doplnil řízení, přičemž by pak v úvahu přicházelo i provedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí podle § 101 písm. a) správního řádu. Podle osoby zúčastněné na řízení je věc nutno vykládat tak, že pokud žalobci sami žádné úkony v řízení nedoplnili, pak se jejich zmeškání nemohou dovolávat v odvolání a v řízení před soudem. Krajský soud o věci uvážil následovně. Ustanovení § 28 odst. 2 správního řádu je formulováno tak, že účastník je oprávněn učinit zmeškaný úkon do 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí o účastenství. V okamžiku, kdy orgán ochrany ovzduší oznámil, že rozhodnutí ze dne 12. 11. 2014 nenabylo právní moci, vznikl zde zajisté prostor pro to, aby žalobci, resp. žalobce b), kterým byl do řízení vrácen ode dne 21. 11. 2014, v řízení učinil zmeškané úkony podle § 28 odst. 2 správního řádu. Žalobce b) při doplnění zmeškaných úkonů zvolil přímo cestu podání odvolání. V tomto směru mu krajský soud nemůže ničeho vytknout. Především je totiž třeba korigovat argument osoby zúčastněné na řízení, že všechny zmeškané úkony měli žalobci učinit v patnáctidenní lhůtě ode dne oznámení, že se opět stali účastníky řízení tak, aby mohlo být provedeno nové řízení a vydání nové rozhodnutí. Osoba zúčastněná na řízení staví svou argumentaci na tom, že to bylo výlučně na žalobcích, aby využili svá procesní práva a zmeškané úkony učinili. Krajský soud však považuje daný výklad za příliš striktní a ve výsledku znamenající popření jakékoliv odpovědnosti orgánu ochrany ovzduší za danou procesní situaci a de facto i popření práva žalobců jakožto účastníků řízení na přiměřené poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§ 4 odst. 2 správního řádu). Žalobci stavějí svoji argumentaci především na tom, že neměli možnost uplatnit svá procesní práva podle § 36 správního řádu. Při uplatňování procesních práv podle tohoto ustanovení není správní orgán toliko v pasivní roli. Především ve vztahu k § 36 odst. 3 správního řádu je správní orgán povinen účastníky řízení sám vyzvat, aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřili. Pokud je tak správní orgán povinen učinit vůči účastníkům řízení, se kterými po celou dobu řízení řádně jedná, tím spíše je tak povinen učinit i ve vztahu k účastníkům, které neprávem z řízení vyloučil a kteří se do řízení vrátili až na základě odvolání podle § 28 odst. 2 správního řádu. Jakýkoliv jiný výklad by byl neproporcionální, nešetřící práva a oprávněné zájmy žalobců a ještě více ztěžující procesní situaci účastníkům, kteří byli neprávem z řízení vyloučeni. Ve vzniklé procesní situaci, kdy již bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, by tedy jako první úkon orgánu ochrany ovzduší vůči účastníkům vráceným do řízení podle § 28 odst. 2 správního řádu nemělo být pouhé doručení vydaného rozhodnutí, nýbrž mělo by jim být zasláno poučení o jejich možném dalším procesním postupu spolu s výzvou, že se mohou podle § 36 odst. 3 seznámit s podklady řízení a k nim se vyjádřit, přičemž by měla být stanovena lhůta tak, aby byla současně dodržena i patnáctidenní lhůta k doplnění zmeškaných úkonů podle § 28 odst. 2 správního řádu. V situaci, kdy žalobci byli poškozeni již tím, že byli neprávem vyloučeni jako účastníci z řízení, nelze rezignovat na poučovací povinnost správního orgánu a na jeho povinnost zákonného postupu v řízení a veškerou odpovědnost za doplňování zmeškaných úkonů přenechat toliko na účastnících. Teprve pokud by žalobci příslušné poučení a návod k postupu obdrželi a přesto by jej nerespektovali a podali by přímo odvolání, pak by bylo možno uvažovat o jejich nesprávném procesním postupu, kterým uplatnění svých procesních práv promarnili. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Jinými slovy řečeno, ve vzniklé situaci neměl orgán ochrany ovzduší zůstat pasivní a měl být účastníkům řízení aktivně nápomocen při doplnění zmeškaných úkonů. Uvedený postup však orgán ochrany ovzduší nezvolil, a proto nelze vytýkat žalobcům a) a b) to, že se ve lhůtě podle § 28 odst. 2 správního řádu rozhodli jako zmeškaný úkon učinit přímo odvolání a v něm se domáhali toho, aby jim bylo umožněno v řízení provést prvostupňové úkony. Za situace, kdy žalobce b) jako první inicioval svým odvoláním zahájení odvolacího řízení, již de facto ani ve vztahu k žalobcům a) a c) nebylo možno uvažovat o doplňování zmeškaných úkonů v rámci řízení prvostupňového, neboť to se již přeneslo do fáze řízení odvolacího. V této situaci bylo tedy nezbytné provést odvolací řízení, jehož výsledkem mělo být podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušení prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání tak, aby bylo v opakovaném řízení řádně jednáno i s účastníky, kterým orgán ochrany ovzduší původně postavení účastníků řízení nepřiznal. Krajský soud je přitom toho názoru, že postupem správních orgánů byli žalobci zásadním způsobem postiženi ve svých procesních právech, neboť žalobci byli připraveni o možnost uplatňovat svá práva před správním orgánem prvého stupně. Přišli tak o jednu instanci, která by byla povinna se vypořádat s jejich námitkami a připomínkami ve věci. Pokud jim bylo umožněno podat odvolání, pak žalovaný neměl k jejich věcným námitkám co přezkoumávat, neboť nebyly v prvostupňovém rozhodnutí vypořádány. Uvedeným postupem došlo k popření zásady dvojinstančnosti správního řízení. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2010, č. j. 5 Afs 89/2009 - 120, „dvojinstančnost řízení zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm“. V rozsudku ze dne 26. 9. 2007, č. j. 5 As 81/2006 - 62, Nejvyšší správní soud dále doplnil, že „zásada dvojinstančnosti řízení vyjadřuje obecné oprávnění účastníků správního řízení napadnout každé rozhodnutí správního orgánu prvního stupně řádným opravným prostředkem, k jehož přezkoumání je povolán správní úřad vyššího stupně. Podstatou opravného řízení je revizní činnost přezkumných orgánů, která se významně odlišuje od nalézání skutkového a právního stavu prvoinstančními orgány. V rámci přezkoumávání rozhodnutí se nevytváří nová skutková nebo právní zjištění, ale pouze se ověřuje správnost a zákonnost zjištění získaných v řízení prováděným správním orgánem již učiněných.“ Správní řízení se má zásadně odehrávat na prvním stupni. Druhý stupeň i s ohledem na zákonnou koncentraci odvolacího řízení má již věc toliko přezkoumat za účelem ověření správnosti a zákonnosti. Žalobce a) a c) ve svých podáních, kterými se domáhali postavení účastníka řízení, podali ve věci vyjádření a formulovali připomínky k podané žádosti osoby zúčastněné na řízení. Šlo mimo jiné o připomínky ve vztahu k bezpečnosti provozu (poukaz na požáry), ve vztahu k obtěžujícímu zápachu, ve vztahu k nutnosti stanovení podmínky o dopravě paliva toliko po železnici, dále ve vztahu k přípravě štěpky a k obsahu provozního řádu atd. Byly též přiloženy přílohy, a to zpráva o šetření veřejného ochránce práv ze dne 21. 8. 2014 v zemědělském areálu v Ovesné Lhotě, akreditované měření pachových látek společnosti Odour a další listiny. Žalobci měli právo, aby tyto jejich připomínky byly vypořádány v prvostupňovém rozhodnutí. Dále měli právo na nahlížení do spisu [což především žalobce a) realizoval ještě předtím, než byl z řízení vyloučen], dále měli právo seznámit se před vydáním rozhodnutí s podklady řízení a vyjádřit se k nim. Případně podané vyjádření by opět orgán ochrany ovzduší byl povinen vypořádat. Krajský soud tak činí závěr, že v řízení došlo k zásadnímu zásahu do procesních práv žalobců, což mělo za následek popření zásady dvojinstančnosti správního řízení. Uvedený deficit je natolik zásadní, že způsobuje nezákonnost vydaných správních rozhodnutí. Ačkoliv krajský soud ruší věc pro těžkou procesní vadu, která bude znamenat zopakování celého správního řízení s umožněním plného využití procesních práv žalobců, považoval za nutné se věcně vyjádřit i k ostatním žalobním námitkám, neboť ty jsou reakcí na argumentaci žalovaného a jejich vypořádání může případně předejít opakování stejného pochybení ze strany správních orgánů. Žalobci poukazují na to, že v prvostupňovém rozhodnutí absentuje podle § 12 odst. 4 písm. f) zákona o ochraně ovzduší zakotvení podmínky dopravy paliva do zdroje, a to výlučně po železnici. Dále poukázali na neurčitost podmínky o odvozu popelovin. Podle žalobců jde o činnost související s provozem zdroje znečišťování ovzduší. Podle žalovaného není nutno tuto podmínku opakovaně upravovat, pokud vyplývá již ze stavebního povolení na stavbu. Podle § 12 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší platí, že povolení provozu obsahuje závazné podmínky pro provoz stacionárního zdroje, kterými jsou podle písm. f) podmínky provádění činností a provozu technologií souvisejících s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje, které mají vliv na úroveň znečištění. V povolení provozu stacionárního zdroje tak lze upravit podmínky pro činnosti a provoz technologií, které nejsou přímo součástí samotného stacionárního zdroje, ale s provozem samotným přímo souvisejí a mohou mít taktéž vliv na úroveň znečištění. Takovou činností je v případě spalovny nepochybně i doprava paliva a odvoz popelovin. V prvostupňovém rozhodnutí je v podmínce č. 8 uvedeno, že shromažďování a expedice popelovin budou zajišťovány výhradně v uzavřených kontejnerech a že údaje o expedovaném množství a identifikační údaje odběratelů budou součástí provozní evidence. Uvedená podmínka se krajskému soudu nejeví jako nejednoznačná. Naopak je z ní patrné, že jediným způsobem, jak může osoba zúčastněná na řízení nakládat (shromažďovat a expedovat) popelovinami je prostřednictvím uzavřených kontejnerů. Nakládání s popelovinami tudíž nemůže probíhat v otevřených kontejnerech nebo jakýmkoliv jiným způsobem. Pokud jde o samotnou dopravu paliva do zdroje, tak se krajský soud ztotožňuje se žalobci, že není možné si vystačit bez řádného odůvodnění toliko s odkazem na podmínku dopravy paliva, která je včleněna ve stavebním povolení z roku 2009. Je nutno zdůraznit, že stavební povolení a povolení provozu stacionárního zdroje znečišťování ovzduší sleduje každé jiný účel. Stavební povolení sleduje stanovení podmínek pro provedení stavby, a pokud je to třeba, i pro její užívání. Podmínkami zabezpečí ochranu veřejných zájmů a stanoví zejména návaznost na jiné podmiňující stavby a zařízení, dodržení obecných požadavků na výstavbu, včetně požadavků na bezbariérové užívání stavby, popřípadě technických norem [§ 115 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Povolení provozu stacionárního zdroje znečišťování ovzduší sleduje stanovení podmínek, které upraví provoz zdroje a s ním související činnosti a technologie tak, aby nedocházelo k ovlivnění ovzduší nad nezbytnou míru. Je zřejmé, že ne v každém povolení provozu stacionárního zdroje je nutné uvést všechny podmínky podle § 12 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší. Vždy je nutné stanovit pouze ty podmínky, které samy o sobě nevyplývají ze zákona nebo z prováděcích právních předpisů a které jsou ve vztahu ke konkrétnímu zdroji opodstatněné. V daném konkrétním případě je doprava paliva do zdroje, byť prováděná jiným subjektem než provozovatelem zdroje, činností, která může mít vliv na úroveň znečištění. Proto je na orgánech ochrany ovzduší, aby zvážily, zda za účelem předcházení ovlivňování úrovně znečištění ovzduší není vhodné stanovit podmínku o dopravě paliva přímo v povolení provozu zdroje. Pokud bude vyhodnoceno, že taková činnost má vliv na úroveň znečištění ovzduší, pak je nezbytné takovou podmínku v povolení podle § 12 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší stanovit a nelze se spokojit pouze s odkazem na podmínku již zakotvenou ve stavebním povolení. Odkaz na tuto podmínku byl navíc uveden pouze v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno, obě tato rozhodnutí sledují rozdílný cíl. Pokud je úprava dopravy paliva do zdroje potenciálním zdrojem ovlivnění úrovně znečištění ovzduší, pak je to právě orgán ochrany ovzduší, který má takovou podmínku stanovit a posléze její dodržování v souvislosti s provozem energobloku kontrolovat a případně sankcionovat její nedodržení (§ 22 a násl. zákona o ochraně ovzduší). Zákonných kompetencí při ochraně ovzduší se orgán ochrany ovzduší nemůže zbavovat poukazem na to, že dodržení podmínky má kontrolovat stavební úřad. Stejně tak opačně je možné, že orgán ochrany ovzduší shledá, že doprava paliva do zdroje nemá žádný vliv na úroveň znečištění ovzduší, a proto danou podmínku nebude muset do povolení začlenit. Ovšem takovou úvahu bude muset ve svém rozhodnutí náležitě zdůvodnit, a to v kontextu vznesených námitek účastníků řízení. K tomu se doplňuje, že skutečnost, že daná podmínka dopravy paliva do zdroje po železnici byla vymezena v předchozím povolení provozu zdroje na dobu do 31. 12. 2014 a byla postupem žalovaného z úřední činnosti precizována tak, aby odpovídala formulaci uvedené ve stavebním povolení z roku 2009, nutně neznamená, že daná podmínka se musí opakovaně objevit i v povolení provozu zdroje na období navazující. Ovšem jak již bylo uvedeno, nezačlenění dané podmínky do povolení provozu bude orgán ochrany ovzduší povinen náležitě odůvodnit, a to především z hlediska účelu zákona o ochraně ovzduší. Případný prostý odkaz na to, že podmínka již byla vymezena ve stavebním povolení nelze akceptovat. Krajský soud podotýká, že v rámci vymezených podmínek rozhodnutí považuje za poměrně nešťastné jejich vymezování prostřednictvím odkazů na podmínky vymezené již v jiných rozhodnutích. Tímto způsobem vzniká nepřehledná situace a může vznikat i problém vymahatelnosti plnění podmínek, pokud je např. odkazované rozhodnutí v mezidobí zrušeno. Z každého rozhodnutí či povolení a jeho podmínek by adresátovi těchto správních aktů měl být jednoznačně zřejmý seznam podmínek, které musí dodržovat, a tyto podmínky by měly být přímo a výslovně vymezeny tak, aby nemohly vznikat žádné pochybnosti o obsahu a závaznosti stanovených podmínek a možné výkladové potíže stran toho, který orgán má plnění té které podmínky vymáhat apod. Zahrnutí dané podmínky dopravy paliva do zdroje by v žádném případě neznamenalo, že by tím byla ukládána povinnost jinému subjektu než právě provozovateli zdroje energobloku, kterým je osoba zúčastněná na řízení. Jedině tato osoba by byla podmínkou vázána a byla by povinna ji při provozování zdroje dodržovat tím, že by prostřednictvím soukromoprávních dohod se svými dodavateli sjednala režim dopravy paliva do zdroje, který by korespondoval s danou podmínkou. Veřejnoprávní odpovědnost za dodržování dané podmínky by stíhala výlučně osobu zúčastněnou na řízení. Žalobci v tomto kontextu poukazují na to, že v době vydání povolení provozu energobloku bylo zrušeno povolení ve věci provozu stacionárního zdroje znečišťování ovzduší „Třídění, drcení a sušení dřevní štěpky Domoradice“. Podle žalobců nebylo možné vydat povolení provozu pro energoblok, pokud nebyly nebo nejsou upraveny podmínky pro přípravu štěpky. V tomto ohledu se krajský soud ztotožňuje se žalovaným, že se jedná o dva různé stacionární zdroje znečišťování ovzduší, které spolu sice související, ale podmínky jejich provozů se posuzují zvlášť, neboť tak byly podány žádosti o povolení jejich provozu. Krajský soud již konstatoval, že v případě dopravy paliva (tj. i štěpky) do energobloku se může jednat o podmínku podle § 12 odst. 4 písm. f) zákona o ochraně ovzduší, neboť je to činnost přímo související se samotným provozem energobloku. Ovšem pokud jde o samotnou výrobu a přípravu štěpky, takto je již skutečně samostatný proces, který nemá se samotným provozem energobloku nic společného. Výroba dřevní štěpky je samostatný provoz, jehož podmínky se upravují v samostatném povolení provozu tohoto zdroje znečišťování ovzduší. S tím souvisí i námitka obtěžujícího zápachu. Žalobci tvrdí, že ve spise není doloženo tvrzení žalovaného, že energoblok není zdrojem zápachu. Krajský soud je naopak toho názoru, že ve správním spise není založen žádný doklad, který by dokazoval, že zápach pochází z provozu energobloku. Z akreditovaného měření pachových látek společností Odour (protokol ze dne 22. 9. 2014) se podává, že měření pachových látek se uskutečnilo za účelem prokázání, že předpokládané imise pochází z provozovny sušení a spalování dřeva. Naměřené látky souvisí s kvalitou sušeného dřeva. K prokázání domnělého zdroje zápachu, by bylo nutné ověření škodlivin přímo na sušárně dřeva. Ze žalobci předloženého protokolu o zkoušce ze dne 24. 3. 2014 společnosti EMPLA AG, spol. s r. o. vyplynulo, že měření bylo provedeno na sušárně štěpky, u střechy nad sušárnou, v rohu areálu, ve vjezdu do skladu štěpky a ve skladu štěpky. Z toho krajskému soudu vyplývá, že zjištění koncentrací pachových látek souvisí především s provozem „Třídění, drcení a sušení štěpky“, který provozuje jiný subjekt než osoba zúčastněná na řízení. Je přitom nerozhodné, že měření společností EMPLA bylo provedeno na objednávku osoby zúčastněné na řízení a že tato společnost sdílí výrobní areál s provozovatelem třídičky, drtičky a sušičky štěpky. Rozhodující je, že ve správním spise není založen žádný doklad, který by potvrzoval, že přímo zdroj provozovaný osobou zúčastněnou na řízení – energoblok – je zdrojem zápachu. Orgán ochrany ovzduší učinil podmínkou provozu energobloku č. 3 to, že lze spalovat pouze chemicky nekontaminovanou lesní a dřevní štěpku. V odůvodnění je pak konstatováno, že toto závazné opatření předchází vzniku čichového vjemu při spalování. Orgán ochrany ovzduší tak při stanovení podmínek provozu energobloku pamatoval i na prevenci vzniku možného zápachu procesem spalování. Žalobci rozporovali to, že orgán ochrany ovzduší neakceptoval připomínku inspekce, aby byl provoz energobloku povolen pouze do 31. 12. 2015. Krajský soud zhodnotil, že orgán ochrany ovzduší postupoval v souladu s § 12 odst. 2 zákona o ochraně ovzduší a vyžádal vyjádření inspekce k žádosti. Podle tohoto ustanovení platí, že vyjádření inspekce je podkladem pro rozhodnutí krajského úřadu. Inspekce ve svém vyjádření ze dne 8. 10. 2014 v připomínkách uvedla, že doporučuje požadované povolení vydat na dobu určitou do 31. 12. 2015. Krajský soud se za účelem vypořádání dané námitky zabýval tím, jakou povahu má vyjádření inspekce v tomto typu řízení. Zákon o ochraně ovzduší neobsahuje výslovné ustanovení o svém vztahu ke správnímu řádu. Správní řád tudíž na vedené řízení dopadá podle § 1 odst. 2 správního řádu. Krajský soud z užitého termínu „vyjádření inspekce“ dovodil, že se má jednat o nutný podklad řízení, ovšem že nejde o podklad závazný. V takovém případě by byl užit pojem „závazné stanovisko inspekce“. Vyjádření inspekce má povahu tzv. jiného aktu orgánu veřejné správy podle § 154 a násl. správního řádu. Takový akt není pro orgán ochrany ovzduší závazný, nýbrž spíše doporučující. Nelze přehlédnout, že i formulace připomínky k délce doby povolení provozu energobloku je formulována jako doporučení. Ovšem vzhledem k tomu, že se jedná o podklad řízení, je na orgánu ochrany ovzduší, aby se v případě odchýlení od doporučujícího vyjádření inspekce náležitě vypořádal a odůvodnil, proč tak učinil. Takové odůvodnění krajský soud v prvostupňovém rozhodnutí nalezl. Orgán ochrany ovzduší odmítl akceptovat zkrácení doby povolení provozu energobloku, neboť tuto svou připomínku inspekce nikterak neodůvodnila a nedoložila. Orgán ochrany ovzduší pak konstatoval i to, že sám neshledal žádné důvody pro zkrácení navrhované doby pro vydání povolení, a proto vyhověl návrhu uvedenému v žádosti a provoz povolil do 31. 12. 2016. Postup orgánu ochrany ovzduší považuje krajský soud za odůvodněný a i argument žalovaného o tom, že bylo vhodné koordinovat dobu, na kterou byl prodloužen zkušební provoz energobloku, považuje krajský soud za výstižný. Námitka je pročež nedůvodná. Povolená doba provozu zdroje znečišťování ovzduší do 31. 12. 2016 se krajskému soudu nejeví jako rozporná s § 12 odst. 7, větou první zákona o ochraně ovzduší. Podle tohoto ustanovení platí, že povolení provozu může krajský úřad vydat na dobu časově omezenou, přičemž vychází z obvyklé doby životnosti stacionárního zdroje. Z ničeho se nepodává, že by obvyklá doba životnosti stacionárního zdroje měla být pouhý jeden rok, tj. že jeho provoz nemohl být povolen až do 31. 12. 2016. Žalobci taktéž výslovně namítali porušení § 10 odst. 4 zákona o posuzování vlivů. Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření k žalobě namítla, že toto ustanovení bylo zrušeno. V době zahájení a vedení řízení o povolení provozu energobloku byl § 10 zákona o posuzování vlivů ještě v účinnosti. Toto ustanovení bylo zrušeno až s účinností od 1. 4. 2015. Z obsahu správního spisu se podává, že ve věci záměru osoby zúčastněné na řízení byl učiněn závěr zjišťovacího řízení podle § 7 zákona o posuzování vlivů, a to dne 18. 2. 2009 pod č. j. KUJCK 35374/2007 OZZL/23-Du. Z něho se podává, že na základě provedeného zjišťovacího řízení Krajský úřad Jihočeského kraje dospěl k závěru, že záměr „Rekonstrukce tepelného zdroje v České Krumlově – Domoradicích“ nebude posuzován podle zákona o posuzování vlivů, a to za vymezených podmínek. Tímto dokumentem byl proces posuzování vlivů na životní prostředí ukončen. Žalobci se odvolávají na stanovisko Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 13. 8. 2014, č. j. KUJCK 49375/2014/OZZL/Z/Žý, které bylo vydáno ještě před zahájením řízení o vydání povolení k provozu energobloku. Toto stanovisko však není žádným relevantním výstupem podle zákona o posuzování vlivů, neboť je pouze reakcí na stížnost na průběh zkušebního provozu v provozovně osoby zúčastněné na řízení. Z hlediska zákona o posuzování vlivů z tohoto sdělení neplynou žádné důsledky. Krajský soud zhodnotil, že orgán ochrany ovzduší nepochybil, pokud žádost osoby zúčastněné na řízení podle § 10 odst. 4 zákona o posuzování vlivů nezveřejnil, neboť v daném řízení nevydával rozhodnutí, jehož odborným podkladem by bylo stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí podle § 10 citovaného zákona. K námitce pochybení při zveřejňování žádosti podle § 10 odst. 4 zákona o posuzování vlivů krajský soud doplňuje, že všichni tři žalobci se o podané žádosti evidentně dozvěděli a do řízení se jako účastníci přihlásili, čili by i případným chybným nezveřejněním žádosti nemohlo dojít k zásahu do jejich práv. Správní žalobu pak nelze pojímat jako actio popularis a dovozovat, že dotčené veřejnosti nebylo umožněno adekvátně hájit svá práva a zájmy v řízení. Žalobci jsou v soudním řízení správním podle § 65 a násl. s. ř. s. oprávněni se dovolávat pouze nezákonnosti, která nastala v jejich právní sféře. Nejsou oprávněni osobovat si námitky vyplývající z práv třetích osob. Pokud jde o žalobci poukazovaný závěr zjišťovacího řízení podle § 7 zákona o posuzování vlivů ze dne 18. 3. 2015, č. j. KUJCK 21508/2015, tak ten byl vydán ještě před rozhodnutím žalovaného o odvolání. Výsledkem tohoto zjišťovacího řízení je závěr, že podlimitní záměr „Úpravy tepelného zdroje v Českém Krumlově – Domoradicích na spalování biomasy“ je značně odlišný oproti záměru, který byl hodnocen se závěrem v roce 2009. Krajský úřad Jihočeského kraje dospěl k závěru, že podlimitní záměr má významný negativní vliv na životní prostředí a veřejné zdraví a bude proto posuzován podle zákona o posuzování vlivů. Tento zjišťovací záměr není podle zákona o posuzování vlivů konečným výsledkem procesu EIA. Bylo deklarováno, že záměr bude posuzován, a teprve přijaté závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí podle § 9a citovaného zákona ve znění od 1. 4. 2015, by bylo podkladem pro vydání rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů. Pokud žalobce a) namítal, že byl přezkoumávanými rozhodnutími zkrácen v právu na samosprávu, pak tuto svoji argumentaci nespojil s konkrétním tvrzením, jakým způsobem byl na tomto svém právu zkrácen. Danou námitkou se krajský soud pro její obecnost nemohl zabývat. Žalobci namítali též to, že orgán ochrany ovzduší zneužil institut naléhavého veřejného zájmu, který spojil s výrobou a dodávkou tepla a teplé vody domácnostem v Českém Krumlově. Podle žalobců měl být tento veřejný zájem poměřován se zájmem na ochraně zdraví obyvatel a na ochraně životního prostředí. Uvedená žalobní námitka evidentně míří k rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší ze dne 23. 12. 2014, č. j. KUJCK 74179/2017/OZZL, kterým tento orgán vyloučil odkladný účinek podaných odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a svůj postup odůvodnil naléhavým veřejným zájmem na nepřerušené výrobě a dodávce tepla a teplé vody domácnostem. Spojitost této námitky s vyloučením odkladného účinku odvolání nade vší pochybnost vyplynula z repliky žalobců. Ostatně v rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší ze dne 12. 11. 2014 se termínem „naléhavý veřejný zájem“ nevyskytuje. Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2010, č. j. 7 As 26/2009 - 58, publ. pod č. 2191/2011 Sb. NSS, může být výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání podle § 85 odst. 2 správního řádu za určitých podmínek předmětem soudního přezkumu podle § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť na toto rozhodnutí nedopadá výluka ze soudního přezkumu podle § 70 s. ř. s. Ovšem v nyní projednávaném případě bylo toto rozhodnutí o vyloučení odkladného účinku podaných odvolání vydáno v rámci samostatného rozhodnutí ze dne 23. 12. 2014, které nebylo žalobci zvlášť napadeno správní žalobou a nebylo tak učiněno předmětem soudního přezkumu. Ani žalovaný se námitkami proti vyloučení odkladného účinku podaných odvolání v napadeném rozhodnutí nezabýval, neboť proti tomuto rozhodnutí nelze podat odvolání. Žalovaný toliko konstatoval, že věc přezkoumá postupem podle § 94 a násl. správního řádu, o čemž již ve spise nejsou založeny žádné listiny. Krajský soud zhodnotil, že se danou žalobní námitkou nemůže zabývat, neboť se míjí předmětem tohoto soudního řízení, který je vymezen obsahem prvostupňového a napadeného rozhodnutí. Výrok o vyloučení odkladného účinku podaných odvolání není obsažen v těchto rozhodnutích, která byla učiněna předmětem soudního přezkumu. Krajský soud je jistě povinen v rámci žalobních bodů přezkoumat zákonnost správního postupu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, ovšem nemůže mimo vymezený předmět soudního přezkumu přezkoumávat i obsah v řízení vydaného rozhodnutí, které je samostatně soudně přezkoumatelné a vůči němuž měli žalobci uplatnit samostatnou správní žalobu. Vzhledem k tomu, že se správní orgány dopustily v řízení procesních vad, které měly vliv na zákonnost jejich rozhodnutí, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce, v jejich případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 9 000 Kč a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby pro každého žalobce (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 14 880 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 15 480 Kč. Repliku žalobců nepovažoval krajský soud za úkon právní služby, za nějž by náležela odměna, neboť k věci nepřinesla ničeho nového. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 3 251 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 27 731 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobcům do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce. V případě osoby zúčastněné na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejím případě tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhla, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení