10 A 97/2014 - 69

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2014, čj. KUJCK 34150/2014/ODSH, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 8. 8. 2014 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2014, čj. KUJCK 34150/2014/ODSH (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 23. 1. 2014, čj. D 5078/13/Bo (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým prvostupňový správní orgán rozhodl o přestupku žalobce tak, že jej shledal vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v účinném znění (dále též „zákon o silničním provozu“). Žalobce se dovolával nepřezkoumatelnosti a nekonkrétnosti prvostupňového rozhodnutí pro nedostatečné určení místa spáchání protiprávního jednání, když uplatnil následující žalobní body. Námitka žalobce uplatněná v řízení před první instancí měla být vyřízena chybně, neboť právně závazný je výrok rozhodnutí a nikoli záznam policie, na který správní orgán odkazuje. Oznámení o zahájení řízení je vadné, protože žalobce se nemohl efektivně hájit, jestliže nevěděl a stále neví, kde se měl údajného protiprávního jednání dopustit. Napadené rozhodnutí je nezákonné, protože údajné nedovolené překročení výše povolené rychlosti bylo vadně změřeno, uvedené žalobce dokládá v žalobě označeným odborným posudkem. Správní orgány nezjišťovaly, zda zasahující policisté měřili rychlost vozidla v souladu s návodem k obsluze, v důsledku čehož není prokázáno, že rychlost byla změřena správně. Pro ten účel bylo navrhováno provedení důkazu návodem k obsluze radarového zařízení. Z výpovědí zasahujících policistů nevyplývá, že by měřili rychlost podle návodu k obsluze. Písemné doklady o proškolení policistů nejsou věrohodné, pročež nepředstavují spolehlivý důkaz. Žalobce popírá, že na místě údajného přestupku potvrdil překročení nejvýše dovolené rychlosti. V řízení bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces tím, že byl nedostatečně poučen správním orgánem o svých procesních právech. Nedostalo se mu poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu, kterého by býval využil. Žalobce byl současně krácen na právu konzultovat věc s podpůrcem či důvěrníkem. O procesních právech byl žalobce poučen nesrozumitelným způsobem, protože poučení je vnitřně rozporné, pročež byl obsahem poučení doslova vystrašen a zmaten, neboť nevěděl, jak si má v řízení počínat. Byla-li účast žalobce při jednání nezbytná, pak nebylo možno dostatečně přesně a spolehlivě zjistit skutečný stav věci. Žalobce legitimně očekával, že věc nebude rozhodnuta do doby, než se zúčastní ústního jednání. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Konstatoval, že místo spáchání protiprávního jednání je ve výroku rozhodnutí dostatečně specifikováno. K překročení rychlosti došlo mimo obec, mimo jakoukoliv zástavbu či jiné vhodné identifikační znaky. Ze záznamu o přestupku jsou patrné GPS souřadnice místa, kde bylo vozidlo změřeno. To lze ověřit zadáním do jakékoliv veřejně přístupné mapové aplikace. Proto je žalobní tvrzení o tom, že žalobce nevěděl, v jakém místě se přestupku dopustil, čímž mu byla znemožněna obhajoba, zcela absurdní. Ze spisu je patrné, že měření se uskutečnilo radarovým rychloměrem RAMER 10 C a ve vyjádření se popisuje, jakým způsobem se měření tímto zařízením provádí. Měření provádějící policisté vykonávali svoji služební povinnost, důkaz o překročení rychlosti tedy nebyl získán vadně. K odbornému posudku označenému v žalobě se uvádí, že žalovanému znám není a není ani známo, zda zpracovatel posudku je nadán příslušnými odbornými znalostmi. Výhrada žalobce, že zůstalo neodůvodněno, co bránilo obstarat v průběhu řízení návod k obsluze měřícího zařízení, nemá opodstatnění. Správní orgán I. stupně tak učinil v souvislosti s vypořádáním námitky o zakřivení vozovky. Doklady o proškolení zasahujících policistů jsou věrohodné. Z oznámení o přestupku pak vyplývá, že žalobce jako osoba z přestupku podezřelá podal při kontrole zasahujícím policistům informaci o tom, že spěchal z pracovních důvodů, čímž vysvětlil své počínání. Žalobcovo právo na spravedlivý proces nebylo porušeno, protože žalobce byl písemností ze dne 17. 1. 2014 informován o právu založeném ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu. Žalovaný připustil, že poučení ze dne 27. 6. 2013 může působit vnitřně rozporně. Skutečnost, že žalobce byl doslova vystrašen a zmaten tímto poučením nepochybně vyřešil tím, že se dal zastoupit osobou, která je žalovanému velmi dobře známa, neboť zastupuje značné množství přestupců. Zástupce žalobce nepochybně vystrašen a zmaten nebyl, což je zjevné z jeho komunikace se správním orgánem. Po doručení písemnosti ze dne 9. 1. 2014 zůstal žalobcův zástupce nečinný, žalobce nemohl za té situace očekávat, že věc nebude rozhodnuta do doby, než se účastní ústního jednání. Žalobce v replice setrval na žalobních tvrzeních, zdůraznil, že měření rychlosti je fyzikálním jevem a způsob měření popsal. Bez návodu k použití měřícího zařízení nepřichází konfrontace policistů s tímto zařízením v úvahu. Nemožností řádně vyslýchat svědky bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, Ze správního spisu, který si soud opatřil, vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Magistrátu města České Budějovice bylo předáno oznámení přestupku, kterého se měl dne 19. 6. 2013 v 16:13 hod. žalobce dopustit na úseku silnice č. I/03 mezi obcemi Chotýčany a Borek konkrétně specifikovaným motorovým vozidlem, kdy po odpočtu odchylky byla naměřena rychlost 141 km/hod. Zjištění policie je popsáno v oznámení přestupku ze dne 19. 6. 2013. V rubrice „Vysvětlení a podpis občana, který je z přestupku podezřelý“ žalobce uvedl, že spěchal z pracovních důvodů a uvedené podepsal. Zjištění policistů je shodně popsáno v úředním záznamu téhož data. Záznam z měřicího zařízení udává rychlost 146 km/hod., měřené vozidlo je zcela zřetelně zobrazeno, jakož i místo, ve kterém bylo měřeno, což dále dokládá délka a šířka polohy vozidla zjištěná GPS. Pro měřící zařízení byl vystaven ověřovací list autorizovaného metrologického střediska, ze kterého plyne, že použité měřící zařízení má požadované metrologické vlastnosti, lze jej používat k měření rychlosti a v době měření rychlosti žalobce bylo platné. Pro policisty V. M. a R. Z. byl vystaven Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje doklad o proškolení používání měřiče rychlosti RAMER 10 (dále též „radar“ nebo „rychloměr“). Dne 27. 6. 2013 bylo zahájeno správní řízení obsahující konkrétní procesní poučení. Téhož dne byl do spisu založen výpis z evidenční karty řidiče. Žalobce se v řízení dal zastoupit zmocněncem Ing. M. J. Ten požádal o stanovení jiného termínu ústního jednání, než na které byl žalobce současně s oznámením o zahájení řízení předvolán. Žádosti bylo vyhověno. K jednání dne 8. 8. 2013 se žalobce nedostavil, jednání se účastnil jeho zmocněnec, který se seznámil s dosud shromážděným spisovým materiálem. Při tomto jednání byl vyslechnut svědek, policista R. Z., který uvedl, že na kontrolu žalobce se pamatuje, prováděl výkon služby společně s kolegou M., ten řídil služební vozidlo, svědek obsluhoval radarovou techniku. Změřeno bylo protijedoucí vozidlo žalobce, následně policisté služební vozidlo otočili, žalobce dojeli a v obci Borek předepsaným způsobem zastavili. Žalobce souhlasil, že rychlost překročil a měl zájem věc vyřídit na místě, vysvětlil, že je v časové tísni, jede do další práce, kam byl vyslán zaměstnavatelem. Bylo sepsáno oznámení o přestupku, žalobce se s ním seznámil a podepsal jej. Měření rychlosti bylo provedeno za jízdy, což radarové zařízení umožňuje. Dosah radaru je zřejmý z fotografie. Hustota provozu v době měření byla malá. Vozidlo žalobce zpomalilo, protože dojelo před ním jedoucí vozidla, dále také z důvodu snížení povolené rychlosti na komunikaci. Zástupce žalobce požádal o odročení jednání za účelem předvolání druhého ze zasahujících policistů. Dne 16. 9. 2013 byl za přítomnosti zmocněnce žalobce vyslechnut svědek V. M. Žalobce se k jednání nedostavil. Svědek se vyjádřil ke způsobu kontroly žalobce. Uvedl, že bezprostředně po zaměření žalobcova vozidla otočil služební vůz a jel za vozidlem žalobce. Vizuální kontakt s ním neztratil, vozidlo muselo před zatáčkou na Borek brzdit, tím se policisté k vozidlu žalobce se přiblížili a na Borku jej zastavili. Po sepsání oznámení o přestupku se žalobce svědka zeptal, co má do oznámení o přestupku napsat, protože překračuje rychlost z důvodu, že ho tlačí zaměstnavatel. Svědek žalobci sdělil, nechť nějaký důvod uvede sám. V době kontroly byl mírný provoz, policisté jeli vozidlem v civilním provedení, svědek žalobce viděl na 150 m, všiml si, že jede vysokou rychlostí. Protože za služebním vozidlem nejelo žádné auto a měl dostatečný prostor, bezprostředně po projetí žalobcova vozidla se za ním otočil, mezi vozidlem žalobce a služebním vozidlem policistů žádné jiné auto nebylo. Měření rychlosti bylo provedeno přístrojem RAMER 10 C. Pro obsluhu tohoto zařízení byl svědek proškolen a je seznámen s technickými podmínkami měřícího zařízení. Jinak by doklad o školení neobdržel. Při tomto jednání zmocněnec žalobce uvedl, že radarové zařízení dopodrobna nezná a požadoval řízení doplnit o návod k používání měřicího přístroje. Po tomto doplnění dokazování požádal opakovaně předvolat zakročující policisty, protože přestupek musí být spolehlivě a zodpovědně prokázán. Z jednání stanoveného na den 9. 10. 2013 se zmocněnec žalobce omluvil a byl stanoven nový termín jednání na den 8. 1. 2014. Uvedeného dne zmocněnec žalobce opět omluvil sebe i žalobce z jednání, a to prostřednictvím elektronické pošty. Správní orgán vyhodnotil tuto omluvu jako omluvu bez náležitého důležitého důvodu. Z kopie průkazky o zdravotní péči dodané zmocněncem žalobce k odůvodnění nepřítomnosti na jednání plyne, že byla vyhotovena zubním lékařem, přičemž zástupce žalobce v omluvě tvrdí, že se měl dostavit na rehabilitaci pravé horní končetiny. Správní orgán v záznamu ze dne 8. 1. 2014 konstatoval, že mu není jasné, od které doby zubní lékař předepisuje rehabilitace končetin. Současně se poukazuje na možnost termín rehabilitace změnit, což také plyne z dodané kopie průkazky. Dne 8. 1. 2014 byli tedy policisté V. M. a R. Z. opakovaně vyslechnuti. Svědek V. M. uvedl, že pro návod na použití přístroje RAMER 10 C si musí zmocněnec žalobce zajistit souhlas výrobce rozšiřování návodu. Návod obsahuje upozornění, že bez souhlasu výrobce se kopie návodu vyhotovovat nesmějí. Svědek uvedl, že pro případ, že by měřicí zařízení bylo nesprávně nastaveno a nebyly dodrženy všechny podmínky měření, přístroj by měření vyhodnotil jako nesprávné a nebyl by pořízen žádný záznam. Protože měření a záznam jsou opatřeny všemi daty, které má měření obsahovat, bylo provedeno v souladu s návodem. Svědek doplnil, že řidič souhlasil s tím, že se přestupku dopustil, chtěl na místě zaplatit pokutu a sdělil, že k přestupkům jej nutí zaměstnavatel, aby stihl další zakázky. Rovněž svědek R. Z. uvedl, že není oprávněn šířit kopie návodu k měřicímu zařízení. Měřicí zařízení v okamžiku měření rychlosti vozidla řízeného žalobcem svědek nastavoval podle návodu pro měření a obsluhu. Kdyby zařízení bylo nastaveno nesprávně a nebyly dodrženy podmínky měření, mělo by to za následek, že by přístroj nevyhotovil žádný záznam. Dne 9. 1. 2013 byl žalobce vyrozuměn o tom, že dne 8. 1. 2014 bylo skončeno dokazování v jeho přestupkové věci a byl poučen podle § 36 odst. 3 správního řádu o právu seznámit se s podklady rozhodnutí. Současně byl stanoven termín, kdy a kde lze toto právo využít. Magistrát města České Budějovice vydal dne 23. 1. 2014 rozhodnutí, jímž byl žalobce uznán vinným přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterého se dopustil dne 19. 6. 2013 v 16:13 hod. tím, že řídil po silnici I. třídy č. 03 ve směru od obce Chotýčany směrem na obec Borek konkrétně specifikované motorové vozidlo, kdy byla naměřena a zadokumentována silničním radarovým rychloměrem RAMER 10 C rychlost 146 km/hod. (po odečtu 3% odchylky 141 km/hod.) v úseku, kde je povolena rychlost maximálně 90 km/hod. Tím žalobce porušil ustanovení § 18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích a za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 5.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a povinnost uhradit náklady řízení. V odůvodnění rozhodnutí se popisuje průběh správního řízení, je zde vyhodnocena omluva žalobce z jednání na den 8. 1. 2014, uvádějí se podklady, ze kterých bylo vycházeno a je činěno zjištění, že jednání žalobce je shromážděnými podklady prokázáno, žalobce překročil povolenou rychlost o 51 km/hod., čímž se dopustil přestupku uvedeného ve výroku rozhodnutí. Ústní jednání bylo nařízeno, žalobce se k projednání věci nedostavil a náležitou omluvu nedoručil. Materiální znaky přestupku byly prokázány a rozhodnutí obsahuje odůvodnění sankce. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal blanketární odvolání, které ani výzvě k doplnění náležitostí odvolání ze dne 12. 2. 2014 ve stanovené lhůtě nedoplnil. Odvolání bylo projednáno napadeným rozhodnutím, ve kterém se poukazuje na to, že zůstalo u odvolání blanketárního, a jestliže odvolací instance neshledala v postupu správního orgánu procesní, věcná ani právní pochybení, kdy byly provedeny potřebné důkazy za účelem zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, procesní práva účastníků byla zachována, rozhodnutí má předepsané náležitosti a bylo vydáno v požadované formě, nezbývá než odvolání zamítnout a napadené rozhodnutí potvrdit. Napadenému rozhodnutí se žalobce bránil včasnou žalobou podanou u nadepsaného soudu, kterou tento rozhodnutím ze dne 16. 1. 2015, čj. 10A 97/2014-37 zamítl. Shledal, že napadené rozhodnutí nelze označit jako neurčité a nepřezkoumatelné pro nedostatečnou specifikaci místa. Závazný je také výrok rozhodnutí o tom kdy, kde a jakým počínáním se žalobce přestupku dopustil; místo, kde se tak stalo, je zcela dostatečně konkretizováno. Žalobce si byl vědom toho, že přestupku se v úseku silnice I. třídy č. 03 ve směru jízdy od obce Chotýčany na obec Borek dopustil, byl si tudíž vědom, ve kterém místě se přestupek stal. Jelikož bylo v oznámení o zahájení řízení jednoznačným způsobem konkretizováno, o podezření z jakého přestupku se jedná, nebyl žalobce nikterak omezován na svých právech hájit se v přestupkovém řízení tak, jak jsou dána zákonem o přestupcích. Krajský soud dále shledal, že ani namítané vadné měření radarovým přístrojem nemá opodstatnění. Záznam měření provedený měřícím zařízením RAMER 10 C je ve spise založen a ve správním řízení byl proveden důkaz ověřovacím listem autorizovaného metrologického střediska o tom, že měřidlo bylo ověřeno a lze jej podle návodu k obsluze k měření používat, přičemž v době měření byl tento ověřovací list platný. Oba policisté provádějící silniční kontrolu byli pro práci s rychloměrem RAMER 10 C proškoleni, což je ve spise taktéž doloženo. K námitce o tom, zda se měření uskutečnilo v souladu s návodem k obsluze měřícího zařízení, soud uvedl, že důkaz návodem ve správním řízení proveden nebyl a je-li na správním orgánu, aby rozsah dokazování určoval, pak v tomto ohledu nikterak nepochybil. Oba policisté shodně vypověděli, že při obsluze zařízení postupují v souladu s návodem, jsou obsluhy zařízení znalí a je doloženo, že pro obsluhu měřícího zařízení byli proškoleni. Jestliže jsou policisté obeznámeni s tím, jak měřící zařízení obsluhovat a při této činnosti se návodem řídí a podle tohoto návodu bylo postupováno rovněž při měření rychlosti vozidla řízeného žalobcem, pak těmito důkazními prostředky je dostatečně prokázáno, že rychlost vozidla byla změřena správně a výsledek měření je spolehlivým důkazem o rychlosti vozidla řízeného žalobcem. O tom, o kolik žalobce nejvyšší možnou rychlost na úseku mimo obec překročil, je založen důkaz ve formě záznamu z měřicího zařízení. Právo na spravedlivý proces spočívající ve způsobu poučení o žalobcových procesních právech porušeno nebylo. Z formulace poučení o procesních právech nevyplynulo, že skutkový stav věci nebyl dostatečně zjištěn. Skutečnost, že žalobce se daného ústního jednání nezúčastnil, proto v dané věci neznamená, že skutkový stav byl zjištěn vadně. Do legitimního očekávání žalobce ohledně doby vydání rozhodnutí zasaženo rovněž nebylo, protože žalobci se dne 9. 1. 2013 dostalo poučení o tom, že dokazování je skončeno. O právu založeném ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu žalobce poučen byl. Rozsudek krajského soudu napadl žalobce včas podanou kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítl, že v řízení před krajským soudem navrhoval provedení důkazu odborným posudkem, který měl prokázat jeho tvrzení, že rychloměr při měření nepracoval správně. Krajský soud odmítl posudek provést s odůvodněním, že soud vychází ze skutkového i právního stavu v době rozhodnutí správního orgánu. Žalobce namítl rozpor tohoto odůvodnění s principem plné jurisdikce. I pokud by soud odmítl provést posudek jako listinný důkaz, měl skutečnosti v něm obsažené považovat za tvrzení stěžovatele, důkladně se s nimi vypořádat a uvést, proč je nepovažuje za důvodná. Krajský soud vycházel podle žalobce z výpovědi policistů, kteří dostatečně neznali činnost měřicího zařízení, nemohli proto odhalit jeho špatnou funkci. Policisté podle žalobce nepřiznají, že postupovali nesprávně, neboť by jim hrozil v takovém případě postih za nesprávný úřední postup. Krajský soud má kromě výslechu policistů i další možnosti, jak provést dokazování ohledně skutkového stavu. Správní orgány ani krajský soud proto neprokázaly, že v posuzované věci proběhlo měření správně, což podle žalobce zvýrazňuje skutečnost, že nebyl ve správním řízení proveden důkaz návodem k obsluze měřicího zařízení. Dále žalobce namítal, že místo spáchání přestupku nebylo dostatečně vymezeno a že, pokud se dopustil nějakého přestupku, tak pouze přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3zákona o silničním provozu. Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 15. 4. 2015, kterým se ztotožnil s vypořádáním věci krajským soudem, jehož rozsudek považuje za zákonný a přezkoumatelný. Podle žalovaného byl skutkový stav zjištěn dostatečně a neexistují o něm rozumné pochybnosti. Žalobce neprokázal porušení návodu k obsluze, netvrdil, v čem měl být porušen. Názor vyslovený žalobcem by ve svém důsledku znamenal, že jakékoliv tvrzení účastníka správního řízení by musel prokazovat správní orgán, což by vedlo k absurdním situacím. Místo spáchání přestupku bylo označeno dostatečně, neboť nejsou pochybnosti o tom, že se jednalo o úsek komunikace s nejvyšší povolenou rychlostí 90 km/hod. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné. Předmětem sporu v projednávané věci učinil Nejvyšší správní soud především otázku povinnosti krajského soudu připustit tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový stav, která nebyla bez zjevného důvodu uplatněna ve správním řízení, a vypořádat se s nimi (popř. provést k tomu navržené důkazy). Desátý senát při přípravě rozhodnutí zjistil rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu ohledně aplikace principu plné jurisdikce v řízení před krajským soudem, věc proto v souladu s § 17 odst. 1 s. ř. s. předložil rozšířenému senátu a řízení přerušil. Po vydání usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71, v řízení dále pokračoval. Rozšířený senát dospěl k odlišnému závěru od toho, z něhož vycházel krajský soud při hodnocení námitek zpochybňujících zjištěný skutkový stav. Konstatoval, že skutečnost, že obviněný z přestupku byl v řízení před správními orgány zčásti či zcela pasivní a navrhovaný důkaz byl pořízen až po vydání napadeného rozhodnutí, neznamená, že jeho tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový a právní stav a jim odpovídající důkazní návrhy jsou bez dalšího nepřípustné. Žalobní tvrzení či důkazní návrhy krajský soud proto nemůže automaticky odmítnout pouze s odkazem na to, že nebyly předloženy ve správním řízení a byly pořízeny v době po právní moci napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud vyslovil myšlenku, že krajský soud je povinen podle usnesení rozšířeného senátu vyhodnotit, zda skutkový stav zjištěný správními orgány poskytoval dostatečně spolehlivý podklad pro rozhodnutí. Vyvodil také, že právě hodnocení, zda při rozhodování správního orgánu existovaly důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu věci, bude ovlivněno tím, zda obviněný z přestupku byl v průběhu správního řízení pasivní a žádné pochybnosti nevyjadřoval. Správní orgán nemá povinnost prověřovat věrohodnost a správnost skutkových zjištění, která nevykazují žádné zjevné nesprávnosti a nikdo je ve správním řízení nezpochybní. Takový postup by v důsledku znemožnil ukončení jakéhokoli správního řízení, neboť je jistě možno teoreticky dovodit téměř nekonečný výčet různých pochybností, které by bylo možno prověřit. Nejvyšší správní soud krajskému soudu uložil, aby v projednávané věci znovu posoudil, zda správní orgány dostály povinnosti zjistit skutkový stav tak, že o něm neexistovaly důvodné pochybnosti. Na základě tohoto zjištění má nadepsaný soud rozhodnout, zda je třeba zjištěný skutkový stav doplňovat dalším dokazováním, či nikoliv. Žalobce dále namítal porušení svých práv v důsledku neprovedení důkazu návodem k obsluze měřicího zařízení. Nejvyšší správní soud vyslovil souhlas s argumentací krajského soudu, dle které k provedení tohoto důkazu nebyl důvod, neboť nevznikly pochybnosti o postupu policistů při obsluze radaru. Zástupce stěžovatele se domáhal při prvním ústním jednání ve správním řízení předložení návodu k obsluze pouze s odkazem, že z jeho obsahu hodlá zjistit případné nedostatky. Správní orgán je oprávněn zvolit vlastní způsob, jak zjistit potřebné údaje o správnosti průběhu měření. Postup policistů při měření byl v souladu s tím podrobně zjišťován při dalších ústních jednáních, kterých se již stěžovatel ani jeho zástupce neúčastnili a takto zjištěný skutkový stav nijak nezpochybnili. Správnímu orgánu nevznikly v průběhu řízení žádné pochybnosti týkající se dodržení návodu na obsluhu, neměl tedy důvod jej vyžadovat a zakládat do správního spisu. Žalobce měl možnost se seznámit s podklady, vyjádřit pochybnost o jejich úplnosti či správnosti a navrhovat jejich doplnění. Toho ve správním řízení nevyužil. V řízení před krajským soudem žalobce opět namítl pouze to, že návod nemá k dispozici, a nemůže tedy formulovat námitky. Z tohoto tvrzení nevyplývá žádné porušení povinnosti správního orgánu ani krajského soudu. Nejvyšší správní soud potvrdil závěr krajského soudu, že tento není povinen zajišťovat žalobci podklady pro to, aby mohl formulovat žalobní body. K námitce nedostatečně určitě vymezeného místa, kde byl přestupek spáchán, Nejvyšší správní soud odkázal na svoji konstantní judikaturu ve shodných věcech, ve které se jednoznačně vyjádřil, že za skutkových okolností shodných jako v projednávané věci je zvolené určení místa spáchání přestupku dostačující. K tvrzení žalobce, dle kterého krajský soud nesprávně interpretoval jeho vyjádření „spěchal jsem z důvodu plnění pracovních úkolů“ jako doznání, Nejvyšší správní soud uvedl, že se míjí s důvody pro rozhodnutí jak správního orgánu, tak i krajského soudu. Jedná se o obvyklý postup zástupce stěžovatele, který namísto věcné obhajoby vytrhává jednotlivé části odůvodnění z kontextu a vytváří z nich spekulacemi jiné argumenty. Krajský soud v Českých Budějovicích poté, co obdržel pravomocný rozsudek Nejvyššího správního soudu, zaslal účastníkům řízení poučení o procesních právech a vyzval je, aby ve lhůtě dvou týdnů sdělili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání jen na základě účastníky předložených spisů (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). Účastníci byli poučení, že pokud tato výzva zůstane ve stanovené lhůtě bez vyjádření, bude soud mít za to, že účastník nemá proti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání námitek. Poučení bylo oběma účastníkům řízení doručeno do vlastních rukou dne 30. 11. 2017, aniž by se ve lhůtě soudem stanovené vyjádřili. Soud proto postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud posuzoval důvodnost návrhu podle § 75 odst. 1 s. ř. s. na základě skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a současně podle § 110 odst. 4 s. ř. s., kdy zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud vyslovil závazný právní názor ústy rozšířeného senátu usnesením ze dne 2. 5. 2017, čj. 10 As 24/2015 – 71. V citaci se uvádí, že „[s]kutečnost, že obviněný z přestupku byl v řízení před správními orgány zčásti či zcela pasivní, automaticky neznamená, a s ohledem na princip plné jurisdikce ani nemůže znamenat, že tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový stav a jim odpovídající důkazní návrhy, které obviněný z přestupku poprvé uplatnil až v řízení před krajským soudem, jsou bez dalšího nepřípustné... Jinými slovy, jen proto, že obviněný z přestupku neuplatnil tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový stav a jim odpovídající důkazní návrhy v řízení před správními orgány, ač tak učinit mohl, nemůže krajský soud stejná žalobní tvrzení bez dalšího odmítnout jako opožděná nebo účelová... Pokud správní orgány opatří takovou sadu důkazů, z níž po jejich řádném zhodnocení lze učinit závěr o tom, že se obviněný skutku dopustil a zároveň neexistují rozumné důvody zakládající pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, změna pasivního postoje obviněného ve správním řízení v aktivitu v soudním řízení zřejmě nepovede k jeho úspěchu...[O]dlišná situace nastane tehdy, neprovedou-li správní orgány dostatečné zjištění skutkového stavu věci, tedy úplné dokazování rozhodných skutečností a přesto rozhodnou o vině. Pak obviněný v řízení před soudem jistě může poukázat na možné jiné rozumně se nabízející varianty skutkového děje, případně k tomu nabídnout důkazy. Je na krajském soudu, aby v mezích možností soudního přezkumu tato tvrzení podrobil konfrontaci s napadeným rozhodnutím a s obsahem správního spisu a případným dokazováním „oddělil zrno od plev“, tzn. nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného eliminoval. Prostor pro dokazování vymezuje soudní řád správní... [J]ak ale současně uvedl rozšířený senát v usnesení odkazovaném v bodě [44] shora, obecný požadavek na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl použit takový výklad, který by ve svých důsledcích znemožnil účinný postih za protiprávní jednání. Jinými slovy, využije-li obviněný ze spáchání přestupku svého práva mlčet, nelze extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu povinnost, aby za obviněného „domyslel“ všechna myslitelná nebo třeba i nepravděpodobná tvrzení a v rozhodnutí se s nimi vypořádal.“ Správní orgán nedisponuje „nekonečnou fantazií“, není tedy povinen předvídat a ve svém rozhodnutí vypořádat každou myslitelnou budoucí námitku obviněného z přestupku. Zákon ovšem správnímu orgánu ukládá, aby i při pasivitě obviněného v řízení o přestupku opatřil dostatečné množství důkazů, které přestupek, jenž je obviněnému kladen za vinu, jasně a nepochybně prokazují. Krajský soud tedy na základě žaloby přezkoumá, zda správní orgány v řízení o přestupku opatřily takovou sadu důkazů, která po provedeném zhodnocení s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že se obviněný příslušného přestupku (skutku) dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku. Dospěje-li k závěru, že správní orgán své povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, dostál, může krajský soud nově uplatněná žalobní tvrzení ve světle takto zjištěného skutkového a právního stavu věci shledat irelevantními (tj. soud zjistí, že s řízením nijak nesouvisí a nejsou pro jeho výsledek podstatná nebo jsou zcela nadbytečná) nebo nevěrohodnými (tj. soud jejich pravdivosti ve světle dostatečně zjištěného skutkového stavu věci neuvěří) a nově vznesené důkazní návrhy k jejich prokázání jako nadbytečné odmítnout. Tyto své závěry však krajský soud musí vždy náležitě odůvodnit.“ Jak již bylo uvedeno shora, Nejvyšší správní soud krajskému soudu uložil, aby v projednávané věci znovu posoudil, zda správní orgány dostály povinnosti zjistit skutkový stav tak, že o něm neexistovaly důvodné pochybnosti. Ze závěrů Nejvyššího správního soudu vyplývá, že krajský soud nemůže odmítnout provedení důkazů pouze s poukazem na to, že nemá suplovat činnost správního orgánu. Na druhé straně zde však vyvstává nutnost v tomto soudním řízení respektovat převážně uplatněný kasační princip, tedy skutečnost, že soud ve správním soudnictví „není správním tribunálem judex facti“, ale že se soudní přezkum v tomto řízení omezuje pouze na revisio in jure, tj. že soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění správního orgánu bez toho, že by pokračování dokazování sám doplnil. Soud ve správním soudnictví tak nemůže nahradit nedostatečná skutková zjištění vlastními závěry, potažmo skutkové závěry správního orgánu měnit, pokud sám nedokazoval. To však znamená, že když podklady použité správním orgánem ke zjištění skutkového stavu a prokázání žalobcovy viny byly postačující k vydání rozhodnutí o tom, že se žalobce jako obviněný dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti, přičemž o skutkovém stavu věci nevznikly v přestupkovém řízení žádné důvodné pochybnosti (stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, čj. 1As 83/2013-60), tak bylo možné i v tomto soudním řízení vycházet pouze z takto zjištěného skutkového stavu věci a nebylo třeba dokazování v soudním řízení doplňovat. Žalobce v řízení před krajským soudem navrhoval provedení důkazu odborným posudkem, který měl prokázat jeho tvrzení, že rychloměr při měření nepracoval správně. S ohledem na níže uvedené, se takový důkaz jeví jako nadbytečný. Ze spisového materiálu je patrné, že měření bylo provedeno certifikovaným rychloměrem s platným ověřovacím listem obsluhovaným řádně proškolenou osobou. Policisté byli opakovaně přizváni ke svědecké výpovědi, kde byli k průběhu měření dotazováni, z jejich výpovědí nevyplynula žádná skutečnost, která by mohla vést k pochybnostem o správnosti provedeného měření. Záznam o přestupku z měřicího zařízení podává jednoznačnou informaci o naměřené rychlosti (146 km/h) a obsahuje veškeré další náležitosti. Žalobce mohl zpochybnit hodnoty zaznamenané rychloměrem přímo při zastavení vozidla Policií ČR, on se však do oznámení přestupku sám vyjádřil v tom smyslu, že spěchal z pracovních důvodů a připojil svůj podpis. Také z tohoto vyjádření je zřejmé, že žalobce překročení nejvyšší povolené rychlosti tak, jak je zaznamenal rychloměr, akceptoval. Žádné indicie o možném selhání použitého rychloměru se ze spisu nepodávají, žalobce v průběhu správního řízení ani v žalobě neuvedl, že by např. tachometr jeho vozidla udával v okamžiku měření jinou rychlost, než byla zaznamenána rychloměrem. Měření bylo prokazatelně uskutečněno k tomu proškolenou a pověřenou osobou. Správní orgán vycházel z podkladů postoupených mu orgány Policie ČR majících dostatečnou důkazní hodnotu, tím spíše za situace, kdy žalobce po spáchání přestupku na místě ani v průběhu správního řízení uvedená skutková zjištění relevantně nezpochybnil. Nelze než konstatovat, že správním orgánem shromážděné podklady postačovaly pro závěr o odpovědnosti žalobce za zmíněný přestupek. Pokud žalobce tvrdí, že nebyl dodržen návod k obsluze, tak k tomu i Nejvyšší správní soud již konstantně judikuje, že pokud byla rychlost vozidla řízeného přestupcem rychloměrem zaznamenána, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2013, 3As 82/2012-27, dále pak např. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, čj. 1As 83/2013-60). Soud má také pochybnosti o důkazní hodnotě a odbornosti žalobcem předloženého důkazu, „odborného posudku“. Posudek není podepsaný, lze seznat pouze tolik, že posuzovatelem byl živnostník, žádná relevantní odbornost se z údajů na posudku uvedených nepodává. Posuzovatel evidentně není soudním znalcem, neboť posudek neobsahuje náležitosti znaleckého posudku. Odpovědi na evidentně účelově a zjednodušeně položené otázky nejsou v souladu s obsahem vlastního posouzení. V něm je totiž vyslovena pouze pochybnost, nikoliv zcela přesný a určitý závěr týkající se správnosti měření. Z posudku totiž vyplývá, že pouze není možné konstatovat, že změřená rychlost odpovídala rychlosti měřeného vozidla, tj. zda měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze. Z toho vyplývá pouze neprokázaná „pochybnost“ zpracovatele posudku, aniž by uváděl, jaká že to konkrétní ustanovení návodu k obsluze měřícího zařízení nebyla dodržena. Ničím nepodložené hypotézy není správní orgán ani soud mu povinen vyvracet, jelikož pokud něco žalobce tvrdí, takto musí i prokázat (je to žalobce, koho tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, pokud hodlá zpochybnit závěry správního orgánu o jeho odpovědnosti za zmíněný přestupek, k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013-35). Proto soud vzhledem ke zcela doloženému a prokázanému protiprávnímu jednání žalobce nepovažoval za nutné provádět jakékoli další dokazování, a to nejen tímto „odborným“ posudkem, jehož odbornost žalobce ničím nedoložil a který se ani náznakem neblíží kvalitě znaleckého posudku. V dané věci je zcela jasné, že správní orgány důvodně považovaly zjištění skutkového stavu za dostatečné, nevyvolávající pochybnosti (viz výše uvedené podklady o proškolení, ověření a kalibraci měřícího zařízení, záznam z měřicího zařízení), přičemž tyto důkazy považuje nejen zdejší soud, ale i Nejvyšší správní soud za dostatečné a osvědčující skutečnost, že přestupek spáchán byl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, čj. 3As 9/2013-35), proto soud nepovažoval za potřebné provádět žalobcem navržený důkaz. Uvedený závěr soudu ve vztahu k návrhu žalobce na provedení důkazu až v soudním řízení předloženým „odborným“ posudkem lze uzavřít tak, že pokud byla rychlost vozidla žalobce rychloměrem zaznamenána, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze. Krajský soud za dostatečně doloženého a prokázaného skutkového stavu není povinen provádět tento žalobcem navržený důkaz, jelikož takový postup žalobce považuje již za účelový. Žalobní bod označený č. 2 nemá opodstatnění. Záznam měření provedený měřícím zařízením RAMER 10 C je ve spise založen a ve správním řízení byl proveden důkaz ověřovacím listem autorizovaného metrologického střediska o tom, že měřidlo bylo ověřeno a lze jej podle návodu k obsluze k měření používat a v době měření byl tento ověřovací list platný. Oba policisté provádějící silniční kontrolu byli pro práci s rychloměrem RAMER 10 C proškoleni. I to je ve spise doloženo. Jestliže radarový rychloměr zachytil, že vozidlo jelo v okamžiku měření rychlostí 146 km/hod., pak jeho rychlost po odpočtu 3% možné odchylky činila rychlost vozidla 141 km/hod. Oba policisté potvrdili, že při měření rychlosti žalobce postupovali při obsluze radarového zařízení v souladu s návodem k obsluze a je jednoznačně doloženo, že pro plnění takových úkolů jsou proškoleni. V řízení o přestupku bylo tudíž prokázáno, že žalobce nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku překročil. Je-li tu záznam radarového přístroje, jehož platnost pro dobu měření byla ověřena, o tom, že žalobce v daném místě překročil povolenou rychlost a jel rychlostí 146 km/hod. po odpočtu možné odchylky 141 km/hod., pak soud nesdílí názor žalobce o tom, že výstup z měřícího zařízení je nic nedokazujícím cárem papíru. S ohledem na shora uvedené zde není pochyb o tom, že výstup z měřicího zařízení jednoznačně prokazuje rychlost vozidla žalobce v okamžiku spáchání přestupku, ani o tom, že rychloměr byl použit v souladu s návodem k obsluze. Soud tedy nepřijal žalobcovu námitku o tom, že měření rychlosti bylo nesprávné z důvodu špatné funkce GPS měřicího zařízení, resp. z důvodu špatného nastavení úhlu odklonu radarové hlavy. Jak již bylo shora pojednáno, kdyby hrálo špatné nastavení úhlu odklonu radarové hlavy (kamery) v procesu měření negativní roli a měření mohlo být touto skutečností nějak ovlivněno, nedošlo by v žádném případě k vyhotovení fotozáznamu. Ten však vyhotoven byl, fáze ověření výsledků měření tedy evidentně řádně proběhla. Současně je třeba brát v potaz, že úhel radarové hlavy je přednastaven, tj. jeho úprava obsluhou není možná. Zasahující policisté vykonávali při měření svoji služební povinnost, byli řádně proškoleni, záznam byl pořízen zařízením splňujícím předepsané metrologické požadavky a ani v průběhu správního řízení nebylo zjištěno cokoli, co by uvedené závěry zpochybňovalo. Co se žalobcem tvrzené špatné funkce GPS týče, je třeba předně připomenout, že GPS pozice měřicího vozidla je pouze orientační. Ze správního spisu neplyne, že by tato pozice byla zachycena kalibrovaným a ověřeným měřidlem. Ověřovací list založený ve správním spise se vztahuje pouze k rychloměru samotnému a jeho ověření se vztahuje výhradně k jeho primární funkci, kterou je měření rychlosti vozidel, nikoli přesné měření polohy. To znamená, že i za situace, že by GPS souřadnice po zadání indikovaly, že se měřicí vozidlo mělo nacházet mimo vozovku, neznamenalo by to, že rychloměr nepracoval v době měření správně, neboť z povahy věci nemá funkčnost GPS modulu vliv na funkci radarového rychloměru, tj. výsledek měření nemá návaznost na GPS modulem zjišťovanou polohu vozidla. Není současně pochyb o tom, že měřicí zařízení bylo pevnou součástí pohybujícího se vozidla policistů, které se zjevně nacházelo na silnici. V souvislosti se žalobcem odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (čj. 3As 29/2011-51) nelze než konstatovat, že se vztahovalo k jinému měřicímu zařízení pracujícímu na odlišném principu, než jaké bylo použito v projednávané věci a měření proběhlo za odlišných skutkových okolností (měření z protisměru), pročež na projednávanou věc nedopadá. Správní orgány se navíc od odkazovaného rozhodnutí nikterak neodchýlily. I radarový přístroj RAMER 10 C je zapotřebí používat v souladu s návodem k obsluze a pro objasnění toho, zda se tak stalo, byl ve správním řízení proveden důkaz jednak dokladem o proškolení policistů k obsluze tohoto zařízení, jednak výslechem policistů provádějících měření a ti oba uvedli, že měření právě v souladu s návodem uskutečnili. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku požadoval právě pro ověření okolnosti, zda bylo při měření postupováno v souladu s návodem, zasahující policisty vyslechnout. To v souzené věci správní orgán I. stupně splnil. Nadepsaný soud při vědomí povinnosti řídit se v tomto novém řízení závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, dospěl k závěru, že skutkový stav zjištěný správními orgány poskytoval dostatečně spolehlivý podklad pro rozhodnutí. Jak předestřel Nejvyšší správní soud, princip plné jurisdikce zaručuje žalobci, resp. obviněnému z přestupku dobrodiní uplatnit nová tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový stav a jim odpovídající důkazní návrhy poprvé až v řízení před krajským soudem, který je nemůže označit bez dalšího za nepřípustné. Za situace, kdy správní orgány opatřily takovou sadu důkazů, z níž bylo možné jednoznačně usoudit, že se žalobce skutku dopustil a při současné absenci rozumných důvodů zakládajících pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, nelze rozumně očekávat, že by žalobcova změna z pasivního postoje v řízení před správními orgány v postoj aktivní soudním řízení, vedla k úspěchu ve věci. Zjištěný skutkový stav není třeba doplňovat dalším dokazováním. Nově uplatněný důkaz se ve světle zjištěného jeví nadbytečným a v neposlední řadě i nevěrohodným z důvodů shora uvedených. Z takto zjištěného stavu soud vycházel při projednání žaloby. Žalobní bod o tom, že napadené rozhodnutí je neurčité a nepřezkoumatelné pro nedostatečnou specifikaci místa, ve kterém k přestupku došlo, nemá opodstatnění. Žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost 90 km/hod. na silnici I. třídy č. 03 ve směru jízdy od obce Chotýčany na obec Borek. V tomto úseku se nenachází žádná obec, žádné budovy, silnice je v tomto úseku obklopena zemědělskou půdou, lesním porostem, případně stromy a keři rostoucími mimo les. V celém tomto úseku činí maximální povolená rychlost 90 km/hod., a právě v tomto úseku bylo zjištěno, že žalobce takto právním předpisem maximální povolenou rychlost překročil, jestliže rychlost jím řízeného vozidla byla změřena po odpočtu odchylky v hodnotě 141 km/hod. Spočívá-li jednání zakládající skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích v překročení nejvyšší povolené rychlosti mimo obec o 50 km/hod. a více, pak vymezení místa, kde se tohoto přestupku žalobce dopustil označením silnice, jejího úseku ohraničeného dvěma obcemi, tak prvostupňové rozhodnutí zcela dostatečně určuje místo, kde se skutek stal. Takovému určení místa odpovídá záznam pořízený měřícím zařízením, ze kterého je zřejmé, že podél silnice za měřeným vozidlem se nachází stromoví a uvádí se poloha podle GPS. Výrok rozhodnutí je proto přezkoumatelný a odpovídá spisové dokumentaci. Popis skutku odpovídající danému přestupku je proto zcela určitý a nezaměnitelný a nachází-li se podél silnice, na které byla v daném místě rychlost vozidla měřena, lesní porost, lze se jen obtížně domáhat toho, aby výrok rozhodnutí obsahoval údaj o čísle popisném a objektu, kde rychlost měla být měřena. Závazný je výrok rozhodnutí o tom kdy, kde a jakým počínáním se žalobce přestupku dopustil a místo, kde se tak stalo je zcela dostatečně konkretizováno. V celém tomto úseku platí nejvyšší povolená rychlost 90 km/hod. a tudíž v celém tomto úseku nesmí řidič jet rychlostí 141 km/hod. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí na straně 5 je reagováno na námitky žalobce ze dne 8. 1. 2014, správní orgán se vypořádal s argumentací žalobce dovolávající se judikatury Nejvyššího správního soudu, kdy uvedl, že nejedná se o identické věci, dodává se, že přesná poloha je určená podle GPS. Takové odůvodnění prvostupňového rozhodnutí neznamená, že výrok rozhodnutí je zapotřebí číst současně s dokumentací opatřenou policií. Podle svědeckých výpovědí policistů, kteří silniční kontrolu prováděli a v souladu s písemnostmi předanými správnímu orgánu, si žalobce byl vědom toho, že přestupku se v úseku silnice I. třídy č. 03 ve směru jízdy od obce Chotýčany na obec Borek dopustil. Byl si tudíž vědom, ve kterém místě se přestupek stal. Souřadnice GPS jsou uvedeny v záznamu měření a byly vytištěny měřícím zařízením RAMER 10 C. Vedle zeměpisných údajů přístroj zaznamenal nadmořskou výšku, ve které se měření událo. Argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2014, čj. 4As 28/2010-56 přiléhavá není, protože ve věci projednávané Nejvyšším správním soudem bylo na sporu, zda k měření rychlosti došlo v obci či mimo obec. Rovněž v oznámení o zahájení řízení o přestupku je místo, čas a způsob jednání odpovídající skutkové podstatě daného přestupku jednoznačně a přesně specifikován, takže žalobce měl vědomost o tom kde, kdy se překročení nejvyšší povolené rychlosti na silnici mimo obec dopustil, což ostatně prokázal již při silniční kontrole, kdy písemně vyjádřil, že tak učinil v zájmu plnění pracovních úkolů. Bylo-li v oznámení o zahájení řízení jednoznačným způsobem konkretizováno, o podezření z jakého přestupku se jedná, nebyl žalobce nikterak omezován na svých právech hájit se v přestupkovém řízení tak, jak jsou dána zákonem o přestupcích. Je-li místo, kde k přestupku došlo, jednoznačně a dostatečně spolehlivě ve výroku rozhodnutí identifikováno, není prostor pro zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Soud nesdílí žalobcův názor vyjádřený v bodu 3 žaloby o tom, zda měření se uskutečnilo v souladu s návodem k obsluze měřícího zařízení. Zástupce žalobce v průběhu řízení při ústním jednání navrhl návod opatřit, uvedl, že jej nezná a po seznámení s tímto návodem požadoval opakovat výslech policistů provádějících kontrolu v zájmu zjištění, zda měření se uskutečnilo v souladu s tímto návodem. Důkaz návodem ve správním řízení proveden nebyl a je-li na správním orgánu, aby rozsah dokazování určoval, pak v tomto ohledu nikterak nepochybil. Oba policisté shodně vypověděli, že při obsluze zařízení postupují v souladu s návodem, v souladu s návodem zařízení obsluhoval svědek Z., obsluhy zařízení jsou oba zasahující policisté znalí a je doloženo, že pro obsluhu měřícího zařízení jsou proškoleni. Jestliže jsou policisté obeznámeni s tím, jak měřící zařízení obsluhovat a při této činnosti se návodem řídí a podle tohoto návodu bylo postupováno rovněž při měření rychlosti vozidla řízeného žalobcem, pak těmito důkazními prostředky je dostatečně prokázáno, že rychlost vozidla byla změřena správně a výsledek měření je spolehlivým důkazem o rychlosti vozidla řízeného žalobcem. V souzené věci měřicí zařízení obsluhoval R. Z., nikoliv V. M. Ten řídil služební vozidlo. R. Z. se zmocněnec žalobce na proškolení k obsluze radarového zařízení nedotazoval. Výpověď svědka V. M. je v žalobě citována pouze částečně, vedle toho, že svědek uvedl, že součástí spisu je doklad o proškolení k obsluze radaru, též uvedl, že je seznámen s návodem a technickými podmínkami tohoto zařízení, protože pokud proškolený je, tak se s těmito podmínkami seznámit musel, jinak by doklad o proškolení neobdržel. Způsob odpovědi svědka k dotazům zmocněnce žalobce proto neznamená, že svědek řádně proškolen k práci s měřícím zařízením nebyl. Soud zdůrazňuje, že to nebyl svědek M., kdo měření prováděl, byl to druhý z policistů, ve vztahu ke kterému však dotazy ohledně proškolení zmocněnec žalobce neuplatnil. Při dalším ústním jednání dne 8. 1. 2014, ke kterému se zmocněnec žalobce nedostavil, byli oba svědci vyslechnuti opakovaně, přičemž svědek M. zdůraznil, že záznam o měření obsahuje všechna data, která má obsahovat, což svědčí o tom, že měření bylo provedeno podle návodu. Svědek Z. při tomto jednání uvedl, že při obsluze měřící techniky postupoval v souladu s návodem, a kdyby zařízení nebylo nastaveno správně a dodrženy všechny podmínky, přístroj by měření vyhodnotil jako nesprávné a nebyl by tu žádný záznam o výsledku měření. Oba policisté shodně uvedli, že nejsou oprávněni bez souhlasu výrobce měřícího zařízení šířit návod k jeho obsluze. Jestliže svědkové vysvětlili, že bylo postupováno při měření v souladu s návodem, výsledek měření je doložen výtiskem z radarového zařízení, pak v řízení bylo spolehlivě prokázáno, jakou rychlostí žalobce v okamžiku měření jel. Je-li tu doklad o proškolení policistů k obsluze radarového zařízení vydaný k tomu povolaným orgánem, pak nebylo zapotřebí provádět důkaz návodem k obsluze zařízení, v důsledku čehož nebylo zasaženo do práv, kterých se žalobce dovolává. Doklady o proškolení zasahujících policistů vydalo Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje České Budějovice. V dokladu se uvádí, kdo byl školitelem, číslo osvědčení tohoto školitele. Doklad byl vydán zástupcem vedoucího odboru služby dopravní policie. Vedle toho, že je tu písemný doklad o proškolení policistů, takové proškolení potvrdili i policisté sami, nejde proto o nevěrohodné doklady. Pro věc je rozhodné, že policista obsluhující zařízení byl pro ten účel proškolen, uvedl, že v případě, kdyby návod k obsluze dodržen nebyl, zařízení k měření by neobsahovalo požadované údaje. Případné formální nedostatky dokladu o proškolení neznamenají, že policisté proškoleni k obsluze měřícího zařízení nebyli. To však výslechem policistů prokázáno nebylo, naopak oba potvrdili, že k obsluze měřícího zařízení proškoleni jsou a práci s tímto přístrojem znají. Další žalobní bod se vztahuje k vyjádření žalobce učiněném při kontrole žalobce poté, co byl dne 19. 6. 2013 zasahujícími policisty zastaven a bylo mu sděleno, že se dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti na daném úseku, kde byla naměřena rychlost 141 km/hod. Zasahující policisté pořídili oznámení o přestupku, ve kterém je žalobce identifikován, identifikováno je jím řízené motorové vozidlo a konkretizuje se, v jakém počínání přestupek spočívá. V rubrice formuláře nadepsané jako vysvětlení a podpis občana, který je z přestupku podezřelý, žalobce sám uvedl, že spěchal z pracovních důvodů a toto sdělení podepsal. Toto vysvětlení pořídil zcela prokazatelně žalobce sám, protože rukopis žalobcův a policisty, který oznámení vyhotovil, se liší. Nejedná se proto o pouhý podpis žalobce v oznámení o přestupku, ale vlastnoručně sepsané vysvětlení příčiny, která vedla k porušení dopravních předpisů o nejvyšší povolené rychlosti mimo obec. Vysvětlení žalobce je v souladu s tím, že vyjádřil zájem vyřídit věc na místě, což samo o sobě znamená, že žalobce si byl vědom, že se daného přestupku dopustil. V souladu s vysvětlením žalobce a úředním záznamem jsou výpovědi zasahujících policistů, kteří byli jako svědci vyslechnuti a údaje v označených písemnostech ve správním řízení potvrdili. Ze spisové dokumentace je tudíž jednoznačně seznatelné, že žalobce si byl vědom toho, že se daného přestupku dopustil. Proto argumentace uvedená v bodu 5 žaloby není důvodná. O tom, o kolik žalobce nejvyšší možnou rychlost na úseku mimo obec překročil, je založen důkaz ve formě záznamu z měřícího zařízení. V žalobním bodu 6 se žalobce dovolává práva na spravedlivý proces, do kterého bylo zasaženo tím, že dostalo se mu poučení ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Toto žalobní tvrzení nemá oporu ve spisové dokumentaci. Žalobce byl písemností datovanou dne 9. 1. 2014 vyrozuměn o tom, že dokazování bylo ukončeno a v této písemnosti se žalobci dostalo výslovného poučení o tom, že má právo seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, v jakém termínu a v jakém místě. Písemnost byla zmocněnci žalobce doručena dne 17. 1. 2014. Ve stanovené lhůtě se žalobce ani jeho zmocněnec s obsahem spisu neobeznámili. Jestliže se žalobci poučení ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu zcela prokazatelně dostalo, pak není postup úřadu v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013 č. j. 7As 11/2013-30.

Poučení