10 Af 38/2014 - 142

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce INTERTOUR, spol. s r. o., se sídlem Kutná Hora - Karlov, Hrnčířská 195, zastoupeného JUDr. Janem Tryznou, advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 4, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2014, č. j. MF-84313/2013/12-1204, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 7. 2. 2014, č. j. MF-84313/2013/12-1204, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Tryzny.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 7. 2. 2014, č. j. MF-84313/2013/12-1204 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů a podle § 22 odst. 10 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 250/2000 Sb.“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměr č. 12/2013 na odvod za porušení rozpočtové kázně ze dne 21. 5. 2013, zn. RRRSJ 6338/2013, vydaný Úřadem Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad (dále jen „správce daně“). Platebním výměrem uložil správce daně podle § 22 zákona č. 250/2000 Sb. žalobci jakožto příjemci podpory projektu č. reg. CZ.1.14/3.2.00/03.00707, název projektu: Revitalizace kulturní památky zámku Bystřice nad Úhlavou odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 21 654 611 Kč, a to z důvodu závažných porušení několika ustanovení Smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace z regionálního operačního programu NUTS II Jihozápad ze dne 27. 1. 2009 (dále jen „Smlouva“) a z důvodu porušení závazných dokumentů Regionálního operačního programu NUTS II Jihozápad (dále jen „ROP JZ“). Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 11. 4. 2014 žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten ji usnesením ze dne 23. 5. 2014, č. j. 9 Af 18/2014, postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce v žalobě napadá napadené rozhodnutí a je toho názoru, že v něm přijaté závěry nemají oporu ve správním spise a jsou nezákonné. Žalobce je přesvědčen, že nemohlo být ve věci rozhodováno podle zákona č. 250/2000 Sb., ve znění zákona č. 477/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 4. 2009 (dále jen „novela 477/2008 Sb.“). Žalobce uvádí, že teprve touto novelou byla do zákona č. 250/2000 Sb. vložena ustanovení, která umožňovala považovat za porušení rozpočtové kázně nesprávné nakládání s peněžními prostředky poskytnutými z ROP JZ. Tato novela vstoupila v účinnost dne 1. 4. 2009. Smlouva mezi žalobcem a Regionální radou regionu soudržnosti Jihozápad (dále též jako „Regionální rada“) byla uzavřena dne 27. 1. 2009, tj. před účinností zmíněné novely. Samotná novela č. 477/2008 Sb. neobsahuje žádné přechodné ustanovení, podle kterého by její právní úpravu bylo možno vztáhnout na již uzavřené smlouvy o poskytnutí dotace. Pokud žalovaný aplikuje zákon č. 250/2000 Sb. ve znění novely č. 477/2008 Sb., tak se podle názoru žalobce dopouští nepřípustné aplikace právní normy, což vykazuje znaky nepravé retroaktivity. Žalobce je toho názoru, že přípustnost nepravé retroaktivity musí vyplývat z novelizujícího právního předpisu. Podle žalobce je základem pro závěr o porušení rozpočtové kázně tvrzení o porušení Smlouvy, aniž by však ze zákona vyplývalo, že za porušení rozpočtové kázně se považuje též porušení povinnosti ze smlouvy uzavřené přede dnem účinnosti novely č. 477/2008 Sb. Žalobce má za to, že je aplikací nepravé retroaktivity na jeho případ zasahováno do jeho práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobce mělo být postupováno podle zákona č. 250/2000 Sb. ve znění do 1. 4. 2009. Žalobce shrnuje, že podle žalovaného byly porušeny dvě povinnosti, a to jednak nebyla provedena dostatečná propagace projektu (zjištění č. 1 kontroly č. 4) a nebyla nahlášena škodní událost (zjištění č. 4 kontroly č. 4). Ve vztahu k nedostatečné propagaci žalovaný uvedl, že byly porušeny zjištění č. 1 pod písm. d) a e) zápisu o kontrole č.

4. Žalobce však tvrdí, že ve správním spise nejsou obsaženy žádné podklady, které by poskytovaly oporu pro tento závěr. Žalobce tvrdí, že není pravdou, že by se proti těmto zjištěním neohradil. Žalobce uvádí, že vznesl námitky, na které správce daně reagoval svým stanoviskem ze dne 3. 4. 2013, č. j. RRRSJ 4319/2013. Co se týká kompletní webové prezentace, tak ta byla podle žalobce realizována a byla a je funkční. K tomu žalobce dokládá printscreeny webových stránek. Samotná prezentace byla také dostupná na přenosném počítači umístěném ve vstupním prostoru zámku a fungovala i v režimu offline z důvodu častých výpadků internetu. Kontrolní pracovníci si předvedení přenosného počítače nikdy nevyžádali. Dále podle žalobce není pravdou, že nefungovala rezervace přes webové stránky. Využití prostor zámku bylo možné elektronicky objednat a rezervovat. To žalobce dokládá kopií objednávky. Byla zřízena i turistická nabídka regionu, v níž byly vždy umístěny aktuální letáky a informace o možnostech vyžití v regionu, příp. další informace mohla podat přítomná obsluha. Žalobce podotýká, že přenosný počítač, zřízení prezentace a informační služby nebyly zahrnuty do rozpočtu projektu a poskytnutá dotace se na tyto služby vůbec nevztahovala. Všechny tyto aktivity byly financovány z mimoprojektových prostředků žalobce (viz rozpočet – položka 2.8 a 2.9). Žalobce je přesvědčen, že o porušení rozpočtové kázně jde pouze při neoprávněném použití prostředků poskytnutých z rozpočtu, což nebyl tento případ, neboť žalobce nakládal pouze s vlastními prostředky neposkytnutými z ROP JZ. Dále žalobce nepovažuje za pravdivou výtku, že nebyla nahlášena škodní událost. Tento závěr žalovaného vychází z neúplného obsahu správního spisu. Hlášení o škodní události zaslal žalobce poskytovateli dotace dne 20. 12. 2011, nikoliv až dne 16. 7. 2012. Poskytovatel dotace na to žalobci odpověděl dne 3. 1. 2012 prostřednictvím Mgr. N., že informaci bere na vědomí a že pojistná událost má být popsána v monitorovací zprávě, která má být předložena v červenci 2012. Žalobce se proti této výtce ohradil v námitkách proti 4. Kontrolní zprávě. Na tyto námitky obdržel stanovisko správce daně ze dne 3. 4. 2013, v němž se na str. 7 uvádí, že škodní událost byla skutečně poskytovateli dotace e-mailem ohlášena dne 20. 12. 2011. Žalobce souhrnně uvádí, že kontrola č. 3 a 4 byla správcem daně vedena za účelem „cokoliv špatného najít“. Kontrolní závěr č. 3 obsahuje celkem sedm zjištění údajných pochybení, které se na první pohled zdají být naprosto zásadní, avšak při bližším zkoumání jsou to pochybení smyšlená a subjektivně posouzená. Kontrolní závěr č. 4 obsahuje dalších šest pochybení, z nichž před žalovaným obstála pouze dvě dílčí pochybení, a to navíc opět chybně posouzená. Podle žalobce je naprosto evidentní, že žalovaný při svém rozhodování buď neměl k dispozici správní spis, nebo se s ním neseznámil. Žalobce je taktéž přesvědčen, že správní spis neobsahuje žádné podklady k učinění závěru o tom, že došlo k pochybení č. 1 a č. 4 kontrolního zjištění č. 4., a tedy k údajnému porušení smlouvy o poskytnutí dotace. Žalobce konečně namítá, že není možné uložit odvod za porušení rozpočtové kázně rovnající se celé poskytnuté dotaci. Podle § 22 odst. 5 zákona č. 250/2000 Sb., ve znění novely č. 477/2008 Sb., musí být uložena povinnost vrátit dotaci jen v takové výši, která odpovídá porušení podmínek poskytnutí dotace. Odvod má odpovídat částce neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků. Žádnou myslitelnou interpretací nelze toto ustanovení vyložit tak, že pokud nelze vyčíslit rozsah porušení povinnosti, je nutno vrátit vždy celou dotaci. Navíc argument, že nelze vyčíslit rozsah porušení povinnosti, je lichý. Pokud je např. žalobci neoprávněně vytýkáno, že nebyla zřízena webová prezentace, pak lze náklady na její zřízení určit např. zjištěním obvyklé ceny za obstarání této služby. Správními orgány zvolený výklad považuje žalobce za zjevně absurdní a uvádí k tomu příklad. Žalobce dále namítá, že porušením rozpočtové kázně nemůže být porušení jakékoliv povinnosti podle Smlouvy, nýbrž zde musí být dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a čerpáním dotace, tj. musí dojít k tomu, že poskytnuté prostředky nejsou vynaloženy na ten účel, na který vynaloženy být měly. Pak ovšem nelze postihovat např. porušení pouhé oznamovací povinnosti (hlášení škodní události), protože takové opomenutí nemá na nakládání s dotací žádný vliv. Žalobce dále do spisu založil protokol o výsledku fyzické kontroly interim dne 15. 8. 2011, z něhož vyplývá, že byla kontrolována taktéž publicita a nebyly v této souvislosti zjištěny žádné nedostatky. Proto se žalobce táže, jak je možné, že kontrola ex post realizovaná o rok později odhalila v tomto ohledu nedostatky. Ve vztahu ke své námitce o tom, že nelze ukládat odvod ve výši celé dotace v situaci, kdy jde o porušení rozpočtové kázně naprosto marginální, žalobce doplnil, že aktuálně zjistil, že Výbor Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad schválil nový Metodický pokyn k porušení rozpočtové kázně ke dni 18. 4. 2014 (usnesení č. 937/2014), ve kterém jsou obsaženy tabulky, které stanoví procentní hranice výše odvodů za porušení jednotlivých povinností plynoucích z rozpočtové kázně. Podle této Metodiky by žalobci mohl být uložen odvod max. ve výši 10 % dotace. Postup žalovaného, který ponechal odvod ve výši 100 % celé dotace, je podle žalobce záměrně likvidační, naprosto svévolný a je v rozporu s principy dobré správy. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný uvedl, že je nutno vycházet ze zákona č. 250/2000 Sb. ve znění ke dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně. Dotace byla poskytována jako ex post a k porušení rozpočtové kázně tedy mohlo dojít až proplacením výdajů, k čemuž došlo až po účinnosti novely č. 477/2008 Sb. K otázce zajištění dostatečné propagace žalovaný uvedl, že rozhodl podle zjištění k datu 25. 7. 2012 až 20. 11. 2012, přičemž nerozporoval, že pochybení mohla být v mezidobí odstraněna. Okolnost, že zajištění propagace nebylo financováno ze samotné dotace, není přitom podle žalovaného rozhodné. Dotace byla poskytnuta za předpokladu, že projekt bude realizován v souladu se žádostí o dotaci, tj. za předpokladu, že žalobce uskuteční veškeré aktivity, které v žádosti uvedl. K pozdnímu hlášení škodní události žalovaný uvedl, že v odvolání žalobce nepředložil žádné důkazy o tom, že se tohoto pochybení nedopustil. Ke stanovení výše odvodu žalovaný uvedl, že Smlouva neobsahuje žádné ustanovení, jakým způsobem bude stanovena výše odvodu v případě méně závažných porušení povinností, které by nebylo možné jednoznačně vyčíslit. Proto nebyla jiná možnost než uložit odvod ve výši celé dotace. Žalobce požádal o přiznání odkladného účinku žalobě. Této žádosti krajský soud vyhověl a usnesením ze dne 27. 6. 2014, č. j. 10 Af 38/2014 – 80, žalobě odkladný účinek přiznal. Do řízení se jako osoba zúčastněná na řízení přihlásila Regionální rada regionu soudržnosti Jihozápad. Krajský soud usnesením ze dne 18. 7. 2014, č. j. 10 Af 38/2014 – 97, rozhodl o tom, že tento subjekt není osobou zúčastněnou na řízení. Proti tomuto usnesení byla osobou domáhající se postavení osoby zúčastněné na řízení podána kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, č. j. 10 As 177/2014 – 46, kasační stížnost zamítl. Tím byla potvrzena správnost postupu krajského soudu. V dalším řízení proto krajský soud s Regionální radou regionu soudržnosti Jihozápad jako s osobou zúčastněnou nejednal. Z obsahu předloženého správního spisu zjistil krajský soud pro věc následující podstatné skutečnosti: Ve spise je založena projektová žádost žalobce o poskytnutí dotace na projekt Revitalizace kulturní památky zámku Bystřice nad Úhlavou, jejíž součástí je dokument nazvaný Zjednodušené finanční a ekonomické hodnocení projektu. Dne 27. 1. 2009 byla uzavřena Smlouva o podmínkách poskytnutí dotace z Regionálního operačního programu NUTS II Jihozápad mezi žalobcem a Regionální radou. Ve spise jsou dále založeny čtyři dodatky ke Smlouvě. Ve spise se nachází protokol o výsledku fyzické kontroly ex-post č. 3 a protokol o výsledku fyzické kontroly ex-post č.

4. Dále jsou ve spise námitky žalobce ze dne 10. 1. 2013 proti oběma protokolům o výsledku fyzických kontrol č. 3 a 4 a stanovisko správce daně k uplatněným námitkám proti oběma protokolům ze dne 3. 4. 2013, zn. RRRSJ 4318/2013 a RRRSJ 4319/2013. Ve spise se nachází platební výměr č. 12/2013 na odvod za porušení rozpočtové kázně, zn. RRRRSJ 6338/2013, kterým byl žalobci uložen odvod ve výši 21 654 611 Kč. V platebním výměru se uvádí, že ve dnech 23. 4. 2012 až 20. 11. 2012 byla prováděna fyzická kontrola ex-post č. 3 za účelem kontroly kvality a rozsahu provedených stavebních prací a dodávek při rekonstrukci vybraných částí objektu zámku a dále za účelem kontroly kvality a rozsahu dodávky vybavení umístěného v rekonstruované části zámku, a to včetně posouzení, zda se jedná o ceny v místě a čase obvyklé. Na základě této kontroly bylo učiněno sedm zjištění, která jsou popsána na str. 2 až 7 platebního výměru. Ve dnech 25. 7. 2012 až 20. 11. 2012 byla prováděna fyzická kontrola ex-post č. 4 za účelem kontroly ověření údajů uvedených v 1. monitorovací zprávě o zajištění udržitelnosti projektu (zejména otevírací doba, návštěvnost, propagace, publicita, oznámení škodní události, stav objektu, stav a kvalita provedených prací a pořízeného movitého majetku) a naplňování cílů projektu. Na základě této kontroly bylo učiněno šest zjištění, která jsou popsána na str. 8 až 12 platebního výměru. Na str. 12 až 37 jsou vypořádány námitky žalobce proti kontrolním zjištěním. Na str. 28 platebního výměru je ve vztahu ke kontrole ex-post č. 3 po námitkovém řízení uveden závěr, že žalobce porušil Smlouvu v čl. VI odst. 1, 8 a 15, neboť plně a prokazatelně nesplnil účel, na který mu byla dotace poskytnuta, nerealizoval projekt v souladu se žádostí o podporu projektu a nenakládá s majetkem získaným z dotace s péčí řádného hospodáře. Dále bylo konstatováno porušení čl. XII odst. 1 Smlouvy, který žalobce zavazuje řídit se při realizaci projektu Příručkou pro žadatele a Příručkou pro příjemce. Na str. 36 platebního výměru je ve vztahu ke kontrole ex-post č. 4 po námitkovém řízení uveden závěr, že žalobce porušil Smlouvu v čl. VI odst. 1, 6, 8 a 15, neboť plně a prokazatelně nesplnil účel, na který mu byla dotace poskytnuta, nehlásil neprodleně změny v projektu, které mají vliv na plnění Smlouvy, nerealizoval projekt v souladu se žádostí o podporu projektu a nenakládá s majetkem získaným z dotace s péčí řádného hospodáře. Dále bylo konstatováno porušení čl. VII odst. 4 Smlouvy, neboť žalobce nepředložil poskytovateli dotace hlášení o pojistné události neprodleně. K podanému odvolání vydal žalovaný dne 7. 2. 2014 napadené rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a platební výměr správce daně potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že akceptuje námitky žalobce vztahující se ke zjištěním fyzické kontroly č. 3, přičemž uvedl, že spisový materiál neobsahuje žádné důkazní prostředky, které by prokazovaly, že odvolatel nedodržel podmínky stanovené pro poskytnutí dotace, jak je uvedeno v protokolu o fyzické kontrole č.

3. Žalovaný především dospěl k závěru, že projekt rekonstrukce nebyl v rozporu s požadavky právních předpisů a se závaznou metodikou platnou v době podání žádosti o poskytnutí dotace. Vytýkané nesplnění kvalitativních požadavků na rekonstrukci památkových objektů a příliš vysoké ceny svítidel, nábytku a garnýží, žalovaný neakceptoval, neboť kritéria pro hodnocení těchto skutečností nebyla mezi stranami Smlouvy sjednána a ani nevychází z nějakých obecně platných pravidel. K překročení rozpočtu přitom nedošlo. Pokud jde o zjištění z fyzické kontroly č. 4, měl žalovaný za prokázané, že povinnost podle čl. VI odst. 8 Smlouvy byla porušena, neboť v rámci kontroly publicity (zjištění č. 1) bylo zjištěno, že projekt není realizován v souladu se žádostí o podporu, jejíž součástí byl dokument, který popisoval zřízení informační služby s veřejným přístupem na internet, moderní webové prezentace a rezervace přes e-recepci. Tyto výstupy projektu nebyly naplněny, jak bylo zjištěno při kontrole č.

4. V rámci zjištění č. 4 měl žalovaný za prokázané, že žalobce neprodleně neoznámil pojistnou událost a tím porušil povinnost podle čl. VII odst. 4 Smlouvy. Námitky žalobce proti ostatním zjištěním v rámci kontroly č. 4 žalovaný akceptoval, neboť se jednalo o skutečnosti do značné míry nezávislé na vůli žalobce a o okolnosti, které nebyly Smlouvou ani metodickými pokyny upraveny. Závěrem žalovaný ohledně výše odvodu konstatoval, že za situace, kdy došlo k porušení takových smluvních povinností, které není možné konkrétně vyčíslit, neměl správce daně jinou možnost, než podle § 22 odst. 5 zákona č. 250/2000 Sb. uložit odvod ve výši celé poskytnuté dotace. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Žaloba je důvodná. Pokud jde o rozhodnou právní úpravu zákona č. 250/2000 Sb., která měla být na případ porušení rozpočtové kázně aplikována, tak se krajský soud plně přiklonil k názoru žalovaného o tom, že bylo nutné vycházet z právní úpravy platné a účinné v době, kdy došlo k porušení právní povinnosti žalobcem. Taktéž se krajský soud shoduje se žalovaným, že k neoprávněnému použití prostředků poskytnutých z rozpočtu ex post mohlo dojít, až od okamžiku, kdy je žalobce dostal do dispozice, tj. v okamžiku, kdy mu byly připsány na účet, k čemuž podle tvrzení žalovaného, které žalobce v žalobě nijak nesporuje, došlo ve dnech 28. 7. 2009, 27. 10. 2009, 29. 4. 2010, 24. 11. 2010, 8. 3. 2011 a 9. 9. 2011. Za situace, kdy je odvod za porušení rozpočtové kázně ukládán jako opatření k nápravě v důsledku porušení právní povinnosti, pak je nepochybné, že se při posuzování toho, zda k porušení rozpočtové kázně došlo, vychází z právní úpravy účinné v době, kdy mělo k porušení právní povinnosti dojít. Z uvedeného hlediska proto není rozhodné, kdy byla uzavřena Smlouva o poskytnutí dotace, nýbrž je rozhodné, kdy došlo k porušení právní povinnosti. Krajský soud se shoduje se žalovaným v tom, že k porušení právní povinnosti spojené s neoprávněným použitím prostředků z rozpočtu mohlo dojít až poté, co byly prostředky žalobci připsány na účet. Proto bylo postupováno podle § 22 zákona č. 250/2000 Sb., ve znění od 1. 4. 2009, tj. ve znění novely č. 477/2008 Sb. V uvedeném znění § 22 zákona č. 250/2000 Sb. bylo zakotveno, že porušením rozpočtové kázně je každé neoprávněné použití prostředků poskytnutých z rozpočtu Regionální rady. K tomu, aby uvedené ustanovení dopadalo na případ žalobce, nebylo nutno žádných intertemporálních ustanovení. Podstatný je okamžik, kdy k porušení povinnosti mělo dojít, a to bylo za účinnosti zmíněné novely. Tj. v době, kdy žalobce porušil právní povinnost spojenou s užitím prostředků poskytnutých z rozpočtu Regionální rady, jednalo se podle § 22 odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb., ve znění platném a účinném k tomu okamžiku, o porušení rozpočtové kázně, za které následovalo uložené opatření v podobě odvodu za porušení rozpočtové kázně. Nejedná se o žádnou nepřípustnou nepravou retroaktivitu. Žalobcovo porušení právní povinnosti bylo posuzováno podle právní úpravy platné a účinné v době, kdy k porušení právní povinnosti došlo. Úvaha žalobce o tom, že pro posuzování porušení rozpočtové kázně v jeho případě mělo být i nadále vycházeno ze zákona č. 250/2000 Sb., ve znění do 31. 3. 2009, tj. ve znění ke dni uzavření Smlouvy a ve znění, kdy se za porušení rozpočtové kázně nepovažovalo neoprávněné užití prostředků z rozpočtu Regionální rady, je naopak naprosto nepřijatelná. Touto logikou by žalobce mohl zcela vědomě veškeré prostředky užít v rozporu se Smlouvou a se schváleným projektem, aniž by jej stíhala jakákoliv veřejnoprávní odpovědnost. Takový výklad je absurdní a odporuje principu zákazu zneužití práva. Krajský soud uvádí, že správce daně – Úřad regionální rady regionu soudržnosti je orgánem oprávněným k vykonávání dohledu nad dodržováním rozpočtové kázně. To vyplývá z § 22 zákona č. 250/2000 Sb. Tento orgán totiž rozhoduje o uložení odvodu a penále za porušení rozpočtové kázně. Zákon č. 250/2000 Sb. v § 22 odst. 1 písm. c) definuje porušení rozpočtové kázně jako každé neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých z rozpočtu Regionální rady regionu soudržnosti. Ustanovení § 22 odst. 2 téhož zákona pak definuje, co se rozumí neoprávněným použitím peněžních prostředků podle odstavce 1. Tím je jejich použití, kterým byla porušena povinnost stanovená zákonem, smlouvou nebo rozhodnutím o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušeny podmínky, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty; dále se jím rozumí i to, nelze-li prokázat, jak byly tyto peněžní prostředky použity. Správce daně žalobci vytkl celou řadu pochybení, avšak v rámci odvolacího řízení žalovaný uvedl, že námitky žalobce ke zjištěním fyzické kontroly č. 3 a k ostatním zjištěním fyzické kontroly č. 4 akceptuje. Z toho krajský soud shodně se žalobcem uzavírá, že žalovaný vyhodnotil, že se žalobce těchto pochybení k rámci realizace projektu nedopustil. Žalovaný ve svém posuzování ustal na tom, že žalobce se dopustil pouze pochybení uvedeného ve zjištění č. 1 a č. 4 fyzické kontroly č. 4, a to ještě jen ve vymezeném rozsahu pochybení, jak bude vymezeno níže. K části napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný akceptoval námitky žalobce, se tudíž krajský soud nevyjadřuje, neboť tyto otázky ani nebyly učiněny předmětem soudního přezkumu. Jediné, co k tomu krajský soud uvádí, je to, že nelze souhlasit se žalovaným v tom, že správce daně v platebním výměru u pochybení vyplývajících z kontroly č. 3 neuvedl konkrétní ustanovení Smlouvy, závazných metodických dokumentů a ani obecně platných předpisů, které měly být porušeny. Tyto informace totiž správce daně v platebním výměru uvedl, a to na str. 28, v části platebního výměru poté, co vypořádal žalobcovy námitky vztahující se ke kontrole č.

3. Pokud jde o meritum věci, tak předně krajský soud přistoupil k posouzení toho, zda lze kontrolní zjištění č. 1 z fyzické kontroly ex-post č. 4 považovat za porušení rozpočtové kázně. Správce daně žalobci vytkl nedostatečnou propagaci projektu, která neodpovídala Zjednodušenému finančnímu a ekonomickému hodnocení projektu (str. 28 až 36), které činilo přílohu žádosti o poskytnutí podpory. Jednalo se o body označené a) až e), přičemž správce dně uvedl, že jednotlivé způsoby propagace nebyly buď realizovány vůbec, nebo jen v omezené míře. Námitky, které žalobce uplatnil, vyhodnotil správce daně v platebním výměru jako nerelevantní. Žalovaný následně ve vztahu ke kontrolnímu zjištění č. 1 fyzické kontroly č. 4 uvedl, že z protokolu o kontrole vyplývá, že nebyly splněny výstupy projektu, ke kterým se žalobce zavázal ve své žádosti, a sice že nebyla zřízena informační služba v severním křídle zámku s veřejným přístupem k internetu a dále že nebyla zřízena kompletní webová prezentace s nejmodernějšími prvky a s kompletní rezervací přes webové stránky. Žalovaný tak shledal, že žalobcem nebyly naplněny podmínky propagace, které vyplývaly z jeho žádosti a které byly správcem daně označeny pod body d) a e) kontrolního zjištění č. 1 z fyzické kontroly č.

4. Ve vztahu k bodům a) až c) kontrolního zjištění č. 1 z fyzické kontroly č. 4 lze uvést, že je žalovaný akceptoval námitky žalobce, neboť se jednalo o výtky správce daně k okolnostem, které jsou do značné míry nezávislé na vůli žalobce. Krajský soud podotýká, že z hlediska porušení rozpočtové kázně není podstatné, zda byly předmětné aktivity financované z prostředků poskytnutých z rozpočtu nebo z prostředků vlastních. Žalobce se ke splnění uvedených služeb zavázal Smlouvou, v níž je v čl. VI odst. 8 uvedeno, že je povinen realizovat projekt v souladu se žádostí. Pokud je tedy zjištěno nesplnění podmínek deklarovaných v žádosti, jedná se o porušení Smlouvy, a tedy o porušení rozpočtové kázně. Podkladem pro závěr o porušení podmínek projektu pod body d) a e) kontrolního zjištění č. 1 z fyzické kontroly č. 4 je právě protokol o této fyzické kontrole. V případě, že obsah tohoto protokolu není relevantně zpochybněn, pak platí presumpce správnosti o tom, co je v něm zaznamenáno. Pro zhodnocení daného porušení rozpočtové kázně je především rozhodný stav v době provádění fyzické kontroly č.

4. Z toho důvodu není možné, aby krajský soud připustil jako důkaz printscreeny webové prezentace na internetu, neboť z nich není nijak patrné, z jakého stavu webové stránky k jakému dni vycházejí. Není to tudíž relevantní důkaz, který by mohl vyvrátit závěr o tom, že v době kontroly na webu neexistovaly virtuální prohlídky atd. Proto má krajský soud za to, že uvedené zjištění se žalobci nepodařilo zpochybnit. Žalobce v žalobě rozporoval zjištění o tom, že informační služba v severním vstupním křídle zámku nebyla zřízena. Správce daně při kontrole zjistil, že v místě je pouze umístěn šanon s fotodokumentací zachycující historii zámku a postup prací souvisejících se záchranou kulturní památky. Podle žádosti však měl být v místě zřízen internetový přístup s historickým exkurzem. Při kontrole bylo zjištěno, že internetová prezentace není v místě zřízena. Pokud se žalobce v námitkách bránil tvrzením, že bylo možné si vyžádat přenosný počítač s internetovou prezentací fungující i offline z důvodu častých výpadků internetu v objektu, pak se krajský soud ztotožňuje s tím, jak námitku vypořádal správce daně. Ten při provádění kontroly osvědčil, že v daném místě nebyla žádná informace pro návštěvníky zámku o tom, že je možné si vyžádat přenosný počítač. Kontrolní pracovníci taktéž osvědčili, že jim přenosný počítač nebyl nabídnut k předvedení. Tvrzení žalobce v žalobě, že si kontrolní pracovníci předložení přenosného počítače nikdy nevyžádali, je zavádějící. Byl to právě žalobce, který byl povinen prokázat, že naplnil podmínky projektu. Bylo proto především na něm, aby existenci přenosného počítače kontrolním pracovníkům předvedl. Pokud žalobce rozporuje závěr o tom, že nefungovala rezervace přes webové stránky, pak lze odkázat na námitky žalobce, které vznesl vůči kontrolním zjištěním, v nichž uvedl, že rezervační systém je realizován telefonicky nebo elektronicky. V žádosti k projektu se žalobce zavázal (viz Zjednodušené finanční a ekonomické hodnocení projektu na str. 28), že bude kladen velký důraz na využití moderních informačních a komunikačních technologií a že bude zřízena kompletní rezervace přes webové stránky (e-recepce). Žalobce v žalobě tvrdí, že využití prostor zámku bylo možné objednat elektronicky. To dokládá přiloženou kopií e-mailové rezervace ze dne 16. 2. 2012. Je skutečně otázkou, zda rezervace prostřednictvím e-mailové komunikace splňuje žalobcem deklarované využití nejmodernějších prvků webové prezentace (e-recepce). Toto je však otázka, která nebyla žalovaným hodnocena, neboť odvolací námitka v tomto duchu nebyla vznesena. S ohledem na to, že krajský soud napadené rozhodnutí zrušuje (nosné důvody viz níže), ukládá žalovanému, aby se touto otázkou v dalším řízení zabýval a vypořádal ji. Pokud by tak totiž nyní učinil krajský soud, předjímal by závěr, který ve věci učiní žalovaný v dalším řízení. Následně přistoupil krajský soud k přezkoumání zákonnosti závěru o porušení rozpočtové kázně na základě kontrolního zjištění č. 4 z fyzické kontroly ex-post č. 4, co se týče porušení povinnosti ohlásit neprodleně pojistnou událost, a dospěl k tomu, že závěr o skutkovém stavu, který žalovaný učinil, je v rozporu se správním spisem [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Správce daně vytkl žalobci v protokolu o fyzické kontrole č. 4, že v prosinci 2011 došlo k poškození části objektu vichřicí a že škodní událost byla v rozporu se Smlouvou ohlášena až v monitorovací zprávě doručené dne 16. 7. 2012. Žalobce v námitkách k tomuto zjištění uvedl, že pojistnou událost Regionální radě nahlásil e-mailem dne 20. 12. 2011. Správce daně ve svém stanovisku k námitkám žalobce ze dne 3. 4. 2013, zn. RRRSJ 4319/2013 na str. 7 konstatoval, že škodní událost byla skutečně ohlášena e-mailem dne 20. 12. 2011 a v tomto rozsahu bylo námitce vyhověno. Kopii tohoto e-mailu přiložil žalobce k uplatněným námitkám. To se promítlo i v platebním výměru na str. 34, kde byla daná námitka uznána částečně relevantní. Přesto však správce daně na str. 36 uvedl, že se žalobce dopustil porušení čl. VII odst. 4 Smlouvy, neboť nepředložil poskytovateli dotace hlášení o pojistné události neprodleně. Na tomto závěru pak setrval i žalovaný v napadeném rozhodnutí a vycházel z toho, že k pojistné události došlo v prosince 2011 a že byla ohlášena až v červenci 2012. Z uvedeného je evidentní, že zde existuje rozpor mezi závěrem žalovaného o skutkovém stavu věci a obsahem správního spisu. Krajský soud má z obsahu správního spisu za prokázané, že správce daně neměl pochybnost o tom, že k oznámení pojistné události došlo e-mailem dne 20. 12. 2011. Správce daně ve svém stanovisku k námitkám žalobce jednoznačně konstatoval, že k oznámení pojistné události došlo e-mailem v prosinci 2011. Kopii e-mailu vzal správce daně evidentně jako doklad o datu oznámení pojistné události, jinak by obsah žalobcem předložené listiny ve svém stanovisku rozporoval, což vůbec neučinil. Následující závěr správce daně o tom, že došlo k porušení Smlouvy, neboť pojistná událost z prosince 2011 nebyla neprodleně oznámena Regionální radě, tedy nemá oporu ve spise. Naopak obsah správního spisu nasvědčuje závěru o tom, že pojistnou událost žalobce nahlásil v souladu s příslušným ustanovením Smlouvy. Podle obsahu e-mailu k pojistné události došlo dne 4. 12. 2011. Oznámení této události dne 20. 12. 2011 považuje krajský soud za postup sice hraniční, ovšem ještě vyhovující požadavku na oznámení pojistné události neprodleně. V tomto rozsahu se tedy žalobce nemohl dopustit porušení rozpočtové kázně a závěr správce daně i žalovaného o porušení čl. VII odst. 4 Smlouvy je chybný. Z toho důvodu krajský soud napadené rozhodnutí zrušil, neboť obsah správního spisu neposkytuje podklad pro závěr o tom, že žalobce porušil čl. VII odst. 4 Smlouvy tak, jak mu bylo vytýkáno správcem daně i žalovaným. Žalobce v žalobě dále namítal, že výše odvodu byla stanovena nezákonně, neboť odvod lze uložit pouze ve výši, která odpovídá porušení podmínek poskytnutí dotace. Žalobce se jinými slovy domnívá, že nebylo přihlédnuto k závažnosti porušení rozpočtové kázně a k jeho vlivu na dodržení účelu dotace. Správce daně na str. 37 platebního výměru uvedl, že s ohledem na závažnost pochybení a četnost porušení Smlouvy a metodických dokumentů ROP JZ byl uložen odvod v celé výši poskytnuté dotace. Správce daně při svém postupu vycházel z toho, že je žalobci kladeno k tíži celkem třináct kontrolních zjištění. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí akceptoval většinu odvolacích námitek žalobce a ustal na závěru, že se dopustil pouze dvou kontrolních zjištění, kterými porušil čl. VI odst. 8 a čl. VII odst. 4 Smlouvy (posledně zmiňované ustanovení Smlouvy navíc žalobce ani neporušil, jak již bylo uvedeno shora). Žalovaný v napadeném rozhodnutí k výši uloženého odvodu uvedl toliko to, že v daném případě došlo k porušení takových smluvních povinností, které není možné konkrétně vyčíslit, a proto zde nebyla jiná možnost, než uložit odvod ve výši celé poskytnuté dotace. Tímto způsobem byla žalovaným odůvodněna výše odvodu přesahující 21 milionů Kč. Předestřený závěr a jeho odůvodnění však podle krajského soudu nemůže obstát. Podle stávající judikatury nelze odvod pojímat jako sankci, nýbrž spíše jako opatření k nápravě jako důsledek porušení právní povinnosti. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2014, č. j. 62 Af 106/2012 – 134, se podává, že „z právní úpravy odvodu za porušení rozpočtové kázně vyplývá, že se jedná o odvod za porušení právní povinnosti; proto musí stanovení odvodu v konkrétní výši jako následek porušení právní povinnosti splňovat základní zásadu proporcionality zásahu veřejné moci do subjektivních veřejných práv. Tomuto požadavku odpovídá dikce § 44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů. Správné stanovení odvodu proto musí obsahovat posouzení rozsahu porušení rozpočtové kázně.“ Vyslovený závěr Krajského soudu v Brně plně koresponduje i se závěry recentní judikatury, např. s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2014, č. j. 2 Afs 49/2013 – 34, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „z rozpočtových pravidel přímo neplyne, že částkou, v jaké byla porušena rozpočtová pravidla, je třeba vždy rozumět celou poskytnutou dotaci. K závěru, že je třeba zkoumat finanční dopady konkrétního pochybení a brát v úvahu jeho závažnost, dospívá i stávající judikatura…“. Obdobně srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 7 Afs 107/2008 – 100, ze kterého se podává, že „stanoví-li § 44 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb., rozpočtová pravidla, ve znění účinném do 31. 12. 2003, povinnost odvést při porušení rozpočtové kázně zpět do státního rozpočtu odvod ve stejné výši v jaké byla rozpočtová kázeň porušena, je při stanovení výše takového odvodu třeba zohlednit, že část peněžních prostředků byla čerpána v souladu s dohodnutými či stanovenými podmínkami, a rozlišovat mezi oprávněně a neoprávněně čerpanými peněžními prostředky.“ Krajský soud si je vědom, že citovaná judikatura se dotýká zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nicméně domnívá se, že daný požadavek na odůvodnění výše uloženého odvodu v souladu se zásadou proporcionality je analogicky plně aplikovatelný i na problematiku porušení rozpočtové kázně a ukládání odvodů podle zákona č. 250/2000 Sb., neboť odvod za porušení rozpočtové kázně podle tohoto zákona má být rovněž stanoven ve výši neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků (§ 22 odst. 5 citovaného zákona, ve znění od 1. 4. 2009). Z uvedeného krajskému soudu vyplývá, že napadené rozhodnutí neobsahuje přezkoumatelnou úvahu stran stanovení výše odvodu, která by reflektovala zásadu proporcionality a obsahovala by posouzení rozsahu porušení rozpočtové kázně. Napadené rozhodnutí tak krajskému soudu znemožňuje přezkoumat, zda byl odvod stanoven ve správné výši, a z tohoto důvodu jako nezákonné neobstojí. S ohledem na konstatovanou vadu napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušil krajský soud napadené rozhodnutí bez jednání a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. V dalším řízení žalovaný v souladu se závazným právním názorem krajského soudu zhodnotí, zda došlo k porušení čl. VII odst. 4 Smlouvy, přičemž vyjde z obsahu správního spisu, ze kterého se podává, že pojistná událost z prosince 2011 byla ještě v tomtéž měsíci Regionální radě oznámena. Žalovaný se současně podrobněji vypořádá s některými otázkami, které vyvstaly ve vztahu k porušení rozpočtové kázně v souvislosti s porušením čl. VI odst. 8 Smlouvy (užití nejmodernějších prvků webové prezentace, rezervace přes webové stránky, e-recepce). Následně žalovaný odstraní nezákonnost týkající se výše stanoveného odvodu, a sice zohlední rozsah porušení rozpočtové kázně v souladu se zásadou proporcionality. K tomu mu může jako vodítko sloužit Metodický pokyn k porušení rozpočtové kázně. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správní orgán, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplacenými soudními poplatky a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Další podání žalobce nepovažoval krajský soud za úkony právní služby, neboť ve věci nepřinesly ničeho nového a týkaly se zejména návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Vzhledem k tomu, že advokát nedoložil, že by byl plátcem daně z přidané hodnoty, nepřistoupil krajský soud ke zvýšení jeho odměny o tuto daň. K částce 6 800 Kč se připočítává částka vynaložená na soudní poplatky ve výši 4 000 Kč (3 000 Kč za žalobu a 1 000 Kč za úspěšný návrh na přiznání odkladného účinku žalobě). Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 10 800 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení