10 Af 82/2016 - 61

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: V. R., IČO: ... bytem M. 1970/14, P. 6 zastoupeného Mgr. Monikou Zatloukalovou, advokátkou sídlem Veleslavínova 133/7, Olomouc proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 15, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2016, čj. MF-10280/1603-3/1961 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2016, čj. MF- 10280/1603-3/1961 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. S-MHMP 597144/2015 ODA-TAX, čj. MHMP 178481/2016 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně uložil žalobci pokutu ve výši 70 000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), jehož se žalobce dopustil tím, že dne 8. 4. 2015 v čase od 10:11 hod. do 10:23 hod. jako dopravce v pozici řidiče taxislužby nedodržel při prodeji úředně stanovenou cenu a účtoval za poskytnutí taxislužby vozidlem tovární značky MB K240, SPZ x na trase nám. Franze Kafky, Praha 1 x roh ulice U Radnice Praha 1 - Hradčanské náměstí, Praha 1 (vzdálenost 3,7 km) částku 375 Kč, přestože podle § 5 odst. 2 zákona o cenách, v návaznosti na nařízení č. 20/2006 Sb. HMP, o maximálních cenách osobní taxislužby, byl oprávněn účtovat částku v maximální výši 159 Kč, a to při použití sazby s maximálními dílčími položkami: nástupní sazba 40 Kč, cena za 1 km 28 Kč a čekání za 1 min. 6 Kč.

3. Napadeným rozhodnutím, které bylo žalobci doručeno dne 2. 11. 2016, žalovaný změnil Prvostupňové rozhodnutí tak, že snížil výši uložené pokuty na 50 000 Kč, ve zbytku rozhodnutí potvrdil.

II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí)

4. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapituloval předchozí průběh správního řízení a jemu předcházející cenové kontroly, shrnul závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí a sumarizoval námitky, které žalobce v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí vznesl.

5. K námitce, že vezl tři česky hovořící zákazníky, které po domluvě s nimi vezl po delší trase, aby poznali Prahu, žalovaný uvedl, že žalobce v průběhu řízení ve shodě s obsahem jednotlivých oznámení o poskytnuté přepravě a svědeckými výpověďmi uvedl, že si cestující dne 8. 4. 2015 objednali jízdu z ulice U Radnice na Hradčanské náměstí na Praze 1. Dle výpisu z webové aplikace mapy.cz je podle žalovaného nejkratší vzdálenost mezi těmito dvěma body 3,7 km (žalovaný doplnil popis této trasy). Všichni cestující dle žalovaného popsali trasu v oznámení o poskytnuté přepravě shodně. Při výslechu tito cestující uvedli, že v průběhu cesty nežádali o změnu trasy nebo jinou trasu. Svědkyně A. K. pak podle žalovaného v průběhu výslechu celou trasu podrobně popsala, a to ve shodě s údaji uvedenými v oznámení o poskytnuté přepravě. Žalovaný doplnil, že dle záznamu o přepravě č. 19 vytištěného z taxametru žalobcem po uskutečněné přepravě však byla celková ujetá vzdálenost mezi ulicí U Radnice a Hradčanským náměstím celkem 10,9 km. Zdůvodnění, které žalobce uvedl již v rámci námitek proti kontrolnímu protokolu dne 15. 5. 2015, a to že na žádost cestujících absolvovali projížďku po Praze spojenou s čekáním v délce cca 5 – 8 minut na cestující v době jejich procházky okolo Petřínské rozhledny, je však dle žalovaného v rozporu s obsahem svědeckých výpovědí, stejně jako s dobou trvání jízdy a průměrnou rychlostí jízdy uvedenými na stvrzence z taxametru. Žalovaný upozornil, že svědci do protokolu uvedli, že nebyla dohodnuta žádná změna trasy či jiná trasa, neuvedli, že by předmětná jízda byla něčím specifická. Dle údajů uvedených na stvrzence z taxametru předmětná jízda trvala od 10:11 do 10:25 hod., tedy 12 minut. V průběhu této doby mělo dle tvrzení žalobce dojit ke krátkému přerušení jízdy (dle stvrzenky 5 minut). Na stvrzence z taxametru je dle žalovaného dále uvedena průměrná rychlost jízdy během přepravy 88 km/hod., což odpovídá zhruba 7 minutám, jakožto celkové faktické době jízdy po odečtení doby čekání. Podle žalovaného je krajně nepravděpodobné, že by se řidič taxislužby pohyboval s cestujícími v historickém jádru Prahy v pracovní den v dopoledních hodinách průměrnou rychlostí téměř 90 km/hod. Taková rychlost, která by sama o sobě znamenala závažné porušení platných právních předpisů, by zcela určitě nesplňovala údajný požadavek cestujících na prohlídku Prahy. Žalovaný proto vyhodnotil tvrzení žalobce, že se mělo jednat o poznávací jízdu Prahou, jako účelové. Dodal, že skutečnost, jakým jazykem cestující hovořili, nehraje v daném případu roli, neboť žalobce musí dodržovat regulovanou cenu taxislužby vůči všem cestujícím bez ohledu na to, jakým jazykem hovoří.

6. K námitkám zpochybňujícím výpovědi svědků žalovaný uvedl, že skutečnost, zda cestující osoby, které uskutečnily kontrolní jízdu, byly v pracovním poměru k Magistrátu hl. m. Prahy, případně zda byly v jiném smluvním poměru k němu nebo nebyly-li v žádném vztahu k němu, nehraje v posuzovaném případu roli. Úkolem figurantů je dle žalovaného absolvovat přepravu formou taxislužby, v jejím průběhu příp. vystupovat jako cizinci a po jejím skončení podat kontrolnímu orgánu objektivní zprávu o trase jízdy a o požadované, resp. zaplacené ceně této přepravy. Žalobce podle žalovaného nijak neprokázal, že by tyto osoby měly být svým zaměstnavatelem ovlivňovány s cílem zjištěné skutečnosti jakkoliv účelově zkreslovat. V rámci svědecké výpovědi pak tyto osoby podle žalovaného nepotvrzují či nevyvracejí zjištění svého zaměstnavatele, ale pouze popisují průběh jízdy, kterou absolvovaly. Námitky žalobce ohledně věrohodnosti výpovědi svědků se dle žalovaného pohybují pouze v obecné rovině a není v nich uvedena žádná konkrétní výtka, na základě níž by bylo možné se důvodně domnívat, že uvedené výpovědi svědků byly zkreslené, neúplné či přímo nepravdivé. Všichni tři svědci podle žalovaného ve své svědecké výpovědi shodně popsali průběh přepravy a s odkazem na oznámení o provedené přepravě potvrdili, že žalobce požadoval po ukončení jízdy částku 375 Kč s tím, že zaplaceno mu bylo včetně spropitného 380 Kč. Jejich výpovědi podle žalovaného zcela potvrdily obsah oznámení o poskytnuté přepravě. Vzhledem k důkazní váze těchto výpovědí považoval žalovaný výpovědi svědků za popis skutečného stavu věci, a proto při svém rozhodování obdobně jako správní orgán prvního stupně z těchto výpovědí vycházel. Svědecké výpovědi přitom byly podle žalovaného řádně provedeny podle § 55 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), přičemž svědci byli před podáním svědectví řádně poučeni o povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet i o nebezpečí stíhání za přestupek v případě neúplné či nepravdivé výpovědi, což potvrdili svými podpisy v protokolech o výslechu svědka. S odkazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, čj. 2 As 104/2005 - 81, žalovaný uvedl, že výpovědi svědků lze v daném případě použít jako zásadní podklad pro hodnocení skutkového stavu. Obsah všech svědeckých výpovědí se dle žalovaného vzájemně nerozchází a ani žalobce nedoložil v průběhu řízení žádný důkaz, v jehož světle by bylo možné označit výpověď některého ze svědků za nepravdivou.

7. K námitce, že jsou figurantům během jejich výpovědi ze strany správního orgánu pokládány návodné otázky, žalovaný konstatoval, že vzhledem k tomu, že figuranti provádějí několik jízd měsíčně/týdně a k výslechu svědků obvykle dochází několik měsíců po podstoupené přepravě (v tomto případě 6 měsíců), nelze jim pokládat otázky navrhovaným obecným způsobem. Dle žalovaného je nezbytné svědka orientovat v problematice tak, aby věděl, jaká z přeprav, které v minulosti podstoupil, je předmětem projednávané věci.

8. Důvodnou žalovaný neshledal ani námitku týkající se úředního ověření taxametru a funkčnosti taxametru s tím, že bylo dostatečným způsobem prokázáno, že údaje na stvrzence, která byla vytištěna po skončení předmětné kontrolní jízdy, neodpovídají skutečnosti, čehož si žalobce musel být vědom. V této souvislosti žalovaný odkázal na své vyjádření k první odvolací námitce. Doplnil, že žalobce neodůvodňuje údaj o ujeté vzdálenosti v délce 10,9 km uvedený na stvrzence z taxametru tím, že taxametr vykazoval poruchu v měření. Naopak uvedl, že jel z ulice U Radnice na Hradčanské náměstí na výslovné přání cestujících delší trasou, neboť chtěli poznat blíže Prahu. Ačkoliv tedy žalobce při kontrole dne 8. 4. 2015 předložil doklady o úředním ověření taxametru, je podle žalovaného z provedeného dokazování zřejmé, že taxametr v posuzovaném případě vykázal o více než 7 km delší ujetou vzdálenost oproti skutečnému stavu. Žalobce si této skutečnosti musel být podle žalovaného vědom, neboť uvedený rozdíl odůvodňoval záměrným zvolením delší trasy. Toto jeho tvrzení však bylo podle žalovaného provedeným dokazováním vyvráceno, přičemž poruchu taxametru žalobce nenamítal. Žalovaný poznamenal, že přitom není nutné prokazovat, jakým způsobem bylo s taxametrem manipulováno. Rozhodující skutečností je dle žalovaného to, že žalobce po cestujících vyžadoval za provedenou jízdu cenu vyšší, než umožňuje platná regulace cen taxislužby na území hl. m. Prahy. I pokud by žalobce do taxametru nijak nezasahoval a jednalo se skutečně pouze o technickou poruchu, musel si být dle žalovaného vzhledem ke zvolené trase vědom, že údaje uvedené na stvrzence z taxametru neodpovídají skutečnosti a taxametr nepracuje správně, neboť při běžném provozu v souladu s právními předpisy není v podmínkách centra Prahy možné ujet vzdálenost 10,9 km za časový úsek uvedený na stvrzence, tím spíše, pokud je v tomto časovém úseku započítána i 5minutová doba čekání. Ani v případě, že by se jednalo pouze o technickou poruchu, tedy nebyl žalobce oprávněn po cestujících žádat zaplacení částky uvedené na stvrzence, neboť vzhledem k výše uvedenému mu muselo být zřejmé, že tato částka neodpovídá fakticky ujeté vzdálenosti.

9. K námitce nepřezkoumatelnosti Prvostupňového rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně citoval v odůvodnění rozhodnutí rozsudky správních soudů pouze v souvislosti s určením konkrétní výše pokuty. Žalovaný považoval odůvodnění stran skutečností, na jejichž základě dospěl správní orgán prvního stupně k závěru o porušení cenových předpisů, za dostatečné a v souladu s právními předpisy.

10. K námitkám zpochybňujícím oznámení o poskytnuté přepravě sepisovaná cestujícími (figuranty) po ukončení kontrolní jízdy žalovaný konstatoval, že tato jsou součástí spisového materiálu a žalobce, případně jeho zástupce, může kdykoli v průběhu správního řízení do spisu nahlédnout a s obsahem těchto listin se seznámit. Tato oznámení však nejsou součástí protokolu o kontrole, a proto nejsou kontrolovaným osobám zasílána jako jeho příloha. Závěr žalobce, že předmětná oznámení byla sepsána dodatečně a že důvodem jejich nezaslání žalobci je dodatečná manipulace s důkazy, je dle žalovaného ničím neodůvodněný. Žalovaný zdůraznil, že oznámení o poskytnuté přepravě nejsou brána, ani správním orgánem prvního stupně uváděna, jako důkaz. Úlohu důkazu plní svědecké výpovědi cestujících. Žalovaný dále uvedl, že vypracování kontrolního protokolu není vázáno na místo, kde byla kontrola zahájena. V daném případě byl protokol o kontrole podle žalovaného v souladu s § 12 odst. 2 a 3 zákona č. 255/2012 Sb., kontrolního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), vyhotoven ve lhůtě 30 dnů od provedení posledního kontrolního úkonu a doručen kontrolované osobě. Žalobce své tvrzení, že by byl protokol o kontrole č. C/20150408/01/Šm ze dne 21. 4. 2015 (dále jen „Protokol o kontrole“) sepsán ještě před tím, než byla sepsána oznámení o poskytnuté přepravě, ničím neprokázal. Žalovaný konstatoval, že oznámení cestujících mají formulářovou podobu. Nejsou natolik rozsáhlá, že by je nebylo možné vyplnit během několika minut po ukončení jízdy. Dle žalovaného kontrolní pracovník na místě zjistil stav věci v rozsahu nezbytném pro dosažení účelu kontroly a v závislosti na povaze kontroly doložil kontrolní zjištění potřebnými podklady. Kontrolní pracovník též podle žalovaného umožnil kontrolované osobě účastnit se kontrolních úkonů při výkonu kontroly na místě. Kontrola tak probíhala v souladu s § 9 písm. a) a e) kontrolního řádu. K námitce, podle níž Protokol o kontrole neobsahuje v rozporu s § 6 kontrolního řádu jména přizvaných osob, že žalobci nebylo v rozporu s § 4 kontrolního řádu předloženo písemné pověření těchto osob a že tyto osoby navíc nejsou v protokolu identifikovány v souladu s § 18 odst. 2 správního řádu, žalovaný podotknul, že předmětný protokol o kontrole nemůže obsahovat žádné údaje o přizvaných osobách, neboť žádné osoby nebyly ve smyslu ustanovení § 6 kontrolního řádu ke kontrole přizvány. Cestující, kteří vykonali přepravu, nevystupovali podle žalovaného jako přizvané osoby, ale uskutečnili přepravu jako kterýkoli jiný běžný cestující. Z tohoto důvodu tak nemuseli mít podle žalovaného pověření ke kontrole a toto pověření tak nemuselo být jimi předloženo žalobci při zahájení přepravy, ani později. Protože ke kontrole nebyly přizvány žádné osoby podle § 6 kontrolního řádu, neobsahuje protokol podle žalovaného žádná jména přizvaných osob. Vhledem k tomu, že figuranti nejsou v tomto případě přizvanými osobami, nevztahují se na ně dle žalovaného ani povinnosti uvedené v 4 a 5 tohoto zákona. Protokol o kontrole pak není dle žalovaného pořizován podle § 18 správního řádu, ale podle ustanovení § 12 kontrolního řádu. Ustanovení § 18 správního řádu se dle žalovaného vztahuje výhradně k protokolu vyhotovenému během správního řízení, zatímco náležitosti kontrolního protokolu jsou stanoveny zvláštním předpisem, kontrolním řádem.

11. K námitkám směřujícím proti výši uložené pokuty pak žalovaný konstatoval, že výše pokuty je správním orgánem prvního stupně obsáhle odůvodněna, když správní orgán prvního stupně vzal v úvahu, že se jednalo o vědomé porušení cenového předpisu, a že takovým jednáním dochází k poškozování dobrého jména hl. m. Prahy. Zabýval se podle žalovaného výší pokuty rovněž z hlediska jejího případného likvidačního potenciálu, a to s přihlédnutím k relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu. Uložil přitom pokutu ve výši 70 000 Kč, tj. ve výši 7% zákonem stanovené maximální sazby. Žalovaný dále uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že správní orgán prvního stupně v obdobných případech (jedná-li se o první porušení zákona o cenách) ukládá sankce nižší. V posuzovaném případě nebylo dle žalovaného vybočení z ustálené rozhodovací praxe správního orgánu ničím odůvodněno. V souladu s § 2 odst. 4 správního řádu proto žalovaný považoval za přiměřenou výši pokuty u předmětného porušení cenových předpisů sankci ve výši 50 000 Kč, a proto přistoupil ke snížení pokuty uložené Prvostupňovým rozhodnutím na částku odpovídající ustálené rozhodovací praxi správního orgánu prvního stupně. Podle názoru žalovaného je i po snížení pokuty zachován preventivní a represivní účel sankce. Výše pokuty se dle žalovaného jeví jako úměrná okolnostem případu, a to zejména míře předražení při nabídce a požadování ceny i míře zavinění, kdy se nejednalo o nevědomé porušení cenového předpisu, přičemž žalobce svého jednání nelitoval a projednání případu v rámci správního řízení s uložením nižší pokuty by nesplnilo preventivní i represivní účel sankce. Pokuta ve výši 50 000 Kč pak dle žalovaného respektuje i velkou závažnost správního deliktu, kdy jednáním žalobce je kromě samotného zákazníka poškozována i dobrá pověst hl. m. Prahy, a jakkoli představuje citelný zásah do hospodaření žalobce, nejedná se o částku, která by mohla znemožnit podnikání žalobce či jinak zásadním způsobem ovlivnit jeho osobní poměry, zejména s ohledem na možnost hrazení této sankce ve splátkách. V porovnání s maximální sazbou pokuty jde přitom dle žalovaného o sankci relativně nízkou, uloženou pouze ve výši jedné dvacetiny maximální sazby. Žalovaný doplnil, že žalobce v průběhu řízení neposkytl žádné údaje o svých osobních a majetkových poměrech a tyto údaje neuvedl ani v odvolání.

III. Žaloba

12. Žalobce v podané žalobě rekapituloval průběh správního řízení a shrnul závěry vyslovené v Prvostupňovém i Napadeném rozhodnutí.

13. Žalobce pod prvním žalobním bodem trval na tom, že při jízdě dne 8. 4. 2015 postupoval v souladu s právními předpisy upravujícími výkon taxislužby. Po dobu jízdy, kterou žalobce poskytl třem česky hovořícím cestujícím, měl řádně zapnutý taxametr a následně po ukončení jízdy vytisknul záznam o přepravě č. 19, znějící na částku 375 Kč, kterou po cestujících také požadoval, bylo mu hrazeno 380 Kč, cestujícím na jejich žádost vydal řádně doklad. Ve správním řízení nebylo dle přesvědčení žalobce prokázáno, že by žalobce požadoval cenu, která by nebyla v souladu s nařízením Hlavního města Prahy o maximálních cenách osobní taxislužby.

14. Žalobce měl za to, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že by nedodržel při prodeji úředně stanovenou cenu, když z dokladu – záznamu o přepravě č. 19 jednoznačně vyplývá, že použitá sazba nástup, cena za km a za čekání je v souladu s nařízením. Dle žalobce se jedná o částku zaznamenanou do taxametru ve vozidle taxi a po cestujících požadovanou.

15. Žalobce byl přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného a správního orgánu prvního stupně vychází z nedostatečně zjištěného stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu, žalovaný se nedostatečně vypořádal se všemi jeho námitkami, čímž byl krácen na svých právech a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a správní orgány nesprávně aplikovaly ustanovení právních předpisů.

16. K závěrům vysloveným správním orgánem prvního stupně na str. 4 Prvostupňového rozhodnutí a žalovaným na str. 6 Napadeného rozhodnutí žalobce namítl, že se správní orgány dostatečně nevypořádaly s existencí záznamu o přepravě a svá rozhodnutí opírají výhradně o výpověď svědků, přičemž pouze konstatují, že záznam o přepravě je nevěrohodný a že údajně vznikl chybou v taxametru, svá tvrzení však podle žalobce nijak nedokládají. Při zvažování důkazní situace tak podle žalobce naproti sobě stojí vyjádření řidiče, záznam o přepravě pořízený při jízdě a výpovědi svědků, zaměstnanců správního orgánu prvního stupně, které byly učiněny po 6 měsících po kontrolní jízdě, kterou měli vykonat. Dle žalobce je záznam o přepravě významný a objektivní podklad pro rozhodnutí, zvláště za situace, když se ve vozidle nachází výlučně řidič, tedy za dané situace on sám. Správní orgány nedůvodně dávají přednost pouze svědecké výpovědi s argumentací, že svědci byli řádně poučeni, správní řízení pak ztrácí na významu, když není přihlíženo k tvrzením a důkazům účastníků řízení. Nadto jsou výpovědi svědků správními orgány považovány za „významný důkaz“, ačkoli za správního řádu nevyplývá, že by různé důkazy měly mít různou důkazní sílu. Žalobce trval na tom, že v předmětném správním řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by nedodržel úředně stanovenou cenu a shora uvedené vyjádření správních orgánů považuje za nedostatečné odůvodnění údajného pochybení na jeho straně. Správní orgány tedy podle žalobce pomíjejí skutečnost, že ve vozidle žalobce byl při jízdě řádně zapnutý taxametr a řádně vytisknut, doplněn o zákonné údaje a uchován záznam o přepravě ve smyslu zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), a prováděcích předpisů.

17. Žalobce trval na tom, že taxametr je plně funkční, byl řádně ověřen, a nebylo do něj nijak zasahováno, jak vyplývá z Protokolu o kontrole, na který žalobce ve správním řízení odkazoval. Ve správním řízení nebyl dle žalobce zjištěn žádný zásah či poškození, úprava taxametru ve vozidle žalobce, taxametr fungoval řádně, byl a je řádně zaplombován a ověřen Českým metrologickým institutem; tvrzení svědků proto nemůže dle žalobce obstát. V této souvislosti žalobce odkázal na závěry vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, čj. 8 Af 38/2013 - 38.

18. Stejně tak nelze dle žalobce považovat za prokázání tvrzení ohledně ujeté vzdálenosti při jízdě z 8. 4. 2015 jakési přeměření trasy dle popisu cestujících internetem a tímto znevěrohodnit údaje uvedené v dokladu o zaplacení bez dalšího. Takovým postupem byl žalobce dle svého přesvědčení krácen na svých právech.

19. Námitkami vznesenými pod druhým žalobním bodem pak žalobce nesouhlasil s vypořádáním námitek vůči věrohodnosti tvrzení cestujících. Namítl, že cestující ve svých výpovědích nepotvrdili, že by jízdu uskutečnili právě s žalobcem, že by jízdu přerušovali či nepřerušovali – toho si nebyli vědomi, trasu si nepamatovali. Z větší části svědci, zejm. pan D. a pan L., podle žalobce odkazují na oznámení o poskytnuté přepravě. Svědci nebyli dle žalobce schopni poznat doklad o zaplacení jízdného č. 19, který jim byl při výslechu předložen, přičemž i dle žalovaného svědci provádějí mnoho jízd v měsíci či týdnu.

20. Žalobce poukazoval na to, že pokud svědci po 6 měsících uvádějí ve výpovědích shodné údaje z oznámení o poskytnuté přepravě, např. ohledně zaplacené částky či doby trvání jízdy u svědkyně K., pak se jeví být dle žalobce s pravděpodobností hraničící s jistotou zřejmé, že si tuto písemnost před svým výslechem někteří přečetli, a s největší pravděpodobností tuto listinu měli k dispozici. Takový postup je dle žalobce nepřípustný, neboť svědek má vypovídat o skutečnostech, které si pamatuje a jak je přímo vnímal, přičemž v žádném případě by neměl před výslechem nahlížet do oznámení o poskytnuté přepravě. Důkaz svědeckou výpovědí pak ztrácí dle žalobce na významu.

21. Žalobce byl přesvědčen, že oznámení o poskytnuté přepravě nesmí sloužit jako důkaz ve správním řízení, neboť byla pořízena před jeho zahájením a až následně měl být proveden výslech svědků. Oba správní orgány přitom konstatovaly, že svědci odkázali na předmětná oznámení, „čímž měli legalizovat tvrzení v něm uvedená do důkazu výslechem svědka bez ohledu na to, zda si jízdu pamatují či nikoli“. Takový postup je dle žalobce nezákonným nahrazováním chybějících důkazů a neměl by požívat soudní ochrany.

22. Pod třetím žalobním bodem žalobce namítal, že ze spisu nevyplývá, že by cestující byli skutečnými zaměstnanci správního orgánu prvního stupně, kteří jsou údajně seznámeni s problematikou taxislužby. Ve spise není založena žádná pracovní smlouva či obdobný dokument, což je dle žalobce významné, neboť na základě tvrzení těchto osob mu byla uložena pokuta. Žalobce uvedl, že ve správním řízení namítal, že v kontrolním protokole jsou zachycena jen jména osob bez bližšího určení, např. pracovní zařazení, narození, bydliště, a měl za to, že „se jedná o pochybení při kontrolních zjištěních, aby byla možná následná identifikace cestujících, že jízdu uskutečnili právě oni“.

23. Žalobce dále namítal, že správní řízení je stiženo procesní vadou, kdy cestující neprovedli kontrolu v postavení osob pověřených či osob ke kontrole přizvaných ve smyslu kontrolního řádu. Za situace, kdy měla kontrolní jízda probíhat se zaměstnanci Magistrátu hl. m. Prahy, měli být cestující podle žalobce v postavení tzv. osoby přizvané, když jízdu vykonávali v rámci své pracovní činnosti a z pověření správního orgánu prvního stupně. Kontrola proto dle žalobce nemohla proběhnout a neproběhla v souladu se zákonem.

24. Žalobce rovněž poukazoval na to, že z Protokolu o kontrole ani z jeho dodatku není zřejmé, z jakých podkladů bylo vycházeno při jeho sepisování, což činí tento podklad ve správním řízení nepoužitelným. Nadto se dle žalobce správní orgán prvního stupně nevypořádal se všemi námitkami žalobce proti Protokolu o kontrole, což se „snažil zhojit až žalovaný v odůvodnění žalobou napadeném rozhodnutí na str. 7 dole poslední odstavec a pokračuje na str. 8“.

25. Žalobce namítal, že pokud by bylo prokázáno, že žalobce figuranty vezl, pak dále nebylo správními orgány dostatečně posouzeno ani to, proč svědci měli předstírat anglicky hovořící osoby a z čeho správní orgány dovozují, že si řidič a cestující vzájemně dostatečně rozuměli. Za situace, kdy probíhala kontrolní jízda se zaměstnanci správního orgánu prvního stupně, byl žalobce přesvědčen, že „by měli používat úřední jazyk, tedy češtinu, jízdu vykonávali v rámci své pracovní činnosti a nebyli skrytými agenty, obdobou agentů upravených trestním řádem, jejichž užití je podrobeno přísným procesním pravidlům a nemohli být ani obyčejnými cestujícími, jak tvrdí správní orgány“.

26. Žalobce rovněž brojil proti tomu, že mu nebylo umožněno vyjádřit se do protokolu ke kontrolním zjištěním, když mu ani nebylo umožněno být přítomen jeho sepisování či sepisování oznámení o poskytnuté přepravě ve smyslu § 9 písm. e) kontrolního řádu. Vzhledem k tomu, že se dle správních orgánů jedná o zásadní podklady pro rozhodnutí, je takový postup dle žalobce taktéž nezákonný.

27. Žalobce také poukazoval na to, že vzhledem k protichůdným tvrzením žalobce a cestujících měl být proveden jeho výslech jako účastníka řízení, aby byla zajištěna rovnost účastníků a právo žalobce na spravedlivý proces.

28. Žalobce uzavřel, že se správní orgány s jeho námitkami dostatečně nevypořádaly a vychází pouze a výhradně z tvrzení cestujících, svých údajných zaměstnanců, které svědci částečně učinili v rámci svých výpovědí, ale především přejímají jejich tvrzení obsažená v listinách, které společně sepisovali – oznámení o poskytnuté přepravě, na které ve své výpovědi také odkázali.

29. Pod čtvrtým žalobním bodem pak žalobce namítal, že se správní orgány dostatečně nevypořádaly s odůvodněním výše uložené pokuty. Žalobce sankci považoval za nepřiměřeně a neodůvodněně přísnou. Správní orgány výši pokuty podle žalobce odůvodnily obecným konstatováním, přičemž z odůvodnění není zřejmý mechanismus stanovení výše pokuty, ačkoli žalovaný uvádí, že výše pokuty byla snížena z důvodu shodného rozhodování v obdobných věcech, jak žalobce také v řízení namítal. Žalobce zdůraznil, že „v řízení nebyla prokázána nezákonná úprava měřicí sestavy taxametru žalobce“.

30. Žalobce poukazoval na to, že v případě, že „žalobce majetkové a osobním poměry nedoloží, měl by je správní orgán stanovit odhadem, přičemž k doložení majetkových poměrů nebyl žalobce ani správními orgány vyzván“. Namítal, že správní orgány vychází pouze z obecných tvrzení a nikoli z konkrétní situace na jeho straně. S poukazem na závěry vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze čj. 10 Af 61/2010 - 40 žalobce trval na tom, že „je povinností správních orgánů „zkoumat majetkové poměry pachatele z úřední povinnosti, a proto není pro řízení před soudem podstatné, že žalobce tuto námitku výslovně uplatnil poprvé až v žalobě“. Dle přesvědčení žalobce měly správní orgány pečlivě zkoumat jeho majetkové poměry a zabývat se namítanou likvidační výší pokuty 50 000 Kč, což v daném řízení nebylo učiněno, a nikoli pouze odkazovat na rozhodnutí soudů, které dle přesvědčení žalobce s jeho případem nesouvisí.

31. Pokuta v uložené výši dále podle žalobce značně přesahuje pokuty ukládané za pochybení v jiných věcech, např. při řízení pod vlivem alkoholu, či za porušení ustanovení o prodeji v obchodě. Žalobce přitom dosud nebyla uložena žádná sankce za pochybení v taxislužbě, ani nebylo konstatováno správními orgány pochybení na jeho straně, přestože taxislužbu provozuje nejméně od roku 1992. Nadto by měly správní orgány ve shodných věcech postupovat při ukládání pokut obdobně, což se dle žalobce v dané věci nestalo. Žalobce v obecné rovině doplnil, že dle jeho informací „jsou dopravcům OSVČ, ukládány pokuty za konstatované pochybení v podstatně nižší částce“. Dle přesvědčení žalobce měl žalovaný zrušit Prvostupňové rozhodnutí a vrátit věc k novému projednání.

32. Žalobce konstatoval, že při ukládání pokuty by správní orgány měly zohlednit jeho osobní, rodinné a majetkové poměry. V daném případě jde přitom dle žalobce „o zásah do majetkových práv jednotlivce, který vzhledem ke své intenzitě představuje porušení čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod“. Žalobce doplnil, že je ve starobním důchodu a taxislužbu vykonává jako přivýdělek, aby se byl schopen nějak uživit. Bydlí v družstevním bytě se svojí dcerou, ve kterém činí měsíční nájemné včetně plateb za užívání bytu cca 5 600Kč, jeho důchod činí 7 777 Kč. Také vzhledem k jeho zdravotnímu stavu není schopen vykonávat jiné zaměstnání. Žalobce vlastní vozidlo, kterým vykonává taxislužbu, rok výroby 1997 (tedy cca 20 let staré), jiný majetek nemá. Z jím doložených dokladů dle jeho přesvědčení vyplývá, že uložená pokuta by byla zdrcujícím zásahem do života žalobce, a to i kdyby měla být splácena ve splátkách.

IV. Vyjádření žalovaného

33. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 7. 2. 2017 k námitkám vzneseným pod prvním žalobním bodem nesouhlasil s tvrzením, že Napadené rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Uvedl, že správní orgán prvního stupně postupoval přesně v souladu s cenovými předpisy a na základě zjištěných skutečností vydal ve správním řízení rozhodnutí, které žalovaný podrobně přezkoumal. Správní orgán prvního stupně podle žalovaného reagoval na všechny v řízení uplatněné námitky, přičemž žalobci bylo umožněno uplatňování jeho procesních práv v plném rozsahu.

34. K námitce žalobce, že postupoval v souladu s cenovými předpisy, po dobu jízdy měl řádně zapnutý taxametr a následně vytiskl z taxametru záznam o přepravě č. 19 znějící na částku 375 Kč, kterou po cestujících požadoval, žalovaný uvedl, že stvrzenka dokladem bezpochyby je, ovšem jen o tom, že pro danou jízdu byla s danými údaji vytištěna. Neprokazuje však podle žalovaného trasu přepravy ani některé další okolnosti. Důkaz o tom, jak přeprava probíhala, mohou dle žalovaného poskytnout v případě různých tvrzení pouze svědecké výpovědi, jež jednoznačně prokazují, že jízda trvala cca 12 minut, nebyla přerušena žádnou zastávkou a vedla po trase propočítané správním orgánem. Žalovaný dodal, že podle cenových předpisů se prodávající dopustí porušení, jestliže nabízí, sjedná nebo požaduje cenu, která není v souladu s cenou úředně stanovenou. Jestliže výsledná částka z taxametru je vyšší, než mohl řidič za poskytnutou jízdu podle cenových předpisů účtovat, a řidič tuto cenu po cestujících rovněž požadoval, maximální cena tak byla podle cenových předpisů jednoznačně a zjevně překročena.

35. K námitce žalobce, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly s existencí záznamu o přepravě a že existuje rozpor mezi výpovědí svědků (učiněnou po šesti měsících) a ostatními důkazy, zejména záznamem o přepravě, žalovaný konstatoval, že záznam o přepravě je podstatný pro správní řízení podle zákona o silniční dopravě, přičemž pro prokázání porušení cenových předpisů překročením maximální ceny je ovšem podstatné, kolik řidič po cestujících požadoval. Tato skutečnost je dle žalovaného řádně prokázána svědeckými výpověďmi cestujících, když ani žalobce v průběhu řízení nepopíral, že částku ve výši 375 Kč požadoval. Záznam o přepravě nestojí podle žalovaného proti výpovědi svědků, neboť tito vypověděli, že řidič požadoval tu částku, kterou měl vytištěnou na záznamu o přepravě. V těchto skutečnostech tedy rozpor není.

36. Žalovaný dále uvedl, že povinnost mít ve vozidle taxislužby funkční taxametr s nastavenými údaji a hodnotami odpovídajícími skutečnosti je zakotvena v ustanovení § 21 odst. 3 zákona o silniční dopravě. Toto ustanovení rovněž stanoví povinnost řidiče taxislužby vydat cestujícímu doklad o zaplacení jízdného pořízený jako výstup z tiskárny taxametru, pokud o něj cestující požádá. Porušení těchto povinností je samostatným správním deliktem dle zákona o silniční dopravě. V případě řízení o porušení cenových předpisů se však správní orgán těmito otázkami podle žalovaného zabývat nemusí. Přesto žalovaný poukázal na skutečnost, že správné fungování taxametru je zpochybněno samotnými údaji na stvrzence, kdy je uvedena průměrná rychlost jízdy během přepravy 88 km/hod, přičemž je krajně nepravděpodobné, že by se řidič taxislužby pohyboval s cestujícími v historickém jádru hl. m. Prahy v pracovní den v dopoledních hodinách průměrnou rychlostí téměř 90 km/hod. V tomto ohledu žalovaný setrval na argumentaci uvedené v odůvodnění Napadeného rozhodnutí. Za rozhodující žalovaný považoval zjištění, jakou částku řidič po cestujících po ukončení kontrolní jízdy skutečně požadoval.

37. Pokud jde o výslech svědků učiněný po šesti měsících od jízdy, tato skutečnost ve výpovědích podle žalovaného nehraje roli, neboť svědci potvrdili skutečnosti významné pro probíhající správní řízení. V tvrzeních řidiče a svědků o požadované ceně nejsou rozpory. Skutečnost, že svědci odkazují na oznámení o poskytnuté přepravě, není dle žalovaného v rozporu se správním řádem. Svědek si může dle žalovaného sám pořídit zápis skutečností z jednotlivých kontrolních jízd a do svých záznamů nahlížet. Tvrzení žalobce, že svědci nahlíželi konkrétně do oznámení o poskytnuté přepravě, není dle žalovaného ničím doloženo.

38. Ke zpochybnění měření ujeté vzdálenosti podle internetu žalovaný uvedl, že ujetá vzdálenost byla změřena na základě výpovědi svědků o trase jízdy a odpovídá vzdálenosti podle času jízdy. Měření vzdáleností podle internetu se přitom dle žalovaného používá standardně pro plánování tras a odpovídá skutečným vzdálenostem.

39. K žalobcem uváděnému odkazu na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, čj. 8 Af 38/2013 - 38 žalovaný opětovně konstatoval, že pro porušení cenových předpisů není podstatné zjišťování fungování taxametru, dokonce ani údaje uvedené na stvrzence. Rozhodující je skutečnost, kolik řidič za uskutečněnou jízdu po cestujících požadoval. Žalovaný doplnil, že podle cenových předpisů cenový orgán není oprávněn tyto údaje požadovat, neboť nemá oprávnění k postupu podle zákona o silniční dopravě.

40. Žalovaný nesouhlasil ani s námitkami uplatněnými pod druhým žalobním bodem, přičemž k pochybnostem žalobce, zda cestující jízdu uskutečnili právě s ním, a k námitkám nedostatečné věrohodnosti cestujících odkázal na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, čj. 2 Afs 104/2005 - 81. Žalovaný doplnil, že výpovědi svědků, jimž bylo poskytnuto řádné poučení v rámci svědecké výpovědi, se stávají důkazem ve smyslu ustanovení § 50 odst. 1 a ustanovení § 55 správního řádu. Správní orgán prvního stupně poukázal podle žalovaného správně na to, že svědci by se nepravdivou výpovědí vystavili nebezpečí stíhání za přestupek. Konstatoval rovněž, že se mezi cestujícími a dopravcem jednalo o náhodný kontakt, a dovodil jako prakticky vyloučené, aby cestující křivě svědčili proti pro ně neznámé osobě dopravce s rizikem právního postihu. Správní orgány proto vzhledem k výše uvedenému považovaly podle žalovaného výpovědi svědků důvodně za věrohodné.

41. K námitce žalobce týkající se nedostatečné věrohodnosti tvrzení cestujících z důvodu, že údaje ve výpovědích jsou shodné s údaji v oznámeních o poskytnuté přepravě, žalovaný poukázal na skutečnost, že oznámení o poskytnuté přepravě obsahují stručný popis podstatných skutečností, tj. trasu, požadovanou částka, viditelnost taxametru, ne/vyžádání stvrzenky. Na tyto skutečnosti je rovněž zaměřen výslech svědka. Podle žalovaného je tedy zřejmé, že v těchto údajích se cestující/svědci těžko mohou odlišovat. Svědci ve svých výpovědích přitom podle žalovaného jízdu dostatečně popsali, a nelze se tedy ztotožnit s tvrzením žalobce, že byl pouze legalizován obsah oznámení o poskytnuté přepravě.

42. K námitkám uplatněným pod třetím žalobním bodem pak žalovaný nepovažoval za podstatné, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by cestující byli skutečnými zaměstnanci Magistrátu hl. m. Prahy, neboť cestující vystupují jako běžní cestující, kteří si můžou zastavit taxi kdekoliv a také neprokazují, kdo jsou. Ani běžní cestující nejsou dle žalovaného přizvanými osobami. Povinností provozovatelů taxislužby je dodržovat cenové předpisy stejně pro všechny cestující a ke všem zákazníkům přistupovat v souladu se všemi předpisy upravující činnost taxislužby.

43. K tvrzení žalobce, že je správní řízení stiženo procesní vadou, když cestující neprovedli kontrolu v postavení přizvaných osob či osob pověřených podle kontrolního řádu, žalovaný poukázal na to, že cestující nejsou kontrolním orgánem. V souladu s výše uvedeným podle žalovaného platí, že figuranti vystupují v roli běžných cestujících, neprovádí samotnou kontrolu, pouze zaznamenají průběh jízdy a poté ve správním řízení podají svědectví o tom, jak jízda probíhala. Samotnou cenovou kontrolu provádějí kontrolní pracovníci Magistrátu hl. m. Prahy, kteří jsou oprávněni k výkonu cenové kontroly. Na skutečnosti, jak jízda proběhla, podle žalovaného nic nemění fakt, zda byli cestující „jen“ cestující nebo figuranti.

44. K námitce žalobce poukazující na údajné nedostatky Protokolu o kontrole a nedostatečné vypořádání námitek žalobce žalovaný konstatoval, že protokol obsahuje potřebná kontrolní zjištění a všechny podstatné náležitosti nezbytné k identifikaci kontrolované osoby a spáchaného deliktu. Datum i čas provedení kontrolního úkonu je uvedeno v úvodní části protokolu. Cestující jsou uvedeni celým jménem. Správní orgán prvního stupně se přitom podle žalovaného se všemi námitkami žalobce uplatňovanými v průběhu celého správního řízení dostatečným a srozumitelným způsobem vypořádal.

45. K námitce žalobce týkající se používání cizího jazyka v průběhu jízdy žalovaný uvedl, že v době, kdy cestující ve voze vykonali předmětnou jízdu, se nejednalo o úkon ve správním řízení, ani v tuto dobu neprobíhala žádná kontrola ve smyslu kontrolního řádu. Figuranti, zaměstnanci Magistrátu hl. m. Prahy, vystupovali v roli běžných cestujících. Žalovaný v této souvislosti odkázal na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního ze dne 2. 11. 2005, čj. 2 Afs 104/2005 - 81. Námitku žalobce zpochybňující vzájemné dostatečné porozumění mezi řidičem a anglicky hovořícími cestujícími považoval žalovaný za ryze účelovou, neboť dle jeho názoru nelze bez základních znalostí anglického jazyka nutných k provozování taxislužby tuto profesi na území hl. m. Praze fakticky vykonávat.

46. K námitce žalobce, že mu nebylo umožněno, aby byl přítomen sepisování Protokolu o kontrole či oznámení o poskytnuté přepravě, žalovaný zdůraznil, že sepisování oznámení o poskytnuté přepravě není úkonem v kontrolním řízení. Oznámení sepisují cestující po ukončení jízdy a uvádějí v něm své bezprostřední poznatky z provedené přepravy. Vypracování kontrolního protokolu pak dle žalovaného není vázáno na místo, kde byla kontrola zahájena. V daném případě byl Protokol o kontrole v souladu s ustanovením § 12 odst. 2 a 3 kontrolního řádu vyhotoven ve lhůtě 30 dnů od provedení posledního kontrolního úkonu a doručen kontrolované osobě. Žalobce tak nebyl zkrácen na svých právech.

47. K požadavku žalobce na provedení výslechu jeho osoby žalovaný poznamenal, že ohledně účtované ceny není v tvrzeních cestujících a žalobce rozporu. Žalobce se zúčastnil výslechu svědků osobně, a mohl se tedy vyjádřit a klást otázky ohledně všech skutečností, které namítá. Jak je uvedeno v protokolech o výsleších, žalobce podle žalovaného žádné otázky ke svědkům nepoložil, neboť svědky údajně nepoznával. Vzdal se tedy svého práva na pokládání otázek při výslechu svědků a objasnění namítaných skutečností. Ve správním řízení měl nicméně podle žalovaného možnost uvádět svá stanoviska a námitky, resp. svůj pohled na průběh přepravy, jíž se správní řízení týkalo. S jeho popisem události tedy byl správní orgán v dostatečném rozsahu seznámen. Žalovaný měl za to, že by výslech žalobce nepřinesl žádná jiná pro řízení stěžejní zjištění.

48. Žalovaný konečně nesouhlasil ani s námitkami vznesenými pod čtvrtým žalobním bodem. Konstatoval, že žalobce si v průběhu správního řízení nestěžoval na svou majetkovou situaci ani nevyvinul žádnou iniciativu v tom smyslu, že by své majetkové poměry ve správním řízení nějak doložil. Neučinil tak ani v podaném odvolání, kde nesdělil ani žádné skutečnosti týkající se jeho majetkových poměrů. Žalovaný uvedl, že v rámci odvolacího řízení shledal, že pokuta uložená správním orgánem prvního stupně vybočovala z praxe ukládání pokut v obdobných případech a uloženou pokutu přiměřeně snížil. Odkázal přitom na závěry uvedené na str. 9 Napadeného rozhodnutí. Výše pokuty byla dle žalovaného zcela dostatečně, jasně a srozumitelně odůvodněna. Správní orgány, kromě výše předražení, přihlížely zejména k závažnosti správního deliktu, kdy jednáním žalobce je poškozována i dobrá pověst hl. m. Prahy. Při stanovení výše pokuty bylo přihlédnuto rovněž k tomu, že se jedná o první porušení cenových předpisů ze strany žalobce. K námitce žalobce, že dostatečně nezkoumal jeho majetkové poměry, poukázal žalovaný na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008 - 133, přičemž zdůraznil, že otázkou výše sankce a jejím možným likvidačním dopadem se správní orgány podrobně ve svých rozhodnutích zabývaly, přičemž sankce byla hodnocena jako částka, která sice je citelným zásahem do hospodaření, nicméně se nejedná o částku, která by mohla znemožnit podnikání či jinak zásadním způsobem ovlivnit jeho osobní poměry, zvláště pak v případě splátkového kalendáře. Žalovaný uzavřel, že výše uložené pokuty odpovídá zákonným kritériím dle ustanovení § 17 odst. 2 zákona o cenách.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

49. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Neshledal vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední. O podané žalobě soud rozhodl podle § 51 odst. 1 věty první s. ř. s. bez nařízení jednání, když oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez jednání výslovně souhlasili.

50. Soud vyšel při posouzení věci z následující právní úpravy.

51. Podle § 5 odst. 1 zákona o cenách v rozhodném znění úředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální.

52. Podle § 5 odst. 2 zákona o cenách maximální cena je cena, kterou není přípustné překročit.

53. Podle § 2 nařízení rady hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby (dále jen „nařízení č. 20/2006 Sb. HMP“), je výše maximálních cen osobní taxislužby na území hlavního města Prahy stanovena následovně: jednorázová sazba 40 Kč/jízda; čekání 6 Kč/min; jízda na území hlavního města Prahy 28 Kč/km.

54. Podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako prodávající dopustí správního deliktu tím, že nedodrží při prodeji úředně stanovenou cenu podle § 5 odst. 1.

55. Podle § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách za správní delikt se uloží pokuta ve výši jedno až pětinásobku nepřiměřeného majetkového prospěchu, jde-li vyčíslit, zjištěného za kontrolované období, nejvýše za dobu jeho posledních 3 let, nebo do 1 000 000 Kč, je-li výše nepřiměřeného majetkového prospěchu nižší než 1 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. a) až f), odstavce 2 písm. a) nebo odstavce 3 písm. b).

56. Podle § 17 odst. 2 zákona o cenách při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

57. Podle § 17 odst. 4 zákona o cenách na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby.

58. Soud nejprve přistoupil k posouzení důvodnosti námitek vznesených žalobcem pod prvním žalobním bodem. S ohledem na logiku uspořádání žalobních bodů přitom předně zkoumal důvodnost argumentace poukazující na to, že se žalovaný nedostatečně vypořádal se všemi námitkami uplatněnými žalobcem, čímž byl žalobce krácen na svých právech a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Jen u přezkoumatelného rozhodnutí by totiž bylo v zásadě možno vážit opodstatněnost dále uplatněných žalobních námitek.

59. Soud podotýká, že správní soudy v minulosti opakovaně judikovaly, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, čj. 2 As 37/2006 - 63, č. 1112/2007 Sb. NSS), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (rozsudek ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008 - 71), či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005, č. 689/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 - 64. Uvedený přístup vychází z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10).

60. Dle Městského soudu v Praze však žádná z těchto skutečností v posuzované věci nenastala.

61. V daném případě i s odkazem na shora definované judikatorní mantinely soud shledal, že žalovaný Napadené rozhodnutí z dále popsaných důvodů nezatížil zásadními nedostatky, že by je bylo nutno pro nepřezkoumatelnost zrušit. Soud ověřil, že žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí neopomněl reagovat na všechny uplatněné odvolací námitky. Každou z těchto odvolacích námitek se žalovaný zabýval, vyslovil k nim své závěry, přičemž připojil úvahy, jimiž byl při vypořádání té které námitky veden. V odůvodnění Napadeného rozhodnutí žalovaný podle názoru soudu přehledně žalobci objasnil své postoje ve vztahu ke všem uplatněným odvolacím námitkám a náležitě oponoval všem v jejich rámci nastoleným dílčím otázkám.

62. Pokud se tedy žalobce v tomto směru omezil na paušální a blíže nerozvedenou poznámku ohledně nedostatečného vypořádání svých blíže neoznačených námitek ze strany žalovaného, nezbylo soudu, než v obdobně obecné rovině konstatovat, že Napadené rozhodnutí takovou vadou netrpí.

63. Z odůvodnění Napadeného rozhodnutí jsou tedy podle přesvědčení soudu jednoznačně seznatelné důvody, pro které žalovaný považoval procesní argumentaci žalobce za neopodstatněnou. Polemika žalobce je dle přesvědčení soudu spíše polemikou se závěry správních orgánů o posouzení skutkových a navazujících právních otázek (srov. dále). Napadené rozhodnutí není zatíženo ani žádným z nedostatků, který by v souladu s výše popsanými judikatorními východisky zakládaly jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost.

64. Vzhledem k tomu, že zdejší soud shledal Napadené rozhodnutí přezkoumatelným, přistoupil následně k vypořádání námitek, a to na půdorysu jednotlivých žalobních bodů, které žalobce uplatnil v žalobě. Považoval přitom za vhodné posoudit nejprve otázky související s žalobcem namítaným nedostatečným zjištěním skutkového stavu věci, resp. jím namítanými pochybeními při tvorbě skutkových závěrů, vznesené na různých místech podané žaloby pod prvním, druhým i třetím žalobním bodem.

65. Soud především nemohl žalobci přisvědčit v námitce, že Napadené rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, a že mu ve správním řízení nebylo prokázáno, že by nedodržel při prodeji úředně stanovenou cenu. Správní orgány podle přesvědčení soudu při zjišťování skutkového stavu věci nepochybily a své závěry dostatečným způsobem odůvodnily.

66. Soud předně uvádí, že považuje skutkový stav tak, jak byl shora popsán v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, za zjištěný zcela v souladu s § 3 správního řádu, podle kterého, „nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2“. Soud k tomu z obsahu spisového materiálu i odůvodnění rozhodnutí správních orgánů ověřil, že správní orgány při posouzení věci uvážily na jedné straně skutková tvrzení žalobce o průběhu a okolnostech předmětné jízdy na trase v délce 10,9 km, podpořené (do určité míry – srov. dále) jím vyhotoveným záznamem o přepravě, přičemž na straně druhé vzaly v potaz skutečnosti plynoucí z Protokolu o kontrole, tří oznámení o poskytnuté přepravě od cestujících (figurantů), sepsaných bezprostředně po uskutečněné přepravě, a dále ze svědeckých výpovědí všech tří cestujících, zaznamenané pod hrozbou křivé výpovědi, stejně jako shodu ve výši jízdného 375 Kč, kterou cestující viděli na taxametru, s údajem, jež žalobce uvedl do svého záznamu o přepravě, jakož i skutečnost, že na žalobcově záznamu je uvedena délka přepravy 10,9 km, zatímco v Protokolu o kontrole 3,7 km. Rovněž zohlednily skutečnosti plynoucí ze záznamu o přepravě, které konfrontovaly se skutkovými zjištěními plynoucími z jiných důkazních prostředků a podkladů pro rozhodnutí (srov. dále). Správní orgány přitom podle stanoviska soudu z dále rozvedených důvodů právem dospěly k závěru, že je obrana žalobce, resp. jeho tvrzení o jiných skutkových okolnostech přepravy, těmito skutečnostmi spolehlivě vyvrácena a že bylo prokázáno, že žalobce uskutečnil přepravu tak, jak je mu kladeno za vinu, čímž se dopustil správního deliktu podle zákona o cenách, za který byl právem sankcionován.

67. Soud se neztotožnil se žalobcem v jeho námitce, že se správní orgány dostatečně nevypořádaly s existencí záznamu o přepravě, který je významným a objektivním podklad pro rozhodnutí, když ve správním řízení nebyl zjištěn žádný zásah, poškození či úprava taxametru ve vozidle žalobce. Soud zdůrazňuje, že s námitkami, v nichž žalobce poukazuje na existenci záznamu o přepravě, se žalovaný přesvědčivě vypořádal na str. 5 a 6 Napadeného rozhodnutí, kde konstatoval, že dle záznamu o přepravě č. 19 vytištěného z taxametru žalobcem po uskutečněné přepravě činila celková ujetá vzdálenost mezi ulicí U Radnice a Hradčanským náměstím celkem 10,9 km, přičemž tvrzení žalobce, že na žádost cestujících absolvovali projížďku po Praze spojenou s čekáním v délce cca 5 – 8 minut na cestující v době jejich procházky okolo Petřínské rozhledny, je v rozporu s obsahem svědeckých výpovědí, stejně jako s dobou trvání jízdy a průměrnou rychlostí jízdy uvedenými na stvrzence z taxametru. Žalovaný mj. upozornil, dle údajů uvedených na stvrzence z taxametru předmětná jízda trvala od 10:11 do 10:25 hod., tedy 12 minut s tím, že v průběhu této doby mělo dle tvrzení žalobce dojit ke krátkému přerušení jízdy (dle stvrzenky 5 minut). Žalovaný přitom považoval za významné, že na stvrzence z taxametru byla dále uvedena průměrná rychlost jízdy během přepravy 88 km/hod., což odpovídá zhruba 7 minutám, jakožto celkové faktické době jízdy po odečtení doby čekání, kterou žalovaný považoval z jím vyložených důvodů za neslučitelnou s tvrzením žalobce stran ujeté vzdálenosti.

68. Soud se s tímto posouzením významu uvedeného listinného důkazu pro tvorbu skutkových závěrů v nyní posuzované věci plně ztotožňuje. Je třeba mít na paměti, že ačkoliv je záznam o přepravě významným podkladem ve správním řízení ve věcech správních deliktů na poli taxislužby, jeho věrohodnost může být oslabena či vyvrácena dalšími zjištěními o kontrolované přepravě. Je tomu tak mj. proto, že údaje o počtu najetých kilometrů dle taxametru nemusí odpovídat reálnému stavu.

69. Za této situace tedy žalovaný a správní orgán prvního stupně v nyní řešené věci nepochybili, když se za účelem zjištění skutkového stavu zaměřili zejména na údaje obsažené v oznámeních o poskytnuté přepravě, Protokolu o kontrole a především pak v protokolech o výpovědi svědků, přičemž současně neopomněli vyhodnotit rovněž skutečnosti plynoucí ze záznamu o přepravě, jež dle žalovaného dále podpořily závěr o nevěrohodnosti žalobcem předestřené skutkové verze.

70. K námitkám poukazujícím na to, že se správní orgány opírají výhradně o výpovědi svědků, přičemž proti sobě tak stojí vyjádření řidiče, záznam o přepravě pořízený při jízdě a výpovědi svědků učiněné po 6 měsících, proto soud rekapituluje, že správní orgány vyšly v posuzovaném případě mj. ze tří oznámení o přepravě, v nichž cestující (figuranti) shodně popsali trasu absolvovanou ve vozidle žalobce dne 8. 4. 2015 z ulice U Radnice na Hradčanské náměstí v Praze, která odpovídá nejkratší vzdálenosti mezi těmito místy dle mapových podkladů z veřejně dostupných zdrojů, tedy trasu v délce 3,7 km (oproti vzdálenosti zachycené na záznamu o přepravě v délce 10,9 km). Správní orgány dále založily své skutkové závěry na obsahu výpovědí svědků – cestujících (figurantů), kteří v rámci výslechů svědka zachycených v protokolech ze dne 23. 10. 2015 shodně vypověděli, že v průběhu jízdy nežádali o změnu trasy nebo jinou trasu, přičemž jedna ze svědkyň v průběhu výslechu celou trasu podrobně popsala způsobem odpovídajícím popisu trasy zaznamenanému v oznámení o poskytnuté přepravě. Správní orgány pak shora popsaným způsobem zohlednily rovněž skutečnosti plynoucí ze záznamu o přepravě, včetně popisu závěrů vyvozených z některých dalších údajů na něm uvedených (doba jízdy, průměrná rychlost). Neopomněly přitom rovněž popsat důvody, pro které byly přesvědčeny, že uvedené skutkové závěry vyplývající z předmětných důkazních prostředků vylučují skutkovou verzi žalobce poukazující na přestávku v jízdě z důvodu procházky cestujících okolo Petřínské rozhledny.

71. Pokud pak žalobce v žalobě rovněž zpochybňoval význam výpovědí svědků, soud v tomto směru zdůrazňuje, že ustálená judikatorní praxe k provádění cenové kontroly za pomoci externích zaměstnanců dovozuje, že skutková zjištění získaná prostřednictvím výslechu externích pracovníků správního orgánu prvního stupně mohou být zásadně sama o sobě dostatečným podkladem pro skutkové a navazující právní závěry v tomto typu řízení.

72. Soud na tomto místě připomíná závěry plynoucí z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, podle níž „rozhodnutí správního orgánu o uložení sankce za porušení cenových předpisů provozovateli taxislužby nelze bez dalšího označit za nezákonné z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci jen proto, že skutková zjištění správního orgánu vycházejí v zásadě pouze ze svědectví externích spolupracovníků tohoto orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, čj. 2 Afs 104/2005 - 81, č. 1083/2007 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud v naposledy označeném rozsudku uzavřel, že „praxe, kdy kontrolní jízdu provedou externí pracovníci a jimi získané informace jsou použity ve správním řízení s osobou, jíž je porušení cenových předpisů kladeno za vinu, je (za předpokladu dodržení příslušných ustanovení správního řádu) v souladu se zájmem na dostatečném zjištění skutkového stavu věci. Informace získané touto cestou zásadně mohou být dostatečným podkladem pro uložení sankce podle zákona o cenách a obecně vzato je postup jejich získávání v souladu se základními principy správního řízení“. Obdobné závěry pak ustáleně zastává rovněž navazující judikatorní praxe správních soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, čj. 7As 64/2010 - 70).

73. Z uvedených závěrů, s nimiž se soud zcela ztotožňuje a od nichž se ani v posuzované věci neshledává důvodu jakkoli odchylovat, je patrné, že již samotné poznatky od cestujících mohou být samy o sobě postačující pro následné konstatování porušení příslušného právního předpisu. I v nyní posuzované věci přitom cestující na svých tvrzeních setrvali i v postavení svědků poté, co byli poučeni o povinnosti poskytnout svědeckou výpověď a povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet (§ 55 odst. 1 správního řádu). Nebyl proto důvod považovat jejich svědectví za nevěrohodná. Poznatky cestujících, kteří byli přímými svědky jednání, při němž došlo k porušení zákona o cenách, za současné existence listinných důkazů, jimiž jsou kontrolní protokol a oznámení cestujících o poskytnuté přepravě, jsou tak stěžejními podklady pro závěry správních orgánů o nezaznamenání skutečného průběhu přepravy, resp. porušení cenových předpisů.

74. Soud nepřisvědčil ani argumentům žalobce stran nevěrohodnosti cestujících. Soud shodně s žalovaným považuje za rozhodné skutečnosti, které cestující uvedli do oznámení o přepravě a jež se staly součástí obsahu Protokolu o kontrole, neboť se tak stalo bezprostředně po přepravě, kdy měli poznatky z uskutečněné kontrolní jízdy čerstvě v paměti. Z ničeho přitom nevyplývá, že by oznámení o provedené přepravě nemohla být jedním z podkladů pro rozhodnutí v předmětné věci, byly-li v nich uvedené okolnosti ze strany správního orgánu prvního stupně dále prověřovány prostřednictvím výslechu osob, které tato oznámení vypracovaly, v pozici svědků. Je pochopitelné, že si svědci s odstupem času 6 měsíců pamatují okolnosti přepravy podle svých individuálních dispozic pro ukládání minulého děje. Jen proto, že si každý z nich pamatuje přepravu v jiném rozsahu nebo mu utkvělo v paměti více dílčích okolností, či proto, že nebyli s ohledem na časový odstup schopni poznat doklad o zaplacení jízdného č. 19, však nelze dovozovat nezákonnost či nevěrohodnost jejich svědecké výpovědi. Podstatné je, že se jejich svědecké výpovědi v zásadních skutečnostech shodují s údaji, které uvedli do oznámení (typ auta, čas přepravy, jazyk, v němž s řidičem komunikovali, cena přepravy apod.). Nevěrohodnost svědeckých výpovědí přitom nemůže podle přesvědčení soudu v daném případě na druhou stranu způsobit ani skutečnost, že svědci si v některých případech vybavili konkrétní detaily z uskutečněné jízdy. Je pravdou, že svědkyně A. K. vypověděla, že jízda započala přibližně v 10:10 hod, trvala asi 12 minut a rovněž popsala přesný průběh trasy. Z této skutečnosti však nelze bez dalšího dovodit závěr o opodstatněnosti žalobcovy domněnky, že si svědci bezprostředně před výpovědí přečetli svá oznámení o přepravě, zvláště pak tehdy, pokud zbývající cestující průběh trasy popsali jen v hrubých rysech a ve zbytku odkázali na jimi vyhotovená oznámení o přepravě. Výhradu žalobce, že svědci nevypovídali o skutečnostech tak, jak si je pamatovali, když měli k dispozici oznámení o poskytnuté přepravě, považuje soud za nepřípadnou. Tento dokument je bezprostředním záznamem o události, kterou svědci vnímali a záznam poté samy zpracovali, jeho existence nijak nesnižuje autenticitu svědeckých výpovědí. Obecně nic nebrání svědkům, ať již ve správním či jakémkoli jiném řízení, aby si činili své vlastní poznámky o jakékoli události. Z obsahu spisu se přitom nepodává, že by svědecké výpovědi nepramenily z reálného a svědky vnímaného skutkového děje.

75. Namítal-li pak žalobce, že cestující nepotvrdili, že jízdu uskutečnili právě s žalobcem, nemohl mu soud přisvědčit, když z oznámení o přepravě ve spojení s obsahem výpovědi svědka Lukáše Drápely vyplývá závěr právě opačný. V této souvislosti je přitom třeba poukázat na skutečnost, že se žalobce zúčastnil neveřejného ústního jednání, během něhož byl proveden výslech těchto svědků, mohl tak využít svého procesního práva klást svědkům otázky a případně je i konfrontovat s jejich argumentací, což však při jednání neučinil.

76. Soud pak nemohl přisvědčit žalobci ani v jeho obecné žalobní námitce, že v řízení měl být proveden výslech žalobce jako účastníka řízení.

77. Soud k takto obecně uplatněné žalobní námitce podotýká, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel.

78. Pokud se tedy žalobce v tomto směru omezil na paušální a blíže nerozvedený poukaz na to, že v řízení měl být proveden rovněž tzv. účastnický výslech, nezbylo soudu, než v obdobně obecné rovině konstatovat, že řízení v tomto směru není zatíženo vadou, pro kterou by Napadené rozhodnutí a Prvostupňové rozhodnutí neměla obstát.

79. Soud v tomto směru zdůrazňuje, že správní orgány jsou sice povinny samy vyhledávat a opatřovat si důkazy a podklady pro svoje rozhodnutí. Z této teze však nelze dovodit, že i v případě, kdy správní orgány nemají žádné důvodné pochybnosti o skutkových zjištěních a o jejich právním posouzení a ani ze strany účastníků řízení nejsou vzneseny žádné pro věc relevantní návrhy na další dokazování, budou přesto správní orgány povinny pokračovat v pořizování dalších podkladových dokumentů. Takovéto tvrzení postrádá logiku, protože v konečném důsledku by mohlo znamenat, že přípravná fáze rozhodovacího procesu by nikdy nemohla skončit (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2007, čj. 2 As 93/2006 - 84, či ze dne 5. 11. 2009, čj. 1 Afs 60/2009 - 119).

80. Soud zdůrazňuje, že procesní stanovisko žalobce k rozhodným skutkovým otázkám dostatečně vyplývalo z jeho vyjádření k Protokolu o kontrole, z vyjádření k oznámení o zahájení řízení, resp. z podaného odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí. Soud přitom považuje v daném ohledu za klíčové, že žalobce neuvádí v žalobě žádné konkrétní okolnosti, které bývaly měly být prostřednictvím jeho výslechu ve správním řízení zjištěny či naopak kterými měly být vyvráceny okolnosti dosud zjištěné. Ze spisového materiálu je potom zjevné, že žalobce účastnický výslech v průběhu celého správního řízení nenavrhoval, neučinil tak ani v rámci vyjádření k zahájenému správnímu řízení, ani v podaném odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí. Učinil-li tak teprve v podané žalobě, nemohl soud žalovanému neprovedení účastnického výslechu vytýkat, zvláště pak tehdy, pokud žalobce ani v podané žalobě nijak nespecifikoval, jaké konkrétní skutkové okolnosti měly být ve správním řízení prostřednictvím výslechu žalobce prokazovány.

81. Soud přitom v tomto směru poukazuje na závěry vyslovené k obdobné námitce v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2018, čj. 7 As 133/2017 - 47, dle nichž „co se týče námitky, že správní orgány nevyslechly řidiče - stěžovatele, je v prvé řadě třeba zdůraznit, že stěžovatel neuplatnil nikdy v průběhu řízení návrh na provedení důkazu svědeckou výpovědí své osoby. Ačkoliv stěžovatel měl ve správním řízení plnou možnost uplatňovat svá procesní práva, navrhovat výslech svědků či navrhnout provedení jiných důkazů včetně svého svědectví, neučinil tak. Na ústní jednání konané dne 8. 9. 2014, kdy byl proveden výslech obou svědků, se stěžovatel nedostavil, ačkoliv byl řádně předvolán. Nejvyšší správní soud podotýká, že správní orgán skutečně není povinen vždy a za každých okolností provádět důkaz výslechem řidiče v řízení o uložení pokuty podle zákona o cenách při výkonu taxislužby. Pokud z provedených důkazů nevyplývá žádný rozpor a je zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, není nutno takto zjištěný stav dále doplňovat. Skutečnost, jakou částku požadoval stěžovatel uhradit po ukončení přepravy, vyplývá ze získaných důkazních prostředků zcela jasně“.

82. Ze všech výše uvedených závěrů tedy dle přesvědčení soudu vyplývá, že správní orgány skutkové okolnosti případu pečlivě zvažovaly a dospěly ke správnému a odůvodněnému závěru o parametrech trasy přepravy uskutečněné žalobcem s cestujícími dne 8. 4. 2015, především pak k závěru o průběhu trasy a ujeté vzdálenosti. Přitom nevyšly výhradně z tvrzení cestujících a jejich oznámení o uskutečněné přepravě, ale hodnotily i obsah záznamu o přepravě a především obsah svědeckých výpovědí. Rovněž vzaly v potaz tvrzení žalobce o průběhu přepravy a zvážily důkazní hodnotu záznamu o přepravě, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí odpovídajícím způsobem zachytily úvahy, jimiž byly při tvorbě skutkových závěrů vedeny. Soud se ze shora vyložených důvodů s provedeným hodnocením důkazů ztotožňuje a skutkové závěry správních orgánů považuje v nyní posuzované věci za dostatečně podložené. Soud v tomto směru uzavírá, že správní orgány dostatečně zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v souladu s ustanovením § 3 správního řádu, a vypořádaly se všemi námitkami žalobce.

83. Za této situace pak zprostředkovaně nemohou obstát ani související obecné námitky žalobce poukazující na nesprávné právní posouzení. Namítal-li tedy žalobce v obecné rovině, že správní orgány nesprávně aplikovaly ustanovení právních předpisů, že postupoval v souladu s právními předpisy upravujícími výkon taxislužby, resp. že požadovaná cena je v souladu s cenovými předpisy, nemohl mu soud přisvědčit. Na základě soudem shora aprobovaných skutkových zjištění správní orgány správně posoudily jednání žalobce jako jednání naplňující znaky skutkové podstaty správního deliktu dle ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách a uložily pokutu dle ustanovení § 16 odst. 4 písm. b) tohoto zákona. Žalobce ostatně v podané žalobě žádné konkrétní námitky proti právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu nevznesl a omezil se toliko na shora uvedené paušální námitky.

84. Žalobce dále v rámci námitek vznesených pod druhým žalobním bodem zpochybňoval „přeměření trasy dle popisu cestujících internetem“.

85. Městský soud v Praze připomíná, že správní soudy se v minulosti opakovaně vyslovily k otázce přípustnosti dokazování prostřednictvím mapových podkladů z veřejně dostupných zdrojů ve správním řízení. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu se přitom podává, že provedení důkazního prostředku ve formě mapového podkladu z veřejně dostupného zdroje, především z mapových podkladů zveřejněných v prostředí veřejné datové sítě internet, je jedním z přípustných způsobů získávání skutkových poznatků o okolnostech rozhodných pro posouzení věci správním orgánem.

86. Nejvyšší správní soud v tomto směru v minulosti judikoval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014, čj. 7 As 129/2013 - 27), že „v přestupkovém řízení lze podle ust. § 51 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ust. § 51 odst. 1 správního řádu použít prakticky jakýkoliv důkazní prostředek, který není získán nebo proveden v rozporu s právními předpisy. Důkaz mapami dostupnými z internetu byl tedy získán zákonným způsobem. Je sice obecně známo, že provozovatelé mapových služeb negarantují správnost dat a nelze tak vyloučit výskyt chyb, ale občasný výskyt chyb nečiní tento důkazní prostředek nezpůsobilým pro dokazování, zvláště nejedná-li se o mapu zastaralou nebo pořízenou z omezeného či pochybného zdroje. Žádná taková chyba, která by měla za důsledek nesprávné posouzení skutkového stavu, v daném případě nevyšla najevo a ani stěžovatelka na žádnou takovou chybu nepoukázala. Navíc mapové podklady byly použity jen jako jeden z důkazů (vedle svědeckých výpovědí)“.

87. Z uvedených závěrů, od nichž neměl městský soud důvodu se v posuzované věci odchýlit, přitom v obecné rovině jednoznačně plyne, že správní orgány mohou v rámci správního řízení při formulaci závěrů ke skutkové otázce vzdálenosti vyjít mj. i z veřejně dostupných mapových podkladů, tedy i podkladů dostupných prostřednictvím sítě internet.

88. Se zřetelem k závěrům plynoucím z konstantní rozhodovací praxe správních soudů je přitom třeba zdůraznit, že zjišťuje-li správní orgán obsah určité internetové stránky za účelem zjištění skutkových otázek, může se tak stát toliko v rámci dokazování (srov. závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 15. 4. 2009, čj. 1 As 30/2009 - 70). Se zřetelem k tomu, že obsah internetové stránky se může v čase změnit, jsou správní orgány povinny zachytit obsah internetové stránky, na němž své závěry založily, ve správním spisu, typicky formou vytištění jejího obsahu k určitému dni a založení této písemnosti jako podkladu pro rozhodnutí do správního spisu.

89. Z výše popsaných závěrů tedy v obecné rovině plyne, že správní orgány nepochybily, pokud při formulaci rozhodných skutkových zjištění vyšly při zjišťování vzdálenosti trasy předmětné přepravy mj. ze závěrů plynoucích z mapových podkladů dostupných na http://mapy.cz, jejichž stav k určitému dni zachytily ve správním spisu (písemnost založená pod pořadovým č. 3 ve správním spisu). Přípustnost takového postupu zřetelně plyne ze shora rekapitulované rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, od níž není důvodu se v posuzované věci odchylovat.

90. Poukazoval-li pak žalobce na závěry vyslovené v rozsudku Městského soudu ze dne 31. 10. 2016, čj. 8 Af 38/2013 - 38, stran žalobcem tvrzené nezbytnosti provedení následné kontroly taxametru, soud poukazuje na to, že uvedený rozsudek zdejšího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017, čj. 5 As 305/2016 - 22, přičemž Nejvyšší správní soud revidoval žalobcem akcentovaný závěr Městského soudu v Praze s tím, že v intencích ustanovení zákona o cenách, jehož porušení bylo žalobci vyčteno, není podstatné, jaká cena byla uvedena na vytištěné stvrzence, ale částka, jakou řidič po cestujících požadoval a jaká částka mu byla zaplacena. Otázka, zda byla v uvedeném případě vydána stvrzenka, jaké na ní byly vytištěné údaje, a dále, zda bylo manipulováno s taxametrem, nejsou podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu pro posouzení věci relevantní. Nejvyšší správní soud v tomto směru doplnil, že „povinnost mít ve vozidle taxislužby funkční taxametr s nastavenými údaji a hodnotami odpovídajícími skutečnosti je stanovena v § 21 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Toto ustanovení rovněž stanoví povinnost řidiče taxislužby vydat cestujícímu doklad o zaplacení jízdného pořízený jako výstup z tiskárny taxametru, pokud o něj cestující požádá. Porušení těchto povinností je samostatným správním deliktem dle zákona o silniční dopravě V případě řízení o těchto správních deliktech je zcela jistě nezbytné zabývat se otázkou, zda byla stvrzenka po ukončení jízdy vydána a zda nebylo s taxametrem manipulováno. O tomto správním deliktu však řízení v projednávané věci vedeno nebylo. V případě řízení o porušení cenových předpisů, jak tomu bylo i ve věci žalobce, se však správní orgán těmito otázkami proto zabývat nemusel. Rozhodující je zde zjištění, jakou částku řidič po cestujících po ukončení kontrolní jízdy skutečně požadoval. Je tak zcela bezpředmětné, …zda bylo manipulováno s taxametrem“. Soud se s těmito závěry Nejvyššího správního soudu zcela ztotožňuje a v plném rozsahu na ně pro větší stručnost odkazuje. Ani tato žalobní námitka tak nemohla být shledána důvodnou.

91. Soud dále přistoupil k posouzení důvodnosti zbývajících námitek vznesených žalobcem pod třetím žalobním bodem.

92. Soud nemohl přisvědčit námitkám žalobce poukazujícím na nedostatečnou identifikaci svědků – cestujících ve správním spise, resp. v Protokolu o kontrole.

93. Soud má s přihlédnutím k závěrům zastávaným Nejvyšším správním soudem k obdobným námitkám (srov. rozsudky ze dne 26. 4. 2018, čj. 7 As 133/2017 - 47, či ze dne 25. 10. 2016, čj. 1 As 254/2016 - 39) za to, že svědci musí být ve spise identifikováni alespoň tak, aby nemohli být zaměněni s jinou osobou. Aplikováno na posuzovanou věc, ze spisu musí plynout, že předvolaní svědci jsou tytéž osoby, které byly jako cestující přítomny při přepravě, během níž bylo zjištěno porušení cenových předpisů. Podle soudu tato skutečnost ze spisu zřetelně vyplývá. Oznámení o poskytnuté přepravě, která byla sepsána ihned po provedení přepravy, sepsali tři cestující, přičemž v závěru oznámení jsou čitelně uvedena jejich jména a osobní čísla zaměstnanců Magistrátu hl. m. Prahy. Ta pak odpovídají jménům uvedeným v Protokolu o kontrole a v protokolech o výslechu svědků ze dne 23. 10. 2015, ve kterých je uvedeno rovněž číslo občanského průkazu, místo trvalého pobytu a datum narození těchto osob. V předmětných protokolech přitom svědci jednoznačně potvrdili, že se předmětné jízdy dne 8. 4. 2015 osobně zúčastnili a vyhotovili z ní záznam o poskytnuté přepravě. Neuvedení dalších údajů o předmětných fyzických osobách v Protokolu o kontrole nezatěžuje podle přesvědčení soudu za této situace Napadené rozhodnutí vadou, pro kterou by nemělo v soudním řízení obstát. Soud má za to, že jméno, příjmení a osobní číslo zaměstnance je v daném případě zcela dostačující pro identifikaci zainteresovaných osob, třeba i zpětnou, bylo-li by nezbytné chybějící údaje doplnit a vadu tak zhojit. Lze uzavřít, že svědci byli ve spise dostatečně identifikováni tak, aby nemohli být zaměněni s jinou osobou. Skutečnost, zda je ve spisu založen doklad o pracovněprávním vztahu těchto osob, nemá dle přesvědčení soudu žádný vztah k otázkám posuzovaným v předmětné věci, tj. otázkám souvisejícím s naplněním skutkové podstaty cenového správního deliktu skutkem žalobce popsaným ve výroku Prvostupňového rozhodnutí. Obdobně pak není relevantní ani požadavek žalobce na to, aby byli cestující seznámeni s problematikou taxislužby, neboť pro posouzení deliktního jednání žalobce tyto skutečnosti nebyly rozhodné.

94. Soud se s žalobcem neztotožnil ani v námitce poukazující na to, že správní řízení, resp. jemu předcházející kontrola jsou stiženy procesní vadou, když cestující neprovedli kontrolu v postavení přizvaných osob či osob pověřených podle kontrolního řádu. Soud zdůrazňuje, že cenová kontrola byla řádně provedena k tomu v souladu s § 4 odst. 2 kontrolního řádu pověřenou úřední osobou, kontrola byla kontrolující osobou zahájena dne 8. 4. 2015 v 10:25 v místě ukončení přepravy, přičemž Protokol o kontrole není stižen žádnou z vad, pro které by nemohl být způsobilým podkladem pro navazující správní řízení. Osoby, které vyhotovily oznámení o poskytnuté přepravě, byly ve správním řízení následně řádně vyslechnuty v pozici svědků. Oznámení o poskytnuté přepravě, Protokol z kontroly i protokoly o výsleších svědků tvoří obsah správního spisu a jsou způsobilými podklady pro rozhodnutí v řízení o uložení pokuty za cenový správní delikt. Soud výše zdůraznil, že praxe, kdy kontrolní jízdu provedou externí pracovníci a jimi získané informace jsou použity ve správním řízení s osobou, jíž je porušení cenových předpisů kladeno za vinu, je v souladu se zájmem na dostatečném zjištění skutkového stavu věci, přičemž postup získávání těchto podkladů je v souladu se základními principy správního řízení Skutečnost, zda cestující v daném případě formálně vystupovali jako osoba přizvaná, není z pohledu dotčení veřejných subjektivních práv žalobce na skutkovém půdorysu nyní posuzované věci významná. Žalobce ostatně nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se měla tato jím obecně namítaná skutečnost negativně projevit v jeho veřejných subjektivních právech, resp. jakým konkrétním způsobem měla tato jím tvrzená vada vyústit v nezákonnost provedené kontroly a především pak v nezákonnost posléze vydaného meritorního rozhodnutí, za situace, kdy cestující byli v řízení řádně vyslechnuti jako svědci.

95. Přisvědčit soud nemohl ani dalším námitkám poukazujícím na nedostatky Protokolu o kontrole. Kontrolní protokol splňuje podle přesvědčení soudu všechny náležitosti stanovené v § 12 kontrolního řádu. Soud žádné vady při vypracování kontrolního protokolu neshledal. Ve shodě se žalovaným konstatuje, že tento obsahuje potřebná kontrolní zjištění a všechny podstatné náležitosti nutné k identifikaci kontrolované osoby a spáchaného deliktu. V kontrolním protokolu je uveden čas i místo zahájení i konce přepravy, trasa je v něm dostatečně určitě specifikována a rovněž je v něm uvedena cena, kterou žalobce po cestujících požadoval, resp. která mu byla zaplacena. Cestující jsou v kontrolním protokolu označeni jménem, jejich bližší identifikaci lze zjistit v souladu s dříve uvedeným ze spisu a jsou tedy dostatečně identifikováni.

96. Namítal-li žalobce, že svědci předstírali anglicky hovořící osoby, s tím, že není zřejmé, z čeho správní orgán dovozuje, že si řidič a cestující vzájemně dostatečně rozuměli, přičemž zaměstnanci Magistrátu hl. m. Prahy měli při kontrolní jízdě používat úřední jazyk, tedy češtinu, jelikož jízdu vykonávali v rámci své pracovní činnosti, soud na jeho námitky nevešel. Případná komunikace cestujících – figurantů s řidičem v anglickém či jiném jazyce totiž nijak nesouvisí s vedením řízení v jednacím jazyce ve smyslu § 16 správního řádu. V této souvislosti městský soud opět odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, čj. 2 Afs 104/2005 - 81, ve kterém soud uznal, že správní orgány mohou efektivní kontrolu cenových předpisů provádět i prostřednictvím cizinců či osob, kteří se za cizince vydávají. Jak vyplývá z výše zmiňované judikatury, jsou cizinci, coby osoby neznalé jazyka a místních poměrů, zvláště ohroženi inkriminovaným typem správních deliktů. Je zřejmé, že kontrolní orgány musí při odhalování deliktů postupovat do jisté míry konspirativně, kupříkladu tak, že využijí externích spolupracovníků, přičemž v rámci konkrétní kontrolní strategie nelze vyloučit ani předstírání cizí státní příslušnosti. Soud nadto poukazuje na to, že se v daném případě jednalo o úkony předcházející kontrole, kdy ještě nebylo zahájeno správní řízení, ani kontrola samotná. Figuranti zde vystupovali jako cestující, tedy nikoli jako úřední osoby, a proto jim nelze ukládat povinnost užívat úřední jazyk. Námitku tak soud neshledal důvodnou.

97. Soud nepřisvědčil ani námitkám ohledně neseznámení žalobce s oznámeními o poskytnuté přepravě při samotné kontrole. Samotný Protokol o kontrole ze všech tří oznámení cestujících vycházel, respektive poznatky cestujících, zahrnuté v oznámeních, se staly jeho významnou součástí. Pokud pak žalobce namítá, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke kontrolním zjištěním, není jeho tvrzení v souladu se skutečným stavem věci, když žalobce brojil proti kontrolním zjištěním uvedeným v Protokolu o kontrole, s nimiž byl řádně seznámen, podanými námitkami. Nelze přitom přehlédnout, že žalobce byl rovněž následně vyzván k seznámení se s podklady pro zahájení správního řízení o deliktech (viz oznámením o zahájení správního řízení ze dne 26. 8. 2015), tedy i s oznámeními o přepravě, kdy byl zároveň procesně poučen mimo jiné i o možnosti navrhovat důkazy a vyjadřovat se ke shromážděným podkladům. Jak již bylo shora zmíněno, žalobce měl možnost účastnit se svědeckých výpovědí cestujících. Žalobci nic nebránilo dožadovat se po svědcích podrobnějšího popisu průběhu přepravy ke zjištění, zda si skutečně pamatují na konkrétní jízdu, což se ale nestalo. Bylo na žalobci, při jednání, kde byly k důkazu provedeny svědecké výpovědi cestujících, kladl svědkům otázky, které by podle jeho názoru mohly konfrontaci nahradit, což však žalobce v souladu s dříve uvedeným neučinil.

98. Soud se pak neztotožnil ani s námitkami vznesenými žalobcem pod čtvrtým žalobním bodem, jimiž žalobce poukazoval na to, že správní orgány nedostatečně odůvodnily výši uložené pokuty 50 000 Kč, přičemž měly zkoumat majetkové poměry žalobce a postupovat v obdobných věcech stejně.

99. V této souvislosti soud podotýká, že stanovení výše pokuty je věcí správního uvážení žalovaného, které podléhá přezkumu ze strany správních soudů pouze v tom směru, zda žalovaný správní orgán uvážení nezneužil či zda je nepřekročil (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS). Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Pokud jsou tyto předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Tento závěr samozřejmě neznamená, že správní orgán rozhoduje v absolutní libovůli. I při volném správním uvážení je totiž správní orgán omezován principy platícími v moderním právním státě, a to zejména principem legitimního očekávání. Soudní přezkum správního uvážení je rozsahově omezen, a to v § 78 odst. 1 s. ř. s., který stanoví, že soud pro nezákonnost zruší napadené rozhodnutí správního orgánu tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo toto uvážení zneužil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 8 Afs 85/2007 - 54). Soud tedy při přezkoumávání rozhodnutí, jímž byla uložena pokuta za správní delikt, nehodnotí spravedlivost pokuty, nýbrž v souladu s pravidly přezkumu správního uvážení zkoumá toliko, zda byly splněny podmínky pro její uložení, zda správní orgán srozumitelně odůvodnil její výši zvolenou ze zákonného rozmezí a zda celkově dbal mezí správního uvážení stanovených mu zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, čj. 4 As 47/2004 - 87).

100. Z konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu v tomto směru konkrétněji plyne, že ukládání trestu je založeno na dvou základních principech – principu zákonnosti trestu a individualizace trestu. Uložení pokuty v mezích zákonných podmínek je součástí posouzení zákonnosti přezkoumávaného správního rozhodnutí (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Správní orgán se při ukládání trestu (tj. v tomto případě pokuty) musí výslovně zabývat všemi kritérii, která zákon stanovuje. V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není pro posouzení věci relevantní, má správní orgán povinnost se s takovým kritériem alespoň stručně vypořádat a odůvodnit jeho nepodstatnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, čj. 8 As 17/2006 - 78). Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační [srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008-133, č. 2092/2010 Sb. NSS, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, č. 105/2002 Sb. ÚS, č. 405/2002 Sb., nebo ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02, č. 36/2004 Sb. ÚS, č. 299/2004 Sb.]. Při hodnocení zákonnosti uložené sankce správními soudy není dán soudu prostor pro změnu a nahrazení správního uvážení uvážením soudním, tedy ani prostor pro hodnocení prosté přiměřenosti uložené sankce.

101. Soudní řád správní ovšem i za situace, kdy správní orgán zákonné meze nepřekročil a výši pokuty řádně zdůvodnil, dává soudu zvláštní oprávnění moderovat výši pokuty (§ 78 odst. 2 s. ř. s.). V rámci moderačního práva soud zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená. Mezi hlediska individualizace trestu v dané věci patří zejména závažnost správního deliktu, význam chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Při posuzování konkrétní závažnosti správního deliktu není hlavním kritériem skutková podstata deliktu, nýbrž především intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení či ohrožení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, čj. 7 As 71/2010 - 97, č. 2209/2011 Sb. NSS). Soudní řád správní tedy umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko přiměřenosti jen v rámci posuzování individualizace trestu, tj. v situaci, kdy je správní soud podle § 78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce nadán pravomocí nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgánem uložená sankce zjevně nepřiměřená. Ani v takovém případě však pro zásah do správního uvážení soudem nepostačí běžná nepřiměřenost, ale je nutné, aby nepřiměřenost dosáhla kvalitativně vyšší míry a byla zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012 - 36).

102. Soud tedy k předmětné žalobní námitce, vycházeje z takto popsaných judikatorních východisek, konstatuje, že správní uvážení, tj. hodnocení rozhodných skutečností správním orgánem prvního stupně, revidované do určité míry žalovaným, není v daném případě zatíženo vadami, pro které by Napadené rozhodnutí nemohlo v soudním přezkumu obstát. Soud znovu podotýká, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na zásadě, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné (viz výše). Pokud se tedy žalobce v tomto směru omezil na blíže nerozvedenou námitku nepřiměřenosti a neodůvodněné přísnosti uložené pokuty, mohl se soud touto námitkou zabývat pouze v míře konkrétnosti, v jaké ji žalobce vznesl. V tomto směru pak soud, respektujíc shora popsaná pravidla soudního přezkumu správního uvážení o výši sankce, žádné okolnosti zakládající nepřiměřenost uložené pokuty nezjistil. Sám žalobce ostatně ani žádnou takovou okolnost v podané žalobě (s výjimkami dále uvedenými) konkrétně nespecifikoval.

103. Z odůvodnění obou správních rozhodnutí, která podle ustálené judikatury tvoří jeden celek, je dle soudu zřejmé, že správní orgán prvního stupně a žalovaný postupovali v souladu s § 17 odst. 2 zákona o cenách a s ohledem na daný skutkový stav vzali v úvahu závažnost a význam protiprávního jednání, rozsah poškození cestujících a okolnosti, za nichž byl správní delikt spáchán. Zejména zdůraznili, že se jednalo o výrazné, cca 140% navýšení přípustné maximální ceny, a rovněž zohlednili, že jednání žalobce bylo nesporně vědomé. Dále se zabývali společenskou nebezpečností jednání a shledali ji jako vysoce závažnou, neboť vedle poškození cestujících jsou jednáním žalobce poškozování i ostatní provozovatelé taxislužby, kteří respektují právní předpisy, a rovněž je znehodnocena dobrá pověst hlavního města Prahy, neboť poškození jsou často zahraniční turisté, což přináší negativní publicitu v zahraničních médiích. Správní orgány dále přihlédly ke skutečnosti, že žalobce dosud nebyl za porušení cenových předpisů sankcionován. Zdůraznily, že pokuta má mít citelný dopad do majetkové sféry dopravce, aby plnila nejen represivní, ale i preventivní účel a odradila pachatele od podobného protiprávního jednání v budoucnu. K tomu poukázaly na relevantní rozhodovací praxi správních soudů a konstatovaly, že dopad uložené sankce lze zmírnit žádostí o splátkový kalendář. Soud tak nemohl přisvědčit žalobci v jeho námitce, že správní orgány odůvodnily výši pokuty obecným konstatováním a že není patrno, na základě jakého mechanizmu k pokutě dospěly. Soud na tomto místě poukazuje na podrobné odůvodnění výše uložené sankce správním orgánem prvního stupně a žalovaným a dodává, že jejich posouzení a závěrům plně přisvědčuje, pročež na ně pro stručnost odkazuje.

104. K námitce nepřiměřenosti uložené sankce optikou majetkových poměrů žalobce soud podotýká, že správní orgán ukládající pokutu za správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Při zjišťování osobních a majetkových poměrů má správní orgán vycházet z informací, které vyplynuly v průběhu řízení, či které byly poskytnuty samotným účastníkem řízení. Pokud se správnímu orgánu takových podkladů nedostává, výši pokuty stanoví úvahou.

105. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 9/2008 - 133, zdůraznil, že „likvidační pokutou přitom rozšířený senát rozumí sankci, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel, případně i jeho rodina (jde-li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží. (…) V rámci úvah o odpovídající intenzitě sankce by tedy měl správní orgán přihlédnout v nezbytném rozsahu také k osobním a majetkovým poměrům pachatele, a to v případech, kdy takový požadavek vyplývá ze zákona nebo, jak již bylo řečeno, z ústavního pořádku. Správní orgán se tedy nebude muset při ukládání pokuty za jiné správní delikty, u nichž zákon neupravuje zvláštní kritérium v podobě osobních a majetkových poměrů pachatele, zabývat podrobným zjišťováním těchto poměrů tam, kde bude s ohledem na výši do úvahy přicházející pokuty a na základní poznatky o osobě pachatele, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení, zřejmé, že nehrozí existenční ohrožení pachatele či jeho podnikání. Naopak tam, kde si závažnost spáchaného deliktu či další relevantní okolnosti vyžádají v rámci rozmezí, které zákon pro daný delikt předpokládá, takovou intenzitu sankce, že nebude možné riziko likvidačního působení pokuty na osobu pachatele bez dalšího vyloučit, bude nutné, aby se správní orgán zjišťováním osobních a majetkových poměrů pachatele důkladněji zabýval a přihlédl k nim do té míry, aby výsledná pokuta byla sice citelným zásahem do jeho majetkové sféry, nikoli však zásahem vzhledem ke svému účelu nepřiměřeným, který má likvidační účinky. Správní orgán by měl přitom hodnotit osobní a majetkové poměry pachatele správního deliktu ke dni svého rozhodování, nikoliv k okamžiku spáchání deliktu.“ 106. V rozsudku ze dne 26. 10. 2016, čj. 1 As 254/2016 - 39, pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že „při zjišťování osobních a majetkových poměrů má správní orgán vycházet z informací, které vyplynuly v průběhu řízení, či které byly poskytnuty samotným účastníkem řízení. Pokud se správnímu orgánu takových podkladů nedostává, výši pokuty stanoví odhadem“.

107. Z těchto závěrů dle přesvědčení soudu zcela jednoznačně vyplývá, že správní orgány nejsou povinny při ukládání pokuty za jiné správní delikty, u nichž zákon neupravuje zvláštní kritérium v podobě osobních a majetkových poměrů pachatele (jako je tomu v posuzované věci) zabývat se podrobným zjišťováním těchto poměrů tam, kde bude s ohledem na výši do úvahy přicházející pokuty a na základní poznatky o osobě pachatele, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení, zřejmé, že nehrozí existenční ohrožení pachatele či jeho podnikání.

108. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že žalobce ve správním řízení netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že by pro něj mohla být uložená pokuta likvidační. Byl-li žalobce skutečně přesvědčen, že správní orgán prvního stupně uložil pokutu v likvidační výši, bylo na něm, aby při podání odvolání konkrétně uvedl, z jakých důvodů se domnívá, že je pro něj výše uložené pokuty likvidační a svá tvrzení doložil. Žalobce však v tomto ohledu žádné konkrétní skutečnosti o svých majetkových či finančních poměrech v průběhu správního řízení před vydáním Prvostupňového rozhodnutí ani v průběhu odvolacího řízení neuváděl. Za tohoto stavu nelze dle přesvědčení soudu správním orgánům vytýkat, že k osobním a majetkovým poměrům žalobce nepřihlédly. Jakkoli pasivita žalobce v průběhu správního řízení nevylučuje domáhat se moderace trestu v rámci soudního řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, čj. 7 Afs 54/2007 - 62) a uvádět přitom okolnosti stran jeho osobních a majetkových poměrů, platí, že správnímu orgánu nelze klást k tíži, pokud se s určitou skutečností, která byla namítnuta až v žalobě, nevypořádal ex offo či důkladnějším způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008, čj. 2 As 56/2007 - 71). Jak totiž vyplývá ze shora označeného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 9/2008 - 133, které obsáhle pojednává o přihlížení k osobním a majetkovým poměrům pachatele přestupku či jiného správního deliktu, předpokládá se určitá součinnost pachatele k případnému zjištění jeho osobních a majetkových poměrů [cit. „bude tedy záležet především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na tom, aby uložená pokuta pro něj neměla likvidační důsledky, tím, že správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu, aby ověřil jejich pravdivost (…)“].

109. Soud tedy v tomto směru uzavírá, že korektiv zákazu ukládání sankcí v likvidační výši nelze vykládat tak, že slouží k ochraně subjektů ve finančních potížích před trestem za porušení jejich právních povinností. Žalobci byla pokuta stanovena při samé dolní hranici zákonného rozpětí (ve výši odpovídající 5 % z možných 1 000 000 Kč). Již z tohoto pohledu nelze tvrdit, že by uložená pokuta byla nepřiměřená či likvidační, naopak dle soudu předmětná výše pokuty sledovala naplnění jejího sankčního i preventivního účelu. Pokud jsou osobní a majetkové poměry žalobce neuspokojivé, pak to ještě neodůvodňuje závěr, že by se měl automaticky vyhnout postihům za své protiprávní jednání, resp. že by nebyla dána povinnost správních orgánů uložit sankci v citelné výši. Žalobce ostatně může požádat o splátkový kalendář, jak správní orgány ve svých rozhodnutích uvedly.

110. Poukazoval-li pak žalobce v rámci námitek k výši pokuty na to, že jde v jeho případě o první jemu uloženou sankci za pochybení v oblasti taxislužby, soud již toliko stručně podotýká, že tyto okolnosti neopomněly správní orgány v rámci diskrece o výši pokuty posoudit jako polehčující okolnosti. Odlišný náhled žalobce na způsob hodnocení těchto skutečností, resp. jeho přesvědčení, že uvedené okolnosti měly vést k uložení ještě nižší pokuty, nemohou být samy o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí.

111. Důvodnými pak soud neshledal ani obecné a nijak nepodložené námitky poukazující na rozpor výše uložené pokuty se správní praxí žalovaného. Žalobce v tomto směru neoznačil žádné konkrétní případy, v nichž by byla dopravci za obdobné jednání při obdobných skutkových okolnostech uložena pokuta výrazně nižší. Soud pak žádné takové okolnosti svědčící o důvodnosti této žalobní argumentace nezjistil.

112. Soud při vědomí výše vyložených závěrů nepřistoupil ani k navrhovanému snížení uložené pokuty.

113. Soud žádné relevantní pochybení ve věci výše uložené sankce v předmětné věci neshledal. Správní orgány při užití správního uvážení při určení konkrétní výše sankce nijak nevybočily z mezí vytyčených zákonem, ani správní uvážení nezneužily, a soud neshledal ani žádné jiné nedostatky v jejich rozhodování. Naopak lze konstatovat, že správní orgány při rozhodování o výši pokuty rozvedly své úvahy o způsobu spáchání správního deliktu, o jeho následcích a o okolnostech, za nichž byly správní delikty spáchány, což plně odpovídá zákonným kritériím pro určení výše sankce.

114. Žalobce svůj eventuální návrh na moderaci uložené pokuty nedoprovodil žádnými konkrétními námitkami. Soud proto s poukazem na výše popsaná judikatorní východiska konstatuje, že soudní řád správní umožňuje správnímu soudu výši uložené sankce moderovat výhradně v případě, kdy je správním orgánem uložená sankce zjevně nepřiměřená. O takový případ se však podle soudu v nyní posuzované věci nejednalo. Sám žalobce ostatně v souladu s dříve uvedeným netvrdil žádnou konkrétní okolnost, která by o zjevné nepřiměřenosti výše uložené sankce svědčila. Proto soud eventuálnímu návrhu žalobce na moderaci uložení pokuty nevyhověl 115. Soud doplňuje, že důvodem pro snížení sankce nemohly být ani písemnosti, jimiž žalobce dokládal své majetkové poměry v podané žalobě, neboť tyto písemnosti se vztahují k roku 2015 a žalobcově tehdejší finanční a osobní situaci. Soud tyto skutečnosti reflektoval potud, že k žádosti žalobce přiznal žalobě odkladný účinek usnesením ze dne 18. 1. 2017, čj. 10 Af 82/2016 - 33, díky němuž žalobce nebyl v dané době povinen nést následky Napadeného rozhodnutí (uhradit uloženou pokutu). V této souvislosti soud opakuje, že negativní dopady sankce mohl žalobce zmírnit žádostí o splátkový kalendář.

116. Nad rámec výše uvedené argumentace soud podotýká, že má rovněž vážné pochybnosti o průkaznosti tvrzení žalobce stran jeho nepříznivých osobních a majetkových poměrů. Žalobce soudu k důkazu předložil pouze jedno přiznání k dani z příjmů za rok 2015 a potvrzení o výši starobního důchodu. Tyto podklady se jeví jako zcela nedostačující. K hodnověrnému prokázání osobních a majetkových poměrů by žalobce musel předložit alespoň několik daňových přiznání za po sobě jdoucí zdaňovací období tak, aby bylo možné posoudit příjmy a výdaje spjaté s jeho podnikáním v širších souvislostech. Zároveň by k řádnému posouzení majetkových poměrů žalobce bylo nutné předložit podklady další, neboť daňová přiznání nevypovídají o jiném majetku žalobce, jako jsou nemovitosti, úspory, cenné papíry a další. Žalobce také až na doklad o výši nájemného zcela pominul druhou stránku svých osobních a majetkových poměrů, tj. výdaje a závazky, neboť k získání celkového obrazu o finanční situaci žalobce je nutné poměřovat jak příjmy, tak výdaje.

117. Pro úplnost soud podotýká, že neopomněl ve světle závěrů vyplývajících z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, čj. 5 As 104/2013 - 46, publ. pod č. 3528/2017 Sb. NSS, posoudit okolnosti související s novou hmotněprávní úpravou správního trestání, kdy je protiprávní jednání žalobce v době rozhodování soudu možno postihnout jako přestupek a nikoli jako správní delikt. Dospěl však k závěru, že zákon o cenách v účinném znění stanoví za přestupek spáchaný skutkem, za něž byl žalobce v předmětném případě postihnut, shodnou horní hranici pokuty, a proto nelze novou úpravu považovat pro žalobce za příznivější.

118. Na základě všech shora uvedených skutečností soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

119. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovanému pak žádné náklady v souvislosti s vedením předmětného řízení nevznikly.

Poučení