10 C 147/2020-114

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl soudkyní JUDr. Andreou Borovičkovou, Ph.D. ve věci žalobce; Hlavní město Praha, [IČO], se sídlem: [adresa žalobkyně], ; zastoupeného JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem, sídlem: [adresa], Proti; žalovanému; [celé jméno žalovaného], [datum narození], bytem: [adresa žalovaného], ; zastoupenému JUDr. [jméno] [příjmení], advokátkou, se sídlem: [adresa], O určení vlastnictví, takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem stavby [adresa], jež je součástí pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], zapsaném na listu vlastnictví [číslo] pro k.ú. [část obce], [územní celek], u [stát. instituce], [stát. instituce].

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 10 200 Kč k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podaným návrhem domáhá určení vlastnického práva ke stavbě [adresa], jež je součástí pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], zapsaném na listu vlastnictví [číslo] pro k.ú. [část obce], obec Praha, u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ stavba“). Stavba byla zřízena na základě [anonymizováno] o stavebním právu ze dne 26. 5. 1922, uzavřené mezi [příjmení] správním výborem pro [obec] v [obec] a [anonymizováno] pro postavení úřednických a dělnických domků (dále jen„ [anonymizováno]“) za účelem stavby budov s byty pro bytové potřeby členů družstva na části pozemku tehdejšího zemského statku č. k. [číslo] v [část obce], nyní pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] Lhůta 80 let trvání práva stavby dnem 15. 6. 2002 uplynula, po zániku práva stavby měla budova dle § 9 zák. č. 86/1912 ř.z. přestat být součástí práva stavby a jejím vlastníkem jako součásti pozemku se měl stát [příjmení] správní výbor, případně jeho právní nástupce. [příjmení] pozemků [parcelní číslo] a [parcelní číslo] (původně č. k. [číslo]), k.ú. [část obce] (dále jen„ předmětné pozemky“) a právním nástupcem [příjmení] správního výboru se stal na základě zákona č. 172/1991 Sb. žalobce, neboť k datu jeho účinnosti, tj. k 24. 5. 1991 vykonával právo hospodaření k předmětným pozemkům, jejichž vlastníkem byl [anonymizováno] stát – [anonymizována dvě slova] hl. m. [obec]. Protože bylo k pozemkům zřízeno právo stavby, nemohl žalobce pozemky do 16. 6. 2002 užívat fakticky, měl však reálnou možnost je užívat, pokud by nebyl obsah smlouvy respektován ze strany právních předchůdců žalovaného. Pokud stavební právo existovalo, byla splněna podmínka faktického výkonu práva hospodaření žalobcem, neboť žalobce s pozemky hospodařil prostřednictvím právního předchůdce žalovaného. Právo hospodaření bylo žalobcem vykonáváno, neboť mu náleželo. Není relevantní, že žalobce nevybíral pachtovné, podstatné je, že mu stavební plat náležel, mohl jej vybírat a tento nárok mohl uplatnit i později. Vymáhání [anonymizováno] k 24.5.1991 nebylo realizovatelné, neboť žalobce je statutární město a vymáhání pohledávek je nutné nejprve projednat jeho orgány. Součástí pozemku se [anonymizováno] stala k [číslo] nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. a jejím vlastníkem se stal žalobce. Žalobce zároveň uváděl, že pokud se nestal vlastníkem pozemků ze zákona, vydržel je, neboť byl v dobré víře, že byly naplněny všechny tři podmínky přechodu pozemků do jeho vlastnictví. Žalovaný pozemky vydržet nemohl, neboť o existenci stavebního práva věděl a postrádal poctivou víru, že je vlastníkem pozemku. Nečinnost žalobce nemůže sama o sobě založit poctivou držbu žalovaného. V rozporu se skutečným stavem je však v katastru nemovitostí veden jako vlastník žalovaný, který stavbu od 16. 6. 2002 užívá bez právního důvodu a tím se na úkor žalobce bezdůvodně obohacuje.

2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil s námitkou absence věcné aktivní legitimace žalobce k uplatnění nároku na určení vlastnického práva ke stavbě. Žalobce nesplnil zákonné podmínky pro přechod pozemků z vlastnictví státu do jeho vlastnictví jako obce dle zákona č. 172/1991 Sb., neboť mu ke dni 23.11.1990 nesvědčilo právo hospodaření s nimi, ani s nimi k 24.5.1991 fakticky nenakládal a ve vztahu k nim nevyvíjel žádnou jinou právní či faktickou aktivitu, po žalovaném nevyžadoval hrazení [anonymizováno] platu a o [anonymizováno] se nikterak nestaral. S pozemky fakticky nakládali právní předchůdci žalovaného, žalovaný nabyl vlastnictví k domu s právem stavby k pozemkům kupní smlouvou z 6.9.1994 od [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Ke dni vydání rozsudku žalovaný pozemek jako jeho oprávněný držitel vydržel, neboť s ohledem na okolnosti sporu neměl pochybnosti o tom, že mu pozemky patří. Již dne 5.4.1928 se [příjmení] [anonymizována dvě slova] se souhlasem vlády usnesl na zrušení [anonymizováno] práva a o prodeji jednotlivých parcel členům družstva. K tomu však s ohledem na historickou situaci nedošlo. K 29.5.1929 bylo právo stavby převedeno na [jméno] a [jméno] [příjmení], jejich právními nástupci se stali [jméno] a [jméno] [příjmení]. Žalobce nemohl pozemky vydržet, neboť z judikatury Ústavního soudu byla zřejmá již od roku 1996 podmínka faktického užití pozemku. Vydržení se žalobce nemůže úspěšně domáhat, jestliže se vůbec nechopil držby. [anonymizováno] pozemku, žalovaný a jeho právní předchůdci, se nechovali k žalobci jako k vlastníku pozemků.

3. V souzené věci byla délka řízení výrazně negativně ovlivněna postupem právní zástupkyně žalovaného, která se k nařízeným jednáním nedostavovala a o odročení jednání žádala z důvodu pracovní neschopnosti 6.4.2021, 26.5.2021, 7.9.2021, 24.1.2022. Není-li z časových či jiných důvodů advokát dlouhodobě schopen hájit řádně zájmy klienta, je jeho povinností nechat se zastoupit substitutem nebo zastupování klienta odmítnout, pokud tak neučiní, nepředstavuje nemožnost jeho účasti u jednání důležitý důvod ve smyslu ustanovení § 101 o.s.ř. (§ 16 a § 26 zák. č. 85/1996 Sb., zákona o advokacii). Dne 25.2.2022 se právní zástupkyně žalovaného opětovně omluvila z účasti na jednání, a to pro pracovní neschopnost zapříčiněnou její neschopností vyrovnat se s emocionální zátěží spojenou s úmrtím v rodině maminky s tím, že se jí nepodařilo zajistit substituci. Právní zástupkyně žalovaného měla na zajištění substituce dostatečnou dobu a svoje tvrzení, že se jí substituci zajistit nepodařilo, nepodložila ani tvrzením, které advokáty oslovila, kteří její žádost odmítli. Proto soud nepovažoval její omluvu za důvodnou a dle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v její nepřítomnosti.

4. Základním předpokladem úspěchu určovací žaloby je existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ze strany žalobce. Pasivní legitimace žalovaného vychází z výpisu z [anonymizována dvě slova] k [list vlastnictví], provedenému k datu 14. 2. 2020, z něhož se podává, že žalovaný je zapsán jako vlastník domu [adresa], stojícím na pozemku [parcelní číslo] k.ú. [část obce] („ [anonymizováno]“). V části [anonymizováno] je zapsáno právo stavby na dobu od 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002 k pozemkům [parcelní číslo] a [parcelní číslo] k.ú. [část obce]. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah je nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. V daném případě byl prokázán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, protože žalovaný je jako vlastník domu zapsán v katastru nemovitostí, podkladem pro zápis změny v operátech katastru nemovitostí pro případ, že by žalobce prokázal své vlastnické právo k tomuto pozemku, je rozsudek soudu.

5. Mezi stranami nebylo sporné a ze [anonymizováno] o stavebním právu uzavřené podle zákona ze dne 26. 4. 1912 čís. 86 ř. z. dne 26./ 27. 5. 1922 se podává, že [příjmení] správní výbor pro [obec] v [obec] s [anonymizováno] pro postavení úřednických a [anonymizována dvě slova] uzavřeli dne 26. 5. 1922 smlouvu o [anonymizováno] právu, kterou [příjmení] správní výbor zřídil [anonymizováno] právo stavby na části pozemku [anonymizována dvě slova] č.k. [číslo] v [část obce], zapsaného ve [anonymizováno] čís. [číslo] [anonymizována dvě slova], za účelem zastavení nemovitosti domky s malými byty dle podmínek Smlouvy [ulice] právo bylo zřízeno na 80 let od dojití žádosti na vklad stavebního práva příslušnému soudu. Družstvo se zavázalo platit počínaje dnem 1. 5. 1922 pachtovné (činži stavební) v částce 1 200 Kč, a to čtvrtletně. [příjmení] správní výbor si vyhradil právo počínaje 1. únorem 1930 zvyšovat stavební činži o 10 % každých 10 let. Smluvní strany si dále sjednaly, že po ukončení stavebního práva uplynutím doby spadají veškeré stavby na něm do vlastnictví zemského fondu. [příjmení] fond pak měl zaplatit odškodné ve výši plné jich hodnoty v době přechodu s tím, že odškodnění nesmí být větší, než činí skutečně vynaložené náklady za provedení staveb, schválených dle této Smlouvy Zemským správním výborem. Z knihovní vložky [číslo] se podává, že stavební právo je na dobu do 15. 6. 2002, ve vložce [číslo] pozemkové knihy se podává, že dle smlouvy o stavebním právu ze dne 26./ 27. 5. 1922 se vkládá stavební právo ve prospěch [anonymizováno]. V katastru nemovitostí je zaznamenáno právo stavby na dobu od 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002 (výpisy z [anonymizováno]). Podle přípisu stavebního odboru [anonymizováno] části [obec a číslo] byl schválen dům [adresa] k užívání v roce 1928. [příjmení] [příjmení] správního výboru ze dne 18. 9. 1928 se [příjmení] správní výbor usnesl, že zruší stavební právo vložené na části pozemku č. k. [číslo] v [část obce] (rozděleného na parcely [číslo] – zahrady) a odprodá jednotlivé parcely přímo členům anebo [anonymizováno] za cenu 80 Kč za 1 čtv. sáh., a to za souhlasu vlády, což bylo sděleno [anonymizováno] dopisem ze dne 18. 9. 1928, jak se podává z dopisu [příjmení] správního výboru adresovanému [anonymizováno]. Z kupní smlouvy ze dne 29. 5. 1929 se podává, že [anonymizováno], jakožto vlastník stavebního práva k pozemku č. kat. [číslo] role v [část obce] s nově na něm postaveným rodinným domkem ve vložce [číslo] stavebního práva poz. knihy kat. [územní celek] prodává a odevzdává [obec] a [jméno] [příjmení] stavební právo k tomuto pozemku s domkem na něm postaveným za ujednanou kupní cenu 105 000 Kč. Z knihovní vložky [číslo] se podává, že podle ohlašovacího listu [číslo] z části parcely pp.čk. [číslo] vznikla nová parcela [anonymizováno], na níž byl vystavěn [anonymizováno] [adresa], parcela [číslo] byla přečíslována na [číslo] a parcela [anonymizováno] na [číslo]. Z [list vlastnictví] [územní celek], okres [obec a číslo], se podává, že se jedná o ručně vedený list vlastnictví [anonymizováno] státu – [anonymizována dvě slova] hl. m. [obec], [územní celek], okres [obec a číslo]. Na straně [číslo] jsou zapsány předmětné pozemky v oddíle s nadpisem„ [anonymizována dvě slova]

6. Z usnesení [anonymizována dvě slova] o projednání [anonymizováno] po [jméno] [příjmení] z 1.11.1955 se podává, že jediným dědicem [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], je [jméno] [příjmení], v pozemkové knize lze zapsati stavební právo k domu [adresa] a st.p. [číslo] p.p. [číslo]. Z knihovní vložky [číslo] zápisu ze dne 30.12.1955 se podává, že dle usnesení [anonymizována dvě slova] I v [obec] [anonymizováno] z [anonymizováno] [rok] se vkládá převod [anonymizováno] práva panu [jméno] [příjmení]. Z [anonymizováno] smlouvy ze dne 4. 5. 1956 se podává, že [jméno] [příjmení] prodává [jméno] [příjmení] nedělitelnou domu [adresa], se stavebním právem ke stavební parcele č.kat. [číslo] a zahradě č.kat. [číslo] vše v k.ú. [část obce] za 11 590 Kč. Součástí listiny je i výměr [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] v [obec a číslo] z 26.10.1956, kterým odbor výstavby rady [anonymizováno] [obec a číslo] s převodem udělil souhlas dle § 1 zák. č. 65/1951 Sb. Z knihovní vložky [číslo] zápisu ze dne 10. 11. 1956 se podává, že dle kupní smlouvy se vkládá stavební právo pro [jméno] [příjmení] polovicí. Darovací smlouvou z 21.4.1992 [jméno] [příjmení] převedl tuto domu se stavebním právem na [jméno] [příjmení] (darovací smlouva a návrh na registraci darovací smlouvy). [smlouva] z [datum] sepsanou formou [anonymizováno] zápisu [jméno] [příjmení], rozená [příjmení], převedla za podmínky přistoupení [jméno] [příjmení] ke smlouvě na žalovaného darovanou polovinu domu a stavební právo, dodatkem ke [anonymizováno] smlouvě [jméno] [příjmení] ke kupní smlouvě přistoupil ([anonymizováno] zápis [anonymizováno] [číslo], návrh na povolení vkladu). Dle souhlasného prohlášení z 4.2.2004 bylo vlastnické právo a právo stavby nabyto do společného jmění manželů [příjmení] (souhlasné prohlášení). Z výslechu [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] plyne, že pozemky byly od roku 1957 nepřetržitě užívány žalovaným a jeho právními předchůdci, [anonymizováno]. 7. [anonymizováno] z 7.11.1972 požádal [jméno] [příjmení] technický odbor [anonymizováno] [obec a číslo] o povolení instalace plynového topení.

8. Z výpisu z katastru nemovitostí k [list vlastnictví] k datu 2. 3. 2020 se podává, že žalobce je zapsán jako vlastník předmětných pozemků s tím, že jako nabývací titul je uveden vznik vlastnického práva ze zákona č. 172/1991 Sb. V části [anonymizováno] je zapsáno právo stavby na období 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002 k předmětným pozemkům.

9. Z dopisu [anonymizováno] úřadu pro [anonymizováno] m. [anonymizováno] adresovanému žalobci ze dne 13. 2. 2020, odpovědi žalobce ze dne 19. 2. 2020 a rozhodnutí [anonymizována dvě slova] pro [anonymizováno] m. [anonymizováno] ze dne 30. 3. 2020 [číslo jednací] se podává, že [anonymizována dvě slova] hl. m. [obec] vyzval žalobce k seznámení se s podklady pro rozhodnutí s tím, že uvedl, uspořádání vzájemných vztahů a zánik práva stavby lze osvědčit pouze dvoustranným právním jednáním, příp. rozhodnutím soudu. Z dopisu plyne, že návrh na vklad vlastnického práva ke [anonymizováno] byl žalobcem podán dne 16. 1. 2020. Žalobce s názorem [anonymizována dvě slova] pro hl. m. [anonymizováno] nesouhlasil. [anonymizováno] úřad pro hl. m. [obec] návrh žalobce na vklad zamítl dne 30. 3. 2020, [číslo jednací].

10. Žádostí z 11.6.2002 požádal žalovaný o převod předmětných pozemků zatížených právem stavby do svého vlastnictví. Svou žádost opakoval 7.11.2018 (citované přípisy). Z dopisu [územní celek] – odbor [anonymizováno] majetku ze dne 7. 11. 2001 adresovaného [anonymizováno] úřadu [okres] se podává, že odbor žádá o doplnění práva stavby pro pozemky parc. [číslo]. Návrh byl u [anonymizováno] úřadu podán až dne 21.12.2001 jak vyplývá z otisku razítka na listině ze dne 7. 11. 2002. [anonymizováno] z 26.9.2018 žalobce oznámil žalovanému, že lze uvažovat o převodu pozemků do jeho vlastnictví za stanovených podmínek. Z předpisu náhrady za faktické užívání pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] ze dne 6. 12. 2019 se podává, že žalobce, resp. odbor hospodaření s [anonymizováno] vyzval žalovaného k úhradě bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí období od 3. 12. 2016 do 2. 12. 2019 v celkové částce 900 000 Kč. V [anonymizováno] z 6.2.2020 právní zástupkyně žalovaného uvedla, že žalovaný uhradil pachtovné za roky 2018 a 2019. Přípisem z 23.1.2020 právní zástupkyně žalovaného s výzvou žalobce nesouhlasila. (citované přípisy)

11. Z jiných než shora uvedených důkazů soud nezjistil nic podstatného k věci. Další účastníky navržené důkazy soud neprováděl, neboť z dosud provedených důkazů měl skutkový stav za dostatečně zjištěný. Spisy [spisová značka] a [spisová značka] se nevztahovaly k předmětným pozemkům, ale k pozemkům odlišným, proto nemohly rozhodnutí soudu ovlivnit. Žalobcem prosazovaný rozsudek [číslo jednací] byl usnesením [anonymizováno] soudu v [obec] č. j. [číslo jednací] ze dne 1.9.2021 zrušen, [anonymizováno] ze dne 17.3.2022 č. j. [číslo jednací] byla žaloba nepravomocně zamítnuta. Důkazy vztahující se k odlišným pozemkům (kupní smlouva z 21.6.1957 včetně dodatku, notářské osvědčení [číslo jednací], přípis z 5.2.2020, rozhodnutí z 24.1.1969, povolení z 9.3.1968, schválení [anonymizováno] smlouvy z 3.4.1958, žádost z 26.1.1987) nejsou schopné prokázat, že žalobce fakticky hospodařil s předmětnými pozemky. Žalobce neuvedl žádné tvrzení, že pachtovné vybíral, pouze svou povinnost tvrzení obcházel důkazním návrhem, aby soud učinil dotaz na archiv žalobce, zda se v něm nachází listiny vztahující se k výběru pachtovného. S ohledem na skutečnost, že archiv žalobce je začleněn do žalobce, nejde ani o důkazní návrh, neboť žalobce vlastně navrhl, aby soud od žalobce vyžádal důkazy. Žalobci nic nebránilo si ve svém vlastním archivu důkazy vyhledat a u soudního jednání je předložit. Žalobcův návrh byl jen pokusem obejít koncentraci řízení a jako takový byl zamítnut. Dokazování slouží k získání skutkovým zjištění, rozsudek vydaný v jiné věci měl být argumentem žalobce k právnímu posouzení věci. Nejde o způsobilý důkazní prostředek, a proto byl tento návrh rovněž zamítnut. Originál smlouvy o stavebním právu nebyl vyžadován, neboť o obsahu listiny předložené v kopii nevznikly pochybnosti.

12. Z provedených důkazů, které soud hodnotil dle § 132 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, soud zjistil tento skutkový stav: [příjmení] [příjmení] správním výborem v [obec] jménem fondu českých zemských statků jako majitelem zemského statku v [část obce] a [anonymizováno] pro postavení úřednických a dělnických domků byla dne 26. 5. 1922 uzavřena smlouva o stavebním právu na základě, které bylo družstvu zřízeno stavební právo stavby na části pozemku [anonymizována dvě slova] č.k. [číslo] v [část obce], zapsaného ve vložce čís. [číslo] desek zemských za účelem zastavení nemovitosti [anonymizováno] s malými byty dle podmínek smlouvy. [ulice] právo bylo zřízeno na dobu 80 let. Družstvo se zavázalo platit počínaje dnem 1. 5. 1922 pachtovné (činži stavební) v částce 1 200 Kč, a to čtvrtletně. Dále bylo ujednáno, že po ukončení stavebního práva uplynutím doby spadají veškeré stavby na něm do vlastnictví zemského fondu, který měl zaplatit odškodné. [anonymizováno] převedlo kupní smlouvou stavební právo k pozemku č. kat. [číslo] role v [část obce] [obec] a [jméno] [příjmení]. Dědictví po [jméno] [příjmení] nabyl [jméno] [příjmení] včetně stavebního práva k domu [adresa] a st.p. [číslo] p.p. [číslo]. [jméno] [příjmení] prodal [jméno] [příjmení] nedělitelnou domu [adresa], se stavebním právem ke stavební parcele č.kat. [číslo] a zahradě č.kat. [číslo] vše v k.ú. [část obce]. [jméno] [příjmení] převedl [anonymizováno] smlouvou tuto domu se stavebním právem na [jméno] [příjmení], která ji prodala žalovanému, ke kupní smlouvě přistoupil i [jméno] [příjmení], jemuž svědčilo stavební právo k druhé nedělitelné polovině nemovitostí. Na listu vlastnictví [číslo] [územní celek], okres [obec a číslo] jsou vedeny předmětné pozemky ve vlastnictví [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] hl. m. [obec]. Žalobce dne 16. 1. 2020 podal návrh na vklad vlastnického práva ke stavbě, který mu byl [anonymizována dvě slova] pro hl. m. [anonymizováno] zamítnut dne 30. 3. 2020.

13. Na vztah účastníků soud aplikoval o přechodu některých věcí z majetku [země] do vlastnictví obcí (dále jen„ o přechodu do [anonymizováno] obcí“), neboť pro posouzení žaloby je podstatné, zda se žalobce vlastníkem pozemků (přešlo na něj vlastnické právo zákonem stanoveným způsobem) a s účinností od 1. 1. 2014 se stal i vlastníkem stavby, která se na pozemku nachází.

14. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu do vlastnictví obcí:„ Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví [země], k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě [obec] též na městské části, pokud obce a v hlavním městě [obec] též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.“ 15. Na pozemku [číslo] byla na základě [anonymizováno] o [anonymizováno] právu podle zákona [číslo] ř. z. zřízena stavba rodinného domku ve vlastnictví fyzických osob, proto dle § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. pozemky nebyly způsobilým předmětem přechodu věcí z vlastnictví České republiky podle citovaného zákona. Podle § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., do vlastnictví obcí přecházely pozemky nezastavěné, dále pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, s výjimkou pozemků, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků. Osobní užívání pozemků se do účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým byl novelizován občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen„ obč. zák“.) ke dni 1. 1. 1992, řídilo § 198 an. obč. zák. Jednalo se o pozemkově právní užívací institut, jehož prostřednictvím docházelo k realizaci obsahu vlastnického práva státu fyzickými osobami – občany. Jednalo se o užívací institut účelově vázaný k výstavbě rodinného domku, garáže, rekreační chaty, domu s byty v osobním vlastnictví a ke zřízení zahrady. Pojmovým znakem práva osobního užívání pozemku byla trvalost a děditelnost (S účinností k 1. 1. 1992 pak došlo na základě § 872 odst. 1 obč. zák. k ex lege transformaci práva osobního užívání pozemků na vlastnické právo k pozemku, který byl jeho objektem.). Ustanovením § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. byl tedy vyjádřen zřetelný úmysl zákonodárce ohledně pozemků zastavěných rodinnými domky (vzhledem k účelové vázanosti institutu k výstavbě budov v osobním vlastnictví fyzických osob za účelem uspokojování bytové potřeby); úmysl zákonodárce tedy zjevně směřoval k zachování vlastnického práva státu a existujících uživatelských vztahů ve prospěch fyzických osob – občanů, kteří zřídili stavbu na pozemku ve vlastnictví státu na základě titulu opravňujícího je ke zřízení stavby na cizím (státním) pozemku.

16. Pro přechod vlastnického práva k pozemku muselo jít o majetek, který ve stanovené době náležel [země], ke dni 23. 11. 1990 muselo k tomuto majetku svědčit právnímu předchůdci obce - národnímu výboru právo hospodaření a s tímto majetkem musely obce ke dni 24. 5. 1991 hospodařit. Tyto tři podmínky musely být splněny kumulativně (nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996 ve věci sp. zn. IV. [číslo]). Vlastnické právo k předmětnému pozemku a kontinuita jeho přechodu ze [anonymizováno] české na právní nástupce vyplývá z ust. § 9 odst. 2 zákona č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů v republice [anonymizováno] dle kterého jmění, fondy i závazky [anonymizováno] české přešly do vlastnictví státu a do správy státní; dle ust. § 149 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., dle kterého byl vymezen národní majetek, který je zásadně v rukou státu s tím, že části národního majetku, které nejsou celostátního významu a slouží veskrze nebo převážně obyvatelstvu některého správního celku (obce, okresu, kraje), mohou být v rukou svazků lidové správy (komunální vlastnictví); dle ust. § 29 a § 31 zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů dle kterého správu národního majetku i majetku lidové správy převzaly národní výbory; byly povolány, aby udržovaly a zvelebovaly národní majetek svěřený do správy. [anonymizováno] výbor mohl nemovitý národní majetek jemu svěřený i zcizit, zatížit nebo pronajmout/propachtovat. Dle ust. čl. 4 odst. 4 a čl. 7 úst. zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci byl vlastnictvím [obec] a [anonymizována tři slova] majetek ve státním vlastnictví, který sloužil k zabezpečování jejích úkolů v oblastech svěřených do její působnosti a vlastnictvím České republiky a vlastnictvím Slovenské republiky byl ostatní majetek ve státním vlastnictví. Do působnosti [obec] a [anonymizována tři slova] patřila zahraniční politika, uzavírání mezinárodních smluv s výjimkou těch, jejichž uzavírání patří do působnosti České republiky a Slovenské republiky, zastupování [obec] a [anonymizována tři slova] v mezinárodních vztazích a rozhodování o otázkách války a míru, obrana a ekonomické zabezpečení obranyschopnosti [obec] a [anonymizována tři slova] s výjimkou civilní ochrany obyvatelstva, měna, federální státní hmotné rezervy, federální zákonodárství a správa v rozsahu působnosti federace a kontrola činnosti federálních orgánů.).

17. Z toho plyne, že bez ohledu na to, kdy byl založen list vlastnictví [číslo] na kterém je jako vlastník předmětných pozemků uveden [anonymizováno] stát – [anonymizováno] výbor hl. m [obec], se předmětné pozemky nestaly vlastnictvím [obec] a [anonymizována tři slova], neboť nijak nesouvisely s úkoly svěřenými do působnosti [obec] a [anonymizována tři slova] (do které patřila zahraniční politika a uzavírání mezinárodních smluv) a byl tak ve vlastnictví [země]. Soud má za prokázané, že první dvě podmínky pro přechod vlastnického práva ze státu na obec byly splněny, neboť předmětné pozemky byly ve vlastnictví [země] a (jak uvedeno výše) a právo hospodaření příslušelo [anonymizováno] výboru hl. m. [obec], jak bylo zjištěno z listu vlastnictví [číslo].

18. V intencích konstantní judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3118/2018) je k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (§ 68 odst. 1 zákona o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření.

19. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 600/11 ze dne 9. 7. 2013, nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, usnesení ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11 nebo usnesení ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14 dovodil, že„ právo hospodaření“ je pojmem, jenž byl v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále„ zákon č. 109/1964 Sb.“), a ve vyhlášce [číslo] Sb., o hospodaření s národním majetkem (ve znění vyhlášek [číslo] Sb. a [číslo] Sb.), použit v obdobném významu, jako původní pojem„ správa“. Proto i pojem„ hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany. Pojem„ hospodaření“ ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu„ právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že„ právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco„ hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014). Dle ust. § 73 odst. 1 zák. č. 109/1964 Sb.:„ Organizace, která vykonává právo hospodaření s pohledávkou státu, je povinna pečovat o to, aby všechny povinnosti dlužníka byly včas a řádně splněny, popřípadě, aby pohledávka státu byla včas uplatněna u příslušných orgánů a aby rozhodnutí těchto orgánů byla včas vykonána.“ [anonymizováno], aby žalobce mohl být ve věci úspěšný, bylo třeba, aby v řízení tvrdil a prokázal též skutečnost, že k rozhodnému datu s předmětným pozemkem také reálně hospodařil.

20. Pozemky byly v rozhodné době fakticky užívány žalovaným a jeho právními předchůdci v rámci práva stavby. Žalobce tedy hospodaření ve smyslu užívání věci vykonávat nemohl, avšak hospodaření v právním smyslu spočívající ve vybírání pachtovného a jeho navyšování dle smlouvy o stavebním právu realizovat mohl a měl, k tomu však nedošlo. Pouhá možnost výběru pachtovného, kterou žalobce v řízení argumentoval, k prokázání faktického hospodaření nepostačuje. Doloženými listinami žalobce bylo prokázáno, že právo hospodaření náleženo Národnímu výboru v [obec] (viz rozhodnutí finančního odboru [anonymizováno] výboru hl. [územní celek] ze dne 4. 10. 1966). Avšak nebylo prokázáno, že právo hospodaření žalobce vykonával k rozhodnému dni, tj. 24. 5. 1991.

21. Institut práva hospodaření, založený hospodářským zákoníkem č. 109/1964 Sb., stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke správě; tento princip byl v zákoně vyjádřen zásadou, že právo hospodaření vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (§ 65 odst. 1). Tato zásada stála nad příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, v němž byly uvedené závěry přiměřeně aplikovány právě v poměrech zákona č. 172/1991 Sb.).

22. Právní úprava týkající se v minulosti (a ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) účinných tzv. primárních (hlavních) užívacích institutů k pozemkům ve vlastnictví státu, umožňovala výslovně u práva hospodaření s národním majetkem a u osobního užívání pozemků možnost vzniku tzv. odvozených užívacích práv konkrétně dočasného užívání pozemku. V daném případě předmětný pozemek jak k 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., reálně užívali právní předchůdci žalovaného. Činili tak však nikoli na podkladě svěření pozemků do dočasného užívání ze strany národního výboru vykonávajícího právo hospodaření (založené na uplatnění principu tzv. věcné příslušnosti ke správě), nýbrž na základě vlastního užívacího práva (práva stavby, vzniklého podle zákona [číslo] ř. z.), které jak ke dni 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991, trvalo. Právo stavby, zřízené v daném případě jako právo věcné, tedy nepředstavuje užívací titul, který mají na mysli ty judikáty, které připouštějí, že znak pojmu hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. splňuje i přenechání věci do nájmu, resp. do dočasného užívání na základě užívacích práv odvozených od práva hospodaření s národním majetkem jako tzv. primárního užívacího institutu k pozemkům ve vlastnictví státu. Nenastala tedy situace, kdy by [anonymizováno] výbor [anonymizováno] [obec], resp. obec, s předmětným pozemkem hospodařil prostřednictvím organizace, resp. osob, jimž na základě svého (hlavního) práva hospodaření zřídil odvozený právní titul k užívání v podobě dočasného užívání pozemku, resp. nájmu.

23. Ze [anonymizováno] o [anonymizováno] právu ze dne 26. 5. 1922 vyplývá, že smlouva byla sjednána jako úplatná ve smyslu ust. § 3 odst. 2 zákona č. 86/1912 ř. z., o stavebním právu a jednalo se tedy o synallagmatický vztah. Pachtovné navíc bylo možno zvýšit každých 10 let o 10%. Význam povinnosti k úhradě ročního pachtovného je pak zřejmý ze skutečnosti, že pro nesplnění této povinnosti po dobu dvou let mělo stavební právo zaniknout. Povinnost platit pachtovné včetně 5 % úroku z prodlení byla navíc sjednána jako věcné břemeno stavebního práva. Výběr užitku věci ve formě pachtovného je projevem péče řádného hospodáře, naopak nevyužívání finančních plnění za užívání pozemku (ať už užívání z jakéhokoli právního důvodu) se s péčí řádného hospodáře neslučuje. Jestliže pozemky užíval žalovaný a jeho právní předchůdci, aniž za jejich užívání cokoli plnili žalobci, nelze dospět k závěru, že žalobce užíval, případně držel, pozemky jejich prostřednictvím. Vydávání správních aktů podle předpisů správního práva – konkrétně práva stavebního, na které odkazoval žalobce, za hospodaření s věcí ve výše popsaném smyslu považovat též nelze, neboť je výkonem státní správy v přenesené působnosti nikoli výkonem práva vlastníka či osoby, jíž svědčí právo hospodaření. Faktické hospodaření nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že byl žalobce zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1573/2010).

24. Na podkladě těchto úvah lze shrnout, že pozemky nebyly způsobilým předmětem přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obce, žalobce faktické hospodaření ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. neprokázal, ani netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by jeho faktické hospodaření plynulo, proto soud dospěl k závěru, že k přechodu vlastnického práva na žalobce nedošlo. V těchto svých závěrech se zdejší soud shoduje se závěry [název soudu] shrnutými v jeho rozhodnutí [spisová značka] ze dne 20.10.2021.

25. Vlastnické vztahy k pozemkům nebyly v souzené věci dotčeny vydržením.

26. Dle § 134 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, dále jen obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Pro nabytí vlastnického práva vydržením, jak vyplývá z § 130, je nezbytné splnit podmínky nepřetržité držby. Z dikce odst. 1 nepochybně vyplývá, že vlastnické právo vydržením může nabýt pouze držitel, který je držitelem oprávněným. Oprávněným držitelem je v souladu s tímto ustanovením pouze taková osoba, která vykonává faktické panství nad věcí, nebo taková, která vykonává právo pro sebe, nakládá s věcí jako s věcí vlastní a je současně v dobré víře, a to se zřetelem ke všem okolnostem, že jí věc nebo právo patří. Podle ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. je držitel, který drží věc v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky 22 Cdo 2190/2000) Při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale posouzení všech okolností držby a tedy nestačí pouze subjektivní vnitřní přesvědčení konkrétní osoby, že je vlastníkem věci. Okolnosti, které svědčí o nabytí vlastnického práva vydržením, musí prokázat vždy dle konstantní judikatury osoba, která se takového původního nabytí vlastnického práva dovolává.

27. Právní předchůdci žalovaného ani žalovaný nemohli být ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. v dobré víře, že jim sporné pozemky patří, neboť v rámci dědického řízení, a i na základě darovací smlouvy a kupních smluv bylo vždy převáděno pouze právo stavby. Této skutečnosti si byl žalovaný vědom, proto také opakovaně žádal o převod pozemků do svého vlastnictví. Proto dle právní úpravy platné do 31.12.2013 žalovaný sporné pozemky vydržet nemohl.

28. Obdobně, i když podrobněji, upravuje institut vydržení právní úprava účinná od 1.1.2014. Podle ustanovení § 1089 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dále jen o.z., drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Podle ustanovení § 1090 o.z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Nabyl-li zůstavitel nepravou držbu, nemůže vlastnické právo vydržet ani jeho dědic, i kdyby držel poctivě. To platí obdobně i pro všeobecného právního nástupce právnické osoby. K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je dle ustanovení § 1091 odst. 2 o.z. potřebná nepřerušená držba trvající deset let. Podle ustanovení § [číslo] uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

29. Z citovaných ustanovení o.z. tak plyne, že, aby došlo k vydržení věci, musí být naplněny dvě podmínky – nepřerušená držba v zákonem stanovené délce a aby se držba zakládala na právním důvodu, který postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Na rozdíl od úpravy platné do 31.12.2013 zákon upravuje v ustanovení § [číslo] i tzv. mimořádné vydržení. V tomto případě musí vydržitel držet nemovitost po dobu dvojnásobně dlouhou, oproti řádnému vydržení, avšak vlastníkem se stane i v případě, že neprokáže právní důvod. Toto ustanovení tak dopadá na situaci, kdy se vydržitel domnívá, že je vlastníkem věci, avšak nemá již k dispozici právní titul vzniku držby. Odpovídá lidské zkušenosti, že zejména v období prudkých společenských změn, během přírodních katastrof, v důsledku [anonymizováno] činnosti třetí osoby i v důsledku nepředvídaných zaviněných i nezaviněných neštěstí jako je např. požár může docházet k ztrátám cenných listin. V takové situaci zákon dlouhodobého faktického držitele chrání a nepožaduje po něm předložení právního titulu. Dlouhodobá držba, nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé péči o majetek by totiž žalovaná strana nepochybně přistoupila k řešení věci, pokud by sama měla již dříve za to, že žalobce užívá její pozemek. Jinými slovy, je v souladu s obecnou lidskou zkušeností, že čím déle držba nerušeně trvá, tím je pravděpodobnější, že je i oprávněná. Jestliže zákon nepožaduje předložení právního titulu, znamená to, že mlčky předpokládá, že tu takový titul existoval. V souzené věci bylo tvrzeno i nepochybně prokázáno, že právní titul držby žalovaného neexistoval, ba co víc, žalovanému bylo známo, že právní titul neexistuje a žalovaný (jeho právní předchůdce) drží celý pozemek z jiného právního titulu. Za takových okolností nebyl žalovaný (jeho právní předchůdci) poctivým držitelem vlastnického práva k pozemku, tedy nemohli pozemek poctivě držet jako jeho vlastníci, a nemohli jej ani vydržet, a to ani způsobem předpokládaným ustanovením § 1095 o.z.. Jak shora vysvětleno k úpravě dle zákona č. 40/1964 Sb. dobrověrným držitelem je ten, kdo se domnívá, že je vlastníkem věci. Na tomto pojetí úprava platná od 1.1.2014 nezměnila ničeho. Shodně i názor prezentovaný ve [anonymizováno] komentáři k [anonymizováno] zákoníku autorů [příjmení] a kolektiv vydaném v nakladatelství [příjmení], který připouští jako poctivého držitele toho, kdo„ z nedbalosti neví, že není subjektem drženého práva.“, tedy ten kdo si myslí, že je držitelem práva, a to z právního důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. A contrario ne ten, kdo ví, že mu takový titul nesvědčí. K závěru, že nabyvatel nemůže být zpravidla v dobré víře, že nabyl nemovitost, která nebyla uvedena v převodní smlouvě se přiklonil i Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích ze dne 26.2.2013 sp. zn. [anonymizována dvě slova] [číslo] 22 Cdo 645/2014 (obdobně rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn.. č. j. 20 Co 95/2021 ze dne 22.4.2021 a 21 Co 4/2021 ze dne 22.1.2021).

30. Obdobně ani žalobce nemohl pozemky vydržet. Žalobce žádal opravu chybného zápisu až dne 21.12.2001. Až do tohoto okamžiku nijak neprojevil vůli chopit se držby pozemků. Závěry o tom, že s pozemky fakticky nehospodařil lze analogicky použít pro závěr, že pozemky nedržel. Žalobce nemohl být ani objektivně v dobré víře o tom, že je vlastníkem předmětných pozemků, neboť zjevně od roku 1991 až do doby podání tohoto návrhu na katastr nemovitostí nečinil cokoliv, z čeho by bylo možné dovodit hospodaření s pozemky (byť v omezené míře např. v podobě výběru pachtovného) či uchopení se držby. Žádný důkaz o tom, že by si v rozhodné době (v roce 1991) byl žalobce alespoň vědom toho, že jsou zde pozemky, které měly přejít z vlastnictví státu na obec, nebyl tvrzen. Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16 poukázal na to, že i z jeho nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, je zřejmé, že podmínka faktického hospodaření nebyla interpretačně ustálená (oscilovala od toho, že postačuje prostá evidence majetku, až po kritérium fakticity užívání, k němuž se následně přiklonil i Ústavní soud). V rozsudku ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2922/2008 pak Nejvyšší soud konstatoval, že pokud byl za splnění dalších podmínek podán návrh na zápis vlastnického práva k pozemku do katastru nemovitostí před tím, než byl vydán citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, není zjevně nepřiměřená úvaha, že je právní omyl ohledně splnění podmínky hospodaření dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. omluvitelný. Tyto závěry se však na projednávanou věc nevztahují, neboť žalobce podal návrh na katastr nemovitostí až několik let po zveřejnění citovaného stěžejního rozhodnutí Ústavního soudu.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 200 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) a. t. neboť jde o určení vlastnického práva k nemovité věci, sestávající z částky 3 100 Kč za každý z úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t., (převzetí a příprava právního zastoupení, vyjádření ze dne 4. 8. 2020, účast na ústním jednání dne 27.4.2022) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč.

32. Lhůta k plnění uvedená ve výroku II. soudu vychází z ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., místem plnění povinnosti náhrady nákladů řízení je v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. sídlo advokáta.

Poučení