10 C 149/2022 - 292

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem, v právní věci žalobkyně: [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 o zaplacení 500 000 Kč takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba na úhradu částky ve výši 500 000 Kč.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1 Žalobkyně se obrátila na soud podáním, osobně doručeným 27. 4. 2020 a datovaným 23. 3. 2020. Soud prvé instance toto podání usnesením z 19. 1. 2022 pod č. j. [spisová značka] odmítl, proti čemuž žalobkyně podala odvolání datované 17. 2. 2022, ve kterém vymezila po stránce skutkových tvrzení i na ně navázaných nároků předmět řízení způsobem, který k podanému odvolání Městský soud v Praze usnesením z 27. 6. 2022 pod č. j. [spisová značka] shledal dostatečně určitým a změnil usnesení soudu prvé instance tak, že původní podání žalobkyně se neodmítá. Soud proto v rámci řízení následně vycházel z vymezení skutkového základu předmětu sporu i požadovaných nároků, zejména z podání žalobkyně, kterým je odvolání ze 17. 2. 2022 a doplnění tohoto odvolání z 8. 3. 2022 ve spojení s výše citovaným rozhodnutím odvolacího soudu. Obecně lze uzavřít, že žalobkyně po skutkové stránce tvrdí, že byla povinnou v exekučním řízení vedeném před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], které bylo vedeno Exekutorským úřadem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], respektive původně pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně vymezila celkem 7 okruhů pochybení, které měly nastat v rámci tohoto exekučního řízení či souvisejícího exekučního řízení vedeného Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], a na toto navázala jednotlivé nároky tak. že tyto ve svém souhrnu tvoří původně žalovanou částku 500 000 Kč. Pokud jde o bližší specifikaci jednotlivých skutků i žalobních nároků, pak tyto soud rozebírá níže. 2 Žalovaná se k žalobě vyjádřila v podání z 25. 5. 2023. Žalovaná uvádí, že ve věci nenastal nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení naříkaného exekučního řízení, když ani v činnosti soudu ani v činnosti exekutora nebyly shledány prodlevy či jiná pochybení. Délka řízení je dána dle žalované množstvím podání žalobkyně v pozici povinné. Dražební vyhláška byla vydána řádně, neboť vymáhaná pohledávka byla vysoká a jednalo se o přednostní pohledávku na výživném. Soudy i soudní exekutorka reagovaly na podněty žalobkyně řádně a včas, a žalovaná tak uzavírá, že ve věci není dán odpovědnostní titul, který by spočíval v nepřiměřené délce řízení či v jiném nesprávném úředním postupu. Žalovaná rovněž poukazuje na opakované rozhodování na vícero soudních instancích a u soudu ústavního. Rovněž žalovaná poukazuje na to, že exekuční řízení bylo vedeno proto, že žalobkyně v pozici povinné neplnila své zákonné vyživovací povinnosti. 3 Z vyjádření žalované má soud za zjištěné, že žalobkyně u žalované žalobou uplatněné nároky uplatnila, a to dne 22. 9. 2022. 4 Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyně v řízení opakovaně žádala o ustanovení zástupce, tento jí byl ustanoven, následně došlo k jeho změně, a poté žalobkyni již třetí zástupce v pořadí ustanoven nebyl, byla pouze osvobozena od placení soudních poplatků. Žalobkyně rovněž opakovaně žádala o odročení soudních jednání. Prvé jednání nařízené na 29. 5. 2023 bylo odročeno tak, aby se žalobkyně mohla seznámit s vyjádřením žalované a rovněž pro tvrzené zdravotní důvody na straně žalobkyně. Tvrzené zdravotní důvody však žalobkyně soudu nedoložila, když založila pouze potvrzení z 31. 5. 2023, tj. 2 dny po nařízeném soudním jednání, z něhož se podává, že dva dny po soudním jednání žalobkyně omdlela u lékaře v Jičíně. Soud poté nařídil jednání na 11. 7. 2023 a žalobkyně opět požádala o odročení tohoto jednání z důvodu, že nemá právního zástupce a ze důvodu zdravotních. Soud této žádosti o odročení jednání opět vyhověl a odročil jednání tak, aby žalobkyni byl dán dostatečný časový prostor pro přípravu na jednání a zajištění si zastoupení za situace, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvé instance, že žalobkyni se již další zástupce neustanovuje a kdy odvolací soud opakovaně rozhodl o tom, že soudce prvé instance vyloučen pro podjatost není. Jednání bylo odročeno na 2. 10. 2023, tedy na dobu delší dvou měsíců od jednání odročovaného. Žalobkyně pak 25. 9. 2023 znovu požádala o odročení tohoto jednání pro vážnou nemoc. Za situace, kdy žalobkyně ke své žádosti nedoložila vážný důvod, pro který by jednání mělo být odročeno a kdy o nutnosti doložit vážný důvod pro odročení jednání byla soudem již v minulosti poučována, soud jednání neodročoval, jednání se konalo a na tomto soud i rozhodl. 5 Soud dále uvádí, že podáním z 25. 5. 2023 žalobkyně sdělila soudu, že upravuje původně požadovanou částku z 500 000 Kč na 80 000 Kč. Jelikož však žalobkyně výše citovanými podáními ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu vymezila předmět řízení tak, že tento sestává ze sedmi různých částek, nebylo zřejmým, v jakém rozsahu se toto částečné zpětvzetí žaloby týká, resp. kterého z nároků a v jakém rozsahu. Soud proto žalobkyni usnesením z 29. 5. 2023 vyzval k odstranění vad tohoto částečného zpětvzetí žaloby v tom směru, že je třeba jasně vymezit, v jakém rozsahu se toto částečné zpětvzetí týká kterého z žalobou uplatněných nároků s tím, že jinak nemůže soud k podání přihlížet. Jelikož žalobkyně toto následně v řízení nevymezila, soud tak k tomuto částečnému zpětvzetí žaloby nepřihlížel a jednal o celém, původně žalobou vymezeném nároku, resp. v jeho následném členění. 6 Ze spisu Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující. Usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze 17. 12. 2007 pod č. j. [spisová značka] bylo rozhodnuto tak, že se nařizuje k uspokojení přednostní pohledávky oprávněné, kterou je nezletilá [jméno FO], na výživném za období od 1. 8. 2006 do 31. 8. 2007 pohledávka ve výši 12 600 Kč, dále pro pohledávku na výživném za dobu od 1. 9. 2007 do 30. 9. 2007 ve výši 2000 Kč, a dále pro výživné po dobu od 1. 12. 2007 ve výši 2 000 Kč za každý jeden měsíc předem výkon rozhodnutí, a to srážkami ze mzdy zaměstnavatele, kterým je ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, to všechno dle exekučních titulů, kterým je rozsudek z 29. 4. 2003, sp. zn. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16. 12. 2003, č. j. [spisová značka], dále dle rozsudku ze 13. 6. 2006, sp. zn. [spisová značka], jedná se o rozsudek Obvodního soudu pro [adresa], a dále dle usnesení Obvodního soudu pro [adresa] z 2. 12. 2004, č. j. [spisová značka]. K podaným odvoláním pak Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 9. 2008, č.j. [spisová značka] rozhodl tak, že usnesení soudu prvého stupně, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí pro výživné za dobu do 19. 7. 2007 a dále ve výroku o nákladech řízení se zrušuje, věc se vrací k dalšímu řízení, a za dobu 20. 7. 2007 se mění tak, že se podle vykonatelných rozsudků Obvodního soudu pro [adresa] z 29. 6. 2003, sp. zn. [spisová značka], potvrzeného rozsudkem Městského soudu v [adresa] z 16. 12. 2003, č. j. [spisová značka], a podle rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] z 13. 6. 2006, sp. zn. [spisová značka], nařizuje výkon rozhodnutí pro běžné výživné ve výši 2 000 Kč za dobu od 1. 10. 2008. jinak se potvrzuje rozhodnutí soudu prvé instance s tím, že nedoplatek na výživném od 20. 7. 2007 do 30. 9. 2008 nevznikl. K podané ústavní stížnosti pak Ústavní soud usnesením I. ÚS 867/09 ze dne 14. 4. 2010 odmítl ústavní stížnost podanou žalobkyní proti usnesení Obvodního soudu pro [adresa], kterým byl nařízen výkon rozhodnutí včetně rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž bylo rozhodnuto tak, že ústavní stížnost se odmítá. K podanému dovolání Nejvyšší soud usnesením z 20. 9. 2012 pod čj. [spisová značka] odmítl dovolání podané proti usnesení Městského soudu v Praze z 10. 9. 2008 čj. [spisová značka]. Obvodní soud pro [adresa] pak usnesením z 11. 6. 2013 pod čj. [spisová značka] zastavil řízení o návrhu oprávněné na řízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinné pro výživné za období od 1. 8. 2006 do 19. 7. 2007, a výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, nařízený usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze 17. 12. 2007 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze z 10. 9. 2008 byl zastaven. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, č. j. [spisová značka] pak bylo zastaveno odvolací řízení vedené k odvolání podanému žalobkyní právě proti usnesení Obvodního soudu pro [adresa] z 11. 6. 2013, č. j. [spisová značka]. 7 Ze spisu Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující. Dne 29. 10. 2009 je podán návrh nařízení exekuce oprávněnou [jméno FO], datum narození 27. 6. 1990, proti povinné [jméno FO]. Tímto se domáhá pohledávek na dlužném výživném s odkazem na rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] z 8. 10. 2008 a usnesení Městského soudu v Praze z 10. 9. 2008. Soud vyzývá oprávněnou 26. 1. 2010 k odstranění vad podaného návrhu, zejména tak, že je třeba přesně označit exekuční titul a tento předložit. 24. 3. 2010 je podán návrh na nařízení exekuce v doplněné verzi. Usnesením Obvodního soudu pro [adresa] z 12. 4. 2010 je pak nařízena podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] z 23. 1. 2008, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 8. 10. 2008, č. j. [spisová značka], k uspokojení přednostní pohledávky oprávněné pro dlužné výživné za období od 1. 3. 2002 do 1. 10. 2009 ve výši 101 000 Kč, a pro běžné výživné od 1. 11. 2009 měsíčně ve výši 2 000 Kč exekuce právě na majetek povinné s tím, že vedením exekuce je pověřena [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa]. Povinná se odvolává 21. 7. 2010, 22. 7. 2010 podává žalobu pro zmatečnost a dovolání. 23. 7. 2010 podává stížnost proti exekuci, a následující dny kontaktuje soud s řadou podání, kterými vyjadřuje nesouhlas s nařízenou exekucí. 4. 8. 2010 povinná žádá odklad vykonatelnosti, 4. 8. 2010 podává odvolání a stížnost proti exekučnímu prodeji movitého majetku. Soud vydává opravné usnesení 11. 8. 2010, jedná se o opravu data narození oprávněné. Žalobkyně podává námitku podjatosti soudkyně 17. 8. 2010. 12. 8. 2010 podává žalobu pro zmatečnost a návrh na odklad vykonatelnosti. 11. 8. 2010 žalobkyně žádal o ustanovení zástupce. 12. 8. 2010 se k dotazu soudu vyjadřuje exekutorský úřad k průběhu exekuce. Dále pak 24. 8. 2010. Povinná podává námitku podjatosti exekutora 23. 8. 2010. Ve spise jsou založeny listiny od policie ohledně neplnění vyživovací povinnosti a stíhání povinné. Spis je zapůjčen k Obvodnímu soudu pro [adresa], v září 2010 je žádáno jeho navrácení. Městský soud v Praze rozhoduje usnesením z 18. 10. 2010 tak, že soudkyně podjata není. Povinná žádá o zrušení exekuce 15. 9. 2010. Obvodní soud pro [adresa] žádá zapůjčení přílohových spisů. Žalobkyně v září 2010 kontaktuje exekutorský úřad s tím, že exekuci nelze realizovat a s návrhy na zrušení exekuce. Dále podává odvolání 12. 10. 2010. 15. 10. 2010 podává žalobkyně návrh na odklad exekuce. 27. 10. 2010 žalobkyně žádá ustanovení zástupce. Dále 27. 10. 2010 doplňuje podané odvolání, v mezidobí zakládá řadu listin ke svému majetkovému stavu. Rovněž jsou založeny listiny z trestního řízení ve věci neplacení výživného. 20. 10. 2010 je postoupen spis Obvodnímu soudu pro [adresa] s návrhem na odklad exekuce. Obvodní soud pro [adresa] dne 13. 1. 2010 rozhoduje tak, že návrh povinné na ustanovení advokáta se zamítá. Obvodní soud pro [adresa] rozhoduje 14. 1. 2011 tak, že soudní exekutorka není vyloučena z provedení exekuce pro podjatost. Žalobkyně 17. 1. 2011 opakovaně vyjadřuje nesouhlas s vedenou exekucí, podává žalobu pro zmatečnost. Věc je předložena Městskému soudu v Praze 25. 1. 2011. Žalobkyně namítá 28. 1. 2011, že pro stejné pohledávky je již vedena jiná exekuce. Městský soud v Praze vrací spis 31. 1. 2011, takže je třeba nejdříve rozhodnout o ustanovení zástupce a o námitce podjatosti i o žádosti na vydání opravného usnesení. Věc je vracena bez věcného vyřízení. Žalobkyně podává odvolání proti usnesení z 13. 1. 2001, podáno 4. 2. 2011. Soud vyzývá žalobkyni k odstranění vad podaného odvolání z 2. 2. 2011. Žalobkyně doplňuje odvolání k neurčení advokáta 21. 2. 2011. Dále doplňuje námitku podjatosti exekutora 21. 2. 2011. Další doplnění ke změně identifikace v exekuci žalobkyně doplňuje 21. 2. 2011, vše v pozici povinné. Další doplnění zasílá 22. 2. 2011, poté 23. 2. 2011, poté 25. 2. 2011. Věc je předložena městskému soudu 10. 3. 2011. Městský soud v Praze usnesením ze 4. 4. 2011 odmítá odvolání povinné proti usnesení ze 14. 1. 2011, týkající se podjatosti exekutora. Dále Městský soud v Praze usnesením ze 4. 4. 2011 potvrzuje usnesení Obvodního soudu pro [adresa] z 13. 1. 2011, týkající se zamítnutí návrhu na obsazení zástupce, a dále Městský soud v Praze usnesením ze 4. 3. 2011 potvrzuje usnesení soudu prvního stupně z 13. 1. 2011, jedná se o opravné usnesení soudu prvé instance. Žalobkyně zasílá další doplnění 18. 4. 2011. Věc je znovu předložena odvolacímu soudu 21. 7. 2011. Žalobkyně opakovaně žádá zastavení exekuce 15. 7. 2011, 27. 7. 2011 se žalobkyně domáhá zmatečnosti vydaných rozhodnutí. 28. 7. 2011 žalobkyně opakovaně žádá o zastavení exekučního řízení. 5. 8. 2011 žalobkyně znovu vyjadřuje nesouhlas s vedením exekuce, poukazuje na dříve zaslaná podání. Městský soud v Praze rozhoduje usnesením z 15. 8. 2011 tak, že odmítá odvolání [jméno FO] a [jméno FO]. [jméno FO], jinak potvrzuje usnesení soudu prvé instance pokud jde o nařízení exekuce pro dlužné výživné za období od března 2002 do července 2007 a pro náklady exekuce, za dobu od srpna 2007 do října 2009 pro běžné výživné od listopadu 2009 je rozhodnuto tak, že se rozhodnutí soudu prvé instance mění, že se návrh na nařízení exekuce v tomto rozsahu zamítá. 8. 9. 2011 žalobkyně coby povinná žádá znovu o zastavení exekuce, o zrušení nákladů exekuce a určení advokáta. 10. 10. 2011 podává dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. 10. 10. 2011 podává rovněž žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze. Soud odstraňuje vady podaných podání 13. 10. 2011 usnesením z téhož dne. Žalobkyně žádá zastavení exekuce 17. 10. 2011. Žalobkyně doplňuje vznesenou zmatečnost 31. 10. 2011. Dále podává odvolání proti ustanovení znalce 31. 10. 2011. Dále doplňuje zmatečnost 7. 11. 2011. Obvodní soud pro [adresa], 11. 11. 2011 odmítá podání žalobkyně z 10. 10. 2011, označené jako žaloba pro zmatečnost. Žalobkyně doplňuje zmatečnostní důvody 21. 11. 2011. Dále podává odvolání 6. 12. 2011 proti odmítnutí zmatečnosti. Věc je předložena městskému soudu 21. 12. 2011. Městský soud v Praze rozhoduje usnesením ze 16. 2. 2012 tak, že zrušuje usnesení soudu prvého stupně a věc mu vrací k dalšímu řízení. Jedná se o usnesení, kterým soud prvé instance odmítl podání povinné označené jako žaloba pro zmatečnost. Žalobkyně podává 3. 2. 2012 námitku podjatosti ustanoveného znalce. Tento znalec byl ustanoven exekutorem 30. 1. 2012. Žalobkyně se odvolává proti usnesení na čísle listu 77 dne 12. 3. 2012. Obvodní soud pro [adresa] usnesením z 23. 4. 2012 neustanovuje žalobkyni zástupce. Žalobkyně podává odvolání. Dále doplňuje své podání návrh na zastavení exekuce dne 1. 5. 2012. Věc je předložena odvolacímu soudu 17. 5. 2012. Městský soud v Praze rozhoduje usnesením z 31. 5. 2012 pod č. j. [spisová značka] tak, že potvrzuje usnesení soudu prvého stupně, kterým nebyl ustanoven zástupce žalobkyně coby povinné. Žalobkyně 24. 4. 2012 doplňuje svůj návrh na zastavení exekuce. 23. 5. 2012 žádá o ustanovení zástupce, 28. 5. 2012 žádá o odklad o zastavení exekuce. Dále podává dodatek návrhu na zastavení exekuce 6. 6. 2012. Žalobkyně doplňuje návrh na zastavení exekuce 8. 6. 2012. Dále podává návrh na odklad exekuce 25. 5. 2012. Dále žádá vrácení stržených částek 18. 6. 2012 a žádá o zrušení exekuce prodejem nemovitosti 20. 6. 2012. Dále upřesňuje žádost o ustanovení advokáta 6. 6. 2012. Městský soud v Praze usnesením z 31. 5. 2012 potvrzuje rozhodnutí soudu prvé instance z 23. 4. 2012, týkající se neustanovení zástupce z řad advokátů. Usnesením z 23. 7. 2012 je odmítnuto podání žalobkyně Obvodním soudem pro [adresa] z 10. 10. 2011, označená jako žaloba pro zmatečnost. Žalobkyně žádá o určení advokáta 24. 7. 2012. Dále urguje odklad exekuce 24. 7. 2012. Dále doplňuje návrh na odklad exekuce 30. 7. 2012. Dále podává odvolání proti usnesení na číslo listu 346 a znovu žádá o určení advokáta. Věc je předložena odvolacímu soudu 28. 8. 2012. Žalobkyně znovu žádá urgentně o ustanovení advokáta 4. 9. 2012. Městský soud v Praze usnesením ze 14. 3. 2013 potvrzuje rozhodnutí soudu prvé instance, kterým bylo odmítnuto podání z 10. 10. 2011, označené jako žaloba pro zmatečnost. Žalobkyně podává návrh na zastavení exekuce 23. 4. 2013. Dále podává dovolání proti rozhodnutí na čísle listu 377. Soud rozhoduje usnesením z 13. 6. 2013, že se neustanovuje zástupce žalobkyně pro dovolací řízení. Proti tomu podává odvolání žalobkyně 4. 7. 2013. Věc je předložena odvolacímu soudu 23. 7. 2013. Žalobkyně doplňuje odvolání 16. 7. 2013. Městský soud v Praze usnesením z 26. 8. 2013 ruší usnesení soudu prvé instance, kterým nebyl ustanoven žalobkyni zástupce pro dovolací řízení. Žalobkyně je vyzvána k odstranění vad, kterým žádá ustanovení zástupce pro dovolací řízení 21. 10. 2013, a je vyzvána 12. 12. 2013 k doložení plné moci pro ustanoveného advokáta. Žalobkyně podává odvolání proti usnesení na číslo listu 401 3. 1. 2014. Dále žádá o prodloužení lhůty k sehnání advokáta 7. 1. 2014. Věc je předložena dovolacímu soudu 24. 1. 2014. Nejvyššímu soudu pak doručuje žalobkyně žaloby pro zmatečnost proti usnesení městského soudu na čísle listu 213. Nejvyšší soud spis věc vrací, neboť není rozhodnuto o žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Obvodní soud pro [adresa] rozhoduje 14. 2. 2013 tak, že osvobození se žalobkyni nepřiznává a zástupce se jí neustanovuje. Žalobkyně podává žalobu pro zmatečnost 6. 3. 2014. Věc je předložena s odvoláním Městskému soudu v Praze 18. 3. 2014. Spis je vrácen k opravě zřejmé nesprávnosti ohledně napadeného rozhodnutí v datu jeho vydání. Žalobkyně podává návrh na odklad exekuce, dále doplňuje odvolání 16. 4. 2014. Soud vydává opravné usnesení 24. 4. 2014. Věc je předložena odvolacímu soudu 20. 5. 2014. Žalobkyně žádá téhož dne odvolací soud rovněž o ustanovení zástupce. Žalobkyně doplňuje své odvolání 30. 5. 2014. Dále podává odvolání do dražební vyhlášky 30. 5. 2014. Dále podává návrh na odklad exekuce 30. 5. 2014. Dále podává žalobu pro zmatečnost 15. 4. 2014. Městský soud v Praze usnesením z [právnická osoba]. 2015 mění usnesení soudu prvé instance tak, že pro dovolací řízení žalobkyni přiznává plné osvobození od soudních poplatků a ustanovuje jí zástupce. Žalobkyně podává návrh na zastavení exekuce 2. 6. 2014. Dále návrh na nařízení odkladu exekuce 30. 5. 2014. Žalobkyně je znovu poučena o nutnosti být zastoupena v dovolacím řízení 7. 4. 2015. Žalobkyně doplňuje dovolání 1. 7. 2015 prostřednictvím ustanoveného zástupce. Věc je předložena dovolacímu soudu 22. 7. 2015. Nejvyšší soud rozhoduje usnesením z 29. 9. 2015 tak, že dovolání odmítá. Soud rozhoduje o odměně ustanoveného zástupce 26. 10. 2015. Dále vydává opravné usnesení 9. 11. 2015. Žalobkyně žádá o určení advokáta pro ústavní stížnost 12. 11. 2015. Tuto žádost zamítá soud usnesením z 19. 11. 2015. Žalobkyně žádá ukončení exekuce 9. 12. 2015, a to dvěma podáními. Žalobkyně ve věci podává ústavní stížnost, o čemž informuje Ústavní soud nalézací. Ústavní soud pak nálezem z 30. 3. 2016, III ÚS 3740/15 rozhoduje tak, že usnesením Nejvyššího soudu z 29. 9. 2015 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu, a toto usnesení Nejvyššího soudu ruší. Důvodem zrušení je odchýlení se od právního výkladu podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení, jak toto vykládá soud Ústavní. Žalobkyně dále brojí proti srážkám ze mzdy 8. 12. 2016 s tím, že exekuce je vymožena. 1. 3. 2016 komunikuje exekutor s žalobkyní ohledně toho, zda se nadále domáhá odkladu exekuce s tím, že sděluje soudu, že byly v mezidobí doručeny další návrhy na zastavení exekuce. Dále žádá soud exekutorku o sdělení stavu exekučního řízení, přeposílá exekutorce řadu podání žalobkyně, informuje, že věc je řešena Ústavním soudem. Ve věci poté znovu rozhoduje Nejvyšší soud usnesením z 24. 4. 2018 tak, že dovolání žalobkyně coby povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze 14. 3. 2013, č. j. [spisová značka], se odmítá. V mezidobí žalobkyně podává návrh na zastavení exekuce 23. 9. 2016, 29. 6. 2016, a tyto dokládá řadou listin. Žalobkyně žádá o zastavení exekučního řízení 3. 10. 2016. Ve spise je dále informace, že ze seznamu exekutorů Exekutorské komory byla odvolána na vlastní žádost [tituly před jménem] [jméno FO] k. 30. 6. 2017. Novou exekutorkou dané věci je [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] Této jsou zaslány veškeré písemnosti 14. 5. 2018. Exekutorský úřad poté komunikuje se soudem ohledně doručení jednotlivých listin a vyznačování doložek na rozhodnutí, a to v průběhu dubna a května 2018. Žalobkyně poté znovu podává žádost o zastavení exekuce 3. 7. 2018. Spis je v červenci 2018 znovu předkládán Ústavnímu soudu, tento rozhoduje usnesením ze 4. 12. 2018 tak, že ústavní stížnost se odmítá. Ústavní stížnost byla podána proti vícero rozhodnutím v exekučním řízení. Obvodní soud pro [adresa] rozhoduje usnesením z 24. 6. 2019 tak, že odkládá provedení exekuce do pravomocného skončení řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce z 29. 6. 2016. Soud dotazuje exekutora 2. 5. 2019, jaká částka, jakým způsobem byla v exekučním řízení vymožena. Exekutor odpovídá 7. 5. 2019, že předchozí exekutorka vymohla částku 45 495 Kč, částka byla vymožena srážkami z důchodu povinné. Dále, že byl vydán předchozí exekutorkou příkaz k úhradě nákladů exekuce 10. 6. 2014. Žalobkyně v roli povinné žádá ustanovení advokáta 16. 5. 2019. Oprávněná se vyjadřuje k návrhu na zastavení exekuce 21. 5. 2019. Žalobkyně se odvolává 24. 4. 2019. Návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů se zamítá usnesením obvodního soudu 28. 5. 2019. Žalobkyně znovu žádá o určení advokáta 29. 5. 2019 a odvolává se proti zamítnutí advokáta dne 5. 6. 2019. Věc je předložena odvolacímu soudu. Městský soud v Praze rozhoduje usnesením z 15. 7. 2019 tak, že ruší usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrací k dalšímu řízení s tím, že je třeba znovu prověřit, v jakém rozsahu byla vymáhaná pohledávka vymožena. Věc je poté znovu předložena odvolacímu soudu 10. 9. 2019. Městský soud v Praze poté usnesením z 26. 9. 2019 odmítl odvolání podané proti usnesení Obvodního soudu pro [adresa] z 24. 4. 2019, kterým bylo odloženo provedení exekuce do pravomocného skončení řízení o návrhu na zastavení z 29. 6. 2019. Podáním ze 4. 9. 2019 exekutorka specifikuje, že chybí stále vymoci na dlužném výživném v rámci exekuce částka 34 500 Kč. 16. 9. 2019 sděluje oprávněná, že exekuce byla vedena pro pohledávku ve výši 77 000 Kč za dobu od března 2002 do července 2007 a že dlužná částka za toto období je již zaplacena. Soud v tomto směru tedy dotazuje exekutora ohledně ukončení exekuce, ohledně tvrzeného vymožení pohledávky ze strany oprávněné. Žalobkyně ohledně zastavení exekuce kontaktuje soud 08. 11. 2019. Soudní exekutorka pak vydává oznámení o skončení exekuce datované dnem 26. 11. 2019, a to v návaznosti na vyjádření oprávněné z 16. 9. 2019. Ve spise pak následuje vyjádření Exekutorské komory, které neshledává pochybení v činnosti [tituly před jménem] [jméno FO], dřívější exekutorky. Soud poté ještě 15. 10. 2020 zastavuje řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce z 29. 6. 2016 a o žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů. 8 Ze spisu Exekutorského úřadu [adresa], sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující. Dne 14. 7. 2010 bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce, navazuje pak opravné usnesení. Návrh na provedení exekuce je podán 16. 10. 2009. Je uzavřena smlouva o provedení exekuce. Žalobkyně je vyzvána k dobrovolné úhradě v červenci 2010. Jsou činěny součinnostní dotazy v průběhu roku 2010 a v navazujících obdobích, poté zejména v lednu 2012, v červenci 2014, v lednu 2015, v lednu 2016, v květnu 2016. Ve spise je založena řada žádostí a přípisů ze strany povinné a účastníků řízení. Součinnostní dotazy jsou činěny i v lednu 2013. Exekutor nařizuje exekuci prodejem nemovitostí povinné 16. 7. 2010. Proti tomuto jsou podávány opravné prostředky. Jsou činěny kroky k realizaci dražby nemovitosti. Dražební vyhláška je nakonec zrušena usnesením z 10. 6. 2014 pod číslem listu 128. Ve věci je v mezidobí ustanoven znalec za účelem vypracování znaleckého posudku. Je rozhodován o podjatosti znalce, o odkladu provádění exekuce, a to opakovaně, o stížnostech proti postupu exekutora. Ve spise jsou dále založeny další součinnostní dotazy z průběhu roku 2014, rovněž komunikace se zaměstnavatelem povinné ministerstvem školství a mládeže a tělovýchovy z června 2014. Ve spise jsou rovněž návrhy na zastavení exekuce a žádosti o zastavení exekuce. Z obsahu spisu se podává, že činnostní dotazy byly činěny i v letech 2017, dále zejména v dubnu 2018, kdy byla oslovena celá řada bankovních institucí. Stejné dotazy následují v červnu 2018, v září 2018, v lednu 2019, dále v dubnu 2019, v červenci 2019, rovněž v říjnu 2019. Exekuce je ukončena oznámením o skončení exekuce z 26. 11. 2019. Na čísle listu 735 je založeno vyjádření [jméno FO], oprávněné, z 16. 9. 2019, kterým potvrzuje, že dlužná pohledávka byla vymožena. 9 Z exekučního příkazu Exekutorského úřadu pro [adresa] ze dne 16. 7. 2010, č. j. [spisová značka], soud (dále) zjistil, že k uspokojení pohledávky oprávněné v předmětné exekuci ve výši 121 000 Kč, jakož i nákladů, byla nařízena exekuce prodejem nemovitosti povinné, a to pokud jde o spoluvlastnické podíly povinné ve výši ideálních 2/6 na pozemcích v k.ú. [adresa] a na spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/64 na pozemcích v k.ú. [adresa]. Z usnesení Exekutorského úřadu pro [adresa] z 10. 6. 2014, č.j. [spisová značka], pak soud zjistil, že dražební vyhláška č. j. [spisová značka], č. j. [Anonymizováno] z 25. 4. 2014 se zrušuje, a to z důvodu, že povinná právě k 10. 6. 2014 prokázala, že zůstatek vymáhané pohledávky ve výši 15 754 Kč na dlužnou pohledávku na výživném je deponován na účtu [Anonymizováno] a náklady exekuce jsou hrazeny srážkami z důchodu. 10 Z důkazů výše citovaných byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující – z tohoto důvodu tak soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel. 11 Z důkazů výše citovaných soud učinil skutková zjištění dostačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Žalobkyně v řízení učinila celou řadu podání, v rámci nichž označila i další důkazní návrhy, které soud zamítl usnesením na jednání konaném dne 2. 10. 2023. Konkrétně se jedná o zamítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem žalobkyně, výslechem [jméno FO] a výslechem [jméno FO] a dále lékařskými zprávami [tituly před jménem] Mádlové a [tituly před jménem] Prokeše. Soud dospěl k závěru, že ve věci není dán odpovědnostní titul a provedení těchto důkazů nebylo navrhováno k jeho prokázání, proto soud vyhodnotil tyto důkazy jakožto nadbytečné. Soud dále k důkazu neprováděl řadu listinných důkazů, které žalobkyně založila do spisu za účelem prokázání svých majetkových poměrů ve vztahu k opakovaným žádostem o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce. Tyto důkazy byly vyhodnoceny v rámci rozhodování právě o těchto žádostech a nemají vztah k předmětu sporu, proto soud tyto v řízení samotném jakožto důkazy neprováděl. Ve spise jsou dále založeny některé listiny z některých exekučních řízení, tyto soud duplicitně nehodnotí, neboť k důkazu provedl obsah spisu celý, a to ve vztahu ke všem třem exekučním řízením, tedy hodnocení těchto důkazů by bylo nadbytečným. 12 Soud posoudil věc po právní stránce podle výše uvedených ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pak právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. 13 V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk). 14 Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. 15 Úkolem žalobce je pochybení na straně státu skutkově tvrdit, právní kvalifikace je věcí soudu. 16 Úprava nezákonného rozhodnutí pak stojí především na předpokladech § 7 a § 8 odst. OdpŠk, kdy je upraveno, že za nezákonné lze mít obecně, s výjimkami, pouze rozhodnutí pravomocné, které bylo právě pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, a kterému se měl poškozený, rovněž nikoliv bezvýjimečně, procesně bránit. Výjimka z požadavku právní moci zrušeného rozhodnutí je v zákoně výslovně upravena pro ta rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc. Judikatura pak vymezuje případy, kdy není nutné trvat na požadavku využití opravných prostředků. Rozhodnutím příslušných orgánů je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Je přitom bezvýznamné, zda zrušené rozhodnutí bylo rozhodnutím ve věci samé z důvodů skutkových nebo pro nesprávné právní posouzení, či zda šlo o nezákonné rozhodnutí procesní povahy, jímž byla způsobena škoda či nemajetková újma (NS 28 Cdo 3940/2009). Aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí tedy jít o rozhodnutí pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti (NS 30 Cdo 443/2013). 17 Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k OdpŠk (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) konstatuje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v OdpŠk blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zpráva výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z obsahu tohoto pojmu i z výkladu zákona vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000). Protože zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (viz teze rozsudku zdejšího soudu ze dne 6. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99). 18 Soud se proto nejprve zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu v posuzovaném případě. 19 Jak uvedeno výše, pokud jde o skutkové vymezení předmětu řízení, pak soud vycházel z odvolání žalobkyně ze 17. 2. 2022, doplnění tohoto odvolání z 8. 3. 2022, z něhož vycházel Městský soud v Praze ve svém usnesení z 27. 6. 2022, čj. [spisová značka], kterým pro toto řízení závazně vymezil jeho předmět. 20 Žalobkyně takto postupně skutkově vymezila celkem 7 pochybení, či okruhů pochybení v rámci exekučního řízení vedeného Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], resp. exekučního řízení Exekutorského úřadu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] (resp. původně [spisová značka]), či pochybení s těmito řízeními související. 21 Žalobkyně předně spatřuje nesprávný úřední postup v nesprávnosti a nepřehlednosti exekučního řízení, když totožným způsobem a mezi totožnými účastníky pro vymožení běžného výživného byl veden výkon rozhodnutí u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně odkazuje na průběh exekučního řízení, újma, která měla být postupem exekuce žalobkyni způsobena, spočívala v pocitech úzkosti a frustrace, byl s ní ukončen pracovní poměr na [Anonymizováno], z důvodu vedení exekuce nemohla najít novou práci, narušil se její vztah s dcerou. Žalobkyně požaduje přiznání finančního zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. 22 V exekučním řízením Obvodního soudu pro [adresa] bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze 17. 12. 2007, č. j. [spisová značka] ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2008, č. j. [spisová značka], o tom, že se v tomto exekučním řízení vykonávají povinnosti podle rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] z 29. 4. 2003, sp. zn. [spisová značka], potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16. 12. 2003, č. j. [spisová značka], a podle rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze 13. 6. 2006, sp. zn. [spisová značka]. Odvolací soud v tomto jiném exekučním řízení částečně zrušil původní usnesení o nařízení v exekuce ze 17. 12. 2007, nicméně nikoliv proto, že by se jednalo o vymáhání pohledávek duplicitních, ale protože v mezidobí došlo k zániku usnesení o předběžném opatření z 2. 12. 2004, neboť došlo k meritornímu rozhodnutí ve věci, a rovněž proto, že v mezidobí strany učinily nesporným, že povinná dlužné výživné za dobu po rozvodu manželství s otcem oprávněné ve prospěch oprávněné postupně již doplatila, tedy tento dluh nemá. 23 Naproti tomu v řízení vedeném Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] byla nařízena exekuce na majetek žalobkyně, jakožto povinné, k uspokojení pohledávek podle rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 23. 1. 2008, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 8. 10. 2008, č. j. [spisová značka]. 24 Z tohoto se podává, že v obou exekučních řízeních byl jiný exekuční titul a soud tak uzavírá, že je vyvráceno žalobkyní tvrzené pochybení, že byla vedena dvě exekuční řízení pro vymožení stejného výživného. 25 Nesprávný úřední postup pak nemůže spočívat v tom, že účastníky obou exekučních řízení byly stejné subjekty, když vymáhaná pohledávka byla jiná (jen toto by chybu v podobě duplicity vedení exekuce zakládalo). Samotný fakt, že mezi totožnými účastníky, případně i shodnými způsoby, jsou vymáhány jiné pohledávky, nesprávným úředním postupem není. 26 Pro úplnost soud uvádí, že ani v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] soud neshledal vydání nezákonného rozhodnutí, jak rozebírá výše, neboť původní usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo částečně změněno a částečně zrušeno, nikoliv pro duplicitu vymáhaných pohledávek, ale proto, že došlo k zániku předběžného opatření, respektive strany učinily nesporným, že část dluhu již byla dobrovolně uhrazena. 27 Ve vztahu k takto uplatněnému nároku tak není dán odpovědnostní titul a soud žalobu v části požadavku na úhradu 100 000 Kč v celém rozsahu zamítl. 28 Žalobkyně dále uvádí, že exekuce byla vedena neproporcionálně, když pro bagatelní částku byl vydán exekuční příkaz prodejem nemovité věci, což je způsob výkonu rozhodnutí pouze v případech, kdy oprávněný vůči povinnému vymáhá pohledávku, jejíž výše odpovídá uvažované prodejní ceně postihované nemovitosti. Žalobkyně musela čelit v místě bydliště výrokům sousedů, že o dům přišla, protože neplatila elektřinu či něco jiného, šlo o zásah do její pověsti a cti, společnost jí vnímala negativně jako neplatičku. Žalobkyně požaduje přiznání finančního zadostiučinění ve výši 80 000 Kč. 29 Pokud jde o tento nárok, soud předně poukazuje na to, že vyhodnocení podmínek pro způsob vedení exekuce se plně odrazilo ve vydaných rozhodnutích, konkrétně v tomto případě v exekučním příkazu z 16. 7. 2010, č. j. [spisová značka], kterým byla nařízena exekuce prodejem nemovitostí povinné. Z povahy věci se tak nemůže jednat o nesprávný úřední postup, mohlo by v úvahu přicházet nezákonné rozhodnutí, pokud by takto vydaný exekuční příkaz byl následně pro nezákonnost změněn či zrušen. K tomuto však také nedochází. 30 Obdobně je v tomto směru třeba posuzovat i usnesení Exekučního úřadu [adresa] z 10. 6. 2014, kterým je zrušena dražební vyhláška z 25. 4. 2014, tedy fakticky je tímto zastavena exekuce prodejem nemovitých věcí. Avšak z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že tomu není pro nezákonnost původního exekučního příkazu, ale z důvodu, že žalobkyně coby povinná dobrovolně uhradila podstatnou část svých závazků a k úhradě zbývající částku 15 754 Kč deponovala u svého tehdejšího zaměstnavatele, a náklady exekuce, respektive jejich úhrada, jsou zajištěny srážkami z důchodu. Za této situace tak soud uzavírá, že ani původní exekuční příkaz nelze považovat za nezákonné rozhodnutí. 31 Soud se v tomto směru tak mohl zabývat pouze tím, zda vydání původního exekučního příkazu není zcela zjevným excesem, i přesto, že tento nikdy zrušen nebyl. Ani k tomuto závěru však soud nedospěl. Z exekučního příkazu se podává, že je vymáhána pohledávka v částce 121 000 Kč na přednostní pohledávce na výživné pro potomka povinné, přičemž jsou obstaveny spoluvlastnické podíly žalobkyně coby povinné v rozsahu ideálních 2/6, respektive ideální jedné 1/64. I z tohoto se podává, že ke zjevnému excesu v postupu exekutora nedošlo a nad rámec tohoto soud v rámci kompenzačního řízení nemůže posuzovat vyhodnocení dalších předpokladů pro vedení exekuce a způsob jejího provádění. 32 Soud proto uzavírá, že zamítl v celém rozsahu i požadavek na úhradu 80 000 Kč pro absenci odpovědnostního titulu. 33 Žalobkyně nesprávný úřední postup spatřuje dále v tom, že jí byl nedůvodně blokován majetek. Po dobu od vydání dražební vyhlášky do provedení výmazu o exekučním příkazu o prodeji nemovitosti (tj. do 16. 11. 2019), byla blokována část majetku žalobkyně, což se negativně dotklo i vlastníka většinového podílu na nemovité věci paní [jméno FO]. Žalobkyně nemohla s majetkem disponovat, pociťovala újmu ztotožnitelnou s pocity úzkosti a frustrace. Dům a zahrada chátraly. Došlo i k narušení rodinných vazeb. Žalobkyně požaduje přiznání finančního zadostiučinění ve výši 60 000 Kč. 34 Pokud jde o takto tvrzené pochybení, pak ani v tomto soud neshledal odpovědnostní titul ve formě nesprávného úředního postupu či vydání nezákonného rozhodnutí. 35 Soud v tomto případě předně poukazuje na to, že celé exekuční řízení bylo vedeno proto, že žalobkyně dobrovolně neplnila svou vyživovací povinnost vůči své dceři. To bylo důvodem pro zahájení a další vedení exekučního řízení. A to bylo rovněž důvodem pro to, proč exekutor majetek žalobkyně obstavil a po dobu vedení exekuce blokoval, pokud jde o možnost dispozice s ním. Soudní exekutor ještě 4. 9. 2019 potvrzuje, že na dlužném výživném chybí v rámci exekuce k dovymožení částka 34 500 Kč, neboť doposud byla vymožena pouze částka 61 246 Kč. K dotazu se pak na soud však obrací sama oprávněná, která potvrzuje, že částka 77 000 Kč jí již uhrazena byla, což sděluje 18. 9. 2019. V tuto chvíli soud i exekutor poprvé zjišťují informaci, že došlo k úhradě exekucí vymáhané částky nad rámec částek evidovaných a vymožených v rámci samotné exekuce, když oprávněná sama sděluje, že fakticky již vymáhaný dluh zanikl. Na to pak již navazuje oznámení o skončení exekuce z 26. 11. 2019. 36 Z tohoto se podává, že tak soud má za vyvrácené, že by byl nedůvodně blokován majetek žalobkyně do 16. 11. 2019, když jak uvedeno teprve podáním doručeným 16. 9. 2019 soudu oprávněná soudu sděluje, že exekucí vymáhaná pohledávka zanikla, jakkoliv se toto do té doby z exekučního spisu nepodává. Jak bylo jinak na splnění vymáhané pohledávky plněno nemohl soud ani exekutor vědět. 37 Soud tak uzavírá, že neshledal žádný nesprávný úřední postup ani nezákonné rozhodnutí, ze kterého by se podávalo, že majetek žalobkyně byl nedůvodně blokován po celou dobu trvání exekuce, včetně doby od vydání dražební vyhlášky. Exekuce byla ukončena fakticky neprodleně poté, co oprávněná sděluje, že na vymáhané pohledávce již nezbývá vymoci ničeho. A to za situace, kdy z exekučního spisu se podává, že vymožená částka je nižší než vymáhaný dluh, tedy kdy nemohlo být ani exekučnímu soudu, ani exekutorce známo, že k vymožení exekuovaného plnění (nějak jinak) již došlo. 38 Soud proto i ve vztahu k požadovanému nároku na 60 000 Kč žalobu zamítl pro absenci odpovědnostního titulu 39 K nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít i nepřiměřenou délkou exekučního řízení, když řízení bylo zahájeno dne 12. 4. 2010 a skončilo dne 26. 11. 2019. Nepřiměřená délka řízení způsobila žalobkyni újmu ztotožnitelnou s pocity úzkosti, frustrace a beznaděje. Vše se projevilo špatným psychickým stavem žalobkyně, musela vyhledat pomoc lékařů. Dne 23. 9. 2009 byl žalobkyni pro psychické potíže způsobené stresem z vleklého soudního řízení přiznán plný invalidní důchod. Žalobkyně požaduje přiznání finančního zadostiučinění ve výši 60 000 Kč. 40 Právně vyhodnoceno se tak v tomto případě jedná o skutková tvrzení podřaditelná pod nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení ve smyslu § 13 odst. 1 odškodňovacího zákona. Naříkané exekuční řízení, tedy konkrétně řízení vedené Obvodním soudem pro [adresa], sp. zn. [spisová značka] a Exekučního úřadu pro [adresa], původně [spisová značka], následně sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne 19. 7. 2010, když bylo žalobkyni doručeno vložením do domovní schránky usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze 12. 4. 2010, kterým se nařizuje exekuce na majetek povinné, tedy žalobkyně. Exekuční řízení pak končí 26. 10. 2019, kdy je vydáno a následně doručeno všem účastníkům oznámení o skončení exekuce a spis je předán na spisovnu. Naříkané exekuční řízení tak tedy trvá dobu 9 let a 5 měsíců, což soud ještě vyhodnotil jakožto dobu přiměřenou. 41 Soud se tak zabýval otázkou, zda exekuční řízení bylo ukončeno v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, neboť pro rozhodnutí/ukončení řízení v této věci není stanovena zákonem žádná lhůta ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. 42 Pro toto řízení není obecně stanovena ani žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen „ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. 43 Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). 44 K tomuto závěru vede soud vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona. Předně je třeba vyjít z kritéria písmene e) – významu předmětu řízení. Smyslem exekučního řízení je vymoci pohledávku po povinném, který dobrovolně neplní své vykonatelné povinnosti. Žalobkyně byla v tomto řízení v postavení povinné, která neplnila dobrovolně své splatné závazky na dlužném výživném ve vztahu ke své dceři. Podstatou exekučního řízení přitom je to, že toto při dostatku majetku povinného nemůže být skončeno dříve, než je předmětná pohledávka vymožena. Pohledem významu řízení tak byla délka celého exekučního řízení fakticky plně ovlivnitelná žalobkyní, jakožto povinnou, která mohla kdykoliv finanční závazky vůči své dceři uhradit, čímž by exekuční řízení bylo ukončeno. Pokud se žalobkyně domáhá toho, že řízení pro ni bylo významné, protože byl obstaven její majetek, pak tomuto bylo nikoliv pro nesprávný postup soudu či exekutora, ale právě pro povahu samotného exekučního řízení, kdy povinné osobě je blokován její majetek tak, aby mohly být uspokojeny pohledávky oprávněné osoby, v tomto případě dcery žalobkyně. Pohledem významu řízení pak soud tedy dospívá k závěru, že celkovou délku řízení v rozsahu 9 let a 5 měsíců je třeba shledat ještě přiměřenou, neboť exekuce byla skutečně vedena po celou dobu za situace, kdy žalobkyně v postavení povinné dobrovolně nehradila své finanční závazky na výživném ve vztahu ke své dceři, a to od počátku exekuce, když dcera až dne 16. 9. 2019 soudu písemně sděluje, že exekucí vymáhané plnění již bylo zcela uhrazeno. Toto sděluje soudu za situace, kdy z exekučního spisu se podává, že na místo vymáhané částky 77 000 Kč je vymožena teprve částka cca 61 000 Kč. Tedy nelze shledat, že by soud či exekutor exekuční řízení nadále vedli neúčelně, neboť na vymáhaném plnění v rámci exekuce dosud nebylo vymoženo to, co vymoženo být mělo. Dne 26. 11. 2019 pak je exekuční řízení zastaveno právě v návaznosti na toto sdělení oprávněné. 45 Pokud jde o kritérium jednání poškozeného (dle písmene c/), pak soud i pohledem tohoto kritéria uzavírá, že celkovou délku řízení je třeba shledat ještě přiměřenou. Žalobkyně v předmětném exekučním řízení byla v postavení povinné. Žalobkyně ve vztahu k soudu i k exekutorovi činila celou řadu podání, v četnosti často i několika podání za týden, v průměru několika podání za měsíc, v nichž nikoliv zcela srozumitelně požadovala buď odklad exekuce, či její zastavení, nebo opakovaně žádala o ustanovení zástupce, a to v různých fázích řízení, bez ohledu na to, o čem a jak bylo či je aktuálně rozhodováno, či namítala podjatost ať už exekutora, soudce či znalce. Všechny tyto úkony jsou projevem procesních práv žalobkyně, tyto jí upírat nelze. Na druhou stranu je třeba zohlednit, že podání žalobkyně byla ne zcela srozumitelnými a soudu i exekutorům zabralo značnou část času, aby se s těmito vypořádali, případně odstraňovali jejich vady. Z řady podání přitom není ani zřejmé, čeho se přesně žalobkyně domáhá, což délku řízení rovněž negativně ovlivňovalo. Řízení se nutně protáhlo o dobu nezbytnou pro rozhodnutí o takových podáních žalobkyně. Naopak lze uzavřít, že pokud bylo v zájmu žalobkyně dosáhnout skutečně zastavení exekuce či jejího odkladu, pak měla možnost podat podání, v němž by srozumitelně vyložila důvody, zejména s ohledem na jí tvrzené či realizované platby či splnění jejích povinností tak, aby bylo soudu zřejmým, čeho se vlastně domáhá a na základě jakého tvrzení. Soud tak uzavírá, že i pohledem tohoto kritéria dospěl k závěru, že celkovou délku řízení je ještě třeba shledat přiměřenou. 46 Pokud jde o kritérium složitosti řízení (písm. b/), pak soud uzavírá, že toto odvíjí od předmětu řízení, kterým je řízení exekuční, tedy od toho to, že v řízení musel být obstaven majetek žalobkyně jakožto povinné, který byl dohledán právě za účelem jeho blokace s cílem vymoci pohledávku oprávněné, tedy její dcery, na výživném. Po skutkové stránce tak bylo řízení v tomto směru běžně složitým. Rovněž složitost právní se na délce řízení zásadněji nepromítla, pouze v tom směru, že prvé z rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo Ústavním soudem zrušeno pro odchylný právní výklad podmínek pro nezbytnost právního zastoupení v rámci dovolacího řízení. Řízení však soud shledal nadstandardně složitým po stránce procesní. Důvodem je právě zmiňovaná mnohost podání žalobkyně, která, bez vztahu k již podaným žádostem, podávala opakovaně žádosti shodné či obdobné, což často vedlo k tomu, že soudy různých instancí tato podání vykládaly různě právě pro jejich nejednoznačnost a případně vracely spis k dořešení některých návrhů jakožto nerozhodnutých. Procesní složitost tak zásadně délku řízení ovlivnila a celkově ji odůvodňuje jakožto přiměřenou. Rovněž počet soudních instancí odůvodňuje celkovou délku řízení jakožto přiměřenou. Ve věci opakovaně rozhodoval soud prvé instance a soud odvolací, zejména pokud jde o otázky ustanovení zástupce a o odkladu exekuce či zastavení exekuce nebo ve věci opravných prostředků proti jednotlivým institutům, kterými byla exekuce realizována. Ve věci rovněž rozhodoval opakovaně Nejvyšší soud, a to dvakrát, a rovněž opakovaně Ústavní soud, což se na délce řízení rovněž promítlo, neboť spis musel být zapůjčen jak soudu dovolacímu, tak soudu ústavnímu. Soud tak uzavírá, že i pohledem kritéria složitosti řízení má celkovou délku řízení za přiměřenou. 47 Zbývajícím kritériem je kritérium písmene d), tj. postupu soudu či exekutora během exekučního řízení. Soud výše rekapituluje průběh jak řízení vedeného před soudem, tak před příslušným exekutorským úřadem a uzavírá, že v činnosti ani jednoho z nich neshledal období ani dílčích průtahů. Jak uvedeno výše, jak soud, tak exekutor se museli vypořádat s celou řadou podnětů ze strany žalobkyně, toto činili ve lhůtách přiměřených a rovněž odvolací soud při předkládání věci k rozhodnutí rozhodoval ve lhůtách přiměřených. Pochybení na straně soudu či exekutora soud neshledal ani v závěrečné fázi exekuce, když ještě na počátku roku 2019 je v rámci exekuce vymožena pouze částka 61 000 Kč, což exekutor potvrzuje k dotazu soudu, a na soud se teprve 16. 9. 2019 obrací sama oprávněná, že fakticky (nesděluje jak) již došlo k vymožení celého dlužného plnění ve výši 77 000 Kč, tedy nad rámec plnění vymožených v rámci exekuce, na což je v rámci exekuce reagováno exekutorem tím, že 26. 11. 2019 vydává oznámení o ukončení exekuce, čímž exekuce fakticky končí. Soud tedy neshledal ani v činnosti orgánů, které se na exekuci podílely, období průtahů či jiná pochybení a soud uzavírá, že toto kritérium hovoří rovněž pro závěr o tom, že celkovou délku řízení je třeba shledat jakožto přiměřenou. 48 Vyhodnocením všech kritérií § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona tak soud dospěl k závěru, že ve věci nenastal nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení, a soud tak zamítl i požadavek na zadostiučinění ve výši 60 000 Kč pro absenci odpovědnostního titulu. 49 Žalobkyně dále uvádí, že nesprávným úředním postupem byla i nečinnost soudního exekutora a exekučního soudu, když na četné opravné prostředky a dotazy žalobkyně nikdo řádně nereagoval. Žalobkyni nebyl ustanoven zástupce pro řízení, sama se snažila všemi dostupnými prostředky průběh exekučního řízení zvrátit. Vynaložila mnoho času a energie. Žalobkyni vznikla újma ztotožnitelná s pocity frustrace, úzkosti a beznaděje. Žalobkyně požaduje přiznání finančního zadostiučinění ve výši 30 000 Kč. 50 Pokud jde o takto tvrzený odpovědnostní titul, soud plně odkazuje na závěry učiněné výše ohledně tvrzeného nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení. Jak uvedeno výše, soud v činnosti soudu či exekutora neshledal ani období dílčích průtahů, a to včetně rozhodování o podaných opravných prostředcích či návrzích na ustanovení zástupce. 51 Takto skutkově vymezený nesprávný úřední postup po právní stránce spadá rovněž pod nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení, tak, jak tento soud rozebírá výše, a ve vztahu k tomuto již soud uzavřel, že není dán odpovědnostní titul. 52 Proto soud i tento, dílčím způsobem formulovaný požadavek na úhradu 30 000 Kč, pro absenci odpovědnostního titulu zamítl. 53 K tomuto soud pro úplnost dodává, že žalobkyně se jednání konaného 2. 10. 2023 nezúčastnila a soud ji tak nemohl poučit ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. v tom směru, aby dotvrdila svá skutková tvrzení, zejména pokud jde o neustanovení zástupce, tedy zda toto pochybení spatřuje v něčem jiném než v samotné rozhodovací činnosti, která nesprávným úředním postupem být nemůže, nebo v jiné skutečnosti, kterou by měl soud posuzovat. Soud proto vycházel z takto obecně vymezeného pochybení a toto po právní stránce posoudil, jak uvádí výše. 54 K nesprávnému úřednímu postupu dle žalobkyně mělo dojít i tím, že exekuční řízení pokračovalo před soudní exekutorkou [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]., ačkoli původně pověřená soudní exekutorka [tituly před jménem] [jméno FO] již dne 1. 7. 2016 vyrozuměla plátce důchodu žalobkyně o ukončení exekuce s tím, že provedení exekuce srážkami z důchodu žalobkyně bylo ukončeno k 30. 6. 2016. I přes to byla exekuce nadále vedena, a až dne 26. 11. 2019 soudní exekutorka učinila oznámení o skončení exekuce, za současného konstatování, že soudní exekutor vymohl pohledávku, její příslušenství a náklady exekuce. Proč se tak stalo až v roce 2019, když vymáhaná pohledávka byla zaplacena v roce 2016, soudní exekutorka neuvedla. Nejistota o skončení exekučního řízení měla vliv na osobní život, žalobkyně trpěla depresemi, musela vyhledat lékařskou pomoc, byl ji přiznán invalidní důchod. Žalobkyně požaduje přiznání finančního zadostiučinění ve výši 115 000 Kč. 55 Pokud jde o takto tvrzený odpovědnostní titul, pak soud rovněž odkazuje na výše uvedené. Soud k tomuto shrnuje, že exekuční řízení bylo vedeno do doby, než bylo v exekučním řízení najisto postaveno, že exekucí vymáhaná pohledávka je vymožena. Ještě na počátku roku 2019 byla v rámci exekuce vymožena pouze částka cca 61 000 Kč. Až dne 16. 9. 2019 se obrací na soud oprávněná dcera žalobkyně jakožto povinné, která sděluje soudu, že fakticky (nespecifikuje jak) je již celé plnění vymoženo. Na to pak reaguje exekuční úřad tím, že 26. 11. 2019 oznamuje ukončení exekuce. 56 Soud tak neshledal žalobkyní tvrzený odpovědnostní titul v tom směru, že by exekuce byla vedena nepřiměřeně dlouho, neboť i tato tvrzení je nutno po právní stránce takto posuzovat. 57 Žalobkyně se přitom jednání nařízeného na 2. 10. 2023 nezúčastnila a soud ji tak nemohl ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. poučit o tom, že je třeba doplnit skutková tvrzení v tom směru, jak tedy mělo být soudu či exekutorovi zřejmé dříve, před 16. 9. 2019, kdy tuto skutečnost sděluje soudu sama oprávněná, že vymáhaná pohledávka je již splněna, když v rámci exekuce je vymoženo do té doby pouze 61 000 Kč, tedy částka nižší než vymáhaná pohledávka. Samotný fakt, že dochází k zastavení jednoho ze způsobu provedení exekuce srážkami ze mzdy, přitom nedokládá, že bylo vymoženo plnění v dostatečné výši, a toto se ani nepodává ze spisu exekučního. 58 Pokud jde o obecné tvrzení o tom, že exekuce byla vedena nepřiměřeně dlouhou dobu, pak tedy soud tedy tento žalobní požadavek na úhradu částky 115 000 Kč zamítl pro absenci odpovědnostního titulu, neboť se fakticky jedná o další z dílčích projevů tvrzeného nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení a zde, jak soud uvádí výše, odpovědnostní titul soud neshledal. 59 Pokud bylo úmyslem žalobkyně tvrdit nějaké jiné konkrétní pochybení ve vztahu k tomuto nároku na úhradu částky 115 000 Kč, pak v tomto směru žalobkyně neunesla povinnost tvrzení, neboť se neúčastí na jednání konaném dne 2. 10. 2023 zbavila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. 60 Soud proto i tento požadavek na úhradu částky 115 000 Kč zamítl. 61 Konečně žalobkyně nesprávný úřední postup spatřuje v zavádějícím postupu soudní exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Exekuce byla vedena i poté, co byl plátce důchodu vyrozuměn o ukončení exekuce, i oprávněná potvrdila, že částka 77 000 Kč byla uhrazena. Přesto dále exekutorka vedla exekuci a až dne 26. 11. 2019 oznámila, že exekuce je skončená. Nejistota o skončení exekučního řízení měla vliv na osobní život žalobkyně, pociťovala újmu ztotožnitelnou s pocity úzkosti a frustrace, jako osoba, která žije bez partnera, se musela s celou záležitostí vypořádat sama. Žalobkyně požaduje přiznání finančního zadostiučinění ve výši 55 000 Kč. 62 Pokud jde o tento poslední z tvrzených odpovědnostních titulů, pak k tomuto se soud již vyjadřoval výše, na což v plném rozsahu odkazuje. Ve stručnosti pak soud tedy pouze rekapituluje, že ještě na počátku roku 2019 je v exekuci evidováno vymožení pohledávky pouze cca 61 000 Kč, samotné zastavení srážek z důchodu povinné nedokládá, že by došlo k úhradě celého vymáhaného dluhu, a oprávněná sděluje soudu až 16. 9. 2019, že vymáhaná pohledávka zanikla splněním, na což exekuční úřad pak 26. 11. 2019 reaguje oznámením o skončení exekuce. 63 S odkazem na výše uvedené pak soud i tento požadavek na úhradu 55 000 Kč zamítl pro absenci odpovědnostního titulu. 64 I pro tento nárok platí, že pokud žalobkyně chtěla tvrdit konkrétněji, že pochybení spočívá v něčem jiném než takto obecně tvrzeném pochybení, které je jinak právně podřaditelné pod nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení, pak o tomto nemohla být poučena na jednání konaném dne 2. 10. 2023 dle § 118a odst. 1 o. s. ř., když se jednání nezúčastnila. 65 Soud tedy zamítl veškeré žalobou uplatněné nároky, a to primárně pro absenci odpovědnostního titulu, případně ve výše uvedených případech pro neunesení břemene tvrzení, pokud bylo úmyslem žalobkyně tvrdit něco jiného než obecná pochybení na úrovni, jak tato uvádí. 66 Soud se proto dále nezabývá otázkou vzniku škody či příčinné souvislosti, neboť by toto bylo nadbytečným. 67 V souzeném případě tak byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3x režijního paušálu 300,- Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu a přípravu na něj. Jejich zaplacení uložil soud neúspěšnému žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.

Poučení