10 C 163/2019-556

Rubrum

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce], [obec] b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa], [obec] oba zastoupeni advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] o žalobě o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud nahradil projev vůle žalované spočívající v přijetí návrhu smlouvy mezi žalovanou jako převodcem a žalobci jako nabyvateli o bezúplatném převodu pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec], a pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec], do spoluvlastnictví žalobců, se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 6 740,09 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 15. 7. 2019 domáhali, aby soud nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu tzv. náhradních pozemků ve vlastnictví státu, a to pozemku parc. [číslo] – orná půda o výměře 3.3732 m2 v k.ú. [obec] a pozemku parc. [číslo] – trvalý travní porost o výměře 2 366 m2 v k.ú. [obec]. Žalobci uvedli, že jsou oprávněnými osobami, neboť jsou právními nástupci původní oprávněné osoby, své matky [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], narozené [datum], zemřelé [datum], která uplatnila u žalované, resp. její právní předchůdkyně, již dne 29. 11. 1991 restituční nárok na navrácení nemovitého majetku v k.ú. [obec]. Žalobci dále uvedli, že rozhodnutím Pozemkového úřadu č.j. P v [obec] [číslo jednací] [číslo] ze dne 19. 11. 1992 byl oprávněným osobám vrácen nemovitý majetek, a to bývalá zemědělská usedlost v [obec]. Rozhodnutím Státního Pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. město Prahu ze dne 22. 6. 2017 sp.zn. SPU [číslo] 2017, ze dne 3. 7. 2017 sp.zn. SPU [číslo] 2017 a ze dne 30. 8. 2017 sp.zn. SPU [číslo] 2017 [číslo], nebyly oprávněným osobám vydány nemovitosti o výměře 4, 7988 ha, jejichž vydání se oprávněné osoby dožadovaly. Žalovaná přípisy ze dne 31. 7. 2017 a ze dne 11. 9. 2017 potvrdila, že restituční nárok oprávněných osob činí celkem 302 023,38 Kč, z něhož připadá na každého ze žalobců 25 961,95 Kč, tj. pro oba žalobce celkem 51 923 Kč. Žalobci dále uvedli, že jimi vybrané náhradní pozemky jsou vhodné k vydání oprávněné osobě. Žalobci měli za to, že jednání žalované naplňuje znaky libovůle a liknavosti, neboť o jejich nároku bylo rozhodnuto až v druhé polovině roku 2017, přestože výzva k vydání původních pozemků byla učiněna již v roce 1991. Až od vydání tohoto rozhodnutí bylo možné uvažovat o aktivitě žalobců nebo jejich právních předchůdců řešit náhradní pozemky. Podle žalobců tato skutečnost odůvodňuje oprávněnost žaloby na vydání náhradních pozemků a v tomto směru odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 2811/2018, a následně na rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 2760/2020-241 a sp. zn. 28 Cdo 3306/2022. Podle žalobců žalovaná od roku 1991 až dosud vydala většímu počtu oprávněných osob náhradu za nevydaný majetek nebo k tomu byla přinucena rozhodovací praxí soudů a předvídatelná obrana žalované má proto též prvek diskriminace žalobců oproti jiným osobám ve stejném právním postavení. Za svévoli lze podle žalobců považovat i podíl žalované na tzv. restituční tečce, která měla definitivně připravit skupinu oprávněných osob o možnost nahradit ukradený majetek majetkem stejné hodnoty a kvality. Žalovaná pak převáděla značné množství pozemků na soukromé osoby v období, kdy stát mimořádně liknavě uspokojoval nároky oprávněných osob podle zákona o půdě. Žalobci dále uvedli, že se zúčastnili dvou výběrových řízení, a to dne 30. 11. 2017, v němž neuspěli a dne 7. 2. 2018, které bylo zrušeno pro překážku předběžného opatření k vybranému pozemku. Z tohoto důvodu a i s ohledem na pobídku pracovníka žalované, žalobci uplatnili svůj nárok u soudu. Žalobci měli rovněž za to, že nabídka pozemků žalované ve veřejných nabídkách není dostačující, neboť nabízené pozemky nejsou shodné s nevydaným pozemkem. Žalobci dále odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 755/06, a uvedli, že ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám vstřícně v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd s tím, že legislativní nedůslednost různého druhu a nepředvídatelnost různých státních orgánů nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob.

2. Žalovaná považovala žalobu za nedůvodnou a navrhla, aby ji soud zamítl. Žalovaná nejprve namítala, že v případě žalobců neuplynula dlouhá doba od vzniku jejich nároku, tedy od roku 2017, kdy žalovaná rozhodla o zbývající části nároku žalobců. V souvislosti vydáním rozhodnutí v roce 2017 byla žalovaná sama aktivní při zjišťování právních nástupců původních oprávněných osob a vydaná rozhodnutí se týkají jen zbývající malé části původních pozemků. Žalobci ji o úmrtí jejich právních předchůdců ani neinformovali. Teprve vydáním rozhodnutí nabyli žalobci právo domáhat se uspokojení svých restitučních nároků způsobem dle zákona, a to účastí ve veřejných nabídkách, kterých se od vydání předmětných rozhodnutí konalo mnoho. Žalovaná v době od vydání předmětných rozhodnutí nabízela v těchto veřejných nabídkách dostatečné množství pozemků v řádu tisíců pozemků v hodnotě odpovídající nárokům každého ze žalobců. Žalobce a) se až dosud zúčastnil pouze dvou veřejných nabídek a žalobkyně b) pouze jedné nabídky, a pokud by přístup žalobců byl aktivní, byl by již jejich nárok uspokojen. Podle žalované by podmínka liknavosti a svévole byla naplněna pouze tehdy, pokud by nenabízela pozemky na území České republiky vhodné k zemědělské činnosti schopné ve svém souhrnu uspokojit restituční nárok žalobců. Žalovaná dále namítala, že žaloba na nahrazení projevu vůle převodem náhradního pozemku je pouze výjimečným postupem v případě, že by vůči žalobcům postupovala liknavě a svévolně, k čemuž však nedošlo. Podle žalované za svévoli a liknavost nelze považovat ani to, že přímo žalobcům neučinila žádnou soukromou nabídku náhradních pozemků, neboť by to odporovalo zákonu. Žalovaná i proto považovala podanou žalobu za zneužívání tohoto mimořádného prostředku a za obcházení zákona. Žalovaná uvedla, že z původního objemu restitučních nároků zbývá vypořádat cca 5 %, z nichž polovinu tvoří nároky osob, které ani přes dvě celostátní dopisové kampaně neprojevili zájem o převod pozemků. Žalovaná namítala, že pouze samotná délka restitučního řízení nezakládá liknavost na její straně, kdy tuto údajnou liknavost je možné zkoumat pouze v období po vydání, resp. po právní moci rozhodnutí o restitučních nárocích oprávněných osob. Žalovaná dále uvedla, že žalobci vybrané náhradní pozemky, a to pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] a pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec], nejsou vyloučeny z převodu.

3. Okresní soud v Berouně žalobu nejprve zamítl rozsudkem ze dne 29. 11. 2019, č.j. 10 C 163/2019-186, s odůvodněním, že žalovaná nepostupovala vůči žalobcům liknavě a svévolně, přestože o jejich nároku bylo rozhodnuto až v roce 2017, neboť o nároku oprávněných osob bylo převážně rozhodnuto již v letech 1992 a 1994, a v roce 2017 bylo rozhodnuto o pouze zbývající malé části nevydaných pozemků. Žalobci nenamítali správnost ocenění jejich nároku, a ani v tomto směru žalovaná nepostupovala vůči žalobcům svévolně nebo liknavě. Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č.j. 23 Co 33/2020-211 Nejvyšší soud pak rozsudkem ze dne 11. 11. 2020, č.j. 28 Cdo 2760/2020-241, ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. 1. 2021, č.j. 28 Cdo 2760/2020-248, k dovolání žalobců obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soudu konstatoval, že„ přestože délka řízení před pozemkovým úřadem bez dalšího (sama o sobě) nemusí zakládat mimořádnost okolností odůvodňujících převod konkrétních pozemků nezařazených do veřejné nabídky žalované oprávněným osobám, nelze přehlížet, že o nevydání odňatých pozemků pro zákonné překážky bylo v posuzovaném případě rozhodnuto až v roce 2017, tedy po 26 letech, přičemž restituční nárok“ žalobců dosud nebyl uspokojen. Dále uzavřel, že žalobci byli při žádosti o vypořádání svého nároku dostatečně aktivní, a žalovaná vůči nim postupovala svévolně a liknavě.

4. Okresní soud v Berouně proto vázán citovaným názorem Nejvyššího soudu žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 12. 3. 2021, č.j. 10 C 163/2019-284 a Krajský soud v Praze pak rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil rozsudkem ze dne 8. 6. 2021, č.j. 23 Co 92/2021-313 Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 25. 1. 2022, č.j. 28 Cdo 3280/2021-363, dovolání žalované odmítl.

5. K ústavní stížnosti žalované Ústavní soud svým nálezem ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 766/22, konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 28 Cdo 3280/2021-363, bylo porušeno základní právo žalované na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud odkázal„ na prakticky totožnou věc s týmiž účastníky“, o níž rozhodoval usnesením ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 2032/20, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobců, a v němž konstatoval, že„ liknavost či svévoli lze spatřovat v takovém přístupu (dnešní) stěžovatelky, který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita. Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Při posuzování výjimky z postupu stanoveného § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je třeba zvažovat i aktivitu oprávněné osoby při účasti na veřejných nabídkách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2772/2015).“ Dále při svém rozhodování zohlednil, že„ žalobci žádným způsobem jako právní nástupci nejednali a byla to sama stěžovatelka (žalovaná), která se z vlastní iniciativy o průběhu a výsledcích dědických řízení po původních oprávněných informovala … Ostatně ani žalobci netvrdili, že by se dlouhodobě aktivně domáhali svého nároku vůči stěžovatelce“. Ústavní soud poukázal na výsledek řízení vedeného mezi týmiž účastníky u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 16 C 56/2018, následného řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 19 Co 294/2019 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 887/2020, a ze všech těchto důvodů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 č. j. 28 Cdo 3280/2021-363, zrušil a věc mu vrátil.

6. Nejvyšší soud následně svým rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č.j. 28 Cdo 3306/2022-406, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, č.j. 23 Co 92/2021-313, jakož i rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 3. 2021, č.j. 10 C 163/2019-284, zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odkázal ohledně podmínek úspěšnosti žaloby na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 3767/2009, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, a sp. zn. 28 Cdo 4650/2018. Ohledně struktury veřejných nabídek pak na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, podle něhož„ převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv“ a odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 či sp.zn. 28 Cdo 1587/2020, podle nichž„ Při posuzování liknavosti žalované jest pak vždy zohlednit délku řízení před pozemkovým úřadem“. Nejvyšší soud dále uložil soudu I. stupně, aby„ v souladu se závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 766/22, při řešení dovolatelkou (žalovanou) nastolených otázek zohlednit též výsledky pravomocně skončeného řízení vedeného před Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. 16 C 56/2018 mezi týmiž účastníky řízení, jehož předmětem bylo uspokojení restitučního nároku žalobců plynoucího z týchž rozhodnutí pozemkového úřadu. Při posuzování postupu žalované pak bude třeba pečlivě hodnotit její iniciativu (aktivitu) při vypořádávání uplatňovaného restitučního nároku (rozsah, v němž bylo o nároku rozhodnuto již v letech 1992 a 1994, iniciativa při řešení procesního nástupnictví po právních předchůdcích žalobců ve správním řízení). Ve světle uvedených skutečností bude pak nutno, a to i se zřetelem k výsledkům řízení před Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. 16 C 56/2018, znovu posoudit, zda žalobci projevili dostatečnou aktivitu při uplatňování svého restitučního nároku a zda nedostatek jeho dosavadního uspokojení jde vskutku na vrub liknavosti žalované.“.

7. Soud zopakoval nesporné skutečnosti mezi účastníky a tato jejich nesporná tvrzení vzal za svá skutkové zjištění podle § 120 odst. 3 o.s.ř. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a že restituční nárok každého ze žalobců činí 25 961,95 Kč (viz rovněž přípisy přípisů ze dne 31. 7. 2017, sp.zn. SZ SPU [číslo] 2017, ze dne 11.9.2017, sp.zn. SZ SPU [číslo] 2017 a ze dne 11. 9. 2017, sp.zn. SZ SPU [číslo] 2017 a tabulky nároků vybraných oprávněných osob - žalobců), s tím, že nárok žalobců vyplývá z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. SPU [číslo] 2017 (dále jen„ rozhodnutí ze dne 22. 6. 2017“), ze dne 3. 7. 2017, sp. zn. SPU [číslo] 2017 (dále jen„ rozhodnutí ze dne 3. 7. 2017“) a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. SPU [číslo] 2017 [číslo] (dále jen„ rozhodnutí ze dne 30. 8. 2017“) (viz rovněž citovaná rozhodnutí spolu s přílohami). Mezi účastníky bylo také nesporné, že o původních pozemcích, bylo rozhodnuto v letech 1992 (viz rozhodnutí ze dne 19. 11. 1992, [číslo jednací]), a 1994 s výjimkou pozemku parc.č. st. [číslo] v k.ú. [obec], o němž bylo rozhodnuto až rozhodnutím žalované ze dne 30. 8. 2017. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že se žalobce a) [celé jméno žalobce] účastnil dvou veřejných nabídek a to dne 4. 10. 2017 a dne 18. 12. 2017 a žalobkyně b) se účastnila jedné veřejné nabídky dne 18. 12. 2017. Účastníci poté učinili nesporným i to, že se žalobci jiných veřejných nabídek neúčastnili. Nesporné bylo mezi účastníky rovněž, že žalovaná spravuje pozemky ve vlastnictví státu, a to pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] a pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec], a že tyto pozemky nejsou vyloučeny z převodu na oprávněné osoby. Soud vzal 8. Po zopakování a doplnění důkazů pak soud z výše uvedených rozhodnutí dále zjistil, že právní předchůdkyně žalobců, [jméno] [příjmení], matka žalobců (jak vyplývá z nesporných prohlášení účastníků, které soud vzal za své skutkové zjištění dle § 120 odst. 3 o.s.ř.), uplatnila spolu s [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] nárok na vrácení původních pozemků dne 29. 11. 1991 (viz rovněž spis Státního pozemkového úřadu zn. [číslo]).

9. Z podstatného obsahu spisu Státního pozemkového úřadu zn. [číslo] soud dále zjistil, že oprávněné osoby, včetně právní předchůdkyně žalobců [jméno] [příjmení], uzavřely se žalovanou dne 28. 5. 1992 dohodu o vydání původních nemovitostí, a to celkem 15 pozemků o výměře 16, 1123 ha, kdy jmenovaná nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 k těmto pozemkům, tj. ideální 5, 3708 ha, jak je zřejmé z rozhodnutí Okresního úřadu v [obec] – Okresního pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 1992, [číslo jednací]. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že o části pozemků nebylo rozhodnuto, neboť byly v držení ZD [obec], a měly být proto řešeny samostatným rozhodnutím. Citované rozhodnutí bylo oprávněným osobám doručeno v prosinci 1992. Z rozhodnutí Okresního úřadu v [obec] – Okresního pozemkového úřadu ze dne 18. 4. 1994, [číslo jednací] a ze dne 18. 4. 1994, [číslo jednací] soud dále zjistil, že právní předchůdkyně žalobců [jméno] [příjmení] uzavřela se žalovanou dne 18. 4. 1994 dohodu o vydání původních nemovitostí, a to celkem čtyř pozemků o výměře 0, 5548 ha, kdy jmenovaná nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 k těmto pozemkům, tj. ideální 0, 1850 ha (po zaokrouhlení), a dále dne 18. 4. 1994 dohodu o vydání původních nemovitostí, a to celkem devíti pozemků o výměře 0, 2060 ha, na základě které nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 k těmto pozemkům, tj. ideální 0, 0686 ha. Obě rozhodnutí byla oprávněným osobám doručena v dubnu 1994. Uvedenými rozhodnutími tak bylo rozhodnuto o vydání pozemků ve výměře celkem 16, 8731 ha, z nichž na právní předchůdkyni žalobců připadal podíl o velikosti ideálních 5, 6244 ha (tj. 5, 3708 + 0, 1850 + 0, 0686). Z dopisu ze dne 24. 4. 2009 je zřejmé, že se žalovaná obrátila na katastrální úřad s žádostí o vypracování srovnávacího sestavení parcel s ohledem na přečíslování původních parcel. Z výpisu z technologického centra Ministerstva vnitra týkající se [jméno] [příjmení], přípisu ze dne 22. 3. 2017 a přípisu Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28. 3. 2017 vyplývá, že žalovaná zjistila, že matka žalobců zemřela dne [datum]. Soud k žádosti žalované sdělil, že dědici jmenované jsou žalobci, jak potvrzuje i usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2.6.2008, č.j. [číslo jednací]. Žalobci nezahrnuli do pozůstalosti nárok paní [jméno] [příjmení] na vypořádání odpovídající části pozemku parc.č. st. [číslo] v k.ú. [obec]. Z výpisu z technologického centra ve věci [jméno] [příjmení], přípisu ze dne 21. 3. 2017 a přípisu Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 3. 2017, a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 7. 2009, č.j. [číslo jednací] spolu s protokolem o předběžném šetření a z výpisu z technologického centra ve věci [jméno] [příjmení], jakož i z přípisu ze dne 22. 3. 2017 a přípisu Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 3. 2017 je zřejmé, že na základě šetření žalované bylo zjištěno, že i další oprávněné osoby zemřely, a to [jméno] [příjmení] dne [datum] a [jméno] [příjmení] dne [datum], a žalované byli soudem označeni jejich dědici, kterými však nejsou žalobci. Do pozůstalostního řízení po paní [jméno] [příjmení] rovněž nebyl zahrnut nárok na vypořádání odpovídající části pozemku parc.č.st. [číslo] v k.ú. [obec]. Rozhodnutím žalované ze dne 22. 6. 2017 nebyl každému ze žalobců vydán podíl na pozemcích o velikosti [číslo], a to dle PK [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], to vše v k.ú. [obec] o celkové rozloze pozemků 2, 4926 ha, tj. 0, 2077 ha každému ze žalobců, dále rozhodnutím ze dne 3. 7. 2017 nebyl každému ze žalobců vydán podíl o velikosti 1/12 na pozemku parc.č. dle PK [číslo] o rozloze 2, 2586 ha v k.ú. [obec], tj. 0, 1882 ha každému ze žalobců a rozhodnutím ze dne 30. 8. 2017 každému ze žalobců podíl o velikosti 1/6 na pozemku parc.č.st. dle PK [číslo] a pozemku parc.č. dle PK [číslo], o celkové rozloze 0, 0476 ha, to vše v k.ú. [obec], tj. 0, 0079 ha každému ze žalobců. Z celkové výměry pozemků 4, 7988 ha (tj. 2, 4926 + 2, 2586 + 0, 0476) tak každému ze žalobců nebyly uvedenými rozhodnutími vydány pozemky o celkové ideální výměře 0, 4038 ha (tj. 0, 2077 + 0, 1882 + 0, 0079). E-mailem z 24. 7. 2017 se žalobkyně b) obrátila na žalovanou s dotazem ohledně jejího restitučního nároku, jak má dále postupovat; zda má žádat o náhradu za nevydané pozemky, případně podat žalobu, pokud by chtěla stejné pozemky. Dále žádala o vysvětlení, proč se jí týká pouze 1/12 podíl na majetku. Žalovaná dopisem ze dne 25. 7. 2017 informovala žalobkyni b), kam se má se svým nárokem obrátit, a objasnila jí, jak byl vypočten podíl 1/12. Žalovaná přípisy ze dne 31. 7. 2017, sp.zn. SZ SPU [číslo] 2017, ze dne 11. 9. 2017, sp.zn. SZ SPU [číslo] 2017 a ze dne 11. 9. 2017, sp.zn. SZ SPU [číslo] 2017, informovala žalobce o tom, že ocenila nevydané pozemky a o výši tohoto ocenění. Současně upozornila žalobce na možnost žádat za nevydané pozemky peněžitou náhradu či náhradní pozemky a sdělila jim termíny veřejných nabídek do konce roku 2017. Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 3. 10. 2017, [číslo jednací], bylo určeno, že žalobci nejsou vlastníky domu [adresa] postaveném na pozemku PK [číslo] v k.ú. [obec], neboť byl podle zjištění žalované zbourán.

10. Ze seznamu pozemků zařazených do veřejných nabídek podle zákona č. 229/1991 Sb. na území České republiky podle stavu ke dni 19. 3. 2019 a ke dni 9. 3. 2021 vyplývá, že od 4. 9. 2017 žalovaná učinila dvě veřejné nabídky v roce 2017 a to dne 4. 9. 2017 a 20. 11. 2017, čtyři veřejné nabídky v roce 2018, a to dne 12. 1. 2018, 23. 3. 2018, 25. 5. 2018 a 5. 11. 2018, tři veřejné nabídky v roce 2019 dne 8. 3. 2019, 3. 6. 2019 a 9. 9. 2019 a tři veřejné nabídky v roce 2020 dne 6. 3. 2020, 29. 5. 2020 a 7. 9. 2020, v nichž nabízela celkem 766 pozemků v hodnotě, na kterou by dosáhl každý ze žalobců s ohledem na výši jejich restitučních nároků. Přímo v okrese [obec] pak nabízela v pěti veřejných nabídkách celkem 11 pozemků, z nichž 9 bylo ornou půdou, a v okrese [obec] pak ve čtyřech veřejných nabídkách celkem 15 pozemků, z nichž 8 bylo ornou půdou a 3 zahradou.

11. Z rozboru nabídek na č.l. 304 (předloženého žalobci) soud zjistil, že se žalobci zajímali o 23 pozemků napříč celou Českou republikou, z nichž 15 z nich bylo označeno jako orná půda, a u všech by žalobci se svým restitučním nárokem dosáhli na jejich hodnotu. Z ortofotomap spolu s komentářem na č.l. 305 – 306 vyplývá, že žalobci si vyhledali informace o pozemku (zahradě) v k.ú. [obec], a o čtyřech pozemcích charakteru orná půda v k.ú. [obec] u [obec], jejichž hodnota činila od 980 Kč do 6 161 Kč. Podle tabulek žalobce a) se žalobce a) dále zabýval veřejnými nabídkami žalované, a to dvěma v roce 2017 (dne 4. 9. 2017, 20. 11. 2017), jednou v roce 2018 (dne 4. 9. 2018 a 10. 9. 2018), a třemi v roce 2021 (dne 12. 3. 2021, 6. 9. 2021 a 5. 11. 2021), jak vyplývá z jeho tabulek na č.l. 511 až 544 spisu. V těchto veřejných nabídkách byly nabízeny pozemky, na které žalobci dosáhli se svým restitučním nárokem, přičemž se jednalo ornou půdu. Z tabulek je rovněž patrné, že žalobce a) projevil zájem i o pozemky mimo k.ú. [obec] a [obec].

12. Z přehledu veřejných nabídek žalované za dobu od 17. 1. 2014 do 3. 3. 2023 dostupných na webové adrese [webová adresa] soud zjistil, že žalovaná učinila veřejné nabídky tak, jak je popsáno v bodu 10 odůvodnění tohoto rozsudku, a dále čtyři veřejné nabídky v roce 2021, a to dne 12. 3. 2021, 28. 5. 2021, 6. 9. 2021 a 15. 11. 2021, dále čtyři veřejní nabídky v roce 2022, a to dne 11. 3. 2022, 27. 5. 2022, 5. 9. 2022 a 14. 11. 2022 a prozatím jednu v roce 2023 dne 3. 3. 2023. S ohledem na žalobcem zvažované veřejné nabídky, pak pokud jde o nabídku z 12. 3. 2021, žalovaná v ní nabízela v k.ú. [obec] čtyři pozemky charakteru orná půda a v k.ú. [obec] dva pozemky charakteru orná půda, u nichž by žalobci dosáhli se svým restitučním nárokem na jejich hodnotu. Ve veřejné nabídce ze 6. 9. 2021 žalovaná nabízela v k.ú. [obec a číslo] pozemků, z nichž by žalobci dosáhli se svým nárokem na 34 z nich, 26 z nich mělo charakter orné půdy. V k.ú. [obec] žalovaná nabízela pět pozemků, z nichž by žalobci dosáhli se svým nárokem na tři, které měly současně charakter orné půdy. Ve veřejné nabídce z 15. 11. 2021 bylo nabízeno v k.ú. [obec a číslo] pozemků, na které by žalobci dosáhli se svým nárokem a tři z nich měly charakter orné půdy. Dále nabízela v k.ú. [obec a číslo] pozemků, z nichž by žalobci dosáhli se svým nárokem na 35, a 27 z nich měly charakter orné půdy.

13. Z protokolu z vyhodnocení výzvy ze dne 30. 11. 2017, výzvy k podání nabídky nároku na převod pozemku ze dne 30. 11. 2017, žádosti oprávněné osoby o převod zemědělského pozemku ze dne 3. 10. 2017 spolu s podacím lístkem a nabídkového listu ze dne 30. 11. 2017 soud zjistil, že se žalobce a) neúspěšně přihlásil do veřejné nabídky pozemků vyhlášené 20. 11. 2017 a požádal o převod zemědělského pozemku v k.ú. [obec] u [obec]. Ve veřejné nabídce zvítězil zájemce s vyšší nabídkou na převod pozemků.

14. Ze žádosti oprávněné osoby ze dne 15. 12. 2017 a ze dne 9. 3. 2021 spolu s plnou mocí, výzvy k podání nabídky ze dne 22. 1. 2018 a nabídkového listu ze dne 7. 2. 2018 vyplývá, že se oba žalobci přihlásili do veřejné nabídky vyhlášené 12. 1. 2018 a požádali o převod zemědělského pozemku v k.ú. [obec], přičemž žalobcům byla žalovanou učiněna výzva k podání nabídky, neboť o pozemek požádalo více zájemců. Pozemek však byl následně stažen z veřejné nabídky pozemků, protože Okresní soud v Domažlicích rozhodl o vydání předběžného opatření na žalobci vybraný pozemek, jak je zřejmé z průvodního dopisu ze dne 7. 2. 2018 a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 30. 1. 2018, č.j. 4 C 18/2018-95.

15. Přehled účasti klienta ve veřejných nabídkách pozemků ke dni 19. 3. 2019 týkající se žalobce a) a tabulka přehledu úspěšnosti podávaných žádostí potvrzuje, že se žalobce a) neúspěšně přihlásil do dvou výše uvedených veřejných nabídek, a to v roce 2017. Přehled účasti klienta ve veřejných nabídkách pozemků ke dni 18. 5. 2018 týkající se žalobkyně b) a tabulka přehledu úspěšnosti podávaných žádostí pak potvrzují, že se žalobkyně b) neúspěšně přihlásila do jedné (výše uvedené) veřejné nabídky rovněž v roce 2017.

16. Pokud jde o náhradní pozemky, ze znaleckého posudku [číslo] 2019 vypracovaného znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení] dne 30.4.2019 a jeho příloh vyplývá, že pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] je ve vlastnictví státu, je ornou půdou o výměře 3 732 m2, a jeho hodnota činí 11 196 Kč. Podle znaleckého posudku [číslo] ze dne 27.5.2016 vypracovaného znalkyní [jméno] [příjmení], prohlášení znalkyně ze dne 7.5.2019 a z příloh posudku soud zjistil, že pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] je ve vlastnictví státu, a jedná se o trvalý travní porost o výměře 2 366 m2. Hodnota tohoto pozemku činí 11 518,20 Kč Pachtovní smlouvou č. [číslo] byl tento pozemek propachtován fyzické osobě za účelem provozování zemědělské činnosti. Obvyklá cena pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] i pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] byla mezi účastníky nesporná, a proto vzal soud tuto nespornou skutečnost za své skutkové zjištění dle ust. § 120 odst. 3 o.s.ř.

17. Z rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 15. 8. 2019, č.j. 16 C 56/2018-200, soud zjistil, že mezi týmiž účastníky bylo vedeno řízení ohledně téhož nevypořádaného restitučního nároku žalobců vůči žalované. Žalobci si v daném řízení vybrali náhradní pozemek v k.ú. [obec] [anonymizována dvě slova] Okresní soud Praha – západ žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná vůči žalobcům nepostupovala svévolně a liknavě. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, č.j. 19 Co 294/2019-236, dané rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 4. 2020, č.j. 28 Cdo 887/2020-264 dovolání žalobců odmítl. Ústavní stížnost žalobců pak byla odmítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 2032/20.

18. Žalobce a) [celé jméno žalobce] vypověděl, jeho matka a její sestry byly restituentkami, a jejich nárok byl z větší části vypořádán. Pokud jde o zbývající část nároku, žalobce si nevzpomínal, že by v tomto směru cokoliv řešili, a ani nevěděl, že mohl něco v tomto směru dělat. Žalovaná jako povinná strana, měla vše řešit sama. Žalobce a) se účastnil dvou veřejných nabídek. První soutěž proběhla řádně, ale jeho nabídka nebyla vítězná. Druhá veřejná nabídka proběhla v [obec], v [katastrální uzemí], a to předtím, než měla nastat tzv. restituční tečka. Žalobce a) si musel vzít dovolenou, zaplatit si hotel, palivo a strávil s tím mnoho času. Než došlo k vyhlášení výsledků, sdělil zaměstnanec žalované přítomným, že na nabízený pozemek bylo vydáno předběžné opatření, a proto soutěž nemůže proběhnout. Žalobce a) se tím cítil být podveden, neboť věc neproběhla podle stanovených pravidel. Protože se také blížila tzv. restituční tečka, podali se sestrou (žalobkyní b)) předmětnou žalobu. Žalobce a) pak na doporučení svého právního zástupce sledoval veřejné nabídky pozemků žalované. Pozemky hledal podle kritérií odňatých pozemků tak, aby byly geograficky a výměrem podobné, a aby i dosahovaly hodnoty nároku žalobců. S ohledem na zkušenost z účasti ve druhé veřejné nabídce se žalobci rozhodli hledat pozemky v blízkém okolí, aby to neměli daleko, tj. v okrese [obec] a [obec]. Žalobce se v tomto směru zabýval veřejnými nabídkami a vypracovával si tabulky s poznámkami, a to ke dni 4. 9. 2017, 20. 11. 2017, 4. 9. 2018, 10. 9. 2018, 12. 3. 2021, 6. 9. 2021 a 15. 11. 2021, nicméně vhodné pozemky nenašel. Ze všech těchto důvodů se žalobci nepřihlásili do žádných veřejných nabídek. Žalobce dále uvedl, že žalobci souhlasili s oceněním jejich nároku provedeným žalovanou.

19. Soud pak s ohledem na svá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů zamítl veškeré další důkazní návrhy, neboť je považoval za nadbytečné, neboť z nich nevyplývají žádné podstatné skutečnosti vztahující se k tomuto konkrétnímu případu.

20. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázaný následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobců, paní [jméno] [příjmení], spolu se svými sestrami, paní [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], uplatnily dne 29. 11. 1991 nárok na vydání původních pozemků, o němž bylo rozhodnuto z části v roce 1992 a 1994 rozhodnutími právní předchůdkyně žalované. Ta uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dohody o vydání pozemků ve výměře celkem 16, 8731 ha, z nichž na právní předchůdkyni žalobců připadal podíl o velikosti ideálních 5, 6244 ha. Následně došlo k přečíslování parcel původních pozemků, a žalovaná proto požádala dopisem ze dne 24. 4. 2009 příslušný katastrální úřad o vypracování srovnávacího sestavení parcel. Žalovaná následně zjistila, že původní oprávněné osoby, včetně matky žalobců, zemřely. Poté, co si vyžádala informace o jejich právních nástupcích, rozhodla v roce 2017 o zbývající části nevydaných pozemků, kdy každému ze žalobců nebyly vydány pozemky o celkové ideální výměře 0, 4038 ha. Tento restituční nárok pro každého ze žalobců představuje 25 961,95 Kč, a jeho výše, stanovená žalovanou, nebyla žalobci zpochybňována. Celková ideální výměra původních pozemků připadajících na oba žalobce a jejich právní předchůdce činí 6, 4320 ha (5, 6244 ha + 2 x 0, 4038 ha), přičemž ideální výměra 0, 4038 ha tak představuje 6,28 % z celkového původního nároku (tj. 6, 4320 ha) připadajícího nyní na každého ze žalobců. Žalobce a) se od roku 2017 neúspěšně účastnil dvou veřejných nabídek, přičemž pokud jde o první z nich, pak neuspěl s ohledem na nedostatečnou výši nabídky, a pokud jde o druhou veřejnou nabídku, pak ta byla stažena s ohledem na soudem vydané předběžné opatření týkající se pozemku vybraného žalobcem a). Žalobkyně b) se od roku 2017 neúspěšně účastnila pouze jedné veřejné nabídky, která byla stažena s ohledem na soudem vydané předběžné opatření.

21. Při právním posouzení věci soud vycházel z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), dle něhož je oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst.

1. Podle § 4 odst. 2 písm. c) téhož zákona platí, že zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6, před uplynutím lhůty uvedené v § 13, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem. Podle § 6 odst. 1 písm. k ) budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

22. Podle § 11 odst. 1, písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že c) pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou, a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.

23. Podle § 11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. Podle § 11a odst. 2 sestavuje veřejné nabídky pozemkový úřad, a to jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů. Podle ustanovení § 11a odst. 13, 1. a 3. věta zákona ve znění účinném ke dni podání žaloby, tj. ke dni 1.1.2013, cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11. Podle ustanovení § 14 odst. 1, 2. věta zákona oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který podle tohoto zákona se nevydává a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.

24. Podle § 16 odst. 1 písm. a) téhož zákona za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 9). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici. Podle § 30 zákona se pro postup podle části druhé tohoto zákona za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.

25. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyni žalobců [jméno] [příjmení] byly odňaty pozemky, k nimž náležel jmenované ideální podíl o velikosti celkem 6, 4320 ha (viz bod 20 odůvodnění tohoto rozsudku). Jmenovaná spolu se svými sestrami, paní [jméno] [příjmení] a paní [jméno] [příjmení], řádně a včas uplatnily nárok na vydání těchto pozemků dne 29. 11. 1991 u žalované. O tomto nároku bylo z části rozhodnuto v letech 1992 a 1994, a to v rozsahu, který tvoří ideální podíl na pozemcích o velikosti 5, 6244 ha. Následně došlo k přečíslování parcel původních pozemků, a proto žalovaná zajistila srovnávací sestavení parcel. Žalovaná následně zjistila, že původní oprávněné osoby, včetně matky žalobců, zemřely, a proto si sama aktivně vyžádala informace o jejich právních nástupcích. Žalovaná dále zjistila, že dědici paní [jméno] [příjmení] se stali žalobci, čímž na ně přešel restituční nárok jmenované, jak vyplývá z usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2.6.2008, č.j. [číslo jednací]. Tím se žalobci stali oprávněnými osobami dle zákona o půdě. Žalovaná posléze rozhodla v roce 2017 o zbývající části nevydaných pozemků, kdy každému ze žalobců nebyly vydány pozemky o celkové ideální výměře 0, 4038 ha. Tento restituční nárok pro každého ze žalobců představuje 25 961,95 Kč, a jeho výše, stanovená žalovanou, nebyla žalobci nikdy zpochybňována, jak vyplynulo i z výpovědi žalobce. Od doby, kdy žalovaná rozhodla o zbývající části nevydaných pozemků, se žalobce a) zúčastnil veřejné nabídky vyhlášené dne 20. 11. 2017, ve které však neuspěl, neboť jiný zájemce nabídl vyšší nabídku. Oba žalobci se pak přihlásili do veřejné nabídky vyhlášené 12. 1. 2018, která však byla zrušena s ohledem na soudem vydané předběžné opatření na jimi vybraný pozemek.

26. Jak vyplývá z ust. § 11a zákona o půdě, mohou se oprávněné osoby domáhat uspokojení svého nároku za nevydané pozemky buď uplatněním svého nároku ve veřejných nabídkách vyhlašovaných žalovanou, anebo ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě vyplacením peněžité náhrady. Ze zákona nevyplývá možnost oprávněných osob domáhat se svého nároku žalobou u soudu. Nicméně judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se ustálila na tom, že„ V případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR), může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, přičemž takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminační.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2017, sp.zn. 28 Cdo 4047/2017).

27. Jestliže žalobci spatřovali liknavý a svévolný postup žalované v tom, že o jejich nároku bylo rozhodnuto až v roce 2017, pak má soud za to, že především o převážné části nároku žalobců bylo rozhodnuto již v letech 1992 a 1994, kdy bylo rozhodnuto o pozemcích o celkové výměře 16, 8731 ha, z nichž na žalobce, resp. jejich právní předchůdkyni připadalo ideálních 5, 6244 ha. V roce 2017 pak bylo rozhodnuto o zbývajících nevydaných pozemcích o celkové rozloze 4, 7988 ha, z nichž připadá na žalobce ideální podíl o velikosti 0, 4038 ha. Celkový nárok žalobců a jejich právní předchůdkyně tak činil celkem ideálních 6, 4320 ha (5, 6244 + 2 x 0, 4038) a z této částky tvoří 0, 4038 celkem 6,28 %. Hodnota takto nevydaných pozemků pak pro každého ze žalobců činí 25 961,95 Kč, přičemž žalovaná tento nárok žalobců řádně a správně ocenila, což žalobci nikterak nezpochybňovali. Soud má proto za to, že žalovaná v tomto konkrétním případě nepostupovala vůči žalobcům svévolně a liknavě. Je sice pravdou, že žalovaná o výše uvedené části nároku žalobců rozhodla až po 26 letech, nicméně podíl pozemků, o nichž nebylo rozhodnuto, a který připadá na každého ze žalobců, činí právě 6,28 %.

28. Žalobci neprokázali, že by se dlouhodobě aktivně domáhali svého nároku vůči žalované. Z důkazů vyplývá, že se žalobce a) neúspěšně účastnil veřejné nabídky na konci roku 2017. Oba žalobci se pak hodlali zúčastnit veřejné nabídky vyhlášené 12. 1. 2018, nicméně tato veřejná nabídka byla zrušena s ohledem na soudem vydané předběžné opatření, tedy nikoli z důvodů na straně žalované – Státního pozemkového úřadu. Pokud se pak žalobci v průběhu rozhodování soudů (viz body 3 až 6 odůvodnění tohoto rozsudku) od ledna 2018 až dosud, tedy po dobu více než pěti let, nezúčastnili ani jedné z dalších žalovanou vyhlášených veřejných nabídek, které byly z hlediska kvality i kvantity nabízených pozemků dostatečné, a tedy jim v tom nebránila žádná objektivní překážka, pak je zřejmé, že podmínka jejich dlouhodobého marného aktivního přístupu není v tomto případě splněna. Jak konstatoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6.10.2015, sp.zn. 28 Cdo 1540/2015,„ Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze (alternativně) kvalifikovat jako liknavý, svévolný nebo diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.“ Pokud žalobce a) vypověděl, že se sice zajímal o jednotlivé veřejné nabídky, nicméně se do žádné z nich nepřihlásil, pak tak neučinil důvodně, když z bodu 10 a zejména 11 odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že nabídka pozemků žalované byla v tomto směru dostatečná. K tomuto závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud ve svém usnesení sp.zn. 28 Cdo 887/2020, které se týká týchž účastníků, tj. žalobců a žalované, a v němž uvedl, že„ Žalobci bez legitimního důvodu rezignovali na uspokojení svého nároku zákonem zásadně předpokládaným postupem, ačkoliv v poměru k jejich nároku veřejná nabídka pozemků nepostrádala potřebné kvantitativní a kvalitativní parametry.“ Pokud žalobci uvedli, že nyní mají zájem jen o pozemky v okrese [obec] a [obec], pak předně žalobci projevili zájem i o jiné lokality, jak vyplývá z tabulek žalobce. Nad to Nejvyšší soud konstatoval ve svém usnesení č.j. 28 Cdo 2374/2022-1623, že„ rozhodovací praxe se … jednoznačně hlásí k závěru, že konkluze o liknavosti Státního pozemkového úřadu, resp. Pozemkového fondu ČR, při uspokojování restitučních nároků nelze činit toliko se zřetelem na parametry veřejných nabídek pozemků v lokalitách, v nichž se nacházely původní odňaté pozemky, nýbrž vždy po komplexním zhodnocení množství a kvality náhradních pozemků nabízených na území celé České republiky“.

29. Jestliže měli žalobci za to, že nabízené pozemky nejsou shodné s nevydaným pozemkem, a tato skutečnost jim brání se přihlásit do veřejné nabídky, pak je nutno uvést, že„ Účelem restitučních předpisů, mezi něž zákon o půdě rovněž obsahově náleží, je alespoň částečné zmírnění následků některých majetkových křivd. Restituční předpisy jsou založeny na zásadě, že oprávněné osoby mají nárok na vrácení toho, co jim bylo odňato, přičemž přednost má vždy snaha o restituci navrácením do původního stavu (tj. naturální restituce) před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 1189/2010). Protože účelem restitučních předpisů je právě a pouze snaha alespoň o částečné zmírnění následků některých majetkových křivd, je zřejmé, že nabízené pozemky nemohou být vždy zcela stejné jako původní pozemky.„ Smlouva o převodu pozemku uzavřená mezi povinnou osobou a oprávněnými osobami není projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím je realizována zákonem stanovená povinnost převést na oprávněné osoby náhradní pozemek (pozemky) odpovídající zákonné hodnotě; …. To však nemůže být vykládáno tím způsobem, že hodnota odňatého a náhradního pozemku se musí shodovat zcela přesně (dva totožné pozemky ostatně neexistují a takovýto požadavek by proto ani neodpovídal realitě); hodnoty těchto pozemků však musí být přiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 1623/2019). Pokud se s ohledem na výše uvedené žalobci přesto nepřihlásili ani do jedné z nabídek, zejména uvedených v bodě 11 odůvodnění tohoto rozsudku, nelze hovořit o jejich dlouhodobé a marné snaze uspokojit svůj nárok na vydání náhradních pozemků. Nelze proto než uzavřít, že žalovaná v posuzovaném případě nepostupovala vůči žalobcům svévolně a liknavě 30. Pokud žalobci měli za to, že žalovaná délkou řízení o rozhodnutí o nevydání zbývajících pozemků nepostupovala správně, měli svůj nárok uplatnit vůči žalované jinými právními prostředky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Soud v tomto dokazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp.zn. I. ÚS 766/22, který v této věci konstatoval, že„ Ústavní soud (stejně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 2032/20) připomíná, že předchozí správní řízení a nyní posuzované řízení před civilními soudy představují dva kvalitativně odlišné procesy, ve kterých dotčené subjekty vystupují v jiných mocenských pozicích a oprávněné osoby mají odlišné nástroje ochrany svých práv. Vady správního řízení je pak třeba řešit cestou opravných prostředků, případně žaloby ve správním soudnictví, musí tak však být učiněno při dodržení procesních lhůt a ostatních náležitostí řádného podání.“ Je pravdou, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 či sp.zn. 28 Cdo 1587/2020, konstatoval, že„ Při posuzování liknavosti žalované jest pak vždy zohlednit délku řízení před pozemkovým úřadem“. Soud má však za to, že v tomto případě se nejedná o svévolný a liknavý postup žalované, která sice po 26 letech rozhodla o nároku žalobců, nicméně pouze v rozsahu 6,28 % z celkového nároku každého ze žalobců. Žalovaná v tomto směru vydala svá rozhodnutí v roce 2017 pouze ze své iniciativy, a žalobci či jejich právní předchůdkyně v tomto směru nijak aktivní nebyli. Žalobce sám vypověděl, že v zásadě o žádném svém nároku ani nevěděl. To, že o tomto nároku nevěděla ani žalobkyně b) potvrzuje její e-mail ze dne 24. 7. 2017, na základě kterého jí žalovaná osvětlila postup pro to, aby se žalobkyně b) následně mohla domáhat svého nároku za nevydané pozemky. K tomu, aby bylo možné konstatovat svévoli a liknavost žalované by tak musely přistoupit další okolnosti (např. nesprávné ohodnocení nároku žalobců či odmítání nabídnout dostatečné množství kvalitních pozemků ve veřejných nabídkách), které však v tomto případě nebyly naplněny.

31. Jestliže žalobci tvrdili, že žalovaná od roku 1991 dosud vydala většímu počtu oprávněných osob náhradu za nevydaný majetek nebo k tomu byla přinucena rozhodovací praxí soudů, a převáděla značné množství pozemků na soukromé osoby v období, kdy stát mimořádně liknavě uspokojoval nároky oprávněných osob podle zákona o půdě a žalovaná proto postupovala vůči žalobcům diskriminačně, svévolně, liknavě a s prvky libovůle, pak je zřejmé, že v tomto konkrétním případě tak tomu nemohlo být, když o převážené části nároku žalobců, resp. jejich právní předchůdkyně bylo rozhodnuto již v letech 1992 a 1994.

32. K tvrzení žalobců, že za svévoli lze podle považovat i podíl žalované na tzv. restituční tečce, pak soud při své úvaze přihlédl ke skutečnosti, že tato měla nastat k 1.7.2018, tedy poté, co již bylo rozhodnuto o nároku žalobců, nicméně žalobci se od ledna 2018 nepřihlásili do žádné z dalších mnoha veřejných nabídek vyhlášených žalovanou.

33. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2811/2018, na které odkazovali žalobci, pak soud má za to, že na posuzovaný případ nedopadá, neboť v daném případě sice bylo rozhodnuto o restitučním nároku až v roce 2015, nicméně v dané věci k postupu žalované přistoupila i skutečnost, že žalovaná nesprávně ocenila nevydané pozemky, a v tom lze spatřovat svévolný a liknavý postup žalované.

34. Protože je ze všech výše uvedených důvodů zřejmé, že žalovaná nepostupovala vůči žalobcům svévolně a liknavě, jak ostatně bylo konstatováno v průběhu řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 16 C 56/2018 a následných řízeních, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji v plném rozsahu zamítl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

35. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch. Náklady žalované představují paušální náhradu ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná nebyla v řízení zastoupena advokátem a spočívají v paušální náhradě za celkem 18 úkonů podle § 1 odst. 3, písm. a), b), c) a f) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška“), tj. za 6 x písemné podání ve věci samé (dne 30.9.2019, 27.11.2019, 16.3.2020, 9.3.2021, 19.10.2021 a 9.2.2023), 1 x sepis odvolání z 12.4.2021, dále za 5 x přípravu na jednání (dne 29.11.2019, 19.5.2020, 12.3.2021, 1.6.2021 a 8.3.2023) a 6 x účast na jednání u soudu (2 x dne 29.11.2019 – neboť přesáhlo dvě hodiny, a vždy 1x ve dnech 19.5.2020, 12.3.2021, 1.6.2021 a 8.3.2023) vždy ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky. Dále představují náhradu cestovních výdajů za cestu osobním automobilem k jednání z [obec] do [obec] a zpět vypočtenou dle ustanovení § 157 a § 158 zák. č. 262/2006 Sb. soudu dne 29. 11. 2019 ve výši 412,11 Kč (osobní automobil Škoda Octavia, spotřeba dle TP 5,4 l /100 km (3. údaj o spotřebě), palivo benzin automobilový 95 oktanů, cena 33,10 Kč na 1litr, sazba zák. náhrady 4,10 Kč km, počet km 70 dle vyhlášky č. 333/2018 Sb.), dále dne 12. 3. 2021 ve výši 411,13 Kč (osobní automobil Škoda Octavia, spotřeba dle TP 5,3 l /100 km (3. údaj o spotřebě), palivo benzin automobilový 95 oktanů, cena 27,80 Kč na 1litr, sazba zák. náhrady 4,40 Kč km, počet km 70 dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) a dne 8. 3. 2023 ve výši 516,85 Kč (osobní automobil Škoda Octavia, spotřeba dle TP 5,3 l /100 km (3. údaj o spotřebě), palivo benzin automobilový 95 oktanů, cena 41,20 Kč na 1litr, sazba zák. náhrady 5,20 Kč km, počet km 70 dle vyhlášky č. 467/2022 Sb.). Soud proto přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši celkem 6 740,09 Kč. Soud doplňuje, že nepřiznal žalované paušální náhradu za podání ze dne 20.5.2021 ve výši 300 Kč, neboť tyto náklady nepovažoval za účelné, když žalovaná tímto podáním pouze doplňovala své odvolání ze dne 12. 4. 2021. Obdobně soud nepřiznal žalované paušální náhrady za podání ze dne 14. 2. 2023, 16. 2. 2023 a 28. 2. 2023, kterými bylo doplněno podání ze dne 9. 2. 2023.

Poučení