10 C 166/2020-410

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO], sídlem [adresa] o zaplacení 1 409 530,20 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 7 405,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25% p.a. od 27. 10. 2020 do zaplacení, a dále zákonný úrok z prodlení z částky 411 016,60 Kč ve výši 8,25% p.a. od 27. 10. 2020 do 11. 3. 2021, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části, kterou se žalobce domáhá zaplacení 1 402 125 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27. 10. 2020 do zaplacení, dále v požadavku na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 1 833 566 Kč od 24. 10. 2020 do 26. 10. 2020, a dále v požadavku na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 13 019,20 Kč od 27. 10. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 60 552,96 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne 26.10.2020 domáhal po žalované úhrady částky v celkové výši 1 833 566 Kč. Žalobce žalobou uplatňuje nároky, které souvisejí s trestním řízením vedeným u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Jako prvého nároku se žalobce domáhal náhrady škody ve formě nákladů vynaložených na odstranění nezákonného rozhodnutí, a to ve výši 128 066 Kč. K tomuto žalobce uváděl, že byl právně zastoupen a že ty tyto náklady vynaložil právě v souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Druhého nároku se žalobce domáhal nemajetkové újmy v souvislosti s vykonanou vazbou, když uvedl, že ve vazbě byl od [datum] do [datum]. Na nemajetkové újmě za vykonanou vazbu žalobce požaduje částku 265 500 Kč, přičemž uvádí, že ve vazbě byl 210 dnů a za přiměřené odškodnění považuje částku 1 000 Kč za 1 jeden trvání vazby, přičemž za prvý den trvání vazby částku 2 500 Kč a za druhý den až 54 den trvání vazby částku 2 000 Kč. Žalobce dále žalobou uplatnil nárok ve výši 1 440 000 Kč, který k výzvě soudu specifikoval podáním ze dne 10.6.2021 tak, že se jedná o nárok ve výši 1 300 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí, tj. nezákonným trestním stíháním; v tomto směru pak žalobce odkazoval na to, že byl stíhán pro trestný čin vydírání, který způsobuje zvýšené společenské odsouzení, a že došlo k zásahům do jeho rodinné sféry, pracovní sféry a k problémům se spánkem, a dále žalobce specifikoval, že v částce 140 000 Kč se domáhá nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 10.3.2021. Žalovaná konstatovala, že ve věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, a žalobce na náhradě tvořené náklady na odstranění nezákonného rozhodnutí odčinila částkou 107 641,60 Kč, přičemž žalovaná specifikovala, které úkony neodškodnila vůbec nebo neodškodnila ve výši plné. Dále žalovaná odškodnila žalobce částkou ve výši 210 000 Kč na nemajetkové újmě za vykonanou vazbu s tím, že vyšla ze základní částky odškodnění 1 000 Kč za den trvání vazby, když neshledala důvody pro navýšení nad tuto středovou částku. Dále žalovaná dospěla k závěru, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení a žalobci poskytla odškodnění na této nemajetkové újmě ve výši 93 375 Kč. Žalovaná uvedla, že naříkané řízení trvalo 8 let, 4 x rozhodoval soud prvé instance i soud odvolací a 1 x Nejvyšší soud, byl proveden výslech řady svědků a byly zadávány znalecké posudky; žalovaná tak pro skutkovou složitost věci ponížila základní odškodnění o 20 % a navýšila odškodnění pro typový význam řízení o 10 %. Jakožto základní částku odškodnění zvolila částku 15 000 Kč ročně.

3. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobce u žalované nároky předběžně uplatnil, a to dne 26.4.2020.

4. Jelikož žalovaná žalobci po podání žaloby a uplynutí lhůty pro předběžné projednání nároku uhradila celkově částku 411 016,60 Kč, a to v souladu s vyjádřením žalované k žalobě, pak žalobce vzal žalobu částečně, co do této částky, zpět a soud proto řízení zastavil usnesením ze dne 8.4.2021 právě co do částky 411 016,60 Kč.

5. Žalobce dále vzal žalobu částečně zpět podáním ze dne 10.6.2021 v rozsahu 13 019,20 Kč (obhajné; nikoli pro chování žalované) a soud proto v tomto rozsahu řízení rovněž částečně zastavil, a to usnesením ze dne 31.8.2021.

6. Z opisu z evidence rejstříku trestů žalobce, vypracovaného k 6.3.2019, soud zjistil, že ohledně žalobce jsou evidovány celkem 3 odsouzení. Prvým je rozsudek [název soudu] z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], kterým byl žalobce odsouzen za pokus trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1 a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 2 let se zkušební dobou do 10.3.1995. Druhým odsouzením je rozsudek [název soudu] z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], kterým byl žalobce odsouzen jakožto spolupachatel trestného činu těžkého ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1, a to k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 5 let, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn podmíněně 22.9.2008 a byla mu stanovena zkušební doba v délce trvání 4 let. Posledním z evidovaných trestů je rozsudek [název soudu] z [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], kdy bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozhodnutí [název soudu] z [datum] Trestní řízení bylo vedeno pro trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku.

7. Z protokolu o hlavním líčení konaném u [název soudu] dne 10.1.2019 a dne 6.2.2019 soud zjistil, že tohoto se jakožto právní zástupce žalobce účastnila Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení]. Dále z protokolu o konání hlavního líčení u [název soudu] z 6.3.2019 soud zjistil, že tohoto se jakožto právní zástupce žalobce účastnila JUDr. [příjmení], a dále z protokolu o veřejném zasedání konaném u [název soudu] 26.11.2019 soud zjistil, že tohoto se účastnila JUDr. [příjmení], jakožto zástupkyně žalobce. Z přehledu úkonů právních služby soud zjistil, že žalobci bylo účtováno právním zástupcem (JUDr. [příjmení]) za hlavní líčení konané dne 10.1.2019 a 6.2.2019 odměna á 920 Kč za půl úkon právní služby dle advokátního tarifu. Dále za účast u hlavního líčení dne 6.3.2019 plná odměna právní služby ve výši 1 840 Kč a rovněž tak za účast u veřejného zasedání dne 26.11.2019 byla účtována odměna za celý úkon právní služby ve výši 1 840 Kč, vše bez DPH. Z přehledu právních služeb pak soud zjistil, že celková výše právní zástupkyní žalobce [příjmení] [příjmení] účtované odměny činí částku 128 066 Kč. Z pokladního dokladu z 9.4.2020 vystaveného JUDr. [jméno] [příjmení] žalobci za zastupování v trestním řízení ve věci [název soudu], sp. zn. [spisová značka], pak soud zjistil, že žalobce uhradil JUDr. [jméno] [příjmení] za zastupování v tomto trestním řízení právě částku 128 066 Kč. Ze souhrnu těchto důkazů má soud za zjištěné, že žalobce byl právně zastoupen na hlavních líčeních konaných dne 10.1.2019, 6.2.2019 a 6.3.2019 a na veřejném zasedání konaném dne 26.11.2019 a že v této souvislosti mu vznikl závazek ve vztahu k jeho právní zástupkyni JUDr. [příjmení] a že tento byl i uhrazen, a to dne 9.4.2020.

8. Ze spisu vedeného [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující. Usnesením [obec] České republiky z [datum rozhodnutí] [číslo jednací] – [rok] [číslo] bylo zahájeno trestní stíhání mimo jiné žalobce, a to pro spáchání zločinu vydírání podle ustanovení § 175 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení § 23 trestního zákoníku. Usnesením [název soudu] bylo [datum] rozhodnuto tak, že žalobce se z důvodu § 67 písm. a) a c) trestního řádu bere do vazby s tím, že toto se započítává ode dne 7.12.2011. Usnesením soudu pro [část Prahy] dne 5.3.2012 bylo rozhodnuto tak, že žalobce se ponechává ve vazbě. Usnesením [anonymizováno] státního zastupitelství [anonymizováno] [část Prahy] 3.7.2012 bylo ve vztahu k žalobci rozhodnuto tak, že se přijímá nabídka peněžité záruky [jméno] [příjmení] ve výši 1 200 000 Kč. Usnesením [anonymizováno] státního zastupitelství [anonymizováno] [část Prahy] 19.7.2012 tak bylo rozhodnuto tak, že se žalobce propouští z vazby na svobodu, neboť peněžitá záruka byla složena a [anonymizováno] státní zastupitelství žádá o okamžité propuštění z vazby s datem 19.7.2012. Z průběhu přípravného řízení se pak obecně podává, že bylo provedeno vytěžení ostatních obviněných [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení]. Byli slyšeni svědci např. [příjmení]. Byli činěny neodkladné a neopakovatelné úkony. Byla pořizována listinná dokumentace, zejména pokud jde o lékařské zprávy, fotodokumentace, výpisy z obchodních rejstříků. K výslechu svědků docházelo ve větším množství, např. [anonymizováno]. [příjmení], [příjmení], [anonymizováno], [příjmení], [příjmení], [jméno], [příjmení], [příjmení], [anonymizována dvě slova], [příjmení], [příjmení], [anonymizováno]. Policie žádala vydání údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu. Byla prováděna analýza dat na nosičích a byl opatřován znalecký posudek z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní technika a z oboru písmoznalectví, ruční písmo a byla opatřena řada dalších listinných důkazů týkající se vozidel, obchodních společností a dále osobní výkazy obviněných osob. Obžaloba byla poté podána [název soudu] 1.11.2012. Ve vztahu k žalobci stále pro zločin vydírání podle § 170 odst. 1,2 písm. b) a c) ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku. senátu žádá o prodloužení lhůty k nařízení hlavního líčení. Vzhledem k rozsahu spisového materiálu, kdy samotná obžaloba má 23 listů. Obviněných je celkem 7 a v běžných termínech není možné věc nastudovat a nařídit hlavní líčení. Místopředseda soudu poté lhůtu prodlužuje do 14.12.2012. Ve spise je založen opis evidence z rejstříku trestu fyzických osob ve vztahu k žalobci. Z tohoto se podávají celkem 3 záznamy k 16.1.2013. Jednání se o rozhodnutí [název soudu] z 31.1.1992. K odsouzení došlo pro § 234 odst. 1 a trest byl uložen podmíněný ve výměře 2 let se zkušební dobou. Dále se jedná o rozhodnutí [název soudu] z 26.1.2006 podle § 222 odst. 1 trestního zákoníku. Je uložen nepodmíněný trest v odnětí svobody ve výměře 5 let s údajem o podmíněném propuštění k 22.9.2008 a stanovení navazující zkušební doby. Dále se jedná o rozhodnutí [název soudu] s datem rozhodnutí 19.10.2009 došlo k upuštění od uložení svobodného trestu vzhledem k rozhodnutí z 26.1.2006 [název soudu]. Soud činí pokyn ve věci 12.12.2012. Toto se týká u lustrace obviněných s tím, že věc má být poté předložena k nařízení hlavního líčení. Soud poté 9.2.2013 žádá připojení souvisejícího spisu z [název soudu]. [název soudu] pak žádá [název soudu] o informaci, zda bylo ve vztahu k žalobci rozhodováno o amnestii. Hlavní líčení plánované na 18.3.2013 se dle záznamu ve spisu nemůže konat z organizačních důvodů na straně soudu, respektive soudkyně. Poté je nařízeno hlavní líčení na 29.4.2013. Je voláno celkem 7 obžalovaných, 3 poškození a 12 svědků. Je zapůjčen spis od [název soudu] ve vztahu k žalobci, tento žádá [název soudu] vrátit, neboť jej potřebuje k rozhodnutí o amnestii. V mezidobí zasílá požadovaný rozsudek [název soudu], a to dne 11.4.2013 Hlavní líčení se koná 29.4.2013. Jsou slyšeni obžalovaní, poškození a svědci. Hlavní líčení je pak odročeno na 20.5.2013. Soud si vyžádává spis od [název soudu], který s věcí souvisí. Jsou voláni další svědci. Právní zástupci sdělují adresy navržených svědků a zakládají požadované listiny a činí důkazní návrhy. Rovněž [anonymizováno] státní zastupitelství žádá o obstarání dalších důkazů. Jeden z obhájců se omlouvá. Hlavní líčení se koná 20.5.2013. Jsou slyšeni svědci. Líčení je pak odročeno za účelem pokračování v dokazování na 2.9.2013. Soud provádí v mezidobí šetření ke vztahu k vozidlům prostřednictvím policie, respektive vyžádává si doklady k tomuto. Hlavní líčení se koná 2.9.2013. Jsou slyšeni svědci. Líčení je pak odročeno na 12.11.2013. Soud ověřuje informuje poskytnuté na hlavním líčení prostřednictvím 3. subjektů a žádá spis [název soudu]. Do spisu jsou zakládány listiny od policie, týkající se i policejních hovorů. Účastníci činí návrhy na provedení výslechu dalších svědků. Soud tyto předvolává. Někteří z obviněných žádají o zrušení peněžité záruky a o jejích (nesrozumitelné). Líčení se koná 12.11.2013. Jsou slyšeni svědci. Hlavní líčení je pak odročeno na 2.12.2013. Soud poté ještě 12.11.2013 zruší peněžité záruky ve vztahu ke dvěma obžalovaným. Soud volá svědky na odročené hlavní líčení a provádí šetření k osobě navržených svědků. Další z obžalovaných poté podávají návrh na zrušení peněžité záruky. Ve vztahu k žalobci je tento návrh na zrušení peněžité záruky podán 3.12.2013 Hlavní líčení se poté koná z důvodu nemoci soudkyně v pozdějším termínu, když je 2.12.2013 rozhodnuto o odročení a hlavní jednání se poté koná 7.1.2014. Jsou slyšeni poškození a svědci. Líčení je odročeno na 27.2.2014. Soud rovněž rozhoduje 7.1.2014 o zrušení peněžité záruky, a to i ve vztahu k žalobci a o vrácení kauce. Soud volá svědky odročeného hlavního líčení a rozesílá usnesení o zrušení peněžité záruky. Ve spise je založen poté rozsudek [název soudu] ve vztahu k jiným obžalovaným, včetně rozhodnutí soudu vrchního. Soud komunikuje s obžalovanými ohledně vrácení depozita. Účastníci zasílají závěrečná vyjádření k provedení důkazů. Hlavní líčení se koná 27.2.2014. Jsou čteny listinné důkazy a je ukončeno dokazování. Jsou přednášeny závěrečné návrhy a soud vyhlašuje rozsudek. Ve spise jsou založeny závěrečné řeči obhájce jednotlivých obžalovaných. Soudkyně žádá o prodloužení lhůty k vypracování rozhodnutí z důvodu vytíženosti jinými kauzami a rozsahu této věci. Písemné vyhotovení rozsudku ze dne 27.2.2014 je založeno na č. l. 1622, rozsudek čítá 51 stran. Obžalovaní včetně žalobce jsou zproštění obžaloby podle § 226 písm. a trestního řádu. Rozsudek je vypravován 4.4.2014. [anonymizováno] státní zastupitelství podává 14.4.2014 odvolání v neprospěch všech obžalovaných. Toto odůvodňuje pak 5.5.2014. Věc je předložena odvolacímu soudu 21.8.2014 Odvolací soud nařizuje jednání na 20.10.2014. Účastníci se vyjadřují k podanému odvolání. Veřejné zasedání u [anonymizováno] soudu se koná 20.10.2014. Toto je odročeno na 22.10.2014 ve 14.00 hod. Odročené veřejné zasedání se koná 22.10.2014 a na tomto je vydáno usnesení, kterým se napadený rozsudek ruší a věc se vrací soudu I. stupně. Písemné vyhotovení usnesení [anonymizováno] 22.10.2014 je založeno pod č. l. 1733. Tímto byl celý rozsudek prvé instance zrušen a věc byla v celém rozsahu vracena k dalšímu jednání a rozhodnutí. Odvolací soud konstatoval, že soud prvé instance se zabýval a vyhodnotil důkazy způsobem, kdy zhodnotil zejména důkazy svědčící v neprospěch poškozeného a ve prospěch obžalovaných a důkazy svědčící o opaku nehodnotil. Soudu prvé instance je tak tedy vytýkáno jednostranné vytýkání důkazů s tím, že bude na soud prvé instance, aby se v dalším řízení věnoval všem námitkám státního zástupce a hodnotil důkazy komplexně, tedy nikoli selektivně a logicky ve zřejmých souvislostech, protože se tak soud prvé instance nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, jsou jeho skutkové právní závěry za daného stavu nepřijatelnými, a proto soud rozhodnutí ruší. Výsledek rozsudku nelze odstranit ve veřejném zasedání. Věc je vrácena [název soudu]. Tento žádá připojení spisu z [název soudu]. Strany činí návrhy na doplnění dokazování. Hlavní líčení je nařízeno [název soudu] na 16.12.2014. Toto hlavní líčení se koná. Konstatuje se, že se nedostavil 1 ze svědků. Strany se vyjadřují k rozhodnutí [anonymizováno] soudu a věci samé a soud na tomto jednání vyhlašuje rozsudek. Soud tedy žádá o prodloužení lhůty k vypracování rozhodnutí, a to s ohledem na dovolenou a komplikovanost věci. Písemné vyhotovení rozsudku soudu prvé instance je založeno na č. l. 1807, rozsudek je ze dne 16.12.2014 a čítá 66 stran. Čtyři z obžalovaných jsou uznáni vinnými, tři jsou obžaloby zproštěni dle § 226 písm. c, a to včetně žalobce. Proti rozsudku je podáno odvolání ze strany odsouzených obžalovaných a rovněž obvodním státním zastupitelstvím. Toto jej podává 4.2.2015. Účastníci v mezidobí doplňují svá odvolání, a tato odůvodňují. Věc je předložena odvolacímu soudu 14.5.2015 Odvolací soud nařizuje jednání na 7.7.2015. Je činěna rozsáhlá lustrace obžalovaných a strany činí i návrhy na doplnění dokazování. Žalobce žádá, aby bylo veřejné zasedání konáno v jeho nepřítomnosti. Veřejné zasedání [název soudu] se koná 7.7.2015. Poté odročeno na 9.7.2015. Veřejné zasedání se koná 9.7.2015 a na to je vyhlášen rozsudek. Písemné vyhotovení rozsudku [název soudu] je založeno pod č. l. 2018, rozsudek je ze dne 9.7.2015. Napadený rozsudek je zrušen v celém rozsahu. Znovu se rozhoduje ve vztahu k obžalovanému [příjmení], [příjmení] a ve věci obžalovaný [příjmení], [příjmení] a žalobce a dále ve vztahu k některým skutkům zbývajících obžalovaných se věc vrací soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Soudu prvé instance je odvolacím soudem vytýkáno, že ve vztahu k bodům 1 a 2 rozsudku víceméně z formálních důvodů změnil výrok o vině a pokud jde o vztah k bodu 3, pak odvolací soud shledal podstatné vady v řízení, které předcházelo tomuto rozsudku, který spočívají zejména v tom, že byla porušena ustanovení, kterými se má zabezpečit objasnění věci. Rozsudek je tak zatížen vadami spočívajícími v neúplnosti jeho skutkových zjištění, neboť se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Odvolací soud rovněž pochybil o správnosti skutkových zjištění a v části, které řízení vrací, je tak třeba opakovat hlavní líčení, neboť odvolací soud nemůže odstranit vytýkané vady, když je třeba zopakovat dokazování. Odvolací soud pak rekapituluje jednotlivé důkazy, které je třeba zopakovat. Ve věci je podáno dovolání obžalovaný [příjmení] a [příjmení]. Ve věci přibrán znalec v oboru písmoznalectví [název soudu] a hlavní líčení je nařízeno na 7.4.2016. Soud při ní činí v součinnosti dotazy na 3. subjekty za účelem doplnění dokazování. Je připojeno rozhodnutí [název soudu] a soud zjišťuje potřebné podklady i prostřednictvím [název soudu] a [anonymizováno] části [obec a číslo], dále odborového svazu [příjmení] [jméno]. Jsou rovněž vyžádávány zprávy z místa bydliště. Strany činí návrhy na doplnění dokazování. Pořízené hlavní líčení je zrušeno z důvodu nemoci předsedkyně senátu dne 30.3.2016. Hlavní líčení je potom nařízeno na 12.5.2016. Toto hlavní líčení se koná. Líčení je však odročeno z důvodu nedostatečnosti omluvy obžalovaného [příjmení]. Líčení je odročeno na 30.6.2016. Do spisu se zakládají další trestní rozhodnutí ve vztahu k jiným obžalovaným a svědkům. Hlavní líčení se koná 30.6.2016. Poté odročeno na neurčito z důvodu zjištění, kdy bude vypracován znalecký posudek. Soud opět činí součinnost dotazy, např. Úřad městské části [obec a číslo] [název soudu] pak kontaktuje znalce [příjmení] [příjmení], kterému zasílá opatření, ke kterým byl přiznán jako znalec z oboru písmoznalectví. Věc je poté předložena Nejvyššímu soudu z podanými dovolání, a to 7.12.2016 Nejvyšší soud rozhoduje usnesením ze dne 25.1.2017, kterými podané dovolání odmítá. Jedná se o obviněného [příjmení] a [příjmení]. Spis je vrácen [název soudu] [číslo]. [anonymizováno] státní zastupitelství ještě žádá 18.11.2016 o sdělení, zda byl již vypracován posudek z oboru písmoznalectví. Je podána i stížnost proti usnesení [anonymizováno] soudu z 23.11.2016, kterým je přibrán písmoznalec PhDr. [příjmení]. Věc je předložena [anonymizováno] soudu 12.1.2017, kterým se stížnost zamítá. Jedná se o stížnost proti přibrání znalce z oboru písmoznalectví [příjmení], respektive o opravu písařské chyby ve vymezení znaleckého úkolu. Obžalovaný činí návrhy na doplnění dokazování. Znalecký posudek je předložen PhDr. [příjmení] 1.3.2017. Soud nařizuje hlavní líčení na 14.5.2017. Do spisu je pak založena obžaloba související věci. Hlavní líčení se koná 4.5.2017. Zopakován průběh dosavadního řízení. Jsou slyšeni svědci a líčení je odročeno na 25.5.2017. Do spisu jsou opět založena související rozhodnutí, zejména k panu [příjmení] Hlavní líčení se koná 25.5.2017. Jsou slyšeni svědci. Je skončeno dokazování, je přistoupeno k závěrečným řečem a soud na tomto jednání pak vyhlašuje rozsudek. Ve spise jsou založeny závěrečné řeči v písemné podobě. Soudkyně žádá o prodloužení lhůty k vypracování rozhodnutí z důvodu vytíženosti a rozsahu spisu. K prodloužení lhůty je žádáno opakovaně. Rozsudek ze dne 25.5.2017 je založen pod č.l. 2572. Tento čítá 50 stran. Obžalovaný [příjmení], [příjmení], [celé jméno žalobce], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] jsou zproštěni obžaloby podle § 226 písm. a trestního řádu, tedy žalobce byl tímto rozsudkem obžaloby zproštěn. Rozsudek je vypraven pokynem ze dne 28.7.2017. [anonymizováno] státní zastupitelství podává odvolání. Toto je odůvodněno 7.9.2017. Věc je předložena [název soudu] 31.10.2017. Účastníci se vyjadřují k podanému odvolání. [název soudu] koná veřejné zasedání 20.12.2017. Na tomto je vyhlášeno usnesení, kterým se napadení rozsudek zrušuje. Ohledně obžalovaných [příjmení], [příjmení], [příjmení] a dále obžalovaného [příjmení], [příjmení] a [příjmení] v části bodu obžaloby. Písemné vyhotovení usnesení [název soudu] z 20.12.2017 je založeno pod č.l. 2681 Odvolací soud vytýká soudu prvé instance, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, docházelo k podstatným vadám spočívajícím v tom, že [anonymizováno] soud neprovedl opět všechny potřebné důkazy a nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a nehodnotil provedené důkazy tak, jak mu ukládá trestní řád. Skutková zjištění jsou takovou spekulací bez pečlivého podkladu, proto odvolacímu soudu nezbylo, než znovu rozhodnout kasačním rozhodnutím. Odvolací soud pak ukládá další povinnosti stran diktováním skutkového stavu soudu I. instance. Ve vztahu odsouzenému [příjmení] rozsudek nabývá právní moci 20.12.2017, tj. rozsudek soudu prvé instance. Soud prvé instance doplňuje dokazování zejména součinnostními dotazy v návaznosti na poučení soudu odvolacího. Jsou připojena trestní rozhodnutí jiných soudů ve vztahu k svědkům, je žádána součinnost i od policie. Hlavní líčení je poté nařízeno na 31.5.2018. Toto se koná. Je slyšen znalec a svědci. Hlavní líčení se odročuje na 26.6.2018. Hlavní líčení se koná 26.6.2018. Toto je však odročeno z důvodu akutního lékařského ošetření předsedkyně senátu na 26.7.2018. Následně je hlavní líčení odročeno z důvodu dovolené přísedící na 19.7.2018 O odročení žádá jeden z obhájců a hlavní líčení je pak odročeno na 21.8.2018. Vzhledem k zahraniční dovolené svědka a jeho včasné omluvě je pak hlavní líčení odročeno na 25.9.2018. Ve spise je pak úřední záznam, že předsedkyně senátu byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti od 17.9 – 12.12.2018 Hlavní líčení je tak odročeno na den 10.1.2019. Odročené hlavní líčení se koná 10.1.2019 a je odročeno na 30.1.2019. Vzhledem k možnosti účasti svědka se pak přeodročuje hlavní líčení na 28.1.2019. Z důvodu omluvy téhož svědka, jehož výslech je nezbytný dle odvolacího soudu je pak jednání znovu odročeno na 6.2.2019 Hlavní líčení se koná 6.1.2019 a je odročeno na 6.3.2019. Jednání se koná 6.3.2019. Dokazování je skončeno. Jsou předneseny závěrečné řeči a ve věci je vyhlášen rozsudek. Soudkyně žádá o prodloužení lhůty k vypracování rozhodnutí z důvodu zaneprázdněnosti jinými kauzami a v rozsahu tohoto sporu. O toto prodloužení žádá opakovaně. Lhůta je prodloužena do 31.5.2019. Písemné vyhotovení rozsudku z 6.3.2019 je založeno pod č.l. 2927, na tomto je vyznačena doložka právní moci 26.11.2019 s odkazem na rozhodnutí soudu městského. Tímto rozsudkem se obžalovaný [příjmení], [příjmení], [celé jméno žalobce], tj. žalobce, [příjmení], [příjmení] a [příjmení] jsou obžaloby zproštěni. Rozsudek má 52 stran. Státní zastupitelství se odvolává a žádá o prodloužení lhůty k odůvodnění odvolání. Odvolání odůvodňuje dne 11.7.2019. Věc je předložena [anonymizováno] soudu 1.10.2019. [anonymizováno] soud koná veřejné zasedání 26.11.2019 a [anonymizováno] soud rozhoduje tak, že napadený rozsudek zrušuje a znovu rozhoduje, tak že se obžalovaný [příjmení], [příjmení] a [celé jméno žalobce] zprošťují obžaloby. Podle § 226 písm. c) a obžalovaní [příjmení], [příjmení] a [příjmení] se zprošťují obžaloby, podle § 226 písm. b). Písemné vyhotovení rozsudku [název soudu] ze dne 26.11.2019 je založeno pod č.l. 2991 Odvolací soud vytkl soudu prvé instance, že obžalované nesprávně zprostil podle § 226 písm. a) trestního řádu a podřadil tato zproštění pod písm. b) a c), když tomuto odpovídá zjištěný skutkový stav a jeho právní interpretace. Ve spise je pak vyznačeno, že ve vztahu k [celé jméno žalobce] je rozsudek v právní moci 26.11.2019. Řízení je tak pravomocně skončeno 26.11.2019. Ve spise následuje již jen vyúčtování odměn zástupců.

9. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil následující. Do osobnostní sféry žalobce se promítl dominantně především výkon vazby, neboť manželka žalobce již měla předchozí zkušenost z období let 2005 až 2008, kdy byl žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy skutečnost opětovného omezení svobody žalobce nejvíce tížila. Rovněž v období vazby neměl žalobce finanční prostředky, manželka si musela na chod rodiny půjčovat od rodiny a kamarádů a žalobci tak vznikaly dluhy. Dále v době výkonu vazby byla manželka žalobce zatížena tím, že musela sama pečovat o 20 psů, které předtím se žalobcem převzali do péče. Pokud jde o zásahy do rodinné sféry, pak soud zjistil, že manželství bylo uzavřeno před 17 lety, tedy že žalobce již v době trvání manželství absolvoval předchozí výkon trestu odnětí svobody v délce trvání 3 let a 3 měsíců, v letech 2005 až 2008, což bylo pro manželství zatěžující, a žalobce proto pociťoval další trestní stíhání jako ještě obtížnější, neboť manželka již nechtěla znovu snášet jeho omezení osobní svobody. Tedy soud z tohoto zjistil, že hlavní příčinou narušení manželského soužití bylo další omezení osobní svobody žalobce, resp. jeho vzetí do vazby, nicméně že vztah se poté urovnal. Dále má soud za zjištěné, že primární, původní příčinou narušení manželského soužití byl předchozí tříletý výkon trestu odnětí svobody, a k tomuto nyní (pouze) přistoupilo nezákonně zahájené trestní stíhání. Soud z výpovědi žalobce nezjistil konkrétní zásahy ve sféře pracovní, když soud neuvěřil žalobci v tom směru, že zahájené trestní stíhání bylo překážkou pro obstarání zaměstnání. Žalobce měl v době zahájení trestního stíhání v rejstříku trestů již 3 pravomocná odsouzení včetně více než 3 letého výkonu trestu odnětí svobody, a nelze tak uvěřit tomu, že nové neukončené trestní stíhání by bylo hlavní příčinou, proč žalobce nemohl sehnat zaměstnání. Žalobce naopak ve své výpovědi potvrdil, že zaměstnán byl v oblasti bezpečnostních služeb pouze do roku 2005, kde uváděl i konkrétní firmu, pro kterou pracoval, nicméně v letech 2008 až 2011, tj. po ukončení výkonu trestu odnětí svobody do doby vzetí do vazby, již v zaměstnání nebyl a situaci popisoval tak, že pracoval brigádně a finance inkasoval na černo. Tedy tento způsob výkonu práce byl již v době před zahájením trestního stíhání identický s tím, který žalobce popisuje po jeho zahájení a nelze tak shledat zásahy ve sféře pracovní. Žalobce svou výpovědí nikterak nepotvrdil zásahy, pokud jde o jeho negativní vnímání ze strany okolí, zde pouze zopakoval komplikace při obstarávání zaměstnání, jak jsou uvedeny shora. Pokud jde o zásahy ve sféře finanční, pak tyto žalobce vázal pouze na období vazby, tedy období, kdy nemohl pro omezení osobní svobody zajišťovat finance pro rodinu. Obecně tak lze konstatovat, že z výpovědi žalobce nebyly prokázány žádné zásahy, které by byly způsobeny pouze trestním stíháním a žalobce sám tvrzené zásahy do osobnostní sféry, zejména ve sféře rodinné a finanční, vázal k období výkonu vazby.

10. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Toto se týká zejm. průběhu trestního řízení a úkonů v něm učiněných. Pokud jde o zásahy vyvolané trestním řízením a vazbou (nezákonným rozhodnutím) do osobnostní sféry žalobce, soud tyto blíže rozvádí v rámci právního posouzení těchto nároků níže. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel. Soud nezamítal žádný z navržených důkazů.

11. Soud posoudil věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 9 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 3 téhož ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení a zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

12. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

13. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

14. Žalobce se podanou žalobou domáhal zadostiučinění za nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení ve výši 140 000 Kč. Žalovaná tento nárok žalobce dobrovolně odškodnila ve výši 93 375 Kč dne 11. 3. 2021 (po uplynutí lhůty pro předběžné projednání a po podání žaloby) a soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Předmětem řízení tak zůstalo na tomto nároku zadostiučinění ve výši 46 625 Kč.

15. Soud se tak nejprve zabýval otázkou, zda orgány činné v trestním řízení vydaly rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona. Pro soudní řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen„ ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 zákona, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Tato kritéria se pak použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

16. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

17. Předmětné trestní řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 8. 12. 2011, kdy bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání, do dne 26. 11. 2019, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek. Tedy celková délka řízení ve vztahu k žalobci činila 8 let (a 0 měsíců), což je doba s ohledem na veškeré dále rozvedené okolnosti nepřiměřená. Soud tak dospěl k závěru, že došlo v posuzovaném soudním řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení.

18. K uvedenému závěru vede soud právě již vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk. O nepřiměřené délce řízení svědčí zejména vyhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) odškodňovacího zákona. V postupu policie a soudu v předmětném řízení nelze sice shledávat ani dílčí průtahy, neboť jednotlivé úkony na sebe časově navazovaly a byly vedeny s cílem věc meritorně skončit, soud však dospěl k závěru o nepřiměřené délce řízení pro vyhodnocení tohoto kritéria z důvodu vadných rozhodnutí, které byly vydávány soudem prvé instance. Z průběhu naříkaného řízení se totiž podává, že soud prvé instance rozhodoval ve věci celkem 4x, z toho prvá tři rozhodnutí soudu prvé instance byla zrušena a věc vrácena soudu prvé instance k dalšímu řízení a čtvrté rozhodnutí soudu prvé instance pak bylo změněno. V případě zrušujících rozhodnutí přitom odvolací soud soudu prvé instance opakovaně vytýkal neúplné zjištění skutkového stavu, opakovaně soud prvé instance nabádal k doplnění skutkových zjištění a provedení chybějících důkazů a zejména pak k nestrannému a komplexnímu vyhodnocení souhrnu všech důkazů. V tomto směru soud prvé instance opakovaně řízení zatížil vadami, když pro nedostatky ve skutkových zjištěních, či jednostranné hodnocení důkazů, musela být rozhodnutí soudu prvé instance třikrát zrušena, právě s pokyny k provedení dalšího dokazování. Jakkoli přitom nelze vyčíslit, nakolik tyto vady v zjišťování skutkového stavu řízení protáhly, je nepochybným, že tento postup soudu prvé instance se negativně promítl na celkové délce řízení a významnou měrou se na její celkové délce podílí. Soud tedy pro vyhodnocení tohoto kritéria dospívá k závěru o nesprávném úředním postupu ve formě nepřiměřené délky řízení. Tento závěr nepřeváží ani vyhodnocení kritérií ostatních - pokud jde o kritérium písmene b) složitosti řízení, pak soud níže rozvádí, že řízení bylo skutečně složitějším, jak po stránce skutkové, tak po stránce procesní, nicméně nikoli natolik, aby toto převáželo kritérium postupu orgánů veřejné moci, když celková délka řízení není dána primárně složitostí, ale právě pochybeními zejména v té části řízení, která předcházela vydání prvých tří rozhodnutí soudu prvé instance; ani pohledem kritéria písmene c), tj. jednání poškozeného nelze dospět k závěru, že celkovou délku řízení by bylo třeba považovat ještě za přiměřenou, když žalobce se svým chováním na délce řízení nepodílel; kritérium písmene e), tj. významu předmětu řízení podporuje naopak právě závěr o tom, že pro typový význam řízení je celkovou délku řízení nutno považovat za nepřiměřenou.

19. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě tomuto vznikla nemajetková újma (presumovaný vznik újmy žalovaná nevyvracela), kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011) soud neshledal.

20. Postup při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení stanovil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší soud. Zdůraznil, že pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je procentní modifikace základní částky odškodnění za (celé) řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení.

21. Za posuzované řízení v délce trvání 8 let a 0 měsíců tak soud přiznal žalobci základní částku odškodnění ve výši 105 000 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky řízení (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná), a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení, tj. z částky 1 250 Kč za každý další měsíc řízení. Tuto částku zvolil soud s ohledem na to, že celková délka řízení nebyla sice přiměřená, ale zároveň neshledal soud důvody pro závěr, že je ve věci na místě vyjít z vyšší částky základního ročního odškodnění, když toto je dle ustálené judikatury přiznáváno až za řízení přesahující dobu 10 let dobu trvání řízení nebo za řízení, kde toto odůvodňuje výjimečné vyhodnocení některého z kritérií dle 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk., což zde soud neshledal.

22. Tuto částku pak je nutno upravit, a to (předně) v důsledku demonstrativně vypočtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím k : b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného: -) V rámci posouzení složitosti řízení je třeba zohlednit skutkovou, právní i procesní stránku řízení a počet soudních instancí (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) - Řízení bylo nadstandardně složitým po stránce skutkové, složitějším po stránce procesní a běžně složitým po stránce právní. Pokud jde o skutkovou složitost věci, pak z obsahu naříkaného spisu se podává, že za účelem zjištění skutkového stavu soud musel slyšet desítky svědků, vypracoval dva znalecké posudky a opakovaně činil součinnostní dotazy na orgány správní správy, či policii. O skutkové složitosti věci hovoří i fakt, že právě neúplné zjištění skutkového stavu či jeho vyhodnocení bylo důvodem pro opakované rušení rozhodnutí soudu prvé instance. Pro skutkovou složitost věci tak soud základní částku odškodnění snížil o 10 %. Soud dále snížil základní částku odškodnění o dalších 10 % pro procesní složitost věci, což souvisí zejména s velkým množstvím slyšených svědků, když zejména v závěrečné fázi řízení bylo jednání často odročováno právě z důvodu nemožnosti zajištění účasti svědků, jejichž účast byla dle pokynů odvolacího soudu nezbytná pro rozhodnutí ve věci. Soud rovněž komunikoval se znalci a činil součinnostní dotazy, pokud jde o zajištění účasti svědků a pokud jde o opatření potřebných listin, což věc rovněž procesně komplikovalo. Pokud jde o právní složitost věci, tuto soud vyhodnotil jakožto běžnou a základní částku odškodnění pro tuto nemodifikoval. Soud dále ponížil základní částku odškodnění o 10 % pro počet soudních instancí, a to z důvodu, že ve věci rozhodoval celkem čtyřikrát soud prvé instance, čtyřikrát soud odvolací a jednou Nejvyšší soud. -) Jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, resp. zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). - Soud v řízení neshledal jednání žalobce, kterým by se tento negativně, či pozitivně podílel na délce řízení, a proto kritérium soud základní částku odškodnění nemodifikoval. -) Kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) – Kritérium postupu orgánů veřejné moci soud vyčerpal již tím, že pro toto kritérium dospěl k závěru o nesprávném úředním postupu ve formě nepřiměřené délky řízení. Až na tyto výhrady pak soud uzavírá, že řízení jak ve fázi přípravného řízení, tak v řízení před soudem jinak probíhalo plynule, úkony na sebe navazovaly a byly činěny ve snaze dosáhnout rozhodnutí v co nejkratší době. Soud v řízení neshledal ani dílčí průtahy, přičemž za tyto nelze považovat ani období ke konci řízení, kdy nemohlo být po dobu 4 měsíců v řízení dále pokračováno pro nemoc soudkyně. Jelikož je toto kritérium vyčerpáno tím, že primárně pro něj soud shledal nesprávný úřední postup, pak soud již základní částku odškodnění pro toto kritérium dále nemodifikuje. -) Významu předmětu řízení pro poškozeného (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) - Evropský soud pro lidská práva tento typ řízení řadí mezi řízení, kterým přisuzuje zvýšený význam pro účastníky (za řízení se zvýšeným významem pro účastníky jsou považována zejména řízení trestní, opatrovnická, pracovněprávní, o osobním stavu, ve věcech sociálního zabezpečení a týkající se zdraví nebo života). Jakkoli jde tedy o řízení s typově vyšším významem, pak je třeba v předmětném sporu zohlednit skutečnost, že žalobce zároveň uplatnil nároky na náhradu nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby a trestním stíháním jako takovým, přičemž za výkon vazby byl žalovanou odškodněn ve výši 210 000 Kč a za nezákonné trestní byla žalobci poskytnuta omluva a konstatování porušení práva. Význam trestního řízení pak byl již tedy zhodnocen v rámci těchto dvou jiných nemajetkových újem na straně žalobce a hodnocení typového řízení jako zvýšeného i v rámci tohoto nesprávného úředního postupu by pak znamenalo duplicitní hodnocení tohoto kritéria. Soud proto pro význam řízení základní částku odškodnění nemodifikuje.

23. Základní odškodnění je tak po zohlednění shora provedených procentních modifikací na místě ponížit o 30 % na výsledných 73 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci již poskytla na tento nárok jakožto finanční zadostiučinění odškodnění částku vyšší, konkrétně ve výši 93 375 Kč (soud řízení v této části zastavil) pak soud co do zbytku tohoto nároku (ve výši 46 625 Kč) žalobu zamítl.

24. Žalobce se dále žalobou domáhá finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí, a to ve výši 1 300 000 Kč. Žalovaná žalobci na tento nárok neposkytla finanční zadostiučinění, nárok odškodnila konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí a omluvou (po podání žaloby a lhůtě pro předběžné projednání nároku).

25. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě byl žalobce obžaloby zproštěn, čímž je dána odpovědnost žalované za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou žalobci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 OdpŠk.

26. Nezákonným rozhodnutím tak je usnesení Policie České republiky z [datum rozhodnutí] [číslo jednací], kterým bylo ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin vydírání spáchaný ve spolupachatelství, neboť toto usnesení bylo v posledku odklizeno rozsudkem [název soudu] z [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], kterým byl změněn rozsudek [název soudu] z [anonymizováno] [spisová značka], když tímto rozhodnutím odvolacího soudu došlo ke změně prvoinstančního rozhodnutí v tom směru, že žalobce se obžaloby zprošťuje dle § 226 písm. c) trestního řádu, a toto rozhodnutí nabylo ve vztahu k žalobci právní moci dne 26.11.2019.

27. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

28. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

29. Žalobce tvrdil zásahy do osobnostní sféry především v oblasti rodinného života, zejm. uváděl, že především v počátku stíhání vedla vazba ke vzniku partnerských problémů mezi žalobcem a jeho manželkou, docházelo k hádkám a postupně manželka ztrácela důvěru v nevinu žalobce, po určitou dobu manželka i žalobce opustila. Stíhání dále, zejm. v období vazby způsobilo finanční problémy na straně rodiny žalobce, neboť žalobce byl ve vazbě dlouhou dobu a dále v souvislosti se složením kauce, na kterou si musel půjčit finanční prostředky. Na žalobce dále negativně působil vývoj trestního stíhání (rušení rozhodnutí soudu prvé instance). Žalobce uvedl, že dříve pracoval v bezpečnostních službách, v ochraně majetku a osob, a v důsledku trestního stíhání tak ztratil důvěryhodnost v tomto oboru, musel pracovat i brigádně. Někteří známí se od žalobce odvrátili.

30. Z provedeného dokazování, konkrétně z účastnického výslechu žalobce, má soud za prokázané, že k zásahům do osobnostní sféry žalobce došlo v důsledku vykonané vazby, nikoliv v důsledku trestního stíhání jako takového. Soud má za zjištěné, že v období výkonu vazby došlo ke zhoršení vztahu žalobce s manželkou, neboť žalobce byl předtím v letech 2005 až 2008 po dobu 3 let a 3 měsíců ve výkonu trestu odnětí svobody, a vazba žalobce tak vedla k dalšímu narušení manželského soužití, když manželka špatně snášela opětovné omezení svobody na straně žalobce. Soud dále zjistil, že vazba vyvolala finanční problémy na straně žalobce a jeho rodiny, když manželka byla bez příjmu a žalobce pro vazbu nemohl finance obstarávat. Soud však nemá za prokázané, že by trestní stíhání jako takové, tedy bez zohlednění vazby, zasáhlo do osobnostní sféry žalobce. Žalobce v tomto směru netvrdil, že by samotné trestní stíhání zhoršilo jeho vztahy s manželkou, vše vázal pouze k vazbě, rovněž tak u problémů ekonomických. Pokud jde o zásahy ve sféře pracovní, pak soud neuvěřil tvrzení žalobce, že ke komplikacím při získávání zaměstnání vedlo pouze zahájené trestní stíhání, když soud vyšel z rejstříku trestů žalobce, ze kterého se podává, že žalobce byl již 3x pravomocně odsouzen, a nelze tak uvěřit tomu, že pouze nové trestní stíhání by bylo hlavní a dominantní překážkou, proč žalobce nemůže získat zaměstnání. I z účastnické výpovědi žalobce se pak podává, že tento běžnou pracovní činnost vykonával pouze do roku 2005, od roku 2008 do roku 2011, tj. období od ukončení výkonu trestu odnětí svobody do vzetí do vazby, žalobce sám potvrdil, že rovněž pracoval pouze brigádně a nahodile, tedy situace byla před vzetím do vazby a zahájením trestního stíhání stejná jako tomu bylo po vydání nezákonného rozhodnutí. Soud nemá dále za prokázané jiné zásahy v osobnostní sféře, když žalobcem tvrzené zásahy ohledně vnímání okolí žalobce popisoval pouze jako právě zásahy ve sféře pracovní.

31. Z opisu z evidence rejstříku trestů žalobce, vypracovaného k 6.3.2019, soud zjistil, že ohledně žalobce jsou evidovány celkem 3 odsouzení. Prvým je rozsudek [název soudu] z 31.1.1992, sp. zn. [spisová značka], kterým byl žalobce odsouzen za pokus trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1 a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 2 let se zkušební dobou do 10.3.1995. Druhým odsouzením je rozsudek [název soudu] z 26.1.2006, sp. zn. [spisová značka], kterým byl žalobce odsouzen jakožto spolupachatel trestného činu těžkého ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1, a to k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 5 let, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn podmíněně 22.9.2008 a byla mu stanovena zkušební doba v délce trvání 4 let. Posledním z evidovaných trestů je rozsudek [název soudu] z 19.10.2009 sp. zn. [spisová značka], kdy bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozhodnutí [název soudu] z 26.1.2006 Trestní řízení bylo vedeno pro trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku.

32. Soud tak dospěl k závěru, že nezákonným trestním stíháním bylo pouze částečně zasaženo do cti a důstojnosti žalobce, a to obecně z důvodu, že tento byl nezákonně trestně stíhán, nicméně ani tento zásah soud nevyhodnotil jakožto zásadní, jako by tomu bylo u osoby do té doby bezúhonné, a to s ohledem na předchozí tři pravomocná odsouzení žalobce a více než 3 letý výkon trestu odnětí svobody.

33. Soud se tak zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

34. Žalobce byl stíhán pro zločin vydírání, což je obecně druh trestné činnosti, který způsobuje zvýšené společenské odsouzení. Toto je však v daném případě nutno vykládat v kontextu předchozích odsouzení žalobce, který byl již dříve pravomocně odsouzen za trestný čin loupeže, dále za trestný čin těžkého ublížení na zdraví, a dále za trestný čin vydírání, tedy nelze v posuzovaném případě dospět k závěru, že opakované trestní stíhání pro trestný čin vydírání by čistě pro povahu této trestné činnosti mělo působit u žalobce zásadnější zásahy, neboť pro shodnou, respektive obdobnou trestnou činnost byl již 3x pravomocně odsouzen. Čistě pro povahu trestné činnosti tedy soud nedospěl k závěru o nutnosti poskytnutí finančního zadostiučinění.

35. Trestní řízení trvalo ve vztahu k žalobci 8 let, což je doba nepřiměřeně dlouhá. V tomto ohledu je však třeba zohlednit to, že žalobce se nemajetkové újmy vyvolané délkou řízení a nejistotou ohledně výsledku tohoto řízení domáhal samostatně a na tomto nároku mu bylo ze strany žalované dobrovolně uhrazeno zadostiučinění ve výši 93 375 Kč. Útrapy na straně žalobce vyvolané délkou řízení tak již byly samostatně odškodněny a soud tak nemůže duplicitně hodnotit délku trestního řízení jakožto závažnou v rámci vyhodnocení nároku na nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonným trestním stíháním. Tedy ani délka trestního řízení v tomto kontextu nehovoří pro přiznání finančního zadostiučinění.

36. Nejdůležitějším ze zmiňovaných tří kritérií jsou pak zásahy do osobnostní sféry žalobce, vyvolané vydáním nezákonného rozhodnutí. Jak soud rozebírá výše, v řízení nebylo prokázáno, že by trestní stíhání jako takové vyvolalo negativní zásahy v osobnostní sféře žalobce. Soud zde pouze ve stručnosti opakuje, že zásahy ve sféře rodinné a finanční žalobce vázal na výkon vazby a v rámci finančního zadostiučinění požadovaného za výkon vazby tyto zásahy soud samostatně zohlednil. Proto nelze tyto duplicitně hodnotit v rámci nemajetkové újmy, požadované za samo nezákonné trestní stíhání. Další zásahy v rámci trestního řízení nad rámec těch vyvolaných vazbou přitom v řízení prokázány nebyly, neboť soud neuvěřil zásahům ve sféře pracovní, když tyto lze primárně přičítat předchozím třem pravomocným odsouzením žalobce a dříve vykonanému trestu odnětí svobody, a když ve zbytku nebyly k samotnému trestnímu stíhání jako takovému žádné zásahy žalobcem ani tvrzeny. Ani toto nejzásadnější kritérium tak nehovoří ve prospěch přiznání zadostiučinění finančního.

37. Vzhledem k tomu, že jak povaha trestné činnosti, tak délka trestního řízení, tak zejména zásahy do osobnostní sféry žalobce neodůvodňují přiznání finančního zadostiučinění, má soud za to, že konstatování porušení práva je zadostiučinění ve vztahu k žalobcem vytrpěné nemajetkové újmě v souvislosti s nezákonným trestním stíháním kompenzací dostatečnou. V tomto směru je třeba zohlednit i judikaturu dovolacího soudu, který akcentuje, že poškozeným přiznané zadostiučinění by nemělo být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Zde soud tedy opakuje, že přiznání finančního zadostiučinění nad rámec již poskytnutého konstatování porušení práva by zde bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti za situace, kdy žalobce byl již 3x pravomocně odsouzen, z toho jednou za stejný trestný čin a 2x za trestnou činnost obdobnou. Za této situace je tak třeba klást na žalobce jakožto poškozeného zvýšené nároky, pokud jde o tvrzení a prokázání zásahů do osobnostní sféry tak, aby bylo možno dospět k závěru, že tyto zásahy skutečně vyvolalo až poslední nezákonné stíhání, nikoli skutečnosti předchozí – což by pak bylo předpokladem pro přiznání finančního zadostiučinění, i přes tuto předchozí trestní minulost. Takovéto zásahy však žalobce netvrdil nebo neprokázal, resp. zásahy vyvolané pouze samotným trestním stíháním nebyly prokázány žádné.

38. Soud proto uzavírá, že konstatování porušení práva, které žalovaná učinila ve svém stanovisku spolu s poskytnutou omluvou, je zadostiučiněním postačujícím a soud proto žalobu v požadavku na úhradu 1 300 000 Kč jakožto nedůvodnou zamítl.

39. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“.

40. Soud předně uvádí, že jak uvedeno výše, dospěl k závěru o absenci zásahů v osobnostní sféře na straně žalobce, což samo o sobě i bez porovnání s jinými případy odůvodňuje poskytnutí zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva. Pro úplnost však soud i přesto provádí srovnání s jinými a žalobcem uváděnými případy.

41. Soud v tomto směru vyšel jednak ze závěrů přijatých Městským soudem v Praze ve věci sp.zn. 12 Co 75/2016. V tamním případě se jednalo rovněž o trestní stíhání pro zločin vydírání a rovněž tamní poškozený byl osobou v minulosti trestně odsouzenou. Rovněž u tamního poškozeného nebyly shledány zásahy ve sféře pracovní, když tyto měly původ v jiných skutečnostech, a u tamního poškozeného byly prokázány zásahy, spočívající zejména ve stresu z trestního stíhání. Soud v tamním řízení jakožto postačující shledal konstatování porušení práva. Tento případ je tak plně porovnatelný s případem zde souzeným a k porovnání jej uvedl sám žalobce. I v případě zdejším nebyly prokázány zásahy vyvolané trestním stíháním, tedy ani zásahy ve sféře pracovní, a i v zdejším případě byl žalobce v minulosti odsouzen.

42. Soud dále vyšel z rozsudku Městského soudu v Praze sp.zn. 20 Co 299/2019. V tamním případě se jednalo o poškozeného stíhaného pro trestný čin loupeže, tedy pro porovnatelnou trestnou činnost, a i v tamním případě bylo shledáno jako dostačujícím zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. I v tam posuzovaném případě soud dospěl k závěru, že zásahy na straně žalobce byly vyvolány primárně vazbou, rovněž v tamním případě se jednalo o osobu dříve opakovaně trestně odsouzenou a soud ani v tamním případě neshledal závažnější zásahy vyvolané samotným trestním stíháním jako takovým. I toto rozhodnutí je plně srovnatelným s případem zdejším a odůvodňuje přiznání zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

43. K tomuto soud uvádí, že jakožto samostatné kritérium u obou těchto porovnávaných případů nehodnotí délku průběhu tamního trestního řízení, neboť jak uvedeno výše, za tuto byl žalobce v řízení zdejším odškodněn samostatným nárokem.

44. Zbývající žalobcem založená rozhodnutí nejsou relevantní pro posouzení vzniklé nemajetkové újmy v tomto případě. Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 do 2256 2011, jakož i sp.zn. 30 Cdo 1198/2018 formulují pravidla pro odškodňování nemajetkové újmy a nelze tyto použít k přímému porovnání. Ostatní označená rozhodnutí pak nejsou použitelná zejména z toho důvodu, že u tamních poškozených došlo k zásadním zásahům v osobnostní sféře, vyvolaných čistě trestním stíháním, které soud u žalobce zdejšího neshledal. Ve věci rozhodované Městským soudem v Praze pod sp.zn. 17 Co 370/2020 byly shledány zásadní zásahy ve sféře pracovní a došlo k zásadnímu poškození dobrého jména, snížení reputace a dobré pověsti, a to vše v kombinaci s tím, že tamní poškozený pracoval u policie. Tyto zásahy u zdejšího žalobce shledat nelze a rozhodnutí tak nelze k porovnání použít. Rovněž pokud jde o věc řešenou Městským soudem v Praze pod sp.zn. 51 Co 120/2020, nejsou zásahy u tamního poškozeného porovnatelné se zásahy žalobce, když u tamního poškozeného došlo zejm. k zásadní medializaci celé kauzy. Dále došlo k zásahům ve sféře zaměstnání, ač nikoliv zcela devastujícímu, a v důsledku trestního stíhání jako takového byla shledána ztráta příjmu poškozeného. Trestní stíhání tamního poškozeného rovněž zásadně zasáhlo jeho soukromý život a osobní integritu. Rovněž tyto zásahy u tamního poškozeného v osobnostní sféře nejsou vůbec srovnatelné se zásahy u žalobce a toto rozhodnutí nelze jakožto porovnávací judikaturu použít. Jako poslední označil žalobce rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp.zn. 28 C 248/2015. U tamního poškozeného došlo k zásadním zásahům ve sféře pracovní, když se od něj odvrátila většina obchodních partnerů a došlo k poškození do té doby velmi dobrého jména žalobce. Rovněž došlo ke společenskému odsouzení, neboť žalobce žil na malém městě. Ani tyto zásahy na straně zdejšího žalobce nebylo možno shledat, tedy ani toto rozhodnutí není pro porovnání relevantním.

45. Žalobce se dále domáhal zadostiučinění za vykonanou vazbu ve výši 265 500 Kč. Žalovaná tento nárok žalobce dobrovolně odškodnila ve výši 210 000 Kč dne 11. 3. 2021 (po uplynutí lhůty pro předběžné projednání a po podání žaloby) a soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Předmětem řízení tak zůstalo na tomto nároku zadostiučinění ve výši 55 500 Kč.

46. Jak uvedeno výše ve věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání ze dne 8. 12. 2011, neboť v daném případě byl žalobce obžaloby zproštěn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019. Tím je dána odpovědnost žalované nejen za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou žalobci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 OdpŠk, ale rovněž i z titulu výkonu vazby dle § 9 odst. 1, neboť judikatura dospěla k závěru, že ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly, včetně výkonu vazby (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08), aniž by muselo být rozhodnutí o vzetí do vazby zrušeno nebo změněno pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.

47. Nezákonným rozhodnutím je tak ve vztahu k tomuto nároku dále usnesení [název soudu] ze dne 9.12.2011 sp. zn. [spisová značka], kterým byl žalobce vzat dle § 67 písm. a) a c) t.ř. do vazby s tím, že tato se započítává ode dne 7.12.2011.

48. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30Cdo 2357/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sv. 4, č. 52/2012, str. 521 mj. uvedl, že soudy v České republice nejsou - ani za současné právní úpravy - ve výši odškodnění vázány žádnými pravidly a ani pevnými částkami. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona je zjevným případem normy s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. To platí tím spíše, jsou-li soudy povolány k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Z toho nepochybně plyne, že je toliko na uvážení soudu, aby v každém jednotlivém případě při zvážení jeho individuálních skutkových okolností stanovil adekvátní výši odškodnění nemajetkové újmy vzniklé protiprávním zadržením a vykonáním vazby. Ve prospěch tohoto závěru svědčí i slova ESLP, že„ úplné reparaci (restitutio in integrum) brání vlastní povaha bezpráví, které záleží ve zbavení svobody v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy“. Co se týče relevantních kritérií, těmi základními zpravidla jsou: povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody, následky v osobní sféře poškozené osoby. Povahu trestní věci je možno interpretovat zejména jako typovou závažnost trestného činu, pro který byla osoba poškozená stíhána. Ohledně kritéria celkové délky omezení osobní svobody vychází Nejvyšší soud z toho, že časové okolnosti omezení osobní svobody jsou objektivně vyjádřitelným kritériem pro posouzení celkové výše odškodnění. Pro účely odůvodnění výše poskytnutého odškodnění je zjevně vhodné - podobně jako ve většině evropských států - vycházet ze sazby stanovené za jeden den odnětí svobody. Judikatura ESLP však neskýtá žádné pevné vodítko a ani referenční rámec co do výše peněžního odškodnění. Nejvyšší soud proto, vycházeje z úrovně odškodnění jednotlivých evropských států, jakož i ze životní úrovně v České republice, dospívá k závěru, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 až 1 500 Kč za jeden den trvání odnětí svobody, v jejímž rámci soud promítne jiné, zde uvedené a popřípadě neuvedené okolnosti svého posuzování. K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Nejvyšší soud ji na tomto místě uvádí jen z důvodů zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění.

49. K zásahům vyvolaným vazbou žalobce tvrdil, že vnímal prvé dny vazby obtížněji z důvodu, že se cítil nevinným, že prvé dny výkonu vazby jsou obecně nejhorší, neboť obviněný neví, co se bude dále dít, a nejsou připuštěny návštěvy, konkrétně žalobce nevěděl, co se děje s manželkou, a poté viděl, že celou záležitost špatně nese a obával se, zda manželství tuto zkoušku vydrží. Žalobce v tomto období rovněž trpěl poruchami spánku a obtížné pro něj bylo to, že neměl informace z venku. Obecně pak ještě podmínky výkonu vazby jsou horší, než ve výkonu trestu, což rovněž tento nárok odůvodňuje.

50. Účastnickou výpovědí žalobce byly v řízení prokázány zásahy vyvolané na straně žalobce vazbou v rodinném soužití, konkrétně v tom směru, že došlo k zhoršení vztahu manželů právě v důsledku vazby. Žalobce byl v letech 2005 až 2008 na dobu 3 let 3 měsíců ve výkonu trestu odnětí svobody a soud z účastnické výpovědi žalobce zjistil, že toto vedlo již dříve k narušení manželského soužití a že navazující omezení svobody vazbou manželka žalobce vnímala úkorněji, než by tomu bylo v případě, kdyby předtím žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl. Soud tak dospěl k závěru, že vykonanou vazbou došlo k narušení manželského soužití, nicméně primární příčinou jeho narušení byl předchozí výkon trestu odnětí svobody. Dále soud shledal zásahy ve sféře finanční, když lze uvěřit tomu, že v době výkonu vazby žalobce nebyl výdělečně činný, a proto měla finanční problémy i jeho manželka. Nicméně ani tyto zásahy ve sféře finanční soud neshledává zcela zásadními, když žalobce k těmto pouze uváděl, že manželka nepracovala, neboť se musela starat o 20 psů, které dobrovolně převzali do péče. Z účastnické výpovědi žalobce dále soud zjistil, že žalobce věděl vzhledem k předchozímu výkonu trestu odnětí svobody, co vazba a odnětí svobody obecně obnáší, a v prostředí se dokázal vzhledem k předchozím zkušenostem s odnětím svobody orientovat. V souhrnu tak lze konstatovat, že soud shledal na straně žalobce částečné zásahy ve sféře rodinné a finanční, vyvolané vazbou, avšak soud neshledal zásahy, které by odůvodňovaly navýšení odškodnění za prvé dny vazby, neboť žalobce byl osobou v minulosti trestanou výkonem trestu odnětí svobody v délce 3 let a 3 měsíců, tedy nelze uzavřít, že odnětí svobody by pro něj bylo v prvé dny úkornějším, jako je tomu u osob do té doby bezúhonných.

51. Pokud jde o povahu trestné činnosti, pro kterou byl žalobce vzat do vazby, pak sama povaha této trestné činnosti nenasvědčuje tomu, že by výkon vazby byl pro ni u žalobce obtížnějším, jako je tomu například u deliktů sexuálních, a vzhledem k tomu, že žalobce byl pro stejný trestný čin již jednou a pro obdobné trestné činy dvakrát pravomocně odsouzen, nedospěl soud k závěru, že pro povahu trestné činnosti, pro kterou byl vzat do vazby, by bylo třeba základní částku odškodnění navyšovat.

52. Žalobce se domáhá odškodnění za dobu trvání vazby od 7.12.2011 do 3.7.2012, přičemž tato doba trvání vazby se podává z provedeného dokazování, neboť z naříkaného spisu soud zjistil, že žalobce byl vzat do vazby s účinky od 7.12.2019 a dle pokynu [anonymizováno] státního zastupitelství [anonymizováno] [část Prahy] z vazby propuštěn až 19.7.2012. Žalobcem vyčíslená doba trvání vazby, za niž požaduje odškodnění, tak činí 210 dnů.

53. Soud dospěl k závěru, že za přiměřenou lze v souzeném případě považovat výši finančního odškodnění ve výši 1 000 Kč za 1 den trvání vazby, tedy středovou částku finančního zadostiučinění, stanoveného judikaturou, a to z následujících důvodů. Soud obecně vychází z předpokladu, že pokud nejsou zjištěny žádné okolnosti, které by v konkrétním případě odůvodňovaly poskytnutí nižšího nebo vyššího odškodnění než je právě středová částka 1 000 Kč za 1 den trvání odnětí svobody, měl by soud přistoupit k odškodnění ve výši 1 000 Kč za každý den trvání odnětí svobody.

54. Na straně žalobce přitom soud shledal okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání vyšší než středové částky finančního odškodnění, přičemž těmito okolnostmi jsou zásahy vyvolané na straně žalobce vazbou ve vztahu k rodinnému soužití s manželkou, respektive dalšímu narušení tohoto soužití právě v důsledku vazby, a dále zásahy vyvolané ve finanční sféře v důsledku omezení osobní svobody žalobce. Na druhou stranu však je nutno zohlednit i skutečnost, že žalobce byl osobou v minulosti trestně stíhanou a byl ve výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání 3 roky a 3 měsíce, tedy není osobou morálně zachovalou, což naopak hovoří pro snížení základní částky odškodnění k dolní hranici judikaturou daného rozmezí. Oba tyto faktory se tak vzájemně kompenzují a soud uzavírá, že za přiměřenou lze, pokud jde o finanční odškodnění, považovat částku 1 000 Kč denně za 1 den trvání vazby tak, jak tuto v rámci odškodnění zvolila žalovaná. K tomuto soud doplňuje, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti, které by odůvodňovaly zvýšení odškodnění za prvé dny trvání vazby, neboť jak soud uvádí, žalobce byl již předtím dlouhou dobu ve výkonu trestu odnětí svobody a nelze tak dospět k závěru, že by prvé dny vazby pro něj byly obtížnějšími, neboť s prostředím věznice měl již zkušenosti, tedy toto pro něj nebyla nová zkušenost.

55. Jelikož vazba žalobce trvala 210 dnů, činí nárok žalobce na zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonnou vazbou částku 210 000 Kč a jelikož žalovaná z tohoto odpovědnostního titulu již žalobci uhradila právě tuto částku, pak soud žalobu co zbytku tohoto nároku (55 500 Kč) zamítl.

56. Žalobce se dále žalobou domáhal náhrady škody tvořené vynaloženými náklady na obhajobu, a to ve výši 128 066 Kč. Žalovaná tento nárok žalobce dobrovolně odškodnila ve výši 107 641,60 Kč dne 11. 3. 2021 (po uplynutí lhůty pro předběžné projednání a po podání žaloby) a soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Žalobce dále vzal tento nárok, bez přičinění v chování žalované, co do částky 13 019,20 Kč zpět podáním ze dne 10. 6. 2021 a soud v tomto rozsahu řízení rovněž zastavil. Předmětem řízení tak zůstala na tomto nároku částka ve výši 7 405,20 Kč.

57. Odpovědnostní titul je zde dán, když v naříkaném trestním řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí (viz výše) a náklady obhajoby sloužily k jeho odstranění.

58. Podáním ze dne 10.6.2021 žalobce vymezil, že zůstala na nároku na náhradě nákladů právního zastoupení předmětem řízení částka 7 405,20 Kč s tím, že na jednání konaném dne 31. 8. 2021 žalobce výslovně potvrdil, že za neodškodněné považuje v tomto řízení pouze tyto úkony právní služby: promeškaný čas za dostavení se k hlavnímu líčení, které se nekonalo, a to dne 10.1.2019 a 6.2.2019, když na tomto žalobce nároku vždy částku 920 Kč; dále pak účast u hlavního líčení dne 6.3.2019, za kterou žalobce nárokuje částku 1 840 Kč na odměně za právní služby a 300 Kč na paušálu na hotové výdaje; a dále odměna za účast na veřejném zasedání dne 26.11.2019 u odvolacího soudu, na které žalobce rovněž nároku částku 1 840 Kč plus 300 Kč na paušální náhradě hotových výdajů. Celkem je tak tedy nárokováno 6 120 Kč bez DPH, tj. 7 405,20 Kč s DPH.

59. Náklady vynaložené na obhajobu v trestním řízení jsou náklady, které byly vynaloženy na zrušení nezákonného rozhodnutí (§ 31 odst. 1 OdpŠk). Zahrnují však pouze účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, přičemž výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, kterým je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále i jen„ AT“ (§ 31 odst. 3 OdpŠk).

60. Vzhledem ke skutečnosti, že posuzované trestní stíhání bylo vůči žalobci zahájeno ještě za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., pak se soud zabýval jakožto podmínkou vzniku tohoto nároku i tím, zda skutečně došlo k úhradě odměny, resp. nákladů právního zastoupení žalobcem jeho právnímu zástupci – toto má soud za prokázané z příjmového pokladního dokladu JUDr. [příjmení] ze dne 9. 4. 2020.

61. Pokud jde o poskytnutí/realizaci právních služeb v rozsahu, jak tyto zůstaly předměty řízení, pak má soud z protokolu o hlavním líčení konaném dne 10.1.2019, 6.2.2019, 6.3.2019 a z protokolu o veřejném zasedání z 26.11.2019 za prokázané, že právní zástupce žalobce zajistil účast obhájce žalobce na hlavních líčeních, resp. na veřejném zasedání. Žalobci tak vznikl nárok na úhradu nákladů za 5 úkonů právní služby a 5 režijních paušálů hotových výdajů, neboť hlavní líčení konané dne 10.1.2019, 6.2.2019 a veřejné zasedání konané dne 26.11.2019 nepřesáhly svou dobou trvání 2 hodiny a hlavní líčení konané dne 6.3.2019 přesáhlo svou dobu trvání 2 hodiny, přičemž bylo přerušeno pouze po dobu kratší 30 min., tedy tato přestávka se plně započítává do doby trvání tohoto hlavního líčení. Soud v tomto ohledu uzavírá, že podstatnou je skutečnost, že žalobce byl zastoupen v celém řízení JUDr. [příjmení] a že tato mu odměnu za účast na všech těchto hlavních líčeních i veřejném zasedání i účtovala, přičemž má soud za prokázané, že v účtované výši žalobce právní zástupkyni tuto odměnu uhradil. Soud nepovažuje pro vznik tohoto nároku za relevantní, kdo se konkrétně skutečně fyzicky daného hlavního líčení účastnil, neboť je věcí advokáta, který zastoupení převezme, jak obhajobu na konkrétním hlavním líčení, či veřejném zasedání zajistí, a není jeho povinností se tohoto účastnit osobně. Soud se proto blíže nezabýval pochybami o tom, kdo konkrétně žalobce na předmětných jednáních zastupoval, zda to byla JUDr. [příjmení] (a došlo pouze k chybě v zápisu obhájců v protokolu, což se jeví jako nejpravděpodobnější), nebo zda to byla Mgr. [příjmení] (která byla substitučně zmocněna) – podstatnou je skutečnost, že strany nesporovaly, že žalobce právně zastoupen byl a že má soud za zjištěné, že takto vzniklý závazek k úhradě nákladů za právní zastoupení žalobce [příjmení] [příjmení] uhradil (tedy tento předtím vznikl).

62. Soud tak dospěl k závěru, že pokud jde o zbývající část tohoto nároku (po obou částečných zpětvzetích žaloby) došlo k realizaci 5 úkonů právní služby, a to účelně za účelem odstranění nezákonného rozhodnutí a že tak v tomto rozsahu žalobci náleží nárok na náhradu škody ve smyslu § 31 OdpŠk.

63. Proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, tedy žalobci hrozil trest odnětí svobody až 8 let. Podle § 10 odst. 3 písm. c) AT, nejde-li o věci podle odstavce 2, se při obhajobě v takovém trestním řízení považuje za tarifní hodnotu částka 30 000 Kč. Podle § 7 AT pak sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z této tarifní hodnoty částku 2 300 Kč. Dále podle § 13 odst. 1, 4 AT, nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby. K těmto částkám je třeba připočítat DPH v zákonné výši, jehož byl právní zástupce žalobce plátcem (viz vyúčtování právních služeb i příjmový pokladní doklad). Odměna za jeden úkon právní služby pak tedy souhrnně činí 2 600 Kč bez DPH, tj. 3 146 Kč včetně DPH. Pro úplnost soud uvádí, že při výpočtu odměny nepoužil ponížení odměny dle § 12a odst. 1 advokátního tarifu, když při učení výše odměny pro účely náhrady škody je třeba vyjít z odměny smluvního zástupce, nikoli zástupce ustanoveného.

64. Žalobce má viz výše nárok na náhradu škody spočívající v odměně za celkem 5 úkonů právní služby, tj. nárok na náhradu škody ve výši 15 730 Kč. Jelikož žalobce požadoval na úhradu tohoto nároku částku 7 405,20 Kč, pak soud tomuto požadavku v plném rozsahu vyhověl.

65. Úrok z prodlení je odůvodněn § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona (§ 605 odst. 2 o. z.). Soud proto přiznal žalobci úrok z prodlení z prodlení z částek, které shledal důvodnými, a dále žalobci přiznal nárok na úrok z prodlení z částek, které žalovaná dobrovolně hradila, neboť dle § 2054 odst. 2 o.z. uznala tímto žalovaná i důvodnost příslušenství takto uhrazené částky. Žalobce žádal úrok z prodlení ode dne 24. 10. 2020, důvodným byl tento požadavek však až ode dne 27. 10. 2020, proto za předchozí období soud žalobu v této části zamítl, dále soud zamítl nárok na přiznání tohoto příslušenství z částek, které soud neshledal důvodnými a konečně i v části řízení (13 019,20 Kč), které bylo zastaveno nikoli pro plnění žalované.

66. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu.

67. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. V souzeném případě byl předmět řízení v tarifní hodnotě 278 066 Kč (3x 50 000 Kč za 3x nemajetkovou újmu; dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) + 128 066 Kč za majetkovou škodu). Žalobce byl z pohledu nákladů řízení tarifně úspěšný co do částky 265 046,80 Kč - 3x 50.000 Kč (neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu nebo i jen konstatováním porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši /k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 - což platí i za situace, kdy je po podání žaloby dobrovolně plněno a soud řízení o jinak důvodně uplatněném nároku zastaví) + dobrovolné plnění (a následné zastavení řízení) a přiznaný nárok na náhradu škody ve výši 115 046,80 Kč /107 641,60+ 7 405 Převážně tak byl v řízení úspěšný žalobce v rozsahu 90,64% a v tomto rozsahu tak soud žalobci náhradu nákladů řízení přiznal.

68. Žalobci vznikly náklady řízení, které sestávají z: -) zaplaceného soudního poplatku ve výši 8.000 Kč -) odměny za 5x účelně vynaložený úkon právní služby po 9 420 Kč bez DPH (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 26.3.2021; 2x účast u ÚJ) dle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a); § 11/1 a), d), g) AT; tj. celkem 56 991 Kč s DPH -) soud nepřiznal odměnu za podání ze dne 21.4.2021 (toto soud nevyžádal) a ze dne 10.6.2021 a 30.8.2021 (žalobce odstraňuje vady žaloby či doplňuje svá tvrzení, nicméně nelze klást k tíži žalované, že žalobce podal žalobu vadou či neúplnou, mohl tuto podat bezvadnou) -) paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za 5 úkonů právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč, tj. celkem 1 815 Kč s DPH -) právní zástupce žalobce je plátce DPH Tedy celkem činí náklady řízení 66 806 Kč s DPH, z čehož činí přiznaných 90,64% částku 60 552,96 Kč.