10 C 186/2021-83

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem, v právní věci žalobců: a) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobkyně] b) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] c) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] d) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] e) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] f) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] g) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] h) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] ch) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] i) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] j) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] všichni zastoupeni advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem [anonymizováno] [číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] [Anonymizovaný odstavec.] 11 x o zaplacení 30 000 Kč a omluvu takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba žalobce a) na úhradu 30 000 Kč k rukám jeho právního zástupce a na poskytnutí omluvy, která by měla být doručena tomuto žalobci podepsaná osobou oprávněnou jednat za žalovanou, ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [celé jméno žalobkyně] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobkyně] podal/a podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“.

II. Zamítá se žaloba žalobce b) na úhradu 30 000 Kč k rukám jeho právního zástupce a na poskytnutí omluvy, která by měla být doručena tomuto žalobci podepsaná osobou oprávněnou jednat za žalovanou, ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal/a podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“.

III. Zamítá se žaloba žalobce c) na úhradu 30 000 Kč k rukám jeho právního zástupce a na poskytnutí omluvy, která by měla být doručena tomuto žalobci podepsaná osobou oprávněnou jednat za žalovanou, ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal/a podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“.

IV. Zamítá se žaloba žalobce d) na úhradu 30 000 Kč k rukám jeho právního zástupce a na poskytnutí omluvy, která by měla být doručena tomuto žalobci podepsaná osobou oprávněnou jednat za žalovanou, ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal/a podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“.

V. Zamítá se žaloba žalobce e) na úhradu 30 000 Kč k rukám jeho právního zástupce a na poskytnutí omluvy, která by měla být doručena tomuto žalobci podepsaná osobou oprávněnou jednat za žalovanou, ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal/a podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“.

VI. Zamítá se žaloba žalobce f) na úhradu 30 000 Kč k rukám jeho právního zástupce a na poskytnutí omluvy, která by měla být doručena tomuto žalobci podepsaná osobou oprávněnou jednat za žalovanou, ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal/a podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“.

VII. Zamítá se žaloba žalobce g) na úhradu 30 000 Kč k rukám jeho právního zástupce a na poskytnutí omluvy, která by měla být doručena tomuto žalobci podepsaná osobou oprávněnou jednat za žalovanou, ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal/a podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“.

VIII. Zamítá se žaloba žalobce h) na úhradu 30 000 Kč k rukám jeho právního zástupce a na poskytnutí omluvy, která by měla být doručena tomuto žalobci podepsaná osobou oprávněnou jednat za žalovanou, ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal/a podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“.

IX. Zamítá se žaloba žalobce ch) na úhradu 30 000 Kč k rukám jeho právního zástupce a na poskytnutí omluvy, která by měla být doručena tomuto žalobci podepsaná osobou oprávněnou jednat za žalovanou, ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal/a podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“.

X. Zamítá se žaloba žalobce i) na úhradu 30 000 Kč k rukám jeho právního zástupce a na poskytnutí omluvy, která by měla být doručena tomuto žalobci podepsaná osobou oprávněnou jednat za žalovanou, ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal/a podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“.

XI. Zamítá se žaloba žalobce j) na úhradu 30 000 Kč k rukám jeho právního zástupce a na poskytnutí omluvy, která by měla být doručena tomuto žalobci podepsaná osobou oprávněnou jednat za žalovanou, ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal/a podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“.

XII. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 354 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

XIII. Žalobce b) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 354 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

XIV. Žalobce c) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 354 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

XV. Žalobce d) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 354 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. XVI. Žalobce e) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 354 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. XVII. Žalobce f) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 354 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. XVIII. Žalobce g) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 354 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. XIX. Žalobce h) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 354 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. XX. Žalobce ch) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 354 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. XXI. Žalobce i) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 354 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. XXII. Žalobce j) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 354 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce a) – j) podali všichni žalobu identického znění, pouze s odlišným uvedením, jakou [anonymizována tři slova] [role v řízení] [anonymizováno] [anonymizována tři slova]. Každý ze žalobců se domáhá zadostiučinění ve formě omluvy (kterou v žalobě formuluje) a peněžního odškodnění nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč. Žalobci uvádí, že jsou [anonymizována dvě slova] ve smyslu zák. č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. V souladu se zákonem o střetu zájmů žalobci podávali oznámení o svém majetku, nicméně dlouhodobě nesouhlasí s plošným a anonymním zveřejňováním oznámení, které takto podávají. Žalobci uvádí, že žalovaným je stát, který vede Centrální registr oznámení, ve kterém jsou oznámení žalobců zveřejňována, a příslušnou organizační složkou je Ministerstvo spravedlnosti, které tento registr spravuje. Žalobci namítají, že plošným zveřejňováním jejich majetkových přiznání dochází k zásahu do jejich ústavně zaručených práv (čl. 7, 10 LZPS), zejm. práva na soukromí a informační sebeurčení. Žalobci dále poukazují na to, že Ústavní soud ČR nálezem sp, zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. 2. 2020 neaproboval jako ústavně konformní režim zveřejňování údajů získaným dle zákona o střetu zájmů s tím, že preventivní funkce zpřístupnění údajů je naplněna i jejich poskytováním na základě žádosti, a dále s tím, že zrušil uplynutím 31. 12. 2020 ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů. Žalobci tak uvádí, že žalovaný nebyl oprávněn postupovat podle zákona, který byl pro rozpor s ústavními předpisy zrušen, a domáhá se proto výše uvedených nároků žalobou na ochranu osobnosti s odkazem na ust. § 81 odst. 2, § 86 a § 90 o.z. Žalobci tedy uvádějí, že jim vznikla újma na jejich právech, garantovaných na ústavní úrovni, neboť takovéto plošné zveřejnění oznámení o majetkových poměrech porušuje právě ústavně garantované právo na ochranu soukromí, přičemž o protiústavnosti plošného přímého zveřejňování podaných oznámení rozhodl právě Ústavní soud, jehož vykonatelný nález je závazný pro všechny orgány i osoby. I v případě odložené vykonatelnosti má takovýto derogační nález bezprostřední aplikační dopad, což žalovaná nerespektovala. Žalobci tak shrnují, že došlo k porušení ústavně zaručených práv, na toto byl žalovaný opakovaně upozorňován, tento stav trvá delší dobu, tedy byl zde ještě před zrušením předmětného zákonného ustanovení, a trval do 6. 11. 2020, kdy žalovaný informace zveřejňovat přestal – k tomuto datu se přitom nic zásadního nestalo a žalovaný tak mohl učinit již v dubnu 2020. Informace byly všeobecně veřejně dostupné na jednom místě a k těmto mohl kdokoliv přistupovat bez jakékoliv identifikace své osoby. Všichni žalobci uvádí, že žijí v menší obci a jejich známost je obecně dána právě již výkonem funkce – konkretizované, individuální zásahy do osobnostní sféry žádný ze žalobců netvrdí.

2. Žalovaná se ke všem podaným žalobám vyjádřila ještě ve fázi, než došlo k spojení řízení pod sp. zn. [spisová značka]. I vyjádření žalované jsou po obsahové stránce shodná a z těchto se podává, že žalovaná namítá, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu z 11. 2. 2020, vyhlášeným 11. 3. 2020 pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne 31. 12. 2020. Žalovaná tak uvádí, že nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení ani po 11. 2. 2020, neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo právě až do konce roku 2020, tedy žalovaná jednala dle platné právní úpravy. Na podporu své argumentace zmiňuje žalovaná stanovisko pléna Ústavního soudu ze 14. 12. 2020, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10. Žalovaná tak žalobou uplatněné nároky pro absenci odpovědnostního titulu neuznává.

3. Z vyjádření žalované a předběžných uplatnění nároků jednotlivých žalobců u žalované má soud za prokázané, že došlo k předběžnému uplatnění žalobou uplatněných nároků žalobci u žalované, a to pokud jde o žalobce a) – ch) dne 6. 5. 2021 a pokud jde o žalobce i) a j) pak dne 11. 5. 2021.

4. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jímž přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, soud zjistil, že tento byl vyhlášen dne 11. 2. 2020 a že tímto nálezem bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a to uplynutím dne 31. prosince 2020. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl„ nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci“. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne 31. 12. 2020. Časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil.

5. Ze shodných tvrzení účastníků, jakož i z článku na serveru [webová adresa] ze dne 10. 11. 2020 s názvem„ Nejvyšší správní soud omezil nahlížení do Centrálního registru oznámení“, má soud za zjištěné, že k 6. 11. 2020 byl omezen Ministerstvem spravedlnosti přístup k oznámením o majetku politicky veřejných funkcionářů tak, že tento přístup již nadále není možný v neomezeném rozsahu anonymně, ale pouze na základě předchozí, individualizované žádosti s tím, že rozsah zpřístupňovaných údajů se nijak nemění.

6. Mezi účastníky bylo nesporným (tato skutková tvrzení žalobců učinil nespornými žalovaný na jednání konaném dne 11. 4. 2022), že každý ze žalobců je, resp. byl v rozhodném období politicky činným veřejným funkcionářem, jehož oznámení podle zákona o střetu zájmů byla zveřejňována v Centrálním registru oznámení, a to jak v době před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v době po vydání tohoto derogačního nálezu, konkrétně do 6. 11. 2020.

7. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 11. 2. 2020 byl vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým byl zrušen § 14b odst. 1, písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., a to uplynutím dne 31. 12. 2020. Soud má dále za zjištěné, že každý ze žalobců byl v rámci komunální politiky činný, jakožto politicky veřejný funkcionář, ve smyslu zákona o střetu zájmů, a oznámení činěná žalobci, jakožto veřejnými funkcionáři, tak byla zveřejňována Ministerstvem spravedlnosti v Centrálním registru oznámení, a to způsobem, který umožňoval až do 6. 11. 2020 neomezený anonymní přístup třetích osob k takto zveřejněným informacím. Dne 6. 11. 2020 pak byl tento přístup k oznámením limitován tím, že nadále jsou oznámení přístupná pouze na základě předchozí, individualizované žádosti, nicméně rozsah zpřístupňovaných údajů je nadále stejný. Rovněž Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 nedošlo k omezení rozsahu údajů, které jsou obsahem předmětných oznámení.

8. Z důkazů výše citovaných byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

9. Soud posoudil věc po právní stránce podle výše uvedených ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pak právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

10. Zákonem č. 14/ 2017 Sb. byl novelizován s účinností od 1. 9. 2017 zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mj. tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona:„ Každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.“ 11. Zákonem č. 112/2018 Sb. byl novelizován s účinností od 30. 6. 2018 zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mj. tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona:„ Každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.“ 12. Každý ze žalobců se domáhá zadostiučinění za újmu, která mu měla být způsobena na jeho právech neomezeným zveřejňováním oznámení a umožněním nelimitovaného anonymního přístupu k nim, a to oznámení, která jako veřejný funkcionář podává podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů. Tomu odpovídá i formulace omluvy, uplatněné vedle požadavku na peněžitou satisfakci.

13. Žalobci se tak domáhají náhrady nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena postupem Ministerstva spravedlnosti při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů, tedy výkonem veřejné moci. Nárok je tedy po právní stránce nutno posoudit dle zák. č 82/1998 (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20). Aplikace toliko obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti), v daném případě na místě není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, Rc 125/2011, jakož i tam označenou prejudikaturu k nemožnosti postupu podle právní úpravy ochrany osobnosti po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován OdpŠk).

14. Závěr soudu o podřazení žalobou uplatněných nároků zákonu č. 82/1998 Sb. je podpořen zejm. nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, který pod tento zákon podřadil dokonce i poskytování informací v případech zákonem výslovně neupravených:„ Protože i při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci je nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 4118/2015 (č. 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)).“ 15. Soud tak uzavírá, že žalobou uplatněné nároky je nutné posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., nikoli dle obecných předpisů občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrana osobnosti). S odkazem na výše citované závěry Ústavního soudu pak soud dále uzavírá, že se žalobci svých nároků nemohou domáhat ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod, když z rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že naplnění takto ústavně garantovaných práv je třeba, pokud jde o poskytování informací, posuzovat právě pohledem toho, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu odškodňovacího zákona a za podmínek tohoto odškodňovacího zákona. Z výše citovaných rozhodnutí se pak rovněž podává, že o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situacích, kdy tato přímo zakotvovala právo na náhradu škody, či odškodnění, jako tomu je například v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod přímo nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládá a nelze tak i z tohoto důvodu dovozovat přímou aplikovatelnost těchto ústavně právních předpisů na nárok na odškodnění žalobců a naopak je toto třeba právě posuzovat pohledem odškodňovacího zákona a jím definovaných podmínek odškodnění, včetně vymezení možných odpovědnostních titulů.

16. Při určení organizační složky, příslušné za stát jednat, pak soud postupoval podle § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk ve spojení s § 11 odst. 5 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů, ze kterého vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy (slovy zákona č. 2/1969 Sb.) pro střet zájmů. Protože ke vzniku nemajetkové újmy mělo dojít v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti Ministerstva spravedlnosti, dokonce přímo jeho postupem, je Ministerstvo spravedlnosti i organizační složkou příslušnou za stát v soudním řízení jednat ve smyslu § 6 odst. 6 OdpŠk a § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř.

17. V řízení bylo prokázáno, že žalobce/žalobci svůj nárok u žalované předběžně uplatnil/-li ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

18. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

19. Jak uvedeno výše, žalobci se v rámci řízení domáhali nesprávného úředního postupu, spočívajícího v tom, že žalovaná postupovala při zveřejňování oznámení dle zákona o střetu zájmů v Centrálním registru těchto oznámení v souladu s § 14b odst. 1, písm. a), b), c), a to pokud jde o všechny žalobce jak v období před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tj. před jeho vyhlášením dne 11. 2. 2020, tak v době po jeho vyhlášení do 6. 11. 2020, když sice byla odložena účinnost tohoto derogačního nálezu do 31. 12. 2020, avšak bylo již zřejmým, že způsob zveřejňování takto poskytnutých informací byl shledán Ústavním soudem za nesouladný s ústavními předpisy. Ze skutkových tvrzení se nepodává, že by se žalobci domáhali nesprávného úředního postupu v tom směru, že byla přijata tato zákonná úprava, která odporuje předpisům ústavním, tedy nedomáhají se nároků z legislativní činnosti.

20. Úkolem žalobců je pochybení na straně státu skutkově tvrdit, právní kvalifikace je věcí soudu.

21. Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k OdpŠk (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) konstatuje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v OdpŠk blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembrg5pwk232ge4dslttmjptcojzhbptqms7obtdcmy důvodové zprávy výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (sem patří celá škála případů s konkrétním obsahem, počínaje například posuzováním podmínek pro vydání rozhodnutí ve stavebním řízení, konče shromažďováním podkladů v trestním řízení, které skončilo odložením věci). Tedy z obsahu pojmu nesprávného úředního postupu tedy vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000). Protože však zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (viz teze rozsudku zdejšího soudu ze dne 6. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99).

22. Soud se proto nejprve zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu v posuzovaném případě.

23. Odškodňovací zákon zná dva druhy odpovědnostních titulů, přičemž v daném případě přichází v úvahu pouze posouzení žalobci tvrzených pochybení jakožto nesprávného úředního postupu, neboť nebylo tvrzeno, že by došlo k vydání vykonatelného rozhodnutí, které by bylo zrušeno, či změněno pro jeho nezákonnost. Soud tedy posoudil skutková tvrzení na straně žalobců dle kritérií § 13 odškodňovacího zákona.

24. Pokud jde o prvou část tvrzení žalobců - tedy, že nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že žalovaná ve vztahu ke všem žalobcům zveřejňovala oznámení v Centrálním registru oznámení dle zákona o střetu zájmů dle § 14b odst. 1, písm. a), b), c) v době od účinnosti novely, která toto ustanovení do zákona o střetu zájmů zakotvila, tj. od 1. 9. 2017, resp. v doplněném znění od 30. 6. 2018 do 11. 12. 2020, kdy byl vydán derogační nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 -, pak soud uzavírá, že v tomto nesprávný úřední postup shledávat nelze. Žalovaná, jakožto subjekt spravující Centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů vystupuje v pozici orgánu moci výkonné a v době do 11. 2. 2020 postupovala beze všech pochybností dle platných a účinných právních předpisů, konkrétně podle § 14b odst. 1 a), b) a c) zákona o střetu zájmů. V tomto období ještě nebylo Ústavním soudem deklarováno, že tato zákonná úprava je protiústavní, a po žalované, jakožto orgánu moci výkonné, je nutno požadovat právě to, aby postupovala v souladu s platnými a účinnými předpisy, když nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby v případě, že by dospěla k závěru o protiústavnosti konkrétní zákonné úpravy, podle této ze své vůle sama nepostupovala. Zde je třeba činit právě rozdíl od postupu orgánů moci soudní, kterým výslovně Ústava v čl. 95 odst. 2 dává možnost, resp. povinnost posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána možnost, resp. povinnost předložit věc Ústavnímu soudu. Takovéto povinnosti, či oprávnění orgány moci výkonné však nemají a je tak naopak zcela správným úředním postupem, pokud se řídí platnou a účinnou právní úpravou. Závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9Ad 173/2020-32 pak vycházejí právě z tohoto, když konstatují, že Nejvyšší správní soud je orgánem moci soudní, který k derogačnímu nálezu Ústavního soudu je povinen přihlížet i v době, kdy zrušení předmětné právní úpravy ještě není účinné, a to právě s odkazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy a z něj plynoucí povinnosti soudů posuzovat v rámci své činnosti i případný rozpor zákonů s předpisy ústavními. Takovéto postavení však žalovaná neměla, tedy v situaci, kdy zveřejňovala oznámení v Centrálním registru oznámení v době do vydání derogačního nálezu (11. 2. 2020) tak postupovala plně dle platné a účinné právní úpravy (nezpochybněné) a její postup tak byl řádným a nenaplňuje odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu.

25. Pokud jde o druhou část tvrzení ohledně nesprávného úředního postupu na straně žalované, tj. konkrétně postup žalované, která zveřejňovala oznámení dle zákona o střetu zájmů v Centrálním registru těchto oznámení v době od vyhlášení derogačního nálezu, tj. od 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020, kdy žalovaná s tímto fakticky přestala, když oznámení nadále zveřejňovala až na základě předchozí individuální žádosti, nikoliv anonymně, nelimitovaně, jako tomu bylo do té doby, pak ani v tomto postupu soud nesprávný úřední postup neshledal.

26. Soud v tomto směru vychází zejména ze závěrů přijatých Ústavním soudem ve stanovisku sp. zn. Pl ÚS-st 31/10 ve kterém Ústavní soud dovodil, že v případě rozhodnutí Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis, dochází k tomuto zrušení nikoliv od počátku, tedy nikoliv ex tunc, nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí, a pokud by tak neučinil, pak až dnem publikace ve Sbírce zákonů. Tedy ke zrušení právního předpisu dochází s účinky ex nunc, tedy od stanoveného okamžiku. Ústavní soud přitom má možnost, za situace, kdy má za to, že derogační nález je natolik zásadním pro ochranu ústavnosti, zajistit jeho vykonatelnost ještě před datem vyhlášení ve Sbírce zákonů, což však musí výslovně do svého rozhodnutí zakotvit. Ústavní soud pak uzavřel, že zrušení právního předpisu pro futuro se projevuje právě i tím, že v případě, kdy Ústavní soud využije možnosti posunout okamžik vykonatelnosti svého nálezu až na budoucí dobu, pak se po dobu takovéhoto odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovouto úpravu aplikovat. Ústavní soud k tomuto doplnil, že státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto staly vykonatelnými. Ústavní soud poté v tomto směru ještě zdůraznil, že zrušení určité právní úpravy, jakožto protiústavní, ještě neznamená revizi individuálních právních aktů, která byla založena právě na aplikaci neústavního předpisu.

27. V kontextu posuzované věci je tak zřejmým, že pokud Ministerstvo spravedlnosti ve vztahu ke všem žalobcům i v době po 11. 2. 2020, kdy došlo k vyhlášení derogačního nálezu, nadále postupovalo dle § 14b odst. 1, písm. a) b) a c) zákona o střetu zájmů a oznámení v Centrálním registru nadále zveřejňovalo dle tohoto ustanovení v neomezeném, nelimitovaném rozsahu, umožňujícím anonymní přístup, pak byl postup Ministerstva spravedlnosti řádným, neboť jakožto orgán moci výkonné nebylo ministerstvo oprávněno samo dospět k závěru, že bude předčasně aplikovat právní důsledky derogačního nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 38/17 ještě před datem 31. 12. 2020, k němuž byla tato účinnost samotným Ústavním soudem zrušena. Opačný závěr by byl v rozporu se závěry Ústavního soudu přijatými v tomto nálezu i výše citovaném stanovisku (sp. zn. Pl ÚS-st 31/10), a rovněž by se možnost odkladu vykonatelnosti derogačních nálezů stala nadbytečnou, pokud by orgány moci výkonné měly povinnost podle těchto nálezů postupovat ještě před datem jejich účinnosti.

28. V této souvislosti je pak třeba vyjít nejen z argumentace obsažené v odůvodnění citovaných rozhodnutí a stanovisek Ústavního soudu, ale např. i z argumentace, obsažené v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 9As 173/2020. Z těchto se pak především podává, že v posuzovaném případě dochází ke střetu dvou zájmů, konkrétně zájmu na kontrole činnosti veřejných funkcionářů a zájmu na ochraně jimi poskytovaných informací. V tomto případě Ústavní soud dospěl k závěru, že dochází sice k porušení práva na ochranu informací, nicméně, že je zde i další zásadní zájem, spočívající v zachování možnosti kontroly činnosti veřejných funkcionářů, právě prostřednictvím podávaných oznámení, přičemž je třeba zdůraznit, že je to právě a pouze Ústavní soud, který je oprávněn posuzovat soulad zákonů s ústavními předpisy a právě Ústavní soud při vyhodnocení kolize těchto dvou zájmů dospěl k závěru, že pro ochranu Ústavou garantovaných práv je dostačující, pokud dojde ke zrušení předmětného ustanovení až k 31. 12. 2020.

29. Nelze pak tedy nesprávný úřední postup na straně Ministerstva spravedlnosti, jakožto orgánu moci výkonné, spatřovat v tom, že nešel ve svém chování ještě nad rámec závěrů Ústavního soudu a střet těchto dvou zájmů nevyhodnotil jinak než Ústavní soud, konkrétně ve prospěch ochrany informací veřejných funkcionářů, a to tím, že by aplikoval účinky derogačního nálezu ještě před Ústavním soudem stanovenou vykonatelností.

30. Ze všech těchto důvodů tak tedy soud dospěl k závěru, že na straně žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ani pokud se i v době od vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu, tj. ode dne 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020, fakticky řídil platnou a účinnou úpravou § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů i za situace, kdy toto ustanovení bylo již zrušeno, avšak až s účinky k 31. 12. 2020.

31. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že dne 6. 11. 2020 žalovaná fakticky začala informace poskytovat v omezeném rozsahu, neboť předmětem posouzení zdejšího soudu je to, zda byla žalovaná oprávněna oznámení zveřejňovat způsobem dosavadním, což jak uvedeno do 31. 12. 2020 možné bylo. To, že fakticky žalovaná způsob zveřejňování omezila ještě před tímto datem, samo nemůže založit závěr o tom, že dosavadní postup žalované byl nesprávným, když zejména z tiskové zprávy se podává, že žalovaná k tomuto přistoupila z důvodu faktické nevymahatelnosti sankcí za přestupky, které jsou spojeny s nepodáním oznámení z důvodu obavy o ochranu soukromí, tedy vlastně v zájmu toho, aby nadále docházelo k zveřejňování oznámení, neboť jinak by s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu veřejní funkcionáři nemohli být sankcionováni za nepředložení oznámení, tedy by tato fakticky nemuseli vůbec podávat (nebyla by za porušení vymahatelná sankce). Za dané situace se v kontextu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9As 173/2020 jeví tento postup žalované k 6. 11. 2020 rovněž jako řádným a neodůvodňuje závěr o tom, že dosavadní postup by byl postupem nesprávným.

32. Vzhledem k tomu, že tak soud dospěl k závěru, že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, pak není splněna podmínka existence odpovědnostního titulu, a to ani u jednoho ze žalobců, a soud proto žaloby všech žalobců, ve všech jimi uplatněných nárocích (omluva, finanční satisfakce) v celém rozsahu zamítl.

33. Dalším plnohodnotným důvodem pro zamítnutí všech žalobci uplatněných nároků je skutečnost, že žalobci neunesli povinnost tvrzení ve vztahu k zásahům, k nimž u nich tvrzeným nesprávným úředním postupem došlo, resp. mělo dojít. V případě tohoto požadavku na zadostiučinění za nesprávný úřední postup je totiž povinností žalobce tvrdit konkrétní zásahy v osobnostní sféře, které nastaly v souvislosti s tvrzeným odpovědnostním titulem. Vznik újmy se v tomto případě nepresumuje, tomu tak je pouze u újmy vyvolané délkou řízení nebo u notoriet, tj. zcela jednoznačných situací vyvolávajících de facto u jakékoli třetí osoby tutéž újmu, což tato situace rozhodně není. Žalobci se k jednání nařízeného na den 11. 4. 2022 bez omluvy nedostavili, soud jednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v jejich nepřítomnosti, a žalobci tak nemohli být soudem ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučeni o povinnosti tvrdit konkrétní zásahy. Žalobci tak v tomto směru nedoplnili žádná skutková tvrzení, ani důkazní návrhy. Ve vztahu ani k jednomu ze žalobců tak není splněn požadavek na dostatečně určité skutkové tvrzení, pokud jde o zásahy do osobnostní sféry daného žalobce tak, aby tyto soudem mohly být podrobeny dokazování. Nad rámec tohoto neurčitého žalobního tvrzení pak ani jeden ze žalobců neoznačil důkazy, kterými by i jen obecně tvrzené osobnostní zásahy chtěl prokazovat. Skutková tvrzení všech žalobců jsou tak neurčitá a nelze k nim vést konkrétní dokazování. Soud tedy uzavírá, že žádný z žalobců navíc neunesl povinnost tvrzení ve vztahu k zásahům vyvolaným tvrzeným nesprávným úředním postupem v jejich osobnostní sféře. Nesplnění povinnosti tvrdit tyto konkrétní zásahy je pak dalším plnohodnotným důvodem pro zamítnutí žaloby každého ze žalobců, neboť nebyla prokázána konkrétní újma na straně žádného ze žalobců. Vznik škody/újmy je přitom druhou z nezbytných podmínek pro vznik odpovědnosti na straně státu, bez níž nemůže být žaloba úspěšnou.

34. S ohledem na to, že soud dospěl k závěru, že ve věci není dán odpovědnostní titul, ani není dostatečně tvrzena újma, se pak soud nezabýval otázkou příčinné souvislosti.

35. V souzeném případě tak byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba každého ze žalobců v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal ve vztahu ke každému ze žalobců náhradu nákladů řízení, a to takto: ve výši 1 režijního paušálu 300 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř. za písemné vyjádření ke každé ze žalob před spojením řízení dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve výši 1/11 režijních paušálů za úkony učiněné po spojení věci, konkrétně šlo o 2 úkony (příprava a účast na soudním jednání), tedy celkem 600 Kč, tj. na každého žalobce připadá 54 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny) Souhrnná výše nákladů připadajících na jednoho žalobce tak tedy činí 354 Kč. Jejich zaplacení uložil soud neúspěšným žalobcům ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.

Poučení