70 Co 194/2022- 117

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců JUDr. Renaty Polákové a Mgr. Zdeňka Lehovce v právní věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] c) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] d) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] e) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] f) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] g) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] h) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] ch) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] i) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] j) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] všichni zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení částky 11 x [částka] a o omluvu, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum] [anonymizována dvě slova], č. j. 10 C 186/2021-83, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení v částce [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala uložit žalované povinnost poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy, jakož i zaplacení částky [částka] (výrok I.), kterou se žalobkyně a) domáhala uložit žalované povinnost poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy, jakož i zaplacení částky [částka] (výrok II.), kterou se žalobce c) domáhal uložit žalované povinnost poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy, jakož i zaplacení částky [částka] (výrok III.), kterou se žalobce d) domáhal uložit žalované povinnost poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy, jakož i zaplacení částky [částka] (výrok IV.), kterou se žalobce e) domáhal uložit žalované povinnost poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy, jakož i zaplacení částky [částka] (výrok V.), kterou se žalobkyně f) domáhala uložit žalované povinnost poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy, jakož i zaplacení částky [částka] (výrok VI.), kterou se žalobkyně g) domáhala uložit žalované povinnost poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy, jakož i zaplacení částky [částka] (výrok VII.), kterou se žalobkyně h) domáhala uložit žalované povinnost poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy, jakož i zaplacení částky [částka] (výrok VIII.), kterou se žalobkyně ch) domáhala uložit žalované povinnost poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy, jakož i zaplacení částky [částka] (výrok IX.), kterou se žalobkyně i) domáhala uložit žalované povinnost poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy, jakož i zaplacení částky [částka] (výrok X.), a kterou se žalobce j) domáhal uložit žalované povinnost poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy, jakož i zaplacení částky [částka] (výrok XI.), každému ze žalobců a) až j) uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výroky XII. – XXII.).

2. Žalobci a), b), c), d), e), f), g) a ch) vykonávali funkci starostů svých obcí, žalobci h) a j) funkci místostarostů a žalobkyně i) funkci členky rady. Svými žalobami se domáhali náhrady nemajetkové újmy v částce [částka] a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o jejich majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejich působení jako veřejných funkcionářů, čímž mělo docházet k setrvalému porušování práv na ochranu jejich soukromí. Protiústavnost novel stvrdil Ústavní soud v nálezu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále také jen„ nález“). Pochybení žalované spatřovali v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli k shora vyjmenovaným údajům žalobců, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejich práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Žalobci dále ve svých žalobách odkazovali na ochranu soukromí zakotvenou na zákonné úrovni v § 81 odst. 2 a § 90 občanského zákoníku. Ke vzniku újmy docházelo u žalobců od září 2017 do listopadu 2020 zveřejněním oznámení o majetku za roky 2017, 2018 a 2019.

3. Z provedených důkazů a z nesporných tvrzení účastníků soud prvního stupně zjistil, že na žalobce se jakožto na veřejné funkcionáře se vztahovala povinnost podání oznámení o majetku dle zákona o střetu zájmů. Žalovaná jakožto orgán spravující dle zákona o střetu zájmů centrální registr oznámení zveřejnila v centrálním registru oznámení o majetkových poměrech žalobců, a to konkrétně v období od září 2017 do [datum], kdy byl do registru oznámení ničím neomezený přístup. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne [datum], dospěl k závěru, že jsou-li údaje o majetku komukoli zpřístupňovány anonymně a bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu), jde o zásah do práva na informační sebeurčení, jež neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Ústavní soud proto zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] 2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne [datum].

4. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobci se nemohou svého nároku domáhat podle občanskoprávních předpisů vztahujících se k ochraně osobnosti, ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny, neboť k jejich újmě mělo dojít při výkonu veřejné moci. Uplatněný nárok je tedy nutné posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že v daném případě k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo a uplatněný nárok není důvodný. Při své argumentaci rozlišil dvě období, první před vyhlášením nálezu Ústavního soudu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, a druhé po vyhlášení tohoto nálezu. Ohledně prvního období před vyhlášením nálezu konstatoval, že žalované nelze ničeho vytýkat, neboť jako orgán spravující centrální registr oznámení, nemůže sama hodnotit, zda byl zákon (či jeho části) v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Postup žalované spočívající plošném zveřejnění oznámení v souladu se zákonem o střetu zájmů, jenž byl teprve následně shledán protiústavním, nemohl být dle soudu prvního stupně nesprávným úředním postupem. Pokud šlo o následující období od [datum] do [datum], kdy žalovaná již měla informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, soud prvního stupně uvedl, že Ústavní soud v nálezu odložil vykonatelnost svého nálezu do [datum], a až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Proto ani v následujícím období neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu. Na tomto závěru soudu prvního stupně nezměnila nic ani skutečnost, že dne [datum] žalovaná fakticky začala informace poskytovat v omezeném rozsahu, neboť předmětem posouzení bylo v tomto případě to, zda byla žalovaná oprávněna oznámení zveřejňovat způsobem dosavadním, což až do [datum] možné bylo. To, že fakticky žalovaná způsob zveřejňování omezila ještě před tímto datem, samo nemůže dle soudu prvního stupně založit závěr, že dosavadní postup žalované byl nesprávným. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neshledal existenci nesprávného úředního postupu, nebyl splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu, a proto žalobu zamítl v obou nárocích na finanční satisfakci za nemajetkovou újmu i na omluvu.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci včasné odvolání. Namítali, že je nepřijatelné, aby pod záminkou různých interpretací tzv. norem jednoduchého práva byla ústavně zaručená práva, jichž se žalobci žalobou dovolávají, oslabena nebo dokonce vypnuta. Připomněli, že do září 2017 byla úprava zákona o střetu zájmu odlišná, teprve novela provedená zákonem [číslo] [rok] umožnila anonymní přístup k podaným oznámením, který mimo jiné představoval bezpečnostní riziko pro osoby, které informace o svém soukromí poskytovaly. Žalobci s odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS, z něhož obsáhle citovali, setrvali na názoru, že stát je odpovědný za to, že jejich ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo porušeno. Vyjádřili přesvědčení, že v čl. 7 a čl. 10 odst. 3 Listiny jsou zakotvena práva, která jsou přímo aplikovatelná bez potřeby zákonné úpravy. Žalobci vytyčovali paralely s hypotetickou legalizaci mučení ve vazebních věznicích či v prolomení listovního tajemství, které by byly následně z hlediska své legalizace shledány protiústavními, přičemž dovozovali ve své věci stejnou míru nepřípustnosti a zásah do ústavně zaručených práv tam, kde obě uvedená práva měla zásadně shodné postavení. Dle přesvědčení žalobců byla odložená vykonatelnost stanovena pro Parlament ČR, aby protiústavní normu nahradil, nikoli pro žalovanou, aby mohla dále porušovat ústavní práva žalobců. Žalobci zdůraznili, že podali žalobu na ochranu osobnosti, nesdílí proto závěr soudu prvního stupně, že v úvahu připadá pouze aplikace zákona č. 82/1998 Sb. Dle žalobců se nelze odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát ve svém důsledku neodpovídá, žalovaná musí v právním státě přijmout odpovědnost za protiústavní plošné a přímé zveřejňování podaných oznámení, omluvit se a poskytnout náležité zadostiučinění. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě plně vyhověl.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry soud prvního stupně, a to jak skutkovými, tak právními. Zdůraznila, že je dle čl. 2 odst. 3 Ústavy v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný, a v postavení moci výkonné nemá legální prostor pro posouzení protiústavnosti předpisu, který aplikuje. Pokud po [datum] omezila plošný přístup do centrálního registru oznámení, činila tak s motivací zajistit dodání oznámení veřejných funkcionářů za účelem jejich kontroly dle zákona o střetu zájmů, který byl shledán ústavně souladný. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Žalobci reagovali na vyjádření žalované replikou, v níž setrvali na všech svých stanoviscích a kladli důraz na to, že postupem žalované bylo zasaženo do jejich práva na soukromí. Přitom soukromí představuje jeden ze stěžejních prvků svobody jednotlivce, která patří mezi nejdůležitější hodnoty demokratického státu.

8. Odvolací soud na základě odvolání žalobců přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud musí předeslat, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc správně posoudil i po stránce právní. Své skutkové závěry také srozumitelně a přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku.

10. Zákonem [číslo] 2017 Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, mimo jiné v § 14b odst. 1 tak, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

11. Zákonem [číslo] 2018 Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon střetu zájmů mimo jiné v § 14b odst. 1 tak, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

12. Obě citované novelizace pak byly zrušeny k [datum] nálezem Ústavního soudu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, dle kterého:„ I. Zásah do soukromí je méně intenzivní v situaci, kdy veřejný funkcionář musí oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, na rozdíl od situace, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího„ věcí veřejnou“, tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení. [obec] širší okruh osob a bez omezení se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů. II. Má-li být cílem nahlížení do registru prevence či odhalení střetu zájmů, resp. zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci, nikoli pouhé uspokojení osobní zvědavosti, či dokonce zjišťování informací pro účely nezákonné či jinak nepřípustné, nelze považovat formální bariéru v podobě podání individuální žádosti za překážku, která by naplnění uvedeného účelu bránila. Poskytováním údajů z registru na žádost je zároveň dostatečně naplněna i preventivní funkce zpřístupňování údajů, tedy vědomost veřejných funkcionářů o možnosti kohokoli, kdo se identifikuje, zjistit údaje z registru oznámení a případný střet odhalit. III. Pokud se stát rozhodne zavést centrální registr oznámení, a namísto 6 500 evidenčních míst vytvoří jedno centrální, nemůže případné náklady či administrativu spojenou s rozsahem takto vzniklé agendy, tedy např. právě s poskytováním údajů na žádost, vyřešit tím, že většinu údajů plošně zveřejní, čímž se vyřizování žádostí vyhne. Měla by totiž důsledně platit zásada, že stát má ukládat jen takové povinnosti, jejichž dodržování je schopen též kontrolovat a vymáhat.“ 13. Jak bylo v řízení před soudem prvního stupně zjištěno, žalobci plnili povinnost dle zákona o střetu zájmů podáním majetkových přiznání, ke kterým byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup, což následně zhodnotil Ústavní soud jako nepřiměřený zásah do soukromí a takovou právní úpravu označil za protiústavní s tím, že vykonatelnost nálezu nastala uplynutím dne [datum]. Žalovaná ústavně nekonformní způsob zveřejňování oznámení v podobě dálkového a ničím neomezeného přístupu omezila dne [datum] v bezprostřední reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 173/2020, aby zamezila situaci, kdy nedodržení povinnosti podat oznámení o majetku nestíhala možnost uložení sankce.

14. Žalobci tvrdili, že postupem žalované došlo k zásahu do jejich práva na soukromí a informační sebeurčení chráněných čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny v době od září 2017 do [datum], kdy v době od [datum] do [datum] se tak navíc dělo s vědomím protiústavnosti zákona, který byl nadále žalovanou aplikován.

15. Podle čl. 36 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (odst. 3). Podmínky a podrobnosti upravuje zákon (odst. 4). Tímto zákonem je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Tento zákon umožňuje odškodnit zásah do osobnostních práv poškozeného ve specifické situaci, tj. došlo-li ke vzniku újmy v důsledku výkonu státní moci (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015). Státním orgánem se má na mysli orgán moci výkonné nebo soudní. Zákonodárná činnost nepředstavuje úřední postup ani rozhodnutí, a proto za újmu způsobenou legislativní činností stát neodpovídá s výjimkou porušení práva Evropské unie nebo zřetelného zásahu do základních práv.

16. Je pravdou, že starší judikaturou byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku. Tato praxe ale byla překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněném ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek pod [číslo] podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb., je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. Soud prvního stupně zcela v intencích citované judikatury dovodil, že žalobci se svého nároku nemohou domáhat podle občanskoprávních předpisů vztahujících se k ochraně osobnosti, ale toliko dle speciálního zákona č. 82/1998 Sb.

17. Za nesprávný úřední postup přitom nelze považovat zákonodárnou činnost Parlamentu, a proto pochybení v jejím rámci (vydání protiústavní normy) nezakládá odpovědnost státu za tím vzniklou újmu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 25 Cdo 1210/2009). V případě činnosti moci zákonodárné, stát odpovídá toliko za situace, kdy nejde o vlastní zákonodárnou (normotvornou) pravomoc (takovou situací může být například správní činnost související se zákonodárnou pravomocí, například otázka vyhlášení nesprávné verze právního předpisu, jak Ústavní soud dovodil v nálezu sp. zn. I. ÚS 245/98).

18. Soud prvního stupně zcela správně vysvětlil, proč nelze v postupu žalované, která aplikovala postup daný účinnou právní normou, shledat nezákonný postup dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Jím nastíněné závěry mají plné zastání i v judikatuře, především ve stanovisku Ústavního soudu Pl. ÚS-st. [číslo] ze dne [datum] [anonymizováno] [rok] Ústavní soud využil možnosti zrušit neústavní část zákona o střetu zájmů nikoli současně s vyhlášením svého nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, ale až k [datum] Ústavní soud konstatoval, že veřejná kontrola nad výkonem funkce starosty a povinnost podávat oznámení o majetku je sama o sobě legitimní a s ústavním pořádkem souladná, nesouhlasil pouze s bezbřehou možností nahlížet do podaných oznámení. Je nepochybné, že pokud by byl zásah do práv veřejných funkcionářů natolik silný, aby představoval enormní porušení zaručených práv, nemusel Ústavní soud odložit účinnost svého nálezu, ale mohl příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů zrušit s okamžitou účinností vyhlášením nálezu. Nelze tak spekulovat, jak činí žalobkyně, o hypotetické legalizaci mučení ve vazebních věznicích či o prolomení listovního tajemství. Pokud tedy žalovaná po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, ale před jeho účinností ještě oznámení o majetku zveřejňovala, nelze to považovat za její nesprávný postup, neboť tak činila stále v souladu s účinnou právní normou.

19. Odvolací soud musí nad rámec uvedeného ještě zmínit, že žalobci ani ve svých žalobách, kromě obecných tvrzení o zásahu do práv nijak nekonkretizovali, jak intenzivně je zasáhl a jak se projevil postup žalované v jejich osobní sféře. Obecně platí, že každý veřejný funkcionář musí být vnitřně (je-li poctivým a čestným) s kontrolou veřejnosti z hlediska možného střetu zájmů, klientelismu a korupce ztotožněn a do jisté míry jí být v rovině výkonu veřejných funkcí nakloněn. V tomto aspektu lze od veřejného funkcionáře očekávat vyšší míru odolnosti při nikoliv zcela šetrném zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti. I po zásahu Ústavního soudu stále dle zákona o střetu zájmů platí, že citlivé informace se mají dostat každému, kdo o ně požádá. Způsob, jakým tak učiní – tj. zda anonymně či adresně, je sice z hlediska odpovědnosti tazatele při zneužití informací odlišný, nicméně z hlediska výsledku – tj. přijetí požadovaných informací - je stejný. Lze si představit, že aplikací protiústavního zákona by mohlo dojít u konkrétní osoby ke vzniku újmy, která by mohla souviset s plošným zveřejněním citlivých informací a která by se následně promítla např. do zhoršených sociálních vztahů (v rodině, mezi přáteli, známými, v komunitě apod.). Žalobci však žádný takový konkrétní zásah nepopsali. V předžalobní výzvách, které žalobci zaslali žalované (a i v žalobách), všichni shodně uváděli, že veřejnou funkci vykonávají ve svém volném čase ve snaze rozvíjet svou obec, a namísto ocenění za tuto činnost byli hrozbou sankcí donuceni k „ majetkovému striptýzu“. Tato frustrace žalobců je sice lidsky pochopitelná, avšak mírou intenzity zásahu ve spojení s klíčovým významem podaných oznámení nepostačuje k závěru, že ze strany státu došlo k porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení, které by způsobilo na straně žalobců nemateriální újmu. Satisfakce se žalobcům navíc nepochybně dostalo již tím, že došlo ke zrušení ústavně nekonformních zákonných ustanovení zákona o střetu zájmů, kdy jejich ústavně garantovaná práva jsou napříště šetřena.

20. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil, včetně správného a výsledku řízení odpovídajícího výroku o náhradě nákladů řízení.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení procesně úspěšná, má proto právo na náhradu nákladů řízení, které tvoří paušální náhrada za jeden úkon (vyjádření k odvolání) ve výši [částka] dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb.