10 C 188/2024 - 258

Rubrum

Okresní soud v Semilech rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Erlebachovou ve věci žalobkyně: [jméno FO] bytem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A]. sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: [Anonymizováno] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2. [právnická osoba]., IČO: [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta D] sídlem [Adresa advokáta D] 3. [Anonymizováno] IČO: [IČO] sídlem [adresa] 4. [právnická osoba]., IČO: [Anonymizováno] sídlem [Adresa advokáta E] 5. [Anonymizováno], IČO: [IČO] sídlem [adresa] zastoupené advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] 6. [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupené advokátem [Jméno advokáta F] sídlem [Adresa advokáta F] 7. [právnická osoba]., IČO: [IČO] sídlem [Adresa advokáta G] zastoupená advokátem [Jméno advokáta H] sídlem [Adresa advokáta H] 8. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] 9. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] 10. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta I] sídlem [Adresa advokáta I] 11. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta J] sídlem [Adresa advokáta J] 12. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta K] sídlem [Adresa advokáta K] 13. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] 14. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] 15. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] 16. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] 17. [právnická osoba]., IČO: [IČO] sídlem [adresa] 18. [právnická osoba]., IČO: [IČO] sídlem [adresa] 19. [právnická osoba]., IČO: [IČO] sídlem [adresa] 20. [právnická osoba]., IČO: [IČO] sídlem [adresa] 21. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] 22. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] 23. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] 24. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] 25. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] 26. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] 27. [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta L] sídlem [Adresa advokáta L] o žalobu dle ust. § 246 o. s. ř. proti rozhodnutí [právnická osoba] takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud projednal věc vedenou před [Anonymizováno] a v ní znovu rozhodl a nahradil rozhodnutí uvedeného správního orgánu ze dne 8. 8. 2024, sp. zn.: [spisová značka], č. j.: [spisová značka] tak, že by určil, že žalobkyně je vlastníkem nemovitých věcí specifikovaných v přílohách citovaného rozhodnutí.

II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalovaným č. 1, 2, 5, 6, 7, 10, 11, 12, 15, 16, 18, 21, 25 a 27 náklady řízení ve výši: a) 15 839,23 Kč 1. žalované, b) 27 649,37 Kč 2. žalované, c) 10 140 Kč 5. žalovanému, d) 17 830 Kč 6. žalovanému, e) 17 830 Kč 7. žalované, f) 33 556 Kč 10. žalované, g) 22 797,75 Kč 11. žalované, h) 22 797,75 Kč 12. žalované, i) 25 255,68 Kč 15. žalované, j) 1 144 Kč 16. žalovanému, k) 1 956 Kč 18. žalovanému, l) 1 144 Kč 21. žalované, m) 1 144 Kč 25. žalovanému, n) 29 677,24 Kč 27. žalovanému, a to v případě žalovaných č. 1, 2, 5, 6, 7, 10, 11, 12, 15, 21 a 27 k rukám jejich právních zástupců.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní na jedné straně a žalovanými č. 3, 4, 8, 9¸13, 14, 17, 19, 20, 22, 23, 24 a 26 na druhé straně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení podle žaloby podané žalobkyní dne 8. 10. 20024 byl její požadavek na to, aby soud ve smyslu § 244 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) znovu projednal v občanském soudním řízení věc, ve které bylo před [Anonymizováno] (dále případně jen „Úřad“) vydáno dne 8. 8. 2024 rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], č. j.: [spisová značka] (dále případně jen „Rozhodnutí“), a aby po požadovaném projednání věci vydal rozhodnutí, kterým by Rozhodnutí nahradil tak, že by určil, že žalobkyně je vlastníkem nemovitých věcí (pozemků) specifikovaných v přílohách citovaného rozhodnutí parcelními čísly původního pozemkové katastru (PK) a čísly původních knihovních vložek, výměrami a názvy katastrálních území. Předmětným Rozhodnutím totiž Úřad rozhodl tak, že žalobkyně vlastníkem zmíněných nemovitých věcí není. Úřad však poučil žalobkyni, že může proti Rozhodnutí podat dle páté části o. s. ř. žalobu ve lhůtě dvou měsíců od doručení Rozhodnutí, tedy od data 8. 8. 2024. Žalobkyně se rozhodla využít této možnosti a v plném rozsahu napadla Rozhodnutí, žádala, aby soud věc projednal v tzv. plné jurisdikci. Žalobu odůvodnila (v ní samotné, dále jejím doplněním ze dne 13. 11. 2024, dále též u jednání 15. 4. 2025) tvrzením, že na svých právech byla žalobkyně Rozhodnutím dotčena tak, že její vlastnické právo k předmětným nemovitostem „bylo zamítnuto“, přičemž Rozhodnutí bylo výsledkem restitučního sporu, ve kterém se posuzovala oprávněnost nároku na vydání předmětných nemovitostí právním nástupcům (aktuálně žalobkyni) původního vlastníka [jméno FO] (nar. [datum], zemř. [datum] – dále v odůvodnění tohoto rozsudku případně jen „původní vlastník“), kterému byly předmětné nemovitosti konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Žalobkyně vyzdvihla, že při posuzování oprávněnosti restitučního nároku se musí zkoumat splnění podmínky státního občanství žadatele o vydání nemovitostí. Rozhodnutí přitom přímo navazuje na závěry řízení vedeného u [právnická osoba] ve věci zachování československého státního občanství (dále v odůvodnění rozsudku případně jen „čsl. občanství“) původního vlastníka, v němž ministerstvo uzavřelo, že přestože původní vlastník dle Ministerstva vnitra splnil první i druhou podmínku § 2 odst. 1 dekretu (Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské), tj. věrnost Československé republice a absence provinění proti českému a slovenskému národu, nevyhovělo Ministerstvo vnitra jeho žádosti o zachování čsl. občanství“. Ministerstvo zdůvodnilo zamítnutí žádosti o zachování čsl. občanství tím, že správní orgány v roce 1945 meritorně nerozhodly o žádosti původního vlastníka o zachování čsl. občanství. Přestože tedy ministerstvo konstatovalo splnění výše zmíněných podmínek na straně původního vlastníka pro zachování čsl. občanství, pak dle žalobkyně dalo přednost formálnímu nedostatku ze strany tehdejšího správního orgánu a takový nedostatek připsalo k tíži žalobkyně. Následně Úřad ve svém Rozhodnutí nepřihlédl k tomu, že byly splněny faktické podmínky pro vydání předmětných nemovitostí. Úřad neprovedl vlastní posouzení věci, toliko se opřel o skutečnost, že ministerstvo vnitra žádost o zachování čsl. občanství zamítlo; uvedené pak Úřad vedlo k závěru, že nemovitosti vydat nelze. Dle žalobkyně však posouzení oprávněnosti restitučního nároku představuje zásadní a komplexní právní otázku, která vyžaduje důkladné a pečlivé zhodnocení, v rámci kterého není přípustné omezit zjišťování skutkového stavu pouze na konstatování nesouladu mezi faktickým a formálním stavem, zejm. pokud takový nesoulad byl způsoben pochybením správního orgánu v roce 1945. Úřad takové komplexní posouzení neprovedl, nezohlednil širší kontext a důkladně neposoudil skutkový stav; Rozhodnutí je nesprávné a nezákonné pro jeho zmatečnost a nepřezkoumatelnost z důvodu absence řádného odůvodnění (odůvodnění pouze přejímá závěry jiných správních orgánů). V rámci jednání pak žalobkyně doplnila, že Úřad deklaroval ve svém Rozhodnutí, že se řídí zákonem č. 71/1967 Sb. správním řádem, avšak z Rozhodnutí se podává, že v mnoha ohledech postupoval podle novějšího správního řádu zák. č. 500/2004 Sb. Zmíněné právní předpisy však dle žalobkyně stojí na jiných zásadách zejm. ohledně principu vyhledávání materiální pravdy správním orgánem. Úřad si měl ve smyslu předchozího správního řádu přesně a úplně zjistit skutečný stav věci, obstarat si aktivně dostatek podkladů pro Rozhodnutí, zjišťovat stav jako skutečný. Oproti tomu se novější správní řád uchyluje jen k formulaci, že stav má být zjištěn bez jakýchkoli pochybností. Úřad se neměl spoléhat jen na rozhodnutí Ministerstva vnitra. Pokud žalovaní ve svých vyjádřeních (pozn. soudu – zmiňovaných dále v odst. 2 až 16 odůvodnění rozsudku) odkazují na judikaturu ohledně vázanosti správním rozhodnutím a správnosti správního aktu, pak dle žalobkyně jde o judikaturu z doby novější, kdežto ke staršímu správnímu řádu tato presumpce správnosti správního aktu nebyla judikována. Žalobkyně tak i v rámci soudního řízení žádala, aby si soud zcela sám posoudil předběžnou otázku týkající se podmínek pro zachování čsl. občanství původního vlastníka. V rámci toho navrhla provést mj. dokazování v podobě 15 čestných prohlášení vztahujících se k posouzení podmínek pro zachování tohoto občanství, přičemž předpokládala, že tato prohlášení měl Úřad k dispozici, byť to z odůvodnění Rozhodnutí nevyplývá. Vedle uvedeného zdůvodnění podané žaloby žalobkyně zmínila, že považuje za nezákonné rozhodnutí Ministerstva vnitra z 2. 8. 2024 č. j. [spisová značka] (pozn. soudu – vydané však nikoli v řízení o zachování čsl. státního občanství původního vlastníka, nýbrž v řízení o vydání potvrzení o státním občanství, a to konkrétně o návrhu žalobkyně na obnovu řízení), proto vůči němu podala rozklad, o kterém nebylo dosud rozhodnuto (ve vztahu k této argumentaci pak žalobkyně navrhla též přerušení řízení, o kterém však soud zamítavě rozhodl usnesením ze dne 16. 1. 2025, č. j. [spisová značka], vůči kterému nebylo – ani žalobkyní – podáno odvolání).

2. Žalovaný č. 27, tj. [právnická osoba] (dále příp. jen „[Anonymizováno]“), tedy státní orgán, v rámci jehož hierarchie je činný Úřad, který vydal Rozhodnutí, navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou, jelikož Rozhodnutí je správné. SPÚ se ohradil proti tvrzení žalobkyně, že v řízení, které předcházelo vydání Rozhodnutí, pochybil ohledně posouzení restitučního nároku žalobkyně tím, že údajně nepřihlédl k faktickému splnění podmínek pro vydání předmětných nemovitostí. [Anonymizováno] má za to, že jak posuzování skutkového stavu, tak zohledňování údajného širšího kontextu projednávané věci není v jeho pravomoci. Otázka posouzení zachování čsl. občanství ve smyslu § 2 odst. 1 Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě čsl. státního občanství osob národnosti německé a maďarské, je otázkou statusovou, přičemž 27. žalovaný ([Anonymizováno]) jako správní orgán nemůže posuzovat, měnit či dokonce vycházet z jiných závěrů než z těch, ke kterým došel orgán, který má v této věci výhradní pravomoc k rozhodnutí – zde Ministerstvo vnitra. S ohledem na povahu posuzované otázky (zachování čsl. občanství původního vlastníka) Úřad bez dalšího převzít závěry tohoto orgánu za daná. Státní občanství jako statusovou otázku není možné posuzovat v rámci jiných řízení nebo jinými orgány (než k tomu pravomocnými), protože má širší právní důsledky a zásadní význam pro právní postavení jednotlivce, když takový přístup se odráží i v závěrech soudů vyšší instance. Nejvyšší správní soud (pozn. soudu – dále příp. jen NSS ČR) opakovaně vyslovil, že otázky týkající se státního občanství musí být posouzeny výlučně v řízeních k tomu určených. Dále 27. žalovaný zdůraznil zásadu presumpce správnosti aktů veřejné moci, podle níž je na tyto akty třeba nahlížet jako na zákonné a věcně správné do doby, než budou (příp.) řádně odklizeny. K tomu žalovaný citoval např. rozsudek NSS ČR ze dne 4. 2. 2009, sp. zn.: [spisová značka], příp. rozsudek KS v Plzni z 27. 4. 2018, sp. zn. [spisová značka]. Citovaná zásada zajištuje stabilitu a právní jistotu umožňující jednotlivci i orgánům veřejné moci vycházet z předpokladu, že správní akty jsou správné a platné. Pokud by bylo možné otázky státního občanství posuzovat v jiných řízeních jako předběžnou otázku, vedlo by to k nestabilitě právního posouzení jednotlivců a k zásahům do jejich základních práv. Žalovaný je přesvědčen, že za skutkových okolností popsaných samotnou žalobkyní je (Úřad) vázán právním stavem zjištěným v rámci řízení o oprávněnosti restitučního nároku původního vlastníka, přičemž Rozhodnutí má oporu v § 57 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správním řádu, dle něhož je správní orgán (v řízení o oprávněnosti restitučního nároku) vázán rozhodnutím příslušného orgánu ve zmíněné statusové otázce, tj. ohledně státního občanství původního vlastníka. Žalovaný (Úřad) nemůže otázku státního občanství posoudit jinak, než ji příslušný orgán – Ministerstvo vnitra – posoudil, resp. ji nemůže posuzovat vůbec. Žalovaný pak poukázal na zamítavé rozhodnutí Ministerstva vnitra z 2. 8. 2024 č. j.: [spisová značka] stran restitučního nároku právního předchůdce žalobkyně (původního vlastníka), které nabylo právní moci již svým vydáním a které má žalovaný povinnost respektovat. Pokud nebude rozhodnutí o statusové otázce vydané Ministerstvem vnitra příp. zrušeno, je pro všechny včetně žalované závazné a nelze jej při rozhodování o jiných nárocích opomínat. V tomto kontextu se žalovaný vícekrát ohradil proti tvrzení žalobkyně, že v řízení předcházejícím vydání Rozhodnutí měl Úřad pochybit tak, že při posouzení restitučního nároku žalobkyně nepřihlédl k faktickému plnění podmínek pro vydání předmětných nemovitostí; posuzování osobního stavu – zde existence čsl. občanství – není v pravomoci žalovaného (Úřadu). Nad rámec uvedeného 27. žalovaný podotkl, že ačkoliv nemohl a fakticky ani neposuzoval popsanou statusovou otázku, když vyšel z rozhodnutí Ministerstva vnitra, pak přesto v rámci řízení vedeného Úřadem nezjistil žádnou skutečnost, která by snad měla vyvolat pochybnost ohledně správnosti či zákonnosti řízení vedeného o statusovém řízení před Ministerstvem vnitra. Zároveň [Anonymizováno] podrobně vylíčil časovou osu řízení souvisejících s restitučním nárokem původního vlastníka, a to mj. zmínkou o počátku – kdy nejprve v rámci řízení o restitučním nároku syn původního vlastníka, tj. [jméno FO]. uplatnil dne 25. 12. 1992 a 25. 8. 1993 takový nárok na předmětné nemovitosti (v důsledku úmrtí se nástupkyní v řízení stala jeho dcera – zde žalobkyně). 4. 8. 2009 tehdejší pozemkový úřad rozhodl o přerušení restitučního řízení na žádost žalobkyně a z důvodu probíhajícího řízení o zachování státního občanství původního vlastníka u Krajského úřadu pro [adresa] kraj, jenž v tomto ohledu rozhodl pod č. j.: [spisová značka]. Následně 18. 10. 2023 [Anonymizováno] (který řízení o restitučním nároku převzal) oznámil pokračování v řízení, avšak následně dne 22. 12. 2023 (rozhodnutím č. j.: [Anonymizováno] [č. účtu]) k návrhu žalobkyně řízení opět přerušil z důvodu podané kasační stížnosti proti rozsudku KS [adresa] – pobočky v [adresa] z 18. 5. 2022, č. j. [spisová značka]. Poté, kdy od uvedené kasační stížnosti rozhodl NSS ČR rozsudkem č. j. [spisová značka] dne 24. 5. 2024 tak, že ji zamítl, bylo pokračováno v restitučním řízení a vydáno Rozhodnutí o tom, že žalobkyně není vlastníkem předmětných nemovitostí. Zmínil i řízení o vydání potvrzení o zachování čsl. státního občanství ohledně původního vlastníka, které mělo dvě části. Konečně v rámci jednání konaného dne 15. 4. 2025 žalovaný ([Anonymizováno]) doplnil, že na projednávanou věc přiléhá usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]. Dle [Anonymizováno] totiž šlo o skutkově zcela obdobnou věc domnělé oprávněné osoby, jež se domáhala změny negativního rozhodnutí o jeho restitučním nároku. I v odkazovaném případě bylo ohledně takové osoby opakovaně vysloveno, že nebyla zachována podmínka státního občanství, příslušná osoba však také podávala návrhy na obnovu řízení či na vydání nového správního rozhodnutí. Byla zde řešena i otázka presumpce správnosti správního rozhodnutí. Žalovaný proto v tomto ohledu poukazoval i na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o očekávání obdobného rozhodnutí. Zdejší soud by neměl v projednávané věci státní občanství původního vlastníka již přezkoumávat, měl by být vázán rozhodnutím Ministerstva vnitra.

3. Samotný Úřad, kterému je ve smyslu § 250c odst. 2 o. s. ř. umožněno v rámci předmětného řízení dle části páté o. s. ř. mj. předkládat písemná vyjádření, považoval žalobu za nedůvodnou, nárok žalobkyně neuznával v žádné části. Poukázal na to, že původnímu vlastníku [jméno FO] (nar. [datum] a zemř. [datum]), jehož syn [jméno FO] v zákonné lhůtě dle zák. o půdě a zák. č. 243/1992 Sb. uplatnil o tehdejší Okresního úřadu [adresa], referátu Okresního pozemkového úřadu restituční nárok na předmětné nemovité věci (z knihovní vložky č. [hodnota] desek zemských – Panství [adresa]), byl majetek konfiskován dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel Českého a Slovenského národa. Aby mohl být předmětný – a výše popsaným způsobem konfiskovaný – majetek navrácen dle zák. o půdě a zák. č. 243/1992 Sb., musí oprávněná osoba splňovat podmínku neprovinění se proti čsl. státu a podmínku nabytí zpět občanství dle zák. č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zák. č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání čsl. státního občanství nebo zák. č. 34/1953 Sb., pokud se tak nestalo již Ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě čsl. státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Úřad zdůraznil (zjevně de facto shrnul ze svého Rozhodnutí), že z dokladů, které získal šetřením v archivech, a dále z rozhodnutí Ministerstva vnitra a z rozsudků soudů ve věci zachování čsl. občanství původního vlastníka, vyplývá sice, že tento se neprovinil proti čsl. státu, ale nesplnil další podmínku oprávněnosti nároku na navrácení majetku, tj. zachování čsl. občanství. Úřad ve svém vyjádření poukázal na důkazy v podobě dokladů z Okresního archivu [adresa], z archivu v [adresa] a Státního ústředního archivu v Praze, dále na rozhodnutí Ministerstva vnitra ze 7. 9. 2016 č. j. [spisová značka], rozhodnutí ministra vnitra z 30. 12. 2016, č. j. [spisová značka], rozsudek Městského soudu v [adresa] z 16. 4. 2019, č. j. [spisová značka], rozsudek NSS ČR ze 14. 2. 2020, č. j. [spisová značka], rozsudek Ústavního soudu z 28. 1. 2022, č. j. [spisová značka] a rozsudek NSS ČR z 30. 5. 2024, č. j. [spisová značka]. Úřad konečně připomněl, že před vydáním Rozhodnutí dal možnost všem účastníkům řízení, které vydání Rozhodnutí předcházelo, seznámit se s podklady pro rozhodnutí a k podkladům se vyjádřit. Do doby vydání Rozhodnutí mu nebyly doručeny žádné doklady, ani v řízení nevyšly najevo nové skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že původní vlastník získal zpět čsl. občanství. Úřad má zato, že dostatečně posoudil otázku čsl. státního občanství původního vlastníka; žalobkyně v řízení existenci takového občanství neprokázala, tím nebyla splněna základní podmínka pro oprávněnost restituce. 4. 1. žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Nejsou dány předpoklady pro vydání předmětných pozemků žalobkyni dle zák. o půdě, když původní vlastník nesplnil podmínku zachování čsl. státního občanství, tj. také jednu z podmínek k navrácení nemovitých věcí dle § 4 odst. 1 zákona o půdě. Z uvedeného stavu přitom správně vyšel i Úřad, a takový závěr odpovídá skutkovým zjištěním a právnímu posouzení provedenému před příslušným správním orgánem stran státního občanství. Rozhodnutí takového orgánu o statusové otázce pak bylo pro Úřad ve smyslu § 57 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb. závazné, Úřad z něj správně vyšel, otázku státního občanství nemohl sám řešit jinak. Žalovaný odkázal na shodné rozhodnutí NSS ČR stran zásady presumpce správního aktu, jako 27. žalovaný. Tato zásada ostatně platila i při rozhodování dle staršího správního řádu, bylo to v tomto směru judikováno. Ohledně státního občanství původního vlastníka byla vydána celá řada rozhodnutí, z nichž plyne, že z hlediska ústavního dekretu nebyla splněna třetí podmínka – útlaku nebo bojové činnosti. Původní vlastník sice skrýval nějaké osoby, ale další zákonné podmínky zjištěny nebyly. Dle prvního žalovaného by z rozhodnutí Ministerstva vnitra o státním občanství původního vlastníka měl vycházet i soud v projednávané věci, když je nepřípadné žalobkyní požadované přezkoumávání v tzv. plné jurisdikci. 5. 2. žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Poukázal na to, že Úřad založil své Rozhodnutí o tom, že žalobkyně není vlastníkem předmětných pozemků zejm. na závěrech, že restituční řízení se týkalo pozemků konfiskovaných původnímu vlastníku dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., že původní vlastník pozbyl čsl. občanství v souladu s § 1 Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., a to v roce 1939, kdy dle předpisů cizí okupační mocnosti nabyl německé státní občanství. V říjnu 1945 pak podal žádost o znovuzískání čsl. státní příslušnosti a v roce 1946 prostřednictvím své manželky žádost Ústřednímu národnímu výboru o zachování čsl. státního občanství; v dané věci však nebylo tehdejšími správními orgány meritorně rozhodnuto, s ohledem na což nevyhovělo Ministerstvo vnitra žádosti o zachování čsl. občanství. Původní vlastník tak nesplnil jednu z podmínek – zachování čsl. občanství – oprávněnosti nároku na navrácení nemovitých věcí stanovenou zákonem č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále případně jen „zákon o půdě“), tudíž Úřadu nezbylo, než žádost žalobkyně o vydání předmětných pozemků (určení vlastnického práva k nim) zamítnout. 2. žalovaný neshledával žalobu důvodnou, když Rozhodnutí považuje za zcela správné a v souladu s veškerými aplikovatelnými právními předpisy a rozhodovací praxí soudů. Úřad správně vyšel z toho, že pro vznik nároku na navrácení nemovitostí prostřednictvím restitučního řízení nebyly splněné všechny požadované podmínky, zejm. když původní vlastník nenabyl zpět čsl. státní občanství (ať již podle zák. č. 245/1948 Sb. o státním občanství osob maďarské národnosti, nebo podle zák. č. 194/1949 Sb. o nabývání a pozbývání čsl. občanství, nebo podle zák. č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají čsl. občanství, pokud se tak nestalo již Ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě čsl. státního občanství osob národnosti německé a maďarské) a nestal se tak oprávněnou osobou, která byl mohla žádat vydání předmětných pozemků. Proto ani žalobkyně o rozhodnutí o vlastnickém právu žádat nemůže. Žalovaný také zdůraznil, že z Rozhodnutí vyplývá, že otázka zpětného nabytí, resp. zachování čsl. občanství u původního vlastníka byla již řešena ze strany Ministerstva vnitra, dále též opakovaně přezkoumávána ze strany soudů (včetně Nejvyššího správního soudu ČR), přičemž správní orgány i soudy dospěly k závěru, že rozhodnutí Ministerstva vnitra o zamítnutí žádosti o vydání potvrzení o zachování občanství bylo správné. Podle žalovaného jsou nepřípadné námitky žalobkyně o údajném formalistickém přístupu ze strany Úřadu, jelikož ten řádně přezkoumal otázku naplnění podmínek pro vydání předmětných pozemků v rámci restitučního řízení. Žalobkyně nemůže úspěšně napadat správnost Rozhodnutí pouze z důvodů, že v paralelních řízeních zabývajících se nabytím/zachováním čsl. občanství původního vlastníka byla žalobkyně neúspěšná a že Úřad k takovým rozhodnutím přihlížel. Podle žalovaného Úřad přihlížel k rozhodnutím ohledně nabytí/zachování čsl. občanství původního vlastníka zcela správně, řádně příslušná rozhodnutí označil a jasně a logicky odůvodnil své závěry o tom, proč a s jakým výsledkem z nich čerpal. 6. 3. žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou, Úřad dle něj postupoval a rozhodl správně. S ohledem na to, že podle § 4 odst. 1 zákona o půdě je oprávněnou osobou státní občan, přičemž příslušné správní orgány (tj. Krajský úřad [adresa] kraje v 1. stupni a [právnická osoba] jako odvolací správní orgán, když poté otázka státního občanství byla přezkoumávána soudy všech stupňů, včetně Ústavního soudu) pravomocně rozhodli o nevyhovění žádosti o vydání potvrzení o čsl. občanství původního vlastníka, musel Úřad rozhodnout způsobem obsaženým v Rozhodnutí. Podle 3. žalovaného je vyloučeno, aby Úřad sám rozhodoval o státním občanství, neboť k tomu není věcně příslušný dle zákona č. 186/2013 Sb. o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů. Ani námitka žalobkyně ohledně projednávání věci Úřadem dle správního řádu z roku 1967 nemůže znamenat, že Úřad by měl sám rozhodnout o státním občanství; Úřad si naopak správně zjistil, jak příslušné orgány o státním občanství rozhodují. 7. 5. žalovaný navrhl zamítnou žalobu, plně se ztotožnil s vyjádřením žalovaného č. 27 – [právnická osoba] (odst. 2 odůvodnění rozsudku) a zdůraznil, že názor žalobkyně na to, že posouzení oprávněnosti restitučního nároku představuje zásadní a komplexní otázku, vyžadující důkladné a pečlivé zhodnocení, v rámci něhož není přípustné pouze konstatovat nesoulad mezi faktickým a formálním stavem, dále na to, že podle žalobkyně je závěr Úřadu vyjádřený v Rozhodnutí příliš formalistický, nepřezkoumatelný a neodpovídající potřebě komplexního posouzení, neodpovídá zákonu, a to konkrétně § 2 odst. 2 a § 57 odst. 3 zák. č. 500/2024 Sb. správního řádu. Dle žalovaného byla otázka státního občanství původního vlastníka, která je pro předmětnou věc stěžejní, dostatečně vypořádána, neboť se k ní vyjádřily četné orgány, včetně [právnická osoba], okresních a krajských soudů, Ústavního soudu ČR (sp. zn. [spisová značka]) a byly vydány 3 rozsudky Nejvyššího správního soudu ČR (č. j. [spisová značka], č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka]). Na uvedené závěry pak Úřad ve svém Rozhodnutí také plně odkázal. Je nepřiměřené a neopodstatněné požadovat po Úřadu, aby ve věci posouzení státního občanství původního vlastníka (jako rozhodné otázky pro opodstatněnost restitučního nároku) postupoval jinak, než že vzal v potaz rozhodnutí jiných a k posouzení státního občanství příslušných orgánů. 8. 6. a 7. žalovaný požadovali zamítnutí žaloby. Zdůraznili, že nepominutelnou podmínkou pro vznik žalobkyní uplatňovaného nároku je dle § 4 odst. 1 zákona o půdě je zachování čsl. státního občanství původního vlastníka, přičemž tato v projednávaném případě nebyla splněna. Žalovaní nespatřují formalistické a nepřezkoumatelné závěry Úřadu jen proto, že Úřad uvedl ve svém Rozhodnutí, že po posouzení všech dokladů došel k závěru, že původní vlastník nesplnil jednu z podmínek oprávněnosti nároku k vrácení nemovitých věcí … a to tím, že mu nebylo zachováno československé státní občanství; Úřad naopak jasně vyjádřil a ve svém Rozhodnutí uvedených podkladech spatřoval dostatečnou oporu pro konstatování citovaného nesplnění zásadní podmínky restitučního nároku. Ostatně Úřad ani nemohl rozhodnout o nároku žalobkyně jinak, jestliže se ne-/splněním předmětné podmínky (ne-/zachováním) čsl. státního občanství původního vlastníka vedle příslušných správních orgánů zabývaly i soudy, včetně Ústavního soudu. Pokud by se Úřad výsledky tohoto posouzení neřídil, byly by tím vyloučeny principy právního státu. Zároveň se tito žalovaní ztotožnili s argumentací žalovaných č. 16, 25 a 27. 9. 10. žalovaná také požadovala, aby žaloba byla zamítnuta. Rovněž zmiňovala nezbytnou podmínku pro vydání nemovitostí dle zákona o půdě – kdy oprávněnou osobou je pouze občan České republiky. Otázky potvrzení o zachování čsl. občanství původního vlastníka byly již – v neprospěch původního vlastníka – pravomocně rozhodnuty správními orgány i správními soudy. Přitom jediný pravomocný správní orgán k posuzování státního občanství (zachování státního občanství) je pouze Ministerstvo vnitra (ať již dle Ústavního dekretu prezidenta republiky z 2. 8. 1945, o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, tak dle zák. č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství, jakož i dle zák. č. 186/2013 Sb.). S ohledem na existující pravomocné rozhodnutí o žádosti o zachování čsl. občanství původního vlastníka v podobě zamítnutí této žádosti nemohou být splněny podmínky pro vydání nemovitostí, přičemž takové podmínky již nelze splnit ani v rámci soudního přezkumu Rozhodnutí vydaného Úřadem. Nové zkoumání otázky státního občanství v rámci předmětného řízení o přezkumu Rozhodnutí by podle 10. žalované představovalo porušení zásady presumpce správnosti správních rozhodnutí, o níž judikoval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn. [spisová značka], kde uvedl, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci … Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci; dále např. sp. zn. [spisová značka] nebo sp. zn. [spisová značka]). Dále žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], v němž Nejvyšší soud uvedl, že s ohledem na požadavek právní jistoty se tedy uplatňuje zásada presumpce správnosti aktů, podle níž jsou tyto akty považovány za bezvadné, tedy mající právní účinky, dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny; obdobně též rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]). Podle žalované tedy v případě, kdy žalobkyně de facto žádala, aby Úřad přezkoumával žádost o potvrzení státního občanství, jejíž přezkum je dle zákona ve věcné příslušnosti Ministerstva vnitra, pak nelze tomuto požadavku vyhovět, neboť postup by byl v rozporu se zákonem ústavním pořádkem. Při jednání žalovaná zdůraznila k přednesu žalobkyně (o odlišné úpravě zjišťování faktického stavu správním orgánem dle staršího a novějšího správního řádu), že žalovanou citovaná judikatura o zásadě presumpce správnosti správních rozhodnutí zjevně pochází z doby platnosti a účinnosti i staršího správního řádu. 10. 11. a 12. žalované požadovaly, aby byla žaloba zamítnuta, když jsou přesvědčené, že Rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Žalobkyně jen v obecné rovině tvrdí, že Úřad nedostatečně zohlednil širší kontext věci a neposoudil důkladně skutkový stav, s tímto se však žalované rozhodně neztotožňují. Podle nich Úřad vyšel z podkladů, které byly v daném případě zcela dostatečné pro vydání Rozhodnutí, v němž Úřad detailně popsal skutkový stav a zdůvodnil, z jakých důkazů vycházel a jak je hodnotil. Úřad nemohl sám rozhodovat o státním občanství, neboť tato otázka není v jeho věcné působnosti, naopak měl povinnost v celém rozsahu vycházet z rozhodnutí [právnická osoba] stran státního občanství původního vlastníka. K polemice žalobkyně nad údajně odlišnou úpravou ve starším a novějším správním řádu žalované namítaly, že základ úpravy je stran správnosti správní rozhodnutí stejný, jakož i již ke staršímu správnímu řádu byla zásada presumpce takové správnosti judikována. Podle žalovaných žalobkyně nesprávně zaměňuje princip správnosti správních rozhodnutí a plnou jurisdikci, ve které by měl soud na základě žaloby dle § 246 o. s. ř. Rozhodnutí přezkoumat. Byť soud v předmětném řízení není vázán skutkovým stavem, který zjistil Úřad, ale na druhé straně uvedeným pravidlem není prolomeno ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. o vázanosti soudu rozhodnutími tam uvedenými (např. o osobním stavu). 11. 14. žalovaná požadovala (po projednání ve svém zastupitelstvu), aby žaloba byla zamítnuta, to i v souladu se stanovisky jiných žalovaných. 12. 15. žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, také ona zdůraznila podmínku státního občanství pro zdárné uplatnění restitučního nároku – ohledně postavení oprávněné osoby. Otázka státního občanství původního vlastníka (právního předchůdce žalobkyně) je otázkou statusovou, o níž již bylo rozhodnuto příslušným orgánem, obnova daného řízení nebyla povolena a rozklad žalobkyně proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení pravomocně ukončeného rozhodnutím Ministerstva vnitra z 15. 9. 2021 č. j. [spisová značka] byl taktéž zamítnut (rozhodnutím téhož ministerstva z 2. 8. 2024, č. j. [spisová značka]), podaný rozklad byl zamítnut rozhodnutím ministra vnitra z 25. 11. 2024 č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci 26. 11. 2024. Žalovaná se ztotožnila s argumenty 27. žalované o tom, že se otázkou zachování státního občanství právního předchůdce žalobkyně nemohla 27. žalovaná (Úřad) při svém rozhodování věcně zabývat, když byla vázána řešením této statusové otázky příslušným správním orgánem – Ministerstvem vnitra. Žalovaná připomněla ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. o vázanosti i soudu rozhodnutími jiného a pro danou věc příslušného orgánu v otázce, o níž již bylo příslušným orgánem vydáno pravomocné rozhodnutí, z něhož by měl soud vycházet. Proto otázku zachování čsl. státního občanství nelze přezkoumávat ani v tomto řízení, k čemuž 15. žalovaná na závěry Ústavního soudu, že zákonodárce nesvěřil obecným soudům kompetenci přezkoumávat, zda bylo zákonně a správně rozhodnuto o vrácení (zachování) československého státního občanství. Důvody pro tento přístup Ústavní soud nastínil již v nálezu sp. zn. I[spisová značka]. Žalobkyně se přitom v daném řízení fakticky domáhá přezkoumání podmínky k navrácení nemovitých věcí spočívající v zachování čsl. občanství, ale v tomto směru již nemůže být úspěšná. Před obecným soudem již nelze přezkoumávat stanovisko příslušného správního orgánu ke státnímu občanství původního vlastníka. 13. 16. žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, zdůraznil, že původní vlastník neměl čsl. občanství, čímž není splněna podmínka restitučního nároku dle zák. č. 243/1992 Sb. (k čemuž připojil odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka], dle něhož § 2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb. vymezuje oprávněnou osobu tak, že jí je státní občan ČR, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta – č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství dle zák. č. 245/1948 Sb., nebo zák. č. 194/1949 Sb., anebo zák. č. 34/1953 Sb., pokud se tak nestalo již Ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem přešel na stát… v případě smrti této osoby se stávaly oprávněnými osobami i další fyzické osoby, které musely splňovat subjektivní podmínky stanovené pro ně samotné. Žalovaný připomněl i to, že Ústavní soud v jiném rozhodnutí dospěl k závěru, že pokud u původního vlastníka nemovitosti není splněna základní restituční podmínka státního občanství (§ 2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb.), pak nelze splnění této podmínky zhojit tím, že občanství nabyl zpět právní nástupce původního vlastníka. Krom uvedeného 16. žalovaný argumentoval ve vztahu k části předmětných pozemků, konkrétně k nimž vykonává právo hospodařit – v k. ú. [adresa] parcela [hodnota], v k. ú. [adresa] parcely [hodnota] (potoky či hraniční potoky) – že žalobkyně netvrdí, že by byly potřebné pro zemědělskou výrobu a náležely do zemědělského půdního fondu, a že by tak měly charakter půdy dle § 1 odst. 1 zákona o půdě. 14. 18. žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, Rozhodnutí považuje za zcela správné po věcné i právní stránce. Jinak de facto odkázal na vyjádření 27. žalovaného ([Anonymizováno]), z něhož vyzdvihl argumentaci o tom, že otázka zachování státního občanství původního vlastníka je otázkou statusovou, o níž již bylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, dále o tom, že [Anonymizováno] se nemohl před vydáním Rozhodnutí a v tomu předcházejícím řízení věcně zabývat předmětnou statusovou otázkou. Dále měl 18. žalovaný rovněž zato, že povinnost respektovat rozhodnutí o otázce státního občanství vyplývá z ustanovení § 57 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu i z obecných právních zásad presumpce správnosti správních aktů a požadavku na právní jistotu a stabilitu právního vztahu. 15. 21. žalovaná žalobu neuznala, ztotožnila se se závěry uvedenými v Rozhodnutí. Jinak (zejm. při jednání) odkázala na učiněná vyjádření jiných žalovaných. Poukázala na to, že ve vztahu ke zmíněné zásadě presumpce správnosti správního rozhodnutí, platné a užívané i za účinnosti předchozího správního řádu (zák. č. 71/1967 Sb.), se o její existenci vyslovil Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. [spisová značka]. Vedle toho z opatrnosti namítla, že pozemky ve vlastnictví této žalované není možné vydat v rámci restitučního nároku, neboť jejich součástí jsou dráhy a budovy pro příslušnou infastrukturu. 16. 25. žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, když dle něj rozhodl Úřad správně. Vyjádřil souhlas se stanoviskem ve věci samé podaným 27. žalovaný ([Anonymizováno]) – viz odst. 2 odůvodnění rozsudku, ať již v argumentaci, že posuzování skutkového stavu a údajného širšího kontextu projednávané věci není (nebylo) v pravomoci [Anonymizováno] (Úřadu), že otázka posouzení zachování čsl. občanství (ve smyslu § 2 odst. 1 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.) je statusovou otázkou, kterou nemůže [Anonymizováno] (Úřad) posuzovat, její posouzení měnit či vycházet z jiných závěrů, než ke kterým došel příslušný orgán – Ministerstvo vnitra. Ztotožnila se s názorem 27. žalovaného i jde-li o presumpci správnosti aktů orgánu veřejné moci, dále ohledně tímto žalovaným citované judikatury NSS ČR a KS [adresa]. Rovněž se připojila k právnímu hodnocení 27. žalovaného o tom, že za okolností popsaných v žalobním tvrzení je 27. žalovaný (konkrétně Úřad) vázán právním stavem zjištěným ohledně statusové otázky státního občanství původního vlastníka a že Úřad nemohl otázku státního občanství posoudit jinak, resp. ji posuzovat vůbec. Zopakoval také údaje 27. žalovaného o rozhodování Ministerstva vnitra, jde-li o rozhodnutí z 2. 8. 2024, č. j. [spisová značka] a rozhodnutí ministra vnitra z 25. 11. 2024, č. j. [spisová značka]

17. Žalovaní č. 4, 8, 9, 13, 17, 19, 20, 22, 23, 24 a 26 se k žalobě nevyjádřili, k jednání nařízeném na 15. 4. 2025 se bez omluvy nedostavili. Soudu tak nezpřístupnili tak své procesní stanovisko a věc byla projednána v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

18. Z Rozhodnutí soud zjistil, že Úřad dne 8. 8. 2024 rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona o půdě (ve znění pozdějších předpisů) tak, že žalobkyně není vlastníkem nemovitých věcí uvedených v přílohách Rozhodnutí (specifikovaný čísly knihovních vložek, čísly parcel dle dřívějšího PK, druhem pozemku a výměrou, přičemž šlo o nemovitosti v katastrálních územích dle PK [adresa]., [adresa]., [adresa]., [adresa]., [adresa]., [adresa]. Úřad v odůvodnění Rozhodnutí rekapituloval, že již právní předchůdce žalobkyně [jméno FO] (pozn. soudu – syn původního vlastníka) uplatnil dne 25. 12. 1992 dle zákona o půdě a 25. 8. 1993 dle zák. č. 243/1992 Sb. restituční nárok na nemovité věci patřící do původního panství [adresa] (knihovní vložka č. [hodnota] desek zemských). Žalobkyně se stala účastníkem restitučního řízení poté, kdy navrhovatel zemřel. Následně bylo restituční řízení přerušeno (rozhodnutím ze dne 4. 8. 2009 č. j. [spisová značka] tehdejšího pozemkové úřadu) k žádosti navrhovatele (žalobkyně) z důvodu probíhajícího řízení ve věci vydání potvrzení o zachování čsl. občanství původního vlastníka předmětných nemovitostí. Vznikem [Anonymizováno] v roce 2013 přešlo restituční řízení do působnosti Úřadu, jenž nadále vedl restituční řízení pod sp. zn. [spisová značka]. Úřad v Rozhodnutí předestřel konkrétní podklady pro jeho vydání (kopie desk zemských č. [hodnota], výměr ONV v [adresa] o konfiskaci majetku ze dne 8. 8. 1945, č.j. [spisová značka], spis Pozemkového úřadu [adresa], sdělení Krajského úřadu [adresa] kraje ze dne 5.12.2022, č.j. [adresa], sdělení [právnická osoba] ze dne 1.12.2022, č.j. [spisová značka], rozhodnutí [právnická osoba] ze dne 7.9.2016, č.j. [spisová značka], rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30.12.2016, č.j. MV-153941-4/VS-[var. symbol], rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.4.2019, č.j. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.2.2020, č.j. [spisová značka], rozsudek Ústavního soudu ze dne 28.1.2022, č.j. II. ÚS 1064/20, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.5.2024, č.j. [spisová značka], geodetické podklady). Poté vyložil, že původním vlastníkem předmětných nemovitých věcí dle knihovní vložky 1278 zemských a dalších knihovních vložek patřících do velkostatku [adresa] byl [jméno FO], narozený [datum] a zemřelý [datum]. Nemovitosti mu byly konfiskovány dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., přičemž na jejich vydání uplatnil shora uvedeným způsobem (a v datech) restituční nárok syn původního vlastníka [jméno FO] (narozen [datum]). Tento byl vyzván k doplnění dokladů potřebných k doložení oprávněnosti restitučního nároku - zejm. k doložení čsl. občanství původního vlastníka i samotného žadatele. Většina požadovaných dokladů včetně listiny o udělení státního občanství ČR synovi původního vlastníka ([jméno FO], nar. [datum]) byla předložena, nicméně ohledně zachování čsl. občanství původního vlastníka bylo sděleno, že jeho syn podal u Krajského úřadu [adresa] kraje žádost o vydání potvrzení o zachování tohoto občanství původního vlastníka. Poté, kdy v důsledku úmrtí syna původního vlastníka vstoupila do jeho práv žalobkyně a přešel na ni jako dědičku dle § 4 odst. 4 zákona o půdě restituční nárok, bylo z její strany navrženo přerušení restitučního řízení z důvodu probíhajícího zmíněného řízení o vydání potvrzení o zachování čsl. občanství původního vlastníka. Později Úřad zjistil ze sdělení Ministerstva vnitra č. j. [spisová značka] a z rozsudků soudů, které měl k dispozici, že žádost o vydání potvrzení o zachování čsl. občanství původního vlastníka byla v roce 2011 zamítnuta. Odvolání vůči zamítavému rozhodnutí Krajského úřadu pro [adresa] kraj bylo zamítnuto Ministerstvem vnitra. Následnou správní žalobu zamítl KS v [adresa], avšak rozsudkem Nejvyššího soudu ČR mu věc byla vrácena k dalšímu řízení a v něm pak došlo i ke zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra a Krajského úřadu [adresa] kraje. Úřad následně dal podnět Ministerstvu vnitra k pokračování v řízení o zachování čsl. občanství původního vlastníka. Dne 7. 9. 2016 Ministerstvo vnitra rozhodnutím č. j. [spisová značka] nevyhovělo žádosti o zachování čsl. státního občanství původního vlastníka. Žalobkyně podala vůči tomuto rozhodnutí rozklad, který ministr vnitra rozhodnutím ze dne 30. 12. 2016 č. j. [spisová značka] zamítl. Následná žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra byla rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 16. 4. 2019 č. j. [spisová značka] zamítnuta, následná kasační stížnost žalobkyně proti uvedenému rozsudku byla rozsudkem NSS ČR ze dne 14. 2. 2020 č. j. [spisová značka] rovněž zamítnuta. Žalobkyně pak zmíněné rozsudky napadla stížností u Ústavního soudu, který svým usnesením z 28. 1. 2022 č. j. [spisová značka] tuto stížnost odmítl. Mezitím Krajský úřad [adresa] kraje vydal 9. 10. 2020 pod č. j. [spisová značka] rozhodnutí, kterým znovu nevyhověl žádosti o vydání potvrzení o čsl. občanství původního vlastníka. Žalobkyně proti rozhodnutí podala odvolání, které Ministerstvo vnitra zamítlo rozhodnutím z 15. 9. 2021, č. j. [spisová značka]. Žalobkyně znovu využila opravného prostředku v podobě správní žaloby podané ke Krajskému soudu v [adresa] – pobočky [adresa], jenž rozsudkem z 18. 5. 2022, č. j. [spisová značka] správní žalobu zamítl. Rozsudek byl žalobkyní napaden formu kasační stížnosti, avšak tu NSS ČR rozsudkem z 24. 5. 2024 č. j. [spisová značka] (pravomocným k 27. 5. 2024) zamítl. Úřad z předložených podkladů vyhodnotil, že z nich vyplývá, že původní vlastník pozbyl čsl. občanství dle § 1 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. v roce 1939, kdy podle předpisů cizí okupační mocnosti nabyl německé státní občanství. V říjnu 1945 podal žádost o znovuzískání čsl. občanství a v roce 1946 byla prostřednictvím jeho manželky podána k Ústřednímu národnímu výboru žádost o zachování čsl. občanství. V této věci ale nebylo tehdejšími správními orgány meritorně rozhodnuto. Ačkoliv původní vlastník shora citovaného rozhodnutí Ministerstva vnitra splnil první i druhou podmínku § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb., tj. věrnost Československé republice a absenci provinění proti Českému a Slovenskému národu, nevyhovělo Ministrovo vnitra jeho žádosti o zachování čsl. občanství. Úřad došel k závěru, že původní vlastník nesplnil jednu z podmínek oprávněnosti nároku k navrácení nemovitých věcí, upravenou v § 4 odst. 1 zákona o půdě a to tím, že mu nebylo zachováno čsl. státní občanství. Proto dle § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodl o nevydání předmětných pozemků, tedy Rozhodnutím rozhodl tak, že žalobkyně není jejich vlastníkem. Ve vztahu k relevantní právní úpravě správního řízení, kterou se Úřad v restitučním řízení řídil, byl dle jeho odkazu zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a to s poukazem na to, že restituční řízení nebylo pravomocně ukončeno před účinností novějšího správního řádu – zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, což se podává z § 179 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb.

19. Z rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. [spisová značka] ze dne 7. 9. 2016 soud zjistil, že ministerstvo v řízení (v němž pokračovalo na základě podání žalobkyně) o zachování čsl. občanství původního vlastníka dle § 2 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. nevyhovělo jeho žádosti o toto zachování občanství. Ministerstvo rekapitulovalo přechozí průběh uvedeného tzv. dekretálního řízení, které po dospění k NSS ČR vyústilo v rozsudek NSS ČR ze dne 8. 10. 2014, č. j. [spisová značka] jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. [spisová značka] (dle něhož žalobkyně neuspěla v tehdejší fázi řízení o zachování čsl. občanství původního vlastníka). NSS ČR se v rozsudku č. j. [spisová značka] neztotožnil se závěrem KS v [adresa] ohledně zahájení řízení ve věci zachování čsl. státního občanství původnímu vlastníku na základě žádosti podané již dne 8. 2. 1946 manželkou původního vlastníka [jméno FO]. Následně byly Krajským soudem v [adresa] rozsudkem z 5. 12. 2014 zrušeny předchozí rozhodnutí ve věci zjišťování státního občanství (tj. jak rozhodnutí ministerstva vnitra z 19. 8. 2011, tak rozhodnutí Krajského úřadu [adresa] kraje). Ministerstvo vnitra následně vrátilo Krajskému úřadu [adresa] kraje spisovou dokumentaci k pokračování v řízení o zjišťování státního občanství dle § 74 zák. č. 186/2013 Sb. o státním občanství ČR a dle § 24 zák. č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství ČR. Krajský úřad [adresa] kraje však ve smyslu § 64 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu Ministerstvu vnitra navrhl pokračovat v řízení o zachování čsl. státního občanství.

20. V citovaném rozhodnutí ministerstva vnitra č. j. [spisová značka] ministerstvo detailně popsalo, z jakých podkladů učinilo svá skutková zjištění, na základě, nichž pak posuzovalo splnění podmínek pro zachování čsl. občanství původního vlastníka jednak dle § 1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb. (s negativním výsledkem, jelikož toto ustanovení se týkalo jen osob české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti, zatímco původní vlastník byl dle ministerstva osobou německé národnosti jak svým původem, školním vzděláním, užíváním německého jazyka, tak přihlášením se k německé národnosti při sčítání lidu z roku 1930). Zároveň dle § 2 odst. 1 Ministerstvo uzavřelo, že původní vlastník splnil podmínku spočívající v tom, že zůstal věrný Československé republice, jakož i podmínku neprovinění se proti českému a slovenskému národu. Naopak jde-li o splnění třetí zásadní podmínky pro zachování čsl. občanství dle § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb., a to v žádné ze dvou možných variant (buď v podobě činné účasti boje za osvobození ČSR nebo trpění pod nacistickým nebo fašistickým terorem), ministerstvo neshledalo. Podrobně se vypořádali se všemi argumenty žalobkyně, která i tyto podmínky spatřovala splněné. Ministerstvo přitom své závěry opřelo i o soudobou judikaturu Nejvyššího správního soudu.

21. Z rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 12. 2016, č. j.: [spisová značka] soud zjistil, že ministr jím zamítl rozklad, který žalobkyně podala proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. [spisová značka]. Z odůvodnění ministra plyne, že se vypořádal s námitkami žalobkyně ohledně předčasného vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra (když dosud dle žalobkyně nebylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti dle § 1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb.), ohledně údajné nesystémovosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Ministerstva vnitra, ohledně závěrů Ministerstva vnitra o nabytí německého státního občanství původním vlastníkem, ohledně splnění podmínky zachování věrnosti Československé republice původním vlastníkem (zde ministr připomněl, že ji ministerstvo mělo za splněnou, resp. nejméně její nesplnění nepřičítalo původnímu vlastníkovi k tíži), a zejm. pak ohledně námitek žalobkyně jde-li o ministerstvem neshledané naplnění podmínky buď trpění původního vlastníka pod nacistickým režimem nebo činné účasti v boji za osvobození ČSR. Ministr uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat (přes ji tížící důkazní břemeno) splnění této podmínky. Ministr se věnoval i tomu, že ministerstvo vyložilo, že za trpění pod nacistickým nebo fašistickým terorem dle citovaného dekretu nelze pokládat každou újmu vyvolanou útiskem jí postižené osoby a skutková tvrzení žalobkyně o útisku na původním vlastníku neshledával natolik zásadní, aby útisk doznal intenzity dekretem požadovaného trpění. Ministr měl také za to, že ministerstvo vzalo dostatečně v potaz skutečnosti, které žalobkyně tvrdila prokazovala ve prospěch prokázání činné účasti původního vlastníka v boji za osvobození ČSR. Vypořádal se s tím, že žalobkyně až v druhostupňovém řízení uvedla zmínku o nových důkazech, které však dle něho nespadají do kategorie důkazů, které nemohla uplatnit dříve (paměti [jméno FO], vydané tiskem v roce 1994); některá tvrzení ke splnění této podmínky považoval ministr za neprokázaná, a konečně považoval za nedostatečnou pro splnění podmínky činné účasti v boji za osvobození toliko obecnou informaci o protinacistickém a protifašistickém smýšlení rodiny původního vlastníka.

22. Žalobkyně napadla rozhodnutí Ministra vnitra zmíněné v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozsudku žalobou u Městské soudu v [adresa], který žalobu rozsudkem z 16. dubna 2019, č. j. [spisová značka] zamítl. Podrobně se zabýval i skutkovými námitkami žalobkyně, provedl rozsáhlé dokazování (odst. 18 citovaného rozsudku, jde-.li o výčet důkazů), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu jednotlivých žalobních bodů. Vypořádal se v prvé řadě s námitkou žalobkyně, že napadené rozhodnutí je toliko předběžné povahy a ze soudního přezkumu by proto mělo být vyloučeno dle § 70 písm. b) soudního řádu správního, a to tak, že shledal předmětné rozhodnutí Ministra vnitra za podléhající soudnímu přezkumu ve správním soudnictví. Dále mj. zaujal jednoznačné stanovisko k tomu, že Ministerstvo vnitra bylo příslušným orgánem k rozhodnutí o žádosti o zachování čsl. občanství podané dle § 2 dekretu č. 33/1945 Sb., tedy že bylo věcně příslušným orgánem k dokončení dekretálního řízení původního vlastníka (a též původního žadatele o zachování čsl. občanství); k tomu Městský soud v [adresa] odkázal na příslušná ustanovení právních předpisů i judikaturu (viz bod 44-55 citovaného rozsudku). Dále se soud vypořádal s námitkami žalobkyně, že ministr (ministerstvo) se neřídilo předchozím zrušujícím rozhodnutím a v něm vyjádřeným právním názorem NSS ČR v rozsudku z 8. 10. 2014, č. j. [spisová značka] a na něj navazujícím rozsudkem KS v [adresa] – pobočka v [adresa] z 5. 12. 2014, č. j. [spisová značka] v tom směru, že neměl dostatečně zjistit skutkový stav a nevyřešil, zda původní vlastník byl Čechem, zda mu bylo zachováno čsl. občanství za podmínek § 2 odst. 1, ev. že nebylo vydáno rozhodnutí o národní spolehlivosti podle §1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb.; uvedené námitky soud neshledal opodstatněnými, což podrobně odůvodnil v bodech 57-64. dále se soud vypořádal také s námitkami ohledně opomenutí ze strany ministerstva (ministra) ve vztahu k určitým skutkovým podkladům – důkazům, které dle žalobkyně měly prokazovat protinacistické smýšlení rodiny původního vlastníka a její podíl na záchraně československého důstojníka před popravou. Soud tyto důkazy vyhodnotil a pojal do svého závěru. Rovněž se soud vyjádřil k tvrzení žalobkyně o existenci trpění původního vlastníka pod nacistickým nebo fašistickým terorem, jakož i k činné účasti původního vlastníka v boji za osvobození republiky. Soud podrobně hodnotil důkazní materiál žalobkyně, pokud jde o „svědecké výpovědi“ zaznamenané formou notářských zápisů, a to v obecné rovině i jednotlivě ke konkrétním případům vyjádření osob zachycených touto formou. Po podrobně vylíčeném skutkovém zjištění a vypořádáním se s námitkami žalobkyně ani Městský soud v [adresa] neshledal u původního vlastníka splnění podmínky dle § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb., a to jde-li buď o činnou účast původního vlastníka boje za osvobození republiky nebo jeho trpění pod nacistickým nebo fašistickým terorem.

23. Žalobkyně využila dalšího opravného prostředku a proti rozsudku Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] podala kasační stížnost, kterou NSS ČR zamítl rozsudkem ze dne 14. února 2020 č. j. [spisová značka]. Oproti názoru žalobkyně neshledal přezkoumávaný rozsudek ani nepřezkoumatelný ani založený na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Zabýval se námitkami žalobkyně o tom, zda mělo být vydáno osvědčení o zachování státního občanství, zda žalovaný měl pravomoc k vydání předmětného rozhodnutí o nevyhovění žádosti o zachování čsl. občanství původního vlastníka. NSS ČR dále vyhodnotil, že z rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti po právní stránce atd.; nebyla shledána nepřezkoumatelnost rozsudku. A zabýval se též námitkami stran otázky národnosti původního vlastníka, avšak shledal dostatečně prokázáno z předcházejících fází řízení, že původní vlastník pozbyl čsl. občanství, jak na základě shromážděných archivních podkladů dostatečně skutkově objasnily správní orgány. Konečně NSS ČR vypořádal i s námitkami žalobkyně o tom, jak (dle ní nesprávně) městský soud hodnotil účast původního vlastníka v boji za osvobození; podle NSS ČR městský soud z příslušných archivních listinných důkazů a v kontextu dalších důkazů vytvořil logicky provázený důkazní řetězec vedoucí k závěrům o (de facto nedostatečné ve smyslu § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb.) činnosti původního vlastníka v boji za osvobození; tomu se NSS ČR věnoval v podrobnostech v bodech 73-77 svého rozhodnutí. Uzavřel (ostatně podobně jako ministerstvo, ministr či městský soud) mj., že je sice zřejmé, že původní vlastník projevil v době okupace osobní a morální kvality a pomohl mnohým českým občanům hmotně i v nemateriální rovině, avšak ve světle rozhodovací praxe NSS ČR (míněno i soudobé judikatury poválečné) nelze dovodit aktivní účast původního vlastníka v boji s okupační mocí se záměrem tuto pokořit.

24. Pokud žalobkyně podala ústavní stížnost proti rozsudkům NSS ČR, Městského soudu v [adresa], proti rozhodnutí ministra vnitra a ministerstva vnitra (vše uvedeno v předchozích odstavcích odůvodnění tohoto rozsudku) pak Ústavní soud takovou stížnost odmítl rozhodnutím z 28. ledna 2022, č. j. [spisová značka]. Ústavní soud mj. vyhodnotil (bod 18 odůvodnění jeho usnesení), že Ministerstvo vnitra správně a ve shodě se závěry Ústavního soudu zmiňovanými v citovaném usnesení a s odkazem na konkrétní rozhodnutí tohoto soudu a rozhodovalo ve věci žádosti původního vlastníka o zachování čsl. občanství navzdory značnému časovému odstupu od podání žádosti. Vydaná rozhodnutí napadaná ústavní stížností neshledal v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, ani projevem libovůle či dokonce svévole. Vypořádal se s dvěma liniemi argumentace žalobkyně v rámci ústavní stížnosti (jednak, že původní vlastník byl před 2. světovou válkou Čech a za Němce se prohlásil až – navíc donucen strachem z důsledků svého tvrzeně židovského původu – až prostřednictvím tzv. Fragebogen, dále i s tou linií, že i kdyby původní vlastník byl před válkou národnosti německé a během války v důsledku toho nabyl německou státní příslušnost, čsl. občanství by se mu zachovalo, neboť především poskytoval pomoc různým odbojovým skupinám a partyzánům.

25. Pokud bylo vedeno též správní řízení o vydání potvrzení o československém státním občanství původního vlastníka, pak z rozsudku NSS ČR ze dne 24. 5. 2024 č. j. [spisová značka] soud zjistil, že (de facto v jeho druhé fázi) Krajský úřad pro [adresa] kraj této žádosti nevyhověl rozhodnutím z 9. 10. 2020, č. j. [spisová značka] (s odkazem na výsledek dekretálního řízení), žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala, přičemž Ministerstvo vnitra 15. 9. 2021 pod č. j. [spisová značka] odvolání zamítl, dále KS v [adresa] rozsudkem z 18. 5. 2022 č. j. [spisová značka] zamítl žalobu žalobkyně proti citovanému rozhodnutí Ministerstva vnitra. NSS ČR shledal kasační stížnost nedůvodnou, připomněl, že vedle dekretálního řízení probíhalo řízení dle § 24 zákona o nabývání a pozbývání státního občanství, avšak později uvedené řízení bylo závislé na výsledku řízení dekretálního.

26. Při právním posouzení věci soud přihlédl k dále citované právní úpravě.

27. Podle § 4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě) je oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst.

1. Podle odst. 2 téhož ustanovení zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6, před uplynutím lhůty uvedené v § 13, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti, c) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 13, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti, d) rodiče osoby uvedené v odstavci 1, e) sourozenci osoby uvedené v odstavci 1, a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti a jeho manžel. Podle odst. 4 téhož ustanovení v případě, že zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle § 9, přechází nárok na dědice. Podle § 9 odst. 1 zák. o půdě nárok uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti. Podle odst. 2 téhož ustanovení dohoda podléhá schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení. Podle odst. 4 téhož ustanovení nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad. Podle odst. 6 téhož ustanovení proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle odstavců 3, 4 a 5 je možno podat žalobu k soudu25), přičemž v pozn. č. 25) je uveden odkaz na § 247 o. s. ř. (tj. na žalobu dle páté části o. s. ř.).

28. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb. (kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.) ve znění pozdějších předpisů je oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem 2) přešel na stát.

29. Podle § 1 odst. 1 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále případně jen „Dekret“) českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství. Podle odst. 2 téhož ustanovení ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti (pozn. soudu – dnem 10. 8. 1945). Podle odst. 3 téhož ustanovení se tento dekret nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky. Podle odst. 4 téhož ustanovení Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li krajský národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností. Podle § 2 odst. 1 Dekretu osobám, spadajícím pod ustanovení § 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství. Podle § 2 odst. 2 Dekretu žádost o zjištění, že československé státní občanství zachovává, lze podati do šesti měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise), anebo bydlí-li žadatel v cizině, u zastupitelského úřadu. Rozhoduje o ní krajský národní výbor na návrh okresního národního výboru. Tyto osoby jest až do vyřízení žádosti považovati za československé státní občany, vydal-li jim okresní národní výbor (okresní správní komise) nebo zastupitelský úřad osvědčení o okolnostech, uvedených v předchozím odstavci.

30. Podle § 40 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád, pozn. soudu – dále v odůvodnění případně jen „starší správní řád“) vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správní orgán takovým rozhodnutím vázán; jinak si správní orgán může o takové otázce učinit úsudek nebo dá příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení. Podle odst. 2 téhož ustanovení si správní orgán si nemůže jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin, provinění nebo přestupek, nebo o osobním stavu občana, přísluší-li o něm rozhodovat soudu.

31. Podle § 57 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (pozn. soudu – dále v odůvodnění rozsudku případně jen „aktuální“ či „novější“ správní řád) jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán a) může dát podnět k zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci; v případech stanovených zákonem je správní orgán povinen takový podnět dát, nebo b) může vyzvat účastníka, popřípadě jinou osobu, aby podala žádost o zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správní orgán určí, nebo c) si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu. Podle odst. 2 téhož ustanovení probíhá-li před příslušným správním orgánem nebo před jiným příslušným orgánem veřejné moci řízení o předběžné otázce nebo jestliže dal správní orgán k takovému řízení podnět podle odstavce 1 písm. a) či učinil výzvu podle odstavce 1 písm. b), postupuje správní orgán podle § 64. Pokud řízení na podnět správního orgánu nebylo zahájeno nebo nebyla podána žádost o zahájení řízení v určené lhůtě, lze v řízení pokračovat. Podle odst. 3 téhož ustanovení rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce, které je pravomocné, popřípadě předběžně vykonatelné, je správní orgán vázán. Podle § 179 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb. se řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů. Bylo-li rozhodnutí před účinností tohoto zákona zrušeno a vráceno k novému projednání správnímu orgánu, postupuje se podle dosavadních předpisů.

32. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle odst. 2 téhož ustanovení jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

33. Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. Podle § 246 odst. 1 (věta první) o. s. ř. je k návrhu (žalobě) je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Podle odst. 2 téhož ustanovení musí žaloba obsahovat mj. údaje o tom, v čem žalobce spatřuje, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech. Podle § 247 odst. 1 o. s. ř. musí být žaloba podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Podle odst. 2 téhož ustanovení je žaloba nepřípustná, jestliže žalobce nevyužil v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky nebo jestliže jím uplatněné řádné opravné prostředky nebyly správním orgánem pro opožděnost projednány. Podle § 250e odst. 1 o. s. ř. není soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn správním orgánem. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud může vzít za svá též skutková zjištění správního orgánu. Možnost zopakovat důkazy provedené před správním orgánem není dotčena. Podle § 250f (věta první) o. s. ř. soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem. Podle § 250i o. s. ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně.

34. Jak poukazovala např. 21. žalovaná, Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. [spisová značka] uzavřel, že konstantní judikatura i právní praxe vycházejí při posuzování správního aktu z tzv. presumpce správnosti správního aktu, podle nichž i vadný správní akt, který není nicotný, je platný a pokládá se za bezvadný, dokud není stanoveným úředním postupem zrušen či změněn. Je tedy zřejmé, že i vadný správní akt, který nebyl zrušen, vyvolává zamýšlené právní účinky (viz např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 2.10.1996, sp. zn. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, pod č. 90).

35. V usnesení ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud ČR, jak ostatně připomněl 27. žalovaný, přezkoumával v rámci podaného dovolání případ skutkově obdobný nyní projednávané věci, kdy po vydání rozhodnutí pozemkového úřadu dle § 9 odst. 4 zák. o půdě bylo jeho rozhodnutí přezkoumáváno v rámci řízení podle páté části o. s. ř. I tamější žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, které byly jeho právnímu předchůdci konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Soudy v řízení dle páté části o. s. ř. přijaly závěr, že vzhledem k pravomocnému rozhodnutí ministra vnitra (v odkazovaném případě z roku 2002), přezkoumaném ve správním soudnictví i před Ústavním soudem, o zamítnutí žádosti o zachování čsl. občanství původního vlastníka (dle § 2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.) nebyl původní vlastník čsl. státním občanem a tudíž nebyl ani oprávněnou osobou dle § 2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb. a oprávněnými osobami nemohli stát ani jeho dědicové. Z odůvodnění citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR přitom plyne, že ustálenou rozhodovací praxí je fakt, že obecným soudům nepřísluší řešení předběžné otázky týkající se osobního stavu (čsl. státního občanství) ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. za situace, že k této pro vyhodnocení opodstatněnosti restitučního nároku stran státního občanství (pro posouzení statusu oprávněné osoby dle § 2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb.) předběžné otázce již existuje pravomocné rozhodnutí příslušného správního orgánu – rozhodnutí ministra vnitra, které nebylo odklizeno, resp. obstálo při následném přezkumu jak ve správním soudnictví, tak před Ústavním soudem (viz zejm. odst. 11 citovaného usnesení). Jak poznamenal 15. žalovaný i Ústavní soud již dříve nastínil (rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]), že zákonodárce nesvěřil obecným soudům kompetenci přezkoumávat, zda bylo zákonně a správně rozhodnuto o vrácení (zachování) československého státního občanství.

36. Na základě stanovisek stran, rozsahu, v jakém žalobkyně napadla předmětné Rozhodnutí Úřadu, jakož i na základě provedeného dokazování prioritně rozhodnutími uvedenými v odst. 20 až 24 odůvodnění soud dospěl (s přihlédnutím k výše citované právní úpravě i judikatuře) k následujícím závěrům. V řízení před vydáním Rozhodnutí se předchůdce žalobkyně (syn původního vlastníka) domáhal vydání rozhodnutí podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, tedy rozhodnutí o vlastnictví „oprávněné osoby“ k předmětným nemovitostem, které původnímu vlastníku byly zkonfiskovány dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Jendou z obligatorních podmínek pro status oprávněné osoby dle citovaného ustanovení a ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o půdě je státní občanství (ČSFR, nyní ČR). Úřad ve svém Rozhodnutí na podkladě také rozhodnutí citovaných v odst. 20 až 24 odůvodnění rozsudku návrhu nevyhověl, jelikož neshledal původního vlastníka oprávněnou osobou, když tento nesplnil zmiňovanou podmínku oprávněnosti nároku k navrácení nemovitých věcí, stanovenou v § 4 odst. 1 zákona o půdě – podmínku státního občanství (dříve ČSFR, aktuálně ČR), jestliže mu nebylo zachováno čsl. státní občanství. Posledně uvedený výsledek přitom Úřad respektoval na základě řízení vedeného nejprve u Ministerstva vnitra, které vyústilo v rozhodnutí č. j. [spisová značka] ze 7. 9. 2016. Žalobkyně spatřovala u Úřadu absenci vlastního posouzení věci – otázky zachování státního občanství původního vlastníka, nedostatečnou aktivitu v obstarání si podkladů pro posouzení této otázky, k níž měl dle ní Úřad přistoupit jako k zásadní a komplexní právní otázce předcházející posouzení restitučního nároku původního vlastníka dle § 9 odst. 4 zákona o půdě. Podle žalobkyně si Úřad měl sám jako předběžnou posoudit otázku týkající se podmínek pro zachování čsl. občanství původního vlastníka.

37. S uvedenou v řízení zásadní argumentací žalobkyně se soud projednávající věc dle páté části o. s. ř. neztotožnil. Naopak přisvědčil námitkám de facto všech žalovaných, kteří v řízení podali svá vyjádření, že otázka zachování čsl. státního občanství původního vlastníka, posuzovaná dle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. je statusovou otázkou, a jestliže o ní věcně příslušný správní orgán již vydal meritorní rozhodnutí, které je pravomocné, bylo podrobeno přezkumu v rámci správního soudnictví i Ústavním soudem ČR, pak k závěrům tohoto příslušného správního úřadu ([právnická osoba] a jeho rozhodnutí ze dne 7. 9. 2016, č. j. [spisová značka]) měl povinnost přihlédnout nejen Úřad (a to dle § 40 zák. č. 1967 Sb., neboť je tímto rozhodnutím vázán, ostatně k němu sám Úřad dal podnět na základě předchozí fáze řízení o vydání potvrzení o státním občanství původního vlastníka), ale ve smyslu § 135 o. s. ř. je povinen k němu přihlížet i soud (k tomu viz mj. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] – viz výše, dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka]). Soud připomíná zjištění učiněná nejen z rozhodnutí [právnická osoba], ale i z navazujících rozhodnutí ministra vnitra a v rámci správního soudnictví (odst. 20 až 24 odůvodnění rozsudku), z nichž je zcela jednoznačné, že Ministerstvo vnitra rozhodlo dle Dekretu o otázce ne/-zachování čsl. státního občanství jako věcně příslušné, a že se i další příslušné orgány v jednotlivých stupních řízení detailně zabývaly řádně předloženými důkazy ze strany žalobkyně i její skutkovou a právní argumentací, na základě které se – avšak neúspěšně – domáhala vydání rozhodnutí o zachování čsl. občanství původního vlastníka na podkladě Dekretu. V nyní projednávané věci soud tato rozhodnutí samozřejmě nepřezkoumává, naopak – jak již bylo výše uvedeno – se jimi řídí stran osobního stavu původního vlastníka (§ 135 o. s. ř.), jde-li o závěr o absenci zachování jeho čsl. státního občanství. Taktéž se správně těmito rozhodnutími řídil Úřad.

38. Soud tedy uzavřel, že na původního vlastníka předmětných pozemků nelze nahlížet jako na k restituci oprávněnou osobu (ve smyslu § 2 zákona č. 243/1992 Sb., § 4 odst. 1 zákona o půdě) k předmětnému nemovitému majetku, který mu byl konfiskován (přešel na stát) dekretem presidenta republiky č. 12/1945 Sb., jelikož žádost o zachování československého státního občanství tohoto původního vlastníka podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb. byla k tomu příslušným orgánem zamítnuta. Ani žalobkyni jako právní nástupkyni původního vlastníka tudíž nesvědčí postavení oprávněné osoby a Úřad proto rozhodl správně, pokud v Rozhodnutí ve smyslu ust. § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodl, že žalobkyně není vlastníkem předmětných nemovitostí. Ve smyslu ustanovení § 250i o. s. ř. proto byla projednávaná žaloba v občanském soudním řízení dle páté části o. s. ř. soudem zamítnuta, aniž by bylo nutné provádět další dokazování (ať již žalobkyní prosazovaným čestným prohlášením [jméno FO] z 2. 11. 2020 – které žalobkyně prosazuje i v řízení o obnově řízení o vydání potvrzení o státním občanství, nebo aktuálním sestavením parcel, místním ohledáním a fotodokumentací pozemků atd., jak navrhoval 1. žalovaný).

39. Ve smyslu ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku o povinnosti k náhradě nákladů prvostupňového řízení, neboť tímto rozsudkem se u něj tato fáze řízení končí. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byli zcela úspěšní žalovaní, proti kterým byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, náleží jim tedy vůči žalobkyni dle cit. § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Dle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit přímo advokátu (advokátce) těch z žalovaných, kteří byli právními zástupci (advokáty) zastoupeni.

40. Náklady řízení v podobě nákladů za právní zastoupení byly u jednotlivých žalovaných určené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (tj. ve většině případů, kdy úkony byly učiněn již po 1. 1. 2025, i ve znění vyhl. č. 258/2024 Sb., dále jen „AT“).

41. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 1 se přiznané náklady řízení 10 769,23 Kč skládaly z odměny advokáta za 3 úkony právní služby [převzetí a příprava v zastoupení z 26. 3. 2025 a účast u jednání 15. 4. 2025, které přesáhlo dvě hodiny; § 11 odst. 1 písm. a), g) AT]. Při tarifní hodnotě 88 000 Kč (§ 9 odst. 5 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025, když předmětem řízení byla věc projednávaná podle části páté o. s. ř.) činí odměna advokáta za jeden úkon 4 620 Kč (§ 7 bod 5 AT), tj. v posuzované věci jde o celkovou odměnu 13 860 Kč (3 x 4 620 Kč). Dále k nákladům právního zastoupení přísluší náhrada hotových výdajů spojených s každým z úkonů, tj. celkem 1 350 Kč (3 x 450 Kč, § 13 odst. 4 AT), náhrada za promeškaný čas v souvislosti s cestou advokáta k jednání (z [adresa] do [adresa] a zpět) za 2 půlhodiny, tj. celkem 300 Kč [2 x 150, § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT], a konečně náhrada cestovních výdajů advokáta 329,23 Kč za 1 jízdu z [adresa] do [adresa] a zpět, ve vzdálenosti celkem 44 km vozem reg. zn. [SPZ] s průměrnou spotřebou 4,7 litrů/100 km, při sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km a při ceně 35,80 Kč za jeden litr benzinu 95 oktanů [§ 1 písm. b), § 4 písm. a) vyhl. č. 475/2024 Sb.]. Zástupce žalované č. 1 nedoložil, že by byl plátce DPH, proto mu soud náhradu za tuto daň nepřiznal.

42. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 2 se přiznané náklady řízení 27 649,37 Kč skládaly z odměny advokáta za 4 úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě – dle § 11 odst. 1 písm. d) AT a účast u jednání dne 15. 4. 2025, které přesáhlo 2 hodiny] po 4 620 Kč. Dále jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým z úkonů, tj. celkem 1 800 Kč (4 x 450, § 13 odst. 4 AT), o náhradu za promeškaný čas v souvislosti s cestou advokáta k jednání (z [adresa] a zpět) vždy po 3 půlhodinách, tj. celkem 900 Kč, také o cestovní výdaje advokáta 1 670,37 Kč za 1 jízdu z [adresa] a zpět, ve vzdálenosti vždy 108 km vozem reg. zn. [SPZ] s průměrnou spotřebou 5,4 litrů/100 km, při sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km a při ceně 35,80 Kč za jeden litr benzinu 95 oktanů (§ 1 písm. b), § 4 písm. a) vyhl. č. 475/2024 Sb.). Konečně náklady právního zastoupení tvoří náhrada za DPH v sazbě 21 % (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokáta, tj. částka 4 799 Kč [0,21 x (18 480 + 1 800 + 900 + 1 670,37)].

43. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 5 se přiznané náklady řízení 10 140 Kč skládaly z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě) po 4 620 Kč, a z náhrady hotových výdajů spojených s každým z úkonů, tj. celkem 900 Kč (2 x 450, § 13 odst. 4 AT). Zástupce žalovaného nedoložil, že by byl plátcem DPH, proto mu soud náhradu za tuto daň nepřiznal.

44. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými č. 6 a č. 7, kteří byli zastoupeni týmž advokátem, soud přiznal každému z těchto žalovaných polovinu z celkových nákladů řízení 35 660 Kč, které se skládaly z odměny advokáta za 4 společné úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě a účast u jednání dne 15. 4. 2025, které přesáhlo 2 hodiny). Odměna advokáta za jeden úkon činí 8 316 Kč [4 620 + (4 620 x 0,80); § 12 odst. 4 AT), celkem tedy 33 264 Kč. Dále se náklady řízení skládaly z náhrady hotových výdajů spojených s každým z úkonů, tj. celkem 1 800 Kč, z náhrady za promeškaný čas v souvislosti s cestou advokáta k jednání (z [adresa] a zpět) vždy po 1 půlhodině, tj. celkem 300 Kč, a také z cestovních výdajů advokáta 296 Kč za 1 jízdu z [adresa] a zpět, ve vzdálenosti vždy 20 km vozem reg. zn. [SPZ] s průměrnou spotřebou 4,6 litrů/100 km, při sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km a při ceně 34,70 Kč za jeden litr motorové nafty (§ 1 písm. b), § 4 písm. c) vyhl. č. 475/2024 Sb.). Zástupce žalovaných č. a č. 7 uvedl, že není plátce DPH, proto mu soud náhradu za tuto daň nepřiznal.

45. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 10 soud přiznal této žalované náhradu za náklady právního zastoupení 33 556 Kč, které zahrnují odměnu advokátky za 5 úkonů právní služby [převzetí a příprava zastoupení, nahlížení do spisu dne 30. 1. 2025, vyjádření k žalobě a účast u jednání dne 15. 4. 2025, které přesáhlo 2 hodiny; § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a f), § 11 odst. 3 AT] po 4 620 Kč. Dále jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým z úkonů, tj. celkem 2 250 Kč (5 x 450, § 13 odst. 4 AT). K nákladům právního zastoupení přísluší též náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby, konkrétně strávený advokátkou při cestě k jednání (z [adresa] do [adresa] a zpět) vždy po 3 půlhodinách, celkem 900 Kč [6 x 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT], a také cestovní výdaje advokátky 1 482 Kč za 1 jízdu z [adresa] do [adresa] a zpět, ve vzdálenosti vždy 90 km vozem reg. zn. [SPZ] s průměrnou spotřebou 6,8 litrů/100 km, při sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km a při ceně 35,80 Kč za jeden litr benzinu 95 oktanů [§ 1 písm. b), § 4 písm. a) vyhl. č. 475/2024 Sb.]. Konečně náklady právního zastoupení podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. tvoří náhrada za DPH v sazbě 21 % (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokátky, tj. částka 5 824 Kč [0,21 x (23 100 + 2 250 + 900 + 1 482)].

46. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými č. 11 a č. 12, které byly zastoupeny týmž advokátem, soud přiznal každé z těchto žalovaných polovinu z celkových nákladů řízení 45 595,50 Kč, které se skládaly z odměny advokáta za 4 společné úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě a účast u jednání dne 15. 4. 2025, které přesáhlo 2 hodiny). Odměna advokáta za jeden úkon činí 8 316 Kč [4 620 + (4 620 x 0,80); § 12 odst. 4 AT), celkem tedy 33 264 Kč. Dále se náklady řízení skládaly z náhrady hotových výdajů spojených s každým z úkonů, tj. celkem 1 800 Kč, z náhrady za promeškaný čas v souvislosti s cestou advokáta k jednání (z [adresa] a zpět) vždy po 3 půlhodinách, tj. celkem 900 Kč, a také z cestovních výdajů advokáta 1 717,50 Kč za 1 jízdu z [adresa] a zpět, ve vzdálenosti vždy 108 km vozem reg. zn. [SPZ] s průměrnou spotřebou 6,2 litrů/100 km, při sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km a při ceně 34,70 Kč za jeden litr motorové nafty (§ 1 písm. b), § 4 písm. c) vyhl. č. 475/2024 Sb.). Konečně náklady právního zastoupení tvoří náhrada za DPH v sazbě 21 % (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokáta, tj. částka 7 914 Kč [0,21 x (33 264 + 1 800 + 900 + 1 717,50)].

47. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 15 se přiznané náklady řízení 25 255,68 Kč skládaly z odměny advokáta za 4 úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě a účast u jednání dne 15. 4. 2025, které přesáhlo 2 hodiny] po 4 620 Kč. Dále jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým z úkonů, tj. celkem 1 800 Kč (4 x 450, § 13 odst. 4 AT), o náhradu za promeškaný čas v souvislosti s cestou advokáta k jednání (z [adresa] a zpět) vždy po 1 půlhodině, tj. celkem 300 Kč, také o cestovní výdaje advokáta 291,68 Kč za 1 jízdu z [adresa] a zpět, ve vzdálenosti vždy 20 km vozem reg. zn. [SPZ] s průměrnou spotřebou 4,3 litrů/100 km, při sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km a při ceně 34,70 Kč za jeden litr motorové nafty (§ 1 písm. b), § 4 písm. c) vyhl. č. 475/2024 Sb.). Konečně náklady právního zastoupení tvoří náhrada za DPH v sazbě 21 % (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokáta, tj. částka 4 384 Kč [0,21 x (18 480 + 1 800 + 300 + 291,68)].

48. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 16 se přiznané náklady řízení 1 144 Kč skládaly z paušální náhrady za 3 úkony po 300 Kč (vyjádření k žalobě čl. 116, účast u jednání dne 15. 4. 2025, které přesáhlo 2 hodiny) dle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., a z cestovného 2 x 122 Kč za cestu vlakem z [adresa] a zpět.

49. Žalovanému č. 18 soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 956 Kč, místo tímto žalovaným požadovaných 2 556 Kč. Náklady řízení soud určil dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 1, 3 písm. a), b), i), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., a to za paušální náhradu ve vztahu ke 4 úkonům v podobě nahlížení do spisu 18. 2. 2025, písemného podání z 20. 2. 2025 ve věci samé a účasti u jednání (trvalo 2 započaté dvouhodiny) – vždy po 300 Kč ve vztahu k těmto úkonům, tj. celkem 1 200 Kč, dále za doložené jízdné vlakem [adresa]. 2. a 15. 4. 2025 v částkách 310 Kč a 446 Kč. Žalovanému nemohla být přiznána paušální náhrada ve vztahu ke zmíněným úkonům v částce 450 Kč, jak požadoval (se zjevným odkazem na vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to ve znění od 1. 1. 2025), neboť jím odkazovaná právní úprava se týká toliko případů zastoupení advokátem. Žalovaný zastoupen takovým zástupcem nebyl, proto ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhl. č. 254/2015 Sb. činí výše paušální náhrady ke zmiňovaným úkonům toliko 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.). Dále soud dodává, že neshledal opodstatněným požadavek žalovaného na paušální náhradu výdajů žalovaného též ve vztahu k písemnému vyčíslení nákladů řízení po ukončeném jednání ve věci, neboť takový úkon není vyjmenován v § 1 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., ani se svým charakterem žádnému příkladmo vyjmenovaných úkonů nepřibližuje. Pro srovnání lze uvést, že standardně se jako úkon právní služby advokáta rovněž neposuzuje, pokud toliko písemně vyčíslí náklady řízení.

50. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 21 se přiznané náklady řízení 1 144 Kč skládaly z paušální náhrady za 3 úkony po 300 Kč (vyjádření k žalobě, účast u jednání dne 15. 4. 2025, které přesáhlo 2 hodiny) dle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., a z cestovného 2 x 122 Kč za cestu vlakem z [adresa] a zpět. Soud nepřiznal požadované cestovné za jízdu autem, neboť žalovaná č. 21 soud nepožádala o souhlas s použitím vlastního motorového vozidla podle § 30 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, přičemž v tomto případě s ohledem na přímé vlakové spojení mezi [adresa] nebyly podmínky pro udělení takového souhlasu dány.

51. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 25 se přiznané náklady řízení 1 144 Kč skládaly z paušální náhrady za 3 úkony po 300 Kč (vyjádření k žalobě, účast u jednání dne 15. 4. 2025, které přesáhlo 2 hodiny) dle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., a z cestovného 2 x 122 Kč za cestu vlakem z [adresa] a zpět. Soud nepřiznal požadované cestovné za jízdu autem, neboť žalovaná č. 25 soud nepožádala o souhlas s použitím vlastního motorového vozidla podle § 30 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, přičemž v tomto případě s ohledem na přímé vlakové spojení mezi [adresa] nebyly podmínky pro udělení takového souhlasu dány. Přiznané cestovné představuje standardní cenu vlakové jízdenky mezi předmětnými destinacemi. Soud rovněž nepřiznal paušální náhradu za požadovaný úkon „příprava účasti na jednání soudu“, neboť žalovaná se musela s věcí dostatečně seznámit již při sepisu vyjádření k žalobě.

52. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 27 se přiznané náklady řízení 29 677,24 Kč skládaly z odměny advokáta za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 13. 11. 2024, doplnění vyjádření ze dne 21. 1. 2025 a účast u jednání dne 15. 4. 2025, které přesáhlo 2 hodiny), přičemž za první dva úkony učiněné v roce 2024 náleží odměna po 3 100 Kč, [tarifní hodnota 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. d) AT ve znění do 31. 12. 2024, sazba odměny dle § 7 odst. 5 AT], za zbývající úkony náleží odměna po 4 620 Kč. Dále jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým z úkonů, tj. celkem 1 950 Kč (2 x 300 + 3 x 450, § 13 odst. 4 AT v příslušném znění), o náhradu za promeškaný čas v souvislosti s cestou advokáta k jednání (z [adresa] a zpět) vždy po 3 půlhodinách, tj. celkem 900 Kč, také o cestovní výdaje advokáta 1 616,24 Kč za 1 jízdu z [adresa] a zpět, ve vzdálenosti vždy 108 km vozem reg. zn. [SPZ] s průměrnou spotřebou 4,7 litrů/100 km, při sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km a při ceně 35,80 Kč za jeden litr benzinu 95 oktanů (§ 1 písm. b), § 4 písm. a) vyhl. č. 475/2024 Sb.). Konečně náklady právního zastoupení tvoří náhrada za DPH v sazbě 21 % (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokáta, tj. částka 5 151 Kč [0,21 x (20 060 + 1 950 + 900 + 1 616,24)].

53. Lhůta k plnění povinnosti k náhradě nákladů řízení byla žalobkyni stanovena obvyklá třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Ke stanovení delší lhůty či k plnění ve splátkách soud neshledal v okolnostech případu ani v soudu známých poměrech účastníků (k nimž žalobkyně ve prospěch jiné než třídenní lhůty k plnění aktivně ničeho netvrdila) žádné relevantní důvody.

54. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými uvedenými ve výroku III. odůvodňovaného rozsudku soud nepřiznal žádnému z účastníku právo na náhradu nákladů řízení, a to s ohledem na okolnost, že žalobkyně byla ve věci procesně neúspěšná a úspěšným žalovaným buď náklady řízení vůbec nevznikly, neboť se ve věci písemně nevyjádřili a k jednání se nedostavili – byli tak procesně zcela nečinní (týká se žalovaných č. 4, 8, 9, 13, 17, 19, 20, 22, 23, 24 a 26), resp. v případě žalovaných č. 3 a č. 14 se tito výslovně vzdali práva na náhradu nákladů řízení, byť jim evidentně náklady řízení vznikly minimálně tím, že se účastnili jednání, v případě 3. žalovaného ostatně i v souvislosti s podáním písemného vyjádření ve věci.

Poučení