21 Co 374/2025 - 387

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Michaely Novákové ve věci žalobkyně: [jméno žalobce] bytem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [jméno žalovaného], sídlem [adresa] zastoupená advokátem [advokát] sídlem [adresa] 2. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [advokát] sídlem [adresa] 3. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] 4. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] 5. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] zastoupené advokátem [advokát] sídlem [adresa] 6. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] zastoupené advokátem [advokát] sídlem [adresa] 7. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [advokát] sídlem [adresa] 8. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] 9. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] 10. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [advokát] sídlem [adresa] 11. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [advokát] sídlem [adresa] 12. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [advokát] sídlem [adresa] 13. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] 14. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] 15. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [advokát] sídlem [adresa] 16. [jméno žalovaného] sídlem Víta Nejedlého 951/8, 500 03 Hradec Králové – Slezské Předměstí 17. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] 18. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] 19. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] 20. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [advokát] sídlem [adresa] 21. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] 22. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] zastoupené advokátkou [advokát] sídlem [adresa] 23. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] 24. [jméno žalovaného], sídlem [adresa] 25. [jméno žalovaného], sídlem [adresa] 26. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] 27. [jméno žalovaného] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [advokát] sídlem [adresa] o žalobu dle ust. § 246 o. s. ř. proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 24. dubna 2025 č. j. 10 C 188/2024-258 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným 1, 2, 3, 6, 7, 10, 11, 12, 15, 16, 17, 18, 21, 22, 25 a 27 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši: a) [částka] 1. žalované, b) [částka] 2. žalované, c) [částka] 3. žalovanému, d) [částka] 6. žalovanému, e) [částka] 7. žalované, f) [částka] 10. žalované, g) [částka] 11. žalované, h) [částka] 12. žalované, i) [částka] 15. žalované, j) [částka] 16. žalovanému, k) [částka] 17. žalované, l) [částka] 18. žalovanému, m) [částka] 21. žalované, n) [částka] 22. žalovanému, o) [částka] 25. žalovanému, p) [částka] 27. žalovanému, a to v případě žalovaných č. 1, 2, 6, 7, 10, 11, 12, 15, 21, 22 a 27 k rukám jejich právních zástupců.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 4, 5, 8, 9, 13, 14, 19, 20, 23, 24 a 26 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení

Odůvodnění

1. Okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud projednal věc vedenou před Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro [název] a v ní znovu rozhodl a nahradil rozhodnutí uvedeného správního orgánu ze dne [datum], sp. zn.: [číslo], č. j.: [číslo] tak, že by určil, že žalobkyně je vlastníkem nemovitých věcí specifikovaných v přílohách citovaného rozhodnutí (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným č. 1, 2, 5, 6, 7, 10, 11, 12, 15, 16, 18, 21, 25 a 27 náklady řízení (výrok II). Dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní na jedné straně a žalovanými č. 3, 4, 8, 9, 13, 14, 17, 19, 20, 22, 23, 24 a 26 na druhé straně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Předmětem řízení podle žaloby podané žalobkyní dne [datum] byl její požadavek na to, aby soud ve smyslu § 244 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), znovu projednal v občanském soudním řízení věc, ve které bylo před Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro [název] (dále jen „Úřad“) vydáno dne [datum] rozhodnutí sp. zn.: [číslo], č. j.: [číslo] (dále jen „Rozhodnutí“), a aby po požadovaném projednání věci vydal rozhodnutí, kterým by Rozhodnutí nahradil tak, že by určil, že žalobkyně je vlastníkem nemovitých věcí (pozemků) specifikovaných v přílohách citovaného rozhodnutí. Předmětným Rozhodnutím totiž Úřad rozhodl tak, že žalobkyně vlastníkem zmíněných nemovitých věcí není. Úřad poučil žalobkyni, že může proti Rozhodnutí podat dle páté části o. s. ř. žalobu ve lhůtě dvou měsíců od doručení Rozhodnutí, tedy od data [datum]. Žalobkyně se rozhodla využít této možnosti a v plném rozsahu napadla Rozhodnutí, žádala, aby soud věc projednal v tzv. plné jurisdikci. Žalobu odůvodnila tvrzením, že na svých právech byla Rozhodnutím dotčena tak, že její vlastnické právo k předmětným nemovitostem „bylo zamítnuto“, přičemž Rozhodnutí bylo výsledkem restitučního sporu, ve kterém se posuzovala oprávněnost nároku na vydání předmětných nemovitostí právním nástupcům (aktuálně žalobkyni) původního vlastníka [jméno FO], kterému byly předmětné nemovitosti konfiskovány na základě Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Žalobkyně vyzdvihla, že při posuzování oprávněnosti restitučního nároku se musí zkoumat splnění podmínky státního občanství žadatele o vydání nemovitostí. Rozhodnutí v této otázce přímo navazuje na závěry řízení vedeného u Ministerstva vnitra ČR ve věci zachování československého státního občanství původního vlastníka. V něm ministerstvo uzavřelo, že přestože původní vlastník splnil první i druhou podmínku § 2 odst. 1 dekretu (Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské), tj. věrnost Československé republice a absence provinění proti českému a slovenskému národu, nevyhovělo Ministerstvo vnitra jeho žádosti o zachování čsl. občanství“. Zamítnutí žádosti o zachování čsl. občanství odůvodnilo tím, že správní orgány v roce 1945 meritorně nerozhodly o žádosti původního vlastníka o zachování čsl. občanství. Přestože tedy ministerstvo konstatovalo splnění výše zmíněných podmínek na straně původního vlastníka pro zachování čsl. občanství, dle žalobkyně dalo přednost formálnímu nedostatku ze strany tehdejšího správního orgánu a takový nedostatek připsalo k její tíži. Následně Úřad v Rozhodnutí nepřihlédl k tomu, že byly splněny faktické podmínky pro vydání předmětných nemovitostí. Úřad neprovedl vlastní posouzení věci, toliko se opřel o skutečnost, že Ministerstvo vnitra žádost o zachování čsl. občanství zamítlo. To pak vedlo Úřad k závěru, že nemovitosti vydat nelze. Dovozovala, že posouzení oprávněnosti restitučního nároku představuje zásadní a komplexní právní otázku, která vyžaduje důkladné a pečlivé zhodnocení, v rámci kterého není přípustné omezit zjišťování skutkového stavu pouze na konstatování nesouladu mezi faktickým a formálním stavem, zvláště pokud takový nesoulad byl způsoben pochybením správního orgánu v roce 1945. Úřad takové komplexní posouzení neprovedl, nezohlednil širší kontext a důkladně neposoudil skutkový stav. Rozhodnutí vytýkala jeho nesprávnost a nezákonnost pro jeho zmatečnost a nepřezkoumatelnost z důvodu absence řádného odůvodnění. Poukázala na to, že Úřad v Rozhodnutí deklaroval, že se řídí zákonem č. 71/1967 Sb., správním řádem, avšak z Rozhodnutí se podává, že v mnoha ohledech postupoval podle novějšího správního řádu - zák. č. 500/2004 Sb. Namítala, že zmíněné právní předpisy stojí na jiných zásadách, a to zejména ohledně principu vyhledávání materiální pravdy správním orgánem. Uvedla, že Úřad si měl ve smyslu předchozího správního řádu přesně a úplně zjistit skutečný stav věci, obstarat si aktivně dostatek podkladů pro Rozhodnutí, zjišťovat stav jako skutečný. Žalobkyně tak i v rámci soudního řízení žádala, aby si soud zcela sám posoudil předběžnou otázku týkající se podmínek pro zachování čsl. občanství původního vlastníka. Dodala, že považuje za nezákonné rozhodnutí Ministerstva vnitra z [datum] č. j. [číslo] (vydané v řízení o vydání potvrzení o státním občanství, a to konkrétně o návrhu žalobkyně na obnovu řízení), proto vůči němu podala rozklad. Žalovaní 1, 2, 3, 5, 6, 7, 10, 11, 12, 14, 15, 16, 18, 21, 25 a 27 s žalobou nesouhlasili a navrhli její zamítnutí. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro [název] ze dne [datum] považovali za správné. Žalovaní 4, 8, 9, 13, 17, 19, 20, 22, 23, 24 a 26 se k žalobě nevyjádřili. Okresní soud měl prokázáno, že Úřad rozhodl dne [datum] podle § 9 odst. 4 zákona o půdě tak, že žalobkyně není vlastníkem nemovitých věcí uvedených v přílohách Rozhodnutí. Úřad v odůvodnění Rozhodnutí rekapituloval, že již právní předchůdce žalobkyně [jméno FO] syn původního vlastníka uplatnil dne [datum] dle zákona o půdě a [datum] dle zák. č. 243/1992 Sb. restituční nárok na nemovité věci patřící do původního panství [adresa]. Žalobkyně se stala účastníkem restitučního řízení poté, kdy navrhovatel zemřel. Následně bylo restituční řízení přerušeno k žádosti žalobkyně z důvodu probíhajícího řízení ve věci vydání potvrzení o zachování čsl. občanství původního vlastníka předmětných nemovitostí. Vznikem Státního pozemkového úřadu v roce 2013 přešlo restituční řízení do působnosti Úřadu, jenž nadále vedl restituční řízení. Ten vyložil, že původním vlastníkem předmětných nemovitých věcí patřících do velkostatku [adresa] byl [jméno FO], narozený [datum] a zemřelý [datum]. Nemovitosti mu byly konfiskovány dle Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., přičemž na jejich vydání uplatnil shora uvedeným způsobem (a v datech) restituční nárok syn původního vlastníka [jméno FO] (narozený [datum]). Tento byl vyzván k doplnění dokladů potřebných k doložení oprávněnosti restitučního nároku – zejména k doložení čsl. občanství původního vlastníka i samotného žadatele. Úřad zjistil ze sdělení Ministerstva vnitra a z rozsudků soudů, že žádost o vydání potvrzení o zachování čsl. občanství původního vlastníka byla v roce 2011 zamítnuta. Úřad následně dal podnět Ministerstvu vnitra k pokračování v řízení o zachování čsl. občanství původního vlastníka, Ministerstvo vnitra této žádosti nevyhovělo. Žalobkyně podala vůči tomuto rozhodnutí rozklad, který ministr zamítl, rovněž následná žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra byla neúspěšná, stejně jako kasační stížnost žalobkyně. Ústavní stížnost žalobkyně byla usnesením Ústavního soudu odmítnuta v lednu 2022. Mezitím Krajský úřad [název] vydal [datum] rozhodnutí, kterým znovu nevyhověl žádosti o vydání potvrzení o čsl. občanství původního vlastníka. Také proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně neúspěšně bránila. Úřad z předložených podkladů vyhodnotil, že původní vlastník pozbyl čsl. občanství dle § 1 ústavního Dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. v roce [datum], kdy podle předpisů cizí okupační mocnosti nabyl německé státní občanství. V [datum] podal žádost o znovuzískání čsl. občanství a v roce [datum] byla prostřednictvím jeho manželky podána k Ústřednímu národnímu výboru žádost o zachování čsl. občanství. V této věci ale nebylo tehdejšími správními orgány meritorně rozhodnuto. Ačkoliv původní vlastník shora citovaného rozhodnutí Ministerstva vnitra splnil první i druhou podmínku § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb., tj. věrnost Československé republice a absenci provinění proti Českému a Slovenskému národu, nevyhovělo Ministrovo vnitra jeho žádosti o zachování čsl. občanství. Úřad došel k závěru, že původní vlastník nesplnil jednu z podmínek oprávněnosti nároku k navrácení nemovitých věcí, upravenou v § 4 odst. 1 zákona o půdě a to tím, že mu nebylo zachováno čsl. státní občanství. Proto dle § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodl o nevydání předmětných pozemků, tedy Rozhodnutím rozhodl tak, že žalobkyně není jejich vlastníkem. Po přezkoumání podkladů, z nichž Úřad vycházel, okresní soud uzavřel, že v řízení před vydáním Rozhodnutí se předchůdce žalobkyně, syn původního vlastníka domáhal vydání rozhodnutí podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, tedy rozhodnutí o vlastnictví „oprávněné osoby“ k předmětným nemovitostem, které původnímu vlastníku byly zkonfiskovány Dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Jednou z obligatorních podmínek pro status oprávněné osoby dle citovaného ustanovení a ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o půdě je státní občanství. Úřad svým rozhodnutím návrhu nevyhověl, jelikož neshledal původního vlastníka oprávněnou osobou, když tento nesplnil zmiňovanou podmínku oprávněnosti nároku k navrácení nemovitých věcí, tj. – podmínku státního občanství, jestliže mu čsl. státní občanství zachováno nebylo. Posledně uvedený výsledek přitom Úřad respektoval na základě řízení vedeného nejprve u Ministerstva vnitra, které vyústilo v rozhodnutí č. j. [název] ze dne [datum]. Žalobkyně spatřovala u Úřadu absenci vlastního posouzení věci – otázky zachování státního občanství původního vlastníka. Podle žalobkyně si Úřad měl sám jako předběžnou posoudit otázku týkající se podmínek pro zachování čsl. občanství původního vlastníka. Okresní soud se s uvedenou argumentací žalobkyně neztotožnil, naopak přisvědčil námitkám žalovaných, že otázka zachování čsl. státního občanství původního vlastníka, posuzovaná dle Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., je statusovou otázkou, a jestliže o ní věcně příslušný správní orgán již vydal meritorní rozhodnutí, které je pravomocné, bylo podrobeno přezkumu v rámci správního soudnictví i Ústavním soudem ČR, pak k závěrům Ministerstva vnitra v rozhodnutí ze dne [datum], č. j. [číslo] měl povinnost přihlédnout nejen Úřad, který je tímto rozhodnutím vázán, ale ve smyslu § 135 o. s. ř. je povinen k němu přihlížet i soud. Připomněl, že zjištění učiněná nejen z rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, ale i z navazujících rozhodnutí ministra vnitra a v rámci správního soudnictví, z nichž je zcela jednoznačné, že Ministerstvo vnitra rozhodlo dle Dekretu o otázce ne/zachování čsl. státního občanství jako věcně příslušné, a že se i další příslušné orgány v jednotlivých stupních řízení detailně zabývaly řádně předloženými důkazy ze strany žalobkyně i její skutkovou a právní argumentací, na základě které se – avšak neúspěšně – domáhala vydání rozhodnutí o zachování čsl. občanství původního vlastníka. Konstatoval, že v projednávané věci tato rozhodnutí nepřezkoumává, naopak se jimi řídí stran osobního stavu původního vlastníka (§ 135 o. s. ř.), jde-li o závěr o absenci zachování jeho čsl. státního občanství. Taktéž se správně těmito rozhodnutími řídil i Úřad. Uzavřel tak, že na původního vlastníka předmětných pozemků nelze nahlížet jako na k restituci oprávněnou osobu (ve smyslu § 2 zákona č. 243/1992 Sb., § 4 odst. 1 zákona o půdě) k předmětnému nemovitému majetku, který mu byl konfiskován (přešel na stát) Dekretem presidenta republiky č. 12/1945 Sb., jelikož žádost o zachování československého státního občanství tohoto původního vlastníka podle § 2 odst. 1 ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb. byla k tomu příslušným orgánem zamítnuta. Ani žalobkyni jako právní nástupkyni původního vlastníka tudíž nesvědčí postavení oprávněné osoby a Úřad proto rozhodl správně. Na základě uvedeného žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Proti rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. Namítala, že okresní soud nesprávně právně vyložil a) presumpci správnosti správního aktu, b) zásadu materiální pravdy, c) význam ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k řízením dle části V. o. s. ř., když v souhrnu těmito zásadami a ustanoveními podložil svůj závěr o tom, že není úkolem soudu věcně přezkoumávat rozhodnutí Úřadu, protože se presumuje jeho správnost a úplnost. Nesouhlasila s právním názorem okresního soudu, že je po právu, pokud Úřad neprovedl vlastní posouzení otázky zachování státního občanství původního vlastníka, ačkoli právě vyřešení této statusové otázky bylo nezbytným předpokladem pro uznání restitučního nároku dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Vytýkala okresnímu soudu, že nezohlednil rozdílné pojetí zásady materiální pravdy ve staré a nové právní úpravě správního řízení, tedy podle zákona č. 71/1967 Sb. a zákona č. 500/2004 Sb. Uvedla, že zásada materiální pravdy vyjadřuje požadavek, aby rozhodnutí správního orgánu bylo opřeno o skutečně a objektivně zjištěný skutkový stav věci, nikoliv pouze o formální podklady, nepřezkoumaná tvrzení či domněnky. Smyslem této zásady je zajistit zákonnost správního rozhodnutí prostřednictvím nezávislého zjišťování skutečností rozhodných pro výrok správního aktu. Připomněla, že v současně účinném zákoně č. 500/2004 Sb. je zásada materiální pravdy vyjádřena implicitně v ustanovení § 3 tak, že „Správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro výkon působnosti správního orgánu.“ Dovozovala, že tato formulace umožňuje správnímu orgánu určitou míru uvážení při rozsahu dokazování a zaměřuje se na odstranění důvodných pochybností, nikoliv na dosažení úplného a přesného poznání skutkového stavu. Naproti tomu v dříve platném zákoně č. 71/1967 Sb. byla zásada materiální pravdy zakotvena výslovně a mnohem důrazněji v ustanovení § 32 odst. 1 a 2 tak, že „Správní orgán je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si obstará potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán rozhoduje na základě spolehlivě zjištěného stavu věci.“. Uvedla, že tato formulace ukládala správnímu orgánu kategorickou povinnost zjistit stav věci v plném rozsahu, bez ohledu na to, zda měl k dispozici správní akt jiného orgánu. Správní orgán byl povinen vyhodnotit, zda podklad, ze kterého vycházel, odpovídá požadavku přesnosti, úplnosti a spolehlivosti. Z této formulace je patrné, že zásada materiální pravdy byla výslovná, jednoznačná a zavazovala správní orgán k aktivnímu, nikoli pasivnímu postupu. Zdůraznila, že tuto povinnost měl Úřad respektovat i tehdy, pokud měl k dispozici jiné správní rozhodnutí – zde rozhodnutí Ministerstva vnitra o státním občanství. Bylo na něm, aby zhodnotil, zda je závěr tohoto rozhodnutí dostatečný a vyčerpávající z hlediska konkrétní otázky relevantní pro rozhodnutí o restitučním nároku. Pokud měl byť jen minimální pochybnost o skutečném skutkovém základu rozhodné podmínky (zde státním občanství), měl povinnost skutkový stav dále ověřovat. Tuto činnost však Úřad vůbec neprováděl. Ačkoli formálně deklaroval, že rozhoduje podle zákona č. 71/1967 Sb., z jeho postupu je zřejmé, že fakticky aplikoval mírnější přístup odpovídající nové úpravě ve smyslu zákona č. 500/2004 Sb. Namítala, že závěr soudu, podle něhož Úřad nebyl povinen posuzovat otázku státního občanství původního vlastníka s odkazem na existenci jiného správního aktu, ignoruje tento rozdíl mezi oběma právními úpravami a vede ke zcela nesprávnému posouzení zákonnosti rozhodnutí Úřadu, které nebylo postaveno na spolehlivě zjištěném skutkovém stavu, jak vyžadoval tehdy účinný § 32 zákona č. 71/1967 Sb. Vytýkala okresnímu soudu, že se s otázkou řádnosti skutkového zjištění nijak nevypořádal. V rozsudku, zejména v odstavcích 26–33, zcela absentuje analýza § 32 zákona č. 71/1967 Sb., přestože se jednalo o právní normu přímo aplikovatelnou na řízení vedené před Úřadem. Namísto toho se soud spokojil s pouhým konstatováním, že „Úřad přebírá správní závěry Ministerstva vnitra“, aniž by hodnotil, zda takový postup byl v daném kontextu přípustný a zda umožňuje závěr o správnosti rozhodnutí ve smyslu zákona o půdě. Pokud Úřad otázku zachování občanství nezkoumal, rozhodl bez spolehlivě zjištěného skutkového stavu, čímž porušil § 32 odst. 1, 2 zákona č. 71/1967 Sb. a soud přijal závěr, který tuto procesní vadu legitimizoval. Vytýkala okresnímu soudu, že neúplně zjistil skutkový stav a neprovedl navržený důkaz čestným prohlášením [jméno FO] ze dne [datum], které zásadním způsobem ovlivňuje posouzení otázky občanství původního vlastníka. Namítala, že v důsledku tohoto postupu nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, navrhla proto doplnění dokazování u odvolacího jednání. Vytýkala dovození nesprávných skutkových závěrů. Namítala dále, že ve věci proběhlo pouze jedno ústní jednání, kterého se proti žalobkyni na straně jedné zúčastnilo patnáct žalovaných na straně druhé. Žalovaní v rámci své procesní obrany před soudem uplatňovali různou právní argumentaci, včetně odkazů na judikaturu, která do té doby nebyla součástí soudního spisu ani nebyla žalobkyni známa. V reakci na tuto nově uplatněnou právní argumentaci žalobkyně požádala soud o poskytnutí krátké lhůty – v řádu několika dnů – aby se s těmito novými právními tvrzeními mohla seznámit a informovaně na ně reagovat. Dle jejího mínění, jí měla být poskytnuta přiměřená lhůta k vyjádření se k právním argumentům, které byly poprvé uplatněny až při ústním jednání. Odepřením možnosti se seznámit s citovanou judikaturou a kvalifikovaně reagovat na právní konstrukty protistrany, byla porušena procesní rovnost stran v neprospěch žalobkyně a řízení před soudem prvního stupně tak je stiženo vadou. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobkyně je vlastníkem nemovitých věcí specifikovaných v přílohách rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro [název] ze dne [datum], sp. zn. [číslo], č. j. [číslo].

4. Žalovaní 1., 2., 3., 6., 10., 11., 15., 16., 17., 21., 22., 25. a 27. navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

5. Žalovaná 10. doplnila, že žalobkyně chybně aplikuje zásadu materiální pravdy a její odvolání nemůže v tomto bodě obstát. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména v bodě 37.) označila za zcela správné a odpovídající právní úpravě. Zdůraznila, že odkaz na rozdílné pojetí materiální pravdy v původním správním řádu a současném správním řádu není v této otázce přiléhavé. Je jednoznačné, že k posouzení otázky státního občanství právního předchůdce žalobkyně, jako otázky statusové, byl Státní pozemkový úřad povinen aplikovat ustanovení § 40 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu účinného do konce roku 2005. Stejně tak soud prvního stupně správně postupoval dle § 135 o.s.ř. Jak Státní pozemkový úřad tak soud jsou vázání rozhodnutím Ministerstva vnitra o státním občanství právního předchůdce žalobkyně. Odkázala na zásadu presumpce správnosti správního rozhodnutí. Zdůraznila, že okresní soud řádně odůvodnil, proč neprovedl navrhovaný důkaz prohlášením [jméno FO]. K námitce žalobkyně, že jí soud neposkytl lhůtu k vyjádřením žalovaných, uvedla, že na jednání neuváděla žádná nová tvrzení, pouze se odkazovala na své písemné vyjádření k žalobě a odkazovala na judikaturu uvedenou ve svém písemném vyjádření. Žalobkyně měla možnost se s jejím vyjádřením seznámit ještě před jednáním soudu prvního stupně, navíc se nejednalo o nová skutková tvrzení, pouze o právní posouzení. Okresní soud správně poučil žalobkyni, že je v souladu s ustanovením § 118b o. s. ř., povinna tvrdit skutečnosti a označovat důkazy k jejich prokázání do konce prvního ústního jednání ve věci. Žalobkyně měla možnost se k tvrzením uváděným žalovanými vyjádřit při ústním jednání soudu, které se konalo dne [datum]. Žalobkyně tak nebyla postupem okresního soudu nikterak poškozena.

6. Žalovaný 16. poukázal na to, že [jméno FO] zemřelý [datum], neměl československé občanství, a žalobkyně ani netvrdí, že je občanem České republiky. Zdůraznil, že státní občanství je podmínkou restitučního nároku podle zák. č. 243/1992 Sb. Pravomocné rozhodnutí o osobním stavu je závazné pro každého podle § 73 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu.

7. Žalovaná 21. se ztotožnila se závěry okresního soudu. Uvedla, že námitka žalobkyně, že okresní soud mohl a měl samostatně jako předběžnou otázku posoudit otázku státního občanství právního předchůdce a k této otázce vést další dokazovaní, nemůže obstát. Zdůraznila, že žalobkyní prosazovaný přístup k věci nemá oporu v právních předpisech ani konstantní judikatuře. Otázka posouzení existence státního občanství ve smyslu ust. § 2 odst. 1 Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., je bezesporu statusovou otázkou. Okresní soud nemohl vycházet z jiných závěrů, než z těch, ke kterým došel orgán, který má v této věci výhradní pravomoc k rozhodnutí. K námitce žalobkyně, že vázanost soudu ve smyslu ustanovení § 135 o. s. ř. nelze aplikovat bezbřeze, poukázala na znění ustanovení § 135 o. s. ř., a uvedla, že v souzené věci bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o (ne)zachování státního občanství, není proto naplněna stanovená výjimka pro atrahování si věci soudem k vlastnímu posouzení, jež by jinak příslušela k posouzení a rozhodnutí jinému orgánu. Otázka státního občanství byla vyřešena pravomocně již v době vydání žalobou napadeného správního rozhodnutí, skutkový stav ve věci nezachování státního občanství původního vlastníka byl opakovaně přezkoumán nejen v rámci správního řízení, ale i v rámci přezkumu rozhodnutí obecnými soudy i Ústavním soudem , a to s negativním výsledek pro žalobkyni. Rovněž není přiléhavé ani tvrzení žalobkyně, že by správní orgán při svém správním uvážení vycházel toliko z rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci zamítnutí žádosti o zachování státního občanství a činil své posouzení toliko s odkazem na vázanost tímto rozhodnutím o statusové otázce. Za důvodnou nepovažovala ani námitku žalobkyně, že okresní soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci v rozsahu otázky zachování státního občanství a pochyb při vedení řízení, když zamítl návrhy žalobkyně na doplnění dokazování k této otázce. Zdůraznila, že takový postup by odporoval zásadě rychlosti a hospodárnosti vedení řízení, když zákon nepřipouští, aby soud činil vlastní skutkové posouzení této otázky. Rovněž námitku žalobkyně, že řízení trpí vadou spočívající v odepření práva žalobkyně na možnost seznámit se v dodatečné lhůtě s judikaturou akcentovanou žalovanými při ústním jednání, nepovažovala za důvodnou.

8. Žalovaný 25. se ztotožnil se závěry okresního soudu k otázce posouzení zachování československého občanství ve smyslu ust. § 2 odst. 1 Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, v tom, že jde o otázku statusovou a jestliže o ní věcně příslušný správní orgán již vydal meritorní rozhodnutí, které je pravomocné, bylo podrobeno přezkumu v rámci správního soudnictví i Ústavním soudem, pak k závěrům tohoto příslušného správního úřadu (Ministerstvo vnitra) měl povinnost přihlédnout nejen Státní pozemkový úřad, ale ve smyslu ust. § 135 o. s. ř. je povinen k němu přihlížet i soud.

9. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), projednal odvolání u jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.). Přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení v mezích, ve kterých se žalobkyně jakožto odvolat domáhala jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), a přihlížel i k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání neshledal opodstatněné.

10. V projednávané věci krajský soud zcela sdílí správné skutkové i právní závěry okresního soudu, na základě nichž žalobu zamítl. Pro stručnost plně odkazuje na přiléhavé a výstižné odůvodnění napadeného rozsudku (zejména v jeho bodech 36. až 38.) a jen k jeho doplnění a k odvolacím námitkám žalobkyně dodává následující:

11. Žalobkyně se v tomto řízení podle § 244 a násl. o. s. ř. domáhala projednání a rozhodnutí nároku na vydání nemovitostí odňatých jejímu právnímu předchůdci, s nímž byla neúspěšná v řízení před Státním pozemkovým úřadem. Nárok žalobkyně se opírá o ust. § 2 odst. 1 a 3 zák. č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle odstavce 1/tohoto ustanovení je oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již Ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem přešel na stát. Podle odstavce 3/ tohoto ustanovení zemřela-li osoba, uvedená v odstavci 1 nebo 2 před uplynutím lhůty, uvedené v § 11a, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu. To neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva. Byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti, c) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem. Zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 11a, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti, d) rodiče osoby uvedené v odstavci 1, e) sourozenci osoby uvedené v odstavci 1 a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti.

12. Z citovaného ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb. vyplývá, že podmínky pro vydání majetku nejsou splněny, jestliže původnímu vlastníkovi (tj. [jméno FO], narozenému [datum], zemřelému [datum]) nebylo zachováno československé občanství. V takovém případě na původního vlastníka nelze nahlížet jako na osobu oprávněnu.

13. Žalobkyně se dovolávala toho, aby soud v tomto řízení jako předběžnou posoudil otázku týkající se podmínek pro zachování československého státního občanství původního vlastníka. Nesouhlasila s tím, že Státní pozemkový úřad se uvedenou otázkou nezabýval a vycházel z rozhodnutí Ministerstva vnitra, které žádost o zachování čsl. Státního občanství zamítlo.

14. Odvolací soud se k uvedenému ztotožňuje se závěry okresního soudu, které pro zdůraznění opakuje: Otázka zachování čsl. státního občanství původního vlastníka, posuzovaná dle Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., je statusovou otázkou, a jestliže o ní věcně příslušný správní orgán již vydal meritorní rozhodnutí, které je pravomocné, bylo podrobeno přezkumu v rámci správního soudnictví i Ústavním soudem, pak k závěrům tohoto příslušného správního úřadu, kterým je Ministerstvo vnitra ČR a k jeho rozhodnutí ze dne [datum], č. j. [číslo], měl povinnost přihlédnout nejen Úřad, jenž jím je podle dle § 40 zák. č. 71/1967 Sb., správní řád vázán, ale i podle § 135 o. s. ř. je z něho vycházet i soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3409/2022 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04). Po provedeném dokazování učinil okresní soud správný skutkový závěr o tom, že Ministerstvo vnitra rozhodlo dle Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o otázce ne/-zachování čsl. státního občanství jako věcně příslušné, a že se i další příslušné orgány v jednotlivých stupních řízení detailně zabývaly řádně důkazy předloženými žalobkyní i její skutkovou a právní argumentací, na základě které se – avšak neúspěšně – domáhala vydání rozhodnutí o zachování čsl. občanství původního vlastníka. Odvolací soud připomíná, že rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR bylo podrobeno následnému přezkumu ministra vnitra, ale i přezkumu správního soudnictví. Okresní soud zcela správně uzavřel, že v projednávané věci mu nepřísluší uvedené pravomocné rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR přezkoumávat, naopak je tímto rozhodnutím vázán podle § 135 o. s. ř.

15. Ustanovení § 7 o. s. ř. vymezuje věci jejichž projednávání náleží do civilní pravomoci soudů, tedy jiné věci civilní soudy nesmí rozhodovat. Civilní soud je ale v rámci zjišťování skutkového stavu věci oprávněn posuzovat i otázky zasahující do oboru správního práva, nikdy však není oprávněn z určitých skutečností vyvozovat důsledky stanovené správním právem. Zákon tedy rozlišuje při výkonu civilní pravomoci právo soudu samostatně posuzovat určité otázky od práva vydávat o těchto otázkách autoritativní rozhodnutí. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 202,5 sp. zn. 28 Cdo 760/2025, který konstatoval, že „princip vázanosti soudu rozhodnutím o osobním stavu znamená, že tuto otázku nikdy nelze řešit jako otázku prejudiciální v jiném řízení. Takovou otázku je oprávněn řešit jedině věcně a místně příslušný soud či správní orgán v řízení, ve kterém se rozhoduje o osobním stavu“. Nejvyšší soud zdůraznil, že u správních aktů (bez ohledu na to, zda byly vydány v souladu se zákonem či nikoliv) platí presumpce jejich správnosti, a soud (nejsou-li nicotné) z nich vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále uvedl, že „judikatura dovolacího soudu je ustálena v tom smyslu, že podle § 135 odst. 2 o. s. ř. sice předběžné otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud (nejde-li o otázky vyjmenované v § 135 odst. 1 o. s. ř.) posoudit sám, bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Tomu též odpovídá, že (mimo věci správního soudnictví) jsou obecné soudy oprávněny hodnotit správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty tzv. nicotné (nulitní, paakty), tj. o akty, jejichž vady jsou natolik (kvalifikovaně) závažné, že se s nimi nespojuje předpoklad správnosti; ty pak nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad resp. aktů samotných, neboť jich nikdo dbát nemusí a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Oproti tomu u kategorie aktů procesně vadných jinak nebo aktů vadných věcně (nezákonných) presumpce jejich správnosti platí, a dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou kladeny na roveň aktům bezvadným, a mají i původně sledované právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 723/2003).“.

16. Odvolací soud znovu připomíná skutečnosti zjištěné již okresním soudem. O otázce zachování československého státního občanství původnímu vlastníku nemovitostí rozhodovalo Ministerstvo vnitra ČR, následně ministr vnitra, a jejich rozhodnutí byla přezkoumána v rámci správního soudnictví i Ústavním soudem. Ministerstvo vnitra ČR pravomocným rozhodnutím ze dne [datum], č. j. [číslo] nevyhovělo žádosti o zachování československého státního občanství podle § 2 Dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Rozklad proti tomuto rozhodnutí byl rozhodnutím Ministra vnitra ze dne [datum], č. j. [číslo] zamítnut. Rovněž žaloba proti rozhodnutí Ministra vnitra byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka] zamítnuta, stejně jako následná kasační stížnost žalobkyně proti uvedenému rozsudku, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Ústavní stížnost žalobkyně Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. [číslo] odmítl, když vyhodnotil, že Ministerstvo vnitra správně a ve shodě s judikaturou Ústavního soudu, rozhodovalo ve věci žádosti původního vlastníka o zachování československého občanství navzdory značnému časovému odstupu od podání žádosti. Vydaná rozhodnutí napadená ústavní stížností neshledal v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, ani projevem libovůle či dokonce svévole. Ústavní soud tedy neshledal pravomocné rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne [datum], č. j. [číslo] nicotným. Za tohoto stavu okresní soud zcela správně dovodil, že je vázán pravomocným závěrem příslušného správního orgánu o tom, že československé státní občanství původního vlastníka (tj. právního předchůdce žalobkyně) zachováno nebylo. Stejně tak byl uvedeným rozhodnutím vázán Úřad, jemuž nepříslušelo posouzení předběžné otázky týkající se osobního stavu původního vlastníka, neboť již o této otázce bylo pravomocně rozhodnuto příslušným správním orgánem, tj. Ministerstvem vnitra ČR, jeho rozhodnutí obstálo i v rámci přezkumu správního soudnictví. Nic na tom nemění ani rozdílné pojetí zásady materiální pravdy v původní právní úpravě správního řádu ( tj. zák. č. 71/1967 Sb.), a nové právní úpravě zakotvené v § 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu. U správních aktů navíc platí presumpce správnosti a soud (nejsou-li nicotné), z nich vychází. V této souvislosti odvolací soud opětovně odkazuje na již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], které konstatovalo, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v tom smyslu, že podle § 135 odst. 2 o. s. ř. sice předběžné otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud (nejde-li o otázky vyjmenované v § 135 odst. 1 o. s. ř.) posoudit sám, bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Tomu též odpovídá, že (mimo věci správního soudnictví) jsou obecné soudy oprávněny hodnotit správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty tzv. nicotné (nulitní, paakty), tj. o akty, jejichž vady jsou natolik (kvalifikovaně) závažné, že se s nimi nespojuje předpoklad správnosti. V souzené věci se ale o takový případ nejedná. Ani Ústavní soud pravomocné rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR neshledal nicotným. Tedy ani zásada materiální pravdy zakotvená v původní právní úpravě správního řádu neumožňovala Úřadu samostatně posoudit otázku zachování či nezachování státního občanství původního vlastníka. Úřad nebyl příslušný pro posouzení takové otázky, naopak byl vázán rozhodnutím správního orgánu, který k rozhodnutí otázky zachování státního občanství příslušný byl.

17. Jelikož tedy žádost o zachování československého státního občanství původního vlastníka nemovitostí byla k tomu příslušným orgánem podle § 2 odst. 1 Ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb. zamítnuta, nelze na původního vlastníka nahlížet jako na k restituci oprávněnou osobu ve smyslu § 2 zákona č. 243/1992 Sb. k nemovitému majetku, který mu byl konfiskován (přešel na stát) Dekretem presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Ani žalobkyni jako právní nástupkyni původního vlastníka tudíž nesvědčí postavení oprávněné osoby a Úřad proto rozhodl správně, pokud v Rozhodnutí ve smyslu ust. § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že žalobkyně není vlastníkem předmětných nemovitostí.

18. S ohledem na uvedené není důvodná námitka žalobkyně, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl důkaz jiné čestným prohlášením [adresa] ze dne [datum]. Takový důkaz vzhledem k závěru o vázanosti rozhodnutím o zamítnutí žádosti o zachování čsl. státního občanství původnímu vlastníku nemohl přinést relevantní skutková zjištění.

19. Opodstatněná není ani námitka žalobkyně, že v řízení před soudem prvního stupně byla porušena zásada kontradiktornosti a zásada rovnosti zbraní. Z obsahu spisu plyne, že žalobkyni byla poskytnuta možnost vyjádřit se k právní argumentaci žalovaných. Právní argumentace žalovaných pro žalobkyni, zastoupenou advokátem, nemohla být nová ani překvapivá, žalovaní toliko odkazovali na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu. Nebyl tedy legitimní důvod pro odročení jednání za účelem možnosti vyjádření se žalobkyně k právním argumentům žalovaných uplatněným u ústního jednání.

20. Se zřetelem k výše uvedenému krajský soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně správného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

21. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl v souladu s ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšným žalovaným přiznal vůči neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši.

22. Účelně vynaloženými náklady odvolacího řízení žalované 1. jsou náklady jejího právního zastoupení. Jedná se o odměnu za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po [částka] podle § 7 bod 5., § 9 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen ,,advokátního tarifu‘‘), paušální náhradu hotových výdajů přináležející k těmto dvěma úkonům po [částka] dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, náhradu cestovních výdajů k odvolacímu jednání z [adresa] a zpět osobním vozidlem [název], reg. zn. [SPZ] při celkové vzdálenosti 150 km, průměrné spotřebě 4,83 l benzínu na 100 km, ceně benzínu 35,80 Kč v celkové výši [částka]. Celkové náklady řízení žalované 1. činí [částka].

23. Žalovaná 2. v odvolacím řízení účelně vynaložila rovněž náklady na právní zastoupení. Jde o odměnu za dva úkony právní služby po [částka] (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání), paušální náhradu hotových výdajů přináležející k těmto dvěma úkonům po [částka], náhradu cestovních výdajů k odvolacímu jednání z [adresa] a zpět veřejnou dopravou (vlakem) ve výši [částka] a náhradu času stráveného na cestě za 7 půlhodiny po [částka] podle § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 advokátního tarifu, náhradu daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) ve výši 21 %, kterou je advokát žalované 2. povinen z odměny a z náhrad odvést, v částce [částka]. Celkové náklady řízení žalované 2. činí [částka].

24. Účelně vynaložené náklady žalovaného 3. jsou dvě paušální náhrady hotových výdajů po [částka], celkem [částka], a to za písemné vyjádření k odvolání a za účast na odvolacím jednání podle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a náhrada cestovních výdajů na jednání odvolacího soudu veřejnou dopravou z [adresa] ve výši [částka]. Celkem tak náklady řízení žalovaného 3. činí [částka]

25. Účelně vynaloženými náklady žalovaného 6. jsou náklady právního zastoupení. Jde o odměna za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po [částka], paušální náhradu hotových výdajů přináležející k těmto úkonům právní služby, a to v poloviční výši, tj. celkem [částka], neboť tyto úkony právní služby byly poskytnuty současně pro dva účastníky řízení. Dále jde o náhradu cestovních výdajů k odvolacímu jednání z [adresa] a zpět osobním vozidlem vozem tov. zn. [název] reg. zn. [SPZ], při celkové vzdálenosti 140 km, průměrné spotřebě 4,3 l motorové nafty/100 km, ceně motorové nafty 34,70 Kč a výši základní náhrady [částka]/1 km, celkem [částka]. Účast právního zástupce u jednání odvolacího soudu byla realizována pro dva účastníky řízení, proto odvolací soud přiznal náhradu cestovních výdajů ve výši , stejně jako náhradu času stráveného na cestě podle § 14 advokátního tarifu za 4 půlhodiny po [částka], tedy ve výši [částka]. Celkem náklady řízení žalovaného 6. činí [částka]

26. Účelně vynaloženými náklady žalované 7. jsou náklady právního zastoupení. Jedná se o odměnu za dva úkony právní služby po [částka] podle §7 bod 5., § 9 odst. 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu, a to za vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání, paušální náhradu hotových výdajů přináležející k těmto úkonům, avšak ve výši , když tento úkon právní služby byl poskytnut současně pro dva účastníky řízení, celkem tedy [částka]. Dále jde o náhradu cestovních výdajů k odvolacímu jednání z [adresa] a zpět osobním vozidlem vozem tov. zn. [název], reg. zn. [SPZ], při celkové vzdálenosti 140 km, průměrné spotřebě 4,3 l motorové nafty/100 km, ceně motorové nafty 34,70 Kč a výši základní náhrady 5,80 Kč/1 km, celkem [částka]. Účast právního zástupce u jednání odvolacího soudu byla realizována pro dva účastníky řízení, proto odvolací sod přiznal náhradu cestovních výdajů ve výši , stejně jako náhradu času stráveného na cestě podle § 14 advokátního tarifu za 4 půlhodiny po [částka], tedy ve výši [částka]. Celkem náklady řízení žalované 7. činí [částka].

27. Žalovaná 10. vynaložila účelně náklady na právní zastoupení. Jedná se o odměnu za jeden úkon právní služby ve výši [částka] za písemné vyjádření k odvolání, paušální náhradu hotových výdajů přináležející k tomuto úkonu v částce [částka] a náhradu DPH ve výši 21 % z odměny a z náhrad, tj. [částka]. Celkové náklady řízení žalované 10. činí [částka].

28. Také účelně vynaložené náklady žalované 11. představují náklady jejího právního zastoupení, které tvoří odměna za jeden úkon právní služby , a to za písemné vyjádření k odvolání, ve výši [částka], paušální náhradu hotových výdajů ve výši [částka] a DPH z odměny a náhrady v částce [částka]. Celkové náklady řízení žalované 11. činí [částka].

29. Účelně vynaloženými náklady žalované 12. jsou náklady jejího právního zastoupení, které tvoří odměna za jeden úkon právní služby podle § 7, § 9 odst. 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu, a to za písemné vyjádření k odvolání ve výši [částka], paušální částku za uvedený úkon právní služby ve výši [částka] a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrady, [částka]. Celkové náklady řízení žalované 12. činí [částka].

30. Žalovaná 15. v odvolacím řízení účelně vynaložila náklady na právní zastoupení. Jde o odměnu za dva úkony právní služby po [částka] (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání), paušální náhradu hotových výdajů přináležející k těmto úkonům právní služby po [částka], avšak za účast u odvolacího jednání pouze ve výši (tento úkon právní služby byl poskytnut současně pro dva účastníky řízení ), celkem tedy [částka], náhradu cestovních výdajů k odvolacímu jednání z [adresa] a zpět osobním vozidlem [název] s RZ [SPZ], při celkové vzdálenosti 140 km, průměrné spotřebě 4,3 l motorové nafty /100 km, ceně motorové nafty [částka] a výši základní náhrady [částka]/1 km, celkem tedy [částka], účast u odvolacího jednání však byla realizována současně pro dva účastníky řízení, proto náhrada cestovních výdajů činí [částka]. Dále tyto náklady tvoří náhrada za promeškaný čas za cestu podle § 14 advokátního tarifu k odvolacímu jednání a zpět v rozsahu šesti půlhodin, protože avšak účast u jednání byla realizována současně pro dva účastníky řízení, přiznal odvolací soud náhradu ve výši , tj. ve výší [částka] a DPH z přiznaných částek ve výši [částka]. Celkem činí náklady řízení žalované 15. částku [částka].

31. Účelně vynaloženými náklady žalovaného 16. jsou tři paušální náhrady hotových výdajů po [částka], celkem [částka] za písemné vyjádření k odvolání, přípravu na jednání a za účast na odvolacím jednání podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

32. Účelně vynaložené náklady žalované 17. tvoří paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka] za písemné vyjádření k odvolání podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

33. Účelně vynaložené náklady žalovaného 18. tvoří paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka] za písemné vyjádření k odvolání podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

34. Stejně tak žalované 21. jako účelně vynaložené náklady náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka] za účast na odvolacím jednání podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

35. Účelně vynaloženými náklady žalované 22. jsou náklady jejího právního zastoupení. Tyto náklady tvoří odměna za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání), a to za převzetí zastoupení [částka] a za další dva úkony provedené pro dva účastníky po [částka] podle § 7 a § 9 odst. 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Dále jde o náhradu hotových výdajů v paušální částce za tři uvedené úkony právní služby, a to ve výši [částka] za převzetí věci a za písemné vyjádření a v rozsahu za účast u odvolacího jednání, neboť ta byla realizována pro dva účastníky řízení, celkem tedy [částka], náhradu cestovních výdajů k odvolacímu jednání z [adresa] a zpět osobním vozidlem [název] [SPZ], při celkové vzdálenosti 140 km, průměrné spotřebě 4,3 l motorové nafty/100 km, ceně motorové nafty 34,70 Kč a výši základní náhrady [částka]/1 km, celkem tedy [částka], účast u odvolacího jednání však byla realizována současně pro dva účastníky řízení, náhrada cestovních výdajů proto činí [částka]. Dále odvolací soud přiznal náhradu za promeškaný čas za cestu k odvolacímu jednání a zpět v rozsahu šesti půlhodin podle § 14 advokátního tarifu, protože však účast u jednání byla realizována současně pro dva účastníky řízení, přiznal náhradu ve výši , tj. ve výši [částka] a náhradu DPH ve výši [částka]. Celkem činí náklady řízení žalované 22. částku [částka].

36. Účelně vynaložené náklady žalovaného 25. představují paušální náhradu hotových výdajů po [částka] za písemné vyjádření k odvolaní, přípravu k jednání a za účast na odvolacím jednání podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Celkem tedy činí náklady řízení žalovaného 25. částku [částka].

37. Účelně vynaloženými náklady žalované 27. jsou náklady jejího právního zastoupení. Tyto náklady tvoří odměna za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po [částka], paušální náhrada hotových výdajů přináležející k těmto úkonům po [částka], náhrada cestovních výdajů k odvolacímu jednání z [adresa] a zpět osobním vozidlem [jméno FO], reg. zn. [SPZ] při celkové vzdálenosti 243 km, průměrné spotřebě 8,3 l motorové nafty na 100 km, ceně motorové nafty benzínu 34,70 Kč a základní náhradě ve výši 5,80 Kč za 1 km, celkem tedy [částka], náhrada za promeškaný čas v rozsahu osmi hodin po [částka] a náhrada DPH v částce [částka]. Celkové náklady řízení žalované 27. činí [částka].

38. Lhůta ke splnění platební povinnosti byla žalobkyni stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. třídenní.

39. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 4, 5, 8, 9, 13, 14, 19, 20, 23, 24 a 26 odvolací soud nepřiznal žádnému z úspěšných žalovaných náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť jim v souvislosti s odvolacím řízením žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly pro jejich procesní nečinnost. V případě žalovaného 20, se tento výslovně vzdal u odvolacího jednání náhrady nákladů řízení.

Poučení