10 C 226/2021-90

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem, v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I) Řízení se částečně, co do požadavku žalobce na zaplacení částky 302 000 Kč, zastavuje. II) Žalovaná je povinna uhradit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 302 000 Kč od 15. 11. 2021 do 23. 11. 2021, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. III) Zamítá se žaloba ve zbývajícím žalobním požadavku na zaplacení 198 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,75 % ročně od 15. 11. 2021 do zaplacení, a dále v části žalobního požadavku na úhradu úroku z prodlení ve výši 0,25% ročně z částky 302 000 Kč od 15. 11. 2021 do zaplacení. IV) Žalovaná je povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 27 428,63 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobce do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 11. 11. 2021 domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu vyvolanou nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení, které bylo vedeno Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 18 Cm 626/1995. Žalovaný uvádí, že naříkané řízení trvalo více jak 26 let a mělo pro žalobce zcela zásadní význam, neboť žalobce jakožto podnikající fyzická osoba potřeboval finanční prostředky, o které se v řízení soudil. Žalobce zejména namítá, že řízení nemělo být v roce 2003 zastaveno, bohužel však důsledkem vadného rozhodnutí soudu k tomuto došlo a trvalo několik let, než tato vada byla zhojena a mohlo být fakticky rozhodnuto ve věci samé. Žalobce se na nemajetkové újmě domáhá částky 500 000 Kč zohledňující zejména význam řízení pro žalobce.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 23. 2. 2022, dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení a žalobce odškodnila částkou 302 000 Kč. Žalovaná vyšla ze základní částky ročního odškodnění 20 000 Kč, základní částku odškodnění poté ponížila pro složitost řízení i z důvodu četnosti rozhodování soudů. Naopak tuto navýšila z důvodu pochybení v postupu soudu. Takto dospěla k žalované částce 302 000 Kč, kterou považuje za adekvátní formu zadostiučinění.

3. Ze shodných tvrzení účastníků má soud za zjištěné, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnil, a to dne 14. 5. 2021.

4. Na základě stanoviska z 22. 11. 2021 žalovaná uhradila žalobci zadostiučinění za délku řízení ve výši 302 000 Kč, a to konkrétně dne 23. 11. 2021 (datum úhrady žalobce potvrdil na jednání soudu). Žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět, a proto soud výrokem I. s odkazem na § 96 o.s.ř. řízení této části částečně zastavil.

5. Ze spisu vedeného u Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 cm 626/95 soud zjistil následující. Dne 15.6.1995 byla podána žaloba žalobcem [jméno] [celé jméno žalobce] proti žalovanému [právnická osoba] Žaloba je podávána z titulu smlouvy o dílo, na jejímž základě dodal žalobce žalovanému stavební práce a žalobou se domáhá úhrady částky 1 145 687,10 Kč s 0,5% úrokem z prodlení za každý kalendářní den od 1.4.1995 do zaplacení. 21.7.1995 soud vyzývá žalobce k úhradě soudního poplatku. Dne 10.8.1995 vydal soud platební rozkaz. Žalovaný podal odpor 6.9.1995. Jednání je nařízeno na 23.6.1999. Jednání se koná 23.6.1999, na tomto jako žalobce uveden [celé jméno žalobce] [anonymizováno], zastoupen zákonným zástupcem [celé jméno žalobce]. V rámci jednání je konstatováno, že v mezidobí došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, která je předmětem sporu, kdy tuto uzavřel žalobce a [celé jméno žalobce], tedy došlo k nástupnictví ve věci. Je založena smlouva o postoupení pohledávky z 22.6.1999. Strany se vyjadřují, jednání je odročeno za účelem dalšího dokazování na 18.8.1999. Žalobce navrhuje 2.7.1999 výslech dalších svědků. Žalovaný se vyjadřuje 16.8.1999. Jednání se koná 18.8.1999, jsou slyšeni svědci, jednání je odročeno na 29.9.1999 za účelem dokazování. Žalobce se vyjadřuje 3.9.1999. Žalovaný navrhuje další svědky 16.9.1999. Jednání se koná 29.9.1999, je slyšen svědek, jsou čteny listinné důkazy, je připuštěna změna návrhu ohledně úroků z prodlení, a jednání je odročeno na 24.11.1999. Žalovaný se vyjadřuje 14.10.1999. Jednání se koná 24.11.1999, jsou čteny listinné důkazy, jednání je odročeno na 1.12.1999 za účelem provedení dalšího dokazování. Ve spise je založen poté závěrečný návrh navrhovatele z listopadu 1999, dále vyjádření odpůrce k důkazům žalobce z 1.12.1999. Jednání nařízené na 1.12.1999 je odročeno. Dne 18.5.2000 se žalobce dotazuje, kdy bude nařízeno jednání další. Soud nařizuje jednání na 21.6.2000, toto jednání se koná, jsou provedeny další důkazy a ve věci je vyhlášen rozsudek. Písemné vyhotovení rozsudku ze dne 21.6.2000 je založeno pod číslem listu 91. Soud tímto uložil žalovanému povinnost zaplatit 1 097 253,30 Kč s úrokem z prodlení a zamítl žalobu v části 165,5% úroku z prodlení z částky 1 097 253,30 Kč od 1.4.1995 do zaplacení. Dále byla žaloba zamítnuta v částce 48 433,80 Kč s příslušenstvím. Výrok I. nabyl právní moci 3.3.2003, výrok III. nabyl právní moci 24.8.2000. Žalobce se odvolává 15.8.2000, je vyzván soudem k zaplacení soudního poplatku usnesením ze 6.10.2000. Strany poté doručují soudu společné podání 7.11.2000, ve kterém uvádí, že uzavřely dohodu a navrhují, aby odvolání bylo vyřízení tak, že soud připustí žalobcovo zpětvzetí návrhu na zahájení řízení v rozsahu týkajícím se příslušenství pohledávky a řízení zastaví. Věc je předložena Vrchnímu soudu v Olomouci 27.11.2000 Vrchní soud v Olomouci poté rozhodl 23.1.2003 usnesením na čl. 116 tak, že částečné zpětvzetí žaloby se připouští a zrušuje se tak prvoinstanční rozsudek ve výrocích II. a IV., tj. co do zamítnutí žaloby v požadavku na úhradu 165,5% úroku z prodlení z částky 1 097 253,30 Kč s tím, že řízení se v tomto rozsahu zastavuje. Na tomto rozhodnutí je doložka právní moci 3.3.2003. Soud poté kontaktuje 17.3.2003 právní zástupce žalobce [příjmení] [příjmení] s tím, že bylo podáno odvolání a není mu známo, jak bylo ve věci rozhodnuto. Tento právní zástupce poté 29.4.2003 žádá o vyznačení doložek právní moci na rozsudku prvoinstančním z 21.6.2000 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23.1.2003. Žádá tak přímo právní zástupce, neboť žalobce je ve vazbě. Spis je poté zapůjčen Okresnímu soudu v Novém Jičíně v červenci 2003. V únoru 2004 je žádáno jeho vrácení. Na soud se poté obrací [anonymizováno] [jméno] [příjmení] v zastoupení žalobce s tím, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23.1.2003 nebylo žalobci řádně doručeno, neboť tento byl ve vazbě, a žalobce hodlá usnesení napadnout žalobou pro zmatečnost. Vrchní soud poté předkládá věc Krajskému soudu v Brně 2.8.2004 spolu se žalobou pro zmatečnost. Tato se ve spise nenachází, dle poznámky ve spise byla vyňata a byla zapsána pod sp.zn. 1 Cm 327/2004. Věc je předložena Vrchnímu soudu v Olomouci 2.8.2004 s tím, že se předkládá spis se žalobou pro zmatečnost původně na čl. 129, když je napadeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci, čj. 7 Cmo 840/2000-116 z 23.1.2003. Vrchní soud v Olomouci poté vrací spis 20.12.2004 Krajskému soudu v Brně, neboť mu nepřísluší rozhodovat v prvním stupni o žalobě pro zmatečnosti. Poté následuje právě vyloučení věci pod sp.zn. 1 Cm 327/2004. Zapůjčení spisu poté žádá Okresní soud ve [obec] v roce 2005, tento jej vrací Krajskému soudu v Brně 20.9.2007. Spis poté žádá zapůjčit Vrchní soud v Olomouci 30.7.2009. Na soud se poté obrací [anonymizováno] [jméno] [příjmení] přípisem z 26.1.2010 s tím, že žádá o doručení usnesení Vrchního soudu v Olomouci z [číslo], a upozorňuje, že toto usnesení nikdy nenabylo právní moci. Dále uvádí, že usnesení je napadeno žalobou pro zmatečnost, kdy věc je projednávána Krajským soudem v Brně pod sp.zn. 1 Cm 327/2004, a opakovaně namítá, že toto není v právní moci, neboť nemohlo dojít k řádnému doručení žalobci, který byl ve vazbě. Ve věci rozhoduje Vrchní soud v Olomouci, usnesením z 6.10.2009 tak, že zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně z 9.2.2009, čj. 1 Cm 327/2004-210. Jedná se o prvoinstanční usnesení, kterým byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Vrchního soudu právě z 23.1.2003. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že předmětné usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23.1.2003 skutečně právní moci nabýt nemohlo, neboť žalobce nebyl zastižen, tedy nenastala fikce doručení. Je třeba se znovu zabývat otázkou odvolání plné moci tehdejšímu právnímu zástupci. Soud poté sděluje 5.2.2010 žalobci, že mu usnesení vrchního soudu z 23.1.2003 nelze znovu doručovat, neboť mu již bylo doručeno, včetně doručení předchozímu právnímu zástupci [anonymizována tři slova] [příjmení] jakožto zástupce žalobce se poté obrací na soud 18.2.2010, kdy opakovaně zdůrazňuje, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23.1.2003 není pravomocné, neboť nemohlo nikdy dojít k řádnému doručení žalobce právě pro ukončení právního zastupování předchozímu právnímu zástupci. Opakovaně tak [anonymizováno] [příjmení] žádá o doručení tohoto usnesení. Soud sděluje 15.9.2010, že předmětné rozhodnutí bylo doručeno žalobci, respektive k rukám jeho zástupce [anonymizována dvě slova], a že jej nelze znovu zasílat [anonymizováno] [příjmení]. Dne 7.10.2010 podává žalobce dovolání do usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23.1.2003 a žádá o osvobození od soudních poplatků s tím, že přípisem ze 14.10.2010 právní zástupce žalobce sděluje, že tak bude na Nejvyšším soudu, aby se s otázkou řádného doručení napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z 23.1.2003 vypořádal, když se tento zástupce se soudem neshodne. Věc je předložena dovolacímu soudu 6.12.2010, věc je však vrácena 4.3.2011 s tím, že otázku včasnosti doručení a jeho řádnosti si musí vyřešit soud, který rozhodnutí doručoval. Krajský soud v Brně poté usnesením z 29.3.2011 rozhodl tak, že dovolání se odmítá. Žalobce proti tomuto podává odvolání 4.5.2011. Věc je předložena odvolacímu soudu 4.7.2011 a Vrchní soud v Olomouci zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně svým usnesením z 30.8.2011 a věc vrací k dalšímu řízení. Je třeba právě se zabývat odvoláním plné moci tehdejšímu zástupci [anonymizována dvě slova] pro učinění závěru, zda bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z 23.1.2003 řádně doručeno či nikoliv. Krajský soud v Brně poté dovolání odmítá usnesením z 3.11.2011. Žalobce se odvolává 8.12.2011. Věc je předložena odvolacímu soudu 2.1.2012 Vrchní soud v Olomouci rozhoduje usnesením z 28.2.2012 pod číslem listu 210 tak, že usnesení krajského soudu ruší a věc vrací k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že soud prvé instance zatížil řízení vadou, pokud provedl dokazování, aniž nařídil ústní jednání. Soud prvé instance tak má nařídit jednání a provést dokazování k tomu, kdy a jakým způsobem bylo doručeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23.1.2003 žalobci právě ve vztahu k odvolání plné moci tehdejšímu zástupci [anonymizována dvě slova]. Soud vyzývá žalobce k doložení majetkových poměrů usnesením z 18.5.2012 pro účely osvobození od soudních poplatků a Krajský soud v Brně poté usnesení z 3.8.2012 rozhoduje tak, že nepřiznává žalobci osvobození od celních poplatků. Usnesením ze dne 16.11.2012 rozhoduje soud tak, že na straně žalovaného bude pokračováno se subjektem [právnická osoba] Soud vyzývá žalobce 18.12.2012 k zaplacení poplatku za dovolání, žalobce platí 8.1.2013. Je nařízeno jednání 25.2.2013, jednání se koná 25.2.2013, strany se vyjadřují včetně účastnických výsledků, a soud poté rozhoduje usnesením z 28.6.2013 tak, že dovolání žalobce odmítá. 18.7.2013 podává žalobce odvolání. Věc je předložena 1.8.2013 Vrchnímu soudu v Olomouci a tento vydává usnesení 15.10.2013, kterým usnesení krajského soudu mění tak, že se dovolání žalobce neodmítá. Do spisu je pak podáno další dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23.1.2003, a to dne 20.1.2014. Věc je předložena dovolacímu soudu 13.2.2014 s tím, že k řádnému doručení napadeného rozhodnutí dovolateli došlo 19.11.2013 Nejvyšší soud rozhoduje usnesením z 12.8.2014 o změně subjektu na straně žalované, a poté rozhoduje Nejvyšší soud 15.9.2014 pod číslem listu 298 tak, že se usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23.1.2003 zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně předkládá věc Vrchnímu soudu v Olomouci 58.11.2014 k rozhodnutí o odvolání proti rozsudku z 21.6.2000 Vrchní soud v Olomouci vrací spis 30.12.2014 bez věcného vyřízení s tím, že soud prvé instance má provést nezbytné šetření k důvodům, proč žalobce osobně nepředložil soudu podání, které datoval 11.9.2000 a které doručil 7.11.2000, které dle svého označení rovněž obsahuje zpětvzetí žaloby, a jak toto bylo doručeno soudu. Krajský soud v Brně vyzývá žalobce usnesení ze 7.1.2015 k dotvrzení, z jakého důvodu osobně nepředložil podání z 11.9.2000, a proč toto podání odevzdal na poštu 6.11.2000 tehdejší žalovaný [právnická osoba] Žalobce reaguje podání z 25.2.2015, uvádí, že zpětvzetí zaslal soudu nikoliv žalobce, ale žalovaná. Žalobce popírá, že by listinu podepsal. Soud vyzývá žalovaného 11.3.2015, aby se k tomuto tvrzení žalobce vyjádřil. Ve věci se vyjadřuje pan [jméno] [příjmení] 13.3.2015, který tvrdí, že žalobce zpětvzetí podepsal. Žalovaný se pak vyjadřuje 8.4.2015, požadované dokumenty zasílá 5.6.2016. Věc je předložena 2.4.2015 k Vrchnímu soudu v Olomouci, tento nařizuje jednání 16.7.2015, toto je odročeno na neurčito za účelem porady senátu. Vrchní soud v Olomouci poté rozhoduje usnesením z 21.7.2015 pod číslem listu 344, a to sice tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně z 21.6.2000 se zrušuje a věc se vratí k tomuto soudu, ve výroku II. a IV., tj. právě pokud jde o úrok ve výši 165,5 % Krajský soud v Brně pak nařizuje jednání na 15.10.2015. Žalovaný žádá odročení jednání; jednání je odročeno na 12.11.2015. Žalovaný podává dovolání do usnesení Vrchního soudu z 21.7.2015 dne 26.10.2015, tedy do zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu. Žalovaný je vyzván k úhradě soudního poplatku 11.11.2015; dovolání doplňuje 26.10.2015. Žalobce se vyjadřuje 23.11.2015. Věc je předložena dovolacímu soudu 7.1.2016. Spis je vrácen bez věcného vyřízení, neboť není doloženo právní zastoupení, respektive právnické vzdělání dovolatele. Krajský soud v Brně vyzývá usnesením z 11.7.2016 žalovanou k doložení právního vzdělání osoby, která za ni podávala dovolání. Žalovaný toto dokládá 28.7.2016. Věc je znovu předložena dovolacímu soudu 9.9.2016 19.10.2016 je podáno dovolání žalované proti usnesení vrchního soudu z 15.10.2013 pod číslem listu 273. 16.11.2016 žalovaný podává žalobu pro zmatečnost do usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 15.10.2013. Vrchní soud v Olomouci rozhoduje poté usnesením z [číslo] s tím, že k rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost je dle tohoto rozhodnutí příslušný Krajský soud v Brně. Žalovaný se vyjadřuje k výzvě soudu 9.12.2016. Žaloba pro zmatečnost je žalovaným vzata zpět 25.11.2016. Žalobce žádá 7.3.2018 o sdělení stavu řízení o žalobě pro zmatečnost. Věc je předložena Nejvyššímu soudu, tento poté rozhoduje tak, že usnesení z 24.4.2018 zastavuje dovolací řízení zahájené žalovaným proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 15.10.2013. Dále pak Nejvyšší soud usnesením z 20.6.2018 odmítá dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 21.7.2015, dovolání bylo podáno žalobcem. Usnesením z 17.7.2018 pak Krajský soud v Brně ještě zastavuje zmatečnostní řízení proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 15.10.2013. Ve věci je pak nařízeno jednání na 17.1.2019. Žalovaná se vyjadřuje 7.1.2019. Jednání se koná 17.1.2019, jsou slyšeni účastníci, jednání je odročeno na 28.3.2019. Usnesení z 29.1.2019 vyzývá soud notářku, aby sdělila informace potřebné k podpisu dohody o narovnání. Žalobce žádá 29.1.2019 o zaslání všech protokolů. Notářka se vyjadřuje 31.1.2019. Žalovaná doplňuje své vyjádření 12.3.2019. Do spisu jsou pak založeny desítky listin z období před rokem 2010 v návaznosti na vyjádření notářky. 15.3.2019 zasílá soud vyjádření žalované žalobci k replice, a poté nařizuje jednání na 13.6.2019, když odročil jednání nařízené na 28.3.2019. Toto jednání je také odročeno a je nařízeno jednání na 15.8.2019. Jednání se koná 15.8.2019 a je odročeno na 28.11.2019 za účelem provedení dokazování. Soud žádá součinnost od Policie ČR, tato tuto poskytuje v září 2019. Soud volá svědky na jednání nařízeného na 28.11.2019. Žalobce předkládá listiny 9.9.2019, jedná se o desítky listi, týkající se realizace smlouvy o dílo. Jednání se koná 28.11.2019, jsou slyšeni svědci, a jednání je odročeno na 12.3.2020. Soud rozhoduje o svědečném. Žalobce se vyjadřuje 30.1.2020 k provedenému dokazování. Do spisu zakládá další desítky listinných důkazů. Žalovaná se vyjadřuje 10.3.2020. Žalobce žádá o odročení jednání 11.3.2020 z důvodu koronakrize. Žalobce navrhuje další dokazování 12.5.2020, zakládá další listinné důkazy. Žalovaná se vyjadřuje k tomuto 28.5.2020. Jednání se koná poté, co bylo odročeno, 4.6.2020, soud provádí dokazování, strany přednáší závěrečné návrhy a jednání je odročeno za účelem vyhlášení rozsudku. Rozsudek je pak vyhlášen na jednání konaném 8.6.2020. Na tomto je vyznačena doložka právní moci výroku I. 24.7.2020, výroku II. a III. 18.3.2021. Výrokem I. byla zamítnuta žaloba ohledně úroku z prodlení ve výši 165,5 % ročně z částky 1 097 253,30 Kč, zbývající výroky jsou nákladovými výroky. Žalovaná se odvolává 15.7.2020. Žalobce se odvolává 21.7.2020. Soud vyzývá žalobce k úhradě soudního poplatku. Žalobce žádá 18.8.2020 o osvobození od soudních poplatků. Soud jej vyzývá k doložení majetkových poměrů v srpnu 2020. Žalobce 8.9.2020 dokládá své majetkové poměry. Soud přiznává žalobci usnesením z 15.9.2020 osvobození od soudního poplatku v rozsahu 9/10. Žalobce se proti tomuto odvolává 30.9.2020. Věc je předložena Vrchnímu soudu v Olomouci 14.10.2020, a ten usnesením z 22.10.2020 potvrzuje usnesení krajského soudu o částečném osvobození od placení soudních poplatků. Soud pak vyzývá žalobce k úhradě poměrné částky soudního poplatku. Krajský soud v Brně poté odvolací řízení zahájené žalobcem zastavuje usnesením z 17.12.2020. Žalobce se proti tomuto odvolává 30.12.2020 a 13.1.2021 se vyjadřuje k odvolání žalované. Věc je předložena odvolacímu soudu 21.1.2021. Žalobce doplňuje své vyjádření k odvolání žalované 17.1.2021. Ve věci pak rozhoduje Vrchní soud v Olomouci usnesením z 28.1.2021 pod číslem listu 725, a to sice tak, že je potvrzeno zastavení odvolacího řízení o nezaplacení soudního poplatku. Vrchní soud pak rozhoduje ještě usnesením z 16.2.2021 o odvolání žalovaného, kdy rozsudek soudu prvé instance změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a nově je rozhodnuto i o nákladech státu. Na tomto rozhodnutí je vyznačena doložka právní moci 18.3.2021. Žalobce poté podává ústavní stížnost, o této rozhoduje Ústavní soud usnesením ze dne 16.2.2021 pod sp.zn. IV. ÚS 152/21. Žalobce podává poté dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu z 28.1.2021 ve věci zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Právní zástupce žalobce žádá 6.4.2021 o sdělení, kam mají být uhrazeny náklady řízení státu. Tuto žádost urguje 30.4.2021. Soud vyzývá žalobce k doložení majetkových poměrů pro účely osvobození od soudních poplatků za dovolání podané 29.3.2021, a to usnesením z 5.5.2021 Krajský soud v Brně rozhoduje poté 19.5.2021 tak, že žalobci se osvobození od soudního poplatku za dovolání z 29.3.2021 nepřiznává. Ve věci poté rozhoduje k stížnosti žalobce Ústavní soud usnesením z 18.5.2021 pod sp.zn. III. ÚS 1158/21. Soud vyzývá žalobce k úhradě soudního poplatku za podané dovolání usnesením z 9.6.2021. Věc je předložena Nejvyššímu soudu 3.8.2021 a Nejvyšší soud poté odmítá dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 28.1.2021 poté, co je zaplacen soudní poplatek. Žalobce poté podává ještě třetí ústavní stížnost, tato je odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7.12.2021 pod sp.zn. III. ÚS 3081/21. Tímto rozhodnutím naříkaný spis končí.

6. Soud zamítl návrh na provedení důkazů účastnickým výslechem žalobce a svědeckou výpovědí jeho manželky. Soud poučil žalobce na jednání konaném dne 14. 6. 2002 o nutnosti doplnit skutková tvrzení ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., k nimž by žalobce a jeho manželka měli být slyšeni. Žalobce v tomto směru doplnil, že účastnickým výslechem by mělo být prokázáno, že pokud by soud v řízení rozhodl dříve, v roce 2003, pak by po věcné stránce řízení dopadlo jinak a žalobce by byl se zbytkem svého nároku na úhradu 165,5 % z původně žalované částky úspěšným. Dále žalobce obecně namítal, že se řízení promítlo do jeho osobnostní a rodinné sféry, nicméně konkrétně toto nedoplnil. Žalobce pak rovněž namítal, že v důsledku délky řízení se dostal jeho otec (původní žalobce v naříkaném řízení) do exekucí, s kterými mu žalobce nyní musí pomáhat. Soud zamítl oba tyto výslechy právě z důvodu, že jimi nemohou být prokázány skutečnosti relevantní pro toto řízení. Z výpovědi účastníka ani jeho manželky nelze učinit relevantní závěr o tom, zda by věcné rozhodnutí soudu bylo jiné, pokud by k tomuto soudy přistoupily již v roce 2003. Stejně tak není relevantní za situace, kdy výsledkem řízení je neúspěch žalobce ve zbytku žalobou uplatňovaného nároku (nezastavená část řízení v roce 2003), zda by byl žalobce neúspěšný již v roce 2003 či zda bylo o tomto rozhodnuto až v roce 2021, když toto se na majetkové sféře žalobce ani jeho otce projevit nemohlo (žalobce by pouze dříve závazně věděl, že mu zbytek nároku nesvědčí; jeho majetek by se však ani tak nijak nezvětšil). Konkrétní skutková tvrzení k zásahům do rodinné či osobnostní sféře žalobce ani k poučení soudu nedoplnil, proto nebylo v tomto směru těmito výslechy co prokazovat; újmy vyvolaná délkou řízení se přitom presumuje, tedy tuto prokazovat třeba nebylo.

7. Soud dále zamítl návrh na provedení důkazů exekučními spisy, které jsou vedeny vůči otci žalobce [jméno] [celé jméno žalobce] jakožto povinnému. Tyto důkazní návrhy soud zamítl z toho důvodu, že pro posouzení významu tohoto řízení není relevantním, zda vůči otci žalobce jsou vedena exekuční řízení, když je to žalobce, kdo délkou řízení trpí (a odškodnění žaluje), nikoliv jeho otec. K tomuto rovněž přistupuje fakt, že v posledku byl zbývající návrh žalobce, o kterém nebylo rozhodnuto v roce 2003, neúspěšný, tedy to, že neúspěch tohoto žalobního požadavku byl délkou řízení odložen do roku 2021 se nemohlo negativně projevit v majetkových poměrech ani žalobce ani jeho otce (žalovaný nárok jim od počátku nesvědčil).

8. Soud dále nehodnotil úmrtní list matky žalobce [jméno] [příjmení], z tohoto bylo sice možno učinit závěr, že matka žalobce zemřela ještě v průběhu závěru naříkaného řízení, tato skutečnost však nebyla pro toto řízení relevantní.

9. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu soudního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

10. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

11. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

12. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

13. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pro řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen„ ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

15. Soud dále vyšel ze závěrů formulovaných v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, z nichž se podává, že při rozhodování o náhradě újmy vzniklé nepřiměřeně dlouze vedeným řízením není při postoupení pohledávky důvodu přihlížet ve vztahu k postupníkovi k dosavadní době původního řízení. Nejvyšší soud přitom dovodil, že pokud stěžovatel vstoupí do řízení pod svým vlastním jménem, začíná rozhodná doba řízení běžet od tohoto data, zatímco pokud se stěžovatel zapojil do řízení jakožto dědic původního účastníka řízení, může si stěžovat na celkovou délku řízení. Dále pak dovolací soud uvedl, že v případě singulární sukcese, kterou je postoupení pohledávky, není se zřetelem k charakteru změny pohledávky v osobě věřitele obecně důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno nepřiměřenou dobu. Je tomu tak z důvodu, že újmu vyvolanou délkou řízení vnímá účastník tohoto řízení, nikoliv osoba jiná. Tedy pokud se žalobce do 23. 6. 1999 účastnil řízení jakožto zástupce svého otce, pak nevnímal do té doby újmu vyvolanou délkou řízení jakožto účastník, a tedy za toto období nemůže být odškodněn. Obdobně je tomu například i u advokátů, kteří zastupují účastníky nepřiměřeně dlouhých řízení, za které jsou tito poškození odškodňováni, přičemž rovněž těmto advokátům nárok na náhradu újmy vyvolanou délkou řízení nevzniká.

16. Z citovaných závěrů dovolacího soudu se tak podává, že na straně žalobce tomuto vznikala újma vyvolaná délkou řízení od doby, kdy se začal řízení účastnit, tedy od 23. 6. 1999, kdy bylo na jednání soudu konstatováno, že v důsledku postoupení pohledávky z 22. 6. 1999 je žalobce aktivně legitimován v naříkaném řízení.

17. Soud tak tedy posuzoval délku řízení od 23. 6. 1999, kdy žalobce do řízení vstoupil, do 7. 12. 2021, kdy bylo ve věci vydáno poslední rozhodnutí Ústavního soudu. Takto vymezenou délku je třeba posuzovat jak co do existence odpovědnostního titulu, neboť v této části se žalobce řízení účastnil, a není tak relevantním, jak řízení probíhalo v období předchozím. Rovněž je pak takto vymezená doba naříkaného řízení zásadní pro výpočet výše zadostiučinění (dříve se žalobce jakožto účastník netrápil).

18. Předmětné řízení tak trvalo ve vztahu k žalobci od 23. 6. 1999 (rozhodnutí o procesním nástupnictví /na základě smlouvy o postoupení pohledávky/na ÚJ konaném téhož dne) do 7. 12. 2021 (poslední rozhodnutí Ústavního soudu). Tedy řízení trvalo 22 let a 6 měsíců, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu nepřiměřená.

19. K uvedenému závěru vede soud vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona, zejména pak písmene d) - postupu soudu během řízení. Z obsahu naříkaného spisu je zejména patrným, že v naříkaném řízení došlo k zásadnímu pochybení, když usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23. 1. 2003 se dle předkládací zprávy z 4. 2. 2014 podařilo žalobci řádně doručit až dne 19. 11. 2013, tedy soudu trvalo více jak 10 let, než bylo řádně doručeno usnesení odvolacího soudu, kterým bylo částečně zastaveno řízení pro tvrzené zpětvzetí žaloby - pokud jde o zbývající požadavek na úhradu 165,5% úroku z prodlení z částky 1 097 253,30 Kč. Toto pochybení je natolik zásadním, že samo o sobě zakládá závěr o existenci odpovědnostního titulu ve formě nesprávného úředního postupu. Závěr o existenci tohoto odpovědnostního titulu pak nevyvrací ani hodnocení kritérií ostatních, tedy ani písmene b) - složitosti řízení, kdy jakkoliv toto řízení bylo složité po stránce skutkové i procesní, jak soud rozebírá níže, pak nemůže odůvodnit celkovou dobu řízení jakožto přiměřenou, a tento závěr nevyvrací ani kritérium písmene c) - jednání poškozeného, kdy žalobce se na délce řízení nepodílel ani negativně ani pozitivně, a ani vyhodnocení kritéria písmene e) - významu předmětu řízení, kdy obecně i řízení s běžným významem odůvodňují, aby tato byla ukončena v době co nejkratší.

20. Pokud jde o možnost odškodnění za dobu před tím, než se žalobce stal účastníkem naříkaného řízení, pak soud odkazuje na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1029/21 z 18. 1. 2022. Toto se sice týká odškodnění nemajetkové újmy za vydání nezákonného rozhodnutí, nicméně z tohoto se podává, že zadostiučinění za dobu, před kterou došlo ke vzniku odpovědnostního titulu ve vztahu k poškozenému, je možno přiznat odškodnění pouze ve zcela výjimečných případech. V případě zdejším však žádné výjimečné okolnosti nenastaly. Žalobce zastupoval na základě plné moci svého otce [jméno] [celé jméno žalobce], a poté si od něj pohledávku nechal postoupit dne 22. 6. 1999, tedy se sám stal účastníkem tohoto řízení. Nejde tedy o okolnost nikterak výjimečnou, žalobce v předcházející fázi řízení vystupoval jakožto běžný obecný zmocněnec, respektive osoba vybavená plnou mocí pro zastupování v daném řízení. Tedy ani pohledem této judikatury nelze žalobce odškodnit za dobu předtím, než se stal účastníkem řízení, tj. za dobu před 23. 6. 1999.

21. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě tomuto vznikla nemajetková újma (presumovaný vznik újmy žalovaná nevyvracela), kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011), žalovaná netvrdila a ani soud je neshledal.

22. Postup při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení stanovil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší soud. Zdůraznil, že pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je procentní modifikace základní částky odškodnění za (celé) řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení.

23. Za posuzované řízení v délce trvání 22 let a 6 měsíců tak soud přiznal žalobci základní částku ve výši 430 002 Kč, když vycházel z částky 20 000 Kč za první dva roky řízení, resp. účasti žalobce v řízení (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná), a z částky 20 000 Kč za každý další rok řízení, tj. z částky 1 667 Kč za každý další měsíc řízení. Tuto částku zvolil soud s ohledem na to, že celková délka řízení přesáhla 20 let a nelze uvažovat o částce jiné, než na horní hranici judikaturou daného rozmezí roční sazby odškodnění. Soud zároveň neshledal důvody pro závěr, že je ve věci na místě vyjít z nižší částky základního ročního odškodnění, když toto by dle ustálené judikatury bylo namístě pouze tehdy, pokud toto odůvodňovalo výjimečné vyhodnocení některého z kritérií dle 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk., což zde soud neshledal. K těmto jednotlivým kritériím se soud podrobně vyjadřuje níže, a příp. pro tyto základní částku odškodnění modifikuje – soud nicméně nedospěl k závěru, že by se některé z těchto kritérií na celkové délce řízení podílelo natolik zásadní měrou (výjimečně), že by toto mělo být zohledněno ještě navíc (vedle modifikace) tím, že bude ponížena i samotná základní částka ročního odškodnění.

24. Tuto částku pak je nutno upravit, a to (předně) v důsledku demonstrativně vypočtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím k : b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného: -) V rámci posouzení složitosti řízení je třeba zohlednit skutkovou, právní i procesní stránku řízení a počet soudních instancí (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) – Řízení bylo nadstandardně složitým po stránce skutkové a pro skutkovou složitost soud základní částku odškodnění ponížil o 20 %. Předmětem naříkaného řízení byly nároky ze smlouvy o dílo a soud musel po skutkové stránce řešit otázku předání díla, jeho převzetí a závěrečné fakturace, vč. podkladů pro tuto. K tomuto bylo nutno provést důkazy desítkami listin a byla slyšena i řada svědků. Po skutkové stránce dále bylo řízení náročné i tím, že soud 2x musel zjišťovat rozsáhle majetkové poměry žalobce pro účely osvobození od soudního poplatku, a zejména pak bylo skutkově komplikovaným zjištění okolností, která nastaly v roce 2003, když soud původně doručoval usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23. 1. 2003, neboť v této souvislosti musel soud rozsáhle (zpětně, několik let poté) dokazovat, zda toto usnesení bylo žalobci skutečně doručeno, to vše v situaci, kdy byl žalobce ve vazbě a kdy v době doručování vypověděl plnou moc [anonymizována dvě slova]. Za tímto účelem bylo i nařízeno jednání a v návaznosti na něj soud činil závěry o doručení tohoto usnesení. Řízení bylo dále nadstandardně složitým po stránce procesní. Vliv na celkovou délku řízení měla zejména skutečnost, že v rámci tohoto řízení byla vedena další 2 řízení o žalobách pro zmatečnost, přičemž na délce řízení se promítla zejména prvá žaloba pro zmatečnost podaná v návaznosti na chybné doručení usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23. 1. 2003. Soud rovněž rozhodoval 2x o osvobození od soudních poplatků a o opravných prostředcích proti těmto rozhodnutím, a po procesní stránce bylo řízení náročné i tím, že soud spolupracoval s policií při řešení otázek, které souvisely s tímto řízením, zejména v souvislosti s otázkou doručování předmětných listin týkajících se tvrzeného (žalobcem popíraného) částečného zpětvzetí žaloby. Procesní komplikovanost se projevila i tím, že předmětné usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23. 1. 2003 bylo žalobci doručováno za situace, kdy tento byl ve vazbě a zároveň ukončil zastoupení tehdejším právním zástupcem, což vedlo k zásadní procesní komplikaci, kdy soud chybně doručil toto usnesení, a toto bylo procesně řádně nutno doručit později, k čemuž došlo až 19. 11. 2013. Soud v řízení rovněž rozhodoval 2x o změně účastníka na straně žalované, a po procesní stránce se musel zabývat i tím, zda původní žalovaný s žalobcem skutečně uzavřeli dohodu v tom směru, že řízení bude ukončeno a žaloba bude vzata zpět, respektive zabývat se tvrzením žalobce, že jeho podpis na této dohodě je falešný, a tím, proč toto oboustranně podepsané zpětvzetí doručil soudu pouze původní žalovaný, nikoliv i žalobce. Pro procesní složitost věci tak soud ponížil základní částku odškodnění o 30 %. Soud dále nemodifikoval základní částku odškodnění pro právní složitost věci, jakkoliv se jedná o spor ze smlouvy o dílo, které jsou obecně právně náročnějšími, pak podstatnou část řízení se řešily otázky procesní. Konečně soud ponížil základní částku odškodnění i pro počet soudních instancí, které se na rozhodovací činnosti podílely. Konkrétně soud prvé instance rozhodoval 5x, Vrchní soud v Olomouci 6x, Nejvyšší soud 4x, a v závěru řízení pak Ústavní soud 3x. Pro toto kritérium by tak soud obecně přistoupil k zcela zásadní modifikaci základní částky odškodnění, dosahující až hranice 50 %. Soud však v tomto ohledu zohlednil, že počet soudních instancí, pokud jde o rozhodování soudu do roku 2013, byl dán zejména pochybeními na straně soudu, pokud jde o doručení usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23. 1. 2003, a četnost rozhodování na různých stupních soudní soustavy tak nelze v tomto ohledu k tíži žalobce zohlednit. Soud tedy zohledňuje četnost rozhodování na různých soudních instancích a před Ústavním soudem v období poté, co se 19. 11. 2013 podařilo žalobci řádně procesně doručit usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23. 1. 2003. V tomto období zejména ve věci rozhodoval 3x Ústavní soud a 4x Nejvyšší soud, což odůvodňuje modifikaci základní částky jejím ponížením o 20 %. -) Jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, resp. zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). - Soud v řízení neshledal jednání žalobce jakožto poškozeného, kterým by se tento na délce řízení negativně nebo pozitivně podílel významnější, a soud proto pro toto kritérium základní částku odškodnění dále nemodifikuje. -) Kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) – Na celkové délce řízení se negativně promítl nesprávný úřední postup spočívající v chybném doručování usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23. 1. 2003, když toto usnesení se za situace, kdy toto bylo doručováno žalobci v době, kdy byl ve vazbě, a kdy zároveň vypověděl plnou moc tehdejšímu právnímu zástupci, nepodařilo řádně doručit, a kdy soudy toto zhojily řádným doručením až 19. 11. 2013. Jedná se o natolik zásadní pochybení, že nad rámec toho, že pro něj soud shledal odpovědnostní titul, pak soud uzavírá, že je třeba základní částku odškodnění dále navýšit, a soud tuto navyšuje právě o 20 %. Ve zbytku lze pak konstatovat, že v době, kdy žalobce byl účastníkem naříkaného řízení, tedy od 23. 6. 1999, řízení jinak probíhalo plynule a nelze v činnosti soudu shledat další období průtahů či jiných pochybení. Úkony soudu poté již směřovaly k ukončení řízení ve věci samé, a nelze v tomto ohledu ničeho vytknout. Pokud se v řízení vyskytují jiné prodlevy, pak tyto spadají právě do období roku 2003 2013, zejména pak jde o období, kdy v této době byla řešena prvá žaloba pro zmatečnost, podaná v souvislosti s chybným doručením tohoto usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23. 1. 2003, což je již však zahrnuto v tom, že soud zohlednil toto pochybení v nepřiměřeně dlouhé době doručování tohoto usnesení. -) Významu předmětu řízení pro poškozeného (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) - Evropský soud pro lidská práva tento typ řízení neřadí mezi řízení, kterým přisuzuje zvýšený význam pro účastníky (za řízení se zvýšeným významem pro účastníky jsou považována zejména řízení trestní, opatrovnická, pracovněprávní, o osobním stavu, ve věcech sociálního zabezpečení a týkající se zdraví nebo života). Typový význam řízení je tak běžný. Žalobce dále dovozoval, že řízení pro něj mělo zásadní význam subjektivní, což odůvodňoval tím, že otec žalobce pan [jméno] [celé jméno žalobce], v rámci jehož podnikání vznikla pohledávka, která byla předmětem řízení, se měl v důsledku délky naříkaného řízení dostat do ekonomických obtíží, které vyústily v exekuci vedené vůči povinnému [jméno] [celé jméno žalobce]. Soud v tomto směru uzavírá, že se nejedná o subjektivní význam řízení na straně žalobce. Řízení se totiž účastnil od 23. 6. 1999 [celé jméno žalobce] a je tak přetržena příčinná souvislost délky řízení s tvrzenými ekonomickými dopady do majetkové sféry otce žalobce. Pokud pan [jméno] [celé jméno žalobce] 22. 6. 1999 postoupil své pohledávky synovi - [celé jméno žalobce], pak nelze klást k tíži státu, že tak učinil za finančních podmínek, které mu neumožnili, aby uhradil své závazky, což mělo následně vést k exekucím vůči panu [jméno] [celé jméno žalobce]. Jakkoliv nebyly zjišťovány přesné podmínky smlouvy o postoupení pohledávky z 22. 6. 1999, pak je bez dalšího zřejmým, že pan [jméno] [celé jméno žalobce] postoupil pohledávky, které byly předmětem řízení, na svého syna, tedy z výsledku řízení majetkový prospěch mít nemohl. Pokud tak učinil - co do majetkového vypořádání se synem/žalobcem - tak, že to následně vedlo k jeho exekucím, je hlavní a dominantní příčinou jeho rozhodnutí; tedy jinak to, že pohledávky postoupil za finančních podmínek, které mu neumožnily uhradit jeho závazky. Délka naříkaného řízení na toto neměla vůbec žádný vliv, neboť postoupením pohledávky 22. 6. 1999 ztratil pan [jméno] [celé jméno žalobce] nárok na to, aby měl jakýkoliv prospěch z naříkaného řízení, tedy nemohl být ve své majetkové sféře negativně ovlivněn ani délkou tohoto řízení. Na jednání konaném dne 14. 6. 2022 pak soud žalobce ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. upozornil, že je třeba doplnit jiné konkrétní zásahy vyvolané u žalobce délkou řízení. Žalobce však i přes toto poučení neunesl povinnost tvrzení, když zůstal na obecných tvrzeních, že byl zasažen obecně jeho osobní a rodinný život, blíže toto nekonkretizoval; obecná újmy vyvolaná délkou řízení se přitom presumuje. Dále pak žalobce uváděl, že délka řízení měla vliv na rozhodnutí ve věci samé, neboť dovozoval, že kdyby bylo rozhodnuto dříve, pak by jeho zbývající nárok na úhradu úroků z prodlení z původně žalované částky byl úspěšným, a tento nebyl zamítnut, jak se tomu v posledku stalo. Ani tato úvaha žalobce neodůvodňuje subjektivně zvýšený význam řízení, neboť nelze jakkoliv logicky dovodit, že by soudy rozhodly opačně, pokud by došlo k věcnému rozhodnutí v době dřívější - nedošlo totiž k žádné relevantní změně právní úpravy, která by tento závěr odůvodňovala a ani žalobce nebyl schopen nijak blíže tento svůj předpoklad vysvětlit. Jedná se tak o ničím nepodloženou domněnku žalobce, která nemá odůvodnění. Konečně soud neshledal relevantní co do významu řízení ani námitku žalobce, že během času došlo ke změně hodnoty nároku, o kterém rozhodoval Krajský soud v Brně pod výrokem II. svým rozsudkem z 21. 6. 2000 a o kterém bylo chybně řízení zastaveno výrokem I. usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23. 1. 2003. Jednalo se totiž o nárok na úhradu 165,5% úroku z prodlení z částky 1 097 250,30 Kč od 1. 4. 1995 do zaplacení. Tento nárok je tak definován pevnou výší úrokové sazby ve výši 165,5 % z pevně dané částky od pevně daného data (do zaplacení). Způsob vyčíslení tohoto nároku se tak během času nikterak nemění, neboť se nemění ani výše úroku (jak tvrdil žalobce) ani výše částky, z kterého má být placena, ani prvý den prodlení. Pokud by pohledávky byla existentní, pouze by během času docházelo k přírůstku úroků za prodlení za další dny; na základ této pohledávky (způsob vyčíslení) však běh času vliv neměl. Soud proto základní částku odškodnění pro význam řízení nemodifikoval.

25. Základní odškodnění je tak po zohlednění shora provedených procentních modifikací namístě snížit o 50 % na výsledných 215 001 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný žalobci již poskytl, jakožto finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení částku vyšší, konkrétně 302 000 Kč, soud zbývající žalobní požadavek na úhradu dalšího odškodnění ve výši 198 000 Kč zamítl.

26. Úrok z prodlení je odůvodněn § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona. Úroky z prodlení pak soud přiznal z částky finančního zadostiučinění, kterou žalovaný dobrovolně hradil, neboť úhradou jistiny tohoto zadostiučinění žalobce uznal i jeho příslušenství (§ 2045/2 o.z.); zákonná výše úroků z prodlení činila ke dni 15. 11. 2021 8,5% p.a. (nikoli 8,75% p.a.), soud proto v tomto rozmezí úroky přiznal a ve zbytku žalobu (pokud jde o toto příslušenství), zamítl.

27. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

29. V souzeném případě byl žalobce zcela úspěšný, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení, v plné výši, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo]). Toto platí, analogickým užitím § 146 odst. 2 o.s.ř., i za situace, kdy se žalobci dostane plnění po podání žaloby, pro které je řízení zastaveno na základě zpětvzetí žaloby.

30. Žalobci, který byl v řízení právně zastoupen, vznikly v řízení náklady: -) soudní poplatek ve výši 2.000 Kč; -) 4x odměna právního zástupce za úkon právní služby á 3.100 Kč bez DPH (převzetí zastoupení; žaloba; částečné zpětvzetí žaloby; účast na jednání soudu), tj. celkem 15 004 Kč s DPH (dle § 6,7, 9/4a) AT; tarifní hodnota 50 000 Kč dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013); -) 4x paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za úkon právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč, tj. celkem 900 Kč bez DPH a 1.089 Kč s DPH -) soud nepřiznal odměnu za předběžné uplatnění nároku s odkazem na § 31 odst. 4 OdpŠk -) náhrada cestovních výdajů za cestu k jednání soudu vozidlem 1TX [číslo] ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět za 2x372 km, tj. 744 km (cesta tam a zpět dle [webová adresa]), při spotřebě 8,4 litrů BA/100 km (průměr všech 3 hodnot dle TP; metodika 2018) + náhrada za promeškaný čas za cestu k soudu a zpět (tj. 2x cesta trvající 8x hod.; dle [webová adresa]) po 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu – tedy celkově náhrada za cesty ve dnech (podle tehdy platných vyhláškových náhrad a cen): 14.6.2022 – cestovní výdaje 5 815,40 Kč bez DPH + náhrada za promeškaný čas 1 600 Kč bez DPH – celkem 8 972,63 Kč s DPH -) právní zástupce žalobce je plátce DPH Tedy celkem 27 428,63 Kč s DPH.

Poučení