10 C 26/2018-256

Rubrum

Okresní soud v Semilech rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Erlebachovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobce je vlastníkem pozemku st. [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] v [anonymizováno], v obci [obec], část [územní celek].

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci k rukám právní zástupkyně žalobce náklady řízení ve výši 70 138,80 Kč.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení byl nárok žalobce na určení vlastnictví k pozemku uvedenému ve výroku I tohoto rozsudku (dále případně jen„ předmětný pozemek“). Tvrzeno bylo, že je na něm postavená [příjmení] bouda, jejímž je žalobce vlastníkem. Vlastnické právo k předmětnému pozemku, ačkoli ve prospěch žalobce dosud není evidováno v katastru nemovitostí, přešlo na žalobce ze zákona, a to dle § 14 zák. č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zák. č. 157/2000 Sb. (dále případně jen„ Zákon“), neboť žalobce je občanským sdružením (nyní spolkem), jehož hlavním předmětem činnosti je činnost tělovýchovná a sportovní. Zároveň předmětný pozemek je zastavěn uvedenou [příjmení] boudou, sloužící k provozování sportu členů žalobce i široké veřejnosti. Podle stanov žalobce je jeho cílem také vytvářet materiální, organizační a metodické podmínky pro bezpečný a volný pohyb v přírodě. Působí pro organizované a neorganizované turisty. [příjmení] [příjmení] na předmětném pozemku spolu s vedlejšími stavbami a zařízeními je sportovním zařízením, a předmětný pozemek touto chatou zastavěný nemůže sloužit ničemu jinému, než opět sportu. Sportoviště či sportovní zařízení nelze chápat úzce a nelze souhlasit s tvrzením žalovaného, že v případě [příjmení] boudy jde o komerční zařízení a neslouží sportu. Ve směru hodnocení předmětného pozemku, zastavěného uvedenou chatou, argumentoval žalobce odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3011/2006 a následující rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 514/08, podle nějž byl i protipěchotní bunkr shledán sportovištěm v okamžiku, kdy slouží jako branně sportovní základna a ubytovací komplex pro sportovní aktivity členů spolku. Žalobce je neziskový spolek, nejde o obchodní korporaci, je dle stanov povinen a oprávněn provozovat turistické chaty a zabezpečovat tak svým členům a široké turistické veřejnosti služby a ochranu, kterou v přírodě potřebují. Uvedený charakter byl u [příjmení] boudy splněn i v rozhodné době – 1. 1. 2003.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ke dni účinnosti Zákona mu nepříslušelo právo hospodaření s předmětným pozemkem, toto vzniklo až na základě smlouvy o předání majetku státu uzavřené 22. 10. 2009. Předmětný pozemek se nachází na území národního parku, částečně v I., částečně ve II. zóně; ve vztahu k tomuto stavu poukázal žalovaný na novelu zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny z roku 2017. Pozemky v těchto lokalitách nelze užívat k jiným účelům než uvedeným v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Předmětný pozemek nemohl, a to zejm. ke dni účinnosti Zákona, sloužit sportovním účelům. Za provozování sportu není možné považovat horskou chatu [příjmení] bouda, využívanou především ke komerčním účelům, i v době nabytí účinnosti Zákona již byla pronajata podnikatelskému subjektu. Argumentace žalobce výší ceníku za ubytování není rozhodná, jelikož i jiné objekty v [anonymizováno] poskytují ubytování v obdobných cenových podmínkách. Z ničeho, včetně webových stránek [příjmení] boudy není seznatelné, že jde o zařízení výlučně pro turistiku zaštiťovanou žalobcem. Odkaz žalobce na případ řešený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3011/2006 je nepřípadný, jelikož skutkově šlo o jinou situaci, kdy protipěchotní bunkr sloužil skutečně k provozování sportu.

3. Okresní soud ve věci nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 25. června 2020, č. j. 10 C 26/2018 – 155, kterým žalobu zamítl. Vycházel z hodnocení, že žalobce je vlastníkem [příjmení] boudy (spolu s vedlejší stavbou) a že mu podle hospodářské smlouvy z roku 1991 svědčilo právo bezplatného trvalého užívání předmětného pozemku transformované následně na bezúplatnou výpůjčku (§ 59 zák. č. 219/2000 Sb.). Dále bylo shledáno, že žalobci právo výpůjčky k předmětnému pozemku svědčilo ve smyslu § 14 Zákona, a to k rozhodnému datu 1. 1. 2003, že byl (je) občanským sdružením působícím v oblasti tělovýchovy a sportu. Zamítavé rozhodnutí bylo založeno na názoru, že se na projednávaný případ uplatní dále ustanovení § 23 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném od 1. 6. 2017, podle něhož nebylo lze na území národních parků (kde se nachází i předmětný pozemek) zcizit pozemky ve vlastnictví státu. Citované ustanovení pak bylo zohledněno jako bezvýjimečný zákaz zcizování státního majetku na území národních parků, tudíž žaloba byla z tohoto důvodu zamítnuta, aniž by byl řešen další skutkově zásadní problém věci, totiž, zda předmětný pozemek představuje sportovní zařízení ve smyslu úpravy zák. č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu.

4. K odvolání žalobce byl rozsudek okresního soudu zrušen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2021, č. j. 17 Co 174/2020 – 190 Odvolací soud přisvědčil námitkám odvolatele zejména v tom, že na projednávanou věc se zákaz zcizování pozemků ve vlastnictví státu na území národních parků dle § 23 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb. nepoužije. Vysvětleno bylo, že úprava tohoto zákazu se týká toliko zcizování majetku ve smyslu převodu, nikoliv přechodu vlastnictví podle zákonné úpravy. Přitom žalobce se domáhá, a z části – jak bylo výše uvedeno již v závěrech okresního soudu – pro to splnil i zákonné podmínky, určení vlastnického práva deklaratorním rozhodnutím, tedy za situace, kdy vlastnické právo na něj přešlo (nikoliv bylo převedeno právním jednáním) přímo ze zákona, tj. dle § 14 Zákona již k 1. 1. 2003. Upravený přechod vlastnického práva nebyl podmíněn ani sepsáním protokolu o předání a převzetí majetku dle § 15 téhož zákona do konce roku 2003. Další argumentaci pro nemožnost aplikace zákazu převodu pozemků ve vlastnictví státu na území národních parků dle § 23 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb. uvedl odvolací soud odkazem na princip zákazu zpětné účinnosti zákona, konkrétně pravé retroaktivity, to proto, že ustanovení § 23 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb. se stal platným a účinným až od 1. 6. 2017, tudíž při přechodu vlastnického práva ve smyslu § 14 Zákona již k 1. 1. 2003 by omezení tohoto přechodu následným ustanovením § 23 zák. č. 114/1992 Sb. představovalo onu pravou retroaktivitu. Okresnímu soudu bylo uloženo dále se zabývat posouzením okolností, které jsou pro rozhodnutí ve věci určující, tj. zjevně zejména, zda předmětný pozemek představoval sportovní zařízení, které ke dni 1. 1. 2003 převážně či úplně sloužilo k provozování sportu.

5. Žalobce dále setrval na podané žalobě. Zopakoval podstatná skutková tvrzení ohledně toho, že podle něj na něj vlastnictví k předmětnému pozemku přešlo dle § 14 Zákona ze zákona k 1. 1. 2003, tedy, že k tomuto pozemku měl k citovanému datu právo užívání, resp. výpůjčky, že je občanským sdružením (aktuálně spolkem) působícím v oblasti tělovýchovy a sportu, přičemž předmětný pozemek je zastavěn zařízením – [příjmení] boudou, sloužící k provozování tělovýchovy a sportu. Tato bouda desítky let slouží k tomu, že vytváří zázemí pro pěší i lyžařské turisty, pro osoby věnující se dalším sportovním aktivitám (běžecký sport, cykloturistika, skialpinismus, vysokohorská turistika), pozemek je celý boudou zastavěn, tudíž nemůže sloužit jinému účelu než sportu. Žalobce připomněl judikaturu zmíněnou již v prvním odstavci odůvodnění rozsudku o tom, že nelze pojem sportovní zařízení vykládat úzce, dále zmínil, že definicí sportu se zabýval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2013, č. j. 15 Afs 1/2011-140, vycházející z rozsudku Soudního dvora Evropské unie z 21. 2. 2013, C [číslo], kterým byla řešena předběžná otázka, zda lze považovat za provozování sportu nebo tělesné výchovy ve smyslu článku 132 odst. 1 písm. m) směrnice 2006/112 [příjmení] ze dne 28. 11. 2006 (o společném systému daně z přidané hodnoty) také neorganizované, nesoustavné a rekreační sportovní aktivity. Konkrétně turistika totiž je součástí tělesné kultury (pod níž patří i sporty jako terénní běh, lyžování, orientační běh, cyklistika atd.), její význam je primárně zdravotní, pohyb jedince ve vnějším prostředí má příznivý vliv na jeho zdraví. Sekundárním významem turistiky pak je výchova jedince nejen ve vztahu k přírodě, ale i k socializaci a soběstačnosti. Aby takový sport mohl být provozován v přírodě, musí pro něj být vytvořeny podmínky, a tyto žalobce vytváří právě prostřednictvím vlastněných horských bud a chat (vedle turistického značení cest pro pěší i cyklisty). K tomuto provozování žalobce zároveň potřebuje odborných znalostí a příslušných povolení, a jestliže sám není obchodní korporací a takovými znalostmi vybaven, musí boudy a chaty provozovat prostřednictvím třetích osob (v projednávané věci byla [příjmení] bouda již od roku 1992 provozována prostřednictvím nájemců). Provozování bud a chat představuje vedlejší hospodářskou činnost žalobce. Přesto si [příjmení] bouda dlouhá léta zachovává charakter strategické horské chaty exponované v horském terénu a plní významnou funkci pro bezpečné uskutečňování horských túr mnoha tisící průchozích turistů, v západní části [anonymizováno] je v tomto směru osamocena. V rozhodných letech 2002 2003 vedla přes [příjmení] boudu trasa tradičního závodu desetičlenných družstev [ulice] sedmdesátka, konala se zde školení žalobce, nácvik turistických aktivit, šlo o základnu při organizovaných pochodech a zimních lyžařských přejezdech, na jaře 2003 zde proběhlo jednání Evropské asociace turistických klubů, dále dvě česko-polská koordinační jednání označení dárkových turistických tras. [příjmení] rozhodně není schopna typicky komerčního provozu, obecně už proto, že sportoviště žalobce musí krýt náklady na svůj provoz.

6. Žalovaný nadále navrhoval, aby žaloba byla zamítnuta. Prezentoval dokonce názor, že na Agenturu ochrany přírody a krajiny ČR přešlo k předmětnému pozemku st. [parcelní číslo] vlastnické právo dle § 13 Zákona (byť v jiné části svého závěrečného návrhu adekvátněji argumentoval přechodem práva hospodařit s pozemkem) ke dni 1. 7. 2002, resp. k 9. 3. 2004, přičemž i k dříve uvedenému datu se pozemek nacházel na území národního parku. Za zásadní pro posouzení projednávané věci žalovaný považoval složitou právní problematiku – stanovení, které ze zákonných ustanovení má přednost, tj. zda § 13, podle něhož argumentuje žalovaný přechodem práva hospodaření (resp. dokonce práva vlastnického) na Agenturu ochrany přírody a krajiny, nebo zda je přednostnější § 14 Zákona, kterého se při argumentaci o přechodu vlastnického práva na žalobce domáhá žalobce. V této souvislosti měl žalovaný mj. za to, že došlo k promlčení práva žalobce domáhat se sepsání protokolu o předání a převzetí majetku (předmětného pozemku) ve smyslu § 15 Zákona, a již jen z toho důvodu by měla být žaloba zamítnuta, jelikož žalobce nárok na sepsání protokolu o předání a převzetí majetku uplatnil u soudu až podáním žaloby 30. 1. 2018. I kdyby tato argumentace neobstála, domáhá se žalovaný přitakání jeho názoru o přednosti ustanovení § 13 před § 14 Zákona, když měl za to, že úmyslem a zájmem zákonodárce byl nejen citovaným předpisem, ale též ve spojení s úpravou v zákoně č. 114/1992 Sb. dosáhnout toho, aby byla zcela upřednostněna ochrana přírody a krajiny a to mj. prostřednictvím prosazení zájmu státu vlastnit na území národních parků, a to zásadně za účelem ochrany všech přírodních biotopů, co nejvíce pozemků. Žalovaný připomněl zřízení [anonymizováno] národního parku na základě zák. č. 40/1956 Sb. a vládního nařízení č. 41/1963 Sb., zřízení ochranných pásem [anonymizováno] (nař. vlády č. 58/1986 Sb., jakož i vymezení zakázaných činností na území národních parků, vymezení ochrany režimů jednotlivých zón, klidových území atd.). Přes výše prezentovaný názor odvolacího soudu o tom, že zákaz zcizení pozemků ve vlastnictví státu na území národních parků (§ 23 zák. č. 114/1992 Sb.) se nevztahuje na ze zákona upravený přechod (tj. nikoli převod v důsledku právního jednání) vlastnického práva, zopakoval žalovaný argumentaci, že by v důsledku tohoto ustanovení neměl být žalobce s žalobou úspěšný. K tomu připojil, že ještě před novelizací zákona č. 114/1992 Sb. měl zákonodárce záměr chránit území zvláště chráněné krajiny již v době roku 2002, jak bylo patrno ze znění § 23 v té době, podle něhož nebylo možné zcizit vybrané druhy pozemků na území národních parků. K podstatným nástrojům zájmu státu na ochraně pozemků na území národních parků přísluší i ustanovení § 16 zák. č. 114/1992 Sb. ohledně zákazů vyjmenovaných činností na území národních parků, mezi které podle písm. e) patří též pořádání a organizování hromadných sportovních, turistických a jiných veřejných akcí a provozování vodních sportů mimo místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody. Žalovaný konečně nesouhlasil s tím, že by [příjmení] bouda byla zařízením výhradně či převážně sloužícím ke sportovním účelům. Poukázal na okolnost, že od roku 1995 do roku 2010 byla pronajata [jméno] [příjmení] za nájemné 15 750 Kč/měsíc, tj. 189 000 Kč/rok, které bylo s ohledem na to, že majitel boudy do ní nikterak neinvestoval, velmi vysoké, resp. každopádně tržní. Zároveň součástí nájemní smlouvy bylo přednostní právo společnosti [právnická osoba] na obsazování ubytovací kapacity, avšak ubytovaných členů žalobce bylo nakonec velmi málo. I řada jiných bud či chat se nachází v odlehlých místech [anonymizováno] na jejich vrcholcích, s obdobně omezenou možností přístupu, i tyto boudy poskytují pocestným přístřeší a možnost chvilkového odpočinku. Provozovatel [příjmení] boudy však disponuje pěti místy pro parkování, což představuje nadstandartní počet pro tento typ horské chaty. Skutečnost, že žalobce jako majitel do chaty dlouhodobě neinvestoval finanční prostředky, je spíše jeho volbou, nepředstavuje výjimečnost [příjmení] boudy, tím spíše nesvědčí o charakteru této boudy jako sportovního zařízení. Bouda neslouží výhradně či převážně sportovním účelům, byla i v minulosti provozována k účelům tržním, ač do ní nebyly investovány téměř žádné finanční prostředky. Oproti tomu vyzdvihl žalobce, že pro turisty buduje a bezplatně provozuje na území národního parku mnoho přístřešků (tzv. útulny), kde turisté mohou přečkat nepříznivé počasí, přičemž právě tyto útulny je spíše než [příjmení] boudu možné považovat za sportoviště.

7. Lze zopakovat, že soud v prvé řadě vyhodnotil jako splněnou podmínku dle ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), podle něhož se lze určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Žalobce má na podané určovací žalobě nepochybně naléhavý právní zájem, jelikož při sporu účastníků, zda na žalobce přešlo k 1. 1. 2003 vlastnické právo k předmětnému pozemku ve smyslu ust. § 14 Zákona, a za situace, že jde o vlastnické právo k nemovitosti (pozemku) a v katastru nemovitostí je jako vlastník pozemku uveden stát s příslušností hospodaření pro žalovaného, nemůže žalobce – při zřetelném nesouhlasu žalovaného s tvrzením žalobce o přechodu vlastnického práva na žalobce – dosáhnout změny údajů v katastru nemovitostí jinou cestou než prostřednictvím žaloby ve sporném soudním řízení, tj. dle § 80 o. s. ř.

8. Mezi účastníky de facto nebylo sporu o tom, že žalobci bylo hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku a o převodu vlastnictví národního majetku ze dne 29. 5. 1991, [číslo] S/91 dle § 347 hospodářského zákoníku převedeno právo hospodaření k části majetku ČSTV, a to [příjmení] boudě, včetně vedlejší stavby. Dále nebylo sporu, že toto právo se následně transformovalo ve vlastnické právo k [příjmení] boudě ([adresa] v části [územní celek]), skutečnost vlastnictví žalobce k tomuto objektu navíc soud zjistil z níže uvedeného a žalobcem odkazovaného [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] v [anonymizováno]. Rovněž nebylo sporu o tom, že hospodářskou smlouvou ze dne 28. 7. 1991, č. j. F [číslo] byl žalobci převeden předmětný pozemek do bezplatného trvalého užívání - výslovně k objektu [adresa] tj. k [příjmení] boudě, přičemž údaj o tom byl zaznamenán v tehdejší evidenci nemovitostí na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec].

9. Z listinných důkazů zjistil soud následující skutkové okolnosti.

10. Z obsahu stanov žalobce (č. l. 6 a násl.) soud zjistil, že jde o spolek s celostátní působností, prezentující svoji historii až k datu 11. 6. 1888. Za hlavní poslání si klade, jako spolek aktivních turistů a příznivců turistiky, vytváření všestranného turistického programu, podporovaného jako celoživotní aktivita, vytváření materiálních, organizačních a metodických podmínek pro bezpečný a volný pohyb v přírodě, vytváření podmínek pro aktivní turistickou činnost všech občanů, včetně seniorů, rodin, dětí, mládeže a zdravotně postižených, atd. Vedlejší činností je mj. hospodářská činnost vykonávaná za účelem podpory hlavního poslání a za účelem hospodárného využití svého majetku. Žalobce pečuje o rozvoj všech druhů turistiky (pěší, lyžařská, vysokohorská, dále cykloturistika a řada dalších druhů) a věnuje pozornost všem pohybovým aktivitám v přírodě; krom toho zabezpečuje v rámci celé ČR pásové značení turistických tras všech možných druhů předepsaným způsobem, včetně jejich vybavení informačním systémem a jejich evidence. Buduje, provozuje a udržuje pro své členy i veřejnost síť turistického ubytování.

11. Ke své historii a k předmětu činnosti předložil žalobce i údaje z Wikipedie (zájmové sdružení vzniklé již roku 1888, nahrazené v letech 1918 – 1938 Klubem československých turistů, v letech 1948 – 1990 existující Svaz turistiky v rámci celostátní organizace ČSTV, s obnovením samostatné činnosti v roce 1990). O využívání [příjmení] boudy pro účely zastávek turistů při zimních i letních turistických přechodech či výletech předložil žalobce výtisky jím vydávaného časopisu Turista - [číslo] (obsahující mj. historii hřebenové chaty – [příjmení] boudy, která vznikla před více než 200 lety původně k hospodaření, upravena byla rodinou [příjmení] pro lepší služby turistům v roce 1893, dále v roce 1896 byla příslušnicí rodiny strhnuta a vybudována nová obsahující již několik pokojů pro ubytování turistů, se zaznamenanou trasou závodu Království českého na 50 km v roce 1913, při němž zahynuli [jméno] [příjmení] a [příjmení] [příjmení], upravení boudy po 2. světové válce a rozšíření až na kapacitu 50 lůžek v pokojích a 20 ve společné noclehárně; se zmínkou, že po roce 1989 [příjmení] bouda připadla Klubu českých turistů – žalobci, dále s tím, že je výhodným místem pro pěší i lyžařskou turistiku, oblíbeným cílem cykloturistů a ideálním východiskem pro pěší či lyžařské trasy v celých západních [anonymizováno]). Dále šlo o výtisk časopisu Turista [číslo] pojednávající o trase mezi [příjmení] boudou a [příjmení] boudou, kde opět bylo zmíněno, že [příjmení] leží ve výši 1260 m. n. m., vznikla už roku 1743 jako seník, od roku 1790 sloužila jako přístřešek pro dřevaře a turistům začala poskytovat přístřeší roku 1896, jako jedna z mála bud nikdy nevyhořela, je turistickou ubytovnou a restaurací – skýtající možnost občerstvit se a případně i přenocovat před další cestou. Žalobce o organizovaném přejezdu [anonymizováno] v roce 2017 se zastávkou na této boudě předložil další novinový článek, ke konání organizovaných akcí včetně školení byly předloženy i fotografie zachycující různě početné skupiny i více než 20 lidí soustředěné přímo před [příjmení] boudou. [příjmení] [příjmení] boudě předložil také internetový výtisk z webových stránek týkajících se jeho chat - [webová adresa] (uvedené listiny - č. l. 126-138).

12. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 1991, sp. zn. [registrační značka], Sro [číslo] bylo prokázáno, že soud rozhodl o zápisu společnosti [právnická osoba] do podnikového rejstříku. Jediným společníkem byl žalobce, předmětem činnosti bylo uvedeno provozování stravovacích a ubytovacích zařízení, vydávání neperiodických tiskovin – příkladmo map, průvodců apod., periodických tiskovin Turista, Zpravodaj apod., prodej a nákup spotřebního zboží, upomínkových předmětů a potravin, jakož i propagační činnost v rozsahu předmětu činnosti.

13. Podle Smlouvy o správě hmotného majetku uzavřené 30. 12. 1992 mezi žalobcem a v předešlém odstavci uvedenou společností [právnická osoba] soud zjistil, že strany smlouvu uzavřely ohledně předání hmotného majetku ve vlastnictví žalobce k hospodaření a správě [právnická osoba], přičemž majetek byl vymezen v příloze 1 uvedené smlouvy, když v příloze figurovala také [příjmení] bouda. Z preambule návrhu týkajícího se zásad turistického režimu ubytovacích zařízení žalobce soud zjistil, že přes špatný technický stav zařízení žalobce prezentoval žalobce snahu těchto zařízení zajistit turistům poskytování levnějších služeb. Ubytovací zařízení prezentoval jako součást systému ubytovacích zařízení žalobce s tím, že jejich správu bude provádět shora uvedená společnost, zejména v oblastech nacházejících se v horských hřebenech. Následně 24. 10. 1994 žalobce a [právnická osoba] sjednali nájemní smlouvu ohledně pozemků, objektů a ostatního hmotného majetku, kdy účelem nájmu bylo poskytování ubytovacích a stravovacích služeb souvisejících s cestovním ruchem a činností žalobce. Nájemné však bylo stanoveno toliko jako odpovídající výši daně z nemovitosti z pozemků – při nájmu pozemků, ze součtu cen rovnajících se výši daně z nemovitosti ze staveb – při nájmu objektů, u ostatního hmotného majetku šlo o nájem 1 Kč ročně. Dohodou o převodu finančních prostředků ze dne 11. 9. 2003 bylo prokázáno, že žalobce a [právnická osoba] sjednali dohodu o převodu finančních prostředků ze státního rozpočtu žalobcem na údržbu a provoz objektů žalobce v celkové výši 525 000 Kč na společnost [právnická osoba], přitom bylo v souladu se Zásadami pro poskytování dotací ze státního rozpočtu ČR nestátním neziskovým organizacím, jakož i s Metodickým pokynem pro hospodaření s neinvestičními dotacemi ze státního rozpočtu v nestátních neziskových organizacích v oblasti sportu přijat [právnická osoba] s.r.o. závazek uvedené prostředky použít zcela konkrétním způsobem, resp. vystříhat se vymezeného způsobu použití (např. nehradit z prostředků mzdy, ostatní osobní výdaje atd.).

14. Ze smlouvy o nájmu provozovny [číslo] ze dne 20. (21.) 9. 1995 a jejími dodatky [číslo] – 3 (č. l. 63 – 68) bylo zjištěno, že pronajímatel [právnická osoba] [příjmení] českých turistů pronajala [jméno] [příjmení] [příjmení] boudu k dočasnému užívání za účelem (a výhradně, k čemuž se nájemce v čl. I.4 smlouvy výslovně zavázal) poskytování ubytovacích a stravovacích služeb, včetně dalších služeb souvisejících s cestovním ruchem, zejm. turistikou a služeb pro členy Klubu českých turistů. Doba nájmu byla sjednána nejprve od 1. 10. 1995 do 30. 9. 2000, dodatkem [číslo] ze dne 31. 12. 1999 byla prodloužena do 30. 9. 2005 a dodatkem [číslo] z 31. 8. 2004 prodloužena do 31. 12. 2010. Strany v čl. IV.6 ujednaly, že nájemce bez předchozího souhlasu pronajímatele nebyl oprávněn k žádnému reklamnímu využívání pronajaté věci pro sebe ani pro třetí osoby ani k nabízení nebo zprostředkování jakéhokoli reklamního využití pronajaté věci. Podle čl. IV.10 strany sjednaly speciální podmínky v oblasti obsazování ubytovací kapacity tak, že členům žalobce měla být po předložení platného průkazu poskytnuta sleva 10 % na hlavní jídlo, ubytování jim mělo být poskytnuto převážně ve vícelůžkových pokojích a nájemce byl povinen rezervovat k tomu část ubytovací kapacity. Úhrada ubytování organizovaných členů žalobce se měla provádět dle pokynu ředitele společnosti. Členům žalobce měl nájemce poskytovat nouzové přenocování a služby s tím spojené v rámci možností hygienických zařízení. Jinak pro všechny ubytované měl nájemce poskytovat uložení sportovních potřeb za 2 Kč/den, informační koutek s turistickou literaturou vztahující se k žalobci a k okolí, vybavení koutku měl zajistit žalobce, dále prodej suvenýrů žalobce za předem písemně smluvními stranami potvrzený rabat. Nájemné za předmět nájmu bylo v původní verzi smlouvy sjednáno měsíčně na částku 10 200 Kč, dodatkem č. l. 1 bylo s účinností od 1. 1. 1999 zvýšeno o 5 %, dodatkem [číslo] bylo s účinností k 31. 12. 1999 zvýšeno na 15 750 Kč a dodatkem [číslo] stanoveno ve dvou splátkách za rok, a to ve výši 108 000 Kč + 19 % DPH k 5. 2. a 5. 8. příslušného kalendářního roku.

15. Smlouvou o předání majetku státu ze dne 12. 10. resp. 22. 10. 2009 (č. l. 39) bylo prokázáno, že s odkazem na zákon č. 219/2000 Sb. stát – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky předala žalovanému příslušnost hospodařit s majetkem ve vlastnictví státu, a to konkrétně s předmětným pozemkem. Smlouva byla schválena Ministerstvem životního prostředí jako zřizovatelem obou smluvních stran (dokument uvedeného ministerstva č. j. [číslo] ENV/09 z 3. 12. 2009, č. l. 40).

16. Z korespondence datované 19. 10. 2017 (č. l. 19) zástupkyně žalobce soud zjistil, že (teprve) touto korespondencí oficiálně žalobce požádal žalovaného o vydání protokolu o předání a převzetí mj. předmětného pozemku dle § 15 odst. 1 Zákona s argumentací, že tento pozemek žalobce nabyl na základě ust. § 14 Zákona. Z odpovědi datované 4. 12. 2017 ředitele Správy [anonymizováno] (č. l. 20) vyplývá, že žádosti nebylo vyhověno s argumentací, že [příjmení] bouda, k níž požadovaný pozemek přiléhá, je žalobcem využívána ke komerčním účelům.

17. Z obsahu vyjádření vedoucí odboru státní správy ing. [příjmení] za žalovaného ze dne 27. 6. 2018 (č. l. 50), že předmětný pozemek se nachází na území [anonymizováno] národního parku ve II. zóně, částečně zasahuje i do I. zóny.

18. Výpisem z katastru nemovitostí [list vlastnictví] (č. l. 51) pro [územní celek], k. ú. [obec] v [anonymizováno] bylo prokázáno, že žalobce je zapsán jako vlastník stavby [adresa] v části [územní celek], která se nachází na stavební parcele [číslo] v k. ú. [obec] v [anonymizováno]. Podle [list vlastnictví] pro tutéž obec a k. ú. (vyhotoveného k datu 27. 6. 2018, č. l. 52)) je vlastníkem předmětného pozemku vedena Česká republika, právo hospodařit s majetkem státu přísluší žalovanému. Předmětný pozemek st. [parcelní číslo] o výměře 632 m2 (dle informativního výpisu vyhotoveného ke dni 24. 6. 2020 – č. l. 147 spisu - jde o až 661 m2) je v druhu pozemku veden jako zastavěná plocha a nádvoří s tím, že přímo na něm stojí výše uvedená stavba [adresa]. Porovnáním veřejně (dálkovým přístupem) dostupné katastrální mapy ([webová adresa]) a letecké mapy ([webová adresa] 20% 2016 [číslo]) je přitom zjevné, že rozsah zastavění pozemku stavbou a souvisejícím zázemím de facto koresponduje zastavěné ploše stavby. Podle informativních údajů o předmětném pozemku st. [parcelní číslo], pořízených soudem dálkovým přístupem do katastru nemovitostí dne 24. 6. 2020, je u něj v rámci způsobů ochrany nemovitostí zaznamenán mj. údaj o národním parku.

19. Z listiny sepsané 10. 7. 2018 (č. l. 62) soud zjistil, že obsahuje odpovědi na dotazy, které formuloval žalovaný vůči dlouholetému nájemci [příjmení] boudy [jméno] [příjmení]. Ve spojení se svědeckou výpovědí autora odpovědí [příjmení] (která byla provedena při jednání 9. 11. 2021) soud zjistil, že svědek listinu z 10. 7. 2018 podepsal, ručně sám doplnil odpověď na jednu z otázek, ostatní odpovědi byly zapsány tak, jak svědek tazateli uvedl, nicméně zápis byl proveden některým z pracovníků [anonymizováno], patrně [jméno] [příjmení]. Z uvedené listiny a výpovědi svědka pak soud zjistil, že [příjmení] měl [příjmení] boudu v pronájmu od 1. 1. 1992 do 31. 10. 2014, a byť si nevybaví detaily ohledně provozu boudu z rozhodné doby přelomu let 2002 – 2003, pak tuto boudu provozoval po uvedenou dobu nájmu v podstatě shodným způsobem jako restauraci a turistickou ubytovnu. Svědek se příliš nevyznal ve struktuře žalobce, měl za to, že pronájem byl de facto od žalobce, nicméně byl si vědom toho, že nájemní smlouvu podepsal se [právnická osoba]. K ubytování přijímal osoby, které se k ubytování aktivně přihlásily, zajišťování ubytovaných osob prostřednictvím žalobce svědek nijak konkrétně neregistroval. Členové žalobce se ubytovávali obdobně jako všichni ostatní, byli však zvýhodněni slevou 50 Kč na osobu a noc. Svědek odhadl takto zvýhodněné členy žalobce na 5 – 10% z počtu ubytovaných; připustil však, že pokud se členové žalobce pouze občerstvili v restauraci, nerozpoznal, že jde o členy žalobce. Svědek tvrdil ve svědecké výpovědi, že se podle něj na [příjmení] boudě ze strany žalobce nekonaly závody, školení, přechody hor apod. Pokud mu však v rámci svědecké výpovědi bylo předestřeno, že v písemném dotazníku zmiňoval jednu akci asi v roce 2010, pak tuto nakonec v rámci svědecké výpovědi připustil, podle něj šlo o akci na 2 noci pro přibližně 20 lidí, organizovanou tehdejším místopředsedou žalobce [příjmení]. Nejprve také svědek tvrdil, že bouda nefungovala jako zázemí pro hromadné závody, přechody hor apod., na druhé straně sám zmínil, že kolem [příjmení] boudy po celou dobu, kdy zde působil, vedla lyžařská běžecká magistrála, že se v minulosti konával závod [ulice a číslo] – lyžařský závod desetičlenných družstev, jehož trasa vedla i přes [příjmení] boudu. Popsal, že on jako nájemce boudy neměl s tímto závodem nic společného, s výjimkou možného zastavení se nějaké skupiny závodu přímo na boudě. Organizátoři závodu měli vlastní prostředky, které sloužily jako občerstvovací stanice přímo u boudy, ve které si maximálně půjčili stůl; jinak měli vlastní termonádoby, občerstvení atd. Pokud svědek uvedl, že si nevybavuje, že by se na boudě konala setkání KČT a obdobného sdružení a jeho členů z Polska, pak opak má soud za prokázaný z výpovědi svědků [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a zároveň vyhodnotil, že svědek [příjmení] si při výpovědi na řadu záležitostí nejprve nevzpomněl, pokud byl ale konfrontován s existencí určitých zjištění z jiných důkazů, včetně jeho písemného vyjádření z doby cca 3 let před podáním svědecké výpovědi, pak si na takové skutečnosti rovněž rozvzpomněl. Jestliže tedy setkání českých a polských organizovaných turistů na [příjmení] boudě nepotvrdil v rámci výpovědi proto, že si na setkání nepamatuje, pak to soud nevyhodnotil jako důkaz o tom, že se takové setkání nekonalo. [příjmení] [příjmení] boudy svědek popsal jako turistickou ubytovnu s velice prostým a jednoduchým vybavením (rozhodně vyloučil charakter horského hotelu), kde typickým návštěvníkem byli v létě turisté, v zimě běžkaři – vždy tzv. baťůžkáři. Ani v roce 2002 – 2003 se k boudě nebylo možné dostat autobusem či taxíkem, na boudu je možné dostat se výlučně pěšky – z autobusové zastávky v [obec] jde o trasu 7,5 – 8 km. V naprosté většině návštěvníci boudu využili pro skromné občerstvení v podobě polévky a čaje, rozhodně nešlo o běžnou hospodu, kde dle svědka„ si dáte 10 piv a 3 panáky“. K přespání byla také v naprosté většině využita jen na jednu noc, kdy posléze turisté pokračovali v další cestě, výjimečně šlo o dvoudenní pobyty, delší se pak mohly konat v silvestrovském týdnu. Svědek připustil, že se mohlo stát, že někdy ubytoval rodinu na běžnou dovolenou, zopakoval ale, že naprostou většinou šlo o pobyty na jednu noc. Nejbližší chatou je [ulice] bouda vzdálená 3 – 4 km, nejbližší lyžařský vlek je přibližně 6 km daleko na [anonymizováno] hoře. Ve srovnání s dalšími svědku známými vrcholovými boudami ([anonymizováno], [příjmení], [anonymizováno]) představuje [příjmení] bouda podle svědka nesrovnatelně jinou záležitost vinou špatného vybavení, které svědek popsal„ jak za Stalina“, s největším problémem v podobě zdroje elektřiny, jímž je a vždy byl dieselagregát, vlivem toho se zpravidla svítilo od 11 do 14:30 a od 19 do 22 hodin. Svědek si vybavil ze svého působení jedinou větší investici v letech 1996 1997, a to kvůli již padající střeše a katastrofickému stavu záchodů. Svědek sice [příjmení] boudu provozoval za účelem zisku, pracoval zde i se svojí manželkou, příjem z provozu představoval jejich výplatu, nicméně výnosnost tohoto podnikání popsal slovy„ nebyla to zas taková rejže“,„ hotel jsem si za to nepostavil“.

20. Z protokolu o výslechu svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] ([datum narození]) před dožádaným Obvodním soudem pro Prahu 6 ze dne 16. 10. 2018 soud zjistil ve vztahu k způsobu využívání předmětného pozemku, na němž je postavena [příjmení] bouda, na přelomu roku 2002 a 2003, že vypovídat o této době bylo pro svědka, jak se výslovně vyjádřil, hodně těžké. Obecně uvedl, že v této době, resp. i před tím a posléze, sloužila [příjmení] bouda jako tělovýchovné zařízení pro turisty, jak organizované v žalobci, tak i pro všechny neorganizované turisty. Každoročně hrála důležitou roli při organizování turistických pochodů, zejm. turistických lyžařských přejezdů v zimě, které organizoval jak žalobce, tak i jiné turistické organizace. Od roku 1997 žalobce dostával, tak jako provozovatelé tělocvičen, stadionů a dalších sportovních zařízení, na turistické chaty státní příspěvek na jejich údržbu a obnovu. Ve vztahu k způsobu využití přímo předmětného pozemku k provozování sportu svědek uvedl, že pozemek byl využíván k technické obslužnosti [příjmení] boudy, pro zásobování chaty a pro čištění odpadní vody; jinak využíván být nemohl vzhledem k poloze chaty v národním parku.

21. Z protokolu o výslechu svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] před dožádaným Okresním soudem v Ostravě ze dne 17. 10. 2018 soud zjistil, že svědek je zaměstnancem žalobce, pracujícím na pozici zástupce generálního sekretáře, k zástupkyni žalobce má kolegiální vztah, poskytoval jí příslušné podklady pro předmět sporu. Pro období přelomu roku 2002 a 2003 uvedl, že předmětný pozemek byl využíván pro chatu, což dovozuje z toho, že chata stojí na místě desítky let, v předmětné době v oblasti chaty nepobýval. Užívání pozemku pro provozování sportu popsal tak, že sloužil turistům v létě i v zimě jako potřebné zázemí (pozn. soudu – evidentně míněno zázemí ve [příjmení] boudě) na hřebenu [anonymizováno], pro provozování pěší nebo lyžařské turistiky, a to mimo období, kdy je chata ze sezónních důvodů zavřená (cca 1 měsíc na jaře a pozdním podzimu). Svědek byl znovu vyslechnut procesním soudem po zrušení prvního prvostupňového rozsudku. Z doplňujícího výslechu soud zjistil, že svědek sice z období let 2002 – 2003 nemá vlastní zážitky ohledně způsobu užívání [příjmení] boudy a pozemku pod ním, nicméně ze zdrojů a podkladů o [příjmení] boudě, ke kterým měl přístup již od roku 2008 jako funkcionář ústředí žalobce (kdy byl seznámen s evidencí historie všech bud) je mu známo, že i v uvedených letech bouda sloužila jako zázemí pro turisty, pro školení pořádaná žalobcem, pro organizované turistické akce i pro jednání funkcionářů žalobce. I tehdy existoval systém slev pro člena žalobce na ubytování za jednu noc (30 – 70 Kč), pro [příjmení] boudu nepochybně již od roku 1996; ve vztahu k systému slev na ubytování a jejich refundaci žalobcem vůči nájemcům boudy existují mezi žalobcem a nájemci zvláštní smlouvy odlišné od smluv nájemních. Sám žalobce na [příjmení] boudě neprovozuje komerční aktivity, podle názoru svědka je nelze provozovat ani ze strany nájemce – chataře, což je dáno charakterem boudy nepřístupné pro vozidla (s výjimkou zejm. chataře s povolením), bouda není přístupná po cestě se zpevněným povrchem, komerčnímu využití brání též charakter elektrické sítě, resp. to, že tato zde není a elektrický proud je dostupný pouze s elektrocentrály, svítí se maximálně do 22 hodin, pak jsou k dispozici pouze nouzová světla pro orientaci uvnitř boudy. Pro žalobce je dlouhodobě [příjmení] bouda jako většina těchto bud prodělečná. V 90. letech 20. století byla žalobcem zřízena [právnická osoba] spol. s r.o. za účelem správy chat a vydávání turistických map, po roce 2006 společnosti přísluší jen druhý účel. V lokalitě [příjmení] boudy (k níž počítá svědek [územní celek]) má žalobce cca 55 odborů, což představuje asi jednu osminu jeho odborů i počtu členů. V rozhodných letech 2002 – 2003 se u [příjmení] boudy konal lyžařský štafetový běh pro desetičlenná družstva – [ulice a číslo], který byl organizován pro organizované i neorganizované turisty, kde místo [příjmení] boudy bylo důležitým bodem zázemí závodníků i organizátorů. Z podkladů, které žalobce dlouhodobě uchovává a svědkovi jsou z titulu jeho funkce známy, je svědek informován, že v předmětné době 2002 – 2003 na [příjmení] boudě proběhlo také jednání s Evropskou asociací turistických spolků, jeho předsedou byl tehdejší funkcionář žalobce [příjmení], dále to, že na [příjmení] boudě proběhlo také setkání polské turistické organizace s žalobcem na téma společného značení cest. Svědek potvrdil údaje v tabulce předložené žalobcem a zachycující přehled příjmů z nájmů a nákladů na opravy tak, že pro roky 2008 – 2018 ve vtahu k [příjmení] boudě přísluší ztráta 1 100 000 Kč.

22. Z protokolu o výslechu svědka [jméno] [příjmení] před dožádaným Okresním soudem v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 10. 2018 soud zjistil, že je členem a funkcionářem žalobce cca 25 let v sekci lyžařské turistiky, o předmětu výslechu se s nikým nebavil a zástupkyni žalobce nazná, avšak situaci mu osvětlili bývalý předseda žalobce ing. [příjmení] a generální sekretář [jméno] [příjmení] tak, že se jedná o výpověď bývalého nájemce chaty [příjmení] bouda a že má vypovědět vše, co o této chatě ví. Následně uvedl, že chata vždy sloužila turistům a turistice, probíhala zde školení sekce lyžařské turistiky žalobce a nácvik aktivit, v několika ročnících zde bylo provozováno tzv. zimní přenocování na sněhu. Chata je spartánsky vybavena bez elektřiny. Slouží pouze potřebám turistů na max. dvoudenní přenocování, neslouží k typické rekreaci. Dále uvedl, že jej překvapila výpověď bývalého nájemníka [příjmení] (pozn. soudu – tato osoba nebyla před výslechem svědka [příjmení] vyslýchána jako svědek, patrně míněno písemné vyjádření k dotazům žalobce na č. l. 62), jeví se mu zaměřená proti turistům a účelová. Výslovně uvedl, že bývalý nájemník [příjmení] měl tvrdit, že [příjmení] bouda nebyla ze strany členů žalobce využívána, a že toto tvrzení je mylné, protože nelze poznat, kdo z osob, které chatu navštívily, je členem žalobce. V roce 2002, 2003 vedla přes [příjmení] boudu trasa [anonymizováno] sedmdesátky, pořádané spolkem z [obec], na [příjmení] boudě byla zastávka tohoto závodu; v současnosti je trasa závodu změněna. Dodnes lyžařská sekce žalobce pořádá přejezdy přes [anonymizováno] s krátkou zastávkou právě na [příjmení] boudě. K četnosti užívání [příjmení] boudy na přelomu let 2002 – 2003 se svědek nedokázal vyjádřit, popsal však, že sloužila běžkařům na trase [obec] – [ulice] bouda, primárně k občerstvení, a že sloužila pouze turistice. Dovozuje, že musela být navštěvovaná, protože jinak by ji nikdo neprovozoval, zejm. s ohledem na provozní náklady chaty.

23. Dále soud provedl důkaz čestným prohlášením, které 22. 6. 2020 podepsal s ověřením podpisů na [obec] poště [jméno] [příjmení] (č. l. 145), ve spojení s výslechem pisatele jako svědka při jednání 19. 10. 2021. Z těchto důkazů pak soud zjistil, že svědek pracoval na [příjmení] boudě vždy v zimní sezoně v letech 1997 [číslo] jako zaměstnanec pana [příjmení], následně sem přijížděl na návštěvu 2x – 3x za každý rok, od roku 2014 je pak sám nájemcem [příjmení] boudy. Díky tomu je mu zřejmé, že způsob užívání boudy a její provoz se v podstatě za celá uvedená léta nezměnil. Jde o turistickou ubytovnu, sociální zařízení je společné na patře, kapacita dle svědka činí asi 43 lůžek v pokojích o 2 – 5 lůžkách, jeden je 12 lůžkový. Autobusem je chata nedostupná, aktuálně (v době současné za nájmu ze strany svědka) má svědek k dispozici povolenku pro vjezd pěti vozů, z toho dvě pro personál, proto pro hosty lze využít jen tři povolenky. V zimně je bouda dostupná na skútru či pěšky. Dochází sem turisté s batůžky, dají si polévku, bouda má ostatně přízvisko„ polívková bouda“. Na uvedeném se ničeho nezměnilo s výjimkou patrně elektrocentrály či kotle uvnitř boudy. I po dobu let 2002 2003, kdy svědek uvedl, že ještě pracoval pro [příjmení], existoval systém slev pro členy žalobce na nocležné, poskytováno bylo dokonce i dalším spřáteleným klubům. Vždy šlo o turistickou ubytovnu, kde nebyla klasická recepce, např. platby za ubytování často řešila osoba, která byla v restauraci za barem (takto to vnímal i svědek jako číšník). V období, kdy svědek na boudě pracoval pro [příjmení], neregistroval hromadné akce pořádané žalobcem, školení členů či jejich schůzky, má za to, že s ohledem na špatnou přístupnost boudy se zejména funkcionáři staršího věku scházeli v lepších chalupách. Podle svědka byla bouda nějakým stylem přestavována naposledy po 2. světové válce, od 50. let 20. století se zde ničeho zásadního nezměnilo, prováděly se jen udržovací práce a malé opravy. Elektrickou energii zajišťuje agregát. Žádné atrakce v okolí boudy nejsou, nejbližší boudou je [ulice], ale ani ta nemá sjezdovou trať, v blízkosti [příjmení] boudy je pouze běžecká magistrála, případně se zde v zimě pohybují skialpinisté. V zimním období je bouda dostupná jen na skútru či pěšky. Podle svědka slouží a vždy sloužila jako záchytné místo a první pomoc v nouzi, dále jako samoobslužná restaurace, vše pro širokou turistickou veřejnost. Svědek má aktuálně boudu v nájmu prostřednictvím společnosti s ručením omezením, kde je jediným vlastníkem, na boudě dělá v podstatě vše, nepřipadá si vlivem provozu boudy bohatý, přičemž zároveň pro nedostatek personálu v pohostinství často pracuje 350 – 400 hodin měsíčně v hlavních turistických měsících. Vedle slev, které dlouholetě jsou poskytovány ubytovaným členům žalobce, poskytuje svědek slevy i jiným subjektům, ale to vždy jen skupinám – oddíly, ZŠ v minimálním počtu 15 lidí.

24. Výpisem z veřejné části živnostenského rejstříku (č. l. 41) bylo zjištěno, že svědek [příjmení] je statutárním orgánem společnosti [právnická osoba], která má evidovanou provozovnu pro předměty k podnikání (výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, pro hostinskou činnost a pro prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin) od 1. 11. 2014 na adrese [adresa]. Podle výtisku internetových údajů k [příjmení] boudě, dohledatelných k 19. 3. 2018 (č. l. 42 – 43) byly prezentovány jednak historické údaje ohledně boudy založené jako seník již před rokem [číslo], dále údaje o nepřítomnosti elektrické sítě, přístupové cesty dlouhé 8 km z [obec], která se v zimě změní na lyžařskou magistrálu, po níž je možné cestovat pouze na běžkách; inzerentem informací byla výše uvedená společnost [právnická osoba]

25. Z dohody o vyrovnání majetkového prospěchu, resp. z konceptu této dohody označeného č. SMLN [číslo] připraveného pro uzavření mezi účastníky tohoto řízení, soud zjistil, že se dohoda měla týkat vyrovnání mezi účastníky za užívání předmětného pozemku ve vlastnictví státu, který byl mj. v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2012 užíván pro účely umístění [příjmení] boudy a z části jako zázemí k tomuto objektu (se zaznačením v kopii ortofotomapy).

26. Z vyhlášky vydané Správou [anonymizováno] pod [číslo] Návštěvní řád [anonymizováno] národního parku, soud zjistil pouze údaje ohledně stanoveného zákazu na území národního parku ohledně řady činností, včetně vjíždění na plochy s novou výsadbou. Pro podmínky vjezdu, setrvání a jízdy motorovými vozidly na území národního parku a jejich zpoplatnění byl uveden odkaz na vyhlášku Správy [číslo] s tím, že osoby tam uvedené jsou povinny se touto vyhláškou řídit. Podle vyhlášky [číslo] Správy [anonymizováno] ze 17. 12. 1993 je omezen vjezd motorovým vozidlům na silnice a komunikace na území [anonymizováno] dopravními značkami, s tím, že hranice území národního parku je vyznačena tabulí dle přílohy [číslo] vyhlášky č. 395/1992 Sb. Dále tato vyhláška upravovala poplatky a způsoby vybírání za vjezd a setrvání s motorovými vozidly. Konečně šlo o vyhlášku [číslo] 1995 vydanou správou [anonymizováno] 1. 1, 1996 o výši poplatku za vjezd, setrvání a jízdu motorovými vozidly.

27. Při právním posouzení vzal soud v úvahu níže uvedená zákonná ustanovení.

28. Podle § 70 odst. 1 zák. č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (platného a účinného do 31. 12. 1991) části národního majetku mohou být odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným organizacím než státním, zejména družstevním nebo občanským sdružením.

29. Dle § 876 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 vztahy trvalého užívání podle § 70 zák. č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, se posuzují podle dosavadních předpisů až do doby vydání zvláštního zákona.

30. Podle § 59 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích se dosavadní vztahy trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mění na výpůjčku na dobu určitou 6 let. Po tuto dobu se výpůjčka řídí ustanoveními občanského zákoníku.

31. Podle § 14 Zákona dnem 1. 1. 2003 přecházejí do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu z vlastnictví České republiky sportovní zařízení, 21) u kterých trvají vztahy trvalého užívání, nebo se změnily ve výpůjčku. 22) Poznámka [číslo] (odkazovala na § 2 zák. č. 115/2001 Sb. o podpoře sportu, který stanoví, že pro jeho účely se pojem sport představuje všechny formy tělesné činnosti, které prostřednictvím organizované i neorganizované účasti si kladou za cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní (odst. 1). Sportovním zařízením podle odst. 3 cit. ustanovení je objekt, pozemek, vodní plocha, budova nebo jejich soubor sloužící výhradně nebo převážně pro provozování sportu. Odkaz v pozn. 22) u ustanovení § 14 Zákona směřoval k § 59 zák. č. 219/2000 Sb. ve znění zák. č. 229/2001 Sb.

32. Podle § 15 odst. 1 Zákona sepíší předávající organizační složky státu o předání a převzetí majetku státu s nabývajícími občanskými sdruženími působícími v oblasti tělovýchovy a sportu (dále jen "nabyvatel") nejpozději do 31. prosince 2003 protokol o předání a převzetí majetku podle tohoto zákona. Z odstavce 3 shodného ustanovení plyne, že takový protokol je listinou, kterou nabyvatel zašle s ohlášením přechodu vlastnického práva z České republiky na nabyvatele k provedení záznamu práv do katastru nemovitostí.

33. Podle § 13 Zákona, konkrétně odst. 1 dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 7. 2002) přísluší Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky (dále jen "Agentura") hospodařit s pozemky, se kterými k tomuto dni byly příslušné hospodařit okresní úřady a které jsou alespoň zčásti součástí zvláště chráněného území vyhlášeného podle zvláštního právního předpisu.20) Na Agenturu současně přecházejí práva a závazky s tímto majetkem související. Podle odst. 2 téhož ustanovení sepíší o předání a převzetí majetku uvedeného v odstavci 1 okresní úřady a Agentura do 31. prosince 2002 protokol. V protokolu musí být uveden název, sídlo a identifikační číslo okresního úřadu a Agentury a výčet pozemků s uvedením údajů nezbytných pro zápis do katastru nemovitostí.13) Podle odst. 3 je protokol podle odstavce 2 listinou, kterou Agentura zašle s ohlášením změny příslušnosti hospodařit s těmito pozemky podle odstavce 1 k provedení záznamu do katastru nemovitostí.16)

34. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 115/2001 Sb. (ve znění účinném též k 1. 1. 2003, tj. ke dni, kdy dle Zákona měl předmětný pozemek podle tvrzení žalobce přejít do jeho vlastnictví) představuje pro účely tohoto zákona pojem sport všechny formy tělesné činnosti, které prostřednictvím organizované i neorganizované účasti si kladou za cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní. Podle odst. 2 téhož ust. se sportem pro všechny rozumí organizovaný a neorganizovaný sport a pohybová rekreace určená širokým vrstvám obyvatelstva. Konečně dle odst. 2 je sportovním zařízením objekt, pozemek, vodní plocha, budova nebo jejich soubor sloužící výhradně nebo převážně pro provozování sportu.

35. Po skutkové a právní stránce soud uzavřel, že žalobci bylo hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku a o převodu vlastnictví národního majetku ze dne 29. 5. 1991, [číslo] S/91 dle § 347 hospodářského zákoníku převedeno právo hospodaření k části majetku ČSTV, a to [příjmení] boudě, včetně vedlejší stavby. Dále nebylo sporu, že toto právo se následně transformovalo ve vlastnické právo k [příjmení] boudě ([adresa] v části [územní celek]). [příjmení] smlouvou ze dne 28. 7. 1991, č. j. F [číslo] byl žalobci převeden předmětný pozemek do bezplatného trvalého užívání (§ 70 odst. 1 hospodářského zákoníku, posléze dle § 876 obč. zák. změněno na výpůjčku), a to výslovně pro užívání v podobě umístění objektu [příjmení] boudy a jejího zázemí (zmíněno již v hospodářské smlouvě z 27. 6. 1991 o odevzdání předmětného pozemku do trvalého užívání výslovně k objektu [adresa] tj. k [příjmení] boudě, ostatně později i v návrhu dohody o majetkovém vyrovnání za toto užívání v době od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2012), které se ve smyslu zák. č. 219/2000 Sb. (§ 59) změnilo na bezúplatnou výpůjčku. Podle shora citovaného ust. § 14 Zákona měl ke dni 1. 1. 2003 přejít do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu majetek státu, specifikovaný výslovně jako sportovní zařízení, ke kterému tato sdružení měla právo trvalého užívání či výpůjčky. Takové právo žalobce k předmětnému pozemku, jak bylo předešle uvedeno, každopádně ke dni 1. 1 2003 měl, stejně tak je nepochybné, že i v této době byl subjektem tehdejší právní formy občanského sdružení a že působil v oblasti tělovýchovy a sportu (což soud jednak považuje za de facto obecně známou skutečnost nevyžadující prokazování, na druhé straně však jednoznačně doloženo stanovami žalobce – zejm. pokud jde o jeho celostátní působnost a hlavní poslání, zjištěními o jeho historii, vše tak, jak podrobně soud popsal na toto téma skutková zjištění v odstavcích 10 – 11 odůvodnění. Pro posouzení opodstatnění žaloby pak zbývalo vyhodnotit, zda byla ke dni 1. 1. 2003 naplněna další podmínka citovaná v § 14 Zákona, totiž, zda předmětný pozemek, respektive funkční celek tohoto pozemku spolu se stavbou [příjmení] boudy, představoval tzv. sportovní zařízení v charakteristice dané § 2 zák. č. 115/2001 Sb., konkrétně v jeho odstavci 3, jak soud výše citoval. Nutné tedy bylo zhodnotit, zda pozemek, případně spolu se stavbou jej zahrnující, v dané době 1. 1. 2003 sloužil výhradně nebo převážně pro provozování sportu. Soud předesílá, že i tuto podmínku vyhodnotil po provedeném dokazování jako splněnou.

36. Před podrobnějším zdůvodněním je však na místě předeslat, že soud neshledal opodstatněnými některé další námitky žalovaného (tj. odlišné od skutkového stavu, zda pozemek s [příjmení] boudou představoval k 1. 1. 2003 sportovní zařízení). V prvé řadě je nepřípadná námitka promlčení, kterou žalovaný vznesl s představou, že u žalobce došlo k promlčení práva domáhat se sepsání protokolu o předání předmětného pozemku ve smyslu § 15 Zákona. Zde je podstatné, že za splnění podmínek § 14 Zákona totiž k nabytí vlastnického práva sdružením dochází bez dalšího ze zákona, nikoli z titulu sepsání protokolu o předání takového majetku ve smyslu § 15 Zákona. Vlastnické právo se přitom jako takové nepromlčuje (§ 100 odst. 2 obč. zák., § 614 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)), tudíž nemůže dojít k negativnímu rozhodnutí o žalobě jen z toho důvodu, že nebyl sepsán zmíněný protokol ve smyslu § 15 Zákona. Soud v této souvislosti ostatně připomíná, že výklad významu protokolu upraveného v § 15 Zákona byl přímo v tomto řízení a k námitce žalovaného podán Krajským soudem v Hradci Králové v usnesení č. j. 17 Co 174/2020-190.

37. Dále není příhodná myšlenka žalovaného, založená na představě, že si mezi sebou konkurují ustanovení § 13 a § 14 Zákona, a že pro projednávanou věc je zásadním právním problémem vyřešení vztahu těchto ustanovení se závěrem, kterému z nich tzv. dát přednost. Soud se s takovou představou žalovaného každopádně neztotožňuje. Uvedená ustanovení obsahují odlišnou právní úpravu, nezakládají přechod vlastnického práva pro rozdílné subjekty a s rozdílnými podmínkami, mezi kterými by pak bylo nutné volit příhodnějšího nabyvatele vlastnického práva. Naopak z dikce obou ustanovení je jednoznačné, že o přechodu vlastnického práva, tj. nabytí tohoto práva ze zákona za tam splněných podmínek, pojednává pouze ustanovení § 14, z něhož byly v tomto řízení zkoumány podmínky splnění přechodu pro žalobce. Ustanovení § 13 řeší pouze nabytí práva hospodaření pro tehdy Agenturu ochrany přírody a krajiny, nikoli nabytí práva vlastnického.

38. Jak už soud výše naznačil, v řízení nebylo splnění podmínky charakteru sportovního zařízení posuzováno odděleně u samotného pozemku st. [parcelní číslo] v k. ú. [obec] v [anonymizováno], nýbrž u funkčního celku tvořeného tímto pozemkem a stavbou ve vlastnictví žalobce – [příjmení] boudou [adresa]. Funkční souvislost se jednoznačně podává z provedených důkazů, respektive ze skutečností částečně nesporných, jako je fakt, že již v hospodářské smlouvě o převodu předmětného pozemku do bezplatného užívání žalobci byl účel užívání jednoznačně vyjádřen pro stavbu pro [adresa], zastavění pozemku touto stavbou a souvisejícími zařízeními vyplynulo i z důkazů v podobě porovnání letecké mapy a katastrální mapy (odst. 18 odůvodnění rozsudku) či v podobě dohody stran o vyrovnání majetkového prospěchu (odst. 25 odůvodnění). Proto je logické, že otázku naplnění charakteru sportovního zařízení je nutné u předmětného pozemku zkoumat neoddělitelně společně se stavbou [příjmení] boudy.

39. Na základě dalších provedených důkazů má soud každopádně za prokázané, že [příjmení] bouda s předmětným pozemkem i v rozhodné době přelomu let 2002 2003, když výslovné rozhodné datum k posouzení je 1. 1. 2003 jako datum stanovené v § 14 Zákona pro okamžik přechodu vlastnického práva ke sportovním zařízením, představovala sportovní zařízení, neboť převážně sloužila pro provozování sportu. V úvahu je třeba brát podstatu činnosti žalobce ve spojení s vlastnictvím [příjmení] boudy a jejím účelovým určením, respektive zejména faktickým využitím. Soud připomíná, že žalobce je sdružením, spolkem, když zásadní činností a posláním je vytváření podmínek pro aktivní turistickou činnosti nejen vlastních členů, ale i všech občanů (detailně viz zjištění ze stanov v odst. 10 odůvodnění), v rámci toho pak i vytváření podmínek pro turistické aktivity všeho druhu v přírodě a s tím spojené provozování a udržování sítě turistického ubytování (opět pro členy i pro veřejnost), když do této sítě zcela jistě desítky let patří i [příjmení] bouda. [ulice] činnost přitom zcela nepochybně naplňuje definici„ sportu“ dle § 2 odst. 1 zák. č. 115/2001 Sb. (v jejích různých druzích – nejméně pěší, cyklo- či běžecko-lyžařské, které i k 1. 1. 2003 byly za využití [příjmení] boudy provozovány – jde o formy tělesné činnosti, které prostřednictvím organizované i neorganizované účasti si kladou za cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní). Soud odkazuje na podrobná zjištění o charakteru této budovy tak, jak je učinil z výpovědí de facto všech slyšených svědků ([příjmení], Ing. [příjmení], Ing. [příjmení], [jméno] [příjmení], [příjmení] – odst. [číslo] odůvodnění rozsudku). Jde o boudu charakteru turistické ubytovny, prostého vybavení, zcela odlišného typu ubytování oproti horským hotelům skýtajícím mnohem vyšší komfort ubytování. Typickým návštěvníkem [příjmení] boudy, dosažitelné i v letních měsících zcela zásadně pěšky (v zimně výlučně, resp. jinak jen za použití skútru), jsou a vždy byly, tedy včetně rozhodné doby 2002 2003, právě turisté vyznávající letní i zimní druhy turistiky, kteří boudu využijí v naprosté většině ke skromnému občerstvení, maximálně pro jednodenní ubytování, zcela výjimečně zde zůstávají déle na několik dnů. Bouda si udržuje sporadické vybavení, i pokud jde o elektrický proud, kdy nadále zde není typický rozvod sítí, nýbrž prostřednictvím diesel agregátu, s omezenou možností využití elektřiny byť jen k osvětlení vnitřních prostor chaty. Popsaný způsob využití, jak soud opakuje, je mnohaletý, předcházel době rozhodné, pokračováno je v něm i po této době. Nelze opomenout, že ačkoliv žalobce pro provoz chaty uzavřel buď sám respektive v minulosti prostřednictvím ke správě majetku zřízené vlastní společnosti [právnická osoba] nájemní smlouvu (v předmětné době s nájemcem [příjmení]), pak v tomto pronájmu nelze spatřovat prvořadě komerční záměr žalobce, nýbrž naplnění jeho cílů a poslání v podobě zajištění zejm. občerstvovacích služeb a zcela krátkodobých ubytovacích prostor pro širokou turistickou veřejnost v odlehlém místě [anonymizováno]. Podrobná zjištění soudu o obsahu zmiňované nájemní smlouvy (viz odst. 14 odůvodnění) jednoznačně vypovídají o tom, že účelem nájmu bylo zajištění ubytovacích a stravovacích služeb zejm. pro turistiku a ubytování členů žalobce, ale i dalších turistů. Eliminace typicky komerčního využití byla dána také článkem IV.6 nájemní smlouvy (v rozhodné době, nájemce [příjmení]), zapovídajícím nájemci bez předchozího souhlasu žalobce jakkoli využít pronajatou [příjmení] boudu pro sebe či třetí osoby reklamním způsobem. Pro členy žalobce byla smlouvou o nájmu provozovny sjednána sleva 10% na hlavní jídlo, samostatnou smlouvou (jak vyplynulo z výpovědi svědka [příjmení]) byla sjednána sleva na ubytování, která zde dlouhodobě fungovala (výpověď tohoto svědka, svědka [příjmení] i svědka [příjmení]). Vstřícné podmínky pro širokou turistickou veřejnost žalobce ve smlouvě o nájmu provozovny vyjednal i v tom směru, že byla upravena povinnost nájemce poskytovat všem ubytovaným možnost uložení sportovních potřeb za symbolický poplatek 2 Kč /den, pro členy žalobce pak nájemce byl výslovně povinen poskytovat nouzové přenocování a služby s tím spojené – tj. de facto bez ohledu na ubytovací kapacity. Z charakteru [příjmení] boudy (ve funkčním celku s předmětným pozemkem) jako sportovního zařízení ničeho neubírá okolnost, že dle výpovědi svědka [příjmení] nepředstavovalo množství členů žalobce podíl ubytovaných v rozsahu vyšším než údajně 10 %. Jak již bylo uvedeno, pro účely turistiky v různých druzích, zejména pěší a lyžařsko-běžecké, byla vždy bouda využívána naprosto převažující měrou návštěvníků. Dále lze připomenou zjištění soudu, a to z výpovědi svědka [příjmení], [příjmení] a [příjmení], že i v rozhodných letech 2002 2003 vedla přímo u [příjmení] boudy, a to po historické části magistrály, trasa tradičního závodu [anonymizováno] 70 – závodu 10 - členných družstev. Ačkoliv se na organizaci závodu nepodílel přímo nájemce boudy [příjmení], samotný závod byl pořádán sekcí žalobce z [obec], přímo u boudy byla jedna z kontrol se zázemím pro družstva a jejich členy. Zároveň má soud z výpovědi svědků [příjmení] [příjmení], Ing. [příjmení] prokázané, že se na [příjmení] boudě konávala jednání členů či funkcionářů žalobce, případně setkání s obdobnými spolky ze zahraničí, dále z výpovědi svědka [příjmení] a z periodika Turista (odst. 11 odůvodnění), že [příjmení] bouda představovala místo zastávky při přejezdech [anonymizováno] pravidelně organizovaných žalobcem.

40. Popsané závěry pak nelze dle názoru soudu shrnout jinak, než že předmětný pozemek s [příjmení] boudou ve funkčním celku představuje, resp. i k 1. 1. 2003 představoval sportovní zařízení, ke kterému tudíž na žalobce coby občanské sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu přešlo k uvedenému datu dle § 14 Zákona vlastnické právo, jelikož k tomuto pozemku i 1. 1. 2003 svědčilo žalobci právo trvalého užívání, resp. dnem nabytí účinnosti zák. [číslo] sb. výpůjčka. Proto bylo žalobě jako důvodné vyhověno.

41. Ve smyslu ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku o povinnosti k náhradě nákladů prvostupňového řízení, neboť tímto rozsudkem se u něj tato fáze řízení končí; rozhodnuto bylo i o nákladech řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

42. Ve věci úspěšnému žalobci bylo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči neúspěšnému žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, představovaných jednak soudními poplatky 5 000 Kč za žalobu a 5 000 Kč za odvolání proti prvnímu prvostupňovému rozsudku, a jednak náklady právního zastoupení, které byly určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále případně jen AT).

43. Při určení tarifní hodnoty ve vztahu ke stanovení odměny advokátky se žalobce domáhal, aby byl zohledněn důkaz jím předložený a obstaraný žalovanou, totiž znalecký posudek o obvyklé ceně, vypracovaný 20. 6. 2016 Ing. [jméno] [příjmení]. Z tohoto posudku soud zjistil, že byl pod [číslo] 2016 vypracován za účelem stanovení obvyklé a administrativní ceny předmětného pozemku st. [parcelní číslo] v k. ú. [obec] v [anonymizováno]. Znalec však neurčil cenu celého pozemku, nýbrž určil obvyklou cenu za 1 m2 předmětného pozemku na 290 Kč (ocenění dle cenového předpisu), resp. v úrovni ocenění tržního šlo o částku 1 500 Kč za 1 m2. Při výměře předmětného pozemku 632 m2 (dle shora zmíněného stavu zápisu výměry na [list vlastnictví] k datu 27. 6. 2018) by pak v uvažované ceně dle cenového předpisu šlo o cenu pozemku jako celku v částce 183 280 Kč, při výměře dle informativního výpisu k datu 24. 6. 2020 (661 m2) by šlo o cenu pozemku 191 690 Kč. Pokud by byla zohledněna cena 1 500 Kč/m2, pak by při uvedených výměrách šlo o cenu pozemku 948 000 Kč až 991 500 Kč. Soud však názoru žalobce na určení tarifní hodnoty za pomoci takto (a jen pro ten účel ze strany žalobce) do řízení předloženého znaleckého posudku nepřesvědčil. Je to dáno tím, že posudek byl zpracován již v roce 2016 (kdežto projednávaná věc byla započata 30. 1. 2018, druhé meritorní rozhodnutí v prvním stupni vydáno až 19. 11. 2021), nelze z něj vyčíst bližší důvody jeho zpracování, zadán byl žalovaným nikoli žalobcem. Krom toho se znalecký posudek jeví soudu příliš stručný a patrně proto také nikoli dostatečně přesvědčivý a přezkoumatelný. Znalec v rámci ocenění pozemku porovnávací metodou zmínil srovnávané tři odlišné pozemky – [parcelní číslo] v lokalitě [anonymizováno] [ulice], p. [číslo] p. [číslo] – oba v lokalitě [anonymizována dvě slova], uvedl sice koeficienty redukce fakticky realizovaných cen a u všech k porovnání vybraných pozemků zmínil též data kupních smluv a provedení zápisu vlastnického práva, avšak neuvedl jakoukoliv argumentaci pro to, jakými okolnostmi se řídil při stanovení hodnot těchto korekčních koeficientů. Posudek tudíž neobsahuje jakýkoliv popis porovnání oceňovaného pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] v [anonymizováno] oproti srovnávaným pozemkům. Přitom po použití koeficientů upravená cena u jednotlivých z porovnávaných pozemků představovala značný rozptyl od částky 80 Kč/m2 až po 1 619,43 Kč/m2. Také konečný závěr znalce, že v závislosti na poloze, charakteru a přístupnosti předmětného pozemku pro něj jako parcelu pro výstavbu indikuje cenu ve výši 1 500 Kč/m2, nebyl zdůvodněn ničím blíže uvedeným, než odkazem na„ vlastní databázi“,„ použití cenotvorných údajů [webová adresa]“ a na dálkový přístup k cenovým údajům prostřednictvím [webová adresa], z nichž však znalec bez bližších údajů zmínil jen zobchodování zastavěných pozemků v posledních 12 měsících – a opět ve značném rozsahu ceny – konkrétně od 500 do 1 600 Kč/m2. Konečně ze znalcovy poznámky, že objednatelem nebyl předložen geoplán - zaměření skutečného stavu stavby [příjmení] boudy a tudíž není známa výměra, pročež byla znalcem cena indikována jen v jednotkové úrovni, je pro soud zpochybněna úvaha žalobce, že by se jednotkovou cenu 1 500 Kč/m2 měla pro určení tarifní hodnoty násobit celá výměra pozemku [parcelní číslo]. Soud sice bere v úvahu, že uvedené nejasnosti by bylo vysoce pravděpodobně možné odstranit výslechem znalce, nicméně účelnost provedení tohoto výslechu nekoresponduje tomu, že předmětem řízení není ohodnocení předmětného pozemku [parcelní číslo] k. ú. [příjmení] v [anonymizováno]. Jestliže by řízení mělo být časově i finančně zatěžováno provedením takového důkazu pouze pro stanovení ceny věci, ohledně níž má být v řízení meritorně určen právní vztah, s cílem konkrétnějšího určení tarifní hodnoty, pak jde o situaci, na kterou pamatuje ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) AT, totiž, že se věc považuje za penězi neocenitelnou. Šlo-li zároveň o věc nemovitou, pak se soud přiklonil k názoru, že tarifní hodnotou pro určení odměny advokátky je dle § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) AT částka 50 000 Kč.

44. Při takto stanovené tarifní hodnotě 50 000 Kč činí odměna advokátky za jeden úkon 3 100 Kč (§ 7 bod 5 AT). Celková odměna advokátky, která v řízení učinila 10 úkonů (převzetí a příprava zastoupení z 30. 11. 2017, výzva z 19. 10. 2017 vůči žalovanému k vydání protokolu o předání a převzetí nemovitých věcí – obdoba předžalobní výzvy se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě, žaloba z 30. 1. 2018, 3 další písemná podání ve věci – ze dne 27. 7. 2018 doplnění žalobních tvrzení a replika k vyjádření žalovaného, ze dne 18. 6. 2020, odvolání ze dne ze dne 24. 8. (resp. odůvodněno 17. 9.) 2020 proti rozsudku soudu prvního stupně, dále účast u 4 jednání dne 28. 6. 2018, 25. 6. 2020, 19. 10. 2021, 9. 11. 2021; § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) AT), přičemž jednání ze dne 25. 6. 2020 a 19. 10. 2021 se však s ohledem na délku trvání 2 započatých dvou hodin započítávají vždy 2x), dosáhla 37 200 Kč (12 x 3 100 Kč). Dále jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým z uvedených 10 úkonů – vždy po 300 Kč - tj. celkem 3 000 Kč (10 x 300, § 13 odst. 4 AT). K nákladům právního zastoupení přísluší též náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby, konkrétně strávený advokátkou při cestě ke 4 jednáním (z [obec] do [obec] a zpět) vždy po 8 půlhodinách, celkem 3 200 Kč (4 x 8 x 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT), a také cestovní výdaje advokátky 6 301,50 Kč za 4 jízdy z [obec] do [obec] a zpět, ve vzdálenosti vždy 250 km (uvedené již ve vyúčtování cestovného před vyhlášením prvního prvostupňového rozsudku ze dne 25. 6. 2020, přičemž z vyúčtování cestovného za pozdější jízdy konané dne 19. 10. a 9. 11. 2021 není zřejmé, z jakého opodstatněného a účelného důvodu je v těchto případech cestovné účtováno za ujetou vzdálenost 326 km, byla-li cesta konána opět mezi [anonymizováno] a sídlem soudu v [obec]). Ve vztahu k jednání 28. 6. 2018 jde o cestovní výdaje ve výši 1 558,80 Kč vozem [anonymizována tři slova], [registrační značka] s průměrnou spotřebou 7,5 litrů [číslo] km (při metodice spotřeby – EU [číslo] jde o třetí údaj v bodě č. 27 velkého TP), při sazbě základní náhrady 4 Kč za 1 km a při ceně motorové nafty za jeden litr 29,80 Kč (§ 1 písm. b), § 4 písm. c) vyhl. č. 463/2017 Sb.). K ostatním jednáním jde o cestovné vozem [anonymizována tři slova] [registrační značka] s průměrnou spotřebou 5,9 litrů [číslo] km, přičemž za jednu jízdu v roce 2020 jde o cestovné ve výši 1 519 Kč (při sazbě základní náhrady 4,20 Kč za 1 km a při ceně motorové nafty za jeden litr 31,80 Kč (§ 1 písm. b), § 4 písm. c) vyhl. č. 358/2019 Sb.). Konečně v roce 2021 (při sazbě základní náhrady dle § 1 písm. b) vyhl. č. 589/2020 Sb. 4,40 Kč za 1 km) cestovné činilo ke dni 19. 10. 2021 částku 1 585,30 Kč (cena za jeden l motorové nafty dle pokladního dokladu 32,90 Kč) a ke dni 9. 11. 2021 činilo 1 638,40 Kč (při ceně motorové nafty za jeden litr dle předloženého dokladu 36,50 Kč). Konečně náklady právního zastoupení podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. tvoří náhrada za DPH v sazbě 21% (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokátky, tj. částka 10 437,30 Kč (0,21 x (37 200 + 3 000 + 3 200 + 6 301,50)). Náklady právního zastoupení tedy soud vypočetl na částku 60 138,80 Kč.

45. Lhůta k povinnosti k náhradě nákladů řízení byla žalovanému stanovena obvyklá třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Ke stanovení delší lhůty či k plnění ve splátkách soud neshledal v okolnostech případu ani v soudu známých poměrech účastníků žádné relevantní důvody.

Poučení