17 CO 59/2022 - 294

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Čipery a soudců JUDr. Jiřího Hanuše a Mgr. Tomáše Šintáka žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem ve [obec], [ulice a číslo] o určení vlastnického práva k odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Semilech z 19. listopadu 2021 č. j. 10 C 26/2018-256 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady odvolacího řízení 14 593,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhá určení, že je vlastníkem pozemku p. č. st. 180 v [katastrální uzemí] v [anonymizováno], [územní celek].

2. Argumentuje, že vlastnické právo k pozemku nabyl – tzv. ze zákona – na základě § 14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zák. č. 157/2000 Sb. K rozhodnému dni 1. ledna 2003 totiž splňoval všechny zde uvedené podmínky. Byl občanským sdružením, jehož hlavním předmětem činnosti byla činnost tělovýchovná a sportovní, a pozemek byl zastavěn jeho stavbou [adresa] (tzv. [anonymizována dvě slova]), sloužící jeho členům i široké veřejnosti k provozování sportu. V katastru nemovitostí je však k pozemku dosud evidováno vlastnické právo státu a příslušnost hospodařit s tímto majetkem podle téže evidence náleží [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova].

3. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Především míní, že všechny podmínky přechodu vlastnictví pozemku podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb. v daném případě k rozhodnému dni splněny nebyly. Předmětný pozemek totiž podle něj k 1. lednu 2003 nemohl sloužit sportovním účelům. Dle žalovaného nelze za provozování sportu považovat chod [anonymizována dvě slova], využívané především ke komerčním účelům a – i k rozhodnému dni – pronajaté podnikatelskému subjektu. Z ničeho tehdy nevyplývalo, že jde o zařízení výlučně pro turistiku, zaštiťovanou žalobcem. Žalovaný také poukazuje na to, že k rozhodnému dni nebyl příslušný s předmětným pozemkem hospodařit (tuto příslušnost získal až na základě smlouvy, uzavřené s [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [země]

22. října 2009), a že se pozemek nachází částečně v první a částečně v druhé zóně národního parku a že ve smyslu novely zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, z roku 2017 pozemky v těchto lokalitách nelze užívat k jiným účelům, než které jsou v tomto zákoně uvedeny.

4. Okresní soud rozsudkem z 25. června 2020 č. j. 10 C 26/2018-155 žalobu zamítl. Dovodil totiž, že na projednávaný případ dopadá § 23 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném od 1. června 2017, podle něhož pozemky ve vlastnictví státu na území národních parků nebylo možno zcizit. Krajský soud ale k odvolání žalobce usnesením z 15. března 2021 č. j. 17 Co 174/2020-190 toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Vyložil, že zamítnutí žaloby s odkazem na § 23 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb. v jeho znění účinném od 1. června 2017 akceptovat nelze, protože, stručně shrnuto, toto ustanovení zakazovalo jen převody, nikoli tedy přechod vlastnického práva (a žalobce uplatňuje, že své vlastnické právo k pozemku získal právě jeho zákonným přechodem), a navíc z časového hlediska nemohlo působit s tzv. pravou zpětnou účinností. Zároveň vysvětlil, že případnému vyhovění žalobě nemůže bránit ani okolnost, že dosud nebyl pořízen protokol o předání a převzetí majetku podle § 15 zákona č. 290/2002 Sb. Okresnímu soudu uložil, aby se primárně věnoval sporné otázce naplnění podmínek § 14 zákona č. 290/2002 Sb.

5. Shora označeným rozsudkem nyní okresní soud žalobě vyhověl (výrok I) a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení 70 138,80 Kč (výrok II).

6. Především zrekapituloval (v mezidobí částečně doplněnou) argumentaci obou stran, zopakoval už dříve přijatý (a předchozím rozhodnutím krajského soudu aprobovaný) závěr, že žalobce má na navrhovaném určení potřebný naléhavý právní zájem, shrnul svá skutková zjištění a citoval některá zákonná ustanovení.

7. Dále vyložil, že podle jeho zjištění bylo žalobci hospodářskou smlouvou z 29. května 1991 převedeno právo hospodaření k [anonymizována dvě slova] (včetně vedlejší stavby), že se toto právo následně transformovalo ve vlastnické právo k [anonymizována dvě slova], že hospodářskou smlouvou z 28. července 1991 byl žalobci převeden předmětný pozemek do bezplatného trvalého užívání (§ 70 odst. 1 hospodářského zákoníku) v podobě umístění objektu [anonymizována dvě slova] a jejího zázemí, a že se právo trvalého užívání posléze ze zákona (§ 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích) transformovalo (1. ledna 2001) na (bezúplatnou) výpůjčku. Právo výpůjčky tedy žalobci k předmětnému pozemku k 1. lednu 2003 svědčilo. V téže době byl žalobce občanským sdružením a nesporně působil v oblasti tělovýchovy a sportu. Poté se okresní soud podrobně věnoval otázce, zda k 1. lednu 2003 předmětný pozemek, respektive (podle něj vzhledem k některým známým konkrétním okolnostem logicky) funkční celek tohoto pozemku se stavbou [anonymizována dvě slova], představoval tzv. sportovní zařízení v charakteristice dané § 2 zák. č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, [anonymizováno] v jeho odstavci 3, tedy jestli sloužil výhradně nebo převážně pro provozování sportu. Vyšel z toho, jakou činnost žalobce provozuje a k čemu je [anonymizována dvě slova] svým účelem, resp. faktickým využitím určena. Zásadním posláním žalujícího subjektu podle jeho stanov je (a i k 1. lednu 2003 bylo) vytváření podmínek pro aktivní turistickou činnost nejen vlastních členů, ale i jiných osob, a v rámci toho pak i vytváření podmínek pro turistické aktivity všeho druhu v přírodě a s tím spojené provozování a udržování sítě turistického ubytování (opět pro členy i pro veřejnost), přičemž do této sítě desítky let patří právě i [anonymizována dvě slova]. A turistická činnost (v jejích různých druzích) přitom zcela nepochybně naplňuje definici„ sportu“ dle § 2 odst. 1 zák. č. 115/2001 Sb. [anonymizována dvě slova] má charakter turistické ubytovny a je prostého vybavení. Jde o zcela odlišný typ ubytování, než jaký poskytují [anonymizováno] hotely, skýtající mnohem vyšší komfort. Typickým návštěvníkem [anonymizována dvě slova], dosažitelné i v letních měsících zásadně pěšky (v zimně výlučně, resp. jinak jen za použití skútru), jsou a vždy byli právě osoby vyznávající letní i zimní druhy turistiky. Ti [anonymizováno] využívají v naprosté většině ke skromnému občerstvení, případně pro zpravidla maximálně jednodenní ubytování. [anonymizováno] nemá ani obvyklý rozvod sítí a elektřina, vyráběná prostřednictvím diesel agregátu, je užívána jen k osvětlení vnitřních prostor chaty. Právě takto byla a je [anonymizováno] užívána po celou dobu své existence. V tom, že ji žalobce (sám či prostřednictvím ke správě majetku zřízené vlastní společnosti [právnická osoba]) pronajímá (v rozhodné době byl nájemcem [jméno] [příjmení]), podle okresního soudu nelze spatřovat prvořadě žalobcův komerční záměr, nýbrž způsob naplnění žalobcova poslání v podobě zajištění zejména občerstvovacích služeb a zcela krátkodobých ubytovacích prostor pro širokou turistickou veřejnost v odlehlém místě [anonymizováno]. Eliminace typicky komerčního využití byla dána také článkem IV.6 nájemní smlouvy, zakazujícím nájemci bez žalobcova předchozího souhlasu [anonymizováno] využívat pro sebe či třetí osoby reklamním způsobem. Pro členy žalobce byla smlouvou o nájmu provozovny sjednána sleva 10 % na hlavní [anonymizováno], samostatnou smlouvou pak byla dohodnuta podobná sleva na ubytování. Vstřícné podmínky pro širokou turistickou veřejnost žalobce ve smlouvě o nájmu provozovny zajistil i tím, že byla upravena povinnost nájemce poskytovat všem ubytovaným možnost uložení sportovních potřeb za symbolický poplatek 2 Kč/den, a pro členy žalobce pak byl nájemce výslovně povinen poskytovat nouzové přenocování a služby s tím spojené – tj. de facto bez ohledu na ubytovací kapacity. Z povahy [anonymizována dvě slova] (ve funkčním celku s předmětným pozemkem) jako sportovního zařízení dle okresního soudu ničeho neubírala ani okolnost, že podíl členů žalobce na ubytovaných nepředstavoval více než 10 %. Soud prvního stupně také připomněl konkrétní sportovní a se sportem související společenské akce, které se v daném místě konaly. Vzhledem k uvedeným okolnostem uzavřel, že předmětný pozemek s [anonymizována dvě slova] ve funkčním celku (také) k 1. lednu 2003 sportovním zařízením byl. Dále okresní soud vyložil, proč je bezpředmětná žalovaným vznesená námitka promlčení žalobcova práva domáhat se sepsání protokolu o předání předmětného pozemku; za splnění podmínek § 14 zákona č. 290/2002 Sb. totiž k přechodu vlastnického práva docházelo bez dalšího, nikoli až sepsáním protokolu. Vyslovil nesouhlas s názorem žalovaného, že si mezi sebou konkurují § 13 a § 14 uvedeného zákona. Vysvětlil, že tato ustanovení obsahují odlišnou právní úpravu a nezakládají přechod vlastnického práva pro rozdílné subjekty. O přechodu vlastnického práva státu pojednával pouze § 14, kdežto § 13 řešil jen vznik příslušnosti hospodaření se státním majetkem pro [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] Okresní soud tedy, shrnuto, uzavřel, že všechny podmínky přechodu vlastnického práva podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb. byly splněny a námitky žalovaného nemají relevanci.

8. O nákladech rozhodl podle výsledku řízení (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu). Odmítl přitom při vyčíslování náhrady advokátské odměny za úkon právní služby vycházet z posudku o ocenění předmětného pozemku, který je založen ve spise. Argumentoval, že znalec určil jen obvyklou cenu za 1 m2 pozemku, posudek byl vyhotoven už v roce 2016, byl zadán žalovaným, pro svou stručnost je nepřezkoumatelný, s porovnávací metodou nepracuje přesvědčivě a nelze z něj zjistit bližší důvody jeho pořízení. Vyslýchat znalce k odstranění pochybností jen kvůli stanovení náhrady nákladů se okresnímu soudu jevilo neúčelné. Za tzv. tarifní hodnotu (srovnej § 8 a následující vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v nyní platném znění, dále jen„ advokátní tarif“) tedy pokládal nikoli cenu pozemku, nýbrž advokátním tarifem stanovenou paušální částku 50 000 Kč. Podal podrobný výpočet přiznané náhrady.

9. Proti tomuto rozsudku se odvolali oba účastníci.

10. Žalovaný brojil proti výroku o věci samé. Navrhl rozhodnutí okresního soudu zrušit, resp. změnit v zamítavé. Podle něj především nebylo prokázáno, že předmětný pozemek v rozhodné době sloužil ke sportovním účelům. Pokládal za důležité, že nájemce [anonymizována dvě slova] užíval k účelům komerčním a služby poskytoval všem zájemcům za tržní ceny. Nájemce [anonymizováno] také nevypovídal o žádném jednání s [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], které se prý, jak vzal okresní soud za prokázané z výpovědi jiného svědka, mělo na [anonymizováno] konat. Skromnost vybavení [anonymizováno] a prakticky absence investic dle žalovaného vypovídá jen o tom, že se žalobce o [anonymizováno] nedokáže starat jako řádný hospodář. Nevysvětlil, jak používal nájmem získané prostředky, které přitom byly nemalé; takový přístup podle odvolatele nemůže být přičítán k tíži jemu (jeho slovy„ nelze dovozovat, že pokud se do [anonymizováno] neinvestovalo, sloužila ke sportovním účelům“). Žalovaný také trval na nedostatku své pasivní věcné legitimace v tomto řízení. Připomněl svou zřizovací listinu, jež dokládá, že je státní příspěvkovou organizací, která má jiné postavení a kompetence než organizační složka státu, a proto není osobou oprávněnou jednat v této věci za [anonymizována dvě slova]. Podle něj měla být správně žaloba podána proti [země] - [stát. instituce] nebo proti [země] - [anonymizováno] pro [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Podotkl, že státní příspěvková organizace je na rozdíl od organizační složky státu právnickou osobou, a poukázal na konkrétní ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. Vysvětloval, že si v době, kdy přistoupil na pokusy o smírné vyřízení věci, neuvědomil, že není osobou oprávněnou sepsat protokol dle zákona 290/2002 Sb. Opakoval také svou námitku týkající se vztahu § 13 a § 14 zákona č. 290/2002 Sb. a podrobným rozborem příslušných zákonných ustanovení dovozoval, že aplikace § 13 má vždy přednost.

11. Při odvolacím jednání žalovaný dodal, že také jiné [anonymizována dvě slova], jako např. [anonymizováno] nebo [anonymizováno], jsou vybavené jen skromně, položené vysoko a přístupné jen pěšky, a zdůraznil, že na rozdíl od [anonymizována dvě slova] navíc nabízejí turistům veřejné WC.

12. Žalobce navrhl napadený rozsudek ve výroku o věci samé potvrdit. Vysvětloval, jak došlo k tomu, že pozemek a [anonymizováno] měly k rozhodnému datu rozdílného vlastníka, chválil a rozvíjel závěr okresního soudu, že [anonymizována dvě slova] a předmětný pozemek byly sportovním zařízením, pravda, svého druhu, a líčil svůj účel, jak jej plní a jak mu k tomu pomáhají právě [anonymizována dvě slova]. K námitce žalovaného, že není v daném řízení pasivně věcně legitimován, poukázal na stávající zápis vlastnického práva a příslušnosti hospodaření v katastru nemovitostí. Podtrhl, že [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] je státní příspěvkovou organizací, která hospodaří s majetkem státu a přitom se řídí zvláštními předpisy a ustanoveními zákona č. 219/2000 Sb., vztahujícími se na organizační složky státu příslušné hospodařit s majetkem státu. Proto jsou i státní příspěvkové organizace oprávněny za stát jednat a vystupovat v právních věcech týkajících se majetku, s nímž jsou příslušné hospodařit. K námitce týkající se vztahu § 13 a § 14 zákona č. 290/2002 Sb. žalobce rozvíjel závěr okresního soudu, že tato ustanovení upravují dva zcela odlišné právní instituty, totiž příslušnost k hospodaření a vlastnické právo. Konečně podotkl, že předmětný pozemek má z hlediska ochrany přírody nulový význam.

13. Sám se odvolal proti výroku o nákladech. Navrhl změnit jej tak, že bude přiznávaná náhrada stanovena podle § 7 a § 8 odst.1 advokátního tarifu, konkrétně tedy že náhrada odměny za jeden úkon právní služby nebude obnášet 3 100 Kč, nýbrž 12 300 Kč. Poukázal na to, že předmětem řízení je věc penězi zjevně ocenitelná, a mínil, že její ocenění zároveň není ničím komplikováno. Přímo součástí spisu je i oceňovací posudek z roku 2016, kterým byl bez výhrad proveden důkaz, a zde relevantní obvyklá cena pozemku jím byla stanovena na 991 500 Kč. Polemika okresního soudu s posudkem podle žalobce není případná, protože věc je díky soudní praxi jasná a odborná kritika posudku soudu nepřísluší. V mezidobí od vyhotovení posudku se cena pozemku rozhodně nesnížila a posudkem vyčíslená cena je tedy dnes cenou minimální. Na podporu své argumentace žalobce připomněl konkrétní judikaturu. Konečně namítl, že okresní soud nezohlednil, že tu šlo o věc časově náročnou, důkazně i právně složitou, a že odměna za jeden úkon právní služby určená dle fixní sazby tyto okolnosti vůbec neodráží.

14. Protože byla obě odvolání podána k tomu oprávněnými osobami a včas, krajský soud napadený rozsudek přezkoumal a dospěl k následujícím závěrům:

15. Už ve svém výše zmíněném předchozím rozhodnutí v této věci krajský soud uvedl, že pokládá za každopádně splněnou nezbytnou obecnou podmínku úspěšnosti určovací žaloby, tj. že žalobce má na navrhovaném určení tzv. naléhavý právní zájem (§ 80 občanského soudního řádu). Žalobce totiž za pomoci rozsudku, jímž je jeho žalobě vyhověno, (v první řadě) na úkor žalovaného dosáhne – z hlediska jeho právního postavení vlastníka obecně nesporně nanejvýš žádoucí, resp. potřebné – změny stávajícího zápisu osoby vlastníka předmětného pozemku v katastru nemovitostí ve svůj prospěch.

16. Zároveň ve svém předešlém rozhodnutí krajský soud již také konstatoval, že právě stávající účastníci jsou v tomto řízení za současné situace tzv. věcně legitimováni. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má totiž ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká.

17. Na uvedených závěrech krajský soud trvá.

18. K žalovaným opět otevřené otázce jeho pasivní věcné legitimace dodává, že státní příspěvkové organizace, kterou nesporně je právě i [anonymizována čtyři slova], jsou podle § 54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku [země] a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 202/2002 Sb., o [anonymizována čtyři slova] ve věcech [anonymizováno], právnickými osobami, hospodaří s majetkem státu (vlastní majetek nemají) a řídí se zvláštními právními předpisy a těmi ustanoveními označeného zákona, která se vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem podle jeho § 9 (nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvům); a podle § 55 odst. 1 téhož zákona zároveň platí, že státní příspěvkové organizace jednají v právních vztazích týkajících se majetku státu vlastním jménem a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je či není. Právě o takový spor jde i v daném případě a za situace, kdy v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětného pozemku zapsána [země] a jako subjekt příslušný k hospodaření s tímto majetkem [anonymizována čtyři slova], není podle krajského soudu o pasivní věcné legitimaci pochyb. Že [anonymizována čtyři slova] k 1. lednu 2003 příslušnost hospodařit s předmětným pozemkem ještě nepříslušela, na tom, že v současnosti (viz § 154 odst. 1 o. s. ř.) má v řízení daného typu ve smyslu § 55 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. v nyní platném znění na straně žalované vystupovat ona, nic nemění. Z ustálené soudní judikatury tu lze na podporu tomuto závěru zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2913/2005, 22 Cdo 1928/2008 nebo 21 Cdo 1003/2016, a na okraj je možno připomenout i rozhodnutí zdejšího krajského soudu ve věci sp. zn. 26 Co 220/2020 (obdobný spor, v němž se titíž účastníci přeli o vlastnictví pozemku pod [anonymizována tři slova]).

19. Jak okresní soud správně citoval, podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků [země] [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., platilo, že dnem 1. ledna 2003 přecházejí do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu z vlastnictví [země] sportovní zařízení, u kterých trvají vztahy trvalého užívání, popřípadě změněné na výpůjčku.

20. Už v předchozím rozhodnutí v této věci krajský soud vyložil, že toto ustanovení tedy, jak vyplývá přímo z jeho znění, upravovalo přechod vlastnického práva k určitým sportovním zařízením, že přechod práva ze zákona (na rozdíl od převodu) nezávisí na vůli dotčených subjektů (zde státu na straně jedné a příslušného občanského sdružení na straně druhé) a nevyžaduje tedy ani nějaký její projev (právní úkon, resp. právní jednání). Jsou-li splněny zákonem vymezené podmínky, k přechodu (vlastnického) práva ze zákona dochází bez dalšího, a to buď ke dni účinnosti příslušného zákona, nebo (jako v daném případě) ke dni, který zákon výslovně stanoví (zde k 1. lednu 2003). Krajský soud tehdy také přisvědčil žalobci, že příhodně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 787/2011, v němž dovolací soud mj. nastínil, že protokol o předání a převzetí majetku, který se o zákonném přechodu vlastnického práva, nastalém podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb., měl pořizovat (podle § 15 odst. 1 téhož zákona do konce roku 2003), změnu vlastnictví pouze„ stvrzoval“ a sloužil jako podklad pro provedení (deklaratorního) záznamu do katastru nemovitostí. Jeho sepsání tedy nebylo nezbytnou podmínkou změny (přechodu) vlastnictví. Krajský soud proto také výslovně přitakal žalobci, že byly-li v daném případě podmínky ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb. splněny, stal se vlastníkem předmětného pozemku k 1. lednu 2003 a bez dalšího.

21. Pokud jde o mezi účastníky sporné naplnění podmínek § 14 zákona č. 290/2002 Sb., krajský soud pokládá argumentaci okresního soudu za zcela přesvědčivou. Soud prvního stupně především s odkazem na konkrétní právní úkony a zákonná pravidla vyložil, proč žalobci k předmětnému pozemku k 1. lednu 2003 svědčilo v uvedeném ustanovení zmiňované užívací právo výpůjčky a proč tehdy zároveň byl občanským sdružením působícím v oblasti tělovýchovy a sportu. O těchto předpokladech přechodu vlastnictví k pozemku se účastníci ostatně ani nepřou.

22. Úvahy, jež vedly okresní soud k závěru, že je namístě pokládat [anonymizována dvě slova] s předmětným pozemkem k 1. lednu 2003 za sportovní zařízení ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, považuje krajský soud za logické a plně podložené konkrétními zjištěními. Okresní soud srozumitelně vysvětlil, proč pokládá za správné hodnotit naplnění uvedené podmínky ve vztahu k funkčnímu celku pozemku a stavby a v jakých skutečnostech spatřuje oporu pro úsudek, že tento celek sloužil k 1. lednu 2003 převážně pro provozování sportovní činnosti. Příhodně zohlednil základní poslání žalujícího subjektu, sportovní aspekt (především [anonymizováno]) turistiky (v jejích různých formách) a poznatky, které o využití [anonymizována dvě slova] v rozhodné době učinil především z výpovědí vyslechnutých svědků. Přesně objasnil, z jakého důvodu shledává relevantní rozdíl mezi [anonymizována dvě slova] na straně jedné a zařízeními (typicky hotelového typu), poskytujícími sice druhově podobné zázemí a služby, ale v první řadě (resp. převážně) pro jiné účely, než je sportovní turistika (a proto zřetelně komfortněji dostupné, vybavené a obsluhované a poskytující služby, lze říci, na kvalitativně vyšší úrovni). Vystihl, proč na povaze [anonymizována dvě slova] (v celku s pozemkem) jako zařízení převážně sloužícího ke sportovní činnosti nemohla nic měnit skutečnost, že žalobce služby, jež potřeboval vzhledem k naplnění účelu existence [anonymizováno] poskytovat, zabezpečil prostřednictvím jejího pronajmutí jiné, podnikající osobě. Že služby zařízení podnikající nájemce zájemcům poskytoval za, lze snad konstatovat, v oblasti obvyklé ceny a že tak ze svého hlediska činil proto, aby pro sebe dosáhl živnostenského zisku, samozřejmě není ničím neobvyklým ani u zcela typických sportovních zařízení. Rozhodně to nic nemění na jejich povaze, rozuměj účelovém určení a faktickém využití. V jaké míře žalobce před 1. lednem 2003 investoval do [anonymizována dvě slova] a jak o ni (v celku s předmětným pozemkem) vůbec celkově pečoval, není samo o sobě při zkoumání naplnění podmínek přechodu vlastnického práva významné (srovnej znění § 14 zákona č. 290/2002 Sb.), a pokud okresní soud zmiňoval určitou skromnost [anonymizováno], konkrétně jejího zařízení a poskytovaných služeb, zjevně tak činil ve snaze co nejlépe popsat její účel a využívání. To rozhodně nebyl výklad„ k neprospěchu kteréhokoli z účastníků“. Vývody okresního soudu, zakončené konstatováním, že [anonymizována dvě slova] a předmětný pozemek (také) k rozhodnému dni převážně sloužily ke sportovní činnosti, působí naprosto přesvědčivě co do jejich logiky i úplnosti. A to bez ohledu na to, zda bylo dostatečně (prokazováno a) prokázáno konání té které konkrétní sportovní či sportovně společenské akce, která se prý na [anonymizována dvě slova] měla uskutečnit.

23. Krajský soud se také v principu ztotožňuje s tím, jak se okresní soud vypořádal s žalovaným vznesenou námitkou, týkající se aplikace (či vztahu) § 13 a § 14 zákona č. 290/2002 Sb. Soud prvního stupně totiž vystihl, že uvedená ustanovení dopadají na odlišné situace a v žádném ohledu si nekonkurují. Ustanovení § 13 nemá pro posouzení projednávané žaloby žádný význam. Upravuje, komu bude od účinnosti zákona č. 290/2002 Sb., tedy od 1. července 2002, příslušet hospodaření se státními pozemky, s nimiž byly ke dni nabytí účinnosti zákona č. 290/2002 Sb. příslušné hospodařit okresní úřady a které zároveň byly alespoň zčásti součástí zvláště chráněného území vyhlášeného podle zvláštního právního předpisu. Tato úprava nemá žádný dopad na přechod vlastnického práva státu na určené subjekty k 1. lednu 2003 za podmínek vymezených v § 14 zákona č. 290/2002 Sb.

24. Z uvedených důvodů krajský soud pokládá rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé za správné, a proto je potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

25. Není sporu, že vzhledem k výsledku řízení okresní soud správně přiznal právo na náhradu nákladů procesně úspěšnému žalobci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), a že příhodně neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by snad měly být důvodem k výjimečnému snížení nebo dokonce odepření žalobci jinak náležející náhrady (§ 150 o. s. ř.).

26. A krajský soud plně sdílí také jeho mínění, že při vyčíslování náhrady odměny žalobcovy advokátky je namístě aplikovat § 9 odst. 4 písm. b (se zřetelem k § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, tedy v záležitosti tzv. tarifní hodnoty vyjít (na místo z ceny pozemku ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu) z paušální částky 50 000 Kč. Je sice pravda, že předmětný pozemek z podstaty věci musí být, obecně vzato, penězi ocenitelný, a že ve spise je založen posudek z roku 2016, který se jeho oceněním zabýval, ale podle krajského soudu má soud prvního stupně pravdu v tom, že závěry posudku jsou (také) pro výpočet náhrady advokátské odměny nepoužitelné. Dle krajského soudu tu není klíčové, že znalec vyčíslil obvyklou (tedy při aplikaci § 8 odst. 1 advokátního tarifu zásadně relevantní) cenu pozemku jen v jednotkové ceně za m2, proč tak učinil, kdo a za jakým účelem posudek zadal a kdo ho do spisu založil, a snad ani to, že byl posudek vyhotoven v roce 2016, nýbrž to, že, jak okresní soud správně vystihl, znalec ke svému závěru o obvyklé ceně dospěl bez dostatečně přesvědčivého odůvodnění. Toto hodnocení okresní soud náležitě (podrobně a zcela srozumitelně) vysvětlil a krajský soud ani zde nemá nic podstatného, co by doplnil. Nejenže znalec u tří konkrétních zadokumentovaných prodejů (výměrou a polohou dosti rozdílných) pozemků (uskutečněných v letech 2014 – 2016) nepopsal, čím se řídil při stanovení hodnot tzv. korekčních koeficientů (takže není zřejmý výsledek porovnání jednotlivých parametrů prodaných pozemků s parametry pozemku předmětného), přičemž se navíc zjištěné jednotkové ceny prodaných pozemků pohybovaly ve skutečně značném, potřebnou vypovídací hodnotu prakticky postrádajícím rozptylu (80 – 1 619,43 Kč/m2), ale především nakonec svůj závěr o obvyklé ceně předmětného pozemku (1 500 Kč/m2) odůvodnil pouze zcela nekonkrétním odkazem na„ vlastní databázi“,„ použití cenotvorných údajů [webová adresa]“ a na dálkový přístup k cenovým údajům prostřednictvím [webová adresa]. A z nich znovu bez bližších údajů zmínil jen obchodování zastavěných pozemků (za poslední rok) s příliš velkým rozptylem (od 500 do 1 600 Kč/m2).

27. Hodnocení, zda je znalecký posudek pro potřeby soudního rozhodnutí (třeba i„ jen“ o náhradě nákladů) využitelný, soudu samozřejmě přísluší, kritéria takového hodnocení vymezila judikatura (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 27 Cdo 4585/2018), a právě je okresní soud, a to zcela přiléhavě, aplikoval. Krajský soud je s ním konečně ve shodě i v tom (judikaturou rovněž podloženém) úsudku, že pokoušet se odstranit uvedené nedostatky posudku výslechem znalce, by bylo jen pro účely rozhodování o náhradě nákladů procesně zcela neekonomické. K námitce, že je okresním soudem vyčíslená náhrada odměny žalobcovy advokátky (37 200 Kč bez daně z přidané hodnoty) ve zřetelně hrubém nepoměru se stupněm obtížnosti poskytnuté právní služby, krajský soud uvádí, že se mu – především se zřetelem ke zkušenostem nabytým v četných jiných soudních řízeních – jako důvodná nejeví a především že náhrada byla zkrátka stanovena (právě stejně jako tomu bývá v jiných obdobných věcech) podle k tomu užívaného (pravda, do určité míry paušalizujícího, se všemi výhodami i nedostatky takové konstrukce) předpisu. A nakonec v těchto souvislostech nelze nepoznamenat, že chtěl-li žalobce dosáhnout výpočtu náhrady advokátské odměny podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nic mu nebránilo, a to třeba i v průběhu odvolacího řízení, předložit použitelné ocenění pozemku.

28. Jinak krajský soud odkazuje na zcela správné a vyčerpávající odůvodnění nákladového výroku napadeného rozsudku.

29. I v tomto výroku tedy přezkoumaný rozsudek potvrdil.

30. Také za odvolací řízení náleží výrazně převážně úspěšnému žalobci (jeho neúspěch s odvoláním proti výroku okresního soudu o nákladech hodnotí krajský soud jako z hlediska celkového předmětu odvolacího řízení nepatrný) náhrada nákladů (§ 142 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Má nárok na náhradu odměny své advokátky za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání žalovaného a účast na odvolacím jednání) po 3 100 Kč a za jeden úkon (sepis odvolání proti nákladovému výroku napadeného rozsudku) 1 550 Kč, paušální náhradu jejích režijních výdajů třikrát 300 Kč, náhradu cestovních výloh 2 511 Kč, náhradu advokátkou ztraceného času 900 Kč a náhradu advokátkou placené daně 2 532,80 Kč (§ 9 odst. 4 písm. b, § 11 odst. 1 písm. d, g, odst. 2 písm. c, § 13 odst. 3, 4, § 14 odst. 1 písm. a, odst. 3 advokátního tarifu). Celková náhrada tak činí 14 593,80 Kč a je splatná k rukám žalobcovy zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Žádné mimořádné důvody k jejímu odepření nebo snížení (§ 150 o. s. ř.) krajský soud neshledal.

Poučení