10 C 316/2023-51

Rubrum

Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Petrem Závadským ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 11 914,86 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a) částku 10 106,15 Kč, b) částku 217 Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky.

II. Ve zbytku se žaloba se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na náhradě nákladů řízení 505,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení: částky 10 106,15 Kč z titulu dlužné jistiny ze smlouvy o poskytnutém revolvingovém úvěru [číslo]; úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 106,15 Kč od 1. 4. 2023 do zaplacení; částky 2 057,09 Kč, kterou tvoří nesplacený smluvní úrok ve výši 1 357,59 Kč a poplatky ve výši 700 Kč za odeslání písemných upomínek; kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 565,17 Kč, který podle žalobkyně přestavuje úrok ve výši 22,68 % ročně z částky 10 106,15 Kč od 1. 4. 2023 do 30. 6. 2023; úroku ve výši 15 % ročně z částky 10 106,15 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení; nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč; smluvní pokuty ve výši 1 808,71 Kč; úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 808,71 Kč od 30. 8. 2023 do zaplacení.

2. Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdkyně, tj. [právnická osoba] [anonymizována tři slova] jednající v České republice prostřednictvím [právnická osoba], odštěpného závodu (dále jen„ BNP Paribas“) uzavřela s žalovaným dne 18. 5. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Úvěruschopnost žalovaného [příjmení] [jméno] prověřovala v interních a externích databázích, u třetích subjektů a dále v registru SOLUS. Od žalovaného si nechala rovněž sdělit výši jeho příjmů a pravidelných výdajů. Na základě uvedené smlouvy byla žalovanému poskytnuta platební karta s úvěrovým rámcem a sjednanou úrokovou sazbou 22,68 % ročně. Celkem žalovaný vyčerpal 17 415,30 Kč, ale uhradil jen částku v celkové výši 7 996 Kč. Protože žalovaný porušil svou smluvně převzatou povinnost hradit měsíční splátky úvěru řádně a včas, [anonymizována dvě slova] prohlásila celý úvěr za splatný ke dni [datum] [anonymizována dvě slova] postoupila sovu pohledávku za žalovaným z popsané smlouvy na žalobkyni. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení částek uvedených v bodě 1. výše.

3. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil k žalobě, ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), ačkoliv byl poučen, že v takovém případě bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Žalobkyně souhlasí s rozhodnutím soudu ve věci bez nařízení jednání.

I. Skutková zjištění soudu

4. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen„ soud“) na základě dokazování učinil následující skutkový závěr. U každého z dílčích skutkových zjištění je v závorce uveden důkazní prostředek, na jehož základě soud dané zjištění učinil. 5. (Rámcová smlouva o bankovních produktech) Žalovaný a BNP Paribas podepsali rámcovou smlouvu o poskytování bankovních produktů a služeb [číslo] na jejímž základě bylo žalovanému zřízeno internetové bankovnictví a sjednány platební služby. Žalovaný tuto smlouvu podepsal elektronicky a jeho podpis podléhal nutnosti ověření (rámcová smlouva o poskytování bankovních produktů a služeb [číslo] na č. l. 19). 6. (Smlouva o revolvingovém úvěru) Následně žalovaný a BNP Paribas jednali o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Za tímto účelem byl žalovanému poskytnut formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 20) a informace o zprostředkovateli spotřebitelského úvěru (informace o zprostředkovateli spotřebitelského úvěru na č. l. 22). Žalovaný podal elektronicky žádost o uzavření smlouvy o klasickém úvěru a žádost o uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru. Svou žádost podepsal elektronicky a jeho podpis podléhal nutnosti ověření. V části žádosti, kde šlo o klasický úvěr, usiloval o úvěr ve výši 18 990 Kč na nákup bílé spotřební techniky. V části žádosti, která se vztahovala k revolvingovém úvěru, požadoval úvěr s úvěrovým rámcem 10 000 Kč a úrokovou sazbou 22,68 % ročně (žádost/smlouva o klasickém úvěru a žádost/smlouva o revolvingovém úvěru na č. l. 23). Žádost o uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru BNP Paribas akceptovala, což žalovanému oznámila v dopise ze dne 4. 11. 2021 (dopis ze dne 4. 11. 2021 na č. l. 26). 7. (Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného) Za účelem posouzení své úvěruschopnosti žalovaný do žádosti o uzavření smlouvy o úvěru uvedl, že výše jeho čistého měsíčního příjmu činí 23 000 Kč a celkové náklady jeho domácnosti činí 4 000 Kč. Dále dal v uvedené žádosti souhlas s tím, aby za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti [anonymizována dvě slova] ověřila jím sdělené údaje (např. údaje o jeho příjmu) v interních a externích databázích, u třetích subjektů a v registru SOLUS (žádost/smlouva o klasickém úvěru a žádost/smlouva o revolvingovém úvěru na č. l. 23). Další důkazy o zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně nedisponuje (viz její vyjádření na č. l. 17). 8. (Čerpání úvěru a částka, kterou žalovaný vrátil) Žalovaný postupně úvěr čerpal a na základě smlouvy o revolvingovém úvěru obdržel celkem 19 001,20 Kč, což je součet položek„ čerpání FMRB“ (značící prostředky poskytnuté žalovanému na nákup zboží či služeb),„ fin.ve prosp.klt“ (značící čerpání úvěru převodem na bankovní účet žalovaného),„ fin.ve prosp.pjc“ (značící čerpání úvěru prostřednictvím bankomatu) a„ využité FMRB“ (značící prostředky poskytnuté žalovanému na nákup zboží či služeb) v historii čerpání úvěru (historie čerpání úvěru na č. l. 27). Žalovaný uhradil pouze částku 8 346 Kč, jak vyplývá ze strany 4/4 historie čerpání úvěru (historie čerpání úvěru, č. l. 28 verte). 9. (Odstoupení od úvěrové smlouvy) [anonymizována dvě slova] žalovanému odeslala dopis ze dne 24. 2. 2023, v němž mu oznámila, že odstupuje od úvěrové smlouvy pro jeho prodlení se splácením úvěru a vyzvala jej k úhradě dlužné částky (odstoupení od úvěrové smlouvy na č. l. 30). 10. (Postoupení pohledávek na žalobkyni) Ve dnech 13. 4. 2023 a [datum] [anonymizována dvě slova] a žalobkyně podepsaly smlouvu o postoupení pohledávek. Mezi postoupenými pohledávkami byla i pohledávka [anonymizována dvě slova] za žalovaným (smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 31 a její příloha na č. l. 36). Úhradu za postoupení pohledávek žalobkyně zaplatila (potvrzení o provedení transakce na č. l. 37). Postoupení pohledávky žalovanému oznámila [anonymizována dvě slova] dopisem ze dne 27. 4. 2023 odeslaným dne 2. 5. 2023 (oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 38 a podací lístek na č. l. 39). Žalobkyně žalovaného dopisem ze dne 27. 4. 2023 rovněž informovala o postoupení pohledávky a současně jej vyzvala k úhradě jeho dluhu odpovídajícímu postoupené pohledávce (dopis ze dne 27. 4. 2023 na č. l. 40). 11. (Úkon za účelem vymožení dluhu a předžalobní výzva) Za účelem vymožení pohledávky se dne 28. 7. 2023 pověřený pracovník žalované vypravil na adresu žalovaného (výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky na č. l. 43). Žalobkyně následně žalovanému zaslala dne 16. 8. 2023 předžalobní výzvu ze dne 14. 8. 2023 (předžalobní výzva na č. l. 41 a podací lístek na č. l. 42). Ani předžalobní výzva však žalovanou nepřiměla k žádné další platbě.

II. Hodnocení soudu

12. Po hmotněprávní stránce na posuzovanou věc dopadá úprava v § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), a v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“, není-li výslovně uvedeno jiné znění).

13. Svou pohledávku za žalovaným [příjmení] [jméno] postoupila na žalobkyni v souladu s § 1879 a následujícími občanského zákoníku, což bylo žalovanému oznámeno. Požadovat po žalovaném úhradu jeho dluhu je tedy oprávněna žalobkyně.

14. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru platí: (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Poskytovatel úvěru se při zkoumání úvěruschopnosti nemůže spoléhat jen na informace od spotřebitele, ale musí je rovněž ověřovat (srov. bod 19. nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 ([spisová značka] SbNU 334); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] CA Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a dalším, bod 37.; rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z https://curia.europa.eu; zvýraznění doplněno soudem).

16. V obdobném duchu se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z https://nsoud.cz), který uvedl, že„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“ Byť se Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vyjadřoval k již zrušenému § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, s ohledem na obdobnou povahu této regulace s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a její shodný smysl se dané závěry Nejvyššího soudu uplatní i ve vztahu k aktuálně účinnému zákonu o spotřebitelském úvěru. Rovněž Nejvyšší správní soud shledal, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána“ (bod 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 čj. [číslo jednací]; [anonymizováno] Nejvyšší správního soudu jsou dostupná z https://www.nssoud.cz).

17. Žalobkyni jako právní nástupkyni poskytovatele úvěru tíží důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena, a ohledně prokázání toho, na základě jakých skutečností byla úvěruschopnost posouzena (srov. bod 19. výše zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).

18. Soud vyhodnotil, že [anonymizována dvě slova] jako právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti náležitě posoudit úvěruschopnost žalovaného. 19. [anonymizována dvě slova] si před uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru od žalovaného nechala sdělit výši jeho čistého měsíčního příjmu (23 000 Kč) a celkové náklady jeho domácnosti (4 000 Kč). Jak bylo výše rozebráno, náležité zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele se nemůže omezit na vyžádání údajů od spotřebitele o jeho příjmech a výdajích, nýbrž je nutno tyto údaje třeba též ověřit. [anonymizována dvě slova] sice získala souhlas od žalovaného, aby si i tyto údaje ověřila u třetích subjektů (např. zaměstnavatele žalovaného), nicméně žalobkyně ani netvrdí, že by k takovému ověření došlo, natož aby v daném směru nabídla důkaz. Žalobkyně podrobně popsala postup zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, přičemž ověřování údajů o jeho příjmech a výdajích do tohoto postupu nezahrnula. Soud tedy vychází z toho, že údaje o pravidelných příjmech a výdajích žalovaného při posuzování jeho úvěruschopnosti ověřovány nebyly. Získání souhlasu s ověřením jím uvedených údajů nepostačuje a za účelem řádného posouzení úvěruschopnosti je tyto údaje třeba skutečně ověřit. Takové údaje lze ověřit třeba z výplatních pásek, z nájemní smlouvy, předpisu záloh na energie a média, z výpisu z účtu apod. Údaje o pravidelných příjmech a výdajích zájemce o spotřebitelský úvěr patří mezi základní a současně nejvýznamnější informace pro posouzení úvěruschopnosti. Bez nich si nelze učinit plastický obraz o finanční situaci žadatele o úvěr a řádně vyhodnotit jeho schopnost úvěr splácet. Tyto údaje je tak třeba ověřit, aby poskytovatel úvěru měl obrázek o finanční situaci žadatele o úvěr byl hodnověrný. Protože rozebrané údaje o příjmech a výdajích žalovaného ověřovány nebyly, nebyla řádně splněna povinnost zkoumat úvěruschopnost.

20. Žalovaný dal souhlas k tomu, aby jej [anonymizována dvě slova] prověřila v rejstříku SOLUS. Ani lustrace spotřebitele v insolvenčním rejstříku, registru BRKI (bankovním registru klientských informací), NRKI (nebankovním registru klientských informací) či registru SOLUS nemůže nahradit ověření výše pravidelných příjmů a výdajů žadatele o úvěr. I kdyby tedy došlo k lustraci žalovaného ve zmíněných registrech a rejstřících, jak tvrdí žalobkyně, nic to nemění na tom, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně posouzena již z toho důvodu, že nebyly ověřeny údaje, které žalovaný sdělil o svých pravidelných příjmech a výdajích.

21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v aktuálně platném znění platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Posuzovaná smlouvy o úvěru byla podepsána před 28. 5. 2022. Aktuálně účinný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se od jeho znění účinného do 28. 5. 2022 liší v druhé větě daného ustanovení (Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. – znění účinné od 29. 5. 2022; Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. – znění účinné do 28. 5. 2022). Novelizační zákon č. 96/2022 Sb. neobsahuje přechodná ustanovení k rozebírané změně zákona o spotřebitelském úvěru. Předmět novelizované úpravy je především procesní povahy (povinnost soudu hledět k neplatnosti z úřední povinnosti) a jako taková se tedy novelizovaná úprava může uplatnit i na smlouvy uzavřené před její účinností, jde-li o postup soudu po účinnosti novely. S ohledem na především procesní charakter úpravy nejde o porušení principu právní jistoty, který tvoří součást požadavků na materiální právní stát.

24. Dodat lze, že povinnost soudu přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro nezkoumání úvěruschopnosti byla dána i za účinnosti úpravy v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022, a to s ohledem na nutnost náležité implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“).

25. Podle čl. 8 odst. 1 zmíněné„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), platí: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

26. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

27. Čistě jazykový výklad § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru ve znění do 28. 5. 2022 doplněný argumentem a contrario (tj. výklad, že soud nemůže přihlížet k neplatnosti smlouvy o úvěru z úřední povinnosti, ale může tak činit jen k námitce spotřebitele uplatněné ve lhůtě 3 let od podpisu smlouvy) by byl v rozporu s čl. 8 směrnice o spotřebitelském úvěru, neboť odporuje zásadě efektivity práva Evropské unie (viz bod 36 rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] OPR- [právnická osoba] proti GK). Bránil by totiž účinné ochraně spotřebitele. Na základě čl. 8 a čl. 23 dané směrnice musí vnitrostátní soud z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu (bod 46 rozsudku Soudního dvora ve věci OPR- [právnická osoba] proti GK). Vnitrostátní soudy jsou povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice o spotřebitelském úvěru, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 [příjmení] a [příjmení], bod 79). Není-li možný eurokonformní výklad ustanovení vnitrostátního práva, pak je povinností soudu ponechat nepoužité ustanovení vnitrostátního práva odporující právu Evropské unie (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 3. 1978 ve věci [číslo] Simmenthal, bod 24). S ohledem na nezbytnost upřednostnit eurokonformní výklad a povinnost soudu neaplikovat ustanovení vnitrostátního předpisu, který odporuje právu Evropské unie, byla dána i za úpravy účinné do 28. 5. 2022 povinnost soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru založené porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost. Ostatně i podle Ústavního soudu nebylo možno § 87 odst. 1 větu druhou zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 aplikovat v tom smyslu, že by k neplatnosti smlouvy o úvěru mohl soud přihlédnout jen k námitce spotřebitele uplatněné v tříleté promlčecí lhůtě (body 20. a 21. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20).

28. K neplatnosti posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru způsobené porušením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tudíž soud přihlédl z úřední povinnosti.

29. Jak uvedl Nejvyšší soud v bodu 16. rozsudku ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z https://www.nsoud.cz):„ Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru.“ 30. Protože nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, má žalobkyně právo toliko na vrácení poskytnuté jistiny, jak vyplývá z § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla celkovou částku 19 001,20 Kč, žalovaný vrátil toliko 8 346 Kč (viz bod 8. shora). Rozdíl těchto částek činí 10 655,20 Kč (19 001,20 Kč – 8 346 Kč). Z titulu dlužné jistiny žalobkyně v žalobě požaduje částku nižší (10 106,15 Kč) a soud nemůže podle § 153 odst. 2 o. s. ř. překročit její návrh, rozhodl proto o povinnosti žalovaného zaplatit 10 106,15 Kč (I. výrok písm. a) tohoto rozsudku). Dodat lze, že vázanost návrhem podle § 153 odst. 2 o. s. ř. platí zvlášť pro každý z nároků se samostatným skutkovým základem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 25 Cdo 1182/2022). Požadavek na vyplacení dlužné jistiny je přitom jedním z nároků se samostatným skutkovým základem.

31. Co se týče splatnosti jistiny, na jejíž vrácení je nárok podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, lze odkázat na body 16. a 17. zmíněného rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 Nejvyššího soudu, kde se lze dočíst:„ Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text ‚v době přiměřené jeho možnostem‘ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ (Zvýraznění doplněno soudem.)

32. Jak vyplývá z hodnocení Nejvyššího soudu v bodě 20. uvedeného rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, splatnost u povinnosti vrátit jistinu podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává, není-li zde dohody stran, až na základě rozhodnutí soudu. Shodně viz závěr bodu 34. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. 25 Co 140/2023. V posuzované věci tak splatnost u povinnosti vrátit jistinu nastane až 3 dny po právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyni tudíž ke dni rozhodnutí soudu nenáleží žádný úrok z prodlení spojený s platbou jistiny. Nedůvodný je tak požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 106,15 Kč od 1. 4. 2023 do zaplacení (II. výrok tohoto rozsudku, který dopadá i na další žalobní požadavky, k nim viz bod 37. níže).

33. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že spotřebitel je povinen zaplatit dlužnou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Na samotném spotřebiteli leží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že v není v jeho možnostech zaplatit celou dlužnou jistinu najednou, nýbrž jen po splátkách rozložených v určité době, či dokonce že není v současnosti schopen splácet vůbec (viz bod 17. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. [spisová značka]). Při řešení otázky důkazního břemene mezi stranami lze vyjít z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazního břemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnou civilistickou doktrínou považována za primární a odpovídající procesním pravidlům obsaženým v účinném občanském soudním řádu. Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie stanoví, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020 čj. [číslo jednací]). [jméno] obsažená v § 87 odst. 1 větě poslední zákona o spotřebitelském úvěru („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“) je v části, která se týká určení doby vracení jistiny, a to tak že má jít o dobu přiměřenou možnostem spotřebitele, příznivá k samotnému spotřebiteli. Jde totiž o normu, která modifikuje povinnost platit ve prospěch spotřebitele tak, že ji rozkládá v čase. Je tudíž na samotném spotřebiteli, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, které podporují závěr, že dlužnou jistinu není schopen splatit najednou. Půjde především o skutečnosti týkající se příjmu spotřebitele a jeho celkových sociálních a majetkových poměrů (srov. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru), tj. skutečnosti, o kterých ví nejlépe jen sám spotřebitel a o nichž má právě spotřebitel nejlepší možnost nabídnout důkazy.

34. Žalovaný v řízení ani netvrdil, natož aby prokázal, že v jeho možnostech není dlužnou jistinu zaplatit najednou, resp. že doba přiměřená jeho poměrům by vyžadovala splátkování dlužné jistiny. Za této situace soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit částku 10 106,15 Kč do 3 dnů do právní moci rozsudku, neboť jde o lhůtu, v níž je možno částku 10 106,15 Kč uhradit s ohledem na její výši. Jde současně o lhůtu, jejíž délka odpovídá lhůtě k plnění pravidelně určované podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

35. Žalobkyně za účelem vymožení své pohledávky vyslala dne 28. 7. 2023 svého zástupce za žalovaným na jeho adresu. Náklady spojené s uplacením pohledávky jsou podle § 513 občanského zákoníku příslušenstvím pohledávky. Výše nákladů spojených s vysláním zástupce žalované na adresu žalovaného žalobkyně vyčíslila na 217 Kč a podle soudu jde o přiměřenou částku odpovídající povaze úkonu. Z tohoto důvodu soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit 217 Kč (I. výrok písm. b) tohoto rozsudku)

36. Pro neplatnost posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru nemá oporu v právu žalobní požadavek na úhradu smluvních úroků, smluvní pokuty, jakož i smlouvou upravených poplatků, včetně poplatku za odeslání upomínky. Z tohoto důvodu jsou nepodložené požadavky žalobkyně (II. výrok tohoto rozsudku) na zaplacení částky 2 057,09 Kč, kterou tvoří požadovaný smluvní úrok ve výši 1 357,09 Kč a poplatky ve výši 700 Kč za odeslání písemných upomínek, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 565,17 Kč, který podle žalobkyně přestavuje úrok ve výši 22,68 % ročně z částky 10 106,15 Kč od 1. 4. 2023 do 30. 6. 2023; úroku ve výši 15 % ročně z částky 10 106,15 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení; smluvní pokuty ve výši 1 808,71 Kč; úroku z prodlení ve výši 15 % ročně ze smluvní pokuty 1 808,71 Kč od 30. 8. 2023 do zaplacení.

III. Závěr

37. Z výše uvedených důvodů je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit částku 10 106,15 Kč z titulu dlužné jistiny a částku 217 Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky.

38. Žaloba je naopak nedůvodná v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 106,15 Kč od 1. 4. 2023 do zaplacení (bod 32. výše); částky 2 057,09 Kč, kterou tvoří nesplacený smluvní úrok ve výši 1 357,09 Kč a poplatky ve výši 700 Kč (bod 36. výše); kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 565,17 Kč, který podle žalobkyně přestavuje úrok ve výši 22,68 % ročně z částky 10 106,15 Kč od 1. 4. 2023 do 30. 6. 2023 (bod 36. výše); úroku ve výši 15 % ročně z částky 10 106,15 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení (bod 36. výše); smluvní pokuty ve výši 1 808,71 Kč (bod 36. výše); úroku z prodlení ve výši 15 % ročně ze smluvní pokuty 1 808,71 Kč od 30. 8. 2023 do zaplacení (bod 36. výše).

IV. Náklady řízení

39. Žalobkyně měla ve věci částečný úspěch, na náhradu nákladů proto dopadá úprava v § 142 odst. 3 ve spojení s § 142a odst. 1 o. s. ř.

40. Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2017 sp. zn. 32 Cdo 1492/2017, za účelem objektivního určení úspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny, ale i příslušenství, kterého se žalobkyně domáhala. Úspěch ve věci je totiž vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky Pro určení přesné výše příslušenství je rozhodný stav v době vyhlášení rozhodnutí soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

41. Úspěšná byla žalobkyně v částce 10 323,15 Kč (10 106,15 Kč + 217 Kč).

42. Částka, jíž se žalobkyně domáhala (ke dni rozhodnutí soudu, tj. ke dni 12. 1. 2024), dosáhla výše 16 860,92 Kč a skládá se z těchto položek: částky 10 106,15 Kč z titulu dlužné jistiny, částky 1 191,84 Kč, jakožto úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 106,15 Kč od 1. 4. 2023 do 12. 1. 2024 (1 191,84 Kč (10 106,15 Kč × [číslo] × 015) + (10 106,15 Kč × [číslo] × 015), kde 275 je počet dní v období od 1. 4. 2023 včetně do 31. 12. 2023 včetně; 365 je počet dní v nepřestupném roce; 12 je počet dní v období od 1. 1. 2024 včetně do 12. 1. 2024 včetně; 366 je počet dní v přestupném roce a 0,15 představuje úrok 15 % ročně); částky 2 057,09 Kč, kterou tvoří nesplacený smluvní úrok ve výši 1 357,09 Kč a poplatky ve výši 700 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 565,17 Kč; částky 813,89 Kč, jakožto úroku ve výši 15 % ročně z částky 10 106,15 Kč od 1. 7. 2023 do 12. 1. 2024 (813,89 Kč (10 106,15 Kč × [číslo] × 015) + (10 106,15 Kč × [číslo] × 015), kde 184 je počet dní v období od 1. 7. 2023 včetně do 31. 12. 2023 včetně; 365 je počet dní v nepřestupném roce; 12 je počet dní v období od 1. 1. 2024 včetně do 12. 1. 2024 včetně; 366 je počet dní v přestupném roce a 0,15 představuje úrok 15 % ročně); nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč; smluvní pokuty ve výši 1 808,71 Kč; částky 101,07 Kč jakožto úroku z prodlení ve výši 15 % ročně ze smluvní pokuty 1 808,71 Kč od 30. 8. 2023 do 12. 1. 2024 (101,07 Kč (1 808,71 Kč × [číslo] × 015) + (1 808,71 Kč × [číslo] × 015), kde 124 je počet dní v období od 30. 8. 2023 včetně do 31. 12. 2023 včetně; 365 je počet dní v nepřestupném roce; 12 je počet dní v období od 1. 1. 2024 včetně do 12. 1. 2024 včetně; 366 je počet dní v přestupném roce a 0,15 představuje úrok 15 % ročně).

43. Žalobkyně byla tedy úspěšná z 61,23 % (10 323,15 Kč / 16 860,92 Kč), žalovaný byl úspěšný ze zbylých 38,77 %. Žalobkyně tedy má právo náhradu nákladů řízení z 22,46 % (61,23 p. b. – 38,77 p. b.).

44. Plná výše náhrady nákladů by dosáhla výše 2 252 Kč a skládala by se z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby (převzetí věci, sepis žaloby a výzvy k plnění) po 100 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 a § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů; dále jen„ advokátní tarif“), z odměny za právní zastoupení advokátem za tři úkony právní služby po 300 Kč (§ 14b odst. 1 bod 2. a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát z odměny a z náhrady hotových výdajů povinen odvést, ve výši 252 Kč. Na věc dopadá § 14b advokátního tarifu, neboť žalobkyně uplatňuje obdobné žaloby opakovaně v mnoha případech, přičemž žaloby jsou podávány na ustáleném vzoru, v němž se mění pouze identifikační údaje žalovaného, výše dlužné jistiny, výše úroků a délka prodlení.

45. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů ve výši 505,80 Kč ( 22,46 % z částky 2 252 Kč). Platebním místem k hrazení nákladů řízení je advokát žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

46. Dodat lze, že žalobkyně soudu zaslala své vyjádření ze dne 8. 1. 2024 (č. l. 17), jímž k výzvě soudu upřesnila své žalobní tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti. Uvedené vyjádření nepatří mezi úkony, za které náleží náhrada nákladů řízení, neboť při řádné formulaci samotné žaloby by již žaloba měla obsahovat dostatečná tvrzení ohledně úvěruschopnosti a při řádné formulaci žaloby by tudíž vyjádření ze dne 8. 1. 2024 nebylo vůbec třeba. Podání žaloby přitom patří mezi úkony započítané do náhrady nákladů řízení.