10 C 337/2021- 60

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Janem Tomešem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 604 027,22 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se, co do nároku na zaplacení částky 51 623,20 Kč, částky 1 467 Kč, obchodního úroku ve výši 6,90 % ročně jdoucího z částky 602 560,22 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 51 623,20 Kč od 22. 7. 2021 do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 550 937,02 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z částky 550 937,02 Kč od 22. 7. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám jejího právního zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], náhradu nákladů řízení ve výši 66 910,60 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou, podanou u nadepsaného soudu dne 21. 7. 2021, doplněnou vyjádřeními ze dnů 7. 1. 2022 a 14. 3. 2022, žalobkyně vůči žalovanému uplatnila nárok na zaplacení částky jistiny nesplaceného úvěru, poplatků a již přirostlého úročení ve výši 604 027,22 Kč, smluvního úroku z částky 602 560,22 Kč ve výši 6,90 % ročně jdoucího od 1. 11. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 602 560,22 Kč od 22. 7. 2021 do zaplacení. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně, jako banka, uvedla, že z titulu„ Smlouvy o úvěru [číslo]“, ze dne 14. 10. 2019, ve znění svých všeobecných obchodních podmínek (dále jen„ Smlouva [číslo]“ a„ VOP“), poskytla žalovanému úvěr ve výši 600 000 Kč, a to formou bezhotovostního převodu na zvlášť zřízený úvěrový účet. Z poskytnutého plnění připadla částka 585 123 Kč na refinancování starších závazků žalovaného u žalobkyně, zbytek plnění, 14 877 Kč, byl poskytnut bez účelového určení. Co se týče procesu přecházejícího sjednání závazku ze Smlouvy [číslo] žalobkyně doplnila, že před podpisem uvedené smlouvy přezkoumala úvěruschopnost žalovaného, přičemž, především co do údajů o zaměstnaní,vycházela z údajů, které ji v rámci žádosti o poskytnutí úvěru sdělil sám žalovaný. Tvrzení žalovaného si žalobkyně dále ověřila lustrací jeho osoby v v insolvenčním rejstříku, rejstříku [anonymizováno] (bankovní a nebankovní úvěrové registry) a na základě údajů o transakcích na bankovním účtu žalovaného, který t. č. vedla, vč. údajů o zřízení služby tzv. kontokorentu. Takto zjištěné a ověřené údaje žalobkyně, v rámci interního matematického modelu, konfrontovala s daty evidovanými [anonymizována tři slova] a dle vypočteného„ splátkového zatížení“ splátku poskytnutého úvěru určila částkou 7 534 Kč Celkem 108 vyměřených splátek bylo splatných měsíčně, vždy k 20. dni v měsíci, počínaje 20. 11. 2019, kdy na poslední splátku, splatnou k 20. 10. 2028, připadla částka 4 492 Kč Částky splátek zahrnovaly i smluvní úročení odpovídající 6,90 % ročně z poskytnutého úvěru a žalovaný si též souběžně sjednal pojištění úvěru s pojistným ve výši 489 Kč měsíčně. Poskytnuté splátky však žalovaný řádně a včas neplatil a poté, co se ocitl v prodlení s plněním na splátky za měsíce červen, červenec i srpen 2020, jež nebyly uhrazeny ani po zaslání upomínek, žalobkyně dosud nesplacené plnění, vč. poplatků a smluvního úročení, zesplatnila a předepsala jej žalovanému k úhradě. K dobrovolné úhradě žalobkyně žalovaného naposledy vyzvala cestou předžalobní výzvy, avšak ten přesto neuhradil ničeho.

2. Dodatečně pak žalobkyně, již výše označeným podáním ze dne 14. 3. 2022, jež její zástupce ústně doplnil ve dnech 8. 4. 2022 a 13. 5. 2022 při soudních jednáních, vzala uplatněný nárok zpět co do částky 53 090,20 Kč (zahrnující i dřív naúčtované poplatky ve výši 1 467 Kč), smluvního úroku z částky 602 560,22 Kč ve výši 6,90 % ročně jdoucího od 1. 11. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 51 623,20 Kč od 22. 7. 2021 do zaplacení. K aktu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyně přistoupila v návaznosti na procesní poučení, které jí soud, ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., při jednání dne 18. 2. 2022 poskytl stran doložení okolností týkajících ověřování povahy zaměstnání žalovaného a jeho celkových majetkových poměrů. Ve vztahu k právní povaze uplatněného nároku žalobkyně v souvislosti s částečným zpětvzetím žaloby uvedla, že pro případ, pokud by soud závazek ze Smlouvy [číslo] neshledal platným, uplatňuje svůj nárok, v rozsahu po částečném zpětvzetí, z titulu bezdůvodného obohacení.

3. Žalovaný se k uplatněnému nároku a ani k aktu zpětvzetí nikterak nevyjádřil, byť mu byly žaloba (13. 12. 2021) i zpětvzetí žaloby (25. 4. 2022) řádně doručeny. Ani k nařízeným jednáním se žalovaný, ač řádně předvolán (k 24. 1. 2022, 31. 3. 2022 a 25. 4. 2022), bez omluvy nedostavil.

4. V návaznosti na akt zpětvzetí soud navrhovanému zpětvzetí, ve smyslu § 96 odst. 2 o. s. ř., vyhověl a řízení, v rozsahu zpětvzetí, výrokem I. tohoto rozsudku zastavil. A to poté, co žalovaný, ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř., nesdělil žádné skutečnosti svědčící o vážných důvodech bránících tomuto postupu.

5. Soud provedl dokazování, v jehož rámci, ve smyslu § 132 o. s. ř., provedl a hodnotil, samostatně i ve vzájemných souvislostech, níže uvedené:

6. Žalobkyní byl vypracován dokument označený jako„ ŽÁDOST O POSKYTNUTÍ SPOTŘEBITELSKÉHO ÚVĚRU“, datovaný k 14. 10. 2019. Zde žalobkyně, oproti podpisu žalovaného, zaznamenala, že je žalovaný rozvedený, má střední vzdělání s maturitou, žije sám v nájemním bytě, splácí půjčku ve výši 20 000 Kč a je na dobu neurčitou zaměstnán ve společnosti [právnická osoba], kde s ním není vedeno jednání o skončení pracovního poměru a kde měsíčně pobírá mzdu ve výši 24 568 Kč. Zde uvedené výdaje žalovaného zahrnovaly částku 3 500 Kč za nájem a částku 4 500 Kč za„ ostatní splátky“ (např. výživné, srážky ze mzdy, léky apod.). Na bankovním účtu žalovaného žalobkyně evidovala mzdy vyplacené dne 14. 5. 2019 (21 459 Kč), 13. 6. 2016 (26 041 Kč), 11. 7. 2019 (20 380 Kč), 14. 8. 2019 (25 082 Kč) a z 12. 9. 2019 (19 166 Kč), doplněnou platbou od [anonymizováno] ze dne 10. 9. 2019 (1 244 Kč). V rejstříku CBCB byly stran osoby žalovaného evidovány 3 transakce odvolané a 3 transakce existující (při„ angažovanosti“ v částce 804 621 Kč), s celkovými splátkami 7 447 Kč.

7. Text Smlouvy [číslo] datované k 14. 10. 2019, je rozdělen na 10 článků s tím, že její ujednání byla, ve smyslu čl. 1, sjednána s odkazem na VOP a ceník služeb žalobkyně. Obě tyto přílohy žalobkyně soudu předložila. Ve smyslu čl. 1 se žalobkyně zavázala žalovanému zřídit úvěrový účet č. [bankovní účet], kam se zavázala převést úvěrovanou částku 600 000 Kč, úročenou sazbou 6,90 % ročně. Toto plnění se žalovaný, ve smyslu čl. 1 zavázal splatit formou splátek po 7 534 Kč, kdy splatnost poslední splátky připadla na 20. 10. 2028, s tím, že, ve smyslu čl. čl. 3, byly splátky splatné vždy k 20. dni v měsíci, počínaje 20. 11. 2019. Dle čl. 2 připadala částka 585 123 Kč na konsolidaci starších závazků žalovaného u žalobkyně, zbytek byl žalovanému volně k dispozici bez účelového určení. Pojištění úvěru bylo upraveno v čl. 7, vč. úpravy výše pojistného, jež činila 489 Kč měsíčně. Pro případ, kdyby se žalovaný, ve smyslu čl. 8 písm. a), dostal do prodlení s plněním na byť i jedinou splátku po dobu delší než 3 měsíce či do prodlení s plněním na alespoň dvě splátky, bylo v čl. 8 písm. b) zakotveno právo žalobkyně zesplatnit celý úvěr a na základě písemné výzvy jej žalovanému uložit k jednorázové úhradě.

8. Dle předloženého výpisu žalobkyně ve prospěch žalovaného k 14. 9. 2019 otevřela účet č. [bankovní účet], kam vyplatila částku 600 000 Kč. Následně žalovaný poskytnuté plnění splácel a dle evidence žalované, označené jako„ PODKLADY PRE SÚDNÉ KONANIE“, v období od 14. 10. 2019 do 31. 5. 2021 splatil celkem 49 062,98 Kč.

9. Dopisem, označeným jako„ Poslední výzva k úhradě dlužné částky“, datovaným k 28. 9. 2020, měla žalobkyně žalovaného vyzvat k doplacení neuhrazených splátek v celkové výši 19 916 Kč. Stran odeslání předmětného dopisu však nebyl doložen žádný doklad.

10. Dopisem, označeným jako„ Rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu“, datovaným 31. 10. 2020, žalobkyně žalovanému sdělila, že k 1. 11. 2020 zesplatnila celé dosud nezaplacené plnění čerpané z účtu č. [bankovní účet] (v částce 604 028 Kč). Tento dopis byl, dle předloženého poštovního podacího archu, k poštovní přepravě předán dne 3. 11. 2020.

11. Naposledy žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení nárokovaného plnění cestou předžalobní výzvy, označené jako„ VÝZVA K ÚHRADĚ DLUHU“, datované k 24. 6. 2021, jíž, dle předloženého poštovního podacího archu (nedatovaného), podala k poštovní přepravě.

12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném k datu 14. 10. 2019 (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (1) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

18. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu 14. 10. 2019 (dále jen z. s.ú.), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Podle § 3 odst. 2 písm. a) z. s.ú.se věřitelem rozumí poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru.

20. Podle § 75 z. s.ú. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

21. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 o. z. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

24. Při právním hodnocení projednávané věci vyšel soud z povahy práv a povinností, utvářejících v souhrnu obsah závazku, sjednaného mezi žalobkyní a žalovaným. Obsahem předmětného závazku byla především povinnost žalobkyně poskytnout oproti podpisu Smlouvy [číslo] úročené finanční plnění. Této povinnosti žalobkyně korespondovala povinnost žalovaného poskytnuté plnění, navýšené o úročení, splatit. Předmětný závazek soud, s přihlédnutím k jeho obsahu a okamžiku poskytnutí finančního plnění (nevázaného bezprostředně na akceptaci závazku ze Smlouvy [číslo]), právně kvalifikoval jako úvěr, ve smyslu § 2395 o. z. S ohledem na postavení smluvních stran měl sjednaný úvěr charakter úvěru spotřebitelského, ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú, upraveného nad rámec obecné právní úpravy též speciálním právním předpisem. V tomto směru vzal soud v úvahu, že žalobkyně, jako banka, předmětný závazek sjednala v rámci své podnikatelské činnosti, jako věřitel, ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) z. s.ú., a žalovaný naopak jako spotřebitel, ve smyslu § 419 o. z., tedy mimo rámec jakékoli podnikatelské činnosti.

25. S ohledem na právní povahu sjednaného úvěru tak žalobkyni v průběhu kontraktačního procesu, předcházejícího sjednání závazku ze Smlouvy [číslo] ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 z. s.ú., vznikla povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Splnění uvedené, svojí povahou předsmluvní, povinnosti představovalo nezbytnou podmínku poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž její nesplnění příslušná právní úprava, ve smyslu § 87 odst. 1 z. s.ú., sankcionuje neplatností. Charakter takto stanovené povinnosti totiž svým významem přesahuje rovinu dvoustranného soukromoprávního poměru a jako takový odráží i veřejný zájem na zajištění společensky akceptovatelné výměny majetkových hodnot tak, aby tato ve svém důsledku nezatěžovala veřejné sociální systémy. Přeneseně řečeno tedy povinnost zkoumat úvěruschopnost přispívá k udržování veřejné pořádku, neboť:„ předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“ (citace viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

26. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. Ve smyslu závazného eurokonformního výkladu, představeného Soudním dvorem Evropské unie, jsou proto soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v . Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C -243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě § 86 a 87 z. s.ú. jsou výsledkem transpozice norem evropského práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Citovaná ustanovení pak již byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobena tzv. eurokonformnímu výkladu. Ve prospěch právního názoru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci„ OPR-Finance“ C -679/18 ze dne 5. 3. 2020), a tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. V této souvislosti lze též, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva úvěrovaného-spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

27. V návaznosti na prokázaný skutkový stav však soud konstatuje, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného s odpovídající mírou pečlivosti, v rozporu s § 75 ve spojení s § 86 odst. 1 a 2 z. s.ú., nezkoumala a nevyhodnotila případná rizika. Tak, aby byly chráněny i její zájmy, jako poskytovatele úvěru (obdobně viz např. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 327/2020 ze dne 14. 1. 2022). Předně tak je třeba uvést, že žalobkyně při přezkumu úvěruschopnosti žalovaného (vyjma existence mezd žalovaného) vycházela výlučně z údajů, jež v žádosti o poskytnutí úvěru sám žalovaný uvedl, aniž by tyto údaje blíže přezkoumávala ze zdrojů objektivní povahy (tedy v rozporu se standardem vymezeným např. v již výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Tento nedostatek vynikne především stran dvou skutečností, konkrétně přezkumu povahy zaměstnání žalovaného a dále též přezkumu, byť alespoň rámcových výdajů žalovaného. Co se týče povahy příjmu, resp. zaměstnání žalovaného, žalobkyně si z běžného účtu žalovaného, který t. č. vedla, ověřila toliko skutečnost, že žalovanému po dobu 5 měsíců před vyplacením částky 600 000 Kč byla vyplácena mzda jím označeným zaměstnavatelem. Současně si však žalobkyně nijak nepostavila na jisto, zda jsou pravdivá tvrzení žalovaného, totiž, že je jeho pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou a že není ve fázi pomyslného„ ukončování“. Ačkoli tuto skutečnost bylo možné velmi jednoduše ověřit od zaměstnavatele žalovaného (formou potvrzení) či dokonce od žalovaného samotného (formou předložení pracovní smlouvy). Stran výdajů žalovaného pak žalobkyně nepředložila žádné podklady, byť i v tomto směru, jako subjekt vedoucí běžný účet žalovaného, mohla získat a zpracovávat relativně podrobná a přesná data o tom, s jakými zůstatky na svém běžném účtu žalovaný„ hospodaří“ a jaká je struktura jeho vydání. Nicméně, jak již bylo uvedeno, ani této výhody žalobkyně nevyužila a spolehla se na prostá tvrzení žalovaného, jež nadto vzbuzují přinejmenším rozpaky. V tomto směru je třeba zdůraznit zejména to, že tvrzené náklady na nájemní bydlení samostatně žijícího žalovaného (3 500 Kč) nedosahovaly ani výše t. č. předepsaných normativních nákladů bydlení, ve smyslu § 2 písm. a) t. č. účinného nařízení vlády č. 320/2018 Sb. (5 314 Kč). Ani sama skutečnost, že žalobkyně při výpočtu splátek a hodnocení výdajů žalovaného využila interní matematický model, opřený o data [anonymizována tři slova], pak nemohla shora označené nedostatky zhojit. Zde je třeba uvést, že užití matematického modelu závěr o nedostatečném přezkumu úvěruschopnosti samo o sobě nezakládá. Nicméně, je třeba brát v úvahu, že provedení operace takového matematického modelu vyžaduje určitá vstupní data, jež by měla vycházet z poměrů a potřeb jednoho každého žadatele o spotřebitelský úvěr, tak, aby byla zajištěna alespoň základní míra individualizace. Taktomu ovšem v konkrétním případě nebylo, neboť žalobkyně k datu poskytnutí částky 600 000 Kč žádnými takovými daty nedisponovala, neboť mohla t. č. vycházet pouze z obecných statistických dat [anonymizována tři slova] a dat od žalovaného.

28. Na nedostatky shora uvedené soud žalobkyni při prvém jednání ve věci upozornil a, ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., jí poskytl možnost, aby dodatečně doložila, že před poskytnutím částky 600 000 Kč měla možnost vyhodnocovat i data objektivní povahy, např. z pracovní smlouvy žalovaného. Této možnosti nicméně žalobkyně nevyužila a naopak, v rámci vyjádření ze dne 14. 3. 2022 sdělila, že v tomto směru na své důkazní břemeno, tj. povinnost doložit plnění relevantních hmotněprávních povinností z tvrzeného právního poměru – spotřebitelského úvěru, rezignuje. S ohledem na tuto skutečnost proto soud, v mezích tzv. projednání zásady, jež ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. civilní sporné řízení ovládá, vycházel ze závěrů vymezených v bodě předchozím.

29. Za daného stavu věci proto soud závazek ze Smlouvy [číslo] vyhodnotil neplatný (vč. akcesorického závazku z pojištění), ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., a to pro rozpor se zákonem. Konstatované porušení zákona a související narušení veřejného pořádku lze, ve smyslu výkladu předestřeného shora, kvalifikovat jako zjevné, ve smyslu § 588 o. z., a neplatnost sjednaného závazku tak bylo třeba prohlásit z úřední povinnosti. Závazek ze Smlouvy [číslo] z úřední povinnosti prohlášený za neplatný, pozbyl právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008) a plnění poskytnutá z jeho titulu bylo na místě právně kvalifikovat jako tzv. kvazi závazek z bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, se zohledněním již uskutečněných splátek, ve smyslu § 2993 o. z., tedy soud uplatněný nárok akceptoval jako důvodný co do částky 550 937,02 Kč, odpovídající nesplacené částce poskytnuté jistiny (600 000 Kč - 49 062,98 Kč). Přičemž jako datum, kdy se žalovaný, ve smyslu § 1968 o. z., s plněním na uvedenou částku dostal do prodlení, soud určil datum zesplatnění, tj. 1. 11. 2020, neboť žalobkyně žalovaného na akt zesplatnění zvlášť upozornila a současně jej též vyzvala k zaplacení celého zesplatněného plnění (lhostejno, ve vztahu jaké právní kvalifikaci tak učinila). A to s ohledem na skutečnost, že takto učiněné výzva představuje první doloženou výzvu k uhrazení celého plnění, právně kvalifikovaného jako bezdůvodné obohacení (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010). Od data 1. 11. 2020 tedy žalobkyni, ve smyslu § 1970 o. z., vzniklo též právo nárokovat z částky 550 937,02Kč zákonný úrok z prodlení a pokud žalobkyně toto právo uplatnila až od data pozdějšího, konkrétně od 22. 7. 2021, soud, vázaný žalobním návrhem, tento postup akceptoval. Povinnost zaplatit shora popsaná plnění, jistinu a zákonný úrok z prodlení, soud žalovanému uložil v zákonné, třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, ve smyslu §160 odst. 1 o. s. ř.

30. O nákladech řízení rozhodl soud s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která žalovaného v souladu s § 142a odst. 1 o. s. ř. před podáním žaloby vyzvala k dobrovolnému plnění, přiznal právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Rozsah procesního úspěchu žalobkyně byl určen jako rozdíl procesního úspěchu žalobkyně (83 %) a procesního úspěchu žalovaného (17 %), tj. 70 %, a to i se zohledněním příslušenství nárokované pohledávky (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu 23 Cdo 2585/2015 ze dne 3. 12. 2015), jež soud pro účely výpočtu procesního úspěchu účastníků kapitalizoval k datu vyhlášení rozsudku. Při určení procesního úspěchu žalobkyně soud vycházel ze závěru, že bylo žalobkyni přiznáno právo na zaplacení částky 550 937,02 Kč, a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z přiznané částky od 22. 7. 2021 do zaplacení, kap. částkou 32 501,51 Kč. Naopak, žalobkyně nárok uplatnila v rozsahu pohledávky ve výši 604 027,22 Kč, smluvního úroku 6,90 % ročně jdoucího z částky 602 560,22 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, kap. částkou 59 688,12 Kč, a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 602 560,22 Kč od 22. 7. 2021 do zaplacení, kap. částkou 35 546,92 Kč. S tím, že plnění, v jehož rozsahu bylo řízení zastaveno, soud vyhodnotil jako procesní neúspěch žalobkyně, neboť tato k aktu zpětvzetí přistoupila za situace, kdy nebyla schopna prokázat, že odpovídajícím způsobem přezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Tarifní hodnotu jednoho úkonu právní služby v projednávané věci soud, s odkazem na výši jistiny nárokovaného plnění a poplatky, ve smyslu bodu 6 § 7 nařízení vlády č. 177/1996 Sb. advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále a. t.), určil částkou 10 740 Kč. Náhrada nákladů žalobkyně pak v konkrétním případě zahrnuje zaplacený soudní poplatek ve výši 24 162 Kč a náhradu za odměnu jejího zástupce. S tím, že odměna zástupce žalobkyně sestává z (i.) odměny za 5, 5 úkonu právní služby, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a odst. 2 písm. h) a. t. (převzetí věci, sepis jednoduché výzvy k plnění, sepis žaloby a účast na třech soudních jednáních), (ii.) paušální náhrady 300 Kč za jeden každý úkon právní služby, ve smyslu § 13 odst. 4 a. t. -6 x 300 Kč, a náhrady za promeškaný čas, ve smyslu § 14 odst. 3 a. t. - 12 x 100 Kč, související se 3 cestami zástupce žalobkyně z [obec] do [obec] a zpět v délce 100 km odpovídající 12 zameškaným půlhodinám, to vše navýšeno o náhradu DPH ve výši 21 %, celkem 13 034,70 Kč, jejímž je zástupce žalobkyně plátcem, ve smyslu § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Dále náhrada nákladů řízení zahrnuje též náhrady zástupce žalobkyně za cestovné (2 113 Kč) za 3 cesty v délce 100 km, jež tento provedl z místa svého sídla v [obec] k soudnímu jednání v [obec] a zpět, ve smyslu § 13 odst. 1 a. t. Tyto cesty byly provedeny [značka automobilu] [anonymizováno], [registrační značka], s kombinovanou spotřebou 6,5 l [číslo] km (při nákladech amortizace 4,70 Kč za 1 km a normované ceně motorové nafty 36,10 Kč za 1 litr, ve smyslu vyhlášky č. 511/2021 Sb.). Celkem tak výše náhrady nákladů řízení činí částku 101 379,70 Kč, z níž je žalovaný, s ohledem na míru procesního úspěchu, povinen zaplatit 66 910,60 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit v zákonné, třídenní lhůtě, ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně, ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř.