27Co 327/2020

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců JUDr. Romana Šebka a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 26 807,62 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu v Berouně č.j. 105 C 8/2019-57 ze dne 23.6.2020, ve znění opravného usnesení č.j. 105 C 8/2019-69 ze dne 17.8.2020 a ve spojení s doplňujícím rozsudkem č.j. 105 C 8/2019-88 ze dne 15.9.2021 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II. co do zamítnutí částky 4 205,32 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22.7.2019 do zaplacení, částky ve výši 22 602,30 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 58 000 Kč od 28.8.2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 118 778 Kč, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně č.j. 105 C 8/2019-57 ze dne 23.6.2020 ve znění opravného usnesení č.j. 105 C 8/2019-69 ze dne 17.8.2020 a ve spojení s doplňujícím rozsudkem č.j. 105 C 8/2019-88 ze dne 15.9.2021 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“), soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 58 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 58 000 Kč od 23.11.2019 do zaplacení (výrok I.). Dále pak v části, v níž žalobkyně požadovala částku 12 096 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 096 Kč ve výši 9 % ročně od 22.7.2019 do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení z částky 58 000 Kč ve výši 9 % ročně od 22.7.2019 do 22.11.2019, co do částky 22 602,30 Kč a úroku ve výši 76,22 % p.a. z částky 58 000 Kč od 28.8.2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118 778 Kč, žalobu zamítl (výrok II. po opravě a doplnění). O nákladech řízení rozhodl vzhledem k pouze částečnému úspěchu žalobkyně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel z toho, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována nedostatečně. Žalobkyně prověřila příjmovou stránku domácnosti žalovaného. Pokud jde o výdaje, spokojila se pouze s tvrzeními uvedenými v Hodnocení klienta podepsanými žalovaným (přičemž z provedeného dokazování ani nevyplynulo, jakým způsobem a kým byl formulář - Hodnocení klienta - vyplněn). Výši výdajů jeho domácnosti si žalobkyně žádným způsoben neověřovala, a to přesto, že např. výdaje na bydlení uvedené žalovaným činily pouze 1 000 Kč měsíčně, ač měl bydlet v nájemním bydlení, což zcela neodpovídá současným poměrům. I pokud by nájemné činilo 1 000 Kč, musel by žalovaný vedle samotného nájemného hradit náklady spojené s elektřinou, topením, vodou, odpadem apod. Z uvedeného je zjevné, že i při základní opatrnosti muselo být žalované zřejmé, že výdaje na bydlení velmi pravděpodobně neodpovídají skutečnosti, a že je tak povinna ověřit pravdivost takového údaje. Obdobně platí i ohledně částky na výživu samotného žalovaného. Z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně jakkoliv výdaje žalovaného podrobila kritickému posouzení. Životní minimum není částka, s níž by bylo možné dlouhodobě vystačit, i pokud by stačila na jídlo, nelze předpokládat, že by žalovaný v následujícím 1,5 roce nepotřeboval žádné výdaje na ošacení, léky, na kulturu, sport, zábavu. Jaké prostředky vynakládá na telefon či internet rovněž nebylo zjišťováno (existence telefonu žalovaného a jeho přístup na internet vyplývá ze samotných osobních údajů žalovaného uvedených na smlouvě, na níž uvádí svůj telefon i emailovou adresu). Rovněž aniž by žalobkyně neznala místo výkonu práce žalovaného, nelze se spokojit s informací, že žalovaný nevynakládá žádné prostředky na svoji dopravu do práce. Lze tak uzavřít, že částka 4 410 Kč měsíčně určená na veškerou spotřebu žalovaného, včetně nákladů na bydlení, je nereálná. Jak se do posouzení úvěruschopnosti žalovaného projevila skutečnost, že žalovanému bylo v době, kdy požádal o úvěr 18 let a nelze očekávat, že má vlastní úvěrovou minulost, obdobně jako, že měl uzavřenu pracovní smlouvu na dobu určitou do 31.8.2018, přičemž ke splatnosti sjednávaného úvěru mělo dojít až v listopadu 2019, z předložených důkazů podle soudu prvního stupně nevyplynulo. Zda a jak se do prověřování úvěruschopnosti žalovaného promítlo, že v téže době žádal o úvěr i u [příjmení] [příjmení], z dokazování rovněž nevyplynulo. Soud prvního stupně proto posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Žalovaný je tak povinen uhradit žalobkyni toliko částku, která mu byla poskytnuta na základě neplatné smlouvy (§ 2991 o.z.) a kterou dosud nesplatil, a to ani částečně. Co do splatnosti vyšel soud prvního stupně z data, kdy měl být splatný celý úvěr, neboť žalobkyně neprokázala, že by žalovaného dříve vyzvala k vrácení jistiny úvěru. Ve zbytku soud prvního stupně žalobu zamítl. K tomu soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci OPR-Finance, na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a také na rozhodovací praxi Krajského soudu v Praze v obdobných věcech. Podle výsledku pak rozhodl i o náhradě nákladů řízení.

3. Proti části zamítavého výroku II. a proti nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Ve zbývající zamítnuté části byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, a nabyl tak samostatně právní moci a není předmětem přezkumu odvolacím soudem, stejně jako výrok I. (srov. § 206 o.s.ř.).

4. Žalobkyně v odvolání argumentovala tím, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila, neboť příjem žalovaného ve výši 28 300 Kč měsíčně byl dostatečný, volné zdroje žalovaného činily 22 890 Kč měsíčně a výše splátky jen 5 499 Kč měsíčně. Žalobkyně ověřila měsíční příjem, zohlednila i finanční rezervu 1 000 Kč. Dále zkoumala výpisy z účtu, registry dlužníků, insolvenční rejstřík a vycházela z formuláře o hodnocení klienta. Žalovaný deklaroval výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč a žalobkyně nemohla předpokládat, že toto tvrzení není pravdivé. Pokud žalovaný zatají výdaje, nemůže takové jednání požívat ochrany podle § 6 o.z. Oproti prediktibilním a výdajům na živobytí (v rozsahu postačujícím k obživě, které jsou objektivně známé) nelze výdaje na bydlení stanovit fixní částkou. Pokud tedy žalovaný uvedl částku 1 000 Kč, bylo třeba z ní vycházet. Dále žalobkyně odkázala na závěry Ústavního soudu, podle kterého je třeba zkoumat jen to, zda poskytnutí úvěru brání„ zjevný“ problém dlužníka úvěr zaplatit, resp. pokud není„ reálné“ splacení dluhu. Pokud průměrný spotřebitel později zjistí, že je pro něj obtížné úvěr splácet, může omezit spotřebu nebo navýšit své příjmy. Dále žalobkyně považovala za nesprávný závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy, když podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jde o neplatnost relativní a žalovaný žádnou námitku neplatnosti nevznesl. Argumentovala též tím, že evropské směrnice nejsou přímo aplikovatelné a že nemohou být základem pro výklad národního práva contra legem. Dále žalobkyně uvedla, že sazba úroku ve výši 20 % ročně by měla být jako obvyklá přiznána, stejně jako přiměřené smluvní pokuty. Proto žalobkyně navrhla částečnou změnu zamítavé části rozsudku a přiznání plné výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.

6. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Rozsudek soudu prvního stupně také správně stojí primárně na problematice zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Odvolací soud má totiž za to, stejně jako soud prvního stupně, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30.11.2016, je na místě se i nyní za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného).

7. Pokud jde o skutková zjištění stran uzavření smlouvy, jejího data, obsahu, rozsahu plnění, upomínek apod., odkazuje odvolací soud plně na odůvodněníze strany soudu prvního stupně, které není třeba opakovat.

8. Soud prvního stupně vedl dokazování řádně též k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a lze plně odkázat jeho zjištění. Po zopakování listinných důkazů podle § 213 o.s.ř. lze jen doplnit a zdůraznit, že žalovaný měl v NRKI sice nadprůměrné skóre a podle registru SOLUS neměl záznam, nicméně potvrzení o příjmu (potvrzený příjem 28 391 Kč čistého za 5 měsíců) bylo vyhotoveno na formuláři [příjmení] [příjmení], kde žalovaný zjevně žádal o úvěr přibližně o 10 dní dříve, neznámo, zda úspěšně (a pak není pravdivé prohlášení, že jiný úvěr nemá) nebo neúspěšně (protože byl v bance shledán úvěru neschopným), popř. si svou žádost jen rozmyslel (aby se po několika dnech opět pro úvěr rozhodl). Tím se ale žalobkyně nezabývala. Místo výkonu práce, případné srážky ze mzdy apod. žalobkyně neřešila. Kompletní výpis z účtu předložen nebyl (zřejmě nebyl ani požadován), ale i z předloženého fragmentu za den 9.4.2018 (měsíc před uzavřením smlouvy o úvěru), navíc jen v rozsahu kladných položek, jasně vyplývá, že i po obdržení výplaty mzdy ve výši 33 773 Kč se záporný zůstatek snížil z cca 5 000 Kč na cca 500 Kč. Záporný zůstatek a skryté výdajové položky tedy vyčerpaly celou došlou mzdu ještě tentýž den. Výpis z insolvenčního rejstříku také předložen nebyl. I z potvrzení zaměstnavatele (bez pracovní smlouvy) se podává, že žalovaný byl zaměstnán teprve několik měsíců, navíc na dobu určitou do 31.10.2018, tedy na dobu významně kratší, než byl plánovaný úvěr, žalovaný pracoval pouze pár měsíců. Výdaje žalovaného byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou 3 410 Kč s poznámkou„ životní minimum,“ u druhé osoby v domácnosti byla uvedena nula, v údaji o počtu dětí a výdajích na děti byla uvedena částka 0 Kč, dle občanského průkazu byl žalovaný svobodný. Na spoření byla ve formuláři uvedena také nula, splátky úvěrů nula, ostatní výdaje (jako doprava, kurzy a záliby) také 0 Kč, ačkoli jen platby za mobilní telefon to vylučují. Žalovaný mezi svými výdaji tedy neuvedl v zásadě nic. Reálnými výdaji měla být jen částka 1 000 Kč na bydlení„ státní/obecní“, tato částka ale obvyklým výdajům samostatně žijící osoby na bydlení zjevně neodpovídá a také nebyla ničím doložena (výslovně s poznámkou„ inkaso nedoloženo“). Jiné výdaje uvedeny nebyly, příslušná část formuláře určená pro podrobné údaje zůstala zcela nevyplněná. Žádné jiné relevantní listiny označeny a předloženy nebyly, a to ani na výzvu soudu (prvního stupně i odvolacího). Zejména tedy nebyly nijak doloženy ani ověřovány podstatné výdaje žalovaného. Tomu také odpovídá výsledek splácení. Žalovaný nezaplatil ani první splátku.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

15. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci, stejně jako soud prvního stupně, za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobkyně nesplnila, právě naopak, a tomu odpovídá též výsledek.

16. K stálé námitce žalobkyně, že uvedená neplatnost smlouvy je jen relativní, lze uvést následující: povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 - 20 aj.).

17. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. To ostatně žalobkyně zdůrazňovala i v podaném odvolání.

18. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze ale současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

19. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

20. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

21. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

22. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

23. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.

24. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce.

25. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 26. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, jak žalobkyně uvedla, a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť).

27. Uvedená interpretace jasně vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis, jak správně uvedl již soud prvního stupně. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 28. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010.

29. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

30. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

31. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány.

32. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (N) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 33. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

34. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala v zásadě jen informace a doklady týkající se jeho (krátkodobých) příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány (a zjištěné nesrovnalosti byly ignorovány). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta (navíc neúplné), aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.

35. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným (smyšleným) údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně (na obecném formuláři) prohlásil, že jsou„ pravdivé a úplné.“ Přípravou obecného formuláře prohlášení spotřebitele (a zajištěním jeho podpisu dlužníkem) se samozřejmě poskytovatel úvěru své povinnosti nezprostí a nemůže se následně odvolávat jen na„ nepoctivost“ spotřebitele ve smyslu § 6 o.z., jak se o to pokusila žalobkyně. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, to lze jen stěží žalobkyni vyčítat (toto prokazovat), nicméně výdaj určený na bydlení ani rámcově neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, a přesto nebyl nijak prověřován. V hodnocení klienta bylo uvedeno, že náklady bydlení činí 1 000 Kč. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa), popř. příspěvky na tyto náklady hrazené spolužijící osobou či spolužijící osobě, lze doložit poměrně snadno. Přehlédnout nelze ani to, že výdaje na bydlení bez jejich doložení (v rozsahu 1 000 Kč, 1 200 Kč či 1 400 Kč) měsíčně měli dosud všichni klienti žalobkyně, jejichž případy byly odvolacím soudem projednávány, ať již měli údajně bydlet„ u rodičů,“ ve„ státním/obecním“ bytě či nikoli. Jde tedy o údaje zjevně smyšlené v součinnosti s představiteli žalobkyně (podle určitého návodu), nikoli jen samotnými spotřebiteli, jinak by nemohly být všechny údaje stejné. Nelze uvěřit ani skutečnosti, že žalovaný nemá vůbec žádné výdaje na dopravu ani žádné jiné obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení, komunikační prostředky, má-li podle prohlášení např. svůj mobilní telefon, emailovou adresu atd.), stanovené alespoň racionálním odhadem, který lze v rámci odborné péče„ rozumně očekávat.“ Podrobné výpisy z účtu, z nichž by mohly být určité výdaje (včetně plnění jiných dluhů) patrné, také nebyly požadovány. Argument, že osoba, která si půjčuje, dané finanční prostředky nemá, proto nízký, nulový či záporný zůstatek na účtu nemá vypovídací schopnost, také není opodstatněný. Takové zjištění by totiž mělo vést k bližšímu zkoumání, proč je zůstatek na účtu dlužníka právě takový, což se nestalo, stejně jako v případě výdajů na bydlení. Žalobkyně si vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby, která je podle dalších shora uvedených podkladů pro poskytnutí úvěru jasně riziková - má velmi krátké zaměstnání, přes slušný příjem záporný zůstatek účtu atd. (viz výše).

36. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů je ale u žalobkyně jasně účelové - ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze v celé řadě dalších případů téže žalobkyně a podobně postupujících poskytovatelů spotřebitelských úvěrů či jejich nástupců.

37. Pro úplnost zde odvolací soud dodává, že žalobkyní sjednaný smluvní úrok téměř 110 % ročně (bez ohledu na to, zda jde o sazbu efektivní či nominální) považuje odvolací soud za zcela zjevně nemravný (lichevní).

38. Důsledkem popsaného postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o.z.).

39. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby. Ustanovení § 3002 o.z. se zde neuplatní, neboť úprava § 87 je ve vztahu k němu ustanovením speciálním. V daném případě žalovaný navíc nic nezaplatil, musí tedy vrátit vše, co si půjčil (obdržel), nic víc. Splatností nároku není třeba se podrobněji zabývat, neboť v této části žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně nenapadla.

40. Na základě shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku II. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Jakožto věcně správný pak byl podle § 219 o.s.ř. potvrzen i výrok III. o nákladech řízení, jež nebyly s ohledem na jen částečný úspěch žalobkyně uloženy (a přiznány) žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Při posouzení úspěchu a neúspěchu je třeba vycházet nejen z jistiny pohledávky, z níž se obvykle vypočítává soudní poplatek a odměna advokáta, ale ze všech uplatněných nároků, tedy z celého předmětu řízení (srov. závěry nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2717/08, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 či 28 Cdo 3206/2016). K příslušenství jistiny pohledávky je třeba podle názoru odvolacího soudu přihlížet zejména v situaci, kdy tvoří významnou část či dokonce většinu uplatněných nároků, tak, aby i rozhodnutí o nákladech odráželo reálný ekonomický výsledek řízení. V daném případě je přitom patrné, že soud prvního stupně žalobě vyhověl co do nezaplacené jistiny úvěru jen v menší části předmětu řízení, převážně úspěšnému žalovanému ale žádné náklady nevznikly.

41. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když úspěšným účastníkem ve věci byl žalovaný, kterému však žádné náklady v ani v této části řízení nevznikly.

Poučení