28 C 186/2023 - 84

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] pro zaplacení 356 679,78 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě do 1 měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 163 417,71 Kč.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 193 262,07 Kč s příslušenstvím spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 192,59 Kč za období od 3.10.2021 do 16.11.2021, s kapitalizovaným úrokem z prodlení v zákonné výši v částce 2 238,12 Kč za období od 30.4.2021 do 16.11.2021, s úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 356 179,78 Kč za období od 14.6.2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 356 179,78 Kč v zákonné výši 8,5 % ročně za období od 14.6.2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 356 679,78 Kč s příslušenstvím. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, spol. [právnická osoba], IČ [IČO] (dále jen „banka“ menp „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne 21. 12. 2017 smlouvu o rychlé půjčce č. [hodnota](dále též jen „smlouva“), dle níž banka poskytla žalovanému téhož dne úvěr ve výši 500 000 Kč a strana žalovaná se zavázala splatit jej v 96 měsíčních splátkách po 8 099 Kč se smluvním úrokem ve výši 11,90 % p.a. a s dalšími poplatky dle smlouvy. Jelikož strana žalovaná porušila své smluvní povinnosti a dostala se do prodlení se splácením úvěru, přistoupila banka dne 18. 11. 2021 k zesplatnění úvěru. Na úvěr strana žalovaná zaplatila 336 582,29 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27. 6. 2022 mezi bankou a spol. [Anonymizováno] a smlouvou o postoupení pohledávek uzavřené dne 5. 7. 2022 mezi spol. [Anonymizováno] a žalobkyní. Strana žalovaná nezaplatila požadovanou částku ani přes výzvu zástupkyně žalobkyně.

2. Žalobkyně na výzvy soudu, aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, uvedla, že banka posoudila úvěruschopnost žalovaného především na základě informací poskytnutých žalovaným. V návrhu na uzavření smlouvy ze dne 14. 12. 2017 žalovaný uvedl zejména informace o svém rodinném vztahu (ženatý), o svém vzdělání, způsobu bydlení (družstevní byt) a taktéž údaje o svém zaměstnání a výše svého měsíčního příjmu (100 000 Kč). Dále žalovaný sdělil své další splátkové zatížení ve výši 22 000 Kč měsíčně. Příjem žalovaného byl ověřen prostřednictvím potvrzení o příjmu od zaměstnavatele a taktéž prostřednictvím z výpisu z účtu žalovaného (který byl u banky veden), z něhož byly zjištěny i jeho výdaje. Banka také žalovaného lustrovala v interních i externích databázích (zejména v bankovních a nebankovních registrech), v insolvenčním rejstříku a v databázi Ministerstva vnitra ČR. Po provedeném individuálním vyhodnocení bonity žalovaného nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by z pohledu banky v poskytnutí úvěru bránila. Žalobkyně také uvedla, že má za to, že v důsledku plateb v celkové výši 18 000 Kč, realizovaných ve dnech 8. 11. 2022 a 22. 12. 2022, tj. po zesplatnění úvěru, žalovaný tímto částečným plněním uznal dluh z titulu předmětné úvěrové smlouvy.

3. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil v tom smyslu, že dle jeho názoru banka před uzavřením úvěrové smlouvy nedostatečně prověřila jeho úvěruschopnost. Z tohoto důvodu žalovaný se žalobou nesouhlasil.

4. Dokazováním provedeným při jednání soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

5. Žalovaný a banka spolu dne 21. 12. 2017 uzavřeli smlouvu o rychlé půjčce č. [hodnota], dle níž banka poskytla žalovanému téhož dne úvěr ve výši 500 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit v 96 měsíčních splátkách po 8 099 Kč se smluvním úrokem ve výši 11,90 % p.a. a s dalšími poplatky dle smlouvy, produktových podmínek banky pro osobní úvěry, všeobecných obchodních podmínek banky a dle jejího ceníku. Z důvodu, že žalovaný porušil své smluvní povinnosti a dostal se do prodlení se splácením úvěru, přistoupila banka dne 18. 11. 2021 k zesplatnění úvěru, což bylo žalovanému oznámeno dopisem, jímž byl žalovaný taktéž vyzván k úhradě celé nesplacené jistiny s příslušenstvím. Na úvěr žalovaný zaplatil 336 582,29 Kč (po zesplatnění úvěru žalovaný z titulu úvěrové smlouvy zaplatil na dluh částku v celkové výši 18 000 Kč, a to ve dnech 8. 11. 2022 a 22. 12. 2022). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27. 6. 2022 mezi bankou a spol. [Anonymizováno] a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 5. 7. 2022 mezi spol. [Anonymizováno] a žalobkyní došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. O postoupení pohledávky byl žalovaný písemně vyrozuměn. K úhradě dluhu byl žalovaný před podáním žaloby znovu písemně vyzván zástupkyní žalobkyně (důkazy: smlouvy o postoupení pohledávek s přílohami, potvrzení úplaty, 2x oznámení o postoupení pohledávky, návrh na uzavření smlouvy s akceptací, VOP a produktové podmínky banky, ceník banky, výpis pohybů na účtu č. [hodnota], přehled plateb žalovaného z titulu úvěrové smlouvy, prohlášení o okamžité splatnosti s přehledem podacích čísel, předžalobní výzva se seznamy odeslaných výzev).

6. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet, a to tak, že byly primárně kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky (bez negativních záznamů). Při hodnocení úvěruschopnosti měla banka porovnávat příjem žalovaného a jeho výdaje. Banka dle údajů uvedených v nedatovaném protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vycházela z příjmu žalovaného ve výši 100 000 Kč měsíčně a z údajů o jeho pravidelných výdajích na stávající úvěry, na domácnost, pokrytí potřeb vyživovaných dětí a na bydlení. Při hodnocení příjmů a výdajů žalovaného bylo vycházeno z výpisů z jeho účtu, který byl v bance veden. V protokolu o prověření úvěruschopnosti je také uvedeno, že zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila.

7. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného banka vycházela mj. z údajů, které žalovaný uvedl v návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce a z výpisů z účtu žalovaného, který byl u banky veden. Z návrhu na uzavření smlouvy ze dne 14. 12. 2017 vyplývá, že žalovaný před uzavřením smlouvy bance sdělil, že je ženatý, vyučený, že bydlí v družstevním bytě a že podniká ve společnosti [právnická osoba] Žalovaný také sdělil, že má vyživovací povinnosti ke dvěma dětem. Žalovaný také uvedl, že měsíčně vydělá 100 000 Kč (doloženo i potvrzením o příjmu ze dne 27. 11. 2017) s tím, že výše jeho dalších splátek činí 22 000 Kč. Ohledně svých dalších výdajů žalovaný v návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce neuvedl ničeho.

8. Z výpisu z účtu žalovaného č. [hodnota] bylo zjištěno, že v měsících předcházejících prosinci 2017, kdy byla uzavřena předmětná úvěrová smlouva, nečerpal žalovaný žádnou částku od subjektu s názvem [právnická osoba] Pouze v listopadu 2017 měl žalovaný dle výpisu z účtu celkové výdaje ve výši 618 136 Kč a příjmy ve výši 279 945 Kč (u žádného z příjmů však není označeno, že by dané platby na účet žalovaného zasílal subjekt s názvem [právnická osoba]).

9. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Jiné důkazy soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že z výše uvedených a popsaných důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout. Pokud soud provedl jiné, nežli výše popsané důkazy, nezjistil z nich skutečnosti pro tuto věc stěžejní.

10. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

11. Žaloba je důvodná pouze z části.

12. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně (banka) žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení.

13. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

15. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

16. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

18. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

19. Jak již bylo výše naznačeno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Právní předchůdkyně žalobkyně v tomto směru vycházela z údajů sdělených žalovaným o jeho majetkové a sociální situaci, které žalovaný podložil potvrzením o příjmu, a z výpisů z jeho účtu. Právní předchůdkyně žalobkyně kromě posouzení majetkové, rodinné a sociální situace žalovaného provedla také negativní lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku a bankovních i nebankovních registrech a v databázi Ministerstva vnitra ČR.

20. K problematice zkoumání příjmů žalovaného soud konstatuje, že prověření těchto aspektů nebylo bankou provedeno dostatečně. Žalovaný sice předkládal potvrzení od zaměstnavatele, že jeho příjem v posledních 3 měsících před uzavřením úvěrové smlouvy dosáhl částky 100 000 Kč měsíčně, z doložených výpisů z účtu žalovaného však nevyplývá, že by žalovanému v období před uzavřením úvěrové smlouvy přicházely jakékoliv platby od subjektu s názvem [právnická osoba], u něhož měl být žalovaný dle potvrzení o příjmu ze dne 27. 11. 2017 zaměstnán. Výplatní pásky ani jiné podklady však pro ověření pravidelnosti a výše příjmů žalovaného z pracovní činnosti bankou vyžádány nebyly. Banka tak dle názoru soudu nemohla mít ucelenou a spolehlivou informaci o tom, zda má žalovaný skutečně takové příjmy, jaké deklaroval v návrhu na uzavření smlouvy a v potvrzení o příjmu ze dne 27. 11. 2017, a zdali bude těmito příjmy disponovat alespoň po většinu doby, po kterou bude úvěr splácet (k tomu srov. např. rozhodnutí ČNB ze dne 5. 1. 2022, č. j. 2022/1633/570, sp. zn. Sp/2020/100/573, bod 64.; dále srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2022, č. j. 27 Co 114/2020-151 nebo ČESKOSLOVENSKÁ OBCHODNÍ BANKA, A. S.: Žádost o poskytnutí úvěru. csob.cz [online], dostupné z: https://www.csob.cz/portal/documents/10710/498467/csob-zadost-poskytnuti-uveru.pdf/). Na základě údajů dostupných z výpisů z účtu žalovaného dle názoru soudu existovaly důvodné pochybnosti o tom, jakým způsobem žalovaný vydělává a zda má příjem zajištěn dlouhodobě. Přesto banka nebyla dostatečně obezřetná, tyto nesrovnalosti neřešila a spolehla se na údaje deklarované žalovaným (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 75 Co 20/2021). Dlužno také podotknout, že přestože spotřebitel některé údaje o své finanční situaci zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.).

21. Soud má dále také za to, že ani výdaje žalovaného úvěrující subjekt v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného nezjišťoval, nereflektoval a neprověřoval dostatečně. Posouzení výdajů je však nutné provést vždy. Této povinnosti se není dle názoru soudu možné vyhnout ani při výrazně nadprůměrných příjmech spotřebitele, neboť z logiky věci by takový spotřebitel nepotřeboval uzavřít úvěrovou smlouvu, kdyby neměl kromě vysokých příjmů také vysoké výdaje. Žalovaný navíc ani žádné konkrétní údaje o svých výdajích bance v návrhu na uzavření smlouvy nesděloval, vyjma jeho dalšího splátkového zatížení v částce 22 000 Kč měsíčně. Žalovaný pak sice v návrhu na uzavření smlouvy například uvedl, že bydlí v družstevním bytě, avšak ze strany úvěrujícího subjektu nebyla vyžádána žádná specifikace výdajů žalovaného souvisejících s bydlením (např. údaje o SIPO platbách dokládající výdaje za energie apod. pak může zcela běžně předkládat jakýkoliv spotřebitel – viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 75 Co 207/2021). Soud také konstatuje, že u vyšších úvěrů (jako v tomto případě) je nezbytné si vždy vyžádat relevantní údaje o skutečných výdajích žalovaného na bydlení (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 74 ICm 3112/2021 nebo rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2022, č. j. 12 VSOL 273/2022-70, bod 22.), k čemuž nedošlo – žalovaný koneckonců žádné své výdaje v návrhu na uzavření smlouvy ani konkrétně nespecifikoval, vyjma dalšího splátkového zatížení jeho osoby. Banka pak sice deklarovala, že údaje o výdajích žalovaného ověřovala z výpisů z jeho účtu, ale z výpisů není konkrétně patrno, co ten který výdaj přesně představuje, k čemu se jednotlivé utracené částky vztahují, ani zda se jedná o výdaje pravidelné. Nebyly zjišťovány údaje o nákladech žalovaného na služby (elektrická energie, plyn, voda), nákladech na služby elektronických komunikací, údaje o případných platbách pojistného, údaje o nákladech k zajištění výživy žalovaného a jeho dvou dětí, ani údaje o ostatních výdajích na zajištění základních osobních potřeb žalovaného (např. náklady na ošacení, záliby, jízdné, náklady na pohonné hmoty). Úvěrující subjekt měl dle názoru soudu vyzvat žalovaného, aby konkretizoval své výdaje a tato tvrzení o výdajích doložil (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2022, č. j. 12 VSOL 273/2022-70), což se však nestalo.

22. Banka nikterak nereflektovala ani vysoce zápornou bilanci na bankovním účtu žalovaného, která je patrná jen měsíc před uzavřením inkriminované úvěrové smlouvy (v listopadu 2017 měl žalovaný dle výpisu z účtu celkové výdaje ve výši 618 136 Kč a příjmy ve výši 279 945 Kč). V takovéto situaci, navíc s přihlédnutím k poměrně vysoké výši úvěru, měla být banka dle názoru soudu mnohem obezřetnější a tyto skutečnosti v rámci prověřování úvěruschopnosti žalovaného reflektovat a zjišťovat, proč k záporné bilanci na účtu žalovaného bezprostředně před uzavřením úvěrové smlouvy došlo (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 327/2020) – nestalo se tak. Lze také uvést, že pokud se jedná o takto vysoký úvěr, měly by být parametry prověřování úvěruschopnosti spotřebitele přísnější (viz rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 65 ICm 1178/2021) – v tomto případě však banka obezřetná nebyla a úvěr žalovanému poskytla i přes výše popsané nesrovnalosti ohledně jeho příjmů, přes nezjišťování konkrétních výdajů žalovaného i přesto, že nebyla nijak reflektována záporná bilance na účtu žalovaného, k níž došlo jen měsíc před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy.

23. Soud v tomto kontextu připomíná i to, že ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru na informace, z nichž úvěrující společnost při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí vycházet, klade požadavek spolehlivosti, dostatečnosti a přiměřenosti ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. Tyto zákonem vyžadované informace navíc musí být získány z relevantních nebo vnějších zdrojů. Soud má s ohledem na výše uvedené za to, že spolehlivé a dostatečné údaje o příjmech a výdajích žalovaného a o udržitelnosti příjmů žalovaného pro dobu splácení úvěru úvěrující subjekt ke dni uzavření úvěrové smlouvy neměl.

24. Soud taktéž doplňuje, že dokument s označením „protokol o ověření úvěruschopnosti klienta“, kterým žalobkyně dokládala, že banka úvěruschopnost žalovaného dostatečně prověřila, není datován a není ani podepsán žalovaným. Důkazní hodnota tohoto dokumentu je tedy z hlediska prokázání adekvátního prověřování úvěruschopnosti žalovaného v zásadě nulová, neboť z tohoto dokumentu není patrno, zda byl vůbec pořízen před tím, než byl daný úvěr žalovanému poskytnut – na základě tohoto dokumentu tedy není ani možno uzavřít, že jakékoliv aktivity ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, o nichž je v tomto dokumentu hovořeno, byly provedeny před tím, než byl předmětný úvěr žalovanému poskytnut.

25. Podle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

26. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

27. Podle ust. § 1887 o. z. lze postoupit i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

28. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

29. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

31. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta celková částka ve výši 500 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal k úhradě této částky včetně příslušenství. Žalovaný na základě předmětné úvěrové smlouvy uhradil částku 336 582,29 Kč.

32. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, zejména jeho reálné příjmy a výdaje. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

33. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla úvěrujícím subjektem poskytnuta částka v celkové výši 500 000 Kč, žalovaný pak na základě předmětné úvěrové smlouvy uhradil částku ve výši 336 582,29 Kč. Co do částky 163 417,71 Kč se tak žalovaný na úkor žalobkyně, na kterou pohledávka za žalovaným přešla, ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka za žalovaným přešla, nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru výrokem II. žalobu zamítl.

34. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

35. Vzhledem k tomu, že žalovaný se přes výzvy soudu a doručení předvolánek nedostavil k nařízeným jednáním a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem (v tomto kontextu soud uvádí, že svou absencí při jednáních se žalovaná strana připravila o možnost poučení a výzvy dle ust. § 118a občanského soudního řádu), ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

36. V návaznosti na vše výše uvedené a na citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bylo tedy v souzené věci případné zamítnout i celý nárok žalobkyně na úhradu úroků z prodlení (viz výrok II. tohoto rozsudku) a nepřiznat žalobkyni ani nárok na úrok z prodlení v zákonné výši (žalobkyni tedy byla přisouzena pouze dosud nesplacená část jistiny). Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši by žalobkyni případně svědčil až za období po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci tohoto rozsudku, kterou zdejší soud v tomto řízení stanovil jako pariční lhůtu a zároveň jako okamžik splatnosti dosud nesplacené části jistiny ve výši 163 417,71 Kč.

37. Soud dodává, že vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného nemohlo dojít ani k účinnému uznání závazku z této smlouvy ze strany žalovaného (žalovaný měl uznat peněžitý dluh vůči žalobkyni z titulu předmětné smlouvy o úvěru prostřednictvím dvou plateb učiněných na dluh po zesplatnění úvěru). Je nutné reflektovat, že dluh lze platně uznat jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, která měla být uznána (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1171/2000 ze dne 28. 4. 2002). Pohledávka, která měla být uznána, však v tomto případě platně nevznikla, neboť inkriminovaná úvěrová smlouva je z výše uvedených důvodů absolutně neplatná, k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti (viz také ust. § 588 o.z.). Žalobkyní odkazovaná judikatura (rozhodnutí sp. zn. 32 ICdo 157/2017) pak dle názoru soudu není v souzené věci použitelná, neboť toto rozhodnutí vychází z úpravy obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. Další žalobkyní odkazovaná rozhodnutí pak vůbec nereflektují ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru ani související judikaturu týkající se absolutní neplatnosti úvěrových smluv pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti spotřebitele. Sankce absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti dle názoru soudu slouží i k ochraně slabšího (spotřebitele) a soud má tedy také z tohoto důvodu za to, že nedostatečné prověření úvěruschopnosti a související absolutní neplatnost úvěrové smlouvy nelze zhojit tím, že by byly platby učiněné žalovaným po zesplatnění úvěru vyloženy jako uznání celého zesplatněného dluhu z úvěrové smlouvy, včetně všeho příslušenství.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Poměr úspěchu účastníků řízení je v zásadě stejný, pročež soud právo na náhradu soudních výloh nepřiznal žádnému z účastníků tohoto řízení.