27 Co 114/2020-151

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] s evidovanou adresou pobytu [obec a číslo], [PSČ] [obec], o zaplacení [částka] s příslušenstvím a smluvní pokutou [částka], o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 2. 2020, č. j. 4 C 263/2018-99, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky [částka] s 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 20% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky [částka], potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném nároků z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal [datum]; žalobce následně zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši [částka], který byl vyplacen na účet uvedený ve smlouvě, se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky ve výši 108,84 % (efektivní sazba) ve 48 měsíčních splátkách po [částka] počínaje červnem 2017. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Žalobce rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaný uhradil pouze jednu splátku dne [datum]. V důsledku prodlení žalovaného s placením sjednaných splátek vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo k automatickému zesplatnění úvěru k datu [datum] (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzn. nové jistiny úvěru. Ta činila [částka] (dlužná původní jistina úvěru [částka] a úroky přirostlé ke dni zesplatnění ve výši [částka]), a protože žalovaný nesplnil povinnost uhradit ji nejpozději v den zesplatnění úvěru, vzniklo žalobci právo na smluvní pokutu (bod 6.5 smlouvy) ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení; žalobce uplatnil žalobou nárok na smluvní pokutu ve výši [částka] vypočtenou za období od [datum] do dne vyhotovení žaloby ([datum]). Žalovaný po zesplatnění na dluh ničeho neuhradil. Žalobce se proto žalobou domáhal zaplacení částky [částka] s 8,05% (zákonnými) úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 75,95% úroků (nominální sazba) z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky [částka].

2. V reakci na výzvu soudu žalobce zopakoval, že před uzavřením smlouvy řádně prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka. Z nich vyplynulo, že žalovaný pobíral mzdu [částka], jeho měsíční výdaje činily [částka] a po přičtení rezervy [částka] žalobce stanovil volné zdroje ke splácení ve výši [částka]. Při stanovení výdajů žalobce vycházel ze zákona o životním a existenčním minimu, další výdaje byl povinen uvést žalovaný a v případě, že je zatajil, porušil § 6 o. z. Dále žalobce prověřil, že žalovaný, a ani jeho zaměstnavatel, nebyli v předmětné době evidováni v insolvenčním rejstříku, žalovaný neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Dále žalobce z dodatku pracovní smlouvy ze dne [datum] ověřil, že žalovaný je zaměstnán a mzdu žalovaný doložil výplatními páskami. Žalovaný rovněž předložil souhlas s inkasem ze dne [datum] a vlastnictví účtu prokázal rámcovou smlouvou o finančních službách ze dne [datum].

3. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

4. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci [částka] s 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok) a žalobu zamítl co do [částka] s 8,05% úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 75,95% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky [částka] (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce a uvedl skutková zjištění z provedených důkazů. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (správně [číslo] – pozn. odvol. soudu) dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na základě které žalobce [datum] (správně [datum] – pozn. odvol. soudu) vyplatil žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný uhradil pouze první splátku a z důvodu prodlení s úhradou dalších splátek došlo k zesplatnění úvěru. Soud konstatoval, že smluvní vztah je nutno posuzovat i podle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“) a s ohledem na § 86 a § 87 tohoto zákona se proto zabýval otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Uzavřel, že v projednávané věci žalobce svoji povinnost řádně splnil a vyhověl tak požadavkům zákona. Dále se zabýval posouzením sjednané výše úroků (ve smlouvě dohodnuta sazba 108,84 % a žalobou uplatněny úroky ve výši 75,95 %), a to z hlediska její přiměřenosti a případného rozporu s dobrými mravy. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud označil za rozpornou s dobrými mravy výši úroků přesahující horní hranici úrokových sazeb uplatňovaných bankami téměř čtyřnásobně. Ačkoliv se citovaný rozsudek týkal smlouvy o půjčce, dle názoru soudu prvního stupně lze jeho závěry vztáhnout i na úroky sjednané ve smlouvě o úvěru. Z měnové statistiky [obec] národní banky soud zjistil, že v době uzavření smlouvy o úvěru činila úroková sazba 9,38 % až 11,48 %. Soud připustil, že žalobce čelí vyšší míře rizikovosti při poskytování úvěrů, neboť je poskytuje za méně přísných podmínek než banky, a stejně tak je třeba respektovat zásadu smluvní volnosti stran, nicméně současně je třeba vzít v úvahu, že žalovaný smlouvu uzavíral v pozici spotřebitele, kterému je nutno jako slabší straně poskytnout zvýšenou ochranu. Ujednání o výši úroků proto posoudil jako neplatné, neboť se zjevně příčí dobrým mravům a zjevně narušuje veřejný pořádek. Co do úroků žalobu zcela zamítl. Uvedl, že požadavek žalobce na úroky za dobu po zesplatnění úvěru je rovněž v rozporu s § 122 ZSÚ-III. Podotkl, že neshledal důvod pro moderaci neplatně sjednané výše úroků, když § 1802 o. z. tento postup předvídá pouze pro případy, kdy výše úroků nebyla sjednána a současně se k takovému postupu vyjádřil odmítavě i Soudní dvůr EU (viz např. rozhodnutí ze dne [datum] ve věci C [číslo]). Soud uzavřel, že žalovaným zaplacenou splátku je nutno v celém rozsahu započítat na úhradu jistiny a jako důvodný tak shledal požadavek žalobce na zaplacení částky [částka] (§ 2993 o. z.) s úroky z prodlení v zákonné výši. K nárokům žalobce na smluvní pokutu a náklady spojené s prodlením žalovaného uvedl, že tato ujednání sama o osobě nejsou nepřiměřená, nicméně ve svém souhrnu a v kombinaci s dalšími sankcemi se jedná o sankce nepřiměřeně vysoké, zakládající nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele, neboť žalobce při případném porušení jeho povinností není žádnými sankcemi ohrožen. Dospěl k závěru, že i tato ujednání jsou v rozporu s dobrými mravy a i v tomto rozsahu žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že ve sporu úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly.

5. Proti části II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit [částka] s 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu [částka] a 20% úroky z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka] a dále, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. K částce [částka] doplnil, že zahrnuje částku [částka], tj. úroky přirostlé k jistině ke dni zesplatnění přepočítané na sazbu 20 %, částku [částka] odpovídající rozdílu mezi přiznanou částkou [částka] a původně požadovanou jistinou [částka], smluvní pokutu [částka] a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka]. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně, v zákonných limitech a nebyl dán důvod, aby nebyly alespoň zčásti přiznány. Zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů. Požadovaná sazba úroků je přitom v rámci judikaturního čtyřnásobku (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). Dále žalobce vyzdvihl, že smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. V případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a jejich výše je ovlivněna celou řadou faktorů. Žalobce je proto přesvědčen o platnosti smlouvy o úvěru v celém jejím rozsahu. Dále uvedl, že ujednání o výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním (§ 1813 o. z.), když žalovaný byl se sazbou úroků opakovaně seznámen (předsmluvní formulář, smlouva a oznámení o schválení úvěru). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], 16 VSOL 656/2018. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zná neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se však musel žalovaný dovolat, což neučinil. Z opatrnosti podotkl, že pokud snad soud prvního stupně při posuzování výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků – hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je uvedená databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje.

6. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že žalobce vyplatil žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka] na základě smlouvy o úvěru uzavřené [datum].

9. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSÚ-III“).

10. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Soud prvního stupně hodnotil smlouvu jako platně uzavřenou s tím, že jako příčící se dobrým mravům a tedy absolutně neplatné vyhodnotil ujednání o výši úroků, dohody o smluvních pokutách a náhradě nákladů za prodlení žalovaného. Ve vztahu k otázce, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil tzv. úvěruschopnost žalovaného a zda z výsledku takového posouzení vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného (spotřebitele) úvěr splácet (§ 86 odst. 1 ZSÚ-III), pouze konstatoval, že žalobce svoji povinnost řádně splnil.

13. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalovaného (a nutno dodat, že v posuzovaném případě žalovaný takovou námitku nevznesl), tedy, že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do [datum]), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne [datum] podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 30. 11. 2020, č. j. 27 Co 114/2020-127).

14. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

15. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

16. Odvolací soud za účelem posouzení otázky tzv. úvěruschopnosti žalovaného zopakoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. dokazování listinnými důkazy, které žalobce k této otázce předložil již před soudem prvního stupně, a to kartou klienta, hodnocením klienta, výpisy z databází NRKI a [příjmení], rámcovou smlouvou o finančních službách z [datum], dodatkem [číslo] k pracovní smlouvě datovým [datum], výplatními páskami, historií transakcí na účtu žalovaného vedeného u [právnická osoba] a příkazem k povolení inkasa ze dne [datum].

17. Z karty klienta ke smlouvě [číslo] vyplývá, že žalovaný na úhradu dluhu zaplatil (vkladem v hotovosti) pouze dne [datum] první splátku ve výši [částka]. V listině – hodnocení klienta ze dne [datum] ke smlouvě [číslo] je uveden souběh se smlouvou [číslo]. Dále je zde uveden příjem žalovaného ze zaměstnání ve výši [částka] (jedná se o jediný příjem) a celkové výdaje [částka] (životní minimum [částka], splátky žalobci [částka] a bydlení 2 000). Dále je mezi výdaje žalovaného započtena i rezerva ve výši [částka] a na základě těchto údajů byly volné zdroje žalovaného stanoveny částkou [částka]. V listině je dále uvedeno, že žalovaný je od [datum] zaměstnán u společnosti [právnická osoba], [obec], má uzavřenu pracovní smlouvu na dobu neurčitou a neběží mu výpovědní lhůta. K dosaženému vzdělání byl ve formuláři označen„ výuční list“ a k formě bydlení„ pronájem“. Na listině je dále rukou psaná poznámka„ inkaso nedoloženo“. Dle výpisu záznamů z registru [příjmení] ze dne [datum] nebyly u žalovaného evidovány žádné dlužné částky po splatnosti. Z výpisu z databáze nebankovního registru klientských informací (NRKI) se podává, že žalovanému byl přidělen příznak 14, tj. klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti. Dne [datum] žalovaný uzavřel s [právnická osoba], [obec a číslo], rámcovou smlouvu o finančních službách, na jejímž základě mu byl od [datum] veden základní účet č. [bankovní účet]. Podle dodatku [číslo] datovaného [datum] k pracovní smlouvě ze dne [datum] se pracovní smlouva mění tak, že se sjednává na dobu určitou do [datum]. Zaměstnavatelem je společnosti [právnická osoba], sídlem [adresa]. Z výplatních pásek se podává, že žalovaný měl čistou mzdu za leden 2017 ve výši [částka] (po odečtení stravného [částka]), za únor 2017 čistou mzdu ve výši [částka] (po odečtení stravného [částka]) a za duben 2017 čistou mzdu [částka] (po odečtení stravného [částka]). Podle historie transakcí na osobním účtu vedeném [právnická osoba] ([číslo]) byla na tento účet v únoru 2017 připsána od zaměstnavatele částka [částka] (a od téhož zaměstnavatele částka [částka]), dne [datum] od zaměstnavatele částka [částka] (a od téhož zaměstnavatele částka [částka]) a dne [datum] částka [částka] (a od téhož zaměstnavatele částka [částka]). Dne [datum] žalovaný podepsal příkaz k povolení inkasa s účinností od [datum] z účtu [číslo] s tím, že maximální limit zadávaného inkasa činí [částka]. Číslo účtu příjemce platby bylo uvedeno [bankovní účet] (jedná o číslo účtu, z něhož žalobce vyplatil žalovanému sjednaný úvěr).

18. Po provedení těchto důkazů poučil odvolací soud žalobce, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně a má za to, že tyto důkazy neprokazují, že by před uzavřením smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, ani to, že na základě těchto listin bylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a že tedy nemůže být se žalobou úspěšný.

19. Žalobce k prokázání splnění podmínek daných § 86 odst. 1 ZSÚ-III již žádné další důkazy nenavrhl.

20. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce si od žalovaného vyžádal pouze doklady prokazující jeho příjem, nikoliv však doklady prokazující jeho výdaje. Částku výdajů žalovaného uváděnou ve formuláři„ hodnocení klienta“ toliko ve výši odpovídající životnímu minimu neshledává odvolací soud odpovídající reálným potřebám. Stejně tak částku na bydlení ve výši [částka] považuje odvolací soud za neúměrně nízkou, a to i s přihlédnutím k tomu, že se má jednat o bydlení nájemní. Navíc k prokázání tohoto výdaje, který je nutno považovat za výdaj významný, žalobce neměl od žalovaného předloženo ničeho. Nedostatečné prověřování výdajů žalovaného je pak zřejmé o to více, kdy z databáze NRKI vyplynulo, že žalovaný je novým klientem. Navíc v listině„ hodnocení klienta“ je uvedeno, že žalovaný nemá sjednán pracovní poměr na dobu určitou, naproti tomu z doloženého dodatku [číslo] k pracovní smlouvě vyplývá, že pracovní poměr byl sjednán pouze do [datum]. Přitom ve smlouvě o úvěru se žalovaný zavázal uhradit 48 splátek (tzn. 4 roky) počínaje červnem 2017 a sjednaný pracovní poměr tak pokrývá cca polovinu předpokládané doby úvěrového vztahu. Nadto není zřejmé, na jaký účet byla mzda žalovanému vůbec vyplácena, neboť z historie transakcí na účtu nelze dovodit, že by se jednalo o účet žalovaného. Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nebyl dostatečný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného - spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr tedy žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Žalobci tak v rámci řízení nemohlo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou žalovanému vyplatil, případně navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení).

21. Odvolací soud s ohledem na svůj závěr nedoplňoval dokazování listinami předloženými žalobcem spolu s odvoláním, a to to informacemi ČNB o zápůjčních úrokových sazbách na trhu, dopisem ČNB z [datum] (sp. zn. Sp [číslo]), zprávou [právnická osoba], z [datum], zprávou [právnická osoba] (sp. zn. EQ/021585), ani vyjádřením znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], z [datum].

22. Vzhledem k výše uvedenému odvolacího soud (byť z jiných důvodů) rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky [částka] s 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 20% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky [částka], a ve III. výroku dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému v průběhu odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.

Poučení