28 C 298/2023 - 38

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] pro zaplacení 122 243,33 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě do 1 měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku částku 94 055 Kč.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 28 188,33 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 21 477,52 Kč, s úrokem 15 % ročně z částky 119 779,57 Kč za období od 29. 8. 2023 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 098,06 Kč za období od 8. 6. 2023 do 28. 8. 2023 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 122 243,33 Kč ve výši 15 % ročně za období od 29. 8. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 20 343,65 Kč, a to ve lhůtě do 1 měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne 28. 8. 2023, domáhala na žalovaném zaplacení částky 122 243,33 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného revolvingového úvěru. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 14. 6. 2022 smlouvou o revolvingovém úvěru č. [hodnota], jejíž součástí byly též úvěrové podmínky žalobkyně a její sazebník poplatků. Žalovaný byl oprávněn čerpat revolvingový úvěr prostřednictvím kreditní karty co do výše sjednaného úvěrového rámce, který činil 120 000 Kč. Žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky opakovaně, a to co do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce. Žalovaný se pak uzavřením smlouvy zavázal takto poskytnutý úvěr žalobkyni vrátit a zaplatit za poskytnutý úvěr úroky. Z důvodu, že žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, došlo dne 24. 5. 2023 k zesplatnění úvěru a žalovaný byl vyzván k zaplacení celé nesplacené jistiny s příslušenstvím. Žalobkyně požadovala taktéž zaplacení nákladů spojených se zasíláním upomínacích dopisů, zaplacení pojistného (poplatků za pojištění) a zaplacení smluvních pokut za prodlení žalovaného se splácením jednotlivých splátek úvěru.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 20. 11. 2023, č. j. 28 C 298/2023-15, aby doplnila tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a označila k nim důkazy, v podání ze dne 12. 12. 2023 uvedla, že statistický model prováděný prostřednictvím monitoringů kreditního skóre žalovaného, zajištěný oddělením úvěrových rizik žalobkyně, považuje žalobkyně ve vztahu ke svým zákonným povinnostem za dostatečné splnění povinnosti k ověření úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně za účelem prevence předlužení klienta zajistila kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (dále jen „MLS“), a to jak na samotného žalovaného, tak na jeho domácnost. Prostřednictvím výpočtu MLS žalobkyně ověřuje, zda měsíční příjmy a výdaje žadatele (v tomto případě žalovaného) skutečně umožňují splácet částku odpovídající splátce úvěru dle aktuálně posuzované žádosti. Oba údaje o MLS, tedy jak za žadatele, tak za jeho domácnost, se porovnají, a využije se ten, který je nižší. Žalobkyně uvedla, že existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizuje lustrací v externích registrech NRKI, CEE a ISIR, s jejichž pomocí jsou shromažďována data – klientské informace, jako je např. existence závazků, jejich výše, historická platební morálka klienta. Žalobkyně uvedla, že provedla lustraci žalovaného v registrech NRKI, CEE, ISIR, přičemž dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem „klient v NRKI NALEZEN“. Dotazy do registrů CEE a ISIR byly provedeny s výsledkem „v registru nenalezen“. Žalobkyně uvedla, že si dále vyžádala výpis z bankovního účtu žalovaného za měsíce 15. 3. 2022 do 14. 6. 2022 pro ověření jeho příjmů a výdajů, ze kterých žalobkyně zjistila, že žalovaný je zaměstnán ve spol. [Anonymizováno] s tím, že z jeho výpisu z účtu jsou patrné opakující se platby v jeho prospěch, potvrzující to, že je žalovaný v této společnosti zaměstnán. Tento výpis z účtu žalovaného žalobkyně doložila. Zbývající MLS žalovaného stanovila žalobkyně na částku 8 422 Kč, zbývající MLS jeho domácnosti pak na částku 6 263 Kč. Žalobkyně při těchto výpočtech vycházela z příjmu ve výši 28 000 Kč měsíčně, který žalovaný deklaroval dle karty klienta. Výdaje žalovaný deklaroval ve výši 18 000 Kč a příjmy ostatních členů domácnosti ve výši 15 000 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na předmětný úvěr v období od 1. 7. 2022 do 20. 1. 2023 uhradil celkovou částku 25 945 Kč. Žalobkyně odkázala i na kartu klienta, úvěrovou zprávu, splátkový kalendář a metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta, přiloženou již k žalobnímu návrhu.

4. Z provedených listinných důkazů: Listina označená jako „potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“, datováno 28.8.2023, Dokument nazvaný jako „posouzení úvěruschopnosti klienta“, bez datace, Úplný výpis z obchodního rejstříku žalobkyně, Poštovní podací arch ze dne 16.6.2023, Úvěrová smlouva č. [hodnota], Úvěrové podmínky k revolvingovému úvěru platné od 2.5.2022, Výpis čerpání splátek a úhrad ohledně č. úvěrové smlouvy [Anonymizováno], Poštovní podací arch ze dne 25.5.2023, Výzva ke splacení celého úvěru, datována 24.5.2023, Předžalobní výzva plnění, datována 15.6.2023, přehled pohybu na účtech, č. účtu [č. účtu], úvěrová zpráva žalovaného, kód: [Anonymizováno], bez datace soud zjistil tento skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí:

5. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 14. 6. 2022 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše sjednaného úvěrového rámce, který dle hlavičky splátkového kalendáře nakonec činil 120 000 Kč, s minimální výší měsíční splátky 2,696 % z úvěrového rámce a s roční úrokovou sazbou ve výši 26,88 % (v samotné smluvní dokumentaci je pak uveden úvěrový rámec toliko ve výši 120 000 Kč). Smluvní strany si dále sjednaly účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním na částku 100 Kč za měsíc vymáhání (s možností změny podle reálných nákladů vstupujících do kalkulace), smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě, že výše dlužné splátky bude nižší než 500 Kč, mohla žalobkyně účtovat smluvní pokutu maximálně do výše této dlužné částky), jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a pojistného, maximálně však 0,1% denně z dlužné částky, a taktéž úrok z prodlení ve výši dle platného nařízení vlády.

6. Z tiskopisu smlouvy je patrné, že žalovaný žalobkyni sdělil, že je rozvedený, se středoškolským vzděláním a čistým měsíčním příjmem 28 000 Kč a že příjem ostatních členů jeho domácnosti činí 15 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že žije v podnájmu a nevyživuje žádné dítě. V úvěrové kartě žalovaného je pak uvedena výše příjmu žalovaného ve výši 28 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 15 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti ve výši 18 000 Kč a vedlejší příjem žalovaného ve výši 6 000 Kč. Žalovaný byl dle úvěrové karty v dané době rozvedený. Žalovaný byl ze strany žalobkyně lustrován v externích registrech, v žádném neměl negativní záznam. Dle listiny označené jako potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“ ze dne 28. 8. 2023 došlo k lustraci žalovaného v různých registrech (MVČR, CEE, ISIR, JAP_PUJCKA a NRKI a to bez negativního výsledku).

7. Dle úvěrové zprávy měl žalovaný v době uzavření úvěrové smlouvy se žalobkyní 5 dalších aktivních úvěrových produktů, které splácel (3 splátkové, 1 nesplátkový a 1 z kreditní karty). Celkové měsíční splátkové zatížení žalovaného dle úvěrové zprávy činilo částku 11 559 Kč. Z úvěrové zprávy dále vyplývá, že poskytnutí 3 dalších úvěrových produktů bylo žalovanému odmítnuto.

8. Zbývající MLS žalovaného stanovila žalobkyně na částku 8 422 Kč, zbývající MLS jeho domácnosti pak na částku 6 263 Kč. Žalobkyně při těchto výpočtech vycházela z příjmu ve výši 28 000 Kč měsíčně, který žalovaný deklaroval dle karty klienta. Výdaje žalovaný deklaroval ve výši 18 000 Kč a příjmy ostatních členů domácnosti ve výši 15 000 Kč (viz Dokument nazvaný „posouzení úvěruschopnosti klienta“).

9. Dle předloženého výpisu z účtu č. [hodnota] žalovanému v květnu 2022 přišla na účet částka 128 268 Kč. Ve výpisu se opakují platby od spol. [Anonymizováno], ale i dalších právnických i fyzických osob. Za květen 2022 žalovaný utratil na výdajích částku mírně přesahující 138 372 Kč. Tato spíše záporná finanční bilance je na bankovním účtu žalovaného patrná i v měsících předcházejících.

10. Dle výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaný čerpal celkovou částku 126 125,70 Kč. Celkem žalovaný na základě předmětné úvěrové smlouvy žalobkyni dle tohoto výpisu zaplatil částku ve výši 25 945 Kč. Dne 24. 5. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného dopisem k úhradě dluhu z úvěru, a to nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy. Žalovaný byl zároveň vyrozuměn o zesplatnění úvěru. Výzva byla žalovanému odeslána dne 25. 5. 2023. Žalovaný však neuhradil ničeho, a tak jej žalobkyně k úhradě vyzvala znovu, tentokrát prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne 15. 6. 2023. Žalovaný však ani přesto neuhradil ničeho.

11. Žalobkyně tak podanou žalobou po žalovaném požaduje zaplacení nesplacené jistiny ve výši 119 779,57 Kč spolu s náklady spojenými se zasíláním upomínacích dopisů, pojistným (poplatky za pojištění) a smluvní pokuty za prodlení žalovaného se splácením jednotlivých splátek úvěru.

12. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

13. Žaloba je důvodná pouze zčásti.

14. Mezi účastníky řízení byla uzavřena úvěrová smlouva ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky. Žalovaný čerpal předmětný úvěr prostřednictvím kreditní karty do výše sjednaného úvěrového rámce a zavázal se jej hradit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení.

15. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

18. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

20. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

21. Soud připomíná, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky jeho platební neschopnosti, ale zprostředkovaně také společnost jako celek před negativními vlivy způsobenými exekučním a insolvenčním zatížením populace a taktéž pozici věřitelů samých, neboť snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Takové posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je přitom věřitel povinen provádět dle § 75 ZSÚ s odbornou péčí, tedy zejména řádně posuzovat osobní a majetkové poměry spotřebitele – žadatele o úvěr z hlediska jeho schopnosti úvěr splácet, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a dalších okolností, které by mohly mít vliv na řádné splácení úvěru. Dostatečnými tedy nejsou informace získané pouze od spotřebitele, ale je nutné v rámci odborné péče údaje, které dlužník uvedl, ověřit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. Věřitel je povinen využívat rovněž veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. již výše odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39).

22. Soud připomíná, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky jeho platební neschopnosti, ale zprostředkovaně také společnost jako celek před negativními vlivy způsobenými exekučním a insolvenčním zatížením populace a taktéž pozici věřitelů samých, neboť snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Takové posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je přitom věřitel povinen provádět dle § 75 ZSÚ s odbornou péčí, tedy zejména řádně posuzovat osobní a majetkové poměry spotřebitele – žadatele o úvěr z hlediska jeho schopnosti úvěr splácet, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a dalších okolností, které by mohly mít vliv na řádné splácení úvěru. Dostatečnými tedy nejsou informace získané pouze od spotřebitele, ale je nutné v rámci odborné péče údaje, které dlužník uvedl, ověřit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. Věřitel je povinen využívat rovněž veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. již výše odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. [spisová značka])

23. Jak bylo naznačeno, soud je povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy došlo k lustraci žalovaného v různých registrech (MVČR, CEE, ISIR, JAP_PUJCKA a NRKI a to bez negativního výsledku), a že žalovaný před uzavřením smlouvy deklaroval ve vztahu k žalobkyni údaje o výši svých příjmů a příjmů zbytku domácnosti, jakož i další údaje o své finanční situaci, včetně údajů o jeho výdajích. Žalobkyně však nedoložila v zásadě žádné důkazy, které by potvrzovaly reálnou majetkovou situaci žalovaného ke dni sjednání předmětného úvěru, nebo důkazy, z nichž by bylo patrno, že byly údaje sdělené žalovaným ze strany žalobkyně jakýmkoliv způsobem ověřovány.

24. Předně nelze přehlédnout, že žalobkyně předložila k důkazu kartu klienta (žalovaného, viz dokument označený jako „potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“ ze dne 28. 8. 2023), ve které jsou sice deklarovány údaje o finanční situaci žalovaného, avšak tato listina není žalovaným podepsána a je navíc datována 28. 8. 2023, tedy více než rok poté, co byla uzavřena předmětná úvěrová smlouva. V kartě klienta je navíc ze strany žalobkyně operováno s údaji, které měl žalovaný uvést v žádosti o úvěr – ani žádost žalovaného o úvěr však soudu doložena nebyla (přes výzvu danou při jednání konaném dne 19. 2. 2024; tato žádost o úvěr pak ani nebyla označena k důkazu) a není tedy patrno, zda žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného (které je navíc nedostatečné) vůbec vycházela z tvrzení, která žalovaný do žádosti o úvěr obsáhnul (zejména ve vztahu k jeho výdajům, o nichž není žádná zmínka ani v úvěrové smlouvě). Doložena byla toliko úvěrová smlouva, ve které žalovaný uvedl, že výše jeho příjmu činí 28 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 15 000 Kč a že jeho vedlejší příjem činí 6 000 Kč. K výdajům žalovaného není ve smlouvě uvedeno ničeho. Dokument nazvaný „posouzení úvěruschopnosti klienta“ pak taktéž není datován a není žalovaným podepsán – není tedy vůbec prokázáno, zda byly jakékoliv interní propočty žalobkyně, jejichž prostřednictvím byla úvěruschopnost žalovaného vyhodnocována, realizovány před tím, než byl úvěr poskytnut.

25. Žalobkyně dle názoru soudu rezignovala na řádné ověření tvrzení žalovaného o jeho příjmech, které jsou pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného zásadní. Z výpisů z účtu žalovaného sice vyplývají platby ve prospěch žalovaného od společnosti [Anonymizováno], kterou žalovaný označil jako svého zaměstnavatele, avšak žalobkyně nikterak nezkoumala, zdali je žalovaný u této společnosti skutečně v pracovním poměru (nebyly vyžádány ani výplatní pásky, ani pracovní smlouva) a zdali se nejedná např. toliko o pracovní poměr na dobu určitou, u něhož se může nedlouho po uzavření úvěrové smlouvy jednoduše vytratit stabilita a udržitelnost příjmu z takového pracovního poměru plynoucího. Vyhodnocení, zdali bude mít spotřebitel zajištěný příjem na alespoň po větší část doby, po kterou bude úvěr splácet, je tedy dle názoru soudu poměrně stěžejní, zejména v situaci, kdy se jedná o úvěr opakovaně čerpaný prostřednictvím kreditní karty (k tomu srov. rozhodnutí ČNB ze dne 5. 1. 2022, č. j. 2022/1633/570, sp. zn. Sp/2020/100/573; dále srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2022, č. j. 27 Co 114/2020-151).

26. S ohledem na skutečnost, že žalobkyni bylo ke dni poskytování úvěru dále známo, že žalovaný měl ke dni předmětné žádosti o úvěr aktivních celkem pět dalších úvěrových produktů a že mu byly další 3 žádosti o úvěrové produkty odmítnuty, měla být žalobkyně při vyhodnocování úvěruschopnosti žalovaného dle názoru soudu obzvláště obezřetná, neboť existovaly indicie o tom, že žalovaný není schopen fungovat bez opakovaného čerpání úvěrů, a že některé instituce již žalovanému dokonce v poslední době odmítly úvěrový produkt poskytnout – i vzhledem k tomuto poznatku bylo tedy velmi diskutabilní, zda bude žalovaný schopen inkriminovaný úvěr splácet, a jím tvrzené údaje o čistých příjmech a výdajích měly být řádně ověřeny (což se nestalo). Zjištění reálné výše příjmů žalovaného, stejně jako zjištění ohledně případného vlastnictví movitých a nemovitých věcí žalovaným, by s ohledem na množství dluhů žalovaného poskytlo žalobkyni představu o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Na řádné zjištění a prověření těchto skutečností před schválením úvěru žalovaného však žalobkyně rezignovala, a to i přesto, že žalobkyně měla jasné povědomí o množství a výši již existujících závazků žalovaného a také přesto, že měla k dispozici výpis z účtu žalovaného.

27. Reálné výdaje žalovaného pak úvěrující společnost v rámci posouzení úvěruschopnosti nereflektovala a neprověřovala v zásadě vůbec. Předně nebyla nijak ověřena výše nájemného, které žalovaný musel platit, neboť v úvěrové smlouvě je uvedeno, že žalovaný deklaroval, že bydlí v podnájmu (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Co 244/2021). Ze strany žalobkyně nebyla vyžádána ani žádná specifikace výdajů žalovaného souvisejících s bydlením (např. údaje o SIPO platbách dokládající výdaje související s náklady na bydlení pak může zcela běžně předkládat jakýkoliv spotřebitel – viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 75 Co 207/2021). Žalobkyně měla výdaje žalovaného prověřit a vyzvat žalovaného, aby své výdaje doložil, což neučinila (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2022, č. j. 12 VSOL 273/2022-70). Soud opakuje, že v úvěrové smlouvě navíc žalovaný žádné výdaje nedeklaruje vůbec, a že v dokumentu nazvaném „potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“ ze dne 28. 8. 2023 jsou sice deklarovány údaje o výdajích žalovaného ve výši 18 000 Kč měsíčně, avšak tento dokument není žalovaným podepsán a je datován více než rok po uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Lze tedy uzavřít, že nebylo vůbec prokázáno (přes výzvu soudu danou při jednání konaném dne 19. 2. 2024, aby žalobkyně doložila žádost o úvěr, ze které mají údaje deklarované žalovaným o jeho příjmech vyplývat), že by žalobkyně žalovaného vyzvala k tomu, aby své výdaje před uzavřením úvěrové smlouvy podrobněji specifikoval.

28. Soud poukazuje také na to, že žalovaný měl v době před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy na svém bankovním účtu zápornou měsíční finanční bilanci (viz bod 9. tohoto odůvodnění) – soud v tomto kontexte akcentuje, že žalobkyně nijak nereflektovala záporný zůstatek na účtu žalovaného a blíže nezkoumala, proč k němu v době bezprostředně před uzavřením úvěrové smlouvy došlo (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2022, sp. zn. 27 Co 327/2020, nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2022, č. j. [spisová značka]).

29. Soud má v návaznosti na výše uvedené za to, že žalobkyně v době uzavírání smlouvy, tj. ke dni 14. 6. 2022, nedisponovala dostatečně ověřenými informacemi o reálných příjmech a výdajích žalovaného. Žalobkyně po žalovaném před uzavřením smlouvy ze dne 14. 6. 2022 nepožadovala prakticky žádných listin potvrzujících jeho reálnou finanční situaci a vycházela pouze ze sdělení žalovaného (na něž se spolehla) a ze svého (blíže nespecifikovaného) statistického modelu. Z předloženého výpisu z účtu žalovaného žalobkyně při hodnocení finanční situace žalovaného očividně nevycházela, neboť při svých výpočtech pracovala se zcela jiným údajem o výdajích žalovaného, nežli vyplývajícím z předmětného výpisu – jen v květnu 2022 žalovaný utratil částku mírně přesahující 138 372 Kč, která výrazně převyšuje částku 18 000 Kč, s níž v rámci výdajů žalovaného operovala žalobkyně. Žalobkyně pak tyto nesrovnalosti mezi sumou výdajů zjištěnou z výpisů z účtu žalovaného a mezi výdaji ve výši 18 000 Kč, s nimiž pracovala při svých výpočtech, v rámci prověřování úvěruschopnosti žalovaného vůbec nezohlednila, ačkoliv se tak mělo zcela určitě stát (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 75 Co 20/2021). Soud pokládá takovýto proces ověření úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného) za nedostačující a nevyhovující výše popisovaným judikaturním a legislativním kritériím.

30. I pokud by měl soud akceptovat, že příjem žalovaného ve sledované době skutečně dosahoval částky 34 000 Kč a že jeho výdaje byly 18 000 Kč, při zohlednění dosavadního splátkového zatížení žalovaného ve výši 11 559 Kč a nové splátky ve výši 3 240 Kč měsíčně (2,7 % ze 120 000 Kč) by DSTI index v případě žalovaného dosahoval hodnoty 43,53 %, tj. hodnoty vyšší, nežli jaká je hodnota doporučovaná ze strany ČNB [jedná se o hodnotu max. 40 % - viz DSTI – Zvládnu splácet? - Česká národní banka (cnb.cz)]. V takovém případě (navíc s přihlédnutím k tomu, že žalovaný již v době poskytnutí předmětného úvěru splácel 5 jiných úvěrových produktů a další 3 mu byly v poslední době odmítnuty) bylo adekvátní postupovat při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vysoce obezřetně, avšak to se nestalo.

31. Dle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Dle § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

33. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

34. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání této věci. Podle čl. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí, že není-li stanoveno jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Žalovaný má bydliště na území České republiky, proto má zdejší soud pravomoc k rozhodnutí tohoto sporu. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž rozhodným právem je právo české.

35. Soud má za prokázané, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému vyplacena celková částka ve výši 126 125,70 Kč. Celkem žalovaný na základě předmětné úvěrové smlouvy žalobkyni zaplatil částku ve výši 25 945 Kč (žalovaný tyto skutečnosti, vyplývající z předložených důkazů, nijak nesporoval).

36. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z prodlení a smluvní úroky (nebo jakékoliv další akcesorické nároky). V důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy žalobkyni dosud nevzniklo ani právo požadovat po žalované jakékoliv zákonné příslušenství z částky, o kterou se žalovaný na její úkor obohatil (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

37. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 126 125,70 Kč, žalovaný žalobkyni uhradil částku ve výši 25 945 Kč. Co do částky 100 180,70 Kč se tak žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby v souladu s ust. § 2993 o.z. dosud nevydanou část jistiny ve výši 100 180,70 Kč vrátil žalobkyni. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl (chybu v počtech, kterou soud ve výpočtech plnění přiznaného a zamítnutého učinil při vyhlášení tohoto rozsudku, soud napravil opravným usnesením ze dne č. j. 28 C 298/2023-44).

38. Na tomto místě soud dodává, že žalobkyní odkazovaná judikatura hovořící o výkladu smluv ve prospěch jejich platnosti a zachování autonomie vůle se v tomto případě dle názoru soudu nemůže uplatnit, a to s ohledem na výše citovanou judikaturu vykládající zákon o spotřebitelském úvěru a Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008. Soud také doplňuje, že přesto, že spotřebitel eventuálně při sjednávání úvěru zamlčí některé údaje o své finanční situaci, nelze se odvolávat na ust. § 6 o. z. (viz rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020-167).

39. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

40. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti). V návaznosti na vše výše uvedené a na citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bylo tedy v souzené věci případné zamítnout i celý nárok žalobkyně na úhradu úroků z prodlení (viz výrok II. tohoto rozsudku) a nepřiznat žalobkyni ani nárok na úrok z prodlení v zákonné výši (přiznána tedy byla pouze dosud nesplacená část jistiny). Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši by žalobkyni případně svědčil až za období po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci tohoto rozsudku, kterou zdejší soud v tomto řízení stanovil jako pariční lhůtu a zároveň jako okamžik splatnosti dosud nesplacené části jistiny ve výši 100 180,70 Kč.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení v částce 20 343,65 Kč, přičemž tato částka představuje 63,9 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81,95 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 18,05 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 890 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 122 243,33 Kč sestávající z částky 6 020 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 010 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 6 020 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 6 020 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 22 270 Kč ve výši 4 676,70 Kč. Při výpočtu nákladů řízení soud vycházel z toho, že žalobkyni bylo přisouzeno 100 180,70 Kč a že žalovaný byl úspěšný co do částky 22 062,63 Kč. (chybu v počtech, kterou soud ve výpočtech plnění přiznaného a zamítnutého učinil při vyhlášení tohoto rozsudku, soud napravil opravným usnesením ze dne č. j. 28 C 298/2023-44, přičemž při výpočtu nákladů řízení již soud v rámci písemného vyhotovení tohoto rozsudku vycházel z částek v tomto opravném usnesení uvedených).

42. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za podání ze dne 12. 12. 2023, neboť v něm uvedená argumentace mohla a měla být obsažena již v samotné žalobě.

43. Povinnost nahradit soudní výlohy k rukám advokáta žalobkyně byla žalovanému uložena dle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.