22 Co 244/2021- 92

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeš a soudkyň JUDr. Radky Zahradníkové, Ph.D. a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o zaplacení 11 550 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 8. 2021, č. j. 13 C 133/2021 - 65 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 655 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 550 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 738 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání s odůvodněním, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že řádně nezkoumala úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně. Při posuzování úvěruschopnosti žadatele postupovala v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když vycházela z informací a podkladů získaných od právního předchůdce žalobkyně, přičemž prostřednictvím předložení výplatních pásek, nájemní smlouvy, pracovní smlouvy, SIPA atd. tyto informace ověřila. Skutečnost, že toto reálné ověření proběhlo, následně z důvodu důkazní jistoty, zaznamenala žalovaná do smluvní dokumentace. Vzhledem k nízké výši poskytnutého spotřebitelského úvěru žalovaná informace a podklady předložené právním předchůdcem žalobkyně považovala za dostatečné a nepožadovala po právním předchůdci žalobkyně předložení dalších podkladů. Z uvedeného prověření úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně vyplynul disponibilní zůstatek v měsíční výši 15 950 Kč, který žalovaná vyhodnotila jako dostačující pro poskytnutí předmětného úvěru. Žalovaná má za to, že v dané věci je chybně ztotožňována povinnost soudu ex offo zkoumat, zda úvěrující společnost řádně zkoumala úvěruschopnost příjemce úvěru a absolutní zbavení příjemce úvěru povinnosti tvrzení, potažmo důkazní. Žalovaná nerozporovala povinnost soudu zkoumat prověření úvěruschopnosti z úřední povinnosti i bez odpovídající námitky úvěrovaného, v rámci předmětných sporů je však dle jeho názoru dlouhodobě tato povinnost soudu nezákonně rozšířena tak, že dlužníka jako stranu sporu nestíhá prakticky vůbec žádná povinnost tvrzení a důkazní. V praxi tak dochází k situacím, kdy je ex offo zkoumán postup úvěrující společnosti, následně však už není žádným způsobem zkoumáno, zda v dané věci nedošlo k případu, kdy informace zjištěné úvěrujícím byly zjištěny dostatečně, v celém jejich rozsahu, tj. zda informace zjištěné úvěrujícím odpovídají skutečnosti. V případě, kdy informace zjištěné v rámci procesu prověření úvěruschopnosti odpovídají reálné situaci osoby úvěrované, pak je tato skutečnost sama o sobě důkazem o tom, že byla úvěruschopnost prověřena řádně. Pokud má být naplněn smysl a účel zákonné úpravy, je třeba ke stranám sporu přistupovat spravedlivě a nikoli jednostranně nad rámec ochrany poskytnuté úvěrovanému jako spotřebiteli. Tato ochrana je vyjádřena právě povinností soudu zkoumat prověření úvěruschopnosti z úřední povinnosti, v rámci tohoto zkoumání musí však být dotázán i úvěrovaný na skutečné poměry v rozhodné době tak, aby bylo možné výsledek posuzovacího procesu poměřit právě reálným stavem. Není-li v takovém případě reálný stav zkoumán, dochází k situaci, kdy je úvěrující sankcionován neplatností smluvního vztahu na základě nezjištění skutečnosti, která v reálu vůbec nemusela nastat. Je-li tak úvěrujícímu kladeno k tíži, že nezjistil některé aspekty výdajové stránky úvěrovaného, je třeba tyto konkretizovat. V opačném případě je úvěrující poškozen na svých právech kvůli skutečnosti, která nenastala, je tedy sankcionován za neexistenci negativní skutečnosti. V daném konkrétním případě navíc byla smlouva ze strany právního předchůdce žalobkyně naplněna, úvěr byl splacen a nedostatek úvěruschopnosti tak nebyl naplněn. Soud prvního stupně se v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádává se skutečností, že s ohledem na splacení předmětného úvěru nebyl v dané věci nikterak ohrožen zájem na ochraně společnosti před jejím nadměrným zadlužováním, tedy před vznikem případných v budoucnu vzniklých pohledávek. Rozhodnutí ve věci musí zobrazovat daný skutkový stav a nelze jej v žádném případě odůvodnit hypotetickou preventivní funkcí za účelem ochrany dalších věřitelů. V rámci soudního řízení je pak nezbytné zachovat rovnost stran týkající se jejich povinnosti tvrzení a důkazní. Tato podmínka řízení a splnění zásad spravedlivého procesu však v dané věci nebyly naplněny. Soud prvního stupně se omezil pouze na konstatování výčtu listin, které právní předchůdce žalobkyně při sjednání úvěru doložil, nijak však nezkoumal skutečný dopad ne/zjištěných skutečností na práva a oprávněné zájmy stran smlouvy. Závěrem žalovaná namítla nesprávnost posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Navrhla proto, aby byla žaloba zamítnuta.

3. Žalobkyně k odvolání uvedla, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalovaná si při posouzení úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně nepočínala s odbornou péčí, porušila své povinnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva o spotřebitelském úvěru je tak absolutně neplatná. Odkázala na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 21 Co 51/2021 a uvedla, že má právo na legitimní očekávání, aby v její věci a ve věci stejné žalované bylo rozhodnuto obdobně.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne [datum] žalobkyně podala proti žalované žalobu na zaplacení částky 11 550 Kč s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně, [jméno] [příjmení], [datum narození] (dále také jen„ právní předchůdce žalobkyně“), uzavřela smlouvu [číslo] o poskytnutí finančních prostředků ve výši 15 000 Kč. Žalovaná nesplnila povinnost řádného zkoumání úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně, který na předmětnou smlouvu zaplatil žalované celkem částku 26 550 Kč. Žalovaná částka je tak bezdůvodným obohacením žalované s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru [číslo]. Dále namítala rozpor s dobrými mravy v části sjednaného úroku ve smlouvě o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou ze dne [datum]. Žalované byla tato skutečnost sdělena současně s předžalobní výzvou ze dne [datum].

6. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s odůvodněním, že sjednaný úrok ve smlouvě o úvěru činil částku 5 250 Kč, což představuje cca 35 % ze zapůjčené částky v absolutní hodnotě bez zohlednění času. Úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně zkoumala řádně, kdy veškerý postup při posuzování byl zaznamenán ve smluvní dokumentaci a tato skutečnost byla potvrzena žadatelem i zástupcem žalované v protokolu či evidenční kartě, jenž byl vypracován jakožto důkaz reálného posouzení úvěruschopnosti. Vycházela z podkladů získaných od právního předchůdce žalobkyně, tj. výplatních pásek, nájemní smlouvy, pracovní smlouvy, SIPA atd. Reálné ověření pak bylo zaznamenáno ve smluvní dokumentaci. Výši příjmů i výdajů a strukturu jejich zdrojů na základě těchto předložených dokladů ověřila. Právní předchůdce žalobkyně byl v předmětné době svobodný, s dosaženým základním vzděláním, bydlel v nájmu, nebyl vlastníkem nemovitosti, vlastnil motorové vozidlo, zaměstnán u [právnická osoba] a.s. v plném pracovním úvazku s čistou měsíční mzdou 27 000 Kč Měsíční náklady na nájemné a inkaso činily částku 10 000 Kč, měsíční výdaje na úvěr poskytnutý žalovanou činily 2 000 Kč, další výdaje domácnosti (potraviny, drogerie, ošacení) činily měsíčně částku 5 500 Kč, výdaje na jiné úvěry částku 1 800 Kč (Českomoravská stavební spořitelna). Disponibilní částka tak činila 7 700 Kč. Sjednaná splátka (v součtu 4 týdenních splátek ve výši 1 770 Kč) představuje pouze cca 23 % disponibilní měsíční částky domácnosti (vůči celkovému příjmu pouze cca 6,5 % příjmu). Žalovaná dále uvedla, že námitku relativní neplatnosti smlouvy o úvěru může vznést dlužník v souladu s § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, kdy ji mohl uplatnit do tří let ode dne uzavření smlouvy, a nemůže ji uplatnit v případě, že sám uvedl nepravdivé údaje při uzavírání smlouvy. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení, neboť na předmětnou smlouvu obdržela poslední platbu dne [datum] ve výši 12 847 Kč, kdy promlčecí lhůta vůči případnému nároku uplynula dne [datum], přitom návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl podán až dne [datum]. Žalovaná podala na právního předchůdce žalobkyně trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku nebo trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákoníku.

7. Žalobkyně vzala žalobu co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 550 Kč od [datum] do [datum] zpět, soud prvního stupně proto usnesením ze dne 23. 8. 2021 č. j. 13 C 133/2021 - 64 řízení v této části podle § 96 odst. 2, 4 o. s. ř. zastavil.

8. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že dne [datum] právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž se žalovaná zavázala poskytnout právnímu předchůdci žalobkyně v hotovosti částku 15 000 Kč, a právní předchůdce žalobkyně se zavázal vrátit poskytnutou částku společně s úrokem 5 250 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru 3 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 3 300 Kč Celkem se tak zavázal zaplatit částku 26 550 Kč, a to v 60 týdenních splátkách ve výši 442,50 Kč v hotovosti k rukám osoby určené žalovanou. První splátka byla splatná [datum], každá následující 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky. Ze shodného tvrzení účastníků řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně zaplatil celkem částku 26 550 Kč, kdy poslední splátka ve výši 12 847 Kč byla zaplacena dne [datum]. Právní předchůdce žalobkyně se domáhal po žalované vydání bezdůvodného obohacení z důvodu absence řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovanou, když tuto pohledávku za žalovanou postoupil smlouvou o postoupení pohledávek na žalobkyni ke dni [datum]. Žalobkyně žalovanou o úhradu dlužné částky upomínala. Žalovaná zjišťovala od právního předchůdce žalobkyně jeho úvěruschopnost vyplněním evidenční karty s tím, že právní předchůdce žalobkyně měl jediný příjem, pracoval jako gumař ve [právnická osoba] a.s. na plný pracovní úvazek s průměrným čistým měsíčním příjmem 27 000 Kč. Z výplatních pásek soud prvního stupně zjistil, že v červnu 2017 činil čistý příjem právního předchůdce žalobkyně částku 18 306 Kč (včetně prémií, příplatků za přesčas), v červenci 2017 částku 21 504 Kč (včetně prémií, příplatků za přesčas). Výdaje žalovaného však nebyly ničím prokázány, pouze byly tvrzeny právním předchůdcem žalobkyně ve výši 10 000 Kč nájem/inkaso, výdaje na jeden úvěr u žalované 2 000 Kč, výdaje na jeden úvěr u ČMSS 1 800 Kč,„ jiné“ výdaje 500 Kč a výdaje domácnosti 5 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru uvedl, že bydlí v nájmu, kde žily 3 osoby, v domácnosti byla jedna vyživovaná osoba. Právní předchůdce žalobkyně měl základní vzdělání, svobodný, vlastnil pouze automobil. Měl úvěr u žalované na refinancování. Disponibilní zůstatek činil částku 7 700 Kč. Při vyplňování karty předložil pracovní smlouvu, 3 výplatní pásky a občanský průkaz. Z interní listiny žalované, která obsahovala informace o klientovi, vyplynulo, že bylo ověřeno zaměstnání, ECC, byl uveden počet členů domácnosti 1, z toho nezaopatřených 0.

9. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle ustanovení § 2395 o. z. a současně podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dovodil, že žalovaná nezkoumala řádně úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně, a to nejen s ohledem na rozdílnost informací v interním systému žalované a evidenční kartě klienta, nýbrž zejména ze skutečnosti, že nikterak nebyly zkoumány pravidelné výdaje právního předchůdce žalobkyně, když se žalovaná spokojila pouze s tvrzeními uvedenými právním předchůdcem žalobkyně. Nebyly tak blíže zkoumány výdaje právního předchůdce žalobkyně, např. jaké konkrétní výdaje vynakládal na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Za tímto účelem nebyl vyžádán např. úplný výpis z běžného účtu právního předchůdce žalobkyně. Neověření výdajů uváděných ze strany právního předchůdce žalobkyně tak implikuje snahu žalované o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů právního předchůdce žalobkyně tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl. Poskytovatel úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází. Až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně. Vzhledem k tomu, že žalovaná poskytla právnímu předchůdci žalobkyně peněžní prostředky, které právní předchůdce žalobkyně vrátil v celkové výši 26 550 Kč, zaplatil tedy o 11 550 Kč více, než byla jeho povinnost. Žalovaná se tak na úkor právního předchůdce žalobkyně bezdůvodně obohatila a je povinna plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tj. částky 11 550 Kč, také vrátit. Tato pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni. Soud prvního stupně uložil žalované rovněž povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 11 550 Kč podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po splatnosti, tj. po uplynutí lhůty stanovené žalobkyní v předžalobní výzvě. K námitce promlčení nároku žalobkyně vznesené žalovanou soud prvního stupně konstatoval, že vědomost právního předchůdce žalobkyně o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy nastala až konzultací se žalobkyní, tj. dne [datum], kdy nastal počátek plynutí subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na bezdůvodné obohacení. Nárok tak promlčen není. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

10. Při přezkumu napadeného rozsudku odvolací soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, který k němu dospěl na základě správně provedeného dokazování. I odvolací soud má tak za prokázané, že dne [datum] právní předchůdce žalobkyně, [jméno] [příjmení] a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž se žalovaná zavázala poskytnout právnímu předchůdci žalobkyně v hotovosti částku 15 000 Kč, a právní předchůdce žalobkyně se zavázal vrátit poskytnutou částku společně s úrokem ve výši 5 250 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 300 Kč Celkem se tak zavázal zaplatit částku 26 550 Kč, a to v 60 týdenních splátkách ve výši 442,50 Kč v hotovosti k rukám osoby určené žalovanou. První splátka byla splatná [datum], každá následující 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky. Ze shodného tvrzení účastníků řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně zaplatil celkem částku 26 550 Kč, kdy poslední splátka ve výši 12 847 Kč byla právním předchůdcem žalobkyně zaplacena dne [datum]. Právní předchůdce žalobkyně se domáhal po žalované vydání bezdůvodného obohacení z důvodu absence řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovanou, když tuto pohledávku za žalovanou postoupil smlouvou o postoupení pohledávek na žalobkyni ke dni [datum]. Žalobkyně žalovanou o úhradu dlužné částky upomínala. Žalovaná zjišťovala od právního předchůdce žalobkyně jeho úvěruschopnost vyplněním evidenční karty s tím, že právní předchůdce žalobkyně měl jediný příjem, pracoval jako gumař ve [právnická osoba] a.s. na plný pracovní úvazek s čistým měsíčním příjmem v červnu 2017 ve výši 18 306 Kč (včetně prémií, příplatků za přesčas) a v červenci 2017 ve výši 21 504 Kč (včetně prémií, příplatků za přesčas). Výdaje právního předchůdce žalobkyně však nebyly ničím prokázány, pouze byly tvrzeny právním předchůdcem žalobkyně ve výši 10 000 Kč nájem/inkaso, výdaje na jeden úvěr u žalované 2 000 Kč, výdaje na jeden úvěr u ČMSS 1 800 Kč,„ jiné“ výdaje 500 Kč a výdaje domácnosti 5 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru uvedl, že bydlel v nájmu, kde žily 3 osoby, v domácnosti byla jedna vyživovaná osoba. Právní předchůdce žalobkyně měl základní vzdělání, svobodný, vlastnil pouze automobil. Měl úvěr u žalované na refinancování. Disponibilní zůstatek činil částku 7 700 Kč. Při vyplňování karty předložil pouze pracovní smlouvu, 2 výplatní pásky a občanský průkaz. Z interní listiny žalované, která obsahovala informace o klientovi, vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně byl zaměstnán na dobu určitou do [datum].

11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelského úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

17. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Soud prvního stupně správně posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně, [jméno] [příjmení] podle ustanovení § 2395 o. z. a s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena [datum].

19. Odvolací soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky spotřebitele) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalované jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (právního předchůdce žalobkyně).

20. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo.

21. Zakotvení tohoto ustanovení do právního řádu si vyžádala směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8).

22. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně, provedla žalovaná hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo právním předchůdcem žalobkyně v předložené formulářové listině nazvané Evidenční karta klienta vyplněno, že pravidelný čistý měsíční příjem [jméno] [příjmení] činí 27 000 Kč, což však neodpovídá skutečně vyplaceným příjmům uvedeným v předložených výplatních páskách. V červnu 2017 činil totiž čistý příjem právního předchůdce žalobkyně pouze částku 18 306 Kč a v červenci 2017 pouze částku 21 504 Kč. Dále měla být předložena pracovní smlouva, z ní však dle karty ověření ze dne [datum] mělo plynout, že pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do [datum]. Celkové měsíční výdaje právního předchůdce žalobkyně byly v evidenční kartě klienta uvedeny částkou 19 300 Kč, z toho výdaje na bydlení v pronájmu částkou 10 000 Kč měsíčně, splátka dalšího úvěru u žalované ve výši 2 000 Kč měsíčně, splátka úvěru u Českomoravské stavební spořitelny ve výši 1 800 Kč měsíčně, jiné výdaje domácnosti 5 000 Kč měsíčně a jiné výdaje 500 Kč. Dále bylo uvedeno, že právní předchůdce žalobkyně žije ve společné domácnosti s dalšími dvěma osobami, z čehož jedna je jím vyživována. Žádné relevantní listiny k výdajům právního předchůdce žalobkyně nebyly soudu doloženy. Lze tak konstatovat, že žalovaná výdaje právního předchůdce žalobkyně blíže nezkoumala. Ani výše nájemného 10 000 Kč a poplatků za služby nebyla ničím doložena, kdy tyto náklady lze doložit poměrně snadno. Není přitom pravdou, že by byla žalované právním předchůdcem žalobkyně předložena nájemní smlouva či SIPO. Taková skutečnost totiž z evidenční karty klienta neplyne. Na vyživovanou osobu nebyla uvedena ve výdajích žádná částka. Částka 5000 Kč přitom nevypovídá nijak o výši částky, kterou musí mít jednotlivec měsíčně na účtu za účelem uspokojování každodenních životních potřeb spojených navíc s vyživováním nezaopatřené osoby. Takovému kritériu přiléhavěji odpovídá nezabavitelná částka stanovená nařízením vlády č. 595/2006 Sb. představující základní částku, která nesmí být podle § 278 o. s. ř. sražena povinnému z měsíční mzdy a která je rovna úhrnu dvou třetin součtu částky životního minima jednotlivce a částky normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu. Nezabavitelná částka činila v roce 2017 (dle data uzavření smlouvy o úvěru) 6 154,65 Kč. Po odečtení této částky, výdajů na bydlení v pronájmu 10 000 Kč a splátek dalších úvěrů 3 800 Kč z čistého měsíčního příjmu právního předchůdce žalobkyně za červenec 2017 ve výši 21 504 Kč by právnímu předchůdci žalobkyně zůstala pouze částka 1 549,35 Kč, která by nepokryla ani sjednanou měsíční splátku úvěru ve výši 1 770 Kč (4 x 442,50 Kč). Odvolací námitka žalované, že po prověření úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně vyplynul disponibilní zůstatek v měsíční výši 15 950 Kč, je tak nedůvodná. Lze uzavřít, že žalovaná si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby, která již splácí další dva úvěry, je zřejmě bez úspor, bez prokázaného zůstatku na účtu a vyživuje nezaopatřené dítě. Neověření výdajů uváděných ze strany právního předchůdce žalobkyně žalovanou implikuje snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů právního předchůdce žalobkyně tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl.

23. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalované řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je ukládána poskytovateli (žalované), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalovaná nesplnila.

24. Pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

25. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

26. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

27. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

28. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

29. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).

30. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.

31. Současně, pokud má právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce.

32. Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek SDEU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 33. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

34. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

35. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 36. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu spotřebitele. To ostatně žalovaná sama v odvolání připouští.

37. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalovaná svou povinnost posoudit úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně řádně nesplnila. Jak bylo odvolacím soudem zjištěno, žalovaná si od právního předchůdce žalobkyně vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalované k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Obezřetnost a důslednost žalované při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně již splácel další dva úvěry a vyživoval nezaopatřené dítě, byť současně prohlásil, že údaje jsou„ správné, pravdivé a úplné.“ 38. Pro úplnost odvolací soud dodává, že další argumentace žalobkyně obsažená v žalobě, týkající se rozporu s dobrými mravy v části sjednaného úroku ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, byla odvolacím soudem shledána vzhledem ke shora popsanému důvodu absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy již bezpředmětná. Z uvedeného důvodu se proto argumentací více nezabýval.

39. K námitce žalované, že v daném konkrétním případě byla smlouva ze strany právního předchůdce žalobkyně naplněna, úvěr byl splacen a nedostatek úvěruschopnosti tak nebyl naplněn, odvolací soud poukazuje na to, že již ve svém rozsudku ze dne 9. 1. 2020 č. j. 19 Co 321/2019 konstatoval, že pokud je smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele, především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužení domácnosti, pak tento smysl zákon nepostrádá ani v těch případech, kdy nakonec dojde k zaplacení úvěru. Primárním chráněným zájmem je totiž zde ochrana spotřebitele před poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci, k ekonomické ztrátě majetku a k dalším ekonomickým dopadům do poměrů spotřebitele. Tyto dopady podle odvolacího soudu nemusí být bezprostřední, mohou se projevit až s určitým časovým odstupem, což znamená, že splnění povinnosti poskytovatele úvěru s odbornou péčí posuzovat úvěruschopnost se nestírá v okamžiku zaplacení poskytnutého úvěru.

40. Jako nedůvodnou lze rovněž odmítnout námitku žalované, že výše poskytnutého úvěru byla nízká, neboť i při nízké výši poskytnutého úvěru může dojít k nežádoucímu zadlužení spotřebitele v důsledku sjednaných poplatků spojených s poskytnutým úvěrem a vysokým úrokům z úvěru, a to zvláště při kumulaci několika spotřebitelských úvěrů, jako tomu bylo v daném případě.

41. K námitce žalované, že povinnost soudu zkoumat prověření úvěruschopnosti z úřední povinnosti i bez odpovídající námitky úvěrovaného je nezákonně rozšířena tak, že dlužníka jako stranu sporu nestíhá prakticky vůbec žádná povinnost tvrzení a důkazní, odvolací soud uvádí, že v daném sporu žalobkyni tíží důkazní břemeno pouze ohledně jejího tvrzení, že žalovaná řádně nezkoumala úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně. Pokud to žalovaná popírá, je to ona, kdo musí prokázat, že úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně řádně zkoumala. Za situace, kdy disponibilní zůstatek právního předchůdce žalobkyně po odečtení veškerých jeho výdajů činil částku 1 549,35 Kč, tedy částku nižší než sjednanou měsíční splátku úvěru ve výši 1 770 Kč, nelze než dospět k závěru, že žalovaná reálnou schopnost právního předchůdce žalobkyně úvěr splácet nezkoumala s odbornou péčí. Rovnost stran z hlediska rozložení jejich povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní proto nebyla narušena. Navíc je třeba zdůraznit, že jakkoliv § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné a pravdivé informace nezbytné pro posouzení schopnosti splácet úvěr, tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí.

42. Odvolací soud tak shrnuje, že neprokázala-li žalovaná, že při sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně jako dlužníka, souhlasí se soudem prvního stupně, že na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Pokud právní předchůdce žalobkyně zaplatil žalované nad rámec jistiny poskytnutého úvěru ve výši 15 000 Kč částku 11 550 Kč, představuje tato částka bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 odst. 2 o. z.). Tato pohledávka právního předchůdce žalobkyně byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] (§ 1879 o. z.). Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně zaplatil poslední splátku ve výši 12 847 Kč přesahující žalovanou částku dne [datum], je námitka promlčení vznesená žalovanou nedůvodná, neboť žaloba byla podána dne [datum], což byla velikonoční neděle, přitom poslední den tříleté promlčecí lhůty připadl na úterý [datum]. Žaloba tak byla podána před uplynutím promlčecí lhůty.

43. Žalobkyni přiznaný úrok z prodlení vychází jednak ze zákonných ustanovení (§ 1970 o. z.), ustanovení dalších právních předpisů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a aktuální výše reposazby ke dni prodlení, tedy k datu [datum].

44. Nepochybil-li soud prvního stupně ani ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (zde odvolací soud odkazuje na odůvodnění tohoto výroku v napadeném rozsudku), tak odvolací soud s poukazem na výše uvedené, rozsudek soudu prvního stupně v jeho věcně správných výrocích I. a II. potvrdil (§ 219 o. s. ř.) tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

45. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když i v odvolacím řízení úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, které jí za odvolacího řízení vznikly. Žalobkyni přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení představuje náklady jejího právního zastoupení, sestávající z odměny advokáta za 2 úkony právní služby po 1 580 Kč za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání dle § 7 bodu 5. ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění a 2 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 této vyhlášky, náhrady za promeškaný čas za 12 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. b) a odst. 3 vyhlášky a cestovného vlakem k procesnímu soudu a zpět ve výši 540 Kč podle § 13 odst. 1, 5 vyhlášky. Podle § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. a § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. patří k nákladům řízení též náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny za zastupování a z náhrad, kterou je povinen advokát odvést dle zvláštního předpisu a to v aktuální výši 21 % (§ 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění).

46. Celkem přiznanou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 655 Kč uložil odvolací soud žalované zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), k rukám advokáta žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), jak uvedeno ve výroku II. rozsudku.