28 C 61/2025 - 28

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátkou [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalovanému: [Anonymizováno], narozený [Anonymizováno] bytem [Anonymizováno] pro 669 972,75 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 502 752,50 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 502 752,50 Kč za období od 20. 11. 2024 do zaplacení, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 167 220,25 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 32 707,60 Kč za období od 4. 4. 2024 do 11. 11. 2024, s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným za období od 4. 4. 2024 do 11. 11. 2024 částkou 60 108,72 Kč, s úrokem ve výši 7,99 % ročně z částky 663 829 Kč za období od 12. 11. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 663 829 Kč za období od 12. 11. 2024 do zaplacení v zákonné výši 14,75 % ročně.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 34 200,08 Kč, k rukám zástupkyně žalobkyně, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 669 972,75 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný se žalobkyní dne 18. 10. 2021 uzavřeli smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno] (dále jen „smlouva“). Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 703 632 Kč. Žalovaný se bance zavázal hradit čerpaný úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 9 242 Kč, vždy nejpozději do 20. dne v měsíci. Spolu se splátkami se žalovaný zavázal hradit bance úrok ve výši 7,99 % (čl. 4.1 smlouvy) a poplatky dle ceníku žalobkyně (čl. 4.2 smlouvy). Žalovaný sjednané splátky úvěru nehradil řádně a včas a dostal se tak s hrazením splátek do prodlení. Žalobkyně tak využila svého práva vyplývajícího ze smlouvy a úvěr s ohledem na existující prodlení žalovaného s úhradou dvou splátek ke dni 3. 4. 2024 prohlásila za okamžitě splatný. Žalobkyně dále připsala k zesplatněné jistině úvěru řádné úroky, úroky z prodlení a další vzniklé poplatky (a to dle čl. 3.1 smlouvy). Dnem následujícím po zesplatnění, tedy 4. 4. 2024, se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením celého dluhu ze smlouvy. Žalobkyně následně dluh nadále úročila řádným úrokem i zákonným úrokem z prodlení. Žalovaný na dluhu ani přes předžalobní výzvu ničeho neuhradil. Žalobkyně se tak podanou žalobou po žalovaném domáhá zaplacení: a) částky 663 829 Kč jako jistiny dluhu; b) částky 6 143,75 Kč jako poplatků a dále příslušenství v podobě 1) kapitalizovaného smluvního úroku z částky dlužné jistiny 663 829 Kč ve výši 32 707,60 Kč, kapitalizovaného za období od 4. 4. 2024 do 11. 11. 2024, 2) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z řádně a včas nesplacených částek za období od 4. 4. 2024 do 11. 11. 2024 ve výši 60 108,72 Kč; dále 3) smluvního úroku ve výši 7,99 % ročně z částky jistiny 663 829 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení a 4) zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky jistiny 663 829 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili. Žalobkyně vyjádřila svůj souhlas již v žalobě. Žalovaný pak nereagoval na výzvu soudu ze dne 4. 4. 2025, č. j. 28 C 61/2025-22, obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

3. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 14. 3. 2025, č. j. 28 C 61/2025-15, aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, v podání ze dne 24. 3. 2025 toliko uvedla, že žalovaný uhradil na závazky ze smlouvy o úvěru celkovou částku 200 879,50 Kč. Žalovaný uhradil poslední splátku dne 20. 12. 2023, a to ve výši 102,25 Kč na poplatek žalobkyně. Žalobkyně také soudu předložila dokument označený jako posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze dne 18. 10. 2021, daňové přiznání žalovaného za rok 2020 a poštovní podací arch ze dne 9. 4. 2024.

4. Soud z listin předložených žalobkyní ve věci zjistil následující skutkový stav:

5. Dne 18. 10. 2021 uzavřeli žalovaný a žalobkyně smlouvu o úvěru. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [Anonymizováno] (čl. 1, bod 1.1 smlouvy). Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr a žalovaný se bance zavázal poskytnutý úvěr splatit a zaplatit úroky z úvěru a další příslušenství. Žalobkyně žalovanému měla poskytnout úvěr v celkové výši 703 632 Kč na úvěrový účet č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do 21. 10. 2030. Výše měsíční splátky úvěru činila 9 242 Kč, se splatností k 20. dni v měsíci, za který se splátka hradí. Ve smlouvě byla sjednána úroková sazba ve výši 7,99 % ročně. RPSN činilo v době uzavření smlouvy 8,61 %. Žalovaný měl první splátku úvěru ve výši 9 242 Kč uhradit dne 22. 11. 2021, poslední pak při plnění smluvních podmínek dne 21. 10. 2030, a to ve výši 3 222 Kč. Celkem tak měl žalovaný uhradit 108 splátek (čl. 3, bod 3.1 smlouvy). Dle čl. 4 bodu 4.2 smlouvy činila cena za vyřízení úvěru částku 5 000 Kč, a to bez ohledu na to, zda bude úvěr žalovaným čerpán či nikoliv. Dle čl. 2 bodu 2.2. smlouvy byla účelem takto sjednaného úvěru co do částky 553 632 Kč konsolidace úvěru poskytnutého žalobkyní žalovanému, a to na úvěrovém účtu vedeném u žalobkyně č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 18. 10. 2021, Všeobecnými obchodními podmínkami, Ceníkem [Anonymizováno] účinným od 22. 6. 2020, Ceníkem [Anonymizováno], pro bankovní obchody, Všeobecnými obchodními podmínkami [Anonymizováno]).

6. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházela přitom výhradně z údajů uvedených žalovaným, které však dále podrobněji neověřovala. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, opatřené podpisem žalovaného, uvedl, že je rozvedený, žijící sám v nájemním bytě ve vlastnictví třetí osoby. Žalovaný uvedl, že od 1. 12. 2014 podniká pod IČ: [Anonymizováno]. Žalovaný žádal o konsolidační úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný předložil bance daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za kalendářní rok 2020 ze dne 14. 4. 2021. Z předloženého daňového přiznání vyplývá, že žalovaný měl za přípravu staveniště v roce 2020 příjmy ve výši 407 075 Kč a výdaje ve výši 244 245 Kč. Rozdíl mezi příjmy a výdaji (nebo výsledek hospodaření) tak u žalovaného za rok 2020 činil částku 162 830 Kč. Žalovaný pak uplatnil pouze základní slevu na poplatníka v celkové výši 24 840 Kč.

7. Z nedatované listiny [Anonymizováno], označené jako Posouzení úvěruschopnosti klienta, soud zjistil, že žalovaný o úvěr požádal dne 18. 10. 2021. Žádost byla podána přes pobočkovou síť žalobkyně. Žalovaný v žádosti uvedl, že jeho příjem činí 16 691 Kč. Tuto částku přitom stanovil přímo zaměstnanec žalobkyně, a to na základě doloženého daňového přiznání za poslední dostupné zdaňovací období (tj. rok 2020, pozn. soudu). Žalobkyně ověřila, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr v aktivním insolvenčním řízení, z informací [Anonymizováno] ověřila předchozí splátkovou morálku žalovaného a z historie interních evidencí klientů ověřila, že ohledně žalovaného nebyly zjištěny žádné relevantní negativní informace, např. záznam o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, záznam v souvislosti s AML pravidly, záznam o exekučním řízení, apod. Žalovaný v žádosti uvedl výdaje v nulové výši a nájemné ve výši 2 500 Kč. Žalobkyně stanovila životní výdaje klienta na základě dat sdělených žalovaným (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení, atd.) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, na částku 6 777 Kč. Zároveň žalobkyně při výpočtu disponibilního příjmu žalovaného stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu žalovaného. Tato hranice spolu s vypočtenými náklady stanovuje maximální částku z příjmu, kterou lze použít pro splácení úvěrů. Jinými slovy, klient musí vyhovět jak ukazateli splátkového zatížení, tak stanoveným nákladům. Žalovaný v žádosti uvedl, že má splátky v nulové výši. Žalobkyně však dotazem do [Anonymizováno] a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti celkem dva poskytnuté úvěry, a to 1) kontokorentní úvěr s limitem 1 000 Kč a orientační splátkou 30 Kč a hotovostní úvěr pro fyzické osoby u žalobkyně ve výši 567 308 Kč, a to se splátkou 9 188 Kč měsíčně (který byl v rámci úvěrové žádosti žalovaného zkonsolidován). Žalobkyně tak po konsolidaci stanovila novou úvěrovou splátku, a to na částku 9 242 Kč měsíčně. Nové splátkové zatížení žalovaného tak mělo činit 9 272 Kč. K tomu žalobkyně uvedla, že revolvingové úvěry nemají pevně stanovenou splátku; ta závisí mimo jiné na čerpání sjednaného úvěrového rámce či na smluvním nastavení, zda je rámec splatný ve splátkách, či jednorázově. Žalobkyně dospěla k závěru, že příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů žalovaného. Žalovanému po odečtení nového splátkového zatížení (9 272 Kč) od jeho příjmů zbyla částka 7 689 Kč k pokrytí jeho životních nákladů (prokázáno žádostí o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 18. 10. 2021, přiznáním k dani z příjmů fyzických osob za rok 2020 ze dne 14. 4. 2021, nedatovanou listinou, označenou jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta bankou“). Žalovaný dne 18. 10. 2021 uhradil bance částku 5 000 Kč jako cenu za vyřízení úvěru. Dne 18. 10. 2021 žalovaný čerpal úvěr ve výši 703 632 Kč, a to částkou 548 49,90 Kč na účet žalovaného č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a částkou 155 48210 Kč na účet žalovaného vedený u žalobkyně č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Žalovaný uhradil první řádnou splátku ve výši 9 242 Kč dne 22. 11. 2021. Další splátky po 9 242 Kč uhradil žalovaný ve dnech 20. 12. 2021, 20. 1. 2022, 21. 2. 2022, 21. 3. 2022, 20. 10. 2022, 21. 11. 2022, 20. 12. 2022, 20. 1. 2023, 20. 2. 2023, 20. 3. 2023, 20. 4. 2023,[Anonymizováno]20. 7. 2023, 20. 10. 2023 a 20. 11. 2023. Žalovaný na splátku úvěru hradil v nižších než předepsaných částkách dále dne 20. 5. 2023 platbou ve výši 22,53 Kč a dne 20. 6. 2023 platbami ve výši 3 824,94 Kč a 5 417,06 Kč. Žalovaný na dluh ze smlouvy hradil naposledy dne 20. 12. 2023, a to částkou 102,25 Kč (splátka poplatku). Žalovaný z titulu smlouvy uhradil žalobkyni celkem 200 879,50 Kč (prokázáno výpisem z úvěrového účtu žalovaného za období od 18. 10. 2021 do 31. 12. 2021 – obratovou historií, výpisem z úvěrového účtu žalovaného za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021, výpisem z úvěrového účtu žalovaného za období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022, výpisem z úvěrového účtu žalovaného za období od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2022, listinou označenou jako „podklady pre súdne konanie“ ze dne 23. 12. 2024).

8. Dne 2. 3. 2024 žalobkyně zaslala žalovanému dopis označený jako poslední výzva k úhradě dlužné částky, v němž žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 32 976 Kč, a to ve lhůtě do 3. 4. 2024. Žalobkyně současně žalovaného upozornila, že pokud dluh do 3. 4. 2023 neuhradí, celý úvěr bude okamžitě zesplatněn (prokázáno poslední výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 2. 3. 2024).

9. Dne 3. 4. 2024 žalobkyně úvěr k témuž datu zesplatnila. Žalovaný byl na zesplatnění písemně upozorněn, stejně jako na skutečnost, že úvěrová pohledávka, která k 3. 4. 2024 činila 669 973 Kč, je od 4. 4. 2024 úročena souběžně sazbou řádného úroku i sazbou úroku z prodlení (prokázáno rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 3. 4. 2024, podacím archem ze dne 9. 4. 2024).

10. Dne 14. 11. 2024 vyzvala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žalovaného, aby uhradil dlužnou částku ve výši 764 047,02 Kč, a to ve lhůtě do 5 dní od odeslání výzvy (prokázáno oznámením o právním zastoupení, výzvou k úhradě dluhu ze dne 14. 11. 2024 a poštovním podacím archem ze dne 14. 11. 2024).

11. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu:

12. Dne 18. 10. 2021 uzavřeli žalovaný a žalobkyně smlouvu o úvěru. Žalobkyně se touto smlouvou zavázala žalovanému poskytnout na jeho úvěrový účet úvěr ve výši 703 632 Kč. Co do částky 553 632 Kč se přitom jednalo o konsolidaci stávajícího úvěru žalovaného u žalobkyně. Ve smlouvě byl mj. ujednán úrok ve výši 7,99 % ročně a cena za vyřízení úvěru v částce 5 000 Kč. Žalovaný měl úvěr od 22. 11. 2021 hradit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 9 242 Kč; poslední splátku měl žalovaný při řádném splácení úvěru uhradit dne 21. 10. 2030.

13. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházela z jím předložené žádosti o úvěr ve výši 20 000 Kč a z jím předloženého daňového přiznání za rok 2020. Žalobkyně z předloženého daňového přiznání vypočetla průměrný měsíční příjem žalovaného v částce 16 961 Kč. Žalovaný deklaroval, že je podnikatelem, a že je rozvedený a žijící sám v nájemním bytě ve vlastnictví třetí osoby. Výše měsíčního nájmu měla činit částku 2 500 Kč. Žalovaný deklaroval své další výdaje v nulové výši a neuvedl žádné další závazky. Žalobkyně pak stanovila životní výdaje žalovaného na částku 6 777 Kč, a to kombinací dat sdělených žalovaným a interních informací banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Žalobkyně náhledem do interního systému zjistila, že v době žádosti o úvěr má žalovaný u žalobkyně aktivní již dva finanční produkty; od 15. 4. 2021 kontokorent ve výši 1 000 Kč s měsíční splátkou 30 Kč a od téhož data také spotřební úvěr s limitem 567 308 Kč s měsíční splátkou 9 188 Kč. Žalobkyně žalovanému po konsolidaci stanovila novou měsíční splátku ve výši 9 272 Kč. Dne 18. 10. 2021 pak žalovaný čerpal sjednaný úvěr ve výši 703 632 Kč a uhradil poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 000 Kč. Žalovaný na sjednaný dluh nehradil řádně a včas. Žalovaný žalobkyni celkem uhradil 200 879,50 Kč. Poslední splátku ve výši 102,25 Kč, označenou jako „splátka poplatku“, žalovaný realizoval dne 20. 12. 2023. Žalobkyně dne 4. 3. 2024 písemně upozornila žalovaného na jeho dluh ve výši 32 967 Kč a vyzvala jej do 3. 4. 2024 k jeho úhradě. Žalobkyně žalovaného současně upozornila, že nedojde-li k úhradě dlužných splátek, dluh z úvěru zesplatní. Žalovaný ničeho neuhradil, žalobkyně proto s účinností k 3. 4. 2024 zesplatnila úvěr, související příslušenství a poplatky a tuto skutečnost žalovanému písemně oznámila. Žalovaný na žalobou uplatněný dluh ničeho neuhradil ani posléze, a to přes předžalobní výzvu ze dne 14. 11. 2024.

14. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

15. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný má [Anonymizováno] státní občanství a pobyt na území České republiky. Pravomoc k řízení o sporu ze smluvního závazku má podle [Anonymizováno]. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že v této věci je dána pravomoc českých soudů věc projednat, protože žalovaný má na území ČR povolen trvalý pobyt. 16. [Anonymizováno]. Rozhodným právem je tak právo české, neboť smlouva o úvěru byla uzavřena na území České republiky.

17. Soud zjistil, že má žalovaný v Česku od [Anonymizováno] povolen trvalý pobyt v obvodu zdejšího soudu. Soud tedy dospěl k závěru, že je věcně i místně příslušným k vyřízení věci.

18. Soud ve věci rozhodl dle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, když žalobkyně vyjádřila s tímto postupem souhlas již v žalobě a žalovaný souhlasil konkludentně, když se k výzvě soudu (usnesení na č. l. 22 spisu), zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, nevyjádřil. Soud měl tedy v souladu s poučením ve výzvě za to, že žalovaný s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). K samotné žalobě žalovaný neuvedl ničeho, neboť po celou dobu řízení zůstal pasivní.

19. Žaloba je důvodná pouze z části.

20. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení spolu s příslušenstvím.

21. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

23. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

24. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

25. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr deklarované samotným žadatelem (jako tomu bylo v tomto případě, a to zejména ohledně výdajů žalovaného, viz níže), ale sám tyto údaje musí prověřit (což se v tomto případě ohledně výdajové složky žalovaného nestalo vůbec). Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

26. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze [Anonymizováno] a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020). V této souvislosti lze uvést, že žalobkyně přes výzvu soudu nedoložila své tvrzení o tom, že by tyto lustrace před uzavřením úvěrové smlouvy provedla.

27. Jak již bylo výše naznačeno, soud je v tomto typu řízení povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně pak v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že s ohledem na ověřenou výši příjmu žalovaného byla jeho schopnost splácet požadovaný úvěr posouzena jako dostatečná. Jinými slovy, těžiště své argumentace týkající se řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně spatřovala v dostatečné výši příjmů žalovaného.

28. S argumentací žalobkyně vztahující se k problematice prověření úvěruschopnosti se zdejší soud neztotožnil, a to již z toho důvodu, že žalobkyně jako úvěrující společnost dle jí předložených listin neprovedla prověření úvěruschopnosti žalovaného v rozsahu předvídaném zákonnou úpravou a výše odkazovanou judikaturou. Soud má v řízení za prokázané, že žalovaný před schválením úvěru bance předložil své daňového přiznání za rok 2020, tedy za rok předcházející žádosti o úvěr (soud přitom uvádí, že k žádosti o úvěr došlo až ve třetím čtvrtletí roku následujícího). Z daňového přiznání je pak patrné, že v roce 2020 žalovaný ze své podnikatelské činnosti – konkrétně z příprav stavenišť – obdržel celkové příjmy ve výši 407 075 Kč. Celkové výdaje žalovaného za dané období pak činily 244 245 Kč. Dílčí základ daně tedy činil rozdíl těchto dvou částek, tj. částku ve výši 162 830 Kč. Z této částky pak zaměstnanec žalobkyně stanovil dle interního výpočtu průměrný měsíční příjem žalovaného ve výši 16 961 Kč. Dále žalovaný uvedl částku měsíčního nájemného ve výši 2 500 Kč. Další výdaje žalovaný nedeklaroval. Žalobkyně pak dle interního ekonomického modelu stanovila životní výdaje žalovaného částkou 6 777 Kč. Nahlédnutím do interního registru také žalobkyně zjistila, že žalovaný má u žalobkyně celkem dva existující závazky; kontokorent ve výši 1 000 Kč s měsíční splátkou 30 Kč a úvěr s limitem 567 308 Kč s měsíční splátkou 9 188 Kč – tuto splátku v rámci konsolidace žalobkyně nově stanovila na částku 9 242 Kč, tedy na částku o pouhých 54 Kč vyšší, než činila původní splátka. Soud má přitom za prokázané, že v žádosti o úvěr žalovaný žádal pouze o částku 20 000 Kč (jak vyplývá ze samotné žádosti vlastnoručně podepsané žalovaným ke dni poskytnutí úvěru), nikoli o částku, která byla na základě smlouvy o úvěru žalovanému nakonec poskytnuta – tato částka je více jak 35x vyšší. I kdyby soud uvažoval pouze tu část úvěru umenšenou již o existující spotřebitelský úvěrový limit žalovaného u žalobkyně ve výši 567 308 Kč, tedy částku 136 324 Kč, lze stále bez dalšího konstatovat, že i tato částka téměř sedminásobně převyšuje částku, o kterou žalovaný ke dni poskytnutí úvěru žádal a k níž své příjmy a výdaje (byť dle názoru soudu v nedostatečné míře) deklaroval.

29. Prověření příjmové stránky žalovaného žalobkyní soud považuje za nedostatečné. Soud má sice za prokázané, že žalovaný žalobkyni předložil daňové přiznání z roku předcházejícího tomu, v němž o úvěrový produkt žádal, avšak není patrné, jak žalobkyně dospěla, opírajíc se přitom o data z doloženého daňového přiznání, k průměrnému měsíčnímu výdělku žalovaného ve výši 16 691 Kč. Jestliže je z daňového přiznání patrné, že žalovaný měl roční příjmy ve výši 407 075 Kč a s tím související výdaje ve výši 244 245 Kč, kdy rozdíl těchto dvou částek činí základ daně ve výši 162 830 Kč, není zřejmé, byť by soud hypoteticky uvažoval jako jednotlivý dělenec každou z těchto uvedených částek a dělitel pak číslo 12 jako počet měsíců v jednotlivém kalendářním roce, jak žalobkyně dospěla k částce příjmu ve výši 16 691 Kč (ani jeden z výsledků popsaného výpočtu naznačeného soudem, který se odvíjí od údajů obsažených v daňovém přiznání žalovaného za rok 2020, výsledku žalobkyně neodpovídá. Žalovaný navíc žádal o úvěr v druhém polovině října 2021, tedy již na sklonku roku následujícího po období, za které má soud aspoň v hrubých obrysech příjmy žalovaného za zjištěné. Příjmová situace žalovaného tak mohla být za více jak 10 měsíců od posledního zjištěného údaje zcela odlišná, o to spíše, pokud měl žalovaný od dubna 2021, tedy pouze šest měsíců před žádostí o další úvěr, aktivní dva úvěrové produkty, zejména pak spotřebitelský úvěr v nezanedbatelné výši 567 308 Kč. Žalobkyně však aktuální situaci příjmové stránky žalovaného ke dni poskytnutí úvěru neprověřila (přestože disponovala přístupem k účtům žalovaného vedeným právě u ní) a spokojila se s více jak deset měsíců starými daty, které navíc posuzovala optikou žádosti o úvěr s výrazně nižší požadovanou částkou.

30. Soud dále nemá v tomto řízení za prokázané, že by žalobkyně jakýmkoliv způsobem ověřovala výši faktických a reálných výdajů žalovaného – z předložené, nedatované listiny, označené jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“, pouze vyplývá, že žalovaný se žádostí o úvěr předložil své daňové přiznání z předcházejícího roku. Tato listina z pohledu soudu nemá žádnou důkazní hodnotu, neboť v ní není přesně popsáno a specifikováno, na základě jakých konkrétních úvah a údajů dospěla žalobkyně k vypočtení výdajové složky žalovaného, a neboť není datována ani nikterak verifikována žalovaným. Na základě této listiny tedy není možno objektivizovat, zdali k ověření úvěruschopnosti žalovaného vůbec došlo před uzavřením úvěrové smlouvy, ani na základě čeho (a zda vůbec) banka ověřila žalovaným tvrzený údaj o měsíčním nájemném ve výši 2 500 Kč. Pokud žalovaný deklaroval, že žije v nájmu, měla žalobkyně dle názoru soudu deklarované nájemné ověřit oproti nájemní smlouvě a tuto smlouvu vyžádat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015), což neučinila.

31. Žalobkyně tedy při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela toliko z daňového přiznání za rok 2020 a z informací z vlastní databáze úvěrových produktů. Jestliže žalobkyně uvedla, že žalovaného lustrovala v dalších databázích, pak k tomuto tvrzení žádného důkazu přes výzvu soudu nepředložila (žalobkyně k výzvě soudu předložila toliko žádost o úvěrový produkt ze dne 18. 10. 2021, daňové přiznání žalovaného za rok 2020 a nedatovanou listinu nazvanou jako „posouzení úvěruschopnosti klienta“, která nemá z pohledu soudu žádnou důkazní relevanci, neboť je nedatovaná a není nijak verifikovaná žalovaným). Deklarované výdaje žalovaného žalobkyně nejen, že nijak neověřovala, ale ani se nepokusila zjistit, jaké jsou ve skutečnosti reálné výdaje žalovaného spojené s bydlením apod. Žalobkyně neprověřovala např. ani to, zda má žalovaný nějakou vyživovací povinnost, či nikoliv. Za situace, kdy měl žalovaný u banky veden účet a dva existující úvěrové produkty, měla žalobkyně dle názoru soudu vycházet mj. také z výpisů z tohoto účtu. Žalobkyně však žalovaným tvrzený údaj o výdajích vůbec neověřila (byť měl u ní žalovaný vedeny min. dva bankovní účty), ani žalovaného nevyzvala ke konkretizaci a doložení jím tvrzených výdajů (byť žalovaný deklaroval celkové měsíční výdaje ve zcela nereálně nízké částce 2 500 Kč). Soud opakuje, že pokud žalovaný deklaroval, že žije v nájmu, měla žalobkyně dle názoru soudu deklarované nájemné ověřit oproti nájemní smlouvě a tuto smlouvu vyžádat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015), což však neučinila. Již na tomto podkladě lze dle názoru soudu uzavřít, že adekvátní zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně přes výzvu soudu neprokázala. Žalobkyně soudu v tomto řízení předložila v zásadě pouze listinu, označenou jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“. Z této nedatované listiny je toliko patrné, že žalobkyně měla před poskytnutím úvěru k dispozici od žalovaného potvrzení o daňovém přiznání. Žalovaný navíc obsah této listiny nijak neverifikoval a není ani jasné, zda vůbec tato listina vznikla v době před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy. Žalovaný měl také žalobkyni udělit souhlas k ověření pravdivosti údajů uvedených v žádosti (včetně nahlédnutí do registrů [Anonymizováno] a [Anonymizováno]) – žalobkyně však dle předložených listin takovéto ověření neprovedla (zejména vztažmo k žalovaným deklarovaným výdajům), což vede soud k závěru, že k dostačujícímu prověření úvěruschopnosti žalovaného v tomto případě nedošlo. Soud akcentuje, že žalobkyně dle předložených listin zcela rezignovala na bližší zkoumání výdajů žalovaného, přestože žalovaným byly deklarovány toliko výdaje ve výši 2 500 Kč měsíčně. Z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně jakýmkoliv způsobem prověřila žalovaným deklarované výdaje, včetně výdajů týkajících se bydlení (nebylo prokázáno, že by byla předkládána např. alespoň nájemní smlouva). Z tohoto dokumentu se pak také podává, že banka stanovila bonitu klienta na základě vlastního ekonomického modelu a vlastních propočtů, v nichž nebyla zohledněna faktická ekonomická situace žalovaného, vyplývající například z jeho výpisů z účtu.

32. Reálné výdaje žalovaného tedy z pohledu soudu nebyly v tomto případě prověřeny vůbec – žalobkyně se v této souvislosti bezvýhradně spolehla na tvrzení žalovaného s tím, že kromě nájemného ve výši 2 500 Kč žalovaný žádných dalších výdajů nemá a bez dalšího přistoupila k výpočtu výdajové složky prostřednictvím interního modelu. Právě dostatečné ověření deklarovaných výdajů žalovaného pak bylo pro poskytnutí úvěru v daném případě zásadní a úvěrující společnost tyto aspekty neprověřila dostatečně. Pokud žalobkyně v nedatovaném dokumentu týkajícím se posouzení úvěruschopnosti uvedla, že životní výdaje žalovaného stanovila na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s interním modelem, a to za současného využití statistických údajů a aktuálních údajů týkajících se životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, pak z předložené nedatované listiny nevyplývá, na základě jakých konkrétních výpočtů a úvah žalobkyně k životním výdajům žalovaného ve výši 6 777 Kč dospěla. Tvrdila-li žalobkyně, že v této souvislosti vycházela z dat sdělených žalovaným, které výčtem uvedla jako počet vyživovaných osob, způsob bydlení, atd., pak soudu z předložených listin vůbec nevyplývá, jaká konkrétní data (krom výše uvedeného údaje o nájemném ve výši 2 500 Kč) měl žalovaný bance před poskytnutím úvěru v této souvislosti sdělit a co tedy měla vůbec banka ověřovat. Žalobkyně neprokázala, že by se alespoň pokusila zjistit nebo ověřit faktické výdaje žalovaného. K vyžádání nájemní smlouvy žalovaného nedošlo, ačkoliv žalovaný deklaroval, že žije v nájmu, za který měl navíc platit pouze částku ve výši 2 500 Kč měsíčně, a ačkoliv tedy bylo vyžádání nájemní smlouvy v takovémto případě pro ověření deklarovaného výdaje zcela adekvátním a žádoucím, jelikož uvádí-li spotřebitel, že k zajištění svých bytových potřeb využívá nájemní bydlení, je nezbytné ověřit výši nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Co 244/2021). Soud také dodává, že jen v roce 2021 činily průměrné náklady na nájemné z bytu u jedné tuzemské domácnosti více než pětinásobek žalovaným deklarované částky, tj. 14 739 Kč, srov. [Anonymizováno].

33. Soud má dále za to, že lustrací v interních či externích databázích žalobkyně mohla získat lepší povědomí o platebních schopnostech a případné budoucí platební kázni žalovaného, nebo o jeho zatížení eventuálními dalšími dluhy (kromě úvěrových produktů, které měl žalovaný z dřívější doby sjednané se žalobkyní). Pokud tyto lustrace žalobkyně provedla, pak soud tyto skutečnosti nemá z předložených listin za prokázané přesto, že byla žalobkyně k prokázání těchto lustrací výslovně vyzvána. Postup při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele, který v tomto řízení jako dostačující prezentovala žalující strana, tak soud pokládá za nevyhovující výše popsaným legislativním a judikaturním kritériím. Lze doplnit, že přestože spotřebitel některé údaje zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 občanského zákoníku (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.). Soud také připomíná, že žalobkyně souhlasila s rozhodnutím dle § 115a o. s. ř. a že byla soudem adekvátně a návodně písemně poučena o tom, jaké důkazy je třeba doložit. Z žalobkyní předložených důkazů je pak z pohledu soudu evidentní a prokázané, že řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neproběhlo. Na tomto závěru by dle názoru soudu nemohlo ničeho změnit ani nařízení jednání a poučení žalované ve smyslu ust. § 118a o. s. ř., pročež soud i s ohledem na hospodárnost řízení jednání nenařizoval a rozhodl ve věci v souladu s ust. § 115a o. s. ř.

34. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

35. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

36. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

37. Soud uzavírá, že má za prokázané, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta celková částka ve výši 703 632 Kč. Žalovaný se pak zavázal k úhradě ceny za vyřízení úvěru ve výši 5 000 Kč, jistiny úvěru a úroku ve výši 7,99 % ročně z jistiny, a to formou měsíčních splátek ve výši 9 242 Kč, se splatností k 20. dni v kalendářním měsíci.

38. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované zdejší i unijní judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. Soud žalobkyni písemně vyzval, aby doložila zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a dle předložených důkazů nebyly před uzavřením úvěrové smlouvy nijak zjišťovány ani ověřovány faktické výdaje žalovaného. Příjmy žalovaného pak byly zjišťovány a prověřovány nedostatečně: žalobkyně vycházela z více jak deset měsíců starých údajů, na jejichž základě stanovila bez bližšího vysvětlení výpočtu průměrnou částku aktuálního měsíčního příjmu žalovaného na částku ve výši 16 961 Kč. Žalovaný navíc ve své podepsané žádosti požadoval mnohonásobně nižší úvěrový produkt (20 000 Kč), a šest měsíců před novou žádostí si u žalobkyně zřídil celkem dva úvěrové produkty, z toho jeden v řádech statisíců korun.

39. Na základě předložených listinných důkazů tedy bylo možno v tomto případě bez důvodných pochybností uzavřít, že splnění povinnosti dostatečně prověřit úvěruschopnost žalovaného přes písemnou výzvu soudu prokázáno nebylo. Soud tedy ve věci nenařizoval jednání, během něhož by žalobkyni ohledně problematiky prověřování úvěruschopnosti poučoval dle ust. § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu a rozhodl ve věci se souhlasem účastníků dle ust. § 115a občanského soudního řádu. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni v plné výši přiznat ani žalobou uplatněné akcesorické nároky, neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

40. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny všech tří dotčených úvěrů), který nastane po případném marném uplynutí 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a byl nekontaktní, nebylo soudem zjištěno ničeho, co by odůvodňovalo stanovení delší lhůty, nežli tříměsíční. Tříměsíční lhůta pak byla stanovena i s ohledem na aktuální dlouhodobě se zvyšující ceny všech komodit, zboží a služeb, které mají nemalý vliv na finanční situaci všech subjektů, zejména fyzických osob.

41. Vzhledem k výše uvedenému se tedy na vypořádání vztahů účastníků řízení aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla úvěrující společností poskytnuta částka v celkové výši 703 632 Kč, žalovaný pak žalobkyni z titulu předmětné úvěrové smlouvy uhradil částku v celkové výši 200 879,50 Kč. Co do částky 502 752,50 Kč se tak žalovaný na úkor úvěrující společnosti (žalobkyně) ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydal. Bezdůvodné obohacení je pak vždy splatné na výzvu věřitele (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 577/2019 nebo sp. zn. 28 Cdo 903/2021 nebo sp. zn. 33 Odo 871/2005) a za den splatnosti bezdůvodného obohacení se tak považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. V předžalobní upomínce byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě, která mu uplynula dne 19. 11. 2024; ode dne následujícího je tedy s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (viz ust. § 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal. Co do zbytku žalovaného nároku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

42. Závěrem soud podotýká, že ani skutečnost, že žalovaný na základě předmětné úvěrové smlouvy úvěr po nějakou dobu splácel, nemá za následek, že by se absence dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného neměla projevit v závěru o absolutní neplatnosti dané úvěrové smlouvy. V tomto kontextu soud vychází mj. z rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22, dle něhož: je třeba uvést, že i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že – jak vyplývá z bodů 33 a 34 tohoto rozsudku – povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. … Je přitom třeba uvést, že kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 34 200,08 Kč, přičemž tato částka představuje 50,08 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 75,04 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 24,96 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 26 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 15 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 669 972,75 Kč sestávající z částky 10 980 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 34 290 Kč ve výši 7 200,90 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za doplnění žaloby ze dne 24. 3. 2025, neboť tak žalobkyně učinila na výzvu soudu a uvedla v něm informace, které měly a mohly být součástí již podané žaloby.