28 C 236/2024 - 88

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro zaplacení 53 764,12 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 23 611,67 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 23 611,67 Kč za období od [datum] do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 30 152,45 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 006,80 Kč za období od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným za období od [datum] do [datum] částkou ve výši 4 942,70 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 51 576,12 Kč za období od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 51 576,12 Kč za období od [datum] do zaplacení v zákonné výši 15 % ročně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 53 764,12 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný se žalobkyní dne [datum] uzavřeli smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“). Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se bance zavázal hradit čerpaný úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 130 Kč, vždy nejpozději 20. dne v měsíci. Spolu se splátkami se žalovaný zavázal hradit bance úrok ve výši 15,99 % (čl. 4.1 smlouvy) a poplatky dle ceníku žalobkyně (čl. 4.2 smlouvy). Žalovaný sjednané splátky úvěru nehradil řádně a včas a dostal se tak s hrazením splátek do prodlení. Žalobkyně tak využila svého práva vyplývajícího ze smlouvy a úvěr s ohledem na existující prodlení žalovaného s úhradou dvou splátek k [datum] prohlásila za okamžitě splatný. Žalobkyně dále připsala k zesplatněné jistině úvěru řádné úroky, úroky z prodlení a další vzniklé poplatky (a to dle čl. 3.1 smlouvy). Dnem následujícím po zesplatnění, tedy [datum], se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením celého dluhu ze smlouvy. Žalobkyně následně dluh nadále úročila řádným úrokem i zákonným úrokem z prodlení. Žalovaný na dluhu ani přes předžalobní výzvu ničeho neuhradil. Žalobkyně se tak podanou žalobou po žalovaném domáhá zaplacení částek 1) 51 576,12 Kč jako jistiny dluhu a 2) 2 188 Kč jako poplatků a dále příslušenství v podobě 1) kapitalizovaného smluvního úroku z částky dlužné jistiny 51 576,12 Kč ve výši 5 006,80 Kč, kapitalizovaného za období od [datum] do [datum], 2) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z řádně a včas nesplacených částek za období od [datum] do [datum] ve výši 4 942,70 Kč, dále 3) smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky jistiny 51 576,12 Kč od [datum] do zaplacení a 4) zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky jistiny 51 576,12 Kč od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně vyjádřila svůj souhlas již v žalobě. Žalovaný pak nereagoval na výzvu soudu ze dne [datum], č. j. 28 C 236/2024-49, obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

3. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne [datum], č. j. 28 C 236/2024-40, aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, v podání ze dne [datum] uvedla, že žalobkyně s žalovaným dne [datum] sjednala smlouvu, v níž se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout úvěr ve výši 60 000 Kč na bankovní účet č. [č. účtu] dle čl. II. odst. 2.4 smlouvy. Žalobkyně k prověření úvěruschopnosti uvedla, že úvěruschopnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, zkoumá v obecné rovině dvěma způsoby. V prvním kroku žalobkyně aktivně získává od spotřebitelů nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace. V rámci tohoto kroku má žalobkyně za to, že postupovala zcela v souladu se zákonnými podmínkami, kdy vycházela z informací poskytnutých žalovaným přímo v jeho žádosti o úvěr. Žalovaný v žádosti uvedl zejména o svém rodinném stavu, vzdělání, způsobu bydlení a o svém pracovním poměru, včetně výše čistého příjmu ve výši 14 704 Kč. Tento průměrný příjem žalovaného za posledních 12 měsíců byl žalobkyní kontrolován oproti potvrzení jeho zaměstnavatele a výplatním páskám.

4. Žalobkyně se však s těmito informacemi nespokojila a přistoupila ke druhému kroku, tedy nahlédla do databází umožňujícím posouzení úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně tak učinila i přesto, že naplnění tohoto kroku nepovažuje vždy za nutné, když spotřebitel již v prvním kroku ověřování svou úvěruschopnost prokázal. Žalobkyně kontrolovala žalovaného v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi MVČR, přičemž u žalovaného nebyl touto lustrací zjištěn negativní nález. Žalobkyně dále učinila dotaz do systému CCCB, z něhož zjistila, že žalovaný neměl žádné závazky.

5. Žalobkyně posuzovala schopnost žalovaného splácet úvěr na základě disponibilní částky, kdy při výpočtu výdajů počítala s částkou životního minima žalovaného dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního minima, která je odvozena od životních nákladů vyhlašovaných Ministerstvem práce a sociálních věcí; s částkou existenčního minima; a dále s částkou normativních nákladů na bydlení dle ustanovení § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, která zohledňuje druh bydlení, počet osob v domácnosti a lokaci bydlení. Na základě uvedených údajů žalobkyně dospěla k částce výdajů ve výši 7 082 Kč. Výpočet disponibilní částky byl vypočten tak, že od příjmu žalovaného byly odečteny veškeré jeho výdaje. Po uvedeném výpočtu byla kapacita pro splátkové zatížení dostatečná. Dále žalobkyně rovněž zkoumala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím výpočtu ukazatele DSTI dle platného doporučení ČNB k řízení rizik spojených s poskytováním retailových úvěrů nezajištěných rezidenční nemovitostí. Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl v době poskytnutí úvěru zatížen jinou splátkou, stanovila žalobkyně zatížení DSTI (Debt Service to Income) na 7,68 % = 1 130 Kč/14 704 Kč x 100. Žalobkyně má přitom za to, že DSTI v hodnotě [hodnota] % rozhodně nepředstavuje hranici DSTI, kterou by žalobkyně dle doporučení ČNB nesměla překročit, když horní hranici DSTI tvoří výše 40 %. U žalovaného pak s ohledem na žádné další závazky v době poskytnutí úvěru nebylo třeba stanovovat ukazatel DTI (Debt to Income). Po zohlednění splátkového zatížení ve výši 1 130 Kč tak žalovanému každý měsíc zbyla disponibilní částka ve výši 13 574 Kč. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že úvěruschopnost žalovaného hodnotila individuálně, v souladu se svými platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Žalobkyně má za to, že posoudila úvěruschopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí a postupovala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Soud z listin předložených žalobkyní ve věci zjistil následující skutkový stav:

7. Žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně).

8. Dne [datum] spolu žalovaný a žalobkyně uzavřeli smlouvu o úvěru. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]., Soukromá klientela a Ceník [právnická osoba]. (čl. 1, bod 1.1 smlouvy). Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr a žalovaný se bance zavázal poskytnutý úvěr splatit a zaplatit úroky z úvěru s úroky a dalším příslušenstvím. Žalobkyně žalovanému měla poskytnout úvěr v celkové výši 60 000 Kč na úvěrový účet č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do [datum]. Výše měsíční splátky úvěru činila 1 130 Kč, se splatností k 20. dni v měsíci, za který se splátka hradí. Ve smlouvě byla sjednána úroková sazba ve výši 15,99 % ročně, při řádném splácení a odpuštění splátek pak činila zvýhodněná úroková sazba 14,17 % ročně. RPSN činilo v době uzavření smlouvy 17,68 %, zvýhodněné pak 16,18 %. Žalovaný měl první splátku úvěru ve výši 1 130 Kč uhradit dne [datum], poslední pak při plnění smluvních podmínek dne [datum], a to ve výši 696 Kč. Celkem tak měl žalovaný uhradit 94 splátek (čl. 3, bod 3.1 smlouvy). Dle čl. 4 bodu 4.2 smlouvy činila cena za vyřízení úvěru částku 600 Kč, a to bez ohledu na to, zda bude úvěr žalovaným čerpán či nikoliv (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne [datum], Všeobecnými obchodními podmínkami, Ceníkem [Anonymizováno] účinným od [datum], Ceníkem [právnická osoba]., pro [Anonymizováno], Všeobecnými obchodními podmínkami [právnická osoba]., [Anonymizováno]).

9. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházela přitom výhradně z údajů uvedených žalovaným. Žalovaný předložil bance nedatovanou listinu, obsahující razítko a podpis zaměstnavatele, společnosti [právnická osoba], IČO: [IČO]. Dle předložené listiny činil průměrný čistý měsíční výdělek žalovaného za posledních 12 měsíců částku 14 704 Kč. Žalovaný byl u zaměstnavatele zaměstnán od [datum] na dobu neurčitou jako kuchař. Z nedatované listiny banky, označené jako Posouzení úvěruschopnosti klienta, soud zjistil, že žalovaný o úvěr požádal dne [datum]. Žádost byla poskytnuta přes pobočkovou síť žalobkyně. Žalovaný v žádosti uvedl, že je cizincem s trvalým pobytem na adrese na [adresa], s platností povolení k trvalému pobytu do [datum]. Žalovaný dále sdělil, že je svobodný a že žije ve společné domácnosti sám, a to v nájemním bytě. Výše nájemného měla činit částku 3 000 Kč měsíčně. Žalovaný měl jako vyučený zaměstnanec dosahovat čistého měsíčního příjmu ve výši 14 704 Kč, přičemž tuto částku banka zkontrolovala oproti přiloženému potvrzení a výplatním páskám za období od března 2020 do června 2020. Žalovanému byla bankou v březnu 2020 vyplacena částka 14 515 Kč, v dubnu 2020 částka 14 690 Kč, v květnu 2020 částka 15 422 Kč a v červnu 2020 částka 14 761 Kč. Žalobkyně dále ověřila, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr v aktivním insolvenčním řízení, z informací CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku žalovaného a z historie interních evidencí klientů ověřila, že ohledně žalovaného nebyly zjištěny žádné relevantní negativní informace, např. záznam o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, záznam v souvislosti s AML pravidly, záznam o exekučním řízení, apod. Žalovaný v žádosti o úvěr deklaroval výdaje v nulové výši a nájemné ve výši 3 000 Kč. Žalobkyně stanovila životní výdaje klienta na základě dat sdělených žalovaným (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení, atd.) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na částku 7 082 Kč. Zároveň žalobkyně při výpočtu disponibilního příjmu žalovaného stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu žalovaného. Tato hranice spolu s vypočtenými náklady stanovuje maximální částku z příjmu, kterou lze použít pro splácení úvěrů. Jinými slovy, klient musí vyhovět jak ukazateli splátkového zatížení, tak stanoveným nákladům. Příjem nad tuto hranici splátkového zatížení je tedy příjmem využitelným k pokrytí životních nákladů žalovaného. V tomto případě činil ukazatel splátkového zatížení 7,68 % (po poskytnutí úvěru). Žalovaný v žádosti uvedl splátky ve výši 0 Kč. Žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný neměl v době úvěrové žádosti žádné poskytnuté úvěry. Nové splátkové zatížení tedy činilo 1 130 Kč. Příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů žalovanému zbylo 13 574 Kč k pokrytí jeho životních nákladů. (prokázáno žádostí o poskytnutí úvěrového produktu ze dne [datum], nedatovaným potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance a o výši vyplacených náhrad, výplatní pásky žalovaného za období od března 2020 do června 2020, nedatovanou listinou, označenou jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta bankou“).

10. Žalovaný dne [datum] uhradil bance částku 600 Kč jako cenu za vyřízení úvěru. Dne [datum] žalovaný čerpal úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný uhradil první řádnou splátku ve výši 1 130 Kč dne [datum]. Další splátky uhradil žalovaný ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum]. V prosinci 2020 žalovaný uhradil dne [datum] splátku ve výši 167,95 Kč, dne [datum] pak splátku ve výši 962,05 Kč. Žalovaný dále hradil splátky nepravidelně, v nižších než předepsaných částkách 1 130 Kč měsíčně. Žalovaný na dluh ze smlouvy hradil naposledy dne [datum], a to částkou 900 Kč (splátka poplatku po splatnosti), částkou 248 Kč (splátka poplatku) a částkou 882 Kč (splátka jistiny po splatnosti). Žalovaný z titulu smlouvy uhradil žalobkyni celkem 36 388,33 Kč (prokázáno výpisem z úvěrového účtu žalovaného za období od [datum] do [datum] – obratovou historií, výpisem z úvěrového účtu žalovaného za období od [datum] do [datum], výpisem z úvěrového účtu žalovaného za období od [datum] do [datum], listinou označenou jako „podklady pre súdne konanie“ ze dne [datum]).

11. Dne [datum] žalobkyně zaslala žalovanému dopis označený jako poslední výzva k úhradě dlužné částky, v němž žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 4 557 Kč, a to ve lhůtě do [datum]. Žalobkyně současně žalovaného upozornila, že pokud dluh do [datum] neuhradí, celý úvěr žalobkyně okamžitě zesplatní (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] a podacím lístkem ze dne [datum]).

12. Dne [datum] žalobkyně úvěr k témuž datu zesplatnila. Žalovaný byl na zesplatnění písemně upozorněn, stejně jako na skutečnost, že úvěrová pohledávka, která k [datum] činila 53 765 Kč, je od [datum] úročena souběžně sazbou řádného úroku i sazbou úroku z prodlení (prokázáno rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne [datum], podacím archem ze dne [datum]).

13. Dne [datum] vyzvala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žalovaného, aby uhradil dlužnou částku ve výši 63 842,56 Kč, a to ve lhůtě do 5 dní od odeslání výzvy (prokázáno oznámením o právním zastoupení, výzvou k úhradě dluhu ze dne [datum] a poštovním podacím archem ze dne [datum]).

14. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu:

15. Dne [datum] žalovaný a žalobkyně uzavřeli smlouvu o úvěru. Žalobkyně se touto smlouvou zavázala žalovanému poskytnout na jeho úvěrový účet úvěr ve výši 60 000 Kč. Ve smlouvě byl mj. ujednán úrok ve výši 15,99 % ročně, resp. 14,17 % ročně při splnění podmínek a cena za vyřízení úvěru v částce 600 Kč. Žalovaný měl úvěr od [datum] hradit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 1 130 Kč; poslední splátku měl žalovaný při řádném splácení úvěru uhradit dne [datum]. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházela z jím předloženého potvrzení o výši jeho čistého měsíčního příjmu, který za posledních 12 měsíců činil částku 14 704 Kč. Žalovaný deklaroval výši měsíčního nájemného ve výši 3 000 Kč a neuvedl žádné další závazky. Dne [datum] pak žalovaný čerpal sjednaný úvěr ve výši 60 000 Kč a uhradil poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 600 Kč. Žalovaný na sjednaný dluh nehradil řádně a včas, v prosinci 2020 se dostal do prodlení s řádnou úhradou k 20. dni v měsíci. Žalovaný žalobkyni celkem uhradil 36 388,33 Kč Poslední splátku ve výši 882 Kč, označenou jako „splátka jistiny po splatnosti“, žalovaný realizoval dne [datum]. Žalobkyně dne [datum] písemně upozornila žalovaného na jeho dluh ve výši 4 557 Kč a vyzvala jej do [datum] k jeho úhradě. Žalobkyně žalovaného současně upozornila, že nedojde-li k úhradě dlužných splátek, dluh z úvěru zesplatní. Žalovaný ničeho neuhradil, žalobkyně proto s účinností k [datum] zesplatnila úvěr, související příslušenství a poplatky a tuto skutečnost žalovanému písemně oznámila. Žalovaný na žalobou uplatněný dluh ničeho neuhradil ani psléze, a to ani přes předžalobní výzvu ze dne [datum].

16. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

17. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný má ukrajinské státní občanství a pobyt na území České republiky. Pravomoc k řízení o sporu ze smluvního závazku má podle čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech justiční orgán té smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se zde nalézá sporný nemovitý majetek. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že v této věci je dána pravomoc českých soudů věc projednat, protože žalovaný má na území ČR povolen trvalý pobyt.

18. Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech stanoví v čl. 48 odst. 2 a 3, že smluvní závazkové vztahy se řídí právním řádem, na němž se účastníci shodli. Jestliže se účastníci na volbě práva neshodli, řídí se tyto vztahy právním řádem té smluvní strany, na jejímž území uzavřeli smlouvu, s výjimkou sporů ohledně nemovitého majetku. Pro řízení o sporu ohledně nemovitého majetku, který vznikne ze smluvních vztahů, o nichž pojednává odstavec 2, justiční orgán použije právní řád té smluvní strany, na jejímž území se tento majetek nalézá. Rozhodným právem je tak právo české, neboť smlouva o úvěru byla uzavřena na území České republiky.

19. Soud zjistil, že má žalovaný v Česku od [datum] povolen trvalý pobyt jako rezident. Poslední nahlášená adresa pobytu žalovaného se od [datum] do [datum] nacházela na [adresa], následně byl žalovaný odhlášen ubytovatelkou a od [datum] je hlášen na úřední adrese MV ČR OAMP [adresa]. Žalovaný měl pobytový doklad platný do [datum], ten byl k [datum] administrativně zneplatněn. Změnu adresy žalovaný nenahlásil, v ISZR je stále veden jako cizinec s povoleným pobytem na území ČR. Soud tedy dospěl k závěru, že je věcně i místně příslušným k vyřízení věci.

20. Soud ve věci rozhodl dle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, když žalobkyně vyjádřila s tímto postupem souhlas již v žalobě a žalovaný souhlasil konkludentně, když se k výzvě soudu (usnesení na č.l. 49 spisu), zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, nevyjádřil. Soud měl tedy v souladu s poučením ve výzvě za to, že žalovaný s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). K samotné žalobě žalovaný neuvedl ničeho, neboť po celou dobu řízení zůstal pasivní.

21. Žaloba je důvodná pouze z části.

22. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení spolu s příslušenstvím.

23. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

24. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

25. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

26. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne [datum], sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

27. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem (jako tomu bylo v tomto případě, a to zejména ohledně výdajů žalovaného, viz níže), ale sám tyto údaje musí prověřit (což se v tomto případě ohledně výdajové složky žalovaného nestalo vůbec). Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

28. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020). V této souvislosti lze uvést, že žalobkyně přes výzvu soudu nedoložila své tvrzení o tom, že by tyto lustrace před uzavřením úvěrové smlouvy provedla.

29. Jak již bylo výše naznačeno, soud je v tomto typu řízení povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně pak v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že s ohledem na ověřenou výši příjmu žalovaného je jeho schopnost splácet požadovaný úvěr dostatečná. Jinými slovy, těžiště své argumentace týkající se řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně spatřovala v dostatečné výši příjmu žalovaného.

30. S argumentací žalobkyně vztahující se k problematice úvěruschopnosti se zdejší soud neztotožnil, a to již z toho důvodu, že žalobkyně jako úvěrující společnost dle jí předložených listin neprovedla prověření úvěruschopnosti žalovaného v rozsahu předvídaném zákonnou úpravou a výše odkazovanou judikaturou. Soud má v řízení za prokázané, že žalovaný před schválením úvěru bance předložil potvrzení o výši svého čistého měsíční příjmu za posledních 12 měsíců, který činil částku 14 704 Kč. Dále žalovaný uvedl částku měsíčního nájemného ve výši 3 000 Kč. Další výdaje žalovaný neuvedl. Soud přitom nemá v tomto řízení za prokázané, že by žalobkyně výši faktických a reálných výdajů žalovaného jakkoliv ověřovala – z předložené, nedatované listiny, označené jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“, pouze vyplývá, že žalovaný předložil potvrzení o výši svého příjmu a výplatní pásky. Tato listina z pohledu soudu nemá žádnou důkazní hodnotu, neboť v ní není přesně popsáno a specifikováno, na základě jakých konkrétních úvah a údajů dospěla žalobkyně k vypočtení výdajové složky žalovaného, a neboť není datována ani nikterak verifikována žalovaným. Na základě této listiny tedy není možno objektivizovat, zdali k ověření úvěruschopnosti žalovaného vůbec došlo před uzavřením úvěrové smlouvy, ani na základě čeho banka ověřila žalovaným tvrzený údaj o měsíčním nájemném ve výši 3 000 Kč.

31. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela toliko z předloženého potvrzení o výši výdělku žalovaného a výplatních pásek. Jestliže žalobkyně uvedla, že žalovaného lustrovala v dalších databázích, pak k tomu žádného důkazu přes výzvu soudu nepředložila (žalobkyně k výzvě soudu předložila toliko potvrzení o příjmech žalovaného a jeho výplatní pásky). Deklarované výdaje žalovaného žalobkyně nejen, že nijak neověřovala, ale ani se nepokusila zjistit, jaké jsou ve skutečnosti reálné výdaje žalovaného spojené s bydlením apod. Žalobkyně neprověřovala např. ani to, zda má žalovaný nějakou vyživovací povinnost, či nikoliv. Za situace, kdy měl žalovaný u banky veden účet, měla žalobkyně dle názoru soudu vycházet mj. také z výpisů z tohoto účtu. Žalobkyně však žalovaným tvrzený údaj o výdajích vůbec neověřila (byť měl u ní žalovaný veden bankovní účet), ani žalovaného nevyzvala ke konkretizaci a doložení jím tvrzených výdajů (byť žalovaný deklaroval celkové měsíční výdaje ve zcela nereálné výši 3 000 Kč). Již na tomto podkladě lze dle názoru soudu uzavřít, že adekvátní zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně přes výzvu soudu neprokázala. Žalobkyně soudu v tomto řízení předložila pouze listinu, označenou jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“. Z této nedatované listiny je pouze patrné, že žalobkyně měla před poskytnutím úvěru k dispozici od žalovaného potvrzení o výši jeho příjmu. Žalovaný navíc obsah této listiny nijak neverifikoval a není ani jasné, zda vůbec tato listina vznikla v době před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy. Žalovaný měl také žalobkyni udělit souhlas k ověření pravdivosti údajů uvedených v žádosti (včetně nahlédnutí do registrů BRKI a NRKI) – žalobkyně však dle předložených listin takovéto ověření neprovedla (zejména vztažmo k žalovaným deklarovaným výdajům), což vede soud k závěru, že adekvátní prověření úvěruschopnosti žalovaného v tomto případě provedeno nebylo. Soud akcentuje, že žalobkyně dle předložených listin zcela rezignovala na bližší zkoumání výdajů žalovaného, přestože žalovaným byly deklarovány toliko ve výši 3 000 Kč měsíčně. Z nedatové listiny týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného tedy nevyplývá, že by žalobkyně jakýmkoliv způsobem prověřila žalovaným deklarované výdaje, včetně výdajů týkajících se bydlení (nebylo prokázáno, že by byla předkládána např. alespoň nájemní smlouva). Z tohoto dokumentu se pak také podává, že banka stanovila bonitu klienta pouze na základě vlastního ekonomického modelu a vlastních propočtů, v nichž nebyla zohledněna faktická ekonomická situace žalovaného, vyplývající například z jeho výpisů z účtu.

32. Reálné výdaje žalovaného tedy z pohledu soudu nebyly prověřeny vůbec – žalobkyně se v této souvislosti bezvýhradně spolehla na tvrzení žalovaného s tím, že kromě nájemného ve výši 3 000 Kč a žádných dalších výdajů nemá a bez dalšího přistoupila k výpočtu výdajové složky prostřednictvím interního modelu. Právě dostatečné ověření deklarovaných výdajů žalovaného pak bylo pro poskytnutí úvěru v daném případě zásadní a úvěrující společnost tyto aspekty neprověřila dostatečně. Pokud žalobkyně v nedatovaném dokumentu týkajícím se posouzení úvěruschopnosti uvedla, že životní výdaje žalovaného stanovila na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s interním modelem, a to za současného využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, pak z předložené nedatované listiny nevyplývá, na základě jakých konkrétních výpočtů a úvah žalobkyně k životním výdajům žalovaného ve výši 7 082 Kč dospěla. Tvrdila-li žalobkyně, že v této souvislosti vycházela z dat sdělených žalovaným, které výčtem uvedla jako počet vyživovaných osob, způsob bydlení, atd., pak soudu z předložených listin vůbec nevyplývá, jaká konkrétní data (krom výše uvedeného údaje o nájemném ve výši 3 000 Kč) měl žalovaný bance před poskytnutím úvěru sdělit a co tedy měla vůbec banka ověřovat. Žalobkyně neprokázala, že by se alespoň pokusila faktické výdaje žalovaného zjistit nebo ověřit. K vyžádání nájemní smlouvy žalovaného nedošlo, ačkoliv žalovaný deklaroval, že žije v nájmu, za který měl navíc platit pouze částku ve výši 3000 Kč měsíčně, a ačkoliv tedy bylo vyžádání nájemní smlouvy v takovémto případě pro ověření deklarovaného výdaje zcela adekvátním a žádoucím, jelikož uvádí-li spotřebitel, že k zajištění svých bytových potřeb je v nájemním vztahu, je nezbytné ověřit výši nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Co 244/2021). Soud dodává, že jen v roce 2020 činily průměrné náklady na bydlení více než dvojnásobek žalovaným deklarované částky, tj. 6 000 Kč, srov. Příjmy, výdaje a životní podmínky domácností | Statistika a my.

33. Soud má také za to, že lustrací v interních či externích databázích by právní předchůdkyně žalobkyně mohla získat lepší povědomí o platebních schopnostech a případné budoucí platební kázni žalovaného, nebo o jeho zatížení dalšími dluhy. Pokud tyto lustrace žalobkyně provedla, pak soud tyto skutečnosti nemá z předložených listin za prokázané přesto, že byla žalobkyně k prokázání těchto lustrací výslovně vyzvána. Postup při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele, který v tomto řízení jako dostačující prezentovala žalující strana, soud pokládá za nevyhovující výše popsaným legislativním a judikaturním kritériím. Lze doplnit, že přestože spotřebitel některé údaje zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 občanského zákoníku (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.). Soud také připomíná, že žalobkyně souhlasila s rozhodnutím dle § 115a o. s. ř. a že byla soudem adekvátně a návodně písemně poučena o tom, jaké důkazy je třeba doložit. Z žalobkyní předložených důkazů je pak z pohledu soudu evidentní, že řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neproběhlo. Na tomto závěru by dle názoru soudu nemohlo ničeho změnit ani nařízení jednání a další poučení žalované ve smyslu ust. § 118a o. s. ř.

34. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

35. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

36. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

37. Soud tedy uzavírá, že má za prokázané, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta celková částka ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal k úhradě ceny za vyřízení úvěru ve výši 600 Kč, jistiny úvěru a úroku ve výši 15,99 % ročně z jistiny, a to formou měsíčních splátek ve výši 1 130 Kč, se se splatností k 20. dni v kalendářním měsíci.

38. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované zdejší i unijní judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. Soud žalobkyni písemně vyzval, aby doložila zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a dle předložených důkazů nebyly před uzavřením úvěrové smlouvy nijak zjišťovány ani ověřovány faktické výdaje žalovaného. Na základě předložených listinných důkazů tedy bylo možno v tomto případě bez důvodných pochybností uzavřít, že splnění povinnosti dostatečně prověřit úvěruschopnost žalovaného přes písemnou výzvu soudu prokázáno nebylo. Soud tedy ve věci nenařizoval jednání, během něhož by žalobkyni ohledně problematiky prověřování úvěruschopnosti poučoval dle ust. § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu a rozhodl ve věci se souhlasem účastníků dle ust. § 115a občanského soudního řádu. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni v plné výši přiznat ani žalobou uplatněné akcesorické nároky, neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

39. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny všech tří dotčených úvěrů), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a byl nekontaktní, nebylo soudem zjištěno ničeho, co by odůvodňovalo stanovení delší pariční lhůty, nežli jednoměsíční. Jednoměsíční lhůta pak byla stanovena s ohledem na vysoké ceny všech komodit, zboží a služeb, které mají nemalý vliv na finanční situaci všech subjektů, zejména fyzických osob.

40. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla úvěrující společností poskytnuta částka v celkové výši 60 000 Kč, žalovaný pak žalobkyni uhradil částku ve výši 36 388,33 Kč. Co do částky 23 611,67 Kč se tak žalovaný na úkor úvěrující společnosti ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydal. Bezdůvodné obohacení je pak vždy splatné na výzvu věřitele (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 577/2019 nebo sp. zn. 28 Cdo 903/2021 nebo sp. zn. 33 Odo 871/2005) a za den splatnosti bezdůvodného obohacení se tak považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. V předžalobní upomínce byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě, která mu uplynula dne [datum]; ode dne následujícího je tedy s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (viz ust. § 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal. Co do zbytku žalovaného nároku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

41. Závěrem soud podotýká, že ani skutečnost, že žalovaný na základě předmětné úvěrové smlouvy úvěr po nějakou dobu splácel, nemá za následek, že by se absence dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného neměla projevit v závěru o absolutní neplatnosti dané úvěrové smlouvy. V tomto kontextu soud vychází mj. z rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22, dle něhož: je třeba uvést, že i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že – jak vyplývá z bodů 33 a 34 tohoto rozsudku – povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. … Je přitom třeba uvést, že kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádné ze stran sporu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Převážně úspěšný byl v tomto sporu žalovaný (úspěch žalovaného ve výši 56,08 % vůči úspěchu žalobkyně ve výši 43,92 %), kterému však náklady tohoto řízení vzhledem k jeho pasivitě nevznikly. Soud tedy rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.

Poučení