21Co 268/2021

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] sídlem [adresa], o zaplacení částky 11 550 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 13 C 132/2021 - 70 ze dne 23. srpna 2021, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 11 368 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi svým rozsudkem č.j. 13 C 132/2021 - 70 ze dne 23. 8. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 11 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 550 Kč od 9. 4. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. byla žaloba zamítnuta do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 550 Kč od 1. 4. 2021 do 8. 4. 2021. Výrokem III. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 15 738 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

2. Žalobkyně se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne 4. 4. 2021, domáhala proti žalované na zaplacení částky 11 550 Kč s úrokem z prodlení od 1. 4. 2021 do zaplacení. Tvrdila, že žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa] [PSČ] (dále také jen„ právní předchůdce žalobkyně“), uzavřela smlouvu [číslo] o poskytnutí finančních prostředků ve výši 15 000 Kč. Žalovaná nesplnila povinnost řádného zkoumání úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně, který na předmětnou smlouvu zaplatil žalované celkem částku 26 550 Kč. Žalovaná částka je tak bezdůvodným obohacením žalované s ohledem na neplatnost uvedené smlouvy. Namítala rovněž rozpor s dobrými mravy v části sjednaného úroku ve smlouvě o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou ze dne 18. 3. 2021 a tato skutečnost byla žalované sdělena současně s předžalobní výzvou z téhož dne. Ta ale nijak nereagovala a bezdůvodné obohacení žalobkyni nevydala.

3. Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za zjištěné, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 17. 1. 2018 smlouvu o půjčce, na základě níž se žalovaná zavázala poskytnout právnímu předchůdci žalobkyně v hotovosti částku 15 000 Kč, a že tak učinila. Právní předchůdce žalobkyně se zavázal vrátit poskytnutou částku společně s úrokem 5 250 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru 3 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 3 300 Kč (celkem se tak zavázal zaplatit částku 26 550 Kč), a to v šedesáti týdenních splátkách ve výši 442,50 Kč v hotovosti k rukám osoby určené žalovanou. První splátka byla splatná 24. 1. 2018, každá následující sedm dní po datu splatnosti předchozí splátky. Právní předchůdce žalobkyně zaplatil celkem částku 26 550 Kč, kdy poslední částka byla zaplacena dne 3. 4. 2018. Právní předchůdce žalobkyně se domáhal vydání bezdůvodného obohacení po žalované z důvodu absence řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované, když tuto pohledávku za žalovanou postoupil smlouvou o postoupení pohledávek na žalobkyni ke dni 18. 3. 2021 a žalobkyně žalovanou o úhradu dlužné částky upomínala. Žalovaná zjišťovala od právního předchůdce žalobkyně jeho úvěruschopnost vyplněním evidenční karty s tím, že žalovaný měl jediný příjem - pracoval jako [anonymizováno] ve [právnická osoba] a.s. na plný pracovní úvazek s průměrným čistým měsíčním příjmem za měsíce 10-12/2017 ve výši 34 950 Kč. Jeho výdaje však nebyly ničím prokázány, pouze jím byly tvrzeny ve výši 7 000 Kč nájem/inkaso, výdaje na jeden úvěr u žalované 2 000 Kč, výdaje na jeden úvěr u [právnická osoba] 2 000 Kč a výdaje domácnosti 8 000 Kč. Dále bez ověření právní předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru tvrdil, že bydlel v nájmu, kde žily tři osoby, v domácnosti byla jedna vyživovaná osoba. Měl mít základní vzdělání, svobodný, měl vlastnit automobil, žádnou nemovitou věc a měl„ někdy“ spotřebitelské úvěry u žalované. Disponibilní zůstatek údajně činil částku 15 950 Kč. Při vyplňování karty předložil pracovní smlouvu, tři výplatní pásky a občanský průkaz. Z interní listiny žalované, která obsahovala informace o klientovi, vyplynulo, že bylo ověřeno zaměstnání, ECC, byl uveden počet členů domácnosti 1, z toho nezaopatřených 0. Prvostupňový soud vzal za prokázané, že žalovaná nezkoumala řádně úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně, a to nejen s ohledem na rozdílnost informací v interním systému žalované a evidenční kartě klienta, nýbrž zejména ze skutečnosti, že nikterak nebyly zkoumány pravidelné výdaje právního předchůdce žalobkyně, když se žalovaná spokojila pouze s tvrzeními uvedenými právním předchůdcem žalobkyně.

4. Zjištěný skutkový stav posoudil podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a současně podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), s odkazem na ust. § 2395 o.z., ust. § 86 odst. 1, 2 ZsÚ. Konstatoval, že zakotvením ust. § 86 ZsÚ do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (čl. 8). Prvostupňový soud dále odkázal na ust. § 2991 odst. 1, 2 o.z., ust. § 2993 o.z., ust. § 1958 odst. 2 o.z., ust. § 609 o.z., ust. § 610 odst. 1 o.z. a ust. § 621 o.z., se zohledněním závěrů rozsudků Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 143/2019 - 113 ze dne 18. 7. 2019, Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. Předmětnou úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalovaná neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně splácet poskytnutý úvěr. Poukázal na to, že úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně zkoumala toliko vyplněním evidenční karty, předložena byla při sepisu karty pracovní smlouva, tři výplatní pásky (10 - 12/2017), ale nebyly blíže zkoumány jeho konkrétní výdaje, např. na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Konstatoval, že ani nebyly zkoumány další běžné měsíční výdaje jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. a za tímto účelem nebyl vyžádán např. úplný výpis z jeho běžného účtu. Uzavřel, že neověření výdajů uváděných ze strany právního předchůdce žalobkyně tak implikuje snahu žalované o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalovaného tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl. Zdůraznil, že poskytovatel úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází a až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně. Vzhledem k tomu, že žalovaná poskytla právnímu předchůdci žalobkyně peněžní prostředky, které jí tento vrátil v celkové výši 26 550 Kč, zaplatil tedy o 11 550 Kč více, než byla jeho povinnost. Žalovaná se tak na jeho úkor bezdůvodně obohatila a je povinna plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, t.j. částky 11 550 Kč, také vrátit, když tato pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni. Soud prvního stupně uložil žalované rovněž povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 11 550 Kč podle ust. §§ 1968 a 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po splatnosti, t.j. po uplynutí lhůty stanovené žalobkyní v předžalobní výzvě. K námitce promlčení nároku žalobkyně vznesené žalovanou soud prvního stupně konstatoval, že vědomost právního předchůdce žalobkyně o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy nastala až konzultací se žalobkyní, t.j. dne 18. 3. 2021, kdy nastal počátek plynutí subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na bezdůvodné obohacení a nárok tak promlčen není. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když výši určil s odkazem vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT”), a to její ust. § 6 odst. 1, ust. § 7, ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), ust. § 13 AT, ust. § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky MPSV č. 589/2020 Sb., ust. § 14 odst. 1, 3 AT ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř., ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání tím, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že řádně nezkoumala úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně. Konstatovala, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele postupovala v souladu s ust. § 86 odst. 1 ZSÚ, když vycházela z informací a podkladů získaných od právního předchůdce žalobkyně, přičemž prostřednictvím předložení výplatních pásek, nájemní smlouvy, pracovní smlouvy, SIPA atd. tyto informace ověřila. Skutečnost, že toto reálné ověření proběhlo, následně z důvodu důkazní jistoty, zaznamenala do smluvní dokumentace. Vzhledem k nízké výši poskytnutého spotřebitelského úvěru žalovaná informace a podklady předložené právním předchůdcem žalobkyně považovala za dostatečné a nepožadovala po právním předchůdci žalobkyně předložení dalších podkladů. Poukazovala na to, že z prověření úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně vyplynul disponibilní zůstatek v měsíční výši 15 950 Kč, který žalovaná vyhodnotila jako dostačující pro poskytnutí předmětného úvěru. Žalovaná má za to, že v této věci je chybně ztotožňována povinnost soudu ex offo zkoumat, zda úvěrující společnost řádně zkoumala úvěruschopnost příjemce úvěru a absolutní zbavení příjemce úvěru povinnosti tvrzení, potažmo důkazní. Žalovaná nerozporovala povinnost soudu zkoumat prověření úvěruschopnosti z úřední povinnosti i bez odpovídající námitky úvěrovaného, v rámci předmětných sporů je však dle jeho názoru dlouhodobě tato povinnost soudu nezákonně rozšířena tak, že dlužníka jako stranu sporu nestíhá prakticky vůbec žádná povinnost tvrzení a důkazní. V praxi tak dochází k situacím, kdy je ex offo zkoumán postup úvěrující společnosti, následně však už není žádným způsobem zkoumáno, zda v dané věci nedošlo k případu, kdy informace zjištěné úvěrujícím byly zjištěny dostatečně, v celém jejich rozsahu, tj. zda informace zjištěné úvěrujícím odpovídají skutečnosti. V případě, kdy informace zjištěné v rámci procesu prověření úvěruschopnosti odpovídají reálné situaci osoby úvěrované, pak je tato skutečnost sama o sobě důkazem o tom, že byla úvěruschopnost prověřena řádně. Pokud má být naplněn smysl a účel zákonné úpravy, je třeba ke stranám sporu přistupovat spravedlivě a nikoli jednostranně nad rámec ochrany poskytnuté úvěrovanému jako spotřebiteli. Tato ochrana je vyjádřena právě povinností soudu zkoumat prověření úvěruschopnosti z úřední povinnosti, v rámci tohoto zkoumání musí však být dotázán i úvěrovaný na skutečné poměry v rozhodné době tak, aby bylo možné výsledek posuzovacího procesu poměřit právě reálným stavem. Není-li v takovém případě reálný stav zkoumán, dochází k situaci, kdy je úvěrující sankcionován neplatností smluvního vztahu na základě nezjištění skutečnosti, která v reálu vůbec nemusela nastat. Je-li tak úvěrujícímu kladeno k tíži, že nezjistil některé aspekty výdajové stránky úvěrovaného, je třeba tyto konkretizovat. V opačném případě je úvěrující poškozen na svých právech kvůli skutečnosti, která nenastala, je tedy sankcionován za neexistenci negativní skutečnosti. V daném konkrétním případě navíc byla smlouva ze strany právního předchůdce žalobkyně naplněna, úvěr byl splacen a nedostatek úvěruschopnosti tak nebyl naplněn. Soud prvního stupně se v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádává se skutečností, že s ohledem na splacení předmětného úvěru nebyl v dané věci nikterak ohrožen zájem na ochraně společnosti před jejím nadměrným zadlužováním, tedy před vznikem případných v budoucnu vzniklých pohledávek. Rozhodnutí ve věci musí zobrazovat daný skutkový stav a nelze jej v žádném případě odůvodnit hypotetickou preventivní funkcí za účelem ochrany dalších věřitelů. V rámci soudního řízení je pak nezbytné zachovat rovnost stran týkající se jejich povinnosti tvrzení a důkazní. Tato podmínka řízení a splnění zásad spravedlivého procesu však v dané věci nebyly naplněny. Soud prvního stupně se omezil pouze na konstatování výčtu listin, které právní předchůdce žalobkyně při sjednání úvěru doložil, nijak však nezkoumal skutečný dopad ne/zjištěných skutečností na práva a oprávněné zájmy stran smlouvy. Závěrem žalovaná namítla nesprávnost posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Navrhla proto, aby byla žaloba zamítnuta.

6. Žalobkyně k odvolání uvedla, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalovaná si při posouzení úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně nepočínala s odbornou péčí, porušila své povinnosti podle zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva o spotřebitelském úvěru je tak absolutně neplatná. Odkazovala na judikaturu Krajského soudu v Praze, zejména jeho rozsudky sp. zn. 19 Co 321/2019 ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 21 Co 51/2021 ze dne 29. 9. 2021 a sp. zn. 22 Co 244/2021 ze dne 8. 2. 2022 s tím, že má právo na legitimní očekávání, aby v její věci a ve věci stejné žalované bylo rozhodnuto obdobně.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v projednávané věci, vyjma výroku II., tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Výrok II. o částečném zamítnutí žaloby, který nebyl odvoláním napaden, nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 2, 3 o.s.ř.).

9. Soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

10. Jak konstatoval Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, tak vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodněnítakového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně.

11. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodněnítakového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

12. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodněnínapadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

13. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

16. Podle ust. § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

17. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelského úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle ust. § 2999 odst. 1 o.z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

20. Podle ust. § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

21. Soud prvního stupně správně posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně [jméno] [příjmení] podle ust. § 2395 o.z. a s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016, s ohledem na to, že předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena 17. 1. 2018.

22. Odvolací soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy, obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky spotřebitele) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalované jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (právního předchůdce žalobkyně).

23. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo.

24. Jak již správně konstatoval soud prvního stupně, tak zakotvení tohoto ustanovení do právního řádu si vyžádala směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8).

25. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně, provedla žalovaná hodnocení klienta podle údajů o příjmech a výdajích klienta tak, jak to soud prvního stupně popsal v odst. 6 až 8 odůvodněnínapadeného rozsudku. Odvolací soud poukazuje na to, že žádné relevantní listiny k výdajům právního předchůdce žalobkyně nebyly soudu doloženy, takže lze konstatovat, že žalovaná jeho výdaje blíže nezkoumala, když ani tvrzená výše nájemného nebyla ničím doložena, byť tyto náklady lze doložit poměrně snadno. Odvolací námitka žalované, že po prověření úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně vyplynul disponibilní zůstatek v měsíční výši 15 950 Kč, je tak nedůvodná. Lze uzavřít, že žalovaná si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby, která již splácí další dva úvěry, je zřejmě bez úspor, bez prokázaného zůstatku na účtu a vyživuje nezaopatřené dítě. Neověření výdajů uváděných ze strany právního předchůdce žalobkyně žalovanou implikuje snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů právního předchůdce žalobkyně tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl.

26. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v tomto případě nelze mít za splněnou povinnost žalované řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je ukládána poskytovateli (žalované), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalovaná nesplnila.

27. Pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ust. § 86 a § 87 ZSÚ by (zejména vzhledem k druhé větě ust. § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

28. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna sp. zn. Pl. ÚS 92/06 ze dne 3. 4. 2007, zdůraznil, že„ Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

29. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

30. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

31. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ust. § 86 a 87 ZSÚ by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

32. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (ust. § 588 o.z.).

33. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.

34. Současně, pokud má právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce.

35. Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek SDEU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, t.j. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 36. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu ČR). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v ust. § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

37. Výklad předmětného ust. § 87 odst. 1 ZSÚ, stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

38. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 39. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v ust. § 87 odst. 1 ZSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu spotřebitele. To ostatně žalovaná sama v odvolání připouští.

40. V této věci, jak bylo popsáno výše, žalovaná svou povinnost posoudit úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně řádně nesplnila. Jak bylo odvolacím soudem zjištěno, žalovaná si od právního předchůdce žalobkyně vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR čj. 1 As 30/2015 - 39 ze dne 1. 4. 2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalované k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v tomto případě nemohlo dojít. Obezřetnost a důslednost žalované při vlastním posuzování pak byla na místě i vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně již splácel další dva úvěry a vyživoval nezaopatřené dítě, byť současně prohlásil, že údaje jsou„ správné, pravdivé a úplné.“ 41. Pro úplnost odvolací soud dodává, že další argumentace žalobkyně obsažená v žalobě, týkající se rozporu s dobrými mravy v části sjednaného úroku ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, byla odvolacím soudem shledána vzhledem ke shora popsanému důvodu absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy již bezpředmětná. Z uvedeného důvodu se proto argumentací více nezabýval.

42. Odvolací soud považuje za nutné poukázat na to, že již ve svém rozsudku č.j. 19 Co 321/2019 ze dne 9. 1. 2020 konstatoval, že pokud je smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele, především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužení domácnosti, pak tento smysl zákon nepostrádá ani v těch případech, kdy nakonec dojde k zaplacení úvěru. Primárním chráněným zájmem je totiž zde ochrana spotřebitele před poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci, k ekonomické ztrátě majetku a k dalším ekonomickým dopadům do poměrů spotřebitele. Tyto dopady podle odvolacího soudu nemusí být bezprostřední, mohou se projevit až s určitým časovým odstupem, což znamená, že splnění povinnosti poskytovatele úvěru s odbornou péčí posuzovat úvěruschopnost se nestírá v okamžiku zaplacení poskytnutého úvěru.

43. Jako nedůvodnou lze rovněž odmítnout námitku žalované, že výše poskytnutého úvěru byla nízká, neboť i při nízké výši poskytnutého úvěru může dojít k nežádoucímu zadlužení spotřebitele v důsledku sjednaných poplatků spojených s poskytnutým úvěrem a vysokým úrokům z úvěru, a to zvláště při kumulaci několika spotřebitelských úvěrů, jako tomu bylo v tomto případě.

44. K námitce žalované, že povinnost soudu zkoumat prověření úvěruschopnosti z úřední povinnosti i bez odpovídající námitky úvěrovaného je nezákonně rozšířena tak, že dlužníka jako stranu sporu nestíhá prakticky vůbec žádná povinnost tvrzení a důkazní, odvolací soud uvádí, že v tomto sporu žalobkyni tíží důkazní břemeno pouze ohledně jejího tvrzení, že žalovaná řádně nezkoumala úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně. Pokud to žalovaná popírá, je to ona, kdo musí prokázat, že úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně řádně zkoumala. Ze správných skutkových závěrů prvostupňového soudu nelze než dospět k závěru, že žalovaná reálnou schopnost právního předchůdce žalobkyně úvěr splácet nezkoumala s odbornou péčí. Rovnost stran z hlediska rozložení jejich povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nebyla narušena a navíc je třeba zdůraznit, že jakkoliv ust. § 84 odst. 2 ZSÚ ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné a pravdivé informace nezbytné pro posouzení schopnosti splácet úvěr, tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí.

45. Odvolací soud shrnuje, že neprokázala-li žalovaná, že při sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně jako dlužníka, je třeba souhlasit se soudem prvního stupně, že na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou (ust. § 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ ve spojení s ust. § 588 o.z.). Pokud právní předchůdce žalobkyně zaplatil žalované nad rámec jistiny poskytnutého úvěru ve výši 15 000 Kč částku 11 550 Kč, představuje tato částka bezdůvodné obohacení žalované (ust. § 2991 odst. 2 o.z.). Tato pohledávka právního předchůdce žalobkyně byla na žalobkyni řádně postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2021 (ust. § 1879 o.z.). Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně zaplatil poslední splátku ve výši 442,50 Kč přesahující žalovanou částku dne 3. 4. 2018, je námitka promlčení vznesená žalovanou nedůvodná, neboť žaloba byla podána dne 4. 4. 2021, což byla velikonoční neděle, přitom poslední den tříleté promlčecí lhůty připadl na úterý 6. 4. 2021. Žaloba tak byla podána před uplynutím promlčecí lhůty.

46. Žalobkyni přiznaný úrok z prodlení vychází jednak ze zákonných ustanovení (ust. § 1970 o.z.), ustanovení dalších právních předpisů (ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a aktuální výše reposazby ke dni prodlení, tedy k datu 9. 4. 2021.

47. K obdobným závěrům již dospěl Krajský soud v Praze ve shodné věci stejných účastníků řízení (rozsudek sp. zn. 22 Co 244/2021 ze dne 8. 2. 2022) a v obdobných věcech ve věci stejné žalované (rozsudky sp. zn. 19 Co 321/2019 ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 21 Co 51/2021 ze dne 29. 9. 2021) a nemá důvod se od nich odchylovat, a to ani v otázce posouzení promlčení (srov. též § 13 o.z.).

48. Protože soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku III. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (zde odvolací soud odkazuje na odůvodněnítohoto výroku v napadeném rozsudku), tak odvolací soud s poukazem na výše uvedené, jeho rozsudek ve věcně správných výrocích I. a III. potvrdil (ust. § 219 o.s.ř.) tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

49. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny třemi hlavními úkony po 1 580 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 2x podle písm. d) - sepis vyjádření k odvolání a sepis doplnění právní argumentace, 1x podle písm. g) - účast u jednání před odvolacím soudem dne 16. 3. 2022), když výše je dána ust. § 7 bod 5. ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT) a třikrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT) a dále náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky a to za dvacet načatých půlhodin po 100 Kč. Další náklady tvoří cestovné v celkové výši 1 755 Kč (srov. ust. § 13 odst. 1, 5 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [obec] - [obec] a zpět, a to ve výši 1 190 Kč za cestu [obec] - [obec] a zpět (2x 89 km) automobilem Škoda Rapid [registrační značka] při ceně benzínu 40,50 Kč za litr (podle ust. § 4 písm. a) vyhl. č. 511/2021 Sb.) a spotřebě 4,9 litrů/km, včetně základní náhrady 4,70 Kč (podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb.), za cestu [obec] - [obec] a zpět vlakem ve výši 505 Kč (t.j. 235 Kč + 270 Kč) a za MHD v [obec] ve výši 60 Kč (t.j. 2x 30 Kč). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 1 972,95 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 11 368 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení