13 C 132/2021-70

Rubrum

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Zavadilovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] o zaplacení 11 550 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 550 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 550 Kč od [datum] do [datum] zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 15 738 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 11 550 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně, [jméno] [příjmení], [datum narození] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), uzavřela smlouvu [číslo] o poskytnutí finančních prostředků ve výši 15 000 Kč. Žalovaná nesplnila povinnost řádného zkoumání úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně, který na předmětnou smlouvu zaplatil žalované celkem částku 26 550 Kč. Žalovaná částka je tak bezdůvodným obohacením žalované s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru [číslo]. Dále namítala rozpor s dobrými mravy v části sjednaného úroku ve smlouvě o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou ze dne [datum]. Žalované byla tato skutečnost sdělena současně s předžalobní výzvou ze dne [datum].

2. Žalovaná se k žalobě vymezila negativně. Sjednaný úrok ve smlouvě o úvěru činil částku 5 250 Kč, což představuje cca 35 % ze zapůjčené částky v absolutní hodnotě bez zohlednění času. Úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně zkoumala řádně, kdy veškerý postup při posuzování byl zaznamenán ve smluvní dokumentaci a tato skutečnost byla potvrzena žadatelem i zástupcem žalované v protokolu či evidenční kartě, jenž byl vypracován jakožto důkaz reálného posouzení úvěruschopnosti. Vycházela z podkladů získaných od právního předchůdce žalobkyně, tj. výplatních pásek, nájemní smlouvy, pracovní smlouvy, SIPA atd. Reálné ověření pak bylo zaznamenáno ve smluvní dokumentaci. Výši příjmů i výdajů a strukturu jejich zdrojů na základě těchto předložených dokladů ověřila. Právní předchůdce žalobkyně byl v předmětné době svobodný, s dosaženým základním vzděláním, bydlel v nájmu, nebyl vlastníkem nemovitosti, vlastnil motorové vozidlo, zaměstnán u [právnická osoba] [anonymizováno] v plném pracovním úvazku s čistou měsíční mzdou 34 950 Kč. Měsíční náklady na nájemné a inkaso činily částku 7 000 Kč, měsíční výdaje na úvěry poskytnuté žalovanou činily 2 000 Kč, další výdaje domácnosti (potraviny, drogerie, ošacení...) činily měsíčně částku 8 000 Kč, výdaje na jiné úvěry částku 2 000 Kč ([anonymizováno]). Disponibilní částka tak činila 15 950 Kč. Sjednaná splátka (v součtu 4 týdenních splátek ve výši 1 770 Kč) představuje pouze cca 11 % disponibilní měsíční částky domácnosti (vůči celkovému příjmu pouze cca 5 % příjmu). Žalovaná dále uvedla, že námitku neplatnosti (relativní) smlouvy o úvěru může vznést dlužník v souladu s § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, když tento ničeho takového nevznesl, kdy ji mohl uplatnit do tří let ode dne uzavření smlouvy. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení, neboť na předmětnou smlouvu obdržela poslední platbu dne [datum] ve výši 17 300 Kč, kdy promlčecí lhůta vůči případnému nároku uplynula dne [datum] (návrh na vydání EPR byl podán až dne [datum]). Žalovaná podala na právního předchůdce žalobkyně trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku nebo trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku.

3. Soud vzal za svá skutková zjištění též shodná tvrzení účastníků, že právní předchůdce žalobkyně splatil dne [datum] celý úvěr, tj. částku 26 550 Kč. Soud tak své dokazování zaměřil na zkoumání úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně žalovanou a na námitku promlčení případného nároku.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vč. smluvních podmínek a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že dne [datum] uzavřel právní předchůdce žalobkyně se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] znějící na částku 15 000 Kč, které převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Poskytnutou částku se zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 5 250 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 300 Kč (celkem se tak zavázal zaplatit částku 26 550 Kč), a to v 60 týdenních splátkách ve výši 442,50 Kč v hotovosti k rukám osoby určené žalovanou. První splátka byla splatná [datum], úhrada každé další splátky byla sjednána 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky.

5. Z protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta ze dne [datum] bylo zejména zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně byl seznámen se zprostředkovatelem úvěru, společností žalované, přípravě podkladů k vyplnění evidenční karty, s ověřováním klienta v registru klientských informací (NRKI, BRKI), s formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a se smlouvou o úvěru a smluvními podmínkami.

6. Z evidenční karty soud zjistil, že žalovaná zjišťovala úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně s výsledkem, že tento pracoval ve [právnická osoba] [anonymizováno] na plný pracovní úvazek na pracovní pozici„ [anonymizováno]“ s čistým měsíčním příjmem 34 950 Kč. Měsíční výdaje žalovaného byly tvořeny částkou 7 000 Kč nájem/inkaso, výdaje na jeden úvěr u žalované 2 000 Kč, výdaje na jeden úvěr u [anonymizováno] 2 000 Kč a výdaje domácnosti 8 000 Kč. Bydlel v nájmu, kde žily 3 osoby, v domácnosti byla jedna vyživovaná osoba. Měl základní vzdělání, svobodný, vlastnil automobil, nevlastnil nemovité věci. Měl historicky spotřebitelské úvěry u žalované. Disponibilní zůstatek činil částku 15 950 Kč. Při vyplňování karty předložil pracovní smlouvu, 3 výplatní pásky a občanský průkaz.

7. Z listiny obsahující základní informace o klientovi (právním předchůdci žalobkyně) žalované soud zjistil, že žalovaná ověřila v [anonymizováno] klienta dne [datum], zaměstnání klienta bylo ověřeno, bankovní závazky činily částku 2 000 Kč, stejnou částku činily i nebankovní závazky. U žalované měl v předmětné době 1 aktivní úvěr, počet neaktivních byl 3. Počet členů domácnosti byl uveden 1, z toho nezaopatřených osob 0.

8. Z rozpisu zaplacených splátek bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně zaplatil celkem částku 21 300 Kč k 10. týdnu roku 2018, zbývalo doplatit 5 250 Kč. Ze splátkového kalendáře bylo zjištěno, že doplatek celého úvěru nastal dne [datum].

9. Z výplatních pásek soud zjistil následující: v [číslo] byl čistý příjem právního předchůdce žalobkyně tvořen částkou 29 700 Kč (vč. prémií, příplatků za přesčas), v [číslo] částkou 46 590 Kč (vč.

13. či 14. výplaty, prémií, příplatků za přesčas), v [číslo] částkou 28 559 Kč (vč. prémií, příplatků za přesčas).

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávky [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že jí právní předchůdce žalobkyně na žalobkyni postoupil pohledávku z úvěrové smlouvy [číslo].

11. Z oznámení o postoupení pohledávky obsahující i předžalobní výzvu z [datum] vč. doručenky z [datum] bylo zjištěno informování žalované o postoupení pohledávky vč. výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 11 550 Kč do 7 dnů od doručení výzvy.

12. Z trestního oznámení nebylo zjištěno pro věc ničeho relevantního.

13. Soud v řízení neprovedl žalobkyní navrhované dokazování rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 51 C 202/2019-100 a č. j. 16 C 167/2019-75, a rozsudkem Krajského soudu v Praze, č. j. 19 Co 321/2019-205, a to pro absenci vypovídací potence.

14. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícímu skutkovému závěru: Dne [datum] právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o půjčce, na základě níž se žalovaná zavázala poskytnout právnímu předchůdci žalobkyně v hotovosti částku 15 000 Kč, a tak učinila, a právní předchůdce žalobkyně se zavázal vrátit poskytnutou částku společně s úrokem 5 250 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru 3 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 3 300 Kč (celkem se tak zavázal zaplatit částku 26 550 Kč), a to v 60 týdenních splátkách ve výši 442,50 Kč v hotovosti k rukám osoby určené žalovanou. První splátka byla splatná [datum], každá následující 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky. Ze shodného tvrzení účastníků řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně zaplatil celkem částku 26 550 Kč, kdy poslední částka byla zaplacena dne [datum]. Právní předchůdce žalobkyně se domáhal vydání bezdůvodného obohacení po žalované z důvodu absence řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované, když tuto pohledávku za žalovanou postoupil smlouvou o postoupení pohledávek na žalobkyni ke dni [datum]. Žalobkyně žalovanou o úhradu dlužné částky upomínala.

15. Žalovaná zjišťovala od právního předchůdce žalobkyně jeho úvěruschopnost vyplněním evidenční karty s tím, že žalovaný měl jediný příjem - pracoval jako [anonymizováno] ve [právnická osoba] [anonymizováno] na plný pracovní úvazek s průměrným čistým měsíčním příjmem za měsíce [číslo] ve výši 34 950 Kč. Výdaje žalovaného však nebyly ničím prokázány, pouze byly tvrzeny právním předchůdcem žalobkyně ve výši 7 000 Kč nájem/inkaso, výdaje na jeden úvěr u žalované 2 000 Kč, výdaje na jeden úvěr u [anonymizováno] 2 000 Kč a výdaje domácnosti 8 000 Kč. Dále bez ověření právní předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru tvrdil, že bydlel v nájmu, kde žily 3 osoby, v domácnosti byla jedna vyživovaná osoba. Měl mít základní vzdělání, svobodný, měl vlastnit automobil, žádnou nemovitou věc. Měl„ někdy“ spotřebitelské úvěry u žalované. Disponibilní zůstatek údajně činil částku 15 950 Kč. Při vyplňování karty předložil pracovní smlouvu, 3 výplatní pásky a občanský průkaz. Z interní listiny žalované, která obsahovala informace o klientovi, vyplynulo, že bylo ověřeno zaměstnání, ECC, byl uveden počet členů domácnosti 1, z toho nezaopatřených 0. Z uvedeného má soud za prokázané, že žalovaná nezkoumala řádně úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně, a to nejen s ohledem na rozdílnost informací v interním systému žalované a evidenční kartě klienta, nýbrž zejména ze skutečnosti, že nikterak nebyly zkoumány pravidelné výdaje právního předchůdce žalobkyně, když se žalovaná spokojila pouze s tvrzeními uvedenými právním předchůdcem žalobkyně.

16. Po právní stránce soud zhodnotil věc následovně. Sjednání úvěru je třeba posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZsÚ“), neboť v daném případě jde zjevně o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.

17. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 86 odst. 1 ZsÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Zakotvením § 86 ZsÚ do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (čl. 8).

19. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

22. Podle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

23. Podle § 610 odst. 1 o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.

24. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

25. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jak pregnantně rozvedl Krajský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 5. 1. 2021, č. j. 22 Co 230/2020- 156, v němž vystupovala žalobkyně také na straně žalující:„ Vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 27 Co 143/2019 - 113).“ Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

26. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.). Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).

27. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 28. S ohledem na shora uvedené tak soud předmětnou úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalovaná neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně splácet poskytnutý úvěr. Žalovaná zkoumala úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně vyplněním evidenční karty, předložena byla při sepisu karty pracovní smlouva, 3 výplatní pásky (10 – [číslo]). Nebyly však blíže zkoumány výdaje právního předchůdce žalobkyně. Např. jaké konkrétní výdaje vynakládal na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Za tímto účelem nebyl vyžádán např. úplný výpis z běžného účtu právního předchůdce žalobkyně. Neověření výdajů uváděných ze strany právního předchůdce žalobkyně tak implikuje snahu žalované o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalovaného tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl. Poskytovatel úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází. Až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně.

29. Žalovaná však poskytla právnímu předchůdci žalobkyně peněžní prostředky, které právní předchůdce žalobkyně vrátil v celkové výši 15 000 Kč, když nadto zaplatil celkem 26 550 Kč (tj. zaplatil o 11 550 Kč více, než byla jeho povinnost). Žalovaná se tak na úkor právního předchůdce žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně, bezdůvodně obohatila a je povinna plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tj. částky 11 550 Kč, žalobkyni také vrátit, co do této částky bylo žalobě vyhověno. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalované rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z částky, o niž se žalovaná bezdůvodně obohatila, úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum], neboť ve výzvě podle § 1958 o. z. ze dne [datum], doručené žalované prostřednictvím datové schránky dne [datum], byla žalovaná žalobkyní vyzvána k zaplacení do 7 dnů ode dne doručení výzvy, od [datum] v souladu s uvedenou výzvou tak je v prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.). Soud ve zbývající části požadovaný úrok z prodlení výrokem II. zamítl.

30. K námitce promlčení nároku žalobkyně vznesené žalovanou soud konstatuje, že v případě bezdůvodného obohacení o. z. stanovuje dvojí promlčecí lhůtu, a to subjektivní tříletou (§ 621 o. z.) a objektivní desetiletou (§ 638 o. z.). Je zřejmé, že v případě absolutně neplatného právního jednání běží objektivní promlčecí lhůta od uskutečnění plnění, jež je bezdůvodným obohacením, kdy se jedná o plnění z právního důvodu, který dodatečně odpadl. K subjektivní lhůtě se váže vědomost oprávněného (zde právního předchůdce žalobkyně) o okolnostech rozhodných pro počátek a běh promlčecí lhůty, která se presumuje ode dne, kdy se o nich tato osoba měla a mohla dozvědět (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3306/2009). Z uvedeného je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně jakožto spotřebitel a laik, neznalý právního prostředí, nemohl předpokládat, že žalovaná nezkoumala řádně jeho úvěruschopnost, a tedy že smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním jednáním. Vědomost tak lze u takovéto osoby seznat až teprve poté, co se relevantně dozví o povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost zájemce o úvěr a s tím souvisejících následků neřádného zkoumání úvěruschopnosti. Tj. v daném případě po konzultaci s právně vzdělanou osobou ze společnosti žalobkyně, kdy i následný postup právního předchůdce žalobkyně spočívající v postoupení pohledávky a jejího vymáhání prostřednictvím osob znalých právního prostředí, poukazuje na okamžik získání vědomosti o bezdůvodném obohacení žalované. Soud tak dospěl k závěru, že vědomost právního předchůdce žalobkyně o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy nastala až konzultací se žalobkyní, tj. dne [datum], kdy i počátek plynutí subjektivní lhůty nastal v tento den.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná (k příslušenství se nepřihlíží), nárok na náhradu nákladů řízení po zaokrouhlení na celé koruny v částce 15 738 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená za jednotlivé úkony právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.”). Odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 11 550 Kč podle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. činí v daném případě částku 1 580 Kč, přičemž bylo vykonáno pět (5) úkonů, a to: -) převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. (jeden úkon), -) předžalobní výzva podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. (jeden úkon), -) návrh ve věci samé (návrh na vydání PER) podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. (jeden úkon), -) písemné podání ze dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. (jeden úkon), -) účast na jednání dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. (jeden úkon), tj. 5 x 1 580 Kč, celkem 7 900 Kč. K tomuto náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 a. t. za každý z pěti (5) shora uvedených úkonů právní služby (tj. celkem 1 500 Kč). Dále jsou náklady žalobkyně tvořeny náhradou cestovného zástupce žalobkyně na soudní jednání dne [datum] ve výši , neboť zástupce žalobkyně vykonal osobním vozidlem [anonymizováno] cestu z [obec] do [obec] a zpět, když se uvedeného dne účastnil dvou jednání (ve věci této a ve věci sp. zn. 13 C 133/2021): -) jízdné činilo podle § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky MPSV č. 589/2020 Sb. celkem 2045,50 Kč (jedna cesta na jednání soudu a zpět á 710 km při průměrné spotřebě stanovené podle technického průkazu 4,9 l [číslo] km, cena pohonných hmot 27,80 Kč Dále náleží nákladů jakožto náhrada za promeškaný čas 2x (9 x ) hodina (jedna cesta celkem trvala 4 hodiny a 15 minut) podle § 14 odst. 1 a. t. ve spojení s § 14 odst. 3 a. t., tj. 2x900 / 2 = 900 Kč. Dále jsou náklady žalobkyně tvořeny náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12 345,50 Kč ve výši 2 592,60 Kč, neboť zástupce žalobkyně řádně prokázal, že je plátcem předmětné daně v souladu s § 137 odst. 3 o.s.ř. Jiné náklady žalobkyně nepožadovala. O splatnosti k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř., žádný důvod k odepření nebo snížení náhrady nákladů řízení soud neshledal.

32. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

Poučení