22co 230/2020

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeš a soudkyň JUDr. Radky Zahradníkové, Ph.D. a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 66 311,90 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 6. 2020, č. j. 13 C 37/2020 - 119 ve znění usnesení ze dne 15. 7. 2020, č. j. 13 C 37/2020 - 131 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. pro částku 33 808,89 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 33 808,89 Kč ve výši 10 % ročně od 22. 1. 2020 do zaplacení, částku 1 204,28 Kč, částku 7 165,62 Kč, úrok ve výši 20 % ročně z částky 6 382,94 Kč od 22. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 15 919 Kč, úrok ve výši 20 % ročně z částky 39 807,68 Kč od 22. 8. 2019 do 15. 6. 2020 a z částky 38 285,20 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118 684 Kč a ve výroku IV. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví zastavil soud prvního stupně řízení co do částky 8 242 Kč (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu co do částky 39 187,90 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 48 824 Kč od 22. 1. 2020 do 12. 3. 2020 a z částky 44 703 Kč od 13. 3. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 90,81 % ročně z částky 39 807,68 Kč od 22. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118 684 Kč, dále co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 118 Kč od 22. 1. 2020 do zaplacení a co do úroku ve výši 93,7 % ročně z částky 6 382,94 Kč od 22. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 15 919 Kč. Výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 761 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 335 Kč od 17. 6. 2019 do 10. 7. 2019, z částky 18 214 Kč od 11. 7. 2019 do 12. 3. 2020, z částky 14 093 Kč od 13. 3. 2020 do 15. 6. 2020 a z částky 9 972 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, z částky 5 420 Kč od 16. 4. 2019 do 14. 6. 2019, z částky 4 840 Kč od 15. 6. 2019 do 16. 7. 2019 a z částky 4 789 Kč od 17. 7. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, a to proti nákladovému výroku IV. a proti zamítavému výroku II. v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal částku 306,89 Kč představující přirostlý úrok k jistině přepočítaný na 20% p. a. s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 306,89 Kč od 22. 1. 2020 do zaplacení, částku 29 907 Kč představující rozdíl mezi požadovanými původními dlužnými jistinami úvěru ve výši 44 668 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 14 761 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29 907 Kč od 22. 1. 2020 do zaplacení, částku 498 Kč představující nepřiznané smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy [číslo] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně od 22. 1. 2020 do zaplacení, částku 800 Kč představující nepřiznané náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy [číslo] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně od 22. 1. 2020 do zaplacení, částku 1 204,28 Kč představující smluvní pokutu podle bodu 6.5 smlouvy [číslo] částku 1 497 Kč představující nepřiznané smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy [číslo] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně od 22. 1. 2020 do zaplacení, částku 800 Kč představující nepřiznané náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy č. 9102165787 spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně od 22. 1. 2020 do zaplacení, částku 7 165,62 Kč představující smluvní pokutu podle bodu 6.5 smlouvy [číslo] úrok ve výši 20 % ročně z částky 6 382,94 Kč od 22. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 15 919 Kč a úrok ve výši 20 % ročně z částky 39 807,68 Kč od 22. 8. 2019 do 15. 6. 2020 a z částky 38285,20 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 118 684 Kč. Odvolání nebylo podáno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20% p. a. Namítala, že úvěruschopnost žalovaného u obou smluv o úvěru řádně posoudila a to na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného. Z porovnání příjmů a výdajů žalovaného u smlouvy o úvěru [číslo] zjistila pravidelný měsíční příjem žalovaného ve výši 25 310 Kč a výdaje žalovaného, které zahrnují životní minimum ve výši 3 410 Kč, náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč a náklady na nezaopatřené dítě ve výši 2 000 Kč. Na základě tohoto porovnání zjistila disponibilní zdroje žalovaného ve výši 17 900 Kč měsíčně. Z porovnání příjmů a výdajů žalovaného u smlouvy o úvěru [číslo] zjistila pravidelný měsíční příjem žalovaného ve výši 32 318 Kč a výdaje žalovaného, které zahrnují životní minimum ve výši 3 410 Kč, náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč, splátky předchozího úvěru u žalobkyně ve výši 4 121 Kč a náklady na nezaopatřené dítě ve výši 2 000 Kč. Na základě tohoto porovnání zjistila disponibilní zdroje žalovaného ve výši 20 787 Kč měsíčně. Provedla rovněž lustraci v databázi SOLUS a NRKI. Namítla proto, že závěr soudu prvního stupně, že je smlouva o úvěru neplatná, tak nemůže obstát. Nemůže obstát ani z toho důvodu, že i kdyby nebyla úvěruschopnost řádně posouzena, zákon nedává možnost soudu měnit zákonem stanovenou relativní neplatnost za neplatnost absolutní. Požadovaný úrok ve výši 20% by tak měl být s ohledem na svoji nízkou výši přiznán. Žalobkyně tak navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II. napadeného rozsudku tak, že žalobkyni přizná částku 33 808,89 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 33 808,89 Kč ve výši 10 % ročně od 22. 1. 2020 do zaplacení, částku 1 204,28 Kč, částku 7 165,62 Kč, úrok ve výši 20 % ročně z částky 6 382,94 Kč od 22. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 15 919 Kč, úrok ve výši 20 % ročně z částky 39 807,68 Kč od 22. 8. 2019 do 15. 6. 2020 a z částky 38 285,20 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118 684 Kč. Dále navrhla, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci ve výroku I., kterým soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 8 242 Kč, ve výroku II. v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně zamítl žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 5 379,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 015,11 Kč od 22. 1. 2020 do 12. 3. 2020, z částky 10 894,11 Kč od 13. 3. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 70,81 % ročně z částky 39 807,68 Kč od 22. 8. 2019 do 15. 6. 2020 a z částky 38 285,20 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118 684 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 118 Kč od 22. 1. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 73,7 % ročně z částky 6 382,94 Kč od 22. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 15 919 Kč, neboť v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním žalobkyně dotčen.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací poté přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v odvoláním napadené části výroku II. a ve výroku IV. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 22. 1. 2020 žalobkyně podala proti žalovanému žalobu na zaplacení částky 55 989 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 26. 10. 2018 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 45 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 139,98% ročně ve 24 měsíčních splátkách po 4 121 Kč splatných vždy k 16. dni v měsíci počínaje měsícem prosincem 2018. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému zasláno poštou na dodejku. Žalobkyně prověřila platební schopnost žalovaného na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a z databází SOLUS a NRKI. Žalovaný na umoření úvěru zaplatil 6 splátek v celkové výši 26 786 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou 7. splátky, byl celý úvěr zesplatněn k datu 20. 8. 2019. K tomuto dni přirostly i úroky k nesplacené jistině. Po datu zesplatnění neuhradil žalovaný na umoření dluhu ničeho. Žalobkyně tak požadovala novou dlužnou jistinu včetně úroku přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 46 527 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 497 Kč, která se skládala ze třech smluvních pokut po 499 Kč, každá za prodlení se splátkou č. 6, 7. a 8. a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného se splátkou č. 2, 6., 7. a 8. ve výši 800 Kč za prodlení delší 15 dnů s každou splátkou. Dle smlouvy byla žalobkyně dále oprávněna požadovat smluvní pokutu v případě zesplatnění úvěru ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny a přirostlých úroků. Proto žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu od 22. 8. 2019 do zaplacení v celkové výši 7 165,62 Kč. Dále žalobkyně požadovala úrok z úvěru ve výši 90,81% ročně z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru, tj. z částky 39 807,68 Kč od 22. 8. 2019 do zaplacení. Řízení o této žalobě bylo původně vedeno pod sp. zn. 13 C 38/2020.

7. Dále dne 22. 1. 2020 žalobkyně podala proti žalovanému žalobu na zaplacení částky 10 322 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 19. 2. 2019 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 146,5% ročně v 18 měsíčních splátkách po 737 Kč splatných vždy k 16. dni v měsíci počínaje měsícem březnem 2019. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému zasláno poštou na dodejku. Žalobkyně prověřila platební schopnost žalovaného na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a z databází SOLUS a NRKI. Žalovaný na umoření úvěru zaplatil 3 splátky v celkové výši 2 211 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou 3. splátky, byl celý úvěr zesplatněn k datu 20. 8. 2019. K tomuto dni přirostly i úroky k nesplacené jistině. Po datu zesplatnění neuhradil žalovaný na umoření dluhu ničeho. Žalobkyně tak požadovala novou dlužnou jistinu včetně úroku přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 7 820 Kč, smluvní pokutu ve výši 498 Kč, která se skládala ze dvou smluvních pokut po 249 Kč, každá za prodlení se splátkou č. 4 a 5. a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného se splátkou č. 1, 3., 4. a 5. ve výši 800 Kč za prodlení delší 15 dnů s každou splátkou. Dle smlouvy byla žalobkyně dále oprávněna požadovat smluvní pokutu v případě zesplatnění úvěru ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny a přirostlých úroků. Proto žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu od 22. 8. 2019 do zaplacení v celkové výši 1 204,28 Kč. Dále žalobkyně požadovala úrok z úvěru ve výši 93,7% ročně z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru, tj. z částky 6 382,94 Kč od 22. 8. 2019 do zaplacení. Řízení o této žalobě je vedeno pod sp. zn. 13 C 37/2020.

8. Usnesením ze dne 30. 1. 2020 č. j. 13 C 37/2020 - 50 spojil soud prvního stupně řízení ve věcech sp. zn. 13 C 38/2020 a sp. zn. 13 C 37/2020 ke společnému řízení s tím, věci budou nadále projednávány pod sp. zn. 13 C 37/2020.

9. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

10. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami, a to návrhem na uzavření smlouvy [číslo] z 26. 10. 2018 spolu s předsmluvním formulářem z téhož data, hodnocením klienta, oznámením o schválení úvěru ze dne 30. 10. 2018, dodatkem pracovní smlouvy, výplatními páskami, dokladem o vyplacení úvěru, výpisem z účtu žalovaného, výpisem z registru NRKI a SOLUS, oznámením o zesplatnění ze dne 20. 8. 2019, výzvami k úhradě z 17. 6. 2019 a 16. 8. 2019, předžalobní výzvou, vyjádřením znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] [anonymizováno], [příjmení] k problematice úročení pohledávek bez uvedeného data, ze kterých zjistil, že dne 26. 10. 2018 žalovaný požádal žalobkyni o poskytnutí úvěru a zároveň vyplnil formulář hodnocení klienta. Žalobkyně pak provedla šetření v databázích SOLUS a NRKI a vytvořila bodové hodnocení dlužníka NRKI s příznakem 14, tedy, že se jedná o nového klienta. Z hodnocení klienta zjistil, že pravidelný měsíční příjem žalovaného činí 25 310 Kč a výdaje žalovaného zahrnují životní minimum ve výši 3 410 Kč, náklady na bydlení (jiné) ve výši 1 000 Kč a náklady na nezaopatřené dítě ve výši 2 000 Kč. Žalovaný dále v hodnocení klienta uvedl, že je ženatý a že je od 6. 4. 2018 zaměstnaný na dobu neurčitou u [právnická osoba], sídlem [adresa]. Žalobkyně úvěr schválila a finanční částku 45 000 Kč poukázala žalovanému. Žalovaný se ve smlouvě o úvěru zavázal úvěr splácet s úrokovou sazbou 139,98% ve 24 splátkách po 4 121 Kč počínaje prosincem 2018. Na umoření úvěru zaplatil žalovaný 6 splátek v celkové výši 26 786 Kč. V důsledku prodlení se splácením byl minimálně ve dvou případech upomínán s tím, že mu hrozí zesplatnění úvěru, k čemuž následně došlo dne 20. 8. 2019. Po datu zesplatnění neuhradil žalovaný na umoření dluhu ničeho. Žalobkyně následně žalovanému zaslala předžalobní výzvu k plnění.

11. Dále provedl soud prvního stupně dokazování listinami, a to návrhem na uzavření smlouvy [číslo] z 19. 2. 2019 spolu s předsmluvním formulářem z téhož data, hodnocením klienta, oznámením o schválení úvěru ze dne 22. 2. 2019, dodatkem pracovní smlouvy, výplatními páskami, dokladem o vyplacení úvěru, výpisem z účtu žalovaného, výpisem z registru NRKI a SOLUS, oznámením o zesplatnění ze dne 20. 8. 2019, výzvami k úhradě z 16. 4. 2019, 16. 8. 2019 a 17. 7. 2019, předžalobní výzvou, vyjádřením znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení] k problematice úročení pohledávek bez uvedeného data, ze kterých zjistil, že dne 19. 2. 2019 žalovaný požádal žalobkyni o poskytnutí úvěru a zároveň vyplnil formulář hodnocení klienta. Žalobkyně pak provedla šetření v databázích SOLUS a NRKI a vytvořila bodové hodnocení dlužníka NRKI, podle kterého byl žalovaný zařazen do kategorie I. a bylo mu přiděleno skóre 273, tedy nízké body, vyšší riziko, kdy úvěr bývá výrazněji limitován nebo zamítán. Z hodnocení klienta zjistil, že pravidelný měsíční příjem žalovaného činí 32 318 Kč a výdaje žalovaného zahrnují životní minimum ve výši 3 410 Kč, náklady na bydlení (jiné) ve výši 1 000 Kč a náklady na nezaopatřené dítě ve výši 2 000 Kč a splátky [anonymizována dvě slova] ve výši 4 121 Kč. Žalovaný dále v hodnocení klienta uvedl, že je ženatý a že je od 6. 4. 2018 zaměstnaný na dobu neurčitou u [právnická osoba], sídlem [adresa]. Žalobkyně úvěr schválila a finanční částku 7 000 Kč poukázala žalovanému. Žalovaný se ve smlouvě o úvěru zavázal úvěr splácet s úrokovou sazbou 146,5% v 18 splátkách po 737 Kč počínaje březnem 2019. Na umoření úvěru zaplatil žalovaný 3 splátky v celkové výši 2 211 Kč. V důsledku prodlení se splácením byl minimálně ve dvou případech upomínán s tím, že mu hrozí zesplatnění úvěru, k čemuž následně došlo dne 20. 8. 2019. Po datu zesplatnění neuhradil žalovaný na umoření dluhu ničeho. Žalobkyně následně žalovanému zaslala předžalobní výzvu k plnění.

12. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 8 242 Kč s ohledem na úhradu dvou splátek žalovaným a to dne 12. 3. 2020 a dne 15. 6. 2020. Soud prvního stupně proto postupoval podle ustanovení § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. a řízení co do částky 8 242 Kč zastavil.

13. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle ustanovení § 2395 o. z., § 86 odst. 1, 2 ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dovodil, že žalobkyně nezkoumala ani u jedné ze smluv o úvěru řádně úvěruschopnost žalovaného, který fakticky doložil pouze svůj příjem, ale nedoložil žádné důkazy ke svým výdajům. Žalobkyně se při posuzování výdajů žalovaného omezila pouze na uvedení paušální částky 3 410 Kč představující výdaje žalovaného, dále částky 1 000 Kč představující výdaje žalovaného na bydlení a částky 2 000 Kč na nezaopatřené dítě. Pokud by žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, vyžádala by si jeho měsíční výpisy, z nichž by vyplynulo, že žalovaný si velmi často půjčuje u bankovních i nebankovních institucí (což je soudu známo z jeho úřední činnosti). Žalovaný nemá za těchto okolností finanční prostředky k tvorbě úspor nebo úhradě mimořádných vydání. Žalobkyně tedy nedostála své zákonné povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Poskytovatel úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází. Až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně dle § 588 o. z. Z důvodu absolutní neplatnosti obou smluv o úvěru soud prvního stupně proto žalobkyni přiznal toliko bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z., které s ohledem na částečné platby v celkové výši 37 239 Kč ze strany žalovaného činí 14 761 Kč a zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 na konci věty o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.

14. Při přezkumu napadeného rozsudku odvolací soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, který k němu dospěl na základě správně provedeného dokazování. I odvolací soud má tak za prokázané, že žalobkyně dne 26. 10. 2018 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, podle níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 45 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit ve 24 měsíčních splátkách po 4 121 Kč splatných vždy k 16. dni v měsíci počínaje měsícem prosincem 2018. Úvěr byl následně žalovanému poskytnut. V době uzavření smlouvy pobíral mzdu od [právnická osoba], sídlem [adresa], u něhož byl zaměstnán v pracovním poměru. Žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla šetření v databázích SOLUS a NRKI a vytvořila bodové hodnocení dlužníka NRKI s příznakem 14, tedy, že se jedná o nového klienta. Žalobkyně dále dne 19. 2. 2019 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, podle níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 7 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 18 měsíčních splátkách po 737 Kč splatných vždy k 16. dni v měsíci počínaje měsícem březnem 2019. Úvěr byl následně žalovanému poskytnut. V době uzavření smlouvy pobíral mzdu od [právnická osoba], sídlem [adresa], u něhož byl zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou. Žalobkyně pak provedla šetření v databázích SOLUS a NRKI a vytvořila bodové hodnocení dlužníka NRKI, podle kterého byl žalovaný zařazen do kategorie I. a bylo mu přiděleno skóre 273, tedy nízké body, vyšší riziko, kdy úvěr bývá výrazněji limitován nebo zamítán.

15. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelského úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Soud prvního stupně správně posoudil obě smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z. a s ohledem na jejich spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětné smlouvy o úvěru byly uzavřeny dne 26. 10. 2018 a 19. 2. 2019.

20. Odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného).

21. Je nutné připomenout, že povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo.

22. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8).

23. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného u smlouvy [číslo] z 26. 10. 2018, provedla žalobkyně lustraci klienta v registru SOLUS a v nebankovním registru klientských informací (NRKI). Dle posledně uvedeného výpisu z nebankovního registru klientských informací byl žalovanému přidělen příznak 14, tedy, že se jedná o nového klienta. Vedle toho žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta, v němž žalobkyně uvedla, že pravidelný měsíční příjem žalovaného činí 25 310 Kč a výdaje žalovaného zahrnují životní minimum ve výši 3 410 Kč, náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč a náklady na nezaopatřené dítě 2 000 Kč. V době uzavření smlouvy byl žalovaný zaměstnán u [právnická osoba], sídlem [adresa]. Konkrétní pravidelné měsíční výdaje vyjma nákladů na bydlení k blíže neurčenému účelu ve výši 1 000 Kč a nákladů na nezaopatřené dítě ve výši 2 000 Kč však neuvedla. Přitom sama částka 1 000 Kč na bydlení zcela zjevně neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení, včetně poplatků za služby poskytované v souvislosti s bydlením. Žalobkyně tak výdaje žalovaného blíže nezkoumala. Nezkoumala např., kde skutečně žalovaný bydlí a na základě jakého titulu, jaké konkrétní výdaje žalovaný vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Za tímto účelem si žalobkyně ani nevyžádala úplný výpis z běžného účtu žalovaného, nýbrž pouze částečný výpis dokládající výplatu mzdy na účet. Částce, kterou musí mít jednotlivec měsíčně na účtu za účelem uspokojování každodenních životních potřeb, přitom odpovídá spíše než životní minimum nezabavitelná částka stanovená nařízením vlády č. 595/2006 Sb. představující základní částku, která nesmí být podle § 278 o. s. ř. sražena povinnému z měsíční mzdy a která je rovna úhrnu dvou třetin součtu částky životního minima jednotlivce a částky normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu. Nezabavitelná částka činila v roce 2018 (dle data uzavření smlouvy o úvěru) 6 225,33 Kč. Po odečtení této částky 6 225,33 Kč, nákladů na nezaopatřené dítě ve výši 2 000 Kč, částky 12 000 Kč běžně vynakládané na bydlení nikoliv ve vlastní nemovitosti a rezervy ve výši 1 000 Kč od měsíčního příjmu žalovaného ve výši 25 310 Kč, by žalovanému zůstala částka 4 084,67 Kč, která by nepokryla sjednanou výši splátky úvěru poskytnutého žalobkyní ve výši 4 121 Kč. Žalobkyně si navíc vystačila jen s výplatními páskami žalovaného a nezohlednila, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru zaměstnán na dobu určitou do 31. 12. 2018, jak vyplynulo z dodatku [číslo] pracovní smlouvy ze dne 6. 4. 2018. Neověření výdajů uváděných ze strany žalovaného žalobkyní tak implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalovaného tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl.

24. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného u smlouvy [číslo] z 19. 2. 2019, provedla žalobkyně lustraci klienta v registru SOLUS a v nebankovním registru klientských informací (NRKI). Dle posledně uvedeného výpisu z nebankovního registru klientských informací byl žalovaný zařazen do kategorie I. a bylo mu přiděleno skóre 273, tedy nízké body, vyšší riziko, kdy úvěr bývá výrazněji limitován nebo zamítán. Vedle toho žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta, v němž žalobkyně uvedla, že pravidelný měsíční příjem žalovaného činí 32 318 Kč a výdaje žalovaného zahrnují životní minimum ve výši 3 410 Kč, náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč, splátky [anonymizována dvě slova] ve výši 4 121 Kč a náklady na nezaopatřené dítě 2 000 Kč. V době uzavření smlouvy byl žalovaný zaměstnán u [právnická osoba], sídlem [adresa]. Konkrétní pravidelné měsíční výdaje vyjma nákladů na bydlení k blíže neurčenému účelu ve výši 1 000 Kč však neuvedla. Přitom sama částka 1 000 Kč na bydlení zcela zjevně neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení, včetně poplatků za služby poskytované v souvislosti s bydlením. Žalobkyně tak výdaje žalovaného blíže nezkoumala. Nezkoumala např., kde skutečně žalovaný bydlí a na základě jakého titulu, jaké konkrétní výdaje žalovaný vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Za tímto účelem si žalobkyně ani nevyžádala úplný výpis z běžného účtu žalovaného, nýbrž pouze částečný výpis dokládající výplatu mzdy na účet. Částce, kterou musí mít jednotlivec měsíčně na účtu za účelem uspokojování každodenních životních potřeb, přitom odpovídá spíše než životní minimum nezabavitelná částka stanovená nařízením vlády č. 595/2006 Sb. představující základní částku, která nesmí být podle § 278 o. s. ř. sražena povinnému z měsíční mzdy a která je rovna úhrnu dvou třetin součtu částky životního minima jednotlivce a částky normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu. Nezabavitelná částka činila v roce 2019 (dle data uzavření smlouvy o úvěru) 6 428,67 Kč. Po odečtení této částky 6 428,67 Kč, nákladů na nezaopatřené dítě ve výši 2 000 Kč, částky 12 000 Kč běžně vynakládané na bydlení nikoliv ve vlastní nemovitosti, splátky předchozího úvěru ve výši 4 121 Kč a rezervy ve výši 1 000 Kč od měsíčního příjmu žalovaného ve výši 32 318 Kč, by žalovanému zůstala částka 6 768 Kč, která by stěží pokryla ostatní výdaje žalovaného a sjednanou výši splátky úvěru poskytnutého žalobkyní ve výši 737 Kč. Žalobkyně si tedy vystačila jen s výplatními páskami žalovaného a nezohlednila, že v době poskytnutí úvěru byl žalovaný již v prodlení s úhradou 2. splátky úvěru [číslo] kdy tuto uhradil zároveň až s 3. splátkou úvěru splatnou 16. 2. 2019. Dle nebankovního registru klientských informací (NRKI) byl navíc žalovaný zařazen do kategorie I. a bylo mu přiděleno skóre 273, tedy nízké body, vyšší riziko, kdy úvěr bývá výrazněji limitován nebo zamítán. Neověření výdajů uváděných ze strany žalovaného žalobkyní tak implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalovaného tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl.

25. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobkyně nesplnila.

26. Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

27. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy, jak mj. poukazuje ve svém odvolání žalobkyně, vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 27 Co 143/2019 - 113).

28. Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 27 Co 143/2019 - 113).

29. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

30. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

31. Je nutné též poukázat na důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., ve které je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).

32. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 27 Co 143/2019 - 113).

33. Současně, pokud má právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 27 Co 143/2019 - 113).

34. Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek SDEU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 35. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v ustanovení § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

36. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 27 Co 143/2019 - 113).

37. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 38. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Odvolací námitka žalobkyně, že„ zákon nedává možnost soudu měnit zákonem stanovenou relativní neplatnost za neplatnost absolutní“, tak není důvodná.

39. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo odvolacím soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala pouze výplatní pásky a informaci o výplatě příjmu na účet, tedy listiny dokládající pouze jeho příjem, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015 použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyhodnocení klienta v registru SOLUS a NRKI, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak bylo hodnocení získáno, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování tak byla na místě zejména s ohledem na to, že v případě smlouvy [číslo] byl žalovaný zaměstnán na dobu určitou a u smlouvy [číslo] byl již v prodlení s úhradou 2. splátky úvěru [číslo] která byla uhrazena až současně s 3. splátkou úvěru.

40. Pro úplnost odvolací soud dodává, že další argumentace obsažená v odvolání žalobkyně vztahující se k otázce výše obvyklých úroků zejména v nebankovní sféře a s touto otázkou související úvahy žalobkyně o právním posouzení věci, byla odvolacím soudem shledána vzhledem ke shora popsanému důvodu absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy, jako bezpředmětná.

41. Odvolací soud tak shrnuje, že neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání obou smluv o spotřebitelském úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, souhlasí se soudem prvního stupně, že na předmětné smlouvy je třeba hledět jako na absolutně neplatné (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Další úvahy soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smluv o úvěru jsou proto nadbytečné. Žalobkyni tak nad rámec částky jí přiznané výrokem I. napadeného rozsudku nic nepřísluší.

42. Nepochybil-li soud prvního stupně ani ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (zde odvolací soud odkazuje na odůvodněnítohoto výroku v napadeném rozsudku), tak odvolací soud s poukazem na výše uvedené, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. a ve výroku IV. potvrdil (§ 219 o. s. ř.) tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

43. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady této fáze řízení nevznikly.

Poučení