28 Co 26/2021-210

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z jeho předsedy JUDr. Zdeňka Bureše a soudců JUDr. Evy Gregorové a JUDr. Jiřího Vávry ve věci žalobkyně: ; [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o zaplacení částky 29 580 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2020, č.j. 15 C 222/2019-124, opraveného usnesením téhož soudu ze dne 18. prosince 2020 č.j. 15 C 222/2019-130 takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2020, č.j. 15 C 222/2019-124, se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 9 438 Kč a zaplatit ji zástupci žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokátovi, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 11. 2020, č.j. 15 C 222/2019-124, zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 29, 580 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 29 580 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 % (výrokem č. I), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (v rozsahu opravného usnesení ze dne 18.2.20220 č.j. 15 C 222/2019-130) tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované částku 25.168 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokáta, se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci rozsudku (výrokem č. II)

2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací vzhledem k problematice sporu, žalobním tvrzením a obraně žalované uvádí výjimečně podstatnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, stejně jakož i některých dalších podstatných podání účastníků.

3. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně těmi skutečnostmi, že žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 4. 7. 2019, domáhala po žalované zaplacení částky 29.580 Kč s příslušenstvím na základě žalobních tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o poskytnutí finančních prostředků o hotovostním úvěru [číslo] ze dne 16. 6. 2014 na částku 60.000 Kč. Šlo o smlouvu se spotřebitelem v intencích zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. S poukazem na ust. § 9 odst. 1 tohoto zákona, dle něhož je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které sjednává spotřebitelský úvěr s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná, dle žalobkyně žalovaná tuto svou povinnost nesplnila, proto je dle názoru žalobkyně smlouva absolutně neplatná a soud je povinen z úřední povinnosti tuto neplatnost zkoumat s poukazem na platnou judikaturu. Žalobkyně uhradila ze smlouvy celkem částku 89.580 Kč a měla s ohledem na neplatnou smlouvu uhradit pouze 60.000 Kč. Rozdíl je tedy 29.580 Kč a představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, neboť žalobkyně hradila žalované na základě neplatné smlouvy. Žalobkyně požaduje vrácení této částky a zároveň zákonný úrok z prodlení dle nařízení vlády č. 142/94 Sb. Poukazuje na předžalobní výzvu ze 17. 6. 2019, potvrzení o doručení a požaduje rovněž úrok z prodlení od 25. 6. 2019 do zaplacení v zákonné výši.

4. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě uvedla, že považuje žalobu za zcela účelovou. Požadavek žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy a je zjevným zneužitím práva dle § 8 zák. č. 89/2012 Sb., dle něhož nemůže požívat právní ochrany zjevné zneužití práva. Žalobkyně uzavřela dne 16. 6. 2014 se žalovanou úvěrovou smlouvu [číslo] formou tzv. telefonní půjčky. Ta nejprve telefonicky kontaktovala žalovanou se žádostí o uzavření úvěrové smlouvy za účelem dohodnutí konkrétních podmínek úvěrové smlouvy. Po provedeném schvalovacím procesu byl žalobkyni na jí zadanou adresu zaslán odpovídající návrh úvěrové smlouvy včetně úvěrových podmínek, který v případě zájmu o uzavření smlouvy měla žalobkyně podepsat a zaslat žalované zpět, což také učinila. Žalobkyně měla dostatek času si úvěrovou smlouvu a úvěrové podmínky prostudovat, měla k dispozici neomezený časový prostor pro porovnání dohodnutých podmínek smluvního vztahu s podmínkami jiných úvěrových produktů na trhu, jakož i pro poradu nad zněním úvěrové smlouvy s třetími osobami či opětovně se zaměstnanci žalované. Byla obeznámena se všemi podmínkami před uzavřením smlouvy. Smlouvu uzavřela a na základě této smlouvy jí byl vyplacen úvěr ve výši 60.000 Kč, který se zavázala splatit v 84 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.493 Kč. Byla seznámena s celkovou částkou splatnou spotřebitelem při řádném splácení a tato činila 116.508 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 21,38 % ročně. Úvěr byl žalobkyni umožněn splácet po dobu sedmi let. Byla taktéž sjednána služba změny výše a počtu splátek, která byla zpoplatněná dle smlouvy měsíčním poplatkem 39 Kč a služba odložené splátky, která byla zpoplatněná rovněž měsíčním poplatkem 39 Kč. Dále bylo sjednáno pojištění výdajů, balíček standard, pojištění pro případ smrti následkem úrazu nebo invalidity 3. stupně, což bylo zpoplatněno poplatkem 28 Kč měsíčně. Byla rovněž obeznámena s důsledky nesplácení úvěru. Smlouva byla sjednána za standardních, nikoliv nevýhodných podmínek, ani nepřiměřených podmínek, odpovídala parametrům běžného trhu spotřebitelských úvěrů. Úvěr 60.000 Kč byl žalobkyni vyplacen bankovním převodem na jí sdělený účet 24. 6. 2014. Žalobkyně následně pravidelně každý měsíc úvěr splácela měsíčními splátkami po 1.493 Kč až do 6/ 2019. V průběhu pěti let uhradila tedy 60 pravidelných měsíčních splátek v souhrnné výši 89.580 Kč. Nynější jednání žalobkyně je čistě účelové. Po většinu předpokládaného trvání úvěrového vztahu splátky poskytovala pravidelně a pak náhle sjednané splátky hradit přestane, a zároveň požaduje vrácení řádně zaplaceného plnění.

5. Žalovaná nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že řádně s péčí odbornou neposoudila schopnost žalobkyně jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schvalovacím procesem žalované prochází každý žadatel o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Žalovaná prověřuje bonitu spotřebitele v oddělení úvěrových rizik žalované, je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka, jsou přezkoumávány klientské informace např. o věku, vzdělání, zdroj příjmů, rodinného stavu, počtu dětí, způsob bydlení a podobně. Pro ten účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Žalovaná pro předcházení předlužení klienta zajišťuje kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky. Zohledňováno je rodinné postavení klienta, vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti. Vyvstává-li pochybnost o pravosti tvrzení klienta, žalovaná přistupuje k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu a výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání a podobně. Žalovaná provádí kontrolu klienta v externích registrech, úvěrových registrech [příjmení] a [anonymizováno]. Tím získává informace o existenci závazků klienta. Žalovaná v pozici věřitele si před schválením úvěru vyžádala potřebné informace od žalobkyně, aktivně opatřovala další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o žalobkyni a tyto informace vyhodnotil řádně. Žalobkyně před sjednáním úvěrové smlouvy uvedla, že je od 5/2010 zaměstnána u [právnická osoba] – [právnická osoba], [IČO], na pracovní pozici dělnice, s čistým měsíčním příjmem ze zaměstnání 11.500 Kč, nad rámec mzdy pobírá invalidní důchod ve výši 5.234 Kč. Za ověřením informací žalobkyně žalovaná telefonicky kontaktovala zaměstnavatele žalobkyně a ten potvrdil, že je u něj zaměstnána na dobu neurčitou, není ve výpovědní době ani v dlouhodobé pracovní neschopnosti a ze mzdy jí nejsou strhávány žádné exekuční srážky. Žalobkyně dále uvedla, že je vdaná, její domácnost sestává ze dvou dospělých osob a jednoho nezaopatřeného dítěte. [příjmení] měsíční příjem manžela žalobkyně dosahoval 13.000 Kč, dohromady tedy činil čistý měsíční příjem domácnosti 29.734 Kč. Žalovaná rovněž zohlednila náklady žalobkyně na živobytí, vzala v úvahu částky životního minima žalobkyně a ostatních členů domácnosti dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního minima a existenčního minima, dále výši nákladů na bydlení pro tříčlennou rodinu podle interních modelů společnosti odvozených od typu bydlení a lokality. Dle statistických dat Českého statistického úřadu počítala s částkou životního minima dvou dospělých členů domácnosti celkem 5.970 Kč, s částkou životního minima na jedno vyživované dítě celkem 2.140 Kč a s částkou měsíčních nákladů domácnosti na bydlení dle údajů Českého statistického úřadu 5.574 Kč. Žalovaná provedla lustraci žalobkyně v registrech [příjmení] a [anonymizováno], u registru [příjmení] byl negativní výsledek, u registru [anonymizováno] měl aktivní úvěr s měsíční splátkou 5.763 Kč a kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem 5.000 Kč. V té době byl úvěr řádně splácen již po dobu roku a půl a měla v té době již dalších šest úvěrových vztahů skončených, kde řádně hradila splátky, nebyly evidovány žádné splátky po splatnosti. U žalobkyně byla zjištěna vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dobrá platební morálka. Dále dle aktuálního výpisu [anonymizováno] u žalobkyně byla dobrá platební morálka až do června 2019 u tohoto úvěru a najednou přestala splácet jak úvěr od žalovaného tak ten další úvěr s měsíční splátkou 5.763 Kč. Ten splácela od 12/2012 až do 6/ 2019. Dále další úvěry splácela splátkami 555 Kč a 1.071 Kč, byly doplaceny 12. 4. 2016. Přestala splácet úvěry v důsledku zhoršení majetkových poměrů žalobkyně, a to nelze toto klást k tíži žalovanému či chápat jako důsledek nesprávného posouzení úvěruschopnosti žalobkyně, když ke změně došlo po více než pěti letech po poskytnutí úvěru. Nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby předvídal nepředvídatelné. Výši splátky spočítala podle příjmu žalobkyně a manžela shora, životního minima, dospělým členům domácnosti a jedno vyživovaného dítěte, měsíčních nákladů na domácnost, na bydlení jak shora uvedeno, splátkami v jiných společnostech a výše splátky byla stanovena podle těchto kritérií na 1 493 Kč.

6. Žalobkyně tak prošla odborným schvalovacím procesem, kdy žalovaná vycházela z údajů sdělených žalobkyní a dále z informací sdělených zaměstnavatelem žalobkyně a z informací zjištěných z externích úvěrových registrů, jakož i ze statistických veřejně dostupných informací. Pokud by žalobkyně sdělila při sjednání úvěru nepravdivé informace, pak by její jednání bylo posuzováno jako úvěrový podvod dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Žalovaná vycházela jak ze zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, který vznikl transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a odkázala i na judikaturu a trvala na zamítnutí návrhu.

7. Soud prvního stupně za citace ust. § 2395 a následujících nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 upravující smlouvu o úvěru a § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, uvedl, že dle judikatury při posuzování úvěruschopnosti žadatele je třeba zohlednit, zda se nenacházel dříve v úpadku, jaká je jeho mzda bez mimořádných mzdových složek, jaké jsou výdaje, údaje ve výpisech z účtů, zda nevzbuzují pochybnosti součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, které jej vede k nespoléhání si na údaje tvrzené žadatelem o úvěrem a k jejímu prověřování požadavku na doložení těchto tvrzení například potvrzením o zaměstnání a příjmu doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně. Dle judikatury je nutno ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění účinném do 30. 11. 2016 vykládat porušení shora uvedených povinností ze strany věřitele jako neplatnost absolutní, kterou je nutno zkoumat z úřední povinností dle § 588 občanského zákoníku.

8. Soud dále uvedl, kterými listinami se věci provedl dokazování, především úvěrovou smlouvou [číslo] uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným dne 16. 6. 2014, za účinnosti shora uvedeného nového občanského zákoníku, dále úvěrovými podmínkami k této smlouvě, dle niž jde o smlouvu o spotřebitelském úvěru. Šlo o úvěrové podmínky platné od 1. 5. 2014, které byly součástí úvěrové smlouvy, a žalobkyně potvrdila souhlas s těmito podmínkami. Na základě úvěrové smlouvy shora uvedené byl žalobkyni poskytnut úvěr 60.000 Kč a byly dohodnuty měsíční splátky 1.493 Kč, celková částka byla stanovena na 116.508 Kč Tyto skutečnosti byly mezi účastníky nesporné, dle § 120 odst. 3 o.s.ř. roční úroková sazba byla sjednána na 26,28 % dle smlouvy. Ve smlouvě byly uvedeny osobní údaje žalobkyně to, že je vdaná, že má jednu vyživovací povinnost, že má vlastní bydlení, kde je zaměstnaná, že jde o [právnická osoba] [právnická osoba], [IČO], že je zde jako zaměstnanec. Bylo uvedeno sídlo firmy i telefon do zaměstnání, její čistý měsíční příjem 16 734 Kč a příjem partnera 13 000 Kč. K důkazu dále byla předložena úvěrová zpráva s osobními údaji žalobkyně i se zjištěnými kontrakty. Existovaly předchozí úvěry, které však byly ukončeny. Žalobkyně řádně splácela, měla dobrou platební morálku až do roku 2019, toto bylo mezi účastníky rovněž nesporné. Nesporné bylo i to, že žalobkyně na předmětný úvěr celkem zaplatila 89 580 Kč, původní půjčka byla 60 000 Kč a rozdíl tedy činí 29 580 Kč, které žalobkyně žádá vrátit jako bezdůvodné obohacení na základě neplatné úvěrové smlouvy. Žalovaná k důkazu také předložila CD, ze kterého bylo zjištěno, že se dotazovala zaměstnavatele telefonicky ohledně pracovního poměru žalobkyně, že si tedy ověřovala informace a je nutno také přihlédnout k tomu, že žalobkyně v podstatě pět roků řádně úvěr splácela, nedošlo na její straně k přerušení splátek v tom roce 2019 již shora uvedený zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru platil řadu let a zde žalobkyně nenamítala neplatnost smlouvy z roku 2014, žaloba byla podána až 4. 7. 2019.

9. Dále bylo prokázáno ze spisu sp. zn. 4 C 63/2014 Okresního soudu v Hodoníně, že rozsudkem z 23. 7. 2014, který nabyl právní moci 11. 8. 2014 bylo manželství žalobkyně a jejího manžela [jméno] [příjmení], uzavřené 23. 6. 2001, rozvedeno a opatrovnickým rozsudkem č.j. [číslo jednací] Okresního soudu v Hodoníně z 2. 6. 2014, který nabyl právní moci 9. 6. 2014 byla schválena dohoda rodičů, dle níž nezletilá [jméno] [příjmení], narozena [datum], pro dobu po rozvodu byla svěřena do péče matky a nezletilá [jméno] [příjmení], narozena [datum] byla svěřena do péče otce. Tyto podstatné změny nastaly v roce 2014. Byla uzavřena i smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu s úředně ověřenými podpisy účastníků k datu 22. 7. 2014 a dle této smlouvy bytovou jednotku ve [obec] získal do výlučného vlastnictví manžel žalobkyně [jméno] [příjmení] včetně toho, že zaplatí všechny úvěry, které účastníci měli. Nebyla zde určena částka na vypořádání podílu, takže z této smlouvy žádný dluh žalobkyni nevznikl. Je pravdou, že tato velká změna poměrů nebyla sdělena žalovanému před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru.

10. V řízení byla sdělena řada rozsudků v souvislosti s hodnocením smluv podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, například sp. zn. 55 C 53/2017 Městského soudu v Brně sp. zn. 6 C 211/2015 Okresního soudu ve Znojmě, ovšem dle názoru soudu je nutno hodnotit každou věc individuálně. Nelze vytvořit obecná pravidla. Dle názoru soudu žalovaná dostatečně vysvětlila v průběhu řízení, jakým způsobem postupovala při uzavírání předmětné smlouvy. Ze shora uvedeného opatrovnického spisu sp. zn. [spisová značka] Okresního soudu v Hodoníně vyplynulo, že žalobkyně měla průměrný čistý měsíční příjem u svého zaměstnavatele 13.387 Kč a k tomu dávky důchodového pojištění 5.249 Kč a otec měl průměrný čistý měsíční příjem 12.099 Kč a důchodové dávky 5.504 Kč. Je tedy patrné, že údaje uvedené žalobkyní do předmětné smlouvy o úvěru jsou správné, neuváděla zde nepravdu. Z opatrovnického spisu dále vyplynulo, že matka se snažila po rozvodu manželství zajistit si bydlení. Je nesporné, že matka v podstatě předmětný úvěr do roku 2019 splácela, přes tuto velkou změnu poměrů spojenou s rozvodem manželství a výchovou a výživou dětí. Soud v tomto případě souhlasí s žalovanou, že je předmětná úvěrová smlouva uzavřena platně. To, že žalobkyně přestala úvěr splácet v roce 2019, nebylo v důsledku jejich poměrů před uzavřením smlouvy o úvěru. Šlo o běžnou úvěrovou smlouvu, která byla po dobu pěti let plněna ze strany žalobkyně, za těchto okolností i při zjištěných údajích žalobkyně šlo o smlouvu uzavřenou platně, proto soud žalobu na vrácení bezdůvodného obohacení na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru s poukazem na § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, s tím, že žalovaný dle žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí, tak aby zjistil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, tak vzhledem ke shora uvedenému dokazování soud žalobu zamítl.

11. Výrok o nákladech řízení vychází z § 142 odst. 1 o.s.ř. a vyhlášky č. 177/96 Sb., kdy soud přiznal procesně úspěšné žalované, zastoupené advokátem, na náhradě nákladů řízení částku celkem 25.168 Kč 12. Proti tomuto zamítavému rozsudku soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu podala včasné odvolání žalobkyně podáním ze dne 20. 12. 2020, v němž namítala, že nesouhlasí s právním posouzením soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že žalovaná řádně zkoumala úvěruschopnost, protože žalobkyně splácela úvěr po dobu pěti let. Takové dovozování je ze strany soudu pouhou spekulací, protože soud přitom ani vůbec nezkoumal a nezabýval se otázkou, z jakých prostředků hradila žalobkyně úvěr a kde tyto prostředky vzala. Vždyť samotné splácení úvěru neznamená, že byla žalobkyně úvěruschopná, protože si mohla půjčovat od kamarádek a rodiny, a to právě proto, aby se nedostala do prodlení. Soud se evidentně tedy řádně nezabýval tím, zda žalovaná splnila svoji zákonnou povinnost řádně zkoumat a posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Přitom soud prvního stupně odkazuje na ustálenou judikaturu, z nichž je právě zcela zřejmé, že pokud si poskytovatel úvěru řádně neověřil příjmy a i výdaje spotřebitele, tak jednoznačně porušil zákonnou povinnost. Nadto se soud prvního stupně vůbec nevypořádal s právem žalobkyně na legitimní očekávání, kdy nejen nadřízený soud, tedy Krajský soud v Brně v prakticky v totožném případě za stejných okolnosti dospěl k závěru, že žalovaný řádně nezkoumal, a tedy ani nemohl posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Tuto skutečnost však soud prvního stupně ignoroval a uzavřel, že žalobkyně řádně splácela bez ohledu na to, že v důsledku splácení půjčky jí vznikly jiné závazky vůči jiným osobám. Soud prvního stupně měl se zabývat tím, zda žalovaná splnila své povinnosti či nikoliv, což přece nemůže jakkoliv ovlivnit skutečnost, zda úvěr byl splácen či nebyl. To je zcela nepochopitelná argumentace soudu, když povinnost zkoumat a posoudit úvěruschopnost musí být splněna ještě před uzavřením smlouvy a stěží pak může její splnění čí nesplnění ovlivnit to, co se děje až po uzavření smlouvy. Soud se tím prakticky snaží vyhnout řádnému posouzení, zda došlo či nedošlo ze strany žalovaného k porušení jeho povinností jakožto poskytovatele úvěru. Pokud by soudy takto přistupovaly ke všem případům, tak by prakticky nikdy nemohly dospět k závěru, že dochází k zadlužování spotřebitelů, kteří se dostávají do dluhové spirály, právě jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud k těmto závěrům mnohokrát již dospěl a tímto směrem se také jednoznačně vyvíjí ustálená judikatura, což soud prvního stupně svévolně zcela ignoruje. Přitom žalovaná dle žalobkyně nepředložila jediný důkaz o tom, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalobkyně, natož řádně posoudila úvěruschopnost, což evidentně nemohla, když k posouzení neměla ani žádné podklady a důkazy. Naopak žalovaná předložila důkaz, kterým se sama usvědčila, že vůbec s odbornou péčí nejednala a řádně nezkoumala úvěruschopnost, když v telefonickém rozhovoru se zaměstnavatelem si ani neověřila výši mzdy žalobkyně. Žalobkyně proto navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že bude žalobě v plném rozsahu vyhověno a uloží žalované povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně své odvolání doplní ve lhůtě 30 dnů.

13. Žalobkyně doplnila svoji právní argumentaci podáním ze dne 3. 6. 2022, v němž mimo jiné uvedla, že dokládá rozhodnutí soudů v obdobných věcech, mj. i stejné žalované, ze kterých vyplývá závěr, že postup žalované při zkoumání a posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů ve stejném období uzavírání smluv jako v této věci byl v rozporu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, k tomu označila rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 21 Co 106/2021 rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 16 C 129/2021, a dále podáním ze dne 12. 7. 2002, v němž poukazovala na ust. § 104 ZSU a ust. § 133 ZSU (zák. č. 257/2016 Sb. – pozn. odvolacího soudu).

14. Dále s poukazem na ust. § 1813 NOZ, dle něhož nemohou spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran, žalobkyně zdůrazňuje, že rizikovost poskytování spotřebitelských úvěrů nemůže sama o sobě opodstatňovat nekalé jednání žalovaného, nemravné či nezákonné poplatky, a ani zneužívání finanční potřebnosti žadatelů o půjčku. V rozsudku sp. zn. C -42/1568 Evropský soudní dvůr v bodě 68 konstatoval, že„ Směrnice 87/102 byla přitom vyložena v tom smyslu, že umožňuje vnitrostátnímu soudu i bez návrhu použít ustanovení provádějící článek 4 této směrnice do vnitrostátního práva a stanovící, že neuvedení údaje o roční procentní sazbě nákladů ve smlouvě o spotřebitelském úvěru má za následek, že sjednaný úvěr ie považován za bezúročný a bez poplatků (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 16. listopadu 2010, Pohotovost’, C -76/10, EU:C: 2010 bod 76). Ve světle judikatury uvedené v bodech 63 až 68 tohoto rozsudku je třeba konstatovat, že porušení povinnosti věřitelem, která má v kontextu směrnice 2008/48 zásadní význam, může být v souladu s vnitrostátní právní úpravou sankciováno ztrátou nároku tohoto věřitele na úroky a poplatky. Takovýto zásadní význam má povinnost uvést v úvěrové smlouvě zejména takové údaje, jako jsou roční procentní sazba nákladů upravená v čl. 10 odst. 2 písm. g) směrnice 2008/48, počet a četnost plateb podle ČL 10 odst. 2 písm. h) této směrnice, jakož i případně upozornit na notářské poplatky, požadované záruky a pojištění, jak stanoví čl. 10 odst. 2 písm. n) a o) uvedené směrnice. Vzhledem k tomu, že neuvedení těchto údajů v úvěrové smlouvě může spotřebiteli znemožnit posouzení rozsahu jeho závazků, musí byt sankce zániku nároku věřitele na úroky a poplatky stanovená vnitrostátní právní úpravou považována za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice 2008/48 a judikatury připomenuté v bodě 63 tohoto rozsudku.

15. V bodě 72. citovaného rozsudku pak Soudní dvůr výslovně uvedl, že„ Nemohlo by však být považováno za přiměřené, kdyby byla podle této vnitrostátní právní úpravy uplatněna taková sankce, která má závažné důsledky pro věřitele, v případě neuvedení těch údajů z výčtu údajů upravených v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48, které svou povahou nemohou ovlivnit schopnost spotřebitele posoudit rozsah svých závazků, jako jsou zejména název a adresa příslušného orgánu dozoru upravené v čl. 10 odst. 2 písm. v ) této směrnice. Článek 23 směrnice 2008/48 tak musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát ve své vnitrostátní právní úpravě stanovil, že v případě, že úvěrová smlouva neuvádí všechny údaje požadované čl. 10 odst. 2 této směrnice, je tato smlouva považována za smlouvu, v rámci které se neuplatní úroky a poplatky, pokud se jedná o údaj, jehož neuvedení může spotřebiteli znemožnit posouzení rozsahu jeho závazků.

16. Dle přesvědčení žalobkyně ze shora citovaných závěrů Soudního dvora jednoznačně vyplývá, že neuvedení správné či neuvedení žádné výše nákladů na úvěr, tedy výše RPSN, musí být sankcionováno zánikem nároku věřitele na jakékoliv úroky či poplatky, kdy tedy soudy musí tuto sankcí dovodit i bez návrhu. Žalobkyně dále uvádí, že je pro ni nepřijatelné, aby smlouvy o úvěru, pro které zákonodárce stanovuje jednoznačná pravidla bez možnosti jakékoli diskrece, byly prohlášeny za platné, když údaje jednoznačně vyžadované zákonem jsou v těchto smlouvách uváděny ve zkreslené podobě. Žalobkyně dále poukazovala na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn.

III. ÚS 3725/13

17. Na uvedené reagovala žalovaná podáním ze dne 18. 7. 2022 s tím, že obdržela v nadepsané věci doplnění právní argumentace žalobkyně ze dne 3. 6. 2022 a ze dne 12. 7. 2022, na něž reaguje takto: podáním ze dne 3. 6. 2022 žalobkyně doplňuje dva rozsudky, jedním z nichž je rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 16 C 129/2021, který se týká stejné žalované. Žalovaná se ohrazuje vůči tvrzení žalobkyně, že„ z tohoto rozsudku vyplývá jasný závěr, že postup žalované při zkoumání a posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů ve stejném období uzavírání smluv jako v této věci byl v rozporu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění“. Jak vyplývá z odůvodnění, soud se otázkou posuzování úvěruschopnosti v tomto rozsudku vůbec nezabýval. Nadto žalovaná uvádí, že předmětem tohoto řízení byl jiný typ smlouvy (Smlouva o revolvingovém úvěru uzavřená v rámci Smlouvy na nákup zboží, se stanovením podmínek v ÚP, než je předmětem tohoto řízení (Smlouva o hotovostním úvěru, jejíž veškeré podmínky jsou uvedeny přímo v textu této úvěrové smlouvy).

18. Žalovaná má tvrzení žalobkyně o tom, že z uvedeného rozsudku vyplývá nedostatečné posuzování úvěruschopnosti u smluv uzavíraných žalovaným v daném období, za zcela zavádějící, když nic takového z předmětného rozsudku vůbec nevyplývá.

19. Naopak žalovaná dokládá rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 2. 2022, ě. j. 7 C 121/2020-101, kdy soud rozhodoval ve věci téže žalované zastoupené rovněž advokátem JUDr. [jméno] [příjmení]. Právní zástupce v tomto řízení za žalovanou uplatnil vůči společnosti [právnická osoba] vzájemným návrhem nárok na vydání bezdůvodného obohacení, když považoval rovněž žalovanou uzavřenou úvěrovou smlouvu ze dne 2. 5. 2013 za absolutně neplatnou pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti. Soud tento nárok na vydání bezdůvodného obohacení rovněž zamítl, když dospěl k závěru, že„ Žalobkyně v řízení unesla své břemeno tvrzení i břemeno důkazní, když v řízení řádně a dostatečným způsobem tvrdila, že před uzavřením úvěrové smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované předmětný spotřebitelský úvěr splácet v souladu s § 9 odst. 1 ZSU, neboť k tomu od žalované získala potřebné informace a tyto následně ověřila. Žalobkyně podrobně popsala proces zkoumání úvěruschopnosti žalované a splnění této své povinnosti také v řízení prokázala, přičemž důkazními prostředky k prokázání tvrzení žalobkyně nemusí být jen a pouze listiny prokazující příjmy a výdaje žalované v době před uzavřením smlouvy, jak naznačovala žalovaná. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná po dobu šesti let zcela řádně a pravidelně úvěr splácela a do prvních potíží se splácením úvěru se dostala až v důsledku svého nepříznivého zdravotního stavu, který dle svých slov sama neočekávala. Následně úvěr splácela ještě do prosince 2019 a poté, co hradit splátky úvěru zcela přestala, zbývalo jí doplatit posledních 5 splátek z celkových 84. Žalobkyně v řízení doložila v listinné podobě rozpis bezhotovostní platby SIPO žalované za březen 2013 a potvrzení o provedení dotazu do [anonymizována dvě slova] sdružení [příjmení] ohledně dotazu ze dne 30. 4. 2013 na rodné číslo žalované do registru [anonymizováno] sdružení [příjmení]. Smyslem a účelem zákonné úpravy ochrany spotřebitele podle ZSU při sjednávání spotřebitelského úvěru není, aby soud konstatoval absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pokaždé, když věřitel v řízení nedoloží dostatečný počet listin prokazujících příjmy a výdaje, navíc za situace, kdy dlužník téměř celý svůj dluh řádně splatí. Takový přístup by pak znamenal, že každá úvěrová smlouva je neplatná, pokud věřitel neprokáže opak. Z tvrzení žalobkyně a provedených důkazů má soud naopak za to, že žalobkyně splnila své povinnosti podle ZSU, a úvěrovou smlouvu soud shledal jako srozumitelnou a určitou, smlouva není nijak jednostranně nevýhodná či zneužívající ve vztahu k žalované, která měla možnost před jejím podpisem se s touto smlouvou dostatečně seznámit a dostala k tomu veškeré potřebné informace. Smlouva byla sjednána platně a je proto právním důvodem plnění v celkové výši 115.408 Kč přijatého žalobkyní od žalované, požadavek žalované na vydání bezdůvodného obohacení uplatněný vzájemným návrhem proto důvodný není.“, v tomto řízení se jednalo o stejný typ smlouvy, jako je projednáván v tomto řízení - Smlouva o hotovostním úvěru ze dne 2. 5. 2013 sjednaná formou telefonní půjčky se stanovením hodnoty RPSN v rozmezí (k čemuž se žalovaný vyjádří dále).

20. K doplnění právní argumentace ze dne 12. 7. 2022 žalovaná předně podotýká, že žalobkyně opakovaně odkazuje na ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. účinného od 1. 12. 2016, ačkoliv předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena 16. 6. 2014, tedy za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. účinného od 1. 1. 2011. Pokud žalovaná tedy dále odkazuje na ZSÚ odkazuje na tento ZSÚ, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy.

21. Žalované dále není zřejmé, co žalobkyně konkrétně míní, pokud ve zvýrazněném textu uvádí, že„ Výjimky obsažené v tomto ustanovení se na poplatek za uzavření smlouvy nevztahují. Pokud tím žalobkyně zamýšlí, že poplatek za uzavření smlouvy měl být součástí výpočtu RPSN, potom žalovaný uvádí, že ale žádný poplatek za uzavření smlouvy sjednán nebyl, tudíž ani nemohl být součástí výpočtu RPSN.

22. K samotnému výpočtu RPSN žalovaná uvádí shodně, jak již bylo uvedeno v jejím vyjádření ze dne 20. 12. 2019, že do celkových nákladů na spotřebitelský úvěr se doplňkové služby započítávají pouze za předpokladu, že je uzavření smlouvy o doplňkové službě povinné pro získání spotřebitelského úvěru nebo pro jeho získání za nabízených podmínek, jak plyne z ustanovení § 3 písm. e) ZSU. Doplňkové služby a pojištění sjednané žalobkyní k úvěrové smlouvě však nebyly povinné ani jejich sjednání nemělo vliv na podmínky, za kterých byl spotřebitelský úvěr klientce poskytnut.

23. Žalovaná k tomuto doplňuje, že hodnota RPSN byla v úvěrové smlouvě žalobkyně uvedena v rozmezí od 23,4 % do 24,2 % p. a. (odst.

42. Smlouvy), a to s ohledem na proces uzavření Smlouvy, kdy úvěr byl sjednán jako tzv.„ telefonní půjčka“. U tohoto typu úvěrového produktu žalovaný nemůže předvídat, v jaký moment (v návaznosti na proces podpisu Smlouvy blíže popsaný v odst. III. odporu žalované ze dne 20. 12. 2019) dojde k čerpání úvěru a není tak schopen předem přesně stanovit výši RPSN. Z tohoto důvodu nemá žalovaná jinou možnost než u tohoto typu úvěrového produktu stanovit RPSN právě uvedeným rozptylem. Přímo na Smlouvě je dále také uvedeno, že přesná hodnota RPSN závisí na dni poskytnutí úvěru a že přesná výše bude oznámena po poskytnutí úvěru. V návaznosti na čerpání úvěru byla žalobkyní sdělena přesná hodnota RPSN, která činí 24 % p. a., tato hodnota odpovídá rozmezí hodnot uvedených přímo ve Smlouvě.

24. Žalovaná se v návaznost na uvedené ohrazuje vůči tvrzení žalobkyně, že by smlouva neobsahovala předpoklady použité pro výpočet RPSN. Žalobkyně ani konkrétně neuvádí, jaké předpoklady pro výpočet RPSN smlouva neobsahuje, když jak již bylo žalovanou uvedeno, žádný poplatek za uzavření smlouvy ani sjednán nebyl. Veškeré hodnoty, které vstupují do tohoto výpočtu, jsou zřetelně uvedeny ve Smlouvě. Vzhledem k uvedenému žalovaná rovněž považuje za zcela lichou argumentaci žalobkyně stran neuvedení hodnoty RPSN, když tato je v návaznosti na typ smlouvy („ telefonní půjčka“) v této uvedena co nejpřesněji lze s tím, že je zde dále i uvedeno, že v návaznosti na den poskytnutí úvěru bude oznámena konkrétní hodnota RPSN odpovídající uvedenému rozmezí.

25. Pokud žalobkyně uvádí, že poplatky sjednané ve smlouvě jsou extrémně disproporcionální, žalovaná s tímto tvrzením rovněž nesouhlasí. Ve smlouvě byly sjednány pouze poplatky za doplňkové služby, jejichž sjednání bylo zcela na vůli žalobkyně a na jejichž sjednání nebylo uzavření smlouvy závislé, když celá řada smluv uzavíraných žalovanou bývá sjednávána bez těchto poplatků, pokud o tyto služby nemají klienti zájem. Žalobkyně si sjednala doplňkovou službu - změna výše a počtu splátek (měsíční poplatek 39 Kč), službu - odložené splátky (měsíční poplatek 39 Kč) a dále zvolila doplňkovou službu pojištění - balíček standart (měsíční poplatek 28 Kč). Žalovaná tyto poplatky rozhodně neshledává extrémně disproporcionálními, nadto za situace, kdy žalobkyni byla veškerá smluvní dokumentace zaslána na jí zadanou adresu a žalobkyně měla dostatečný časový prostor si tuto prostudovat a zvážit.

26. Nad rámec výše uvedeného považuje žalovaná žalobkyní vznesené námitky stran platnosti smlouvy za promlčené, když má za to, že tyto měly být vzneseny v obecné promlčecí lhůtě 3 let. Žalovaná považuje za extrémně disproporcionální, aby žalobkyně mohla tyto námitky vznášet po neomezeně dlouhou dobu, když od uzavření předmětné smlouvy již uplynulo více než 8 let.

27. Pokud již žalovaná předkládá písemné vyjádření k právním argumentacím doplňujícím odvolání žalobkyně, žalovaná se stručně vyjadřuje i k samotnému odvolání ze dne 20. 12. 2020. Žalobkyně v tomto odvolání pouze shrnuje svou dosavadní právní argumentaci založenou zejména na tom, zda žalovaný řádně zkoumal a posoudil úvěruschopnost žalobkyně.

28. Žalovaná trvá na svém stanovisku, že tato otázka je v předmětném řízení až sekundární a primárně je třeba se zaměřit na otázku legitimity žaloby podané žalobkyní po 5 letech řádného plnění Smlouvy. Žalovaná tuto skutečnost považuje za zcela zásadní. Žalovaná jakožto nebankovní poskytovatel spotřebitelských úvěrů si je velmi dobře vědoma judikatury v otázce posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů. Klíčovou pro toto řízení je ovšem skutečnost, že se nejedná o řízení zahájené věřitelem vůči spotřebiteli pro vymáhání dlužné pohledávky z úvěrové smlouvy, ale jedná se naopak o řízení zahájené spotřebitelem vůči věřiteli pro vydání bezdůvodného obohacení z řádně uhrazené úvěrové smlouvy. Tuto skutečnost žalovaná považuje za klíčový rozdíl oproti jiným řízením, ve kterých se jednalo vždy o řízení vedená věřiteli vůči spotřebitelům z nedohrazených úvěrových smluv.

29. Jak je ostatně uvedeno i v rozsudku ESD C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, bod 34. tohoto rozhodnutí:„ účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v čl. 8 směrnice 2008/48 (...)“.

30. Žalovaná má za to, že tak i ESD dovozuje, že pokud má být otázka posuzování úvěruschopnosti soudem posuzována z úřední povinnosti, děje se tak za situace, že je z úvěrové smlouvy uplatněn nárok věřitele vůči spotřebiteli. V tom se předmětné řízení diametrálně liší od všech ostatních řízení, když věřitel žádný nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli neuplatňuje. Pokud v předmětném řízení uplatňuje svůj nárok spotřebitel vůči věřiteli, má žalovaná za to, že tento je již promlčen, neboť pro tuto situaci zde není předpoklad pro posouzení úvěruschopnosti soudem z úřední povinnosti, ale tato otázka může být posuzována pouze k námitce spotřebitele, která může být spotřebitelem vznesena v obecné promlčecí lhůtě tří let od data uzavření úvěrové smlouvy.

31. Žalovaná opět shledává extrémní disproporci v tom, aby žalobkyni bylo umožněno takovou námitku vznést po neomezeně dlouhou dobu po uzavření smlouvy (a jejím doplacení). Takové rozhodnutí by znamenalo velmi nebezpečný precedent, podle něhož by všichni věřitelé mohli u skončených a doplacených smluv očekávat, že spotřebitel může po neomezeně dlouhou dobu po skončení smlouvy kdykoli ještě namítnout její neplatnost pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti a věřitel bude muset u doplacených smluv po neomezeně dlouhé době prokazovat, že při jejich uzavření byla řádně posouzena úvěruschopnost. Jak již bylo citováno z rozsudku Okresního soudu v Šumperku výše„ takový přístup by pak znamenal, že každá úvěrová smlouva je neplatná, pokud věřitel neprokáže opak‘ Toto dozajisté není situace předvídaná předmětnou právní úpravou.

32. Žalovaná vzhledem k uvedenému považuje i námitku nedostatečného posouzení úvěruschopnosti při uzavření smlouvy v r. 2014 za promlčenou.

33. K projednání odvolání žalobkyně nařídil Krajský soud Brně jako soud odvolací jednání na den 12. 7. 2022, na němž četl podání žalobkyně ze dne 3.6.2022 a k němu připojené rozsudky Okresního soudu v Šumperku a Městského soudu v Praze, četl podání žalobkyně ze dne 12. 7. 2022. Ke čtenému vyjádření žalobkyně ze dne 12. 7. 2022 se zástupkyně žalované vyjádřila tak, že pokud by tato další právní argumentace, v níž je poukazováno na judikaturu Evropského soudu, v níž je dále poukazováno na RPSN, měla vést ke změně názoru odvolacího soudu na dosud uplatněné námitky ze strany žalující, potom by si v tomto případě vyžádala lhůtu k písemnému vyjádření k tomuto podání žalobkyně. Současně dala najevo, že takovéto námitky měly a mohly být vzneseny již dříve, tyto námitky má v současné době za promlčené.

34. Na jednání odvolací soud zopakoval dokazování čtením podstatných údajů z listiny - ze smlouvy o hotovostním úvěru (a smlouvy o revolvingovém úvěru) a k žádosti zástupkyně žalované byla žalované poskytnuta lhůta k písemného stanoviska k obsahu vyjádření žalobkyně.

35. Další jednání odvolací soud nařídil na den 26. 7. 2022, k tomuto podání doplnila žalobkyně svoji argumentaci podáním ze dne 20.7.2022, na jednání odvolací četl podání žalované ze dne 18. 7. 2022 podání žalobkyně ze dne 20.7.2022, k podání žalobkyně ze dne 20. 7. 2022 konstatovány doložené rozsudky: - rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2020 sp.zn. 16 C 19/2019, - rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 5. 2020, sp.zn. 19 C 103/2019, - rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022 sp.zn. 22 Co 244/2021, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022 sp.zn. 21 Co 268/2021, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2022 sp.zn. 23 Co 354/2021, - zmíněn odkaz rozsudku ESD ze dne 9. 11. 2016 sp.zn. C 42/15. K dotazu soudu zást. účastníků shodně potvrdili, že žalobkyně na své závazky z předmětné úvěrové smlouvy uhradila v pravidelných měsíčních splátkách částku celkem 89 580 Kč.

36. Žalobkyně ve zmiňovaném podání z dne 20. 7. 2022 mimo jiné uvedla, že dokládá rozsudky různých soudů, ze kterých je zřejmé, že ani za situace, kdy si poskytovatel úvěru od spotřebitele obstará podklady týkající se jeho úvěruschopnosti, není možné automaticky uzavřít, že byla tato řádně zkoumána a posouzena s odbornou péčí, a i přes to, že si poskytovatel úvěru určité podklady od spotřebitele, potažmo zaměstnavatele obstará, tak soudy běžně konstatují absolutní neplatnost úvěrových smluv mj. z důvodu řádného nezkoumání a neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Tím spíše je zřejmé, že je smlouva o úvěru neplatná za situace, kdy si poskytovatel úvěru tyto podklady ani neobstará (tedy nezkoumá úvěruschopnost), a nemá tedy dokumenty nutné pro posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí,.k tomu například poukazovala na závěry Krajského soudu v Praze uvedené v rozsudcích ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Co 244/2021, a ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 21 Co 268/2021, a dále na rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 16 C 19/2019, Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 19 C 103/2019, Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Co 244/2021, Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 21 Co 268/2021 37. Žalobkyně dále považuje za nutné vyjádřit se k okolnosti, že poskytnutý úvěr delší dobu splácela. Pokud by dlouhodobé splácení či dokonce úplné splacení úvěru mělo znamenat, že porušení povinností dle ZSÚ je de facto zhojeno a konvalidováno (nota bene za situace, kdy zákon již v aktuálním znění účinném ode dne 29. 5. 2022 za takové situace stanoví sankci absolutní neplatnosti), pak by se taková argumentace dala analogicky připodobnit k jednání řidiče, který by řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky a následně se hájil tím, že pokud nezpůsobil žádnou dopravní nehodu, tak se přeci ničeho nedopustil. Takový názor je nutné zcela odmítnout, neboť opačný závěr by znamenal to, že by mohli poskytovatelé spotřebitelských úvěrů na zkoumání úvěruschopnosti spotřebitelů zcela rezignovat a pak pouze argumentovat tím, že byl úvěr řádně splácen či dokonce zcela splacen, a tím pádem tedy dostáli svým zákonným povinnostem, tak jako opilí řidiči, kteří dostáli svým povinnostem a jeli natolik i pod vlivem alkoholu obezřetně, že nezpůsobili žádnou nehodu, tudíž se ničeho nemohli dopustit a jejich protiprávní jednání je konvalidováno. Obě povinnosti stanovené právními předpisy jsou totiž prevenčního a odstrašujícího charakteru, nikoliv však nezkoumají ani neřeší co následovalo, neboť již jejich porušení je protiprávní, a tedy i sankcionováno bez ohledu na další následné okolnosti, resp. to co následovalo a zda jejich protiprávní jednání mělo negativní následek či nikoliv. Zda žalovaná řádně zkoumala a posoudila úvěruschopnost žalobkyně je nutno posoudit podle jednání žalovaného před uzavřením smlouvy, nikoliv podle toho, co se dělo po uzavření smlouvy. V tomto kontextu žalobkyně odkazuje na aktuální rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 23 Co 354/2021. Žalobkyně je tedy přesvědčena, že v žádném případě nelze opomíjet ani preventivní funkci předmětných ustanovení ZSÚ a souvisejících předpisů, kdy tato preventivní funkce je rovněž jedním z cílů směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES a zákonné úpravy, a to za účelem zamezení neúměrného zadlužování obyvatel, vedení poskytovatelů úvěrů k zodpovědnému přístupu ke spotřebitelům v duchu slušnosti a férovosti a obecné kultivace podnikatelského prostředí v této oblasti.

38. Vždyť žalovaná vůbec ani neprověřovala výši mzdy žalobkyně, když si nepochopitelně sice zavolala zaměstnavateli žalobkyně, ale jen se zeptala, zda ta tam pracuje, ale vůbec ji nezajímala skutečná výše mzdy. Je nedostatečné vycházet jen z tvrzení spotřebitele a opět je irelevantní, zda jsou pravdivá či nikoliv, protože jinak by přece nemusela existovat povinnost zkoumat, když by pak nemohl ani řádně posoudit úvěruschopnost. Dále žalovaná ani neřešila skutečnou adresu bydlení žalobkyně, která byla odlišná od trvalého bydliště, když tato bydlela u své kamarádky, kde hradila samozřejmě nájemné a inkaso. To se však žalovanému samozřejmě nehodilo, ale naopak se mu hodí, že žalobkyně žije ve vlastním bytě a má manžela, aniž by se zajímala a řešila, proč má jinou adresu.

39. Jediné, co v souzeném případě žalovaná učinila, je to, že si sečetla uváděné příjmy žalobkyně a jejího manžela, ačkoliv se rozváděli a spolu nebydleli ani nehospodařili a nějaké předpokládané výdaje bez ohledu na individuální okolnosti. Je pak opravdu zcela nepochopitelné a zavrženíhodné, že ani Nejvyššímu soudu nepostačovalo v případě Komerční banky, že měla k dispozici mzdové listy, tedy ověřenou výši mzdy, ale neřešila vůbec skutečné výdaje spotřebitele, neboť nepostačuje pouhé prohlášení spotřebitele, protože zákon ukládá povinnost zkoumat (znamená ověřovat uváděné údaje - důkazní břemeno je na věřiteli 40. Žalobkyně na závěr podotýká, že námitka nesprávného uvedení výše RPSN a nerozepsání jednotlivých položek byla již vznesena v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, tudíž pokud žalovaná tvrdí, že je to námitka nová, tak zjevně to není pravda. Za tímto účelem také předkládá žalobkyně rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. C -42/15, v němž jsou důsledky porušení této povinnosti podrobně konstatovány.

41. Krajský soud v Brně jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako řízení jeho vydání předcházejí a učinil ve věci následující zjištění a právní závěry:

42. Z předloženého spisu vyplývá, že žalobkyně se domáhala po žalované žalobou ze dne 4. 7. 2019 vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovaná zavázána zaplatit jí částku 29 580 Kč s příslušenstvím na základě žalobních tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o poskytnutí finančních prostředků o hotovostním úvěru [číslo] ze dne 16. 6. 2014 na částku 60.000 Kč. Jednalo se o smlouvu se spotřebitelem v intencích zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žaloba se opírá o tvrzení, že žalovaná porušila ust. § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, když řádně nezkoumala úvěruschopnost žalobkyně, uzavřená úvěrová smlouva je tedy neplatná a žalovaná je tak povinna žalobkyni vrátit částku 29.580 Kč (rozdíl mezi částkou zaplacenou a částkou žalobkyni poskytnutou)

43. Z předloženého spisu vyplývá, že žalovaná s takto podanou žalobou zásadně nesouhlasila a za uvedení rozsáhlé argumentace o tom, jaký systém je u žalované nastaven při prověřování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr a co konkrétně v daném případě učinila a z jakých podkladů vycházela, navrhla její zamítnutí.

44. V daném případě byla mezi účastníky uzavřena o smlouva o poskytnutí finančních prostředků o hotovostním úvěru [číslo] ze dne 16. 6. 2014, na základě niž jí žalovaná poskytla částku ve výši 60 000 Kč, žalobkyně tvrdí, že se takto jedná o smlouvu neplatnou, neboť žalovaná řádně neposoudila úvěruschopnost žalobkyně jako spotřebitele.

45. Z předložené smlouvy o hotovostním úvěru (a smlouvy o revolvingovém úvěru, jež je rovněž na předmětná listině obsažena) vyplývá, že je vyhotovena na formuláři žalované (návrh na uzavření úvěrových smluv), žalobkyně je zde označena rodným číslem, příjmením, jménem a dalšími bližšími údaji, ohledně jejího osobního stavu je ve smlouvě uvedeno, že je vdaná, počet vyživovaných dětí 1, druh bydlení vlastní dům/byt, adresa bydliště [ulice a číslo], [obec], kontaktní adresa [ulice a číslo], zdroj příjmů - zaměstnanec, čistý měsíční příjem 16 734 Kč, čistý příjem partnera 13 000 Kč.

46. Ve smlouvě je dále uvedeno, že její nedílnou součástí jsou úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba], obsahuje text o tom, že podpisem této smlouvy žalobkyně potvrzuje, že jsou jí všechna její ustanovení srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a projevuje souhlas být vázána těmito podmínkami. Součástí smlouvy je prohlášení, v němž žalobkyně souhlasí s tím a prohlašuje, že je-li její majetek součástí společného jmění manželů, že informovala svého manžela o záměru uzavřít smlouvu úvěru a manžel s tímto souhlasí. Jde-li o konkrétní údaje k této smlouvě, z listiny vyplývá, že se jedná o hotovostní úvěr - bezúčelový úvěr, ve výši 60 000 Kč, počet splátek 84, celková výše měsíční splátky 1 493 Kč, celková částka splatná spotřebitelem 116 508 Kč, roční úroková sazba 21,38 %, roční procentní sazba nákladů od 23,4 do 24,2 % s tím, že ve smlouvě je výslovně uvedeno, že přesná hodnota RPSN závisí na dni poskytnutí úvěru. Žalobkyně souhlasí s tím, že přesná výši RPSN jí bude oznámena po poskytnutí úvěru. Ve smlouvě jsou dále uvedeny důsledky nesplácení úvěru, na téže listině je ještě uvedena smlouva o revolvingovém úvěru, jež však není předmětem tohoto sporu. Smlouva je datována dne 16. 6. 2014, podepsána oběma smluvními stranami, tedy i žalobkyní.

47. K argumentaci žalobkyně odvolací soud především zmiňuje, že dle tvrzení žalované, jež nebyla žalobkyní zpochybňována, měla žalobkyně předmětný návrh smlouvy k dispozici po delší dobu, mohla si tedy smlouvu, veškeré údaje v ní uvedené, řádně prostudovat, seznámit se s nimi, zkontrolovat tedy, zda k datu jejího podpisu smlouvy, tedy k datu 16. 6. 2014, všechny údaje ve smlouvě odpovídají skutečnosti a jsou správné, když ze žalobních tvrzení žalobkyně vyplývá, že smlouvu vyplňovala žalovaná. Přesto, že smlouvu (její návrh) vypracovala takto žalovaná, rovněž i z obrany žalované se jeví, že výchozí údaje pro jejich uvedení do textu smlouvy sdělovala žalované žalobkyně.

48. Ohledně argumentace žalobkyně a jejích námitek ohledně adresy bydliště (pobytu), toho, že je v rozvodovém řízení a ohledně počtu (vyživovaných) dětí, odvolací soud uvádí, že je ze značným podivem, že žalobkyně přesto takto dne 16. 6. 2014 podepsala (odsouhlasila) smlouvu ve shora uvedeném znění, jsou –li uvedené skutečnosti předmětem jejích (odvolacích) námitek.

49. Rozsudek soudu prvního stupně o svěření dětí v době před a po rozvodu manželů je z 2. 6. 2014, žalobkyně byla na předmětném jednání tohoto soudu, jak vyplývá z připojeného spisu, osobně přítomna, k datu podpisu smlouvy byla tedy informována o uvedených skutečnostech a dle názoru odvolacího soudu jí nic nebránilo, aby k datu podpisu úvěrové smlouvy uvedla skutečný počet děti, jež dostává reálně do své péče (jež vyživuje), namítá-li sama tuto skutečnost v řízení, kdy poukazuje na to, že se stala samoživitelkou 4 dětí (jednání soudu prvního stupně dne 22. 6. 2020).

50. Rozsudek soudu prvního stupně o rozvodu jejího manželství s jejím manželem panem [příjmení] je až z 23. 7. 2014, takže k datu podpisu úvěrové smlouvy dne 16. 6. 2014 byli paní [příjmení] a pan [příjmení] stále manželé, a přestože, jak žalobkyně tvrdí o rozvodu manželství žalovanou jako poskytovatele úvěru informovala, nelze než vycházet ze správnosti tohoto údaje, pro věřitele a posuzování jejího osobního stavu tak byla k datu podpisu smlouvy stále vdaná a z jiného údaje žalovaná jako věřitel nemohla ani řádně k datu podpisu smlouvy vycházet, když k uvedenému je třeba dle názoru odvolacího soudu současně zdůraznit, že bylo výlučně věcí žalobkyně, kdy, za jaké osobní situace, (a s ní souvisejícími údaji jež jsou nezbytné k uvedení do úvěrové smlouvy) tuto se žalovanou jako věřitelem hodlala uzavírat, skutečnosti vyplývající z tehdejší (měnící se) osobní situace v době procesu uzavírání úvěrové smlouvy osobní povahy na její straně nemohou být bez dalšího vytýkány (vykládány v neprospěch) výlučně žalované jako poskytovateli úvěru 51. Žalobkyně tak na jedné straně vytýká žalované nezohlednění jejího reálného pobytu (bydliště) na adrese odlišné od adresy bydliště s jejím manželem, sama však ve smlouvě potvrdila (odsouhlasila) údaj o charakteru jejího trvalého pobytu (bydliště) – dům/byt v jejím vlastnictví – o tom, kde reálně bydlí, (přestože v odvolacím řízení namítala, že již po značnou dobu před rozvodem bydlela v jiném, pronajatém bytu u kamarádky), ve smlouvě přitom potvrdila (odsouhlasila) jako typ bydlení„ vlastní byt“, a jeví se tak že žalobkyně přes tvrzení uváděná v odvolacím řízení, již v době uzavírání úvěrové smlouvy neposkytla žalované jako věřiteli zcela relevantní údaje.

52. Z obsahu předloženého spisu vyplývá rozsáhlá obrana žalované, v rámci níž se žalovaná bránila tvrzení žalobkyně o nikoliv řádném prověření její úvěruschopnosti v roce 2014, v době platnosti zákona č. 145/2010. Žalovaná poukazovala na systém, který je u ní pravidelně zaveden, na to, že prověřila, provedla lustraci žalobkyně v registrech [příjmení] a [anonymizováno] a dále tvrdila, že vzala při schvalování předmětného úvěru rovněž v potaz splátky schvalovaného úvěru v měsíční výši 1 493 Kč, a to jí o započtení těchto nově sjednaných splátek činil tak zbývající měsíční limit splátky částku 2 194 Kč a to podle výpočtu, který žalovaná dokládala. Z této tabulky vyplývá příjem klienta ze žádosti 16 734 Kč, příjem manžela ze žádosti (počítáno 50 % příjmů - 13 000 – 50 % = 6 500 Kč, v této souvislosti se tak jeví, za situace, kdy žalovaná jako poskytovatel úvěru již nepočítala s plným příjmem manžela žalobkyně, že byla informována o rozvodovém řízení a počítala s částkou nižší, životní minimum na jedno vyživované dítě 2 140 Kč, životní minima dospělých členů domácnosti 3 140 + 2 030 = 5 970 Kč, celkové měsíční náklady na domácnosti na bydlení 5 574 Kč, splátky jiným společnostem ze žádosti 5 763 + 100 = 5 863 Kč, výše splátky schváleného úvěru 1 493, zbývající 2 194 Kč, k bytu situovaném ve [obec] lze uvést, že lze obecně přihlédnout k tomu, že náklady spojené s užíváním bytu v tomto menším městě jistě nedosahují úrovně nákladů velkých měst. Údaj o životním minimu na vyživované 1 dítě přitom vychází z údaje, jenž sama žalobkyně potvrdila v úvěrové smlouvě.

53. Žalovaná v řízení obsáhle tvrdila, že žalobkyně prošla odborným schvalovacím procesem, kdy žalovaná vycházela z údajů sdělených žalobkyní, jakož i z informací sdělených zaměstnavatelem žalobkyně, z informací zjištěných z externích úvěrových registrů, jakož i ze statistických veřejně dostupných informací, kdy prověřováním těchto údajů se u žalované zabývá speciální vnitřní útvar. Odvolací soud nemá důvod pochybovat o způsobu prověřování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr u žalované v tehdejší době, způsobem a v rozsahu, jak uváděla žalovaná, jež je významným poskytovatelem nebankovních úvěrů na území České republiky, ke své obraně, v řízení bylo doloženo, že dále učinila telefonický dotaz na zaměstnavatele žalobkyně za účelem ověření jejího pravidelného příjem ze stálého pracovního poměru (zaměstnání) a z něho plynoucího pravidelného přijmu, jenž žalobkyně uvedla a potvrdila ve formuláři. Namítá-l žalobkyně, že se žalovaná v tehdejší době při telefonickém rozhovoru s jejím zaměstnavatelem současně nedotázala (neověřila) výši jejího příjmu, lze odkázat na vyjádření samotné žalované, že tento údaj je ověřován v případech, kdy jsou dány pochybnosti o údajích sdělených samotným žadatelem, v daném případě tak tomu tedy takto nebylo (to vše v podmínkách zák.č. 145/2010 Sb.).

54. Dle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do 30.11.2016, smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Jedno vyhotovení musí obdržet spotřebitel v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat.

55. Dle § 8 cit. zák. jestliže smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr za a/ nemá písemnou formu, za b/ neobsahuje informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu, nebo za c/ nebyla alespoň v jednom vyhotovení poskytnuta spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, a spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele, pokládá se spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná.

56. Dle ustanovení § 9 odst. 1 cit. zák. ust. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péči posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

57. Dle ustanovení § 10 odst. 1 cit. zák. ust. se roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr rovná současné hodnotě všech peněžitých plnění sjednaných mezi věřitelem a spotřebitelem ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr a počítá se na roční bázi podle vzorce uvedeného v příloze číslo 5 k tomuto zákonu. Podle odst. 2 se pro účely výpočtu roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr použijí celkové náklady úvěru pro spotřebitele s výjimkou nákladů splatných spotřebitelem v důsledku neplnění některé z povinností stanovených ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr a jiných nákladů než kupní ceny, které je spotřebitel povinen při koupi zboží nebo poskytnutí služeb zaplatit bez ohledu na to, zda je transakce uskutečněna s využitím spotřebitelského úvěru nebo bez jeho využití. Náklady na vedení účtu zaznamenávajícího platební transakci a čerpání, náklady na používání platebních prostředků pro platební transakce a čerpání a další náklady spojené s platebními transakcemi se zahrnují do celkových nákladů úvěrů pro spotřebitele, s výjimkou případů, kdy je zřízení účtu nepovinné a náklady na tento účet byly samostatně uvedeny ve smlouvě, ve které se sjednával spotřebitelský úvěr, nebo v jiné smlouvě uzavřené se spotřebitelem. Podle odstavce 3 je výpočet roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr, je založen za předpokladu, že spotřebitelský úvěr bude trvat po dohodnutou dobu a že i věřitel a spotřebitel splní řádně a v časové povinnosti. Podle odst. 4, jestliže smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, umožňuje změnu úrokové sazby nebo změnu výše plateb s úvěrem souvisejících, které jsou zahrnuté do roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr, avšak nelze je číselně vyjádřit v době výpočtu, má se pro účely výpočtu za to, že úroková sazba a ostatní platby zůstávají neměnné a že budou platit do konce účinnosti této smlouvy. Podle odst. 5 v případě potřeby se při výpočtu roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr použijí dodatečné předpoklady uvedené příloze číslo 5 k tomuto zákonu.

58. Podle odst. 1 písmeno f/ Přílohy č. 3 zákona musí smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr mimo jiné vždy obsahovat roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr, veškeré předpoklady použité pro výpočet této sazby a celkovou částku splatnou spotřebitelem, vyjádřenou číselným údajem a vypočtenou k okamžiku uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr.

59. Jde-li o problematiku prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr (spotřebitele) v podmínkách zák. č. 145/2010 Sb., je možno k této problematice zmínit závěry, které přijal k problematice posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet ve svých rozhodnutích jak Nejvyšší soud České republiky, tak Ústavní soud, na poměry smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených do účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. s spotřebitelském úvěru, ať již ve znění účinném do 24. 2. 2013, či po tomto dni, kdy přijetím jeho novely zákonem č. 43/2013 Sb. bylo dotčeno jeho ustanovení § 9 odst. 1 upravují povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele.

60. Zásadní rozhodnutí k této problematice zmínil Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. V něm uvedl mimo jiné, že“ k otázce porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, mimo jiné, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. V rozhodnutí bylo odkázáno i na závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v jeho rozhodnutí 1.4.2015 sp.zn. 1 As 30/2015 či Ústavního soudu (nález z dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18) .Žalovaná takto také v poměrech této věci v tehdejší době postupovala, kdy vycházela i ze statistických údajů 61. V daných souvislostech byly zmiňovány i závěry zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.“ 62. Na poměry jím posuzované věci pak Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 uvedl, že„ úprava § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění platném do 24. 2. 2013, ukládala věřiteli povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit. Zákonem č. 43/ 2013 Sb. bylo dotyčné ustanovení (s účinností od 25. 2. 2013) doplněno tak, že„ věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvpěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. V projednávané věci byla smlouva uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 43/2013 Sb. K odpovědi na otázku, zda i podle právní úpravy před dotyčnou novelou bylo možné vyhodnotit smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou bez řádného splnění uvedené povinnosti věřitelem za neplatnou - tedy bez toho, že by její neplatnost stanovil přímo zákon - je třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, že„ nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Nejvyšší soud uzavřel, že„ za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spotřebitelům - neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval. Lze proto shrnout, že i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy“ 63. Zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, jenž následně nahradil přechozí zák. č. 145/2010 Sb. již výslovně nastavil a zakotvil podrobně povinnosti poskytovatele úvěru při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr v jeho ust. § 86 odst. 1.

64. Dle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

65. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 cit. zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvlášť ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bezprávního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

66. Jak uvedl rozhodnutí ze dne 1. 4. 2014 sp.zn. 21 Cdo 3481/2013 Nejvyšší soud ČR (RPSN) RPSN je číslo, které má umožnit spotřebitele lépe vyhodnotit výhodnost nebo nevýhodnost poskytovaného úvěru, udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru.

67. V řízení nebylo předloženo žádné CD, jež mělo prokazovat obsah rozhovoru žalobkyně se žalovanou, ohledně žádosti o úvěr, během něhož měla žalobkyně žalované sdělit některé skutečnosti uváděné žalobkyní, tyto skutečnosti tak nemohly být předmětem nějakého posuzování.

68. Jde-li o námitku žalobkyně ohledně neuvedení (nesprávného uvedení) RPSN v předmětné úvěrové smlouvě, odvolací soud má zato, že s přihlédnutím, k tomu, že se jednalo o tzv. telefonickou půjčku (žádost o hotovostní úvěr), RPSN zde pro žalobkyni jako spotřebitele uvedena byla (byť v určitém rozpětí) a žalobkyně ve smlouvě souhlasila s tím, že přesná výše RPSN v rámci zmiňovaného rozpětí ji bude sdělena po poskytnutí úvěru a vzhledem k charakteru úvěru a s přihlédnutím k vyjádření žalované, že přesná hodnota RPSN závisí na konkrétním dnu poskytnutí úvěru, má odvolací soud v daném případě zato, že lze k uvedenému akceptovat vysvětlení, jež žalovaná k tomuto údaji, uvedenému v úvěrové smlouvě, uvedla.

69. V případě 3 poplatků sjednaných v předmětné úvěrové smlouvě – v částkách 39 Kč/měsíčn – doplňková služba – změna a výše a počtu splátek, - odložení splátek v částce 39 Kč/měsíčn a pojištění - 28 Kč měsíčně, má odvolací soud zato, že v době uzavírání úvěrové smlouvy se nejednalo o poplatky, jež by měly být extrémně disproporční k závazkům žalobkyně jako spotřebitele, jejich sjednání záleželo rovněž i na vůli žalobkyně, nejeví se, že by bez dalšího představovaly ujednání v neprospěch spotřebitele.

70. Je skutečností, že žalobkyně v době poskytnutí úvěru splácela bez zjevných problémů další 2 úvěry, jež v mezidobí řádně splatila, jeví se, že žalobkyně zohlednila skutečnost rozvodového řízení, když vycházela pouze z polovičního platu jejího manžela, předmětný úvěr řádně splácela po dobu pěti let, když zaplatila 60 měsíčních splátek po 1.493 Kč ze sjednaných 89. Je rovněž dále skutečností, že žalovaná mimo jiné vycházela v tehdejší době i ze statistických údajů, žalobkyně uvedla bydlení ve vlastním bytu, rovněž ve vztahu k uvedenému žalovaná vycházela ze statistických údajů ohledně nákladů spojených s užíváním bytu, nečinila na žalobkyni další dotazy na bližší specifikaci těchto (dalších, jiných) nákladů.

71. S poukazem na shora uvedené má odvolací soud zato, že přes poměrně rozsáhlé uvedení výchozích podkladů, týkajících se ověřování žalobkyně a poměrů na její straně, především její příjmové stránky na straně žalobkyně jako žadatelky o úvěr ze strany žalované jako poskytovatele úvěru, má-li být vycházeno ze smyslu uvedené právní úpravy a ze shora uváděné judikatury dovolacího soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žadatelů o úvěr v podmínkách zák. č. 145/2010 Sb., v době uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a přesto, že zpětný výklad ust. § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. by neměl vést k nereálným požadavkům kladených na žalovanou, je třeba uvést, že žalovaná těmto požadavkům v tehdejší době plně nedostála, když sice od žalobkyně opatřila informace o příjmech jejích a jejího manžela a když rovněž dále vycházela především ze statistických údajů.

72. Takto byla ověřována (zohledňována) především příjmová stránka, podrobněji však nebyla blíže zkoumána reálná výdajové stránka žalobkyně, když žalovaná blíže nezkoumala, s jakými celkovými náklady je spojeno užívání bytu, životní náklady, náklady živobytí, náklady na dopravu, telefonní služby, dopravu apod.

73. Odvolací soud považuje dále za potřebné uvést, že považuje v případě takovéhoto sporu za problematické, aby poté, kdy spotřebitel po značnou dobu řádně bez problémů splácel poskytnutý úvěr po řadu let a poté se splácením ustal z důvodů na své straně, když může být takto z jeho strany po letech namítnuto a tvrzeno, že by to mělo být právě z důvodu tvrzeného nedostatečného prověření úvěruschopnosti před mnoha lety, aby byly i takto po více letech od uzavření úvěrové smlouvy a řádného splácení, podávány žaloby vůči věřiteli s tvrzením o nedostatečném posouzení jeho úvěruschopnosti před řadou let. Uvedené vynikne na příkladu, kdy je úvěr řádně splácen po dobu šesti, sedmi let, a není zaplacena například pouze jediná poslední splátka. Odvolací soud má zato, že v praxi takovéto žaloby, kdy v „ obráceném“ pořadí spotřebitel jako dlužník žaluje věřitele o vrácení bezdůvodného obohacení s tvrzením o nikoli řádném prověření jeho úvěruschopnosti v předchozí době) vyloučit nelze a vzhledem k tomu, že se v daném případě jedná o spotřebitele, možnost podání takové žaloby by mu měla být zachována, s tím, že vždy však bude záležet na konkrétních okolnostech každého individuálního případu. Za velmi problematické lze současně považovat, aby tyto námitky o tvrzené neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodů tvrzeného nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti věřitelem v době před řadou let mohly být vznášeny kdykoli, například i po pěti či více letech, což by ani nevedlo ke stabilitě v oblasti poskytování úvěrů.

74. Je skutečností, že úvěrová smlouva byla v daném případě uzavřena v roce 2014, žalobkyně splácela řádně 5 let úvěr, po následném ukončení splácení v polovině roku 2019 obratem zažalovala žalovanou jako poskytovatele úvěru o vrácení bezdůvodného obohacení. Odvolací soud má zato, že přesto, že se jedná o spotřebitele, tato možnost by neměla být bezbřehá. Za této situace by bylo možno uvažovat především o obecné 3 leté promlčecí lhůtě (§ 629 odst. 1 obč. zák.), obecně zmíněné v rozhodnutí ESD ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18. K uvedenému odvolací soud poznamenává, že dle důvodové zprávy k ust. § 87 zák. č. 257/2016 Sb. je spotřebitel chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut, s tím, že této neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru se může spotřebitel dovolat v souladu s obecnými pravidly stanovenými občanským zákoníkem v obecné promlčecí lhůtě dle § 586 NOZ (to samozřejmě při zkoumání splnění dalších zákonných předpokladů při vznesené námitce promlčení takovéhoto nároku).

75. Odvolací soud je k uvedené námitce promlčení vznesené žalovanou za dané situace zdrženlivý a z uvedeného pohledu ohledně žalobkyní vznesených nároků rozsudek soudu prvního stupně nepotvrzoval (v důsledku úspěšně vznesené námitky promlčení), když v současné době není známa odpovídající judikatura Nejvyššího soudu, jež by tuto otázku ve vztahu ke spotřebiteli v případě takovéhoto sporu vyřešila, závěry odvolacího soudu v daném případě nevychází z promlčení žalobou uplatněného nároku, ale z jiných skutečností, jak je na ně v odůvodnění rozhodnutí poukazováno.

76. Odvolací soud učinil v daném případě závěr, že v poměrech této věci nemá za to, že by závěry soudu prvního stupně byly v extrémním nesouladu (rozporu) se skutečnostmi, jež v řízení vyšly najevo na základě provedeného dokazování, když se jeví, jak uvedeno výše, že žalobkyně neposkytla žalované při sjednávání úvěrové smlouvy zcela relevantní údaje o poměrech na své straně (resp. odsouhlasila údaje, jež nebyly v daném případě zcela relevantní). S poukazem na tyto skutečnosti proto odvolací soud žalobkyní napadený rozsudek soud prvního stupně potvrdil jako věcně správný dle ustanovení § 219 o.s.ř. Obdobně podobné žalobě nevyhověl Krajský soud v Brně například v rozhodnutí ze dne 14.10.2021 č.j. 47 Co 92/2020-108.

77. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř., kdy výsledek odvolacího řízení lze posoudit za procesní úspěch žalované, zastoupené advokátem, jíž je tak povinna žalobkyně nahradit náklady odvolacího řízení. V daném případě vznikly žalobkyni náklady spojené se 3 úkony právní služby dle ust. § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) - vyjádření ve věci, účast na 2 jednáních odvolacího soudu 12. 7. a 26. 7. 2022, ve výši odměny 2.300 Kč za 1 úkon právní služby, k nimž dále náleží 3x režijní paušál ve výši 300 dle § 13 cit. vyhl., což spolu s 21% DPH v částce 1.638 Kč, jejímž plátcem je advokát žalované, činí celkem částku 9.438 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit advokátu žalované [příjmení] [jméno] [anonymizována dvě slova], do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení