28 C 217/2025 - 24

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 688 015,35 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] úrokem z prodlení z částky [částka] za období od [datum] do zaplacení v zákonné výši 12 % ročně, a to ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky [částka] s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky [částka] za období od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky [částka] za období od [datum] do zaplacení v zákonné výši 12,75 % ročně.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši [částka], a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému částku [částka] jako účelový, nezajištěný spotřebitelský úvěr určený ke konsolidaci stávajících úvěrů či půjček. Úvěr měl být splácen pravidelnými měsíčními splátkami ve výši [částka] vždy k 20. dni v měsíci, počínaje [datum], s úrokovou sazbou 6,9 % ročně a kapitalizací úroků do jistiny. Na žádost žalovaného byly postupně uzavřeny tři dodatky ke smlouvě, kterými byla odložena splatnost splátek v období 4–5/2023, 8–9/2023 a 4–5/2024, přičemž po každém odkladu došlo k navýšení výše splátky – nejprve na [částka], poté na [částka] a nakonec na [částka]. Žalovaný porušil smluvní podmínky tím, že neplatil sjednané splátky řádně a včas, a to i přes opakované písemné a telefonické upomínky žalobkyně. Vzhledem k prodlení s úhradou více než dvou splátek, případně jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, žalobkyně po marných výzvách úvěr dne [datum] zesplatnila. Ani poté žalovaný své závazky neuhradil, pročež mu byla dne [datum] zaslána předžalobní upomínka dle § 142a o. s. ř., v jejímž důsledku však žalovaný také dluh nesplnil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celou dobu řízení nečinný.

3. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, v podání ze dne [datum] uvedla, že posoudila úvěruschopnost žalovaného několika způsoby: prostřednictvím interního napojení na insolvenční rejstřík žalobkyně zjistila, že žalovaný ani jeho zaměstnavatel nebyli v době žádosti v aktivním insolvenčním řízení. Dále žalobkyně na základě informací z CBCB prověřila splátkovou morálku žalovaného a z interní evidence ověřila, že žalovaný neměl negativní záznamy, jako podvodné jednání, exekuce či porušení AML pravidel. Na základě údajů uvedených žalovaným (který uvedl příjmy ve výši [částka] měsíčně, dále výdaje [částka] a nájemné [částka] měsíčně), a interních statistických dat banka stanovila životní náklady na [částka] a při výpočtu disponibilního příjmu aplikovala maximální hranici poměru splátkového zatížení k příjmu. Žalovaný v žádosti uvedl, že nemá žádné splátky, avšak banka zjištěním přes CCB a vlastní systémy prokázala, že měl několik aktivních úvěrů: kontokorentní úvěr s limitem [částka] (orientační splátka [částka]), revolvingový úvěr s limitem [částka] (splátka cca [částka]) a tři osobní úvěry, z nichž dva byly konsolidovány (splátky [částka], [částka] a [částka]). Po konsolidaci činila splátka nového úvěru [částka], přičemž celkové nové splátkové zatížení dosáhlo [částka]. Příjem žalovaného byl dostatečný, po odečtení splátek mu zůstávalo [částka] na životní náklady. Žalobkyně zdůrazňuje, že postupovala v souladu s evropskou směrnicí 2008/48/ES a pokyny EBA, které umožňují přiměřené metody posouzení schopnosti dlužníka plnit závazky, a odmítá paušalizaci závěrů vyplývajících z judikatury, která bývá v otázce zkoumání výdajů často dezinterpretována.

4. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně výslovně již v podané žalobě a žalovaný konkludentně, když nesdělil svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

5. Soud z listin předložených žalobkyní ve věci zjistil následující skutkový stav:

6. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka] na úvěrovém účtu č. [č. účtu]. Smluvní strany se dohodly na úrokové sazbě ve výši 6,90 % ročně a RPSN ve výši 7,23 %. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do [datum], a to v měsíčních splátkách ve výši [částka] (smlouva o úvěru ze dne [datum]).

7. Před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyně dle jejího tvrzení prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházela přitom jednak z údajů uvedených žalovaným, kdy žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjem činí [částka], měsíční výdaje žalovaný uvedl ve výši [částka] a nájem ve výši [částka]. Dále žalobkyně vycházela ze svého interního modelu pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Tímto způsobem žalobkyně stanovila životní náklady žalovaného na částku [částka]. Dále banka stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k příjmu žalovaného, kdy skrze CCB a interní systémy zjistila, že žalovaný měl několik aktivních úvěrů: kontokorentní s limitem [částka] (orientační splátka [částka]), revolvingový s limitem [částka] (splátka cca [částka]) a tři osobní úvěry, z nichž dva byly konsolidovány (splátky [částka], [částka] a [částka]). Po konsolidaci činila splátka nového úvěru [částka] a celkové nové splátkové zatížení dosáhlo [částka]. Takové zatížení posoudila žalobkyně vzhledem k příjmům žalovaného ve výši [částka] měsíčně jako přípustné. Žalovaný tak byl žalobkyní vyhodnocen jako úvěruschopný (k těmto svým tvrzením žalobkyně neoznačila a nepředložila žádné důkazy, kromě potvrzení ze dne [datum] o příjmu žalovaného ve výši [částka] měsíčně, a kromě přehledu splátek zaplacených žalovaným na základě předmětné úvěrové smlouvy).

8. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením úvěru, o čemž žalobkyně vyrozuměla žalovaného dne [datum] a upozornila jej, že pokud dlužnou částku neuhradí do [datum], bude úvěr zesplatněn. Jelikož žalovaný ani přes výzvu žalobkyně dlužnou částku neuhradil, žalovaná úvěr ke dni [datum] zesplatnila, o čemž žalovaného vyrozuměla dopisem ze dne [datum] (poslední výzva k úhradě, dopis k zesplatnění úvěru).

9. Žalovaný uhradil žalobkyni na základě předmětné úvěrové smlouvy ze dne [datum] částku v celkové výši [částka]. (tabulka uhrazených splátek).

10. Dne [datum] žalobkyně zaslala žalovanému dopis označený jako výzva k plnění, v němž žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši [částka], a to ve lhůtě do [datum] (výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] vč. kopie obálky).

11. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

12. Žalovaný je občanem Ukrajiny s posledním bydlištěm na území České republiky – trvalým pobytem v obvodu zdejšího soudu. V daném případě jde tedy o věc s tzv. cizím (mezinárodním) prvkem, v níž je soud povinen zkoumat svou mezinárodní příslušnost. Dle čl. 48 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních pravidla pravomoci a rozhodného práva (dále jen „Smlouva“) stanoví, že smluvní závazkové vztahy se řídí právním řádem státu, na němž se účastníci shodli. Dle čl. 48 odst. 2 Smlouvy jestliže se účastníci na volbě práva neshodli, řídí se tyto vztahy právním řádem té smluvní strany, na jejímž území uzavřeli smlouvu, s výjimkou případů uvedených v odstavci 3 tohoto článku. Dle čl. 48 odst. 5 Smlouvy pravomoc k řízení o sporu ze smluvního závazku má justiční orgán té smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se zde nalézá sporný nemovitý majetek. S ohledem na bydliště žalovaného je dána mezinárodní příslušnost českého soudu, a to dle čl. 48 odst. 5 Smlouvy. Rozhodným právem je v tomto řízení právo české, a to ve smyslu čl. 48 odst. 2 Smlouvy, neboť Smlouva o úvěru mezi účastníky řízení byla uzavřena na území České republiky.

13. Žaloba je důvodná pouze z části.

14. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla banka žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení spolu s příslušenstvím.

15. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ 18. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z [datum], OPR-[právnická osoba]., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

19. Zdejší soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost poskytovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí adekvátně prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V tomto kontextu soud poukazuje na rozhodnutí Soudního dvora EU č. C-449/13, v jehož odůvodnění je mj. uvedeno, že „[p]ouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K tomuto závěru se v rozhodovací praxi často hlásí mj. i zdejší finanční arbitr (viz např. nález finančního arbitra ze dne 8. 8. 2019, č. j. FA/SR/SU/829/2018-46).

20. Zdejší soud tedy zkoumal, zda banka posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a zda spotřebitelem tvrzené údaje nějak ověřovala i z dalších zdrojů. Z pohledu soudu žalobkyně úvěruschopnost žalovaného dostatečně nezkoumala, resp. žalobkyně nic takového (přes písemnou výzvu soudu) neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů, nájemní smlouvy apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

21. Po výzvě soudu k prokázání adekvátního prověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila, jakým způsobem ověřovala úvěruschopnost žalovaného a uvedla, že u jeho příjmů vycházela z informací žalovaného a z potvrzení zaměstnavatele (což soud pokládá za dostatečné) a že výdaje stanovila na základě tvrzení žalovaného a svého interního modelu.

22. Co se týče výdajové složky žalovaného, žalobkyně se spolehla výhradně na tvrzení žalovaného a na svůj (blíže nijak nespecifikovaný) interní model, aniž by po žalovaném vyžádala jakoukoli konkretizaci jeho reálných výdajů (nájemní smlouvu, údaje o případné vyživovací povinnosti apod.). Posouzení výdajů spotřebitele je pak nutné provést vždy. Této povinnosti se není dle názoru soudu možné vyhnout ani při výrazně nadprůměrných příjmech spotřebitele, neboť ze samé podstaty by takový spotřebitel nepotřeboval uzavřít úvěrovou smlouvu, kdyby neměl kromě vysokých příjmů také vysoké výdaje. V tomto případě navíc žalovaný nikterak nadprůměrné příjmy neměl. Pokud pak spotřebitel (jako v tomto případě) uvede, že k zajištění svých bytových potřeb bydlí v nájmu, je povinností poskytovatele úvěru zabývat se otázkou výše nájemného a výši nájemného ověřit – zejména je na místě vyžádání výpisů z účtu, nájemní smlouvy, eventuálně platebního nástroje SIPO (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Co 244/2021, dostupný na beckonline.cz). Nájemné je signifikantním výdajem spotřebitele a z toho důvodu by mu měl poskytovatel věnovat zvláštní pozornost a vždy jej ověřit prostřednictvím dokladů [FLÍDR, Jan. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy [online]. 2022, č. 10 [cit. 13. 6. 2022]. Dostupné z: www.beck-online.cz], což se však v tomto případě nestalo – žalobkyně si žádné podklady k výdajům žalovaného na bydlení nevyžádala a vůbec tedy reálné výdaje žalovaného na bydlení (ani jakékoliv jeho další reálné výdaje) nemohla zohlednit, ani je v rámci svého interního modelu porovnat s údaji statistickými. Žalobkyně z hlediska hodnocení výdajové složky žalovaného vyšla z nijak nepodloženého údaje žalovaného o jeho výdajích na nájemném a zbylé výdaje žalovaného si už dopočetla sama jakýmsi modelem, aniž by bylo z její strany konkretizováno, jaké vstupní hodnoty byly ve výpočtu tímto interním modelem vůbec zohledněny a jaká statistická data byla předmětem srovnávacího výpočtu. Žalobkyně nijak nevycházela ani z výpisů z bankovního účtu žalovaného a tyto výpisy si od žalovaného nevyžádala.

23. Vzhledem k tomu, jak vysoký úvěr byl žalovanému poskytován, by tedy bylo dle názoru soudu případné očekávat od banky alespoň minimální míru obezřetnosti při ověření schopnosti žalovaného úvěr splácet a alespoň minimální snahu o zjištění (alespoň) reálných výdajů souvisejících s bydlením žalovaného, avšak banka se ani nepokusila tyto žalovaným tvrzené výdaje objektivizovat a postupovala účelově tak, aby mohla žalovanému úvěr v každém případě poskytnout, neboť výdaje žalovaného vypočetla vztažmo k jeho příjmům jakýmsi modelem, ohledně něhož neuvedla ani to, s jakými konkrétními statistickými údaji tento model pracoval, jak již bylo výše zmíněno. Doložena (ani označena k důkazu) pak nebyla ani žádost žalovaného o předmětný úvěr, tudíž nelze ověřit ani to, zda žalovaný v žádosti uvedl údaje, které jsou shrnuty v bodě 7. odůvodnění tohoto rozsudku (včetně údaje o výdajích na nájemné ve výši [částka] měsíčně).

24. Žalobkyně tak zcela rezignovala na zjištění reálné výdajové stránky žalovaného, přičemž takovýto postup žalobkyně shledat za řádné ověření úvěruschopnosti žalovaného. Takový závěr ostatně vyplývá též např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, dle něhož: „…Neobstojí úvaha odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně – banka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích … uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu. Podle zjištění soudu prvního stupně šlo o zohlednění pouze statistických nástrojů – tzv. „předpokládaného příjmu“, výdajů na bydlení ([částka]) a životního minima (3 410 Kč).“ 25. K posouzení úvěruschopnosti soud taktéž na okraj podotýká, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak stanovil i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ 26. Zohlednit je třeba také to, že žalobkyně sice tvrdila, že žalovaného před uzavřením inkriminované úvěrové smlouvy podrobně lustrovala v registru CCB a dalších systémech, avšak k tomuto tvrzení nepředložila žádné důkazy (záznamy o lustracích provedených před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy apod.). Žalobkyně tedy (přes výzvu soudu) neprokázala ani to, že by tyto tvrzené lustrace žalovaného před poskytnutím úvěru vůbec provedla.

27. Zdejší soud také připomíná rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22 ze dne 11. 1. 2024, dle něhož mj. „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ I pokud by tedy byl úvěr dlouhodobě splácen či úplně splacen, nelze v případě neprověření úvěruschopnosti úvěrovaného dle názoru zdejšího soudu vycházejícího z odkazovaného rozhodnutí Soudního dvora EU dojít k závěru, že úvěrová smlouva není v důsledku nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele absolutně neplatná: „Z toho vyplývá, že s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, nebrání zásada proporcionality tomu, aby se členský stát rozhodl sankcionovat porušení vnitrostátních ustanovení provádějících článek 8 směrnice 2008/48 neplatností úvěrové smlouvy a zánikem nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků, i když spotřebitel v důsledku tohoto porušení neutrpěl škodlivé následky.“ 28. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

29. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

31. Soud tedy na základě výše uvedeného uzavírá, že má za prokázané, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému vyplacena částka ve výši [částka]. Žalovaný se zavázel ke splacení uvedeného úvěru v měsíčních splátkách po [částka], kdy úroková sazba byla stanovena na 6,90 % ročně a RPSN na 7,23 %. Žalovaný žalobkyni z titulu předmětné úvěrové smlouvy uhradil celkem [částka].

32. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně ve vztahu ke smlouvě dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni v plné výši přiznat ani žalobou uplatněné úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a jejích písemných podání pak bylo možno bez pochybností uzavřít, že splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného přes písemnou výzvu soudu v tomto případě prokázáno nebylo, neboť žalobkyně zcela rezignovala na jakékoliv pokusy objektivizovat alespoň reálné výdaje žalovaného na bydlení (i na pokusy zjistit jakékoliv další reálné výdaje žalovaného). Soud tedy ve věci nenařizoval jednání, během něhož by žalobkyni ohledně problematiky prověřování úvěruschopnosti poučoval dle ust. § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu a rozhodl ve věci se souhlasem účastníků dle ust. § 115a občanského soudního řádu. Nařizování jednání a další výzvy žalované k doplnění tvrzení a důkazů by byly toliko nehospodárným a neekonomickým protahování tohoto řízení, neboť nedostatečnost procesu prověření úvěruschopnosti žalovaného je z žalobkyní předložených listin dle názoru soudu očividná.

33. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta (na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy) částka v celkové výši [částka]. Žalovaný pak žalobkyni uhradil (na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy) částku ve výši [částka]. Co do částky [částka] se tak žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal.

34. Dále soud konstatuje, že splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a není-li určena ani dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005). Povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z dosud nevrácené části bezdůvodného obohacení tedy byla žalovanému uložena ode dne následujícího po dni, kdy byla žalovaný vyzván k plnění předžalobní výzvou, a to v souladu s ust. § 1968 a § 1970 o.z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V dopisu ze dne [datum] žalobkyně žalovaného vyzvala, aby uhradil celkový dluh do [datum]. Ode dne následujícího je tedy žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení. V podané žalobě však žalobkyně požaduje úrok z prodlení až od [datum], tedy od data pro žalovaného příznivější, a soud tak žalobkyni přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení od tohoto data, a to i z důvodu, že byl soud vázán návrhem žalobkyně.

35. Zbývající žalobní nárok soud z důvodu absolutní neplatnosti inkriminované smlouvy o úvěru výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 14,28 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57,14 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 42,86 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka [částka] představující [částka] za každý ze dvou úkonů (předžalobní výzva, podání žaloby) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

37. Lhůtu k plnění soud žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o.s.ř.).

Poučení