28 C 213/2023 - 41

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] pro zaplacení 102 917,84 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 29 451,22 Kč.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 73 466,62 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 316,56 Kč, s úrokem z prodlení z částky 102 917,84 Kč za období od 2. 3. 2023 do zaplacení v zákonné výši 15 % ročně, s úrokem ve výši 17,4 % ročně z částky 97 540,14 Kč za období od 2. 3. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 17,4 % ročně z částky 2 397,70 Kč za období od 2. 3. 2023 do zaplacení.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne 31. 5. 2023, domáhala na žalovaném zaplacení částky 102 917,84 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně, spol. [právnická osoba]., uzavřela se žalovanou dne 4. 3. 2019 smlouvu o úvěru, jejíž součástí byly též úvěrové podmínky právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaná čerpala úvěr co do výše 100 000 Kč. Úvěr byl veden na úvěrovém účtu č. [č. účtu]. Žalovaná se pak ve smlouvě zavázala takto poskytnutý úvěr ve splátkách vrátit a zaplatit za poskytnutý úvěr úroky. Žalovaná se zavázala taktéž zaplatit poplatky za vedení úvěrového účtu, případně poplatky za pojištění, a to ve výši dle aktuálně platného Sazebníku právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas, pročež právní předchůdkyně žalobkyně využila svého práva a úvěr ke dni 1. 1. 2023 zesplatnila. O této skutečnosti byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 1. 1. 2023. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 15. 3. 2023.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 21. 8. 2023, č. j. 28 C 213/2023-20, aby doplnila tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované a označila k nim důkazy, v podání ze dne 1. 9. 2023 uvedla, že schopnost žalované úvěr splatit posoudila její právní předchůdkyně především na základě zhodnocení informací získaných od žalované, které získala při zpracovávání žádosti žalované o poskytnutí úvěrového produktu, v jehož rámci byla žalovaná dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, tj. že žalovaná je vdaná, dále s ohledem na výši příjmu žalované a na výši požadovaného úvěru, dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet daný úvěr je dostatečná. Žalovaná v žádosti také deklarovala, že poskytnuté informace jsou pravdivé a úplné, což stvrdila podpisem. Teprve po vyhodnocení těchto informací byl žalované úvěr poskytnut. Odkázáno bylo v tomto kontextu na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 a na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 367/2020-170.

4. Při jednání konaném dne 14. 2. 2024 žalobkyně k problematice prověřování úvěruschopnosti žalované dále uvedla, že banka v tomto směru sepsala protokol, do něhož vtělila údaje o příjmech i výdajích žalované; ty byly vyhodnoceny jako nižší, než tomu standartně bývá a bylo tedy přihlédnuto k normativním nákladům za použití statistických údajů, kdy banka při hodnocení úvěruschopnosti žalované vycházela ze svého interního ekonomického modelu. Vycházeno bylo i z výpisů z účtu žalované, která byla dlouhodobou klientkou úvěrující banky a tato banka tak znala finanční kondici a bonitu žalované. Z výpisů účtu žalované jsou dle názoru žalobkyně patrné i další příjmy žalované mimo jejího příjmu z pracovního poměru. Zůstatky na účtu žalované zůstaly v každém měsíci před podání žádosti o úvěr kladné a výpisy z účtu a údaje z nich patrné korespondují i s vyjádřením banky, které je obsaženo v protokolu o zkoumání úvěruschopnosti žalované. Banka na základě těchto údajů o žalované vyhodnotila, že žalovaná je schopna úvěr splácet. Poukázáno bylo také na to, že žalovaná úvěr dlouhodobě splácela řádně (splatila přes 70 000 Kč), což dle žalobkyně taktéž poukazuje na to, že úvěruschopnost žalované byla zkoumána dostatečně.

5. Z provedených listinných důkazů: Poslední výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 30.11.2022, Smlouvy o úvěru ze dne 4.3.2019, včetně Všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba]. týkajících se soukromé klientely, Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20.2.2023, Dopisu označeného jako ,,rozhodnutí okamžité splatnosti celkového dluhu‘‘ ze dne 1.1.2023, Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14.3.2023, Podacího lístku ze dne 15.3.2023, Přílohy č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek, jedná se o seznam postoupených pohledávek, Podacího lístku ze dne 27.4.2023, Výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, Výpisu z účtu žalované za období od 1.3.2018 do 28.2.2019, Nedatovaného dokumentu s názvem ,,posouzení úvěruschopnosti klienta‘‘, Žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 4.3.2019, Listiny označené jako ,,záznam o poskytnutí a vysvětlení předsmluvních informací‘‘, Žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 4.3.2019, nedatovaných dodatků ke smlouvě o úvěru vedeném na úvěrovém účtu č. [č. účtu] označených jako „uznání dluhu a dohoda o podmínkách zaplacení uznaného dluhu“ a z Listiny označené jako ,,posouzení úvěruschopnosti klienta‘‘, soud zjistil tento skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí:

6. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 4. 3. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, jejíž součástí byly též úvěrové podmínky právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaná čerpala úvěr co do výše 100 000 Kč. Úvěr byl veden na úvěrovém účtu č. [č. účtu]. Žalovaná se dle čl. 3 bodu 3.1 Smlouvy zavázala splácet poskytnutý úvěr a úroky z úvěru právnímu předchůdci žalobce pravidelnými 60 měsíčními splátkami ve výši 2 542 Kč vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce, s tím, že první splátka bude zaplacena dne 23. 4. 2019. Spolu se splátkami úvěru se žalovaná ve Smlouvě zavázala hradit úroky z úvěru ve výši 17,40 % p.a. a poplatky (ceny) za úkony související s poskytnutím a správou úvěru (zejména za vedení účtu), příp. poplatky za pojištění, a to ve výši podle Smlouvy a aktuálního Sazebníku [právnická osoba]. Za tímto účelem byla žalovaná povinna udržovat na svém běžném účtu dostatek finančních prostředků. Pro případ prodlení s úhradou jakékoliv splátky úvěru, úroku z úvěru či poplatku byla žalovaná dle Smlouvy povinna platit z nesplacených částek také úrok z prodlení ve výši stanovené platnými právními předpisy a náklady spojené se správou úvěru v prodlení ve výši dle aktuálního Sazebníku [právnická osoba]., tj. smluvní pokutu za prodlení a další poplatky (ceny). Smluvní strany si dále ve Smlouvě sjednaly právo banky prohlásit úvěr za okamžitě splatný, pokud se žalovaná mj. dostane do prodlení s placením splátky úvěru či jakéhokoliv jeho peněžitého závazku ze Smlouvy.

7. V žádosti o úvěr ze dne 4. 3. 2019 žalovaná uvedla, že je zaměstnána na dobu určitou od 1. 10. 2018 do 1. 9. 2019, a že její hlavní měsíční příjem činí 12 616 Kč. Žalovaná dále uvedla, že je vdaná a že bydlí v nájemním bytě na [adresa], přičemž na nájemném platí 5 000 Kč měsíčně. Další výdaje žalovaná neuvedla. V žádosti je uvedena výše požadovaného úvěru 25 000 Kč. Před sjednáním úvěru byly žalované písemně sděleny základní parametry daného úvěru a další nutné informativní údaje (viz „záznam o poskytnutí a vysvětlení předsmluvních informací“).

8. Dle výpisu z účtu žalované č. [č. účtu] byla žalovaná v období před uzavřením úvěrové smlouvy zaměstnána ve spol. [právnická osoba] a její čistý měsíční příjem dosáhl v lednu 2019 částky 13 085 Kč, v prosinci 2018 částky 13 315 Kč, v listopadu 2018 částky 12 546 Kč a v říjnu 2018 částky 11 518 Kč. V únoru 2019 žalované dle jejího výpisu z účtu mzda od jmenovaného zaměstnavatele zaslána nebyla, žalovaná naopak dne 18. 2. 2019 čerpala částku ve výši 4 949 Kč od Úřadu práce. Za únor 2019 měla žalovaná výdaje ve výši přesahující částku 61 412 Kč a na účet obdržela částku 54 619 Kč (z toho částku 4 949 Kč od Úřadu práce a zbytek z účtů fyzických osob, zejména z účtu č. [č. účtu] patřícímu osobě [jméno FO], což je s velkou pravděpodobností další účet žalované). V únoru 2019 žalovaná také na účet vložila hotovost ve výši 16 000 Kč.

9. Dle nedatovaného protokolu o posouzení úvěruschopnosti klienta (žalované) úvěrující banka dále mimo jiné ověřila následující skutečnosti: pomocí interního napojení na Insolvenční rejstřík ověřila, že žalovaná nebyla v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení, z informací z CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku klientky, z historie v interní evidenci klientů ověřila, že klientka neměla žádné relevantní negativní informace, např. záznam o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, záznam v souvislosti s AML pravidly, záznam o exekučním řízení, atd.

10. Dále z protokolu vyplývá, že v žádosti o úvěr uvedla žalovaná výdaje ve výši 0 Kč a nájemné ve výši 5 000 Kč, a že příjem žalované z pracovní činnosti byl ověřen oproti výpisu z jejího účtu, z něhož tento příjem vyplýval. Vzhledem k tomu, že žalovanou uvedená částkou výdajů byla nižší, než jak je tomu standardně, stanovila banka životní výdaje žalované na základě dat sdělených žalovanou (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení, atd.) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, a to na částku ve výši 8 637 Kč měsíčně. Zároveň banka při výpočtu disponibilního příjmu žalované stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Tato hranice spolu se stanovenými náklady stanovuje maximální částku z příjmu, kterou lze použít pro splácení úvěrů. Žalovaná tedy musela vyhovět jak ukazateli splátkového zatížení, tak i stanoveným nákladům. Příjem nad tuto hranici splátkového zatížení je příjmem využitelným k pokrytí životních nákladů klientky. Banka dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaná měla v době podání předmětné úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: Spotřební úvěr v [právnická osoba] se splátkou 3 096 Kč (byl v rámci úvěrové žádosti zkonsolidován), revolvingový úvěr v [právnická osoba] s limitem 13 000 Kč a s orientační splátkou 650 Kč (byl v rámci úvěrové žádosti zkonsolidován). Splátka nového úvěru činila 2 542 Kč. Nové splátkové zatížení tedy činilo 2 542 Kč. Banka vyhodnotila, že po odečtení nového splátkového zatížení od příjmu zbyl žalované disponibilní měsíční zůstatek ve výši 10 074 Kč, z něhož byla žalovaná dle názoru banky schopna úvěr splácet.

11. Vzhledem k tomu, že žalovaná sjednané splátky úvěru, úroky a poplatky nesplácela řádně a včas, využila banka svého oprávnění a úvěr s účinností ke dni 1. 1. 2023 zesplatnila. O této skutečnosti byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 1. 1. 2023, ve kterém byla rovněž vyzvána k neprodlenému zaplacení zůstatku úvěru včetně vyúčtované neuhrazené smluvní pokuty za prodlení a dalších poplatků. Současně byla žalovaná upozorněna, že pohledávka je nadále v souladu se smluvním ujednáním úročena úrokem z úvěru ve sjednané výši, a také zákonným úrokem z prodlení. Žalovaná na daný úvěr celkem zaplatila částku 70 548,78 Kč, jak žalobkyně vyčíslila ve svém podání ze dne 31. 8. 2023.

12. V rámci dvou nedatovaných dodatků úvěrové smlouvy žalovaná měla uznat peněžitý dluh vůči žalobkyni z titulu smlouvy o úvěru vedeném na úvěrovém účtu č. [č. účtu]. V jednom z dokumentů je hovořeno o tom, že žalovaná má uznávat dluh ve výši 94 511,05 Kč (jistina) s příslušenstvím; ve druhém je uvedeno, že žalovaná má uznávat dluh ve výši 88 742,40 Kč (jistina) s příslušenstvím. Obsahem dodatků je taktéž ujednání ohledně nového splátkového kalendáře – pokud by jej žalovaná nedodržovala, bylo ujednáno, že banka může v takovém případě požadovat okamžité zaplacení zbylého dluhu a tento zbylý dluh v jeho celkové výši zesplatnit.

13. Pohledávka za žalovanou vyplývající z úvěrové smlouvy byla ze strany banky postoupena žalobkyni spolu s příslušenstvím a všemi právy a povinnostmi s ní spojenými na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 2. 2023, a to s účinností ke dni 1. 3. 2023. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 15. 3. 2023. Pohledávka za žalovanou činila ke dni postoupení celkovou částku 105 234,40 Kč a skládala se z: neuhrazeného zůstatku úvěru ve výši 97 540,14 Kč, úroku z úvěru ve výši 2 397,70 Kč, úroku z prodlení ve výši 2 316,56 Kč, poplatků (cen) ve výši 2 980,00 Kč. Jistina pohledávky 99 937,84 Kč je tvořena: neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 97 540,14 Kč, připsanými úroky úvěru ve výši 2 397,70 Kč. Žalobkyně požaduje zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 99 937,84 Kč, tvořené neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 97 540,14 Kč a připsanými neuhrazenými úroky z úvěru ve výši 2 397,70 Kč. Dále žalobkyně požaduje úhradu úroků z prodlení ve výši 2 316,56 Kč, kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky, poplatků (cen) ve výši 2 980 Kč, úroků z úvěru ve výši 17,40 % p.a. z připsaných neuhrazených úroků z úvěru 2 397,70 Kč za období od 2. 3. 2023 do zaplacení, úroků z úvěru ve výši 17,40 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 97 540,14 Kč za období od 2. 3. 2023 do zaplacení a zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši 15 % p.a. z částky ve výši 102 917,84 Kč, sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 99 937,84 Kč a poplatků (cen) ve výši 2 980 Kč, a to taktéž za období od 2. 3. 2023 do zaplacení.

14. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

15. Žaloba je důvodná pouze zčásti.

16. Mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně (bankou [právnická osoba].) byla uzavřena úvěrová smlouva ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě banka poskytla žalované finanční prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaná čerpala předmětný úvěr na úvěrovém účtu číslo [č. účtu] a zavázala se jej hradit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení. Tuto povinnost žalovaná neplnila řádně a včas a banka tedy úvěr zesplatnila a následně tuto pohledávku postoupila na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna, stejně jako o předcházejícím zesplatnění úvěru.

17. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

20. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

22. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

23. Soud připomíná, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky jeho platební neschopnosti, ale zprostředkovaně také společnost jako celek před negativními vlivy způsobenými exekučním a insolvenčním zatížením populace a taktéž pozici věřitelů samých, neboť snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Takové posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je přitom věřitel povinen provádět dle § 75 ZSÚ s odbornou péčí, tedy zejména řádně posuzovat osobní a majetkové poměry spotřebitele – žadatele o úvěr z hlediska jeho schopnosti úvěr splácet, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a dalších okolností, které by mohly mít vliv na řádné splácení úvěru. Dostatečnými tedy nejsou informace získané pouze od spotřebitele, ale je nutné v rámci odborné péče údaje, které dlužník uvedl, ověřit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. Věřitel je povinen využívat rovněž veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. již výše odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39).

24. Jak bylo naznačeno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele (zde žalované). Žalobkyně v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy došlo k lustraci žalované v různých registrech (CCB, ISIR, a to bez negativního výsledku), a že žalovaná před uzavřením smlouvy deklarovala ve vztahu k úvěrující bance údaje o výši svých příjmů a rodinném stavu, jakož i další údaje o své finanční situaci, včetně údajů o jejích výdajích na bydlení. Z důvodu, že žalovaná v žádosti o úvěr deklarovala toliko výdaje ve výši 5 000 Kč měsíčně (tj. výdaje nestandardně nízké), vypočetla banka její výdaje interním modelem zohledňujícím statistická data na částku 8 637 Kč.

25. Předně lze uvést, že úvěrující banka nikterak nezohlednila, že žalovaná měla daný úvěr splácet 60 měsíců (5 let ode dne 4. 3. 2019), avšak že měla mít v době podání žádosti o úvěr pracovní poměr sjednán na dobu určitou toliko do 1. 9. 2019 [k tomu srov. rozhodnutí ČNB ze dne 5. 1. 2022, č. j. 2022/1633/570, sp. zn. Sp/2020/100/573, bod 64; dále srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2022, č. j. 27 Co 114/2020-151, bod 20: „Přitom ve smlouvě o úvěru se žalovaný zavázal uhradit 48 splátek (tzn. 4 roky) počínaje červnem 2017 a sjednaný pracovní poměr tak pokrývá cca polovinu předpokládané doby úvěrového vztahu.“ ]. Již z tohoto důvodu je posouzení úvěruschopnosti žalované nedostatečné, neboť pracovní poměr deklarovaný žalovanou pokrývá toliko prvních 6 měsíců splátkového kalendáře předmětného úvěru a není tedy vůbec zřejmé, z jakých stabilních příjmů měla žalovaná úvěr splácet.

26. Úvěrující banka navíc vůbec neřešila, že pracovní poměr žalované u spol. [právnická osoba] fakticky skončil ještě před sjednáním předmětného úvěru – již v únoru 2019 (tj. v měsíci předcházejícím sjednání úvěrové smlouvy) čerpala žalovaná dle výpisu z účtu částku 4 949 Kč od Úřadu práce, přičemž žádný příjem od spol. [právnická osoba] již v únoru 2019 neměla (příjem z této pracovní činnosti je na jejím výpise z účtu možno vysledovat pouze do ledna 2019). Za dané situace je dle názoru soudu evidentní, že částka 4 949 Kč, kterou žalovaná v únoru 2019 čerpala od Úřadu práce, je podporou v nezaměstnanosti, a že žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy vůbec nebyla zaměstnaná, což mělo u úvěrující banky vzbudit vysoké pochybnosti o tom, z jakých prostředků bude žalovaná úvěr splácet. Ostatní příjmy žalované z února 2019 nad rámec částky 4 949 Kč jsou příjmy z účtů dalších fyzických osob, které již proto nelze označit za příjmy pravidelné, jelikož u těchto příjmů zcela absentuje jejich stabilita a udržitelnost.

27. Úvěrující banka tedy rezignovala na prověření příjmů žalované z pracovní činnosti, které žalovaná deklarovala v žádosti o úvěr. Z výpisu z účtu žalované, který měla banka před uzavřením úvěrové smlouvy k dispozici, vyplývá, že v měsíci předcházejícím podání žádosti o úvěr čerpala žalovaná podporu v nezaměstnanosti, a že již tedy vůbec nebyla zaměstnaná, jak v žádosti o úvěr deklarovala. Ověření příjmů žalované prostřednictvím předložení pracovní smlouvy či výplatních pásek provedeno nebylo a úvěrující banka tyto nesrovnalosti vůbec nezohlednila, ačkoliv se tak mělo zcela určitě stát (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 75 Co 20/2021). Pokud úvěrující banka tyto skutečnosti očividně patrné z výpisu z účtu žalované při vyhodnocování její úvěruschopnosti nijak nereflektovala, nebylo posouzení úvěruschopnosti žalované řádné i z tohoto důvodu. Prověření příjmů spotřebitele je přitom pro posouzení jeho schopnosti úvěr splatit naprosto stěžejní. Lze také konstatovat, že přestože spotřebitel některé údaje o své finanční situaci zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.).

28. Reálné výdaje žalované pak úvěrující banka v rámci posouzení úvěruschopnosti nereflektovala a neprověřovala v zásadě vůbec. Předně nebyla nijak ověřena výše nájemného, o němž žalovaná deklarovala, že je platí ve výši 5 000 Kč měsíčně (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Co 244/2021). Ze strany úvěrující banky nebyla vyžádána ani žádná specifikace výdajů žalované souvisejících s bydlením (např. údaje o SIPO platbách dokládající výdaje související s náklady na bydlení pak může zcela běžně předkládat jakýkoliv spotřebitel – viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 75 Co 207/2021). Je přitom evidentní, že částka měsíčních výdajů žalované, deklarovaná ve výši 5 000 Kč, nemohla odrážet realitu – úvěrující banka měla tedy tyto tvrzené údaje prověřit a vyzvat žalovanou, aby tato tvrzení o jejích výdajích doložila (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2022, č. j. 12 VSOL 273/2022-70).

29. Pokud žalobkyně tvrdí, že banka při prověřování výdajů žalované vycházela mj. i z údajů dostupných z jejího bankovního účtu, je dle názoru soudu s podivem, že banka stanovila výdaje žalované interním modelem na částku 8 637 Kč – dle výpisu z účtu měla totiž žalovaná jen za únor 2019 výdaje ve výši přesahující částku 61 412 Kč. Pokud úvěrující banka těmito výpisy z účtu žalované disponovala (což sama potvrzuje), není soudu zřejmé, z jakých důvodů s těmito údaji nepracovala při posuzování úvěruschopnosti žalované z hlediska jejích výdajů.

30. Soud má v návaznosti na výše uvedené za to, že úvěrující banka v době uzavírání smlouvy, tj. ke dni 4. 3. 2019, nedisponovala dostatečně ověřenými informacemi o reálné finanční situaci žalované, a že rezignovala na své zákonné povinnosti související s adekvátním prověřením úvěruschopnosti žalované. Úvěrující banka po žalované před uzavřením smlouvy ze dne 4. 3. 2019 nepožadovala prakticky žádných listin potvrzujících její reálnou finanční situaci. Ohledně tvrzených příjmů vycházela banka pouze ze sdělení žalované (na něž se spolehla) a vůbec neřešila, že žalovaná již v měsíci předcházejícím sjednání úvěru nebyla zaměstnaná, jak tvrdila, ale že pobírala podporu v nezaměstnanosti od státu (viz také body 25. – 27. tohoto odůvodnění). Žalovaná tedy před uzavřením smlouvy nedoložila žádné podklady ke svým tvrzeným příjmům; banka navíc po žalované takovéto podklady ani sama nechtěla a bezvýhradně se spolehla na údaje žalovanou uvedené, aniž by je před schválením úvěru podrobila jakékoliv kontrole, a to přesto, že měla k dispozici výpis z účtu žalované, jak již bylo uvedeno výše. Ani údaj o tvrzeném výdaji žalované na nájem (bydlení) úvěrující banka nijak neověřila a nevyžádala si v tomto směru od žalované jakékoliv podklady. Banka taktéž ignorovala výdaje vyplývající z výpisu z bankovního účtu žalované (který měla k dispozici) a raději výdaje žalované stanovila interním modelem (výpočtem), který však údajům o výdajích žalované, patrným z jejího výpisu z účtu, zdaleka neodpovídá. Soud pokládá takovýto proces ověření úvěruschopnosti spotřebitele (žalované) za nedostačující a zásadně nevyhovující výše popisovaným judikaturním a legislativním kritériím.

31. Pokud pak žalobkyně naznačuje, že výpočet výdajů žalované provedený interním modelem, je z hlediska prověření úvěruschopnosti žalované v tomto případě dostačující, je nutno podotknout, že úvěrující banka neporovnávala statistické údaje s údaji zjištěnými od žalované, ale pouze svým interním výpočtem stanovila výdaje žalované ve výši dalece neodpovídající údajům o výdajích žalované dostupným z jejího výpisu z účtu. Takovýto postup se vzhledem k výše uvedenému jeví poněkud účelovým, směřujícím spíše k tomu, aby dotčené výpočty vyšly tak, že úvěr bude nakonec moci být žalované poskytnut. Nelze také odhlédnout od toho, že banka naprosto ignorovala, že žalovaná neměla v době podání žádosti o úvěr žádný stabilní příjem z pracovní činnosti, a že pobírala podporu v nezaměstnanosti, jak již bylo opakovaně akcentováno.

32. Soud taktéž doplňuje, že dokument s označením „posouzení úvěruschopnosti klienta“, kterým žalobkyně dokládala, že byla úvěruschopnost žalované dostatečně prověřena, není datován a není ani podepsán žalovanou. Důkazní hodnota tohoto dokumentu je tedy z hlediska prokázání adekvátního prověřování úvěruschopnosti žalované v zásadě nulová, neboť z tohoto dokumentu není patrno, zda byl vůbec pořízen před tím, než byl daný úvěr žalované poskytnut – na základě tohoto dokumentu tedy není ani možno uzavřít, že jakékoliv aktivity ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, o nichž je v tomto dokumentu hovořeno, byly provedeny před tím, než byl předmětný úvěr žalované poskytnut.

33. Podle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

34. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

35. Podle ust. § 1887 o. z. lze postoupit i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

36. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

37. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

38. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

39. Dle ust. § 6 odst. 1 o.z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Dle odst. 2 nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

40. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované vyplacena celková částka ve výši 100 000 Kč. Dluh za žalovanou pak byl úvěrující bankou postoupen na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována.

41. V řízení naopak nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z prodlení a smluvní úroky (nebo jakékoliv další akcesorické nároky). V důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy žalobkyni dosud nevzniklo ani právo požadovat po žalované jakékoliv zákonné příslušenství z částky, o kterou se žalovaná na její úkor obohatila (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

42. Na vypořádání vztahů účastnic řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalované byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta částka v celkové výši 100 000 Kč, žalovaná na tento dluh již uhradila částku ve výši 70 548,78 Kč. Co do částky 29 451,22 Kč se tak žalovaná na úkor žalobkyně, na kterou dluh v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek přešel, ve smyslu ust § 2991 o.z. bezdůvodně obohatila, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydala. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalované uložil, aby v souladu s ust. § 2991 o.z. a s ust. § 2993 o.z. dosud nevydanou část jistiny úvěru (zbytek jejího bezdůvodného obohacení) ve výši 29 451,22 Kč vrátila žalobkyni, na kterou tato pohledávka přešla. Co do zbytku žalovaného nároku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

43. Soud dodává, že vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované nemohlo dojít ani k účinnému uznání závazku z této smlouvy plynoucího ze strany žalované (žalovaná měla písemně uznat peněžitý dluh vůči žalobkyni z titulu smlouvy o úvěru vedeném na úvěrovém účtu č. [č. účtu], viz bod 12. tohoto odůvodnění). Je nutné reflektovat, že uznání dluhu není novým právním titulem závazku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 362/2005 ze dne 28. 6. 2007), ale jedná se o právo akcesorické, což mimo jiné znamená, že „dohoda o uznání dluhu je platná jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1171/2000 ze dne 28. 4. 2002). Pohledávka, k jejímuž zajištění má uznání dluhu sloužit, však v tomto případě platně nevznikla, neboť inkriminovaná úvěrová smlouva je z výše uvedených důvodů absolutně neplatná, k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti (viz také ust. § 588 o.z.). Skutečnost, že žalovaná měla dluh z absolutně neplatné úvěrové smlouvy písemně uznat, tedy s ohledem na výše odkazovanou judikaturu na závěrech soudu ničeho nemění.

44. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

45. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jejím možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V návaznosti na vše výše uvedené a na citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bylo tedy v souzené věci případné zamítnout i celý nárok žalobkyně na úhradu úroků z prodlení a dalšího příslušenství (viz výrok II. tohoto rozsudku) a nepřiznat žalobkyni ani nárok na úrok z prodlení v zákonné výši (přiznána tedy byla pouze dosud nesplacená část jistiny). Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši by žalobkyni případně svědčil až za období po uplynutí třídenní lhůty od právní moci tohoto rozsudku, kterou zdejší soud v tomto řízení stanovil jako pariční lhůtu a zároveň jako okamžik splatnosti dosud nesplacené části jistiny ve výši 29 451,22 Kč.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Převážně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly, pročež soud právo na náhradu soudních výloh nepřiznal žádné z účastnic.