28 C 303/2024 - 44

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro zaplacení 100 331,87 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 87 200 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z částky 87 200 Kč za období od [datum] do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 13 131,87 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 099,63 Kč, s úrokem z prodlení z částky 100 331,87 Kč za období od [datum] do zaplacení v zákonné výši 15 %. Ročně, s úrokem 16,4 % ročně z částky 88 852,78 Kč za období od [datum] do zaplacení a s úrokem 16,4 % ročně z částky 3 047,92 Kč za období od [datum] do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 15 244,94 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky v celkové výši 100 331,87 Kč s příslušenstvím.

2. Dle tvrzení žalobkyně uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., IČO: [IČO] (dále jako „banka“), dne [datum] smlouvu o půjčce č. [hodnota], na jejímž základě banka žalovanému poskytla úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v 36 pravidelných splátkách po 3 847 Kč, a to s neměnnou úrokovou sazbu ve výši 16,4 % ročně. Žalovaný se též zavázal hradit případné platby (zejména poplatky) dle smlouvy o úvěru, resp. dle Sazebníku poplatků, který společně se Všeobecnými obchodními podmínkami a Ceníkem tvořil nedílnou součást smlouvy. Splátky měly být hrazeny formou inkasních plateb z účtu žalovaného.

3. Žalovaný nesplácel půjčku řádně a včas, banka proto ke dni [datum] úvěr zesplatnila. Žalobkyni proto vzniklo právo na okamžité splacení veškerých závazků, které ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] vyplývaly. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka postoupena na žalobkyni, a to s účinností k [datum]. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno doporučeným dopisem. Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení částku 101 431,50 Kč bez kompletního příslušenství. Za období od postoupení pohledávky, tj. ode dne [datum], do podání žaloby, nebylo na pohledávku uhrazeno ničeho. Žalobkyně požaduje zaplacení částky 88 852,78 Kč jako jistiny, poplatků ve výši 3 047,92 Kč, kapitalizovaného neuhrazeného smluvního úroku ve výši 8 431,17 Kč splatného ke dni [datum], úroku z prodlení ve výši 1 099,63 Kč splatného ke dni [datum], smluvního úroku ve výši 16,4 % ročně z poplatků ve výši 3 047,92 Kč od [datum] do zaplacení, smluvního úroku ve výši 16,4 % ročně z jistiny ve výši 88 852,78 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok ve výši 15 % ročně z částky 100 33,87 Kč (= jistina 88 852,78 Kč + poplatky 3 047,92 Kč + splatný smluvní úrok ve výši 8 431,17 Kč) za období od [datum] do zaplacení.

4. Žalobkyně na výzvu soudu obsaženou v usnesení ze dne 30. 9 2024, č. j. [spisová značka], aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a aby se vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žalobkyně byla poučena, že pokud se v této souvislosti nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím dle § 115a o.s.ř. souhlasí), reagovala podáním ze dne [datum]. K otázce postupu dle § 115a o.s.ř. žalobkyně ničeho nesdělila, pročež soud presumoval, že žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí a takto ve věci rozhodl (žalovaný v této souvislosti přes totožné poučení soudu taktéž neuvedl ničeho a i ohledně něho tak soud presumoval, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí). K otázce prověření úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru žalobkyně uvedla, že banka jako poskytovatel úvěru splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy a dále nahlédnutím do veřejných registrů, jak vyplývá z interních systémových záznamů a současně jak je žalovaným deklarováno v protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta. Banka ve věci kontrolovala aktuální dluhy interní i externí, negativní záznamy, neplatné doklady, informace z externích úvěrových registrů (BRKI/NRKI/SOLUS, insolvenční rejstřík atd.). Podle v příloze podrobně popsaných kroků byl vytvořen skóring žalovaného jako žadatele. Pokud bylo možno, nabídku příjmů žalovaného kontrolovala banka na základě průměrných příjmů na běžném účtu žalovaného. Banka získala informace o finanční situaci žalovaného, kdy jeho příjmy byly 65 000 Kč a jeho zohledněné výdaje, které se oproti údajům v žádosti navýšily, a byly zvažovány v částce 28 020 Kč. Banka po provedení potřebných lustrací, na základě zjištěných informací z těchto zdrojů, dle informací získaných od žalovaného a dle informací získaných z interních zdrojů, a dále s ohledem na výši úvěru, žalovanému schválila úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalobkyně současně odkázala na závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97 a Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 36/2020-170. K jejím tvrzením žalobkyně předložila protokol o prověření úvěruschopnosti žalovaného, výpis z jeho běžného účtu a souhrnný výpis pohybů na účtu. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný na dluh ze smlouvy uhradil celkem 12 800 Kč, a to třemi splátkami ze dne [datum] ve výši 4 000 Kč, ze dne [datum] ve výši 1 800 Kč a poslední splátkou ze dne [datum] ve výši 7 000 Kč.

5. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem oba konkludentně souhlasili.

6. Soud z listin předložených žalobkyní ve věci zjistil následující skutkový stav:

7. Žalobkyně je akciovou společností, jejímž předmětem podnikání je mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně).

8. V protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bez datace a bez podpisu žalovaného banka uvedla, že při posuzování bonity žalovaného bylo vycházeno z tzv. tvrdých KO kritérií, tedy aktuálních interních a externích dluhů žalovaného, negativních záznamů na black listech, registru neplatných dokladů a existujících exekucí a také z informací vygenerovaných z externích úvěrových registrů (BRKI, NRKI, SOLUS). Banka primárně posoudila míru úvěrového zatížení, tj. schopnost klienta splácet, dále celkovou expozici a příznaky roztáčení úvěrové spirály s negativním dopadem na schopnost klienta splácet své závazky. Výsledkem takového posouzení je tzv. BureauScore. Dále byla vyhodnocována schopnost žalovaného splácet úvěr a došlo ke stanovení maximálního úvěrového limitu. V takovém případě dochází ke zohlednění příjmu žadatele o úvěr ověřeného vždy statistickým modelem, který v případě nízké věrohodnosti příjmu (pod 95 %) spouští proces sběru dalších dokladů, a dále ke zohlednění pravidelných výdajů žadatele o úvěr (např. splátky stávajících úvěrů, náklady na domácnost, pokrytí potřeb dětí, životní minimum, náklady na bydlení: nákladové složky se stanovují portfoliovým způsobem na základě aktuálních statistických dat státních úřadů a zohledňují strukturu rodiny / domácnosti, způsob bydlení a místo bydliště a porovnávají se s žadatelem deklarovanými výdaji). V rámci výpočtu volných zdrojů klienta se berou v potaz vždy ty částky výdajů, které jsou vyšší. Dále je při posouzení úvěruschopnosti na základě identifikace unikátního přístupového hesla (IP adresy) a autorizačního (tel. číslo mobilního telefonu) zařízení zohledňováno vyhodnocení rizikových/anti-fraud kontrol, a to s cílem eliminovat podvod. Vycházeno bylo i z celkového skóringu klienta založeného na aplikačním skóre (primárně sociodemografickém profilu), tj. z tzv. BureauScore (jedná se o behaviorální skóring založený na dotazech do externích úvěrových registrů). Konečné rozhodnutí o poskytnutí úvěru je dále vztaženo na posouzení rentability poskytnutého úroku ve vazbě na výslednou rizikovost konkrétní žádosti o úvěr. Žalobkyně uvedla, že banka splnila zákonnou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalobkyně uvedla, že deklarovaný příjem žalovaného ve výši 65 000 Kč ověřila podle příjmů připisovaných na účet žalovaného. Banka započítala příjem ve výši 54 982 Kč. Z důvodu obezřetnosti došlo bankou k navýšení deklarovaných výdajů žalovaného. Banka zohlednila měsíční výdaje žalovaného ve výši 28 020 Kč, z toho splátky stávajících úvěru činily 3 650 Kč měsíčně, výdaje na bydlení včetně hypotéky a stavebního spoření činily 12 120 Kč měsíčně, výdaje na živobytí činily 4 250 Kč a ostatní výdaje činily 8 000 Kč. Dle vyhodnocení banky zbývala žalovanému na splátku nové půjčky a nepředvídatelné výdaje částka 26 962 Kč měsíčně. Žalovaný byl tedy schopný úvěr splácet. Banka proto dne [datum] úvěr ze smlouvy žalovanému schválila.

9. Z Tabulky o prověření žalovaného v registrech a taktéž o prověření žalovaného a jeho dosavadních závazků, s datem dotazu dne [datum] ve 14:43 hod., která byla jako „Věc: CBL“ zaslána žalobkyni pověřenou zaměstnankyní banky dne [datum], vyplývá, že žalovaný byl k tomuto datu ([datum]) lustrován v externí úvěrové databázi ADB/ADB IBL Check, a to s výsledkem verifikace „subjekt je v pořádku (nebyla nalezena negativní informace)“.

10. Z Tabulky obsahující identifikaci žádosti č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaný dne [datum] požádal jako klient banky o nový produkt – spotřebitelský neúčelový úvěr ve výši 100 000 Kč, s číslem smlouvy [Anonymizováno]. Žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí v pronajatém domě či bytě a má středoškolské vzdělání. Dle části tabulky označené jako „A7. ZAMĚSTNÁNÍ A PŘÍJMY“ činil příjem uvedený žalovaným ze zaměstnání pod IČ zaměstnavatele: [Anonymizováno] toto IČ odpovídá IČ žalovaného jako fyzické osoby podnikající, pozn. soudu) částku 65 000 Kč měsíčně. Banka započetla příjem co do částky 54 982 Kč. Z části tabulky označené jako „A8. DEKLAROVANÉ VÝDAJE“ vyplývá, že žalovaný uvedl výdaje na bydlení vč. hypotéky a st. spoření ve výši 4 000 Kč, výdaje na živobytí ve výši 4 000 Kč a za rodinné náklady a ostatní částku 8 000 Kč. V části tabulky označené jako „B5. SPLÁTKOVÉ ZATÍŽENÍ: RB“ vyplývá, že žalovaný měl u banky limit kontokorentu ve výši 1 000 Kč, se započteným splátkovým zatížením ve výši 23 Kč. Dle části tabulky „B6. SPLÁTKOVÉ ZATÍŽENÍ: ÚVĚROVÉ REGISTRY“ byla zjištěna další splátka žalovaného na jiný úvěrový produkt ve výši 3 627 Kč. Celkové započtené splátkové zatížení žalovaného tak činilo 3 650 Kč. Banka v části tabulky „B7. ZAPOČTENÉ VÝDAJE A PLATEBNÍ KAPACITA ŽADATELE“ uvedla započtené výdaje na domácnost žalovaného vč. hypotéky a st. spoření ve výši 12 120 Kč, započtené životní náklady ve výši 4 250 Kč a započtené rodinné výdaje a ostatní ve výši 8 000 Kč. Výslednou platební kapacitu žalovaného v době žádosti pak banka stanovila na částku 26 962 Kč s ukazatelem indexu DSTI (debt service to income) ve výši 6,64 % a s ukazatelem indexu DTI 0,09. Způsob provedeného posouzení ve vztahu k úvěru č. [hodnota] byl též popsán v protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bez datace a bez podpisu žalovaného.

11. Z výpisu z běžného účtu žalovaného č. [č. účtu] poř. č. [hodnota] za období od [datum] do [datum] vyplývá, že žalovaný za uvedené období celkové příjmy ve výši 438 016,20 Kč a výdaje ve výši 406 079,26 K4. Počáteční zůstatek na účtu činil zápornou částku -116,42 Kč a konečný zůstatek částku 31 826,02 Kč. Žalovaný měl povolený debet ve výši 1 000 Kč. Žalovaný dne [datum] osobně do bankomatu vložil 4 000 Kč; dne [datum] obdržel 2 000 Kč od [jméno FO]; dne [datum] platbu [Anonymizováno] výši 72 630 Kč od [právnická osoba], nadepsanou jménem žalovaného a dovětkem „obsluha 08“; dne [datum] částku 20 000 Kč od paní [jméno FO]; dne [datum] částku 6 000 Kč a dne [datum] částku 3 000 Kč od [jméno FO]; dne [datum] obdržel žalovaný ze svého jiného účtu částku v celkové výši 3 500 Kč. Dne [datum] žalovaný osobně na účet vložil 8 000 Kč. Dne [datum] žalovaný vložil osobně na účet částku 20 000 Kč; dne [datum] částku 10 000 Kč a 8 000 Kč; dne [datum] částku 10 000 Kč; dne [datum] částku 300 EUR (po konverzi částku 7 122,30 Kč). Dne [datum] žalovaný obdržel platbu ve výši 8 000 Kč od [právnická osoba], označenou jménem žalovaného a dovětkem „obsluha 09“. Dne [datum] žalovaný obdržel platbu od společnosti [právnická osoba]., označenou jako „služ“, ve výši 3 000 Kč; dne [datum] pak jednorázovou platbu z blíže neuvedeného účtu ve výši 100 000 Kč.

12. Z výpisu z běžného účtu žalovaného č. [č. účtu] poř. č. [hodnota] za období od [datum] do [datum] dále vyplývají následující výdaje žalovaného: Dne [datum] provedl žalovaný platby kartou v celkové výši 935,40 Kč, téhož dne došlo také k zaevidovaní jistiny po splatnosti ve výši 167,90 Kč a splátky jistiny po splatnosti ve výši 121,58 Kč a 46,32 Kč. Dne [datum] žalovaný provedl platby kartou v celkové výši 741 Kč, dne [datum] ve výši 999,10 Kč, dne [datum] ve výši 1 037,40 Kč. Dne [datum] žalovaný provedl jednorázovou úhradu ve výši 26 000 Kč a 14 000 Kč, dne [datum] pak žalovaný provedl platbu kartou ve výši 866,80 Kč. Dne [datum] žalovaný provedl úhrady na tři různé účty v celkové výši 7 264 Kč. Dne [datum] žalovaný zaplatil kartou částku 193,40 Kč, dne [datum] celkovou částku 313,80 Kč a dne [datum] celkovou částku 747,12 Kč. Dne [datum] žalovaný z bankomatu vybral celkově 17 000 Kč. Ve dnech 7. 10. až [datum] žalovaný realizoval celkem [hodnota] plateb kartou v Kyjevu na Ukrajině a Taškentu v Uzbekistánu ve výši 10 250,52 Kč (4 x 97,45 USD po konverzi), 2 295,56 Kč (90 EUR po konverzi), 17 854,34 Kč (7 x 100 EUR po konverzi), 1 281,45 Kč (48,73 USD po konverzi), 5 101,24 Kč (4 x 50 EUR po konverzi), 3 060,74 Kč (120 EUR po konverzi), částku 5 101,24 Kč (1 x 200 EUR po konverzi), částku 892,72 Kč (1 x 35 EUR po konverzi), částku 12 693 Kč (1 x 500 EUR po konverzi), částku 3 836,06 Kč (145,53 USD po konverzi) a částku 3 324,95 Kč (126,14 EUR po konverzi). Žalovaný dne [datum] realizoval také platbu ve výši 7 673,86 Kč (300 EUR po konverzi), 5 123,42 Kč (194,14 USD po konverzi), 4 604,32 Kč (180 EUR po konverzi), částku 3 836,93 Kč (150 EUR po konverzi) a částku 1 280,46 Kč (48,52 USD po konverzi). Žalovaný dále realizoval dne [datum] platbu kartou ve výši 35 Kč. Dne [datum] realizoval žalovaný platby v celkové výši 5 000 Kč, dne [datum] v celkové výši 5 000 Kč. Dne [datum] žalovaný uhradil kartou v Kyjevě částku 1 916,88 Kč (75 EUR po konverzi). Dne [datum] realizoval žalovaný dvě platby kartou na území České republiky v celkové výši 1 808,63 Kč a téhož dne také celkem [hodnota] plateb na různé účty v celkové výši 45 290 Kč (1 200 Kč + 2 590 Kč + 4 000 Kč + 3 000 Kč + 5 500 Kč + 3 000 Kč + 26 000 Kč).

13. Žalovaný a banka spolu dne [datum] uzavřeli smlouvu o půjčce č. [hodnota] (nezajištěném neúčelovém spotřebitelském úvěru), jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky (čl. 11 bod 11.3 smlouvy). Předmětem smlouvy byl závazek žalobkyně poskytnout žalovanému za podmínek ve smlouvě sjednaných peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč (čl. 3 smlouvy), které byly žalovanému poskytnuty jednorázově na jím uvedený účet (čl. 3 a 4 smlouvy) dne [datum]. Žalovaný se kromě poskytnutého úvěru zavázal uhradit úrok v sazbě 16,40 % p.a., a to prostřednictvím 36 měsíčních splátek po 3 847 Kč (čl. 3 smlouvy). Splátky byly splatné vždy k datu s totožným pořadovým číslem jako den, kdy byly peněžní prostředky převedeny na účet žalovaného. První splátka byla splatná v měsíci následujícím po měsíci, ve kterém byla půjčka poskytnuta (čl. 5 bod 5.3 smlouvy). Celkem měl tak žalovaný uhradit částku 127 272,21 Kč. Celková měsíční splátka bez pojištění činila 3 536 Kč, společně s měsíčním poplatkem za pojištění schopnosti splácet ve výši 311 Kč pak splátka činila 3 847 Kč. Datum první splátky bylo stanoveno na [datum]. Žalovaný na dluh uhradil celkem 12 800 Kč. Žalovaný provedl celkem tři splátky, a to dne [datum] ve výši 4 000 Kč, dne [datum] ve výši 1 800 Kč a dne [datum] ve výši 7 000 Kč. Žalovaný dále již na dluh ničeho neuhradil. S ohledem na prodlení žalovaného delší než 30 dnů žalobkyně k [datum] úvěr zesplatnila (čl. 6 bod 6.3, čl. 8 smlouvy). Žalovanému bylo dopisem ze dne [datum] oznámeno zesplatnění úvěru k témuž dni. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě dluhu, který k [datum] činil 101 431,50 Kč. Žalovaný však i přes tuto korespondenci a přes předžalobní výzvu ze dne [datum] po zesplatnění úvěru na dluh ničeho dalšího neuhradil (prokázáno návrhem na uzavření smlouvy o půjčce č. [hodnota], akceptací návrhu na uzavření smlouvy o půjčce č. [hodnota], Všeobecnými obchodními podmínkami společnosti [právnická osoba]., účinnými od [datum], Ceníkem produktů a služeb pro soukromé osoby, účinným od [datum], souhrnnými výpisem z účtu žalovaného od [datum] do [datum], prohlášením o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzvou k úhradě dluhu ze dne [datum], výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházejícím žalobě ze dne [datum] a podacím lístkem z [datum]).

14. Banka, společnost [právnická osoba]., postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností k [datum]. Postoupení jednotlivých pohledávek bylo žalovanému oznámeno prostřednictvím písemného vyrozumění ze dne [datum] (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek č. [č. smlouvy], potvrzením úplaty týkající se smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], přílohou č. [hodnota] ke smlouvě o postoupení pohledávek, vyrozuměním o postoupení pohledávky ze dne [datum] spolu s přehledy podacích čísel [právnická osoba]. ze dne [datum] ze dne [datum]).

15. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu:

16. Dne [datum] spolu banka a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly bankou vyplaceny žalovanému na jeho osobní účet finanční prostředky ve výši 100 000 Kč. Smlouvou o úvěru se žalovaný zavázal úvěr uhradit společně se sjednaným úrokem ve výši 16,4 % ročně, a to 36 měsíčními splátkami po 3 847 Kč, resp. bez pojištění po 3 536 Kč. Žalovaný měl tak ze smlouvy uhradit celkem 127 272,21 Kč. Před uzavřením smlouvy banka prověřovala úvěruschopnost žalovaného mj. lustrací v aplikaci ADB/ADB IBL Check. Nebyl zjištěn žádný existující splátkový kontrakt. Banka dále prověřovala úvěruschopnost na základě vlastního komplexního statistického nástroje, přičemž uvažovala příjem žalovaného ze zaměstnání. Žalovaný svého zaměstnavatele identifikoval toliko IČ: [IČO]. Toto identifikační číslo odpovídá označení osoby žalovaného jako fyzické osoby podnikající. Žalovaný uvedl jako svůj měsíční příjem ze zaměstnání částku 65 000 Kč, banka započetla částku nižší, a to ve výši 54 982 Kč. Žalovaný deklaroval středoškolské vzdělání, bydlení v nájmu, přičemž typ nemovitosti (byt či dům) nebyl v žádosti o úvěr specifikován. Žalovaný deklaroval výdaje na bydlení vč. hypotéky a stavební spoření ve výši 4 000 Kč měsíčně, výdaje na živobytí ve výši 4 000 Kč měsíčně, rodinné náklady a ostatní náklady ve výši 8 000 Kč. Banka uvažovala celkové započtené splátkové zatížení ve výši 3 650 Kč měsíčně (splátka zjištěná z úvěrových registrů ve výši 3 627 Kč a započtené splátkové zatížení 23 Kč ze zjištěného limitu kontokorentu na běžném účtu žalovaného, vedeného u banky). Banka započetla výdaje na bydlení vč. hypotéky a stavebního spoření ve výši 12 120 Kč, započtené životní náklady ve výši 4 250 Kč a započtené rodinné a ostatní výdaje ve výši 8 000 Kč – celkem tak byla výsledná platební kapacita žalovaného ke dni žádosti ([datum]) stanovena na částku 26 692 Kč s ukazatelem DSTI (debt service to income) ve výši 6,64 %. Banka kontrolovala příjmy a výdaje žalovaného oproti pohybům na běžném účtu žalovaného, který byl veden bankou. Banka posuzovala pohyby od [datum] do [datum]. Na účtu žalovaného s počátečním zůstatkem -110,92 Kč bylo za toto období realizováno celkem [hodnota] příjmových a výdajových transakcí, a to včetně transakcí provedených mimo Evropskou unii. Žalovaný v tomto období učinil ze svého běžného účtu výdaje (před poskytnutím úvěru) v celkové výši 186 027,24 Kč, příjmy za toto období u žalovaného na tomto účtu činily (před poskytnutím úvěru) částku 179 197,90 Kč. Příjmy žalovaného byly přitom různého původu – žalovaný vkládal hotovost do bankomatu (dne [datum] po 4 000 Kč, [datum] po 8 000 Kč, [datum] po 20 000 Kč, [datum] po 10 000 Kč, [datum] po 8 000 Kč, [datum] po 10 000 Kč; dne [datum] 300 EUR v hodnotě 7 122,30 Kč). Žalovaný dále obdržel opakující se platby z účtu č. [č. účtu] od [právnická osoba], označené jménem žalovaného a dovětkem „obsluha – 08 či 09“, a to dne [datum] ve výši 72 630 Kč a dne [datum] ve výši 8 000 Kč. Žalovaný dále dne [datum] obdržel částku 2 000 Kč od [jméno FO], dne [datum] od paní [jméno FO] 20 000 Kč, dne [datum] z účtu č. [č. účtu], označeného jménem žalovaného platby v celkové výši 4 400 Kč, od [jméno FO] dne [datum] částku 3 000 Kč a dne [datum] částku 3 000 Kč z účtu č. [č. účtu] od společnosti [právnická osoba]., označenou jako „služ“. Žalovaný uhradil poslední splátku úvěru dne [datum] ve výši 1 403 Kč. Žalovaný celkem na dluh uhradil částku 12 800 Kč. Banka přistoupila dne [datum] ke zesplatnění úvěru. Zesplatnění bylo žalovanému oznámeno písemně dne [datum], současně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, která k [datum] činila 101 431,50 Kč. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni s účinností k [datum]. Žalovanému byla tato skutečnost oznámená písemně dne [datum]. Žalovaný na dluh dále ničeho neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu ze dne [datum], kde byla žalovanému určena dodatečná lhůta k plnění do [datum].

17. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

18. Žalovaný je občanem Běloruské republiky s posledním bydlištěm na území České republiky – trvalý pobyt v obvodu zdejšího soudu má žalovaný platný od 7. 1. 2020. V daném případě jde tedy o věc s tzv. cizím (mezinárodním) prvkem, v níž je soud povinen zkoumat svou mezinárodní příslušnost. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (Moskva, 12. 8. 1982; č. 95/1983 Sb.), otázku pravomoci projednat a rozhodnout danou věc neupravuje. Soud tak s odkazem na ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, aplikoval nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), konkrétně pravidlo příslušnosti v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení. Žalovaný měl poslední známé bydliště na území České republiky ve smyslu českého práva, na které odkazuje čl. 62 nařízení Brusel I bis. Dána je proto mezinárodní příslušnost českého soudu. Rozhodným právem je v tomto řízení právo české, a to ve smyslu čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

19. Žaloba je důvodná pouze z části.

20. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla banka žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení spolu s příslušenstvím.

21. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

23. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

24. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne [datum], sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

25. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem (jako tomu bylo v tomto případě, a to zejména ohledně výdajů žalovaného, viz níže), ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

26. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

27. Jak již bylo výše konstatováno, soud je v obdobném typu případů povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně pak v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že s ohledem na ověřenou výši příjmu žalovaného je jeho schopnost splácet požadovaný úvěr dostatečná, neboť žalovaný má po zohlednění jeho výdajů dostatečnou finanční rezervu. Jinými slovy, těžiště své argumentace týkající se řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně spatřovala v dostatečné výši příjmu žalovaného. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, konkrétně na část argumentace obsažené v bodu 17. rozsudku, kde tamní odvolací soud konstatoval, že „stačilo přitom, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě.“ Dále žalobkyně odkázala na závěry obsažené v bodu 23. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, týkající se prověření výdajů domácnosti žalovaného: „Žalovaný sice neuvedl měsíční platby domácnosti, ačkoli na toto byl v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu výslovně dotazován, ale to nelze klást k tíži druhé smluvní strany. Banka proto zcela správně přikročila k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu. Banka tak zcela dostála povinnosti podle ust. § 9 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb., jak již také správně uzavřel soud I. stupně.“ 28. Žalobkyně ve vztahu k prověření úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru ze dne [datum] postavila svou žalobní argumentaci na nedatovaném protokolu banky o ověření úvěruschopnosti klienta. V tomto protokolu banka uvádí, že bylo využito standardních schvalovacích postupů, které banka dále rozvádí. Konečné rozhodnutí o poskytnutí úvěru žalovanému pak bylo vztaženo na posouzení rentability poskytnutého úvěru ve vazbě na výslednou rizikovosti konkrétní žádosti žalovaného. Banka dále uvedla, že žalovaným deklarovaný příjem ze zaměstnání ve výši 65 000 Kč ověřila s využitím svého „komplexního statistického nástroje“ (dále k tomu viz níže). Tato nedatovaná listina však dle názoru soudu nemá v zásadě žádnou důkazní hodnotu, neboť z ní není nikterak prokázáno, že by byla úvěruschopnost žalovaného prověřována skutečně v době před uzavřením úvěrové smlouvy, ani z ní není patrno, jaké konkrétní úkony byly skutečně před uzavřením smlouvy ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného realizovány. Banka současně odkázala na přílohy k tomuto protokolu, konkrétně na vstupní informace poskytnuté žalovaným, na vstupní formulář, u něhož soud zjistil dataci k [datum] a na kontrolu v aplikaci ADB/ADB IBL Check s datací [datum] v [Anonymizováno] hod.

29. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru klade na informace, z nichž úvěrující společnost při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí vycházet, požadavek spolehlivosti, dostatečnosti a přiměřenosti ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. Tyto zákonem vyžadované informace navíc musí být získány z relevantních nebo vnějších zdrojů.

30. V tomto případě tedy nepřichází v úvahu použití závěrů obsažených v bodu 17. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020, na který žalobkyně odkazovala. Předně, v případě posuzovaném krajským soudem byla aplikována předchozí právní úprava, konkrétně ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů: předchozí právní úprava však na informace získané od spotřebitele kladla menší nároky, než právní úprava aplikovaná v tomto případě, neboť obsahovala pouze kritérium dostatečnosti. Krajský soud považoval faktickou manipulaci s dokumenty obsahujícími informace nutné k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bez pořízení jejich kopií za dostatečnou, neboť extrakce potřebných údajů z nich byla stvrzena podpisem žalovaného. V případě posuzovaném krajským soudem navíc žalobkyně disponovala výrazně širší sadou informací o spotřebiteli, zejména pak informací o výši nákladů na bydlení z doložené nájemní smlouvy z předchozí žádosti spotřebitele a informací o existenci dalších zápůjček dlužníka u téhož věřitele. Z důkazů předložených žalobkyní v tomto řízení však není ve vztahu k prověření úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy ze dne 20. 10. 2022 vůbec patrné, z jakých podkladů banka informace o příjmech a výdajích žalovaného, krom pohybů na jeho běžném účtu, extrahovala (a to zvlášť s přihlédnutím k tomu, že banka v důkazní dokumentaci uvádí, že její vlastní komplexní statistický nástroj predikuje realitu dosažitelných příjmů žalovaného dle jeho „osobních předpokladů“).

31. Za nepřiléhavou soud považuje i argumentaci žalobkyně odkazující na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č.j. 12 Co 367/2020. V tamním případě byl žalovaný k doložení svých výdajů úvěrujícím subjektem výslovně vyzván, úvěrující subjekt měl navíc k dispozici i výpis z osobního účtu žalovaného, který byl veden u úvěrujícího subjektu. Teprve až když žalovaný výdaje domácnosti nesdělil, přikročil úvěrující subjekt ke stanovení výdajů dle vlastního ekonomického modelu. Skutkové okolnosti tohoto případu jsou však odlišné – z žalobních tvrzení a z předložených důkazů sice vyplývá, že žalobkyně měla k dispozici přístup k běžnému účtu žalovaného, který pro něj vedla, ověřovala však toliko (alespoň dle doložených důkazů) pohyby žalovaného na jeho účtu za období od[Anonymizováno]1. 10. 2022 do 20. 10. 2022. Délku sledovaného úseku přitom soud nepovažuje za dostatečnou, když tento časový úsek je kratší než jeden měsíc: z těchto podkladů tedy není možno učinit si ucelenou představu o finanční situaci žalovaného.

32. Z předložených důkazů pak dále vyplývá, že se žalobkyně spolehla na tvrzení žalovaného, když tento uvedl, že je zaměstnán, ačkoliv jako IČ zaměstnavatele uvedl své IČ jako osoby fyzické podnikající. Banka dále rezignovala na bližší zkoumání četných pohybů na účtu žalovaného, kdy za období 20 dnů bylo na jeho účtu realizováno celkem 88 příjmových a výdajových transakcí, mnohé z nich pak formou hotovostních vkladů. Opakující se příjem, blížící se deklarované výši příjmu žalovaným, tedy částky 65 000 Kč, v této době nebyl na účtu identifikován a žádný takovýto stabilní příjem není z výpisů z účtu prokázán a není z nich patrný. Příjem blížící se této sumě, tedy částka 72 630 Kč, byla žalovanému během sledovaného období zaslána toliko jednou s dovětkem „[Jméno žalovaného] – obsluha 08“ a to z účtu č. [č. účtu] patřícímu spol. [právnická osoba]. Žádný stabilní příjem, který by se pohyboval kolem částky 65 000 Kč, tedy z výpisů z účtu žalovaného patrný není. Z předložených důkazů přitom nevyplývá, že by banka po žalovaném požadovala jakékoliv vysvětlení, popř. doklady o jeho zaměstnání a povaze příjmových transakcí na jeho účtu. Banka neprověřila ani žalovaným deklarovaný rozpor, že je zaměstnancem, přestože žalovaný bance sdělil své IČ fyzické osoby podnikající. Soud z žalobkyní předložených důkazů nezjistil, že by byla bance k prověření úvěruschopnosti předložena pracovní smlouva žalovaného, popř., byl-li tedy žalovaný osobou samostatně výdělečně činnou, že by byly bance předloženy jakékoliv doklady prokazující původ jednotlivých příjmových transakcí v podnikatelské činnosti žalovaného. Doloženo nebylo např. ani daňové přiznání žalovaného – pokud byl žalovaný v době poskytnutí úvěru fyzickou osobou podnikající, mohla si banka, s ohledem na nejasný účel četných příjmových transakcí na účtu žalovaného, příjmovou složku žalovaného ověřit právě např. z jeho daňového přiznání za předchozí zdaňovací období. Na ověření reálných příjmů a výdajů žalovaného tedy banka rezignovala, když je před poskytnutím úvěru sledovala v nedostatečně dlouhém časovém období (nemohly tedy být zjištěny skutečně relevantní a ucelené informace o dlouhodobé finanční situaci žalovaného). Banka nereflektovala ani rozpory mezi informacemi deklarovanými žalovaným a zjištěními, učiněnými z pohybů na jeho účtu. Soud znovu opakuje, že z doložených podkladů nikterak nevyplývá, že by měl mít žalovaný stabilní příjem ve výši 65 000 Kč. Nelze tedy uzavřít, že by banka žalovaným deklarovaný příjem v této výši skutečně ověřila a že by měla podklady, z nichž by bylo patrno, že žalovaný tento stabilní příjem skutečně má.

33. Banka dále rezignovala i na zohlednění skutečnosti, že k [datum] byl zůstatek na účtu žalovaného v záporné hodnotě -110,92 Kč a že výdaje ve sledovaném období převýšily příjmy žalovaného: od [datum] do [datum] žalovaný na účet obdržel před poskytnutím úvěru částku 179 197,90 Kč, avšak utratil částku 186 027,24 Kč. Soudu tak není vůbec jasné, jak banka dospěla k částce započteného příjmu ve výši 54 982 Kč. Pokud pak výdaje žalovaného převyšovaly jeho příjmy, jako tomu bylo v tomto případě, měla být banka o to obezřetnější a měla více ověřit, zdali je žalovaný s ohledem na jeho vysoké výdaje skutečně natolik bonitní, aby mohl úvěr splatit, navíc s přihlédnutím k již akcentované skutečnosti, že z výpisů z účtu žalovaného vůbec není patrno, že by měl žalovaný stabilní měsíční příjem ve výši 65 000 Kč, jak banka uvádí v soudu doložených podkladech.

34. Reálné výdaje žalovaného nebyly taktéž zkoumány dostatečným způsobem. Banka dle názoru soudu měla ověřit aspoň výdaje žalovaného na nájemní bydlení a související platby. Např. na to, zdali má nějakou vyživovací povinnost, nebyl žalovaný dotazován vůbec. Banka rovnou přistoupila na stanovení výdajové složky žalovaného prostřednictvím svého modelu, aniž by se aspoň pokusila zjistit reálné výdaje žalovaného na bydlení, když z předloženého výpisu z běžného účtu žalovaného sice vyplývá vysoká četnost výdajových transakcí, avšak ani jedna z plateb za období od [datum] do [datum] krom plateb realizovaných platební kartou neobsahuje údaj o tom, že se jedná o výdaj za bydlení žalovaného. Jak bylo zmíněno, banka také vůbec nereflektovala, že výdaje žalovaného převyšovaly ve sledované době jeho příjmy. Pokud již banka výpisy z účtu žalovaného disponovala, měla je také s odbornou péčí analyzovat. Banka dostatečně nereflektovala záporný zůstatek na účtu a blíže nezkoumala, proč k němu došlo, což z hlediska prověření úvěruschopnosti nelze považovat za dostatečný postup (viz také rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2022, sp. zn. 27 Co 327/2020, bod 35. nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2022, č. j. 8 Co 85/2022-135, bod 12.). Pokud by banka výpisy z účtu žalovaného skutečně detailně analyzovala, došla by k výše popsaným zjištěním, že žalovaný má o dost vyšší výdaje, než uvedl dle tabulky doložené bankou – to mělo být pro banku nepochybně varovným indikátorem, že se spotřebitel snaží svou finanční situaci zkreslit, aby na úvěr dosáhl. Tato skutečnost by měla poskytovatele vést k podrobnějšímu zkoumání úvěruschopnosti, což se však v tomto případě nestalo. Neobstojí tedy ani argumentace žalobkyně rozsudkem Městského soudu ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170. Žalovaný v tomto případě náklady uvedl, avšak z výpisů z jeho účtu vyplývalo, že jsou jeho výdaje podstatně vyšší, než jaké žalovaný uvedl dle tabulky předložené bankou (jednalo se o částku 16 000 Kč, přičemž z výpisů z účtu žalovaného vyplývá, že v říjnu 2022 utratil 186 027,24 Kč). Banka tyto záležitosti však vůbec nereflektovala a svým vlastním výpočtem došla k tomu, že výdaje žalovaného dosahují částky 24 370 Kč (12 120 Kč + 4 250 Kč + 8 000 Kč). Reálné výdaje žalovaného tak ve výpočtech banky dle názoru soudu nebyly reflektovány prakticky vůbec. Banka navíc po žalovaném nevyžadovala žádné podklady k výdajům, které žalovaný dle předložené tabulky deklaroval. Pro řádné prověření úvěruschopnosti je však nezbytné, aby informace poskytnuté spotřebitelem byly podepřeny i doklady. Nelze tedy dospět k závěru, že by byla schopnost žalovaného úvěr splatit v tomto případě bankou zkoumána dostatečně.

35. Soud také pro úplnost poznamenává, že přestože spotřebitel některé údaje zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 o.z. (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.).

36. Zdejší soud tak úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, jelikož žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím předmětných úvěrů adekvátně zkoumána a prověřována, a že by si úvěrující společnost od žalovaného v tomto směru vyžádala dostatečné podklady o jeho reálných výdajích a příjmech a tyto prověřila z hlediska jejich správnosti a úplnosti (k této problematice srov. např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Za situace, kdy je úvěrová smlouva absolutně neplatná, tedy nemůžou nároky žalobkyně na zaplacení celé dlužné částky s veškerým příslušenstvím obstát.

37. Dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

38. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

39. Podle ust. § 1887 o. z. lze postoupit i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

40. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

41. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

42. Soud uzavírá, že má za prokázané, že banka se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta celková částka ve výši 100 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu s příslušenstvím. Žalovaný uhradil na pohledávku toliko částku 12 800 Kč. Pohledávka byla na žalobkyni bankou úplatně převedena s účinností k [datum]; žalobkyni tedy svědčí aktivní legitimace k podání žaloby.

43. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně ve vztahu ke smlouvě dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni v plné výši přiznat ani žalobou uplatněné úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na základě předložených listinných důkazů bylo možno bez pochybností uzavřít, že splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného přes písemnou výzvu soudu v tomto případě prokázáno nebylo. Soud tedy ve věci nenařizoval jednání, během něhož by žalobkyni ohledně problematiky prověřování úvěruschopnosti poučoval dle ust. § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu a rozhodl ve věci se souhlasem účastníků dle ust. § 115a občanského soudního řádu.

44. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 100 000 Kč, žalovaný pak žalobkyni uhradil částku ve výši 12 800 Kč. Co do částky 87 200 Kč se tak žalovaný na úkor úvěrující společnosti ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydal. Bezdůvodné obohacení je pak vždy splatné na výzvu věřitele (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 577/2019 nebo sp. zn. 28 Cdo 903/2021 nebo sp. zn. 33 Odo 871/2005) a za den splatnosti bezdůvodného obohacení se tak považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. V předžalobní upomínce byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě, která mu uplynula dne [datum]; ode dne následujícího je tedy žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (§ 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

45. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

46. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny všech tří dotčených úvěrů), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

47. Závěrem soud podotýká, že ani skutečnost, že žalovaný na základě úvěrové smlouvy částečně plnil, nemá za následek, že by se absence dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného neměla projevit v závěru o absolutní neplatnosti dané úvěrové smlouvy. V tomto kontextu soud vychází mj. z rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22, dle něhož: je třeba uvést, že i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že – jak vyplývá z bodů 33 a 34 tohoto rozsudku – povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. … Je přitom třeba uvést, že kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.

48. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 15 244,94 Kč, přičemž tato částka představuje 73,82 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 86,91 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 13,09 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 014 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, 7 a § 15 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 100 331,87 Kč sestávající z částky 5 140 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 570 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 5 140 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 750 Kč ve výši 2 887,50 Kč. Odměna za doplnění žaloby ze dne [datum] přiznána nebyla, neboť argumentace zde uvedená měla a mohla být obsažena již v samotné žalobě.

Poučení